Actions

Work Header

Velvyslanec

Chapter Text

Cítil se… unaveně. Jindy by se spakoval a na pár dní zmizel; poznávat nepoznané, vyjednávat s vílami (to bylo až nečekaně poučné, mimochodem), učit ty malé lesní tvory, o jejichž existenci nikdo nevěděl, umění boje, učit je číst, správně mluvit, stopovat zvěř nebo nepřítele, bránit se. Jenže tohle krásné jindy bylo spojeno s jiným vesmírem; nádhernou minulostí, které si nevážil. To jindy už nikdy nenastane a jeho to bolelo víc, než by si byl ochoten přiznat.

Bylo to nenávratně pryč a mohl si za to sám. To snad bylo to nejhorší. Že ačkoli to dělal, sám dobře věděl, že nemá nejmenší právo někomu něco vyčítat. Jenže to bylo o tolik jednodušší, prohlásit se za oběť a nemuset dělat nic jiného; kát se, bránit, smířit se, bojovat.

Byl by si postěžoval matce, to vždycky pomohlo. Nebrala ho vážně, a on jí to jenom schvaloval. Jen k ní přišel, jako hodný syn se optal na její zdraví, políbil ji na tvář nebo jí přinesl květinu. A pak, co zmizely služky, se jako dítě, kterým odmítal přestat být, svalil samotné královně na postel a zahučel do ní všechny stížnosti na svět, oprávněné nebo banální, na tom nezáleželo. Pamatoval si, jak se královna rozesmála, vstala a přešla k posteli, posadila se na ni a přitáhla si ho k sobě blíž, mumlajíc přitom, jak přehání a jak by se měl všemu postavit čelem, a každým dalším slovem se víc a víc měnila z královny v matku, pohladila ho po vlasech a rozesmála se ještě víc, protože byla tak šťastná, že s ní její syn mluví, že jí důvěřuje, že ji miluje a nestydí se za to - jako Thor, který se při mateřském objetí začal ošívat a mrmlat cosi o tom, jak se to na válečníka nepatří, a bylo jedno, že mu tehdy bylo šest let a bylo v pořádku se občas schovat za matčinu sukni a být dítětem.

Teď si nemohl postěžovat matce. Teď byl čas být dospělý, teď byl čas se smířit s tím, že tady už není a už nikdy nebude. Bála se, když cítila, že si pro ni jde smrt?

Vždycky si přál být jako ona, tak láskyplná a odpouštějící, chápavá a přitom silná a statečná. Ona se nebála, když cítila konec. Možná jí bylo líto, že musí odejít, protože věděla, že ona byla to jediné, co její křehkou rodinu drželo pohromadě. Jejím odchodem se změnil Odin, uzavřel se do sebe a nekomunikoval. Thor se svému otci vzdálil, upjal se na někoho, kdo mu poskytl to, co potřeboval; lásku, pochopení, trpělivost. A Lokimu zemřela společně s královnou Asgardu veškerá naděje na lepší život, na vykoupení, odpuštění.

Trpěla z nich nejvíc a nikdy se ani slůvkem nezmínila.

Snažil se na tom zapracovat, ale stejně sebou pokaždé cuknul, když se k němu někdo přiblížil. Vždycky, v každou vteřinu, co bděl, jen očekával, kdy za zády uslyší křik, obvinění, tasení zbraní, cokoli. Byl připraven svůj život bránit, ostatně jako vždycky.

Jenže místo toho pokaždé uslyšel nevinné cinknutí brnění, jak si strážce nebo voják s respektem přitiskl pravačku k srdci, oslovení ‚můj králi‘, a pak zpravidla následoval report, zprávy o pokroku nebo naopak úpadku, problémy lidu, důležité soudy, které musel odbýt. Nejradši by se jim vysmál. Po zločinci, jehož vina se ani nedala slovy vyjádřit, se chtělo vynášení soudu, jako by byl ctností samotnou.

„Můj pane,“ ozvalo se za ním tentokrát. Neohlédl se. „Heimdall si žádá vaši přítomnost. Znělo to velmi… urgentně, pane,“ dodal poslíček nejistě, doufaje, že se nedopustil nehorázného faux pas a král ho za tu opovážlivost nenechá rozčtvrtit, což se sice na Asgardu jakživ nestalo, ale koho to zajímalo, Sigurd ve stájích říkal, že když se Odin rozzuří, dějí se věci, a rozčtvrcení hloupého poslíčka patří k tomu nejmenšímu. A když to říkal Sigurd, nebylo pochyb.

Odin se k poslovi otočil a s úsměvem přikývl.

„Děkuji,“ řekl a chlapec na něj vyvalil oči. Po celém Asgardu panovaly pochyby, zda se král cítí zdráv. Všichni sloužící si všimli té neobvyklé umírněnosti, těch nenápadných momentů, kdy se král nechoval vůbec jako král. Někteří tvrdili, že truchlí pro královnu, někteří zase, že je zklamaný kvůli Thorovu odchodu, někteří se drželi názoru, že se mu ulevilo, že mu ten mladší spratek konečně zmizel ze života.

Nebylo moc příjemné poslouchat o sobě řeči, které mu na cti ani osobité pověsti rozhodně nepřidaly, ale i tak to bylo nesmírně poučné.

Cesta k Bifrostu mu přišla čím dál delší. Chtěl se proměnit zpátky v sebe a nechat magii, ať si odpočine, ale král si nikdy moc nepotrpěl na tak přísně střežené soukromí jako Loki, služky vstupovaly do jeho komnat s minimem ostychu, zatímco k Lokiho pokoji se nepřiblížily ani ty nejotrlejší. Nemohl si dovolit ani moment klidu, pořád hrozilo, že na něj někdo přijde a on by se nerad snížil k zabíjení služek. Už tak klesl dost hluboko.

Chodil tady v podobě muže, kterému byl po spoustu let synem. A moc dobře věděl, že ho ty klouby nebolí, protože tělo bylo pořád jeho, jen ostatní ho viděli jako starého krále. Jenže ty klouby opravdu někdy bolely, a bylo jedno, že ho bolet neměly.

 

***

 

Heimdall jeho přítomnost nevzal na vědomí hned. Stál opřený o meč, ramena ztuhlá a hlavu mírně skloněnou, soustředil se, ale podle frustrované vrásky mezi očima bylo jasné, že ať už pátral po čemkoli, úspěch se mu vyhýbal. Po pár dalších vteřinách, kdy za ním Loki obracel oči v sloup a netrpělivě klepal prsty o brnění, aby to vytvářelo ten nádherně otravný monotónní zvuk, se k němu strážce Asgardu otočil až s děsivě pochmurným výrazem.

„Obávám se, že pro vás mám špatné zprávy, můj králi,“ řekl, hluboký hlas se rozlehl po observatoři. Odin nadzvedl obočí. Bylo to pro krále tak netypické gesto, že i kdyby Heimdall nevěděl, kdo před ním skutečně stojí, tohle by Lokiho spolehlivě prozradilo. „Můj zrak není zahalen, a přesto nevidím,“ začal, když král kývl hlavou, ať pokračuje, že poslouchá, nerad, ale poslouchá.

„Možná taky stárneš,“ rýpl si Loki a naklonil hlavu na stranu. V přítomnosti Heimdalla bylo tak jednoduché se zase vrátit ke své vlastní mimice, gestům, slovníku. Strážce Asgardu před sebou viděl Lokiho, ve své typické zelené tunice a s potměšilým úšklebkem na tváři, zatímco ostatní se mu klaněli a oslovovali ho jménem jeho adoptivního otce. Bylo to z nějakého důvodu velmi zábavné.

„Tam, kde dřív byl tvůj bratr, je teď temnota,“ řekl Heimdall, upouštěje od zbytečných formalit. Loki se k němu lehce naklonil, přes tvář mu přeběhla desítka výrazů, ale ani jeden nezůstal dost dlouho – nezajímá mě můj bratr, proč myslíš, že by mě měl zajímat, jak to myslíš, že je tam temnota, nesnáším tvoje hádanky. „Nedíval jsem se na něj, ale v moment, kdy zmizel, jsem to cítil jasně a zřetelně. Bylo to násilné a příliš rychlé na alternativní zdroj cestování mezi světy. Na okamžik jsem si myslel, že jsi to byl ty,“ přiznal strážce po chvíli. „Bylo to… jako tvůj pád.“

„Že by se dal Thor na magii?“ ušklíbl se Loki nevesele, pevně rozhodnut na sobě nenechat znát jedinou emoci, kterou by vzpomínka na jeho pokus o sebevraždu (a tehdy to nebyl jenom pokus) mohla vyvolat. Tohle zkrátka znělo jako komplikace, a co dosedl na trůn, bůh chaosu a milovník zmatků svůj názor na komplikace krapet přehodnotil.

„Vím sice, že se teď musíš soustředit na vyjednávání s Ljósálfheimem, ale žádám tě přesto, abys tomuto věnoval svou pozornost.“

„Ljósálfheim jenom vyhrožuje,“ mávl Loki rukou. „Aeris moc dobře ví, že by proti Asgardu neustál ani první vlnu boje. Jen je trošku rozhořčen,“ uchechtl se. Král Aeris se smrtí Friggy a Lokiho přišel o vše, co mu bylo na Asgardu milé a prospěšné.

Jejich diplomatické vztahy byly napjaté už od úplného začátku. Bor, nejstarší panovník Asgardu, měl na elfy bezmála alergii, tak moc s nimi nechtěl mít nic společného. Odin, praktický vládce, kterým byl, v alianci s elfy neviděl ani minimální výhodu. Elfové byli národ, který často potřeboval pomoc proti dalším silám, a přitom toho sám nemohl příliš mnoho nabídnout. Pravdou bylo, že elfové byli skvělými léčiteli, sluhy a pomocníky, ale mimoto se jejich specializace dotýkala spíš kulturních a estetických hodnot, než těch, které by Odin uvítal.

Frigga elfy zbožňovala. S jejich králem byla po mnoho staletí v přátelském vztahu, hodně jej navštěvovala, a Lokiho brávala zpravidla s sebou. Loki se učil magii a léčitelství, elfové jej nesobecky zasvětili do krásy literatury, naučili ho respektovat přírodu a přitom od ní získat to, co potřebuje, naučili ho objevovat a nenarušovat přitom řád. Jak si vzpomínal, byl to snad jediný řád, který nikdy nechtěl narušit. Ljósálfheim ho přijal a respektoval, zjistil jeho přednosti a těm věnoval pozornost, na rozdíl od Asgardu, který si chtěl mladšího prince přizpůsobit obrazu svému.

Aeris tak utrpěl ztrátu jak strategickou, tak i citovou. Smrt jeho drahých přátel jej zasáhla, byl to jako zbytek jeho lidu velmi citlivý muž, a teď to vypadalo, že pro jeho zemi nastanou krušné časy. V Asgardu již nebyl nikdo, kdo by jej ochránil a hájil. Při prvním náznaku invaze (a že o ně nebylo nouze) bude ztracen. Nevěděl, kterých prostředků použít, aby Odina donutil k obnovení spojenectví, netušil, jak s tím mužem vyjednávat.

A co mohl vědět, možná těmi planými výhrůžkami krále baví, možná ho tím rozzuří a sám tak na svůj lid přivede zkázu dřív, než kdyby na ni čekal se založenýma rukama. Radši se vzdá asgardskému vojsku než Temným elfům, trpaslíkům nebo Jotunům. Prakticky si vybíral mezi menším zlem a větším zlem.

Loki, jakožto králův blízký přítel, moc dobře věděl, jak na tom Aeris je, a byl by mu rád pomohl. Jenže jak už mu Heimdall několikrát říkal, musí pamatovat na to, že je stále Odinem; musí plánovat stejně, mluvit stejně, gestikulovat stejně, přemýšlet a porovnávat stejně, vyhledávat i zavrhovat stejné věci, a sebevíc se to Lokimu hnusilo, musel svého přítele odmítat a zároveň v koutku duše kout pikle na výhodné a přitom ne tolik podezřelé spojenectví se závislým a bezmocným národem. Nebylo jeho nepřítelem podezřívání ze strany lidu, jako spíš ty nenechavé pohledy jeho takzvaných rádců. Nesnášel je všechny do jednoho, tupce bez trochy znalosti a přehledu, ale kdyby se jich zbavil, těžko by působil jako král, za kterého se vydával.

A elfy teď řešit nemohl, a ani nechtěl.

„Pověz mi víc o tom… o té temnotě,“ mávl rukou do prázdna, snad aby ten pojem nějak graficky znázornil. Sice v ní strávil spoustu času, neměl tušení, jak ji popsat. „Zní to jako typický příklad náhlé a násilné smrti, Heimdalle. Přitom zníš, jako by šlo o něco, čemu se musí věnovat akutní pozornost. U smrti těžko přínosné. Co to tedy je, když ne smrt?“

Navzdory tomu, kolik mu tohle bezpochyby přinese problémů a komplikací, si přál, aby vysvětlení bylo složité a šílené a dosud nemyslitelné, všechno by se mu poslouchalo lépe než pouhé jedno slovo; smrt. Ne, že by se pro něj něco změnilo. Thora neviděl spoustu let, Asgard se vzpamatovával z války, Země se musela měnit o něco pomaleji, protože tam mohlo uběhnout kolik – rok, dva?

A přestože se za celá léta na Thora nezeptal, pořád věděl, že jeho bratr (těžko se familiárního oslovení po takové době zbavit) žije s tou malou drzou smrtelnicí a je… jednoduše šťastný. Jednou mu to ujelo a udiveně se Heimdalla - kterému léta tvrdil, že ho to absolutně nezajímá - zeptal, proč jeho bratr nemá děti, když si je vždycky tolik přál. A ten zatracený strážce se na něj vítězoslavně podíval a jenom nevinně pokrčil rameny.

Nesnášel ho, nesnášel.

„To… bohužel nevím,“ odpověděl Heimdall tentokrát. A očividně to přiznání velmi bolelo, pomyslel si Loki.

„Jak mám s touhle informací pracovat,“ odvětil podrážděně.

„Už jsi pracoval s menšími vědomostmi. V naprosté slepotě jsi nalezl cesty, které mně zůstávají skryté,“ odpověděl na to Heimdall klidně. Tak na lichotky ses dal, potřásl král nevěřícně hlavou.

„Pravda, s nedostatkem informací si umím poradit,“ přikývl nakonec, „jenže já se tě neptám na detaily, když očividně netušíš, co se mohlo stát. Já se tě ptám, jak mám s touhle informací pracovat, když je tady potřeba mé osobní účasti. Mám snad vládnout z exilu?“ zeptal se a palcem ukázal kamsi za sebe. „Tam někde je totiž trůn a hromada idiotů, kterým bych ho nesvěřil, ani kdyby mi to mělo zachránit život.“

Měl si snad rovnou vybrat, jestli se strachovat o pitomého bratra, což bylo vzhledem k tomu, že měl být tak trochu po smrti, docela riskantní, nebo jestli se věnovat Asgardu, který se o sebe těžko mohl postarat sám?

Kdy se tohle všechno stihlo stát?

„Jestli odejdu, je tady velká šance, že se nevrátím,“ řekl nakonec. Ne snad proto, že se tak rychle smiřoval s potenciální smrtí, spíš jako s možností Odinova návratu nebo náhlého záblesku Thorovy inteligence. „Odin se může probudit, Thor mě může zabít,“ vyřkl nahlas obavy, až ho i vyděsila ta příšerná jednoduchost a jistota, s jakou svůj osud mohl vyložit.

Kdy že se tohle všechno stihlo stát?