Actions

Work Header

Ostuda trampů

Work Text:

Blonďatý mladík ve značkové fleecové bundě a v neméně značkových botách si za ucho zastrčil neposlušný pramen vlasů (byl donucen přenocovat ve spacím pytli) a srdnatě překročil spadlý kmen. Na boty se mu lepilo bláto a osvěžující vůně lesa po dešti ho ale vůbec nezajímala. Škaredil se na celý svět a mnul si pomačkané tváře (to ten „spacák“!). Cítil se vysloveně špatně. Velice špatně! Ovšem navzdory tomu si tiše prozpěvoval.


Poněvadž nemám kanady
a neznám písně z pamp
vyloučili mě z osady
že prý jsem houby tramp


Kanady totiž dřou. Byl ochoten přistoupit maximálně na kvalitní značkové Martensky. Ty jim přišly příliš... „mastňácké“.
A ty písně z pamp... Proboha proč? Co na tom vidí? Posedávat u zmírajícího ohníčku a huhlat: „Byl to Šejn... byl to Šejn... byl to Šejn...“ do úplného zbl... zhloupnutí. Jako by neměli na víc. I když... kdo ví.


Napsali si do cancáků
jen ať to každý ví
Vyloučený z řad čundráků
ten frajer libový


S termínem „libový frajer“ poměrně souhlasil. Raději libový frajer než osoba spící pod širákem uprostřed hejna krvelačných komárů. Nemluvě o zimě. A dešti. Jistě, miloval ho, ale zas tak moc v noci nehřál! Navíc v pět ráno nenahradí sprchu ani ta největší láska. A ti lidé... vždyť to byli burani!


Povídal mi frajer Joe
jen žádný legrácky
jinak chytneš na bendžo
čestný čundrácký


Bylo mu Jindříška líto. Vypadal tak smutně, když jeho – jak rád říkal - Dráček Joeovi oznámil „Ba ne, pane“ a opustil osadu.

Ale nemohl jinak. Dal vale trampům, protože to prostě bylo k nesnesení. Jeho jemné dlaně úpěly a delikátní chodidla sténala. Ve vlasech měl jehličí!


Já jsem ostuda traperů
já mám rád operu
já mám rád rock-rock
chodím po světě bez nože
to prý se nemože

to prý jsem cvok
já jsem nikdy neplul na šífu
a všem šerifům jsem říkal Ba ne pane
já jsem ostuda trempů
já když chlempu
tak v autokempu


Zpoza zatáčky se vynořila pospíchající postava. Její zelený flekatý oděv skoro splýval se stromy. Měla velice provinilý výraz. Blonďatý mladík se zastavil.
„Prosím, neodcházej takhle,“ zaškemral ten druhý, když se k blonďákovi přiblížil na pár kroků.

"Neodcházím od tebe. Utíkám z tohohle... lesa,“ pohrdavě se usmál. Ale přesto ho vzal za ruku. Stisknul ji ve své. Věděl, co dělá. Věděl, jak mu ubližuje. Tahle podivná lesní posedlost byla snad to jediné, co ho na Jidřichovi odpuzovalo.

„To to vážně byla taková hrůza?“

Jeho jindy tak pohledná tvář nyní trpěla syndromem nakopnutého korkšpaněla. Navíc měl ucho černé od popela. Draco si povzdechl, plivnul na kapesník a zkusil alespoň trochu vyčistit svého milého.

„Jindříšku, bylo to horší než hrůza. Klidně si tu zůstaň, ale já se vracím do města.“

Zoufalství v Jindřichově obličeji se prohloubilo a blonďákovi se ho trochu zželelo. Přistoupil k němu, něžně ho pohladil po tváři, políbil a zašeptal: „Ale no tak, neplač. Slibuji, že se budu snažit říkat ti Zjizvený Harry.“


Dokud se trampské úřady
nepoučí z chyb
zpívám si to svý nevadí
a zase bude líp


~