Actions

Work Header

Universita (UniLock)

Chapter Text

John se rozhlédne kolem a zachytí pohledem skupinku holek, které se dívají jejich směrem. Nebo spíš směrem k jeho společníkovi.

„To je dobrý, běž za nima." řekne John a podívá se na Davida.

Nejstarší syn Mikea Stamforda studuje stejnou universitu, na kterou John právě nastoupil a tudíž byl nedobrovolně pasován na jeho průvodce a informátora.

„Já myslel, že potřebuješ pomoc." zvedne David obočí.

„Jako by tě pomoc důchodcům bavila." ušklíbne se John.

„Je ti kolik? Třicet? Pětatřicet?" tipuje David.

„Je mi asi o tisíc let víc, než zbytku školy. Aspoň si tak připadám." povzdechne si Watson s pohledem na davy okolo. „Padej za holkama nebo si budou myslet, že si tě vydržuju. A neboj, když se ztratím, dám vědět. Budu křičet tvoje jméno na celé kolo a mlátit cizí lidi holí."

„Kdyby něco, tak tě neznám. Radši vůbec nevyslovuj moje jméno." zvedne David ruce v předstírané hrůze, než zmizí.

A John Watson zůstane sám stát uprostřed davu o deset let mladších universitních studentů.

Nápad dodělat si školu mu přišel jako dobrý, koneckonců finance nějaké má, zbytek zaplatí výdělkem na půl úvazku a mezitím se bude učit. Bylo mu jasné, že bude pravděpodobně nejstarším studentem na škole, ale to netušil, že bude o tolik nejstarší. Je mu necelých dvaatřicet, ale všichni okolo vypadají, jak malá děcka. Zákonitě by tady měli být studenti v rozmezí osmnáct až dvacet šest let, ale oni většinou vypadají na patnáct!

John jen s povzdechnutím zavrtí hlavou a trochu kulhavě vyrazí chodbou do hlubin své staronové alma mater.

David ho seznámil s rozmístěním tříd, s profesory i s tím, jak se tady dá trávit volný čas. John mu nevěřil polovinu věcí, co mu zkoušel napovídat.

První z nich je asi to, že neví, kam tady chodí studenti pít. To ví všichni jako první. John si je jistý, že mu Stamford mladší vyjmenoval jen ty hospody, do kterých on nechodí, pravděpodobně ze strachu, že by John chtěl chodit pít s ním.

A taky ty historky o vyučujících. Že chemii učí děcko ještě mladší než David, že všichni angličtináři spí se svými studentkami i studenty, že je nemoudré se nechat pozvat od tělocvikáře na večerní trénink, protože to je to samé, jako souhlasit s vlastní vraždou (pravděpodobně kvůli brutalitě cvičení), nebo že chemický kroužek funguje jako experimentální výrobna drog. Šílených historek o profesorech je pravděpodobně nepřeberné množství. John se rozhodl, že nebude věřit ani jedné z nich.

Watson dojde ke schodišti a vydá se vzhůru. A zkusí ignorovat fakt, že jsou všichni rychlejší než on.

John už nemá k vrcholu schodiště daleko, když kolem něj o zlom krk proletí honící se dvojice studentů, kteří vráží do lidí. Johna minou, ale za to srazí bledého mladíka, který šel pár schodů před ním. Ten stačí jen máchnout rukama, než skoro odletí dozadu.

John zareaguje automaticky – pustí hůl, udělá krok vpřed a chytne padajícího do náruče.

„V pořádku?" zeptá se John ustaraně.

„Mohlo by být líp, ale vzhledem k tomu, že neležím na schodišti s poraněnými zády, otřesem mozku či s něčím horším, dá se říct, že jsem v pořádku." řekne mladík tónem, který přímo křičí 'bohatá rodina a soukromé školy'.

„O řeč jsi rozhodně nepřišel." zazubí se John pobaveně.

„O schopnost chůze bohužel ano. Máte v plánu mě i nadále držet jako dámu v nesnázích, nebo mě konečně postavíte na zem?"

„Dámy v nesnázích obvykle projevují aspoň nějakou formu vděku." ušklíbne se John, zatímco pouští tmavovlasého kudrnáče ze své náruče.

„A rytíři obvykle nosí zářivou zbroj." odsekne mladík, než si Johna znovu prohlédne. „I když musím uznat, že z místní populace máte na rytíře nejlepší předpoklady."

„To jsem rád, že jsem důvěryhodný i bez zbroje a bílého koně. Jak jinak by pohledná dáma v nesnázích poznala, že to s ní myslím dobře?" usměje se John, než ze země sebere svou hůl.

„To jde vážně všem rytířům o tom, aby se dámě dostali pod sukni?"

„Někteří rytíři se chtějí nejdřív dvořit, i když se nedá popřít, že by je zajímal i ten zbytek. Ovšem mají to těžké, když jim jejich dáma v nesnázích uhýbá." usměje se John, než napřáhne k mladíkovi ruku. „Já jsem John. John Watson." představí se.

Jen na okamžik mladík zaváhá, než ruku příjme a stiskne ji v dlani s dlouhými prsty.

„Sherlock Holmes." řekne jen.

„Rád tě poznávám." rozzáří se John. „Mám mít chemii v učebně 221B, ale až za hodinu. Co ty?"

„Tu hodinu máme společnou." přizná Sherlock.

„Chceš jít čekat do třídy? Nebo někam jinam? Přiznávám i bez mučení, že se tady ještě moc nevyznám, tak ani nevím, kam bych tě pozval na kafe."

„Pozval?" zarazí se mladík a nakloní hlavu na stranu, jako by Johna zkoumal. Nebo jako by ho viděl poprvé.

„Ty se mnou – flirtuješ?" zeptá se Sherlock opatrně.

„To mi to jde tak blbě, že to ani nejde poznat?" zeptá se John s úsměvem, ale pak trochu zvážní. „Klidně nahodím zpátečku, stačí říct, jestli ti to vadí."

„Ne, nevadí." zavrtí Sherlock pomalu hlavou. „Je to jen nezvyk." usoudí nakonec.

„Vážně? Divné." zarazí se John, ale pak se na mladíka zase s nadějí usměje. „Takže tě můžu někam pozvat?"

„Kousek odsud je dobrá kavárna. Jmenuje se Angelo." řekne nakonec Sherlock. „Můžeš mi tam říct, co přesně se ti stalo, že tě vyhodili z armády a ty máš psychosomatické kulhání."

John jen zůstane stát s pusou dokořán, ale nakonec najde řeč.

„Jak je sakra možný, že nepoznáš, když s tebou flirtuju, ale víš, co jsem dělal v minulém životě?" zeptá se nevěřícně.

„Dedukuji. Ale povím ti to až u kávy." prohodí Sherlock přes rameno, aniž by zpomalil svou chůzi.

John na něj jen chvíli hledí, ale pak vyrazí za ním. Tenhle Sherlock Holmes ho doopravdy zajímá.

- - o - -

„Moji armádní historii víš jen z toho, že kulhám, a že jsem opálený a ostříhaný?" ptá se John nevěřícně.

„Už jsem ti to vysvětloval." upozorní ho Sherlock s trochou netrpělivým gestem ruky.

„Já vím, ale stejně je to neuvěřitelný." brání se John. „Vezmeš si kousky informací, které každý vidí, ale nevnímá a poskládáš si z nich všechno. To je úžasný."

„Většina lidí je naštvaná, když je zdedukuji." řekne Sherlock zamyšleně. „Reakce se pohybují od tichého odchodu přes nadávky až po fyzickou agresi."

„Napadli tě?" zamračí se John naštvaně.

„Nepotřebuji bodyguarda." zarazí ho Sherlock okamžitě. „Dokážu se o sebe postarat sám."

„To neznamená, že nemůžeš mít občas výpomoc." zahučí John nespokojeně.

Sherlock jen protočí oči, ale už nic neříká. Aspoň nahlas ne. Pod nosem si mumlá něco o idiotech s více svaly než mozku.

„Proč ses vrátil na medicínu?" zeptá se namísto hlasitých projevů svých názorů.

„Jak víš, že vrátil?"

„Vím, že bereš chemii a biochemii, ovšem ne první ročníky. Už jsi je musel někde studovat. Pravděpodobně předtím, než jsi odešel k armádě. I když pokud byly důvody čistě finanční, nechápu, proč jsi nenechal armádu, ať ti zaplatí vzdělání. Muselo v tom být něco víc, pravděpodobně něco společného s rodinou, ale pro další dedukce mám málo dat." chrlí ze sebe mladík. „Tak či tak, nechal jsi medicíny kvůli armádě, a když tvoje kariéra vojáka skončila, rozhodl jsi se, že to zkusíš znovu. Proč?"

„Vždycky jsem chtěl být doktor." pokrčí John rameny. Kolem úst mu pohrává pobavený úsměv z Sherlockových dedukcí.

„Momentálně mám dost peněz, abych mohl zkusit studium, tak proč ne? A není to tak, že bych měl vzdělání na cokoliv jiného než střílení a tím se v Londýně moc uživit nedá."

„Kariéra zločince tě očividně neláká, jinak by sis místo jako střelec našel." usoudí Sherlock s klidem.

„I kdybys věděl o místě, tak ne, díky." zvedne John s úsměve obě ruce.

„Spíš vím o místě, kde bychom měli být oba dva." prohodí Sherlock a rychle se postaví. „Za dvě minuty začíná hodina. O peníze se teď nestarej. Angelo mi vše dává zadarmo."

„Co?" zarazí se John, ale to už Sherlock posbíral svoje papíry a s výkřikem 'Pospěš, Johne!' se rozběhne zpět do universitní budovy.

A John se nenechá popohánět.

O zlom krk ti dva kličkují mezi lidmi a řítí se po chodbách, než se celí zadýchaní zastaví před dveřmi s cedulkou 221B.

„Tohle je šílený." hihňá se John tiše, zatímco se snaží popadnout dech. „Proč běžíme, stejně jdeme pozdě?"

„Věř mi, nechceš být ve třídě později, než já." zazubí se na něj Sherlock.

„Ty snad pozdě být můžeš?" diví se John.

„Jo." přikývne Sherlock, než otevře dveře třídy a strčí Johna dovnitř.

Watson se rozhlédne po třídě, která je plná studentů a bez učitele. Ke svému údivu najde volnou jen jednu lavici a ta stojí přímo před katedrou. To není nejlepší místo k sezení, ale zase pod lampou je největší tma.

Johnovi kolem úst pořád pohrává drobný úsměv, zatímco si sedá. Čeká, že si Sherlock sedne vedle něj, ale mladík zamíří ke katedře a na tu složí svoje věci.

„Dobrý den, třído." pozdraví Sherlock nahlas. „Protože jsem se zpozdil, začneme rovnou s probíranou látkou. Doufám, že máte všichni učebnice." povídá s chladným sebevědomím.

John na něj jen hledí s pusou dokořán. Proč si Sherlock hraje na profesora?

Až na to, že si nehraje, celá třída ho poslouchá. Jak to říkal David? Že chemii učí děcko mladší než on? Sherlock rozhodně vypadá, že by mohl být ročník dva pod Davidem.

„Nějaký problém?" obrátí se na něj Sherlock.

„Ani v nejmenším." zazubí se John a poslušně začne listovat učebnicí. A je si docela jistý, že se Sherlock taky krátce pousmál, než začal s přednáškou.

- - o - -

Když zazvoní konec hodiny, profesor Holmes zmizí jako pára nad hrncem, čímž zničí Johnův plán zůstat pozadu a vyptávat se. Třeba na to, proč Sherlock už předtím nepřiznal, že je Johnův učitel. Nebo jak to, že učí.

John může jen nechápavě potřepat hlavou.

Nejdřív skoro brečí, že je jediný dospělý mezi děckama, pak zkouší flirtovat s jedním, co vypadá ještě mladší než zbytek (a taky co vypadá víc sexy než zbytek) a nakonec zjistí, že oběť jeho (skoro pedofilních ? ) choutek je jeho profesor. Tohle se jen tak někomu nepodaří. Něco takového John nezná ani z historek.

John si sbalí všechny věci a chce se vydat na další hodinu, ale pak se zarazí. Nemá hůl.

Kde má hůl? Přece mu ji nesebrali ostatní studenti, proč by to dělali? Navíc nikdo z nich k jeho lavici nedošel tak blízko, aby mu hůl mohl sebrat. Kde je?

„Nechal jsi ji u Angela." ozve se od dveří povědomý hlas.

„Cože?" otočí se nechápavý John na Sherlocka, který se ramenem ledabyle opírá o rám dveří.

„Nechal jsi hůl u Angela." zopakuje Sherlock s protočením očí. „Říkal jsem ti, že je to kulhání psychosomatické. Stačilo jen odvést tvoje myšlenky."

„Tím, že mě necháš přijít pozdě na vlastní přednášku?" pozvedne John pochybovačně obočí.

„Nechal jsem tě jít před sebou, zas tak pozdě jsi nepřišel." pokrčí Sherlock ramenem. „Ovšem jestli příjdeš pozdě i na další hodinu, tak ti to tak snadno neprojde."

„Nedostanu omluvenku, že mě zdržel vyučující?"

„Ani náhodou." mávne pohoršený Sherlock odmítavě rukou, načež se otočí a vyrazí pryč.

John jen zavrtí hlavou a vydá se ze třídy na další přednášku. Ovšem na chodbě ho Sherlock ještě jednou zarazí.

„Johne! Chytej!" křikne a cosi mu hodí, než zmizí v zatáčce chodby.

John se musí natáhnout, aby malý předmět chytil. Ukáže se, že jde o balíček papírových kapesníčků. John na ně jen nechápavě hledí. Proč mu je Sherlock hodil?

Nakonec nad touto záhadou John jen pokrčí rameny a rozběhne se do další hodiny. Už tak jde pozdě.

- - o - -

Teprve během přednášky o anatomii si John všimne, že na druhé straně balíčku s kapesníky je černým fixem napsán vzkaz.

Vyšívané kapesníčky už neletí – Dáma v nesnázích

Watsonovi je jasné, že pro ten nadšený a zpitomělý úsměv nemá žádný opravdový důvod, ale stejně se ho nemůže zbavit. Koneckonců jeho dáma v nesnázích mu nechala zástavu a to je vždycky dobrá zpráva, ne?

- - o - -

John vejde do kavárny a rozhlédne se kolem, aby v přeplněném podniku našel někoho z obsluhy. Ovšem než stačí dojít k mladíkovi, který je obsluhoval, zastaví ho silnější prošedivělý muž s bradkou a vlasy v culíku.

„Vy musíte být John!" vyhrkne muž a s veselou plácne Watsona do ramene. „Nedělejte si starosti, Sherlock už mi psal."

„Vážně?" diví se John a nechá se odvést až k baru.

„Jistě. Moje jméno je Angelo. Sherlock je génius, zachránil mi život." chrlí ze sebe muž, než Johna pustí a začne hledat něco pod barem. „A tady to je, vaše hůl. Jak jsem říkal, Sherlock mi psal, že si pro ni přijdete."

„Jistě." pousměje se John, zatímco si bere svou hůl. V duchu přitom uvažuje, jak je možné, že toho o něm Sherlock Holmes tolik ví. Rozhodně si na flirtování vybral velice zajímavou osobu.