Work Text:
Začalo to po jejich večeru v lázních jakožto šimrání v Jindrově krku. Cítil jej, když se Jan smál a světlo mu ozařovalo zlatavé vlasy. Připomínaly mu med, pšenici a dny strávené běháním v měsíčkových loukách okolo Skalice, které lehly popelem.
Zprvu na to sotva pomyslel a připsal to špatnému městskému ovzduší. Byl zvyklý na otevřenou krajinu, na kvetoucí polní květiny, které se táhly až za obzor. Sevřená hruď nebyla po smrti jeho rodičů nic nového; dušnost možná, avšak to byl i vysoký kopec mezi mlýnem a městem, který byl nucen šlapat pokaždé, co do města vyrazil a neměl náladu procházet si namáhavým procesem osedlování Šedivky.
Šimrání však časem neustoupilo. Místo toho se mu zahrabalo hlouběji do hrudi, jako by se připravovalo na zimu. Přeměnilo se na drsný kašel, který mu trhal hrdlo, ztěžkl plíce a sevřel žebra. Jindra ho krmil čajem a prostými léčivy; začal po kapsách nosit rozmarýn a jalovec, aby odehnal výpary. Nepomohly.
„Pro Krista, Jindro,“ řekl v jeden večer u piva Jan. Tvář měl zamračenou, když přešel další záchvat. „To furt kašleš? Už to trvá týdny.“
Chvíli Jindrovi trvalo, než chytil dech. Záchvaty kašle ho pokaždé vyčerpávaly a přišlo mu, že s každým dalším mu trvalo déle se zotavit. „Ano. Trápí mě, že z toho Tereza a její strýc nemůžou spát,‟ řekl a zašklebil se nad cukrovou chutí usazenou v zadu jeho úst. Byla prapodivně nasládlá, jako hniloba, a přetrvávala. Spláchl ji pivem.
Jan obrátil oči v sloup. „Ovšem, že ti záleží víc na zdraví nějakých vidláků, než na svém. Zajdi za apatykářem, chlape! Dřív, než se udusíš pivem.‟
„Nevím, jestli mi apatykář pomůže. Sám jsem dělal všechno pro to, abych to vyhnal,‟ řekl Jindra. Povzdechl si a pocítil jak ho uvnitř při pohybu cosi píchlo.
„Ty tvoje tinktury jsou úžasné na zranění na bojišti, ale ztěží jsi muž medicíny,‟ řekl Jan. Světlo pochodní mu zostřilo pohled a obočí se mu svraštilo.
Jindra se pokusil nevšímat si jak mu v břiše zatřepotali motýlci a jak se mu sevřela hruď. Nerad viděl, jak se Jan takto mračí s upřímným neklidem namísto obvyklé nelibosti.
„Dobrá,‟ řekl, protože Janovi nebyl schopen cokoliv zapřít. Jeho bytost táhla k Janovi jako kompas, mířící na sever, neschopna vzdorovat jeho tahu. „Zítra ráno se u apatykáře stavím. Šťastnej?‟
„Hodnej kluk,‟ řekl Jan a poplácal Jindru po rameni. Usmál se očividnou úlevou. „Již pojďme připít na tvé zdraví! Ty, šenkýřko, přines nám další kolo!‟
„Na mý zdraví?‟ ptal se Jindra s pozvednutým obočím. „Co, došly ti věci, na které si můžeš připít? Žádné pěkné lazebnice nebo sedlákovic dcery?‟
Jan se zazubil. „A jaký bych z toho bez tebe měl potěšení, kamaráde?‟ tázal se Jan a naklonil se dopředu, aby si mohl opřít loket o stůl a položit bradu do dlaně. Oči mu v záři ohně tancovaly. „Potřebuju, aby někdo ty nasupěný sedláky odlákal.‟
„Ale ovšem,‟ řekl Jindra víc ploše, než se cítil. „K čemu jinýmu tady taky jsem?‟
Jan mu nerozporoval; jen zaklonil hlavu a vyprskl oným nádherným smíchem, který zněl jako zvonkohra za ranního vánku.
Jindrovy plíce sebou cukly. Jindra utopil kašel v pivě.
Apatykář ho pečlivě prohlédl a usoudil, že přílišné množství hlenu mu rozhodilo hladiny tekutin. Následné rady nebyly o nic užitečnější, než samotná diagnóza – požívat více listnaté zeleniny, jíst pouze opečené maso a pít tonikum, které mělo pomoci zklidnit jeho podrážděný krk. Jindra si mohl za zlomek ceny tonikum připravit sám, ale aspoň mohl Janovi doložit, že se u apatykáře skutečně stavil. Tereze to taky se všemi jejími starostmi zvedne náladu.
Ne, že by to zvlášť pomohlo. Jindrův kašel neodbytně přetrvával, navzdory jeho snaze a návštěvám apatyky, každá stejným dílem nepřínosná. V noci začal spát ve stodole, aby se vyhnul Peškovu hněvu a Tereziným obavám a z poloviny v sedě se choulil v seně s hřejivou přítomností Vořecha po jeho boku. Stejně pro něj bylo takto snazší spát.
Tak či tak si Jindra nedělal starosti. Nevšímal si přetrvávajícího pocitu neklidu s takovým odhodláním, který zdělil po otci. To, že je něco opravdu špatně si uvědomil až o několik týdnů později.
Ratajský turnaj se blížil. Jindra po něm pokukoval se zapáleným zájmem a dumal, zda-li by mu dovolili se přihlásit. Trénink s protivníky, kteří se ho nepokouší zabít by se mu hodil. Už si na hejtmana Bernarda začal zvykat. Takže když si Jan stěžoval, že by potřeboval nějakého chudáka, který by předstíral být jeho panošem, Jindra se nabídl.
„Zvládneš to?‟ zeptal se Jan a zaváhal s měšcem plným grošů na vstupní poplatek v ruce. Nebyl si jistý ani když se Jindra nabídl poprvé.
„Budu v pohodě,‟ řekl Jindra a mávl rukou, aby odehnal Janovy obavy. Do té doby, co byl opatrný, se mu záchvaty kašle dařily obejít. Přeci jen každý jiný den zvládal odehnat lapky z lesů, ačkoliv v Ratajích to bylo vždycky horší. Asi se s tím špatným městským ovzduším příliš nemýlil.
Jan se zamračil, ale neodporoval; jen se na něj podíval hodnotícím očkem, jako by na něm něco hledal. Ať to bylo cokoliv, zjevně se mu to podařilo najít, jelikož si povzdechl a podal Jindrovi měšec s mincemi.
Jejich ruce se otřely, když si ho vyměňovali, ale Jan se neodtáhl. „Netlač na sebe, Jíro,‟ řekl zasmušile. „Myslím to vážně. Výhra nestojí za to, aby sis ublížil.‟ Pak odstoupil a Jindrovy prsty, omotané kolem měšce, prapodivně zchladly.
Cítil, jak se mu v hrudi víří kašel a vzduch se mu v plicích zachytil jako látka o keř. Věděl, že nebude schopen jej dlouho zadržet a nechtěl, aby Jan ještě více zpochybňoval jeho schopnosti.
„Je to jen turnaj, Ptáčku, žádné bitevní pole a i těch už jsem přežil celkem dost,‟ řekl Jindra kousavěji než chtěl. Polkl, aby zastavil cukání jeho plic a pokusil se vykouzlit utěšující úsměv; nebyl si jistý, jak moc se mu povedl. „Měl bych se jít přihlásit; uvidíme se později,‟ řekl.
Jindra kvapně odešel a Jan se za ním mračil. S božím požehnáním Janovi zmizel z očí dřív, než se mu kašel rozjel a vztekle ho dusil za nucenou mlčenlivost. Jindra klopýtl a musel se opřít o drsný kámen, aby udržel rovnováhu a cítil se, jako by byla jeho hlava plná bavlny a semínek pampelišky. Bolelo to a jemu připadalo, že měl v hrdle potrhanou tkáň a chutnal krev. Po záchvatu se mu točila hlava, tváře měl zrudlé a ještě dlouhou chvíli poté lapal dech.
Když to skončilo, zhluboka se nadechnul, dokud se mu ze zraku nevytratily stíny. Vše bylo v pořádku, on byl v pořádku. Byl to jen kašel. Ve Skalici přežil i horší věci.
Možná, kdyby si to stále namlouval, byla by to pravda.
Paličatě se vydal k hornímu hradu.
Celkem vzato proběhly bitvy dobře. Krátce a ztěžka dýchal, když máchal mečem a odrážel údery. Mezi zápasy si sundaval helmu a čistil si plíce vykašláváním do kbelíku dokud nevyplivl nahnědlé hleny.
Vyhrál jakýmsi zázrakem, v čemž musel mít prsty sám Bůh. Jindru nikdy boží zásah při jeho výhrách nenapadl, ale neviděl jiný způsob, kterým by mohl vyhrát oproti tak silným soupeřům.
Jana našel, jako obvykle, v hospodě. Vlasy mu při západu slunce božsky zářily. Jan mezi prosté stoly nezapadal. Vypadal nadpozemsky, spíše jako anděl z fresek, které zdobily zdi kaple, než smrtelník.
„Jindro!‟ přivítal ho Jan lehce a vesele s pivem v ruce. Rukou odehnal líbeznou šenkýřku, aniž by jí věnoval jediný pohled. Jindrova hruď se sevřela.
„Pane,‟ řekl a lehce se uklonil. Přišlo mu, že se mu dýchá hůř, než uprostřed boje. „Turnaj jsem vyhrál.‟
„Já vím!‟ zvolal Jan se smíchem. Jeho úsměv zářil. „Nakopals jim zadky. Jsi skutečný bojovník, Jindro, opravdu. I já jsem nad tvým výkonem žasl. A děkuju, zachránil jsi mě před zjevením mého strýce.‟
„To nestojí za řeč,‟ řekl Jindra a sklopil nad lichotkou zrak, aby skryl rudnoucí tváře. Potřeboval se něčeho napít – třeba by pak mohl růžolící tvář hodit na něco jiného.
„Nesmysl!‟ odpověděl Jan. „Tu máš, něco jsem pro tebe nechal udělat. Není to nic víc než co si hrdina jako ty zaslouží.‟ Sáhl do váčku na svém opasku a vytáhl cosi malého a kovového a natáhl to k Jindrovi.
Byla to sada ostruh, jejichž zlato se na světle blýskalo. Jindra dokázal spatřit jemný, zručný um aniž by se jich dotkl. Musel je vyrobit šperkař. Něco tak detailního by z tak měkkého kovu dozajista žádný kovář nevykoval.
„Pane Ptáčku-‟ řekl Jindra s očima doširoka.
Zčistajasna se napětí v jeho hrudi nabrousilo jako dýka. Začal kašlat, hruběji než kdy dřív a síla kašle ho zlomila v pase. Jan ho s výkřikem jeho jména přidržel.
Jindra lapal po dechu a pokoušel se vnutit dech do plic. Dusil se, cosi se mu uvolnilo z plic a zachytilo v hrdle. Hospoda se houpala zatímco se mu podlomila kolena. Pálivé teplo Janova sevření na jeho rameni bylo jediné, co ho drželo na nohou.
Konečně Jindra ucítil, jak se něco uvolnilo. Shrbil se o to víc, když se poslední zakašlání vydralo z jeho krku a s ním i cosi dalšího.
„Hej ty! Přines sem pití!‟ štěkl Jan, ale Jindra si ho sotva všímal. Byl příliš zaneprázdněný zíráním na svou dlaň a nepravidelným dýcháním.
Pod hlenem se schovávalo cosi drobného ve tvaru srdce, bledě žlutého avšak tmavnoucího na jednom z okrajů.
Jindra sevřel ruku v pěst dřív, než si ho Jan stihl všimnout a nechal svého přítele, ať ho dovede k nejbližší lavici, přičemž jim ona líbezná šenkýřka přinesla víno. Chamtivě jej hltal, zatímco sípal a v ruce stále skrýval detrit.
Jindra o několik dní později donesl k apatykáři hrst vykašlaného odpadu. Vláčel se, schovával detrit ve svém ušpiněném kapesníčku – nic víc, než cár látky – a předstíral, že nic nemá. Byl zaneprázdněný, především, ale část jeho samotného si nedokázala přiznat, že měl strach.
„Tohle jsem vykašlal,‟ řekl chraplavým hlasem s očima lemovanýma únavou. Spal ještě hůř, než před turnajem, neboť byl pocit dušení, kdykoliv si lehl, nesnesitelný.
Následovaly otázky, takové, které Jindra očekával. Apatykář již o jeho kašli věděl, ale toto byl nový a znepokojující vývoj. Kdy se to stalo? Jak často?
Obchod páchl po sušených bylinách a bublajících lektvarech. Jindra se soustředil na ně namísto tíhy v hrudi. Pokukoval na skleněné lahve naskládané na polici, čímž se rozptyloval od muže, který právě nípal do útržků květin.
„Floremesis,‟ zamumlal nakonec apatykář. Vzhlédl s lítostivým pohledem a zmatenému Jindrovi objasnil, „Květoduska; radši běž za knězem, chlapče. Nikdo kromě Boha už ti nepomůže.‟
Skrz Jindru prolétl šok jako mrazivý vítr a on hbitě zpozorněl. „Květoduska?‟ zopakoval nevěřícně. Krk mu najednou vyschl. „To jako Máří Magdalena?‟
Nikdy skutečně nevěřil báchorkám o světcích a mučednících, kteří vykašlávali květiny. Bylo to něco, co se dělo před tisíci lety a co bylo vyryto do latinského Písma svatého na osvětlených listech. Ne dnes, ne jemu.
Máří Magdalena milovala Krista tak hluboce, že vykašlávala karafiáty pod křížem, kde je Kristova krev zbarvovala do růžova a červena. Sama by po Kristově ukřižování zahynula, kdyby ji Kristus po svém vzkříšení nevyléčil. Ostatní taky zahynuli, jejich oddanost se zkroutila do květin, které vystřelily z jejich hrudí.
Ale takový Jindra nebyl. K Bohovi měl úctu, věřil v něj a modlil se a účastnil se zpovědi: znal Otčenáše a Zdrávas Mariu a každý korálek růžence, ale nemiloval Boha jako jej milovali knězi či svatí.
„Ano,‟ řekl apatykář a nezněl nevlídně. Pokynul na lístky, které Jindra přinesl. „Petrklíč, pokud se nemýlím.‟
Petrklíč, první květina jara, jemné okvětní lístky vykukujíc ze sněhu.
Světlé vlasy a oči modré jako bezoblačná nebesa, smích jako vzlétající ptáčci.
„Já tomu nerozumím,‟ řekl Jindra. „Jak– Jak je to možné?‟
Apatykář zakroutil hlavou. „Květoduska je vzácná. Jediné, co ti mohu říct je, že květiny se již zakořenily. A budou růst, dokud tě neudusí.‟
Jindra v sobě téměř cítil, jak se mu v plicích květy rozvinuly.
„Kolik mám času?‟
„Několik týdnů, zhruba,‟ řekl apatykář. „Ale občas to ví jenom sám Pánbůh.‟
Týdnů? Pro Krista.
Jindra muži, který se omluvil, že mu nemůže více pomoci, poděkoval a zaplatil mu navíc za mlčenlivost.
Vyšel z obchodu jakoby omámen. Venku slunce svítilo a hřejivý vánek tahal za jeho oblečení; lid Ratají si žil svými životy, vnucoval zboží a nakupoval chléb. Jak tam tak stál, celé mu to připadalo neskutečné. On aby vykašlával okvětní lístky? Drobnosti, které o nemoci znal byly útržky povídek, seskládaných dohromady z rozpolcených vzpomínek Velkého pátku a Velikonoční mše a maleb karafiátů pod Kristem.
Ale pokud měl apatykář pravdu a pokud měl Jindra pouhých pár týdnů, než se udusí, musí se dozvědět víc. Potřeboval si promluvit s knězem; knězem, kterému věřil, že bude držet jazyk za zuby.
Vydal se na úžický kostelní hřbitov krátce před polednem. Bohuta stál venku s mečem v ruce, ale pohled mu zpozorněl, když Jindra sesedl z Šedivky.
„Vypadáš příšerně,‟ řekl Bohuta.
Jindra spolkl pachuť květů v ústech. Byl donucen na cestě do Úžic zastavit a dávit se dokud na cestě nevyplivl kouli hlenu a okvětních lístků. Pravděpodobně tam stále ležela, skryta mezi pampeliškami a kopřivami.
„Potřebuju kněze,‟ řekl chraplavě a stále se nepustil otěží Šedivky.
Bohuta na něj koukal. „Tož to není dobré znamení,‟ řekl, přesto odvedl Jindru do svého převorského domečku.
Vůně polévky a bylinek připoměla Jindrovi domov ve Skalici. Bohutovu hospodyni nezahlédl. Koneckonců, hospodyně byla jen dle jména.
„Řekl bych, že kněžské záležitosti se nejlépe probírají nad sklenkou vína,‟ řekl Bohuta a sebral z nízké police dva poháry a láhev. „Nemyslíš?‟
Jindru přemohl další záchvat kašle, který zněl krutě a bolestně, dřív než stihl odpovědět. Matně si byl vědom, že Bohuta zanechal poháry s lahví na stole, ale rozptýlila ho Bohutova ruka na jeho rameni.
Záchvat přešel a zanechal v Jindrově dlani další okvětní lístky. Tentokrát se je nepokusil skrýt. Vzhlédl, aby shledal Bohutu jak na ně hluboce zamračeně zírá a zakřenil se.
Po dlouhé chvíli se Bohutovy oči setkaly s Jindrovými.
„Myslím, že na toto potřebujeme víc než víno,‟ poznamenal.
Jen poté, co byly jejich poháry naplněny čímsi tmavým a silnějším si Bohuta sedl naproti jemu. Odložené lístky ležely na stole mezi nimi.
„Kdy to začalo?‟
„Před pár týdny,‟ zaskřehotal Jindra. „Myslel jsem, že to bylo špatným vzduchem, ale pak jsem začal vykašlávat kytky.‟
„To by si myslela většina lidí,‟ řekl Bohuta. Pokynul na lístky. „Víš, co to je?‟
„Apatykář řekl, že je to květoduska.‟
„Ano, je to vzácnost,‟ řekl Bohuta.
„Co to– co to způsobuje?‟ ptal se Jindra.
„Láska,‟ odpověděl Bohuta. Omotal prsty kolem svého poháru. „Jen sám Pánbůh ví proč, ale je to láska, chlapče. Obvykle zakázaná, jako láska Máří Magdaleny ke Kristu, nebo láska mučednice svaté Hany k Bohu při pronásledování křesťanů. Ale postihla i jiné. Je to tajemství tak hluboké, že si vypěstuje vlastní pravdu v podobě květin z Edenu, neboť Hospodin nedokáže vystát jed nevysloveného.‟ Povzdechl si a pohlédl na nebesa. „Nihil autem opertum est, quod non reveletur: neque absconditum, quod non sciatur. Neboť nic není skrytého, což by nemělo býti zjeveno; aniž jest co tajného, ješto by nemělo býti zvědíno.‟
Láska.
Jindra věděl, co hřejivost, kterou cítil znamenala. Nebyl to Bůh, kterého miloval, ani Tereza, ačkoliv spolu před několika týdny onoho deštivého dne lehli. Ne, byly to oči modré jako nekonečná nebesa, vlasy barevné jako zlaté nitě. Drzý a nevrlý, vlídný a hřejivý, srdce vyšité do hedvábného rukávu šlechtice.
Jan Ptáček.
Jinými slovy byl Jindra naprosto a docela v prdeli.
„Existuje lék?‟ zeptal se.
Bohuta zaváhal. „Někdy,‟ řekl a povzdechl si. V tu chvíli vypadal mnohem starší; vyčerpaný a znavený světem. Usrkl si ze svého pohárku a po chvíli pokračoval, „Nejlepší by bylo kdybys přestal milovat kohokoliv, kdo ti to způsobil. Jenže to je pro člověka tak snadné jako zastavit bouřku; nevybíráme si, koho milujeme. A ten druhý způsob… někdy stačí vyslovit pravdu své milé. Někdy tě musí milovat taky. Někdy ani na jednom nezáleží a Pánbůh si tě vezme tak či tak.‟
„Samé někdy,‟ řekl Jindra a zatl čelist tak pevně, až bolela.
Bohuta pokrčil rameny. „Nevíme proč si Hospodin některé přivolá a některé zas ne; můžu ti povědět jen to, co jsem viděl.‟ Zakroutil hlavou. „Nikdo nezapomene na časy, ve kterých se setkal s květoduskou.‟
„A přežili to? Lidé, které jsi kdysi potkal?‟ ptal se Jindra.
V hloubi duše již odpověď znal.
Bohuta odvrátil zrak. „Ne,‟ odpověděl. Postavil se a přešel ke své knihovnici. „Ale je tu něco, co bychom pro tebe mohli udělat. Existuje tinktura dělaná z lihoviny, pampelišek, vlčího máku, máty a květů – ve tvém případě petrklíče. Není to sice lék, ale nemoc zpomaluje. Mohla by ti dát více času.‟
Více času. Jindra na sucho polkl a pomyslel na své rodiče, kteří odpočívali pod lípou. Někdy bylo více času vše, o co mohl člověk žádat. Ale co by s ním dělal?
Zahleděl se na svůj pohár. Byl zatracený, že? Stejně jako Máří Magdalena, ale tentokrát již zemi neprocházel žádný Kristus, který by jeho neduhy vyléčil.
Bylo to snad potrestání? Muselo být. Nač by byl jinak on zrovna ten, který trpí, když na světě bylo tolik jiných, kteří toužili a dychtili s mnohem příšernějšími následky než on a jeho oči, které se toulaly po těle jeho pána?
Tajemství tak hluboké, že si vypěstuje vlastní pravdu v podobě květin z Edenu.
Ale byl důvod, proč tajemství bylo tajemstvím a ani volání samotného Boha jej nemohlo osvobodit. Jan, se svými prsty plných mozolů z tětiv a svým chlapeckým šarmem, koketující s každou půvabnou děvenkou, která mu přijde do cesty. Šlechtic. Právoplatný pán Ratají.
Co byl Jindra ve srovnání s ním? Osiřelý syn kováře z vesnice stavěné z popela a ohořelého dříví. Byl nicka.
Přinejlepším by Jindra zničil jedno z mála přátelství, které choval. Přinejhorším by za to visel a odsoudil Jana k věčnému pocitu viny za jeho smrt. Jindra se nebál toho co byl, nestyděl se za to, ale nebylo kruté žádat po Janovi to samé? Ne, to nemohl udělat, obzvlášť když pravda ani nemusela být jeho spasením.
Bohuta vytáhl knihu a začal jí listovat. „Být v blízkosti tvého děvčete to jenom zhorší,‟ řekl a ukázal Jindrovi danou stranu. Tinktura nebyla složitá, aspoň ne pro Jindru. „Pomyšlení na ni jakbysmet.‟
Jako by snad Jindra byl schopen na Jana nemyslel.
„Děkuji, otče,‟ řekl Jindra. Nevěděl jak se ohledně toho, co se dozvěděl cítit, ale aspoň se nemusel soužit sám.
Bohutův výraz byl stejný jako výraz apatykáře – lítostivý. Byl to výraz, který pravil, že věděli že zemře. Jeho tíha byla na Jindrových ramenou těžká.
„Je to stejné jako každá jiná nemoc, Jindro. Musíš odpočívat; nepřemáhej se.‟
Jindra se lehce usmál. „Chápu,‟ řekl, i když neměl sebemenší záminku si radu vzít k srdci. Bohuta nevypadal, jako by to od něj čekal.
Jestli má Jindra zemřít udušením květin, tak aspoň nejdřív získá svůj zasraný meč.
Pátrání pokračovalo, zatímco si Jindra paličatě nevšímal rozsudku smrti, který mu visel nad hlavou a pomyslel na něj pouze, když každý den a noc pozřel lžíci tinktury.
Pomáhala. Kašel se zmírnil na cosi zvladatelného a lístky neplival již vůbec. Jediné, co zbylo, bylo přetrvávající napětí jako pás okolo jeho hrudi a občasná dušnost.
Jindra se pokoušel na Jana nemyslet; zapřísáhl by se, že cítil květiny když na něj myslel a jak v něm lístky, stonky a kořeny pozvolna rostly. Bolelo to jako rána, jako by mu cosi rylo do žeber a jak to cosi bylo ostré pokaždé, když pomyslel na to, jak moc Jana chtěl. Pronásledovalo ho to jak polozapomenutý duch a připlazovalo v osamocených nocích a zanechalo Jindru rozpáleného a dumajícího, co Jan pod stejnými nebesy dělal.
Odpověď byla zjevná; pokukoval po nějakém děvčeti, naháněl sukně a mrdal děvečky v lázních. Jindra mu to nevyčítal, ale i tak ta představa bolela. To on chtěl být tím, který prsty češe Janovy vlasy a dumal, zda-li byly opravdu tak hebké jak se zdály. Chtěl se probudit s ranním sluncem, když prosvitlo skrze okna a pozorovat, jak se rozlilo po Janových rysech. Bylo utrpení býti rozpolcen mezi touhou, kterou nikdy nemohl mít a zármutkem, který cítil jako krev ve svých žilách.
Ztráta rodiny s ním zůstane do dne, kdy ho pohřbí do hrobu ozdobeného petrklíči.
Jana znovu nespatřil do noci před Přibyslavicemi, kdy se tajně sjížděly armády aby za svítání zaútočily.
„Jindro! Jsi tady!‟ zvolal Jan a šel mu naproti v jejich rádoby tábořišti. I v takové vzdálenosti se armády neodvážily zažehnout ohně, aby se nerpozradili, a tak byl Jan osvícen pouhým měsíčním svitem. Vypadal pod ním ještě víc božsky.
„Pane Ptáčku,‟ řekl Jindra a najednou se mu zamotala hlava. Pouhý jeden pohled na Janův úsměv a Jindrova ústa se zaplnila pachutí květin. Byl zatracen, vskutku.
„Slyšel jsem, že to tys dělal zvěda – jsem rád, že tě nezabili,‟ řekl Jan. Pokynul Jindrovi, aby ho následoval a rozešel se. Vyhnul se několika spícím postavám a hromadám brnění. Štěstí, že nepršelo.
„Jen jsem se dobře zamaskoval,‟ řekl Jindra a opomenul, že se zrovna vrátil z prohledávání hranic tábora. Zneškodil pár hraničních strážných, lidí, kteří nebudou scházet dokud nebude příliš pozdě. Nikdo na jejich příchod neupozorní.
Zamračil se a rozhlédl se po táboru. Bylo ticho, již za pár hodin mělo svítat. „Pane Ptáčku, jaktože jsi vzhůru? Měl bys před bitvou odpočívat,‟ řekl.
Jan si odfrkl a i ve tmě dokázal Jindra poznat, že zakroutil očima. „Čekal jsem na tebe, ty moulo,‟ řekl. „Nenechám si ujít slyšet zprávu přímo od tebe. To bych pak riskoval mýlky. Mimo to jsem se musel ujistit, že ses na cestě zpátky nenechal zabít.‟
Jindrova hruď se sevřela a Jindra se pokusil spolknout knedlík v hrdle.
„Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat, pane,‟ řekl Jindra a pokusil se nenechat napětí v jeho hlase znát. Nechal svůj zrak padnout a doufal, že se tím vyhne Janovu hodnotícímu pohledu.
„Je ti dobře, Jindro?‟ zeptal se Jan a zaváhal. Tiše dodal, „Aspoň vypadáš, že je ti lépe.‟
To stačilo. Kašel se osvobodil, ačkoliv nebyl tak vážný jako dřív. Trvalo pouhou chvilku než záchvat přešel, namísto aby Jindru zanechal slabého a lapajícího po dechu.
Když skončil tak si odkašlal a pokusil se usmát. Jan mu úsměv neopětoval.
„To furt kašles?‟ ptal se Jan.
„Dělám na tom,‟ řekl Jindra. „Je to lepší, než předtím.‟
To zjevně Jana neuklidnilo; ne, že by Jindru ano. Věděl, že se to časem zhorší a že tím to skončí. Jeho budoucnost byly květiny, byl Jan, ať už chtěl nebo ne.
„Mně se to nelíbí,‟ řekl Jan. Jeho ramena byla napjatá, zatímco na Jindru zíral.
Přestaň, pomyslel si Jindra, prakticky jako modlitbu. Cítil květiny jako první dny jara. Přestaň na mě zírat, jako bych za něco stál.
Došli k páru plátěných stanů. Jindra poznal barvy jak Skalice tak Ratají, i když byly zastíněny nocí. To musely být stany, kde spávali Racek, Hanuš a Jan.
„Chtěl jsi slyšet mou zprávu, pane Ptáčku?‟ zeptal se Jindra. „Jsou pan Racek a pan Hanuš vzhůru? Měli by to sdělení slyšet.‟
Janovo zamračení se prohloubilo. Jindra nenáviděl, že kvůli němu.
„Nejsou,‟ řekl Jan nespokojeně. „Ale pan Racek si vyžádal, aby byl probuzen až se vrátíš.‟
Jindra zavřel oči, když Jan vstoupil do stanu a pokusil se uklidnit své zběsilé srdce. Nepovedlo se.
Prcek byl mrtvý. Jindra ho zabil vlastníma zakrvácenýma rukama a s duchem skalických zesnulých na ramenech. Dokulhal se zpět do Ratají se zbytkem armády a dech mu v plicích rachotil a kůži měl plnou čerstvých modřin.
Jan kolem něj poletoval, plný obav, dělal si starosti s jeho zraněními a štěbetal jako pták. Nebyl úplně nápomocen; Jindrův kašel se zhoršil, ale aspoň se neukázaly žádné květiny.
Mrchojedy byly snesením z nebes, rozptýlením, cestou vpřed, která ho vedla pryč od Ratají a Janova ustaraného výrazu, i když Jan nechtěl, aby šel.
„Můžou poslat někoho jiného,‟ řekl a nespokojeně zkřížil ruce, zatímco Jindru probodával pohledem. „Nemusíš tam být, abys je chránil.‟
„Musím, pane Ptáčku,‟ řekl Jindra s pozdviženou bradou. „Ti, co jsou za tím jsou nějak spojeni s vyvražděním Skalice. Nedovolím, aby jim to prošlo a Mrchojedy potřebují veškerou pomoc. Nemají zdi, které by je chránily.‟
Jakoby zdi ochránily Skalici.
„Takže zahodíš svůj život?‟ dožadoval se Jan.
Můj život je tak či tak zatracen, pomyslel si Jindra.
„Nemám v plánu umírat dřív, než se dostanu k meči mého otce,‟ štěkl.
Jindra opustil Rataje s kašlem v hrdle a Jan ho nedokázal zastavit.
Zachránil všechny, které mohl a pohřbil ty, které nemohl. Bojoval s lapky a kumány, zachránil dívky a urovnal dluhy. Johanka se o něj v sázavském klášteře starala stejně jako o všechny ostatní uprchlíky a její ruce byly něžné a hřejivé, když ho ponoukala, aby si sedl s miskou dušeného masa.
Vyčerpání bylo jeho stín a známý společník. Ani ne z nedostatku spánku – s tím se Jindra dokázal vypořádat – ale z malátnosti z nemoci, která byla jako pěst, která nikdy nepovolila.
„Máš horečku,‟ řekla vedlě něj Johanka s rukou na jeho čele. Byla unavená jakbysmet, její dny a noci byly strávené péčí o zranění jejich lidu.
„To sotva,‟ řekl Jindra. Horko mu pod kůží před několika dny začalo vřít a nechtělo ustoupit; další příznak, který věděl, že se zhorší.
Zvedl dávku tinktury na dvě lžíce.
Johanka nevypadala přesvědčeně. Jindra se jí nedivil.
„Zůstaň na chvíli,‟ řekla. „Odpočiň si.‟
Ale Jindra již třásl hlavou. Měl toho tolik, co musel udělat a tolik, co ho čekalo potom. Musel brzy zajet do Rovné a pokusit se vystopovat padělané stříbro; musel se vrátit do Skalice – návštěva, které se děsil – a najít mistra Fejfara. Pak tu byly Johančiny sny a Matyášova horečka, hejtman Robard chtěl, ať mu pomůže s lapky u Talmberka a musel se setkat s panem Rackem v Ratajích, což znamenalo setkat se s Janem–
Z hrdla mu vyrazil kašel a v tichu ošetřovny zazněl krutě. Cítil se, jako by byly jeho žebra svázaná s plícemi, jako by se kameny tlačily dovnitř bez možnosti úniku. Ukradl poslední špetku síly, kterou Jindra v sobě měl.
Když záchvat přešel, Johanka mu přinesla vodu a Jindra ji pozvolna srkal.
„Zůstaň tady,‟ řekla znovu Johanka a položila mu ruku na paži. „Musíš si odpočinout.‟
Jindra ustoupil a nechal ji dovést ho do postele. Opožděně si uvědomil, že to byla její postel, ale Johanka se nenechala přemluvit. Byl to náhled do budoucnosti, na dobu, kdy bude Jindra příliš nemocný a slabý na to, aby se o sebe postaral. Chudáček, zanechán k udušení.
Raději by zemřel na bojišti. Raději by zemřel chráněním ostatních nebo získáním meče jeho otce než pomalou, bezvýznamnou smrtí, která na něj čekala.
„Zdálo se mi o tobě, víš,‟ řekla tiše Johanka, která ťapkala na kraji Jindrova vědomí. „Ve snu byla louka plná květin s dvěma propojenými ovocnými stromy. Ležel si pod panenkou Marií a z krku a očí ti rostly petrklíče. Maria jemně zářila a její zář tě obklopila, když se sklonila a vytrhla z tvých úst květinu, kterou nabídla čemusi božskému. Půda ztmavla a stala se úrodnější a vyrostly z ní růže rudé jako krev smlouvy u tvých nohou. Řekla mi, ‚Kdož činí pravdu, jde k světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho, že v Bohu učiněni jsou.‛‟
Nešťastná pravda byla, že se Jindra nemohl Ratajím vyhýbat navěky a jedna jeho část – ta část, která neshořela se Skalicí, která si pamatovala matčin hlas a otcovy vlídné ruce – nechtěla. Rataje se staly jakýmsi domovem, i když nedokázaly vymazat zející díru, kterou zanechala Skalice.
Musel veškeré informace předat panu Rackovi a poté pokračovat dál, zpátky do Sázavy, aby se pokusil zjistit více o lapkách, kteří se tam scházeli. Pokud by tam selhal, no, Jindra nepotřeboval být pohřben na posvěcené půdě; tak či tak byl zatracen. Místo toho by se vrátil do Skalice a schoulil pod lípou a ležel tam, zatímco by květiny ovládly jeho tělo dokud by hrob jeho rodičů nebyl zahalen petrklíči.
Už mu nezbývalo mnoho času. Bohutovo poslední varování byla neodbytná vzpomínka a držela se stejně tolik, jako napětí v hrudi.
„Zhoršuješ se, Jindřichu.‟
Okvětní lístky se před několika dny vrátily. Byly drobné a žluté, když je podél cesty plival z úst. Zvykal si na jejich chuť, na sladkost pomalu hnijících květin hluboko v něm, na uzel kořenů rostoucí v jeho těle. Možná proto se cítil tak vyčerpaně.
Do Ratají dorazil poměrně brzy. Slunce sotva vystouplo nad vzdálené vrcholky stromů. Strážní ho nezastavili, když projížděl bránou.
Pár lidí bylo v tuto hodinu vzhůru, pouze strážní, pekaři, obchodníci a nosiči vody. Jindra se neobával, že by přijel příliš brzy. Věděl, že pan Racek byl ranní ptáče; pan Ptáček na druhou stranu ne.
Takto se Janovi vyhýbat bylo zbabělé, ale Jindra si nemohl pomoci. Pomyšlení, že by Jana spatřil bolelo; byla to rána hluboko v něm. Toužil po Janovi i teď, toužil spatřit jeho úsměv, slyšet jeho smích, cítit hřejivost, která mezi nimi vyrostla dřív, než květiny.
Tábor uprchlíků před Pirkštejnem byl tichý, jelikož jeho obyvatelé stále spali. Spolkl knedlík v hrdle, vědom si, že už je nikdy neuvidí. Některé z nich znal celý život, jako třeba Kuneše. Nezáleželo na tom, že spolu nebyli za jedno; Kuneš byl stále ze Skalice. V tom byla jednota, pouto mezi ním a každým z nich.
Na prázdném nádvoří sesedl z koně, což skrz něj poslalo otřesení, ze kterého se zatočil svět. Jindra se sotva udržel na nohou s rukou svírající Šedivky sedlo a se zavřenýma očima opatrně dýchal nosem. Jen když cítil, že jeho nohám nehrozí zhroucení se Jindra konečně donutil pohnout vpřed a dovést Šedivku ke stájím a ospalému podkonímu, který na Šedivku čekal.
Schody vedoucí nahoru byly potíž. Jindra se musel v polovině zastavit a předklonit s rukou svírající látku na hrudi, aby se pokusil rozehnat bolest ostrou jako špička dýky. Chvěl se a tekl z něj studený pot; horečka se při námaze připomněla.
Možná by ho Bůh zachránil od nemravné pomalé smrti a ukončil ho hned. Zajisté by to bylo pro všechny snazší.
„Jsi v pořádku, Jindro?‟ zeptal se hlas seshora. Jeden ze strážných se nakláněl přes zábradlí a shlížel na něj.
Jindra vydechl a donutil se narovnat. Neuvolnilo to napětí v jeho těle.
„Tak nějak,‟ zvolal nazpět s chraplavým hlasem. „Jsem jen unavený; zrovna jsem dorazil ze Sázavy.‟ Pokusil se usmát, ačkoliv tušil, že se spíš zakřenil. Aspoň nekašlal. Kdyby si nevzal až znepokojivé množství tonika, byl si jistý, že by za sebou zanechal stezku okvětních lístků.
Věděl jak vypadal – ztrhaně s propadlýma očima. Zhubl, ačkoliv to nebylo tolik znát, když byl oděn v několika vrstvách vycpaného oblečení. Snad jich bylo dost na to, aby odbyl jakékoliv obavy.
Vše se stalo nesmírně náročnějším, když shledal Janka, který strážil před hodovnou. Lhát někomu, kdo již slyšel každou možnou výmluvu, kterou dokázal jako vychytralý mládenec vytrousit bylo náročné, když mu bylo dobře, natož když se Jindra cítil, jako by měl hlavu vycpanou hedvábím.
Jankovy oči si ho okamžitě našly a polekaně se rozšířily.
„Ježíši Kriste, Jindro. Kdes to sakra byl? Neviděl jsem tě od Přibyslavic.‟
„V Sázavě,‟ řekl Jindra. Pokynul na dveře za Jankem. „Je pan Racek vzhůru? Musím s ním mluvit.‟
Jankovy rty se sevřely, očividně nespokojeně.
„Ano, je, ale pochybuju, že by tě rád takhle viděl. Vypadáš příšerně.‟
Jindra opatrně vydechl a Jankova komentáře si nevšímal. „Musím s ním mluvit, je to naléhavé.‟
Co měl Jindra na srdci ohledně padělaného stříbra bylo důležitější, než co by si mohl Racek pomyslet, kdyby ho viděl.
Janek stále vypadal nespokojeně, i tak mu povolil vstup.
Protlačení dovnitř Jindrovi lehce připomnělo onen první den, který mu připadal, že byl tak dávno, když žadonil pana Racka, aby ho vzal do služby. Připomnělo mu to ještě víc, když shledal, že Racek nebyl sám.
Blízko Rackovi seděl Jan Ptáček, jehož vlasy byly rozcuchané a oči zastíněné nedostatkem spánku. Tytéž oči kmitly k Jindrovi, když vstoupil.
Jeden z okvětních lístků hrozil, že mu uvízne v hrdle.
„Jindřichu,‟ pronesl pan Racek a svraštil obočí, když na Jindru pohlédl.
„Můj pane,‟ řekl Jindra přiškrceně. Pokusil si nevšímat Janových očí, které se do něj zabodávaly. „Mám zprávu od padělatele, pana Ježka. Cestou sem jsme ho s mistrem Fejfarem vyzpovídali. Řekl–‟
„Omluvte mě,‟ odsekl ho ostře Jan, „to pomineme jak vypadáš naprosto otřesně?‟
Jindra mrkl. „Já–‟
„Vlastně radši ne, neodpovídej,‟ řekl Jan. Zdvihl ruku a pokynul nejbližší služebné, která svižně odběhla a poté vrátil svůj mrazivý pohled k Jindrovi. „Pro lásku boží, sedni si a sněz něco dřív, než se tu zhroutíš.‟
Jindra prosebně pohlédl na Racka, který se zakřenil, ale přitakal. „Má pravdu, chlapče; dělej, co říká. Ať už jsi zjistil cokoliv, může to chvíli počkat.‟
Jan důrazně odsunul svůj talíř, plný tmavého, vydatného chleba s máslem a napůl snědené klobásy, k Jindrovi. Jindrovi se zvedl žaludek.
Neochotně se posadil a začal do jídla nípat, přičemž snědl drobné kousky chleba. Dostal nutkání zvracet. Být takto středem pozornosti, s očima Racka a Jana tak upřenýma na něm, ho znepokojovalo.
Jindra si odkašlal. „Jak jsem říkal, pan Ježek,‟ řekl.
Služebná se vrátila v polovině jeho vyprávění o tom, co s rytířem Ulrichem našli v dolech a donesla další talíř Janovi a čerstvý džbán medoviny. Jan si jí sotva všiml a máchl rukou, aby ji odvolal.
„Přibyslavice byly jenom začátek, pane. Tenhle ‚Erik‛ slouží někomu vyššímu, verbuje ozbrojené muže v Sázavě a tvoří armádu,‟ řekl Jindra. „Pan Ježek neví, kde odvedence shání, ale zná pár lidí, se kterými bych mohl mluvit. Je tu mlynář Šimon a maník jménem Tomáš v klášterské ošetřovně.‟
„V žádném případě,‟ řekl Jan dřív než Racek stihl odpovědět. „Ty nikam nepůjdeš v takovémto–‟ ukázal na Jindru ostrým pohybem, „–stavu.‟
Jindrův žaludek klesl.
„Obávám se, že musím s panem Ptáčkem souhlasit,‟ řekl Racek a opřel se o opěradlo své židle. „Už tak si musím promluvit s Hanušem; zůstaň a na několik dní si odpočiň, než vyrazíš.‟
„Ale– můj pane, ta armáda!‟ zvolal Jindra a postavil se. Sevřel a uvolnil pěsti a přál si, aby se mohl něčeho chytit. „Nikdo jiný nemá známosti–‟
„To nemyslíš vážně,‟ řekl Jan a také se postavil. „Pro Kristovy rány, Jindřichu, vypadáš jako bys byl jednou nohou v hrobě! Kdy jsi naposledy spal?‟
Jindra nemohl spát; neměl na to čas. Ne, když ho jeho tělo zrazovalo, když v něm kvetl petrklíč.
Okvětní lístek stoupl.
„Já– Pane Ptáčku, není tu nikdo jiný, kdo–‟
„Nesmysl,‟ řekl Jan.
„Pane Ptáčku–‟ začal Racek, ale Jan si ho nevšímal.
„Říkal jsi mlynář? Pošleme někoho s takovým množstvím zlata, které by rozmluvilo i šlechtu. Nemusíš to být ty. Nejsi podělanej Atlás, který drží nebesa, Jindro.‟ Rozmáchl Jan ruce. „Máš lidi, kteří ti pomůžou, lidi, kterým na tobě záleží; máš mě– nás,‟ řekl a nahodile ukázal na Racka.
Máš lidi, kteří ti pomůžou, lidi, kterým na tobě záleží; máš mě.
Kašel byl prudký a svou silou ohnul Jindru v pase. Svíral opěradlo židle, aby se vyrovnal a zakryl ústa rukou. Nemohl dýchat, nemohl–
Jan a Racek vyděšeně zvolali jeho jméno a židle hlasitě zaskřípaly, ale Jindra nedokázal zdvihnout zrak, aby se na ně podíval. Zastřel se mu zrak.
Jedna ruka čapla jeho rameno a další se dotkla jeho zad. Zvuky kolem něj proudily jako voda, zatímco se k němu plížila černota jako stín.
Doušky vzduchu, které se mu dostaly do plic byly okamžitě vypuzeny a s nimi i květy. Jindra je nedokázal zachytit, nedokázal je skrýt, když se jimi dávil dokud mu skrz prsty konečně neproklouzl vlhký petrklíč a nespadl na zem.
Květy byly nádherné, navzdory proužků rudé, které malovaly jejich zahleněné povrchy; skoro dokonale celé, jakožto nepopiratelná pravda. Jindra na ně blouznivě hleděl.
Jaká to nádherná smrt.
Probral se v něčem hebkém a nepříjemně teplém a tíha přikrývek, které na něm byly nahromaděné, byla jako olovo. Přepychové polštáře pod ním ho držely dostatečně vzpřímeného na to, aby se mu lépe dýchalo, ačkoliv stále dýchal rozedraně jako roztřepený provaz. Mohl slyšet tiché praskání ohně poblíž, navzdory letnímu teplu.
Oční víčka mu připadaly jako písek, když se konečně donutil je otevřít. Pokoj ve kterém ležel byl známý, i když ne zrovna z takového pohledu.
Krb ozařoval Janův nocí zahalený pokoj. Jan seděl vedle jeho postele a jeho postoj byl strnulý a tvář zastiněná, zatímco vyhlížel do temnoty v okně. Vzduch v místnosti byl plný něčeho, co Jindra nedokázal pojmenovat.
„Jane?‟ zaskřehotal Jindra a jeho hlas byl sotva hlasitější než šepot.
Jan ztuhl, ale nepodíval se na něj.
„Jsi vzhůru.‟
Něco v jeho tónu bylo také zvláštní, ale Jindra byl příliš znavený na to, aby to rozebral.
„Ano,‟ řekl Jindra. Slovo znělo spíše jako povzdech. Několikrát zamrkal a každé mrknutí bylo protáhlé a dlouhé. „Co se stalo?‟
Jan zatnul čelist, kterou měl Jindra z jeho profilu na očích. Konečně se na Jindru s temnýma a rozzlobenýma očima podíval.
„Jsi nemocný, to se stalo,‟ štěkl Jan. „Jako vždycky sis sem nakráčel bez jakéhokoliv pomyšlení na patřičnost a pak jsi chtěl neuposlechnout příkaz svého pána, aby ses mohl jít zabít naháněním ducha!‟
„Jane–‟
„Ne, drž zobák, Jindřichu; slyšel jsem toho od tebe už dost,‟ řekl Jan a probodával Jindru pohledem. Pěsti měl v klíně pevně zatnuté. „Jak dlouho už jsi nemocný? A ze všeho na světě s– s květoduskou. Apatykář mi řekl, že jsi za ním zašel před několika týdny; kněz souhlasil, že to muselo být zhruba tak dlouho. Jak se opovažuješ něco takového přede mnou skrývat.‟
Jindra viděl Jana nahněvaného již dříve, ale jaktěživ ne tak moc.
„Myslel jsem, že to tak bude lepší,‟ řekl chabě.
„Lepší,‟ prskl Jan. „A co, to jsi měl v plánu schoulit se a zemřít podél cesty aniž bys měl tu slušnost nám o tom nejdřív říct?‟
Jindra sklopil zrak ke svým rukám, schouleným kolem vybraného lněného povlečení. Janova povlečení. Nemohl říct nic, co by ho ještě víc neodsoudilo.
Vedle něj Jan zaskřípal zubama. „Kdo je to?‟ zeptal se konečně. „Ta žena, kterou tak zoufale miluješ. Ta mlynářova holka to být nemůže; na ní nic zakázaného není. Jsem si jistý, že by ti jí její strýc dohodil, kdyby měl šanci, takže kdo? Nechám ji okamžitě přivést a ať už je v tom jakákoliv potíž, nějak se s tím vypořádáme.‟
Žena.
Jindra se chtěl smát. Místo toho hleděl kamkoliv, kromě Jana a jeho oči sledovaly staré kamenné zdi. Kolik životů tyto kameny zřely přijít a odejít?
„To ti nemůžu říct,‟ řekl Jindra. Byl tak unavený.
„Jak to myslíš, že mi to nemůžeš říct?‟ dožadoval se Jan. „Jsem šlechtic; nařizuju ti, abys mi to řekl.‟
Motýlci zatřepotaly křidélky v Jindrově žaludku. Jak snadné by bylo to prostě říci, přiznat se ke svým hříchům muži, který o ně žádal.
Zahltil ho kašel, krutě a bolestně. Jindra lapal po dechu, který nebyl nic víc než sípání. Někdo před něj cosi vrazil, dřevěnou mísu, a Jindra do ní vykašlal zakrvácený petrklíč.
Bolelo dýchat. Svaly ho bolely z neustálých záchvatů kašle; sotva se dokázal napřímit.
„Řekni mi to,‟ řekl Jan a šoupl mísu s petrklíči na blízký stůl hruběji, než bylo potřeba.
Jindra vydechl a zakroutil hlavou. Zavřel oči; pálily vyčerpáním.
„Prosím, Jane,‟ řekl. Jeho hlas zněl příšerně, zdrceně, jako by koktal sklo.
Bylo slyšet, jak se Jan hýbal na židli, poté přitiskl k Jindrovým rtům pohár a do Jindrových úst začala proudit chladná voda. Jindra chamtivě hltal, dokud Jan pohár neodtáhl. Seděl na kraji postele tak blízko, že se téměř dotýkali.
„Ty mi to povíš,‟ řekl Jan, ačkoliv jeho tón jasně naznačoval, že už se tím nyní nechce zabývat. „Nedovolím, abys zahodil svůj život kvůli nějaké ženské.‟
Nikdy, pomyslel si Jindra. Zahodil bych ho jen kvůli tobě.
Brzy se ukázalo, že jakákoliv síla, která Jindru hnala vpřed byla pryč. Namísto, aby vyjížděl bojovat s lapky a lovit hrdlořezy, byl Jindra svázán k posteli, zatímco jeho dech přicházel s mělkým hekáním a byl příliš slabý na to, aby se dokázal na latrínu dostat sám. Horečka se mu zhoršila a motala jeho myšlenky jako by měl hlavu plnou nemykané vlny a vyčerpání ho přitahovalo jako chamtivé ruce, které se ho snažily stáhnout pod hladinu.
Místnost páchla po nemoci a květinách a na stole seděla mísa překypující petrklíči. Co začalo jako jednotné okvětní lístky se přeměnilo na trsy květin, které trhaly jeho hrdlo s každým zakašláním. Někdy na ně Jindra zíral a točil jejich stonky v prstech a představoval si jinačí život, život, ve kterém by takové květiny daroval děvčeti a myslel to vážně. Ale to by byl svět, ve kterém nikdy nepoznal Jana a navzdory všemu, navzdory bolesti v hrudi a selhání získat otcův meč, by si Jindra nic takového nepřál.
Byl jednou nohou v hrobě ode dne, kdy Skalice lehla popelem a polovina jeho duše zemřela a odešla s mečem, který se vryl do kůže jeho rodičů. V čem by byl rozdíl, kdyby zemřel teď? Jen oddaloval nevyhnutelné.
Koneckonců, nezemřeli jeho rodiče pro lásku?
Bylo to sobecké, ale navzdory jeho původního plánu byl Jindra rád, že byl v Ratajích, že Jan přetrvával skrz záchvaty kašle, které ho zanechávaly malátným a chvějícím. V této péči se vyžíval jako když byl chlapec, nemocný a dychtící po péči své matky, i když od toho určitá jeho část ucukávala s pocitem viny tak chorým, jako jeho láska.
Jan nebyl žádná chůva. Jeho dotyk nebyl něžný, ale byl úmyslný, pevný a vyrovnaný na Jindrově horečné kůži. Pálil jako cejch a zanechal za sebou husí kůži. Jan mu pomáhal na latrínu a na stoličku vedle ohně k mytí a nutil mu do vyprahlého krku vodu a čaj a léky namísto tichých služebných, které pouze donášely jídlo či měnily propocené povlečení.
„Proč–‟ zeptal se jednou Jindra a odmlčel se, aby se mohl nadechnout, když mu Jan pomáhal uvelebit se zpátky do postele, „–tohle děláš? Není to pod tvou úroveň?‟
„Pokud chceš něco udělat pořádně, musíš to udělat sám,‟ řekl Jan aniž by se na něj podíval a jeho ramena byla napjatá, když uhladil přikrývku na Jindrově klíně.
Jindra zakašlal a záchvat mu na dlaň přinesl další celou květinu. Jan na ni dlouhou chvíli zíral s nečitelným výrazem, než květ vytrhl z Jindrových prstů a hodil ji k ostatním
Ovzduší bylo napjaté. Jan se posadil zpět vedle postele na židli, která byla pečlivě potažena čalouněním. Hodila se ke zbytku komnaty, která byla krásná a drahá; to Jindra sem nepatřil, byl v tomto prostoru, tomto životě, vetřelec. Sklopil zrak a zíral na své ruce, mozolnaté z práce a na to, jak hrubě oproti přepychovému povlečení vypadaly.
„Pan Diviš by odvátil zrak, víš,‟ prorazil Jan Jindrovy myšlenky.
Jindrova hlava se zdvihla a shledala Jana jak zírá na mísu plnou květin.
„Cože?‟ ptal se Jindra chraplavě.
„Má tě rád a má rád paní Štěpánku. Chce, aby byla šťastná a potřebuje dědice. Racek se mnou souhlasí; nebylo by to sice manželství, ale kdybyste byli opatrní–‟
„O čem to krucinál mluvíš?‟ štěkl Jindra. To bylo sice nejvíc slov, které dokázal za několik dní na jeden dech vydat, ale nedokázal snést připomínku toho, čeho se s paní Štěpánkou dopustil. Nedokázal snést pocit viny z hříchu, který byl hnaný strachem, rozptýlením, zoufalstvím a útěkem od Jana a jeho nevyhnutelné smrti.
Jan se na něj podíval s rozpolceným výrazem. „Není to ona?‟ zeptal se. Podrážděně ukázal na Jindru a na mísu plnou petrklíče. „Není ona, pro kterou umíráš? Nedokážu si představit nikoho jiného, kdo by ti byl zakázaný, pokud tedy nezahazuješ svůj život pro nějakou vesnicku buranku daleko od Ratají.‟
Jindra měl v krku sucho. „Není to Štěpánka,‟ řekl.
„Ne?‟ tázal se Jan. Ústa se mu zakabonila. „Protože jsi dozajista vypadal, jako že sis ji oblíbil, aspoň dle služebných. Prý jsi pobíhal všude kolem a sháněl věci na svatbu její sestřenice, zatímco jsi údajně vykašlával kytky. Nebo je to nějaká lazebnice, do který jsi vrazil svýho ptáka? Nebo možná žena lovčího; zaslechl jsem, že je to děvka–‟
„To stačí,‟ řekl Jindra rázně a zatnul pěsti. „Není to paní Štěpánka ani jedna z těch, co jsi zmínil. Prostě to nech být, Jane.‟
Jan si odfrkl. „Nechat to být?‟ zopakoval. „Pro Krista, Jindřichu, to nechápeš, že umíráš? Tohle není nějaká pranice, ze které se krucinál steží vysekáš! Zabíjíš se!‟
Jindra zdvihl bradu a hruď se mu sevřela.
„To je moje volba,‟ řekl.
„Ale hovno!‟ prskl Jan a postavil se tak znenadání, že převrhl židli. „Jsem tvůj pán a já rozhoduju o tom, kdy s tebou bude konec a já říkám, že nebude!‟
Choval se dětinsky, byl hysterický a k tomu věcně na omylu. Pan Racek byl Jindrův pán a ani Jan Ptáček nemohl stát v cestě samotnému Bohu.
„To mám do týhle zasraný komnaty přitáhnout každou ženskou, kterou jsi kdy potkal, aby ti vyznala lásku? Mám připravit kněze, aby tě oženil nebo zprostil hříchu z toužení po cizí manželce?‟
„Prosím ne,‟ řekl Jindra chabě. Srdce mu bilo tak hlasitě, že jej slyšel v uších.
„Naser si,‟ řekl Jan. Třásl se na místě. „Nechal bych jejího muže viset, kdyby tě to spravilo, ale pokud tak toužíš, aby ses mohl vymalovat jako mučedník, tak si kurva posluš!‟
Pak se obrátil a nasupěně odešel z pokoje a třískl za sebou dveřmi. Zvuk se ozýval skrz Jindrovu mysl jak v katedrále a přehlušil veškeré zvuky kašle, zatímco mu na klíně překypoval petrklíč.
„Přepískl jsi to, chlapče.‟
Jindra otevřel oči a spatřil Racka usazeného vedle postele. Pokusil se nenechat jeho srdce klesnout, když shledal, že Jan chyběl.
„Takto rozzuřeného jsem pana Ptáčka už roky neviděl. Myslím, že se pohádal s Hanušem jen proto, aby měl na koho křičet,‟ pokračoval Racek.
Jindra zavřel oči. Bylo těžké dýchat.
„Je to spratek,‟ řekl bez zápalu.
„To ano, ale záleží mu na tobě. Nám všem,‟ řekl Racek.
Jindra zafuněl. Pomalu se napřímil, ale i z takového pohybu se mu zamotala hlava. Kdyby se Racek nenatáhl, aby ho vyrovnal a pomohl mu se posadit, tak by se pravděpodobně zhroutil zpátky na postel.
Na to, že byl šlechtic, byl Racek zvláštně něžný a pečující. Nebo byl možná Jindra zvyklý na Janovy neohrabané pokusy o totéž.
Jindra zíral na své ruce. „Omlouvám se, pane,‟ řekl. „Že jsem selhal.‟
Pan Racek si povzdechl. Zněl smutně. „Ne, chlapče. To, žes byl postaven proti nemožnému úkolu znamenalo, že bylo nemožné, abys ho selhal. Měl jsem poznat, že jsi… trpěl.‟
Trpět. Trpěl Jindra, když miloval Jana a umíral za to? Pro Jindru, který již o všechno přišel, to příliš velké břímě nebylo. Byl ochoten za to hořet. Možná stále bude, pokud měli knězi pravdu o tom, co ho čekalo. Mohl jen doufat, že nezatratil i Jana.
„Něco o lásce vím, chlapče,‟ řekl pan Racek a Jindra zvedl hlavu. Racek na něj však nekoukal a místo toho zíral do tlumeného ohně. Slova byla opatrná, ale Racek nedokázal zamaskovat jejich toužebný tón „Sám jsem ji cítil. Vím, jaké je dychtit, hřešit; více než ostatní, řekl bych. Nikdy jsem nevykašlával květiny, ale dle všeho jsem měl. Možná to bylo pouhé boží milosrdenství, nebo možná to bylo, protože mne milovala stejně jako já ji, i když to bylo zakázané. Nevím. Co vím je, že toho nelituji, stejně jako předpokládám, že nelituješ ty.‟
„Nelituju,‟ souhlasil Jindra.
Racek kývl hlavou a konečně vrátil své oči k Jindrovi.
„Ať už je to kdokoliv,‟ řekl Racek, „měl bys jí to říct. I když to nepomůže, aspoň bude vědět, že za to stojí, že ti na ní záleží. Aspoň budete mít spolu čas.‟
Jindrova hruď bolela. Nevěděl, jestli z květin nebo ze smutku.
„Je to zakázaná láska z nějakého důvodu, můj pane,‟ špitl Jindra a sklopil zrak. Bylo to to nejbližší přiznání, které ze sebe dokázal dostat
Racek se slabě usmál, ale k očím mu úsměv nedosáhl. Položil ruku na Jindrovo rameno a stiskl ho.
„Stejně umíráš, chlapče. Čemu by to uškodilo?‟
Horečka přitvrdila a Jindra snil.
Snil o Janovi, pečlivým a shovívavým, jak mu utíral pot z tváře vlhkým hadrem.
„Musíš pít, Jindro,‟ řekl Jan s rukama jemnýma jako motýlí křídla, když zdvihl Jindrovu hlavu tak, aby se neudusil a přitiskl k jeho popraskaným rtům pohár.
Vlažný čaj stekl do jeho úst. Byl smíchaný s uklidňujícím medem, jako byl Jan.
Jindra mrkl.
Bohuta, s čajem a bylinami, pachem kadidla a Bohem.
„Tady jsi, Jindro. Jak se cítíš?‟ zeptal se Bohuta a přitiskl hřbet ruky na Jindrovo čelo. „Pan Racek napsal, že ti není dobře. Patrně si musel uvědomit, že sis s někým promluvil, když to celé začalo.‟
Jindra neodpověděl. Kašel drásal jeho tělo a zanechal ho lapajícím po dechu. Sen se zachvěl a zhroutil do tmy, ačkoliv se jeho ramene dotkla ruka a do spánku ho pronásledovala modlitba.
„Et curate infirmos, qui in illa sunt, et dicite illis: Appropinquavit in vos regnum Dei.‟
„Nemá mnoho času, chlapče,‟ řekl Bohuta jemně.
„Ne.‟ Řekl Jan, který byl blíž a postával u Jindrovy postele. Ruka pevně tiskla tu jeho. „Ne, tomu odmítám věřit. Přeci tu musí být nějaká odpověď, nějaký jiný způsob. Musí.‟
„Jane–‟ začal Racek.
„Ne, běžte do prdele, vy všichni. Jak to můžete prostě vzdát?‟
„To není vzdávání se,‟ řekl Racek. Zněl unaveně, zarmouceně. „Je to vědomí že někdy děláš vše, co můžeš a stejně to nestačí. Někdy ti zbydou jen modlitby.‟
„Do pekla s vašimi modlitbami!‟ zařval Jan. „Jestli čekáte, že provedu nějakou zasranou zádušní mši–‟
„Čekám od tebe, že se budeš chovat dospěle!‟ rozkřikl se Hanuš. „Tohle je směšné, chlapče, vskutku. Jindřich je vazal. Sice cenný vazal, to ano, ale stále je jen plebejec.‟
„Vypadni,‟ řekl Jan.
„Pane Jane–‟ zkusil znovu Racek.
„Jindra je mnohem víc než prostý vazal a pokud to nejsi schopen pochopit tak můžeš vypadnout. Sice ovládáš mé dědictví, ale tohle je stále můj hrad; to já jsem tady pánem a nařizuju ti, abys vypadl.‟
„Ty se opovažuješ–‟
Cosi se roztříštilo o zeď.
Hlas plný inkoustu a bible, „Nam etsi ambulavero in medio umbræ mortis, non timebo mala, quoniam tu mecum es. Virga tua, et baculus tuus, ipsa me consolata sunt.‟
„Nenávidím tě,‟ řekl Jan a jeho ruka hřála, zatímco držela Jindrovu. Jeho hlas byl tlumený, temný. „Vidíš, cos mi provedl? Jsem šlechtic, pán, ale starám se o tebe jako mnich, ukloněný před Bohem. Zruinoval jsi mě, Jindřichu ze Skalice a ani nemáš tu slušnost za své činy nést zodpovědnost.‟
Roztřesený nádech, zvuk, jak se zachytil ve chvějícím se hrdle.
„Jak se opovažuješ mě takhle opustit, ty zasranej zmetku.‟
Olej, vydatný a zemitý, se dotkl jeho kůže a prst mu na čele nakreslil kříž.
„Per istam sanctam unctionem et suam piissimam misericordiam adiuvet te dominus gratia spiritus sancti, ut a peccatis liberatum te salvet atque propitius alleviet.‟
Pohár se dotkl jeho rtů a on pil. Chuť vína se mu rozlila po jazyku a vyhnala sladkost květin, která přetrvávala v jeho hrdle.
Snil o Ježíšově ukřižování, o vyprahlé poušti Izraele a o davu přihlížejících, zatímco slunce začalo zapadat. Supi kroužili nad hlavami a čekali na Ježíše, trnovou korunu a kříž, na kterém Kristus krvácel.
Hlas jako bouře, jako kámen, jako šepot jarního deště, jako matka a otec a každičký kněz, kterého kdy znal a lapající dech umírajícího muže, „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.‟
Panenka Maria byla oděna v modrém, když plakala pro svého syna; Máří Magdalena klečela po jejím boku a vykašlávala karafiáty, které se zakořenily a vykvetly v louku plnou petrklíče.
Jeho matka mu na hřejivé louce nad Skalicí, v letním teple pamatovaného mládí a pod nebesy, které se nekonečně roztahovaly, hladila vlasy. Navzdory jejich vzdálenosti mohl slyšet kovárnu a uklidňující třískot kovu jako tepot vlastního srdce.
Ve svých pěkných modrých šatech k němu sklopila zrak a vzala jeho tvář do něžných dlaní. „Nejmilejší, milujmež jedni druhé; nebo láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a znáť Boha.‟
Byl to zvuk pláče, proložený modlitbou, který ho probudil. Květiny ve vzduchu přetrvávaly jako kouř.
„Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou. Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého, Ježíš.‟
Jindra otevřel oči v tlumeně osvícené místnosti a spatřil Janovu pokleslou hlavu, jak šeptal slova tiše jako praskající plameny.
„Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší.‟
„Jane…‟ špitl Jindra, který byl přes sípání jeho plic sotva slyšitelný, ale Jan ho slyšel tak či tak.
„Jindro, pro Krista!‟ řekl Jan, který se s mokrými tvářemi a zarudlýma očima narovnal a uchopil Jindrovu ruku, jako by to byla poslední věc, co zbyla. „Pro Boha, ty jsi– potřebuješ něco? Můžu ti donést čaj nebo víno, zavolat léčitele nebo–‟
Jan drmolil a již prakticky vstal ze židle se svou zoufalou, třepotající vervou. Jindra se málem zasmál nad představou, že by se pokoušel pít, když bylo jeho hrdlo vycpané petrklíči. Nezasmál se však; už i na kašel mu chyběl vzduch. Místo toho posbíral veškerou sílu, aby se udržel, aby mu Jan ještě na chvilku zůstal nablízku.
„Jane,‟ řekl znovu prosebně a jméno na jeho zakrvácených rtech znělo jako modlitba.
Jan znehybněl. „Jsem tady, Jindro,‟ řekl jako slib, jako přísaha.
Jindra si přál, aby mohl setřít slzy z Janových líček, ale zdvihnout ruce tak vysoko už nedokázal. Byl slabý, žalostný. Jeho rty chutnaly po železu a zrak měl zastřený. Byl skoro na konci pomalého udušení, však nelitoval ho ani nyní: litoval jen, že ho musel vidět Jan. A tak, útěcha pro svého přítele; poslední pokus, když vše ostatní selhalo.
„Pokud mám zemřít,‟ špitl se slábnoucím dechem a posledním chabnoucím stiskem jeho ruky, „tak ať, protože jsem pronesl tisícero Zdrávas Marií, ale ani jedna z nich mi nebyla svatější než tvoje jméno.‟
Jindra se vzbudil s kašlem a agónií rozžehnutou v hrudi. Nemohl dýchat a to stačilo k tomu, aby začal plašit a ať už byl otupělý jak chtěl, byl příliš slabý na to, aby kolem sebe, navzdory adrenalinu v žilách, máchal rukama.
Někdo ho vytáhl do sedu, což mu dopřálo trochu úlevy. Kolem byly zvuky, zmatek a pohyb a svělo, které kolem něj tancovalo, ale nic z toho mu nedávalo smysl. Nahrbil se, rukou sevřel látku kryjící jeho hruď a poprvé za několik týdnů se cítil, jako by se něco v jeho plicích uvolnilo.
Byla před něj postavena mísa a Jindra vykašlal hroudu krvavých květin, velkou jako pěst. Jejich známý pach zaplnil místnost a zničehonic mohl Jindra dýchat. Vdechoval mohutné objemy vzduchu, rozdrásaně a roztřeseně a hlava se mu z nedostatku vzduchu točila. Jeho myšlenky byly hutně pomalé a jediné co vnímal, byl zběsilý tep jeho srdce a krev hrnoucí se mu do uší.
„Napij se,‟ řekl Bohuta – kdy se sem dostal? – který čapl jeho bradu a přitiskl pohár k jeho rtům. Jindra hltal čaj s nadměrným množstvím léčiv. Uklidnil jeho bolavé hrdlo, rozdrásané listím a stonky společně s jemnými okvětními lístky. Znovu se rozkašlal, když dopil, ale tento záchvat byl naštěstí kratší než ten předchozí.
Sesunul se zpět na postel, neboť tím vyčerpal veškerou sílu, a setkal se s hřejivým objetím někoho, kdo ho podpíral.
„Co–?‟ zachraptěl a zamrkal nad vířivým světlem.
Ruka kolem něj ho stiskla pevněji. „Nemluv,‟ řekl Jan ostře.
„Jan má pravdu,‟ řekl pan Racek, který zčistajasna vstoupil do Jindrova výhledu s výrazem, který byl Jindra příliš znavený číst. Racek natáhl ruku a odhrnul Jindrovi vlasy z čela, na které poté ruku položil. Po chvíli kývl hlavou. „Stále máš horečku; Bohuta říkal, že jsi ještě nevypudil všechny květiny. Musíš odpočívat.‟
To byla pravda; Jindra stále cítil, když dýchal, jak mu květiny chrastí v hrudi, ale připadaly mu volnější než dřív.
„Já ne–‟ zkoušel tak jako tak říct, ačkoliv nevěděl, jak větu dokončit.
„Pro Kristovy rány, mlč, Jindro,‟ štěkl Jan, ale jeho ruce byly domněle něžné, když Jindru přitiskl pevněji na svou hruď. Jeho srdce pod Jindrovým uchem zběsile bilo. „Můžeme si popovídat o tom jak velký pitomec jsi později.‟
Jindra chtěl odporovat, už jen z pravidla, ale byl příliš vyčerpaný a místnost se točila.
Racek položil ruku na Jindrovo rameno a stiskl.
„Pěkně jsi nás vyděsil, chlapče,‟ řekl. „Jsem rád, že je ti lépe. Potřebuje mě Hanuš; našli jsme skrýš těch mužů ze Sázavy, ale vrátím se. Otec Bohuta a pan Ptáček se o tebe postarají.‟
Jan na odpověď sevřel svou paži pevněji. Z Jindry vyšel další hluboký, trhavý kašel a pak se donutil kývnout.
Bohuta ho přiměl vypít pohár vývaru, než mohl znovu ulehnout, i když ho nechali nakloněného na polštářích. Jan se posadil na kraj postele a přitiskl své stehno k Jindrově paži.
„Já tě později sprdnu tak, že ani nepípneš,‟ řekl Jan tiše a zastrčil pramen vlasů za Jindrovo ucho. Jindra mohl slyšet tiché cinkání skla, když Bohuta pracoval.
Jindra mrkl a pokusil se vše pochopit. Sledoval, jak Jan zdvihl jeho ruku a držel ji na slunečním světle, které prosvítalo skrz okna jako v kapli.
„Už máš lepší prsty,‟ řekl Jan. Obrátil je, jako by držel cenný drahokam. „Předtím zmodraly.‟ Jindrovu ruku nepustil a místo toho ji položil na svůj klín.
„Oh.‟
Jan si povzdechl. Jeho ruka hřála tam, kde držel tu Jindrovu.
„Spi, Jindro. Bůh ví, jak zatraceně to potřebuješ,‟ řekl Jan a svou volnou rukou uhladil Jindrovu přikrývku. No a kdo byl Jindra na to, aby odporoval?
Vše bylo tišší, když se Jindra znovu probudil do světa zahaleného v temnotě s jedinou svítilnou, která pokoj ozařovala. Krb byl za letního tepla zhaslý a okno otevřené, aby propustilo chladný noční vzduch, který Jindra cítil v hloubi plic.
Nebyl na posteli sám. Jemné prsty česaly jeho vlasy a jeho hlava ležela na Janově hřejivém klíně. Jindra mrkl a zvedl zrak na Jana, který byl z poloviny skryt za knihou, kterou nevypadal, že četl.
Pamatoval si většinu toho, co se dělo, když byl naposledy vzhůru. Na to, co se dělo předtím o něco míň, ale pamatoval si dost.
Tisícero Zdrávas Marií.
„Jane,‟ zachraptěl Jindra zbožně jako modlitbu.
„Koukám, že ses rozhodl vrátit mezi živé,‟ řekl Jan ledabyle a nenuceně, ale Jindra cítil, jak jeho prsty sebou cukly a na chvíli se pozastavily, než pokračovaly v něžném mykání.
Minula chvíle; a pak další. Byly zatěžkané očekáváním. Jan se na něj ne a ne podívat.
Jindra si olízl popraskané rty; chutnaly po krvi. Zvedl ruku, která se mu námahou chvěla a otřel své prsty o strniště na Janově líčku.
Jan sebou trhl a dech mu zostřil. „Nedělej to,‟ sykl a s prásknutím knihu zavřel. Odvrátil pohled. „Nemůžu uvěřit, že jsi–‟ začal, ale odsekl se přiškrceným zvukem.
Tíha Janových slov byla na něj příliš; Jindra nechal svou paži klesnout. „Co se stalo?‟ zeptal se. Byla to napodobenina chvíle, kdy se v této posteli probudil poprvé.
„Nevím, nejsem zasranej kněz,‟ štěkl Jan a pevněji sevřel knihu. „I Bohuta říkal, že Bůh jedná nevyzpytatelně, což od církve znamená, že neví o moc víc než my.‟
„Oh,‟ řekl Jindra chabě. Pohl se, nesvůj, když Jan knihu zahodil, jako by mu osobně ukřivdila. Když se Jindra pokusil odtáhnout, čapl ho Jan za rameno a přidržel na místě. Jeho dotyk pálil jako cejch.
„Ani náhodou,‟ řekl Jan a probodl ho pohledem. „Máš odpočívat, takže budeš kurva odpočívat.‟
Jindra zplihl. Zavřel oči, neboť se cítil pod Janovým pohledem slabě. „Dáš už se do toho?‟ zeptal se. „Křič na mě, řekni mi, jakej jsem pitomec, nebo co máš vlastně v plánu?‟
Pod jeho kůží stále lehce vřela horečka. Nechtěl se s Janem hádat, když se cítil tak zdrceně; totiž, nechtěl se s Janem hádat vůbec, ale to napětí, ten závit v jeho žaludku, bylo horší.
„Bohuta si myslí, že to má co dělat s tím, co jsi řekl,‟ řekl Jan strnule.
Jindra mrkl a civěl na Janovu zatnutou čelist.
Cože mu to Bohuta před několika týdny řekl?
Někdy stačí vyslovit pravdu své milé. Někdy tě musí milovat taky. Někdy ani na jednom nezáleží a Pánbůh si tě vezme tak či tak.
„Ano,‟ špitl. „To asi ano.‟
Jan se zadusil.
„Jak jsi mohl–‟ začal Jan a hlas se mu třásl vztekem a strachem. Prsty sevřely Jindrovo rameno pevněji a jeho síla byla drtivá. „Jak jsi mi to mohl jen tak říct?‟ ptal se. „Jak ses mohl jen tak probudit a rozhodnout se mi to povědět?‟
Jindra se nepotřeboval ptát, co myslel. Těžce vydechl.
„Já nevím,‟ přiznal a vzhlédl na Jana, který měl oči krásné jako Jákobův žebřík. „Myslel jsem, že by bylo kruté ti to říct, kruté, abys věděl, jak se cítím; že jsem kvůli tomu umíral.‟
„Jsi pitomec,‟ sykl. „Žadonil jsem tě, ať mi řekneš, kdo to je. Žadonil jsem tě, ať mě necháš– ať mě necháš tě zachránit a ty mi chceš říct, žes tak neudělal, protože sis myslel že by to bylo kruté? Že říct mi, že ti na mně záleží bylo krutější, než nechat mě ztrácet hodiny a hodiny přemýšlením, koho jsi miloval tak vroucně, že ses kvůli ní zabíjel?‟
Jindra na sucho polkl. Znovu se pohl, bolela ho hruď, ale Jan držel pevně.
„Myslel– myslel jsem, že přinejlepším bych zničil to, co jsme mezi sebou měli,‟ řekl tiše a odvrátil zrak, přičemž ho dusil pocit viny tak jistě, jako předtím květiny. „Přinejhorším, že bych tak či tak zemřel a nechal tě dumat nad tím, co jsi mohl udělat jinak.‟
„To bych dumal tak jako tak!‟ rozkřikl se Jan a jeho náhlá hlasitost zazněla jako prásknutí bičem. Jindra sebou trhl, ale nezdálo se, že by si toho Jan, který byl nesmírně rozzuřený, všiml. „Strávil bych zbytek svého mizerného života dumáním a nenávistí sám k sobě, protože jsem nestačil na to, abych tě zachránil, tebe, toho jediného člověka, na kterém mi záleží.‟
Jindra pozvolna vydechl, ale jeho srdce mu mezi žebrama drsně tlouklo. Jediného člověka, na kterém mi záleží. „Omlouvám se,‟ řekl. „Nikdy jsem si nemyslel, že bys cítil to samé. Ale pak jsem tě spatřil jak pláčeš a pomyslel si že, no, pokud ti to tak či tak ublíží, tak možná– možná bys měl vědět, že mi to za to stálo.‟
Vteřina ticha.
„Jak se opovažuješ si něco takového myslet, ty troufalej parchante,‟ řekl Jan. Ona slova zaskočila Jindru jako nůž. Zalapal po dechu, když se Janovi do očí nařinuly slzy. „Jak se opovažuješ pro to, pro mě ochotně zemřít. Jak se opovažuješ si myslet, že to za to stálo. Pokud bys zemřel, tak bych se pohřbil do hrobu hned vedle tebe.‟
Jindra opět natáhl ruku a prsty setřel Janovi slzy z tváří. Tentokrát se Jan neodvrátil.
„To prosím nedělej,‟ řekl chabě, přičemž se mu motala hlava.
Jan se zasmál, skřípavě, jako opuštěný dům. Smích se v další chvíli přeměnil na další slzy.
„Málem jsem o tebe přišel,‟ řekl Jan. „Málem– a nikdy bych ti nestihl říct, co pro mě znamenáš.‟
„Omlouvám se,‟ řekl Jindra znovu.
„Popral bych se pro tebe s Bohem,‟ řekl Jan roztřeseně. „A ty jsi byl prostě– byl jsi ochotný zemřít.‟
Ano, chtěl říct Jindra. Tisícekrát bych pro tebe zemřel. Vykrvácel bych do sucha. Nechal bych své tělo hnít osamocené a zapomenuté, kdyby to znamenalo, že můžeš žít. Podřezal bych si vlastní hrdlo, svázal vlastní oprátku.
„Já už zemřel,‟ řekl místo toho Jindra s ozvěnou pamatované agónie, bolesti, která nikdy skutečně neodešla. „Zemřel jsem ve Skalici. Jedině ty jsi mě přivedl zpět.‟
Jan nad jeho slovy vzlykl a schoulil se k Jindrovi, předklonil se nad ním, ochranářsky a lapajíce po dechu. Jindra to nemohl vystát.
„Pusť mě,‟ řekl Jindra.
Jan třásl hlavou, ale neodporoval, když se Jindra odtáhl. Bolelo sedět. Prvotní květiny, které v něm vyrostly, které byly zakořeněné nejhlouběji, se pohly a čekaly na kašel, který by je osvobodil. Byly však volnější, než dřív.
Poklekl si před Janem a vzal jeho tvář do dlaně a naklonil hlavu vzhůru. „Omlouvám se,‟ řekl. Další slova přišla snadno; jako šepot mezi nimi. „Smiluj se nade mnou, Bože, podlé milosrdenství svého, podlé množství slitování svých shlaď přestoupení má. Dokonale obmej mne od nepravosti mé, a od hříchu mého očisť mne. Nebo já znám přestoupení svá, a hřích můj přede mnou jest ustavičně.‟
„To mě nazýváš Bohem?‟ zeptal se Jan a vydal přiškrcený zvuk. Musel žalm poznat, ačkoliv jej Jindra neřekl latinsky. „Nejsem si jist, zda-li by s tím církev souhlasila.‟
„Proč ne?‟ odpověděl Jindra a palcem utřel Janovy slzy. Na ničem jiném nezáleželo, než na tomto, než na teď a tady a na Janovi, který opětoval jeho pohled jako první svit rozbřesku. „Otec, syn a duch svatý. Neodpustil Kristus Máří Magdaleně a neuzdravil ji z jejího neštěstí?‟
„Odkdy je z tebe bohoslovec?‟ ptal se Jan.
Jindra pokrčil rameny. „Strávil jsem hodně času posloucháním Johanky a bratra Gregora v sázavském klášteře.‟
„Jsi blázen,‟ špitl Jan a zakroutil hlavou, ale stále se neodtáhl. Koukal na Jindru, jako by byl Jindra sluncem a měsícem a hvězdami.
To nevíš, že přesně to pro mně jsi? Pomyslel si Jindra. Mým vším.
Předklonil se. „Možná,‟ řekl, „avšak učiň to, ať v jitře slyším milosrdenství tvé, neboť v tobě naději mám; oznam micestu, po kteréž bych choditi měl, neboť k tobě pozdvihuji duše své.‟
A pak ho Jindra políbil. Na jeho rtech přetrvávala pachuť krve a petrklíče. Jan se nadechl vzduchu a ruce mu vystřelily, aby se chytily Jindry a přitáhly ho blíž, aby cítily jeho celého.
Jindrovi Jan chutnal po slunečním svitu, po jaru, po loukách plných divokých květin. Chutnal po čerstvém vzduchu a rozlehlé krajině, po smíchu a lásce a všem, co Jindra myslel, že ztratil.
Jindra se nikdy necítil Bohu blíž, než v onu chvíli. Dech mu nepřišel nikdy tak svatý.
Rozdělili se kvůli Jindrově kašli, což ho uvedlo do známého zděšení. Nahrbil se a cítil, jak mu Jan se splašeným hlasem držel ramena.
Ale záchvat netrval dlouho a když Jindra mohl opět dýchat, plíce měl čisté. V dlaních, objatých mezi ním a Janem, ležel poslední dokonalý trs petrklíče.