Actions

Work Header

Hezký večer

Summary:

Poslední měsíce Evanovu milostnému životu skutečně nepřály. Na(ne)štěstí se naskytne příležitost vše napravit…

Notes:

Well, co byly pro Evana měsíce, jsou pro nás doslova roky, ale… stane se. 😅 Povídka je dopsaná, budu ji sem dávkovat postupně – každou středu. Zatím nejdelší věc, co jsem byla schopná dopsat a moje první "opravdová" kapitolovka tady.😆

Možná přibydou ještě nějaké tagy (ale rozhodně nic drastického)... já totiž neumím moc tagovat. 😅

Příběh na další pokračováni mám jakž takž namyšlený, takže uvidíme, jak moc mi to bude psát.
Držte mi palce a užijte si léto.

Chapter Text

 

 

Když si plukovník Sheppard nechal z cely povolat toho Wraitha, Evan doufal, že se stihne vytratit dřív, než jejich ceněného, i když nepříliš důvěryhodného spojence přivede stráž.

Nestihl.

A neměl kam utéct. Jakmile mu nevyšlo stát se neviditelným – zavřít oči, zatnout pěsti a neslyšně pošeptat dohajzlu, dohajzlu, dohajzlu očividně nebyla správná zneviditelňující kouzelná formule, ani se navzdory úpěnlivým modlitbám nepropadl podlahou, zbaběle přesunul se na druhý konec kanceláře. A tam, u polic ztělesňujících ducha byrokracie celé mise Atlantis, předstíral, že vyvíjí administrativní činnost, na které podle IOA stojí přinejmenším bezpečnost celého vesmíru. Plukovník mezitím gestem naznačil strážím, že jich tu dále nebude třeba a Todda si přísně změřil.

„Kam ses na večírku ztratil?“ obořil se na něj, jakmile za vojáky zaklaply dveře.

„Na rande,“ uculil se Wraith nevinně. Cíleně provokoval. Ledabylým postojem, kousavými poznámkami, a především naprostou absencí byť jen elementární snahy vyjít Sheppardovi vstříc. Evanovi se v tu chvíli zastavilo srdce. Na čele mu vyrašily krůpěje ledového potu. Jediné štěstí, že zrovna stál čelem k polici, takže nikdo nemohl vidět jeho smrtelně pobledlou tvář.

Bože, teď to praskne.

Plukovník praštil pěstmi do stolu a zlostně vstal.

„Sakra, Todde, nedělej si srandu!“ vyjel na něj. „A o tom, co se stalo v mé koupelně, taky nic nevíš, že?“

Po krátké slovní přestřelce se ti dva začali hádat – a nebohý Evan se je ze všech sil snažil ignorovat. Zády k nim horlivě přerovnával složky. Superhorlivě. Před chvílí zdárně vyřídili nekonečné štosy staršího papírování, ale ještě na ně čekaly nekonečné štosy novějšího papírování srovnané na plukovníkově stole i kolem něj. A právě k tomu stolu se nyní Evan odmítal přiblížit, protože by musel nejen čelit stupňujícímu se sváru, ale především Wraithovi samotnému.

Už se ani nesnažil předstírat, že ví, co dělá. Prostě jen ledabyle přesouval šanony z jedné police do druhé. Občas vytáhl nějakou složku, zalistoval v ní a tvářil se, že se začetl. Texty se mu před očima podivně rozpíjely, nedávaly smysl a chvílemi měl dokonce pocit, že hledí jen na bílé stránky poseté černými skvrnami. Zamrkal, ale pohled se mu neprojasnil. Nervózně zaklapl další složku a vrátil ji na místo.

Jak se vůbec Sheppard dohmátl to o té koupelně? Umyli ji přece s velitelem tak dokonale, že… Možná právě to byla chyba?

V místnosti se náhle rozhostilo podezřelé, nepřirozené ticho. Evan se opatrně otočil. K hrudi si přivinul jednu ze složek. Plukovník se zadkem opíral o hranu svého stolu. Ruce měl zkřížené na hrudi a mračil se. Mračil se na něj.

Majora ochromila panika, přesto se snažil působit klidným a vyrovnaným dojmem. Měl z toho všeho špatný pocit. Moc špatný. Ponořil se do svých myšlenek tak hluboko, že vůbec nevnímal okolí. Cítil se hrozně. Asi něco přeslechl. Něco důležitého.

„Pane?“ nadhodil a nejistě přešlápl. Plukovník se pomalu odlepil od stolu.

„Todde,“ začal smířlivě a otočil se čelem k Wraithovi, aniž by svého podřízeného vzal na vědomí, „ty mi teď popíšeš, kde přesně, s kým a co jsi dohajzlu dělal, když jsi odešel z večírku!“

„Chceš to i s detaily?“ neodpustil si Todd.

Lorne za Sheppardovými zády zoufale kroutil hlavou.

Proč ho sakra provokuje?!

„Ano, i s detaily.“

„A co bys, Johne, řekl,“ zapředl Wraith a sekl přitom po majorovi vyzývavým pohledem, „na názornou ukázku?“

Majorovi vyklouzla z rozechvělých dlaní složka a její obsah se rozletěl po kanceláři. Plukovník se otočil za zvukem šustícího papíru. Probodl Evana tvrdým, nesmlouvavým a vševědoucím pohledem.

„Směle do toho, Todde.“

A Todd, ten přašivej zmetek, se nenechal dvakrát pobízet.

Dohajzlu, proletělo Evanovi okamžitě hlavou. Věděl to. Dohajzlu, plukovník to věděl! Věděl, že on a ten mizerný Wraith… Pohotově sáhl po zbrani u pasu, ale jeho ruka hmátla do prázdna.

Uvědomil si, že ji nemá.

„P – plukovníku, pane!“ zakoktal. „Vysvětlím to!“

Sice nevím jak, ale…

Todd už byl skoro u něj. Natáhl k němu ruku. Major udělal krok vzad, ale už neměl kam ustoupit. Narazil do tvrdé neprostupné hmoty. Police. Spousty polic. Rukou za zády nahmatal obzvlášť objemný šanon. A když se Wraith dostal až moc blízko, bez váhání ho jím přetáhl.

Bylo to neuvěřitelné.

Todd zavřeštěl a chytl se za hlavu. Evan se kolem něj hbitě prosmýkl a rozběhl se ke dveřím.

Musí utéct.

Dveře měl skoro na dosah, když se svět zhoupl a do tváře ho uhodila podlaha. V první chvíli si myslel, že uklouzl na papírech.

Hluboce se mýlil.

Překvapeně se přetočil na záda a do sedu.

„Pane…“ hlesl slabě. Jak jste mohl?

Plukovník se opět ležérně opíral o svůj stůl, tentokrát s nohama výmluvně nataženýma před sebou. Podrazil ho! Jeho vlastní velící důstojník mu podrazil nohy... Todd se mezitím vzpamatoval. Rána šanonem po hlavě ho nemohla zdržet nadlouho, způsobila jen malý krvácející šrám na pravém spánku. Nevypadal ani moc naštvaně, přestože ho major před chvílí nemile překvapil a on překvapení – jako každý správný Wraith – upřímně nesnášel.

Evan se pokusil vstát, ale Todd mu to nedovolil. Srazil ho na kolena. Využil okamžiku, kdy vyčítavě hleděl na plukovníka, popadl ho za vlasy a bez okolků si přitiskl jeho tvář do rozkroku. Chvíli ho tak držel, ale Evan se nebránil, jen tiše sykl, když ho zatahal příliš hrubě.

I přes pevnou látku kalhot cítil mimozemšťanovo nabuzené mužství.

Vzrušovalo ho to.

Todd uvolnil sevření a malinko Evanovi odtáhl hlavu, jen aby mohl vyprostit ptáka z naditého poklopce. Ani tentokrát se voják nebránil, pouze věnoval poslední prosebný pohled plukovníkovi. Ten se mu ale podle všeho nechystal pomoct, a tak svoji pozornost opět zaměřil na Todda.

Wraith se na něj zlomyslně šklebil a přitom se líně hladil.

Oba dobře věděli, co Evan chce.

Co potřebuje.

Major se zachvěl. Mlsně si olízl rty – a začal toho božského zeleného ptáka bez okolků kouřit. Nemohl si pomoct, bylo to silnější než on. Slastně přivřel oči. Fakt, že je přitom sleduje plukovník, mu vlastně nevadil, spíš naopak. Předváděl se. Chtěl, aby plukovník viděl, co jeho nejlepší a nejvěrnější voják umí.

A Wraith spokojeně předl.

Z onoho krušného rána si Evan pamatoval, co Toddovi dělá dobře. V tomhle ohledu byl velmi všímavý a uměl toho patřičně využít. Jenomže tentokrát se Todd nehodlal spokojit jen s orální rozkoší. Nesmlouvavě utnul jejich hrátky a vytáhl překvapeného vojáka na nohy. Evan se mu ani nepokoušel vytrhnout, protože věděl, že v lepším případě by skončil s vykloubeným ramenem.

Nebránil se, protože ještě netušil, co ho čeká. 

Todd zmateného a nervózního majora beze slova přivlekl k Sheppardovu stolu. Jednou rukou z něj smetl vše, co by jim mohlo překážet – včetně lampy, laptopu a hrknu s kávou – a druhou přes něj Evana ohnul.

Plukovník se jim klidil z cesty, ale stále na ně zcela nepokrytě zíral.

„Tak – tahle to nebylo!“ zaječel Evan a konečně se pokusil vyprostit z Wraithova sevření.

Neměl nejmenší šanci.

Todd se k němu přitiskl.

Cítil na krku jeho horký dech.

„Takhle to nebylo, takhle to nebylo!“ opakoval zoufale. Hrana stolu ho bolestivě tlačila do břicha. Nechápal jak, ale Todd se mu dokázal dostat pod uniformu. Prostě najednou neměl kalhoty. Ani spodky. Zavřel oči a nervózně si skousl ret. Nevěděl, kdy to přijde, ale uvědomoval si, že je to neodvratné.

Ale takhle si to nepředstavoval.

Takhle to nechtěl.

Takhle.

To.

Nebylo.

 

 

Chapter 2

Summary:

Muhehehheheeee... 😂😂😂

Notes:

(See the end of the chapter for notes.)

Chapter Text

Evan s výkřikem otevřel oči.

„Bože, ne, už zase…“ zasténal a rukou si prohrábl potem zvlhlé vlasy. A pak si od srdce zanadával – že jde o sen si v drtivé většině případů uvědomil až po probuzení. Několikrát se zhluboka nadechl. Srdce se mu pokoušelo vyskočit z hrudi.

Jen další pitomý sen...

Od fiaska v Sheppardově koupelně ho podobné výjevy týraly i několikrát týdně a neustávaly ani po všech těch měsících, které od celé neslavné eskapády uplynuly. Pokaždé se probudil v nejlepším. Ani v těch pitomých snech to nikdy nedotáhli do konce.

Navíc se ty sny opakovaly, a co hůř, tenhle se dal paradoxně označit jako mravnější. K dalším úžasným výplodům jeho mozku patřila scéna, kde ho Todd bez okolků přefikne po návratu z mise přímo před bránou a před očima jeho týmu. Pak na ošetřovně. Ve výtahu. Na můstku Daedala. Dokonce i v SGC. Nicméně nejhorší byl asi ten, kde ho ojede na každotýdenní schůzi vedení Atlantis – v konferenční místnosti plné lidí. Woosleyho výraz je sice k nezaplacení, ale nechat se šukat mimozemšťanem na naleštěném stole z drahého dřeva, zatímco na vás v němém úžasu hledí všichni kolegové… sám se přesvědčil, že sny a realita se nemusí shodovat.

A pak tu samozřejmě byl ten příšerný vánoční sen.

Na něj vzpomínal opravdu nerad, a přitom šlo paradoxně o jediný sen, kde neměli sex. Ale Wraith se santovskou čapkou u vánočního stromečku – v domě jeho rodičů – byl prostě příliš i na ostříleného vojáka.

„Ach jo,“ povzdechl si.

Vesmír ho asi vážně nenáviděl.

S dalším hlubokým povzdechem pohlédl ke vzdouvající se dece. Sen byl sice dávno pryč, ale něco po sobě přeci jen zanechal.

Měl by…

Zatřepal hlavou a nechal ji klesnout zpět na polštář. Chvíli jen ležel a sledoval, jak vycházející slunce zalévá strop zlatooranžovou září. Pak stočil zrak k nočnímu stolku, na kterém se v ranním světle matně zaleskla hračka – pevná a pružná. Vymodelovaná do působivého tvaru čněla provokativně do výše, vždy připravena. Skutečného milence nenahradí, ale za daných okolností si nemohl vybírat. Lepší než nic. Obzvlášť, když byl nadržený jako pes.  

Nejenom, že to chtěl, on to potřeboval.

Kurva moc.

Užuž se natahoval, že si líné ráno tak o patnáct centimetrů zpříjemní, když se ozval protivně známý zvuk. Ucedil ostrou nadávku.

Vysílačka.

Začínal tenhle výdobytek lidské technologie ze srdce nenávidět. Z přístroje se ozval nezaměnitelný hlas plukovníka Shepparda. Zbystřil. Pokud se hlásil takhle brzy ráno, znamenalo to jediné.

Problémy.

„Pane?“ zívl do přístroje.

„Díky bohu, majore!“ Úleva v plukovníkově hlase byla přímo hmatatelná. „Musíte…“

Trpělivě svému veliteli naslouchal a přirozeně pokyvoval hlavou, přestože ho plukovník nemohl vidět.

„Rozumím, pane. V devět u brány,“ pronesl nakonec a snažil se znít profesionálně, ne jako někdo, kdo se právě probral po pěti bídných hodinách neklidného spánku plného zvrhlých xenofilních představ, kterým předcházela nesmírně vysilujíc služba. Pak se přístroj odmlčel. S dalším povzdechem odhodil vysílačku na peřinu a opět si lehl.

Slunce mezitím stihlo na stropě rozptýlit všechny stíny.

Evan kalkuloval. Když okamžitě vstane a nachystá se, mohl by to stihnout, trochu si pohrát sám se sebou. Vesmír v poslední době jeho sexuálnímu životu vůbec nepřál a on začínal mít obavy, že se to podepíše na jeho práci. Už tak občas býval na své muže o dost protivnější, než si zasloužili.

Ale osud mu nepřál ani tentokrát.

Měl akorát čas se dát jakž takž do kupy, když se ozvalo důrazné zaklepání na vchodové dveře. Nic se nedalo dělat, kratochvíle v podobě jeho velké zelené hračky, která na něj stále vyzývavě mrkala z nočního stolku, musela počkat.

Do večera, utěšoval se v duchu.

„Už jdu, moment!“ zařval podrážděně, když se klepání ozvalo znovu, ale místo ke dveřím zamířil k prádelníku. Otevřel jednu zásuvku a kriticky zhodnotil stav svého šatníku. Dával si na čas. Vzrušení sice s myšlenkou na nezvané hosty zdárně opadávalo, ale pořád ne dost rychle. Navíc jít otevřít jen ve spodcích by nepůsobilo nejlepším dojmem, ať už se k němu dobýval kdokoliv. Jeho vystupování muselo mít úroveň i v době osobního volna, byl přece Sheppardův zástupce.

Tepláky a volná mikina naštěstí veškeré pozůstatky jeho malého ranního stání skryly.

Dveře zaskřípěly.

„Radku?“ podivil se.

„Evane,“ přikývl na pozdrav Čech. „Prosím tě, řekni mi, že máš dneska volno.“

Voják zívl a překvapeně se na vědce podíval. Zdál se ještě rozcuchanější než obvykle a pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy z nevyspání.

„Kusanagi odřekla hlídaní a já musím být celý den v laboratoři,“ dodal na vysvětlenou. Teprve teď si Evan všiml malého človíčka, který pevně objímal Radkovu levou nohu a slintal mu přitom na nohavici.

„Ahoj, Torrene,“ usmál se na chlapce. Torren místo odpovědi zatřepal hlavou a s nesrozumitelným kníkáním zabořil obličej do Radkova stehna.

„V devět musím být u brány,“ pokrčil pak voják omluvně rameny. Čech na něj překvapeně zamrkal zpoza brýlí.

„Neměl jsi mít dneska volno?“

„Měl.“ Po dvou týdnech takřka nepřetržité služby. První volný den. A ten blbec Stackahouse si zlomí nohu při průchodu bránou. A zase to odsere on, nejspolehlivější muž Atlantis, jak ho Woolsey na Sheppardův popud ocenil minulý měsíc ve výroční zprávě pro IOA.

„No, tak já ho teda vezmu do laboratoře,“ povzdechl si Radek s výrazem mučednického odevzdání. Evan mrkl na hodinky. Měli ještě trochu času.

„Kafe?“ pohodil hlavou směrem ke svému bytu.

„Díky,“ vydechl Čech vděčně. Torrena nafasoval v šest ráno, protože Teyla se potřebovala připravit před misí. Sheppardův tým šel dnes dojednávat obchodní smlouvu na… nějakou malou zapadlou planetu, jejíž identifikaci vypustil z hlavy.

Strávil s ním stěží hodinu a už z toho začínal být zoufalý. Nikdy se nepovažoval za experta na děti, a ani netrpěl přehnanou snahou se jím stát. Torren dnes navíc očividně vstal levou nohou. Nechtěl spát, nechtěl jíst, nechtěl si hrát. Jenom řval, pobíhal sem tam a házel po Radkovi hračky, které od mámy nafasoval do malého batůžku ve tvaru medvídka – bezpochyby import ze Země.

Než Zelenka vypustil Torrena do útrob staromládeneckého příbytku, ujistil se Evan, že všechny zbraně i ostré a jinak nebezpečné předměty jsou mimo chlapcův dosah. Pak s klidným srdcem postavil na kávu. Hlídat Torrena dávalo zabrat i jemu, naštěstí se mu to poštěstilo jen zřídka.

Radek se posadil ke stolu a po očku sledoval chlapce, který zaujatě zkoumal vybavení Evanova bytu. Zatím čtyřikrát oběhl pohovku, pak se mu zatočila hlava, a tak se smíchem spadl na zadek. A pak to celé minimálně třikrát zopakoval.

Děti,“ zamumlal si pod vousy česky, když se před ním objevil hrnek horké kávy. Evan se svalil na druhou židli.

Mlčeli.

„Emmm, Radku,“ osmělil se voják nakonec, „ta wraithská delegace –“

„Evane,“ přerušil ho rázně. „Ne, prostě ne!“

„No co… jen chci být v obraze.“ Tyhle výměnné lidsko-wraithské pobyty vědátorů a výzkumníků si vzal na starost plukovník osobně a on, i když byl jeho přímý zástupce, ztrácel přehled.

Radek ho zpražil zpoza brýlí. „Myslel jsem, že si to jednou rozdáte a konec! Šlus! Tečka! Copak tebe to ještě nepustilo! To ses fakt úplně zbláznil?!“ prohodil s kadencí kulometu a hltavě se napil, aby potlačil téměř nepřekonatelné nutkání Evana seřvat a preventivně i profackovat. Chyba. Tvář se mu zkřivila utrpením. Káva chutnala odporně – v téhle galaxii, aby pořádný kafe člověk pohledal.

„To já taky,“ namítl voják a zimomřivě objal svůj šálek dlaněmi. „Ale…“

Nevěděl, co říct, jak to říct. Myslel, že si odbude svoji jednu noc, ze které si toho mnoho nepamatoval a jedno ráno, ze kterého si pamatoval bohužel úplně všechno, a pak ho sexuální fascinace extraterestriální formou života nadobro přejde. Vzpomínka na sprchu ho zatlačila tak hluboko v krku, až si musel odkašlat. Ta jedna noc byla přece víc, než v co mohl kdy doufat.

Sakra, nebylo to rande, o nic nešlo.

Jenže pak ho našel ve svém bytě znovu – a podle všeho ne naposledy – a musel si konečně přiznat, že tahle pochybná známost se mu definitivně vymkla z rukou.

„Trochu se to zkomplikovalo,“ dodal po menším zaváhání.

Radek si na nose postrčil brýle. „Zkomplikovalo?“

Trochu?!

„Hm,“ zabručel neurčitě.

Neustále se to komplikovalo. Od jejich posledního dostaveníčka uplynulo víc než sedm nesmírně hektických a vyčerpávajících měsíců – alespoň pro Evana. Dokonce se párkrát potkali, jenomže na misích. Major zachránil Todda… Todd zachránil majora a jeho tým, a tak pořád dokola. Neexistoval však prostor ani příležitost, kdy by si udělali čas jen pro sebe. Nebylo proto divu, že Radek nabyl dojmu šlus, tečka. Ale pokud musíte zachránit Daedalus, odvrátit dva přímé wraithské útoky na město, pokus o sabotáž, na starost dostanete bandu zelenáčů a jako bonus chytnete od kolegy smrtící vesmírnou chřipku, která vás na několik týdnů uvrhne do kómatu, a po propuštění z ošetřovny zjistíte, že plukovník Sheppard za celou dobu nesáhl na papírování… nikoho nemohlo překvapit, že majorův osobní život šel totálně do kopru Wraith, newraith.

Jenomže Toddovo příště se nad ním stále vznášelo jako vážně míněná hrozba i jako příslib něčeho lákavě hříšného. Nezáleželo na tom, jestli zrovna seděl v kanceláři zarovnané administrativou, živořil v geniijském zajetí, v cele nepřátelského úlu, nebo se svíjel v bolestech na ošetřovně.

Zatraceně dobře věděl, že se dostal na velice tenký led. Při postavení, které zastával, to mohl být nemístný risk ohrožující nejen jeho, ale i celé antické město, a v nejhorším případě i Zemi. Vážně se nechtěl zapsat ho historie jako člověk, který kvůli troše – bezpochyby úžasného a nezapomenutelného – sexu zničí celou planetu. Zároveň však ve skrytu duše doufal, že tentokrát by spolupráce s Wraithem nemusela skončit katastrofou, podrazem v tu nejméně vhodnou chvíli.

Doufal z celého srdce.

Ale čím více svůj problém rozebíral ze všech stran, tím jistěji docházel k přesvědčení, že tohle jednoduše žádné rozumné řešení nemá. Jeho bujná fantazie ho ani tentokrát nezklamala a vytvářela stále nové a nové katastrofické scénáře, které se jen drobě lišily mírou destrukce jeho osobního života i kariéry. A žádný nekončil… mrdali šťastně až do smrti. Ne, ne, něco takového se ve skutečnosti nestává. A už vůbec ne vojákům zařazeným do přísně tajného programu v jiné galaxii, kterým přestali být čůráky jejich kolegů dost dobré a začali lovit v mnohem exotičtějších vodách.

Achjo.

Zelenka ho stále propaloval skrze obroučky svých brýlí.

„Jak?“ nedal se. Intenzita jeho hlasu pomalu stoupala. „Detaily, Evane, prosím, jak se to může s někým tak nevypočitatelným, jako je tenhle… Wraith, zkomplikovat!“

„Třeba tak, že jsme spolu vůbec nespali!“ odsekl naštvaně.

Čech vyvalil oči. „Děláš si prdel!“

„Nedělám.“

„Ty si děláš prdel!“ trval na svém.

Evan si zhluboka povzdechl. Smutný fakt, že za celou dobu neměli čas si o tom všem jako kámoši pořádně promluvit, jen dokresloval, jak špatně na tom jeho osobní život v porovnání s tím pracovním byl.

„Ale vždyť jste spolu…“ namítl Zelenka, neschopen odvážně započatou větu dokončit. „A tenkrát přece… z toho mohl být takovej průser!“

„Že nám to minule nevyšlo, je tvoje vina!“ Při myšlence na to fiasko v Sheppardově koupelně ho i po té době bolestně píchlo v koulích. Tak dokonale promarněná příležitost. „A poprvé vlastně taky!“

„No dovol!“ ohradil se vědec dotčeně.

„Jo, ty a ta tvoje pitomá… sli-vo-vi-ce!“ praštil pěstí do stolu. „Byl jsem tak nadračku, že jsem vytuhnul dřív, než… než k něčemu došlo. Teda potom, co jsem ho mimochodem poblil.“

Své přehnané upřímnosti okamžitě zalitoval. Radek vyvalil oči, a pak se rozesmál.

„Vůbec to není vtipný!“

„Je a jak,“ oponoval mu. Sundal si brýle a druhou rukou si protřel od smíchu uslzené oči. „Bože, budu na to teď myslet pokaždé, když ho potkám.“

Evan mu chtěl něco jedovatě opáčit, ale zrovna když se nadechoval, uvědomil si něco velmi znepokojivého. Zamračeně se rozhlédl kolem.

„Co je?“ podivil se Radek.

„Ticho.“

Vyměnili si pohledy, a pak už se bytem unisono rozlehlo jen zoufalé: „TORRENE!“

Bez odpovědi.

„Torrene?“ zavolal ustaraně Zelenka znovu. Evan rozjel pátrací akci. Jeho byt v žádném případě nebyl tak velký, aby se v něm mohl ztratit hyperaktivní athosianský svišť. Vběhl do koupelny. Podíval se pod umyvadlo, do sprchového koutu, za pračku a pro všechny případy i do pračky. Radek se mezitím plazil po podlaze obývacího pokoje a nahlížel pod nábytek.

Evan po chvíli bezúspěšného pátrání vykoukl z koupelny. Ozvaly se hlasy. Vycházely přímo zpoza nedovřených dveří jeho ložnice.

„Okamžitě si ty hračky ukliď do batohu!“ přikazoval Radek s předstíranou přísností. Následovala nesrozumitelná žvatlavá odpověď. 

„Máš ho?“ houkl Evan, ale to už vědec postrkoval Torrena chodbou směrem ke dveřím.

„Strejda musí jít do práce. A my taky,“ vysvětloval chlapci. „Byl v ložnici,“ objasnil, co Evanovi dávno došlo. Rychle se rozloučili, Radek popadl vzpírajícího se Torrena za ruku a společně zamířili do laboratoře. Kromě hromady práce tam čekala spousta dalších strýčků a tetiček, kteří na Čechovu chodící migrénu můžou dávat pozor.

Notes:

Myslím, že odborně se tomu říká "moment zklamaného očekávání". #SorryNotSorry

Chapter 3

Notes:

(See the end of the chapter for notes.)

Chapter Text

Wraithský velitel upřeně sledoval simulaci na monitoru a občas si do bloku zapsal krátkou poznámku ve wraithštině. Ze začátku mu přišla manipulace s propiskou a papírem těžkopádná a primitivní, ale co mohl dělat – jedině se přizpůsobit. Jako vždy. Vlastní přístroje by mu tady nikdy používat nedovolili. Ne po všech těch drobných politováníhodných nedorozuměních a incidentech, které se na Atlantidě za ty roky staly a ve kterých měla vždy prsty jeho rasa nebo její technologie. Ostatně i se všemi pozemskými přístroji zacházeli v jeho přítomnosti nanejvýš obezřetně.

To, že notebook, na kterém pracoval, naprosto izolovali od všech ostatních i od městské sítě, bylo otravné, ale pochopitelné. Fakt, že po něm McKay každou práci minimálně třikrát kontroloval, bylo neméně otravné, ale zároveň fascinující. McKay mu tím jen dokazoval, jak lidé dokážou plýtvat se směšně krátkým časem, který jim prozřetelnost na tomto světě vyměřila, a jenom protože pozemský génius naznal, že jako jediný dokáže odhalit případnou wraithskou sabotáž.

Velitel se mu neobtěžoval jeho směšná podezření vyvracet. Utěšoval se vědomím, že kdyby opravdu chtěl, mohl bez McKayova vědomí antické město sabotovat už minimálně padesátkrát.

Nicméně způsob, jakým s ním většina lidí na Atlantis jednala, se mu vůbec nezamlouval. Ano, byl Wraith a chápal, že tato skutečnost vrhá na celou jeho existenci určité – částečně oprávněné – předsudky a nedůvěru, ale přesto si byl jistý, že každá vyšší forma života přicházející v míru si zaslouží lepší uvítání než jen eskortu nevrlých ozbrojenců a McKayův monolog o tom, co všechno musí během svého pobytu stihnout udělat. Obzvlášť když už ho několik let považovali za spojence a obzvlášť, když sem přišel sám, dobrovolně a neozbrojený.

Na jejich zdvořilou žádost.

Pozemšťané ho sice nemohli uctít podle tradičních rituálů svým jídlem nebo tou odpornou horkou kofeinovou břečkou, kterou tu skoro všichni z nějakého důvodu neustále pili, ale u všech wraithských pramatek, na něco vhodného by při troše snahy určitě přišli.

Tentokrát se ani nestihl pozdravit s Johnem, což mu na náladě nepřidalo. S tichým zavrčením potřepal hlavou a pokusil se opět plně soustředit na práci. Nemělo smysl se zbytečně rozčilovat. Jenomže přesně v tu chvíli ho někdo neomaleně zatahal za plášť.

To byla novinka.

Obvykle si zdejší vědci z bezpečné vzdálenosti minimálně tří korků důrazně odkašlali, aby získali jeho pozornost. Fyzickému kontaktu s ním se všichni vyhýbali, dokonce i přímému oslovení, jako by jim snad měl upadnou jazyk. S již ne tak tichým zavrčením se otočil, a ke svému překvapení nikoho neviděl. Tedy dokud nesklopil zrak téměř k zemi.

„Torrene,“ oslovil maličkého chlapce nezvykle vlídným tónem a lehce pokývl hlavou na pozdrav. Syn Steelflower byl ještě příliš mladý a jeho mysl nestálá, aby získal opravdové jméno po wraithském způsobu, ale velitel nepochyboval, že zdědil něco z matčina nesmírného daru. Obrovské hnědé oči se na něj upřely s bezmeznou dětskou důvěrou. Dítě na důkaz radosti vycenilo své drobounké zoubky a zavřeštělo.

Nemohl se zbavit pocitu, že chlapec ho má z nějakého nepochopitelného důvodu upřímně rád. Pokusil se mu úsměv nešikovně opětovat, ale pak se opět začal plně věnovat své práci. Svými bystrými smysly však stále chlapcovu přítomnost vnímal. Pro jistotu.

Torren se chvíli motal kolem jeho židle, a nakonec si udělal domeček za jeho zády, pod vyklizeným psacím stolem. Když se dlouho neozýval, velitel se po něm rychle ohlédl. Naštěstí si pokojně hrál si hračkami, které si přinesl. Steelflower ho z nějakého důvodu nechala na starosti osazenstvu této laboratoře, do které nyní chtě nechtě patřil i on. Kdyby se snad chlapci něco stalo v jeho bezprostřední blízkosti, Sheppard a Steelflower by mu to nikdy neodpustili.

Ani major Lorne.

Při pomyšlení na druhého vojáka mu poskočilo srdce. Určitě tu někde přes den svědomitě plní své povinnosti a v noci… Sám pro sebe se ušklíbl. Samotného ho mrzelo, že jim to minule nevyšlo. Kdyby jen tušil, jak se to zkomplikuje, snad by majora přehnul už toho rána po večírku.

Sladit jejich rozvrhy se totiž ukázalo jako větší problém, než si kdy dokázal představit. Evan, jehož tým se momentálně skládal z bandy hňupů a nemehel, míval plné ruce práce. A dokud se jeho noví muži v galaxii Pegase neotrkají, převážnou část misí trávili na bezpečných planetách mimo wraithskou sféru vlivu. A když už se náhodou s majorem potkal, ti malí kazišuci se neustále motali kolem, běhali za Evanem s neustálým pane, to, pane, tamto… pane, pane, pane. Prý je sem ze Země poslali, protože většina z nich měla ATA gen. Nemohl říct, že by to pro misi Atlantis byla výhra. Budou mít štěstí, když se první rok nestanou svačinkou pro méně přátelské Wraithy.

A když za zadkem náhodou neměli bandu nezkušených pitomečků, stavěla se jim do cesty jakási záhadná a všemocná vesmírná síla, kvůli které byl major většinu času nezvěstný či na ošetřovně.

Skoro jako by nebohého vojáka tam nahoře někdo vážně neměl rád.

A pokud se oba nacházeli ve městě, všechno se spíš komplikovalo. Major měl dost vlastní práce a on musel většinu času trávit zavřený v laboratoři s tlupou po zuby ozbrojených mariňáků, se kterými se rozumná řeč nacházela jen těžko.

Wraithské vnímání času se od pozemského značně lišilo, ale uvědomoval si, že čekat v téhle galaxii příliš dlouho znamenalo risk. Obzvlášť pro člověka se životním stylem majora Lorna.

Nakonec se přece jen neubránil a na chvíli se zasnil. Vzpomínal na tu noc v Sheppardově bytě. Kdyby se jen tenkrát major nevrátil z mise tak zřízený. Kdyby se jen neozvala ta proklatá vysílačka, zrovna když... Kdyby… Z příjemného rozjímání nad možným i nemožným kde, jak a kolikrát ho vytrhl drobný pisklavý hlásek.

„Stlejdo,“ zašveholil chlapec a opět ho zatahal za plášť.

„Teď ne, Torrene,“ odbyl ho, na své poměry stále velmi mile, a ani se k němu neotočil.

Ke své nesmírné smůle, jak brzy zjistil.

„Stlejdo,“ nenechal se Torren, který po své matce zjevně zdědil i její odhodlání a tvrdohlavost.

Velitel si jej nevšímal.

Chlapec zlostně dupl nožkou. Velký zelený strejda byl vždy trochu zvláštní, jiný než ostatní strejdové a tety. Nehrál si s ním, vlastně si ho většinou vůbec nevšímal. Jako teď, jenže… teď to bylo opravdu důležité. Opravdu!

„Ale stlejdo!“ zopakoval znovu, naléhavě, téměř plačtivě. Wraith konečně odlepil oči od monitoru. Zavrčel, odsunul se na kolečkové židli od stolu a vstal. Na efekt. Shlížel ze své úctyhodné výšky na chlapce u svých nohou s cílem ho trochu vystrašit a donutit ho jít otravovat někoho jiného.

Místo toho ale chlapec pořádně vyděsil jeho.

Torren se natahoval, seč mohl, aby mezi nimi zmenšil propastný výškový rozdíl. V drobných ručkách napřažených nad hlavou přitom držel strašlivou zelenou ohavnost.

 

*************************

 

Evan se po celodenní úmorné dřině konečně doploužil domů. Mise zrovna dvakrát nedopadla – v poslední době to bohužel nebyla výjimka. Ani po několikahodinovém jednání, navíc bez jediné přestávky či občerstvení, se jim s planetou nepodařilo navázat obchodní styky. Při zpáteční cestě se navíc dostali do křížku s bandou geniiských vojáků, kteří bránou prošli o pár okamžiků dříve, než jeho muži stihli vytočit adresu domů.

Představení planety očividně hráli na více stran. O takové spojence Evan nestál. Podle všeho o ně nestál ani plukovník Sheppard. Pana Woolseyho však výsledek mise vůbec nepotěšil. Kvůli Geniiům navíc domů museli z bezpečnostních důvodů oklikou přes pár světů navíc, což znamenalo další otravné zdržení.

Jediné, co Evana celý den drželo při smyslech, byla myšlenka na hezký večer ve vlastní režii. Dokonce kvůli tomu přenechal papírování na podřízených, jen aby mohl co nejdříve vypadnout, což se mu jinak vůbec nepodobalo. Sice nešlo o nic složitého, jen běžná – nudná – administrativní rutina, nicméně doufal, že v tomhle ohledu nezačíná plukovníkovatět. Dva velící důstojníky se stejným přístupem k administrativním povinnostem, jaký měl Sheppard, by mise Atlantis nezvládla. I ten jeden byl občas až příliš.

Jenomže Evan už to fakt potřeboval a odmítal ztrácet cenný kus svého volna v kanceláři.

Dal si dlouhou horkou sprchu, aby ze sebe smyl prach mezihvězdných cest a pak s ručníkem omotaným kolem pasu natěšeně vešel do ložnice.

Pohled mu padl na noční stolek.

Úplně prázdný noční stolek.

S hlasitým sakrováním se dal do hledání. Možná jen spadl, možná se jen zakutálel. Začal se plazit po podlaze u postele, ale kromě několika domněle ztracených ponožek a vrstvy prachu nenašel vůbec nic. Vyskočil zpět na nohy. Zběsile přehrabal postel, odhodil polštář, peřinu, v návalu bezbřehého zoufalství nahlédl i pod matraci. Odsunul noční stolek. Prohledal všechny skříně, šuplíky… Nic. Zničeně se posadil na postel. Zajel si dlaněmi do vlhkých vlasů a sevřel je v pěst.

Sakra.

Nemohl se jen tak vypařit! Teda mohl, v téhle galaxii už viděl divnější věci, ale nedávalo to smysl. Proč teď a proč pouze jeho… hračka. Ještě notnou dobu si namáhal svůj unavený a již značně nadržený mozek. Před očima mu blýskla vzpomínka na dnešní ráno.

„Ale dohajzlu!“

Notes:

#chudákTodd #budetojenhorší

Chapter 4

Notes:

#chudákTodd #teamLulánek

Chapter Text

„Lulánek, hapalo. Hapalo!“

Wraithský velitel poprvé za tisíce let nevěděl, jak reagovat.

Oči se mu rozšířily děsem.

„Hapalo,“ zopakoval Torren naléhavě. Opravdu bystrý chlapec. Dnešního rána našel v Evanově ložnici hračku. Zaujala ho, a tak si ji z čisté dětské zvědavosti vzal. Málem by na ni zapomněl… ale když teď v laboratoři narazil na velkého zeleného strejdu, všechno do sebe dokonale zapadlo. Torren po zralé úvaze, jaké je čtyřletý schopen, došel k jedinému logickému závěru. Velký zelený strejda jednoduše musel svého lulánka zapomenout na nočním stolku u druhého strejdy. Neřešil jak a proč, jen ho přepadla upřímná dětská starost. Musel ho strejdovi předat. Tady a teď. Jak by bez něj mohl strejda lulat…

Velitel se stále nehýbal. Nereagoval. A k chlapcovu narůstajícímu zoufalství se rozhodně nechystal lulánka převzít. Torren začal vřískat pronikavěji, aby zdráhajícího se strejdu konečně přiměl k akci.

Nepřiměl.

Místo toho vzbudil nevítanou pozornost ostatních.

„U všech Buddhů, Torrene!“ vykřikla zděšeně doktorka Kusanagi. Její hlas Wraitha konečně probral. Okamžitě pozvedl ruce ve smířlivém gestu a ustoupil od chlapce. V tu chvíli se na ně již upíral pohled celé laboratoře.

První k Torrenovi přiskočil McKay a vytrhl mu tu věc z ruky. Když si však uvědomil, co za věc to je, zhnuseně ji odhodil. Chvíli plachtila vzduchem, dokud nenarazila přímo do hrudi konsternovaného Čecha stojícího opodál. Teprve pak s mlasknutím dopadla na podlahu.

Ale fuj!“ vyjekl Radek a odskočil od toho. V laboratoři zavládl dokonalý chaos. Pár přehnaně akčních uniformovaných blbců dokonce na wraithského velitele namířilo zbraně. Vědci i vojáci se překřikovali jeden přes druhého.

Iniciativu nakonec převzal McKay. Přirozeně.

„Torrene, kde jsi to sebral?!“ vyhrkl.

„Stlejda, lulánek, hapalo,“ zopakoval plačtivě chlapec, kterému se náhlé pozdvižení vůbec nezamlouvalo. Chtěl maminku.

A nevítaná pozornost se mezitím zaměřila na nebohého Wraitha. Ten rezolutně zakroutil hlavou. „To,“ ukázal rukou k místu dopadu, „není moje!“

Nikdo se otevřeně neopovažoval jeho slova rozporovat, přestože o jejich pravdivosti panovaly oprávněné pochyby. Tisíciletým hrdým wraithským velitelem zmítal bezmezný hněv a frustrace. Nevěřili mu. Jak jinak. Ale snažil se ovládat.

„A kde se to tu asi vzalo, když ne od tebe?“ namítl McKay.

„Netuším,“ zasyčel, i když to věděl zatraceně dobře. A o to víc zuřil.

Za tohle mu major zaplatí.

Draze.

 

*************************

 

Evan prozřel.

„Ale dohajzlu!“

Bez rozmyslu vyběhl z bytu ven. Ke svému zděšení našel na transportéru ve vedlejší chodbě připevněný papír. Hlásal jediné: MIMO PROVOZ. Poznal McKayův nezaměnitelný rukopis. A v rohu, odlišným, drobounkým písmem někdo další dopsal předpokládaný rozsah výpadku. Mrkl na zápěstí, ale uvědomil si, že nemá hodinky. Vlastně kromě ručníku na sobě neměl vůbec nic.

„Dodprdele!“

Bleskově se vrátil domů a hodil na sebe první, co mu přišlo pod ruku. Úkosem pohlédl na hodiny v kuchyni.

„Doprdele!“ zopakoval. Transportér vyřadili z provozu před necelými patnácti minutami. A opět ho zprovozní přibližně za osm hodin. Nedalo se nic dělat. Bude muset jít po svých, dokud nenarazí na funkční transportér. Nemohli přece vyřadit z provozu všechny. Jeho byt ležel v jedné z menších věží na jihovýchodním mole. Od hlavní věže, kde byla brána, laboratoře a kanceláře, to samozřejmě nebylo daleko i pěšky, ale teď šlo o každou minutu.

Vteřinu!

Vydal se k nouzovému schodišti. Bral schody po třech. Když seběhl poslední, zastavil se, mírně se přikrčil v kolenou a zapřel se rukama o stehna. Aspiroval na světový rekord. Bez přehánění.

V domácích pantoflích.

Za pár okamžiků se však dal znovu do běhu. Dál a dál nekonečnými chodbami antického města. Po velmi dlouhou dobu nepotkal jediného živáčka. Utěšoval se, že již brzy by mohl narazit na funkční transportér.

Jenomže nenarazil.

MIMO PROVOZ

MIMO PROVOZ

MIMO PROVOZ

MIMO PROVOZ

Sami Antikové zjevně nepočítali s tím, že by někdo dobrovolně sbíhal všechna ta patra a procházel nekonečné koridory, když prakticky na každý roh nainstalovali své úžasné transportní zařízení. Jenomže Antikové neznali McKaye. Když Evan narazil již na sedmou ceduli hrdě hlásající MIMO PROVOZ propadl čirému zoufalství.

 

*************************

 

Zuřil. Dohadování s lidmi trvalo věčnost. Jak ponižující, trapné a ubohé, že se on vůbec musel obhajovat. Navíc se na jeho stranu otevřeně postavil pouze doktor Zelenka, což rozhodně nebyla žádná výhra. Pobledlý vědec s vlasy jako vrabčí hnízdo zablekotal několik nesouvislých vět, které se při troše snahy daly chápat jako snaha o aplikaci presumpce nevinny. Na Wraitha. Haha. Samozřejmě, že se mu McKay a s ním dobrá půlka laboratoře vysmáli do očí, ale snaha se přece cení.

U Wraithů nikoliv.

Nicméně bez ohledu na nemožnou obhajobu a nulovou ochotu mu uvěřit museli veliteli stejně dát zapravdu. Skutečně v tom byl tentokrát nevinně. Stačilo si jen důkladněji prohlédnout corpus delicti. Zespodu dilda se totiž skvěl drobný, ale jasně čitelný nápis:

PROUDLY MADE

IN USA

McKay si ho sice stále podezřívavě měřil, ale protože nedokázal vymyslet žádný uvěřitelný způsob, jak by se Wraith k tak exkluzivnímu importnímu zboží dostal, začali si všichni lámat hlavu, jak se taková věc dostala do rukou Torrenovi.

I velitel si ji lámal. Nepřišlo mu pravděpodobné, že by major nechal jednu ze svých hraček – podle všeho tu nejoblíbenější – jen tak bezprizorně povalovat po bytě. Tak hloupou chybu by přece neudělal. A i kdyby, jak by se k tomu dostalo to otravné dítě?

V tu chvíli se ve dveřích laboratoře objevili Sheppard a Teyla, stále ještě v plné polní, jak od brány běželi přímo sem. Někdo z přihlížejících vojáků jim musel dát vědět.

„Torrene!“ vykřikla Teyla a prodírala se davem k synovi. Chlapec se při pohledu na maminku rozbrečel. Teyla ho okamžitě vzala do náruče, začala mu líbat uslzené tvářičky a šeptat konejšivá slova.

„Torrene, copak se stalo?“ Chlapec jí s fňukáním zabořil tvář do ramene a několik dlouhých minut plakal, vyděšený nečekaným vývojem událostí. Zatímco ho utěšovala, Sheppard se po ostatních zadíval tak významně, že i tisíciletý Wraith se pod tíhou jeho pohledu zavrtěl. Naštěstí se vysvětlování ujala doktorka Kusanagi s pomocí několika dalších očitých svědků.

„Kde jsi to vzal?“ zeptala se nakonec Teyla klidně. Chlapec si drobnými pěstičkami protřel oči a poplašně vzhlédl k matce. Když se ujistil, že se na něj opravdu nikdo nezlobí, přiznal se.

„Stlejda“ vzlykl, „stlejda voják.“

V místnosti to překvapeně zašumělo.

„T- t- to není moje!“ vysoukal ze sebe plukovník Sheppard, když se k jeho nesmírnému zděšení a Wraithovu skrytému pobavení, všichni dospělí v místnosti tentokrát zadívali přímo na něj. Tedy skoro všichni, veliteli neuniklo, že doktor Zelenka raději pozoroval špičky svých bot. Když se pak Radek odvážil zvednout oči, jejich pohledy se střetly. Čech sebou trhl, jako by ho to fyzicky zabolelo. Velitel nebezpečně vycenil zuby. Takže i Zelenka tuší, odkud vítr vane.

No jistě.

Vždyť Torrena sem ráno přivedl on.

 

*************************

 

Evan se zastavil těsně u dveří laboratoře. Ztěžka oddechoval. Z čela si setřel pot. Nejspíš uběhl další světový, ba přímo galaktický rekord. Přesto podle všeho dorazil pozdě. Ani se neodvážil nahlédnout dovnitř. Stačilo, jak pootevřenými dveřmi unikal na chodbu Torrenův pláč. A dvě naprosto zřetelná slova – strejda voják. Za okamžik se k němu přidal zoufalý hlas plukovníka Shepparda bez ustání opakující To není moje!

Rozhodl se tedy strategicky zmizet dřív, než si ho někdo všimne.

Chapter Text

Wraithský velitel zuřil. A když zuřil, byl velmi nevrlý. A když byl nevrlý, obvykle to někdo z jeho posádky ošklivě schytal. Jenomže na Atlantis se k jeho smůle i smůle všech pozemšťanů nikdo z jeho posádky nenacházel. Nebyl tu tudíž nikdo, kdo by posloužil jako přirozený hromosvod pro jeho hněv. A o to byl velitel nevrlejší.

Za zády uslyšel smích. Sevřel dlaň své nekrmicí ruky v pěst. Měl strašlivou chuť někoho z nich praštit. Z těch takzvaných mariňáků, kteří na něj měli takzvaně dohlížet. Místo toho však jen tupě zíral do monitoru a mačkal náhodné klávesy.

Všichni vědci dávno odešli – jíst, bavit se, spát. On zůstal. Jíst nemohl, spát téměř nemusel a jak se asi mohl zabavit v cele obehnané silovým polem. Sheppard mu už od onoho večírku sliboval pokoj, opravdový pokoj pro hosty, ale přestože neměl pochyb, že plukovník své slovo jako vždy dodrží, zdálo se, že si bude muset ještě počkat.

Proto pracoval, jak lidé říkali, přesčas. Dělal to často a vydržel klidně celou noc – několik po sobě jdoucích dní – za což ho mariňáci, kteří mu tady neustále dělali společnost, skutečně milovali.

Bylo mu to jedno.

Celé měsíce promýšlel vysoce sofistikovaný plán zahrnující kromě Evana, možného únosu a pár dalších podružností, především sex. Velkou spoustu sexu na všech možných i nemožných místech v galaxii. Vzpomínal na stovky a tisíce světů, které za svůj dlouhý život navštívil, přemýšlel, které místo bude nejen vhodné, ale které bude naprosto ideální. Dokonalé. Chtěl na poprvé něco velkolepého. Nezapomenutelného.

Ale po dnešku…

Nasrat.

Po dnešku chtěl majora jednoduše přetrhnout.

Nic víc.

Jak ten bude trpět.

A pak ho to napadlo. Tak prosté a jednoduché řešení. Stačilo, aby se choval dostatečně obezřetně. Město a jeho nástrahy vesměs znal. Znal McKaye – prolomit jeho zabezpečení mu zabere jen chvilku. Znal Johna a věděl, že pokud se jinak bude chovat příkladně, s největší pravděpodobností nad tím plukovník přivře oči. A znal i Evana. Nebylo tolik možnosti, kde by se mohl v tuto pozdní hodinu nacházet.

Stačilo vyřešit jeden drobný problém.

Za zády se mu opět ozval tlumený smích. Slyšel, jak si vojáci povídají. I když se snažili šeptat, s jeho smysly je jednoduše nešlo přeslechnout. Povětšinou si vyměňovali nejapné vtípky a narážky na dnešní incident.

Nešlo popřít, že velitel má smysl pro humor. Sice velmi specifický a pro lidi často těžko uchopitelný, ale má. Existovaly však věci, o kterých se v jeho přítomnosti, ani šeptem za jeho zády, jednoduše nežertovalo. Nikdy. Patřily mezi ně kromě jiného jeho pilotní schopnosti, a především… jeho wraithské vybavení.

A on se opravdu snažil být k lidem tolerantní a shovívavý – i v tomto ohledu, ale když se ozval další záchvat špatně maskovaného smíchu, měl toho akorát dost. Rychle si shrnul možnosti. Na první pohled se to zdálo beznadějné. Neměl, jak si vybít zlost, ani jak ukojit své touhy.

Ale on byl od přírody optimista, ač se to tak mnohdy nejevilo.

Na druhý pohled totiž kousek od něj postávaly čtyři boxovací pytle a někde v tomhle městě se nacházel major, kterému může bez obav vyšukat mozek z hlavy.

A s tím už se pracovat dalo.

Zaklapl notebook, avšak vojáci si ho stále nevšímali.

Zavrčel.

„Copak, stlejdo, pro dnešek končíme?“ podivil se jeden z mariňáků, když se konečně uráčili přijít k němu. Velitel se k nim na židli otočil. Neznali ho. Vůbec. Jinak by kolem nepostávali tak uvolněně a se zajištěnými zbraněmi. Nechápal, že právě k němu Sheppard přidělil tyhle nekompetentní hňupy.

„Volové, neprovokujte ho,“ ozval se druhý voják otráveně, zatímco první, třetí a čtvrtý dostali záchvat smíchu.

„No jo, ty, aby ses ho nezastával,“ protočil očima první drzoun.

„Jen mi nepřijde rozumný ho provokovat.“

Velitel po něm střelil pohledem. Alespoň jeden z nich měl v hlavě mozek. No dobře, zárodek mozku, zase tolik mu nefandil. A zdravý pud sebezáchovy. Zazubil se na mladičkého tmavovlasého seržanta se špetičkou uznání. Pro tmavovlasé měl vždycky slabost. Navíc k němu vysílal poměrně jasné signály, což mu lichotilo, ať už tak voják činil vědomě, nebo ne.

Tmavovlásek pod jeho podhledem viditelně znervózněl. Otočil se k tomu, který před chvílí tak nejapně vtipkoval a který podle všeho čtveřici velel.   

„Co – “

Nedostal se ani ke druhému slovu, když ho uzemnila jedna dobře mířená rána. Wraith se ze židle vymrštil tak rychle, že než se zbylí tři idioti na cokoliv zmohli, dva odzbrojil a třetího alespoň provizorně nakopl do rozkroku. Měli to horší než ten chudák v bezvědomí.

Mnohem horší.

Zpacifikovat tuhle stráž nestráž mu nedělalo žádné problémy. Rychlá, čista práce, a přesto velmi bolestivá – pro ně, samozřejmě. Dal si opravdu záležet. Bezpochyby dostali za vyučenou, ale navzdory stále silné životní síle, která z nich sálala, si musel přiznat, že to možná malinko přehnal. A aby toho nebylo málo, cítil, že mu jsou jeho kalhoty v jistých partiích těsnější než obvykle.

Skvěle.

Ve wraithské společnosti přecházelo u mužské části posádky násilí k sexu velice snadno. On se navíc po značnou část mládí řadil k těm výbušným, impulzivním typům, jejichž soupeři měli jen dvě možnosti – buď je zabil nebo ošukal. Nebo obojí... A v extrémních případech mu na pořadí jednotlivých úkonů zase tolik nezáleželo. Jenomže to bylo dávno, velmi dávno. Přežil. Dospěl. Zklidnil se. Zmoudřel. Pouze v opravdu vypjatých momentech se sem tam projevily dozvuky jeho bouřlivého mladí.

Povzdechl si.

Vážně to přehnal.

A jediným důvodem byl major Evan Lorne.

Odklidil bezvědomé a krvácející ubožáky do jedné z místností, které laboratoři sloužily jako sklad. Původně je tam chtěl jen tak nechat, dokud nepřijdou k sobě, ale když si všiml už od pohledu velmi kvalitních provazů uložených spolu s dalším vybavením v policích, neodolal.

Udělal to vlastně jenom, protože chtěl.

Protože mohl.

Nezabralo mu to ani moc času a když těsně u dveří své dílo z odstupu kriticky zhodnotil, pocítil jisté zadostiučinění. Omráčení a svlečení vojáci umně svázaní do velmi kompromitujících pozic poskytnou tomu, kdo je najde první, skutečně neopakovatelnou podívanou.

Pak už jen stačilo trochu si pohrát s bezpečnostním náramkem, který monitoroval jeho pohyb po městě, se senzory, s kamerami v laboratoři a s ovládacím panelem, který zablokoval dveře. McKay se lepšil, to musel uznat, ale na to, aby ho opravdu potrápil, géniovo programátorské umění stále nestačilo. Velitel se totiž naučil hackovat antické systémy již v mládí – a to bylo dávno před tím, než lidé na Zemi vůbec začali stavět Goa'uldům pyramidy.

Hotovo.

Obezřetně se vyplížil z laboratoře, uši nastražené, oči na stopkách. Antické město na něj vždy působilo studeně a nepřátelsky. Jakoby Atlantis útočila na samou podstatu jeho wraithské přirozenosti. Byla tak umělá. Nebezpečná. Věděl, že právě proto musí být o to obezřetnější, přestože v potemnělých chodbách se v noci většinou pohybovaly pouze hlídky.

Zastavil se na křižovatce a přikrčil se v hlubokém stínu. Do vedlejší chodby právě zašly rozjařené vědkyně, jejichž hlasitý smích ho však varoval s dostatečným předstihem. Počkal, dokud si nebyl opravdu jistý, že jsou dost daleko, a vydal se směrem, ze kterého přišly. Existovaly jen dvě možnosti, kde by se mohl major v tuto pozdní hodinu nacházet, a obě byly od laboratoře pořádný kus cesty. Ale co se dalo dělat. Transportéry využít nemohl, aby na sebe neupozornil.

 

*****

 

Evan se domů vrátil jako spráskaný pes. Oblékl se do vytahaného trička, spodků a chundelatých teplých ponožek a sklesle uvelebil na pohovce. S dekou. A lahví vína. Nic silnějšího doma neměl. Kromě slivovice, kterou mu Zelenka dal k loňským Vánocům a kterou otevře jedině v případě, že na Atlantis budou kvůli nedostatku vojenských zásob muset začít podomácku vyrábět molotovy.

Dopil sklenici a nalil si další. Představy o krásném večeru se v jediném strašlivém okamžiku rozplynuly. Někdo tam nahoře ho nejen neměl rád, někdo tam nahoře ho přímo nesnášel. Tupě hleděl před sebe a přemýšlel, jak naložit se zbytkem noci. Ztráta hračky ho mrzela, ale pořád se utěšoval tím, že kromě Zelenky nikdo netuší, že mu patří.

Z rozjímání ho vytrhlo hlasité zaklepání. Žaludek se mu stáhl. Návštěva takhle pozdě nevěštila nic dobrého. Obzvlášť po dnešku. Vstal a plouživě se vydal ke dveřím. Nepříjemný pocit v něm sílil každým krokem. Něco uvnitř křičelo, ať se okamžitě otočí a uteče. Pocit odpovědnosti však přebyl přirozené instinkty.

Otevřel.

Chapter Text

„Teylo!“

„Majore,“ pokývla Athosianka na pozdrav a vřele se na něj usmála.

Okamžitě věděl, proč přišla. A zalitoval, že neposlechl své instinkty a neutekl se schovat pod postel do svého pokoje.

„Jak?“ zeptal se slabým hláskem a cítil, jak se mu do tváří hrne krev.

„John je John,“ objasnila. „Strejda voják jste vy.“

To dávalo smysl. Asi by měl Torrenovo žvatlání začít vnímat jako opravdovou řeč, a ne jen jako soubor nezřetelných skřeků.

„Bylo to zlé?“

„Byla u toho celá laboratoř.“

Takže ještě horší, než si dokázal představit.

„Já…“ začal. „Stavili se tu ráno se Zelenkou… na chvíli jsme ho spustili z očí a…“ Zoufale si prohrábl vlasy. „Promiňte mi, Teylo.“

„Nemáte se za co omlouvat, majore,“ odmítla. „To já se omlouvám vám. Snažím se ho to braní cizích věcí odnaučit... ale zatím se mi to moc nedaří.“

Až teď si všiml, že má něco v ruce. Sáček, který se používal na ošetřovně a v laboratořích pro uchování biologických vzorků.

„Měl byste to vydezinfikovat. Válelo se to na podlaze.“

„Eh…“ vydal ze sebe. Převzal si ho se značnými rozpaky. „Eh – děkuji?“

„Je to skutečně zajímavá… věcička,“ pokračovala. „Překvapivě přesná. Anatomicky.“

„To je,“ ušklíbl se. Okamžitě si připlácl dlaň na ústa, ale už v tu chvíli mu bylo jasné, že ona .

„Ale jak?“ zaúpěl.

„Viděla jsem vás tenkrát na večírku.“

Och, bože.

Nezdála se pohoršená a stále se usmívala, možná ještě vřeleji než před tím.

„Je to vážné?“

Tahle otázka Evana zaskočila. Vážné to rozhodně bylo, ale v úplně jiném slova smyslu.

„Je to… no… nárazové. My… On… já…“ koktal.

„Chápu,“ přikývla, aby ho zmírnila jeho rozpaky. Evan se nuceně zasmál.

„Dobrou noc, majore,“ rozloučila se a věnovala mu ještě jeden povzbudivý úsměv.

„Dobrou noc, Teylo.“ Sledoval její vzdalující se siluetu, dokud nezmizela za rohem, a přitom přemýšlel, jak vlastně může vědět… Zamračil se. Občas, když bylo třeba, tak si hrála na královnu Toddova úlu, ale vážně pochyboval, že inspekce genitálií posádky patří k jejím běžným povinnostem. Vlastně až dodneška upřímně pochyboval, že kromě Kellerové a Carsona kdokoliv z Atlantidy alespoň tuší, jaké to Wraithové tam dole mají.

 

*****

 

Poručík Blocksberg měl slabost pro nadpozemské bělovlasé krasavce již od dětství. Sephiroth. Sesshōmaru. Geralt z Rivie. Princ Nuada. No, ve svých fantaziích jich vystřídal hodně. A teď se dostal do galaxie, která je podle všeho takových krasavců plná. Ani mu nevadilo, že jsou zelení a že v podstatě žerou lidi – nikdo nebyl dokonalý.

Navíc se stále jednalo pouze o nevinné fantazie. 

Takže když se ten Wraith vplížil do kanceláře, nevykřikl. Navzdory tréninku, který do něj a jeho kolegů posledních několik týdnů bušil Ronon Dex, plukovník Sheppard a pár dalších ostřílených mazáků, neudělal vůbec nic. Jen na něj zůstal nepokrytě zírat zpoza stolu, za kterým se svolením majora Lorna momentálně úřadoval.

Ještě žádného Wraitha neviděl. Naživo. Tak zblízka.

Tenhle byl urostlý a v jeho postoji se zračila nepopiratelná sebejistota. Už jen způsob, jakým sem nakráčel – jako pán. A přesto bylo jasné, že i on je překvapený. Zjevně tím, že za majorovým stolem vidí sedět úplně jiného vojáka.

Poručík si uvědomil, že mu to celé až nápadně připomíná začátek porna, které nedávno viděl. Přesně v tom okamžiku trhl Wraith hlavou a zahleděl se na něj ještě zkoumavěji. Prudce sklopil zrak a ze všech sil se pokoušel nečervenat.

Doprdele, vždyť je telepat.

Plukovník sice tvrdil, že myšlenky dokážou lidem číst pouze královny, ale tenhle vypadal, že zachytil minimálně nějakou zbloudilou myšlenkovou ozvěnu.

„Kde je major?“ zeptal se syčivě a pohodil hlavou. Zdálo se, že má naspěch.

Blocksbergovi se ve tváři mihl záblesk špatně potlačované paniky.

Bože, mluví anglicky líp než já.

Začal si vybavovat všechny ty barvité popisy od Ronona. Sateďan dokázal celé hodiny v kuse vyprávět o tom, co s vámi takový Wraith udělá, pokud mu dáte příležitost.

„Eee…“ vydal ze sebe a snažil se přimět mozek, aby opět nastartoval i vyšší funkce, než jen tupě zasněný výraz a slinění. „Ne – není tady,“ odpověděl nakonec.

„To vidím,“ zavrčel s lehkým podrážděním a odhalil přitom své špičaté a nepochybně velmi ostré zuby. „Proto se ptám, kde je, ne, kde není.“

„Oh,“ uniklo mladíkovi. To dávalo smysl. Chápavě přikývl, ale nic víc. Nedokázal by mu jen tak vyžvanit majorovu současnou polohu. Bylo to špatné.

Wraith si odfrkl. Postřehl ve vojákově hlase lehký přízvuk. I vlajka na jeho uniformě byla jiná, než měli John a Evan. Byli tu i další. McKay se svým červeným listem v bílém poli. Doktor Zelenka. Doktorka Kusanagi. A teď tenhle. Tři vodorovné pruhy v poměrně odvážné barevné kombinaci černé, červené a žluté.

„Jsi tu nový,“ ušklíbl se.

Blocksbergovi se to vůbec nelíbilo. Neznělo to jako prosté konstatování faktu, nýbrž jako by Wraith na jídelním lístku objevil novou sezonní specialitu. Zašilhal proto po pouzdru se zbraní a hořce litoval, že je odložil na kraj stolu, protože mu překáželo při práci.

„To nestihneš,“ ubezpečil ho Wraith chladně.

Mladíkovy oči se rozšířily upřímným překvapením.

„A i kdyby, jedna rána mě nezabije,“ pokračoval dál vemlouvavě. Blocksberg cítil, jak mu po spánku stéká krůpěj smrtelně ledového potu. Způsob, jakým na něj mimozemšťan zíral, mu byl nepříjemný. Měl pocit, že se mu propaluje přímo do mozku. „A já ti víc než jednu ránu nedovolím.“

Poručík pečlivě zvažoval všechny možnosti. Poslechnout Wraitha bylo naivní, hloupé a nebezpečné. Neuposlechnout Wraitha se téměř jistě rovnalo sebevraždě. Znovu zašilhal po své zbrani. Musel se rozhodnout. Rychle. Moc času mu nezbývalo, při nejlepším pár vteřin.

A jako většina lidí nucená ke spolupráci Wraithy a s Wraithy, se milý poručík Blocksberg rozhodl…

Úplně špatně.

 

Chapter Text

Evan si přihnul ze sklenky vína a s úsměvem na rtech, který mu vykouzlila myšlenka na moc hezký zbytek večera ve vlastní režii, zamířil do ložnice. Na nočním stolku na něj opět čekala jeho skvělá hračka. Pečlivě vydezinfikovaná a připravená posloužit svému účelu.

Rozhodně na ni nezanevřel – ani po té dnešní katastrofě, která na pár dní rozbouří stojaté vody antického města v podobě mnoha vtipů a narážek mezi mužstvem i civilním personálem, a pak s trochou štěstí vyšumí, nebo ji přebije jiná trapná nehoda nějakého dalšího nešťastníka.

Navíc o jeho spojitosti s tím vším věděl jen Zelenka, Teyla a Torren. Dospělí o tom taktně pomlčí a žvatlajícímu Torrenovi stejně nikdo rozumět nebude.

Teď už nemělo cenu si s tím lámat hlavu. Evan odsunul všechny obavy, katastrofy a povinnosti na další den. Dnešní večer si chtěl jen užívat. Avšak zarazil se uprostřed nápřahu ke skoku do postele. Otočil se po zvuku a zaposlouchal se.

Zatraceně, pomyslel si.

Vystrčil hlavu z ložnice a věnoval vchodovým dveřím nevraživý pohled. Doufal, že se mu to jen zdálo, že se přeslechl. Sebejisté ťuk, ťuk se však ozvalo znovu a naprosto zřetelně.

„Zatraceně!“ vybuchl.

Nezdálo.

Nepřeslechl.

Copak den totálního kazišuctví nikdy neskončí?! Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost ke dveřím a v duchu se modlil, aby to bylo opravdu důležité, protože jinak dotyčného střelí do kolene.

Otevřel dveře.

Vytřeštil oči.

A zbledl.

Uvědomil si, že o spojitosti mezi ním a hračkou věděla ještě jedna bytost.

„Dohajzlu,“ zaúpěl.

„Takže už o tom víš,“ konstatoval suše Todd, ale v očích se mu nebezpečně blýsklo.

„Ne,“ namítl. „Já nevěděl, že vy – ty – “ 

Ostrý zvuk někde na půli cesty mezi mlasknutím a syknutím přiměl Evana sklapnout. Opatrnými kroky zacouval zpět do bytu, následován jedním velmi špatně naloženým Wraithem. 

„Mrzí mě to,“ zkusil to znovu, když došli až k pohovce.

„Mrzet tě to teprve bude, to mi věř!“

Posadil se; vlastně se spíš zhroutil. Todd zůstal stát a shlížel na něj z celé své impozantní výšky. Z očí mu sršely blesky.

„Myslím to vážně, veliteli! Opravdu – “

„Já taky,“ ujistil ho. Opovržlivě ohrnul ret a odhalil řadu ostrých zubů.

„M – můžu to vysvětlit,“ zakoktal. Mohl by, kdyby chtěl. Druhá věc byla, že se mu to vysvětlovat vůbec nechtělo a Todd navíc nevypadal, že by byl na jeho vysvětlování dvakrát zvědavý.

„Chtěl sis udělat hezký večer, majore?“ zeptal se přezíravě s pohledem upřeným na lahev vína. „Beze mě?“

Evan věděl, že správná odpověď neexistuje a výmluvy by už tak dost naštvaného a nevypočitatelného mimozemšťana o to víc rozlítily, jenže… i on toho měl za dnešek dost. Vyskočil zpět na nohy a málem sebral dost odvahy, aby Wraitha odstrčil ze své intimní zóny.

Málem.

„No a co!“ vybuchl. Veškerá frustrace kumulující se v něm celé měsíce musela ven. „Nejsem žádná tvoje děvka, ani jeden z tvých trubců, vůbec se před tebou nemusím obhajovat! Neozval ses víc jak půl roku! Co sakra čekáš? Že tě uvítám s otevřenou náručí a roztaženýma nohama!“

„Mluvili jsme spolu,“ namítl zaraženě. Sice ne tak, jak si oba představovali a jak chtěli, ale mluvili.

„Nemyslím práci!“ zahřměl. Ještě chvíli na Wraitha, který se v tu ránu proměnil v sochu, rozčíleně řval. Měl právo se zlobit a chtěl, aby si to Todd uvědomil. Když skončil, byl rudý ve tváři, zadýchaný a stále naštvaný. A taky nadržený. Hrozně moc nadržený, současnému rozpoložení navzdory – a Wraithova blízkost tomu vůbec nepomáhala.

Evan ctil, jak ho propaluje pohledem. Sledoval ho. Studoval ho. Cítil, jak se mu dostává do hlavy. A pátrá… po čem vlastně? Připadal si stále menší a menší. Ubohý. Nepatrný. Slabý. V porovnání s tisíciletým Wraithem rozhodně.

„Myslel sis, že jsem o tebe ztratil zájem?“ zeptal se prostě. Působil náhle méně naštvaně a o trochu více ustaraně. Trpělivost nikdy nepatřila k lidským přednostem, ale u majora ho to přesto překvapilo. Vždycky byl v porovnání s Johnem ten klidnější, rozumnější a trpělivější. A popravdě často i dospělejší. Jenomže teď to neplatilo.

Evan zamrkal.

Ano. Ne. Nevím.

Ta tři slova mu projela myslí zároveň, což ho jen víc zmátlo. Jeho racionální já v to ve slabších chvilkách skutečně doufalo – že už je po všem, že ho omrzel, že už se tu nikdy neobjeví, ale pak tu byla ta druhá méně rozumná část sebe sama, která toužila.

„Neozval ses sedm měsíců!“ zopakoval.

„Přiznávám, že vaše vnímání času je pro mě stále poněkud… nekonvenční.“

Evan se zoufale uchechtl. Samozřejmě. Nesmrtelnému vesmírnému upírovi by nejspíš nepřišlo dlouhých ani dvě stě let. 

Wraith nepatrně naklonil hlavu ke straně. Chřípí se mu rozšířilo, jak zhluboka nasál vzduch. I štěrbiny lících se zachvěly. Rozhlédl se po pokoji. Opravdu pečlivě. Jestli neuvidí něco, co by napovědělo. Jestli neucítí někoho dalšího. A pak se prostě zeptal: „Spal jsi s někým?“

Jiným.

Evanovy oči se rozšířily úžasem.

„Ne!“ odmítl rozhořčeně.

Wraith spokojeně pokývl hlavou a než se Evan nadál, objal ho. Pevně. Možná až moc, podle toho, jak člověk zalapal po dechu.

„Ach, majore,“ zavrněl mu do vlasů. „Tak mladý, tak netrpělivý.“

Evan nerozuměl už vůbec ničemu.

„Takže se nezlobíš?“ zkusil s nadějí v hlase.

„Zlobím.“

Věděl, že by ho to mělo děsit, ale zrovna teď se v Toddově náručí cítil tak příjemně, obzvlášť když ho hladil po zádech a mírně se přitom pohupoval. Evan zabořil obličej do velmi povědomého pláště. Voněl zvláštně. Snad laboratoří, úlem, nedalo se to snadno popsat, protože z něj bylo cítit něco nesmírně cizího. Mimozemského. Nepodobného ničemu, s čím se ve dvou galaxiích setkal – ale zároveň omamně uklidňujícího.

„Jak… ses sem vůbec dostal?“ zašeptal.

„Vážně to chceš vědět?“

To vůbec neznělo dobře.

„Veliteli,“ zaúpěl a vymanil se z objetí. Chvilka romantického souznění duší pominula a on musel opět zaměřit svou pozornost k praktičtějším, profesionálnějším a mnohem znepokojivějším věcem. Třeba k tomu divnému vlhkému fleku, který měl Todd na kabátě. S neblahým tušením natáhl ruku a dotkl se ho. Když otočil dlaň k sobě, všiml si, že mu na konečcích prstů ulpěla červená barva.

A kurva.

„To… to je krev?“

Neodpověděl.

„To je krev! Kurva, veliteli, cos – “

„Neboj se,“ zavrněl, „budou v pořádku.“

Jen co si chvíli poleží na ošetřovně.

„Budou v po… COŽE?! To si děláš…“ Takže jich bylo víc. Hlavou mu proběhly tváře, jména hodnosti. Nedokázal si však vybavit, kteří z mužů měli dnes večer na Todda dohlížet. Harmonogram měl tenhle měsíc na starosti plukovník.

Kdyby mu nestál v cestě, rozběhl by se pryč, hledat zraněné nešťastníky. Wraith však vycítil jeho zaječí úmysly. Nepatrně se pohnul. Tak, že celým postojem dal jasně na srozuměnou, že ho odtud rozhodně odejít nenechá.

„Budou v pořádku,“ ujistil ho znovu.

„Nevěřím ti.“

Poplašeně sebou trhl, když se Todd rozesmál. Upřímným pobaveným smíchem. Prudká změna v jeho rozpoložení majora dočista vyvedla z míry. V přítomnosti Wraitha jste nikdy nebyli dost obezřetní, ale tohle ho v tu chvíli vyděsilo víc, než kdyby udělal něco jiného, horšího – něco wraithského.

„Samozřejmě,“ chechtal se, „protože nejsi hlupák, majore. Věříš mi v těch důležitých věcech, a to je hlavní.“

Evan na něj chvíli nevěřícně hleděl. Pohyboval rty, aniž by z nich vycházela slova, protože jednoduše nevěděl, co říct. Už několikrát se přesvědčil, že věřit Wraithovi je špatný nápad, a rozhodně nehodlal tu chybu opakovat. Znovu.

„Co jsi udělal?“ dostal ze sebe s lehkým náznakem hysterie. „Proboha, Todde, co jsi udělal? Slib mi, že už tady nikomu neublížíš! Jsou to moji muži sakra, dělají jen svoji práci – “

Umlčel ho rozhodným gestem.

„Dnešní noci ti můžu slíbit pouze jedno, Evane.“

Tohle vůbec neznělo dobře.

„Budeš trpět,“ zapředl a ignoroval zděšený výraz ve vojákově tváři, „ale náramně si to užiješ.“

Než se Evan stihl s jeho znepokojivě rozporuplným prohlášením popasovat, popadl ho Wraith za rameno a postrčil ho směrem k ložnici. Jen co překročili práh, Todda okamžitě upoutala ta proklatá věc, ta hračka, ledabyle odležená na nočním stolku.

„A tohle,“ popadl ji zlostně, „už nebudeš potřebovat!“

„Opatrně!“ zaprotestoval, ale bezvýsledně. Todd jí mrštil proti zdi takovou silou, že bylo s podivem, že v ní neudělal důlek.

„A víš proč?“ pokračoval, aniž by na vojákovy chabé protesty bral sebemenší ohled. Než se Evan vůbec stihl nadechnout k odpovědi, Todd si odpověděl sám. „Protože odteď ti to udělám pokaždé, když k tomu dostanu příležitost. A udělám ti to tak, že tě na dlouho přejde chuť hrát si s nějakým…“ Tvář se mu nehezky zkřivila opovržením, když se pokoušel najít dostatečně výstižná slova. Přeci jen angličtina nebyla jeho první jazyk. Dost možná ani druhý, třetí, čtvrtý…

Frustrovaně si odfrkl, protože v lidské řeči jednoduše neexistoval ten správně peprný výraz.

A tak se rozhodl nechat promluvit činy.

Popadl majora, bez sebemenší námahy ho zvedl do vzduchu a odhodil na postel.

„Počkej – !“

Chapter 8

Notes:

zajímavý je, že u kapitol se sexem neděláš téměř žádné chyby... :D
--- moje beta, když mi posílala obetovanou tuhle kapitolu

Chapter Text

Když mu Tood připoutal ruce k čelu postele pomocí provazu, který vytáhl ze svého kouzelného pláště, přemýšlel Evan, zda neudělal chybu. Když si Todd s lišáckým úsměvem vytáhl z boty nůž a začal mu párat oblečení, věděl, že chybu beze vší pochybnosti udělal už ve chvíli, kdy vůbec pomyslel na to, že by si s Wraithem mohl něco začít.

Hlavou mu blesklo i čiré profesionální zděšení. Kde vzal nůž… Vždyť hned po vstupu bránou podstoupil velmi důkladnou prohlídku. Bude si muset co nejdřív promluvit s plukovníkem ohledně posílení bezpečnostních protokolů při wraithských návštěvách. Protože pokud má u sebe nůž, co dalšího mohlo ostraze při prohlídce uniknout – a nejen u Todda, ale i u každého dalšího Wraitha, kterého sem pustí.

Ostří, které mu zlehkla přejelo po kůži, ho vytrhlo ho z přemýšlení. Byl nervózní a nijak nepomáhalo, že je nahý, spoutaný a nachází se v bezprostřední blízkosti ozbrojeného a naštvaného Wraitha.

A už vůbec nepomáhalo, že ho tohle všechno strašně rajcuje.

Ach bože.

Todd mu po hrudi kreslil nožem jakési wraithské obrázky. V jednotlivých tazích se totiž dal rozpoznat určitý systém. Dával si pozor, aby Evana nezranil, ten se ale přesto pokaždé znatelně zachvěl, když špička nože jen těsně minula jednu nebo druhou bradavku.

„Líbí?“ zeptal se laškovně.

„To není normální nůž,“ zamračil se. Vždy mu byly bližší palné zbraně, ale dokázal ocenit kvalitní práci – v tomhle případě rozhodně ne lidskou.

„Je wraithský,“ oponoval Todd.

Takže úplně normální.

„Jak to, že ho máš, když jsme tě prošacovali?“

Zdál se lehký, perfektně vyvážený a v Toddových rukách, když přišlo na věc, musel být bezpochyby smrtící. Čepel se matně leskla a vůbec nestudila.

„Je wraithský,“ zopakoval, jakoby to vše vysvětlovalo a ukryl ho zpět do boty. Evana tahle odpověď vůbec nepotěšila.

„A ten provaz?“

„Z laboratoře,“ přiznal.

„Z naší laboratoře? Tys ho ukradl?“

„Vypůjčil,“ upřesnil.

„Hmm,“ zamračil se major a začal v hlavě zpracovávat vše, co se zatím dozvěděl. Rozhodně budou muset posílit veškerá bezpečnostní opatření. A ty pitomce, kteří na Todda měli dávat pozor, vlastnoručně stáhne z kůže. Wraith seděl bez hnutí těsně vedle něj a upřeně ho pozoroval. Zdálo se, že i on o něčem přemýšlí.

„A teď už mě rozvážeš?“ nevzdával se Evan.

„Ne.“

„Veliteli, neblbni. K čemu to je!“

„Musím tě potrestat,“ připomněl mu s patřičným důrazem.

„Ale – !“

„Za ten dnešek,“ přerušil jeho směšné výmluvy. „Takhle mě už dlouho nikdo neponížil,“ zavrčel temně. Na pár vteřin vypadal skutečně děsivě.

„Ale byla to nehoda!“ dostal ze sebe Evan a snažil se nedat najevo, jak moc ho jeho špatná nálada znervózňuje.

„To tě neomlouvá.“

„Znáš to, chybovat je lidské a odpouštět božské…“

„Já nejsem ani člověk, ani bůh.“

Kurva, pomyslel si Evan nešťastně. S Goa'uldem by to bylo mnohem jednodušší…

„Todde, neblbni a rozvaž mě!“ Nežádal, ani neprosil. Už ne. Demonstrativně trhl pouty. Bylo víc než jasné, že sám se z nich nedostane. Provaz byl sice tenký, ale velmi pevný – a zatraceně dobře uvázaný.

Wraith mu věnoval blahosklonný úsměv a roztáhl mu nohy.

„Ale no tak! Já vím, že jsem to podělal, ale… áááh.“

Začal ho líbat na vnitřní stanu stehen – a Evanův mozek se začal závratnou rychlostí odkrvovat. Dychtivě zasténal. Doteky Wraithových rtů byly něžné, ale dráždivé, přestože se umně vyhýbaly všem důležitým místům. Putovaly přes stehna, po tříslech vzhůru, na podbřišek a zase zpátky.

„Todde, prosím tě! Prosím!“ zaúpěl nespokojeně, když se od něj odtáhl.

„Sotva jsme začali, majore,“ podotkl a v očích mu zaplály malé zlomyslné ohníčky.

„Ale víš, jak to je,“ připomněl mu, „vždycky se něco podělalo, takže bys… neměl… oddalovat... no, však víš.“

Todd si strojeně povzdechl, ale nepřestával se přitom zubit. Ležérně se na posteli natáhl vedle Evana. Vůbec nespěchal. Na majorově hrudi mučivě pomalu zopakoval ukazováčkem cestu, kudy před chvílí putoval jeho nůž. Pak se zase zvedl, naklonil se nad spoutaného a tentokrát cestu vytyčil svými ústy.

A vůbec nespěchal.

Evan se zmohl pouze na frustrovaný povzdech, který se jen umocnil, když Todd neočekávaně změnil směr a nad jeho klíční kostí zamířil výš, podél krku až k ušnímu lalůčku.

„Tak mladý…“ zavrněl mu od ucha, a pak se jeho rty vydaly zase dolů, ale tentokrát zabočily na čelist, bradu, až se dopracovaly na vojákova roztoužená ústa. Evan ho líbal, jakoby na tom závisel jeho život, což vlastně byla tak trochu pravda. Toddova dlaň mu přitom pomalu klouzala po hrudi, břiše, stále níž, až pevně sevřela jeho zoufale vzrušené mužství.

Stačilo jen pár takřka nevinných doteků – a Evan se ke své nesmírné hrůze udělal. Z hrdla se mu přitom vydral zděšením přiškrcený sten.

„Tak netrpělivý,“ dodal Todd s úsměvem, když se zahleděl nejdřív na svou potřísněnou dlaň a poté na studem úplně zrudlého majora.

„To protože… tak dlouho…“ zamumlal omluvně. Tak strašně se za sebe styděl. Udělal se jako panic.

„Přede mnou se přece nemusíš ospravedlňovat,“ ujistil ho, „ale je legrační, že přes to všechno se vlastně trestáš sám.“

„Jo, to je fakt ohromně legrační,“ zahučel.

„Nebuď hubatý,“ sykl varovně.

„Nebo co? Počkej – potrestáš mě?“

„Jsi stejná držka jako Sheppard,“ zavrčel. „Ta vaše armáda vás snad cíleně školí.“

„No, to víš, generál O'Neill pořádá pravidelné workshopy pro všechny vyšší důstojníky.“

„Tomu bych i věřil,“ podotkl jízlivě. Generála měl tu čest párkrát potkat, když se vyjednávala smlouva o spolupráci mezi jejich rasami. „Ale abychom se vrátili zpět k tématu…“

Demonstrativně zamával rukou, na které byly stále jasně patrné pozůstatky majorovy nedočkavosti. „Co sis nadrobil, to si taky sníš – tak nějak to vy lidi říkáte, že?“

Evanovi z obličeje rázem zmizel výraz drzého spratka, který nepochybně odkoukal od svého milovaného a obdivovaného plukovníka, a naopak se zdálo, že i přes studem znachovělé tváře zbledl.

„No tak,“ pobídl ho.

Evan sevřel rty tak silně až mu zbělaly. Todd mu na ně přiložil ukazováček a prostředníček a zatlačil. A major se – překvapivě – příliš nebránil. Podvolil se tlaku a ústy lehce obemkl konečky prstů. Jenomže to bylo vše.

„Já vím, že to umíš líp,“ napomenul ho a vsunul mu prsty hlouběji do pusy.

Evan zamručel a zakroutil očima.

„Tak se snaž.“ Znělo to téměř výhružně.

Evan zamručel znovu – a začal se snažit. Sál a lízal Toddovy dlouhé silné prsty a navzdory všemu, co si myslel, udělal nebo řekl, si to neskutečně užíval.

„Ty víš, jak to mám rád,“ pochválil ho. Nakonec prsty vyndal a nastavil mu celou dlaň. Nejdřív svrchu. Evan se vzepjal v poutech a natáhl hlavu dopředu; musel to být on, kdo překoná těch pár centimetrů, ne naopak. Poslušně a bez odmlouvání slízl vše, co měl.

Todd tedy ruku obrátil.

„Jemně,“ vysvětlil, když si všiml, jak major zaváhal. Neměl mu to za zlé, rýha krmicí ruky lidi přirozeně a oprávněně znervózňovala. Evan téměř neznatelně přikývl, zhluboka se nadechl a opatrně přitiskl ústa k dlani. Nepatrně sebou cukl, když se zlověstná rýha otřela o jeho pootevřené rty. Snažil se na to moc nemyslet, ale šlo to těžko – kožovité záhyby ohraničující zlověstnou štěrbinu se zachvěly, jakmile vycítily jeho životní sílu.

Bezděky o ně zavadil jazykem.

Todd tiše zavrněl. Evan tedy pohyb zopakoval – se stejným výsledkem, a tak to udělal ještě jednou. A ještě… Laskal Wraithovu smrticí dlaň, jak nejlépe uměl, a doufal, že ho tím obměkčí.

„Tohle na mě neplatí,“ ujistil ho s dalším zubatým úsměvem, protože přesně odtušil vojáčkovy úmysly, ale neodtáhl ruku, ani nepřestal spokojeně vrnět.

„Jsi přirozený talent.“

Navzdory prekérní situaci, ve které se nacházel, Evana ten kompliment potěšil. Povzbuzen Wraithovými slovy, odvážil špičkou jazyka zajet dovnitř. Věděl, že se nesmí dostat příliš hluboko, protože se tam nacházel bodec, který do těla obětí uvolňoval enzym a spouštěl celý proces krmení.

V mysli mu náhle vytanuly spousty nepříjemných detailů o Wraithech a jejich fyziologii, které pochytil ze starých hlášení, od Carsona, Kellerové… a z vlastní zkušenosti. A ty myšlenky byly tak dotěrné a znepokojivé, že na kratičký okamžik – setiny vteřiny – přestal být jemný a opatrný. I to stačilo. Zavadil jazykem o něco ostrého a pichlavého.

Vyjekl a trhl hlavou dozadu. Todd mu však stihl ruku přitisknout ke tváři tak nelidskou silou a rychlostí, že jeho pokus se odtáhnout neměl žádný význam. Podivná dlaňovitá ústa se jakoby podtlakem přitiskla k jeho stále lehce pootevřeným rtům.

Tlumeně vykřikl. Pokusil se ruku setřást, ale Todd ho držel příliš pevně.

Panikařil.

Neměl mu věřit.

Nikdy.

Neměl si s ním nic začínat. Neměl… Začal sebou házet. Kopal kolem sebe, jen aby ho pustil. Todd se ho pokusil zpacifikovat volnou rukou, ale brzy mu bylo jasné, že takhle to nepůjde, a tak si na Evana lehl – ne plnou vahou, ale dostatečnou na to, aby majora přišpendlil k matraci.

Evan vykřikl podruhé, i když věděl, že ho nikdo neuslyší. Na jazyku pocítil zvláštní nahořklou pachuť. Jedna, dvě kapky mu stekly do krku. Teprve v tu chvíli mu Todd přestal svírat hlavu a stáhl se o kousek dál. Nespouštěl z něj přitom oči.

„Co – co jsi…!“ zasípal Evan. Účinek byl takřka okamžitý. Nedokázal ze sebe dostat souvislou větu. Rty se mu chvěly a hlas přeskakoval. Srdce mu začalo bušit jako o život. Chtěl se nadechnout, ale nešlo to.

Zalapal po dechu.

Něco bylo špatně. Hrozně moc špatně.

„Enzym,“ pronesl Todd nakonec. Evanovy oči se rozšířily děsem. To svinstvo bylo pro lidi nebezpečné a šíleně návykové. Todd ho konejšivě pohladil po tváři.

„Jenom trošku,“ dodal na uklidněnou.

„Ty…“ sykl Evan zlostně, „od… začátku… tys…“

„Zvykneš si.“

„Já ne – nechci – “ Evan zoufale zatnul zuby. V tomhle stavu ze sebe nedokázal dostat ani jednu pitomou větu.

Nechci si zvykat!

A pak se mu setmělo před očima.



Když opět přišel k sobě, nejdřív si vůbec neuvědomoval, kde je a co se děje. Wraithova tvář, nacházející se jen pár centimetrů od jeho, mu to ale velmi rychle připomněla.

„Co sak…?“ nedořekl. Kdoví, jak dlouho byl mimo. Zavrtěl se. Trhl pouty. Něco bylo strašně špatně, ale jinak než před tím.

Chladný vzduch na rozpálené pokožce.

Kapičky potu stékající mu po čele.

Rozbouřená krev tepající ve spáncích.

Dotek látky prostěradla.

Světlo nad jeho hlavou.

To všechno bylo špatně.

Todd zvlnil rty a položil mu ruku na podbřišek. Evan vyjekl. Po páteři mu projelo elektrizující mrazení, zatímco v místě, kde se ho dotkl, se rozlévalo příjemné horko.

„Co jsi udělal?“ zeptal se rozechvěle.

Všechno prožíval až příliš intenzivně.

„Cítíš to, že?“

„Není to správně,“ zašeptal. „Není…“

Je to úplně špatně, řvalo jeho podvědomí.

„Rozvaž mě…“

„Sotva jsme začali, majore.“

Chapter 9

Notes:

Já: Myslím, že mě za tuhle kapitolu zabijou.
Beta: Určitě tě zabijou.
...
🤷 here we go...

Chapter Text

Jeho tělo se zbláznilo. Neposlouchalo. Dělalo si, co chtělo, ať jeho rozum protestoval sebevíc. Každý dotek, každý polibek mu způsoboval mučivou extázi. Nedokázal to potlačit, ani zmírnit. Nevěděl jak. Právě se udělal jen proto, že se na něj Todd podíval tím zvláštním, provokativně wraithským způsobem. A ne jednou. Bylo to příšerné.

Todd s jeho tělem dělal cíleně i spousty dalších – fyzičtějších – věcí a při těch trpěl dvojnásob. Wraith je totiž prováděl děsivě pečlivě a technicky dokonale, což v Evanově stavu znamenalo další a další bouřlivé orgasmy. Věděl naprosto přesně, co a jak dělat s lidským tělem, a zneužíval toho. Líbal, kousal, škrábal…

Přiváděl ho k šílenství.

Ale nestačilo to. Navzdory všemu Evan cítil, že to ani zdaleka nestačí na ten spalující žár, který hluboko uvnitř pociťoval. Ne, dokud si ho Todd opravdu nevezme. Muselo to nějak souviset s tím proklatým enzymem. Vléval mu do žil novu, nepoznanou sílu, spalující touhu, kterou mohla uhasit jediná věc ve vesmíru.

„Tohle – mě – zabije,“ zalapal po dechu.

„Teoreticky,“ přisvědčil bez zaváhání Todd.

„Co?!“

„Ale museli bychom tomu rozhodně věnovat víc enzymu a času, než mám v plánu. Nicméně máš pravdu, za určitých okolností by tě to mohlo zabít.“ Ledový klid, s jakým mu přednesl své znepokojivě upřímné poznatky, Evana málem omráčil. S řevem se pokusil povolit pouta. Křičel, nadával, házel sebou, kopal.

Všechno marné.

Wraith se přesunul na kraj postele a celý jeho výbuch netečně sledoval.

„Nepoučitelný,“ ucedil, když se zadýchaný a zpocený major zhroutil a hlava mu klesla na hruď.

„Ale budeme pokračovat,“ ujistil ho.

„Takže teď už mě ošukáš?“ zeptal se s nadějí v hlase. Toddův výraz však dával tušit, že tak jednoduché to nebude. Vstal a postavil se přímo naproti němu. Teatrálním gestem si sáhl do kapsy, o které Evan netušil, že ji Wraithův plášť má, a vytáhl tenký kovový nástroj. Nejdřív nůž a teď… co vlastně? Sevřely se mu útroby, o to víc, že si ani v nejmenším nedokázal představit, k čemu by ta věc mohla sloužit.

„Todde…“

Ignoroval ho. Posadil se na postel zády k němu. Evan natahoval krk, seč mohl, zvědavostí si ho málem ukroutil, ale kromě Toddových urostlých zad neviděl vůbec nic. Ozvaly se mlaskavé zvuky následované hlasitějším křupnutím.

„Co to děláš?“ osmělil se nakonec.

Žádná odpověď. Křupání a mlaskání ustalo. Nahradil je jiný, pravidelný, skřípavý zvuk. Evanovi náhle připadal důvěrně známý, jen nevěděl proč. Z nějakého těžko pochopitelného důvodu si vzpomněl na svou sestru – v době, kdy s ní nesnesitelně mlátila puberta. Ten zvuk nějak souvisel s ní. Nedokázal si ale vybavit proč.

Bylo to šílené. Co by mohla mít společného jeho sestra s Wraithem?

„Todde?“

Co to kurva děláš!

Todd mu konečně věnoval alespoň pohled, a navíc se natočil k němu, takže si Evan mohl potvrdit všechny své nejhorší obavy. Wraith si k jeho bezmeznému úžasu piloval nehty. Podle všeho se pokoušel ztupit ostré konce ukazováčku a prostředníčku nekrmicí ruky.

Wraithské nehty byly dlouhé a ostré, takže spíše připomínaly drápy. Byly také mnohem tvrdší a odolnější než lidské a jako většina částí wraithského těla dokázaly na tom lidském nadělat slušnou paseku. 

Moment.

V lidském těle taky. 

Ou.

„Todde...“ zaúpěl prosebně.

„Copak, majore?“ Odhodil pilník stranou a olízl si prsty. Evan by nikdy nevěřil, že hrdý tisíciletý wraithský velitel může působit tak strašně obscénně. Děsilo ho to a rajcovalo zároveň. Todd se mezitím natáhl k nočnímu stolku a z tuby strategicky umístěné v šupleti si na prsty nanesl velkorysou vrstvu lubrikantu.

Ou.

„Počkej, počkej!“ snažil se ho zadržet, ale samozřejmě, že odhodlanému Wraithovi v jeho počínání zabránit nedokázal, už jen protože na rozdíl od něj byl stále nahý a spoutaný.

Alespoň tedy vyjekl.

Todd mu věnoval další ze svých blahosklonných úsměvů a svojí zlou rukou mu promnul k životu již opět se probouzejícího ptáka, zatímco druhou sjel mnohem níž. Lehce obkroužil vstup do majorova dychtivého těla.

Jeden prst.

Evan roztouženě vzdychl.

Todd v úsměvu vycenil zuby. Rychle poznal, že major bez potíží zvládne i druhý. Určitě by zvládl i třetí. Příliš se s ním nepáral. Věděl, kde a jak přitlačit.

Evan se prudce vzepjal, ale pouta ani tentokrát nepovolila. Studilo to, ale zároveň měl pocit, že hoří zaživa. „T – to děláš schválně!“ vydechl skrze zatnuté zuby.

Wraith tuhle hanebnost nepotvrdil, ani nevyvrátil.

„Vážně mě to mrzí!“ Zoufal si. Netušil, co od něj chce vlastně slyšet. Navíc měl pocit, že ať už s enzymem, nebo bez, víc prostě nezvládne.

A když byl dostatečně uvolněný a vzrušený, Todd prostě přestal. Stáhl se a zanechal Evana zoufale neuspokojeného, což mu voják dal najevo patřičně nespokojeným zakňouráním.

Todd se ušklíbl a v okázalém gestu sevřel pěst.

„Máme na čem pracovat,“ pronesl a významně se na něj zadíval.

Voják zakroutil hlavou.

Dělal si srandu.

Určitě.

Musel.

„C – co chceš dělat?“ zeptal se téměř šeptem. Žaludek mu svíralo neblahé tušení. Wraith mu neodpověděl. Beze slova vstal a přistoupil k velké skříni v rohu místnosti. Jeho chování dávalo tušit, že jde najisto. Bez váhání ji otevřel.

Evanovo srdce vynechalo hrůzou několik úderů. Ve skříni skladoval převážně sezónní oblečení, náhradní uniformy – a také své malé tajemství. Bílý plastový box s logem mise Atlantis na víku se ukrýval až na dně. Do něj si pečlivě vyskládal spoustu zajímavých věcí. Některé si dovezl ze Země, jiné sehnal až tady. Evanův silikonový zelený kamarád byl totiž jeho nejoblíbenější, ale nikoliv jediný.

Todd mlčky položil krabici na postel a začal z ní všechno skládat ven. Každou věc pečlivě prohlížel a zkoumal. Pouta. Plácačka. Kuličky. Kroužky… Čím víc se Todd v jeho pokladech přehraboval, tím víc se Evan červenal, což bylo s podivem vzhledem k tomu, že většina krve se mu hrnula úplně jinam.

„K čemu slouží tohle?“ Cosi kovově zacinkalo.

Evan polkl.

„K ničemu,“ pípl slabě. Todd naklonil hlavu a věnoval mu velice wraithský pohled. Nezdálo se pravděpodobné, že by major ve své kouzelné krabici přechovával věci jen tak bezúčelně.

„Já na to přijdu,“ ujistil ho.

A netrvalo mu to ani tři minuty.

Evan sykl, když mu kovové čelisti svorky sevřely bradavku. A druhou taky. Drobné zoubky se hladově zakously do citlivé kůže. Zrovna tyhle potvůrky nepoužil už pěkně dlouho.   

„Zajímavé,“ konstatoval Wraith a zlehka zatahal za řetízek, který obě svorky spojoval.

„Ne, prosss – áááh!“

„Velmi zajímavé.“ Vrátil se ke krabici a pokrčoval ve zkoumání. Zdálo se, že se rozhoduje mezi jedním z vibrátorů a análními korálky.

„Říkal jsi… říkal jsi, že už nic takovýho potřebovat nebudu!“

Wraith se zarazil.

„Ne s tebou!“ dodal a odhodlaně se na něj zadíval.

„Máš pravdu,“ přisvědčil vážně. „Na druhou stranu…“ Pomalu k němu přistoupil a ošklivě se usmíval. Čišela z něj nelidská zlomyslnost. „…jsem taky řekl, že budeš trpět.“

Nejdřív přišly na řadu korále. Byla to dlouhá šnůra postupně se zvětšujících kuliček, které sloužily k jedinému účelu.

„Kurva…“ zaúpěl, když mu je Todd začal hezky jednu po druhé zasouvat do těla.  

Kurva. Kurva. Kurva.

A pak si začal hrát. Jednou rukou hladil vojáčka v klíně a druhou povytahoval korále. Nejdřív jen trochu a sledoval přitom Evanovu reakci. Nezklamala. Vsouval je dovnitř a pak zase ven. Pomalu. Rychle. Po jednom. Po třech.

Několikrát to zopakoval.

Evan vyl jako zvíře. Cítil, že se blíží další vyvrcholení. Todd to věděl taky. Četl v něm jako v otevřené knize. Pomáhaly mu přitom jeho tisícileté zkušenosti i nelidské smysly. Dokázal tak ve správnou chvíli odhadnout, kdy korály prudce trhnout, aby posílily další z řady majorových už tak bouřlivých a intenzivních orgasmů.

„Tohle… mě… zabije…“ zaúpěl Evan. Sotva popadal dech. S enzymem sice mohl pořád, stejně jako Wraithové, ale bylo to nesmírně vysilující. Rychle si uvědomil, že jako člověk na něco takové jednoduše není stavěný.

„Už – už dost.“

Wraith nesouhlasně mlaskl a natáhl se pro další hračku.

„Veliteli – Todde – prosím tě! Já už nemůžu! Já to nevydržím!“

„Lhaní ti moc nejde.“

„Já nelžu!“

Pobaveně zavrčel a bez váhání zatlačil vibrátor jediným plynulým pohybem až nadoraz. Evan vykřikl a prohnul se, jak jen mu pouta dovolila. Vibrace mu okamžitě rozechvěly útroby. Křičel by – dlouho a hodně – kdyby se Todd nepojistil tím, že si z boxu vzal i roubík. Pohotově ho jím umlčel.

Pak se opět vzdálil. Několik okamžiků, které Evanovi připadaly jako trýznivá věčnost, se jen kochal, ale pak konečně slezl z postele a začal se svlékat. Velmi pomalu a rozvážně uvolňoval jednotlivé přezky svého pláště, aby ho s tichým žuchnutím nechal sklouznout na podlahu, svlékl si tričko, a nakonec si s pohledem stále upřeným na svíjejícího se člověka rozepnul i kalhoty.

I přes roubík slyšel, jak Evan zmučeně skučí.

Na Atlantis bylo všeobecně známo, že Wraithové spodní prádlo nenosí. Vědělo se o tom díky sérii několika neuvěřitelně trapných nedorozumění na ošetřovně a při vstupní bezpečnostní prohlídce. Trapných pro lidi samozřejmě. Wraithové si z nahoty nic nedělali – ani před početným lidským publikem, dokonce se zdálo, že je pozdvižení, které vyvolali, neskutečně těší. A Todd se rozhodně neměl za co stydět.

Teď teprve nastalo Evanovi to pravé peklo. Ta proklatá věc v jeho těle, svorky svírající jeho bradavky, Toddovy prsty, dlaně a rty, to vše bylo nic ve srovnání s tím, jak moc po něm toužil – což si plně neuvědomoval, dokud ho neuviděl na vlastní oči v plné kráse.

Todd byl vzrušený.

A byl jen pár kroků od něj.

Stačilo, aby… Ale Wraith místo toho poklekl těsně vedle něj – a zatímco se vyžíval v jeho utrpení, začal si honit. Poprvé za dnešní noc dal průchod svému chtíči. Nakonec si na spoutaného obkročmo klekl.

„Nekřič,“ varoval ho a sundal mu roubík. Evan zhluboka nasál vzduch. Nemohl by křičet ani kdyby chtěl. V krku ho pálilo a hlasivky mu po dnešku již dočista ochraptěly.

„Todde,“ zašeptal prosebně, „Todde…“

Wraith se mu o obličej otřel svým vzrušením. Zlehka ho zatahal za vlasy, aby dostal jeho hlavu do správné pozice. Major zavřel oči a otevřel pusu. Wraith nezaváhal, pohnul boky a důrazným pohybem pronikl do horkého těsného vlhka majorových úst, které takřka ihned pevně obepnuly jeho vzrušený úd. Začal přirážet. Hrubě. Téměř bezcitně. Evan nešťastně kňoural, zalykal se, ale on na to nedbal. Ne po dnešku. Ne po tom, co způsobil.

Netrvalo to příliš dlouho.

Evan poslušně držel. A polykal. Přesto nedokázal pojmout vše. Část mu ulpěla na tváři, stékala po bradě až na hruď.

„Pak kdo je… netrpělivý,“ rozkašlal se.

Wraith zavrčel a konečně z něj slezl. Opět mu nasadil roubík, nedbaje na prosebné pohledy. Evan už ani neměl sílu trhnout pouty. Chtěl ho. Chtěl ho cítit. U sebe. V sobě. Velitel to moc dobře věděl – ale choval se, jakoby mu to bylo jedno.

Dokonce se začal oblékat.

Evan nechápal. Zrychlil se mu dech i tep. Poprvé za dnešní večer se opravdu bál.

Veliteli se na tváři usadil obvyklý naprosto nečitelný výraz. Pečlivě upravil plášť, prohrábl si rozcuchané vlasy, naposledy se podíval na spoutaného chudáka v posteli.

A odešel.

Prostě jen tak. Ani se neohlédl. Major ho bezmocně sledoval. Nezáleželo, jak moc sebou házel, jak moc se pokoušel přes roubík křičet, on prostě odešel.

Nejhorší však bylo, že jasně slyšel, jak po chvíli klaply i vchodové dveře.

Odešel úplně.

Evan osaměl. A bylo to nejhorší osamění, jaké kdy za svůj dlouhý, a přitom směšně krátký, život zažil. V první chvíli ho ochromila hrůza. Nemohl ho tady nechat. Nemohl. Neustále si to v duchu opakoval, i když věděl, že mohl – a že to právě udělal.

Zvrátil hlavu a pokusil se zařvat, jak nejhlasitěji mohl. Věděl, že ho nikdo neuslyší, ale musel to zkusit. Pouta se mu bolestně zarývala do zápěstí, ale nedbal na to. Musel nějak kompenzovat tu nesnesitelnou rozkoš, kterou způsoboval každý – byť sebenepatrnější – pohyb v kombinaci s enzymem a hračkou stále uvězněnou hluboko v jeho těle.

Tentokrát mohl pořád, a nesnášel to. Nemohl tomu nijak zabránit.

Proklínal sebe.

Proklínal Todda.

A pak znovu sebe. Dlouho, velice dlouho – bez valného výsledku. Nic nepomáhalo. Hlava klesla mu pomalu klesala na hruď. Měl pocit, že nemá sílu už ani na to udržet oči otevřené.

Světla v pokoji zhasla.

Musel to podvědomě udělat on sám, ale byl příliš vyčerpaný, než aby ho trápilo, že jeho mozek a tělo mezi sebou přestávají komunikovat.

Oči se mu klížily.

Měl pocit, že padá. Padá do hluboké temnoty někde napůl cesty mezi sněním, bděním a mdlobami. Slyšel hlasy. Viděl přeludy. Cítil doteky. Nezřetelně vnímal i spousty zelených potetovaných pyjů, které mu vířivě poletovaly kolem hlavy.

Už nedokázal rozlišit, co je sen a co skutečnost.

Chapter Text

Evan otevřel oči. Zamžoural do světla. Překvapeně se posadil a rozhlédl se. Byl u sebe v ložnici, ve své posteli. Nahý a zpocený, ale… Přejel si dlaněmi po těle. Žádná pouta, žádné svorky, žádný roubík, nic.

Zamračil se, ale když se opětovně přesvědčil, že na sobě nemá sebemenší stopy po čemkoli, vyskočil z postele. Ničemu nerozuměl. K jeho překvapení mu nohy téměř okamžitě podklesly nevysvětlitelnou slabostí. Zavrávoral a vrazil do skříně. Zachytil se jí, a když se jeho dolní končetiny konečně umoudřily, prudce ji otevřel.

Bez rozmyslu na podlahu vyházel původně pečlivě vyskládané komínky šatstva.

Box byl na svém místě.

Strhl víko.

I všechny věci uvnitř se zdály na svém místě. Neporušené. Nepoužité.

Teď už vůbec ničemu nerozuměl. Přibouchl dvířka skříně a svezl se na podlahu. V bezmocném gestu si prohrábl vlasy.

Zešílel.

Jiné vysvětlení ho nenapadalo.

Přitáhl si kolena k hrudi a objal je. Dýchal zhluboka. Chvěl se. Žaludek mu svírala úzkost. Představa, že bude muset jít za Carsonem a Heightmeyerovou, že to bude muset nějak vysvětlit plukovníkovi… To byl konec. Musí rezignovat. Vrátit se na Zemi. Odejít z programu.

Zešílel.

A pak to uslyšel. Tiché cinknutí. Po čtyřech dolezl ke dveřím a opatrně nakoukl do chodby. Zvuk se ozval znovu. Znělo to jako sklo. Vyškrábal se na nohy a nejistým krokem se plížil k obývacímu pokoji.

„TY!“ rozkřikl se.

Wraith pohodlně usazený na pohovce se po něm ohlédl. Pokývl hlavou – a nic víc. Evanovi přitom neušlo, že v jedné ruce drží sklenici vína.

„To… to byl sen! Všechno to byl podělanej sen!“

Stále mlčel. Výraz jeho tváře mu ani v nejmenším nenapověděl.

„Byl! Že jo?!“

„To mi řekni ty,“ pokrčil lhostejně rameny a napil se.

Major vypadal, že se na nohou drží jen silou vůle. Ztěžka se svalil na pohovku vedle Wraitha. Chvíli poloseděl, pololežel se zakloněnou hlavou a hleděl do stropu, pak se prudce napřímil, vytrhl mimozemšťanovi sklenici z ruky a obrátil do sebe celý zbývající obsah.

Todd se zamračil, aby dal najevo nesouhlas s tímto nesmírně barbarským způsobem konzumace něčeho tak ušlechtilého, jako bylo víno z Pálavy od Radkova bratrance Tondy. Evan na jeho pohledy nedbal, okamžitě se natáhl po lahvi, ale silná zelená dlaň, která mu pevně sevřela zápěstí, ho zadržela.

„Slíbil jsi, že už nikdy nebudeš pít,“ připomněl mu.

„Slivovici,“ odsekl. „Slíbil jsem, že už nikdy nebudu pít slivovici.“

A na tom trvám.

Wraith zamyšleně naklonil hlavu ke straně a někde hluboko v hrudi mu nesouhlasně zabublalo.

„Já si to pamatuji jinak.“ Stisk ale povolil. Voják se mu ihned vytrhl.

„Je mi úplně jedno, jak si to pamatuješ.“ Nalil si vrchovatě a obrátil to do sebe stejně barbarsky jako prve. Ještě chvíli si pohrával s myšlenkou, že si nalije další, ale nakonec sklenici odložil na konferenční stolek. Víno mu totiž stoupalo do hlavy nezvykle rychle.

Bylo to zvláštní, na jednu stranu měl nevysvětlitelný pocit, jakoby ho přejel parní válec, na druhou, že ten parní válec dokáže jednou rukou zvednout nad hlavu. Celým tělem mu navíc probíhalo podivné mravenčení a měl podezření, že Toddova blízkost to jen umocňuje.

Wraith na něj navíc celou dobu upřeně zíral. Bez jediného mrknutí. Evan mu pohled kysele oplácel. Pak jeho pozornost cosi upoutalo. Nepatrný detail, přesně v okamžiku, kdy si Wraith bezděčně odhrnul pramen neposedných vlasů z obličeje. Na levé – nekrmicí – ruce měl dva nehty zřetelně kratší.

„Takže to nebyl sen!“ rozkřikl se.

To všechno bylo skutečné.

Todd se ušklíbl. „Čekal jsem, že tě to napadne dřív.“

Evan se málem zalknul zlostí.

„Coty… co si o sobě kurva myslíš!“ Vyskočil z pohovky, protože chtěl mít alespoň zdánlivou převahu.

„Vztahy jsou o kompromisech,“ pronesl suše.

„Ty tomuhle říkáš vztah?!“ uchechtl se nevěřícně a s lehkým náznakem hysterie. Wraith se zatvářil skoro ublíženě, ale on se tím nenechal zaskočit.

Ječel na něj.

Znovu.

Tohle si šeredně odskáče velitel nevelitel.

Jenomže Todd už dnes večer podle všeho neměl čas ani chuť nechávat po sobě řvát.  S temným zavrčením strhl vojáka zpět na pohovku. Evan vyjekl, a mohl být rád, že mu přitom nevykloubil rameno, protože se rozhodně nedržel zpátky. Hekl, když se do něj opřela Wraithova váha, ale než stihl jen pomyslet na to, co by mohl na svou obranu udělat, sevřel mu zápěstí ocelovým stiskem. Zatlačil ho hluboko do čalounění.

„Máš pravdu… nejsi žádný můj trubec,“ zasyčel, „stejně jako já nejsem žádný tvůj vojáček. Nemusím se ti z ničeho zodpovídat. Vůbec z ničeho.“

Myslel to smrtelně vážně.

„Ale jsi – !“ Zarazil se. Co vlastně? Host. Vězeň. Spojenec.

Co vlastně byl?

„Ano, majore, co jsem?“ popíchl ho. Zorničky se mu zúžily do uzoučkých čárek. 

Milenec? Přítel? Partner?

Nervózně si skousl ret. Wraith. To byla správná i špatná odpověď.

Neodvážil se to říct nahlas.

A když se stále neměl k odpovědi, Todd se s tichým, takřka úsměšným syknutím odtáhl. Nalil si víno a začal ho pomalu upíjet. Za jiných okolností by to Evana naprosto uchvátilo. Nikdy neviděl Wraithy jíst, pít, spát… vlastně dělat cokoliv, tak přirozeného, tak lidského.

Jenomže teď si raději mnul bolavá zápěstí a koukal přitom do neurčitého bodu před sebou. Bylo jasné, co si myslí, i když nepromluvili jediné slovo – pokud ho Evan neumí ani pojmenovat, měl by raději držet zobák.

„Tohle… tohle není sranda, veliteli,“ pronesl po chvíli.

„Ne,“ přisvědčil vážně. „To není.“

„Nemůžeš jen tak – “

Nemůžu?“ zopakoval posměšně.

Evan jen s velkým sebezapřením ovládl svůj hlas.

„Ne,“ zakroutil hlavou rozhodně a konečně se mu podíval do očí. „Nemůžeš tady – “

„Jsi stejný jako Sheppard,“ přerušil ho syčivě. Neznělo to jako kompliment. Vůbec. „Všichni jste stejní.“

Kdyby byl člověk, určitě by si pohrdavě odplivnul.

Evan cítil, jak se mu do tváří hrne krev.

„To není – “

„Né?“ protáhl kousavě. Zdálo se, že ho nenechá dokončit ani jednu větu. „Sheppard i ty to vždycky berete jen z perspektivy my lidi. A nikdy jinak.“

„To není – “

„Opravdu?“

Evan jen těžko zakrýval své rozčarování nad tím, že mu neustále skáče do řeči. Nicméně věděl, kam tím velitel míří. Kdokoliv z Atlantis přišel na jeho úl, měl po celou dobu pobytu zaručené bezpečí. Toddovi Wraithové s nimi vždy zacházeli slušně. Nepříliš vřele, ale s respektem.

A jak se k nim chovali lidé?

Todd s nimi spolupracoval roky – a dnešní noc měl oficiálně trávit v cele.

„Já. Nejsem. Člověk,“ procedil mezi zuby. Pomalu. Zřetelně.

Jakoby snad major byl naprostý idiot.

„To já přece vím.“ Evan totiž nebyl naprostý idiot. Nebyl barvoslepý. A měl základy lidské biologie. Kromě jiného. Wraith se usmál, tentokrát vlídně, podobně, jako se lidé usmívají na malé děti. Bylo na něm vidět, že by tomu chtěl věřit. Opravdu.

„Nevíš,“ povzdechl si. Najednou vypadal hrozně unaveně. „Nevíš vůbec nic…“

„Nejsem takovej blbec, jak si myslíš,“ namítl rozhořčeně. „Uznávám, že jsem to dneska podělal, ale – “

Přitiskl mu prst ke rtům.

„O tom už nemluv. To už je za námi.“

Evan si frustrovaně odfrkl. Zase ho nenechal domluvit. Přesto se ale přisunul k Wraithovi blíž a zabořil mu tvář do ramene. Zhluboka se nadechl. Zdálo se mu, že voní jinak. Dráždivěji. Už neměl sílu se s ním hádat. Neměl sílu pomalu ani existovat.

„Nebude to jednoduché, ale to ti bylo jasné od začátku,“ pronesl tiše Todd.

A bylo mu to jasné dávno před tím večírkem.

Nepatrně přikývl, s obličejem stále zabořeným do příjemné, chladivé látky.  

„Já se toho o vaší kultuře naučil dost,“ pokračoval.

Ať chtěl, nebo ne.

„Teď je řada na vás – na tobě, pokud to myslíš opravdu vážně.“

Evan sebou trhl a vzhlédl. Hrdlo se mu sevřelo. Tohle bylo Wraithovo poslední varování.

Vážně to řekl.

Vážně to myslel…

„Nebudu věčně ustupovat, protože si myslíte, že vaše způsoby a zvyky jsou lepší než naše,“ upozornil ho. „Chci, abyste si to konečně uvědomili. Ty. Sheppard. Woolsey – i vaše velitelství na Zemi.“

Bylo jasné, že si dá sakra záležet, aby si to všichni jmenovaní dobře uvědomili.

„Mluvil jsi o kompromisech,“ špitl. Todd naklonil hlavu ke straně. Upřeně ho sledoval. Jeho žluté dravčí oči se do něj vpíjely. Propalovaly mu díru do hlavy – nebo to tak Evanovi alespoň připadalo.

Tohle byl kompromis,“ vycenil zuby. Evan by se snad i rozesmál, kdyby ho včas nevaroval výraz v Toddově tváři.

„To… to jako fakt?“ ujistil se nevěřícně.

Tohle.

Byl.

Kompromis.

Na čele se mu utvořila vráska, jak zádumčivě svraštil obočí. Orosil se z pouhé představy, jak by dnešní noc vypadala, kdyby ke kompromisu nedošlo. Nakonec jen nevěřícně zakroutil hlavou a schoval ji v dlaních. Dneska už toho na něj bylo moc. Protřel si oči. Promasíroval si spánky. Přemýšlel, jak se to mohlo stát, kdy přesně a proč vůbec udělal tuhle osudovou chybu – a především jak z toho ven.

Velitel se pohnul, čímž okamžitě upoutal jeho pozornost. Přeci jen byl stále voják a Todd byl Wraith. Ale udělal něco naprosto nečekaného – protáhl se, a to velmi lidsky. Vydal přitom úlevný, spokojený zvuk.

„A co teď?“ zeptal se ho vyjeveně, stále fascinovaný tím, jak odlišně se dokázal v soukromí projevovat.

„Nevím jak ty, majore,“ zavrněl „ale já si jdu dát sprchu.“

A to bylo vše. Konec debaty. Evan vytřeštěně sledoval, jak kráčí do koupelny, majestátnost sama, dokud nezmizel za dveřmi. Nerozhodně seděl na pohovce a uvažoval, jak dál. Rozhodně nečekal, že se tu Wraith po sedmi měsících zničehonic objeví, a navíc s nabídkou nejen kvalitního sexu, ale i trvalého vztahu. S předpokládanou délkou lidského dožití v téhle galaxii navíc přídomek trvalý získával velmi prchavý nádech – jak z wraithské, tak lidské perspektivy.

Věděl, že kdyby zůstal, kde je, Todd se v klidu vysprchuje a odejde. Navždycky. A nikdy a nikomu ani slůvkem nenaznačí, že se cokoliv z tohohle někdy stalo – ani Evanovi samotnému, dokonce ani kdyby se vztahy mezi nimi z jakéhokoliv důvodu v budoucnu vyostřily.

Bylo to poslední varování.

Poslední šance, aby vzal své neuvážené chování zpět.

To, co začalo jako opilecký úlet, jako úlet skončí.

Už žádné nezvané návštěvy.

Už žádný Todd – zůstal by jen velitel. Chladný, odměřený, nečitelný.

Evan nervózně sevřel dlaně v pěst. V hlavě mu hučelo. Jeho racionálno a ta druhá živočišná a děsivě nezodpovědná část se hlasitě překřikovaly. Jednotlivé argumenty si vzájemně vyvracely, předkládaly mu nové a nové teze, hypotézy, řešení a možné katastrofální následky vlastních činů.

Věděl, že to nebude snadné – a na rozdíl od velitele měl co ztratit. Miloval svou práci. Byl odhodlaný chránit Zemi, město Antiků i obyvatele této galaxie. Jenomže stačila jedna hloupá chyba, jeden přešlap nebo prořeknutí a mohl všechny ohrozit.

A to vše kvůli Wraithovi.

Vážně mu to stálo za to?

Vážně?

Chapter 11

Notes:

Pány a dámové, blížíme se do finále!

(See the end of the chapter for more notes.)

Chapter Text

Evan se bezradně rozhlédl po koupelně. Přemýšlel, čím to, že vždycky stejně dříve či později skončí tady. Žádné rozumné vysvětlení ho nenapadlo – jen spousta nerozumných. Dobře věděl, že dva se do sprchy nevlezou, ne pokud chtěli, aby sloužila svému původnímu účelu. A Todd, jak se zdálo, přesně to chtěl.

Musel majora slyšet. Dřív, než otevřel dveře, než k nim vůbec došel, a přesto se ani neotočil. Nic neřekl. Nic nenaznačil. Zavřel se ve sprše a nerušeně pokračoval.

Evan tedy rozpačitě přešlápl na studených kachličkách a čekal. Minuty ubíhaly neskutečně pomalu. Přemýšlel. Odhodlání ho rychle opouštělo. Střelil pohledem ke dveřím, ale ty dva kroky mu připadaly spíš jako dvě míle.

Přemýšlel až moc.

Toddovo dnešní jednání ho znepokojovalo. Wraith měl podle všeho pocit, že to, co mu dnes provedl, bylo nejen správné, ale především naprosto oprávněné. Tresty, jak se zdálo, tvořily běžnou součástí wraithských vztahů – natolik běžnou, že Todd nebral ohledy ani při jednání s člověkem. Nebo snad… právě protože ho bral jako sobě rovného, tak s ním jednal tímhle způsobem?

Ani jedna z verzí se Evanovi příliš nezamlouvala. Todd byl wraithský velitel, vysoce uznávaný i v rámci Pegasu. Evan byl major amerického letectva, Sheppardův zástupce, ale když se to vzalo galaktickými měřítky – byl naprostá nula. Navíc ne vždy se zájmy Atlantidy shodovaly se zájmy Todda a jeho aliance, což vše jen více komplikovalo.

Budou si muset dlouze promluvit, nastavit mantinely – ve vhodný čas a na vhodném místě. Jeho koupelna právě teď bohužel tyto požadavky ani v nejmenším nesplňovala.

Z přemýšlení ho vytrhlo nečekané ticho, které se rozlehlo místností. Šumění vody ustalo. Zástěna se otevřela a vyvalila se z ní oblaka páry. Todd přešel koupelnu třemi plavnými kroky, a vůbec mu nevadilo, že mu po vlasech i nahém těle stékají stružky vody a kapou přímo na podlahu.

O Evana, který ho celou dobu fascinovaně pozoroval, nezavadil pohledem – ani když major překvapeně vydechl, protože Wraith naprosto přesně věděl, kam sáhnout pro čistou osušku.

Choval se tu pomalu jako doma.

Jeho plášť se dokonce válel na koši se špinavý prádlem.

Ale takhle vážné to mezi nimi přece být nemohlo.

Rozhodně ne teď.

A přesto…

Todd si líně otíral své nádherně vytrénované a potetované tělo do velkého hebkého ručníku s logem mise Atlantis. Opřel se o pračku a začal si vysoušet vlasy.

Konečně vzal majora opět na vědomí.

„Hodláš na mě zítra celou noc?“ zeptal se s úšklebkem.

„Ano,“ vyhrkl bez rozmyslu. „Teda ne!“ opravil se a divoce zatřepal hlavou. Nasucho polkl, neschopen odvrátit pohled. Jeho smysly byly stále příliš citlivé. A začaly se opět probouzet. Opět se ozývala zvláštní slabost v kolenou, brnění v konečcích prstů, mravenčení, které mu ve vlnách probíhalo po páteři… A touha. Strašlivá a spalující.

Už zase hořel zaživa.

Todd odhodil osušku ke koši. „A co teď?“ zeptal se a v lišáckém úsměvu se zaleskly ostré zuby.

„Teď,“ pokrčil Evan rameny, „už mi konečně vyšukáš mozek z hlavy.“

Neptal se. Konstatoval.

Troufale.

Upřímně.

Pravdivě.

Zřítelnice černé jako noc se stáhly do uzoučkých štěrbin. A pak se pohnul. Naprosto bezhlesně a tak rychle, že to ani Evan nedokázal zaregistrovat.

Mrkl a najednou stál u něj.

Svalnatá paže se mu ovíjela kolem pasu, klouzala po zádech až na hýždě, kde se zastavila. Holé chladné tělo se k němu tisklo. Rty ho nenasytně líbaly.

Evan roztouženě vydechl.

Todd se od něj odtáhl, ale hleděl mu zpříma do očí.

„Budeš se toho muset ještě hodně naučit,“ upozornil ho. Nepřestával se přitom usmívat.

„S učením jsem nikdy neměl problém,“ opáčil. „Ale hodně záleží na učiteli. Navíc i ty máš ve znalosti lidí mezery,“ neodpustil si.

„Mezery říkáš…“ zamručel a zamyslel se.

„Hej – !“ vyjekl, když Todd poznávání mezer vzal až příliš doslovně a jeho prst se dostal někam, kam podle Evana rozhodně nepatřil. Zatím. Plácl ho se smíchem přes ruku a šikovně se kolem něj protáhl ke dveřím.

Pokusil se o nemožné – utéct Wraithovi.  

Nedoběhl ani na chodbu. Než se nadál, v pase ho sevřely silné paže. Todd majora bez nejmenších potíží zvedl do vzduchu a elegantním pohybem si ho hodil přes rameno – jakoby to byla ta nejjednodušší věc na světě.

Zamířili přímo do ložnice.

Ale tentokrát to bylo jiné.

Tentokrát ho Todd netrestal. Na postel ho položil s překvapivou něhou. S tichým, takřka kočičím vrněním se nad něj sklonil. Už ho netrápil. Líbal. Laskal. Hladil.

Majorova kůže bažila po dotecích a polibcích.

A Todd mu je konečně dopřával.

Evan polibky hladově oplácel. Zkoumavě bloudil po jeho vypracovaném těle. Dlaněmi i rty. Tiskl ho k sobě. Sténal prosby a vzdychal jeho jméno. Zdálo se to perfektní. Konečně. Dokud s hlasitým cvaknutím náhle nezhasla světla.

„Sakra,“ vyjekl a překvapeně od sebe Wraitha odstrčil, očekávaje katastrofu. Zmateně se rozhlédl po temné místnosti. Zaposlouchal se do ticha.

Nic se neozývalo. Vzhlédl ke stropu a soustředěně se zamračil na světlo.

Nestalo se vůbec nic.

„Asi… je to... no... rozbitý,“ zamumlal omluvně. „Promiň.“

Zdál se naprosto vykolejený. Proč ani jednou nemůže vše probíhat bez problémů… Žaludek mu sevřela úzkost při představě, jaká další pohroma na něj, vlastně na , tuhle noc ještě čeká.

„Mně to nevadí,“ ujistil ho Todd pobaveně. Světlo nepotřeboval. Navíc neúplně zatemněným oknem sem stále pronikalo světlo zvenčí, takže ani major nemusel šmátrat poslepu.

„Mně taky ne,“ přiznal nakonec, stále poněkud zaražený tím, že jeho ATA gen tentokrát nezafungoval. Možná se rozbila žárovka – tajemná antická žárovka, která vydržela fungovat desetitisíce let. Anebo jeho podvědomí v kombinaci s geny zase jednou vědělo víc než on sám.

Todd ho políbil, aby mu připomněl, že mají na práci důležitější věci, ale protože Evanovy myšlenky se stále ubíraly více než podivnými směry, přestal si brát servítky. Oba byli nazí a pěkně vzrušení, a tak se svým údem otřel o majorův – ani to však nestačilo, a proto je sevřel v dlani a začal je mnout.

Konečně si opět vydobyl plnou pozornost.

Evan hlasitě zasténal, a tak Todd pokračoval. Druhou rukou se natáhl k nočnímu stolku a hmátl do pootevřeného šuplíku.

„Smím?“

Evanovi vyschlo v hrdle. A tentokrát se dokonce prosí o dovolení! Tak by ho to pohoršilo, kdyby právě neměl úplně odkrvený mozek.

„Jasně,“ zachraptěl. Jeho velmi nerozumná část mu v hlavě ječela radostí.

Todd odklopil víčko tuby.

„Počkej ještě,“ zastavil ho. Wraith se na něj tázavě podíval, ale on se místo odpovědi taktéž natáhl k nočnímu stolku – a sebral z něj vysílačku. S úsměvem otočil knoflíkem. Vysílačka hlasitě cvakla a rázem ohluchla i oněměla. Odhodil ji zpátky na stolek.

Bylo to hrubě neprofesionální.

A bylo mu to jedno.

Wraith vydal pobavený zvuk a připravil si Evana podruhé – ale tentokrát to dělal jenom pro sebe. Už žádný trest. Už žádné náhražky.

Evan sténal a vzdychal. Wraithovy prsty, dlouhé a silné, s ním dělaly divy, a nemohl za to jen enzym. Todd prostě uměl.

„Todde…“ Nechal do hlasu proniknout všechnu frustraci a chtíč, které se v něm za ty měsíce kumulovaly.

„Trpělivost vážně není tvoje silná stránka,“ zasmál se tlumeně.

„Byl jsem trpělivý!“

Todd se s ním nepřel, i když si myslel svoje. Evan cítil, jak se prsty stáhly. Silné ruce ho jemně přiměly nadzvednout se a roztanout nohy ještě o trochu víc.

„Oh – “ vydechl, když ucítil, jak se o něj otřel. Náhlé prázdno, které v něm zůstalo, zaplnilo něco jiného, něco mnohem objemnějšího.

„Och!“ V první chvíli se napnul. Dech se mu zadrhl v hrdle. Bylo to dlouho, co… s kýmkoliv.

A tohle byl ke všemu Wraith.

Zatraceně velký Wraith.

Todd strnul uprostřed pohybu. Vyčkával. I přes veškerou přípravu byl major těsný a on ho nechtěl zranit.

„To – to – “ zakoktal Evan.

„Klid.“

Měl pocit, že mu zní v hlavě. 

„Uvolni se.“

„Jsem…“ hlesl slabě. Hlas měl nepřirozeně vysoký. Zhluboka se nadechl, snažil se ovládnout. Todd tiše zavrněl a pohnul se. Pomalu. Na lidi se vždycky muselo pomalu. Evan vytřeštil oči a zalapal po dechu, ale nezastavil ho. Slovem, gestem ani myšlenkou.

A tak Todd pokračoval.

Pohnul se rychleji. Důrazněji.

Evan zasténal. Zavřel oči. Ostře vnímal, jak se chvěje, jak mu ve spáncích tepe krev, jak se mu stahují a uvolňují svaly…

Jak se opět naplno projevuje enzym kolující v jeho žilách.

Jak Todd s každým přírazem proniká hlouběji a hlouběji do jeho povolného těla.

Chtěl to. Strašně moc.

A chtěl víc.  

 

Velitel předl.

Byl svým způsobem první.

První po opravdu dlouhé době. První v téhle galaxii. První Wraith.

A to se mu líbilo.

A líbilo se to i majorovi, podle toho, jak mu s každým přírazem zatínal nehty do ramen, jak mu drásal záda, když se k němu přivinul.

Jak křičel.

„Todde!“

To směšné jméno.

„Todde!“

Nebylo to jeho jméno. Dal mu je Sheppard, takže je toleroval. Přijal ho, když byl na Atlantis.

Ale teď.

To nebylo jeho jméno.        

„Guide.“

Evan překvapeně vydechl.

„To je moje jméno,“ zavrněl naléhavě mezi polibky.

Opravdové jméno.

„Guide,“ zopakoval Evan šeptem. „Guide…“

Ano. Tak to bylo správně.

Nemohl s majorem sdílet své pocity v mysli tak, jak to bylo přirozené Wraithům. Musel vnímat jemné náznaky, sebenepatrnější gesta, změny v tónu hlasu… a musel se je opět naučit správně vyhodnocovat. Musel si osvěžit znalosti, o kterých velice dávno usoudil, že už je nikdy potřebovat nebude.

Ale nevadilo mu to.

Bylo to něco jiného, něco, co nezakusil již celá milénia. Něco, co mu chybělo, i když si to dlouho odmítal připustit.

„Guide!“

Zavrčel. Nebezpečně. Vzrušovala ho každá slabika, každá hláska. Majorova nesmírná blízkost. Vůně jeho potu, vzrušení…  Nevydržel to. Neovládl se.

 

Evan šílel. Měl pocit, že přichází o rozumu, už víc nevydrží, že to není v jeho silách. S každým přírazem, s každým polibkem. Nic podobného nikdy necítil. Nezažil.

Guide ho trápil.

Chtěl ho zničit.

A on mu přitom vycházel vstříc. Chtěl být zničen. Doufal, že tenhle okamžik potrvá věčně. Tiskl Wraitha k sobě, jak nejsilněji mohl. Vpíjel se do něj horkými žádostivými polibky.

A pak vesmír explodoval a s ním i Evanův mozek. Vykřikl. Rozkoší i bolestí, protože do ramenou se mu necitelně zaryly ostré drápy.

Bolest však rychle ustoupila, dočista ji vytlačila omračující extáze.

Guide se k němu přidal o pár přírazů později. Zapředl jako kočka, prohnul se v zádech a na pár vteřin strnul. Zorničky měl rozšířené a na tváři se mu usadil zvláštní snový výraz. Jen málokomu se poštěstilo vidět ho tak uvolněného – tak zranitelného.

Ale ta chvíle pominula stejně rychle a nenadále, jako se objevila. Pohled mu potemněl, zorničky se nebezpečně zúžily a on se s temným zavrčením svalil vedle chvějícího se a po dechu lapajícího pozemšťana.

„Kuuuurva,“ pronesl Evan do náhlého ticha. Snažil se popadnout dech, ale příliš se mu to nedařilo. Ležel naznak, zpocený a omámený. Marně zápolil s doznívající rozkoší, která mu stále zamlžovala mysl. Krvácející rány na svých pažích vnímal jen matně. Přejel si dlaní po temeni. Pro jistotu – ale zdálo se, že navzdory všemu, má mozek stále na svém místě.

„Kurva…“

Z pravé strany se k němu přivinulo tělo. Wraithovy měkké sametové rty chladily jeho rozpálenou pokožku. A občas mezi nimi proklouzl drsný vlhký jazyk, aby omluvně slízl kapky krve. Evan sykl. Zaštípalo to.

„To bylo… neskutečný,“ zamumlal, zatímco hleděl do stropu a snažil se zůstat při vědomí. Todd do polibků potěšeně zavrněl.

Vlastně ne Todd, ale…

„Guide? Ty… fakt se tak jmenuješ?“

Připadal si strašně pitomě, ale zeptat se musel. Samozřejmě, že věděli, nebo spíš tušili, že Wraithové mají jména – avšak za všechny ty roky se jim ani jeden nepředstavil a dotazy na to, jak je mají oslovovat, okázale ignorovali, což vedlo k nejrůznějším divokým teoriím.

„Nejsem zvyklý, že mě tak někdo oslovuje nahlas,“ zasmál se tiše. „Ale ano, tak nějak by zněl… přibližný překlad.“ A přese všechno mu to znělo mnohem příjemněji než Todd – obzvlášť, když se milovali.

„Přibližný překlad?“

„Je to složité,“ povzdechl si. Na chvilku se odmlčel, aby si v duchu ujasnil, jak by vlastně měl něco tak jasného vysvětlit někomu, kdo to z povahy své přirozenosti nemá šanci plně pochopit.

„V našich jménech je obsaženo to, kým doopravdy jsme, ne to, kým bychom být měli a kým bychom být chtěli. Jména nám nedávají ostatní, ale ani si je nedáváme my sami. Prostě je máme. Formují se postupně, s věkem, našimi činy, tím, jak působíme na ostatní. Těžko se to popisuje někomu, kdo není…“

„Wraith?“

„Telepat,“ opravil ho. „Ne všechno, co se nás týká, souvisí jen s tím, že jsme Wraithové.“

„Nemyslel jsem to zle...“ Přetočil se na bok a Todd ho k sobě pevně přivinul.

„Já vím,“ pošeptal mu do ucha a konejšivě se o ně otřel rty. Evan si přesto připadal jako ignorant. Galaktický ignorant. Kousl se do rtu. Chtěl se ptát dál. Proč jim své jméno nikdy neřekl – dokonce ani Sheppardovi. Proč mu nevadilo, když ho plukovník pojmenoval po svém. Co přesně to znamená, když mu své jméno řekl – protože chápal, že něco to rozhodně znamená, a nejspíš mnohem víc, než si jako člověk vůbec dokázal představit. Jenomže se bál, že opět plácne nějakou nebetyčnou blbost a zničí tak krásu okamžiku. Nebo i hůř.

Ani Guide však netoužil v konverzaci pokračovat. Jeho hebké rty začaly opět zkoumavě putovat.  Evan vzrušeně vydechl. Jistá jeho část – ta velmi nerozumná – doufala, že Wraith hodlá dodržet svůj troufalý slib, který mu na začátku večera přednesl a který téměř hraničil s výhrůžkou.

„Máš kuráž, majore,“ zašeptal s neskrývaným pobavením.

Evan sebou trhl. Neřekl to nahlas, nebo snad ano? Jenomže pak si uvědomil, že to nahlas ani vůbec říkat nemusel… Převalil se tak, aby Wraithovi viděl do tváře.

„Ale…“

„Ale?“ zapředl vyzývavě. Zdálo se, že možné ale ho vůbec netěší. Evan se náhle nořil do zlatavých hloubek jeho očí. Doslova se v nich topil.

„Příště… no… bez enzymu, ano?“

„Hmmm,“ pokrčil rameny a odtáhl se. „Když na tom trváš.“

Přikývl.

Rozhodně na tom trvá, přestože Guide se tvářil, že se tak dobrovolně, a především nesmyslně ochuzuje o výsadu, které se jen tak někomu nedostane, ale Evan se po dnešku jen utvrdil v tom, že s wraithským enzymem není radno si zahrávat.   

„Nicméně…“ pronesl po chvíli ticha Guide se smrtelně vážnou tváří, „to bude tak příště, příště, příště… příště.“ Tlumeně se zasmál, jakoby řekl kdovíjak skvělý vtip, a ještě pár příště přidal.

Evan na něj nechápavě vykulil oči. Pak mu to došlo.

Pořád se týkalo i jeho – ať chtěl, nebo ne. Vytřeštil oči ještě o trochu víc. A za všechno mohl ten proklatý enzym, který mu stále koloval v žilách.

„Čekal jsem dost dlouho,“ připomněl mu Guide.

„Já taky, ale – ale – “

„Už žádná ale.“ Dlouhý ukazovák mu opět přejel po rtech, aby ho umlčel.

Ale uvědom si, že zítra musím být schopný dojítdóóó – “ 

 Roztoužený Wraith se na něj vrhnul podruhé a rozhodně ne naposledy.

Tohle bude dlouhá noc, uvědomil si. Nevěděl, kolik je přesně hodin, ale zato s jistotou věděl, že do rána je ještě daleko.

Zatraceně daleko.

Notes:

A příště epilog!

Chapter 12: Epilog

Notes:

(See the end of the chapter for notes.)

Chapter Text

Světlo bylo toho rána nezvykle hlasité. Evan si s tichým zaúpěním přetáhl peřinu přes hlavu, aby umlčel žhnoucí rudou záři za svými víčky. Vůbec to nepomohlo, protože se zdálo, že tma je ještě hlasitější. Bušila mu do hlavy jako tisíce maličkých kladívek, bodala jako tisíce jehliček. Jakoby nějaká neviditelná síla driblovala s jeho mozkem, zatímco zbytek těla mu přejel parní válec.

Což ostatně nebylo zase tak daleko od pravdy.

S dalším zakňouráním se pokusil zachumlat hlouběji do pokrývek.

Zvuky bolely. Světlo bolelo. Ve zkratce – celé podělané ráno bolelo. Byl to jeden z těch příšerných dní, kdy bolela samotná existence. Bylo to horší než kocovina, horší, než když ho naposledy postřelili, hroší než…

Ale stálo to za to.

Záblesky vzpomínek včerejší noci ho přiměly zvlnit rty do blaženého úsměvu. Oni dva. Spolu. Konečně. I kdyby nemohl týden chodit, což se s tím, jak se momentálně cítil, zdálo velmi pravděpodobné, stálo to za to.

„Oh, kurva,“ zamumlal a převalil se na břicho. Pokusil se vzepřít na rukách, bolesti navzdory, ale přestože se mu do končetin konečně vracel cit, svaly v kritickém momentu vypověděly službu a on se s bezmocným heknutím zabořil obličejem do polštáře.

Štěstí, že měl dnes volno. Žádná podělaná mise, žádné podělané papírování, žádné schůzky, prověrky, revize… Vůbec nemusel spěchat. Mohl tu ležet klidně do oběda.

S hlavou stále utopenou v látce, hmátl poslepu vedle sebe, aby ke svému překvapení zjistil, že je v posteli sám. Ale v bytě určitě ne, pootevřenými dveřmi slyšel podezřelý hluk. A za chvilku už stál u jeho postele vysoký, dobře stavěný Wraith, který po včerejší noci stále ještě nenašel svoje svršky.

Jak ho znal, nejspíš se s hledáním dvakrát nepřetrhl.

„Evane?“ oslovil ho.

Jenomže navzdory tomu, jak moc úžasné to včera bylo, měl major svoje limity. 

„Nééé,“ zaúpěl. „Prosím tě, znovu ne! Už nemůžu!“

A schoval se pod peřinu.

„Evane?“ Guide si přisedl na postel a jemně odhrnul přikrývku, pod kterou se voják zbaběle krčil. „Někdo klepe,“ podotkl věcně.

„Cože?“

Guide to velmi pomalu a zřetelně zopakoval. Majorův mozek měl po včerejší noci očividně stále rezervy.

„Tak proč neotevřeš?“ zeptal se překvapeně, čímž Guidovu domněnku jen potvrdil.

„Nebylo by vhodné, kdybych otevřel právě , nemyslíš?“

„Nojo, nojo, máš pravdu...“

„To zvládneš,“ broukl Wraith, políbil ho na čelo a bez sebemenší námahy ho vytáhl z postele.

Evan ani neměl čas protestovat a už ho postrkoval do chodby, zatímco na něj neuměle navlékal župan, který vzal kdoví kde.

Ozvalo se hlasité zaklepání.

Evanův žaludek sevřela náhlá úzkost. Střízlivěl s každým krokem. Sheppard? Woolsey? Radek? Co když se něco stalo, co když to prasklo, co když…

Opora, kterou mu poskytovaly Guidovy silné paže náhle zmizela. Překvapeně se ohlédl a viděl jen vysoký stín mizící zpátky v ložnici.

Zaklepání se ozvalo znovu. Přitáhl si župan blíž k tělu a doufal, že ať už tam stojí kdokoliv, ničeho nevšimne.

Zhluboka se nadechl a otevřel.

Notes:

Souhrnně za všechny tvé čtenáře ti sděluji, že tenhle závěr je na vraždu!!! :D
-- Beta

Za mě: Todd a Evan děkují, že jste to s nimi vydrželi a těší se někdy příště. 😆

Series this work belongs to: