Actions

Work Header

Chlupaté přijetí

Work Text:

Soutěžní téma: Zraněný, rozladěný, ale vděčný (Zvěromág) + kombinuji témata Setkání po letech a Harry jako profesor. Prostě se to drobet vymklo z rukou :-D

„Jak se opovažujete používat proti mně má vlastní zaklínadla, Pottere? To já je vymyslel – já, princ dvojí krve! A vy byste stejně jako váš ubohý otec chtěl proti mně obrátit mé vlastní zbraně? To by asi nešlo… ne!“

 

Už si ani nepamatoval, kdy naposled se mu o něčem zdálo. Dny splývaly a stávaly se z nich roky. Čas uháněl vpřed. Nezastavil se.

Jak je to dlouho? Pět let? Ano, pět let od Bitvy o Bradavice. Pán Zla byl poražen a mnoho jeho věrných padlo s ním.

Zaslechl kroky, přibližovaly se.

Bystrozor se zastavil před jeho celou.

Nezaujatě k němu zvedl oči. Byl vděčný, že Azkaban po válce uzavřeli. Odpykával si nyní trest v novém kouzelnickém vězení.

Co chce? Zbystřil, když čaroděj odemkl celu.

„Změnili rozsudek.“

Na obličeji se mu nepohnul jediný sval, uchovával si kamennou masku. Uvnitř ovšem vřel emocemi. Na tuhle chvíli čekal pět let. Konečně se rozhodli, co s ním provedou. Měl jasnou představu. Skoncují to. Jedna Avada a bude po všem.

 „Do konce života jste vyhoštěn z britského kouzelnického společenství. Vaše hůlka byla zlomena a z bankovního konta u Gringottovy banky byl vybrán dostatečný obnos, abyste mohl odcestovat do zahraničí. Poté bude váš účet zmrazen.“

„A moje doklady?“

Vyšel z cely.

„Už vám je vystavili. Na jméno Severus Smith.“

Netušil, jak má reagovat. Z vězně udělali vyhnance. Ztratil své kořeny.

*

 

Bystrozorský výcvik byl náročný, ale nakonec ho zvládl. Avšak nejhorší bylo nové prostředí. Cítil se nedoceněný. Byl přeci daleko víc než jen hrdina kouzelnické války. Měl sny, plány a cíle. Po porážce Voldemorta doufal v alespoň trochu normální život. Přál si uniknout tlaku a tíze pověsti. Využil šance a skončil tady.

Bělovlasá čarodějka si ho prohlížela pozorně. Hodnotila jeho postoj, výraz i oblečení. Na čele se jí utvořila drobná vráska, když si všimla jizvy na čele.

„Ráda vás poznávám, pane Pottere. Doufám, že si budeme rozumět.“

„To i já, madam…“ zaváhal.

„Scamanderová, ale říkejte mi Tino, prosím.“

„Jak si přejete. No a kdy začneme?“

„Večer. Na hostině Vás představíme studentům.“

Mdle kývl. Nikdy dřív si ani nepomyslel, že bude učit budoucí generaci kouzelníků a čarodějek. Celý jeho život byl ovšem plný změn. Nastal čas, aby začal rozhodovat sám za sebe. Tak proč by nemohl začít v Americe?

Profesor Potter…

**

 

Severus nikdy nepřemýšlel nad tím, že opustí Skotsko. Jistě, snil o tom, že se uchytí někde jinde, ale sny a realita byly dvě naprosto odlišné věci. Jeho starý život mu vzali. Teď měl začít někde, kde to příliš neznal, bez hůlky, bez kontaktů. Byl vděčný za neverbální kouzlení. Nepřipadal si úplně bezbranný.

Rozhlížel se po malém domě, který si zařídil z posledních peněz. Měl dokonce zahradu, ale bolestně si uvědomoval, že stran nějakých plánů je tu palčivější otázka. Potřeboval příjem peněz, pokud možno stálý.

Znova někde učit… nereálné. Nepřijmou mě. Pracovat s mudly… nepřijatelné, neklesl jsem tak hluboko, ještě ne. Možná… šlo by to. Neměli žádné skleníky, co se pamatuju. Bylo by to řešení, pokud mě už tedy také neodepsali.

*

 

„Studenti si Vás chválí, pane Pottere.“

„Opravdu?“ Zvedl oči od esejí, které opravoval. „Tedy… nemám nijak velké zkušenosti s učením, Tino. Občas si nejsem ani jistý probíranou látkou. Máte úplně jiné osnovy a způsob výuky než Bradavice.“

„No ovšem. Žádná kouzelnická škola není stejná a k Vašim zkušenostem… i k nám se leccos doneslo, třeba o jisté Brumbálově armádě.“

„To už je dávno. Všichni z našeho ročníku se potřebovali líp naučit Obranu proti černé magii… jen jsem se snažil dělat, co se dalo.“

„Každopádně zkušenosti máte… a to i s kouzelnými tvory, pokud je mi známo.“ Nebylo to konstatování.

„Tohle skoro nikdo neví, ale máte pravdu,“ zarazil se.

Jak to může vědět? Odkud? O Lupinovi určitě z novin, ale ten zbytek? Musí mít opravdu dobré přátele, když toho ví tolik.

Porpentina se pousmála. „V duchu se zřejmě ptáte, odkud mám všechny ty informace. Řekněme, že od rodinného přítele.“ Chystala se odejít.

„Tino…“

Zastavila se.

„Jak se kouzelník stane zvěromágem?“

**

 

„Jak se z čaroděje stane zvěromág?“

Otázka zazněla v plném sále. Položil ji vcelku mladý, černovlasý kouzelník.

„Problematikou zvěromágů se nezabýváme, to jste na špatné přednášce. Zde budeme hovořit o kouzelných tvorech.“

„Jistě, pane Scamandere.“ Nad odpovědí magizoologa zatnul zuby. Ponížení si za život užil spoustu, tohle nebylo nic nového.

Kouzelníkova reakce mu neunikla, ale nemohl jen tak ukončit přednášku. Dostal však nápad.

„Dámy a pánové, co si před dalším povídáním dopřát krátkou přestávku? Občerstvíte se, trochu si odpočinete, co říkáte?“ Shledal, že návrh přijali bez reptání. Zastavil se u čaroděje, když se sál už téměř vylidnil.

„Zvěromagie? Není to snadné. Je zapotřebí složité kouzlo prováděné neverbálně a bez zaklínadla. Zvířecí podoba je odrazem té lidské, tělesného stavu člověka. Předpokládám, že hodláte být neregistrovaný, aby vás ministerstvo nemělo pod dohledem, proto si hned od počátku ujasníme jednu věc: Ode mne to nemáte.“

„Děkuju, pane.“

„Co vás sem vlastně přivedlo? Určitě ne zájem o kouzelné tvory. Vypadáte čerstvě po škole.“

„Mám Vám vyřídit pozdrav od našeho společného známého.“

„Těch můžeme mít hodně, ale tuším, koho myslíte. Promluvíme si po přednášce. Rádi Vás s manželkou pohostíme, jen mi řekněte, koho máme čekat.“

„Nedáte jinak, že? Ať je po vašem.“ Natáhl váhavě ruku. „Severus Snape.“

„Těší mě.“ Mlok Scamander ji stiskl.

 

Známe se roky. Ulevilo se mi, že nade mnou nezlomili hůl, i přesto, že jsem zabil Brumbála. Mlok i Porpentina, oba mě mohli nenávidět, namísto toho mi odpustili. Mlok sám věděl, jaké to je být Brumbálovým pěšákem. Teď už ví celou pravdu a neodsuzuje mne. Naopak. Zaplatil mi spoustu různých bylin i semínek do zahrady, některé i dost vzácné a taky vybavení pro laboratoř, kotlíky, přísady, zkrátka všechno.

A Porpentina… sama přišla s nápadem, abych škole poskytoval do lektvarů své byliny, když nemůžou brát z vlastního. Severus Smith, bylinkář. Oficiálně zaměstnaný a placený.

Jsou to skvělí lidé.. Jsem nakonec rád, že jsou moji přátelé, vlastně… téměř náhradní rodina.

Po Severusových ustavičně zamračených rtech přelétl letmý úsměv. Ruce i plášť měl od hlíny, jak zasazoval semínka. Nechtěl na to plýtvat kouzly.

*

 

Harrymu utkvěla v hlavě Tinina slova. Nad tím, že by se stal zvěromágem, přemýšlel už během výcviku. Spatřoval v tom dost výhod. Ta největší spočívala v anonymitě. Nikdo by ho nepoznal, a mohl by tak shromažďovat informace, až by jednoho dne pracoval v terénu. Ten nápad se mu zamlouval čím dál víc. Avšak byl tu problém. Neovládal příliš neverbální kouzlení, což bylo pro zvěromagii zásadní. Neměl šanci to zvládnout sám, potřeboval vedení, někoho, kdo se vyzná. Nejlépe učitele.

Evropa je pro sovu daleko. Nemám na výběr, musím se pokusit najít někoho tady. Možná má pan Scamander, nejznámější magizoolog na světě, známé i mezi zvěromágy. Hermiona pukne závistí, až se dozví, že ho znám osobně.

Vyrazil z kabinetu. Musel se zeptat Tiny.

**

 

„Jsem tvým dlužníkem, Mloku. Semínka a tak… splatím ti to do posledního svrčku.“

„To není nutné. Nepotřebuju, aby ses mi cítil zavázaný.“

„Ale…“

„Severusi…“ Magizoologův hlas nabral nebezpečný podtón. „Přestaň se dohadovat, nebo na tebe vypustím něco z kufru.“

Černovlasý kouzelník raději spolkl ironickou poznámku. Opravdu nestál o setkání s nějakým nebezpečným tvorem.

„Kolik ti jich vlastně zůstalo?“ Ta otázka se sama nabízela.

„Málo. Hodně z nich jsme vrátili do jejich domovů, ale nelituju. Pořád mám třeba tebou oblíbené Okamie.“

Další hovor přerušilo otevření vchodových dveří.

„Tina je doma. Zůstaneš na večeři, Severusi?“

„Rád, Mloku,“ souhlasil, ale mužský hlas z chodby ho zarazil.

„Vypadá to, že nebudeš jediná návštěva.“

„Zjevně,“ odtušil. Byl zvědavý, kdo Porpentinu doprovází. Ze současného sboru znal pár jmen. Nadechl se k pozdravu, ale rty se mu křečovitě sevřely, když muže poznal.

Potter…

*

 

Harryho pozornost téměř ihned upoutal čaroděj sedící s Mlokem u stolu. Zarazil se v půli kroku. Poznal by bradavického profesora lektvarů kdekoliv na světě, ale nechápal. Vždyť ho viděl umírat, byl u něj po útoku Nagini.

Jak je to možné? Jak to tehdy přežil? Nevzmohl se na slovo. Zelené oči upíral do Snapeových černých.

„Pane Pottere, rád Vás poznávám. Tina mi říkala, že učíte na stejné škole.“ Mlok přerušil přetrvávající ticho.

„Omluvte mne, ale na večeři se nezdržím.“ Veškerá předešlá srdečnost ze Severusova hlasu zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.

„Uvidíme se jindy, Mloku.“ Obrátil se k čarodějce. „Porpentino.“ Rychlým krokem opustil místnost. Dal si záležet, aby Harrymu nevěnoval jediný pohled. Zanechal v jídelně zmatené hostitele a nechápajícího mladíka.

**

 

Proč je tady, ve Státech? To prostě nemohl zůstat v Británii, užívat si slávy? Možná chce ten svůj věhlas rozšiřovat i tady. Tušil, že Harrymu teď křivdí. Muž, kterého před okamžikem spatřil, o žádnou slávu nestál.

Severus se cítil ublížený. Vidět Harryho jen rozjitřilo jeho stesk po domově. Nedokázal se smířit s tím, že je vyhnanec, zoufale toužil po návratu. Zvykal si těžko, i když měl podporu Scamanderových. Potter mu nyní připomněl, že se nesmí vrátit. Byl tak zamyšlený, že přeslechl kroky.

 „Ehm… pane profesore…“

Prudce se otočil. V očích mu žhnulo vzteky.

Jak se opovažuje? Nemůže mi dát pokoj. Dokonce přijde otravovat sem. Otevřel ústa. Chtěl ho poslat ke všem čertům.

Harry ho předběhl.

„Děkuju.“

Tak tohle jsem nečekal. Nezareagoval. Vyčkával.

„Vděčím Vám za celé ty roky, kdy jste mě chránil. To díky Vašim vzpomínkám, a zvlášť té poslední, jsem Voldemorta porazil. Nagini Vám prokousla hrdlo. Jak…?“

„Jak jsem přežil?“

Přikývnutí. „Myslel jsem, že jste mrtvý.“

„Moc nechybělo, nebýt Poppy. Našla mě, zastavila krvácení a pak se starala, aby se poškozená tkáň uzdravila, stejně jako hrtan a hlasivky. Po vyléčení jsem skončil ve vězení.“

„Madam Pomfreyová Vás nahlásila?“

„Musela. Nic jí nevyčítám.“

„Rozumím.“ Věděl, kolik let hrozí za ukrývání zločinců. „A pane profesore…“

„Stačí, Pottere! Mohl bych se ptát na totéž. Laskavě mi dopřejte alespoň iluzi soukromí, buďte tak laskav.“ Zakoulel očima.

„Nemůžete mi strhnout žádné body, pane. Tohle už na mě neplatí, ale dobře, nebudu se vyptávat. Oba máme své důvody, proč jsme ve Státech. Rád bych… no…“

„Vyklopte to!“ Zavrčel.

„Chci se stát zvěromágem… a vy jste zvěromág.“

Severus cítil, jak se mu zježily vlasy na zátylku. Hrůzou. „Na to zapomeňte! Nebudu vás učit. Ty hodiny Nitrobrany mi bohatě stačily.“

„Pane profesore, prosím.“

„Cože?“ Myslel, že se přeslechl.

„Prosím,“ zopakoval. „Může mě učit jedině zvěromág, a tím jste. Ovládáte neverbální kouzlení a nechci, abyste mě učil zadarmo. Řekněte si cenu, zaplatím. Je mi jedno, na kolik peněz mě to vyjde, mám jich dost.“

„Proč po tom tolik toužíte? Chcete si připsat další položku na vrub slávy?“

„Ne.“ Zavrtěl odmítavě hlavou. „Jedním z důvodů je anonymita. Tím druhým, důležitějším, práce.“

„Kde jste se uchytil?“ Myslel, že ve Státech je služebně. Naprosto přeslechl Mlokovu větu o novém kolegovi Porpentiny.

„Prošel jsem bystrozorským výcvikem a tady, ve Státech, učím Obranu proti černé magii.“

Bystrozorovi se zvěromágství hodí. Je to prospěšná schopnost, může nejednou zachránit kůži. No… dokáže poděkovat i poprosit. Chci s ním ale vážně trávit čas?

„Dobře. Zkusím to s Vámi. Přijďte, až skončíte v práci.“

„Dorazím.“ Byl rád, že dostal příležitost. Nehodlal ji promarnit.

*

 

„V šestém ročníku jsem s Vámi probíral neverbální kouzlení. Kam jste od té doby pokročil? Pokud vím, základy jste měl… přijatelné.“

„Zvládám některá kouzla z obrany, formulí a přeměňování, ale nejsou to úplně obtížná…“

„Předvést!“

Snapeův hlas mrazivě velel. Před Potterovým příchodem připravil cvičný prostor v obývacím pokoji. Nedal Harrymu žádnou příležitost, aby se mohl beztrestně rozhlížet.

Harry se přesunul do prostoru. Zrak mu padl na krabičku od sirek, prázdnou. Upíral na ni oči, usilovně se soustředil.

Avifors.

Krabička se začala měnit. Během chvilky jim dělal společnost drobný ptáček.

Severus to pozoroval s neproniknutelným výrazem. „Na úvod slušné, kdybyste chtěl rozradostnit děti.“

Neverbálně kouzlo zrušil. Krabička dopadla na zem.

„Nějaké obtížnější zaklínadlo tam nemáte? Patronovo, třeba?“

Expecto Patronum, mlčky poslechl. Stříbrný jelen proběhl místností, než se rozplynul.

„Znovu.“

„Proč?“

„Samotné kouzlo Vám trvá dlouho. Musíte zkrátit dobu přemýšlení, jednat víc instinktem. Prvních pár chvil po proměně taky nebudete hned myslet. Ze všeho nejdřív musíte pokročit i v neverbálních kouzlech jako takových.“ Připojil se k Harrymu uprostřed místnosti. „Zkusíme to jinak.“

Harry se nestihl ani zeptat. Musel vykrýt kouzlo. Neměl příležitost se zamyslet, mohl se jen bránit neustávajícímu přívalu kleteb. Nedostal prostor k protiútoku. Celý souboj trval pár minut, které se mu zdály jako věčnost.

„Stačí.“ Snape z něj za celou dobu nespustil zrak. „Už chápete, co tím myslím?“

„Ano.“ Chápal moc dobře.

„Pro dnešek končíme. Počítejte s tím, že tyhle souboje se stanou naší rutinou.“

**

 

Snaží se. Dělá pokroky. Přijde, odučíme praxi, a to je všechno. Teorii se učí sám, někdy se zeptá na podrobnosti. Zbytečně se nevyptává, což jsem rád. Nehodlám se mu svěřovat, jak moc mě vyhoštění zasáhlo. Nesnáším to tady, tenhle dům je horší než vězení, i když můžu jít kamkoliv a nikdo mě neomezuje.

Vzali mi moje úspěchy i renomé. Hůlku, peníze a… to je ze všeho nejhorší… příjmení. Příjmení, se kterým se pojilo tolik zásluh, vzpomínek… všeho. Byl rozladěný. Potterova přítomnost mu nijak nepomáhala. Nemohl se dočkat, až jejich hodiny skončí a zmizí si navzájem ze životů. Avšak představoval pojítko s minulostí. Důkaz, že Severus Snape byl živý člověk, se kterým málokdo vydržel ve stejné místnosti. Na malou chvilku zaváhal nad kacířskou myšlenkou, která se vkradla do jeho hlavy.

Nebylo by lepší tu Pottera co nejdéle udržet?

**

 

„Dává Vám zabrat, že?“ Mlok byl rád za návštěvu v podobě mladého profesora.

Harry jen přikývl. Přestal počítat, kolikrát se Snapem prohrál. „Nedokážu jen tak vypnout hlavu, jak po mně vyžaduje, pane Scamandere.“

„Hm… ale lepšíte se, ne?“

„Nemám ten pocit. Zdá se mi, že očekávání profesora Snapea nemůžu nikdy splnit.“

„Nikdy? Dávno jste je překonal, pane Pottere.“

„Překo…“

„Jistě. Nemůžu říct, že by k Vám choval nějakou zbožnou úctu, ale vždycky o vašich činech mluvil s respektem. Vím, zní to neuvěřitelně. Troufám si tvrdit, že jsme jedni z mála, kterým důvěřuje, já a Tina. Vy jste si za studií získal Severusův respekt, ale důvěru… tu si musíte zasloužit. Zvlášť teď.“

„O čem to mluvíte?“

„Nic Vám neřekl? Vyhostili ho z Británie, z tamní čarodějné společnosti. Nemá ani hůlku.“

„Zlomili mu ji,“ hlesl Harry. „Nic neřekl, ani jediné zpropadené slovo. Radši se tím sám užírá.“

„Co byste s tím dělal?“

„Nenechal bych ho takhle skončit. Mám konexe, mohl bych…“

„O to Severus nestojí. Nechce, aby jeho boj vedl někdo za něj. Jsou zkrátka bitvy, které musí každý z nás vybojovat sám.“

„Zkoušel jste to.“

„Neúspěšně, přesně tak. Zkuste ho vytáhnout z těch jeho ledových hradeb, ano? Potřebuje oporu, i když to nepřizná.“

„Pokusím se.“

*

 

„Děláte jen nepatrné pokroky, Pottere. S takovou to ke zvěromágovi dotáhnete tak za dva roky.“

„To by mi ani nevadilo. Chtějí mi prodloužit smlouvu na neurčito.“ Nedal nijak najevo, co zjistil od Mloka. Tušil, že by Snapea akorát rozčílil.

„Nevadilo? Já se Vás pro změnu rád zbavím. Bude se mi i líp dýchat, když se znova nesetkáme.“

„Když Vám tady nebudu otravovat vzduch, jen to řekněte.“

„Ano. Začneme?“ Zaujal postoj.

Štve mě, že je tady, a zároveň… jsem z jeho přítomnosti klidný, vyrovnaný, nějakým prazvláštním způsobem. S ním je to vyhoštění snesitelnější. Chce jenom normálně žít jako já. Nemohl si dovolit víc přemýšlet. Musel se bránit.

Vážně se zlepšil. Konečně se řídí instinktem. Pohybovali se po místnosti vpřed a zpátky.

Kouzla létala zprudka a po nárazech vzájemných obranných kouzel klesaly k zemi jiskry.

Jsme vyrovnaní, uvědomil si Harry. Dokážu s ním udržet tempo. Ať mě klidně učí deset let, je mi to jedno. Nenechám ho o samotě. To, co mu provedli… nezasloužil si to. Klopýtl. Cítil, že padá, ale zůstal viset ve vzduchu.

Severus zareagoval kouzlem. „V pořádku?“

„Jak se to vezme.“ Ulevilo se mu, když profesor kouzlo uvolnil. Dopadl do křesla, které Severus přesunul.

„No, zdá se, že zlomeniny nemáte. Chvilku si odpočineme.“ Vyhlédl oknem ven. „Začíná se stmívat.“

„Měl bych jít.“ Harry se začal zvedat.

Severus citelně zaváhal. Otázka mu vyklouzla bez přemýšlení. „Nechcete zůstat na večeři, Pottere?“

V zelených očích se mihlo překvapení. S takovým vstřícným gestem nepočítal, ale hodlal toho využít. „Pod jednou podmínkou, profesore.“

„Jakou?“

„Už nejsme na škole. Vy nejste profesor a já student. Nemůžeme si prostě tykat?“ Obával se, že ho Snape za takovou opovážlivou žádost prokleje až do desátého kolene.

Snape byl rád, že je k němu zády. Myslí to opravdu vážně? A vůbec… proč ne? Otočil se.

„Souhlasím… Harry.“ Trochu ho vyvedlo z míry, jak měkce Potterovo jméno zní. Obratně to zamaskoval.

Prodlouží mu smlouvu. To znamená, že neodjede… nehodlá odjet. Zůstane, kvůli práci. Nic jiného v tom není. Nezůstal by kvůli mně. Netušil, jak moc se mýlí.

**

 

Nebelvírská hrdost, pche. Předhazoval mi to celé ty roky školy, ale z nás dvou je daleko víc hrdý on. Hrdost mu nedovolí požádat o pomocnou ruku. Jednat za jeho zády se neodvážím. To křehké cosi mezi námi by to zničilo. Nevím, jestli to můžu označit za přátelství. Jsem si jistý jen tím, že přede mnou začíná odkládat tu svoji ledovou masku. Pouští mě víc k sobě, už proto nemůžu odjet. Nejspíš… bych ho nedokázal opustit, i kdybych chtěl. Nezaslouží si zůstat sám. Nikdy víc.

*

 

„Myslím, že jsi připravený, Harry. V neverbálních kouzlech jsme na stejné úrovni. Můžeme pokročit ke zvěromagii, pokud se na to cítíš.“ Dával si záležet, aby zakryl zklamání. Pořád tak docela nevěřil, že Harry ve Státech zůstane, jakmile se zvěromagii naučí.

„Chci pokračovat,“ souhlasil. „Co dál?“

„Neverbální zaklínadlo k proměně. Hodláš se pak registrovat na ministerstvu?“

„Ne. Nechci, aby to věděli. Komplikovalo by mi to práci.“

„Soustřeď se jen na kouzlo. Po proměně budeš nejspíš trochu dezorientovaný.“

Harry to bral v úvahu. Zavřel oči pro lepší soustředění. Celou myslí se upínal ke kouzlu. Vypustil okolí, vnímal jen ticho a svůj dech. V mysli viděl obrys, siluetu. Vzápětí zmizela a s ním se zatočil svět.

Všechno kolem se najednou zdálo větší, vyšší.

Zmateně zaprskal.

„Harry?“

Hlas ho vyvedl z rovnováhy. Naježil srst, výhrůžně.

„Tak tohle mě opravdu překvapilo.“ Severus se opatrně přiblížil. „Tipoval bych tě spíš na jelena, ne na…“ Zastavil se na dosah.

Zelenooký kocour s černou srstí necouvl. Vystrčil drápy.

Severus se na něj díval, pozorně, ale nebezpečí si nevšiml.

Kocour skočil. Zaryl drápy do odhalené paže.

Pach krve.

Severus s rukou cuknul. Syknul bolestí.

Kocour se poplašeně pustil. V zelených očích byla znát provinilost. Vůně krve přivedla Harryho lidskou mysl k vědomí.

„To nic, Harry. To nevadí.“ Vyléčil si šrámy, odstranil krev. Na jeho paži se skvělo pět křivých jizev. „Zvládneš se proměnit zpátky?“

Zavrtěl odmítavě hlavou.

„Dám vědět Porpentině, že se nám to vymklo z rukou a zítra nebudeš učit. Souhlasíš?“

Harry mňouknul na souhlas. Zajímalo ho i to, jak teď vypadá. Způsobně počkal, až před něj Severus postaví zrcadlo.

Nedivím se, že mě pozoroval, jak uhranutý. Chápal to. Měl hustou černou srst, dlouhý ocas, kterým mrskal, a zářící, zelené oči. Brýle, se kterými se proměnil, představovaly drobné bílé chloupky kolem očí.

Nádhera, líbil se sám sobě. Potěšeně zamňoukal.

„Myslím, že pro dnešek toho oba máme ažaž. Připravím ti misku s vodou a půjdu spát. Ty bys měl jít taky, Harry. A… gratuluju k proměně.“

Slyšel, jak se Severus pohybuje, jak dýchá. Všiml si, že dveře od ložnice nechal pootevřené. Tiše proklouzl dovnitř. Nechápal, jak si ho jeho bývalý učitel mohl všimnout, když se posunul, aby udělal kocourovi místo. Nenechal se pobízet. Vyskočil a uvelebil se Severusovi na hrudi.

Čaroděj mu zabořil ruku do srsti, hladil ho.

Harry začal příst. Malinko sebou škubl, jak ho to překvapilo.

„Víš, čekal jsem spíš jelena, ale to by ses do postele nevešel. Takhle jsi skladnější. Dobrou noc, Harry.“ Slova doprovodilo letmé otření rtů o kočičí hlavu.

**

 

Bývalý Smrtijed otevřel ráno oči. Události včerejšího večera si pamatoval do všech podrobností, proto ho zaskočilo, že objímá Harryho v lidské podobě.

V noci se musela přerušit proměna, ale co teď? Mám vstát a nechat ho spát? Bylo by to nejsnazší, jenže odejde, když ho pustím. Už se víckrát nevrátí.

Černé oči se střetly se zelenými.

„Jak dlouho jsi vzhůru?“

„Pár minut, Severusi.“

„Tak bys měl jít. S trochou štěstí přijdeš včas do práce.“ Neskrýval kousavý tón, stáhl ruku. Viděl ve výrazu Harryho obličeje, jak ho šokoval.

„Co si to o mně myslíš?“ tiše. „Já tě přece nevyužil. Rád s tebou trávím čas. A s vděkem jsem přijal, že mi prodloužili smlouvu, kvůli tobě. Naprosto jistě vím, že chci zůstat tady, natrvalo. Nenechám tě samotného, když vím, co ti udělali.“ Ta slova vyklouzla z jeho úst až příliš rychle.

Severusova tvář nabrala popelavý odstín. „Kdo ti to řekl? Mlok?“

„Myslel to dobře…“

„Ovšem! Jako všichni ostatní! Brumbál, ministerstvo… ty! Mám vás všech po krk! Vypadni!“ Čekal, že se Harry zvedne a vystřelí pryč, ale to se přepočítal.

Nebelvír, díky Mlokovi, viděl, co se skrývá pod maskou. Zraněný, rozladěný muž, který o všechno přišel a nedokázal se s tím smířit. Zlomený, že mu vše vzali, zbavili se ho jako nepotřebného psa.

Pomalu natáhl ruce, objal sinalého muže. Počínal si opatrně, jako kdyby se bál, že se Severus každou chvilkou rozsype na kousky. „Nikam neodejdu, Severusi. Neopustím tě. Ty jsi tím, co mě tu nejvíc drží. Pan Scamander… mě jen popostrčil správným směrem. Chci tu zůstat s tebou, rozumíš?“

„Nevěřím ti. Všechno v Británii zahodíš…“

„Mezku!“ Zatřásl s ním. „Slovům nevěříš, fajn!“ Políbil ho. Cítil, jak Severus ztuhl, než začal oplácet.

„Harry…“ vydechl.

„Teď už mi věříš?“

„Ano.“

*

 

Černý kocour spokojeně vyskočil na klín Severuse Snapea. Nechal se podrbat na hlavě, začal příst.

„Víš, že jsi lepší než deka?“ Severus si přesunul knihu do lepšího držení. Po návratu se začetl a Harry zase trénoval proměnu, aby si důkladně zvykl. „Mlok s Porpentinou tě pozdravují. Ptali se, kdy budeme chystat svatbu.“ Užíval si zděšení, které se objevilo v kočičích očích. „Řekl jsem, že budou první, kdo se to dozví. Nelituješ toho, Harry? Mohl bys žít, kde jen chceš…“

Kocour zlostně zakmital ocasem.

Nikdy toho nebudu litovat, Severusi. Jsi moje všechno. Vím, že teď jsi za mě vděčný. Za to, že mě máš a jsme spolu. Jsi vděčný i Mlokovi s Tinou, protože tě drželi nad vodou. Vždycky, když ti bude úzko, zaženu tvoje chmury, nenechám tě zraněného. Kdykoliv se o mě můžeš opřít, lásko. Zelenooký kocour zavřel oči.

Severus se usmál. „Promiň. Měl bych ti spíš za všechno děkovat.“ Hladil ho. Byl vděčný, že je Harry součástí jeho života.

Ve Státech si vytvořili vlastní, jen jejich. Měli přátele, práci a jeden druhého.

Severus toho už nelitoval. Teď byl doopravdy šťastný. Nehodlal se zabývat minulostí, když na něj čekala dosud nenapsaná budoucnost. S Harrym po boku zvládne cokoliv. Nepochyboval. Věřil tomu.

Zavřel oči.

Rozečtená kniha se zaklapla.