Actions

Work Header

Hezký večer

Chapter Text

Světlo bylo toho rána nezvykle hlasité. Evan si s tichým zaúpěním přetáhl peřinu přes hlavu, aby umlčel žhnoucí rudou záři za svými víčky. Vůbec to nepomohlo, protože se zdálo, že tma je ještě hlasitější. Bušila mu do hlavy jako tisíce maličkých kladívek, bodala jako tisíce jehliček. Jakoby nějaká neviditelná síla driblovala s jeho mozkem, zatímco zbytek těla mu přejel parní válec.

Což ostatně nebylo zase tak daleko od pravdy.

S dalším zakňouráním se pokusil zachumlat hlouběji do pokrývek.

Zvuky bolely. Světlo bolelo. Ve zkratce – celé podělané ráno bolelo. Byl to jeden z těch příšerných dní, kdy bolela samotná existence. Bylo to horší než kocovina, horší, než když ho naposledy postřelili, hroší než…

Ale stálo to za to.

Záblesky vzpomínek včerejší noci ho přiměly zvlnit rty do blaženého úsměvu. Oni dva. Spolu. Konečně. I kdyby nemohl týden chodit, což se s tím, jak se momentálně cítil, zdálo velmi pravděpodobné, stálo to za to.

„Oh, kurva,“ zamumlal a převalil se na břicho. Pokusil se vzepřít na rukách, bolesti navzdory, ale přestože se mu do končetin konečně vracel cit, svaly v kritickém momentu vypověděly službu a on se s bezmocným heknutím zabořil obličejem do polštáře.

Štěstí, že měl dnes volno. Žádná podělaná mise, žádné podělané papírování, žádné schůzky, prověrky, revize… Vůbec nemusel spěchat. Mohl tu ležet klidně do oběda.

S hlavou stále utopenou v látce, hmátl poslepu vedle sebe, aby ke svému překvapení zjistil, že je v posteli sám. Ale v bytě určitě ne, pootevřenými dveřmi slyšel podezřelý hluk. A za chvilku už stál u jeho postele vysoký, dobře stavěný Wraith, který po včerejší noci stále ještě nenašel svoje svršky.

Jak ho znal, nejspíš se s hledáním dvakrát nepřetrhl.

„Evane?“ oslovil ho.

Jenomže navzdory tomu, jak moc úžasné to včera bylo, měl major svoje limity. 

„Nééé,“ zaúpěl. „Prosím tě, znovu ne! Už nemůžu!“

A schoval se pod peřinu.

„Evane?“ Guide si přisedl na postel a jemně odhrnul přikrývku, pod kterou se voják zbaběle krčil. „Někdo klepe,“ podotkl věcně.

„Cože?“

Guide to velmi pomalu a zřetelně zopakoval. Majorův mozek měl po včerejší noci očividně stále rezervy.

„Tak proč neotevřeš?“ zeptal se překvapeně, čímž Guidovu domněnku jen potvrdil.

„Nebylo by vhodné, kdybych otevřel právě , nemyslíš?“

„Nojo, nojo, máš pravdu...“

„To zvládneš,“ broukl Wraith, políbil ho na čelo a bez sebemenší námahy ho vytáhl z postele.

Evan ani neměl čas protestovat a už ho postrkoval do chodby, zatímco na něj neuměle navlékal župan, který vzal kdoví kde.

Ozvalo se hlasité zaklepání.

Evanův žaludek sevřela náhlá úzkost. Střízlivěl s každým krokem. Sheppard? Woolsey? Radek? Co když se něco stalo, co když to prasklo, co když…

Opora, kterou mu poskytovaly Guidovy silné paže náhle zmizela. Překvapeně se ohlédl a viděl jen vysoký stín mizící zpátky v ložnici.

Zaklepání se ozvalo znovu. Přitáhl si župan blíž k tělu a doufal, že ať už tam stojí kdokoliv, ničeho nevšimne.

Zhluboka se nadechl a otevřel.