Actions

Work Header

Polibek pro vraha

Work Text:

Okolo ostrova, kde byl, se ozývalo hučení moře. Příboj se tříštil o skály hluboko dole. Ostrov ovšem nebyl plný zeleně. Byl zbudovaný lidskýma rukama. Vězení, nic jiného. Nesloužilo běžným odsouzencům a ani jeho strážci nebyli lidští. Ne. Vybudovali ho pro zločince z řad čarodějů. Jen samo jeho jméno vzbuzovalo obavy a strach. Azkaban.


**

Choulil se v rohu cely. Neměl už sílu, aby se vůbec zvedl. Dokázal jen sedět na místě. Černé vlasy mu padaly do očí v dlouhých, zacuchaných pramenech. Neodhrnul je. Byla by to zbytečná námaha.
Oči měl zavřené. Nechtěl vidět nic kolem sebe. Už ne. Zapomínal, jaké to je cítit Slunce, které hřeje nebo jaký je zvuk při smíchu. Nedokázal si vybavit žádnou šťastnou vzpomínku díky které by dokázal vzdorovat.
Kdesi, v příčetné a vzdálené části mysli, zaslechl zvuk podobný smíchu. Zněl tak smích? Nevěděl. Pokoušel se upomenout komu smích patřil. Bylo to důležité, ale…
Zaslechl ho znovu. Smích.


***

Smích. Musel se smát. Nedokázal přestat.
„Nech toho!“ Vyštěkl. Vadilo mu, jak se druhý čaroděj chechtá. „Běž si potřást rukou s Weasleyovýma. Podobnej smysl pro humor.“ Černovlasý čaroděj div neprskal vzteky.
„Urazíš se jen kvůli prkotině? To jsem nevěděl. Omlouvám se, Severusi.“
Bradavický profesor lektvarů se zatvářil překvapeně. Omluva byla to poslední, co čekal.


***

Severus…
Tak se jmenoval. Nevěděl, s kým to mluvil. Nebyl si ani jistý, že vzpomínka byla jeho. Jak rychle se objevila, tak zase zmizela. Mohla být jen výplodem jeho fantazie, nic jiného.
Schoulil se, co nejvíc, když je ucítil. Co víc mu chtěli vzít? Z muže, kterým býval nezbylo nic. Všechno mu vzali. Jeho vzpomínky, radosti… nic v něm nezbylo.
Křičel, když to začalo. Vysávali ho. Obírali.
Křičel. Z hloubi duše.


***

Křičel. Z hloubi duše. Výraz, který měl v očích by kohokoliv odradil a když ne ten pak jeho křik. Nestávalo se často, aby se vztekal. Ne, nevztekal se. Zuřil.
„Nechal jste ho tam prostě jít! Zbláznil jste se?!“
Nevěnoval pozornost pohoršeným obrazům bývalých ředitelů a ředitelek. Nevěnoval ji zcela ani současnému řediteli Bradavic.
Zvedl přístroj, který měl nejblíž po ruce. Hodil ho přes místnost. Neuspokojilo ho to. Rozhlížel se po dalším. Chtěl je zničit. Ulevit vzteku, který ho sžíral.
„Severusi! Nabídl se sám. Nemůžu mu bránit. Je taky člen řádu. To moc dobře víš.“ Pozoroval, jak si černovlasý rozmyslel hod dalším přístrojem. „Jakmile budu něco vědět, dozvíš se to jako první.“ Brumbál nemohl slíbit víc.
Severus přikývl. Tohle mu stačilo.


***

Mozkomor se přiblížil k čarodějově cele. Vysával jeho emoce. Živil se jimi. Ty nejhorší vzpomínky, které měl, byly jeho potrava. Čaroděj jich měl mnoho. Tak moc. Dokázali by se z jeho strachů, jeho minulosti, sytit roky. Pozvolna ztratil o vězně zájem. Nechal ho být.
Severus se zmohl na slabé zasípání. Křik a to, že k mučení využívali jeho nejhorší vzpomínky… cítil se vyčerpaný. Opakovalo se to pořád dokola, ale předchozí dvě vzpomínky musely být pouze výplody jeho zlomené mysli. Nikdy se nestaly. Zavřel oči, aby vzápětí…


***

Procitl.
Zamžoural do tmy pokoje. Chvilku trvalo, než pochopil, co ho probudilo. Byla to absence zvuku, který ho uspal. Tichého fňukání.
Posadil se. Upřel oči na muže, který ležel na zemi u postele. Mudla. Nehýbal se, ale jeho dýchání bylo slyšet. Alespoň už nefňukal.
Díval se. Drobné stopy po nehtech na mudlových zádech se zakrýt nedaly. Nelitoval toho. Muž mohl dopadnout daleko hůř.
„Vstávej!“ Obličej mu i ve spánku halila smrtijedská maska. Zpod ní zněl jeho hlas zastřeně. Pro zdůraznění rozkazu muže jen zlehka pobídl kopnutím. Nechtěl mu ublížit víc, než už ublížil. Uchopil ho za paži.
Vymažu mu vzpomínky. Na nic si nevzpomene. Viděl, jaké má mudla oči. Byly šedé a ustrašené. Pod maskou se ušklíbl. Přemístil je.

 

***

Šedé oči…

Na takové si vzpomínal. Ano, pamatoval se. Potřásl hlavou. Ať ten sen znamenal cokoliv, probral ho.

Zatřásl se zimou. Chlad z vězení pronikal až do jeho kostí. Mozkomoři nebyli jediní, kdo vysával teplo z těla. Zima v cele i počasí jim zdárně sekundovaly. Kdyby tak měl po ruce alespoň ležák na zahřátí.

Ležák… Téměř nepatrně se jeho rty pohnuly. Drobně se pousmál.

***

„Odneseš mu alespoň ležák?“ Hlas Molly Weasleyové ho vytrhl z přemýšlení. Rozhlédl se, aby věděl, ke komu mluvila. Seděl v rohu, stranou od mumraje, který v kuchyni panoval.
Zarazil se, když mu do rukou strčila tác s ležákem a dvěma skleničkami.
„Ne.“ Doufat, že ji jedno úsečné slovo odradí bylo spíš zbožné přání.
„Severusi, prosím.“ Ztišila hlas. „Chová se… divně. Není ve svojí kůži. Vlastně už od doby, co se vrátil. S nikým ani pořádně nemluví.“
„Jestli s vámi nemluví není to moje starost, Molly. Do hlavy mu nevidím. Mám svojí práce dost.“ Považoval rozhovor za ukončený. V obličeji se mu neodrazilo nic z toho, co cítil. Na to se opravdu dobře ovládal.
Brumbál mi řekl jen to, že se vrátil, ale nic jiného nevěděl. Zadíval se na tác v rukou. Vlastně to byla dobrá záminka. Vstal.

 

Zaklepal na dveře. Tác se, s pomocí kouzla, vznášel za ním. Vzal za kliku, když se nedočkal odpovědi. Vešel.
Přivítalo ho šero, které v pokoji panovalo. Chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly. „Přinesl jsem ležák. Dáš si?“ Viděl, jak se choulí pod peřinou. „Spal jsi?“ Zavřel za sebou. Ležák postavil na stolek a nalil do sklenic.
„Ne, nespal. Nemůžu usnout.“ Čaroděj se pracně vymotal zpod peřiny. Jeho tmavá kůže kontrastovala se světlým povlečením.
„Díky.“ Kývl k ležáku. Vzal si skleničku, ale při pohybu zkřivil obličej do bolestné grimasy.
Severusovi to neušlo. „Máš bolesti?“
„Nic to není.“ Upil ležák. „Přecenil jsem poslední úkol.“ Bylo znát, že o tom nechce víc mluvit.
„Kingsley…“ Zaváhal, jen na moment. „Brumbál mi to řekl. To, co jsi měl za úkol. Taky mi řekl, že ses vrátil.“ Chtěl bystrozora rozmluvit.
„Tak mě nech na pokoji, když ti to Brumbál řekl!“ Nebral v úvahu, že by se o něj Severus mohl bát. Nepřipouštěl si to.
„Fajn!“ Odpověď vyštěkl. „Tak jsem si asi obavy dělal zbytečně, pane bystrozore! Mohli tě odhalit, zabít… cokoliv!“ Otočil se zády. „Vypij si ten ležák.“ Snažil se zmírnit hlas.
„Severusi…“
Bál se o mně? Přitom ty obavy byly oprávněné. Zvedl se. Chytil Severuse za zápěstí. „Mohlo mě to napadnout. Mám teď v hlavě spoustu jiných starostí.“ Tón hlasu prozradil obavy. Pustil Snapeovo zápěstí, než přešel před něj.
Severus se díval. Viděl před očima Kingsleyho záda. Viděl je už hodněkrát, jenže teď… „Tvoje záda…“ Nevzmohl se na to, aby řekl něco víc.
… nesly stopy po nehtech. Byly zbrázděné mnoha jizvičkami.
Zvedl ruku. Opravdu pomalu se dotkl Kingsleyho zad. Nepřekvapilo ho, že ukročil stranou, aby ruku setřásl.
„Víš, kdo to byl?“
„Ne. Nemluvil, a když už, tak byl jeho hlas zkreslený. Jediný, co vím, je to, že to byl Smrtijed.“
„Připravím ti lektvar.“ Pochopil, proč se Kingsley straní.
„Díky.“ Neměl, co víc by řekl.

***

Díky…
Nepatrný úsměv z jeho tváře nezmizel.
Litoval toho, že dal Albusovi slib, že ukončí jeho život. Mohl teď být jinde, kdyby to neudělal. Odsoudili ho bez milosti do Azkabanu, ačkoliv byl dvojitý špeh. Nikdo se ho nezastal. Proč taky? Na co by plýtvali energií, když bylo potřeba zařídit tolik věcí?
Zasmál se. Byl to smích šílence, blázna. Začínal chápat, co je to za vzpomínky, sny, které považoval za výmysly. Byly to vzpomínky, které uchovával mimo svoji hlavu. Vrátil si je teprve, když padl rozsudek. Jeho mysl je i tak potlačila a teď… vyplouvaly na povrch.
Nabízela se otázka. Byl šílený? Odpověď na ni znal. Zněla ano.


***

Připravil Kingsleymu lektvar, jak řekl. Teď se díval po lahvičce na stole. Mohl mu ji předat osobně, ale zdráhal se. Nechtěl mu přijít na oči. Poprvé v životě se opravdu bál toho, že někdo, koho má rád, ho bude nenávidět.
Vztekal se sám na sebe. Ujel, zachoval se jako pitomec, a přitom Kingsleymu opravdu hnusně ublížil. Ve výsledku selhalo i paměťové kouzlo, které na „mudlu“ použil.
Pochopil to, když mu Kingsley dovolil, aby se na tu vzpomínku podíval. Bral to jako projev důvěry. Nejradši by si pak vzteky vytrhal vlasy, ale dal najevo jenom znechucení. Nemohl říct pravdu.
Zvedl lahvičku, než vyrazil ze sklepení. Přemístil se za hranicí pozemku, kde končila bariéra. Jeho přemístění nesměřovalo na Grimauldovo náměstí. Objevil se v prázdné chodbě s několika dveřmi. Nepotřeboval se rozhlížet. Zaklepal na jedny z nich. Měly jako jediné kukátko. Slyšel zevnitř pohyb bezpečnostního řetízku. Vzápětí se dveře otevřely.
V očích se mu zalesklo pobavení. Nezvykl si na to, že Kingsley ve svém bytě nenosí hábit natož, že bydlí mezi mudly.
Teď se na něj snědý čaroděj usmál, alespoň trochu. „Ahoj, půjdeš dál?“

Byl v Kingsleyho bytě mnohokrát, ale pořád nechápal, proč žije tak skromně. Mohl si dovolit větší byt i luxusnější vybavení, i když chtěl zapadnout mezi mudly.
„Přinesl jsem ti lektvar.“ Položil lahvičku na stůl. „Navařím postupně další, aby ses… neocitl tam.“ Věděl, že se to Kingsleymu vrací po nocích, ve snech.
Bystrozor se nedohadoval. Pozoroval Severuse odevzdaně. Jeho pohled neměl jiskru, na kterou si Severus tak moc zvykl.
„Půjdu. Mám ještě práci.“ Nechtěl se nějak podřeknout, stejně jako se nemohl vyptávat, co Kingsley k proměně použil. Měl teorii. Mnoholičný lektvar to nebyl. Vyprchal by po nějaké době.
„Zůstaň tu. Vím, že jsem hostitel na baterky.“ Došel pro pití a skleničky.
Vkradl se za Kingsleym do kuchyně. Nedotkl se ho, jen ho pozoroval. „Jak jsou na tom tvoje záda?“
„Hojí se,“ odpověď byla opravdu úsečná. Otočil se, aby viděl Severusovi do obličeje. „Ani nevíš, jak to bolí. Hnusím se sám sobě. Připadám si… pošpiněný, zranitelný. Nemůžu o tom, s nikým, ani pořádně mluvit.“ Zradil ho hlas, který se mu chvěl.
Přistoupil blíž. Pomalu natáhl ruce, přitáhl si Kingsleyho k sobě. Objal ho, i když vnímal, jak se chce odtáhnout, vykroutit. „Můžeš mluvit se mnou. Jsem tady pro tebe. Vždycky budu, Kingsley.“ Opatrně se dotkl jeho zad. Začal ho po nich hladit. „Mezi námi to nic nemění.“ Nejradši by se propadl za to, co udělal.
Nikdy to nesmí vědět.
Nepustil ho ani, když Kingsleymu začaly téct z očí slzy. Napadlo ho jedno řešení, ale nevěděl, jestli bude souhlasit. Odebrat tu vzpomínku z jeho mysli.


***

Jsem tady pro tebe… Mezi námi to nic nemění…
Byly to lži. Po Brumbálově smrti se změnilo všechno. Ze člena Fénixova řádu, a špeha v řadách Smrtijedů, se stal nejhledanějším čarodějem. Lidé, kteří mu věřili, ho toužili zlikvidovat. Pomstít Albusovu smrt.
Tehdy nevěděl, na jakou stranu se postaví Kingsley. Udělal to, co po něm Albus chtěl. Zvážil jen část následků. Neuvažoval o tom, že by mohl Kingsleyho ztratit.
Zrádce! Jak jsi mohl, Severusi?!
Začínal ty vzpomínky vnímat jako staré přátele. Připomínaly se, přicházely a odcházely, jak se jim zachtělo. Nevzdoroval jim, naopak. Vítal je. Jedině v nich mohl vidět tvář, kterou miloval. Ponořil se do další z nich. Nesla s sebou hořkosladkou příchuť.

***

Vklouzl do potemnělého bytu. Se zámkem si poradil snadno. Mohl jít kamkoliv, nebo se, ještě lépe, neobjevovat vůbec. Právě teď riskoval všechno a ze všeho nejvíc svůj život. Na to vůbec nepomyslel.
Rozhlédl se po obývacím pokoji. Všechno vypadalo stejně jako při jeho poslední návštěvě.
V době před Albusovou smrtí. Od té doby uplynul sotva měsíc, ale jemu se to zdálo delší. Během té doby se neodvážil sem zavítat. Snažil se tomu nutkání odolat, ale už v tom nemohl pokračovat. Musel Kingsleyho vidět. Říct mu… co vlastně?
Kuchyň taky zela prázdnotou. Zaváhal, ruku na klice od dveří ložnice. Chtěl ji stisknout. Nestihl to.
Díval se Kingsleymu do očí. Viděl v nich šok, překvapení, zmatek. Mlčel. Byla to sotva vteřina ticha. Vzápětí ji přerušila rána.
Zasykl bolestí. Čekal spíš nějakou kletbu, ne Kingsleyho pravý hák. Z koutku úst mu tekl stroužek krve. Otřel krev do hábitu, když se ujistil, že další rána nepřijde.
„Co, ksakru…“ Kingsley to nedořekl, nedal mu šanci.
„Klidně mi vraž další, je mi to jedno. Musel jsem tě vidět.“ Na ničem jiném mu nezáleželo. Věděl, že tu ránu si zasloužil. Celý zpropadený měsíc doufal, že je Kingsley v pořádku.
„Severusi…“ Nevěděl, co jiného říct. Na prahu jeho ložnice stál hledaný Smrtijed, Brumbálův vrah, a on… cítil jenom úlevu.
Je naživu, v pořádku, a tady, proběhlo jeho hlavou.
Postoupil o krok blíž. Nezaváhal, když se kolem jeho zad ocitly teplé ruce a přitáhly si ho k sobě.
„Bál jsem se, že…“ Severus se odmlčel, opravil se. „Chyběl jsi mi,“ zašeptal Kingsleymu do vlasů. Nepotřeboval slyšet žádnou odpověď.
Rty, které se přitiskly na jeho, byly dostatečnou odezvou. Oplácel, překvapeně. Nevzmohl se na protest, ani žádný nezamýšlel. Vzpamatoval se teprve, když mu krk ovanul horký dech. Nerad se odtáhl, ale bystrozora z objetí nepustil.
„Nemůžeme… nepokoušej…“ dokázal ze sebe vymáčknout alespoň tohle. Zadýchaně. Připadalo mu, že právě uběhl maraton.

***

Tehdy už neměl ty vzpomínky, které jsem mu vzal. Nemohl bych se ho dotknout, kdyby je měl. Smutně se usmál.
Ve vzduchu se vznášel divný pocit. Těžký, téměř hmatatelný.
Zvedl se ztěžka na nohy. Slyšel na chodbě kroky, které se přibližovaly. Lidské kroky, několik párů. Zastavili před jeho celou. Trojice čarodějů, kterou neznal.
Ministerští poskoci? Ne, drží hůlky v pohotovosti. Na mysl se mu vloudilo jedno slovo. Bystrozorové. Věděl, že se nemýlí.
„Půjdete s námi, Severusi Snape.“
Jít? Kam? Chtěl promluvit, zeptat se. Z jeho úst vyšlo pouze zachrčení. Vyděsilo ho, jak podobné mozkomorům bylo.
Udělal pár vratkých kroků, když odemkli dveře cely. Přibližoval se k nim pomalu, šouravě. Bylo mu jedno, že jeden z trojice na něj míří hůlkou. Neměl jim, jak ublížit.
Nohy mu vypověděly službu. Před pádem ho zachránily dvoje ruce, které ho podepřely. Chtěl poděkovat, ale nestihl to. Obestřela ho milosrdná temnota.


***

„Kingsley,“ z jeho úst to znělo opravdu tiše. Nevěděl, jak bystrozor zareaguje na vrácené vzpomínky. Chtěl mluvit dál, ale ztichl.
„Proč?“ To jediné slovo… tak plné hořkosti, zklamání. Po bitvě cítil úlevu, že je po všem, že Severus přežil, ale… co měl cítit teď?
Okovy, které Severuse poutaly, mu nijak nebránily. Přitiskl ho ke zdi, vztekle. Obličej měl sotva palec od toho jeho.
„Proč?!“ Jeho hlas se rozlehl tichou celou. Byl plný zloby. „Tak mluv! Řekni něco!“ Nešetrně s černovlasým zacloumal.
„Musel jsem. Nedali mi na výběr.“ Měl tolik času, aby si vymyslel lži, polopravdu, ale k čemu by to bylo? Cítil, že Kingsleyho ztrácí a nic, co řekne, to nezmění.
„Bylo tam víc mudlů, jestli si vzpomínáš. Mučili je, užili si a pak je zabili. Potkal by tě stejnej osud, ne-li mnohem horší.“ Rty mu zkřivil hořký úsměv. „Fenrir Šedohřbet. Skláněl se nad tebou,“ víc nemusel dodávat. „Řeknu ještě něco. Některým z nich nevadilo šmírovat.“
„Udělal jsi ze mě…“ máchl volnou rukou do prostoru.
„Nevěděl jsem to. Došlo mi to teprve, když jsi mi tu vzpomínku ukázal. Jak jsem si tě asi měl spojit s tím ukňouraným mudlou?“ V jeho černých očích doutnaly plamínky. „Změnil jsi vzezření, ale mnoholičný lektvar to nebyl a… kolikrát se ti samovolně měnila barva očí. Neměl jsem, jak tě poznat a přiznejme si to… tys viděl jen Smrtijeda. Nevěděl jsi, kdo je pod maskou.“ Měl pravdu.
„Kingsley…“
„Nemluv…“ vyslovil žádost. „Budu mít dost času, abych si to srovnal v hlavě. My dva… ten čas nemáme.“ Věděl, že Severusův soud se blíží. Neodvážil se doufat v nějaký mírný trest. Z toho dávno vyrostl.
Má pravdu. Odsoudí mě a už nikdy se neuvidíme. Měli jsme jen těch pár chvil. Setkávání po nocích, horoucí polibky a úžasná milování. Nikdy jsem neměl chtít víc. Kdy vůbec jsem začal doufat, že bude můj napořád?
Podvolil se polibku a hebkým rtům. Zasténal pod lehkým tlakem, který ho donutil pootevřít ústa. Nesouhlasně zamručel, když se Kingsley vzápětí odtáhl.
„Nemusí nás všichni slyšet,“ mávl hůlkou, než se začal znovu věnovat Severusovým rtům.
Bylo to naposled. Víckrát už se nebude dotýkat bledého, pevného těla. Nebude plenit jeho rty, poslouchat šeptání svého jména. Neuvidí ten úsměv, který tolik miloval. Víckrát ho nebude mít. Neprobudí se vedle něj. Nikdy víc.


***

Obestíralo ho teplo. Otevřel oči. Upíral je do stropu, který se vyznačoval světle hnědou barvou. Nedíval se na hnusný, oprýskaný strop cely.
Kde to jsem?  Poslední, co si pamatoval byli bystrozorové, kteří mu odemkli celu. Kam mě vzali?  Chtěl se posadit, ale čísi ruce ho zlehka zatlačily zpátky do postele.
„Lež. Jsi sotva schopný stát, natož sedět.“
V zorném poli spatřil šedé oči. Nemohl být vzhůru. Musel ještě spát. Jak jinak by se s Kingsleym ocitli ve stejné místnosti? Byl to jen další sen. Bude se o něj starat a pak… probudí se v té zatuchlé cele. Sám, čekající na polibek.
Nechal si ke rtům přiložit skleničku s vodou. Upíjel pomalu, v ústech měl sucho. Neodvažoval se tomu uvěřit. Udržel oči otevřené sotva pár minut. Byl tak unavený.
„Prospi se. Zase přijdu.“
Bolelo to tak moc. Slyšet Kingsleyho hlas, vidět jeho tvář a vědět, že až příště otevře oči… bude sám. Bez něj. Pohnul rty. „Ne, nepřijdeš. Zdáš se mi. Probudím se v Azkabanu. Polibek od mozkomora nebude jako ty od tebe.“ Musel to říct. Zavřel oči. Byl to bolestivý sen, který mu ubližoval víc než mučení mozkomorů. Ve skutečnosti byl Kingsley tak hrozně daleko. Přál si ho vidět jako tehdy. Po odsouzení.


***

Nevzpíral se, když ho bystrozorové vedli v okovech po plné chodbě. Nevšímal si těch, kteří tam stáli. Upíral pohled před sebe.

Všichni reportéři si chtěli urvat alespoň fotografie. Přišlo by mu to směšné, kdyby se nejednalo o něj. Na druhou stranu se nedivil. Do jednacího sálu je nevpustili, museli si to nějak vynahradit.

Soustředil se jen na chůzi. Stačilo dojít k výtahům a pak… z hlavního atria se s ním přemístí do Azkabanu. Nechají ho napospas mozkomorům. Dostane polibek, až je omrzí.

„Převezmu si ho, jestli dovolíte.“

Zvedl hlavu. Myslel si, že ho šálí smysly. V sále ho nezahlédl, předpokládal, že vzal nějaký úkol, aby byl, co nejdál.

Opíral se o zeď vedle výtahu. Tvářil se neutrálně, ale Severus v něm dokázal číst. Poznal, jak moc se Kingsley do klidného vystupování nutí.

Nechal se vstrčit do výtahu. Bystrozory, kteří ještě prohodili několik slov s Kingsleym, vnímal vzdáleně. Teď pro něj neexistoval nikdo kromě Kingsleyho. Byli jen oni dva a výtah, který je vezl z podzemí vstříc loučení.

„Odvedu tě,“ nemohl pro Severuse udělat nic jiného. Nezeptal se ani, jaký byl rozsudek.

„Nemusíš…“ Věděl, proč to chce udělat. Byla to poslední možnost, jak spolu zůstat pár minut. Chápal, že mu chce být Kingsley oporou až do konce. Občas zapomínal, jak moc je oproti němu bystrozor mladý, ale nic to neměnilo.

Položil hlavu na jeho rameno. Nedokázal si představit nikoho jiného, koho by chtěl mít po boku při vstupu do pekla. To byl Azkaban, živoucí peklo vzpomínek.

Výtah neustal v pohybu. Vezl je k budoucnosti a Severus Snape pronesl slova, která od něj slyšelo naprosté minimum lidí.

„Děkuju, Kingsley. Za všechno.“


***

Zavřel za sebou dveře, přinesl Severusovi jídlo.
„Možná bych si toho měl vážit,“ v hlase mu zazněla potměšilost. „Stará se o mě ministr osobně. Kdo by tohle mohl říct?“
„Málo lidí,“ odtušil. Sedl si na kraj postele. Byl rád, že za těch pár dní je Severusovi mnohem líp. Měl zdravější barvu a nabral i na váze. Přestával připomínat trosku, kterou byl, když ho přivedli.
„Dostal jsem milost?“ Nenáviděl se za to, že musí tu otázku položit, ale potřeboval to vědět. Snažil se nedoufat v to, že odpovědí bude ano. Srdce mu pokleslo, když Kingsley zavrtěl hlavou. Byla to stejně dobrá odpověď jako kterákoliv jiná.
„Proč tu teda jsem? Ne… Proč jsi mě vytáhl z Azkabanu? Proč jsi mně tam prostě nenechal?! Takhle je to mnohem horší! Co sis sakra myslel!“ Nadechl se, ale nedal Kingsleymu šanci promluvit.
„Já ti řeknu, co sis myslel! Vytáhl jsi mně ven a myslel jenom na sebe! Nenapadlo tě, že mi tím ublížíš! Nevíš, jak mě to rve na kusy!“
„Severusi…“ natáhl k němu ruce, ačkoliv byl z jeho slov v šoku. „Tak to přece není,“ chtěl to vysvětlit.
Uhnul před Kingsleyho dotekem. „Nedotýkej se mě,“ zavrčel. „Ty… mudlátko,“ řekl to, co mu slina přinesla na jazyk. Poznal, že přestřelil.
„Kingsley… nechtěl jsem…“ Viděl, jak Kingsleyho ranil ve výrazu obličeje. Nepokusil se ho zastavit, když se otočil a prostě odešel.
„Ksakru!“ Praštil vztekle do okraje postele. Mohl vstát a jít za ním, ale obával se, že by to bylo akorát horší. Musel Kingsleyho nechat, aby vstřebal to, co mu řekl. Teprve pak by mohl vyslechnout jeho omluvu.


*

Zastavil se na chodbě. Musel. V hlavě slyšel vlastní hlas prokládaný tichými vzlyky. Dotkl se suché tváře, mohl by přísahat, že na ní i po letech cítí slzy.
„Prosím… prosím… ne.“
„Copak? Víc nevydržíš, mudlátko?“
Hlas, který tlumila maska, mu zazněl v hlavě. Roztřeseně se nadechl. Věděl, že je doma, ale jeho mysl ho chtěla stáhnout do minulosti.
Nádech, výdech. Znovu. Uklidňoval se. Nenapadlo ho pomyslet, jak to Severus bude brát. Celou dobu se pro něj snažil najít výjimku. Bojoval o to, aby ho dostal z Azkabanu a přinejlepším se změnil rozsudek na doživotí v jiném vězení. Byl tak blízko. Ideálně doufal v možnost veřejně prospěšných prací nebo v domácí vězení. Teď mu celá jeho snaha přišla marná, ale ani na okamžik nezapochyboval. Dostat alespoň teď Severuse ven bylo to nejlepší, co mohl udělat.
Otočil se, trochu poplašeně, když zaslechl kroky.
„Jsem idiot a vím to, Kingsley. Nechtěl jsem tak vybuchnout.“ Zastavil se tak, aby mezi nimi byla větší vzdálenost.
Kingsley mlčel. Dobře věděl, že nic jiného, žádnou jinou omluvu, od Severuse nikdy neuslyší. „Nenapadlo mě, že tak vylítneš. Já se ti snažím zajistit jinej trest, ty troubo. Věděl bys to, kdybys mně pustil ke slovu. Ale ne, pán si…“
Přešel chodbu, až ke Kingsleymu. V uších mu rezonovala slova jiný trest, ale jeho oči, rty a ruce vnímaly jen muže, který stál před ním. Nezlomil nad ním hůl, věřil mu. Bojoval za něj, za ně oba a on se zachoval jako pitomec.
Prsty mu přejel po bocích. Potěšilo ho, když zaslechl tichý sten.
„Příště mě zastav, než zase plácnu nějakou blbost,“ přesunul ruce, pevně ho objal.
„Jo, to udělám,“ odvětil tlumeně.


***

Dvojice mužů se procházela nočním Londýnem. Nijak nevybočovali od jiných chodců, které potkávali. Snad až na to, jak blízko sebe se drželi.
„Lektvary u svatého Munga nejsou tak hrozné, ne?“
„To je spíš částečná odměna než trest,“ zasmál se, uvolněně. „Dělám to, co mně baví…. a zbytek toho trestu… taky není k zahození. Domácí vězení na pět let… hm… ale asi si nikdo nemyslel, že budu mít spolubydlícího.“
V černých očích mu zajiskřilo. Neřekl by to, ale splnilo se mu to, co si přál celé roky. Teď se vedle Kingsleyho mohl probouzet, aniž by museli spěchat z postele. Nemusel se od něj ani vytrácet uprostřed noci.
„Jo, nenapadlo je to,“ stiskl Severusovu ruku.
„Je fajn konečně žít relativně normálně,“ zbytek myšlenky nevyslovil.
S tebou, Kingsley. Už napořád.
Bývalý bystrozor se usmál. „Tak už pojď. Jdeme domů.“
Přikývl. Slovo domů jeho rty zopakovaly, ale jen tiše. Nechal Kingsleyho vejít do bytu, díval se za ním. Na jeho záda. Nezapomněl, ale k minulosti se nechtěl vracet.
„Co si dáš k večeři?“
„Myslím, že něco lehkýho. Mám chuť na dezert.“ Zavřel dveře, spokojeně. V životě mu už nic nechybělo. Získal to, co chtěl a šel by přes mrtvoly, kdyby chtěl jeho štěstí někdo zničit.
Bezpečnostní řetízek cvakl stejně jako se otočil klíč v zámku. Zajištěný byt a dva kouzelníci. Měsíc na obloze na kratičkou chvilku ozářil kuchyni, než zmizel za mraky.