Actions

Work Header

Deja vu

Chapter Text

Když Scott Lang vystupuje z auta, má pocit, že bušení jeho srdce je slyšet v okruhu osmi set metrů. Sam Wilson se na něj zazubí a ukáže na garážová vrata. „Představím tě jako toho chlápka, co mě loni zmlátil.“
„Víš jistě, že tam nebude Stark?“ ujistí se Scott. Protože jestli ano, pak ho Hank Pym zabije a pak ho zabije ještě jednou. Bez ohledu na to, že Scott není takový idiot, aby s sebou vzal jakýkoliv kus technologie kromě mobilu – kterým zavolá Pymově dceři Hope, až se bude schovávat před Starkem. Luxusní vyhlídky.
„Není tam. Jsou tam Steve, Nataša a noví. Stark a Barton jsou doma. Thor a doktor Banner jsou kdovíkde.“
Jasně, říkal, že iniciativa Avengers je pěkná sebranka, a když se sejde pohromadě, nastanou dvě možnosti: buď se všichni zpanákují do kamarádské nálady, anebo se pohádají a bez včasného zásahu Steva Rogerse rovnou i poperou. Což Scott velmi dobře znal ze spolubydlení s kamarády. Jeho jediná obava byla, aby se netvářil jako šestiletý dítě u vánočního stromečku. To bylo před hodinou. Teď ho poněkud přešla odvaha. Není nad vpád do společnosti, kde nikoho neznáte, nechápete společné vtipy a jména zapomenete ihned po podání ruky.
Jakmile Scott strčí nohu do dveří, je mu jasné, že tohle nehrozí.
Na velkém gauči tvaru písmene U a několika křeslech posedávají jen dva lidé. Scott nepoznává ani jednoho. Pobledlá holka navlečená v kostkované sukni s cvoky a zipy a mikině o pět čísel větší. Rozcuchaný chlap ve zmačkaném tričku a džínách, který má kdovíproč na levé ruce koženou rukavici. Na stole se povalují dva mobilní telefony, dva hrnky od kafe a jedny klíče od auta.
No nazdar, pomyslí si Scott. Už chybí jen kola a rybí salát.
Kolem projde rozložitý blonďatý chlap. Má na sobě koženou bundu a vypadá střízlivě a naštvaně. „… v opačném případě si pro ni přijedeme osobně,“ říká do mobilu, když míjí Scotta.
„Ahoj,“ promluví Sam. „Co se děje?“
Ten blonďatý ukončí hovor a posadí se. „Jak je to daleko?“
„Dvě a půl hodiny, když jsem řídil já,“ odpoví chodící kocovina číslo dvě.
„Tohle je Bucky Barnes,“ řekne tiše Sam Scottovi. „Steve Rogers,“ ukáže na blonďatého. „Vanda Maximova.“ Kývne směrem k dívce.
„Ksakru,“ vysype Rogers vzápětí. „Vy jste kdo?“ zeptá se najednou Scotta.
„Scott Lang.“
„Máte tady telefon?“
„Ano, proč?“ Pak mu to docvakne, vyhrabe z kapsy mobil a podá ho Rogersovi.
Někdo přijel. Rogers vyběhne prosklenými dveřmi ven i s půjčeným mobilem. Scott tiše zakleje. Jestli se číslo Hanka Pyma dostane ke Starkovi, je synem smrti.
Z auta vystoupí mladá žena. Tu jedinou Scott pozná na první pohled, ale netuší, jak se jmenuje.
„Neptejte se mě na nic,“ řekne ona a proběhne do domu.
Scottovi je v tu ránu jasné, že přijel zatraceně nevhod.

O hodinu dříve
Nataša Romanova vstane, opráší z džín prach parkoviště a jde si na benzínku objednat kávu. Na mobilu má dvacet devět nepřijatých hovorů. Rozešle stručnou zprávu, že je v pořádku. Cokoliv jiného je zbytečné. Na noční můry vždycky zůstanete sami. Když Nataša vytahuje drobné z peněženky, zjistí, že má ještě na zápěstí spirálový náramek ze zelených perliček, který patřil její kolegyni z KGB.
Prodavač na ni zírá, jako kdyby mu byla povědomá.

Ve stejnou chvíli Steve Rogers zaparkuje auto nakřivo, takže zabere více místa než průměrný tank. Na rovnání není čas. Když odjížděl ze svého washingtonského bytu zpátky na základnu, myslel si, že je tady všechno v pořádku. Není. Ani omylem.
Vejde prosklenými dveřmi do společenské místnosti. Vanda má zarudlé oči. Vedle ní sedí Vision. Přidali se společně a vzniklo mezi nimi zvláštní přátelství dvou lidí, kteří spolu procházejí výcvikem, nemají příliš společného a nemají nikoho jiného. Bucky sedí naproti nim a zírá do stolu.
„Stálo ti to krucinál za to?“ zeptá se ho Steve.
Vision se zavrtí. Když je ve vzduchu příliš moc napětí, necítí se mezi lidmi dobře.
„Ne,“ hlesne Vanda.

O dvě hodiny dříve
Bývalý operativní důstojník KGB Nikolaj Brajlovský zírá na ženu, která sedí naproti němu. Zná ji velmi dobře a ví, že členku iniciativy Avengers a agentku SHIELDu blahé paměti pustí do bezpečného domu, když dá najevo, že má důležité informace a je ochotná se o ně podělit. Lidi od CIA jsou rádi, když se s nimi o informace podělí kdokoli. Nikolaj ví, že musí být opatrný. Stačí jedna chyba, jeden malý náznak, že ve skutečnosti ví mnohem více. Nikolaj má silnou poslední linii obrany – která teď sedí proti němu a její tvář je jako vytesaná z ledu.
Měl by zírat na mobil, ze kterého Nataša právě přehrává zvukový záznam. Místo toho zírá na ni. Je krásná. Mnohem krásnější, než když ji viděl naposled, před několika lety v jednom moskevském baru.
Ona hledí na něj, na ruce má náramek ze zelených perliček, záznam pokračuje a Nikolajovi je jasné, že je v hajzlu.
„… odpovídám mu ‚rozumím‘…“
Při posledním slově má Nikolaj co dělat, aby nedal najevo leknutí. Pamatuje si hlas zkreslený reproduktorem mobilu, i to jediné slovo. Pamatuje si je zatraceně dobře.

O hodinu dříve
Cesta ze základny do bezpečného domu CIA trvá Nataše dvě hodiny a deset minut. Trefí tam kdykoliv. Bezpečný dům kdysi patřil SHIELDu. Nataša v něm strávila prvních několik dní po tajném příjezdu do Spojených států a po dlouhé době se cítila v bezpečí.
Poslepu spustí na mobilu zvukový záznam z dnešního rána. Pak podruhé. Potřetí.
Prý se tomu říká opožděný šok.
Svět špionáže je ošemetný. Myslíte si, že víte, co kupujete. Nakonec ani nevíte, co prodáváte. Celý váš život je jeden velký špatný vtip.

O dvě hodiny dříve
Nataša vstane jako první. Možná druhá. Vision nikdy nespí, nejspíš je u sebe a programuje na dálku se Starkem. Nový parťák. Natašu bodne u srdce. Někdo tady chybí. Někomu chybí ona, ale na to nechce myslet. Steve jel na otočku do Washingtonu a vzal s sebou Sama, který se prý vrátí po vlastní ose s kandidátem na dalšího člena iniciativy Avengers. Nataša zůstala na základně sama s Visionem, který je nesmírně daleko ode všech lidských bytostí, Vandou, ke které nenašla cestu, protože pro Vandu přestal existovat soukromý život, a Buckym, se kterým si navzájem jdou z cesty. Obydlí těch tří připomínají hotelové pokoje. Natašino taky.
Nataša vezme z lednice porci salátu a dá překapat kávu. Rovnou celou konvici. Nepsaný zvyk. Kdo vstane první, uvaří kotel kávy pro ostatní. Nataša si sedá na barovou židli. Kuchyň má i barové police. Starkovo dílo.
Kafe. Zašla by na jedno se Stevem. Nebo s Nickem Furym. Nick je jeden z mála lidí, kterým Nataša důvěřuje. Ne bezmezně. Vlastní život by mu nesvěřila. On jí taky ne. Nick jí včera zavolal, že Nikolaj Brajlovský z její dávné jednotky je v bezpečném domě CIA. Další dobrý důvod mít náladu pod psa.
Kolem projde Bucky. Evidentně vstal dřív, než se probudil. Nevidí ani sám sebe v zrcadle za barovými policemi. Nalije si sklenici vody a vypije ji najednou. Pak si bez váhání nalije do kafe citronovou šťávu.
„Prý je to dobré na kocovinu,“ prohodí Nataša. Kafe jí přestane chutnat. Zatraceně.
Bucky se na ni nechápavě podívá, napije se a zatváří, jako kdyby právě spolkl citron. S kávou. Zbytek šálku vylije do dřezu, nalije si nové kafe a sedne si naproti Nataše. „Mám pro tebe jméno,“ řekne.
„O čem to mluvíš?“
„Když jsme jeli sem, mluvili jsme o tom.“
Nataše přeběhne mráz po zádech. Vytáhne z kapsy mobil. „Řekni mi všechno, co si pamatuješ,“ řekne, zapne nahrávání a přisune mobil k němu.

O týden dříve
Steve nakoukne do společenské místnosti. Na gauči sedí Bucky a Vanda zabraní do vážného rozhovoru. Jakmile zahlédnou Steva, oba zmlknou. Poslední dny je spolu vídá často. Trochu mu to dělá starosti. Potřebují se odpoutat od minulosti a vrátit zpátky do života. Oba dva. Ale Steve cítí, že tohle nedopadne dobře. Málokdy se plete. Zbývá jediná otázka: Kdo z nich to odnese hůř.
„Ahoj,“ řekne Steve. Přeběhne očima obsah lednice a konečně najde rajčata. „Nenechte se rušit,“ prohodí, protože ti dva stále zaskočeně mlčí.
Když Steve zvedne hlavu, vidí, jak Bucky bere Vandu za ruku a něco jí říká. Když domluví, Vanda prudce zavrtí hlavou a vyběhne prosklenými dveřmi ven. Bucky hledí na místo, kde před chvílí seděla.
„Běž za ní,“ naznačí mu Steve.

O čtyři měsíce dříve
Nataša otočí auto a naposledy se podívá na bezpečný dům. Ten, který převzala CIA od SHIELDu. Nebo Hydry. Na tohle Nataša nechce myslet. Dům má spojený s mnoha vzpomínkami. Pohlédne na muže vedle sebe. Vidí ho potřetí v životě. První dvě setkání málem nepřežila. Představil se jednoduše jako Barnes a tvářil se, jako kdyby ji viděl poprvé v životě.
On to neví.
On to neví.
On to neví.
Zatraceně.
Když Nataša na dálnici pořádně přišlápne plyn, Barnes vrhne nedůvěřivý pohled na tachometr a zkontroluje, jestli má dopnutý pás. Život má vážně špatný smysl pro humor.
„Máte mobil?“ zeptá se ho Nataša.
On zavrtí hlavou. O starost méně.
„Musíme zmizet, než se jim to rozleží v hlavách,“ pokračuje Nataša a snaží se znít klidně. Nemá chuť říkat, že trochu blufovala a že velícímu důstojníkovi dojde, že překročil své pravomoce, až se vzpamatuje a zapne mozek. „Nebo si myslíš, že tě jen tak nechají odejít? Měl ses ozvat nám.“
Barnes neřekne nic.
Před nimi je několikakilometrový rovný úsek. Nataša vytáhne z vnitřní kapsy bundy papírovou obálku s několika starými fotografiemi a posune zpětné zrcátko, aby viděla Barnesovi do tváře. Teď se bude muset velmi soustředit.
„Poznáváš někoho z nich?“ zeptá se Nataša.
On prohlíží fotky a Nataša sleduje jeho. Pátrá po jakémkoliv náznaku emocí. Rozšířené zorničky, sotva znatelné pohyby mimických svalů. Barnes se náhle zarazí u jedné fotografie. Je to ta z automatu v moskevském metru. Společná se Světlanou Kotovou. Natašu polije horko. Na okamžik pustí volant.
„Poznáváš ji?“
„Ta zrzka je mi povědomá,“ řekne Barnes. Zdá se, že nelže, ale Nataša se teď nedokáže soustředit.
„To jsem já. Poznáváš tu druhou?“
„Ne. Nevím. Je to důležité?“
„Ano,“ odpoví Nataša.
„Co se děje?“
Vůbec nic, pomyslí si Nataša. Co jsem čekala? Řekl CIA všechno, co ví. Možná si ještě na něco vzpomene. Možná ne. Nataše zbývá jen čekat.
„Zastav,“ řekne Barnes po chvíli ticha.
„Cože?“
„Zastav, ksakru,“ opakuje on podrážděně. První projev emocí.
Nataša fofrem přendá nohu z plynu na brzdu, zapne všechny blinkry a zajede na krajnici. „Co se děje?“ zeptá se a položí ruku na pistoli v kapse.
„Přesedni si. V tomhle stavu tě nenechám řídit.“

„Pojedu já,“ říká Nataša Stevovi ráno téhož dne.
On se nadechne, jako kdyby chtěl nesouhlasit, ale pak pochopí a mlčí. Stevovi to zapaluje mnohem lépe, než dává najevo. Dobře ví, že Nataša je profesionální špion. On ne.
Nataša popadne klíče, ve spěchu si navleče bundu a zkontroluje po kapsách zbraně.
Steve ji zastaví ve dveřích. „Co mi tajíš?“
„Není to důležité.“ Nataša zkontroluje pohledem, jestli se jí pod bundou nerýsuje obálka s fotkami. „Není to důležité pro nás.“
„Pro koho je to důležité?“
„Pro mě.“
Steve jí ještě pár sekund stojí v cestě. Pak pochopí, že už se nic nedozví.

O rok dříve
Nataša zastrčí do mobilu SIM kartu, kterou používá jen pro mezikontinentální hovory se starými kontakty Z KGB. Spousta čísel už je dávno mrtvá. Max Turgeněv je z analytického oddělení. Nataša si s ním vyměnila číslo několik týdnů předtím, než přeběhla k SHIELDu.
„Rád tě slyším. Dneska ráno dorazila zpráva, že jsi ten poprask ve Washingtonu nepřežila.“ Neveselý smích.
„Mně dorazil dáreček.“ Nataša se nesměje vůbec. Na stole má otevřenou složku, kterou před hodinou vyzvedla z mrtvé schránky na nádraží, načatou láhev a prázdnou sklenku. „Kde jsi to našel?“
„Přistálo mi to předloni na stole. Podezřelej barák v Kyjevě, žádný použitelný stopy. Sporná pravost. Tvůj názor?“
Tvář na fotografii sedí. Jméno taky. „Nevím. Dávalo by to smysl, že?“ řekne Nataša.
Lže, jako když tiskne. Svět někdy prostě nedává smysl a pak nemůžete nic dělat nebo někoho zachránit. Nataša to chápe velmi dobře. Steve ještě ne.
„Tohle mě děsí.“ Povzdech. „Jestli je to pravé, měl jsem vlastně obrovské štěstí.“ Max kdysi býval operativní důstojník. Skončil před dvaceti lety, když jednu misi odskákal s přeraženou páteří, zlomenýma rukama a proraženou lebkou.
„My oba,“ řekne Nataša a střelí očima po lahvi. Když listovala složkou a začínalo jí to všechno docházet, musela si nalít panáka.
Nejdůležitější pravidlo: Nenechat se chytit.

O tři roky dříve
Patoložka v márnici roztáhne zip na černém pytli. Odhalí jen tvář, protože zbytek těla je prostřílený jako řešeto. Tváři je třiadvacet let. Něco se pokazilo. Mrtvý ilegální agent je k ničemu.
„Grigorij Ivanovič Davydov,“ řekne Nataša. „Vycvičen v Akademii. Minimálně rok byl operativec KGB.“
„Jste si jistá?“
„Byl ze stejného oddělení jako já.“

O dva roky dříve
Nataša zaklepe na dveře kanceláře v analytickém oddělení KGB. Max se otočí i se židlí. Je v kanceláři sám, jeho kolegyně právě odběhla na kuřáckou pauzu. Nataša se opatrně posadí na její židli. Má břicho plné stehů a v sobě jen takové množství analgetik, aby jí bolest nezastírala myšlení.
„Ahoj.“
Nataša mlčí.
„Zavěštím si,“ prohodí Max. „Viděla jsi ducha?“

O týden dříve
To, co kdysi bývalo Buckym Barnesem, sedí na sedadle spolujezdce a hledí na řadicí páku. Písmeno R a několik čísel. Má dojem, že se učil řídit s podobnou pákou, jen převody končily čtyřkou a ne šestkou, a že se páka dá vyřadit na neutrál.
„Co je tohle?“ zeptá se.
Mezi trojicí lidí v autě proběhne vlna znepokojení. Zeptá se ještě jednou. Rusky.
„Manuální převodovka,“ odpoví řidič.

V tentýž okamžik se Světlana Kotova tiše modlí a polyká slzy. Sedí na zadním sedadle auta Nikolaje Brajlovského a její paži zalévá záplava Natašiných rudých vlasů. Další rudá záplava se rozprostírá na dívčině tričku a džínách, ale nejsou to vlasy. Okno spolujezdce je otevřené dokořán a je průvan. Nikolaj v autě nikdy nevětrá. Spoléhá na klimatizaci.
„Jak je na tom?“ ptá se Nikolaj.
„Zavři kurva to okno!“ vyjede na něj Světlana.

O dvě hodiny dříve
Je horko. Na středním východě je vždycky pěkně horko. Výbušné prostředí. Doslova. Šedivějící muž jménem Yazdani, který sedí v autě a hází nervózní pohledy po skupině operativních důstojníků venku, má v hlavě důležité informace o íránském jaderném programu a je ochotný je předat KGB.
„Jak to mám vědět?“ rozčiluje se Světlana, která má za chvíli jet s Natašou v autě. „Právě jsem dostala echo o podezřelé aktivitě po trase, nic víc.“
Nikolaj přešlapuje, jako kdyby měl pod nohama rozžhavené uhlíky. Mise se mu bortí pod rukama.
Změť hlasů.
„… zkontrolovali jste mobily…“
„… prohledat auta…“
„… nikdo mě krucinál neslyšel, máš mě za pitomce?“
„Jestli nevyjedeme na čas, bude jasné, že víme o tom úniku,“ ozve se Nataša. „Převezu Yazdaniho přes hory.“
„Kudy?“ chytí se Nikolaj.
„Tou cestou, kterou jsme jeli my.“
„Je nepřehledná,“ namítne Světlana.
„Znám trasu. Budeme venku, než vy dojedete k pasti.“ Nataša je nejlepší z jednotky.
Nikolaj jí hodí klíčky od auta.
„Kde je Brajlovský?“ zeptá se nechápavě Yazdani, když si Nataša sedá vedle něj.
„Změna plánu.“
Zadním okénkem vidí Nikolaje. Vypadá docela vyděšeně. Na rozdíl od Světlany.

O dva týdny dříve
Když má vaše kolegyně narozeniny, zajdete po práci do hospody. Nebo otevřete odpoledne v kanceláři flašku. Pokud jste Rusové, bude to flaška vodky. Pokud pracujete na ústředí KGB, otevřete flašku vodky a pijete, ale ne příliš. Jednou se dostanete do stadia, kdy předstíráte před vlastními kolegy, že jste opilí pod obraz a nemáte co vyžvanit.
Nikolaj Brajlovský má co vyžvanit. Nataša předstírá, že jí to dojde za pár let.
„Brzy mě odlifrujou na analytické,“ vykládá zrovna Světlana. „Začínám na tohle být moc stará.“
„Stará škola,“ broukne Max z analytického, kterého nejspíš přitáhl Nikolaj.
Světlana zvedne oči ke stropu.
„Stará škola?“ zeptá se Nataša.
Max se doširoka usměje. Kořist spolkla návnadu. „Proti SHIELDu jsme sto let za opicema. My si myslíme, jak jsme špičkový. Ty jsi nejlepší operativec v celý týhle budově. Ztřískáš na počkání deset chlapů do hranatý kuličky. To jsem uměl taky. Jenže pak narazíš na vylepšenýho a jsi v háji. Máš páteř na tři kusy a rozmlácenou hlavu, než se stihneš leknout.“
„Seřezali tě železnou tyčí?“ zeptá se Gríša z Natašiny jednotky se smíchem.
„Pokud máš kovovou paži, nepotřebuješ tyč.“
„Nezačínej zase s tou historkou,“ řekne Světlana. „Kdoví, co se stalo. Měls těžký zranění hlavy. Myslela jsem, že to nepřežiješ.“
Nataša si dá nohy na židli, ze které právě vstala Světlana. „Ten chlap neexistuje. Je to městská legenda. Duch.“
Max se zatváří dotčeně.
„Vylepšený existujou,“ řekne najednou Nikolaj. „Co ten sniper od SHIELDu? Prej má transfokátor v oku. Viděli ho v Berlíně střílet potmě na tři sta metrů bez dalekohledu. Bílá smrt hadr. A co Kapitán Amerika?“
Několik zvednutých obočí. Nataša se zazubí na Světlanu, která si nemá kam sednout.
„Počkej, to není městská legenda?“ zeptá se Gríša.
Nataša sundá nohy ze Světlaniny židle. Když se Světlana posadí, Nataša si opře nohy o její stehna.
„Ne. Padl v pětačtyřicátým,“ řekne Max. „Větší starosti mi dělá SHIELD. Ve čtyřicátejch měli jeho. Kde myslíš, že jsou teď?“
„To dává smysl,“ připustí Nataša. „Zatím seš ale jedinej, kdo nějakýho vylepšeného potkal, a kdoví jestli.“
„Nebo je jedinej, kdo potkal vylepšenýho a přežil to,“ namítne kupodivu Nikolaj. „SHIELD bych nepodceňoval.“
Po třetím panáku nevymyslíte rozumný protiargument.
„Co teda radíš?“ zeptá se Světlana, která za pár týdnů končí s prací v terénu a vylepšení už nebudou její starost.
„Maxi?“ řekne Nikolaj místo odpovědi.
„Jít jim z cesty a doufat, že nejdou po vás,“ vysype Max pohotově, jako kdyby tu otázku celou dobu čekal. „Ten s kovovou paží si mě nevšímal, dokud jsem na něj nevyběhl.“
„To zní logicky.“
„Jo,“ potvrdí Nikolaj. „Když víte, že nemáte šanci, hlavní je zachránit vlastní krk.“
Hlavní pravidlo. Nenechat se chytit. Jinak je po vás. Ne hned. Nejen po vás.