Actions

Work Header

Nedotknutelná

Work Text:

Remus stál na věži. Toulat se hradem to byla specialita jiných dvou pobertů. Ale ne dnes. Ne tuto noc, kdy všichni zbylí pobertové zůstali v ložnici nebo ve spolčence. Všichni totiž tak nějak měli s kým. Petr se nedávno konečně odhodlal pozvat na rande Jill z Mrzimoru a od té doby byli od sebe naprosto neoddělitelní, James už typicky trávil sobotní noc s Lily a Sirius s nějakou blondýnou (pro změnu), jejíž jméno si nebude další týden už ani pamatovat. Jen Remus nic.

Raději nic než povrchní vztah, jakých měl Sirius nespočetně. Raději nic než chvilkovou nespoutanou zamilovanost, které se jako vlkodlak prostě nikdy nedokáže poddat. Raději naprosto nic než dělat ze sebe naprostého pitomce, jen pro to, aby vykouzlil úsměv na tváři určitému člověku. Raději nechce vůbec nic než toužit po někom tak strašně moc, že pro jedinou vteřinu s tím člověkem – pro tuhle jedinou chvíli nezměrného štěstí – by byl schopen i obětovat život.

Remus si zoufale moc přál své nic.

~°~*~°~

Sirius nasupeně vkráčel do nebelvírské ložnice, neopominul za sebou hlasitě třísknout dveřmi. Vztekle si sedl na postel. Remus si k němu ihned starostlivě přisedl.

Co se děje?“ zeptal se opatrně.

Nic!“ vyštěkl táza.

Tichošlápku,“ oslovil jej Remus jemně a upřel ne něj pár prosebných očí. Nedokázal se dívat na to, jak se jeho milovaný člověk trápí.

Nic, jenom to, že celá Blackovic famílie je naprosto odporná a zkažená. Jo, a taky to, že jejich zkurvená krev musí kolovat v mých žilách. Jinak je vše naprosto úžasný!“ sdělil Black ironicky.

Co se stalo?“

Představ si, že má „drahá“ sestřenka se přidá mezi smrtijedy,“ řekl bezvýrazně.

Jak jsi to zjistil?“ nechápal Remus.

Víš, nesnaží se tím nějak tajit,“ oznámil už klidný Sirius. „Sakra, proč mě to vůbec zajímá?! Mě je to vlastně naprosto jedno.“

Není ti to jedno. Je to tvá rodina,“ opáčil Náměsíčník.

NE!“ vypálil Sirius ostře. „Oni nejsou má rodina! Já jen-“ Tichošlápek si povzdechl. „Máme tak nějak stejnou krev. Co nakonec bude ze mě?“

Siriusi, ty nejsi jako oni. Nejsi. Netrpíš žádnou posedlostí čistou krví, naprosto se od nic odlišuješ. No, schválně, kdo z nich by snesl mít vedle sebe vlkodlaka? Nejsi jako oni,“ zopakoval znova. „Vždyť ty v sobě oproti nim skrýváš tolik dobra, že sotva můžete mít mimo jména něco společného.“

Chvíli bylo ticho.

Díky, Moony.“ Sirius se usmál. „To vy jste má rodina. Ty, James a Petr – mí tři bráchové.“

Ehm, jasně… Bráško,“ dodal Remus poslední slovo bolestně. Druhý si toho podivného tónu nevšiml.

Sirius se jen ušklíbl.

~°~*~°~

Remus se tiše díval na hvězdu. Hvězda se dívala na Rema.

„Rodina…“ zašeptal tiše do tmy. Vždyť dostal co nejvíc mohl. Jen tak trochu toužil víc. Jen toužil. Nic jiného nemohl.

Začalo svítat, hvězdy se pomalu vytrácely. Vlkodlakovy smysly najednou zbystřily, zčistajasna uslyšel něco jako bzučení, tichý třepot křídel. Nepřítomně se rozhlédl po původci tohoto zvuku.

A pak ji v šeru spatřil. Jako zářivě rudá víla přinášející naději se k němu snášela calopteryx cupiditas – malinké zvířátko ne nepodobné vážce měřící sotva pár palců, jež znal jen z obrázků v knihách. Motýlice touhy, jak se jí příznačně přezdívalo, se lehounce snesla těsně vedle něj a zasedla na kamennou zem.

Remus ji překvapeně pozoroval, nikdy neslyšel o tom, že by se jen tak volně přiblížila k člověku. Naopak četl, jak je nesmírný problém je chytit a těžko se hledají. Fosforeskující červený prach na křídlech těchto motýlic tvoří nedílnou součást nápoje lásky pro tu nezměrnou touhu, kterou vzbuzuje a ze které se odvinul název pro tohoto magického tvorečka. Motýlice na něj upírala svá černá očka a vlkodlak se ani nepohnul, jen ji tiše pozoroval uchvácen tou nezměrnou zářivou krásou, která z ní čišela. Fascinovaně hleděl na to dlouhé křehké tělíčko, které stejně jako křídla zářila v temném ranním šeru. Uvažoval, co by se stalo, kdyby se jí dotknul. Zoufale moc si přál se jí dotknout, pocítit na prstu špetičku toho kouzelného prachu, na vlastní kůži cítit krásu tohoto magického stvoření. Nevěděl, kde se v něm bere tato touha po dotyku motýlice, prostě tam najednou byla. Ale přesto odolával tomuto pocitu, který tam už dávno byl, ale jen se najednou přenesl na motýlici – vztáhnout dlaň k tomu jedinému po čem v tu chvíli toužil.

Jenom se díval. Nehybně pozor černá očka motýlice, která jako by mu snad rozuměla, chápala jej a snad i dokonce tím pohledem utěšovala. Mohl se jen dívat na tu fascinující krásu. Pouze se dívat, dotknout se mu nebylo dovoleno. Mohl by zkusit natáhnout ruku, ale vzácná motýlice by uletěla. A tak jen pozoroval. Nehybně. Neslyšeně… Vychutná si tu krásu, dokud bude moci, dokud se sama motýlice nerozhodne odletět. Do té doby tady on bude. Může jen pozorovat, avšak nikdy nebude moci natáhnout ruku a dotknout se.

Kéž by jen nikdy nepřiletěla, tohle byl nesnesitelný úděl.