Actions

Work Header

Sváteční čas

Chapter Text

 

Vedoucí bystrozorského oddělení vzhlédl od tlustého štosu pergamenů, kterými listoval, když uslyšel spěšné kroky linoucí se z vánočně nazdobené chodby sv. Munga.

„Harry! No konečně!“ ozval se Robards, jen co se Harry Potter vynořil zpoza skupiny zaškolujících se lékouzelníků.

„Robardsi, dřív to nešlo,“ kývl Harry místo pozdravu zadýchaně. „A doufám, že tohle“, rozmáchl se - málem přitom shodil drobnou lékouzelnici v citrónovém hábitu - „za něco stojí. Měl jsem celé odpoledne hlídat synovce. Celé odpoledne, které jsme měli naplánované už měsíc dopředu a na které jsi mi ty sám dal volno. Takže doufám, že to fakt stojí za to. Zranil se někdo? Nebo jsme dostali na oddělení další zásilku rozzuřených ohnivých krabů a Smith to zase otevřel?“

„Zadrž svoje hypogrify, Harry!“ utnul ho starší bystrozor. „Pokud vím, nikdo není zraněn, alespoň ne vážně. Sedni si,“ poklepal na volné místo vedle sebe. „Víš o těch útocích na obchodníky v Příčný, že jo?“

„Jojo,“ pokýval Harry jen, co zaujal místo na polstrované lavici. „Ale na tom já nedělám. Má to na starosti Jones ne?“

„No, je to trochu složitější. Ukázalo se, že to asi nebudou pouhá přepadení sloužící k obohacení. Vypadá to, že kouzelník nebo spíš kouzelníci, co to dělají, shánějí galeony na podporu určité skupiny, která se zabývá černou magií.“

„Další sekta?“ povzdechl si Harry ztrápeně. Kdyby měl spočítat kolik podobných spolků už za svou kariéru bystrozora rozpustil a kolik skupin zabývajících se obživnutím Voldemorta poslal do Azkabanu, nestačily by mu na to prsty obou rukou.

„Vypadá to tak,“ přitakal Harryho šéf. „Před týdnem byl přepaden i obchod madam Malkinové v Příčné ulici a jeden z jejích zaměstnanců byl zabit, když se snažil přivolat pomoc.“

„Vím, ale to vědí snad všichni kouzelníci v Británii, byl toho plnej Věštec. Dostali jsme dokonce několik huláků. Ale říkal jsi, že to má na práci Jones, ne? Já jsem tenkrát dodělával ten případ s pašováním cornwallských čolků.“

Robards zamručel a pokračoval: „Jones na tom dělá s Roversovou, ale pro tebe mám trochu jinou práci. I když to s tím souvisí. Nevím, jestli se to doneslo i k tobě, protože jsme se to snažili ututlat, ale z toho přepadení u Malkinové máme svědka.“

„Gawaine, prosím k věci,“ pobídl ho Harry netrpělivým gestem ruky.

„Už se k tomu dostávám. Svědka jsme samozřejmě vyslechli. A i když nám toho neřekl tolik, abychom je dostali, v pátrání jsme pokrok udělali. A také nám samozřejmě může pomoci identifikovat pachatele u Starostolce. Jenže dnes byl náš svědek napaden ve vlastním domě, přestože tam měl docela složitá ochranná kouzla. Proto jsme taky v Mungovi. Nic vážného se mu sice nestalo, ale vzhledem k jeho … ehm, jak bych to… delikátnímu stavu, potřebuje ochránce.“

Harry se zamračil a pak mu Gawainův plán došel. „To jako fakt? Mám dělat ochranku svědkovi? Tohle je přece práce pro - “

„Přesně pro tebe, Harry,“ skočil mu šéf do řeči. „Ty jsi můj nejlepší a především nejzkušenější bystrozor, který na oddělení je. Navíc jsi můj zástupce. Pokud všechno půjde podle plánů, za několik let budeš v mojí kanceláři sedět ty a já si budu užívat krásy Cornwallu a testovat svoje rybářské pruty. Harry,“ naklonil se k němu blíž, „musím na ten případ dát tebe. Věštec se v tom začíná vrtat a nedělá to o nás moc dobrý obrázek.“

„Cokoli pro Ministerstvo,“ povzdychl si Harry uštěpačně. „Měl jsem se stát odklínačem na volné noze.“

„Jsem rád, že to chápeš,“ ignoroval Harryho připomínku. „Navíc, jak je známo. Ty a náš svědek máte … no máte určitou společnou historii.“

„Společnou historii?“ zamumlal Harry zmateně. „Robardsi, kdo to je?“

Jako na zavolanou se otevřely dveře poblíž sedících bystrozorů. Harry takřka podvědomě otočil hlavu za zvukem a kývl na pozdrav Jonasovi, který z nich vyšel. V patách mu byl kouzelník, kterého Harry opravdu neočekával a se kterým, pravda, měl společnou historii. První vteřinu ho nepoznal, vlasy měl delší a na týlu sepnuté do ohonu. Oblečený měl objemný tmavě zelený plášť s lesklými knoflíky a na Harryho koukal chladnýma šedýma očima. Jen co o ně zavadil pohledem, poznal Harry svého chráněnce.

„Malfoy?“ Harry se prudce postavil, otočil se na nadřízeného a provrtával ho očima.

„Potter?“ odpověděl zmateně Draco. „Potter!“ zopakoval teď už ovšem s uvědoměním, do jaké situace se dostal. „Děláte si srandu?“ otočil se na ředitele bystrozorů. „Potter má být moje ostraha?“

„Pane Malfoyi, mohu Vás ujistit, že bystrozor Potter je nejlepší muž, kterého Vám mohu na Vaši ochranu zajistit.“

Draco se nadechl, jako by chtěl něco říct, pak ale pomalu vydechl. Narovnal pokleslá ramena a bradu vztyčil vzhůru. „Fajn,“ mávl rukou a změřil si Harryho dalším chladným pohledem. „Mohu tedy odejít? Lékouzelník říkal, že mám odpočívat a nestresovat se.“ Harryho posměšné odfrknutí ignoroval a přitáhl si plášť k tělu.

„Pokud Vás lékouzelník propustil, samozřejmě, že můžete odejít,“ přikývl Robards. „Pane Malfoy, nejste zadržený, ani podezřelý,“ připomněl mu důrazně. „Oba jsme se přeci vzhledem k těm nešťastným událostem dohodli, že Vám ministerstvo poskytne azyl a zajistí Vaše bezpečí.“ Draco stroze přikývl, otočil se na podpatku své elegantní mokasíny a vykročil směrem k východu. „Běž za ním,“ popostrčil Robards Harryho. „A tady jsou veškeré informace o případu,“ strčil mu do rukou zmenšenou složku pergamenů, kterými se při Harryho příchodu probíral. „Pokud budeš mít nějaké otázky, zaletaxuj mně nebo Jonasovi. A Harry, nezapomeň, že teď jsi bystrozor, ne student. Nechci slyšet žádné stížnosti.“

„Tohle mám u tebe, Gawaine. Chci volno na Silvestra a Nový rok. A taky v létě, aspoň týden.“

„Uvidíme, co se dá dělat,“ pokrčil služebně starší bystrozor ledabyle rameny. „Hlavně dávej pozor, ta skupina by mohla být nebezpečná.“

„To volno myslím vážně,“ zopakoval svou podmínku Harry, mávl rukou na rozloučenou a rychlým krokem se vydal za vzdalujícím se Malfoyem. Musel se prodrat davem koledníků, kolem nichž proletovaly okouzlené stříbrné zvonky doprovázející jejich zpěv.

„Malfoyi,“ oslovil ho udýchaně a z vlasů vypletl poslední poplašeně cinkající zvoneček a hodil ho směrem ke skupině kouzelníků.

„Pottere,“ stroze kývl Draco a postavil se do řady čekající na transport letaxovou sítí. „Kam to bude?“ zeptal se, když nabral zelený prášek do ruky.

„Kam co bude? Ty chceš jet letaxem?“ podivil se Harry.

„Ano. Jaká je adresa místa, kam se letaxujeme?“

„Ale můžeme se přemístit, asi by to bylo lepší, nevím, kdy naposledy jsme vymetali komí –“

„Adresa?“ skočil mu Draco rázně do řeči. Postarší kouzelník čekající v řadě za nimi si netrpělivě odkašlal.

„Ehm, Grimmauldovo náměstí 12. Ale myslel jsem, že půjdeme k tobě.“

„Můj byt je místo činu, jak mi vysvětlil tvůj milý nadřízený, když mi oznámil, že na mě nasadí bystrozory. Nedovolí mi ani zajít si pro mé věci!“

„Dobře dobře, půjdeme teda ke mně,“ dodal Harry, když viděl jak Dracovi cuká vztekem koutek úst.

„Takže Grimmauldovo náměstí 12?“ Po Potterově souhlasném přikývnutí vhodil Draco cestovní prášek do ohně a pronesl zmíněnou adresu, poté vstoupil do smaragdových plamenů a byl pryč.

Harry si unaveně promnul obličej. Dnešek začal tak slibně … a teď. Další povzdech. To, že si na adventní neděli přivede do svého domu bývalého školního soka, by ho nenapadlo ani v té nejděsivější noční můře.

S dalším povzdechem - měl pocit, že dnes bude vzdychat ještě mnohokrát - vhodil třpytivý prášek do krbu a zřetelně vyřkl svou adresu. „Roslo?“ zakřičel Harry ihned, co se vyklopýtal z obrovského krbu v chodbě svého domu a zkontroloval, že Draco přicestoval v pořádku. „Roslo, kde jsi?“

„Víš, že nemusíš tak ječet? Oni vědí, když se vrátíš.“ Protočil Draco oči a oklepal si několik vloček popela, které se mu dostaly na plášť během cesty letaxem.

S tlumeným lup se před nimi objevila skřítka s očima jako tenisáky, oděná v prapodivné kreaci krajek, které vévodil obrovský barevně vyšívaný čepec s připnutou větvičkou cesmíny.

„Pane Harry,“ uklonila se a otočila se pozdravit i hosta, „P-pane Malfoyi,“ obrovské oči se jí vykulily a ucouvla o krok zpět.

„Dobrý den Roslo,“ pozdravil ji Harry s úsměvem. „Pan Malfoy tu s námi pár dnů zůstane. Můžeš, prosím, připravit pokoj pro hosty? Ale ne ten, kde jsme před měsícem vyháněli běhnice! Ten s těmi fialovými závěsy, jak má vlastní koupelnu. Ten bude asi lepší.“ Rychle kouknul na Malfoye a přikývl. „Ano, ten bude v pořádku.“

„Běhnice.“ Protočil Draco oči. „Skvělé. Co třeba ghúlové, s těma problémy nemáte?“

Harry se kousnul do jazyka, napočítal do deseti a ignoroval ho - byl za to na sebe náležitě pyšný - a raději věnoval pozornost Roslo, která si nově příchozího nedůvěřivě prohlížela, na tváři se jí usadil zamračený výraz. Malé čelo zkrabacené obavami.

„Pane Harry, já-“

„Roslo, prosím. Hele, co kdyby sis vzala volno na celý víkend, a tenhle týden nemusíš dělat prádlo. Jen, prosím, běž připravit ten pokoj.“

„Dobrá, pane Harry,“ kývla skřítka, byť nedůvěřivě vypadala pořád. „Pokud na tom pan Harry trvá.“

Harry rázně přikývl a skřítka vzápětí s nepatrným poukloněním zmizela, pak se otočil na svého hosta. „Pověsím ti plášť. Skříň je tady,“ mávl směrem na dveře vedoucí do šatníku. Sám si svůj purpurový bystrozorský plášť sundal a pověsil. Otočil se, aby převzal ten Dracův a zůstal stát s nataženou rukou a pusou dokořán. Osvětlení na chodbě sice nebylo dvakrát kvalitní - musel s tím už konečně něco udělat, ale ani zamrkání mu nepomohlo, aby se výjevu před sebou zbavil.

Draco Malfoy byl vždy hubený a v pozdějších letech se jeho postava pěkně vyrýsovala. Ne, že by se na to Harry snad někdy soustředil. To určitě ne, ale Harry si všímal lidí kolem sebe. Byl bystrozor, vlastně to byla jeho práce. Proto ho výrazná křivka Malfoyova břicha zarazila. Pod silným pláštěm bylo Malfoyovo tělo zcela zahaleno a Harryho nikdy nenapadlo, že … Znovu zamrkal. Ale i tak se nic nezměnilo. Když se teď pořádně podíval na Malfoyovu tvář, mohl vidět, že i obličej neměl už tak špičatý, ostré lícní kosti skryly lehce naducané tváře.

„Ty jsi těhotný!“

„U Salazara,“ povzdychl si Draco otráveně, jako kdyby nebyl v téhle situaci poprvé. „Neříkají ti proroku? Víš vůbec, proč jsem tady nebo nemáš jako obvykle nejmenší ponětí? A spoléháš na to, že ti někdo podá pomocnou ruku?“

„Hej!“ ohradil se Harry, vzápětí se však vrátil k faktu, který měl před očima. „Ty jsi těhotný,“ zopakoval nevěřícně. „Nikdo mi neřekl, že jsi těhotný,“ mumlal si Harry pod vousy.

„Ano, Pottere. Jsem v jiném stavu. Mohl bys teď zavolat svého nadřízeného a říct mu, že si přeju jiného bystrozora? Tohle byl špatný nápad. Vůbec jsem s tím neměl souhlasit.“

„Co? Proč?“ zamračil se Harry uraženě a konečně si převzal od Malfoye jeho plášť a pověsil ho do skříně. S hlubokým nádechem se otočil zpět a spustil. „Gawain vybral toho nejlepšího a to já jsem.“ Vypjal hruď. Bystrozorský výcvik a samozřejmě ani profese nebyla nejlehčí, ale Harry svou práci miloval a byl v ní setsakra dobrý.

„Vždyť nemáš nejmenší ponětí, proč tu jsem, a nevypadá, že bys o mém případuněco věděl, a to se mi nelíbí. Nemůžu si dovolit žádné chyby,“ položil si ruku na obrovské břicho.

„Uhm… já.“ Harryho jeho gesto zarazilo a rozpačitě se poškrábal na hlavě. Sledoval přitom Malfoyovu dlaň hladící si břicho. „To ale nepůjde,“ řekl mu Harry, když se vzpamatoval a dokázal se odtrhnout od Dracovy ruky. „Jsem ten nejlepší bystrozor na oddělení. Ty případy krádeží jsem nevyšetřoval, takže ne, nevím o nich mnoho, ale Robards mi tě svěřil a já se svých případů nevzdávám. Dneska jsem měl strávit celý den se synovcem. A ano, máš pravdu. Nemám velký přehled, o co v tvém případu jde. Ovšem tady,“ potřásl zmenšenými pergameny, „je celá složka, kterou si plánuju do večeře nastudovat,“ dokončil Harry se znovunalezenou sebedůvěrou a širokým úsměvem, který mluvil za vše. V duchu se poplácal po rameni za dobře odvedený proslov.

Draco si ho změřil chladným netečným pohledem, ruku stále položenou na břichu. Soutěž o nejchladnější pohled roku zvrátila Roslo, která se jako na zavolanou objevila na chodbě.

„Pokoj je připraven, pane Harry.“ Uklonila se, až se špičkou nosu dotýkala kachlíčkované podlahy.

„Děkuji, Roslo. Můžeš ukázat panu Malfoyovi cestu? Já budu v pracovně, až bude hotová večeře, přijď pro mě, prosím.“ Na to se otočil, nečekal na nic dalšího a se složkou Dracova případu odešel do zmíněné místnosti.

 

 

Draco vešel do pokoje v druhém patře lehce zadýchaný. Ne, že by nebyl v dobré kondici, už odmala byl naučen dbát na zdravý životní styl a svými vychovateli byl veden ke sportu - především famfrpálu, který měl v Dracově životě důležité místo. Problém byl v camrálu, který měl teď místo plochého břicha. Ten mu poslední dobou komplikoval život od okamžiku, kdy se dozvěděl, že je těhotný. Konečně došli ke dveřím jeho budoucího pokoje.

Skřítka se zastavila a změřila si ho nic neříkajícím pohledem. „Pokud bude mít pán nějaké přání, ať zavolá,“ odsekla a bez úklony a zmizela. Draco jí ani nestačil odpovědět.

Místo toho vešel do pokoje a po chvilce rozvažování došel až k těžkým, světlu nepropustným, fialovým závěsům a důkladně si je prohlédl. Když byl malý, v levém křídle na Manoru, které bylo zřídka obývané, se usadila tlupa běhnic. Pamatoval si, jak se jich domácí skřítci zbavovali a taky si pamatoval, jak špatně se hojil kousanec na pravém palci, který utržil v lítém boji s okřídleným domácím škůdcem. Opatrně závěsy zatřásl a v srdci se mu rozlila úleva, když na něho nezaútočily žádné drobné, zato překvapivě ostré zoubky.

Poodstrčil závěsy a prozkoumal výhled z pokoje. Obyčejný bylo asi to nejvýstižnější slovo. Naprosto normální malé londýnské náměstí. Rozsvícená lampa, v jejímž světle poletovaly sněhové vločky, a pod ní stála ošuntělá lavička s rozbitým opěradlem. Pokud patřila k Potterovu domu zahrada, byla na druhém konci. Otočil se zády k oknu a rozhlédl se po místnosti. Nebyla tak velká, jako ložnice v jeho domě, ale pár dnů tady vydrží bez problému. Po bradavické bitvě musel ze svých snobských nároků slevit, jako mnoho dalších čistokrevných rodin, jejichž majetek byl zabaven ministerstvem na odškodnění kouzelnických rodin postižených smrtijedským řáděním.

Došel k nevelkému krbu, jenž se nacházel nalevo od okna. Oheň plál jasným plamenem a zahrnoval pokoj příjemným teplem. Draco si promnul zkřehlé prsty nad tančícími plameny. Pohladil semišové křeslo stojící u krbu, vybízející k pohodlnému lenošení.

Pokoji však jednoznačně vévodila postel vyrobená z tmavě nalakovaného dřeva a ozdobená florálními motivy, doslova ho vábila jako můru světlo svíčky. Jediné, co bylo nutné změnit, byla barva podušek. Pastelová žluť by mu mohla přivodit jedině nespavost nebo migrénu a těch si v posledních měsících užil víc než dost. Pohladil si břicho. Stačilo jedno máchnutí hůlkou a barva se změnila na tmavě modrou, která byla daleko přijatelnější a k dekoru pokoje se hodila mnohem lépe.

Magie, která jím při čarování prolétla, zřejmě probudila okupanta jeho těla. Pohladil levou stranu svého břicha, kde o sobě dávalo dítě vědět. „Už je dobře,“ zašeptal. „Už jsme v bezpečí.“ Navzdory všemu, co Potterovi řekl, věděl, že je to schopný a mocný kouzelník, při němž stojí všichni svatí.

Došel až k posteli a pohodlně se uvelebil. Neměl v plánu usnout, jenže dnešek přinesl až příliš mnoho neplánovaného dobrodružství, které si vybralo svou daň.

 

 

Většinou, když se probudíte, pamatujete si, kde jste usnuli. Draco tentokrát takové štěstí neměl. Díky létům tréninku ale dokázal zachovat chladnou hlavu a nevymrštil se do sedu, aby tak přilákal potencionální nebezpečí. Zaposlouchal se do zvuků pokoje – praskot ohně, nic víc. Cítil vůni borovicového dřeva a leštidla na nábytek. Nahmatal svou hůlku a sevřel ji v pevný stisk. Pootevřel oči a přivítala ho modré nebesa, která ještě před dvěma hodinami bývala žlutá. Ihned se mu vše vrátilo.

Útok.

Sv. Mungo.

„Podává se večeře,“ zaskřehotal hlas poblíž jeho ucha.

Teď už svůj ledový klid Draco neustál. Tak prudce, jak jen mu jeho neohrabané tělo dovolovalo, se vymrštil do sedu, hůlku v pohotovostní pozici. Srdce divoce bijící v hrudi.

Potterova skřítka na něho pohrdavě koukala. Obrovské oči jí kmitaly ke špičce hůlky, která na ni mířila.

„Dobře,“ sklopil konečně hůlku, „děkuju. Vyřiď mu, že hned přijdu.“

Skřítka si ho změřila přimhouřenýma očima a našpulenými rtíky. Chviličku zůstala viset pohledem na jeho břiše a její výraz lehce změkl. Pak se otočila a bez dalšího slova odešla z pokoje.

Ihned poté si Draco uvědomil, že nemá ponětí, kde se v tomhle domě nachází jídelna. Nakonec nad tím mávl rukou. Protáhl ztuhlé svaly a přehodil nohy přes okraj postele. Pomalu vstal a zamračil se nad stavem svého hábitu. Pomačkanou látku chtěl napravit jednoduchým kouzlem, jenže místo toho, aby zmačkanou látku vypjal, udělal v ní díru. Vztekle zahodil hůlku na druhý konec místnosti a zaklel. Už ani nepočítal, kolikrát se mu něco takového během těhotenství stalo. Zamířil pak do koupelny, která jeho vztek zmírnila.

Jako odborník na kouzelnické stavby ji mohl Potterovi jen závidět. Už předtím přemýšlel, jestli byl dům kdysi mudlovský a on ho koupil a přestavěl tak, aby splňoval kouzelníkovy nároky nebo jestli byl dům kouzelný už od svého vzniku. První možnost nebyla v kouzelnickém světě až takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Mnoho kouzelníků, především v posledních letech, si koupilo mudlovský dům či byt a pak ho nechali zrenovovat, aby vyhovoval kouzelnickému stylu života.

Jednoznačnou odpověď mu dala právě koupelna. Honosné kohoutky vytvarované do podoby svíjejících se hadů ukazovaly na módu osmnáctého století, kdy se vyskytovaly snad v každé čistokrevné kouzelnické rodině a ne zrovna těch, které by tipoval jako Potterovi příbuzné. Ve stejném stylu byla vybudována i vana, která nesla typické znaky slavného kouzelnického návrháře La Roumbie, který jak bylo všeobecně známo, propůjčoval svůj um pouze v případě staveb nových domů. Potter zřejmě neměl nejmenší ponětí, že koupelna v pokoji pro hosty stála víc než jeho roční plat na ministerstvu. A pokud byla koupelna v pokoji pro hosty nazdobená v takovém stylu, Draco toužil vidět tu, která sousedila s hlavní ložnicí. Na druhou stranu by to ale znamenalo strkat nos do Potterova soukromí a Draco si nebyl dvakrát jistý, jestli je to dobrý nápad.

S Potterem sotva dospěli k jakési toleranci a vzhledem k okolnostem se nechtěl zamotat do problémů víc, než byl. Znepřátelit si zachránce kouzelnického světa? To by rozhodně nebyl chytrý tah. Pro Salazara nebyl si jist, jestli celý jeho pobyt na Grimmauldově náměstí je dobrá myšlenka. S Potterem se neviděli roky. Naposledy to bylo za nepříliš shovívavých okolností a Draco na tyhle okamžiky svého života nerad vzpomínal. Bylo mu jasné, že Potter se za ty roky musel změnit, všichni, koho znal, se změnili, a tak doufal, že ta změna nebude kolidovat s jeho přítomností v Potterově domě.

Nakonec si předsevzal, že dům musí důkladně prostudovat a pokud se náhodou připlete do hlavní ložnice… vždycky to může zahrát tak, že se ztratil. Vyšel z pokoje a zamířil k tmavému schodišti, které bylo osvětleno chabým světlem. Přidržujíce se zábradlí, sešel do přízemí a nechal se vést za nosem. Jídelnu našel snadno, nacházela se téměř na samém konci dlouhé chodby a byly to jediné otevřené dveře, ze kterých se linulo světlo.

Potter jeho přítomnost nezaregistroval. Nejlepší bystrozor na oddělení, protočil Draco oči. Seděl otočený zády ke dveřím. Vedle sebe na stole položený štus rozházených pergamenů a několik rozviklaných brků. Draco si odkašlal a tím zaujal jeho pozornost. Potter se prudce otočil a svým gestem shodil několik papírů na podlahu.

„Malfoyi, sedni si, kam chceš,“ zagestikuloval Potter ke zbytku židlí rozmístěných kolem stolu a sehnul se pro spadlé zápisky.

Draco se usadil ob jedno místo po Harryho pravici. Na prostřeném talíři se ihned objevila večeře; pečené brambory s jehněčím, podávané, pokud se Dracův nos nemýlil, s mátovou omáčkou. Nikdy ji neměl příliš v oblibě, ale od té doby, co otěhotněl, se jeho averze zdvojnásobila. Polkl nevolnost, která ho ihned zaplavila, když se její vůně donesla k jeho nosu a vzápětí poděkoval Merlinovi, že skřítka podávala omáčku zvlášť. S nakrčeným nosem odsunul omáčník co nejdál od sebe.

„Pokud nechceš jehněčí, Winky ti může připravit něco jiného,“ řekl mu Potter, kterému jeho gesto neušlo, a sám utápěl svůj talíř v nazelenalé tekutině.

Draco ho sledoval s despektem v očích. „Jehněčí je v pořádku. Jen teď… řekněme, že já a mátová omáčka nejsme v poslední době příliš dobrá kombinace.“

Harry kývl na srozuměnou a v tichosti se pustili do jídla.

„Oh!“ přerušil Potter panující klid u večeře. „Skoro bych zapomněl. Bystrozoři skončili u tebe doma s vyšetřováním a poslali ti nějaké věci. Roslo ti je dá do pokoje.“

„Je to bezpečné?“

„Vše bylo určitě zkontrolováno, ale můžu se podívat sám, pokud budeš chtít.“

Draco přikývl. „To bych ocenil.“

„Fajn, po večeři na to mrknu. Nemám ponětí, co ti poslali, ale snad to bude na dnešní noc stačit.“

„Na dnešní noc a co zít-“

„Zítra se k tobě můžeme stavit, nebo můžeš napsat seznam a někoho pro to pošleme. Záleží na tobě.“

Draco kývl a vložil si do úst sousto. Jehněčí měl rád a tohle bylo perfektně okořeněné adekvátním množství rozmarýnu se špetkou tymiánu a nechyběl ani česnek. Když polkl, promluvil: „Podívám se, co poslali a pak se rozhodnu.“

Harry pokrčil rameny. „Jak budeš chtít. Nikde ve spisu jsem nenašel nic ohledně tvého … uhm tvého stavu. Potřebuješ nějaké lektvary nebo máš domluvenou schůzku u Munga nebo někde jinde?“

Draco se na okamžik zamyslel. „Teď zrovna moc nepracuju, alespoň ne v terénu. Pokud budu muset něco zařídit, měl bych to zvládnout i odsud. Do letaxové sítě připojený jsi, takže by vše mělo být v pořádku. “

„Pracuješ v terénu?“ zeptal se Harry zmateně.

„Ano, když si zákazník přeje konzultaci ve svém domě.“

„Konzultaci?“

„Pracuju jako architekt.“

„Oh, to jsem nevěděl. Možná bys mi mohl pomoct s renovací,“ zasmál se Harry.

„Pokud si to můžeš dovolit. Máš sovu? Nebo mám poslat pro moji?“

Harry na chvilku ztichl, „Sovu nemám, nepotřebuju ji,“ zamumlal defensivně. Draco povytáhl obočí, protože bylo jasné, že za tímhle se skrývá mnohem víc, než Potter řekl. „Letax můžeš použít, kdy chceš. To není problém. Pro tvoji sovu můžeme poslat zítra, ale předem tě upozorňuju, že budu kontrolovat cokoli, co ti sem donese.“

Draco po krátkém váhání přikývl: „Souhlasím. Žádné lektvary nepotřebuju a další prohlídku mám až dvacátého sedmého. Pracovní schůzky jsem zrušil už předtím. Ale sovu potřebuju. Musím napsat matce, co se stalo a taky klientům, že se jejich zakázky opozdí.“

„Fajn,“ vzal Harry jeho podmínky na srozuměnou a napil se ze sklenice dýňového džusu. „Ve zprávě je napsané, že jsi poznal, kdo zabil toho kouzelníka u Malkinové, ale není tam jeho jméno.“

Draco si povzdechl. Neměl v plánu se k onomu středečnímu odpoledni vracet, leč… „Už jsem to říkal tomu bystrozorovi, co mě vyslýchal. Vypadal přesně jako Travers.“

„Travers? Jako Travers smrtijed? Voldemortův poskok?“

„Ne,“ zavrtěl Draco hlavou. „Na to vypadal až příliš mladě,“ povzdechl si a pokračoval dál. „Nemám ponětí, kdo ten kouzelník byl. Vypadal ale přesně jako Travers. Jenže byl moc mladý. Nedává to vlastně příliš smysl. Ten kouzelník mohl být starý asi jako já, ale Travers byl starý jako otec. Ten bystrozor, co mě vyslýchal -“

„Jones.“

„- si myslel, že by to mohl být Traversův bastard.“

„Hmm. Ty si to myslíš taky?“

„Je to možné,“ pokrčil Draco rameny a natáhl se po sklence džusu.

„Ale?“

„Ale? Žádný ale. Merline, dobře,“ protočil Malfoy oči a rychle schoval ruku pod stůl, když mu z konečků prstů začaly sršet jiskry. Potter si toho naštěstí nevšiml, hledal něco v pergamenech, které ležely vedle jeho večeře. „Nemám ponětí, jak moc toho víš o historii kouzelníků nebo čistokrevných rodů, ale pro čistokrevné kouzelníky jsou bastardi hanba, kdyby Travers senior věděl, že existuje tak…“ Bezmyšlenkovitě si položil ruku na břicho.

Harrymu, který akorát vzhlédl od papírů, jeho gesto neušlo, nijak to ovšem nekomentoval. Zvědavý sice byl, ale neměl právo požadovat po Malfoyovi odpovědi. „Pokud budeš něco potřebovat, řekni mně nebo Roslo.“ Otřel si ústa, odsunul židli a chtěl vstát.

„Ta skřítka,“ začal Draco opatrně. „Je v pořádku?“ Nelíbilo se mu, jak se na něho mračí a celé její chování bylo v rozporu k tomu, co o skřítcích věděl.

„Roslo? Ano samozřejmě. Proč? Udělal jsi jí něco?“ Harryho pohled zvážněl.

„Ne, proč bych jí měl něco udělat? Chová se ale… já nevím… divně.“

„S Roslo jsem nikdy neměl problémy. Je to hodná skřítka.“

„Kouká se na mě, jako kdybych ji chtěl každou chvíli napnout na mučidla.“

„To asi proto, že ji tvoje rodina napínala na mučidla,“ odpověděl mu Harry chladně. „Ne každý zapomněl, Malfoyi.“ Na to se Harry zvedl a odešel.

 

 

Draco nemohl spát.Víc jak hodinu se převaloval v měkkých duchnách, než snahu o spánek zavrhl a mátožně sešel do kuchyně. Že není ve svém domě, mu došlo, až když stál před skříňkou, kde měly být uskladněny sklenice a hrnky, ale místo toho koukal na slušnou zásobu máslových ležáků. Zmateně zamrkal a konečně mu docvaklo, že není ve své kuchyni. Pomalé myšlenkové pochody přiřknul malátnosti. Spát sice nemohl, to ale neznamenalo, že nebyl unavený.

Insomnie se u něho začala projevovat o prázdninách před šestým ročníkem Bradavic, kdy mu Voldemort vypálil Znamení zla a od té doby zcela nezmizela. Občas se mu stalo, že měl šest měsíců plnohodnotného spánku, jenže pak se dostavil nějaký problém a náhle z něj byl noční tvor. Uspávací lektvar u něho už nezabíral a jeho silnější verze nechtěl užívat, protože obsahovala několik přísad způsobujících závislost. V těhotenství se mu nespavost ještě zhoršila a nic nezabíralo lépe než staromódní sklenice teplého mléka. A mléko musí mít i Potter.

Otevřel tři skříňky, než našel tu opatřenou chladícím kouzlem. Akorát si do ohřátého mléka přidával lžičku medu, když do kuchyně vešel rozcuchaný Potter v rudém županu se zlatým páskem.

„Ahoj,“ pozdravil Harry mátožně. „Nemůžeš spát?“ zazíval.

Draco souhlasně přikývl a zamíchal tekutinu ve sklenici. „Od pátého měsíce se to jen zhoršilo, najít komfortní pozici pro spánek je teď poměrně složité.“

„Oh, no … o tom já nic nevím,“ zašklebil se Harry. S těhotenstvím měl zkušenosti pouze skrz Hermionu a ta se s ním, a Harry jí za to v duchu neustále děkoval, nikdy o podrobnostech nebavila.

„Půjdu si to vypít k sobě. Dobrou noc, Pottere.“

„Nechtěl jsem být u večeře tak…“

„To je v pořádku,“ odpověděl mu Draco stroze.

„Ne, není. Nevím, jak dlouho budeš pod ochranou ministerstva a tím pádem jak dlouho se budeme muset snést a ….uh, pokouším se říct, že se vynasnažím nebýt …“

„Nebelvír, který má pod střechou zmijozelu?“ nabídl Draco.

„Spíš jsem chtěl říct parchant, ale jo, vlastně přesně tak. Ale to samý čekám i od tebe.“

Draco přikývl: „Pokusím se být slušným hostem,“ slíbil a se sklenicí odcházel ke dveřím kuchyně.

„Nechceš si zahrát šachy?“ zeptal se Harry zničehonic.

Draco, který akorát vycházel z místnosti, se zastavil v polovině kroku, několik kapek mléka přeteklo přes okraj sklenice.

„Ty umíš hrát šachy?“ povytáhl zvědavě obočí. Už dlouho si nezahrál, a i když nebyl tak dobrý jako jeho otec, byl poměrně ucházejícím hráčem.

Harry se ušklíbl: „Nejsem žádný génius, ale Ron říká, že hraju docela obstojně. K narozeninám jsem dostal nový set a ještě jsem ho ani nerozbalil.“

Nakonec si to Draco ale rozmyslel. „Možná příště, už je dost pozdě, a pokud nepůjdu brzo spát, tak nebudu moc dodržet naši dohodu.“

Harry s úsměvem souhlasil. „Dobrou noc, Draco.“

„Dobrou, Harry.“