Actions

Work Header

Hezký večer

Chapter Text

„Lulánek, hapalo. Hapalo!“

Wraithský velitel poprvé za tisíce let nevěděl, jak reagovat.

Oči se mu rozšířily děsem.

„Hapalo,“ zopakoval Torren naléhavě. Opravdu bystrý chlapec. Dnešního rána našel v Evanově ložnici hračku. Zaujala ho, a tak si ji z čisté dětské zvědavosti vzal. Málem by na ni zapomněl… ale když teď v laboratoři narazil na velkého zeleného strejdu, všechno do sebe dokonale zapadlo. Torren po zralé úvaze, jaké je čtyřletý schopen, došel k jedinému logickému závěru. Velký zelený strejda jednoduše musel svého lulánka zapomenout na nočním stolku u druhého strejdy. Neřešil jak a proč, jen ho přepadla upřímná dětská starost. Musel ho strejdovi předat. Tady a teď. Jak by bez něj mohl strejda lulat…

Velitel se stále nehýbal. Nereagoval. A k chlapcovu narůstajícímu zoufalství se rozhodně nechystal lulánka převzít. Torren začal vřískat pronikavěji, aby zdráhajícího se strejdu konečně přiměl k akci.

Nepřiměl.

Místo toho vzbudil nevítanou pozornost ostatních.

„U všech Buddhů, Torrene!“ vykřikla zděšeně doktorka Kusanagi. Její hlas Wraitha konečně probral. Okamžitě pozvedl ruce ve smířlivém gestu a ustoupil od chlapce. V tu chvíli se na ně již upíral pohled celé laboratoře.

První k Torrenovi přiskočil McKay a vytrhl mu tu věc z ruky. Když si však uvědomil, co za věc to je, zhnuseně ji odhodil. Chvíli plachtila vzduchem, dokud nenarazila přímo do hrudi konsternovaného Čecha stojícího opodál. Teprve pak s mlasknutím dopadla na podlahu.

Ale fuj!“ vyjekl Radek a odskočil od toho. V laboratoři zavládl dokonalý chaos. Pár přehnaně akčních uniformovaných blbců dokonce na wraithského velitele namířilo zbraně. Vědci i vojáci se překřikovali jeden přes druhého.

Iniciativu nakonec převzal McKay. Přirozeně.

„Torrene, kde jsi to sebral?!“ vyhrkl.

„Stlejda, lulánek, hapalo,“ zopakoval plačtivě chlapec, kterému se náhlé pozdvižení vůbec nezamlouvalo. Chtěl maminku.

A nevítaná pozornost se mezitím zaměřila na nebohého Wraitha. Ten rezolutně zakroutil hlavou. „To,“ ukázal rukou k místu dopadu, „není moje!“

Nikdo se otevřeně neopovažoval jeho slova rozporovat, přestože o jejich pravdivosti panovaly oprávněné pochyby. Tisíciletým hrdým wraithským velitelem zmítal bezmezný hněv a frustrace. Nevěřili mu. Jak jinak. Ale snažil se ovládat.

„A kde se to tu asi vzalo, když ne od tebe?“ namítl McKay.

„Netuším,“ zasyčel, i když to věděl zatraceně dobře. A o to víc zuřil.

Za tohle mu major zaplatí.

Draze.

 

*************************

 

Evan prozřel.

„Ale dohajzlu!“

Bez rozmyslu vyběhl z bytu ven. Ke svému zděšení našel na transportéru ve vedlejší chodbě připevněný papír. Hlásal jediné: MIMO PROVOZ. Poznal McKayův nezaměnitelný rukopis. A v rohu, odlišným, drobounkým písmem někdo další dopsal předpokládaný rozsah výpadku. Mrkl na zápěstí, ale uvědomil si, že nemá hodinky. Vlastně kromě ručníku na sobě neměl vůbec nic.

„Dodprdele!“

Bleskově se vrátil domů a hodil na sebe první, co mu přišlo pod ruku. Úkosem pohlédl na hodiny v kuchyni.

„Doprdele!“ zopakoval. Transportér vyřadili z provozu před necelými patnácti minutami. A opět ho zprovozní přibližně za osm hodin. Nedalo se nic dělat. Bude muset jít po svých, dokud nenarazí na funkční transportér. Nemohli přece vyřadit z provozu všechny. Jeho byt ležel v jedné z menších věží na jihovýchodním mole. Od hlavní věže, kde byla brána, laboratoře a kanceláře, to samozřejmě nebylo daleko i pěšky, ale teď šlo o každou minutu.

Vteřinu!

Vydal se k nouzovému schodišti. Bral schody po třech. Když seběhl poslední, zastavil se, mírně se přikrčil v kolenou a zapřel se rukama o stehna. Aspiroval na světový rekord. Bez přehánění.

V domácích pantoflích.

Za pár okamžiků se však dal znovu do běhu. Dál a dál nekonečnými chodbami antického města. Po velmi dlouhou dobu nepotkal jediného živáčka. Utěšoval se, že již brzy by mohl narazit na funkční transportér.

Jenomže nenarazil.

MIMO PROVOZ

MIMO PROVOZ

MIMO PROVOZ

MIMO PROVOZ

Sami Antikové zjevně nepočítali s tím, že by někdo dobrovolně sbíhal všechna ta patra a procházel nekonečné koridory, když prakticky na každý roh nainstalovali své úžasné transportní zařízení. Jenomže Antikové neznali McKaye. Když Evan narazil již na sedmou ceduli hrdě hlásající MIMO PROVOZ propadl čirému zoufalství.

 

*************************

 

Zuřil. Dohadování s lidmi trvalo věčnost. Jak ponižující, trapné a ubohé, že se on vůbec musel obhajovat. Navíc se na jeho stranu otevřeně postavil pouze doktor Zelenka, což rozhodně nebyla žádná výhra. Pobledlý vědec s vlasy jako vrabčí hnízdo zablekotal několik nesouvislých vět, které se při troše snahy daly chápat jako snaha o aplikaci presumpce nevinny. Na Wraitha. Haha. Samozřejmě, že se mu McKay a s ním dobrá půlka laboratoře vysmáli do očí, ale snaha se přece cení.

U Wraithů nikoliv.

Nicméně bez ohledu na nemožnou obhajobu a nulovou ochotu mu uvěřit museli veliteli stejně dát zapravdu. Skutečně v tom byl tentokrát nevinně. Stačilo si jen důkladněji prohlédnout corpus delicti. Zespodu dilda se totiž skvěl drobný, ale jasně čitelný nápis:

PROUDLY MADE

IN USA

McKay si ho sice stále podezřívavě měřil, ale protože nedokázal vymyslet žádný uvěřitelný způsob, jak by se Wraith k tak exkluzivnímu importnímu zboží dostal, začali si všichni lámat hlavu, jak se taková věc dostala do rukou Torrenovi.

I velitel si ji lámal. Nepřišlo mu pravděpodobné, že by major nechal jednu ze svých hraček – podle všeho tu nejoblíbenější – jen tak bezprizorně povalovat po bytě. Tak hloupou chybu by přece neudělal. A i kdyby, jak by se k tomu dostalo to otravné dítě?

V tu chvíli se ve dveřích laboratoře objevili Sheppard a Teyla, stále ještě v plné polní, jak od brány běželi přímo sem. Někdo z přihlížejících vojáků jim musel dát vědět.

„Torrene!“ vykřikla Teyla a prodírala se davem k synovi. Chlapec se při pohledu na maminku rozbrečel. Teyla ho okamžitě vzala do náruče, začala mu líbat uslzené tvářičky a šeptat konejšivá slova.

„Torrene, copak se stalo?“ Chlapec jí s fňukáním zabořil tvář do ramene a několik dlouhých minut plakal, vyděšený nečekaným vývojem událostí. Zatímco ho utěšovala, Sheppard se po ostatních zadíval tak významně, že i tisíciletý Wraith se pod tíhou jeho pohledu zavrtěl. Naštěstí se vysvětlování ujala doktorka Kusanagi s pomocí několika dalších očitých svědků.

„Kde jsi to vzal?“ zeptala se nakonec Teyla klidně. Chlapec si drobnými pěstičkami protřel oči a poplašně vzhlédl k matce. Když se ujistil, že se na něj opravdu nikdo nezlobí, přiznal se.

„Stlejda“ vzlykl, „stlejda voják.“

V místnosti to překvapeně zašumělo.

„T- t- to není moje!“ vysoukal ze sebe plukovník Sheppard, když se k jeho nesmírnému zděšení a Wraithovu skrytému pobavení, všichni dospělí v místnosti tentokrát zadívali přímo na něj. Tedy skoro všichni, veliteli neuniklo, že doktor Zelenka raději pozoroval špičky svých bot. Když se pak Radek odvážil zvednout oči, jejich pohledy se střetly. Čech sebou trhl, jako by ho to fyzicky zabolelo. Velitel nebezpečně vycenil zuby. Takže i Zelenka tuší, odkud vítr vane.

No jistě.

Vždyť Torrena sem ráno přivedl on.

 

*************************

 

Evan se zastavil těsně u dveří laboratoře. Ztěžka oddechoval. Z čela si setřel pot. Nejspíš uběhl další světový, ba přímo galaktický rekord. Přesto podle všeho dorazil pozdě. Ani se neodvážil nahlédnout dovnitř. Stačilo, jak pootevřenými dveřmi unikal na chodbu Torrenův pláč. A dvě naprosto zřetelná slova – strejda voják. Za okamžik se k němu přidal zoufalý hlas plukovníka Shepparda bez ustání opakující To není moje!

Rozhodl se tedy strategicky zmizet dřív, než si ho někdo všimne.