Actions

Work Header

Tabula Rosa

Chapter Text

Jeanie říkala že si mám psát denník abych si mohl pomatovat dlouho co jsem přemýšlel dneska a zítra a vůbec pak. Dokrotki to taky říkali a tak jsem si ho psát začal. Je to hoduje ťešké. Nechci dělat moc chyb ale skoro všechno psaní jsem zapomněl. Tak jsem řekl Jeannie ať mi ukáže jak psát spraně. Řekla že to je na dlouho a ať se netropím protože teď už nebudu moct všechno vymyslet najednou jako to dřív uměl Rodney. Já to neumím. Proto už nejsem Rodney. Ale kromě Jeannie to nikdo moc nechápe a tak mi tak pořád všichni říkají. Jeannie mi ukázala jak psát na konci věty tečku . a na začátku VELKÉ PÍSMENO ukázala mi jak podšívat počítáš aby mi pomáhal opravovat chyby. Na počítáš se píše dobře dokrotki říkej že to je protože si na psaní na počítáš pořád pamatuje moje motorická pomět poprosil jsem doktorku Kajt aby na papír napsala pro mě jak napsat motorická

Jeannie se naklonila nad psací stůl, přelétla očima text na obrazovce a položila Meredithovi ruku na rameno.
„Myslím, že Kate chtěla, abys psal víc o svých pocitech,“ poznamenala.
„Ne, říkala, že mám psát, co chci já,“ otočil se k ní a pozoroval ji široce rozevřenýma očima, „nemáš mi do toho prý mluvit. Jinak moje psaní konetaneminuješ,“ umíněně se pokusil vyslovit cizí slovo. Snažil se to skrývat, ale očividně ho potěšilo, že si na komplikovaný výraz dokázal vzpomenout. Nepřinutila se opravit ho.
„Tak dobře,“ pousmála se, „tak hezky piš dál.“
Když odcházela, napůl čekala, že koutkem oka ještě stihne zahlédnout arogantní úšklebek. Nebo alespoň oči protočené ke stropu. Místo toho přisunul obličej blízko k monitoru a soustředěně svraštil čelo. Takhle z dálky vypadal skoro stejně jako předtím. Úplně stejně. Až na to, že teď se místo elementárních částic soustředil na písmenka. Kaleb před pár dny poznamenal, že je tak možná šťastnější. Bylo to poprvé v jejich společném životě, co měla Jeannie chuť vrazit mu facku. Znala ten pocit, když se svět najednou rozložil do malých pochopitelných částí a ty části se daly kombinovat, navazovaly na sebe a skládaly se do jediného obrovského pohyblivého obrazu, který najednou – v jediném okamžiku – začal dávat smysl. To že se vzdala vědecké kariéry nemohlo nic změnit na tom, jak to bylo krásné.
Promnula si oči a začala skládat nádobí do myčky. Z vedlejší pokoje se zase ozvalo nejisté ťukání do klávesnice.

Já si pamatuju jak moc jsem dřív věcem rozuměl i když se hýbali. Tehdy věci se hodně hýbali asi mi chtěli utéct teť je už nedohoním protože jsem hloupí. Dokrtorki tomu tak neříkajejí ale říkají tomu co se mi stalo mentální degenerace to mi taky napásla doktorka Kejt. Může za to taková kulatá věc co se nijak nejmenuje protože Rodny jí nestihnul pojmenovat. Strašně svítila a svítila a svítila Rodnymu do očí a on nešlo mu uhnout protože tam byli lidi co chtěli dělat pokusí a tak mu svítili do očí a pak najednou začali střílet a pak přišel šepard Kejleb říká že lidi se mají psát s velkýma písmena na začátku jako věty ale šepard si velký písmeno nezaslouží protože mě štve. šepard zničil kulatou věc co Rodnymu svítila do očí a bolela ho a pak s ním čekal až se z Rodny stal já pak mě nesl do Atlantis.Měl být bych mu poděkovat protož on mě zachrání ale on je teď na mě špatný protože nejsem Rodny. V Atlantis je ještě Tejla a Ronon a ti jsou mi chybí ještě je v Atlantis Elizabth ale ta mi nechybí protože ta je teď tady v země. Já bydlím u Jeannie protože to je moje sestra a má dítě Madisn a ta si ráda hraje a je na stejném vívjovém stupeň jako sem já. Já myslím že vívjovém stupeň znamená že je hloupá jako já ale ona muže protože Madisn je malá. Dneska Medisn a já malovala hrad a Madisn smála že já nemaloval hradu dveře jenom moc okna. Já řekl že okna nejsou vidět protože okna jsou na druhé strana hradu kam není vidět a tak nejsou na obrázku. Medisn vyplázla jazyk a je ošklivé asi budu medisn taky psát s malém písmenem možná není stejně hloupá ale víc hloupá.

~

Madison už třetí den s Meredithem nemluvila. Očividně si vzal k srdci poznámku doktorky Heightmayerové o vývojových stupních a domníval se, že když už jsou na tom s Madison stejně, musí být on rozhodně ten lepší. Ne, že by to někoho překvapilo. Bohužel Madison byla úplně stejná. Takže teď měla Jeannie vlastní miniaturizovanou verzi „science wars“ ve vlastním obýváku. V mezidobí navíc stihli z Lega vyrobit model Atlantis, který zabíral snad čtvrtinu Madisonina pokoje. Kdoví jaký stupeň utajení se na ni vztahoval. Meredithova paměť byla nevyzpytatelná. Dalo se jen doufat, že se v dohledné době neobjeví CIA, NSA, DIA nebo nějaká jiná zkratka.
Nicméně Jeannie se nedokázala přinutit, aby toho, v jaký zmatek se teď změnil její dům, litovala. Po té, co si Mereditha přivezla domů byl klid. Jeden velký děsivý klid. Když odjížděli z SGC měla dojem, že už viděla to nejhorší. První noc. Ta byla příšerná.
Kaleb mu připravil pokoj pro hosty. Byla to příjemná světlá místnost v patře se světlemodrými závěsy a s vysokým měkkým kobercem. Jeannie si tam někdy chodila odpočinou, když měla všeho plné zuby. Meredithovi se tam nelíbilo. Zastavil se na prahu a nedůvěřivě se rozhlížel okolo sebe. Na koberec se bál šlápnout. Závěsy se musely zatáhnout. V těch prvních dnech ještě pořád těžko snášel světlo.
Pořád mlčel. Sedl si na postel a díval se na vlastní ruce. Celé dlouhé hodiny mlčení. Pak se nechal bez odporu uložit do postele.
O několik hodin později ji vzbudil první výkřik. Volal svoje přátele (Ronona a Teylu, podplukovníka Shepparda nikdy), chrlil ze sebe povely, které by zřejmě někomu na Atlantis dávaly smysl, a nebo jen neartikulovaně naříkal. Jeannie to vydržela přesně tři minuty. Zbytek noci strávila u jeho postele. Někdy okolo druhé hodiny se přistihla, že si strašně přeje, aby ještě žila máma. Takže díky bohu za vědecké války o základní matematické operace.

Dneska Kaleb mi napsala jak psát jména abych je nepsal zle. Taky vysvětloval co jsou interpunkce to znamená že píšeš čárky mezi slova, já tomu nerozumím ale budu, psát. I když asi je to nesmysl nedává to smysl. Co když si to vymyslela abych byl za hlupáka? Taky mě naučila psát otazník ? Kaleb asi nechce abych vypadal hlupák. Možná. Učí mě, a učí Madison. Madison učila Jeannie jak sčítávat čísla. To je když jsou dvě jabka a další dvě jabka. Pak je z nich číslo co se jmenuje čtyři. Pořád ještě umím napočítat do deseti Jeannie říkala že po deset je jedenáct pokaždé když pípají hodinky abych si vzal pilulky říkám si deset a pak jedenáct, tak to nezapomenu Jeannie slíbila že zítra bude další číslo. Jedenáct je, moc umím si představit dvě jabka ale jedenáct jablek je moc potřeboval bych víc prstů. Den co bude až bude po zítra přijde Elizabeth. Stýská se mi po Elizabeth a budu rád až přijde, Rodney taky se stýskalo po Elizabeth. On nebyla dlouho v Atlantis. Chyběla Rodney i sheppardovi a Teyle a Rononovi a všem ostatním taky, snad se mě nebude smát že už nejsem chytrý. Nebo se bude mračit a bude vztek jako sheppard. Chtěl bych aby se Rodney někdy vrátil a pomohl mi říkat věci aby to nevypadalo že je už úplně pryč. Až Elizabeth přijde můžu jí říct že budu umět číslo co je po jedenáct jedenáct je po deset a před deset je devět a číslo co je po jedenáct a číslo co je po čísle co je po jedenáct, kdyby čísla neměla jména bylo by to jednoduché. Když se dají dohromady šest jabka a pak ještě sedm jabkel tak je to číslo co je po čísle co je po jedenáct. Jména čísel nejsou dobrá musím vzpomínat jak jmenují a pak jsem pomalí. Rodney určitě bil idiot protože on jména používal.

~

Jeannie byla nervózní. Pobíhala po bytě a uklízela. Přestože už dávno nebylo co uklízet. Jenomže nemohla udělat víc. Meredith měl na Atlantis svět, který Jeannie znala jen letmo. Ale i to málo, co viděla, stačilo. Byl to jeho domov. Jeho domov, jeho rodina a jeho přátelé. Ještě před pár lety pravděpodobně netušil, co slovo rodina znamená. Těžko říct jestli to ví teď. Ale v mezidobí se těm lidem nějakým záhadným způsobem podařilo naučit jejího bratra, že jsou důležitější věci než inteligence. Jenomže takhle krutá ta lekce neměla být.
Nakopla konferenční stolek. Sakra, jo, pozor na přání. Ještěže nikdy nevěřila na osud. Až moc let si přála, aby její bratr nebyl génius. Teď jí nezbývalo než doufat, že lidé, na kterých mu tolik záleží, v něm viděli i něco jiného než tu inteligenci.
Potřásla hlavou a postavila převrženou sošku. Jo... Meredithova inteligence. Budiž jí země lehká.
Jeannie nemívala vztek často. Teď ale byla naštvaná na celý vesmír. A možná i na pár bližších paralelních. Lepší vztek než strach. Elizabeth přijde už za pár minut. Panebože, vyslala krátkou zprávu kamsi na nebesa, kde nebylo nic než pár kosmických lodí, dej ať se nechová stejně idiotsky jako Sheppard. Znova se jí vybavilo... Jak tomu vlastně říkají? Ústředí SGC? Přijela tam tehdy brzy ráno. Sotva se začalo rozednívat. Jeannie byla k smrti vyděšená a Daniel Jackson, který ji svezl z letiště, moc nepomohl.
„Progresivní degenerace mozkových buněk. Ireverzibilní proces.“
Schovával se za odborné termíny.
„Je mi to líto, paní Millerová.“
Na víc se nezmohl. Jeannie mu to neměla za zlé. Soucitné kecy by byly horší. „Máte mou upřímnou soustrast,“ to řekl mrňavý poručík s jižanským přízvukem, který jí zprávu o Meredithově... nehodě přinesl. Je mi to líto bylo o moc lepší.
Celou cestu se dívala z okna a pozorovala jehličky vodních kapek, které ulpěly na postranních sklech auta. Jackson ji nechal mlčet.

Jejich ošetřovna vypadala ospale a mrtvě. Snad jen přístroje sem tam zapípaly.
U hlavy Meredithovy postele stála Teyla. Přátelsky na Jeannie kývla a trochu se usmála. Přece jen se z Atlantis trochu znaly.
Ronon se opíral o zeď vedle dveří. Osaměle a nepřístupně. Jako sochy obrů Atlasů, které Jeannie viděla v Evropě.
Meredith spal. Zdravě, tvrdě a úplně obyčejně spal. V první chvíli se Jeannie ulevilo a v druhé na ně chtěla začít křičet, že ji k smrti vyděsili a proč ji sem k sakru táhli?
„Je dobře, že jste tady,“ zašeptala Teyla aniž by spustila oči z Mereditha, „pomalu začíná poznávat své blízké.“
Jeannie udělala krok kupředu. Pořád to vypadalo nevinně. Její bratr jen spal. Nic se mu nestalo. Pouze spal, což byl mimochodem stav, kdy jste ho mohli mít nejradši. Jenomže planý poplach by Teyle nenamaloval inkoustově modré kruhy pod oči.
„Můžeme ho vzbudit?“ vydechla Jeannie.
„Nevím jestli...,“ nerozhodně zavrtěla hlavou.
„Vzbuď ho,“ Rononův hlas byl studený a neosobní, ale ve srovnání s Teyliným roztřeseným šepotem úžasně uklidňující. Teyla po něm střelila nejistým pohledem a teprve po té, co se na ni překvapivě jemně usmál, se sklonila k Meredithovi.
Otevřel oči skoro okamžitě. Pak je ale hned zase přimhouřil. Jen Ronona napadlo ztlumit světlo. Meredith zamrkal a najednou se přestal podobat sám sobě. Jako by se vůbec neprobral. Jako počítač s pokaženým operačním systémem. Monitor svítí, disk se točí, ale software nikde. Asi minutu se Jeannie musela dívat do prázdna. Pak Meredith neohrabaně zvedl ruku, ukázal na ni a řekl: „Jeannie!“
„Můj bože,“ přitiskla si ruku na ústa. Bylo to gesto odkoukané z filmů, ale ji rozhodně nenapadala žádná rozumná reakce na... na... panebože, panebože, co se...
„Buď ráda, že tě vůbec poznal,“ ozvalo se ode dveří. Vlastně by měla být Sheppardovi vděčná za to, že ji nenechal plácat se v tom prvotním šoku. Jenomže to by se ten bastard nesměl tvářit jako by se Meredithovi vysmíval.
„Podplukovníku,“ Teyla si ho změřila pohledem, který říkal, že se tohle neděje poprvé.
„Teylo, je z něj blekotající idiot, čím dřív si to uvědomíme, tím líp pro nás.“
V tom okamžiku mu na obličeji přistála Ronova pěst a stalo se to jen proto, že sateďan byl rychlejší než Jeannie. Sheppard doslova vyletěl z místnosti a zastavil se o zeď chodby. Meredith je rozplakal.

„Teylo, můj bože, přestaň mi konečně vykat a řekni mi, co se stalo.“
Seděly v kantýně SGC. Meredith mezitím už zase usnul. Jeannie byla pořád klidná. Věděla, že se sesype, ale ne teď a tady. Zatím na to nebyl čas. Za to Teyla se jí pomalu rozpadala před očima. Teď položila dlaně na stůl jako by se o něj chtěla opřít a zhluboka se nadechla.
„Byli jsme na misi. Jeannie, přísahám, že ti lidé vypadali naprosto důvěryhodně...“
„Přestaň,“ utla ji Jeannie, „chci slyšet, co se stalo a ne kdo za to může.“
„Omlouvám se,“ Teyla jí věnovala jeden se svých falešných diplomatických úsměvů, „narazili jsme na civilizaci s velice pokročilou zemědělskou technologií. Jejich znalosti se zdály být neobyčejně cenné.Všechno šlo dobře, nic nenasvědčovalo tomu, že by nám mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Já a Ronon jsme se vrátili na Atlantis pro zemědělské experty. John pokračoval v rozhovorech a Rodney zkoumal technologii. Zdáli se být tak mírumilovní...,“ Teyla se zase odmlčela a nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Teylo, prosím,“ Jeannie položila svou dlaň na její, „musím vědět, co se stalo.“
„Já,“ pořád se jí odmítala podívat do očí. Co asi Meredith udělal tak skvělého, že si dokázal získat i tuhle ženu zvyklou zvát problémy ráno na čaj? Teyla se najednou sebrala a konečně zvedla hlavu, „nevím, co se stalo. Když jsme se vrátili na planetu, místní nám sdělili, že se stalo neštěstí. Tvrdili, že podplukovník i doktor McKay nešťastnou náhodou zahynuli. Nejdřív jsme jim nevěřili a požadovali jsme důkazy. Dokonce jsme vytvořili vlastní vyšetřovací tým. Bohužel se ale zdálo, že naši hostitelé mluví pravdu. Dokonce nám i nabídli schéma svých hydroponických nádob jako odškodnění. Po několika dnech jsme uvěřili. Velitel Carterová říkala...,“ Teyla zase uhnula očima, ale tentokrát nepřestala mluvit. „Odešli jsme z planety. Byla to chyba. Naprosto neomluvitelná chyba. Jediné, co mohu říci na naši obranu...“
„Nepotřebuji omluvy, Teylo.“
„Jediné, co mohu říct na naši obranu,“ nenechala se přerušit, „ je, že i kdybychom pokračovali v pátrání, nedokázali bychom pravděpodobně napravit to, co se stalo. Ani ne dva dny po našem návratu se aktivovala hvězdná brána a objevil se podplukovník nesoucí doktora McKaye. V první chvíli se nám všem nesmírně ulevilo. John byl v pořádku a Rodney... zdálo se, že Rodney je jen v bezvědomí. Pak nám ale John vysvětlil, co se stalo. Jeannie, vím, že to, jak se chová, je skoro nepochopitelné, ale on s ním byl do poslední minuty. Trvalo to několik dní, než se Rodney kompletně zhroutil, a po celou dobu oba přinejmenším tušili, co se děje. John byl s ním. I pak na ošetřovně. Do poslední chvíle doufal, že se Rodney probudí a... a bude to on. Nedokážu si představit, co prožíval. Co oba prožívali...“
„Naprosto mě nezajímá,“ Jeannie rozhodně neměla na to, teď podplukovníka Shepparda litovat, „co Sheppard prožíval. Chci vědět, co Rodneymu tak ublížilo.“
„Doktorka Kellerová se domnívá, že na něm dělali nějaký pokus. Není si zcela jistá, ale John mluvil o jakémsi zařízení, které zdá se scanovalo Rodneyho. Pravděpodobně ani neměli v úmyslu mu ublížit, ale jejich přístroj způsobil, že jeho mozkové buňky začaly degenerovat. Bohužel jsme nebyli schopni zjistit, jak přesně zařízení pracuje.“
„Proč?“
„John ho vyhodil do vzduchu. Nebyl jiný způsob, jak Rodneyho zachránit....“
„Přestaň ho omlouvat,“ Ronon se posadil na kovovou židli hned vedle Teyly. Kantýna SGC se pomalu začínala plnit lidmi, ale jejich trojici se přesto všichni vyhýbali velkým obloukem, „chová se jako idiot.“
„Ronone, víš, co řekl,“ Teyla vypadala utrápeně. Očividně dělala hromosvod jim oběma.
„Co řekl?“ zeptala se Jeannie. Měla pocit, že dokud bude mluvit, nebude muset myslet.
„Řekl, že Rodney je mrtvý,“ Rononovi se zkřivil obličej vztekem, „musel jsem ho naučit znovu chodit,“ uhodil do stolu takovou silou, že se kovová deska prohnula, „ale žije. Žije!“ Zakřičel na celou místnost a několik tváří se k nim udiveně obrátilo.
Ode dveří je pozoroval John Sheppard. Beze slova se otočil a odešel.
Jeannie se zhluboka nadechla: „Dobře, co s ním máte v plánu teď?“
„Zabít,“ zavrčel Ronon aniž by spustil oči z dveří, za kterými zmizel Sheppard.
„Myslela Rodneyho,“ strčila do něj Teyla, pak se obrátila k Jeannie, „lékaři mu nedokážou pomoci. Ale jeho stav se pomalu zlepšuje. Jak říkal Ronon, dokázali jsme ho znovu naučit některým základním věcem, sama jsi viděla, že začíná poznávat známé tváře...“
„Asi bych si měla promluvit s doktory,“ pousmála se Jeannie.
„Jistě,“ kývla Teyla.
„Potřebuju vědět jednu věc,“ Ronon ji najednou chytil za rameno, „podle doktorů už nikdy nebude jako dřív. Někdo se o něj musí postarat, budeš to ty?“
Jeannie na chviličku napadlo, co by se asi stalo, kdyby řekla ne. Samozřejmě nehodlala říct ne. Rodney byl její bratr. Panebože... nikdy nebude jako dřív... ne, že by to dřív bylo něco extra... sakra...
Ještě stihla přikývnout než se rozplakala.

~

„Paní Millerová,“ Dr. Weirová se u jejich dveří objevila o deset minut později. Přesně tak, jak kázala etiketa. S sebou přinesla láhev vína a profesionální úsměv. Vypadala velice soucitně a chápavě. Podala ruku Jeannie, Kalebovi, pohladila Madison po vlasech... perfektní návštěva s perfektním vychováním, která samozřejmě perfektně zvládá situaci. Až do chvíle, kdy se nahoře na chodech objevil Meredith.
Dalo by se říct, že v Elizabethině tváři se nezměnilo vůbec nic. Až na to, že v ten okamžik Jeannie pochopila, že rozzářené oči nejsou jen prázdné klišé.
„Rodney,“ Elizabeth musela vědět, jak na tom Meredith je. Přesto se její hlas smál, „je skvělé vidět tě naživu.“
Meredith trochu zamrkal, ale začal scházet se schodů.
„Meredith,“ poznamenal a na pár sekund se usmál.
„Cože?“
„Říká si Meredith. On...“ Jeannie najednou nevěděla, jak vysvětlit, že její bratr se ke svému předchozímu já už nechce hlásit.
„Už nejsem Rodney,“ předběhl ji a zkoumavě pozoroval Elizabethinu tvář.
„Jistě,“ kývla Elizabeth, ale nepřestala se usmívat, „nicméně, pořád tě ráda vidím.“
Teprve teď si Meredith dovolil doopravdy se usmát.
„Stýskalo se mi,“ řekl.
„Mně také,“ kývla Elizabeth, „mně také.“

O hodinu později seděli v obýváku, dopíjeli kávu a Meredith se zcela nestydatě předváděl. Nejen, že už Elizabeth dvakrát ukázal, jak umí napočítat do třinácti (přičemž neopomněl zdůraznit, že Madison to neumí, což samozřejmě holčičku k smrti urazilo), ale dokonce se pustil i do vysvětlování jakési podivné matematické teorie, ve které hlavní roli hrálo pět jablek z misky na pseudorenesanční komodě od tety Grace. Popravdě řečeno, Jeannie to nebezpečně připomínalo přednášky profesora Emersona, který nejen že málem získal Nobelovu cenu za matematiku, ale také byl držitelem nikdy nepřekonaného rekordu v počtu studentů vyhozených v jednom semestru.
Elizabeth se smála, ale nesmála se Meredithovi. Kaleb byl společenský a ani jednou se nepokusil převést řeč na problém vnímá času v díle Jamese Joyce. Madison usnula Jeannie na klíně. Meredith vypadal šťastně.
Když pak Jeannie vyprovázela Elizabeth po příjezdové cestě, pokusila se jí za to poděkovat. Druhá žena se na chvíli zastavila a zadívala se na horizont plný hvězd.
„Já bych měla děkovat vám,“ odpověděla, „chápu, že mi teď možná nebudete plně rozumět, ale Rodney... Meredith byl pro mě vždy víc než... podřízený. Vnímala jsem ho - je všechny - jako rodinu. Od doby, co jsem rezignovala, zemřelo pět členů expedice a osm z nich – včetně Rodneyho – utrpělo zranění s trvalými následky. Nikdy se nepřestanu ptát, jestli by to bylo jinak, kdybych zůstala na svém místě,“ otočila se k Jeannie, „to, co jsem řekla, jsem myslela vážně. Je dobré kohokoli z nich vidět naživu.“
„John Sheppard tvrdí, že je mrtvý,“ podotkla Jeannie.
„John,“ Elizabeth se smutně usmála, „John se snaží trestat sám sebe. Jeannie, dejte mu čas. Přenese se přes to.“
„Fajn,“ kývla Jeannie, „ale nemůžu zaručit, že se přes to přenese i Meredith.“
„Nejsem si jistá, jak moc dobře znám Mereditha,“ zvedla obočí Elizabeth „ale zdál se mi natolik podobný Rodneymu, že jsem ochotná tvrdit, že bude ochotně mučit Johna až do konce života.“
Obě se rozesmály.