Actions

Work Header

Sváteční čas

Chapter Text

„Draco?“ Harry kvapně zaklepal na dveře pokoje.

„Děje se něco?“ otevřel mu rozespalý Draco.

„Musím na chvíli pryč. Případ,“ vyhrkl, když se Draco nadechoval k otázce. „Objevili se nějaké nové důkazy k jednomu mému případu a já,“ mrkl na hodinky a zaklel, „už vážně musím. Gawain by sem měl za chvilku přijít. Ty sám, prosím, nikam nechoď.“ Znovu hodil očkem po hodinkách a netrpělivě přešlápl.

„Samozřejmě,“ souhlasil zmatený Draco. „Je všechno v pořádku?“

„Jo jasně jasně, vážně už musím,“ stepoval Harry na místě.

„Jistě, běž. A Harry!,“ křikl na bystrozora, který se rozběhl pryč jen, co Draco vyslovil první slabiku souhlasu. „Dávej pozor.“

Harry přikývl a byl tentam. Zmeškal oběd a dokonce i večeři a i když si to Draco nechtěl připustit, útroby měl sevřené chladnými drápy, se kterými tentokrát těhotenství nesouviselo. Harryho nadřízený, vrchní bystrozor Robards, který přišel asi půl hodiny poté, co Harry uprchl, mu nenabídl žádné vysvětlení a Draco sám nechtěl vypadat jako nedočkavec a na nic se ho nezeptal. Vlastně spolu krom několika zdvořilostních slov nepromluvili vůbec.

Harry se vrátil o několik hodin později s tlustým štosem pergamenů a pokleslou náladou. Prohodil několik slov se šéfem a pak zaplul do své pracovny, kde ho Draco našel pozdě v noci, když šel do kuchyně pro sklenici vody.

„Harry,“ zašeptal, a když se nic nedělo, lehce s ním zatřásl.

Harry sebou trhl a rukou okamžitě šátral po hůlce. Zamžoural a konečně zaostřil na Draca. „Kolik je hodin?“ ospale zachraptěl.

„Půlnoc.“

„Uhm,“ zasténal Harry a protáhl se, až mu zapraskaly klouby. „Musím jít spát, jinak zítra nevstanu.“

„Neměl jsem tušení, že jsi takový workoholik.“ Pronesl Draco s pohledem upřeným na rozházené pergameny na pracovním stole.

Harry se zamračil a začal své poznámky k případu rovnat do úhledné kupičky. „Nejsi první, kdo mi to říká.“ Konečně odložil pergameny a usmál se na Draca. Pak mu zcela nečekaně položil ruku na břicho. Draco se trhavě nadechl. Miminko se rozhodlo využít Harryho zájmu a pozdravilo ho kopnutím. Harrymu se rozsvítily oči a na tváři usadil přihlouplý výraz.

„Dneska byl aktivní celý den,“ sdělil Harrymu po chvíli a nejistě sledoval jeho ruku, která kopírovala pohyby dítěte. A takhle dopadla jeho snaha distancovat se od Harryho. Snažil se každý den, jenže pak měl pouze výčitky svědomí, protože Harry si to ve skutečnosti nezasloužil. Draco mu však nemohl dát to, co chtěl. Popravdě nad tím nechtěl příliš přemýšlet. Jasno měl jen v tom, že musí cokoli, co se mezi nimi děje, utnout dřív než bude pozdě.

 

 

Harry se na Silvestra probudil s dobrou náladou a předsevzetím, že příští rok bude jiný a pokud tomu opravdu mělo tak být, musel na tom začít pracovat právě teď. Zaklepal na Dracovy dveře a bez vyzvání vstoupil.

„Co … co to má znamenat?“ mávl rukou ke sbaleným zavazadlům, která stála poblíž krbu.

Draco k němu stál zády, a ani když promluvil, neotočil se.„Odcházím,“ pokrčil nonšalantně rameny a dál rovnal košile do posledního kufru stojícího u postele.

„Ale proč?“ vydechl Harry nechápavě. Stál na prahu místnosti, pusu otevřenou a mozek mu nestačil celou situaci pobrat. Nebyl si vědom ničeho, čím by Draca naštval. Právě naopak. Pokrok jaký mezi sebou udělali, byl nevýslovný. Harry dokonce začínal být přesvědčený, že by se jejich vztah mohl rozvíjet i v něco víc.

„Harry,“ povzdechl si Draco. „Víš, proč.“ Místo toho aby se mu podíval do tváře, dál nervózně přerovnával vnitřek zavadla.

„Ne, to teda nevím,“ vyprskl Harry jako divoká kočka. Vše mezi nimi bylo fajn. Bavili se mezi sebou bez zbytečných uštěpačných poznámek. Několik večerů strávili v zimní zahradě debatující o oblíbených famfrpálových týmech a pak sledovali noční oblohu v komfortním tichu těšíce z přítomnosti toho druhého. Draco sám od sebe několikrát vyhledal Harryho společnost a … Harry byl zmatený. Nedávalo to žádný smysl.

„Chtěl jsi volný Silvestr a Nový rok.“

„To ano, ale… to není ten důvod.“

„Ne,“ zavrtěl Draco hlavou. „To není, ale je stejně tak dobrý. Navíc budeš s Teddym a -“

„Nevidím důvod, proč bychom nemohli být na Silvestra všichni spolu. Může přijít i tvoje matka, nevadí mi to. Merline, já jsem vážně tak naivní.“

Draco poraženě sklonil ramena. Poprvé od Harryho příchodu mu věnoval pohled. „Zítra odcházím s matkou. S Robardsem jsem už mluvil. Vyšel mi vstříc a domluvil někoho jiného.“ Jeho slova byla rázná a odhodlaná, přesně jak si plánoval.

„Koho?“ vyprskl Harry ihned. „Robards nemá právo -“

„Bylo to mé přání.“

„A kdo to je?“

„Já nevím. Roztržílek? Tak nějak,“ mávl Draco rukou.

„Emil? To teda ne. Roztrž -“

„Harry, ano. Už jsem se rozhodl.“

„Ale-“

„Mohl bys prosím odejít? Chtěl bych si odpočinout.“

Harry se otočil na patě a při odchodu nezapomněl třísknout dveřmi. Draco zaťal zuby a zavřel oči, stál tak několik minut, než byl schopen soustředit se na nějakou činnost.

 

 

Atmosféra při obědě stagnovala na bodě mrazu. Draco si nadával do hlupáků, že vůbec sešel dolů. Měl poprosit skřítku, jestli by mu nepřinesla jídlo do pokoje.

„Odpoledne půjdu na chvilku ven,“ oznámil Harry Dracovi poté, co skřítka naservírovala hlavní chod. Bylo už po Vánocích a on za celé svátky nestihl navštívit hrob rodičů. „Tvoje matka s Romedou a Teddym dorazí až v podvečer, takže se vrátím včas.“

Draco se nimral v bramborovém pyré a přikývl.

„Pokud,“ Harry se zarazil, „pokud bys chtěl, můžeš jít se mnou. Jsi tady zavřený už několik týdnů a nevytáhl jsi paty z baráku. Tvoje lékouzelnice říkala, že bys pokud možno měl chodit víc ven.“

„Myslíš, že jsem tlustý?“ zeptal se Draco zaskočeně a provinile se podíval na svůj talíř, který přetékal nadívaným kuřátkem. „Možná, že jsem to opravdu přehnal.“

„Nejsi tlustý,“ protočil Harry oči. „Jen jsem myslel, že by bylo fajn vypadnout z domu, provětrat si hlavu. Však víš. Ale pokud nechceš, nikam nemusíš,“ ujistil ho. „A neboj,“ dodal rádoby neutrálně, „nemám v úmyslu tě přesvědčovat, že mezi náma by to…“ nechal slova vyznít do ztracena.

Draco se na něho podíval s výčitkou v očích, Harry přece musel pochopit, že teď Draco neměl čas na navazování nových vztahů. Na druhou stranu se přistihl, že by se opravdu po týdnech, které strávil v domě, rád provětral. Nevěřil sice Harrymu, že jeho úmysly jsou zcela nezištné, ale za svůj život dokázal odolat větším lákadlům. „Dobře, kam bys chtěl jít? Protože si nejsem jistý, jestli jsou silvestrovské davy dobrým nápadem.“

Harryho tvář se roztáhla v širokém úsměvu, který se záhy změnil na zádumčivý: „Neměl jsem čas zajít na hřbitov za rodiči, pokud by ti to teda nevadilo.“

„Do Godricova dolu?“ ubezpečoval se Draco.

„Ano,“ přitakal mu Harry okamžitě. „Určitě tam nebude moc lidí. Nemusíš mít strach.“

„Dobrá.“

 

 

Zachumlaní do hábitů a šál se přemístili do Godricova dolu asi sto metrů od hřbitova mezi skupinku smutečních vrb, které tu byly přesně pro tyto situace kouzelníky vysazeny. Okamžitě byli vystavěni prudkému poryvu větru, který lomozil s korunami stromů.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry Draca, když si všiml, jak se jemně zakomíhal, sotva měl pevnou půdu pod nohama. Rychle ho objal kolem pasu, aby zabránil případnému pádu.

„Ano, jsem“ přikývl. „To přemístění bylo asi příliš náhlé. Zatočila se mi hlava.“

„Jestli chceš, můžeme jít zpátky.“

Draco protočil oči. „Nebuď tak patetický, nesluší ti to.“

„Zpátky můžeme letaxem.“

„Asi to bude lepší,“ souhlasil Draco. „Půjdeme?“

Společně - Harry stále ruku obtočenou kolem Draca - vykročili po zasněžené cestě a za okamžik došli až k tepané bráně hřbitova, která se se skřípáním rozevřela, když do ní Harry strčil. Hrob rodičů našel snadno. Od doby, kdy zjistil, kde jsou pochovaní, je navštěvoval tak často, jak jen mu to práce dovolovala.

„Počkám tady,“ zastavil se Draco několik metrů od náhrobku a ustoupil o krok vzad, ochotný nechat Harryho uctít pietu jeho rodičů o samotě.

„Nemusíš, pojď se mnou.“ Ani nepočkal na odpověď, chytl ho za ruku a společně došli až k zasněženému památníku. Harry vytáhl z kapsy hábitu hůlku a mávnutím odklidil z hrobu sníh. Se smutným úsměvem zamumlal tichý pozdrav.

Draco čekal, že místo posledního odpočinku Lilly a Jamese Potterových bude mnohem více okázalé a jejich hrob bude přetékat květinami. Místo toho viděl jen pomrzlé květy a zbytky vosku, jímž byl hrob pokapán. Na vyleštěné mramorové desce byla pouze jména s daty narození a úmrtí a citát.

„Posledním nepřítelem, který bude zničen, je Smrt.“ Přečetl Draco tiše, hřbitovem se prohnal další poryv větru, který ho donutil přitáhnout si límec kabátu.

Harry si odfrkl a hlavou mu prolítla vzpomínka na kámen vzkříšení. „Víš, že jsem jejich hrob viděl až v sedmnácti?“ Draco mu místo odpovědi stiskl ruku. Harry mu stisk na znamení díků opětoval. Vytáhl hůlku a vykouzlil věnec spletený z čemeřice stejně jako Hermiona před lety. Opatrně ho pak umístil na hrob rodičů. Dalším mávnutím zapálil sfouklé svíčky a opatřil je ochranným kouzlem.

„Vážně nemám odejít?“ zeptal se Draco. Připadal si tu nepatřičně.

„Ne, to je v pořádku,“ usmál se na něho Harry. „Půjdeme, nebudeme tady mrznout.“

„Víš, že existují zahřívací kouzla?“ zeptal se Draco škádlivě. „Pokud tady chceš chvilku zůstat, nevadí mi to.“

Harry jen pokrčil rameny, věnoval poslední pohled náhrobku a otočil se. Chvíli šli v tichosti, stále se držíc za ruce a sníh jim křupal pod nohama.

„Nechceš se podívat na otcův hrob? Nemusíme dnes, ale třeba zítra,“ zeptal se zničehonic Harry.

Draca svou otázkou zaskočil, nejen proto, že doufal, že Harry akceptoval fakt, že zítra odchází, ale taky tím, že to Harryho vůbec napadlo. „Ne,“ zavrtěl nakonec hlavou. „matka tam prý už byla a … ne, nechci.“

Harry si nebyl jistý, jestli ujišťuje víc sebe nebo jeho, ale nechal to být. Neměl ponětí, jaké měl Draco po válce vztahy s otcem a teď se v tom určitě nechtěl rýpat. „Můžeme zajít do kavárny. Jedna je kousek odtud a mají tam skvělé kokosky. Určitě budou mít ještě otevřeno,“ usmál se na Draca.

„Myslel jsem, že se jdeme projít?“ povytáhl Draco obočí, ale vlastně byl rád. Nohy i záda ho začínaly bolet, nehledě na počasí, které se začínalo zhoršovat a teplo cukrárny znělo božsky. A když si ještě představil chuť teplých kokosek, pusu měl plnou slin.

„Už jsme se prošli a ta kavárna je asi dvě ulice odtud. Pak se odtamtud můžeme rovnou odletaxovat domů.“

Draco si přitáhl plášť blíž k tělu. „Tak pojďme. Ty kokosky bych se vážně dal.“

Procházeli přes vylidněné náměstíčko, obdivovali zlatá světýlka, jimiž byla vesnička vyzdobena, a užívali si přítomnost toho druhého. Ranní rozhovor jako by se nestal. Ani jeden si nevšiml postavy, která se za nimi plížila už od hřbitova. Až kletba, která je minula o vlásek, okamžitě zaujala jejich pozornost. Harry ve zlomku vteřiny zaujal obranný postoj. Hůlku v ruce připravenou k boji. Draca zastrčil za sebe. Jako jestřáb se rozhlížel po okolí a hledal útočníka.

Zpoza stínu vánočního stromku na ně vylétla další kletba a ozářila domy jasným světlem. Harry ji lehce zneškodnil.

„Expelliarmus!“ vykřikl Harry. Kletba však nadělala škodu pouze na skleněných ozdobách stromku, za kterými se útočník skrýval. „Expecto patronum!“ zařval Harry zadýchaně a z hůlky vyklopýtl statný jelen. „Okamžitě jdi za Robardsem pro pomoc!“

Vteřiny, které Harry strávil vyčarování patrona, využil černokněžník a vyslal na dvojici řezací kletbu. Harry se jí vyhnul půlpiruetou - projela jen jeho pláštěm, kůže se sotva dotkla - ale Draco, který přes Harryho neviděl, jí uniknout už nedokázal. Kletba se mu zaryla do těla a on bolestivě vykřikl. Ihned se sesunul k zemi.

V tu ránu se zvedl surový proud magie, jenž vyvstal z Dracova těla a s neuvěřitelnou silou narazil do útočníka. Smýkl s jeho tělem jako s papírovým drakem a odhodil ho na kašnu, která stála uprostřed náměstí.

„Ebublio!“ z Harryho hůlky vytryskla sytá fialová bublina, která kouzelníka lapila uvnitř. „Draco!“ Harry padl na kolena a snažil se zjistit rozsah zranění, která Draco utrpěl. Než to ale stačil zjistit, odstrkovaly ho jiné ruce a on si uvědomil, že pomoc dorazila.

Následnost několika dalších minut si Harry prakticky nepamatoval, dokonce ani nezaregistroval, že mu někdo sebral hůlku. Draco sténal, plášť měl zakrvácený a držel se za břicho. Harry křičel, ostatně křičeli i další. Než mohl někomu něco vysvětlit, byl Robardsem přemístěn do Sv. Munga.

Než se stačil rozkoukat, sahaly na něho cizí ruce lékouzelníků a on začal panikařit. Až teď si uvědomil, že nemá hůlku.

„Pottere! Harry, no tak, jenom tě vyšetří.“ Robards mu stiskl paži a až teď si Harry uvědomil, kde se nachází.

„Co je s Dracem, je v pořádku?“ vyhrkl na osazenstvo místnosti, které se točilo kolem něho a snažilo se zjistit rozsah zranění, která utržil.

„Půjdu to zjistit, když mi slíbíš, že je necháš, aby tě vyšetřili.“

Harry nechtěl podmínku přijmout, ale přikývl, když viděl bystrozorův výraz a došlo mu, že se celý třese. „Nic mi není, ta kletba mě jen škrábla, ale -“

„Už jdu, za chvíli jsem zpět. A ty je nech udělat jejich práci!“

Harry nepřeháněl, když lékouzelníkům tvrdil, že ho kletba jen škrábla. Šrám na paži byl pouze povrchový a na zahojení stačilo obyčejné jitrocelové tonikum. Léčitel mu ještě naordinoval Uklidňující doušek a doporučení, aby se několik dalších dnů vyhýbal namáhavým aktivitám. Harry se na něho nevěřícně podíval.

Robardsovi trvalo déle než chvíli, alespoň dle Harryho mínění, než se vrátil. Harry se mohl ukousat obavami a měl pocit, že někdo neustále používá Obraceč času, jen aby mohl studovat Harryho nervózní chování. Konečně se dveře na vyšetřovnu otevřely a Harryho nadřízený vstoupil dovnitř. Ještě než stačil vychrlit milion otázek, bystrozor spustil sám.

„Pan Malfoy je v pořádku. Řezací kletba mu sice způsobila těžší zranění než tobě, ale je v pořádku. Lékaři u něho diagnostikovali i šok společně s magickým vyčerpáním, které si přivodil, když omráčil útočníka. Alespoň lékouzelníci mi řekli, že to byl on.“

Harry kývnutím potvrdil jeho teorii.

„Lékouzelníci mu dali lektvary a právě je u něho jeho matka.“

Harry si oddechl a pak se zarazil. „A dítě?“

Oba jsou v pořádku, Harry,“ utvrdil ho Robards rázným kývnutím. „Ale teď mi pro Merlina řekni, co sis myslel! Vzít svědka, kterého hlídáš ven bez ohlášení!“ vlídný tón byl tentam. Robards se nad tím tyčil v celé výši a z očí mu sršely blesky. „Máš neuvěřitelný štěstí, že ten chlap nikoho nezabil. Uvědomuješ si, že tě takováhle bota může stát kariéru?“

Harry otevřel pusu, ale … co měl odpovědět? Chtěl jsem Dracovi ukázat hrob svých rodičů. Doufal jsem, že mu procházkou zvednu náladu? Žádná z těchto odpovědí by Robardse nepotěšila.

„Harry,“ povzdechl si vedoucí bystrozorů, když se odpovědi nedočkal. „Dva týdny neplacené dovolené a doufej, že Malfoy nepodá podnět pro vyšetřování.“

Harry přikývl a Robards se s mumláním otočil a zamířil ke dveřím. „Můžu za ním?“

Bystrozor se otočil a v očích mu zaplálo poznání. „Ty nikdy neděláš nic napůl, hmm? Zeptám se lékouzelníka, počkej.“ Dořekl, když se mu nedostalo odpovědi na otázku.

 

 

Harry se zhluboka nadechl a lehce klepl prsty o dveře Dracova pokoje.

„Dále,“ pronesl tlumený ženský hlas, v němž poznal Narcissu.

Znovu se nadechl a vstoupil do jámy hadí.

„Oh, Harry!“ Narcissa se elegantně postavila a pohybem, který mohl Harry popsat jen jako levitace, k němu došla a pohladila ho po vlasech, čímž ho rozhodila ještě víc, než už byl. V posledních týdnech pochopil, že její chladná maska po válce alespoň trochu roztála, ale i tak ho její afektovanost zarazila. „Jsem tak ráda, že jste v pořádku!“

Harry se na ni usmál a vyhledal oční kontakt s Dracem. Nejistě se usmál, ale ihned přestal, když viděl Dracovu nečitelnou tvář. „Vážně jsi v pořádku?“ skoro svůj hlas ani nepoznával. Hrubý a syrový, jak moc se bál odpovědí.

Draco si olízl rty. „Ano. Oba jsme.“ Položil si obvázanou ruku na břicho. Byl pobledlý, levou tvář měl odřenou, vlasy rozcuchané a pod očima tmavé kruhy, ale i tak nevypadal, že by ho sužovala bolest.

„To je… to je skvělé. Draco,“ Harry se vysmekl z Narcissina sevření a došel k nemocničnímu lůžku, „omlouvám se… já… já -“

„Můžeš nás nechat chvilku o samotě?“ oslovil Draco matku.

„Samozřejmě, půjdu oznámit Andromedě a Teddymu, že jste v pořádku,“ podarovala každého z nich úsměvem a odešla.

Dveře se ještě ani nezavřely a Harry pokračoval. „Je mi to tak líto!“ došel až k lůžku, kde předtím seděla Narcissa a usadil se na něj tak rázně až se zakomíhalo. „Neměl jsem tušení, že nás někdo sleduje, Nikdy bych tebe ani prcka neohrozil.“ A než mu mohl odpovědět, Harry se naklonil a přitiskl své rty na Dracovy. Nejdřív byly strnulé a nehýbaly se, pak se jako mávnutím hůlkou prolomily. Harry se naklonil blíž a polibek ještě prohloubil. Draco ho omámeně opětoval.

„Já jsem tak rád, že jste oba v pořádku,“ zašeptal Harry unaveně, čelo opřené o to Dracovo a ruku položenou na jeho břiše. „Dneska se činí,“ vykouzlily pohyby dítěte úsměv na Harryho tváři.

„Harry,“ zašeptal Draco se staženým hrdlem a odtáhl se od druhého muže.

„Ne, prosím. Měl jsem být opatrný, já vím a nemůžu se ti za to dostatečně omluvit a chápu, že se zlobíš.“

„Nezlobím se,“ opravil ho Draco a vzal Harryho za ruce, jež dosud konejšivě hladily jeho břicho, a odsunul je stranou. „Matka právě prosí Andromedu, jestli by mi neodnesla mé věci v tvém domě a nedonesla je na Manor.“

„Cože?“

Draco přikývl.

Harry strnul. „Ale, ne… ne.“

„Říkal jsem ti, že zítra odejdu, teď to je jen o jednu noc dřív.“

„Já myslel, že-“

„Že mě přemluvíš?“ povzdechl si Draco.

Harryho výraz jasně dával najevo, že přesně to měl v plánu

„Říkal jsem ti, že my dva,“ ukázal na sebe a Harryho, „nejsme dobrý nápad.“

„Jak to můžeš vědět?“

Dracovy zacukaly koutky. „Myslím, že moudrý klobouk tě měl zařadit spíš do mrzimoru, protože jsi tak loajální dobrák,“ usmál se. „Víš, že by to nefungovalo.“

„Ale já tě mám -“

Draco zavrtěl hlavou. „Ty máš rád myšlenku, že budeš mít rodinu a nemáš nejmenší ponětí, jak těžký je říct ti ne, protože já…“ odmlčel se, jako kdyby toho řekl víc, než měl v plánu. „Rodinu můžeš mít, ale ne se mnou,“ zhluboka se nadechl a čekal na Harryho reakci. „Měl bys jít,“ poprosil ho po chvíli, když se Harry k ničemu neměl.

„Draco,“ zašeptal Harry nešťastně.

„Prosím.“

Harry kývl, vstal a opustil pokoj. Jako mátoha se prodral sv. Mungem a odletaxoval se domů.  

Dracovy věci byly pryč a Harry byl v obrovském domě zase sám.