Actions

Work Header

Baby in a box

Chapter Text

Zlatý lektvar probublával a blížil se k varu. Kousky rozdrcených cesmínových bobulí vířily v kypící tekutině, maličké červené skvrnky uvnitř medově zbarveného víru. Pokud jeho výpočty byly správné, tak v kombinaci s lahvičkou Stálepříjemného lektvaru a špetkou skřítčího prášku by znásobily účinek koeficientem 2,5. Obvykle se ve svých výpočtech nemýlil, ale jak každý mistr lektvarů věděl, magie se projevuje při vaření, ne v teorii.

Snape se natáhl pro své krystalové míchadlo (velikost 5, růžový opál), ponořil ho do lektvaru pod úhlem přesně 70 stupňů a začal míchat. Čtyřikrát po směru hodinových ručiček, šestkrát proti směru a pak zase třikrát po směru. Z kotlíku se vyvalil oblak vůně, která byla dost silná na to, aby ho donutila škubnout nosem, nebyla však však neočekávaná nebo nežádoucí. Jeho lektvar se dostal do slučovací fáze, kdy každá přísada uvolnila svou magickou sílu a reagovala s látkami okolo sebe. To obvykle vedlo k nějakému druhu změny, která se mohla projevit vůní, zvukem, nebo dokonce nějakými nepřirozenými projevy. Snape cítil, jak magie z lektvaru prochází jeho pažemi a brní mu pod kůží. Tento pocit byl u každého lektvaru jiný. Některé temné lektvary dokonce požadovaly bolest, aby dosáhly své úplné účinnosti. Ne však tahle jemná směs, mírné šimrání bylo všecko, co způsobovala.

Když pocit ustoupil, zvedl míchadlo a opatrně ho položil do držáku. Teď už potřeboval lektvar jen dva dny udržovat na mírném ohni, aby byl hotov. A pokud jde o testovací fázi....

„Severusi?“

Snape ztlumil oheň a otočil se. Osoba stojící ve dveřích nebyla neočekávaná, nebo dokonce nevítaná, i když doufal, že po dokončení svého malého experimentu stihne ještě začít další várku Opilcova snadného rána. Poptávka v tomto ročním období byla vysoká.

„Severusi, hvězdy už mám, ale spadla mi jedna zlatonka, co měla na sobě strašnou spoustu čokolády a ta je teď na koberečku před sporákem a nemůžu ji oddělat. Trochu jsem do ní šlápnul, ale ne moc, a stejně jsou to moje starý ponožky!“

To všechno bylo řečeno tak rychle, že zachytil sotva polovinu slov, ale čokoládou pokrytý šestiletý chlapec stojící před ním byl pro něj dostatečným vysvětlením.

„Neříkal jsem ti, abys zůstal v kuchyni u stolu?“

„Ano, a to jsem taky zůstal, ale potřeboval jsem víc zelené polevy a ta byla na pultě.“

Snape se neptal, proč chlapec nenechal perníčky u stolu, léta zkušeností ho naučila, že s logikou se daleko nedostane, obzvláště u mladého Harryho Pottera. Za chlapcovými zády se táhla cestička z čokoládových stop až dolů do sklepa.

„Proč sis nesundal ponožky, než jsi šel sem dolů za mnou?“

Chlapec se otočil a překvapeně zíral na čokoládové šlápoty. „Ach!“

„Ano, ach“ povzdechnul si Snape. „Sundej si je a nech je tady, dám je později do prádla. V koši u schodů je čistý pár. Počkej!“ Chytil chlapce kolem pasu, než stačil odběhnout. „Vždyť tu čokoládu znovu všude rozšlapeš. Tergeo!“

Stopy zmizely a Snape nechal chlapce jít. Jak sledoval Harryho úprk po schodech, znovu žasnul nad chlapcovou neutuchající energií. Ráno strávili v Příčné ulici a Harry byl venku skoro celé odpoledne, létal na koštěti kolem zahrady, ale vypadal, že je ještě čilejší než obvykle. Snape, naproti tomu, by vůbec nepohrdnul pěkným zdřímnutím před krbem.

Následoval chlapce nahoru po schodech do kuchyně. Byla malá, to ano, ale zažraná špína a mastnota ze dnů Snapeova dětství byla pryč. Stále ho čas od času překvapovalo, jak důkladný úklid a generální oprava dům v Tkalcovské ulici změnily. Tobias ve svém domě nedovolil magii a Eileen odmítla uklízet po mudlovském způsobu a Snapeův otec by se samozřejmě nesnížil k ženské práci. Špína a prach převzaly vládu nad domácností, ale po dlouhém dni v práci (nebo v hospodě) na tom ani Eileen ani Tobiasovi příliš nezáleželo. Takže Snape si nikdy nedokázal tenhle dům představit jako skutečně vonící čistotou.

Čistý, samozřejmě, tak docela neplatilo o kuchyni po Harryho nehodě s čokoládou. Snape nemusel být mistr detektiv, aby si přečetl příběh, který mu vyprávěly tmavé otisky a šlápoty. Byl zde spáchán hrůzný zločin a obětí byl kuchyňský kobereček, dvě utěrky a něco, co vypadalo jako pár litrů čokolády.

„Můžeš to začarovat, aby se to vyčistilo?“ zeptal se Harry bez větší naděje, pokud šlo o koberec.

„Je to velmi nepravděpodobné.“ Snape se sehnul pro nešťastné dvě utěrky. „Ve skutečnosti to dokonce ani nebudu zkoušet, bylo by to jen plýtvání magickou energií. A pokud jde o zbytek této... válečné zóny...“

Mávnul hůlkou - Molly Weasleyová ho naučila velmi užitečné kouzlo – a většina čokolády zmizela. Bohužel, včetně té, která byla na Harryho pečlivě nazdobených perníčcích.

„Moje perníčky!“ Harry zíral s otevřenou pusou. „Tys odčaroval všechnu čokoládu!“

„A ty jsi zničil můj kuchyňský kobereček!“

Chvíli zírali jeden na druhého a pak se Snape rozhodl, že protože je dospělý, měl by situaci urovnat.

„Nechtěl jsem schválně odstranit čokoládu ze tvých perníčků. To je v podstatě kouzla, vyčistit čokoládové skvrny ze všech povrchů v blízkosti.“

Harry popotáhl. „Udělal jsem pro tebe kotlíky a trvalo mi celou věčnost dostat na ně polevu.“

Snape viděl pravdivost toho prohlášení, poleva, která pokrývala stůl a větší část kuchyňské podlahy to dosvědčovala. Odkašlal si. „Omlouvám se, Harry.“

Už to nevnímal jako divné, omluvit se malému klukovi, který mu dosahoval sotva k pupku. Zcela jistě se nikdy nikdo neomluvil mladému Severusovi nebo neuznal, že by mohl mít nějaký důvod ke stížnosti. Nějakou dobu trvalo, než si Snape uvědomil, že nemůže požadovat dobré chování od Harryho, jestliže není připraven nabídnout totéž.

„To je dobrý, řekl bych.“ Harryho popotahování se zmírnilo. „Já se taky omlouvám za ten nepořádek.“

To byla další věc, na kterou si musel zvykat, Harryho schopnost okamžitě odpouštět. Snape si hýčkal svou zášť jako si jiní opatrovali své suvenýry, omílal ji ve své mysli stále dokola a prozkoumával každý detail. Ani nevěděl, že existuje jiný způsob, dokud nepřišel Harry.

„Nech mě, ať se podívám na ty kotlíky.“

Perníčky upekli společně, než Snape sešel do své laboratoře a zdobení přenechal Harrymu. Kotlíky, hvězdy, měsíce, vánoční stromky, kočky, zlatonky a hippogryfové pokrývali tácy, všechny tvary vykrajovátek, která si Harry pečlivě vybral na Příčné ulici.

„Koukej, na tyhle kotlíky jsem dal zelenou polevu, protože je v nich Zubyčistící tonikum a na tyhle modrou, aby vypadaly jako s lektvarem proti bolení hlavy a tyhle se žlutou a s červenou jsou s tím novým lektvarem, cos dělal.“

Snape uznale přikývl hlavou, chlapec si barvy pamatoval správně. „Velmi dobře, Harry. A co kdybychom uvařili další hrnec čokolády a dokončili to společně?“

Harry se usmíval od ucha k uchu. „Vážně? A budeš pomáhat a všechno?“

Snape zvedl obočí. „Nedůvěřuješ mým zdobícím schopnostem?“

Rázné přikývnutí a chichotání. „Věřím ti.“

Tenhle chlapec nebude zmijozel, pomyslel si Snape, když postavil hrnec na sporák, ale ta myšlenka ho už netrápila. Jestli bude Harry šťastný v Havraspáru, Mrzimoru nebo nedejmerlin v Nebelvíru, Snapovi bude jedno, kam byl zařazen. Ale rychle si připomněl, že uplyne ještě spousta času, než Harry odejde do Bradavic.

Harry vylezl na stoličku vedle Snapea a sledoval, jak se čokoláda v hrnci pomalu rozpouští. „Můžu míchat?“

Snape mu podal lžíci. „Tak opatrně. Nespal se.“

Harry přikývl. „Desetkrát po směru hodinových ručiček,“ řekl soustředěně, oči upřené na pohyb lžíce. „A pětkrát proti směru. Tak musíš vařit čokoládu.“

„Ano?“ Snape cítil, že mu zacukaly rty.

„Jo,“ řekl Harry. „budu mistr lektvarů, až vyrostu. A můžu se přijít později podívat na tvůj nový lektvar?“

„Můžeš, ale až potom, co tady uklidíme.“

„Je už úplně hotový?“

„Ne tak docela,“ řekl Snape, „ještě se musí nechat dva dny odstát, než ho budu moct vyzkoušet.“

„Můžeme ho vyzkoušet sami?“ zeptal se chlapec vzrušeně.

Snape testoval některé experimentální lektvary na sobě, někdy s velmi neobvyklými výsledky. „Můžu pomáhat?“

„Až si budu jistý, že je to bezpečné,“ řekl Snape pevně. Harry chtěl pomáhat už předtím, a při jedné památné příležitosti si namočil prst do Nadnášecího lektvaru a olízl ho dřív, než ho Snape stihl zastavit. Tehdy čtyřletý chlapec se pak šest hodin pohupoval u stropu, dokud Snape nedokončil protilátku.

„Chutná dobře? A na co je?“

„Jeho chuť by měla být přijatelná,“ odpověděl Snape, „něco mezi karamelem a skořicí, tedy jestli dopadne tak, jak jsem ji naplánoval. A říkal jsem ti už předtím, na co je.“

Harry důležitě přikývl. „Způsobuje, že o Vánocích jsou na sebe lidi hodní.“

„Hrubé, ale výstižné shrnutí,“ pomyslel si Snape. Jeho hlavní odběratel, majitel Pendergraftových lektvarů na Příčné ulici, ho požádal o vyvinutí speciálního lektvaru, který by dokázal utišit podrážděné nervy a předcházet rodinným hádkám v průběhu svátků. Po nezbytných výzkumech Snape přišel se Zlatou směsí, která v současné chvíli probublávala v jeho laboratoři a která vypadala nadějně co do splnění potřeb k smrti vyčerpaných rodičů a trpících manželek.

„Jak se ho chystáš pojmenovat?“ zeptal se Harry.

„Ještě jsem se nerozhodl. Jak bys mu říkal ty?“

Harry se zamyslel, hlavu nakloněnou na stranu, ale nepřestával míchat. „Grinch killer. Protože po tom lektvaru jsou lidé přátelští a nejsou jako Grinch.“ *)

Snape zamrkal. „To je... velmi dobré, Harry, a je to mnohem lepší než cokoliv, s čím bych mohl přijít sám. Pendergastovi se to bude líbit, to je jisté.“

Harry se na něj zářivě usmál. „Je už čokoláda hotová?“

Snape přikývl, v myšlenkách stále u nově pokřtěného lektvaru. Harry přišel s nějakými názvy lektvarů už dřív, a některé z nich byly velice chytlavé, nakolik to Snape mohl říct. Merlin nedopusť, začínal znít jako Narcisa, která v jednom kuse mlela o Dracových přednostech, ale ten chlapec skutečně uměl zacházet se slovy. Možná by mu, celkově vzato, mohl vyhovovat Havraspár.

„Můžeš dělat kotlíky, jestli chceš.“ Harry se naklonil přes stůl a vytáhl židli pro Snapea. Chlapcovy tváře zářily vzrušením. „Budu dělat zlatonky, zbývá mi spousta žluté polevy.“

Snape se posadil a prohlížel si tácy s už nazdobenými perníčky. Nevzpomínal si, že by jich dělali tak velké množství. Zdálo se, že příštích pár týdnů by mohli být živi pouze z čokoládových kotlíků a zlatonek.... i když na druhou stranu, možná že ne. Harry ho otravoval, aby po svátcích povolil návštěvu nejmladšího Weasleyho a Snape neměl nejmenší pochybnost, že ti dva by se postarali o jakékoliv zbytky sladkostí.

„Severusi?“ Snape vzhlédl od kotlíku, pokrytého čokoládou. „Ano?“

„Zítra už jsou Vánoce, ale dárky ještě nebudou, že jo?“

Snape přikývl. Předtím už o tom mluvili. „Ano, zítra je 24. prosince, také se mu říká Štědrý den. Podle kouzelnické i mudlovské tradice se dárky, které můžeš, ale nemusíš najít pod vánočním stromkem, rozbalují ráno 25. prosince.

Zachoval vážnou tvář, když koutkem oka sledoval chlapce. Harry si zkousl dolní ret, když namočil štětec zpátky do čokolády.

„Severusi?“

„Hmm..“

„Myslíš, že pod naším stromkem budou dárky?“

Snape zvedl jeden ze svých kotlíků a předstíral, že si ho prohlíží. „Myslím, že by tam mohly být nějaké kapky ze šanty kočičí pro Hekaté.

„A – a nějaké pro mě?“

„Nebyl jsem si vědom, že máš zálibu v kapkách ze šanty kočičí.“

Na chlapcově tváři se začal objevovat úsměv. „Děláš si ze mě legraci!“

Snape se trochu ušklíbl a otočil se zpátky ke svému kotlíku. Usoudil, že se nenarodil zrovna jako umělec, ale tyhle věci nemusely být nutně krásné, aby se s nimi Harry a Weasleyovic potomstvo mohli nacpávat. A Albus, samozřejmě. Ten muž tu bude na vánoční večeři a nepochybně bude Harryho bezostyšně rozmazlovat. Snape ještě nezažil Vánoce, ve kterých by starý muž dodržel limit dvou dárků, na kterém se dohodli.

„Severusi?“

Zdá se, že dnešní večer je časem otázek. Není divu, Weasleyovi chlapci byli hyperaktivní několik dní. Z mnoha „klidných činností,“ které zadala Molly Harrymu a svým synům ve své domácí škole Snape usoudil, že musí své rodiče otravovat nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně.

„Severusi?“

„Ano?“

„Když půjdu do postele, povíš mi příběh o tom, jak jsem začal žít s tebou?“

Požadavek nebyl tak úplně nečekaný, Harry ten příběh strašně rád poslouchal, obzvláště v této roční době. Vyprávění tohoto příběhu se stalo jejich vánoční tradicí.

„Jestli do té doby nebudeš příliš unavený.“

Harry se usmál. „Nebudu.“

* * * *

Snapeův dětský pokoj bylo neradostné místo, s okny trvale zčernalými od sazí z nedaleké ocelárny. Jednoduché prach odpuzující kouzlo by ho mohlo udržet čisté, ale Snape usoudil, že to Eileen nestálo za tu hádku, která by nevyhnutelně následovala. Všichni měli okna pokrytá sazemi, kdyby je najednou Snapeova kouzelnická manželka udržovala zářivě čisté, sousedi by začali klevetit... aspoň podle Tobiase.

Ocelárnu zavřeli v 70. letech a tím se zbavili i neustálého hluku a všudypřítomných sazí. V těchto dnech byly opuštěné budovy magnetem pro odvážné děti, které házely do oken kameny nebo si stavěly skrýše v opuštěných výrobních halách.

Snapeův chlapecký pokoj vypadal v těchto dnech naprosto odlišně, včetně oken, přes která nyní skutečně bylo vidět. Hrubou omítku pokryly bleděmodré tapety, záclony nevypadaly jako hadry na úklid, byly tam hračky na policích, obrázky na stěnách a malý pracovní stůl, u kterého Harry strávil mnoho hodin kreslením a malováním. Ve Snapeově životě existovala doba, kdy by ho tyto změny mohly rozhořčit – proč by si Potterův spratek zasloužil víc, než kdy v životě měl on sám? Potter, idiotský Potter se svým špičkovým koštětem, svými novými hábity a svým arogantním úsměvem.

Ale James Potter byl v těchto dnech jenom vytrácející se vzpomínkou, jen vybledlou připomínkou času a místa, které Snape už dávno opustil. Teď tam byl jen Harry a Harry si zasloužil všechno, co by každé dítě mělo mít. Dřívější pitomost jeho otce s tím neměla nic společného.

Urazil jsi dlouhou cestu, Severusi,“ řekl mu Albus asi před rokem. Snape místo odpovědi jen zavrčel a pokrčil rameny. Mnohem raději by trávil čas nakládáním potkáních mozků nebo dokonce uklízením Harryho nepořádku v koupelně, než aby se připojil k sentimentálním duševním analýzám starého muže.

Když už mluvíme o tom nepořádku.....

Copak jsem ti neříkal, abys ručník po použití pověsil?“

Harry strčil hlavu do dveří od koupelny. „Pověsil jsem!“

Tak proč je, prosím tě, na podlaze?“

Aha“ Harry přišel, sebral neposlušný ručník a pověsil ho pořádně na věšák. „To musel spadnou až pak, co jsem ho tam dal.“

Což je přesně to, co se stane, když ho tam hodíš, místo abys ho pověsil správně.“

Nehodil jsem ho!“

Snape si povzdechl. „Šup s tebou do postele a žádné další sladkosti po vyčištění zubů. Nemysli si, že jsem neviděl, jak pašuješ perníčky!“

Ve skutečnosti jeho zmijozelská stránka tleskala nenápadnému vklouznutí sladkostí do kapsy, ale jako – merlin pomáhej – rodič, nemohl předstírat, že to neviděl.

Jaké perníčky?“ Harry se zazubil, utekl do své ložnice a jako obvykle se vrhnul do své postele..

Proč to pekelné dítě musí dělat takový rámus kamkoliv jde, Snape nevěděl. Znovu vzdychnul, sebral ze země Harryho svetr a rifle a následoval chlapce do jeho pokoje. Harry už byl zachumlaný ve svým přikrývkách a Hekaté ležela stočená v jeho nohách.

Severusi?“

Snape přehodil chlapcovo oblečení přes židli u stolu. „Ano?“

Nejsem vůbec unavený.“

No a?“

Hmm..pravděpodobně budu vzhůru hodiny a hodiny.“

To je smůla, když víš, že dlouhé hodiny nebudeš mít na práci nic jiného než ležet a zírat do stropu,“ zamumlal Snape.

Ale řekl jsi, že bys mi vyprávěl ten příběh, jestli nebudu příliš unavený.“

Řekl jsem, že?“ Snape se posadil do křesla vedle chlapcovy postele. „Dobrá, myslím, že sliby by se měly dodržovat.“

Jo, příběh, příběh!“ Harry vzrušeně nadskočil, až Hekaté zvedla hlavu a přísně na něj pohlédla.

Nejdřív se uklidni.“ Jaké kvantum cukru asi zkonzumoval při svém cukrářském dobrodružství? Jestli ho bylo vážně tolik, na kolik měl podezření, možná by Harry skutečně mohl být vzhůru „hodiny a hodiny.“ S tou myšlenkou si Snape povzdechl, naklonil se a vytáhl chlapci přikrývku až pod bradu. „A nevrť se tolik, nebo by se Hekaté mohla rozhodnout, že si dá k svačince tvoje prsty u nohou.“

Harry se zahihňal. „Řekneš mi ten příběh teď?“

Trpělivost je ctnost, Harry.“

Jo, to je to, co ti strýček Albus říkal, když jsi čekal na ty knihy.“

Snape povytáhl obočí. „Chceš slyšet ten příběh, nebo ne?“

Harry energicky přikývl, zavřel pusu a sevřel rty, aby ukázal, že je připraven poslouchat bez přerušování.

Tak tedy,“ řekl Snape, „víš, jak to všechno začalo... “

* * * *

  1. prosince 1981

Pokoj páchl alkoholem. To nebylo nic nového, malá kuchyňka už byla svědkem spousty otevřených lahví whisky. Jako chlapec byl Snape na ten pach tak zvyklý, že si všiml jeho nepřítomnosti, když byl poprvé pozván na čaj k Lily, seděl v jejich čisté kuchyni a cítil se trapně ve svém obnošeném, špatně padnoucím oblečení. Jejich kuchyně voněla domácím jídlem a čerstvě upečenými sušenkami a případné lahve whisky, které našly cestu do Evansovic domácnosti byly uloženy v likérníku v obývacím pokoji a vytahovaly se jen při zvláštních příležitostech.

Naproti tomu Tobias Snape považoval každý den za zvláštní příležitost, kterou oslavoval několika panáky, anebo chlastal kvůli své manželce, když byl v obzvlášť špatné náladě. Není divu, že zde pach alkoholu měl své trvalé místo, ale ani tenkrát to nebylo tak zlé, jako nyní.

Nic překvapujícího, pomyslel si Snape a zíral na kaluž whisky v rohu. To jeho otec býval tolik zamilovaný do své whisky, že ten by byl nikdy nerozbil o zeď plnou láhev.

Možná to byla vzpomínka na jeho otce, která ho přivedla na nápad, že whisky by pomohla. Eileen a její syn si vždycky v skrytu duše povzdechli úlevou, když se Tobias Snape v bezvědomí způsobeném alkoholem svalil na gauč v obývacím pokoji, takže tímto způsobem byl vlastně alkohol i jejich přítelem a pomocníkem.

Ale teď mu nepomáhal. Poté, co vypil půl sklenice hnusně chutnajícího patoku, tomu přestal věřit.

Bez ohledu na to, jak moc pil, žíravou bolest, která se do něj zahryzla posledního října, vyhnat nedokázal. Byla tak silná, tak strašně skutečná. A zdálo se, že si Snapea oblíbila, protože ho neopustila ani na minutu, dokonce ani na jedinou zatracenou vteřinu! Byla do něj tak zamilovaná, že ho budila v noci a šeptala mu v temnotě, jako škádlící milenka: Pamatuješ si její tvář? Bledou, s trochou krve v koutku úst, musela se tam kousnout sama, když se to stalo. Pamatuješ? Pamatuješ, už když jsi stoupal po těch schodech a překračoval jsi Potterovo tělo jsi věděl, co najdeš, ale přesto jsi na to v žádném případě nebyl připraven? Vzpomínáš, jak ses cítil, když jsi ji viděl ležet na podlaze? Vzpomínáš?

Vzpomínal. Zdálo se mu, že v těchto dnech nedělá nic jiného, než vzpomíná. Na její úsměv, vlasy, oči. Ach ano, starý muž měl pravdu. Nikdy by neměl zapomenout na barvu a tvar očí Lily Evansové. Ale v jeho mysli budou už navždy uloženy, jak zírají mrtvým pohledem, zeleň pohaslá a nevidoucí. Vzal jim život. Hlas šeptající v temnotě obzvlášť miloval tuto konkrétní skutečnost, hladil jeho uši a opakoval znovu a znovu: Pamatuješ, jak jsi poslouchal u dveří v té hospodě?Pamatuješ, jak byl Temný pán potěšen a jak jsi byl na sebe pyšný? Jak významná událost, tvé první a úspěšné poslání pro Temný kruh. Vzpomínáš? Vzpomínáš?

Bylo to směšné, že by se whisky mohla postarat o to, aby tohle všechno zmizelo. A přesto se o to snažil, tak jako mnoho zoufalých mužů a žen před ním. Brumbál ho varoval před používáním podobných berliček. „ Nedělej tu chybu, Severusi. Uvidíš, že největší úleva spočívá v konání dobra, to je jediná milost k vykoupení, která nám byla dána v tomto životě.“

Jak starce za ta slova nenáviděl! Stejně jako nenáviděl sám sebe za to, že neudělal, k čemu se původně rozhodnul, když říkal, že pošle svůj život do pekla už navždycky. Albus s ním tak dlouho manipuloval pomocí jeho pocitu viny, až mu uvěřil, že jí nedluží, aby se k ní připojil v zapomnění...zatím. „Tvá cesta vpřed je jasná.“ Brumbál sice byl manipulativní starý bastard, ale v jedné věci měl pravdu. Chlapec byl v Liliině životě to nejdůležitější. I ona by chtěla, aby ho všemi způsoby chránil. Takže ano, předpokládal, že jeho cesta vpřed je opravdu jasná. Na tak dlouho, jak bude potřeba.

Jediná věc, se kterou nesouhlasil, bylo vrátit se do Bradavic jako učitel. Starý muž to zkoušel, ach ano, nabídl mu vlastní lektvarovou laboratoř, velkorysý nástupní plat a starobylou ochranu školních zdí. Bylo to víc, než v co mohl kdy jednadvacetiletý osiřelý a zlomený muž doufat a Snape to téměř – téměř – přijal. Ale pak si představil, jaké by to bylo, vrátit se na místo, které před čtyřmi roky rád opustil a jehož chodby by mu vždycky připomínaly výsměch, namířený na jeho osobu a couvnul před tím plánem. Snape si o sobě nedělal iluze, nebyl milý člověk a nikdy v budoucnu by ani nebyl, bez ohledu na to, co by pro to udělal. A návrat do jeho staré školy by ho mohl proměnit v čarodějnickou verzi jeho vlastního otce, jeho zahořklost a hněv by ho ovládaly stejně, jako Tobiase Snapea ovládal alkohol. Tohle pro sebe nechtěl, nemohl by žít takový život. Brumbál to po kratších hádkách nakonec vzdal. „Myslím, že učení nemusí být nutně tvým pravým povoláním,“ připustil nakonec chápajícím způsobem. „Mám jisté velmi dobré kontakty na prodejce lektvarů v Londýně. Tam by se tvůj talent také mohl uplatnit.“

A bylo to tak, jak Snape předpokládal, vaření lektvarů aspoň zaplatilo jeho účty, když už nic jiného. A kdykoliv viděl rodiče, jak vláčí své jedenáctileté děti po Příčné ulici, děkoval Merlinovi, že není jeho povoláním doprovázet tyhle spratky při jejich prvních neohrabaných pokusech ve vaření lektvarů.

Nenáviděl by při tom každou vteřinu a oni by zase bezpochyby nenáviděli jeho. Je lepší ušetřit všechny toho utrpení.

Takže Tkalcovská ulička a výroba lektvarů. A utrpení, to ano, ale jiného druhu, takové, které se s plynoucím časem stane méně bolestným... aspoň podle Brumbála. Odmítl se ke starému muži připojit o Vánocích ve škole. Osamělost může být jedem pro někoho v jeho situaci, ale možná trocha jedu bylo přesně to, co potřeboval.

Snape mávl hůlkou a louže whisky v rohu zmizela. Cítit byla pořád a bude ještě nejméně den nebo dva.

Letmo vyhlédl z okna. Letos nasněžilo brzy a mudlové ze sousedství se tak dočkali „bílých Vánoc,“ po kterých toužili. Snape slyšel, jak o tom mluvili v obchodě na rohu ulice. Proč by si někdo přál dopravní zácpy a kluzké chodníky, které s sebou sníh přinášel, bylo nad jeho chápání, ale tak či onak on se o to nestaral. Letaxová síť nebyla závislá na povětrnostních podmínkách a Příčná ulice byla udržována bez sněhu trvalým oteplovacím kouzlem. Bylo to to stejné kouzlo, které použil na chodník před svým domem a o své sousedy se ani za mák nestaral. Klidně je nechal klábosit o tom, proč mladý Snape nikdy neodhazoval žádný sníh.

Venku běžely dolu ulicí dvě dospívající děti a honily se navzájem. Chlapec shrábnul hrst sněhu a začal ho házet po dívce. Ta vykřikla a se smíchem se snažila schovat za zaparkované auto. Jeho druhý hod zasáhl cíl a srazil dívce klobouk z hlavy. Z pod něho se vysypaly červenohnědé vlasy, dívka něco volala směrem ke svému příteli, který zastavil sněhový útok a vykročil do ulice, aby jí klobouk donesl zpět. Jeho kabát byl ošuntělý a příliš velký, jeho boty příliš opotřebované od častého nošení v chladném počasí.

Snape se náhle odvrátil od okna. Pendergraft si objednal čerstvou várku Posilujícího lektvau a asi galon výtažku z hrbouna. Zdá se, že po obojím byla po vánocích velká poptávka. Raději by se do toho měl pustit.

Právě stáčel hotový Posilující lektvar do křišťálových lahviček, když ticho narušil pronikavý zvuk z patra. Ten zvuk se po chvíli opakoval, trval déle a teprve teď si Snape uvědomil, co to bylo. Někdo zvonil na zvonek. A velmi neodbytně. Skoro to znělo, jako kdyby ten člověk, ať už to byl kdokoliv, stál trvale opřený o tlačítko.

Možná se děcka rozhodla vyzvánět na zvonky … nebo Merlin pomoz, to byli znovu koledníci. Poslední várka se odcourala po použití dobře umístěného matoucího kouzla, ale nemohl jich proklít příliš mnoho, nebo si na něj zatracené ministerstvo došlápne za ubližování mudlům. Ubližování mudlům – che! A co ubližování kouzelníkům? Klepou na dveře a očekávají, že někdo bude poslouchat jejich ječení? Snape se plahočil do schodů a vnímal svou hůlku, ukrytou v rukávu. Pokud by to byli koledníci, mohl by jen poslat další matoucí kouzlo klíčovou dírkou a hotovo. Konec konců, má práci.

Vyhlédl kukátkem a očekával, že uvidí chladem zčervenalé tváře a hloupé úsměvy těchto pěveckých otravů celého okolí. Ale před jeho dveřmi stál jen jeden muž, oblečený v červeném saku od uniformy a svíral obrovský balík. A rozhodně se neusmíval.

Snape otevřel dveře. „Ano?“

Pošťák civěl přes velký balík, který svíral v náručí. „Severin Snape?“

„Severus! A žádnou zásilku nečekám.“

Může bejt, že je to vánoční překvápko, a taky je to svinsky těžký. Můžu?“ Ukázal na otevřené dveře a Snape neochotně ustoupil stranou, aby ho nechal projít.

Muž dovrávoral do malé kuchyně, upustil balík na stůl a protřepal si ruce.

Ještě potřebuju semhle tvůj podpis, kámo.“

Snape si vzal nabízenou psací podložku. Kolonka pro odesílatele byla prázdná, což bylo podivné. Věděl, že mudlovská poštovní služba se v takových věcech chová dost puntičkářsky. Podepsal se do určeného místa a podal podložku zpět pošťákovi. „Doručujete anonymní zásilky?“

Muž pokrčil rameny. „Zdá se, že tu bednu nechali venku před poštou někde v Surrey. Bez zpáteční adresy. Dělám jen svou práci.“

Ano, ano.“ Snape vyprovodil muže ven, jeho povrchní „veselé Vánoce“ ignoroval. Sněhové vločky se snášely chladným vzduchem a usazovaly se na plotech a zaparkovaných autech.

Vsadím se, že na M60 bude chaos, zamumlal muž a mrzutým pohledem přelétl po obloze.

To Snape ignoroval úplně stejně, jen počkal, až muž nastoupí do svého červeného auta a nabere směr dolů stmívající se ulicí. Pak zakouzlil rychlé Homenum revelio. Nic. Jestli zásilka přišla od nich, jeden z nich by se mohl zdržovat poblíž, nebo alespoň to předpokládal. Temný kruh nic neponechává náhodě.

Takže to možná nebude nepříjemné vánoční překvapení pro čerstvě odhaleného zrádce. Brumbál si byl vždycky tak jistý, že nikdo z bývalého kruhu nemá podezření, ale Snape věděl, že nejlepší je nikdy si nepřestat dávat pozor.

Vrátil se dovnitř, zavřel dveře a ještě navíc zakouzlil sledovací kouzlo. Balík ležel na stole, kam ho pošťák upustil a u všech všudy, vypadal jako malá rakev. Měl zhruba takovou velikost, na délku jako Snapeova paže a na šířku tak patnáct palců. Někdo ho zajistil spoustou lepící pásky, jako by si chtěl být jistý, že se nešťastnou náhodou neroztrhne. Nahoře byla jeho adresa, napsaná úhledným, špičatým tiskacím písmem. Ale bylo to něco na boku balíku, co přitáhlo Snapeovu pozornost, aby se podíval blíž. Do kartonu byla proražena řada otvorů.

To... nebylo dobré. Snape si dokázal představit několik důvodů pro vyražení otvorů do krabice a žádný z nich nebyl nijak uklidňující. Možná by bylo nejlepší nechat celou tu zpropadenou věc na místě zmizet.

Sevřel hůlku a přistoupil ke stolu. „Viventem revelio!“

Rudá záře, která obklopila balík, byla důkazem, že se uvnitř skutečně nachází živá bytost. Nebo aspoň bytost, která byla naživu ještě nedávno.

Musí být blázen, že to dělá, ale nemohl si pomoci – byl zvědavý. Jestli se ukáže, že to byl Pendergraftův okamžitý nápad a uvnitř najde zásobu čerstvě zabitých ropuch, dá tomu starému bláznovi vědět, co si myslí o jeho doručovacích metodách.

Snape sebral odvahu a použil řezací kouzlo a úhledně prořízl izolepu na vrchní straně balíku. Hůlku v pohotovosti, natáhl se a odstranil lepenkové víko.

A zíral. A posadil se na kuchyňskou židli. A zíral ještě víc.

V balíku bylo dítě, lidské dítě, zabalené v modré flaušové dece. A bylo zcela zjevně mrtvé.

* * * *

A to jsem byl já, že?“

Ano, ale to jsem v té chvíli nevěděl.“

A nebyl jsem mrtvý.“

Ne, nebyl.“ Ne tak docela, doplnil Snape tiše. Části tohoto příběhu nebyly pro Harryho uši. Aspoň zatím ještě ne.

* * * *


*) pozn. překl : Grinch killer, neboli Grinchův zabiják, se do češtiny nedá přeložit tak, aby se zachoval význam. Grinch je skřítek z anglické pohádky, který nemá rád vánoce a rozhodne se, že je lidem zničí. Ukradne lidem dárky, dokonce i jídlo připravené na vánoce.... prostě je to někdo, kdo kazí vánoce. Nic takové v české kultuře není, abych to mohla do názvu použít. Čert ani Herodes nejsou to pravé, a žádná jiná záporná postava v souvislosti s vánoci mě nenapadla.

t.