Actions

Work Header

Spáry temnoty - Ztracená důvěra

Chapter Text

Následující dny nesl velice těžce. Získal zpět své bývalé postavení i moc, která se k němu vázala. Jeho mistr ho opět pověřoval různými úkoly. Pro něj však neexistovalo nic, co by ho dokázalo přimět, aby nemyslel na události, které se nedávno staly.
O své věrnosti k mistrovi a impériu nepochyboval. Začal však přemýšlet nad tím, že jsou i jiné metody, jak uplatňovat galaktické právo. Samozřejmě přitom musel být velice opatrný. Jeho mistr nestrpěl neúspěchy a byť byl jeho učedníkem, nebo snad právě proto, každý jeho neúspěch se trestal o to tvrději.

„Lorde Litoriele," lord Vader se ke svému učedníkovi otočil čelem. „Komandér Rosset obdržel zprávu od jednoho z našich kontaktů. Na Sinském měsíci se podle všeho ukrývá rebel, který odcizil informace o naší tajné základně v soustavě Batonn. Vydáš se tam a získáš plány zpět."
„Jistě, mistře. Jak si přejete."
„Neměj s nimi slitování. Když to půjde, dostaň z nich, co se dá."
„Rozumím, mistře." Ethan se lehce uklonil a otočil se.

Sinský měsíc obíhal okolo planety Sin. Ta se nacházela v západní části galaxie v systému Mil Kotan. Zapadlý systém obydlený spíše primitivními lidskými společenstvími, ale poměrně nedávno imperiální vědci zjistili, že některé planety a zejména měsíce v soustavě, jsou zdroji obrovského nerostného bohatství. Obyvatelstvo systému tak bylo nuceno pro impérium těžce dřít zejména v dolech nebo továrnách a to podporovalo rebelie. Rebelům taková místa skýtala živnou půdu, proto s radostí nepokoje podporovali. Rebelové využili každé příležitosti a neoblomně podporovali rebelie.
Ethan se na podobné světy vydával nerad. Byla to vždycky špinavá práce. Odmítnout úkol se ale neodvážil.
Spojil se proto ihned s admirálem Eredenem, který v soustavě organizoval těžební práce.

„Lorde Litoriele, jak vám mohu pomoci?" Holografický obraz admirála se mu mírně uklonil.
„Admirále Eredene, prý máte v soustavě škodnou. Je to pravda?"
„Vidím, že informace se šíří rychle," zamračil se admirál. „Ale ano, je to tak. Poradíme si s nimi, nebojte."
„Můj mistr si to nemyslí, admirále."
„Ehm, no... my..."
„Očekávejte můj přílet, admirále. A dejte prohledat měsíc planety Sin. Podle všech informací máte škodnou právě tam. Buďte od té dobroty a najděte je dřív, než dorazím!" Zněl pevně a tvrdě.
„Jistě, pane. Jak přikazujete." Admirál se znovu lehce uklonil, i když v jeho tváři si všiml značné nelibosti a přenos se ukončil.
„Pitomec...," zavrtěl hlavou Ethan. Všichni tihle velitelé si mysleli, že mohou cokoliv a proto měli problém přijímat rozkazy od někoho takového jako on. Přestože se již mnohokrát přesvědčili, že umí být skutečně velice nebezpečný.
Do soustavy Mil Kotan dorazil o den později. Jeho křižník zakotvil na oběžné dráze kolem měsíce. Ethan opět navázal spojení s admirálem.
„Admirále, vaše zprávy?"
„Lorde Litoriele, myslím, že budete spokojen. Právě teď naše jednotky pacifikují veškerý odpor na měsíci."
„Odpor?"
„Ano, pane. Jedna těžařská kolonie se proti prohlídkám ohradila a zaútočila na naše hlídky."
„Vyřídím to. Dobrá práce, admirále."

Ethan neprodleně vyslal vojáky, které měl k dispozici na měsíc, aby pomohli s pátráním a sám se ve svém raketoplánu vydal ke vzbouřené kolonii.
Stála na úpatí vysokých hor. Jejich vrcholky pokrýval špinavý sníh, dole leželo bláto, prach a špína. Na měsíci se těžil zvláštní druh kovu, potřebný jako součást slitin připravovaných na výrobu lodí.
Dobývání kovu z nitra měsíce byla těžká a nebezpečná práce. Měsíc byl vulkanicky aktivní a stávalo se, že horníci narazili na tunel magmatu, které pak následně jejich doly zaplavilo a všechny usmrtilo. Pro impérium šlo ale jen o malé, nahraditelné ztráty.
Panovala noc a široké okolí osvětlovaly jen požáry hornických stanů, zapálených během bojů. Ethan vystoupil ze svého raketoplánu a nemohl si nevšimnout, že horníci neměli nejmenší šanci. Přesto se ještě bojovalo. Vojáci se kryli v sutinách stanů a z druhé strany po nich pálila hrstka vzbouřenců.
Na nic nečekal. Jeho meč zazářil jasně rudou barvou a při pohledu na něj tuhla krev v žilách. Procházel mezi hořícími stany a mířil k místu, odkud přilétaly střely. I on se musel bránit. Vykryl jednu, dvě, tři střely. A přilétaly další. Nezastavilo ho to. Dál neohroženě kráčel do tmy a každou střelu odrazil. Kápě mu zakrývala obličej a jeho černá silueta naháněla vzbouřencům hrůzu.
Konečně došel až ke dvěma malým domkům. Kolem nich se za barikádami z beden a různého těžebního vybavení, krčilo asi deset vzbouřenců a všichni po něm zběsile pálili. Bez obtíží vykrýval jednu střelu za druhou a konečně začal tanec smrti. Vzbouřenci neměli šanci. Ethana popadla zuřivost. Útočil bez slitování.

Prvního vzbouřence přeťal svým mečem ve dví. Z druhé strany po něm pálil další. Natáhl k němu ruku a silou ho odmrštil proti zdi domu. Další dva vzbouřenci ustupovali kryti střelbou. Odrazil jejich střely z nichž některé se odrážely proti vzbouřencům samým. Jedna dokonce svůj cíl zasáhla a muž padl mrtvý k zemi. To už ale stál u dalších vzbouřenců a ti neměli proti jeho meči žádnou šanci. Jeho rychlost a obratnost vzbuzovala respekt a strach. Než k nim stačili doběhnout vojáci, všichni vzbouřenci leželi v blátě bez známek života. Ethan spustil ruku se svým mečem k boku a přecházel v bahně čvachtajícím pod jeho nohama.

„Pane, jste v pořádku?" doběhla k němu skupina vojáků.
„Naprosto, poručíku. Zajistěte místo, sežeňte všechny zbývající lidi. Nikdo nesmí uniknout!"
„Rozkaz!"
Ethan se ještě zdržel. Meč mu opět visel nevinně po boku a on přecházel mezi mrtvými těly vzbouřenců. Necítil vůbec nic. Jakoby ho emoce nemohly zasáhnout. Náhle se ozval křik. Otočil za ním hlavu a ruce zaťal v pěst. Vojáci všechny přeživší sháněli na jedno místo a potýkali se přitom s další vlnou odporu. Teď už se však nestřílelo. Šlo zejména o ženy a děti. Většina mužů padla v boji.
Zamířil proto zpět. Oheň už nyní pohltil téměř všechny stany a celé místo do rána muselo lehnout popelem. To už ho však nezajímalo.

„Na kolena!" Vojáci se k lidem chovali krutě. Jakoby to snad ani nebyly lidské bytosti.
„Jsou všichni?" zeptal se Ethan vojáka hlídajícího přeživší.
„Ano, pane."
„Hm..." Většině z nich viděl díky ohni velice dobře do tváře. Jejich nenávist vůči němu se dala téměř nahmatat. Nepochopení v očích dětí, strach v očích matek a nenávist v očích mužů.
„Jeden z vás ví o něčem, co chce impérium zpět," začal a jeho hlas se nesl nad hlavami všech přítomných. „Věřte mi, že to získám, i kdybych měl osobně vyslechnout každého z vás!" Dle jeho očekávání se nikdo ani nepohnul, on však cítil, že ty plány jsou tady. Jeden z nich věděl, kde je najít.
„Přesto vám dám poslední šanci! Vydejte mi ukradené plány a já ušetřím vaše mizerné životy!"
„Vrahu! Raději zemřeme!" To se postavil jeden z mála zbývajících mužů. Ethan přestal přecházet před skupinkou a zadíval se na něj. V očích mu zajiskřilo.
„Není to sobecké?" Jeho hlas zněl teď tiše, přesto mu všichni dokonale rozuměli. „Ty možná za svou věc zemřeš ochotně, ale co děti? Necháš je zemřít a zbytečně? Vím, že plány jsou někde tady. Až budete všichni mrtví, najdeme je. Nemá smysl stavět se impériu na odpor." Opět se však nikdo ani nepohnul. Matky jen přitiskly své děti blíž k sobě. Ethan nespouštěl oči z nikoho z nich. Začínala mu jen docházet trpělivost.
„Jsi zbabělec!" Opět se ozval stojící muž. Téměř po něm ta slova plivl. „Nemáš v sobě kousek cti. Zabíjíš bezbranné. To nedělá čestný válečník, ale slaboch!" Ethan se pousmál. Tenhle vzdor se mu líbil. Těšilo ho, že si někdo troufá odporovat.
„A ty mě vyzveš na souboj?" zeptal se muže.
„Klidně a rád!" Muž svlékl plášť, který ho zakrýval a odhalil po boku visící světelný meč. Ethanův úsměv se ještě víc rozšířil.
„Ale, ale, no to se podívejme. Dnešní večer, zdá se, ještě má smysl... Dobrá!" zvolal pak o poznání hlasitěji. „Když mě porazíš, Jedii, nechám ty lidi být. Když ne..." otázka zůstala viset ve vzduchu, každý věděl, co tím myslí.

Muž si odplivl a pomalu došel k němu. Meč svíral v ruce křečovitě. Hned si toho všiml. Očividně ho zaslepovala touha po pomstě. Vojáci kolem nich utvořili velký kruh.
Ethan se postavil naproti svému soupeři. Jeho postoj hned na první pohled značil nestabilitu. K tomu to křečovité držení meče. Znovu se pousmál. Jeho protivník se zdál jako snadný soupeř. Sundal si svůj plášť a hodil ho nejblíže stojícímu vojákovi.

„Tak prosím. Do toho," usmál se přímo na svého soka a jeho meč rudě zazářil. V ruce protivníka se rozzářila zelená barva. Přesto se nic nedělo. Oba vyčkávali. Ethan nehodlal udělat první krok, chtěl vědět, s čím jeho soupeř přijde. A jak očekával, chyběla mu trpělivost. Nečinné Ethanovo stání na místě ho zjevně popudilo dost natolik, aby zaútočil.
Vrhl se po něm sekem shora z levé strany a Ethan ho snadno odrazil, úkrokem levou nohou se k muži dostal z boku a tvrdě do něj narazil. Soupeř neudržel rovnováhu a upadl do bláta. Meč mu přitom vypadl z ruky.
„Vstávej!" zařval na něj Ethan a počkal, dokud opět nestál na nohou, připravený se zbraní v ruce. Cítil se naprosto klidný, což se ovšem o jeho protivníkovi říct nedalo. Opět se po něm vrhl. Ethan jej vykryl a přes soupeřovu čepel zaútočil na jeho nohu. Muž byl nucen ustoupit a Ethan pokračoval výpadem na hlavu. Soupeř však uskočil stranou a Ethan minul. Máchl proto mečem vedle sebe a čepel rudého meče jen těsně prolétla kolem sokovy hlavy. Muž ustoupil do bezpečné vzdálenosti od něj. Hned na to už ale opět útočil. Dva rychlé seky shora a jeden sek spodem. Ethan neměl s odrážením jeho útoků tolik práce. Muž pokračoval bodem na hrudník, který mu Ethan vykryl a protočením zápěstí namířil svůj meč na soupeřův krk. Vyvedl soka z rovnováhy a donutil ho ustoupit. Pak Ethan natáhl ruku a silou ho odhodil.

Jedi opět přistál na břiše v blátě. Zvedal se těžce, ale ještě, až to bylo k nevíře, našel dost sil na útok. Ethana to však přestávalo bavit. Neměl na hraní celou noc. Nechal soka zaútočit prvního, po vykrytí jeho úderu však přešel do protiútoku. Rychlý sek spodem, otočka na hlavu. To soka donutilo ustoupit. Další výpad přímo na hlavu, soupeřův blok, protočení soupeřova meče, úkrok levou nohou. Ethan udělal ještě jeden úkrok vlevo a muži vrazil pořádnou ránu pěstí z boku. Jedi se předklonil a Ethan ho dorazil hruškou meče do zátylku. Soupeř nebyl schopen dalšího boje. Neutržil však žádné smrtelné zranění. Nechtěl ho zabít. Zatím.
Vztáhl ruku a druhý meč mu vlétl do natažené dlaně.

„Odveďte ho na loď," poručil.
„A co s nimi, pane?"
„Ženy a děti odvezte, zbytek zabijte."
Prohlížel si sokův světelný meč. Byl poměrně nový. Musel si ho vyrobit teprve nedávno. Připnul si ho na opasek a otočil se ke skupině žen a dětí, které vojáci právě odváděli na loď. Jen je přelétával pohledem, když v davu poznal známou tvář.
„Vy... co tady děláte?" Ze zástupu vytáhl ženu. Tiskla k sobě malé dítě. Holčičku.
„Potřebovala jsem práci a uvěřila slibům impéria." Znovu před sebou viděl ženu, která mu na začátku jeho cesty pomohla. Opravil jí droida a ona ho u sebe nechala přes noc. Bylo tak nepravděpodobné, že by na ni narazil právě tady, ale stalo se.
„Nevěřím, že byste jen tak skončila zrovna tady. Co se stalo?"
„Nerozumím tvému zájmu, hochu. O ostatní ho očividně nemáš," rozhlédla se.
„Ostatní mi nepomohli tak, jako vy," podíval se na dítě. „Kde jste ji vzala?"
„Je to sirotek, starala jsem se o ni. Dokud jste nepřišli vy." Ethan s tvrdým výrazem ve tváři hleděl ženě do očí. Jazyk převaloval v ústech, lehce krabatil obočí.
„Kapitáne!" zvolal potom. „Dopravte tuto ženu a dítě na mou loď a postarejte se o ně."
„Nechci od tebe žádnou laskavost," odstrčila žena vojáka.
„Když nepůjdete se mnou, zemřete!" věnoval dívce letmý pohled a opět se podíval na ženu. „To chcete?"
I když neochotně, nakonec se přece jen rozhodla s vojáky jít. Ethan zavrtěl hlavou. Naposledy se rozhlédl po hořící kolonii a vrátil se zpět na svou loď.