Actions

Work Header

Kultura stolování

Chapter Text

„Kurva!” 

Uskočil. Kurva. Kurva. Kurva. „Co to — to! Co to je!” Zběsile gestikuloval k jeho klínu. Oba seděli na jeho posteli, nazí a natěšení.

Až doteď. 

„Hmm?” 

Evan ukázal prstem. Tam. Tam sakra! Copak seš slepej?! Nejednou se přistihl, jak se mu myšlenky zatoulaly k úvahám nad tím, jaké to tam dole mají; obzvlášť pokud ve městě zrovna pobývala nějaká wraithská delegace. Občas se dokonce přistihl při úvahách nad tím, jak někoho z nich svléknout donaha, aniž by to vyvolalo mezigalaktický diplomatický incident. A musel si přiznat, že svést nějakého Wraitha paradoxně patřilo do kategorie neproveditelné.  

Todd měl pěkného ptáka. Zelený. Potetovaný. Velmi dobře vybavený. V tom všem se ve svých odhadech major trefil. Jen kolem špičky Wraithova majestátního údu…

Hýbalo se to! 

„Co to sakra je?” zopakoval naléhavě. Wraith stočil pohled do svého klína.

„Ah, vy myslíte falické třásně? Nikdy jste je neviděl?”

Nejen neviděl. Doteď ani netušil, že existují. 

Zakroutil hlavou.

„Na co… je máte?”

„Na spoustu věcí,” uculil se, ale určitou odpověď mu samozřejmě nedal. „Sáhněte si,” vyzval ho, ale když se k tomu Evan příliš neměl, vzal ho za zápěstí a přiměl ho přiblížit se dostatečně blízko. K Evanovu zděšení se třásně pohnuly směrem k němu. Vlnily se jako klubko hadů. 

Třeštil na ně oči. 

Jeho vnitřní cringe dosáhl vrcholu, když se mu ta třásňovitá pseudochapadélka začala omotávat kolem konečků prstů. Kdyby mohl, vytrhl by se. Jenomže nemohl. Nedokázal to. 

„To je dobré…” usmál se potěšeně Wraith a začal příst. „Líbíte se.”

„Nejsem si jistý…” Jemně za ně zatahal, avšak chapadélka zesílila stisk, jako by nechtěla, aby se pustil.

„Přece byste se neochudil o takový zážitek.”

Ale jo, ochudil. 

„Já…”

„Že ne, majore?” zavrněl s patřičným důrazem. „Vy přece také rád zkoušíte nové věci.”

„Mluvili jsem o jídle! O ovoci! Rozhodně jsem nemyslel…”

Vetřelčí ptáky. 

„Tak to berte jako takový vesmírný banán,” pokrčil Wraith rameny.

„Cože?!” vyjekl a konečně se mu povedlo prsty vyvléknout z nenechavých smyček, které chapadélka kolem jeho ruky pletla. Cítil, jak mu rudnou tváře a uši. „To — to přece — ”

Bylo to tak ujetý. 

„Můžeš už laskavě přestat s těma vadnýma narážkama?” požádal ho nakonec dopáleně. Úplně mu to zkazilo chuť v čemkoliv pokračovat. Wraith změnu v jeho rozpoložení vycítil. Pokusil se majora zase udobřit polibky a smyslnými doteky, a bylo by se mu to i podařilo, kdyby Evanův pohled opět nesklouzl k jeho klínu. 

„Co je zas tohle!” Pohotově od sebe Wraitha odstrčil. Najednou to tam vypadalo skoro lidsky. Třásně prostě zmizely. Nechápal to.

„Stáhly se,” vysvětlil.

„Stáhly?” pozvedl tázavě obočí.

„Snad si nemyslíte, že tu budou povlávat celý den, když se jim nevěnujete.” Evanovi neušel lehce káravý tón jeho hlasu. Jako by to snad byla jeho vina.

„Ale já se jim nechci věnovat,” namítl.

Wraith se jen usmál – a rychle ho přiměl změnit názor.  

 

Todd ležel na zádech, pohodlně usazený na posteli. Evan seděl obkročmo na něm, a zatímco svůj klín bez zdráhání nastavoval Toddovu jazyku, sám se – již velmi ochotně – snažil popasovat s jeho tlustým ptákem v puse. Třásně ho šimraly na patře, vlnily se a svíjely, ale nebylo to tak zlé, jak se obával. Nebylo to vůbec zlé. 

Třásně byly pružné a překvapivě příjemné na dotek. Občas se úplně stáhly, jako by zalezly do ulity. Evan si všiml, že po nich na kůži zůstaly drobné vystouplé hrbolky tmavší kůže – a že byly nesmírně citlivé na dotek. Todd vrněl slastí pokaždé, když po nich přejel jazykem. 

Za současných podmínek však Evanovi přišlo nesmírně náročné stejnou měrou poskytovat rozkoš, jako ji přijímat. Obzvlášť když Todd nezůstal jen u jeho ptáka. Kdepak. Neméně pečlivě obšťastňoval jeho koule, jazykem rejdil po hrázi až se citlivá nervová zakončení tetelila blahem. Evan mručel a sténal i s plnou pusou, snažil se Toddovi oplácet stejnou mincí, ale bylo toho na něj příliš. 

Nechal si ho vyklouznout z pusy. 

„Todde…” zachraptěl. „Todde!”

Wraith ustal ve své bohulibé činnosti. „Majore?”

„Nepřeháníme to už trochu?”

„Jen trošičku.” Nezdálo se, že by ho to zvlášť trápilo. Roztáhl majorovy půlky a mrštným jazykem vklouzl mezi ně. Evan vyjekl. Nečekal to. Ten vlhký pocit naplnění. Pronikal do něj a zase ven. Hlasitě to mlaskalo. Rozhodně se mu to líbilo víc, než by mělo, ale v tomhle stavu nemohl pokračovat, pokud se nechtěl dočista zalknout. A tak Toddovi střídavě honil a jen lehce cvrnkal do třásní, jemně se jimi probíral – a ony se mu dychtivě omotávaly kolem prstů. Přitom se snažil svůj zadek nastavit tak, aby měl Wraith co nejlepší přístup.

„Víš, jak jsi říkal, že jsem zase příčetný?” dokázal ze sebe vypravit mezi vzrušenými steny. 

Wraith jen neurčitě zamručel, jeho pusa byla příliš zaneprázdněná.

„Určitě možná s tím jakoby tak úplně nesouhlasím…”

Wraith se vrnivě zasmál. Opět se ozvalo nemístně hlasité obscénní mlasknutí.

„A chtěl byste si ještě trochu zapřehánět?”

Řekni ne.

Řekni ne. 

„Jasně.”

Tyvole. 

Wraith pokývl hlavou. „A uvědomujete si všechna možná rizika, která z toho plynou?”

Protože doteď si vážně jen hráli. 

Evan se nad tím chvíli zamýšlel. Už tak musí na ošetřovnu vysvětlit, proč už nemá zlomené ruce, proč má v těle Wraithský enzym a těch pár kousanců, škrábanců a cucfleků na tom nejspíš tolik nezmění.

Průser bude mít tak jako tak. 

„Risknu to, Todde.”

„Dobrá tedy.”

Opět změnili pozici. Evanovi se vlastně nechtělo opouštět hladké a chladivé tělo s vyrýsovanými svaly, na kterém se tak příjemně leželo, ale co se dalo dělat.

„Co je?” zeptal se. Wraithův výraz ho znepokojoval, ačkoliv jej zatím nedokázal správně interpretovat. 

„Nemám… myslím, že tomu říkáte kondomy?” přiznal skoro až s rozpaky. „A ty vaše mi určitě nepadnou.”

„Popravdě,” přiznal Evan neméně rozpačitě, „já tu ani žádný nemám.” To, že si je v tom stresu a šílenství posledních týdnů jednoduše zapomněl nafasovat, se mu už ale přiznávat nechtělo. „Ale pokud ti to nevadí, můžeme se obejít bez nich.”

Kam se u všech čertů poděla jeho soudnost?

„Nemůžu od tebe chytit nějakýho vesmírnýho syfla, že ne?” ujistil se ještě rychle.

Wraith nechápal. 

„Pohlavně přenosnou nemoc.”

Zorničky se mu zúžily. Vypadal dotčeně.

„Ujišťuji vás, že z strany nic takového nehrozí.”

„Z mé taky ne,” vyhrkl. „Carson nás všechny pravidelně testuje.”

Proč má nutkavou potřebu se před ním obhajovat? Nechápal.

Wraitha však pohlavně přenosné nemoci očividně vůbec netrápily. Jakmile Evan vyblekotal ještě pár nervózních a nesouvislých vět, prostě se před něj natáhl na břicho, roztáhl nohy. 

„Začněte vy.”

Evan v první chvíli nemohl uvěřit, že mu jen tak nastavil zadek. Hezký a vypracovaný. Pevný. A samozřejmě potetovaný. Neodolal a nejdřív jen přejížděl bříšky prstů po liniích jednotlivých obrazců. Křížily se a splétaly. 

Natáhl se k nočními stolku. Kondomy tu sice neměl, ale lubrikační gel ano. 

„Ehm,” zamával tubou, „tohle je…”

„V pořádku. Znám to. Nedělám to poprvé.”

Ani s člověkem.

Ani s pozemšťanem.

„A použijte prsty. Nebojte se. Mám to tak rád.”

„Oukej…” přikývl. Měl rád, když mu partneři narovinu řekli, co od něj čekají – ale zrovna od něj by uvítal takovou upřímnost i v jiných věcech než jen v posteli.

Prstit Wraitha nebyl problém. Šlo to hladce. Jeden prst. Druhý. Třetí… Podle všeho by snesl i víc, ale na nějaké větší experimenty v sobě Evan zatím nenašel odvahu. Stačilo mu, že Todd byl uvolněný a moc si to užíval. Evana překvapilo, že mu něco takového vůbec dovolil, ale pak mu došlo, že vhledem k tomu, jaké měli Wraithové drápy, si tohle moc často dopřávat nejspíš nemohl a jen se rozhodl využít příležitosti. Dělal mu dobře, ale musel si přiznat, že ano, byl strašlivě nadržený, a i když věděl, že předehru nebylo radno podceňovat.

Bože, chtěl píchat!

Chtěl píchat Wraitha.

„Jen do toho,“ povzbuzoval ho.

Podruhé už se pobízet nenechal.

„Oh, kurva!“ zasténal slastně, když poprvé přirazil. To, že se vyspí s Wraithem, už tak nějak zpracoval – ale takhle, to mu ještě stále připadalo příliš neskutečné. Měl obavy, že si z něj Todd jen vystřelil, že mu za tohle utrhne hlavu, že pro něj nebude dost dobrý... A tisíce dalších. Vážných, absurdních i malicherných. A podle všeho neoprávněných. Todd hlasitě předl a nezdálo se, že by mu nějak vadila absence třásní či jiné mezidruhové rozdíly. To Evana nabudilo ještě víc.

Jenomže rozdíly v jejich fyziologii se přeci jen projevily. Todd dokázal zatnout svaly nějakým neuvěřitelně zvláštním způsobem, který Evan navzdory veškeré snaze už nedokázal vydržet. Stalo se tak poté, co Wraithovi bezděky přejel dlaní po ostnech, které mu vystupovaly na páteři. Očividně ho drbání na zádech dokázalo pěkně rozrajcovat, ale protože to Evan nečekal, ujelo mu to.

„Awww, kurva!“ Naposledy mocně přirazil a bylo to. Svalil se vedle něj. Prohrábl si zpocené vlasy. Bylo to příjemně unavující, ale také poněkud neohleduplné.

Todd se převalil na záda, dával tak vyzývavě na odiv svůj stále neukojený chtíč.

„Emm… můžu…?“

„Můžete.“

Evan se tedy začal probírat rukou v jeho klíně. Stále ho to trochu znervózňovalo. Třásničky se mu opět chtivě omotávaly kolem prstů, stahovaly se a zase se vysunovaly. Přemýšlel, jaké to bude, cítit je v sobě. Nakonec vzal Wraithův úd do úst. Sál a lízal. Jemně rozhrnoval třásně špičkou jazyka. Zlehka je svíral mezi rty. Hrál si s nimi.

Todd ho přitom upřeně pozoroval a tiše vzdychal. A když už Evan věděl, že je blízko, protože se celý napnul a třásničky se začaly svíjet víc než obvykle, když mu chtěl konečně dopřát slastné vyvrcholení, trhl mu Wraith s hlavou dozadu.

„Au! Hej – !“

Vtiskl mu hrubý polibek na rty a do dlaně tubu s lubrikačním gelem.

Evan se nervózně usmál, aby zakryl rozpaky.

„Víš, já s Wraithem vlastně nikdy tak úplně…“

„Je mi to jasné, ale už jste si jistě všiml, že mezi námi zase takové rozdíly nejsou.“ 

„Nó…“ Míra (ne)rozdílnosti v jejich biologii byla silně subjektivní. A nešlo jen o třásně.

„Jestli nechcete, tak nemusíme,“ ujistil ho.

„Ale já chci.“

Nanesl si trochu gelu na prsty a začal se připravovat. Lehl si na záda. Roztáhl nohy. Nadzvedl se. Jeden. Dva. Tři. Všiml si, jak se Wraithovi stáhly zorničky. Líně se hladil v klíně, aby alespoň trochu ulevil svému vzrušení, už tak vybičovanému na hranici únosnosti.

„Líbí se ti to, hmm?“

Wraith s tichým zavrčením odhalil zuby.

„Připravený, majore?“

„Taky bys chtěl, co?“ ušklíbl se. Už byl zase tvrdý a vzrušený. Wraith nespokojeně frkl a pohodil hlavou. Major to protahoval. Napínal ho.

„Majore…“ zavrčel s narůstající netrpělivostí.

„Evane,“ opravil ho s drzým úšklebkem.

Evane,“ zopakoval a lehl si vedle něj, tak aby mu mohl hledět do tváře.

„Tak to řekni, Todde. Copak bys chtěl?“

„Šukat,“ odvětil bez zaváhání.

„Páni, kdo tě takový slova učí? Sheppard?“

Wraith vycenil zuby v úsměvu a užuž se chystal pronést nějaký drze nemístný dvojsmysl.

„Víš co, radši mi to neříkej,“ utnul ho Evan zavčas a pro jistotu mu přitiskl prsty volné ruky na rty. Když se do nich Wraith laškovně zakousl, osvobodil konečně i svou druhou ruku. „A pojď si zašukat, ty nedočkavče.“

„O tom, kdo z nás je tu ten nedočkavý, bych pomlčel,“ sykl Todd, ale hbitě se přesunul nad majora. Rychlým očním kontaktem se ujistil, že skutečně může, a zasunul.

Evan vyjekl. Zastudilo to. Trochu. Ale rychle si na ten nový nezvyklý pocit zvykl.

„V pořádku?“ U lidí se vždy raději ptal nahlas, pocity a myšlenky, které z nich vycítil, byly často zkreslené a nejednoznačné. Proto také většinou volil pozici, kdy se jim mohl dívat přímo do tváře.

Evan přikývl. Bylo to skvělé. Šlo to až podezřele hladce, musel zatáhnout třásně.

A tak Todd začal přirážet.

„Oh, kurva, kurva, jó, Todde, jó,“ povzbuzoval ho. Tiskl ho k sobě, tahal za vlasy, škrábal a kousal. „Víc, víc, prosím, víc, šukej mě, no tak…“

Pak mu s překvapeným výkřikem zatnul nehty do ramene.

„Copak?“ zavrněl Wraith do polibků, přestože moc dobře věděl, co se stalo.

Major na něj třeštil oči.

„To – to – Todde, to je… to jsou…“

Wraith se tiše zasmál. „Líbí?“

„To – to – “ Zbytek zanikl v Evanově vzrušeném sténání.

„Takže už víte, k čemu slouží?“

K tomu, aby ho přivedly k šílenství, pomyslel si Evan. Bylo to něco neuvěřitelného. Taková rozkoš. Měl pocit, že mu z toho exploduje mozek. K jeho překvapení však Todd brzy zvolnil tempo. Předl a vrněl mu do ucha v jazyce, kterému Evan nerozuměl, líbal ho a laskal.

A přiváděl ho k šílenství pomalými, hlubokými přírazy.

Evan se pod ním svíjel, naříkal a sténal.

Chtěl, aby přestal.

Ihned.

Nechtěl, aby přestal.

Nikdy.

Opět zrychlil. Evan věděl, že už to déle nevydrží, že to není v lidských silách. Udělal se. Znovu. A přesně v ten moment Todd temně zavrčel a celý se napnul. Načasování bylo nelidsky perfektní. Evan cítil, jak se mu útrobami rozlévá příjemný chladivý pocit. Ještě nikdy nic podobného nezažil.

A bylo to.

Todd se svalil vedle něj, zatímco Evan lapal po dechu, on se zdál jen mírně zadýchaný.

„Budeme pokračovat?“

Evan si prohrábl zpocené vlasy. „Dej… dej mi minutku, buď tak laskav.“

Měl pocit, že mu mozek snad vytekl ušima.

Přemýšlel, jestli to vůbec zvládne.

Znovu.



Vystřídali hodně poloh. O některých ani netušil, že existují a že je fyzicky možné je zvládnout — ale pokud byl alespoň jeden z páru Wraith, možné bylo leccos. 

Evan ležel ve své posteli na propocených pokrývkách, příliš zmožený příjemnou únavou na to, aby se šel osprchovat, i když věděl, že by měl. To něco, co mu stékalo po stehnech a pomalu tam zasychalo, ho k tomu dříve či později stejně donutí.

„Asi…” Líně se převalil a přivinul se k chladnému vrnícímu tělu. „Asi budu Wraithský děcka zachraňovat častěji.”

Todd se tiše zasmál a přitáhl si ho blíž k sobě. „Když jsme u těch dětí, majore,” broukl tiše, ale s neskrývaným zájmem, „jakou používáte ochranu?”

Evan se usmál nad nečekaným obratem v konverzaci. Wraithové měli opravdu zvláštní způsoby. „Vždyť jsme to už řešili – ”

„Doktorka Kellerová mi jednou popisovala fungování ženské hormonální antikoncepce, ale vážně by mě zajímalo, jak funguje ta mužská.”

„Žádná mužská není, Todde.” 

„Takže tělísko?”

„Co? Mužská antikoncepce neexistuje… jenom kondom.“

„Ale my jsme nepoužili kondom“

„Proto jsem se ptal na ty vesmírný syfly…“

„Ale jak tedy bráníte nechtěnému početí?“

„Kondomem, přece! Jsem chlap a ty – ty přece taky!” 

„A?” 

„A?!” 

„Máte přece ATA gen.”

Nechápal, co se mu tím snaží říct. 

„Což znamená…?”

Wraith se zamračil. „Vy vážně nic nevíte?”

„O čem to sakra mluvíš?!” Samým rozrušením se vymanil z jeho objetí a posadil se.

Wraith chvíli zadumaně mlčel.

„Upřímně…“ Když opět promluvil věděl Evan, že cokoliv řekne, bude to naprosto totální galaktický megaprůser. „Nevadilo by mi zplodit ještě pár mladých, ale ve vašem případě si nejsem tak jistý, asi byste si měl co nejdřív zajít na ošetřovnu a nějak to s doktorem Beckettem vyřešit.”

„Ale co! Já přece nemůžu – nemůžu mít děti! Ne takhle!”

A už vůbec ne s tebou!

„Je to proti přírodě!“ zařval nakonec, aby tím dodal svým argumentům patřičnou váhu.

„Ve vaší galaxii možná,“ připustil. „Nikdy by mě nenapadlo, že můžete mít sex, aniž byste věděli, jak to funguje se včeličkami a kytičkami v téhle galaxii.“

„Počkej, počkej chviličku.“ Evanovi se třásl hlas. Nesnášel se za to. A ještě víc se nesnášel za to, na co se chystal zeptat. „Takže mi chceš říct, že já – – můžu s tebou, že můžu s tebou mít…“

„Děti,“ dořekl za něj Todd a přikývl.

Jako by vůbec o nic nešlo.

Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Evan si zajel dlaněmi do vlasů. Zhluboka se nadechl. A ještě jednou. A vůbec to nepomáhalo. Naopak. Nejen, že bude muset na ošetřovně vysvětlit, proč už nemá zlomené ruce, proč má v těle Wraithský enzym a na těle kousance, škrábance a wraithskou mrdku.

K tomu všemu si bude muset přidat ještě těhotenský test.

A sakra dobrou obhajobu.

„Já – Já přece nemůžu mít děti!“ zakroutil hlavou. „My dva. Spolu?! Prostě ne!“

„Klid majore. Třeba to nebude – “

„Děláš si prdel? Při mé smůle? Už teď to budou při nejmenším paterčata!“

Todd se odmlčel a zahleděl se před sebe, do neurčitého bodu na stěně, očividně uchvácen tou představou.

„Nebudou to paterčata!“ zařval a praštil ho pěstí do ramene. „Slyšíš!“

„Ano, slyším vás,“ povzdechl si vrnivě. „Ale uvidíme…“ Sjel ho pohledem a nepříjemně dlouho přitom zůstal na jeho podbřišku. „Za několik měsíců, pokud budeme mít štěstí.”

„Štěstí?!” vybuchl Evan. „Já ti dám takový štěstí, ty jeden…“

Takový dárek si od Todda nepředstavoval ani v nejhorší noční můře.