Actions

Work Header

Hranolky u diktátora

Chapter Text

Slovo na úvod:

Povídka je psaná americkým autorem a  je prošpikovaná narážkami na americkou kulturu a americký životní styl podobným způsobem, jako kdyby v české povídce byly cimrmanovské hlášky nebo narážky na slušňácké chování Rychlých šípů. Četlo se to moc hezky, což o to, povídku jsem si zamilovala na první přečtení, ale špatně se to překládalo. Poprala jsem se s tím, jak jsem nejlíp uměla, tak, aby byl překlad autentický a zároveň pro českého čtenáře srozumitelný. Oříškem byl už název povídky, který parafrázuje název jedné epizody ze Show Jerryho Seinfelda (Soup Nazi), která je v Americe populární. Rozhodla jsem se název nepřeložit s původním významem slova „nazi“ - nacista, nacistický, nácek, protože mám za to, že jako národ, který má s nacizmem vlastní zkušenost z první ruky, vnímáme toto označení mnohem citlivěji, než běžný americký čtenář. Rozhodně bych tak nenazvala Snapea.

 

Postával přímo vedle pokladny, na místě, které mu poskytovalo strategický výhled, a zhluboka si povzdychnul.

Žena vedle něj přikývla. „Od rána vedro, že by člověk mohl na chodníku smažit vajíčka.“

Harry se unaveně usmál na souhlas, ale zároveň dal najevo, že se nechce nechat vtáhnout do žádné konverzace. Jeho povzdech neměl nic společného s počasím, i když bylo zatracený vedro, když už na to člověk pomyslel. Ne. Jeho vzdychání ani za mák nesouviselo s počasím.

Byl zároveň vděčný i hluboce zklamaný, že to není on. I když musel přiznat, že Snapea po celou tu dobu, co se znali, nikdy neviděl v ničem jiném, než v objemném hábitu, takže nemohl přísahat, že to není on. Mohl by ten šlachovitý trup a ke všem čertům, ty pěkně svalnaté paže, patřit Snapeovi? Věděl, jak Snape vypadal v oblečení Nevillovy babičky a klobouku velikosti Queen Mary, ale nedokázal si ho představit v riflích, tričku a baseballové čepici, vybledlé z původní fialové na skvrnitě růžovou a naražené na hlavě štítkem dozadu.

Harry začal kašlat, aby zamaskoval smích. Vážně, jak by mohl Snape vypadat pod hábitem? Nic ho nenapadalo a tak nad tím v duchu mávnul rukou. Co na tom záleží. S tou holou hlavou a obrovskými tmavými slunečními brýlemi, obtočenými málem kolem dokola celé hlavy to stejně nemůže být on. Ani náhodou. Zázrak, že ten kuchař vůbec vidí na obracení lívanců.

A pak si všimnul mužových rukou. Elegantní, ladná pravička obsluhovala gril, obracela lívance, přehazovala hranolky, otáčela klobásky, zatímco se levá ruka natahovala po talíři. Ale to nebylo to, co ho zarazilo. Byla to sebedůvěra těch rukou. Ruce, které byly tak sebejisté.

„Kolik vás bude, pane?“

„Eee, jsem sám.“

„Sednete si k pultu?“

„Ne, ehm, prosil bych stůl.“ U pultu by byl od toho muže ani ne metr. I když byla Harryho pitomost a odvaha v určitých etapách jeho života proslulá, nebyl úplný idiot. Jestli je tohle Snape, raději by to zjistil z bezpečné vzdálenosti. Místo poblíž východu by se možná hodilo.

„U dveří.“

„Tudy,“ řekl číšník a zavedl ho k malému stolku. Divné bylo, že nedostal jídelní lístek. Pak si všiml, že všichni hosté mají obličeje schované za novinami, což bylo divné taky. A navíc bylo v tom podniku naprosté ticho. Nikdo neprohodil jediné slůvko. Což bylo doopravdy divné, protože sice nebyl ve Státech dlouho, ale jedno pochopil okamžitě. Američani jsou ukecaní. Nevědí, kdy zmlknout.

Harry na sebe nechtěl upozornit tím, že by na kuchaře zíral, takže pokračoval v neuspěchaném prohlížení malého bistra, jako by byl znuděný turista, který se ani neobtěžuje zvednout noviny. I když je fakt, že každý turista se zdravým rozumem by touhle zapadlou špinavou dírou v arizonské poušti profrčel na plný plyn. Oči mu stále zalétaly k muži za grilem. Ten člověk byl pořád v pohybu, s jistotou a sebedůvěrou, kterou Harry zdráhavě shledával jako snapeovskou. Snape nikdy nic nedělal polovičatě, i kdyby šlo jen o to, cítit k někomu zášť. Vždycky nenáviděl intenzivněji, než kdokoliv jiný; to bylo setsakra jasné. Harry číhal, až se mu naskytne pohled na kuchařovu paži, ale poloha jeho židle vůči horní části grilu za pultem to neumožňovala.

Číšník přišel se šálkem kávy a malým pomerančovým džusem.

„No, ještě jsem si neobjednal... Jídelní lístek?“

„Byl jste tady už někdy, pane? Nikdy předtím jsem vás neviděl,“ zeptal se číšník ostražitým tónem, jako by očekával hádku.

„Ne, poprvé. Dokonce poprvé ve Státech. A, ehm, tady.“

„Nemáme jídelní lístky. Dostanete to, co pan Smith připraví. Všichni dostanou to samé. Jeden džus, kávy podle libosti. Dnes ráno máme lívance, klobásky a hranolky. Pět dolarů. Dobré jídlo. Zůstáváte?“

Číšníkova ramena se trochu nachýlila, brada se téměř dotkla hrudi, jako kdyby mu došla síla. Jako kdyby tento rozhovor vedl až příliš často a ještě víckrát ho měl vést v budoucnu. Harry pokrčil rameny. Kvůli jídlu tu nebyl.

Za deset minut dostal jídlo, přesně jak číšník slíbil: lívance, klobásky a hranolky. Na stole byla lahvička s javorovým sirupem a solnička s pepřenkou. Jediný ústupek osobním libůstkám byla smetana a cukr do kávy. Cukřenka, jak si všiml, žádný balený cukr.

Pustil se do jídla, spíš proto, že se to od něj čekalo, než že by měl hlad. Opravdový hlad neměl už roky. Když na tenhle malý detail zapomněl, musel Harry uznat, že od Bradavic neměl tak dobré jídlo. Nabodnul poslední klobásku a napadlo ho, jestli by kvalita jídla nemohla náhodou vysvětlovat, že jsou všichni tak potichu. Jsou příliš zaneprázdnění jedením.

Jako děcko po jídle prahnul, neustále na pokraji hladu. V Bradavicích stačilo jen lusknout prsty a dostal skvělé jídlo, ale jaksi se to míjelo s účinkem, protože většinu času byl napůl vynervovaný a nedokázal jíst, když venku obcházel kouzelnický megaloman a chystal se mu nakopat jeho ubohý zadek. A pak tahle poslední sračka. To se o jídlo nestaral absolutně, vlastně se nestaral vůbec o nic, nejvýš se dopoval, aby ho tolik nebolela hlava. A někdy se ani o bolesti hlavy nestaral. Bylo mnohem jednodušší jen ležet a nechat bolest, ať převezme nadvládu, než se k něčemu vyburcovat. Ještě předtím, než se ocitl u Sv. Munga věděl, že je to vážná známka deprese, ale když jste v depresi, čerta starýho se o to staráte. Sebedestrukce je uzavřený kruh.

Ale tohle...podíval se dolů na svůj talíř a byl překvapený, že všechno jídlo je pryč. Číšník přišel znovu naplnit jeho šálek kávou a sklidit ze stolu.

„Díky. Měl jste pravdu. Bylo to vážně, vážně skvělé. Váš kuchař je fakt génius.“

„Pan Smith je...“

Číšníka přerušil párek hlasitě se chechtajících mužů. Takový ten druh halasného řehotu, ozývající se v reakci na přisprostlý vtípek. V místnosti viditelně stouplo napětí. Noviny klesly dolů. Všechny oči se upřely na kuchaře, který se pomalu narovnal a vytáhl se nad grilem do plné výšky. Pak se pomalu otočil, což mu zabralo skoro minutu. Mírně naklonil hlavu. Přesto, že měl na očích sluneční brýle, nebylo pochyb o tom, že jeho pozornost je upřena na dvojici mladíků, kteří stáli u pokladny a čekali na místo, kovbojské klobouky sešoupnuté do týla způsobem, jednoznačně vyjadřujícím pohrdání k okolí. Potížisté. Všechny oči se jako na tenisovém zápase přesunuly od kuchaře a soustředily se teď na kovboje.

„Pánové... Á, pan O'Connor a pan Parker. Kdyby to byl kdokoliv jiný, mohl bych být velkorysý, ale vy oba jste s pravidly tohoto zařízení dokonale obeznámeni.“ Špachtlí na obracení ukázal na malou cedulku vedle pokladny. „Nemluvte.“ Pod ní byla další cedule s nařízením: „Děti jenom pod dozorem.“ Harryho nepřekvapilo, že si jich nevšiml. Byly napsány na samostatných ubrouscích a připíchnuty na zdi. „Máte zákaz na dobu jednoho měsíce. Pane Moralesi, vyprovoďte tyto pány ze dveří,“ prohlásil a otočil se zpátky ke grilu.

Harryho číšník, s pažemi o velikosti menších šunek, jak si právě všiml, napochodoval dopředu.

Ten zavalitější z kovbojů, kterému byl zřejmě už při narození odepřen krk, škubnul tělem dopředu, což nejspíš mělo být zastrašující chvástavé gesto. „Hej, ty zkurvenej kuchařskej fanatiku...“

Kuchař se znovu otočil, tentokrát rychle. Kdyby měl na sobě hábit, s jemným zasvištěním by kolem něj zavířilo černé hedvábí. Usmál se. Ne, že by to byl skutečný úsměv. Jen sevření rtů, které se zkroutily nahoru a byly tím nejjistějším ukazatelem, že Snape je opravdu naštvaný, jak Harry dobře věděl.

„Vyjadřování, pane Parkere. Dva měsíce. Teď odejděte. Pane Moralesi, jestli budou klást odpor, přerazte jim ruce.“ Muži zjevně o páně Moralesových schopnostech lámat ruce nepochybovali, protože fofrem opouštěli budovu. Nešťastný pan O'Connor ještě ve dveřích během úprku polohlasně reptal: „Ty vole, copak ty nevíš, jakej von je...?“

Celý výstup se odehrál v tónu „srážím Nebelvíru dvacet bodů,“ nebo „tři týdny trest, pane Pottere,“ popřípadě „nakrájíte tunu scvrklofíků, dokud vám ty zatracený ruce neupadnou.“

Nebylo pochyb. Nebylo pochyb o tom, komu ten hlas patří. I kdyby neviděl ten nos. A úsměv, který nebyl úsměvem.

Harry si nebyl jistý, jestli se mu chce zvracet, nebo padnout na kolena a děkovat.

* * *

Příštího dne ráno se tam Harry vrátil. Proti včerejšku žádná změna, kromě jídla, které dostal. Žádný jídelní lístek. Za pět dolarů džus, kávy kolik kdo vypije, plus jídlo dne. Vafle, slanina a hranolky. Nikdo nemluvil. Vztyčené bariéry novin. Kromě občasného poděkování a žádosti o další kávu byli hosté zticha. Navzdory všem požadavkům na omezení konverzace a neukázněných dětí, řada lidí, čekajících na stoly, sahala až ven ze dveří.

Následující den si to zařídil tak, že se posadil dovnitř, když už se skoro blížila zavírací doba. Zazněly zvony z nedalekého katolického kostela a oznámily konec mše. Dnes tu bylo víc rodin, pravděpodobně přišly rovnou z kostela. Děti šeptaly a tahaly matky za rukávy od košil, ale jak se zdálo, i tříletí znali pravidla. Žádné nezvladatelné děti. Hodinu seděly na mši a pak musely přijít sem a tady sedět jako pěna nanovo. Jak si Harry mlhavě vzpomínal z návštěv podivných bohoslužeb s tetou Petunií, kněží neservírovali ta nejlepší míchaná vejce, jaká kdy Harry jedl, takže dětičky měly setsakra větší motivaci zůstat potichu tady, než na mši.

Neměl dost magie na to, aby zvládl slušné kouzlo, tak si koupil baseballovou čepici s kšiltem a narazil si ji do čela, aby mu nebylo vidět do tváře. Ne, že by nějak zvlášť hrozilo, že si ho Snape všimne. Jen zřídka kdy zvednul oči od grilu – až na občasné zamračení na kacíře, jehož noviny při otáčení stránek zašustily příliš hlasitě – jen pronášel příkazy se svým obvyklým autoritativním zavrčením, aby je nikdo nepřeslechnul.

„Pane Perezi, velikost brambor se liší o tři milimetry. Ihned to napravte.“ Nebo: „Pane Moralesi, mám velké obavy, že se tyto talíře nepřesunou samy. Přestaňte na minutu dolévat tu zatracenou kávu, jejímž jediným účelem je napodobit účinky pořádného nočního spánku a okamžitě rozneste tato jídla. Studená vajíčka jsou ohavnost, kterou ve svém podniku nedopustím.“ Nebo: „Pane Vasquezi, pokud nedodáte panu Moralesovi během příštích pěti minut víc čistých nožů, nenesu zodpovědnost za újmu na vašem zdraví.“ Vždycky zazněla ta stejná odpověď: „Ano, pane Smithi.“

Harry se natáhl pro ubrousek, který mu spadl na zem a rukou přejel hůlku, skrytou v dlouhé kapse, všité v nohavici riflí. Kolik magie mu ještě zbývá? Možná na deset kouzel? Šetřil si ji, používal ji jenom, když to bylo nezbytně nutné. Docela dost své drahocenné zásoby vyplýtval, když použil splývavé a omračovací kouzlo na Hedviku, aby zvládli transatlantický let. Přemisťování teď nepřicházelo v úvahu, letax jakbysmet. Když se naposledy zaletaxoval k Ronovi a Hermioně, jeho magie už tu cestu nezvládla a po přistání v krbu ztratil vědomí. Naštěstí být vychován jako mudla znamenalo, že vlastnil dokumenty, nezbytné pro vydání britského pasu. V té chvíli, kdy mu ho pošta doručila, si zabukoval let do Phoenixu, vyměnil galeony za dolary, absolvoval hodiny jízdy, aby splnil podmínky pro vydání mezinárodního řidičského průkazu a dal výpověď z bytu. Nikomu neřekl, že odchází.

Byl to dost prázdný let, což bylo dobře, protože několik lidí si přesedlo okamžitě po tom, co zhasnul pokyn k připoutání. Nikdo nechtěl být blíž než tři řady sedadel k tomu podivnému mladému muži s prázdnou klecí na klíně, který během vzletu křičel jako vyděšený pták. Hedvika totiž několikrát uširvoucně zaskřehotala, než se Harrymu podařilo vytáhnout hůlku a omráčit ji. V odletové bráně odmítl pokus letušky předat klec k odbavení do zavazadlového prostoru a musel se trochu rozčílit, když nebrala ne jako odpověď. Určitě si ho zařadili do nějaké databáze pro problémové pasažéry; domů bude muset letět s jinou společností. Jestli vůbec poletí domů. Měl koupenou jen jednosměrnou letenku.

Napadlo ho, jak by v těchto dnech Snape definoval domov; vlhko a plíseň svého milovaného sklepení, kde by se panující teplota dala popsat jako ledárna versus tahle zchátralá jídelna uprostřed ničeho, kde bylo v jedenáct dopoledne v půli dubna čtyřicet ve stínu. Jedno bylo jasné, nemůže se sem v jednom kuse vracet, ale co teda má, zatraceně, udělat teď?

Ve svých představách ke Snapeovi jen tak napochodoval a dožadoval se odpovědí. Faktem je, že v polovině svých představ viděl Snapea jako jakéhosi odepsaného ožralu se ztvrdlými játry, tři týdny před smrtí na otravu alkoholem, fyzicky neschopného na jeho otázky odpovědět. V druhé polovině ho viděl nějak takhle – no, více méně, protože ani za milion let by si nedokázal představit Snapea jako holohlavého kuchaře v jídelně za grilem – jako do morku kosti snapeovského a proto bylo pravděpodobné, že už z principu neodpoví na žádnou z jeho otázek. Fakt, že cestoval přes půlku světa, přestože tušil, že vyjde naprázdno, dokazoval míru jeho zoufalství. A nedostatek možností.

Výsledkem toho všeho bylo, že Harry pochopil, že Snape se ani trošku nezměnil. Vždycky byl prvotřídní bastard a poválečné události na tom nic nezměnily. Když poslouchal, jak nadává svým zaměstnancům, šikanuje svoje zákazníky a na každého vztekle zírá kvůli sebemenšímu hluku, byl si prakticky jistý, že Snape na žádnou z jeho otázek neodpoví. Přesto nešťastně přicházel do jídelny každé ráno, přecpával se domácími hranolky a čekal. Čekal na vnuknutí, na odvahu nakráčet k pultu a zeptal se: „Jak zvládáte každé ráno znovu vstát?“ A doufal, že Snape vytuší tu skutečnou otázku, tu otázku nad otázky: „Jak to, že jste se ještě neoddělal? Protože já to zvládám už jen tak tak...“ Zatracená ironie. To Snape je ten, kdo má odpovědi, nikdo jiný mu pomoct nemůže. Sedm let po Voldemortově smrti a Snape servíruje domácí hranolky, chová se jako patentovaný kretén a vypadá, že je v pohodě. Kdyby byl Harry v tu chvíli schopen ocenit ironii, smál by se na celé kolo. Ve skutečnosti se potil nervozitou a objednával si pořád další šálky kávy.

Harry předpokládal, že Snape bez magie, bez hábitu a bez hůlky bude tak nějak zbavený moci. Vyřazený ze hry. Dokonce zkrotlý. Všechno špatně. Zpod rukávu na tričku vykukovaly pevné svaly na pažích, které si nejspíš vypěstoval léty míchání lektvarů a manipulování s kotlíky. Kombinace tmavých brýlí a holé hlavy byla ještě hrozivější, než jeho dřívější nemilosrdné tvrdé oči a prameny nepřirozeně černých mastných vlasů. Až opožděně si Harry uvědomil, že Snapeova aura síly a nebezpečí byla vrozená; to nemělo nic společného s tím, jak impozantním byl kouzelníkem. Dokonce i pan Morales k němu zjevně choval posvátný respekt. Což samo sobě bylo víc, než jen trochu děsivé, protože z Moralese přímo vyzařovalo násilí, tak jako kdysi z Vincenta Craba. Jako kdyby den, ve kterém nezmlátil člověka, byl dnem bez slunce. A tento muž říkal: „Ano, pane Smithi,“ s právě tak velkou úctou a respektem, jako zbytek personálu.

Harry zašmátral v kapse po nějakých drobných na zaplacení účtu a spropitné. Zcela jasně potřeboval nějakou strategii. Jen tak nakráčet ke Snapeovi a oznámit svou přítomnost bylo rozhodně sebevražedné. A přestože měl sebevražedné sklony, smrt Snapeovou rukou by bral až jako poslední možnost. A taky tu byl ten jeho poskok, který by ho s potěšením zmrzačil, kdyby mu to někdo dovolil. Snape tady evidentně jel v nějakém programu „Zaměstnej kriminálníka, denně zachráníš někomu život.“ A teď, když byla jeho magie skoro mrtvá... Do prdele s Moralesem. Fajn. To by stačilo. Ale stejně byl na tom lámání kostí nejspíš závislej, jako jiní na alkoholu....

Druhý číšník, který našlapoval na špičky a se svým zdevastovaným obličejem vypadal jako vysloužilý profesionální boxer, který inkasoval příliš mnoho úderů do hlavy, byl nejméně o třicet kilo těžší, než Harry. Pan Perez, který ve svém minulém životě asi opravdu pěkně naštval nějakou vyšší moc, že byl odsouzen k roli Snapeova pomocného kuchaře, měl na tváři vytetováno několik slz. Harry byl v Arizoně jen pár dní, když zjistil, jaký to má význam.

Umývač nádobí? Letitý chlapík, rozhodně přes osmdesát, ale jeho paže byly pokryty skutečně děsivým tetováním, které víc, než jen naznačovalo léta strávená ve vězení. A Harry se považoval za něco jako experta na děsivá tetování. Snapeovo Znamení zla bylo naprosto nepodstatné ve srovnání s touto inkoustovou nadílkou.

Fajn, ať už se Harry chystal vydolovat jakkoliv šílený plán, nebude to dnes. Vážně by se mu hodila aspoň trocha Hermioniny vynalézavosti, protože neměl sakra ani potuchy, co vůbec hodlá udělat. Zítra a v úterý bude jídelna zavřená. Třeba ho ve středu ráno něco osvítí...

Pak se staly tři věci najednou. Nějaká pěst ho popadla za tričko na krku a vytáhla ho z boxu. Harry si všiml, že v jídelně nejsou žádní zákazníci. A k jeho uším dolehlo: „Ale, ale, ale, pan Potter!“

Hlas tak chraptivý a nebezpečný, že než mu došel vzduch, vyslal k nebi ještě kratičkou modlitbičku.

* * *

Pak byl v rychlém sledu hozen na zeď, Snape mu z kapsy od riflí vytáhl hůlku a pak ho Morales zvedl do vzduchu, přitiskl zády ke zdi a dlaní mu drtil průdušnici.

„Už promodral dost. Pusťte ho a nechte nás.“

„Ste si jistej, pane Smith?“

Přestože Harry bojoval o dech, jasně vnímal, že pana Moralese velmi zklamalo, že lámání rukou ani prolévání krve nebude na programu. I když smět si někoho skoro uškrtit bylo taky docela fajn.

„Je neškodný. Vezměte si pány Pereze a Vasqueze a rozdělte si rajóny jako obvykle. Vrátím se, až si s panem Potterem trochu popovídáme. Nebude to trvat dlouho. Budete tak laskav a donesete trochu ledu v plastovém sáčku? Skutečně se domnívám, že má pan Potter oteklý krk. Projevil jste velké nadšení.“

„Samozřejmě, pane Smithi.“

Harry se zhroutil na hromádku s přesvědčením, že se už nikdy nedokáže normálně nadechnout. Po zbytek života bude lapat po dechu jako ryba na suchu.

„Ale jděte, pane Pottere. Vždycky jste měl sklony k teatrálnosti.“

„Jen si zkuste,“ a Harry několikrát zasípal, „mít ruku toho chlapa omotanou kolem krku a pak vykládejte o sklonech...“ zakašlal a pak potlačil další kašlání, to když jeho snídaně projevila nejasné přání objevit se v jeho klíně. Musel zezelenat nebo tak něco, protože mu Snape oznámil: „Pozvracejte mi podlahu a budete litovat.“

Snídaně zůstala na svém místě.

Ještě trochu sípal a lapal po dechu, když ho vytáhli na nohy, do ruky mu strčili sáček s ledem a tu ruku mu připlácli na krk.

„Jste ubytovaný...?“

„Motel U ryzáka.“

„Místní tomu říkají motel U hmyzáka. Pevně doufám, že vás ani nenapadlo použít postel. Vši by byly nejmenší z vašich starostí. Jeďte tam, já pojedu za vámi.“

Žádné „můj číšník vás skoro zabil, myslíte, že budete moct řídit?“ nebo „vypadáte, že máte potíže s dýcháním. Potřebujete pár minut, abyste se dal dohromady?“ Ne. Tohle byl typický Snape. „Rozřízl jste si tepnu? Zastavte to zatracený krvácení a nepárejte se s tím.“

Harrymu se podařilo přidržovat si led na krku a zároveň jednou rukou odřídit zpátky k motelu. Když otvíral dveře, ani se neobtěžoval zjišťovat, jestli jde Snape za ním. Věděl, že tam je; cítil slabou vůni másla a smažené cibulky. Snape se pohyboval nehlučně jako vždycky. Když byli v Bradavicích, zdálo se jim, že ten muž prostě klouže vzduchem. Jednou na začátku šesťáku Harry utrousil, že si asi myslí, že kráčí po vodě. Hermiona a Dean byli jediní, kdo pochopili, na co naráží, ale z nějakého důvodu se to v nebelvírské společenské místnosti stalo každodenním námětem k rozhovorům: jestli Snape má nebo nemá nohy. Ron vždycky tvrdil, že je Snape příliš ďábelský na to, aby měl nohy. „Jistěže má nohy, Ronalde. Co je to za nesmysl?“ durdila se Hermiona. Na což Ron odpovídal: „Už jsi je někdy viděla? Vsadím se, že ten zmetek nemá vůbec žádné nohy. Jsou to pokroucená kopyta s dvaceticentimetrovými drápy, na které si nazouvá boty, abychom si mysleli, že má nohy.“ „Nesmysl,“ pohrdavě odpovídala Hermiona. „Kromě toho, dokonce i s těmi kopyty by dělal hluk.“ Aby předešel nevyhnutelné hádce, Harry poukazoval na to, že je fakt úplně jedno, co vydává za nohy; stejně se pořád vznáší. Nebyl žádný důvod si myslet, že po pěti letech v arizonské poušti pozbyl svou schopnost klouzat vzduchem, s kopyty či bez nich.

Harry se zhroutil na jedinou židli v místnosti a vůbec se nestaral, jestli si Snape náhodou nechce sednout. Zavřel oči a trošičku povolil sáček s ledem. Možná se nakonec přece jenom neudusí.

„Mohu dostat nazpět svou hůlku, prosím?“ zaskřehotal.

„Nebuďte směšný, pane Pottere,“ protáhnul Snape.

Harry otevřel oči. Snape stál s rukama založenýma ve svém nejlepším neserte-mě-Pottere postoji, Harryho hůlku pevně sevřenou v ruce.

„Je to úplně fuk, vy mizero. Jsem skoro moták.“

Už viděl Snapeův vztek, opovržení, pohrdání, celou škálu reakcí, ale nikdy neviděl údiv.

„Jo, moták,“ zopakoval, takže nebylo pochyb. „Víceméně. Harry Potter už není Chlapec, který přežil. Teď je to Chlapec, který nemůže. Mám magické schopnosti jako tříleté děcko. A ani to není na dlouho, takže mi laskavě vraťte moji zasranou hůlku. Odhaduji, že mi zbývají asi tak tři týdny magie a to, co mi skutečně zbývá, nejsou nijak oslnivá kouzla. Accio hůlka je asi tak to nejlepší, na co se v těchto dnech zmůžu.“

„Moták.“

Harry nechal sáček s ledem spadnout na zem. Kdo by se staral, jestli koberec navlhne? Stejně je to nejspíš první voda, kterou viděl za dvacet let.

„Stejně, jako vy. Stejně, jako všichni smrtijedi poté, co jsem zabil Voldemorta. No není to ironie? Chacha. Svinská sranda. Jenom u mě to trvalo mnohem déle. Nezůstal jsem bez magie naráz. Bylo to jenom... jako kdyby ze mě nějakým způsobem unikala. Jako rána, která se nehojí a kterou ze mě nakonec odteče všechna magie. Něco jako krvácet a čekat na smrt.“

Přesně tak, jako vykrvácet.

Snape přimhouřil oči. „Vaše jizva?“

„Hermiona si myslí, že jo. Fungovala víceméně jako Znamení. Takže když jsem ho zabil, zabil jsem svoji vlastní magii. Nakonec.“ Znovu zavřel oči. Co si to krucinál namlouval? Bláznovství! Koupit letenku a myslet si, že by mu Snape mohl pomoct, byla fakt ta nejstupidnější věc, kterou kdy udělal.

Uslyšel zavrzat postel.

Snape se posadil a zíral na něj, sluneční brýle v ruce. Jeho oči byly pořád stejné: temné a nečitelné.

„Proč nemáte vlasy? Kdybych neslyšel váš hlas, nikdy bych nepoznal, že jste to vy. Kromě rukou. A vrčení, samozřejmě.“

Snape volnou rukou přejel po holé hlavě a dokonce se trošku usmál. Skutečným úsměvem. „Když jsem byl uvězněný v Azkabanu, bystrozorové mně oholili hlavu v marné snaze mě ponížit. Zjistil jsem, že mi to ve skutečnosti vyhovuje. Bylo to osvobozující. Další symbol kouzelnického světa, kterého jsem byl přinucen se vzdát. Nicméně v tomto případě jsem za to byl vděčný. Prožijte léto v arizonské poušti a pochopíte můj názor."

Harry ho chápal už teď. Jeho vlastní vlasy, které mu teď sahaly skoro do pasu, byly vzdor všudypřítomné klimatizaci vlhké a nepohodlné. Sotva si je umyl, už byly špinavé. Nejspíš to bylo tím nekonečným větrem, vířícím prach. Nehledě na to, že bylo zatracenejch čtyřicet stupňů, a to byl teprve duben. Jak bude v srpnu?

„Jak jste mě našel, pane Pottere, a co si myslíte, že bych pro vás mohl udělat?“

„Profesorka McGonagallová.“

„Tu ženskou zabiju...“

„Ne, ne, koukněte. Nechte ji být. Byl jsem...ehm .. na tom dost bledě. Měl jsem...trochu drsný období.“

Drsné. Období. Dalo by se tomu tak říkat. Byl šest měsíců hospitalizovaný u Sv. Munga kvůli pokusu o sebevraždu. Byl v takové depresi, že trávil dny stočený do klubíčka, hodiny a hodiny bez přestávky a vstával jenom aby si došel na záchod a i to vyžadovalo obrovské úsilí. Nechtěl s nikým mluvit a odmítal odpovídat i na ty nejjednodušší otázky až do dne, kdy McGonagallová vstoupila do jeho pokoje a prohlásila: „Profesor Snape je stále naživu, žije ve Spojených státech v místě zvaném Arizona.“ A pak zjistil, že se jeho prsty uvolnily z pěstí, do kterých byly hodiny zaťaté... „Jo. Drsný.“

„Nemohu vám pomoci, pane Pottere.“

Snape vstal, aby odešel a vracel Harrymu hůlku.

Harry si ji odmítl vzít. „Věděl jste, že jsem to já!“ vykřikl. „Jak jste to poznal? Cítil jste moji magii? Dokázal jste získat nějakou magii zpátky?“ Harry si uvědomoval, jak zoufale to zní. Dokonce hystericky. Ale to byl důvod, proč sem přijel, proč byl ochoten ponížit se před člověkem, kterého nenáviděl skoro stejně, jako Voldemorta. Pokud někdo ví, jak tohle zvrátit, jak to zastavit, jak získat svou magii zpátky, pak je to Snape.

Snape zavrtěl hlavou. „Nemám pro vás žádné zázraky, pane Pottere.“ Harry vážně začal dostávat strach, protože Snape mu nenadával. V podstatě s ním mluvil nezaujatým a rozumným tónem. „Jak jste se dozvěděl při mém soudu, moje magie zemřela ve chvíli, kdy jste zabil Temného Pána; tak jako magie všech ostatních smrtijedů a podle všeho i vaše. Nicméně dokážu magii vnímat. V tu samou minutu, kdy jste vešel do restaurace, jsem o vás věděl. Vaše magie je odlišná. Vždycky byla. Tři dny jsem čekal, kdy dostanu Avadu do zad.“

Harry zaprotestoval.

„Ušetřete mě, pane Pottere. Tolik mě nenávidíte. Neodvažujte se to popřít.“

Harry pokrčil rameny. Měl pravdu. Nebyl žádný důvod lhát. „Nikdy bych vám Avadu neposlal do zad.“

„Citlivý nebelvír až do samého konce. Nepřišel jste mě zabít?“

„Ne. Ale stejně bych nemohl, i kdybych chtěl. Ne s tímhle...“ a ukázal na svou jizvu.

Snape pozvedl obočí. Jenom jeho mohlo pobavit otevřené prohlášení, že by ho někdo rád zabil. A jak moc ho Harry v průběhu let toužil zabít. Vražda Albuse Brumbála byla tím posledním činem, který posunul jeho nenávist ke Snapeovi k niternému vzteku, který mohl soupeřit jenom s jeho odporem k Voldemortovi. Harry myslel, že umře zklamáním, když Brumbálova myslánka odhalila Snapeovu nevinu a Harry se dozvěděl, že Brumbál prosil Snapea, aby ho zabil, aby ušetřil toho zavrženíhodného Draca Malfoye hříchu vraždy. Protože Brumbál už umíral. To Harryho nesnesitelně frustrovalo, protože nic mu nemohlo vrátit Brumbála zpět a vědomí Snapeovy relativní neviny mu nedávalo prostor k odůvodněnému násilí.

"Řeknu vám, co vím. Od té doby, co Temný Pán zemřel, žiju takhle. Předpokládám, že je to setrvalý stav, protože za těch sedm let se nic nezměnilo. Až vaše magie vyprchá úplně, pořád ještě se budete moci procházet po Příčné ulici, za předpokladu, že vám někdo otevře cihlový průchod, což bylo to, co mně umožnilo vybrat si peníze z účtu u Gringottů a nadobro opustit Británii. Budete schopen vidět magická místa, což mně umožnilo vychutnat si špínu a rozklad mé azkabanské cely. Bradavice vám nebudou uzavřeny, což je to, co mi po propuštění umožnilo získat pár věcí ze svého majetku. Budou vám fungovat přenášedla, což je způsob, jak jsem se dostal do Spojených států. Budete schopen vnímat magii, její přítomnost i ostatní kouzelníky, což mi umožnilo poznat, že jste přišel do mé restaurace. To by tak v kostce bylo. Žádné zázraky pro vás ve svém příslovečném rukávu nemám. Vezměte si hůlku a vraťte se zpátky domů.“ Snape si nasadil sluneční brýle a znovu Harrymu podal hůlku.

„A to je celý? Tohle je ta vaše moudrost?“

Snape po něm mrsknul hůlkou, Harry se vrhnul vpřed a chytil ji, chytačské reflexy ho z nějakého důvodu neopustily.

„Ano, to je celé, vy naprostý nevděčníku.“ Snape rozčilením prskal. „Co chcete jiného? Nabídnout citrónové bonbóny? Řekl jsem vám, co jste chtěl vědět a teď vypadněte domů. Pokud mi nevěříte, zeptejte se svých bývalých spolužáků, kteří hnijí v Azkabanu. Nebo těch šťastlivců, kteří dostali dost krátké tresty. Pansy Parkinsonová dostala jen tři roky, jak jsem se doslechl. Zeptejte se jí. Jděte...“

„Nikdo jinej není, ty zasranej zmetku!“ zaječel Harry. „Seš jenom ty a já. A to je všecko!“

Snape sebou trhnul a zděšeně na něj zíral. „Nikdo jiný není naživu?“

„Jeden. Michael Corner je u Sv. Munga a celé dny buduje z párátek modely Bradavic. Už pět let neřekl nic, co by aspoň vzdáleně dávalo smysl. Všichni ostatní jsou...“ Zbytek věty nechal viset ve vzduchu. Malfoy vypáčil čelisti mrtvé krysy a použil její tesáky, aby si rozřezal předloktí a vykrvácel ve své cele v Azkabanu. Goyle se záměrně pokusil o útěk, aby ho strážní zabili Avadou. Prvním činem Pansy Parkinsonové po propuštění z Azkabanu bylo, že se vrhla před rozjetý vlak. Theodor Nott... „Není nikdo jiný, koho bych se mohl zeptat. Nikdo to nemohl vydržet. Buď se zbláznili, nebo zabili. Vy jste kromě mě jediný, kdo zbyl. Copak to nechápete? Nedošlo vám, že jste moje poslední možnost?“

Host v pokoji vedle Harryho bouchnul do zdi a ozvalo se tlumené: „Ticho tam!“ Nejspíš křičel. Pozvedl ruce k obličeji, aby si promnul oči a s hrůzou zjistil, že brečí.

„Uklidněte se, pane Pottere,“ nařídil Snape. „Draco Malfoy?“

Harry zavrtěl hlavou a pověděl mu, co se stalo s Draco Malfoyem.

„Gregory Goyle?“

Harry znovu zavrtěl hlavou a vyprávěl mu, co se přihodilo Gregu Goylovi.

Prošli seznam jeho spolužáků, jejich rodičů a osudy jednoho každého z nich. Všichni zmijozelští z jeho ročníku byli pryč, stejně jako několik mrzimorů a pár havraspárských. Kromě Michaela Cornera, který byl pomatený, byli všichni smrtijedi do posledního muže i ženy mrtví. I v šeru motelového pokoje Harry viděl, že jak odpočítávají mrtvé, Snapeovi se z obličeje ztrácí i to malé množství barvy, které měl. Dokonce ani Snape nemohl žít v poušti a nechytit aspoň nějaké opálení, ale všecko vybledlo. Byl bezbarvý a sinalý, jako býval předtím, po dvaceti letech strávených ve sklepení.

„Chápete?“ zaskřehotal Harry a otřel si dlaněmi tváře; plakat přestal už před lety, protože to stejně k ničemu nebylo. Jenže tohle... Tohle slovní potvrzení toho, jak mnoho z nich zemřelo a jak zemřeli... jejich vina nebo nevina pro jednou nebyla podstatná... Harry chápal jako nikdo jiný, jaké to je, přijít o magii a chtít se kvůli tomu zabít. Nemohl jim to mít za zlé a kupodivu se k nim zatím nepřipojil, ale rostlo v něm přesvědčení, že je jen otázkou času, kdy podnikne ten poslední, ze všech nejposlednější zoufalý pokus.

Když skončili s přehlídkou naprosté zkázy většiny čistokrevných rodů v kouzelnické Anglii, oba zůstali potichu sedět. Koncem války si Harry s jistým zadostiučiněním povšiml, že Voldemortova utkvělá nenávist ke všemu nečistokrevnému ve skutečnosti způsobila naprostou destrukci všeho, co mu údajně bylo drahé, ale v tuto chvíli to bylo nepodstatné. Samolibost byla pryč. Harry se nedokázal triumfálně zasmát a říct: „Vidíte? Vidíte!? Měli jsme pravdu.“ Protože mít pravdu nevrátí Charlie Weasleyho, mít pravdu nepřivede zpět Kingsleyho Pastorka, mít pravdu neznamenalo, že Michael Corner ještě vůbec někdy pronese smysluplnou větu, mít pravdu neznamenalo, že neztratí svou magii. Protože ji ztratí, to bylo jasné. A pokud mu Snape nemohl hodit záchranné lano, cokoliv, tak se buď dočista zblázní, nebo se zabije. Nezdálo se, že by existovala jiná možnost.

Po několika minutách si Snape znovu sundal sluneční brýle a otočil se tváří k Harrymu. „Chápu.“

„Jo,“ odpověděl Harry, čímž si vysloužil oči obrácené v sloup.

„Předpokládám, že by bylo příliš troufalé doufat, že jste se v minulých letech naučil mluvit v celých větách, pane Pottere. Dejte si sklenici vody. Napřed ji vypláchněte, pochybuji, že je čistá. Vody pijte co nejvíc. V tomhle vedru byste mohl být brzo dehydratovaný. Opláchněte si obličej. Až budete hotov, můžete se ptát. Moje odpovědi se vám nebudou líbit, nikdy se vám nelíbily, ale s tím nic nenadělám.“

Harry chtěl odseknout, že by mu Snapeovy odpovědi ani tak nevadily, kdyby nebyly zabaleny v sarkasmu a pohrdání, ale nechal to být. Když se vrátil z koupelny, Snape měl už zase ve tvářích barvu. Přivlastnil si židli, takže Harry neměl jinou možnost, než si sednout na postel.

„Ptejte se.“

Teď, když mu Snape věnoval pozornost, nevěděl, co říct. Ach bože, tak jo, rovnýma nohama do toho. „Jak to, že jste zůstal příčetný? Jak dokážete ráno vstát a ...“ nechtít se zabít. „Musí vám scházet stejně, jako mně. Musí. Byl jste skvělý. Mastný, sarkastický, zlomyslný parchant, ale geniální. Nejlepší mistr lektvarů v Británii. Tak jak?“

Harry cítil, jak mu už zase tečou slzy. Byla to chyba. Všechno to popření, které si budoval rok za rokem, navzdory jistotě, že jeho magie je konečná, že v něm umírá s každým kouzlem, které vysloví, že se každým kouzlem rozpadá. Tady byl jeden z nejmocnějších čarodějů, jaké kdy potkal a nemohl si ani přivolat obracečku na hranolky, když nějakou potřeboval.

Snape sepjal ruce. Krásné ruce s dlouhými prsty. Ruce, na kterých už nebyly skvrny od lektvarů.

„Dám vám malou radu, pane Pottere. Neurážejte lidi, od kterých něco chcete. Možná vás to zarazí, ale naše situace nejsou tak odlišné. Oba jsme byli po většinu svého života vydáni na milost a nemilost dvěma mužům. Temnému Pánovi a Albusi Brumbálovi...“

„Neotírejte se o Brumbála! Copak...“ Harry vyskočil z postele, připravený Snapea praštit nebo něco rozbít.

„Dost. Sedněte si,“ zasyčel Snape. Harry se odmlčel. „Žádal jste o to a tak si to taky vyslechnete. Byl jste obětí dvou ďábelských tužeb Temného Pána – žít věčně a vládnout světu, vyčištěnému od nečistokrevných. Vždycky šlo o moc, jeho moc a udělal by cokoliv, jen aby ji získal. Albusovy manipulace byly mnohem méně sobecké, posaďte se, pane Pottere, ale neméně precizní. Nepopírejte, že jste byl jeho pěšákem. Během celého pátého ročníku jste nebyl nic jiného, než podrážděný spratek, bouřící se proti samotné myšlence, že jste postrkován po šachovnici v Albusově osudové hře s Temným Pánem. Že nemůžete ovlivnit její průběh a nevíte, co se děje. Popíráte, že vás využíval?“ Snapeův hlas byl tak kousavý, jak ho Harry ještě nikdy neslyšel. A nic z toho nemohl popřít. Ale neodpověděl, protože odpovědět by znamenalo....

„A když jste byl v šestém ročníku, požádal šestnáctiletého chlapce, aby ho donutil vypít lektvar, o kterém věděl, že ho zabije.“

„Dost,“ zaprosil Harry.

„On věděl, že ho zabije a přesto byl ochoten nechat toho mladého muže, chlapce, který mu byl takřka vnukem, nést takové břímě.“

„Přestaňte, proboha!“ vykřikl, a tentokrát se ani nesnažil zadržet slzy.

„Dobře. Chci vás pouze upozornit na skutečnost, že jsem nebyl jedinou osobou, zodpovědnou za Brumbálovu smrt. V téhle radostné události jsme byli namočení oba. Vy a já jsme byli figurkami na šachovnici až do samého konce. Kvůli násilnické touze Temného Pána po moci byl Brumbál nucen použít každý nástroj, který byl k dispozici, aby ho zastavil, bohužel včetně vás i mě. Brumbál byl stejně nemilosrdný, jako lord Voldemort. Naštěstí měl víc morálky. Nenáviděl, že nás využívá, ale využíval nás, jak mohl.“

„Ano,“ přiznal Harry šeptem, a žaludek se mu bouřil. Protože to všechno byla do puntíku pravda, čistá, ničím nepřikrášlená pravda. Snape nazval věci pravými jmény. „Ale co to má společného se ztrátou vaší magie a …?“ přežitím.

Spojené ruce pomalu a rozvážně klesly dolů, takže Harry viděl Snapeovi do tváře. „Takže pochopíte, když řeknu, že tady žiju po svém. Nikdo teď není mým pánem. Možná nemám magii, ale taky mě Ministerstvo nepoužívá jako ukázku napraveného smrtijeda. Předváděli se s vámi při každé příležitosti a vodili vás všude jako nějakou pouťovou atrakci? Podle výrazu ve vaší tváři vidím, že ano. Tady jsem svým vlastním pánem. Poprvé po letech, pane Pottere, po desetiletích, se nezodpovídám nikomu jinému, jen sám sobě.“

„Nerozumím,“ prohlásil Harry kategoricky.

„Jednodušeji už to vyjádřit nemohu. Přežil jsem, protože jsem začal žít po svém. Nezapírám, že některé dny jsou horší, než jiné. Bohužel, pane Pottere, nesu další břemeno, které vy nemáte. Po řadu let jsem používal magii zavrženíhodným způsobem. Nejprve ve službách lorda Voldemorta, poslední roky ve službách Albuse Brumbála. Mohl byste tvrdit, že to bylo nezbytné. Že jsem to dělal pro vyšší dobro. Albus by to tak viděl. Viděl jste z války dost na to, aby vám došlo, že podobný argument dokáže uchlácholit pouze někoho Brumbálova ražení. Věřím, že ten člověk byl skutečně přesvědčen, že veliké zlo spáchané s úmyslem učinit veliké dobro ten hřích nějakým způsobem zmírňuje. Já tak optimistický nejsem; špatnost je špatnost.“ Snape se pohnul ke dveřím. „Magie je dar. Někdo by to mohl vidět tak, že jsem ztratil to, co jsem tolik zneužíval. Tato útěcha, jestli to tak mohu nazvat, vám chybí. Ale moje rada zůstává stále stejná. Postavte se na vlastní nohy a žijte svůj život tak, jak sám chcete, za svých vlastních podmínek, pane Pottere.“

„Být kuchařem je pro vás „žít život tak, jak sám chcete?“ zeptal se Harry nevěřícně. Takhle to Snape určitě nemyslel?

Snape už měl ruku na klice. „Ano, pane Pottere, jakkoliv těžké vám připadá tomu uvěřit. Ta jídelna je moje. Servíruji to, co se mi chce vařit. Zaměstnávám, koho chci. Dokonce určuji, kdo smí překročit můj práh. Je to skromná a bezvýznamná existence, ale myslím, že se mnou budete souhlasit, že život na velké scéně jsem žil řadu let. V některých ohledech byla ztráta mojí magie jen malou cenou za svobodu. Sbohem, pane Pottere.“ A byl pryč.

* * *

 

Pozn. překl.: V textu je zmínka o tetování pana Pereze v podobě slz na tváři - tetování s motivem slzy má mnoho významů. Umísťuje se pochopitelně pod oko, nejčastěji pod levé. Největší spojitost má s vězením a gangy. Mnoho gansterů si ji nechává vytetovat jako připomínku zemřelého kamaráda, či jako památku na strávený čas v kriminálu. Nejčastěji se tetuje, pokud někdo z rodiny (nebo gangu) zemřel, byl uvězněn či zabit.