Actions

Work Header

La dame en souspirant od fernlyan_epho

Work Text:

Po pěti letech manželství byla Irulán... nešťastná. Ano, nešťastná. Zrovna jako mal mariées ze starých časů, jejichž písně jsou po tisíceletích překládání prakticky nesrozumitelné.

Qui convent a a mal mari / souvent s’en part a cuer mari.

Ovšem Paul nebyl žádný mal mari. Muži z toho příběhu povila jeho žena šest synů, jen aby ji opustil kvůli služtičce. To se podobalo spíš jejímu otci než manželovi. Paul byl čestný a ohleduplně jí dopřával volnost. Byla laskavost v tomhle předstíraném manželství, laskavost, v niž si naposled dovolila doufat jako dítě. Zlé jazyky dvořanů sice nezahálely, ale to nebyla žádná novinka. Tak proč ten smutek, milá Irulán? Poslední dobou jí vlastní výčitky, které obvykle mívaly hlas jejího otce, zněly čím dál víc jako Ctihodná matka Mohiamová.

Proč ten smutek? A proč právě teď?

Tvrdit, že jen vyčerpala zásoby své trpělivosti, by bylo značně nepřesné. Naznačovalo by to, že tuhle situaci odjakživa chápala jako něco, co musí přetrpět. Jenže v těch prvních letech byla vděčná, když Paul její pokoje cestou k Chani minul, a ruka se jí necukala, když své údajné rivalce přidávala do jídla antikoncepční prostředek. Ale teď, teď často přitiskla ucho ke zdi, jako by ji tichá kadence jejich rozhovoru spíš uklidňovala, než aby ji ještě víc bolela. A občas dokonce Chanino jídlo „zapomínala“ dochutit. Protože koneckonců, ona s Paulem děti mít nechtěla. Ovšem to platilo od začátku.

Pravda byla zjevná, ačkoliv Irulán se jí snažila co možná nejdéle obloukem vyhýbat. Co se za uplynulé roky změnilo, byl její vztah s Chani.

Když se s ní poprvé setkala, očekávala krutost. Chani by byla zcela v právu. Proč být laskavá k manželce svého milence? Ale ačkoliv krutost přicházela ze všech ostatních stran – ach, co jen by Irulán provedla, kdyby Alii nebylo osm – ze strany manželovy milované nikdy. Tolik ji očekávala, že ji dokonce i viděla, hořký úsměšek, jenž Chani trvale sídlil v očích, však nebyl na její účet; úder, před nímž se obrňovala, nikdy nepřišel.

Místo toho dostávala pozvání na odpolední kávu, nebo byla žádána o názor na šaty. Když se Chani smála s Harah nějakému žertu, vždycky se k ní obrátila, aby jí ho vysvětlila. Postupem času si vypěstovaly svoje vlastní soukromé vtipy, vědoucí pohledy, jež si vyměňovaly v Radě, aby se jim druhý den zasmály. Jednou, jen pár měsíců zpátky, se jí Chani dokonce svěřila, jakou jí dělá starost, že se jí nedaří otěhotnět. Irulán si musela přivolat na pomoc veškerý svůj výcvik, aby se neprozradila, ovšem lítost a žal, které přitom cítila, byly opravdové.

Chani byla pochopitelně příliš Fremenka, aby plakala, zato se málem rozplakala Irulán, když se ji v jejím neštěstí snažila utěšit, byť se omezila na držení za ruku, jak se slušelo na ženy jejich společenské úrovně. Nepochybovala, že se úsilím neobejmout ji chvěje; nebyla si totiž jistá, s jakým přijetím by se takové porušení etikety setkalo. Později večer si svou zdrženlivost vyčítala – další položka jejího neustále rostoucího seznamu chyb.

Ona s Paulem děti nikdy nechtěla, leda aby uchlácholila Ctihodnou matku. A teď chtěla, aby je měla Chani. Představa Chani, jak se usmívá, když si hraje se svým děťátkem... zrychlil se jí tep. Kéž bych byla poznala malého Leta, pomyslela si. Třeba by to bývala mohla být další věc, kterou se mnou Chani mohla sdílet.

Takové byly dnes v noci Irulániny myšlenky, když hleděla z okna, na stole před sebou prázdný zápisník. Slyšela, jak Paul předtím prošel kolem, ale dnes se nedokázala přimět poslouchat přes stěnu. Jestliže kdysi mohla předstírat, že na Chani žárlí, nebo že je morbidně zvědavá na soukromí svého muže, nyní takové sebeklamy už nefungovaly.

Tolik byla do fantazírování o Chani zabraná, že téměř přeslechla zaklepání na dveře. Když si ho uvědomila, na nohy skoro vyskočila, přesto ke dveřím nestihla dojít, než se otevřely a nestál za nimi nikdo jiný než samotná Chani, s krátkými vlasy rozcuchanými a oblečená do hřejivých šatů na spaní.

Bylo to troufalé, ale na to Irulán v tu chvíli ani nevzdechla. Popravdě, Irulán měla v tu chvíli v hlavě jako vymeteno.

„Chani,“ začala, „omlouvám se, že jsem tě neslyšela klepat, pojď, prosím dál, jsem...“

Chani se usmála, pobavená a jako vždy zcela klidná tváří v tvář její lehké panice. Zatímco kráčela, aby se posadila před okno k Irulánině stolu, ona pospíchala za ní a pokusila se svou nervozitu zahnat sklízením knih a per.

Chani trpělivě čekala, než se usadí a nebude mezi nimi nic než prázdný stůl – a Irulán nebude mít jinou možnost, než se jí konečně podívat do očí.

„Jako mnohý jiný lid,“ začala Chani, „jsme my Fremeni konstelací protikladů.“

Irulán zamrkala, přikývla a donutila se nehrát si nervózně s rukama.

„Jsme lidé praktičtí, přesto je našemu srdci bližší řeč hádanek než řeč přímá.“ Chani vyčkala, než Irulán přikývne na znamení, že je na poselství, již se jí chystá předat, připravena.

„O mé trvající, třebaže... záhadné neplodnosti jsme spolu již hovořily. Bene Gesserit velmi stojí o to, abys měla dítě Atreidů. Imperátor potřebuje dědice. Usúl se zapřisáhl na mé lože.“ Po každé větě se Chani záměrně odmlčela, aby měla Irulán čas představit si nastiňovanou strukturu.

Irulán krabatila čelo, jak se jí Chaniny náznaky skládaly v celistvý obraz. Samotný tón první věty odhaloval, že přinejmenším ona, pokud ne i Paul, zná původ oné neplodnosti, a druhá věta to jen potvrzovala. Kdyby toho nebylo, třetí věta by znamenala, že jí Chani nabízí dělit se o Paula, což by ovšem bylo bezpředmětné, pokud si byla vědoma, jak ji Irulán klame. Irulán zahořely tváře hanbou, byla si jistá, že jejich příměří, jež přerostlo v přátelství, jež přerostlo v... zkrátka, že to, co mezi ní a Chani bylo, vlastnoručně zničila. Čtvrtá věta potom působila krutě, jako by jí její selhání měla ještě jednou vmést do tváře.

Ztěžka polkla. „Neměla by součástí hádanky být otázka?“

Chani se usmála, něžně, a Irulán měla pocit, že je to možná poprvé, co se jí vysmívá. „V pravý čas,“ řekla. „Tahle hádanka má pět premis.“

„Tak pokračuj.“ Irulán se sotva snažila skrýt, jak je dotčená. Chani zjevně všechno ví; jaký to tedy má smysl? Hlupačko hloupá, křičela na sebe v duchu.

„Ty a já jsme se docela sblížily.“ Sotva to řekla, položila Chani svoje ruce na Irulániny a její výraz se proměnil.

Irulán viděla, jak moc chce, aby jejím slovům porozuměla, ale ona toho nebyla schopná – ještě ne. Kéž bych v hlavě neměla dočista vymeteno! „A ta otázka?“

„Na čí lože se zapřisáhneš ty, princezno?“

A skutečně, otázka sama o sobě byla poslední chybějící předpoklad: Irulánina loajalita nebyla vyřčena. Pátá věta, její neurčitá láska k Chani, narušovala vyznění věty první, totiž její loajality k Bene Gesseritu. V Irulán se svářily protiklady a odpovědí proto musela být volba. „Lože“ zde samozřejmě bylo jen symbolické; muselo být. Ať bude poslušná Bene Gesseritu, nebo naplní Chaninu vůli, spát bude ve svých vlastních komnatách, v lůžku dovezeném z Kaitanu za úmyslně pohoršující cenu.

Ale k čemu potom ta čtvrtá věta? Usúl se zapřisáhl na mé lože. Irulán se ji nedařilo zasadit do kontextu. Možná jen umocňovala bezvýchodnost její volby? Zapřisáhla-li by se na metaforické lože Bene Gesseritu, k ničemu to nebude... Ovšem pokud by se zapřisáhla na lože Chanino... bylo by taky Paulovo? A bylo by dál metaforické? (Či to od začátku žádná metafora není?)

Pravda byla stejně zjevná jako původ Irulánina neštěstí a její schopnost přehlížet ji slábla s každým okamžikem, po který se nad Chaninou hádankou zamýšlela.

Vostre amor vos requier, la moie vous presente. / Et se vous m’en failliez, mis m’avez en tormente.: manželova nabídka konkubíně, zde proměněná v nabídku konkubíny manželce. Irulán si byla jistá, že Chani skrze její ruce cítí tlukot jejího srdce.

„Na tvoje.“ Jiný závěr učinit nešlo, přesto byla sama překvapená, když ho vyslovila.

Chani se zazubila, a když se zvedla, Irulán vstala s ní. „Nebudu žádat, aby ses mi zapřisáhla krví. Nejsi Fremenka, ani můj leník. Ale hádám, že bychom spolu mohly smísit vodu způsobem, který bude více hovět tvé imperiální chuti.“

Irulán obešla svůj stůl, aniž by pustila Chaniny ruce. Nemohla už dál předstírat, že neví, co po ní Chani chce, zato si dokázala přiznat, že ji svírá očekávání tak mocné, až je to téměř strach. Vždyť nic takového ještě nikdy nedělala.

Ani se nehnula, když se k ní Chani naklonila a políbila ji. Chani měla zavřené oči a v jejích pohybech byla jistota, již Irulán nevěděla, zda připsat zkušenosti, nebo vrozenému sebevědomí. Polkla, dobře si vědoma, jak jí buší srdce a jak se jí chvějí ruce.

Jen klid, Irulán, tohle tě učili, nebuď –

Vnitřní monolog se vypařil ve chvíli, kdy se Chaniny rty dotkly jejích. Bylo to něžné a sladké a vlastně čekala něco trochu jiného, třebaže tak úplně nevěděla co. Také to bylo prchavé, pouhý dotek s jemným náznakem tlaku.

Irulán lehce pootevřela rty a Chani ji políbila znovu, tentokrát důrazněji. Irulán polibek opětovala a s lehkým úžasem si uvědomila, jak reaguje zbytek jejího těla: také zavřela oči a rukama Chani objala v pase. Uvolnila se i trochu v kolenou; opírala se teď o stůl za sebou, takže Chani, která byla jen o kousek menší, jí byla tváří v tvář, ba dokonce se nad Irulán malinko skláněla, rukama jí spočinula na ramenou a prsty ji hladila po krku.

Irulán pocítila, jak se jí nitrem rozlévá teplo. Nepřičítala to vzrušení, ačkoliv to přišlo také, když Chani pohnula rukama, aby jí vzala hlavu do dlaní, odhrnula jí vlasy – ach. Ne, tohle bylo uklidňující teplo, slastný pocit, že ji někdo chce.

Přejela rukama po Chaniných bocích a sevřela ji v náruči; léta už nebyla takhle blízko jinému člověku. Chani nasála její spodní ret a Irulán ani nezaznamenala, že přitom sama vydala zvuk, v hlavě neměla nic než nadšení, že se líbá a že se líbá s Chani.

Chani se zasmála, tak tiše, že to téměř nebylo slyšet. Odtáhla se, aby se narovnala, a Irulán ji následovala, zmámeně bažíc po dalším polibku. Chani ji rozhodně políbila na tvář, načež o krok ustoupila, ale jejich spojené ruce dál držela mezi nimi, pevně a něžně a přímo na srdcích.

„Vidíš,“ rozsvítily se Chani oči jemným pobavením. „Nakonec si to docela užijeme.“ Naposledy Irulán objala, a pak ji nechala samotnou, ať si své volbě přivykne.

Irulán se nezmohla na slovo, srdce jí tlouklo o sto šest a v hlavě jí vířila jediná věta, v jazyce, jemuž stěží rozuměla, věta pro jinou situaci, a přece nyní tak případná:

Chani, tant vous voi cortoise et debonaire, / que ja de vostre amour ne me quier maiz retraire.

- konec -