Actions

Work Header

Příležitost

Work Text:

Ještě ráno to vypadalo na rutinní průzkum solárního systému, ve kterém s týmem objevili vskutku zajímavé – teda alespoň podle Rodneyho a vědátorů – starobylé antické ruiny. Když pak ze zvědavosti zaletěli Jumperem k odvrácené straně jednoho z měsíců obíhajících planetu, senzory se málem zbláznily.

Původně si mysleli, že narazili na jeden z těch skvělých antických satelitů, které měli Wraithové zničit během války nebo krátce po ní. Rodney se užuž radoval, protože by stačilo satelit opravit a s pomocí Daedala odtáhnou blíže k městu, a měli by jeden z pilířů nového obranného systému. I na Johna ta myšlenka udělala dojem.

Ovšem jen do chvíle, než se v oné podivné mimozemsky vyhlížející konstrukci vznášející se na orbitě zablesklo a začaly z ní vylétat útočné drony. Zdálo se, že je systém automatický, protože v satelitu ani na měsíci nedetekovali žádné známky života – a spustili ho svou pouhou přítomností.

Přesto se Rodney pokoušel vysílat signály na různých frekvencích. Snažil se zbraň přesvědčit, že nejsou hrozba, ba co víc – že i oni se nachází v něčem, co sestrojili Antikové. Podle kadence střel, které jim svištěly kolem lodi, se mu to příliš nedařilo.

Nic nepomohlo.

Jen díky Johnovým bravurním pilotním schopnostem to nedopadlo fatálně.

Následky byly i tak strašlivé.

Schytali pár tvrdých zásahů, a navíc je kvůli výpadku systémů a následné neovladatelnosti řízení zachytila gravitace blízké planety a vymrštila je do volného prostoru.

Uvíznout v poškozeném Jumperu volně unášeném nekonečnou prázdnotou vesmíru bylo vzhledem k okolnostem štěstí v neštěstí.

Bylo to skvělé, protože v něm uvízli sami dva – a po několika hektických týdnech měli díky tomu konečně čas jen pro sebe a John by toho opravdu moc rád využil. Navíc tu měli vodu i jídlo, byť to byl lisovaný šrot v podobě erárních vojenských zásob. Jenomže aby cokoliv z toho Rodney ocenil, musel by alespoň na chvíli odlepit oči od monitoru, nebo toho, co se právě se urputností sobě vlastní pokoušel opravit.

„Zdá se mi to, nebo je tu čím dál větší horko?“ zeptal se John opatrně, zatímco si svlékal vrchní díl uniformy.

A řidší vzduch.

„Rodney?“

Nasucho polkl. Jak se tak před ním vědec skláněl, s tím perfektním zadečkem, který těsně obepínala uniforma. Vskutku pohled pro bohy. Stačilo by ho za něj jen popadnou a... V tom lepším případě by John skončil se šroubovákem zapíchnutým v očním důlku. Rušit génia v zápalu práce bylo nejen nemoudré, ba přímo životu nebezpečné.

„Hej, Rodney!“

„Mhmm,“ zabručel génius v odpověď. Mezi rty svíral inkriminovaný šroubovák. Zrovna strhl kryty několika stropních panelů a vrtal se v odhalených obvodech. Složitě je povoloval, utahoval, vyvedl z nich spousty kabelů a ty stejně složitě připojoval ke svému laptopu.

„To protože nám vysadila podpora života,“ pronesl takřka nezúčastněně, oči přilepené k monitoru, na kterém poblikávala spousta zářivých křivek, grafů a čísílek – ty na rozdíl od Johna vyžadovaly jeho plnou pozornost.

„Cože nám – ?“

„No, vlastně jsem ji odpojil,“ přiznal neochotně.

„Cože jsi – ?“

„Hned ji zapnu. Potřeboval jsem něco přemostit, a to se nejlíp dělá, když…“ Zbytek věty zanikl v syčivém zajiskření. A Rodneyho peprné nadávce.

John si dlaní prohrábl zpocené vlasy. „Rodney?“

„Bude to v pohodě. Jen zatím šetři vzduchem.“ Pro jistotu.

Johnovo obočí překvapením vystřelilo do závratných výšin. „Mám šetřit vzduchem?“

„Jo. Třeba tím, že přestaneš mluvit!“ odsekl a opět se ponořil do práce. Vyrušování netrpěl ani Johnovi – a v současné situaci obzvlášť Johnovi.

A tak se podplukovník raději stáhl do přední části Jumperu. Chvíli se pokoušel luštit sudoku, které někdo nechal na jedné ze sedaček, ale nedokázal se soustředit. Navíc si vzhledem ke stoupající teplotě, narůstajícím respiračním obtížím a zvyšující se kadenci Rodneyho sakrování začal po chvíli dělat oprávněné starosti.

Byl dokonce nucen svléknout další části oděvu.

Po další půlhodině Rodney zlostně mrskl šroubovákem o zem, aby ulevil své frustraci.

„Tak jsem zapnul podporu života,“ zamručel a znělo to, jakože mu to ani v nejmenším nedělá radost. Sklonil se k notebooku a něco do něj rychle naťukal. „Najdou nás,“ pokračoval rozmrzele, „ale při naší současné poloze a rychlosti jim to bude trvat minimálně patnáct hodin.“

„Dobře?“ John se zamračil. Trápilo ho, zda v tu dobou budou vůbec živí.

„Vůbec nic není dobře!“ štěkl a kopl do nejbližší sedačky.

„Zapnul jsi přece podporu života. Prostě jen počká – “

„Ale pár systémů kvůli tomu vypadne!“ A já ztratím hromadu drahocenného času!

„Jako třeba?“

„Maskování.“

S tím se dalo žít. Pár hodin. Bylo to sice riskantní, ale nepředpokládal, že by tady, doslova uprostřed ničeho, narazili na Wraithy – nebo na cokoliv jiného, ty útočné drony o ně ztratily zájem, jen co se dostatečně vzdálili.

„A senzory.“

S tím už se John smiřoval hůře. Už teď letěli doslova naslepo. Nerad by lodí trefil nějaký zbloudilý vesmírný šutr, ale těch pár hodin, než je najdou, a za předpokladu, že správně vyhodnotil údaje, které měli před výpadkem k dispozici, by měli vydržet.

Snad.

„Zkusím to opravit,“ ujistil ho Rodney. „Možná se mi povede nahodit motory. Poletíme jim naproti.“

„To není třeba, vydržíme to.“ Není potřeba se tím teď zatěžovat.

Jenže když si génius něco vzal do hlavy, nedalo se s ním hnout.

Uplynula hodina. Dvě. Tři.

Občas něco zapraskalo, zajiskřilo a zasmrdělo spáleninou. Sem tam se ozvala tichá nadávka. Teplota navíc vůbec neklesala – John už se zbavil prakticky veškerého ošacení, ale neměl pocit, že by to jeho termoregulaci příliš pomohlo. Po téměř nahém těle se mu perlily krůpěje potu.

Alespoň že vzduch se zdál dýchatelnější.

Rodney si stále něco nespokojeně brblal. Ani jednou se neohlédl. Ani jednou k němu nepromluvil, pokud se John neozval první. Dokonce si ani nerozepl uniformu, jakoby mu horko v zápalu práce nevadilo.

John chápal, že se na něj zlobí, protože neposlechl a zaletěl k té věci Jumperem příliš blízko a příliš brzy, čímž vlastně celou tuhle nešťastnou událost spustil. Věděl, že se Rodney v posledních týdnech nacházel v časovém presu kvůli několika projektům, které měl za zanedlouho prezentovat na Zemi. Věděl, že na těch projektech závisí financování jeho vědecké sekce, a tudíž i Rodneyho život, protože práce na Atlantis byla – bez nadsázky – jeho život.

A věděl také, že měl v poslední době daleko do milujícího, chápajícího a podporujícího partnera, jakého si Rodney zasloužil a jakého potřeboval. Ale chtěl to napravit.

Teď a tady.

Optimisticky to bral i z té druhé stránky – nejen kvůli ale především díky jeho zbrklému a impulzivnímu jednání byli tam, kde byli. 

„Takže nás někdo najde až za pár hodin?“ nadhodil do dusného, ubíjejícího ticha. Už pěknou chvíli doufal, že se Rodney otočí. Byl jen ve spodním prádle. Původně z ryze praktických důvodů, ale pak ho napadlo, že by se to dalo využít. Chtěl, aby si ho všiml, aby reagoval.

„Už jsem ti říkal, že jo,“ zabručel.

„No, já jen, že to je spousta času,“ nahodil téměř nevinně.

„Máš pravdu. Zkusím systémy projet ještě jednou, od začátku. Musel jsem něco přehlédnout.“

John protočil očima.

„Takhle jsem to nemyslel, Rodney…“ Posadil se na ovládací panel, roztáhl nohy a pokusil se o svůdnou pózu, dávaje tak na odiv své mužné tělo. Nebyl žádné holátko. A věděl, že tak to má Rodney rád.

„Víš, i když jsem odpojil ovládání, stejně bys na tom panelu neměl jen tak sedět,“ varoval ho – čímž dal podplukovníkovi jasně najevo, že celou dobu ví, o co se pokouší, ale je mu to naprosto ukradené.

„Jsi příšerný,“ protočil John očima. „Co musí jeden udělat, aby tě dostal do nálady!“

„Nechovat se jako zbrklý idiot, kromě jiného,“ odsekl. „A občas by úplně stačilo, kdybys vynesl odpadky nebo umyl nádobí. A taky by se všude nemusely válet tvoje spoďáry, na to, že jsi voják, ti disciplína moc neříká.“

John překvapeně zamrkal. Čekal spoustu věcí, ale tohle?!

„Tak já se do příště polepším,“ zapředl s lišáckým úsměvem.

„Tak já se do příště dostanu do nálady,“ pokrčil lhostejně rameny a sklonil se zpět k počítači. 

Johnovi spadl úsměv. S hlubokým povzdechem přemístil svůj pevný sexy zadek z ovládacího panelu a natáhl se pro propocené tričko pohozené přes jednu ze sedaček.

Zasloužil si to.

Věděl, že ano.