Actions

Work Header

[FIC] Skryt před bouří

Work Text:

V sílícím soumraku se Harry přitiskl k drsné kůře stromu, která bránila nepříjemnému větru. Třásl se, přitáhl si tedy neviditelný plášť těsněji k tělu, i když tenká látka příliš tepla neposkytovala. Kdo mohl tušit, že podzim ve Skotsku může být tak zatraceně chladný? Kouzlo, které Hermiona našla, sice udržovalo jeho oblečení v teple a suchu i v prudkém dešti, ale nijak nechránilo jeho kůži – lezavé vlhko si nějak razilo cestu dovnitř a Harryho tělo sžíral ho ledový chlad. Opět odolal nutkání vyslovit jednoduché zahřívací kouzlo, aby se zbavil pocitu, že místo prstů akorát kusy ledu. Bylo by to jednoduché a snadné, nicméně kouzla zanechávala stopy, a on se po dvou týdnech v tomhle pekle naučil čarovat jen tam, kde to bylo opravdu nezbytně nutné.

Déšť se kolem něj snášel na zem v hustých provazcích, které zakrývaly všechno v dohledu. Harry se pomalu blížil k řece a očima přimhouřenýma proti dešti zkoumal stromořadí, které ho obklopovalo. Najednou ztratil rovnováhu na kluzkém břehu; nohy se mu po něm smýkly a poslaly ho přímo na zem, na blátivý násep. Vyprostil zpod těla ruce a začal levou rukou tápat v blátě, jak se mezi plevelem a kořeny stromů snažil najít pevnější oporu, aniž by přitom ztratil svou hůlku. Podařilo se mu obtočit volnou ruku kolem jednoho z kořenů právě ve chvíli, kdy mu nohy sklouzly do ledové vody a tělem mu projel téměř arktický chlad.

Zatímco sám sebe proklínal, stisknul Harry svou hůlku mezi zuby a zašklebil se, když v ústech ucítil pachuť bláta, jímž bylo dřevo hustě pokryté. Pravou rukou se pak přitáhl ke kořenům. Ze stále se hojící jizvy na pravé paži při tom do jeho mozku explodovala bolest, odkud se ji vzápětí pokusil vytlačit do nejzazšího koutku mysli. Zanořil své na kost promrzlé nohy do bláta a vytáhl se na nepatrně sušší část břehu, kde vyplivl hlínu z úst, schoulil se do klubíčka a přetáhl přes sebe plášť, zatímco čekal, až popadne dech. Blesk ozářil celý les jasněji než denní světlo a z dálky se ozvalo hluboké zadunění hromu. Vítr prudce bičoval stromy a rozhazoval po zemi větvičky a listí. Harry doufal, že zvuky bouře zamaskují jeho nešikovný pád, ale věděl, že je lepší neriskovat, a tak se schoval a čekal pod pláštěm, až někdo z nich přijde hluk prozkoumat.

Zůstal v té pozici tři mučivě dlouhé minuty, svaly napjaté, připravené vymrštit se při nejmenším náznaku útoku. Když neslyšel nic než ustavičné burácení hromů a neviděl nic než vítr bičující stromy, začal se zvedat na nohy.

A pak to uviděl – záblesk pohybu, zachycený jen koutkem oka, který neměl nic společného s okolo zuřící bouří. Zastavil se a jeho tělo zaplavila vlna adrenalinu. Napůl na nohou sledoval temný stín, který se plížil podél stromů nalevo od něj. Černá postava klouzala mezi stromy až příliš rozvážně na to, aby to bylo zvíře hledající úkryt před bouří. Musel to tedy být Smrtijed. Členové Řádu věděli, že nemají vstupovat na jeho území, aniž by ho předem upozornili, a s mudlou se – navzdory měsícům, které strávil v terénu –, dosud nesetkal.

Harry uvažoval, zda Smrtijed mohl při pádu spatřit nějakou část jeho těla, nebo ho jen zaujal hluk, který se rozhodl blíže prozkoumat. Plášť Harryho chránil před prozrazením, takže pokud si ho Smrtijed nevšiml, jeho největší šancí bylo prostě počkat, než odejde. Ale jestli zahlédl byť jenom cíp Harryho kalhot nebo tenisek, pak Harry musel co nejrychleji utéct.

Harry se velice pomalu vrátil do podřepu, hůlku přitom stále pevně svíral v ruce. Umění ovládat svůj dech a pohyby si osvojil natolik, že se nyní kontrole vymykal pouze zběsilý jeho tlukot srdce. Krev mu bušila v uších, když hůlku namířil na postavu v černém, a doufal, že svým rozhodnutím právě převážil misky vah od kořisti k lovci.

Projel jím slabý závan magie, nejspíš detekčního kouzla, a srdce mu přitom poskočilo. To znamenalo, že pravděpodobně nebyl spatřen – žádný zkušený Smrtijed by neprozradil svou pozici neuváženým užitím magie, kdyby Harryho viděl, jak se škrábe po břehu. Harry velice pomalu sklonil hůlku k zemi a její hrot opatrně vysunul zpod pláště. Jeho oči přitom stále sledovaly postavu, která se zastavila u paty velkého stromu několik yardů od místa, kde se Harry schovával. Ještě před rokem by na postavu zaútočil, ale naučil se vytrvat a počkat na správnou chvíli. A tak tedy čekal, ačkoli doufal, že se postava spíš přiblíží, než aby se dala na ústup.

Po delší chvíli, kterou Harry strávil ve svém úkrytu, Smrtijed splnil jeho přání a vyrazil z bezpečí stromů přímo k němu. Harry se nutil do klidu a v duchu počítal do pěti, zatímco čekal, až se postava přiblíží natolik, aby ji mohl zasáhnout s větší jistotou.

Stín klouzal přímo k němu a pohyboval se tak lehce, až Harryho na okamžik napadlo, zda náhodou nenarazil na mozkomora. Když se však temná postava dostatečně přiblížila, objevila se nezaměnitelná bílá šmouha lidské tváře. Harry zvedl hůlku a vykřikl „Mdloby na tebe!“ právě ve chvíli, kdy Smrtijed seslal další detekční kouzlo.

Měsíce soubojů zlepšily jeho schopnosti – povedlo se mu zasáhnout Smrtijeda přímo do hrudi. Červené jiskry kouzla se rozptýlily, jakmile zasáhly svůj cíl. Harry vyskočil na nohy a pro jistotu seslal na padlého Smrtijeda, který teď ležel na zemi v nehybném černém chumlu, další omračovací kouzlo, než se k němu rozběhl.

ϟ

Harry svému bezvládnému zajatci třikrát zkontroloval pouta. Předtím Snapea odlevitoval zpět do své chaty a přivázal ho k jediné židli, kterou měl; pro jistotu k tomu použil nejen magii, ale i starý dobrý provaz. Rozsvítil svíčku, kterou pak umístil poblíž stolu, přestože časté blesky, které osvětlovaly místnost, a malý oheň praskající v krbu činily její světlo poměrně zbytečným. Déšť zatím stále krutě bičoval střechu i osamělé okno. Kapky byly tak velké, že to znělo, jako by někdo na chatu házel drobné kamínky nebo štěrk. Voda prosakovala škvírou pode dveřmi, a v místech, kde byly okenní tabule vsazeny do dřevěného obložení, se tvořily malé loužičky, které odrážely poblikávající světlo.

Když se ujistil, že Snape nebude schopen uniknout, opřel se Harry o stůl a zadíval se na svého nejnenáviděnějšího nepřítele. Nemohl tomu uvěřit, že se mu podařilo Snapea zajmout. Harry se s mistrem lektvarů utkal už mnohokrát, ale nikdy se mu nepodařilo ho přemoci – tentokrát to bylo poprvé, kdy měl zkušenějšího a mocnějšího čaroděje zcela pod kontrolou. Už dříve zajal jiné Smrtijedy, ale Snapea nikdy. S ním musel obvykle přiznat svou porážku během prvních několika minut jejich střetu. Musel se tedy od posledně značně zlepšit, a pokud se mu teď podařilo zajmout Snapea, Voldemortova největšího stoupence, možná by brzy mohl být schopen porazit i samotného Voldemorta.

Pomyšlení na Voldemorta a Snapeovu oddanost k němu Harryho rozzuřilo. Při pohledu na bezbranného Snapea v bezvědomí v něm náhle zesílila touha po pomstě. Přistoupil k němu a přitiskl hrot hůlky k jeho levému boku dostatečně silně na to, aby mu tím způsobil modřinu. S hlubokým uspokojením si představil, jak se z černých očí Smrtijeda pomalu vytrácí barva, zatímco umírá. Byla to rozkošně zvrácená představa, ale přesto se donutil hůlku od Snapeova boku odtrhnout. Potřeboval Snapea živého, aby ho mohl předat členům Řádu. Harrymu to ostatně připadalo jako docela vhodný trest, přimět Smrtijeda, aby pomohl Řádu tím, že mu – s trochou donucení – vyzradí tajné informace o Voldemortovi. Pro tak hrdého bastarda, jakým Snape, věrný Voldemortův následovník, byl, to dost možná bude děsivějším trestem než smrt. Za všechno, co Harrymu provedl, koneckonců musel zaplatit.

Mezi vším tím uvažováním Harry Snapea udeřil hřbetem ruky do obličeje, a dal si záležet, aby to udělal tak silně, jak jen to svedl. Snapeova hlava při tom políčku poskočila a prameny dlouhých černých vlasů se mu svezly do obličeje. Kdysi mu sahaly těsně nad ramena, teď mu však spadaly až na lopatky. Harry je popadl do hrsti a představoval si, jak velký pocit zadostiučinění by bylo je ostříhat, nebo možná dokonce Snapea oholit na pleš. To ale muselo počkat – možná zítra, až odešle hlášení. Věděl, že by měl poslat patrona na Ústředí a informovat bystrozory, že se mu podařilo Snapea chytit, ale chtěl ho mít ještě chvíli jen pro sebe, mimo všechna pravidla a nařízení Řádu. Celé měsíce si plánoval, co všechno Snapeovi udělá, pokud ho někdy chytí, ale nyní se nemohl rozhodnut, s čím začít. Možná by měl toho hajzla nejdřív přinutit, aby prosil. Při představě Snapea, jak klečí na kolenou a prosí ho o odpuštění, Harryho zachvátilo vzrušení.

Renervate,“ řekl a podpořil svá slova další ranou, tentokrát pěstí a tak silně, až ho zabolely klouby. Snapeovi podle nechutného křupnutí beze vší pochyby zlomil nos. Tmavá hlava sebou trhla a Snape konečně otevřel oči. Z nosu mu po tváři stékala krev, ale když černé oči zaostřily na Harryho, jeho rty se přesto zkroutily do povýšeneckého úšklebku.

Pottere,“ zavrčel a od úst mu přitom odletěla sprška krve. „Odjakživa mi bylo víc než jasné, že nejste žádným velkým hrdinou. Jsem si jist, že vaše ochota mučit neozbrojené vězně by na vaše fanoušky udělala skutečný dojem.“ Jeho oči pomalu zabloudily k hůlce, která spočívala na stole za Harrym. Harry si všiml, jak při tom nenápadně zkouší pouta.

Zmlkni, Snape.“ Svá slova Harry zdůraznil tím, že na Snapea opět namířil hůlku. „Ty jsi mi udělal mnohem horší věci. Nepochybuju, že kdybych tě neměl svázaného, moc by ses nerozmýšlel, než bys začal mučit ty mě.“

„Já jsem ale nikdy nepředstíral opak, Pottere.“ Snape těkal očima po malé, jednopokojové chatě; prohlížel si Harryho úzkou postel, malý stolek přistrčený ke zdi a druhý, ještě menší, vedle postele, a také police s jídlem a jediné okno. „Už vás přestalo bavit hrát tu vaši směšnou hru na dokonalého zachránce kouzelnického světa? Rozhodl jste se mu odhalit svou pravou tvář? Vždy jsem věděl, že nejste nic víc než –“

„Podívej se na mě!“ přikázal Harry a kouzlem Snapeovi rozřízl tvář. Na okamžik zapochyboval, zda bylo moudré Snapea přivést sem, do svého úkrytu. Představa, že Snapea přiváže ke stromu a bude ho mučit, zatímco ho bude nemilosrdně bičovat ledový déšť, byla lákavá. Ale znamenalo by to, že by v bouři musel zůstat i on sám, po čemž netoužil, a navíc věděl, že je to zbytečně riskantní – největší šance Snapea zadržet měl uvnitř. Přesto si však možná měl k tomu účelu najít nějaké jiné místo. Sevřel tedy pevněji svou hůlku, odhodlaný nenechat Snapea utéct a zmařit tak tuhle jedinečnou šanci na pomstu.

„Jestli máte v plánu mě zabít, tak s tím alespoň pohněte,“ řekl Snape otráveně. „Jestli čekáte, že začnu prosit, pak jen maříte čas nás obou.“

„Nezabiju vás. A víte proč?“ promluvil Harry už rozvážněji.

„Protože jste ukňouraný zbabělec? Ušetřete mě svých důvodů, Pottere, pokud mě nehodláte k smrti dohnat vaším žvaněním.“

„Jdi do prdele!“ Harryho znovu zalil příval vzteku, a tak trhnutím hůlky rozřízl Snapeovi i druhou tvář. Zatracený bastard, vždycky musel mít navrch, s tou jeho idiotskou sebekontrolou! „Nezabiju vás, protože by to bylo až moc snadné. Nejdřív nám řeknete všechno, co víte o Temném pánovi. A pak, když budete spolupracovat, vás možná nepředhodíme mozkomorům. Každopádně ale uděláte přesně to, co budu chtít.“

Snape se nepříjemně zasmál. „Vy vážně věříte tomu, že vám řeknu, co chcete slyšet? Skutečně, Pottere, vaše slabomyslnost mě nikdy nepřestane přivádět v úžas.“

„Řeknete,“ ujistil ho Harry. „Tělo dokáže snést jen určitou míru bolesti. Nakonec budete žadonit, abyste mi směl říct vaše tajemství.“

„A kdo se mého mučení ujme? Snad ne vy?“ ušklíbl se Snape jízlivě. „Na to nikdy neseberete dost odvahy. Ve skutečnosti se bavím představou, že sám sebe považujete za dostatečně schopného, abyste mě mučením přinutil mluvit. Vy, který jste byl vždy hýčkán a chráněn na každém kroku mnohem schopnějšími čaroději, kteří nakonec položili život za to, aby vám zachránili kůži. Kde jste byl, když umíral váš milovaný voříšek? Přímo tam, a ani tak jste ho nedokázal ochránit. Nebo tu noc na astronomické věži –“

CRUCIO!

Harrymu se do hlavy nahrnula krev, když Snape vytřeštil oči a otevřel ústa. Škubal sebou a zmítal se proti poutům, nehty zarýval do područek židle. Z hrdla se mu vydral chrčivý výkřik, zatímco židle, na níž seděl, poskakovala po dřevěné podlaze v rytmu jeho konvulzí a dělala neskutečný rámus. Ten zvuk téměř přehlušil i tlukot Harryho srdce.

Harry ukončil Cruciatus, aby na Snapea mohl seslat Legilimens. Ve skutečnosti nečekal, že se mu podaří proniknout skrz Snapeovy obrany, ne po jediném kole Cruciatu, ale ucítil nezaměnitelný tlak, a pak už byl uvnitř Snapeovy mysli. Připlula k němu náhodná vzpomínka a Harry si ji přitáhl a ponořil se do ní. Snape se v ní opíral o zeď v kobkách. Před ním klečel na studené podlaze Harry ve školním hábitu, a kouřil Snapeův penis.

Ano,“ zasténal Snape. „Silněji!

Harry se z té vzpomínky s úlekem vyprostil. To není možné! Tohle přece neudělal! Ponořil se do další a zjistil, že si ho Snape bere přímo na katedře v učebně lektvarů. Ve vzpomínce měl na sobě jen nebelvírskou kravatu, kterou Snape použil jako vodítko – její konec sevřel v pěsti a vytáhl vzpomínkového Harryho na nohy.

„Řekněte, Pottere – líbí se vám to?“ řekl Snape svým hlubokým, chladným hlasem, a Harrymu ze vzpomínky naskočila husí kůže.

„Víc… víc…“ vypravil ze sebe Harry namáhavě, jak lapal po dechu, když ho Snapeovy přírazy donutily postavit se až na špičky. Jeho plný penis se zavlnil ve vzduchu. „Šukej mě tvrději,“ zaprosil.

Harry se bleskově vytrhl ze vzpomínek a vystoupil ze Snapeovy mysli. Zapotácel se dozadu, až zády narazil na okraj stolu. Tyhle vzpomínky nemohou být skutečné. Rozhodně by si pamatoval, kdyby ho Snape v Bradavicích šukal. Takže musely být podstrčené. Ale vypadaly tak zatraceně opravdově!

Ve svém rozptýlení si ani nevšiml, kdy se Snape vyprostil ze svých pout. Zaregistroval už jen moment, v němž Snape vyskočil na nohy a zmocnil se své hůlky, na tváři pokřivený úsměv.

DOPRDELE!! Jak se tomu slizkému parchantovi podařilo prolomit jeho kouzlo? Harry neměl proti Snapeovi v boji zblízka žádnou šanci, to věděl s jistotou. Udělal tedy první věc, která ho napadla. „Turbatio!“ zařval a místnost naplnil kouř, zatímco se Harry vrhl ke dveřím, trhl jimi a vyběhl ven, do zuřící bouře.

Na útěku se rozhodl kličkovat; uběhl tedy několik yardů jedním směrem, než se stočil jinam a vyrazil hlouběji do lesa, kde po několika minutách znovu změnil směr. Když ho v hrudi pálilo a při každém nádechu ho píchalo u srdce, věděl, že si musí odpočinout, než bude schopen pokračovat. Zpomalil a začal se plížit, dokud nenašel dostatečně neprostupné houští a nestáhl se do jeho bezpečí, aby zklidnil dech a lépe si prohlédl krajinu, zda nespatří Snapea. Do prdele! Kurva!

Jak mohl být tak zatracený idiot? Měl informovat Řád hned v tu chvíli, kdy Snapea chytil. Měl toho hajzla nechat v bezvědomí, dokud by si pro něj nepřišli. Nebo líp, měl ho rovnou zabít. Místo toho Harry přivedl svého úhlavního nepřítele rovnou domů, a teď ho tam navíc nechal, osvobozeného. Možná si to tak Snape dokonce naplánoval – jejich předchozí střety vždycky skončily tím, že z nich Harry vyklouzl pod neviditelným pláštěm, a vrátil se do svého provizorního domova až ve chvíli, kdy si byl jistý, že ho tam Snape nemůže sledovat. Bylo to všechno až podezřele snadné, počínaje Snapeovým chycením a konče proniknutím do jeho mysli. A ty falešné vzpomínky byly příliš propracované na to, aby je Snape mohl vytvořit na místě. Ten bastard chtěl, aby se pokusil vniknout do jeho mysli, a Harry mu celou dobu poslušně hrál do karet.

Nedokázal zabránit tichému „Kurva!“, které uniklo z jeho úst. Snape teď na něj nejspíš čeká v chatě a dělá si horký čaj, zatímco Harry, jen v tričku, kalhotách a nanicovatém svetru mrzne v nejhorší bouřce, jakou kdy zažil.

Schoulil se do klubíčka, dýchal si na prokřehlé prsty a vypočítával své možnosti. Pokud se Snape rozhodl ho pronásledovat, měl by se okamžitě vrátit do chaty, protože jakmile by Snape jednou překročil práh, ochrany už by ho nepustily zpět. Pokud však Snape zůstal v chatě, musí Harry zůstat tady venku. Do karet mu nahrávalo, že ačkoli se Smrtijedi obvykle objevovali po dvojicích, Snape byl podle všeho vždy sám, takže v lese bylo relativně bezpečno. Mohl by použít kouzla, aby neumrzl, ale neměl ponětí, jak dlouho by Snape byl ochoten na něj číhat ve srubu. A Harry by se stejně musel nakonec dřív či později vrátit, aby se najedl – naučil se sice rozpoznávat některé místní jedlé rostliny, ale nikdy předtím nezkoušel lovit a nevěděl, jestli do dokáže. A určitě neměl dostatek času, aby to zjistil.

Mohl by se přemístit na Ústředí bystrozorů, ale obával se, že na něj Snape mohl uvalit nějakou neznámou stopovací kletbu. Kromě toho nemohl nechat své stanoviště nehlídané. Poprvé po několika měsících si Harry přál mít parťáka. Vrátily se mu vzpomínky na ty předchozí, a naštěstí mu dostatečně připomněly, proč nakonec trval na tom, že bude pracovat sám. Fred se ušklíbl… ne, ne. Teď na vztek a fňukání není čas. Vrátí se na základnu a pokud tam Snape bude, vyláká ho ven. Nebyl zbabělec, jak si Snape myslel. Naučil se zdatně stopovat, svádět souboje a chytat Smrtijedy. Potřeboval se Snapeovi postavit a usadit ho, jinak se po něm Snape bude vozit už napořád.

Jeho přesvědčení zesílilo a Harry se pomalu vysoukal z křoví. Držel se těsně podél stromů, přikrčený se hlemýždím tempem vracel ke srubu. Žil v těchhle lesích dostatečně dlouho na to, aby dokázal najít cestu domů, přestože mu silný déšť omezoval zorné pole, a pohyboval se tak téměř poslepu. Když dorazil na mýtinu, kde ležela jeho chata, schoval se do krytu stromů na hranici ochran, které srub zakrývaly. Pátral po Snapeovi, ale nikde toho bastarda neviděl. Dveře srubu stále visely pootevřené na pantech, jak je zanechal, a odhalovaly většinu obytného prostoru. Po Snapeovi v něm nebylo ani památky.

Harryho oči klouzaly přes prostranství, jak pátral po jakémkoli náznaku pohybu. Když nic podezřelého nespatřil, přelétl přes mýtinu do chaty, třísknul za sebou dveřmi a seslal detekční kouzlo právě ve chvíli, kdy ucítil, jak se mu do zad opřel hrot hůlky. „Petrificus totalus.

Harry se svalil na podlahu a v duchu zuřil. Ten hajzl našel místo, kde Harry schovával svůj neviditelný plášť!

„Tak neopatrný, Pottere,“ zavibroval mu Snapeův hlas do ucha, zatímco se chladné prsty dotkly jeho krku. „Měl byste plášť nosit neustále s sebou. Ale vy jste nikdy nebyl stratég, že?“

Mobilicorpus.“ Harry cítil, jak se mu kolem těla pevně ovinuly úponky magie a zvedly ho do vzduchu. Byl vmanévrován ke své malé posteli, která se mezitím proměnila v masivní dvojpostel se čtyřmi bytelnými sloupky, a vznášel se na vzdálenost jedné dlaně od jejího povrchu.

„Máte značné štěstí, že  si Pán zla přeje vás zajmout živého,“ řekl Snape, zatímco strhl Harrymu z nosu brýle a prsty přejel po celé délce jeho páteře. „Takže se nemusíte bát,“ pokračoval zlehka konverzačním tónem. „Nezabiju vás.“ Snapeovy prsty se vrátily k Harryho zátylku, zatímco se Snape sklonil a horkým dechem rozvířil pramen vlasů u Harryho levého ucha. Pak hlubokým, zhrublým hlasem dodal: „Ale ošukám vás.“

Harry civěl na svou postel, zavěšený nad jejím povrchem. Vnitřně se zachvěl, jak jím projel strach smísený s očekáváním.

„A vy – vy se mi podvolíte,“ zavrčel a jeho prsty se krátce sevřely kolem Harryho krku. Pak se vzdálily a Harry slyšel, jak se Snape posunul k jeho nohám.

Snapeovy ruce pak vklouzly Harrymu pod břicho, aby rozepnuly horní knoflík na jeho kalhotách a i se spodky mu je strhly z boků. Pak se Snape zlehka dotkl jeho částečně roztažených stehen a varlat. Harryho promrzlá kůže a svaly na ten dráždivý dotek téměř nereagovaly, ale vědomí, co Snape právě udělal, způsobilo, že Harrym projelo horko, které zažehlo vzrušení v jeho slabinách.

„Pokud mě potěšíte; pokud mi to bude stát za to,“ pokračoval Snape chladným, poučným tónem, jaký si obvykle vyhrazoval pro své studenty v hodinách, zatímco prsty přejížděl po Harryho zmrzlém, ochablém penisu, „pak bych mohl předstírat, že jsem vás v poslední době neviděl.“

„Nicméně…“ pátravé prsty opustily Harryho tělo a Snapeův hlas sklouzl do temného hněvu. „Měl byste být raději velmi, velmi poslušný, abyste mi vynahradil své předchozí nepřístojné chování. Jak si jistě pamatujete, pane Pottere, já neodpouštím snadno.“ Prsty se vrátily, tentokrát se v sevření stočily kolem Harryho vlasů a silně škubly zpět. Harrymu se zaleskly oči, jak Snape držel jeho vlasy v pěsti a rval mu tím kůži na hlavě.

Snape však pokračoval v tomtéž nebezpečném hlase. „Pokud se mi odmítnete podvolit, dřív, než mu vás vydám, vás potrestám za všechny vaše předchozí prohřešky. Řekl, že vás chce živého… Ale neříkal nic o tom, že byste měl být nezraněný.“ Špička Snapeovy hůlky se při tech slovech bolestně zaryla do Harryho hrdla. „Nuže… Budete povolný?“

Harry ucítil, jak jím projela magie a uvolnila jeho hlasivky i čelist. Zkusil pohnout rty a zjistil, že znovu může hýbat pusou. Bylo bezpředmětné se se Snapem dohadovat. Vždycky dostal, co chtěl. „Ano,“ zašeptal tedy, ačkoli měl při těch slovech srdce až v kalhotách. „Ano, podvolím se vám.“

Takhle to bylo vždycky. Snape mu pokaždé dal na vybranou – a Harry pokaždé bojoval do té doby, než mu Snape pohrozil, že ho odevzdá Voldemortovi, pokud se od něj nenechá znásilnit. Protože to znásilnění bylo, když s tím Harry souhlasil jen proto, aby ho Snape nepředvedl přímo před Voldemorta. Nikdo ho nemohl nařknout, že by to snad sám chtěl, když pokaždé bojoval až do té chvíle, kdy už neměl jinou volbu. Nechtěl se nechat Snapem ošukat. Nepodvolil se mu dobrovolně – udělal to vždy jen pod tlakem rozhodnutí, a právě proto ho nikdo z toho, co mu Snape dělal, nemohl obviňovat.

Nezáleželo na tom, že ho Snape po tom vždycky pustil; ani na tom, že téměř po třech měsících, co se tohle dělo, už si byl Harry téměř jistý, že podmiňovací způsob ve větě ‚Mohl bych předstírat, že jsem vás v poslední době neviděl,‘ bylo ve skutečnosti oznámení. To znamenalo, že dokud dělal, co Snape chtěl, prakticky se nemusel bát, že bude odvlečen k Voldemortovi. Ale ta nepatrná možnost tu pořád byla. Vědomí, že Snapea může kdykoli omrzet hrát jejich hru a rozhodne se ji ukončit… právě kvůli němu to pořád bylo znásilnění; a Harry byl v tom případě zcela bez viny.

Finite incantatem.“ Harry spadnul do postele, tváří dolů. Jeho penis, který se během kletby nemohl ani pohnout, se teď probouzel k životu. Snapeovi se to líbilo nejvíc, když Harry projevoval známky vzrušení a touhy, takže bylo jen přirozené, že se mu postavil, když se ho Snape dotkl. Byl ztopořený zkrátka jen proto, že to tak Snape chtěl.

Snape chytil Harryho ruce a zkroutil mu je za zády. Svázal je k sobě kouzlem, nějakým zašeptaným slovem, kterému Harry nikdy úplně neporozuměl.

„Tak vilný,“ ušklíbl se Snape, jakmile do Harryho vsunul jeden kluzký prst. „Myslím, že ve skutečnosti chcete, abych vás ošukal.“

„Nikdy,“ zasyčel Harry, zatímco úporně myslel na to, že za žádnou cenu nesmí pohnout boky a dát najevo jakékoli vzrušení.

Snapeův prst z něj mučivě pomalu vyklouzl. „Teď lžete, Pottere. Otevřete pusu.“

Harry přivřel oči a otevřel ústa, srdce mu prudce bušilo v hrudi. Kdykoli se spolu setkali, bojovali spolu – tedy předtím, než došlo na sex. Ale nikdy předtím Smrtijeda nechytl a nemučil. To byl tak hloupý? Měl vědět, že Snape unikne – že obrátí karty a donutí Harryho, aby se mu podřídil, stejně jako kdykoli jindy. Jenže teď, když měl Harryho po tom, co mu udělal, bezmocného a pod kontrolou, se mu jistě pomstí nějakým zvláště krutým, sadistickým způsobem. To a nic jiného Snape byl – sadista.

Harryho jazyka se dotkla nějaká látka, tlačila ho v koutcích úst. Byl to roubík, který Snape vlastnoručně uvázal. Pak Harryho hlavu přitlačil zpátky na polštář a otočil ho čelem ke zdi. Harry ztěžka polkl a snažil se skrýt úlevu, která ho zaplavila. Pak Mobilicorpus zvedl jeho zadek do vzduchu a roztáhl nohy víc od sebe. Harry nenáviděl, jak s ním Snape manipuluje pomocí kouzel, jako by nebyl nic víc než ubohá hadrová panenka, ale ve srovnání s ohavnostmi, které Snape ve skutečnosti dokázal dělat, když chtěl, to vlastně nebylo ničím.

„Nikdy jste neuměl obstojně lhát, že?“ zeptal se Snape samolibě, zatímco se špičkou ukazováčku zlehka dotkl Harryho erekce. Pak rukou uchopil Harryho varlata, právě tak silně, aby to bolelo a bylo vzrušující zároveň. „Už jen tohle vás málem dovedlo k orgasmu.“ Jeho sevření poněkud povolilo a Harry cítil, jak Snape začal jeho varlata zlehka mnout v dlani. Ten jemný dotek vysílal do Harryho už tak ztopořeného penisu impulzy nového vzrušení. „Vím, že chcete, abych vás ošukal, ale na to nyní nejste dostatečně připraven. Každopádně myslím, že to chcete tak moc, že byste se udělal i z jediného prstu, který bych do vás nyní vložil.“ Aby své tvrzení dokázal, opustil Harryho varlata a zatlačil jedním prstem znovu proti vstupu, až se Harryho penis rozechvěl vzrušením.

Harry se vší silou zakousl do roubíku, odhodlaný Snapeovi neprozradit, jak zoufale touží po orgasmu. Snape při tom prst znovu téměř celý vytáhl, než ho znovu ponořil dovnitř. Pak to celé zopakoval, metodickým tahem zasáhl to zvláštní místo uprostřed Harryho těla. Harry napnul všechny myšlenky k tomu, aby zadržel své vzrušení. Chtěl Snapeovi dokázal, že netouží po lidském kontaktu tak zoufale, aby ho dokázal vzrušit i jen jediný prst jeho největšího nepřítele.

„Nepokoušejte se tomu bránit.“ Snapeova volná levá ruka pohladila Harryho po zádech způsobem, který by Harry rozhodně označil za něžný, kdyby ho prováděl někdo jiný. „Mě neošálíte – vím, jak moc po tom toužíte.“

Harry skutečně toužil po uvolnění, ale ne od Snapea; ne od muže, který byl zodpovědný za smrt tolika lidí. Smrtijeda, který ho znovu a znovu chytal a znásilňoval. Ale přestože si s ním Snape neustále pohrával, Harry v sobě nedokázal najít sílu se mu vzepřít a ukončit jejich drobnou šarádu.

„Podívejme, jak jste vlhký…“ Snape přiložil špičku prstu k hlavičce Harryho penisu a pomalu ji obkroužil. Harry ze všeho nejvíc chtěl proti té ruce přirazit, ale věděl, že kdyby si to dovolil, nejspíš by se hned udělal, a to zadostiučinění nehodlal Snapeovi poskytnout.

Snapeovy prsty obepjaly Harryho předkožku a stáhly ji dolů, odhalujíce tak jemný žalud. Harry zalapal po dechu, když mu přes vlhkou hlavičku penisu přelétl závan chladného vzduchu. Prst uvnitř něj zrychlil, zatlačil hlouběji a silněji, čímž do Harryho penisu a varlat vyslal několik téměř elektrických impulsů.

„Měl bych uvolnit to zaklínadlo?“ zeptal se Snape, sejmul prsty z Harryho penisu a rukou přejel po jeho trupu. Jeho dlaň se vplížila pod svetr a košili, kde okamžitě nahmatal bradavku. Zatahal za ni v rytmu přírazů svého prstu, a ten dvojí pocit slasti Harryho ochromil.

Stále ještě bojoval, nechtěl se podvolit a nechat Snapea, aby mu přinesl jeho rozkoš, ale nemohl to vydržet dlouho; nikdy to nedokázal. Stačila dvě tvrdá štípnutí do bradavek, aby se přestal ovládat. Víčka se mu sevřela tak pevně, že se mu před nimi vyrojily tisíce drobných hvězdiček, a z hrdla se mu vydral přidušený sten. Tělem mu projel nezvladatelný třas, když se konečně udělal, a z pulzujícího penisu vystříkly na prostěradlo provazce mléčně bílé tekutiny.

Snape uspokojeným hlasem řekl: „Věděl jsem, že to nevydržíte, pane Pottere,“ a vytáhl prst. „Finite incantatem.

Harry klesl na postel, kde se jeho tělo zhroutilo po prožitém orgasmu. Nyní volné ruce schoulil pod hrudníkem ve snaze uklidnit splašený srdeční tep. Snapeovy prsty se při tom zkroutily v jeho vlasech a škubly mu hlavou dozadu tak prudce, až měl pocit, že mu muž co nevidět zlomí vaz.

Snape Harrymu zavrčel do ucha: „Tak vy jste si myslel, že mě dokážete mučením donutit k přiznání, správně?“

Harry cítil Snapeův horký dech vedle své tváře a chtěl se od toho zmetka odtáhnout co nejdál, ale nemohl. „Ano,“ snažil se odpovědět přes roubík. Nemělo žádný smysl lhát. Snape to vždycky poznal.

„Nedokázal byste to, protože nemáte žádnou kontrolu.“ Roubík zmizel z Harryho úst. „Řekněte mi, Pottere… Myslíte si, že ji máte?“

Harry ze všeho nejvíc toužil zařvat na něj, že ano, ale nebyl to ten druh odpovědi, kterou Snape chtěl slyšet, takže mu místo ní Harry nabídl tu správnou. S očima přilepenýma na posteli zašeptal: „Ne.“

„Zaváhal jste,“ zasyčel Snape. Pustil Harryho vlasy, ale až poté, co mu zabořil obličej do polštáře. „Ve skutečnosti se domníváte, že ji máte. V té své nanicovaté hlavě máte utkvělou představu, že jste velký čaroděj, že?“ Pokračoval, aniž by dal Harrymu příležitost odpovědět: „Myslíte si, že jste hrdina, nějaký druh spasitele, předurčený zachránit svět a tak dál… Ale nejste vůbec ničím. Ničím víc než hloupým děckem, malým chlapcem, který se nedokáže ubránit ani sám sobě, natožpak někomu jinému. Slabý, ufňukaný –“

„Nejsem slabý!“ zařval Harry a vzepjal se proti pažím, které ho držely.

Snape se nepříjemně zasmál. „Ale? Pokusíte se mě teď napadnout?“ Jeho černé oči hrály pobavením. Vytáhl Harryho hůlku z hábitu a pohodil ji na prostěradlo. „Seberte ji, Pottere. Zjistíme, jestli mi dokážete odolat déle než pár vteřin.“

Harry sevřel ruce v pěsti. Chtěl svou hůlku popadnout, nechat vyplout na povrch svou temnou stránku magie a roztrhat jí Snapea na kusy. Snape zřejmě přesně tohle, podle toho, jak se na něj díval, očekával, hůlku vytaženou a namířenou přímo na Harryho. Ještě před pár dny by to Harry bez zaváhání udělal, ale teď věděl, že je to zkouška – zkouška jeho sebeovládání, ve které musí obstát. Zhluboka se nadechl a řekl: „Ne.“

„Ne?“ zopakoval Snape, hlasem jemným a smrtícím zároveň.

Snape si myslel, že ví, jak Harryho ovládat, ale mýlil se. Pevně pohlédl do Snapeových očí a vyrovnaným hlasem prohlásil: „Řekl jsem, že se podvolím, takže přesně to také udělám.“

Snape tam na okamžik jen tak stál, aniž by z Harryho jedinkrát spustil pohled svých černých očí. Přes ústa mu přeběhl pomalý úsměv. „Lehněte si na záda a složte si ruce pod hlavu, jedno zápěstí přes druhé.“

Harry věděl, že Snape by ho pravděpodobně stejně zbavil oblečení, a tak si svlékl svetr i triko, a obojí prostě jen hodil na zem vedle postele, než si lehl a umístil ruce přesně tak, jak mu Snape poručil. Ucítil kolem zápěstí vázací kouzlo, které mu ruce zároveň připoutalo ke stěně za jeho hlavou. Snape mu ruce svazoval pokaždé – přesně ode dne, kdy urazil Ginny. Harry využil příležitosti, aby mu rychle hmátl mezi nohy a zakroutil varlaty tak silně, jak jen dokázal. Teď už to ale bylo zbytečné opatření – byl rozhodnutý na Snapeovy urážky nereagovat, ať muž řekne cokoli.

Snape přejel prstem přes Harryho hruď, a stejnou cestu sledoval i svýma očima. „Jste kromě Pána zla jediným člověkem, který se kdy odvážil na mě použít Cruciatus. Myslel jste si, že vám to jen tak projde?“

„Vlastně ano,“ potvrdil Harry a zavřel oči, když jeho tělem proběhlo zamrazení. Co si vůbec myslel? Poté, co se pokusil Snapeovi rozdrtit varlata, ho Smrtijed vystopoval a krutě se mu pomstil. Přestože Snape potom zhojil všechno, co Harryho tělu udělal, a stalo se to už před mnoha měsíci, Harry se stejně zachvěl pokaždé, když procházel kolem stromu, kde se to odehrálo. Teď pro změnu věděl, že už se nikdy nedokáže podívat na svou postel, aniž by si zároveň vzpomněl na strach a bolest, kterou mu Snape způsobí dnes večer.

„Třesete se,“ konstatoval Snape s lehkým pobavením v hlase, když jeho prsty přejížděly přes Harryho hruď. „Myslel jsem, že nebelvírská kolej si zakládá na statečnosti.“

Harry se přinutil zklidnit své tělo i hlas, když mu odpovídal: „Kdybych proti vám zkusil bojovat, nazval byste mě hloupým, impulzivním, zbrklým –“

„Možná bych vás mohl něco naučit,“ zamyslel se Snape. „Podívejte se na mě.“

Harry násilím otevřel oči. Snape stál na kraji postele; jeho tělo bylo stále zahaleno pod vrstvami hábitu. Bez brýlí Harry nedokázal rozeznat výraz Snapeovy tváře, ale poznal, že si zhojil všechna zranění, která mu Harry způsobil.

„Dám vám malou lekci sebekontroly.“ Zajel rukou níž a přejel po Harryho ochablém penisu.

Harry se kousl do rtu, zatímco sledoval, jak se Snapeova ruka, která se obtočila okolo jeho penisu, začala pohybovat v rytmu srdečního tepu. „Hlavně – hlavně nic neodřezávejte.“

„Co bych neměl odřezávat?“ Snape na něj vyklenul své obočí.

„Rozhodně ne tohle.“

„Nemusíte mít obavy.“ Snape opět volnou rukou přejel přes Harryho hruď. „Neublížím vám… zatím.“ Pustil Harryho penis a začal se věnovat varlatům. „Řeknete mi, jak blízko vyvrcholení – dejme tomu na škále od jedné do deseti – se právě nacházíte. Vyvrcholení je deset. Jsem si jistý, že tak jednoduchý úkol zvládnete splnit dokonce i vy. Pamatujete si doufám, jak se počítá do deseti?“

Harry zíral na Snapea a úporně si přál, aby byl baziliškem a jeho pohled zabíjel. „Ano, umím počítat do deseti.“

„V tom případě počítejte.“

Teplé dlaně se opět přesunuly k Harryho penisu. Objaly jej a začaly zpracovávat, třely při tom celou délku, od kořene až po jeho špičku.

„Jedna.“ Harry se na posteli uvolnil a poddal se vzrušení, které se hromadilo v žaludku. „Dva.“ Zavřel oči a soustředil se na horkost plnící jeho slabiny, na to, jak jeho penis znovu tvrdnul a jak perfektně zapadal do Snapeových rukou. Většinou si ho Snape vzal ihned po prvním orgasmu a tvrdě do něj přirážel, zatímco v Harrym ještě doznívala síla vyvrcholení. Venku v lese se ze sexu stávalo zběsilé řádění, jen prostředek k dosažení bezmyšlenkovité blaženosti. Snape si s ním nikdy takhle nehrál – nyní ho dráždil, hladil a laskal, místo aby ho co nejrychleji dohnal k další extatické vlně orgasmu. Nebylo to to, co Harry chtěl. Právě teď toužil ztratit se ve vzrušení ze sexuální rozkoše. Potřeboval zapomenout na válku, všudypřítomnou smrt, dlouhé osamělé noci, nekonečné bitvy a pátrání, která často nikam nevedla. Tohle pomalé navozování rozkoše mu nestačilo, potřeboval víc.

„Soustředíte se vůbec, Pottere?!“ Snape silně zmáčkl Harryho penis, aby ho přiměl vrátit se zpátky na zem.

„Jo, jo. Soustředím se. Tři – ne, vlastně čtyři. Určitě čtyři.“ Harry pohnul boky a přirazil svou rostoucí erekcí do Snapeovy ruky.

Snape dvěma prsty nahmatal místo pod Harryho varlaty a začal jej třít v pomalých kruzích. Další prst sjel ještě níž, aby se otřel o jeho vstup. „Pověz, mám tě ošukat?“ zavrněl zlehka do Harryho ucha.

„Ano,“ řekl Harry bez rozmýšlení. Čím dřív do něj Snape vstoupí, tím dřív se mu podaří vyvrcholit.

„Myslím, že na to ještě není ten správný čas.“ Snape se odtáhl a propracoval se při tom zpět k Harryho penisu, pohrávaje si s jeho hlavičkou.

„Pět,“ zasténal Harry, když mu Snapeovy prsty zlehka stáhly předkožku a obtočily se kolem naběhlého žaludu. Žádostivě se prohnul v bocích, zasténal a přirazil proti dlani obepínající jeho penis. Jeho boky se tou námahou vzpínaly vysoko nad povrch postele, jak se blížil vyvrcholení. „Šest. Sedm.“

„Jste tak žádostivý… Kdybych to věděl dřív, udělal bych tohle už dávno.“

Harryho zalila vlna hanby, a tak se násilím přinutil, aby přestal pohybovat boky. „Já nejsem – nejsem –“

„Nelžete mi, Pottere,“ zavrčel Snape a silně stiskl Harryho varlata.

„Nejsem!“ vykřikl Harry a pohnul pánví ve snaze vymanit se ze Snapeova bolestného sevření. Nevěděl, proč má potřebu se bránit, ale ze všeho nejvíc nesnášel, když Snape tvrdil, že tohle všechno Harry sám chce. „Nikdy jsem… s nikým jiným.“ Zaplavilo ho ponížení, když si uvědomil, že se právě přiznal k tomu, že byl panic, dokud Snape nezačal s touhle zvrácenou hrou na kočku a myš. Nechal oči pevně zavřené a chraplavým hlasem se zeptal: "Myslíte si, že mi to dělají i ostatní Smrtijedi, že?“

Snape pozvedl Harryho bradu. „Podívejte se na mě,“ přikázal mu.

Harry se přinutil otevřít oči a viděl, jak Snapeovy tmavé oči hoří.

Temným, rozezleným hlasem mu Snape řekl: „Nedělají, protože patříte mně. Myslel jste si, kdovíjaká to nebyla náhoda, že jste se zřídkakdy v posledních měsících střetl s jakýmkoli jiným Smrtijedem, že?“ Než pustil Harryho bradu a odstoupil od okraje postele, hrubě trhl Harryho hlavou na stranu. „Patříte jen mně, dokud mě dokážete potěšit.“ Vytáhl hůlku ze svého hábitu a namířil ji na Harryho penis. Harry se kousl do jazyka a slíbil si, že ať mu Snape tentokrát udělá cokoli, nebude plakat.

Ze špičky Snapeovy hůlky vytryskl zlatě zbarvený proud magie a obtočil se kolem Harryho penisu v hřejivých spirálách, které se podobaly mravenčení. Pramínek kouzla vystřelil do jeho močové trubice a naplnil ji teplem a rozkoší, jako by ho někdo kouřil zevnitř. Vzrušení mu z rozkroku proudilo výš, protékalo žilami a zapalovalo všechny nervy jeho těla v extatické verzi kletby Cruciatus. Vykřikl, prohnul se v zádech, a ten mučivě slastný pocit ho málem srazil z postele. Celý jeho svět byl jen jasným světlem, vytrhujícím ho z reality, a extáze pulzující kolem jeho penisu a skrz něj byla tak silná, až si na okamžik myslel, že právě teď, v tuhle chvíli, zemře.

Snapeův hlas ho přivolal z předpokojů podsvětí zpět mezi smrtelníky. „Předpokládám, že tohle je devět. Mírně upravím intenzitu.“ Harryho mysl se vyčistila a vrátil se mu i zrak, když kouzlo obtočené kolem jeho přirození ztratilo na síle a umožnilo mu znovu normálně dýchat.

„Jak jste blízko?“ zeptal se Snape s nezúčastněným, akademickým tónem v hlase, jako by pouze obhlížel jeden ze svých kotlíků.

„Dd- devět,“ zalapal po dechu Harry. I když Snape snížil účinnost zaklínadla, byl stále jen krůček od vyvrcholení a naprázdno přirážel do vzduchu, jak se snažil otřít o něco, co by ho postrčilo přes okraj rozkoše.

Snape mávl hůlkou; kouzlo se znovu zmírnilo, až z něj zůstalo jen neznatelné brnění, které mu jemně tisklo a třelo penis. Harry se přinutil zklidnit svůj dech, ale srdce mu stále tlouklo jako splašené. Po několika minutách řekl: „Osm.“

Přes místnost k nim dolétla židle a ještě ve vzduchu se proměnila; opěradlo se mírně zvedlo, zatímco sedák byl rozšířen a doplněn o polstrování. Jakmile začala připomínat spíš trůn než kuchyňskou židli, Snape se na ni posadil a pohlédl na Harryho s výrazem, s jakým panovník shlíží na bídníky.

A tak tam seděli, v malé chatce naplněné bubnováním deště do střechy, praskotem ohně a Harryho přerývaným dechem.

Snape konečně promluvil. Jeho hlas byl tichý a vyrovnaný. „Pokoušel jste se někdy při svých tápavých, pubertálních pokusech o sebeuspokojení zadržet orgasmus na co nejdelší dobu, zůstat nad propastí vlastní rozkoše?“

Harry přikývl. „Jo.“ Většinu času šlo jen o zběsilé, pokoutné honění, když se snažil své touhy ukojit co nejdřív, aby je utajil před příbuznými, spolužáky nebo členy Řádu. Občas si však dával s rozkoší na čas, pomalu ji stupňoval a snažil se udržet své vzrušení co nejdéle to vydržel, dokud ho touha po vyvrcholení konečně nepřemohla.

„Jak dlouho?“

„N-několik minut,“ odpověděl mu Harry, který téměř nebyl schopen se na odpověď koncentrovat – ne s kouzlem pulzujícím okolo jeho přirození.

Snape pomalu otočil hůlkou a jeho intenzita opět mírně vzrostla. „Mohl bych vás tu takhle nechat celé dny,“ řekl Snape nepřítomně.

Dny?!“ vyrazil ze sebe Harry, neschopen skrýt výraz hrůzy, který se mu objevil na tváři; po zádech mu proběhl mráz. Dny? To by se nemohl ani vymočit. Nemohl by…

„Čísla, Pottere! Zapomněl jste snad, jak se počítá?“

„Devět! Devět.“ Zaklonil hlavu a ruce se mu chvěly, jak se kouzlo posouvalo nahoru a dolů jako housenka, která smršťuje a zase narovnává své tělo, aby se mohla hýbat. Pramínek kouzla usazený uvnitř jeho močové trubice ho šukal způsobem, o jakém si nikdy nemyslel, že je vůbec možný. Tvořil v něm tak intenzivní rozkoš, až se zdálo, že se smysl Harryho bytí smrskl jen do tohoto jediného orgánu.

Snape pohnul hůlkou a Harry si konečně přestal připadat, že každou chvíli exploduje.

Jakmile mohl znovu normálně dýchat a ustal pocit, že se mu srdce co nevidět probije z hrudi ven, zasténal: „Eh… Osm.“

Aniž by při tom opustil své křeslo, přivolal si Snape kouzlem stůl a začal připravovat čaj; Harry potlačil další zakňourání, odhodlaný nedat najevo svou potřebu, ale Snape ho v tu chvíli stejně úplně ignoroval. Harryho ještě nikdy nikdo tímhle způsobem nepřehlížel, a nenáviděl to víc než chvíle, kdy mu Snape ubližoval a zraňoval ho.

„Čajové sáčky?“ obrátil se na něj Snape se zjevným znechucením v hlase. „Vážně máte jen čaj v sáčku?!“

„Jsme uprostřed zasraný války!!“ vytočil se Harry.

„To ovšem není omluva.“ Snape potřásl hlavou. S nelibostí přidal sáček do jediného hrnku, který Harry měl ve svém vlastnictví, a zalil ho horkou vodou.

Harryho prsty se zatnuly do povlečení, jak ho kouzlo vibrující okolo penisu vyhánělo výš. „Devět… panebože.“

Snape se upřeně díval do svého hrnku a pomalým kroužením sáček louhoval ve vodě.

Harry se mezitím topil v potěšení, v extázi tak intenzivní, jako by se mělo udělat celé jeho tělo. Ale v penisu mu bolestivě cukalo a jeho varlata zůstávala zatvrzele plná a napjatá. Zapomněl na Snapea, na bouři, na válku, jak se jím valily další a další vlny touhy, trhaly ho na kusy a zase ho skládaly dohromady, aby ho mohly ve vteřině znovu rozbít.

Příliš rychle to bylo pryč, kouzlo opět zesláblo, až nebylo ničím víc než jen hřejivým pocitem v jeho rozkroku. Harry zasténal frustrací a vší silou, ale bez výsledku zatáhl za pouta na zápěstích. Podíval se na Snapea, který vedle bez zájmu popíjel čaj. Vlasy měl nyní stažené z obličeje a svlékl se do kalhot a bílé košile, kterou vždycky nosil pod hábitem.

Harry tu zkurvenou košili nenáviděl. Kdo si sakra oblékne takovou pitomost, když se chystá plahočit se lesem? Snape si ji nikdy nesundával, a Harry, který tou poslední vrstvou mezi nimi pohrdal, často snil o tom, že ji strhne a donutí Snapea se obnažit. Pod látkou zahlédl jizvy, ale bylo mu jedno, že je Snape starý, ošklivý a „poškozený“. Ve skutečnosti ho chtěl znetvořit ještě víc, pokrýt jeho tělo dalšími jizvami, aby na něj Snape, ať se stane cokoli, nikdy nemohl zapomenout.

„Zdá se mi, že vás to přestává bavit?“ nadhodil Snape a položil hrnek na stůl.

„Ne!“ zatřásl Harry prudce hlavou. „Ne… nepřestávejte.“

Snape vstal a přistoupil k hraně postele. „Chcete, abych se vás dotkl?“

„Ano!“

Snape přešel podél postele a sjel prsty po Harryho trupu. Těsně předtím, než se dostal k Harryho slabinám, je však stáhl.

„Chcete, aby vás někdo ojel?“ zeptal se konverzačním tónem, jako by se stále bavili o čaji a ne o znásilnění.

„Ano,“ vydechl Harry, který se zoufale chtěl vrátit k okraji propasti, nad níž se před chvílí skláněl.

Snape tedy vylezl na postel a přesunul se mezi Harryho roztažené nohy. Jednou rukou se dotkl Harryho penisu, přejel přes varlata a neomylně zamířil mezi jeho půlky. Harry ještě víc roztáhl nohy a zasténal, když ucítil, jak Snapeovy prsty přejíždí přes jeho vstup.

„Chcete, abych vás ojel ?“ Jeden prst do něj vnikl, ale vklouzl dovnitř jen jedním článkem.

Harry se natlačil proti němu; šlachy na jeho rukách se napínaly, jak se snažil přemoct pouta a ojet se tím jediným tenkým prstem. Ale ani to nebyl dostatečný pocit, chtěl víc – ne, bytostně potřeboval víc.

„Ano. Ano, udělejte to!“

Místo toho Snape prst vytáhl a obkroužil jím Harryho konečník.

„Řekněte mi to, Pottere,“ přikázal mu zastřeným, temným hlasem. „Řekněte mi, jak moc to chcete.“

„TAK UŽ MĚ DOPRDELE OŠUKEJ, TY JEDEN ZKURVENEJ BASTARDE!“ zařval Harry a vykopl jednou nohou, kterou zasáhl Snapea do hlavy.

Snape se jen uchechtl, chytil Harryho za nohy, prudce je roztáhl a kolena přitiskl k Harryho hrudi. Kolem nich se objevila magická pouta, která je držela na místě, zatímco Snape se posunul dozadu, rozepnul si kalhoty a stáhl je z boků. Z hábitu vytáhl známou lahvičku, odklopil víčko a trochu z jejího obsahu nechal stéct na svůj penis. Poté, co ji odeslal pryč, se znovu naklonil dopředu a přitiskl špičku svého penisu k Harryho vstupu. Harry se kousl do rtu a přísahal, že toho bastarda prokleje, jestli to bude zdržovat byť jen o vteřinu déle.

Snape už však se svými hrami skončil a nehodlal dál marnit čas. Vtlačil se dovnitř a mírná bolest i Snapeova horkost se pomalu propalovaly Harrymu přímo do žil.

„Zatraceně,“ zasténal Harry, když se na něj Snape natlačil ještě víc a nutil Harryho tělo pojmout celou délku jeho penisu. Bolelo to, ale nijak zvlášť, a tak sám proti Snapeovi přirazil, aby celý proces urychlil. Chtěl být konečně pohlcen žárem Snapeova těla; ohněm, který rval chladnou prázdnotu v něm na kusy, prázdnotu, která v něm narůstala s každou smrtí a každým dnem, který minul, aniž by našel dva zbývající viteály, jež by ho přiblížily jeho jedinému cíli.

Snape se zastavil a jeho zatracená košile se otřela o Harryho břicho, když se sklonil, aby mladšího muže kousl do krku a klíční kosti, a pak ho na stejné místo zlehka políbil. Uvolnil svazující kouzlo, jež poutalo Harryho nohy, které se v ten okamžik obtočily kolem Snapeova pasu a přitahovaly muže blíž, jak se Harry toužil vrátit zpátky do devítky. Snape začal pomalu a hluboce přirážet a s každým novým přírazem se téměř vytáhl ven. Harry zasténal a soustředil se na to, jak se jeho tělo svírá kolem Snapea, a pohyboval boky, aby našel dokonalý úhel.

Jakmile ho našel, každý příraz do jeho útrob vysílal jiskřivé potěšení. Bylo to zatraceně dobré, ale přesto pořád ne dost.

Tvrději,“ zavrčel Harry zhrublým hlasem a objal teď místo pasu svými nohami Snapeovy boky, aby mu pomohl silněji přirážet. „Ojeď mě tvrději!“

Snape se opřel o matraci a vnikl hluboko dovnitř, jeho varlata pleskala o Harryho pozadí, jak do něj znovu a znovu vnikal, a každý příraz vyslal do Harryho penisu záchvěv rozkoše.

Mladší muž s každým přírazem dovnitř vykřikl a jeho vzrušení se stupňovalo. Kouzlo se vrátilo v plné síle, tisklo jeho penis a vibrovalo všude kolem něj i uvnitř, jak klouzalo nahoru a dolů po vnitřku jeho močové trubice. Celé jeho tělo bylo téměř přetíženo tím nebývalým pocitem. Svaly na břiše se smršťovaly a rozevíraly, jak jeho rozkoš stoupala. Každá jeho část se stala stejně citlivou jako špička jeho penisu. Právě když intenzita vzrostla natolik, že to začalo bolet, a on si byl jistý, že umírá, zatímco ho místo bolesti zabíjela rozkoš, ho Snape hrubě uchopil jeho bradu, zvedl ji ke své tváří a přikázal: „Podívej se na mě!“

Harry se přinutil pohlédnout do Snapeových temných, planoucích očí. V ten okamžik, kdy se jejich pohledy setkaly, kouzlo zmizelo, a Harry s výkřikem vyvrcholil.

Celý svět zbělal, jakmile se jeho varlata stáhla a explodovala z jeho naběhlého penisu bílou tekutinu. Prohnul se v bedrech, když rozkoš jako přílivová vlna zaplavila zbytek jeho těla a mučila ho slastí stejně, jako Cruciatus mučil tělo bolestí. Výboje čiré extáze putovaly po jeho nohách až ke špičkám prstů, které se mu nepříjemně zkroutily, a jeho mysl se nedokázala koncentrovat na nic jiného než na pocity procházející v tu chvíli celým jeho tělem. Proudilo jím uvolnění, které smetlo všechno napětí a nenávist, a pocit osvobození byl tak silný, jako by opustil Harryho tělo a letěl výš a dál. Když se mu zrak konečně znovu zaostřil, vplul mu do očí Snapeův černý pohled, vzdálený od jeho tváře jen na rozpětí jedné paže.

Snapeova tvář, normálně tak hlídaná a ledová, která Harrymu nenabízela nic víc než pohrdání a hněv, se při souloži vždy proměnila ve tvář plnou vášně a touhy. Avšak nikdy předtím se netvářil tak znepokojeně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, zatímco očima pátral v Harryho tváři.

„Nikdy mi nebylo líp,“ zašeptal Harry, než ho pohltila temnota.

ϟ

Když se probudil, bylo mu příjemně teplo. Oheň – malý tak, aby si ho nikdo nevšiml – téměř nikdy nešířil dost tepla, aby vytopil celou místnost, a Harry si na okamžik myslel, že je zpátky v Doupěti, i když věděl, že před víc než rokem shořelo na prach. Měl zvláštní pocit v pravé ruce, a tak na ni shlédnul a s překvapením zjistil, že má její spodní polovinu ovázanou.

„Pij.“ Ze stínu vedle jeho pravého boku se vynořil hrnek a Harry zamrkal, než za ním rozeznal Snapea. Přijal teplý hrnek a zlehka z něj upil. Cokoli mu Snape právě dal, bylo alespoň teplé a vlastně i docela dobré – rozhodně lepší než jakýkoli čaj, který v chatě měl. Přemítal, jestli se Snapeovi podařilo najít v lese dostatek bylin, aby mohl připravit vlastní čaj.

„Ohřívací kouzla mohou být užívána pro celou řadu různých účelů, nejen na jednotlivce,“ poučil ho Snape, zatímco se usazoval do křesla, které stále připomínalo honosný trůn. V rukou držel druhý hrnek; Harry netušil, kde ho vzal. „Ohřívací kouzlo seslané na stěny umožní, aby místnost i v nejhorší zimě dokázal vyhřát jen malý oheň. A Pottere, dokonce i vy byste mohl být dostatečně inteligentní na to, aby se vám podařilo kouzly utěsnit škvíry ve stěnách a pode dveřmi. Jestli vám nicméně doplňování bariérových kouzel připadalo moc únavné, mohl jste alespoň trhliny vycpat mechem nebo blátem. Nechápu, že vás tu nechávají samotného, s vaší inteligencí horského trolla. Ale na druhou stranu, nemám o rozumových schopnostech členů Řádu valné mínění. Příliš mnoho Nebelvírů ve vedení zničí jakoukoli organizaci.“

„Já jsem chtěl být sám,“ zamumlal Harry do hrnku.

„Abyste mohl fňukat nad svým nešťastným osudem o samotě? Nuže, alespoň máte dostatek slušného vychování, abyste ostatní ušetřil svých ubohých záchvatů sebelítosti.“ Snape vstal a přešel k Harryho policím s jídlem.

„Ne, já –“ Harry zaregistroval brýle, které ležely na nočním stolku, a nasadil si je. „Nechtěl jsem být zodpovědný za smrt kohokoli dalšího.“

Snape se s posměchem přehraboval v regálech. Harry zatnul zuby a představil si, jak Snapeovi metá do zad kletby.

„Když uvážíme, kolik členů Řádu minulý týden zemřelo, aby chránilo váš zadek…“ Snape z police zvedl jednu konzervu, ušklíbl se a se znechucením ji položil zpátky na místo. „Moc se vám to nedaří, že?“

„Polib si!“ zařval na něj Harry. „Co čekáte? Že se mu jen tak vydám? To přece chcete, ne? Jako správný poskok, který Pánovi zla bez ustání líbá zadek!“

Snape rázným krokem přešel místnost a vytáhl z hábitu hůlku. „Víte, co doopravdy chci?“

V očekávání útoku se Harry rozhlédl po své hůlce. „Hm… Znovu mě znásilníte? Budete mě mučit? Přitáhnete mě přímo před něj, jen abyste vyhrál a –“

„Ne.“ Přes tvář mu přelétl úšklebek a ukázal Harrymu hůlku, kterou držel v druhé ruce. Mával s ní sem a tam, jako by dráždil rozmrzelou kočku. „Hodlám si vás nechat jako svou osobní hračku, používat vás, kdykoli se budu nudit. Možná se o vás podělím i s ostatními… když si to zaslouží. Ale smyslem vaší existence bude mi patřit, potěšit mě. To je také to jediné, na co se hodíte –“

„Ty úchylnej hajzle!“ Harry se vrhl po svém neviditelném plášti, který ležel na jídelním stole, ale zesláblé nohy se pod ním podlomily. Upadl na bok, přičemž hlavou jen těsně minul okraj stolu. Zaplavila ho vlna ospalosti. „Co jsi mi to sakra dal?!“

„Něco, co se o vás postará. Mobilicorpus.“ Kouzlo obalilo Harryho tělo a odlevitovalo ho zpět do postele.

„Já vás kurva zabiju,“ zavrčel Harry, zatímco ještě z posledních sil bojoval s uspávacím lektvarem. „Zabiju…“ Ať mu Snape dal cokoli, bylo to silné, a Harryho rychle opouštělo vědomí. Když znovu usnul, Snape mu namířil hůlku přímo mezi oči.

Obliviate.“

ϟ

Když se Harry probudil, skrze okenní tabuli proudily sluneční paprsky. Zívnul, protáhl se a pomalu vstal z postele, zatímco přemýšlel, jak dlouho asi mohl spát. Cítil se tak odpočatě, jako by zrovna prospal několik dní v kuse. Zadoufal, že se přesně to nestalo.

Přešel do své provizorní kuchyně a udělal si šálek čaje a fazole z konzervy doplněné toastem. Když se sehnul, aby si zašněroval tenisky, uvědomil si, že se mu rána na pravé ruce úplně zahojila. Usmál se, když prsty přejel přes místo, kde bývala. Jednou Snapeovi řekne, že na něj Obliviate nefunguje – že nikdy nefungovalo.