Actions

Work Header

Pětadvacet

Work Text:

„Co. Sis. Sakra. Myslel!“

Dobrá otázka. Co si myslel ve chvíli, kdy navzdory veškerým upozorněním a dobře mířeným radám spustil v opuštěné antické laboratoři ten podivný přístroj?

Zatraceně dobrá otázka.

Popravdě nemyslel vůbec na nic. Jen pár vteřin před tím se sice opájel vlastní genialitou a pocitem, že díky své inteligenci, důvtipu a vítězství v genetické loterii lidstva jednoduše může – spustit ten přístroj, být za hrdinu, zachránit galaxii – ale když zmáčkl to tlačítko, jeho mysl byla dokonale čistá.

Asi setinu na to pocítil po celém těle zvláštní mravenčení. Ale ani jednou za celou dobu nepomyslel na to, že i když může, tak by neměl.

A pak se to celé podělo.

„Celá. Jedna. Sluneční. Soustava!“

„Byla neobydlená!“ namítl pisklavě.

„Nevyčíslitelné. Kulturní. Hodnoty!“

Jen pro Wraithy – ale tuhle poznámku si moudře nechal pro sebe. Už takhle se nacházel v pěkné kaši, se staženými kalhotami, holým zadkem, a především ohnutý přes Wraithova kolena. Dál na svou obhajobu jen cosi nezřetelně zakňučel. Nemělo to cenu, protože kdyby cokoliv z toho, co chtěl říct, k něčemu bylo, vůbec by se v téhle potupné situaci nenacházel. 

Ale to by nesměl Todd všechny jeho racionální argumenty, které mu ohledně této politováníhodné situace předložil, tak iracionálně smést ze stolu. 

A tak velká zelená dlaň dál nesmlouvavě rasovala jeho hýždě přesně v rytmu Wraithovy mluvy. Jedno slovo — jedna rána. Rodney přitom skučel, kňoural a naříkal. Prosil. Spílal. Ale vůbec nic nepomohlo. Wraith se nenechal a možná ani nedal obměkčit.

„Ahhh – !“ úpěl. Zavrtěl sebou, ale Todd ho držel pevně. Dával si záležet, aby se mu člověk nevysmekl a aby ani jedna rána nepřišla nazmar. Protože McKay ve své bezmezné aroganci už opravdu potřeboval dostat pořádně za vyučenou. 

„Auuuu!“

Každá rána hlasitě pleskla. Z počátku sebou vždy poplašeně trhl, ale zhruba po patnácté to vzdal a jen bezmocně přijímal svůj krušný úděl. A fňukal přitom. Jednotlivé otisky dlaní se pomalu slévaly do rudé skvrny pulzující bolestí.

„Ah! Aááá — !“

A Wraith ho dál káral klidným monotónním hlasem, vyjmenovával všechny chyby, kterých se dopustil, dokonce si neodpustil pár poznámek ohledně jeho charakterových vlastností a litanii o tom, jak svým nepřístojným chováním bezpochyby zklamal a zasmušil své přátele z Atlantis.

A přitom uštědřoval jeho zadku další a další výchovné políčky.

„By — byla to neho – nehoda!“ zaštkal dobitý vědec.

A přišla další rána. Mnohem silnější než všechny předchozí dohromady. McKay vykřikl nefalšovanou bolestí. 

„Dost – ! Prosím! Auuu – ! Říkal jsi pětadvacet!“ zaječel zoufale oprávněnou námitku, zatímco mu po tvářích tekly slzy. 

Protože u jedné rány nad přislíbený počet nezůstalo. Přišla další. A další. Začal sebou vrtět a šít, chtěl se od toho proradného Wraitha dostat pryč, svalit se na podlahu, utéct… Todd podrážděně zavrčel a pak ho silou, která několikanásobně převyšovala lidskou, přiměl, aby zůstal hezky tam, kde je.

„Nech toho!“ zavrčel varovně. „Deset navrch je za to lhaní.“ 

„J – já nelžu!“

„Dvacet!“

Rodney se kousl do jazyka, protože si uvědomoval, že jestli okamžitě nesklapne, bude to jeho konec. Zavřel oči začal v duchu odpočítávat. Pěsti měl křečovitě zatnuté, rty u sebe držel jen silou vůle a nepříliš úspěšně potlačoval vzlyky. Po tvářích se mu koulely slzy.

A pak bylo po všem.

Nejdřív si toho ani nevšiml. V duchu sice končil odpočet, ale zadek mu plál tak ochromující bolestí, že stále cítil Toddovu dlaň. Když mu to konečně došlo, z hrdla se mu vydraly vzlyky. Wraith si odfrkl a bez varování ho shodil z klína. McKay se s překvapeným výkřikem rozplácl na podlaze. A zůstal tam. Klečel Wraithovi u nohou a fňukal.

Tohle si nezasloužil.

I když…

„Seš hnusnej surovec!“ vzlykl.

„Kdyby to byla pravda, tak bych ti uštědřil opravdový trest,“ ušklíbl se Todd a s mírným pobavením sledoval fňukající hromádku.

Rodneymu se vůbec nelíbil způsob, jakým se na něj díval. Vzkypěl v něm hněv.

„Řek — řeknu to Sheppardovi!“

Wraith se rozesmál. Upřímně a nefalšovaně. Tak, že mu z toho přeběhl mráz po zádech.

„Řekneš to Shepparrrdovi?“ zavrněl. Po tom všem má ještě tu drzost mu vyhrožovat. Vstal a vytáhl kňučícího génia na nohy. „To klidně můžeš. Ale připrav se, že ti za to přidá dalších pětadvacet. Minimálně.“

Jenomže tímhle ho nezastrašil. Vzpurný výraz v jeho tváři to jasně dokazoval.

„A taky se nezapomeň zmínit o tomhle!“

Rodney zaječel, když mu pevně sevřel vzrušené mužství.

„Áááá – pusť!“

Než se dokázal vzpamatovat, Wraith mu druhou rukou chytil zápěstí, aby mu zabránil ve všech ubohých pokusech se jakkoliv bránit.

„Kdo by to do tebe byl řekl,“ zavrněl, nespouštěje z něj oči. „Ale leccos to vysvětluje.“

Rodney zrudl nejen pláčem a hněvem, ale i studem. Byl pokořený nejen Toddovými slovy a ránami, ale i svým vlastním tělem. Byl vzrušený. Povedlo se mu vykroutit z Wraithova sevření, protože ten ho nedržel nijak pevně. Okamžitě si zakryl intimní partie dlaněmi. Šlo však jen o prázdné gesto, jeho tvrdnoucí úd už notnou chvíli před tím tlačil Wraitha do stehna.

Todd se zasmál nad jeho rozpaky. „Víš, myslím, že většina tvých lidí tě považuje za zbabělce, protože se tak vehementně snažíš vyhýbat bolesti.“

Vrhl po něm ošklivý pohled.

„Jenže ty se jí nevyhýbáš, protože bys byl zbabělec. Ale protože tě vzrušuje.“

„Nes – nesnáším tě!“

„Opravdu?“ protáhl posměšně.

McKay divoce přikývl hlavou na souhlas.

„Ale minulou noc jsi říkal něco jiného. A tu noc předtím a předtím…“ připomněl mu se zubatým úsměvem.

„NESNÁŠÍM TĚ!“

„A víš co? Možná bych se měl Sheppardovi zmínit já... o všech těch věcech, které spolu děláme. Hlavně o těch, které chceš, abych ti dělal. Co na to říkáš, Rodney?“

Génius zalapal po dechu.

Tohle přepískl.

A Todd to samozřejmě věděl.

Byl to jen úlet, hloupá nerozumnost. Zpočátku. Pak se mu to vymklo z rukou.

„To by sis… to… to bys neudělal!“

„Vážně by bylo tak zlé, kdyby na nás přišli?“

Rodney se hystericky uchechtl. „Zbláznil ses! John by zastřelil mě a Ronon tebe!“

„Přeháníš.“

„Možná, ale tebe by zastřelili určitě.“

Tohle Wraith nerozporoval.

Rodney nejistě přešlápl, nevěda co dalšího říct či udělat.

„Vrať se do kajuty. Večer si promluvíme.“ Todd to vyřešil za něj. On a jeho posádka svůj denní rytmus velkoryse přizpůsobili lidem z Atlantis, kteří v úlu pobývali na výměnných pobytech. Obě rasy tak prohlubovaly spolupráci především ve vědecké oblasti.

„Ale v laboratoři – “

„Vraťse do kajuty.“    

Rodney, stále pobledlý prožitým šokem a faktem, že krev se mu z hlavy nahrnula úplně jinam, přikývl. Otřel si z tváří poslední zbytky slz, a pak se pokusil velmi opatrně natáhnout kalhoty na své notně poznamenané pozadí. Pálilo to jak čert. A ke všemu měl i vepředu stále dost těsno. Nemělo cenu se s Toddem přít, ne teď a v tomhle stavu.

Todd se ke všemu velmi nerad opakoval.

„Vážně mě to mrzí,“ pípl slabě.

„Já vím.“

„Zlobíš se?“

Přes všechen čas, který s ním prozatím strávil, týdny spolupráce v laboratořích a na misích, přes všechny ty noci plné divokého sexu, o kterém se mu nikdy ani nesnilo, v něm stále nedokázal dobře číst. Už ale věděl, že v jeho případě existovalo zlobit se a zlobit se.

Todd si s odpovědí dával načas, což v něm jen přiživovalo úzkost.

„Nejsem naštvaný,“ připustil nakonec. „Nejsem ani překvapený. Jsem jen zklamaný.“

Rodneyho zabolelo u srdce. Ramena mu poklesla. Sklopil oči k podlaze. Znovu ho v nich pálily slzy. Svou vlastní domýšlivostí ohrozil nejen sebe, ale i všechny, co s ním na té proklaté misi byli – lidi i Wraithy.

I Todda.

Samozřejmě, že ho zklamal. Dříve či později zklamal všechny. Pokaždé. Byla to další z jeho neuvěřitelných superschopností, když pominul výrazně nadprůměrný intelekt a nadání řešit neřešitelné situace v rekordně krátkém čase. Vlastně by ho vůbec nemělo překvapovat, že ze všech lidí ve vesmíru si v posteli nakonec bude nejlépe rozumět s mimozemským upírem – a i tak to dokáže královsky podělat.

Cítil se hrozně.

Hůř, než když zničil sluneční soustavu posledně. A to si myslel, že poprvé je vždy nejhorší. Téměř se nad tou ironií pousmál, ale nedokázal koutky úst přimět, aby se vůbec pohnuly.

Todd jemně sevřel jeho tvář v dlaních a přiměl ho vzhlédnout.

„Víš, že se na tebe doopravdy nezlobím.“

„Tak proč – ?“ popotáhl.

„Jsem velitel. Musím si před posádkou zachovat tvář,“ vysvětlil mu klidně. „A zasloužil sis to.“ Výhružně vztyčil ukazováček. „A nesnaž se zase hádat!“  

Rodney užuž otevíral pusu, ale zase ji sklapl, rozhodnutý Wraitha raději nepokoušet.

Zasloužil si to.

Cítil, jak se kolem něj omotaly silné paže a Todd si ho přitáhl k sobě. Do očí se mu opět draly slzy, a tak raději zabořil obličej do příjemné látky wraithského pláště.

„Nemůžu se na tebe zlobit,“ zašeptal.

„Proč?“ Hlas už jen stěží ovládal.

„Protože to za tenhle týden nebyla ani zdaleka ta nejhorší věc, kterou jsem musel řešit.“

„Vážně?“ Rodney opět vzhlédl. Musel zaklonit hlavu, aby na Todda vůbec viděl. „Takže mou blbostí vyhozená sluneční soustava je druhá nejhorší věc za tenhle týden?“ ujišťoval se nevěřícně.

„Spíš třetí.“

Rodney na něj zíral s otevřenou pusou.

Co proboha Toddova posádka vyváděla?

„Ale – “

„Ale teď už běž,“ pobídl ho a na rozloučenou ho políbil do vlasů. „Mám práci. Promluvíme si večer.“

„Ale – “ nechtěl se nechat odbít, chtěl znát odpovědi. Pikantní detaily.

„Mazej!“ zavrčel na oko výhružně a plácl ho přes bolavý zadek. Rodney vypískl a dal se na taktický ústup. V hlavě už však spřádal plán na dnešní noc, věděl, že se bude muset hodně snažit, aby mu Todd řekl alespoň něco málo o tom, co se v úlu dělo. Co se práce týkalo, nebýval příliš sdílný.

Ale Rodney byl muž mnoha talentů.

A moc dobře věděl, co a jak má Todd rád.

Povzdechl si. Jen kdyby ho tak příšerně nebolel zadek. Naštěstí má ještě pusu – a dobře ví, jak ji použít.