Actions

Work Header

Vernetovské prokletí

Chapter Text

Samozřejmě to mělo Johnovi dojít už dávno, stopy tu byly už od prvního dne. Ale John zkrátka nebyl Sherlock.
Proto zůstal s otevřenou pusou zírat, když našel jednou opoledne po návratu z práce v jejich obýváku Sherlockovu zdrobnělinu.
Lépe to šlo stěží vyjádřit. V detektivově šedém křesle seděla a s jeho houslemi si drze hrála malá, útlá bytost, která měla jeho tmavé vlasy, ostré lícní kosti a stejně proměnlivé a hypnotické, mandlové oči.
Jen měla na sobě dlouhé fialové šaty, jakýsi háčkovaný kabátek a jistě neměřila víc jak pět stop plus dva nejvýš tři palce.
Když si John dopřál pár vteřin na rozkoukání, zaznamenal, že měla vůči Sherlockovi drobnější rty a také tenký orlí nos.
Kouzelně (a velmi sherlockovsky) se na doktora usmála: “Zdravím! Paní Hudsonová mě pustila dovnitř.”
Pak se zvedla a napřáhla k němu drobnou ruku obtočenou chřestivým náramkem: “Jsem Dora. Nepředpokládám, že se o mě Sherlock nebo Mycroft někdy zmínili, ale už jste asi vytušil mou existenci!”
A najednou Johnovi docvakla ta řada drobnotí, jež se odehrály od okamžitu jeho nastěhování na Baker Street před dvěma měsíci.

Už v den, kdy se poprvé přišel podívat na byt, spadřil na jedné z hald papírů lístek s důraznou, červeným fixem psanou zprávou: “Koukej se ozvat, parchante! D.”
Jindy shledal, že si jeho svérázný spolubydlící opět půjčil jeho mobil (bez ptaní), protože mu přišla textovka z neznámého čísla: “Vyřiď tomu mizerovi, ať není línej použít vlastní telefon, pak mu možná odpovím. D”
Následně John prohledal odeslané zprávy, kde nalezl dotaz, zda může detektiv kamsi dorazit na víkend – podle času si musel Sherlock vypůjčit Johnův přístroj někdy v čase snídaně.
Tlumočil svému spolubydlícímu tuto odpověď a Sherlock opravdu na sobotu a neděli zmizel, aniž se obtěžoval to vysvětlit.
Také jim asi dvakrát přišla poštou pozvánka na vernisáž, což bylo zvláštní. Sherlocka umění prakticky nezajímalo, ale pokaždé bylo pozvání adresováno na jeho jméno a jméno umělkyně, byť si ho John zrovna pečlivě nepřečetl, bylo totéž: Isadora Vé... něco.
Sem tam měl detektiv telefonát, kdy mu ženský hlas nejspíš dával trochu kapky – John odhadl, že matka, ze Sherlockova špičkování s Mycroftem už pobral, že ti dva nějakou matku mají. Ale třeba se pletl!

“Vy jste … Sherlockova sestra?”
“Těsně vedle! Sestřenice, sestry byly naše maminky. Ale vyrostli jsme všichni pohromadě, takže skoro jako sestra – starší a protivná. Ale pořád snesitelnější než ten náfuka Myck!”
“Těší mě!” vypravil ze sebe ohromený doktor: “Já jsem ...”
“Vím, John Watson – lékař, voják a blogger! Protože mi ten prevít nikdy nic neřekne, tak jednou do měsíce protáhnu jeho jméno Googlem, abych byla trochu v obraze, čili jsem vaše zápisky už objevila. - On vážně vymazal sluneční soustavu? To bych spíš čekala, že si vygumuje z hlavy nás, i když vlastně … no nic.”
“Čaj?” vzpomněl si na dobré způsoby John.
“Díky! S radostí. Zelený!” poručila si jejich návštěvnice, zřejmě nepochybovvala, že tenhle druh v zásobě mají a měla pravdu. Inu Holmesové – nebo možná ne? Říkala přece, že matky byly sestry.
“A čím se zabýváte vy paní ...é slečno Doro?” “Paní!” upřesnila obratem.
“Nevypadáte ani na nižšího vládního úředníka ani na vědce a už vůbec ne na detektiva.”
“To Sherlock ty moje pozvánky okamžitě pálí v krbu nebo co? Jsem malířka a příležitostná sochařka, ozvaly se ve mě geny dávných předků.”
“Aha.” dovtípil se John: “Vy jste ta Isadora Var... Ver...”
“Vernetová. Jakou umělecké jméno používám dívčí přijmení naší maminky.”
Jejich další zdvořilostní konverzaci přerušil navrátivší se Sherlock.
“Co tady děláš?” prohlásil bez pozdravu.
Dora se nenechala vyvést z míry a přehnaně syrupovitým tónem pravila: “Taky tě ráda vidím drahoušku! Tentokrát chci tebe i tvého nanejvýš zajímavého spolubydlícího pozvat osobně. Tentokrát prostě dorazíš! Bude to velký a přivezu i menažérii, už se jim po tobě stýská!”
Na to konečně odložila housle se kterými si stále hrála, vytáhla z nějaké dobře skryté kapsy svého oděvu obálku a podala ji Johnovi: “Ať s tím tentokrát nezatopí! Přijďte oba! A bylo mi potěšením vás poznat Johne. Naviděnou!”
A elegantně odplula z jejich bytu. Nebýt obálky v jeho rukou, byl by John přesvědčen, že se mu to absurdní setkání jen zdálo.
“Ona je opravdu tvoje sestřenice?”
“Ano Johne. Řekl bych, že rodinná podoba neunikla dokonce ani tobě!”
“Nikdy jsi se o ní nezmínil.”
“Ty se také vyhýbáš diskuzi o Harry.”
“Ale ty o její existenci víš! Vydedukoval jsi to hned při našem setkání.”
“Měl jsi stejnou šanci, nijak její existenci nezastírám. Pokud už si musím vybrat někoho z příbuzenstva, je Dora nejméně otravná, jelikož dokáže většinu času odolávat pokušení řídit mi život. A nebydlí v Londýně, takže se nemusíme vídat moc často.”
“No nedostatek respektu k cizímu majetku máte taky společný. Divím se, že jsi na ni nevyjel kvůli těm houslím, těch se nesmí dotknout ani paní Hudsonová.”
“Vzhledem k tomu, že to byla Dora, kdo mi je daroval, musím jí uznat určitá práva.” načež Sherlock svůj drahocený nástroj sebral a zmizel s ním ve své ložnici, čímž další diskuzi o své rodině efektivně utnul.
John konečně otevřel podlouhlou krémovou obálku z kvalitního papíru, uvniř byla další pozvánka na vernisáž obrazů Isadory Vernetové, měla se konat za měsíc a John jen tiše hvízdi, kdy si přečetl, kde. I on výtvarnem nepolíbený znal z médií jméno téhle módní galerie.

Zbytek měsíce o Doře neslyšel a popravdě měli se Sherlockem oba docela jiné starosti. Hned následující den je pozval ke konzulataci Sebastian Wilkes, což vyústilo v případ, který John posléze nazval “Slepý bankéř”.
Jen co se John otřepal ze střetu s čínskou mafií, ocitli se ti dva pro změnu v hledáčku psychopatického zločince a jeho zvrhlé hry. Po bazénové konfrontaci doktor cítil, že potřebuje oraz a výstava obrazů se zdála jako skvělá věc, i kdyby to měly být ty nejpříšernější moderní matlaniny.
Sherlock se tentokrát nebránil akce zůčastnit a John se rozhodl sebou vzít také Sarah. Ještě stále se vůči ní cítil provinile za ten únos a také, že na ni během Velké hry prakticky neměl čas.
Jakmile prošli hlavními dveřmi, začal se John cítit nesvůj – ani ve svém nejlepším saku do téhle společnosti nezapadal. Zato Sherlock ve svém obleku na míru a té zatracené fialové košili se do téhle společnosti hodil dokonale.
Pokud detektivní konzultant společenské zvyklosti ignoroval, jeho sestřenice v nich uměla plavat přímo skvěle. Okamžitě zaregistrovala v davu hostů jejich příchod, zamířila k nim a přímo se rozplývala nadšením, že je vidí.
Johna po chvilce napadlo, že ta radost je dost možná upřímná – nejspíš ani Isadora neholdovala průměrným idiotům kolem sebe.
Narozdíl od Sherlocka také byla neuvěřitelně roztomilá k Johnově partnerce.
“A vy musíte být doktorka Sawyerová! Ráda vás poznávám, už jsem o vás četla na Johnově blogu. Obdivuji ženy na vedoucích pozicích, můsíte mít skvělé organizační schopnosti – já sama jsem tak nepraktická! Ach musím vás představit Edu Marshovi ...” a než se John nadál, odváděla Sarah pryč k jiné skupince hostů.
John se Sherlockem uprostřed sálu osaměli – tedy tak moc, jak to lze v davu lidí.
Vlastně ani to nebyla tak úplně pravda, jejich hostitelce v patách přišel a po jejím odplutí na místě zůstala asi patnáctiletý výrostek, trochu nesvůj v saku a kalhotech a srdečně se na detektiva šklebil.
Pak se obrátil k Johnovi: “Já jsem Alf pane doktore, čteme teď doma váš blog – já si vzdycky myslel, že by měl Sherlock ty svoje historky sepsat, ale on né! Je to super! Vy jste vážně byl v Afgánistánu? Jaký to bylo?”
Než se John vzpamatoval, byl zvědavým adolescentem odtržen i od Sherlocka a než uspokojil chlapcovu zvědavost a byl ponechán svému osudu, uplynulo nejméně dvacet minut.
Alf ho opustil dost náhle, když kolem nich proběhla skupinka dětí, které za sebou táhly něco, co dost možná byl toaletní papír. Starší chlapec je okamžitě následoval se zvoláním: “Archie, ty malej prevíte, co to děláš?” a John si uvědomil, že se ho ani nestačil zeptat, jaký vztah má s Doře a Sherlockovi.
Protože mu nic lepšího nezbylo, toulal se galerií a prohlížel si obrazy – byl mile překvapen, měl rád, když poznal, co na obraze je a nikdy nechápal abstrakci. Tohle byla prfektně realistická malba, ale přesto nemohl říct, že tomu porozumněl. Sled portrétů a zdánlivě každodenních výjevů měl jakýsi nevyslovený, znepokojivý podtext.
V jedné postranní chodbě narazil na malbu hrajících si dětí, které povýšeně sledoval starší hoch v etonské uniformě – Johna najednou napadlo, že dvě z oněch dětí by docela dobře mohli být Sherlock a Isadora – pak si znova prohlédl výraz chlapce v uniformě – ten nadřazený škleb zachytila Dora dokonale, to prostě musel být Mycroft, třetí dítě John nedovedl zařadit, ale musel to být další bratr nebo bratranec – obraz se jmenoval Věk nevinnosti.
Bloudil dál chodbami a sály, ani stopa po Sarah, Sherlockovi nebo jakékoli známé tváři. Nakonec zahnul k toaletám a zaslechl hlasy.
“ … se do toho nepleť!”
“Ještě mi poděkuješ Lockie! Můžu já za to, že jsi takovej idiot? Oprava, oba jste idioti!”
Sherlock možná svou sestřenku přečníval o dvě hlavy, ale ona se nenechal touhle psychologickou výhodou nijak ovlivnit. Měla na sobě hladké zelené šaty s náročnou výšivkou z drobných korálků v předu a hlubokým výstřihem na zádech. Vlasy měla stažené do malého drdůlku v týle a přidžovala je hedvábná čelenka, zdobená podobně jako šaty. Kdyby byl John větším znalcem módy, věděl by, že je to styl dvacátých let.
“A hele, doktor nás konečně našel!” usmála se Dora, zatím co Sherlock se mračil a postraně si Johna prohlížel, jako by odhadoval, kolik z rodinné konverzace jeho blogger zaslechl.
Zmatený John se zeptal na první hloupost, která ho napadla: “Neviděli jste Sarah?”
“Ztracené přítelkyně nehledám. To už bys měl vědět Johne!” zavrčel detektiv a hodil po Doře pohledem.
”Nechala jsem ji ve společnosti Franka Esterhasyho, ale jistě se někde objeví. Mimochodem, co kdybychom si tykali?” pronesla bezstarostně malířka.
“Jasně! Samozřejmě, … ehm jsem John.” zareagoval trochu popleteně.
“Já vím, říkej mi Doro jako všichni. A teď vás dva trochu představím lidičkám z kultury!”
“Nuda!” prohlásil kysele Sherlock a vydal se pryč.
“Beznadějný případ.” povzdychla si Dora. Jak spolu s Johnem pozorovali odcházejícího detektiva, nečekaně pronesla: “Jo, má opravdu pěknej zadek.”
“Eee ...cože? Já … nic takového jsem neřekl.” ale sotva mohl popřít, že mu ta myšlenka probleskla hlavou.
“Tvrdím snad, že ano? Pouze konstatuju nepochybnitelný fakt a říkám to jako osoba, která ho zná celý život a, ví, že je to jinak nesnesitelnej bastard. Mám zkrátka oko pro povedené tvary, mimochodem byl bys ochotný mi někdy pózovat?”
“Já? Na mě není nic zvláštního.”
“Neřekla bych – zatím jsi ještě neutekl a zdá se, že ani nehodláš. Život se Sherlockem není pro každého.”
“To je pravda, čínské gangy a semtexové vesty by každý nerozdýchal.”
“To taky.”
“Můžu se zeptat?”
“Už to děláš, ale klidně pokračuj.”
“Ten kluk – Alf, to je tvůj syn?”
“Hm, nejstarší, ale nevlastní – půlku dětí jsem vyvdala, půlka je má vlastní, což mi připomíná, že bych měla tu menažerii zkontrolovat, dřív než to tady zbořej.” a s tím zamířila zpátky mezi lidi, John ji následoval.
O dva sály dál Dora zručně odchytila hnědookého chlapce a zabavila mu čepici od hlídačské uniformy.
“Archie? Kde máš holky?”
“Je s nima Ethan, jsou u bufetu s pitím.”
“Jo a chlemtaj Coca-colu, to zas do rána neusnou. Sypej za nima a já zatím tohle” kývla hlavou k čepici “vrátím právoplatnému majiteli.”
“Co vlastně dělá tvůj manžel?”
“Už nic moc, před třemi lety zemřel. Ale byl to medailér, učil mě na vysoké škole – takže trochu klišé.”
John se na ni překvapeně podíval.
“Neboj, nejsem ničitelka manželství, jeho druhá žena zemřela při autonehodě.” pak se ušklíbla směrem k jednomu ostrůvku návštěvníků a dodala: “Zato ta první je stále velice naživu. Odpudivá zlatokopka, představovala si, že vzít si umělce automaticky znamená, bohémský život v balíku, slávu a večírky. Takže Roberta záhy vyměnila za vyšší level, pak si tu změnu ještě dvakrát zopakovala. Její třetí manžel je o dvacet let starší sběratel James Carnegie, támhle oba stojí s kritikem Calem Fletcherem.”
Vedle zmíněné trojice postávala nesmělá dívka s kaštanovými vlasy a hustým obočím, Dora na ni mávla, tak se od své skupinky radostně oddělila.
“Ahoj Doro.”
“Nejstarší Robertova dcera, bouhužel žije s matkou.” stihla malířka špitnout Johnovi do ouška, než k nim dívka doběhla.
“Nazdar Steve. Dovol abych ti představila Johna Watsona, Sherlockova přítele.”
“Spolubydlícího.” opravil ji automaticky John.
Napadlo ho, že pokud je její matka opravdu tak povrchní osoba, musí pro ni být tahle zakřiknutá, hranatá slečna zklamáním.
“Teší mě, jsem Stephanie Argyllová, studuju fotografii.” napřáhla k Johnovi ruku.
“Takže umělecká rodina, že ano?” odpověděl a Steve se stydlivě usmála.
“Nechceš přijet tenhle víkend na návštěvu, Steve?”
“Sherlock přijde taky?”
“Netuším. Leda by ho tady doktor přesvědčil.”
“Ja?”
“Máš na mého bratrance nepochybně dobrý vliv, dostal si ho sem. Takže tímto jste oficiálně zváni! A neboj, docela obstojně vařím.”
“Víš co, Steve, možná bys tady Johnovi mohla pomoct najít jeho přítelkyni.” a mrkla na doktora, jako by se ptala, zda tentokrát nemá k titulu námitek.
Slečna se usmála ochotně popadla Johna za loket. Prováděla ho galerií a celou dobu mlela o tom, jak je Sherlock úžasný. Další stvoření pod detektivovu rozlišovací schopnost, napadlo Johna. Ačkoliv v případě Stephanie šlo spíš o vzdálené zbožňování ve stylu filmové hvězdy.
Nakonec Sarah našli, spokojeně se bavila v hloučku umělců, které jí představila Dora a zdálo se, že se jí od tud ani moc nechce. Tak se John, spokojen, že ví o její existenci, nechal odtáhnout na další prohlídku obrazů.
Isadora zjevně ráda kreslila členy své rodiny: předlohou řady dalších obrazů byl Sherlock a na několika musel být i její manžel – Steve nemusela Johnovi ani nic říkat, bylo zjevné po kom zdědila to huňaté obočí, boxerský nos a hranatou čelist.
Zvláštní, některé rysy dokázaly být přitažlivé pouze na jednom pohlaví, zatím co jiné byly krásné jaksi univerzálně – viz Sherlock a Dora, kteří měli vizuálně hodně společného.
Steve byla nadšená zjištěním, že John píše o jejím idolu na svém blogu a nechala si převyprávět jejich nejčerstvější dobrodružství. Někdy v půli vyprávění se k nim tiše připojia také Dora v doprovodu něktrého ze svých hochů – John si nebyl jistý jestli už ho viděl, zdál se mu trochu mladší než Alf.
Steve i kluk ho napjatě poslouchali, ani netušil, že je tak nadaný vypravěč – výtvarnice ho spíš nonšalantně sledovala, nakonec dospěl k nervy drásajícímu finále u bazénu, kvůli svým posluchačům to vyprávěl barvitěji, než to popsal na blogu.
“ … a v tom se z ničeho nic ozvalo “Staing Alive” ...”
V ten moment Dora zezelenala, chytila se za hrudník a musela se opřít o zeď.
“Hej Dori, jsi v pohodě?” optal se vyděšeně hoch.
“Jo, … jen moc … pití.” vypravila ze sebe nejistě. Johnovi to spíš připadalo jako panický záchvat.
“Dobrý … dobrý … budu v pohodě.” zašeptala, ještě několikrát se nadechla a po sebe si mumlala: “Nenávidím Bee Gees ...”
“Pardon, některé kombinace mi nedělají dobře. … Takže tohle vyzvánění má na mobilu?” pokusila se o lehký tón: “Ten Moriart má pěkně pokleslý vkus.”
“Opravdu je ti už dobře?” starala se mládež.
“Jo. Konec konců tu máme doktora, aby mě zkontroloval. A myslím, že je čas poshánět vaše sourozence než se přejedí cukrovím a majonézou.”
Ačkoliv ho nikdo nevyzval, John se automaticky přidal k nim, Sarah ho zdá se nepostrádala a on by naopak rád objevil Sherlocka. Doufal jen, že se detektiv nevytratil domů nebo nezpůsobil nějaké faux paux.
Dořiny potomky našli skutečně u stolu se sladkým občerstvením. John měl konečně možnost je spočítat a pochopil, proč se jim říká menažérie: tři kluci mezi patnácti a dvanácti lety a tři holčičky – nebylo pochyb, že ty jsou její vlastní, už v tomhle věku měly křehké holmesovské (nebo spíš vernetovské) rysy.
“A kde je Archie, co?”zeptala se přísně Dora.
“Netuším.” odpověděl ten nejstarší – Alf: “Neviděl jsem ho od doby, co jsem mu sebral ten toaleťák.”
“A Sherlocka jste náhodou nezahlédli?” odvážil se zeptat John.
Všichni svorně zavrtěli hlavou.
“No perfektní! Těď hledám dvě děti, jedno normální a jedno přerostlý.” povzdechla si Dora.
Kupodivu se pátrání ukázalo docela snadné, oba pohřešované nalezli na schodišti k administrativnímu zázemí galerie – Dora se tu výtečně vyznala, zjevně tady nevystavovala prvně.
Sherlock seděl na schodě, kouřil a cosi Archiemu náruživě vysvětlovla ohledně historie poprav ve Spojeném království. Asi desetiletý klučina s delšími vlasy ho zaujatě poslouchal.
“Tak drouhoušci, myslím, že je čas jít spát!” zavelela Isadora.
Potomci trochu protáhli obličeje, ale nahlas neprotestovali. John byl překvapen: neříkal Sherlock, že bydlí mimo Londýn? To musí Dora v prostřed vlastní vernisáže zmizet?
Zjevně i ona dokázala v jeho tváři číst jak v otevřené knize, protože na jeho nevyslovené otázky odpověděla: “Máme tady malý byt, jen na přespání, když je třeba. Jen je tam eskortuju a zase se vrátím. Musím ještě políbit zadek pár kritikům. Alf už na ně pak dohlédne, že?”
“A nemohl by třeba Sherlock ...” začal opatrně John, svého spolubydlícího tím nepotěšil, ale dětem se nad tou možností rozzářily tváře.
“Sherlock by je sebou bez zaváhání vzal na místo desetinásobné vraždy motorovou pilou, kdyby ho cestou odvolali k případu. Ale tobě věřím, pokud bych tě mohla obtěžovat Johne.”
“Oh, jistě!”
Zašátrala v kabelce: “Tady jsou klíče a kluci terfí, ostatně Sherlock taky zná mou londýnskou adresu. Svého času tam přebýval.”
Před odchodem jim ještě Dora zopakovala své pozvání na víkend a pak už se vypravili doprovodit její děti na Montague Street.
Sherlock znovu upadl do své mlčenlivé nálady. Když se ho John cestou zpátky do jejich bytu zeptal na důvod, jen zavrčel, že Dora ztratila svou největší přednost, protože už i ona se mu plete do života.
Teprve, když za nimi zapadly domovní dveře, uvědomil si John, že v galerii zapomněl Sarah.