Work Text:
John se s ostatními rozloučil u té obskurní černé skulptury na hlavním náměstí, o které ho nikdo nikdy nepřesvědčí, že by to měla být nábojnice, a nechal se vyvézt devítkou až na Tomanovu. Na poměry zdejšího nočního života skončili na hospodském kvízu brzy – ještě bylo světlo a nejezdily ani rozjezdy, byl to však sportovní speciál a začínal dřív.
Nakonec skončili třetí, což vzhledem ke konkurenci a faktu, že jako tým se všichni potkali poprvé dnes, nebylo vůbec špatné.
Jeho cílová zastávka byla na znamení a v poloprázdném voze byl jediný, kdo na ní vystupoval. Neušlo mu, jak po něm ostatní spolucestující pokukují a občas si i něco tajemně špitají.
Poznali ho.
Občas se mu to stávalo i bez Todda, přeci jen se po jeho boku několikrát objevil v televizi a na přední straně celonárodních deníků. Na rozloučenou se tedy na všechny zářivě usmál a vystoupil. Prošel přes bezpečnostní zátarasy, policisté ho už dobře znali, a svižným krokem si to štrádoval mírně se svažující ulicí, kterou po obou stranách lemovaly úhledné vilky a rodinné domy.
Na zápraží jedno z nich zrovna pokuřovala postarší paní a bez váhání ho probodla nasupeným pohledem, když procházel kolem.
“Dobrý večer,” pozdravil ji, spokojený, že se mu v těch dvou slovech podařilo zamaskovat jinak příšerný americký přízvuk.
Celé širší okolí podléhalo po celou dobu jejich pobytu zvláštnímu režimu – zákazy vjezdu, omezení, policejní zátarasy, kontroly – a místní obyvatelé jim to nemohli zapomenout. Naučil se však nebrat si to osobně.
Byla to prostě politika.
Za pár minut dorazil k cíli. Z ulice vypadal dům jako jednoduchá nízkopodlažní stavba, ve které by nezasvěcený kolemjdoucí hledal architektonický skvost jen stěží. V okolní honosné zástavbě prvorepublikových vilek se svou nenápadností skoro ztrácel.
Speciálním klíčem odemkl branku a přešel po travertinové dlažbě zvlhlé nedávnou přeháňkou k hlavním dveřím ukrytým za obloukem zdi z mléčného skla. Původní majitelé velmi dbali na své soukromí, takže vchod nemířil přímo do ulice, a on jim za to skoro po sto letech byl nesmírně vděčný.
Na kroužku nahmatal další klíč, ale ke svému překvapení zjistil, že je odemčeno. Neměl to svým spolubydlícím za zlé, sám míval mimo Atlantidu problém s běžným fungováním, protože zpohodlněl a zvykl si, že stačí jen pomyslet na světla, dveře, topení a ono se jednoduše stane. Oni na tom byli podobně.
Ale stejně jim to zamykání připomene. Znovu.
Zavřel za sebou a zamkl.
Vstoupil do haly a zcela mechanicky se přezul do speciálních přezůvek, aby se ochránila původní linolea a podlahy – bylo to jedno z mnoha pravidel pro pobyt zde, která museli dodržovat, pokud nechtěli, aby je zaživa stáhl z kůže ministr kultury a prezident Rakušan. Oba kvůli nim měli problémů už tak dost. Todd byl totiž, a to si John přiznával zcela otevřeně, prvotřídní parchant a nejen to. Byl prvotřídní parchant s velkým vlivem a skvělým odhadem na lidi i situace. Počítal proto s tím, že mu jako mimozemskému diplomatovi spousta věcí projde.
A prošla.
Takže zatímco vyslanci jiných zemí občas rozvířili mediální i diplomatické vody skandálem s řízením pod vlivem, sexuálním obtěžováním, drogami, špionáží, korupcí či jinak nevhodným a nedůstojným chováním, Todd se se svou delegací nechal ubytovat v architektonické památce ze seznamu UNESCO.
Původně je sem vzali na prohlídku v rámci programu jejich diplomatické cesty a John nadosmrti nezapomene výraz prezidenta Rakušana, když mu Todd sdělil své přání ohledně možného ubytování. Na jeho argument je to dům a v domě se přece bydlí totiž prezident, první gentleman Ivan, ani ministr kultury nedokázali dost pohotově reagovat. Byl z toho poprask především na tuzemské politické scéně a v mezinárodních uměleckých kruzích.
Zato Todd byl nadevše povznesen.
“Todde?”
Proti vstupu stála palisandrová stěna, se kterou dokonale splývaly dveře vedoucí do obytné části. Když tu byl poprvé – jako turista – dýchla tu na něj atmosféra jednoduché, ale nesmírně důmyslné elegance. Za těch pár týdnů, co tu žili, si své prvotní dojmy jen potvrdil.
Prošel do malé předsíňky a nakoukl do pokoje, který obýval spolu s Toddem. Šlo o ložnici bývalé paní domu. Na posteli se válely zmuchlané pokrývky ve stejné pozici, v jaké je ráno zanechali, na svém místě zůstala i hromádka prádla na jeho straně postele. Dveře do druhé ložnice byly zavřené, což znamenalo, že tam Kenny není, matně si vzpomínal, že mluvil o jakémsi koncertě v nedalekém městském parku.
“Todde?”
První z dětských pokojů jím sloužil k uskladnění zavazadel, techniky a všeho, co dostali, koupili nebo se jim prostě mohlo hodit. Ve druhém se ubytovali dva mladí Wraithové, které Todd nazýval asistenty – starali se delegaci o šatstvo, boty, doplňky, vlasy… Moc toho nenamluvili a i na oficiálních akcích se drželi spíše v povzdáli. V pokoji guvernantky se usadil Ember. Měl rád svůj klid a ty dva mladé pod dohledem.
Vrátil se do vstupní haly a po točitém schodišti sestoupil do druhého podlaží.
“Hej, Todde!”
Dvanáct schodů k zákrutu, a pak dalších devět než se před ním otevřel prostor plný světla a čistých pravidelných linií. Hlavní obytná místnost byla obrovská. Opticky ji dělily jen závěsy z černého hedvábí a bílého sametu, příčka z onyxu v medové barvě a půlkruhová stěna z makasarského ebenu v jídelní části – a ano, bylo to přesně tak luxusní a drahé, jak to znělo.
Prakticky se skleněný pokoj dělil na několik zón s jasně daným účelem. Hned u dveří bylo posezení u podsvícené stěny z mléčného skla, kde se původně přijímaly návštěvy. Teď tam většinou posedával Kenny, popíjel kafe, na kterém si vybudoval závislost, a s pomocí notebooku vyřizoval věci, na které Todd neměl čas nebo náladu.
O pár kroků dál, již v zákrytu onyxové stěny, stál klavír tvořící jednoduchý hudební salonek, Ember na něj občas o víkendech vyťukával jednoduché melodie podle tutoriálů na YouTube.
Následovala pracovna s knihovnou a posezením, které se od zbytku místnosti daly oddělit závěsy. Ty byly zatažené, takže Todd dnes musel pracovat; vyřizoval další z nekonečné řady otravných telefonátů a videohovorů – europarlament, nejrůznější politická hnutí, novináři, lobbisti, neziskovky, aktivisté…
Opatrně jeden závěs odhrnul a nakoukl dovnitř. Notebook na stole byl zapnutý, ale už mu naskočil spořič.
“Tady jsi!” obořil se skoro dopáleně na Wraitha spokojeně rozváleného v elegantním křesílku vedle bridžového stolku. Todd však zapštil, ani ho nepozdravil, jen mu pokynul, ať se mu posadí na klín. John si povzdechl, ale nenechal se dlouho pobízet.
“To mi nemůžeš alespoň – ”
Todd mu přiložil prst na rty. Dobrá. Výčitky až potom. Slunce se po dlouhém letním dni konečně klonilo k západu, a tak přišel čas na již tradiční rituál — pozorování světelné show na onyxové stěně.
John se pohodlně opřel o Todda, který kolem něj omotal paže, a zahleděl se před sebe. Příčka byla sestavená z ohromného kusu kamene nařezaného na několika dílů a sestavených tak, aby vzorek tvořil mozaiku. Večerní slunce zalévalo celý pokoj zlatou září pohasínajícího dne, a když paprsky dospěly do správného úhlu, začaly probleskovat polopropustným minerálem a onyxová zeď vzplála. V klikatém žilkování, které se vinulo celým kamenem, se probudily ohnivé řeky. Prostor knihovny se ponořil do načervenalé záře.
Trvalo to vždy jen pár minut.
A pokaždé to byl zážitek.
Radek vtipkoval, že to Wraithové mají místo večerníčku. Skutečně se tu alespoň párkrát do týdne všichni scházeli a trávili čas. Navíc pokud chtěl Todd potrestat ty dva mladé asistenty za nějakou nedbalost, které se dopustili, odepřel jim společné sledování.
Dnes se však zdálo, že má osazenstvo domu jiný program. Dost možná na Toddův přímý rozkaz. John si totiž během posledních dní několikrát posteskl, že by si měli udělat čas jen na sebe. Zatímco oheň v kameni pozvolna dohasínal, oni ještě chvíli nehnutě seděli a užívali si vzájemnou blízkost.
“Jaký jsi měl den?”
Od rána se neviděli.
Todd neurčitě zamručel, což bylo o stupeň horší, než kdyby předl, ale lepší než kdyby vrčel.
“Moc práce,” řekl nakonec a něžně pročísl Johnovy střapaté vlasy. “Nemám kvůli tomu čas na tebe.”
“Jsi na diplomatické misi, nejeli jsme sem na dovolenou.”
“To není omluva pro to, že tě zanedbávám,” zabručel a přitáhl si ho těsněji k sobě, aby se mu mohl rty otírat o krk. Jednou dlaní mu vklouzl pod tričko a druhou do kalhot.
Netrvalo dlouho a John klečel úplně nahý a vzrušený před stále úplně oblečeným Toddem; jeho šaty a boty se válely poházené kolem. Fázi z počátků jejich vztahu, kdy z něj Todd skoro pokaždé oblečení serval, už měli naštěstí za sebou. Bylo to sice hrozně sexy, ale příšerně nepraktické a nehospodárné, obzvlášť když přestal fasovat výbavu od armády.
Takže se ho Todd naučil svlékat, což bylo v jeho podání neméně sexy a vzrušující.
John položil Toddovi ruce na kolena a roztáhl mu nohy od sebe dostatečně na to, aby mu mezi ně mohl vklouznout. Ačkoliv měl být zanedbávaný on, naznal, že bude lepší, když pro začátek upustí trochu páry prací zahlcený pan mimozemský diplomat. Hladil ho po svalnatých stehnech a přitom sledoval, jak ta masivní boule v rozkroku napíná kalhoty ještě o něco víc. Pak se sklonil a začal se o ni otírat tváří a laskat ji přes látku.
Todd nedočkavě sykl a poposedl si v křesle tak, aby to bylo pro oba pohodlnější.
John ho ještě chvíli trápil, ale nakonec zkušeným pohybem osvobodil vzrušením pulzujícího ptáka. Nalitý krví ztmavl o několik odstínů, ale linie tetování na těm vystupovaly o to výrazněji. Sevřel ho v dlani, promnul ho, a aniž by s Toddem přerušil oční kontakt, zlehka olízl špičku jeho naběhlého žaludu.
Toddovy zorničky se stáhly do úzkých štěrbin.
John se usmál a špičkou jazyka zakroužil kolem dírky a slízl pár kapek, které z ní unikly. Sice tvrdil, že manželovo pracovní vytížení chápe, ale… Kouřil ho mučivě pomalu. Na něco takového od něj Todd nebyl vůbec zvyklý.
“Shepparrrde,” zavrčel a Johnovi neušlo, jak prsty s narůstající netrpělivostí bubnuje do područek.
“Copak?” mlaskl a lascivně si přejel jazykem po rtech. “Máš pocit, že tě snad zanedbávám?”
“Mě ne,” zavrčel a významným pohledem sjel do svého klína.
Zasmál se, ale přestal blbnout. Poznal, že Todd dnes nemá náladu na takové provokativní laškování a že si opravdu moc moc chce konečně zašukat. Samozřejmě, že tu spolu spali, ale šlo většinou o rychlovky brzy ráno nebo naopak pozdě večer, když se oba potkali v ložnici – nebo v koupelně. Kenny se dokonce pokoušel demokratickým hlasováním zavést pravidlo, že se budou všichni chodit koupat zásadně jednotlivě, protože mu lezlo na nervy, jak často a dlouho blokují oni dva jejich společnou koupelnu. Todd k Johnovu překvapení souhlasil, ale pak si z pozice wraithského velitele a vrchního wraithského diplomata v Mléčné dráze odsouhlasil výjimku pro sezdané páry.
Byli jediný oficiálně sezdaný pár ve vile.
Dnes však měli podle všeho spoustu času – a soukromí. Dům byl prázdný, takže se nemuseli zamykat ani v ložnici, ani v koupelně. Vůbec si nemuseli dávat pozor a jakkoliv se držet zpátky.
A John se toho rozhodl plně využít.
Dlaní, kterou svíral to božské zelené potetované péro, pořádně zapumpoval, pak ho pevně objal rty a nechal si ho vklouznout hluboko do krku. Sál a lízal, přesně tak, jak to měl Todd rád, a přitom si honil.
Málo co ho rozpalovalo víc než Toddovo péro v jeho puse.
Moc nestačilo a udělal by se. Na to historické linoleum, na které měli dávat pozor. Nebo na ten orientální koberec o kus dál.
Ale ovládl se.
Zato Todd mu napumpoval celou nálož do krku.
A John poslušně polkl.
S lascivním mlasknutím si ho nechal vyklouznout z pusy a opřel si hlavu o Toddovo stehno. V rozkroku mu cukalo, ale věděl, že to nebude trvat dlouho – a netrvalo.
Todd si ho hodil přes rameno, odkopl z cesty křeslo i bridžový stolek a rozdal si to s ním na tom pohodlném kanapi ve výklenku v knihovně. Taky u klavíru, v Kennyho pracovním koutku, nerozpakoval se ho ohnout přes naleštěný kulatý stůl v jídelní části a celé to zakončili smyslnou jebačkou s panoramatickým výhledem do zahrady.
John byl přitisknutý na jednu z těch ohromných okenních tabulí, které šly spustit dolů, sklo ho chladilo na rozpálené kůži a on na něm na oplátku zanechával ušmudlané otisky a kondenzující obláčky, jak prudce oddechoval. Viděl Toddův odraz, viděl dolů na prostranství pod okny, kam dopadalo světlo z pokoje, i daleko přes zahradu, kde se nad korunami vzdálených stromů rozlévala záře nočního města. Zdálo se mu, že se ve tmě zahrady zablesklo. Přišlo mu to zvláštní, ale hlavu si s tím nelámal, protože větší starosti mu dělal Toddův pták divoce bušící do jeho prostaty.
Raději zavřel oči, aby se mohl plně soustředit na ten úžasný prožitek.
Udělal se přímo na okenní tabuli.
Todd se udělal do něj. Znovu. John cítil, jak v něm pulzuje a pumpuje do něj své horké mimozemské semeno, protože v návalu vášně kondomy oželeli. Ještě chvíli v něm zůstal, tiskl se k němu a spokojeně předl, takže si John rozmatlával následky svého vyvrcholení jak po břiše, tak po skle.
Zítra to budou muset uklidit.
Asistenti.
Nebo je ta přísně vyhlížející paní z výzkumné kanceláře sídlící pod garáží v bývalých pokojích pro personál stáhne z kůže. Už takhle se někteří architekti, kunsthistorici, designéři a další znalci vyjadřovali, že jsou horší než Sověti, co si ve skleněném pokoji po osvobození města v pětačtyřicátém ustájili koně a aby jim nebyla zima, tak si tu udělali ohniště a spálili vše, co jim přišlo pod ruku, včetně původních polic z knihovny – vyrobených z toho nesmírně vzácného ebenu.
Todd si ho otočil tváří k sobě a začal ho znovu líbat, takže myšlenky na Rudou armádu se Johnovi rychle vykouřily z hlavy. Pomalu směřovali na koberec před onyxovou stěnou o pár kroků dál. Todd se na něj rozvalil, přesně uprostřed mezi dvě řady designových křesílek, a stáhl Johna na sebe.
“Copak ty nemáš dost?” zeptal se John mezi polibky.
“Tebe, Johne Shepparrrde?” zapředl Todd. “Nikdy.”
Koberec byl příjemně měkoučký; originál prý byl vlněný a ručně tkaný, tohle byla replika, ale neméně drahá, jak je upozornili, když je tu ubytovávali. Takže ho někdo stihl pobryndat vínem už první večer. Asistenti se další den pokusili skvrnu vyčistit pomocí jakési wraithské žíraviny, načež Todd naznal, že raději zaplatí za novou repliku.
A tak se pomilovali i na tom drahém koberci.
Pak na něm zůstali ležet, příjemně unavení, mazlili se a mluvili o nesmyslech, zatímco se do něj vsakovaly jejich tělní tekutiny. John na sobě už delší čas pociťoval účinky enzymu, někdy po třetím čísle si u Todda trochu vyškemral, aby zvládal wraithsky nelidské tempo a mohli pokračovat. Teď po prvotním návalu neskutečné energie přišla malátnost a ospalost. Bylo mu jasné, že po schodech do ložnice sám nevyjde, nohy měl jako z rosolu.
Přitulil se k Toddovi, který ho objal, a on si tak mohl z jeho paže udělat polštář.
Oči se mu pomalu klížily.
Když se Todda před tím ptal, proč doopravdy trval na tom, že se ubytují právě tady, wraithský velitel prohlásil, že je to první budova na Zemi, kde může volně dýchat, a další Wraithové souhlasně přizvukovali – navzdory tomu, že beton, železo a sklo se na jejich úlech takřka nevyskytuje. Mnohým lidem se vila zdála chladná, strohá, neosobní, se všemi těmi čistými liniemi bez zdobení, s ostrými hranami, kovově lesklými povrchy, hladkými stěnami, podlahami a stropy v barvě slonové kosti… ale když tu strávil nějaký čas, pochopil, co tím Todd myslel.
Ten dům jako by sám žil a dýchal.
John ho původně podezříval, že to udělal jen proto, aby si to tady spolu mohli rozdat, ale to byl prý až důvod číslo dvě.
“Johne?”
“Hm,” zabručel rozespale.
“Víš, jak jsem říkal, že teď mám moc práce?”
“Hmm.”
“Tak trochu se to týká i tebe. Nás. Takhle.”
“Hmmm.”
“Jde o to, že…”
Nepamatoval si, jak a kdy se dostal do ložnice, ani to, že se ostatní vrátili – a že si přivedli hosty. Ráno je však všechny potkal u snídaně v jídelním koutku – kromě asistentů, ti se s pomocí utěrek a čistícího prostředku pokoušeli utřít zaschlou mrdku z oken.
Společné snídaně byly další z mnoha drobných rituálů, které si tu vybudovali a na kterých Todd trval, protože se kvůli povinnostem často všichni nepotkali ani večer. Obvykle byl jediný, kdo doopravdy snídal. Wraithové dle preferencí upíjeli kávu, čaj, kakao nebo džus a dělali mu společnost. Jen Todd si občas ukousl z jeho topinky; té poctivé, české, vymáchané v oleji a potřené česnekem, které je naučila paní Zelenková.
Jenže dnes tu na něj kromě Wraithů hleděly i dva páry unavených očí bez kočičích zorniček.
“Plukovníku,” vyjekl Lorne a vyskočil do pozoru, div nepovalil svůj i Radkův hrnek.
“Kušujte, Lorne,” odbyl ho a přisedl si k nim. Už roky majorovi nevelel, k čertu, už nebyl ani v armádě. Byl roztomilý doplněk na diplomatických cestách svého mimozemského manžela.
“Síla zvyku,” pokrčil major rozpačitě rameny.
“Nevěděl jsem, že jste na Zemi.”
Natož v Evropě.
V Česku.
V Brně.
“No, zrovna to tak vyšlo. Mám dovolenou a sem mě pozval…” Tváře mu zrůžověly. “Ehm. Radek?”
Znělo to, jako by si sám nebyl úplně jistý, kdo ho do tohohle dobrodružství navezl, ale velmi okatě se snažil nedívat Kennyho směrem. John nechápal, proč s tím Lorne tolik nadělá, samozřejmě, vztah s Wraithem vás diskvalifikoval z vysokých armádních postů, ale s majorovými zkušenostmi a schopnostmi by si ho na Atlantis určitě nechali jako nezávislého kontraktora. A ještě by mu za to královsky platili.
„Hm?“ zabručel jmenovaný Čech nepřítomně, plně zaměstnán četbou denního tisku; šlo o čerstvé vydání tuzemského nejprodávanějšího bulvárního deníku. Zdálo se, že ho při tom cosi rozrušilo. Na čele se mu tvořily ustarané vrásky a oči mu zpoza brýlí kmitaly děsivou rychlostí, jak hltal všechna písmenka. „To mě poser!“ vybuchl nakonec a mrskl novinami o stůl.
“Děje se něco?” zeptal se hloupě Lorne.
Radek si sundal brýle, sevřel si kořen nosu a gestem pokynul k novinám.
„Podívej se sám.“
“Neumím česky,” namítl.
„To je jedno. Jsou tam i fotky.“
Johna cosi ve způsobu, jakým to vyslovil, hluboce znepokojilo. Natáhl se přes stůl a vytrhl noviny Lornovi z ruky. Přejel očima palcový titulek. Jeho čeština byla chabá, ale přesto hlavní myšlenku odhadnou dokázal.
VESMÍRNÁ LÁSKA
KVETE V BRNĚ
Následoval krátký text vysvětlující okolnosti pořízení fotografií. Šlo o momentky vzniklé v rychlém sledu. Ember a Radek. Byli na terasách pod katedrálou na Petrově. Opírali se čely, zamilovaně si hleděli do očí a drželi se přitom za ruce.
A pak se líbali.
Na dalších byl Lorne s Kennym. Popíjeli pivo na hudebním festivalu v Lužánkách, pak se objímali, a nakonec i vášnivě líbali – a major přitom rozlil zbytek piva.
„Tebe bude zajímat spíš ta prostřední dvojstrana,“ podotkl Radek.
S neblahým tušením ji nalistoval.
“Co to kurva – !” vybuchl pohoršeně. Šlo, díky bohu, o neostré fotografie očividně pořízené z velké dálky, ale kdo je znal, okamžitě je poznal. I ten, kdo je neznal. John na dvojstranu několik dlouhých okamžiků jen nevěřícně zíral a zhluboka dýchal.
Nebylo pochyb.
Neměl se nechat šukat zapřený o okno do zahrady.
A rozhodně měli kurva zatáhnout závěsy.
“Tohle si někdo šeredně odsere!” zasupěl. “TODDE!” zařval, protože jeho milovaný Wraith si odešel do kuchyně namlít čerstvou kávu. “TO – ”
“Áááá,” zapředl mu těsně u ucha. Připlížil se jako duch. “Dnešní vydání,” mlaskl potěšeně.
“Tobě to nevadí?”
Todd noviny zběžně prolistoval a usmál se.
“Tobě to nevadí!”
“Proč by mělo?”
“Protože – !” zarazil se. Zamračil se. “Tak moment.”
Nebyl ani maličko překvapený.
“Tys… tys o tom…” hles slabě. Todd ho objal a konejšivě ho políbil do vlasů.
“Ty přece taky.”
“Já?”
“Mluvili jsme o tom.”
“Kdy?”
“Včera.”
Zamračil se.
“Ne. Nemluvili.”
“Ale ano… po tom všem,” naznačil Todd rukou.
“Ne.”
“Ale ano, pěkně na koberci.”
“A co jsem ti na to řekl?”
“Hm.”
“Děláš si prdel?”
“Bral jsem to jako souhlas.”
“Jaks kurva mohl prodat naše fotky bulváru!”
“Nedělám to pro peníze.”
“Tak proč! Objevils novej kink zahrnující veřejnou ostudu? Vždyť se nebudu moct ukázat na ulici! Všichni nás tu znají!”
Todd si povzdechl.
“Tys mě včera vážně neposlouchal.”
“Spal jsem, krucinál! Vždyť jsi mě sjel enzymem!”
“Na tvé přání,” připomněl mu.
“Ale o to přece nejde!” odsekl. “Jde o tohle!” zamával mu novinami skoro před nosem. Ohavný bulvární škvár. Navíc to nebylo poprvé, kdy jim tahle redakce a především jejich šéfredaktorka natropila spoustu nepříjemností.
“Víš, Johne, věc se má tak,” začal trpělivě vysvětlovat, “přijeli jsme sem utužit stávající spojenectví a navázat nová. A já bych opravdu rád prohloubil vztahy s Radkovou domovinou, ale k tomu bude potřeba, aby po letech planých slibů konečně začali pracovat na té nové lodi, kterou pak pošlou do Pegasu, jak se k tomu zavázali před sedmi lety v naší úmluvě.”
“Ale co to má sakra společného s naším… s naším… tento… intimním životem!”
“Bavil jsem se s představiteli vlády a inu, nová loď něco stojí, ale zvedat daně, aby se mohl zvýšit rozpočet na obranu nebude populární krok.”
“Takže?”
“Takže lidi jsou strašně snadno ovlivnitelní, Johne, naservíruješ jim nějakou povrchní senzaci a vzhledem k tomu, že veřejnost má obecně paměť akvarijní rybičky, tak si na nějaké daně za chvíli nikdo ani — ”
“Náš sex je povrchní?!”
„Ony se budou zvedat daně?!“ rozhořčil se Radek, i po letech v Pegasu stále vedený jako český daňový rezident.
“Ne, náš sexuální život je ve všech ohledech skvělý, ale uznej, že ve vaší kultuře sex jako takový prostě prodává.”
John uraženě našpulil pusu.
“Vítek potřeboval nějaký nevinný skandál na odvedení pozornosti, takže…” Pokrčil rameny. “Jsme se tomu rozhodli trochu pomoct.”
“My? Sakra, Todde, my nejsme ničí zkurvená charita pro povzbuzení skomírající politické kariéry!” vybuchl John.
“Nedělali jsme to zadarmo,” ujistil ho a poplácal po rameni. “Navíc musíš uznat, že na to, abych se proháněl dvoustovkou po dálnici, natáčel se u toho na ty vaše sociální sítě a Kenny mi k tomu na místě spolujezdce hajloval… na to už jsem opravdu starý.”
“A taky máte vyšší než dvojciferné IQ, šéfe,” podotkl suše Kenny.
“Skandály prostě musí mít úroveň,” zakončil to Todd.
Mluvil jako zkurvenej politik.