Actions

Work Header

Světlo v nás

Work Text:

Alex sledoval zářivá světla města, jako by je viděl poprvé. Dokonce i ze Stratosféry, vysoké věže čnící vysoko nad Vegou, si užíval pohled už mnohokrát. Přesto nikdy neomrzel. Položil dlaň na sklo, studené nočním vzduchem. Čekal už přes hodinu. Prvotní vztek na archanděla, který mu opět zamlčel důležité informace, dávno opadl. Alex do nejvyššího patra nakráčel s odhodláním, teď ani nevěděl, jak by rozhovor vůbec začal. Vždycky to bylo stejné: Osočí Michaela, ten svraští obočí a obhájí se argumentem natolik pochopitelným, že Alexovi stejně nezbude, než bezmocně rozhodit rukama. Michael měl pravdu, Alex potřebuje jeho pomoc, vedení a výcvik. Celá tahle věc s vyvoleným a záchranou lidstva… den ode dne rozuměl svému životu i světu kolem méně O to víc archanděla potřeboval. Mohl mu vyčíst mnoho, ale nikdy nemohl říct, že na něm andělovi nezáleží.

 

Alexovi naskočila husí kůže, když ho ovanul překvapivě silný poryv větru. Následoval zvuk, který by ho kdekoliv jinde vyděsil. Mocné máchnutí křídel, jak Michael zpomalil těsně před přistáním. Jednou. Dvakrát. S třetím svistem perutí protínajících vzduch přistál. Obvykle přistával elegantně. Dramaticky dával na odiv svá černá křídla v jejich majestátním rozpětí. Dnes ne.

Jakmile se jeho chodidla dotkla země, podlomila se mu kolena a anděl padl na zem. Křídla, která vždy schovával, jakmile je nepotřeboval, se kolem něj rozprostřela jako černý vějíř. Alex k němu vyrazil dřív, než se mohl pořádně rozhodnout.

„Michaeli!“ Teď z něj vyprchaly i poslední zbytky vzteku a nahradila je starost.

Jakmile archanděl zaslechl své jméno, škubl hlavou a okamžitě se pokusil vstát. Pomáhal si křídly, za kterými na bílé podlaze zůstávaly krvavé šmouhy.

„Alexi…, nečekal jsem tě tady,“ pokoušel se zakrýt, jak zle na tom skutečně je.

„Co se ti stalo?“ dožadoval se Alex, zatímco mu nabízel ruku coby oporu. Michael sotva stál na nohou.

„Menší komplikace, nic závažného. Jsem v pořádku,“ zkusil starou dobrou lež, když zdraví nedokázal zahrát. Jen nerad využil nabízenou pomoc. Alex ho pomalu vedl k posteli.

„Jasně, jestli ty jsi v pořádku, tak já jsem archanděl Gabriel,“ odsekl, zatímco andělovi pomáhal si pomalu sednout.

Ten při zmínce jména svého bratra věnoval Alexovi nejdříve šokovaný a záhy na to podrážděný pohled: „O Gabrielovi se nežertuje, Alexi.“

„Zbičovat mě můžeš potom,“ odkýval vyvolený. Snažil se předstírat klid, ale Michaelova křídla ho znervózňovala. Musel s nimi něco mít, jinak by je už dávno skryl. Alex zkusmo natáhl ruku, opatrně ji přiblížil k peří. Jaká asi na dotek jsou? Ostrá, jako když je anděl používá coby zbraň? Tvrdá, jako když se jimi zaštítí?

„Ne…,“ zastavil ho Michael. Za běžných okolností by nepochybně byl jeho tón ostřejší. „Nesahej na ně, prosím.“

„Proč? Jsi zraněný?“ musel být, rozmazaná krev na podlaze byla příliš čerstvou připomínkou. Navíc fakt, že ho Michael prosil? Ne, něco muselo být hodně špatně. Pokud prosil, nevěřil, že by se dokázal fyzicky bránit, pokud by ho Alex neposlechl.

„Počkej tady, donesu lékárničku,“ zvedl se Alex, aniž by počkal na odpověď. Michael mu ani žádnou dát nehodlal. Zatracený anděl, příliš hrdý, než aby požádal o pomoc. Ve skutečnosti ale ocenil chvilku o samotě. Celá situace byla krajně nezvyklá a vyváděla ho z míry. V koupelně se zadíval do zrcadla a jen nevěřícně zakroutil hlavou, než popadl lékárničku. Už se chystal k odchodu, když ho napadlo ještě něco.

 

Vrátil se z koupelny, v podpaží nesl lékárničku a v rukou lavor s vodou a ručníky. Michael si ho změřil pohledem, zatímco stále zarytě mlčel. Alex vypadal odhodlaný svůj plán realizovat. Ať už byl jakýkoliv.

Až když si Alex přisedl blíž a chtěl Michaelovi sundat plášť a triko pod ním, tak si všiml, že má oblečení na zádech potrhané. A od krve. Beze slova vytáhl z lékárničky nůžky a oblečení na něm jednoduše rozstříhal. Zachránit se nedalo a přes Michaelova křídla by jinak nic sundal nedokázal.

Anděl se napjal, když Alex vrstvy látek sundával. Zasychající krev oblečení přilepila k ranám. Procedura zdaleka nebyla bezbolestná ani přes Alexovu upřímnou snahu. Když se konečně dostal k hlubokým škrábancům, které se táhly po Michaelových zádech a nejspíš i křídlech, zhluboka se nadechl. To mu na záda skočil tygr?

„Do rána budu v pořádku, nemusíš…,“ začal anděl. Únava sálala z jeho hlasu, nahrbených zad i lehkého chvění, kterého si Alex všiml až při bližším pohledu. Musel být úplně vyčerpaný. Na dřeň. Alex ho v podobném stavu viděl jednou: Když ho vezl do Vegy, zatímco měl Michael v břiše zabodnutý úlomek andělského meče. Tehdy málem zemřel.

„Ale můžu. Můžu tomu trochu pomoct, ne?“ řekl, než vzal jeden ručník, namočil ho do vody a přesunul se andělovi za záda. Rány byly ošklivé, rozšklebené, s rozmazanou zaschlou krví všude okolo. Voda v lavoru brzy ztratila na své čistotě.

Jakmile skončil se zády, přesunul svou pozornost ke křídlům. Michael neřekl za celou dobu ani slovo. Občas se napjal nebo zasykl, když se Alex dostal ke zvlášť citlivému místu, jinak mlčel.

„Podívám se ti na ta křídla, jen mě prosím tě, nevraždi,“ požádal Alex. Žertoval jen napůl. Takhle zblízka jasně viděl rýhy v jinak úhledných vrstvách. Dvě řady polámaného peří, prázdných míst tam, kde byla pera vytrhána, nebo visela uvolněná. Nebyl to pěkný pohled.

Vzal další ručník. Netušil, co dělá, tak ho jen rozložil a mokrý ho jednoduše položil přes rány. Michael zasténal. Odtáhl křídlo od Alexe, jako kdyby si tím nějak pomohl. Archanděl musel mít křídla podstatně citlivější než záda. Alex po chvilce ručník vzal a opatrně ho sundal. Krve na něm ulpělo jen málo.

„Já… tohle je pro mě docela neprobádaný území,“ přiznal Alex, nejistý, co by měl dělat dál. Michael mu říkal, aby se jich nedotýkal.

„Vytrhej špatné peří, očisti zbytek,“ odpověděl Michael konečně. Studený obklad po prvotním šoku skutečně trochu ulevil od bolesti. Možná, že když nechá Alexe, aby ho alespoň základně ošetřil, zahojí se rychleji.

Alex nejdřív položil dlaň na vrchní hranu křídla. Dotek opatrný, jako kdyby čekal, zda se pořeže. Peří se jeho dlani ochotně poddalo. Měkké, trochu hrubé na dotek. Tohle nečekal. Jenže na druhé straně ani nevěděl, co vlastně čekal.

Párkrát dlaní přejel v pomalém gestu ne nepodobném pohlazení. Cítil, jak se Michael trochu uvolnil. Využil příležitost, popadl jedno z polovytržených per a trhnutím dílo dokonal. Michael vykřikl. Alex od něj nikdy podobný zvuk neslyšel a byl by radši, kdyby už ho ani neslyšel znovu. Raději se vrátil zpátky ke konejšivému hlazení.

„Omlouvám se, nebyl jsem připravený. Pokračuj,“ promluvil Michael, jako by se za projev bolesti styděl. Alex raději mlčel. Cokoliv by řekl by Michael buď popřel, nebo by se možná ještě urazil.

Pokračoval jen pomalu. Pokaždé počkal, dokud bolest neodezní, dokud se Michael trochu neuvolní. Mezitím opatrně čistil ručníkem místa, která už prošel.

„Dorostou ti?“ zeptal se Alex, když se podíval na hromádku peří vedle sebe.

„Samozřejmě,“ odpověděl Michael. Kdyby ne, za dobu, co je naživu, by už žádná křídla neměl.

Čím déle Michaela ošetřoval, tím si byl ve svých pohybech jistější. A tím byl Michael unavenější. Zbývalo posledních pár hmatů, ale Alex váhal. Michael dýchal ztěžka a hlasitější projevy po každém vytrženém peru vystřídaly jen vysílené záškuby.

„Posledních pár, ano? Vydržíš to?“ zeptal se tiše, rty přímo u Michaelova ucha. Odpovědí mu bylo přikývnutí. Nic jiného nečekal.

Rozhodl se pro rychlé ukončení celého tohohle utrpení. Tentokrát vzal všechna tři zbývající pera hned po sobě. Michael zaúpěl, než se zhroutil nazad, přímo na Alexe. Ten se tak z ničeho nic ocitl s archandělem v náručí. Ztuhl. Netušil, co dělat. Michael měl zavřené oči a nic nenasvědčovalo tomu, že by vnímal. Do poslední chvíle se musel držet jen silou vůle.

 

Ani po pár minutách nebyl Alex moudřejší ohledně dalšího postupu. Mohl se vymanit a odejít. Ne, opravil se, nemohl. Michael vypadal úplně mimo. Nemohl ho tady nechat jen tak. Od té doby, co Michaela málem zabil Furiad, bral archandělovu odolnost a proklamovanou nesmrtelnost s velkou rezervou.

Ani si nevšiml, kdy ho začal znovu hladit po křídlech. Jemně se probíral peřím, důsledně uhladil všechno, co i jen trochu vyčnívalo. Michael se viditelně uvolnil a Alex se musel ptát sám sebe, proč mu anděl zakázal na křídla sahat. Kromě toho, že v nich měl hodně citu, se nezdálo, že by mu dotek nějak ublížil.

Využil toho, že se teď mohl snáze dostat k vnitřní straně křídel. Na peří ulpíval pouštní prach a Alex se natáhl pro další ručník. Pokaždé látkou jen lehce přejel po směru per, systematicky, pomalu. Rozdíl viděl hned. Čisté peří mělo sytější černou barvu a odráželo světlo v modrých a nazelenalých odlescích. Jak to, že si toho nikdy dřív nevšiml? Možná se o svá křídla archanděl sám nestaral tak, jak by si zasloužila. Úplně čistá musela být dechberoucí. Tedy, ještě víc než obvykle.

Očistil peří, kam až dosáhl, což nebylo mnoho. Teď byl rozdíl ještě zřetelnější. Odložil ručník, hnědo-šedý vším prachem a špínou. Alex neváhal dlouho, než se peří znovu dotkl rukou. Čistá pera byla mnohem jemnější, skoro hedvábná. Lehce dlaň přitlačil. Cítil, jak se Michael zachvěl a z úst mu unikl povzdych. Náhoda? Zopakoval pohyb. Nepřestával ho udivovat kontrast mezi křehkostí, kterou viděl, a silou, o které věděl, že se pod ní skrývá. Možná to byl důvod Michaelova odmítnutí. Alex si nedokázal představit, že by mu byla příjemná jakákoliv asociace s křehkostí. Byl přeci archanděl.

Nebylo to poprvé, co ho napadlo, jak osamělý musí Michael být. Rozhádal se a bojoval s vlastní rodinou, jen aby ochránil lidi. Ty samé, kteří se ho báli, neváhali na něj zaútočit, nebo ho sprostě využívali k osobnímu prospěchu. Alex se na něj díval a přemýšlel, kolikrát už se asi Michael vrátil ze svých obhlídek zraněný. Kolikrát se zhroutil rovnou na zem. Kolikrát se mu podařilo doplazit alespoň do postele. Kolikrát trpěl o samotě, aniž by kdokoliv cokoliv tušil. Kolikrát si musel sám vytrhávat zničené peří.

Podvědomě sevřel okraj křídla, kde tušil kosti. Anděl v jeho náručí se znovu zachvěl. A pootevřel oči. Nepokoušel se vstát, ani se nepohnul.

„Co to děláš?“ zeptal se tiše, téměř šeptem. Z hlasu ani tváře mu Alex nedokázal vyčíst jedinou emoci. Jako obvykle. Ale v šedivých očích přesto bylo něco… zvláštního.

„Jen jsem je trochu očistil. Možná bys to měl dělat častěji,“ obhájil se Alex. I když dobře věděl, že na to anděl nenaráží.

„Dotýkat se křídel…,“ začal Michael, „je zvláštní privilegium. Upevňuje vztah. Mezi partnery.“

Alex nad jeho slovy přemýšlel. Dávala smysl. Možná byla křídla na dotek ještě citlivější, než myslel. Možná… Propletl prsty prachovým peřím. Slyšel, jak se Michaelovi zadrhl dech. Podobný vývoj situace ani v nejmenším nečekal. Vidět Michaela takhle zranitelného a odevzdaného ho znejistělo, pod nejistotou se ale skrývalo něco víc. Překvapení, jakou moc nad andělem v danou chvíli má. Jak moc musel Michael Alexovi důvěřovat, když ho nezastavil hned? Možná nebyl ve stavu, aby ho fyzicky donutil odejít, mohl ho ale docela jednoduše vyhodit i slovně. Místo toho jen dál ležel v Alexově náručí a udělil mu, jak sám řekl, zvláštní privilegium. Alex za vyhýbavostí vysvětlení tušil nějakou hlubší a závažnější pravdu nejen o andělských křídlech, ale i o Michaelovi samotném.

„Mám přestat?“ zeptal se, zatímco pokračoval v dotycích. Pokud ho teď archanděl odmítne, nejspíš už se jeho křídel nikdy znovu nedotkne. Chtěl si pocit zapamatovat.

„Ano, pokud nejsi ochoten přijmout zodpovědnost a pouto, které k tomu náleží,“ odpověděl Michael. Jeho pohled byl až nesnesitelně intenzivní. Jako by ani nepatřil tomu samému archandělovi, který se ještě před chvilkou sotva držel při vědomí. Alex si byl poměrně jistý, že nikdo z lidí, kteří skončili v Michaelově posteli – a o jejich počtu raději příliš nepřemýšlel – se ho nikdy nedotýkal tak, jako teď on. Michael mu svou odpovědí ale zároveň odpověděl, zda on sám tu zmíněnou zodpovědnost a pouto přijmout chce. To nebylo nijak překvapivé. Alex nepochyboval, že by pro něj Michael zemřel. Že v něj má neoblomnou víru a pro něj těžko obhajitelnou slabost, která s jeho předurčením souvisela jen částečně. Byl si i Alex jistý, zda je připravený a ochotný se vydat Michaelovi tak, jako on jemu?

Co to vůbec bylo za otázku.

 

Natáhl ruce a zabořil prsty do měkkého peří na obou křídlech současně. Michael prohnul záda a zasténal. Roztáhl křídla do jejich plného rozpětí v neoddiskutovatelném projevu rozkoše, který Alexovi vyrazil dech.

Probíral se peřím a sklonil hlavu. Michael zavřel oči a pootevřel rty. Polibek začal skoro nevinně. Dokud Michael nezvedl ruce a nepřitáhl si Alexe blíž. Anděl chutnal jako krev a pouštní vzduch, trochu slaný, trochu sladký. Michael ho pustil, aby se mohl nadechnout. Alex se nechtěl vzdát jeho křídel ale pozice, ve které byl, začínala být nepohodlná.

Narovnal se a než stačil cokoliv udělat, Michael se vymrštil a i za pomoci křídel se otočil a přistál na Alexovi, který se pod váhou i setrvačností položil na záda. Kde vzal najednou tolik energie Alex netušil. Možná se během krátkého spánku zvládl zotavit z nejhoršího? Alexe ovanul chladný rozvířený vzduch a na hrudi mu přistálo několik per, kterých Michaela zbavil. Archanděl se tyčil nad ním, křídla roztažená v nejefektnější ukázce síly a moci, jakou Alex mohl čekat. Kolik lidí, pokud vůbec někdo, ho někdy vidělo právě takhle? A kolik jich setkání přežilo?

Položil Michaelovi jednu ruku na stehno a druhou si ho přitáhl blíž. Michael následoval jeho naznačený pohyb ochotně. Zorné pole Alexovi vyplnil anděl rámovaný černí svých křídel. Další polibek byl o poznání dravější. Pod Michaelovým zdánlivým klidem a chladem vřely emoce, které Alex většinou spíš tušil, než aby o nich přímo věděl. Právě ty se teď draly na povrch. S každým dotekem intenzivněji.

Michael mu rozepl a sundal taktickou vestu i triko pod ní. Chvilku se vpíjel pohledem do Alexových tetování, než se jich začal opatrně, takřka něžně dotýkal. Odtrhl oči a setkali se s Alexem pohledem. Ticho. Alex Michaela pomalu pustil. Nechával z něj dotek klouzat, aby bylo jasné, že nechce přestat. Položil obě ruce na postel, dlaněmi vzhůru vedle svojí hlavy. Tolikrát s Michaelem bojoval, ať už slovně, nebo fyzicky. Tolikrát ho anděl donutil se vzdát. Teď se vzdával sám, zcela dobrovolně.

Michael naklonil hlavu na stranu, jako pokaždé, když se snažil správně pochopit situaci. Olízl si rty, gesto tak lidské, až Alexovi zatrnulo. Ještě víc, když se k němu přiblížila velká pera na samých špičkách andělských perutí. Peří zavadilo o prsty, jemně ho chytil. Michael přivřel oči.

„Nemůže se…,“ začal se Alex ptát. Nemůže se něco stát? Nemůže mu pero z ničeho nic probodnout ruku? Amputovat prsty? Viděl na vlastní oči, jak smrtící andělská křídla jsou.

„Ne,“ zněla jasná a jistá odpověď.

Sebral odvahu i veškerou důvěru, kterou v Michaela měl, a sevřel peří pevněji. Michael se usmál, přikývl. Sklonil se a políbil Alexe na rty. Pokračoval přes strniště k čelisti, na krk. Alex naklonil hlavu, aby mu snažení trochu usnadnil. Pera v jeho rukou překvapivě silná a pevná. Mnul je mezi prsty, s každým pohybem a Michaelovým tichým povzbuzením odvážnější.

Archanděl se přesouval s polibky níž, špičkou jazyka obkresloval linky Alexova tetování. Dával si na čas. Dost, aby ho chtěl Alex popohnat. Zkusil trochu přirazit, jen naznačit. Michael se na něj zadíval, na rtech mu hrál skoro škodolibý úsměv.

„Trpělivost, Alexi,“ řekl, hlas hluboký a sytý. V rozporu se svými slovy ale uchopil Alexovu bradavku mezi dva prsty a stiskl. Blonďák vzdychl, instinktivně sevřel peří ve svých rukách pevněji. Michael zasykl. Alex ho okamžitě pustil v obavě, aby mu neublížil. Michaelovy rozšířené zornice a svraštěné obočí mohly být dost dobře známkou bolesti. To, jak prohnul záda a Alex na břiše ucítil tvrdý tlak v Michaelově rozkroku ale svědčilo o něčem jiném. Možná mohl být trochu drsnější. Možná to Michael i chtěl.

Pravé křídlo se po propuštění rychle dostalo mimo jeho dosah, po levém pohotově chňapl. Popadl pár letek a stáhl si křídlo zpátky k sobě. Michael nejdřív zalapal po dechu, než hlasitě zasténal. Alex okamžitě zatoužil slyšet ten zvuk znovu a znovu. Do omrzení. Že je na lopatkách? No a co, zjevně má v rukou pořádné eso.

„Pokračuj,“ vyzval ho anděl. Snažil se působit nad věcí, což mu dost kazila řeč jeho těla.

„Trpělivost, Michaeli,“ sestřelil ho jeho vlastními slovy.

Michael se jen ušklíbl, než se bez nejmenší námahy položil a vklínil se při tom mezi Alexova stehna. Alexova erekce musela Michaela tlačit na prsou, zároveň tím ale poskytl kýžený kontakt. Alex náhlou změnu chvilku rozdýchával. Pokušení začít přirážet bylo velké, jenže tím by Michaelovi přiznal vítězství.

Anděl ho políbil na břiše, pak níž, těsně nad lemem kalhot. Kalhot, které začal záhy rozepínat. Alex si dal dvě a dvě dohromady. Tedy spíš jedna a jedna, protože Michaelova poloha zcela jasně prozrazovala, co se asi bude dít dál.

Když cítil rozepínaný poklopec a Michaelovy prsty na svých trenkách, ztuhl a radši se kousl do rtu. Zaklonil hlavu a zavřel oči, aby Michaela neviděl. Nebyl si jistý, zda by pohled ustál. I přes látku cítil horký a vlhký dech. Vážně se ho Michael chystá…? A existovala vůbec nějaká vyšší meta, než když člověka vykouří archanděl? Alex předpokládal, že odpověď na obojí se brzy dozví. Jen doufal, aby vydržel déle než deset vteřin.

 

Michael vyškubl křídlo z Alexova sevření, aby se mohl posadit. K Alexovu nahlas vyjádřenému zklamání. Nakonec přeci jen nebyl tak krutý: potřeboval se posunout, aby mohl Alexe zbavit kalhot a trenek. Blonďák mu s tím ochotně pomohl.

Když se ale anděl chtěl uvelebit zpátky mezi jeho nohy, Alex mu položil chodidlo doprostřed hrudníku. Nezastavil by ho, kdyby Michael nechtěl být zastaven, toho ale zjevně zajímalo, co bylo tak důležité, aby Alex odkládal vlastní potěšení.

„Máš toho na sobě nějak moc,“ povytáhl Alex obočí a usmál se ve zjevné nadsázce.

„Pravda,“ přikývl Michael se stejným úsměvem. Alex ho snad nezažil takhle hravého a upřímného. A co viděl se mu líbilo podstatně víc, než vždy vážný a odměřený ochránce lidstva.

Díval se, jak si Michael rozepíná a sundává kalhoty. Při svém přiléhavém střihu toho moc neskrývaly, přesto byl Alex zvědavý. S každým dalším odhaleným kouskem kůže si doplňoval obrázek stvoření, které skutečně nemohlo vzniknout jinak než Boží milostí.

 Neomylně zamířil pohledem zpět k rozkroku, kde se tyčila erekce. Alexe zaplavila hrdost na to, že to je jeho práce. Michael se protáhl, až ke špičkám křídel. Nepochybně jen pro Alexovo potěšení.

„Jsi nádherný,“ zašeptal. Anděl ho jistě uslyší i tak. Samolibý úsměv, který hrál Michaelovi na rtech mu domněnku potvrdil. Zatracený šmejd, samozřejmě, že to o sobě věděl. Vždyť se mu v posteli vystřídala dobrá půlka Vegy. Aspoň ta polovina, která stála za řeč.

„Chceš si dát celou rozcvičku, nebo laskavě dokončíš, co jsi začal?“ zahrál Alex uraženého, než okatě kývnul k vlastnímu vzrušení.

„Pokud budeš drzý, ta rozcvička nezní zle. Neměl bys zapomínat, kdo z nás dvou má větší trpělivost.“

„Nebo hlavu tvrdší než mezek,“ odsekl Alex.

„Alexi Lannone, přirovnáváš mě ke zvířeti?“ naježil se anděl. Vzhledem k jeho křídlům vlastně doslova.

„Ne, a jestli se na tu šarádu okamžitě nevykašleš, tak si pro tebe dojdu,“ řekl a dal si záležet, aby bylo zřejmé, že už by opravdu rád pokračoval.

Michael se ale evidentně dobře bavil. Ani se nepohnul, jen si Alexe měřil hladovým pohledem. Výzvu Alex pochopil i bez toho, aby ji musel vyslovit.

 

Vysápal se z obrovské postele. Nespěchal. Michael stál na místě, krásný a nehybný jako socha, až na tichý šelest peří v neustávajícím slabém vánku z otevřeného okna. Alex k Michaelovi došel, nejdřív ho políbil na rty. Krátce a sladce. Michaelovi se v očích zrcadlila zvědavost. Pokud čekal, že mu Alex proklouzne za záda, tak ho nechal. Křídla měl teď složená, i tak Alex viděl, že po zraněních už není ani památky. Tohle mu nepokrytě záviděl. Když ho za křídla silou popadl, Michael vyjekl a okamžitě je znovu rozevřel. Chtěl se otočit, Alex mu to ale nedovolil. Pořád ho držel, zarýval nehty do vrstev drobných pírek, která tvořila vrchní hranu křídel.

„Alexi!“ vyhrkl bez dechu. Varování? Prosba? Napomenutí? Alex nevěděl, ale pokračoval. Přitiskl se mu na záda, dostatečně těsně, aby anděl cítil jeho erekci mezi půlkami. Michael vzdychl a přenesl váhu, aby se k Alexovi dostal ještě blíž.

Jakkoliv se Alex ještě úplně nevzdal představy Michaela mezi svýma nohama a s plnou pusou, teď se mu rýsoval obrázek ještě zajímavější. Pokud ho archanděl nechá. Přejel prsty po peří s důrazem, který zarezonoval celým Michaelovým tělem, než ho postrčil k posteli. Napůl nečekal, že by se anděl pohnul byť o píď, ten místo toho poslušně udělal krok vpřed. Alex se rozzářil v lišáckém úsměvu. Který mu záhy ztuhl na rtech.

Michael něco šeptal. Přitiskl mu rty na šíji a soustředil se na tichá slova. Poznal enošštinu, jazyk andělů, to bylo ale celé. Michael se zachvěl. Alex zaváhal. Možná, že na to šel úplně špatně. I teď se snažil Michaela přemoci a zvítězit na ním, místo aby mu byl partnerem, zatímco anděl sám mu k podobnému jednání nikdy nezavdal důvod. Ani jednou nevyužil svou sílu, ani jednou na Alexe netlačil. Nebyl sice vyloženě pasivní, ale nastavil hranice, které by bez problému splnil jakýkoliv člověk. Jen Alex si to vyložil jako příležitost k hrubosti. Dost, pokáral se v duchu, nechovej se jako pitomec.

 

Pohladil ho po křídlech, stejně opatrně, jako to udělal poprvé. Michael tiše zaskučel, ne ale fyzickou bolestí. Byla v tom touha, smutek i naděje. Alex ho obejmul jednou rukou kolem krku a druhou kolem pasu. Na žebrech ho šimralo peří.

„Řekni mi, co chceš?“ zašeptal Michaelovi do ucha.

„Tebe,“ vydechl Michael. Alex cítil, jak s sebou jeho erekce zaškubala.

„Otoč se,“ požádal Michaela, který poslechl. Opatrně zvedl křídlo, aby jím Alexe nechtěně nepraštil, a ocitli se tváří v tvář.

Michael vypadal vlastně trochu zničeně. Alex nechápal, jak se mohl tak proměnit během pár minut. Byl si ale docela jistý, že dokáže situaci zachránit. Jemně do Michaela strčil, ten pochopil náznak a s rozpřaženýma rukama i křídly padl nazad do postele. Alex ho následoval.

 

Intenzita jejich blízkosti se nedala srovnat s ničím, co měli za sebou. Alex ležel na Michaelovi, který ho obejmul rukama i svými křídly. Celý svět potemněl a skoro ztichl. Kromě jejich nádechů a výdechů. Michael se pohnul jako první. Plynule, ani ne rychle, ani pomalu, se otíral svou tvrdostí o Alexovu. Ten pohyb napodobil, jen v opačném směru. Vycházeli si vstříc a s každou vteřinou bylo jasnější, že takhle to bude nejlepší. Tuhle noc. První noc.

Alex cítil, jak ho po zádech hladí hedvábné peří. Sevření rukou i křídel pevné, ale ne příliš. Zapletl prsty do Michaelových vlasů, než ho začal líbat. Stejně plynule a nenuceně, jako se o sebe otírala jejich těla. Musel přiznat, že tohle je lepší, než jeho ostatní představy a plány. Do háje s nadrženými fantaziemi, které stejně jen málokdy dostály očekáváním. Nebyl to takhle nezbytně lepší sex, ale rozhodně lepší sdílená blízkost, ve které vynikly jiné věci. Důležitější. Michaelova otevřenost a jeho nezpochybnitelná láska k Alexovi, kterou se mladík snažil ignorovat a bagatelizovat. Tohle měl archanděl na mysli tou zodpovědností a poutem. Ne sex, ani fakt, že ho dotyky na křídlech dostávaly téměř do kolen. Bylo to obojí a mnohem víc, a čím blíž byli vrcholu, čím pevněji ho Michael objímal, tím víc si byl Alex jistý.

Chce Michaela se vším, co k němu patří. Zavřel oči, zatímco se nechával unést. Na rtech měl úsměv a v očích slzy, o kterých ani nevěděl.