Actions

Work Header

Spáry temnoty

Chapter Text

„Dobře, začni znovu. Soustřeď se na sílu." zhluboka se nadechl a opět vydechl. Zavřel oči. Pevněji stiskl rukojeť meče a snažil se vycítit možné nebezpečí. Tréninková sonda mezitím poletovala mezi zrcadlovými sloupy a jakmile oči otevřel, mátla ho mnohačetnými odrazy. Odrážela se od zrcadel a on si nebyl chvíli jistý, která z nich je skutečná. Musel se soustředit a najít potřebnou koncentraci. Teď záleželo jen na tréninku. Už se zdálo, že konečně dosáhl plné koncentrace, když... Jeho mysl zahalila temnota. V ní se postupně začaly rozeznávat obrysy. Jakási jeskyně. Nepoznával ji. Přesto k ní cítil podivné pouto. Přál si, aby se v ní mohl porozhlédnout, ale jeho soustředění začalo klesat. Nezvládl představu udržet a prudce opět procitl.

„Au!" sykl bolestí. Nedával pozor a sonda ho zasáhla do ramene. „Nemá to cenu, nesoustředím se," zavrtěl hlavou, spustil ruku k boku a na okamžik se posadil zády k jednomu zrcadlovému sloupu. Cítil, jak ho soustředění úplně opouští. Všechen prostor v jeho hlavě zabírala ta podivná jeskyně. Přemýšlel, zda by stálo za to někomu se s tím svěřit, jenže komu? Kdo mu byl tak blízký, aby by udržel tajemství? Jeho mistr? To nepřicházelo v úvahu. Jeho matka? S tou se vídal velice málo a pochyboval, že by ho snad i jen pochopila. Však ho téměř neznala. Potřeboval nějakého přítele, bohužel však žádného neměl. Ne v jeho postavené.

Ještě nějakou chvíli seděl ve výcvikové hale a rukou si prohraboval vlasy. Prsty masíroval kůži na spáncích a stres ho pomalu opouštěl. Dnešní lekce nestála za nic, věděl to, ale teď už s tím nemohl nic dělat. Po dlouhé chvíli se konečně zvedl a zamířil ven. Ani si nevšiml, že ho za pozorovacím sklem bedlivě sleduje jeho mistr. S výčitkami na něj pohlédl a neochotně k němu zamířil.

„Dnes mi to nešlo, mistře. Nesoustředil jsem se."
„Viděl jsem to. Nespojil ses se Silou. Cítil jsem tvé rozrušení. Rozčílení. Co se děje?"
„Nic, mistře. To jen ten poslední incident na Kuloorusu," potřásl hlavou.
„Ano, ani tam jsi se Silou nebyl spojen. Mám dojem, že mi toho neříkáš daleko více, můj mladý učedníku." Pronikavý pohled jeho mistra jej donutil podívat se do země.
„Nic mi není. Vážně. Budu v pořádku."
„To doufám. Potřebuješ práci. Těžební závody na měsících Pulios neprodukují téměř žádné suroviny. Zaletíš tam a donutíš je, aby těžba běžela jako obvykle. Jejich suroviny jsou pro impérium důležité. Mohli bychom jinak přijít o značný vliv v Maarhské soustavě."
„Ano, mistře. Provedu," lehce se uklonil a už byl na odchodu.
„A Ethane? Neletíš tam za svou matkou, rozumíš?"
„Jistě, mistře."

Cesta do Maarhské soustavy trvala nepříjemně dlouho a unavovala. Ihned po vynoření z hyperprostoru navíc na Ethana čekalo nemilé překvapení. Povstalci se zmocnili několika stíhačů a i s tím malém, které by velký bitevník měl být schopen bez problémů vyřešit, dokázali napáchat dost škody na to, aby se pozemní síly povstalců mohli zmocnit závodů, zatímco impérium se věnovalo ochraně meziplanetárního prostoru.

Zejména produkce kovu ze kterého se po úpravě vyráběly imperiální lodě byla klíčová a nedostatek tohoto materiálu brzdil výrobu dalších lodí.

Ethan se rozhodl nejprve promluvit s generálem Bircem, který velel napadenému křižníku. Přistál v hangáru B7 a okamžitě zamířil na můstek.
Generál Birco právě postával u řídící jednotky a Ethan v sobě jen stěží dokázal potlačit myšlenky na to, že tady je zcela zbytečně a že by daleko raději hledal svou tajemnou jeskyni.

„Generále, co se tu to děje?!" Snaha vyřešit problém rychle se nedala z jeho tónu nikterak vymazat. Ihned po vstupu na můstek zabodl vyčítavý pohled do generála a se zaťatými pěstmi k němu došel.
„Lorde Litoriele, ujišťuji vás, že situaci máme pevně v rukou."
„Pevně v rukou, generále? Výroba stojí, soudě podle nedostatku jednotek zde na palubě, je máte všechny dole, z křižníku se vám valí kouř a vaše stíhačky jsou, víceméně, neschopné boje. To vypadá, že máte velký problém, generále!"

Generál Birco se snažil zachovat kamennou tvář, pod povrchem jím ovšem lomcoval vztek. Toho cucáka, kterého měl před sebou, by nejraději nepovažoval ani za sobě rovného natož za velitele sobě nadřízeného. Na druhou stranu věděl, že jeho mistr je velice nebezpečný člověk a vůbec fakt, že někomu visí po boku světelný meč je sám o sobě dost nebezpečný.

„Naše jednotky právě zjednávají na měsících pořádek, pane. Mohu vás ujistit, že velice brzy bude těžba obnovena a povstalci rozdrceni."
„Generále, jak se vůbec mohlo stát, že hrstka povstalců vyřadila z činnosti velký křižník?!"
„Měli jsme na lodi sabotéra, pane," přiznával dost neochotně generál. Rukama přitom neustále přejížděl po opasku.
„Sabotéra?"
„Ano, pane. Už jsme ho však zneškodnili. Žádné další problémy již nebudou. Výroba brzy poběží."
„To si pište, dohlédnu na to. Z pověření svého mistra přebírám velení nad operací. Budu na planetě, dokud se tohle nevyřeší."
S těmito slovy se otočil a zamířil do hangáru. Trochu se obával, co dole najde. Povstalci většinou jednali dost krutě, zejména na planetách, jako byla tato. Snažili se napáchat co největší škody, které by impérium oslabily, nicméně na civilní ztráty přitom příliš nehleděli.

Přistál na měsíci Pulios C74, který z nich byl největší, a také zde stály největší továrny, zásobující ostatní měsíce materiálem. Protože šlo o jednu z hlavních základen impéria, chtěli ji povstalci zničit jako první.

Ethan vystoupil ze svého raketoplánu a první pohled na okolí mu prozradil, že bitva probíhala zuřivě, ale impérium odpor potlačilo. Povstalců zkrátka bylo příliš málo, aby se silám imperiální armády mohli rovnat. V okolí přistávací plošiny leželo několik těl. Podle oblečení šlo o povstalce. Nikde neviděl ani jednoho imperiálního vojáka. Nedaleko vchodu do hangáru klečelo na zemi několik zajatých povstalců. Došel k nim.

„Kapitáne, co jsou zač?"
„Povstalecká špína, pane."
„Někdo důležitý?"
„Ne, pane. Pěšáci."
„Popravte je." Nehnul přitom ani brvou. Nenávistné pohledy povstalců jasně říkaly, že nemají strach, pouze by jim udělalo nesmírnou radost, kdyby na jejich místě klečel on.
„Palte!" Vzduch proťalo jako šlehnutí bičem několik výstřelů, tlumené bolestné výkřiky a pak hrobové ticho. Ethan se podíval na nehybná těla. Vzbuzovala v něm pocit zadostiučinění. Jedině takto se muselo nakládat s těmi, kteří chtěli pošpinit impérium.
„Co s dalšími přeživšími, pane?" zeptal se ho kapitán.
„Pokud nebudou spolupracovat, popravte je."
„Pane." Kapitán se otočil na podpatku a odešel. Ethan se rozhlédl. Hledal někoho z komandérů, kteří měli pozemní operaci na starost, ale nikde nikoho neviděl. Zastavil proto prvního vojáka, který šel kolem.
„Kde máte komandéra?"
„Támhle, pane." Voják mu ukázal na menší budovu nedaleko přistávací plošiny. Ethana ihned napadlo, že je dost podivné, aby šel komandér právě tam, přesto se vydal na místo podívat. Sklad nesl známky výbuchů a dveře napůl visely rozevřené v pantech. Brzy pochopil, proč by sem komandér chodil. Šlo o sklad vysílacích sond. Pokud by odtud někdo chtěl poslat zprávu, měl by všechno, co potřeboval. Komandér to chtěl zřejmě zkontrolovat osobně.

Vstoupil dovnitř a meč držel připravený v ruce. Všude panovalo šero a ticho. Přimhouřil trochu oči a našlapoval velice opatrně. Tělem mu projíždělo jemné brnění a chvílemi mu srdce narazilo do hrudníku.
„Komandére Diope?" Odpovědí mu však bylo pouze ticho. Pomalu procházel mezi uskladněnými sondami až si vzadu u zdi všiml nějakého stínu opřeného o zeď.
„Komandére Diope?" Oslovil ho ještě jednou, ale než stačil udělat další krok, zazněl výstřel a prudká bolest v levém rameni jej na chvíli poslala na kolena. Naštěstí se otočil právě včas. Za jeho zády stál osamělý muž a mířil na něj svou zbraní. Ethan okamžitě rozzářil svůj červený meč a tak tak vykryl několik střel, mířících mu přesně na hlavu. Udělal několik rychlých kroků až muž už neměl kam couvnout. Zarazil se o zeď a zuřivě po něm pálil. Ethan postupoval vpřed a kryl se svým světelným mečem. Potom využil chvilky, kdy muž z jemu neznámého důvodu přestal střílet a jedinou ranou ho poslal k zemi.

„Rebelská špína," ulevil si a sáhl na své levé rameno. Bolestivě píchalo a pálilo. To už však ve skladu nestál sám.
„Lorde Litoriele, jste v pořádku?" ptal se ho kapitán, který si nemohl nevšimnout jeho zranění.
„V pořádku, kapitáne, nic to není. Uvědomte generála Birca, budeme potřebovat nového komandéra," otočil se. „A kapitáne? Ujistěte se, že tu již žádní povstalci nejsou!"

Jeho zranění si však nakonec přece jen vyžádalo ošetření. Lékařské sondy pracovaly rychle a téměř bezbolestně, přesto věděl, že s levou paží ještě nějakou dobu nebude moci řádně hýbat.
Hlavou mu však neustále běželo jediné – proč nepoužil Sílu? Mohl toho povstalce dostat okamžitě a bez problémů. Proč? Protože to nešlo. Ani si na ni vlastně nevzpomněl. Proč? Co je to s ním. Trápilo ho to. Síla byla vždy jeho věrným průvodcem a pomocníkem, ale poslední dobou jakoby ji odstřihl. Jen si nebyl vůbec jistý proč.

„Komandére Nambu, doufám, že máte dobré zprávy." Vešel právě do velína základny na měsíci. „Lorde Litoriele, oblast továrny je již zabezpečena, pomalu se opět rozebíhá výroba. Postupně kontrolujeme celý měsíc i sousední měsíce, abychom vypátrali a zničili další případné povstalce. Ale je to těžké."
„Těžké?"
„Ano, pane. Většinou se nedají rozeznat od běžných dělníků nebo horníků."
„Snad mají všichni identifikační průkazy, ne?"
„Ne, pane, nemají. Senát při posledním hlasování průkazy zrušil."
„Proč?"
„Dělají tu zejména otroci a ti nemají práva." Ethan si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Tak okamžitě zaveďte identifikace. Je mi jedno jaké, ale chci vědět, kdo je kdo!"
„Ano..."
„Komandére, jednotky na pláních Ostraky hlásí odpor. Zřejmě tam narazili na základnu povstalců," vyrušilo je hlášení jednoho z vojáků.
„Pošlete tam okamžitě jednotku!" rozkázal Ethan a otočil se.
„Kam jdete?"
„Ukončit tuhle rebélii jednou provždy!"

Chapter Text

Pláně Ostraky měly k opravdovým plání skutečně daleko. Kdysi dávno to bývala rovinatá plošina, kde se konaly závody kluzáků, po velkém bombardování měsíce před několika desítkami let se však celá oblast proměnila na krajinu kráterů a vzniklých jeskyní. Hotový labyrint chodeb, který logicky poskytoval povstalcům dokonalý úkryt na prahu impéria.

Ethan s vojáky přistál nedaleko plání. Všude panovalo ticho a klid. Až přílišný klid.
„Kapitáne, jaký odpor? Nikde se tu nehne ani stéblo trávy!"
„Jsou zalezlí v děrách jako krysy, pane. Párkrát vystřelili po našich jednotkách a pak zbaběle utekli."
„Tak to si budeme muset zahrát na kočku a myš... Obkličte celé pláně, nikdo odtud nesmí uniknout. A kapitáne? Planeta je zamořena, odteď je v karanténě." Nemilosrdný lesk v jeho očích nenechával na pochybách, nikdo nemohl počítat se slitováním.
„Lorde Litoriele, na to ale budeme potřebovat více mužů."
„Tak je sežeňte. Půjdu zatím napřed."
„Je to bezpečné, pane?"
„Téhle špíny se bát nebudu, kapitáne."

Nakonec, neměl kam spěchat. Celá planeta, i celá pláň, byla obklíčena a povstalci tak neměli kam uniknout. Přesto měl stále na paměti, že tunely využívali měsíce, možná dokonce déle, a tak nikdo nemohl vědět, jak daleko je stihli rozšířit. Dokonce se mohlo stát, že se jim je povedlo protáhnout až za hranice plání, a tak celé obklíčení pozbude smyslu. Z planety se ovšem nikdo bez jeho svolení dostat nemohl, měl je tedy v pasti a bylo jen otázkou času, kdy padne i poslední z nich.
Tolik si přál, aby už mistrovi mohl hlásit splnění úkolu. Poslední dobou cítil mezi nimi napětí a tohle by určitě pomohlo dokázat, že je důvěry svého mistra hoden.

Vstup do jeskyní pod plání nic nezakrývalo. Zkrátka šlo o díru v zemi. Nikoho by jednoduše nenapadlo, že právě tohle je vstup do labyrintu chodeb. Povstalci tam ale mohli nastražit pasti. Ať už protože věděli, že tam někdo přijde nebo jen proto, aby se ochránili, kdyby se něco dělo. Ethan sáhl do kapsy a vypustil před sebe několik malých sond. Měly velikost přibližně pomeranče a detekovaly všechno, co by mohlo ohrozit postup. Pokud něco našly, buď ho upozornily, nebo past rovnou zneškodnily.
Sondy poletovaly před ním a on opatrně procházel úzkými chodbami ozářenými rudou barvou jeho meče. Rudá záře působila trochu děsivě a stísněný prostor dotvářel děsivou atmosféru. Od úst mu stoupal obláček páry a půda pod nohama jemně křupala. Cítil, že se mu lehce potí a chvějí ruce. Tma před ním mohla přinést cokoliv a on se snažil vycítit nějaké známky nebezpečí. V takovou chvíli by mu měla nejvíc pomoci Síla, ale právě s tou poslední dobou bojoval. Jen netušil proč. Chvíli si připadal jako ten mladý učedník před lety. Tehdy pro něj Síla byla jen pojem. A nyní se jím stala zase.
Zvuky jeho kroků tlumila vrstva písku na zemi a čas od času zaslechl pouze svůj dech a tlukot srdce. Na planetě toho moc nežilo. Žádné pořádné rostliny ani živočichové. Výpary z továren otrávily vzduch natolik, že ani člověk tady neměl růžové podmínky a proto zde pracovali zejména nuceně nasazení dělníci. Nikdo jiný by takovou práci nedělal.
Už několik minut procházel potemnělou chodbou a stále více pociťoval po těle zvláštní mrazení. Od konečků prstů k hlavě a zase zpět. Vnímal také, jak se vzduch kolem něj podivně chvěje. Mohl to být pouhý průvan, ale mohlo to být také... Sonda před ním začala najednou zběsile pípat. Pak se ozval výbuch a Ethana zasypaly kusy kamení a hlíny. Měl štěstí, že nestál blíž, jinak by ho výbuch roztrhal na kusy. Pouze s drobnými šrámy na tváři se vyhrabal ze sutin a rozkašlal se. Úzkou chodbu plnil prach. Nemohl tam zůstat. Cestu před ním tak jako tak blokovaly sutiny a on se proto vydal na cestu na povrch.
Ven vyklopýtal za zběsilého záchvatu kašle a musel se na chvíli posadit, aby nabral další dech.

„Pane, jste v pořádku? Slyšeli jsme výbuch a..." Kapitán nejistě postával vedle něj a očividně si opravdu dělal starosti.
„Nastražili do tunelů pasti," zaťal Ethan ruku v pěst. Kypěl v něm vztek. „Jak jste daleko s obklíčením, kapitáne?"
„Jsme připraveni a čekáme na váš rozkaz." Kapitán mírně zdvihl bradu, zrak z něj přesto ale nespustil.
„Tak do toho. Udělejte za touhle trapnou situací tlustou čáru. Ale dávejte pozor, v tunelech budou další pasti!"

Ani v následujících několika hodinách se však nedělo vůbec nic. Jednotky imperiálních vojáků začaly postupně narážet jedna na druhou, případně jejich postup brzdilo zneškodňování pastí, které povstalci nastražil snad všude. Ethan to protentokrát musel vzdát. Chtě nechtě byl nucen uznat, že je povstalci přelstili.
Už se chystal nastoupit do transportéru, když si všiml jak za ním spěchá kapitán.

„Lorde Litoriele, našli jsme tunel vedoucí pryč z plání," hlásil a zhluboka se přitom několikrát nadechl.
„Tak ho sledujte. Chci vědět, kam zmizeli!"
„To nepůjde pane. Zaminovali ho a celý tunel se zasypal."
„Co sken z křižníku?"
„Negativní, pane. Museli podél tunelu nainstalovat rušičky." Ethan si přejel dlaní přes tvář a na chvíli zavřel oči.
„To je horší než zlý sen..." poodešel pár kroků stranou a vzteky nakopl kámen ležící na zemi. „Prašiví povstalci... Někde na planetě budou! Hledejte dál a uvědomte veškeré jednotky na planetě i na orbitě. Chci je všechny vidět mrtvé a to co nejdřív!"

Celá situace ho stavěla do pitomé pozice. Úkol vypadal velice snadně, ale on přesto nedokázal téměř nic. Užíralo ho to zevnitř. Vypadal teď jako hlupák. Byl jen rád, že tam s ním není jeho mistr. Takovou ostudu si před ním udělat nepotřeboval.
Transportér ho dopravil do největší kolonie na planetě. Tvořily ji zejména ubikace pro vojáky a dělníky.
Zamyšleně procházel ulicemi města, kde všechno vypadalo na první pohled normálně. Špinavé cesty, imperiální vojáci, dělníci, žebráci... neměli tam nic, co by člověka přimělo zůstat déle, než nezbytně musel. Průmysl byl to jediné, proč impérium planetu nezničilo, ale také nemělo valnou snahu na ní cokoliv měnit.
Počasí tam stálo většinu roku za nic. Dní, kdy vykouklo malé bílé slunce se našlo opravdu pomálu a většinou panovalo přítmí, protože nečistoty z továren zahalovaly oblohu hustými černými mračny. Ty navíc v atmosféře způsobovaly prudké bouře a jeden si nikdy nemohl být jistý, kdy ho zasáhne nějaký zbloudilý blesk.

Ethan tiše vklouzl do jednoho domku na hlavní ulici. Vypadal jako všechny ostatní. Z hnědých cihel, které byly pro planetu typické. Hned za vstupními dveřmi narazil na prostornější chodbu vedoucí dál do domu nebo k rouře. Tak se na planetě říkalo výtahu. Ten ho svezl do skutečného města. Pravá těžební kolonie se skrývala pod zemí. Na venek chudá planeta, která za moc nestojí, pod povrchem jedna obří továrna pod dozorem impéria. Kvůli rebelům se město hemžilo vojáky víc než jindy a téměř na každém kroku čekala nějaká kontrola. Díky tomu se na ulicích tvořily fronty nebo hloučky kolem hlídek.
Ztracen v myšlenkách Ethan pomalu procházel davy tvořícími se u vchodů do továren, obchodů ale i do některých domů.
Zastavil se akorát u jednoho malého obchodníka s potravinami. Na jeho vkus nevypadalo nic příliš lákavě. U pultíku se strkalo několik lidí, takže jen popadl to, co se mu líbilo nejvíc, aniž by vlastně věděl, co přesně to bere a položil to na pult.

„Čtyři šutry," zachrčel obchodník.
„Mám jen imperiální kredity."
„A co s nima budu asi dělat? Za ty si tady moc nekoupíš mladej. Šutry, nebo nic." Ethan se nepatrně pohnul a maličko poodhalil svůj imperiální odznak, který nosil na bundě pod pláštěm a mimoděk poodhalil i světelný meč. Obchodníkovi rázem ztuhly rysy ve tváři.
„Ééé... kredity budou stačit, pane." Změna v jeho tónu mluvila sama za sebe. Jindy by si moc, kterou měl, nejspíš užil, ale tentokrát na to neměl myšlenky. Zaplatil, popadl bochník a opět se ztratil v davu.

Až dál, v zapadlejších uličkách ve špinavější části města, vládl klid. Ethan zašel ještě hlouběji do města až se nakonec zastavil před jedněmi oprýskanými a všemi různými sprostými znaky pomalovanými dveřmi. Zabušil na ně. Dlouhou chvíli se nic nedělo až se za pronikavého vrzání pomalu pootevřely.

„To jsem já, matko." Dveře se otevřely dokořán. V nich stála postarší žena s vlasy dlouhými až do půli zad, ale zcuchanými a špinavými.
„Čekala jsem, kdy se objevíš. Buď ty, nebo ti tvoji vojáčci," mávla rukou, „Zavři za sebou, ať mi sem nejde ten imperiální smrad." Ethan protočil oči a překročil práh.
„Nejsou to žádní "mí" vojáčci. A tyhle řeči by sis taky mohla odpustit."
„Jaké? Urážky skvělého impéria? Všemohoucího a neporazitelného?" Neřekl ani slovo, jen matku pronikavým pohledem sledoval. „Kdyby to vaše impérium za něco stálo...," mávla rukou.
„Takové řeči jsou nebezpečné, mami. Mohlo by..."
„...By se mi něco stát? Ale nepovídej! A pak by to bylo ještě horší než teď, co? Rozhlídni se, hochu. O co by to mohlo být horší?" Místo, kde právě seděli, mělo velikost asi tak větší cely. Celé kovové, slabě osvětlené jednou lampou. Místo, kam se musela vměstnat kuchyně, ložnice, i úložný prostor. Vedle byla ještě jedna menší místnost, koupelna.
„Mohli by tě třeba zabít."
„A ty mě udáš?"
„Ne, jistě že ne. Přišel jsem tě požádat o pomoc." Nastala dlouhá odmlka. Oba si měřili toho druhého. Pak matka vstala a přinesla ke stolku jakousi černou hmotu.
„Vezmi si, určitě máš hlad."
„Hledám povstalce, mami. Slyšelas něco?"
Matka mu přistrčila misku blíž.
„Tady se toho zaslechne... jestli je něco z toho pravda..."
„Cos slyšela?"
„Ale tak. Různé zvěsti."
„Mami, prosím." Podívala se něj zkoumavým pohledem.
„Co jsem pochopila, obklíčili jste celou planetu. Jistě je dřív nebo později najdete."
„Na to nemám čas, matko. Mysleli jsme si, že je máme v pasti na pláních Ostraky, ale vykopali nějaký další tunel a celý ho pak vyhodili do vzduchu," mimoděk bouchl pěstí do stolu a prudce vstal.
„No jo, to je tak, když impérium přemýšlí."
„Matko, prosím."
„Zdá se, že ani impérium nezvládne všechno, že jo?"
Ethan už na to dál neměl nervy. Vylovil z pláště Pulioský bochník, který předtím koupil u obchodníka a položil ho na stůl.
„Chtěl jsem jen pomoc... buď zdráva, matko." Otočil se a zamířil ke dveřím.
„Možná by tě zajímal Kamenný les," zvolala za ním matka. Otočil se, kývl jakože rozumí a vyšel na ulici.
Se svou matkou měl hodně zvláštní vztah. Ani se tomu nedalo divit. Prakticky se neznali, za což mohlo impérium, ale to Ethan obstojně vytěsnil z hlavy.

Kamenný les se říkalo podzemnímu pohřebišti z dávných dob. Z dob, kdy planeta ještě patřila původním obyvatelům. Později se ale začaly šířit zvěsti, že je místo prokleté a tak tam místní přestali chodit. Postupem času upadlo v zapomnění, než ho pro svůj účel využili povstalci.
Pravda byla, že samotného by ho na tomto místě hledat nenapadlo. Bylo rozlehlé, protkané sítěmi tunelů z nichž některé nikam neústily. Navíc v tunelech mohlo číhat i jiné nebezpečí.
Tentokrát je prostě musel dostat. Osobně dohlédl na rozmístění jednotek a do labyrintu pod zemí je poslal hned z několika stran.

„Kapitáne, už nesmějí uniknout. Přesto se snažte alespoň některé dostat živé. Chci z nich získat, co jen půjde!"
„Pane!" Kapitán sklapl podpatky a v tu chvíli zmizel.

Ethan sám opatrně procházel spletitými chodbami tunelů. Jediné, co zaslechl, bylo občasné kapání vody. Později se však přidala také střelba. Vzdálená a tlumená, ale přesto tiše zajásal. Ať už to bylo kdekoliv, mají je. Rozdrtí je a bude konečně klid. Už se chtěl otočit a zamířit za zvukem střelby, když mu po zádech přeběhl podivný mráz. Podvědomě věděl, že by měl pokračovat v cestě dál, nevracet se.
Onen pocit se ho držel celou dobu a čím víc se blížil ke svému cíli, tím se stával silnějším. Pak se před ním cosi mihlo. Nastražil se. Ruka mu automaticky sjela k jílci meče a dál pokračoval se vší opatrností. Přimhouřenýma očima bedlivě zkoumal stíny před sebou.
Náhle se podivná šeď jeskyně modře rozzářila a vzduch proťal s ničím nezaměnitelný zvuk světelného meče. Jen tak tak stihl sáhnout po svém a těsně zarazil úder protivníka. V záři obou mečů ho konečně spatřil. Mladého chlapce. Mohl být tak o pět nebo i více let mladší než on sám. Zuby cenil jako zvíře a zcela očividně byl zaslepen touhou ho porazit.

Ethan odrazil prvotní útok a udělal krok zpět. Pořádně si chlapce prohlédl. Byl zraněný. Některý z vojáků ho trefil do pravé paže, která mladíkovi téměř bezvládně visela podél těla. To vysvětlovalo jeho zuřivost. Hned mu došlo, že svůj výcvik nedovedl příliš daleko, protože ovládání emocí bylo u Jediu na prvním místě. Na další rozmýšlení už ale neměl čas. Mladík se po něm vrhl a sekem shora se snažil překvapit. Neúspěšně. Ethan úder bez obtíží vykryl a odhodil zpět, až mladík klopýtl a zasypal ho řežbou svých útoků. Mladík jejich prudkost a razanci neustál a upadl. Ethan měl dokonalou příležitost svého soka dorazit, jenže to neudělal. Místo toho počkal, až se mladík zvedl a opět na něj zaútočil. Trochu si s ním pohrával jako kočka s myší, než jí zasadí poslední ránu. Útok se nesl v naprosto stejném duchu jako předtím a Ethan na něj byl připravený. Vykryl se a protočením zápěstí vyrazil nepříteli jeho meč z ruky a následně ho chytil.

Stáli naproti sobě a Ethan přemýšlel, co by teď měl udělat. Prostornější část jeskyně ozařovala rudo-modrá záře. Mladík se potil, jeho oči těkaly po možných únikových cestách, jenže k oběma musel projít kolem Ethana. Dýchal rychle a v jeho očích mohl číst nenávist a opovržení.
Z pohledu své práce by hocha neměl nechávat na živu, jednak to byl... nebo by měl být Jedi a jednak se přidal k povstalcům. Na druhou stranu proti němu stálo ještě dítě.
Ani jeden nic neříkali. Mladík stál na místě jako přikovaný a Ethan přecházel sem a tam. Pak náhle mladík podivně ztuhl. Za nedlouho padl na kolena a svou zdravou paží se chytil za krk. I kdyby nezaslechl přízračný dech svého mistra, by Ethan věděl, co se děje. Lord Vader se přišel na celou situaci podívat osobně.

„Co se děje, učedníku? Zbav se toho povstalce!"
„Ale mistře..." Vader se na něj prudce podíval.
„Snad ti ho není líto. Jediové jsou zhouba galaxie. Musí být vymýceni do jednoho! Ukaž mi jeho meč." Ethan mu jej podal a jeho mistr si ho prohlédl. Pak, aniž by padlo jakékoliv varování, se jeskyní rozzářil další červený meč a Ethan reagoval zcela instinktivně. Mistrovu čepel zarazil těsně nad mladíkovou hlavou. Jejich červené meče se křížily jeden přes druhý až Vader ten svůj stáhl.
„Co to má znamenat, učedníku?" Ethan sklopil hlavu, než se svému mistrovi dokázal podívat do tváře. Jednal instinktivně a sám sobě nedokázal odpovědět na otázku proč.
„Počkejte, mistře," trochu nejistě přešlápl a konečně se Vaderovi podíval do tváře. „Třeba by nám mohl být prospěšný. Mohli bychom ho použít proti nim. Však už pár takových bylo."
„O tom ty ale nerozhoduješ." Ledový tón jeho mistra dával jasně najevo, že tady diskuze jednoznačně končí. Mezitím se kus za nimi objevili dva vojáci.
„Lorde Vadere, jeskyně jsou čisté, žádní další povstalci tu nejsou."
„Výborně. Konečně bude od té havěti pokoj," otočil se k Ethanovi a natáhl paži. "Tvůj meč." Ethan měl na jazyku námitku, ale nakonec si ji rozmyslel. Sklopil hlavu, aby alespoň nějak skryl nelibost ve tváři, na výběr však neměl. Podal mistrovi svůj meč.
„Odveďte ho na loď. My si ještě promluvíme." Ethan na to neřekl nic. Věnoval poslední pohled mladíkovi, který měl strach vepsán do tváře ještě víc, než předtím, pak se otočil a za doprovodu obou vojáků odcházel. Když jeskyni opět ozářila červená barva, otočil se. Právě ve chvíli, kdy mladíkova hlava dopadla na zem.

Chapter Text

Ethanova kajuta vypadala jako místnost jeho matky na planetě. Koneckonců nepotřeboval v ní nic jiného než postel, nějaký úložný prostor na své věci a stolek na odkládání. Útulná sice nebyla, ale na tom nezáleželo. Netrávil v ní téměř žádný čas.
Teď si však připadal jako v cele. Vojáci dveře zamknuli a on se zoufale začínal nudit. Se vzrůstající nudou se zvětšoval také jeho vztek. Připustil si, že možná jednal jako zbabělec a toho kluka měl prostě zlikvidovat hned, přesto mu reakce jeho mistra přišla přehnaná.
Vyskočil z postele, na které do té doby netrpělivě poposedával, a začal přecházet vedle ní. Pěstí jedné ruky bušil do dlaně druhé. Nespravedlnost, neúcta, blbost, pitomost... běželo mu hlavou takových věcí až si nakonec vlastně nebyl jistý, co cítí. Nenávist? Ta to nebyla. Ukřivdění? Ani to nebylo docela ono. Zkrátka toho cítil najednou tolik, že prostě nevěděl, co přesně to je. Věděl jediné. Cloumal jím ohromný vztek.

Dveře se náhle otevřely a do kajuty vstoupil lord Vader. Jeho mohutná postava zaplnila téměř polovinu místnosti a jakoby se už tak stísněný prostor stísnil ještě víc. Ethan mu stihl věnovat jediný pohled plný vzteku, a pak už tvrdě dopadl na kolena před svého mistra. Pokusil se vstát, ale neměl nejmenší šanci. Neřekl vůbec nic. Na mistra se nedíval. Spíše jakoby zkoumal detaily na jeho botách. Vlastně spíš vyčkával, co se bude dít. Kdyby se měl přiznat, cítil nejistotu. Ani ne tak strach, jako spíš onen nejistý pocit, kdy se v blízké době může stát cokoliv.

„Zklamal jsi mě, učedníku," promluvil Vader po dlouhém mlčení. „Myslel jsem, že skutečně víš, co chceš. Že sis vědom čemu ses upsal. A ty bys nechal žít takovou špínu..."
„Tu holku jste nechal!" odpověděl tak vzdorovitě, jak jen dokázal a konečně se narovnal, aby se mohl podívat svému mistrovi do očí.
"„Ta holka, jak říkáš, v sobě měla nenávist, strach a zlobu. A navíc velice dobře cítí sílu," odmlčel se. „Možná dokonce lépe, než ty sám."
Jestli mohlo Ethana něco ještě více rozdráždit, tak to bylo právě tohle. Uvědomoval si, že ho mistr pouze dráždí, ale sám moc dobře věděl, že s jeho Silou je něco špatně a tohle ponížení zabolelo víc, než jindy.
„No, možná je ta holka nakonec lepší než vy, mistře! Když tak skvěle cítí Sílu, skvěle bojuje a likviduje jednoho nepřítele impéria za druhým, možná bychom vás měli nahradit. Beztak vaše vedení kosí všechny bez rozdílu a vám je to úplně jedno. Jste prostě..."

Přestřelil. Vztek v něm překypěl natolik, že se jednoduše přestal ovládat. Nezáleželo mu na tom, co se stane, co řekne, nebo co udělá. Zapomněl však, proti komu stojí. Byť za normálních okolností byl v Síle silný, na Vadera neměl.
Ten ho teď uchopil jednou rukou za hrdlo a tvrdě ho přirazil ke zdi.
„Dobře si zapamatuj má slova, učedníku. Řeknu ti je totiž pouze jednou. Tvá omluva bude to nejmenší. Pokud mi ji přijdeš říct osobně, přijmu ji. Pokud tě přivede někdo jiný, pak omluva budou tvá poslední slova."
Co to mělo znamenat, to netušil. Jeho mozek nedokázal přemýšlet, protože se mu dostávalo stále méně a méně kyslíku až nakonec omdlel.

Chapter Text

Probudil ho ohlušující rachot. Zem se jemně otřásala a tváře mu ovíval lehký vánek. Otevřel oči a prudce se posadil. Vzápětí svého činu trpce litoval. Oslnivé světlo ho skoro oslepilo, proto si oči na chvíli zakryl rukou. Kolem se vznášel drobný rozvířený písek, díky kterému si uvědomil, že má krk jako v jednom ohni a v hlavě mu nepříjemně tepe. Jeho tělo navíc začalo registrovat také nepříjemně vysokou okolní teplotu. Konečně spustil ruku dolů a rozhlédl se.

„Průšvih..." Na nic jiného se nezmohl. Seděl na okraji malého lesíka. Po pravé straně trochu zeleně a stromů, po levé holá poušť. A všude okolo ani známka po někom nebo něčem živém. Prohledal se a s hrůzou zjistil, že u sebe nemá absolutně nic. Jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení. Rázem pochopil, co Vaderova slova znamenala.
„Udělal ze mě lovnou zvěř!" odplivl si do písku, sotva se postavil a přemýšlel, co bude dělat. Neměl tušení na jaké planetě ho vysadili, neměl u sebe vůbec nic a horko sálající všude kolem mu znesnadňovalo dýchání i myšlení.

Věděl jediné, nemohl zůstat tam, kde ho seděl. Doufal, že brzy narazí na nějaké obyvatele a jen se modlil, aby to nebyli ozbrojení banditi nebo něco podobného.
Vešel do řídkého lesíka, který alespoň částečně poskytoval ochranu před sluncem a toužebně se rozhlížel, jestli někde nezahlédne vodu. Moc daleko však nedošel. Začalo se smrákat a to velice rychle. Během deseti minut už si neviděl ani na špičku nosu. Nechtělo se mu tábořit na místě, o kterém nevěděl vůbec nic, ale poté, co asi potřetí zakopl, došel přece jen k názoru, že bude možná lepší opřít se o strom, trochu se prospat a počkat, co přinese další den.

Usnout pořádně nedokázal. Vzbudilo ho sebemenší zašustění a neustále pak očima pátral ve tmě a snažil se zahlédnout potenciální nebezpečí. Nikde ale naštěstí nebylo ani živé duše.
Ráno se probudil s pořádnou žízní a kručícím žaludkem. Musel si nutně sehnat alespoň vodu. Jenže pít z pramene na planetě kterou neznal, to se rovnalo šílenství. Klidně to mohly být nějaké jedovaté prameny, byť na první pohled se zdály lákavě. A totéž platilo i o bobulích rostoucích na okolních keřících. Mohlo jít o ovoce, ale klidně také velice prudký jed.
Zahnal myšlenky na něco k snědku a pustil se do dalšího průzkumu. Štěstí se na něj usmálo a nebyl na cestě déle než hodinu, když před sebou spatřil malou karavanu.
Čtyři muži. Tedy nejspíš, měli zahalené obličeje a shrbené postavy. Jakmile ho spatřili, všichni popadli do rukou zbraně. Jediným pohledem pochopil, že nebyly jejich. Šlo o klasické blastery impéria. Zvedl rychle ruce do výše pasu, aby na ně viděli.

„Jen klid. Nemám zbraň." Jeden ze zahalenců ho obešel a pořádně si ho prohlédl.
„Fakt nemá. Tenhle nemá vůbec nic."
„Něco mít musí! Prohledej ho!" zavrčel další. První k němu přistoupil a prohledal ty jediné dvě kapsy, které měl na kalhotách. Nebylo v nich nic víc, než jen kousky větviček.
„Fakt nemá vůbec nic."
„A co jeho život. Třeba by nám za něj něco dali." Ethanovi blesklo hlavou, že to je to poslední, co potřebuje, ale potěšilo ho, že nemají tušení, co je zač. Kdyby měli, patrně by už měl nasazená pouta a to ještě v tom lepším případě.
„Co seš zač, člověče?" štěkl třetí.
„Poutník," odpověděl Ethan a snažil se přitom nemlaskat. Seschlé rty se mu nepříjemně lepily k sobě.
„Ňáky méno máš, ne?"
„Říkají mi Liam."
„Liam? To nejni moc originální, co?" rozchechtali se. Ethan pokrčil rameny.
„Takhle mě pojmenovali, co nadělám? Za mou hlavu toho moc nedostanete, ale když mi ukážete cestu do nějakého města nebo vesnice, budu vám dlužen."
„Jo, dlužen. A kdy nám to asi tak vrátíš, co?" chechtal se dál první z cizinců.
„Nevím, ale budu na vás myslet."
„Tady žádný města nejsou, mladej. Ty velký jsou na druhý straně planety a tam bys pěšky nikdy nedošel. Upaluj tamtím směrem," ukázal za sebe, "A narazíš na malou vesničku. Možná ti tam daji alespoň slušný hadry." Následoval další hromový smích a všichni čtyři cizinci se dali do pohybu. Ethan poděkoval. Nepochyboval, že kdyby věděli, co je zač, skončil by daleko hůř. Zpráva o tom, že ho hledají se tedy ještě nestihla rozšířit. Ale to byla jen otázka času.

K večeru už sotva šoural jednu nohu před druhou. Hlad by nějak zvládl, ale žízeň se začínala stávat nesnesitelnou. Sucho v ústech i kolem nich skoro začínalo pálit. Když potom uviděl na obzoru první domky, malinko pookřál. Tma ho halila jako nějaký přízrak sem tam osvětlený mdlým světlem lampy.
Došel do liduprázdné vesnice. V oknech několika domků si všiml světla, někde nezahlédl ani to. Zdálo se to zvláštní. Většinou nějaký život panoval i po setmění všude, ale tady k tomu nejspíš měli důvod. Po chvíli si začal připadat jako na Tatooinu. Přestože věděl, že tohle jistě není jemu dobře známá planeta, architektura domků se zase o tolik nelišila.
Pomalu začínal přemýšlet, na které dveře zabouchá, když se po jeho levé ruce jedny dveře otevřely a ven vykoukla žena. V ruce držela cosi plechového. Malého droida.

„Ty plechovko jedna ničemná! Takových kreditů a funguje to stejně jako impérium!" Praštila s droidem o zem přede dveřmi a už na půl mizela uvnitř, když si všimla Ethana.
„Nemáte trochu vody, prosím?" Na jeho hlase se začínalo sucho projevovat.
„A ty seš kdo jako? Takovýho otrhance si domů nepustím!"
„Počkejte, mohl bych vám pomoct s tím droidem." Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo.
„Nevěřím ti. A tohle, to je kus šrotu."
„Neublížím vám, slibuji." Nedal se odradit. Žena si ho zkoumavě prohlédla, pak se rychle rozhlédla na obě strany a mávla na něj rukou.
„No, tak dobře. Vezmi tu hromadu šrotu dovnitř."
Ethan posbíral kousky na které se droid rozpadl a vykročil za ženou. Celkem ho překvapilo, kolik uvnitř měla místa. Napočítal na první pohled čtyři místnosti a docela veliké.
„Hoď ho tady na stůl. Nářadí najdeš támhle," ukázala na stolek, který přetékal součástkami a mezi nimi se povalovalo nářadí. „Nic světoborného ale nečekej. Není kde brát lepší věci."
„Hned na to kouknu. A neměla..."
„No jo, udělám ti něco k snědku."
Za pár minut mu přinesla hrnek vody. Vyprázdnil ho na jediný lok a žena se na něj zkoumavě zadívala.
„Díky," pousmál se. "Dlužím vám asi vysvětlení, že?"
„Čeho?"
„Nevěříte mi. Cítím to," pousmál se a žena se zatvářila rozpačitě.
„Musíš pochopit, že v noci tu ven nikdo nechodí. Vlastně máš docela štěstí."
„Proč?"
„Chytají tu lidi. Kdo si nedá v noci pozor, skončí někde jako levná pracovní síla nebo na trhu s otroky."
„Myslel jsem, že trhy s otroky jsou zakázané, impérium..."
„Prosím tě, impérium," máchla žena rukou „Impérium nezajímáme. Naše planeta není významná skoro ničím, jen zásobovacími doky na druhé straně planety. Ale když tu sem tam někdo zmizí, myslíš, že s tím někdo něco udělá?" vrtěla hlavou a přitom se jí v obličeji usadil zvláštní výraz. „Ale s tím se nedá nic dělat, půjdu ti připravit něco k snědku."
Ethan se za ní ještě nějakou dobu zaraženě díval. Patřil k elitě impéria a tenhle všední život mu byl na hony vzdálený. Že je krutý, to věděl, ale neměl tušení, jak moc.
„K čemu je ten droid?" zeptal se, když mu žena přinesla misku s večeří.
„Ke všemu. Má být univerzální. Je to sice pravěký model, ale prý furt stačí. Poklidí, opraví, uvaří... znáš to. Kecy reklamy, ale skutek utek. Koupíš to a za měsíc vyhodíš, protože se mu poškodí čip nebo paměť. Tenhle uklízel tím stylem, že všechno házel na hromadu a chtěl ji zapalovat. Hlásil u toho, že prý dezinfikuje, aby chránil před nákazou...," mávla do vzduchu kusem nějakého hadru. „Kdyby mi nechtěl podpálit barák, asi by mi to přišlo i vtipné." Ethan se pousmál.
„Nářadí moc nemáte, nevím, jestli zvládnu zázrak, ale vynasnažím se."
„Zázraky zvládá jenom impérium, chlapče," houkla žena ironicky na cestě zpět do kuchyně.
Droida celého téměř rozebral než přišel na to, že problém byl pouze v jedné pojistce, která zkratovala a vzala sebou okolní obvody. Zejména ty starající se o čistotu prostředí.
„No, myslím, že jsem to opravil," zabručel, když konečně přidělal novou pojistku. „Nevím, jestli to bude úplně bez potíží, tahle pojistka tam nepatří, ale minimálně fungovat by to mělo. A pak bych vám asi doporučil, abyste pořídila tu správnou a vyměnila je." Poskládal droida do původního stavu a zapnul ho. Droid chvilku zmateně popojížděl po místnosti.
„Dáte si šálek čaje, pane?" zeptal se potom.
„Ne, děkuji."
„Ukliď támhle tu hromadu!" nakázala mu pravá majitelka.
„Provedu, provedu," zahlaholil droid plechovým hlasem a dal se do úklidu. „A ať je vše na svém správném místě! Ne, že zase budu hledat nádobí v koupelně!" Ethan se musel u jídla zasmát.
„Odkud jsi?"
„Já cestuji. Nikde se dlouho nezdržím."
„Ale odněkud přeci pocházíš." Nastala delší odmlka.
„To by bylo na dlouhý příběh. Není to úplně snadné vysvětlování. Ale moc děkuji za přístřeší. Zdá se, že nebýt vás, mohl jsem také skončit jako obyčejné zboží." Žena smutně přikývla.
„Ale pomohl jsi mi. Ten droid je pro mě důležitý. Navíc, jednu noc se nic nestane. Věci si odlož támhle," rozhlédla se "Kde máš věci?"
„Nemám nic než to málo, co mám na sobě," pousmál se. "Měl jsem takové menší nedorozumění s jednou bandou a tohle je tak nějak všechno, co mi zůstalo."
„Ah, to je mi líto. No, možná tu pro tebe ráno ještě něco najdeme. Pojď, uděláme ti místo na spaní."
Postel byla v domě jen jedna, ale z dek a různých přikrývek se povedlo udělat pro Ethana příjemné hnízdečko na zemi.
„Budeš potřebovat ještě něco?"
„Ne, jste moc hodná, děkuji," zavrtěl hlavou. Nechtěl obtěžovat víc, než nezbytně musel. Už tak toho pro něj udělala mnoho.

Ranní probuzení přineslo daleko víc příjemnějšího, než to předchozí. Do domku prosvítalo pár slunečních paprsků a vypadalo to na v celku hezké, a velice horké, ráno. Posadil se a chtěl si promnout oči, když ho vyděsil malý droid, který na něj zíral z bezprostřední blízkosti.
„Dáte si čaj, pane?" Jeho plechový hlas zněl Ethanovi v uších jako dunění hromů.
„Ne, děkuji." Droid na něj stále zíral až mu nakonec nezbylo nic jiného než ho jemně, ale důrazně odstrčit, aby si jel po svých.
„A hele, sluníčko se probudilo!" Široký úsměv na tváři ženy ho přinutil se také usmát. Stála ve dveřích kuchyně s utěrkou přes rameno a tvářila se daleko spokojeněji než předchozího večera.
„Dobré ráno," popřál jí. „Zdá se, že ten droid bude opravdu fungovat."
„Jo, řekla bych, že bude. Podívej, uklidil snad všechno, co se dalo. Díky ti."
„To nestojí za řeč. Také jste mi pomohla. Ale... asi bych už měl jít," a po chvilce dodal, "Mám před sebou dlouhou cestu."
„Kam půjdeš?"
„To nevím. Většinou tam, kam mě nohy zanesou. Ale nejdřív se musím dostat z planety. Bez lodi se neposunu."
„To tady nenajdeš. Budeš muset na jižní polokouli, do měst. Tam bys mohl najít někoho, kdo tě za nějakou službičku vezme pryč."
„Takže vlastně potřebuji jen sehnat někoho, kdo mě vezme do města."
„Jo, to je fakt," přikývla žena. „Ale takhle raději ne. Vypadáš jako zločinec, musíme s tebou něco udělat, pojď sem." Ethan se přitom přirovnání maličko zarazil, ale něco na tom bylo. Z velké bedny vytáhla starý a ošuntělý plášť.
„Hoď to na sebe." Ethan poslechl a žena spokojeně přikývla. „Jo, teď vypadáš trochu líp. A ještě by sis mohl vzít tohle," podala mu starou brašnu. „Není to nic extra, ale rozhodně lepší než nic."
„Děkuji," usmál se na ni. "Chybí mi už jen nějaká zbraň," posteskl si.
„Zbraně tu žádné nemám, bohužel," zavrtěla žena hlavou.
„A k čemu je támhleta tyč?"
„To je kus šrotu. Schovávám to, kdyby se to přece jen někdy hodilo..."
„A vadilo by, kdyby..."
„Klidně si ji vezmi. Co já s ní? Do teď jsem ji nepotřebovala." A podala ji Ethanovi. Pravděpodobně šlo o součástku nějakého většího droida nebo možná nějakého přístroje. Proti blasterům by s ní sice neuspěl, ale měl o mnoho lepší pocit.
„Děkuji," zopakoval. „Asi už bych měl opravdu jít." Přehodil si tyč do druhé ruky a došel pomalu ke dveřím.
„Počkej, vezmi si ještě tohle," podávala mu několik zaprášených pytlíčků. „Nikdy nevíš, kdy bude třeba něco k snědku."
„To si vzít nemůžu."
„Nekecej a ber!"
„Určitě sama máte málo."
„Dost na to, abych ti tohle mohla dát. Tak ber!"
„Jste laskavá, snad budu mít jednou příležitost vám to oplatit."
„No, třeba. A teď už vážně jdi než ti dám ještě něco." Vyprovodila ho za srdečného smíchu. „A dávej pozor, hlavně po setmění!"

Slunce stálo vysoko na obloze a venku panovalo příšerné horko. Ethan procházel téměř lidu prázdnými ulicemi. Rychle pochopil, že místní v takovém horku ven moc nevycházejí. A ani se jim nedivil. Pracovat v tomhle počasí se dalo jedině v dobře klimatizované místnosti.
Bloumal v myšlenkách, dokud ho nezaujal plakát vyvěšený na protějším domě. Došel k němu a zůstal jen nevěřícně zírat. Na plakátě spatřil svou podobiznu a pod ní veliký nápis:
"Zrádce impéria. Odměna za dopadení 50 000 kreditů. Pouze živého, za mrtvého nulová odměna."
„To snad ani není vtipné...," zahuhlal si polohlasem pro sebe. „Dobře si to pojistil," odfrkl si. Napadlo ho, že tak snadné to nebude, ale že na něj vypíší takovou odměnu... Vlastně ho potěšilo, jakou cenu by za něj mistr zaplatil, problém byl v tom, že kdyby se nechal přivést živý, sice by mistra našel, spolu s ním by ale také našel smrt a na tu se příliš netřásl. Zbývalo jít tou složitější cestou. Najít Vadera osobně, jedině tak ho nejspíš nezabije hned, jak ho uvidí. To se ale řeklo daleko snáz než dělalo.
Rozhodně věděl, že svou tvář nesmí nikomu ukázat a že nutně potřebuje zbraň. Kovová tyč se jako zbraň hodila možná v pravěku, rozhodně ne teď.
Otočil se, protože tady už neměl co dělat. Hlavou mu ovšem projela tupá bolest a vše před očima rázem zčernalo.

Chapter Text

***

„Ethane! Tohle neplatí, zase podvádíš!"
„Co kecáš? Hrál jsem fair!"
Kolem pobíhalo asi šest, nebo sedm dětí. Nikdo z nich nemohl být starší než sedm let. Házeli si s plochým diskem a snažili se jím trefit Orfské ovoce. Šťavnatý a sladký plod rostoucí až vysoko ve větvích a velmi špatné dostupný.
„Mě už to nebaví, pojďte hrát něco jiného." Tenký hlásek malé holčičky se jemně rozléhal okolím. Ostatní přikyvovali. Tohle ovoce bylo zkrátka nedobytné.
„Hej, děcka, mazejte už domů, brzy bude tma." To na děti volal postarší muž, který kolem projížděl na malém skútru.
„Jéé, zase jsme stihli tak málo." Reptalo několik z nich. Ethanovi se také nechtělo. Trávit čas venku se svými přáteli, to ho bavilo. Nakonec ale přeci jen poslechl a odloudal se domů. Jejich dům vypadal obyčejně, ale na běžné poměry si žili docela hezky. Jednopodlažní domek na předměstí s malou zahrádkou, kde jeho otec pěstoval různé plodiny. Zejména ty z jiných planet. Byl to totiž obchodník. Vozil domů ze svých cest různé věci a některé pak pěstoval a prodával.
Matku nikdy nepoznal. Nevěděl, co se s ní stalo. Otec mu řekl, že ji unesli, když byl nemluvně. Ale kdo ji unesl a proč? To se nikdy nedozvěděl. Stát se s ní mohlo tedy vlastně cokoliv.
Žádné sourozence neměl. Neměli ani žádného domácího mazlíčka. Otec na to zkrátka neměl čas a on byl, podle jeho názoru, moc malý na to, aby se o nějakého staral. Beztak neustále běhal venku.
„Zase jdeš pozdě, Ete," přivítal ho svým hlubokým hlasem. „Umyj si ruce a sedej rovnou ke stolu." Poslechl. Procházel právě kolem holovizoru. Většinou přenášel přímý přenos těch nejdůležitějších informací z celé galaxie.
„To je strašný, co se teď děje," hučel si spíš pro sebe jeho otec. „Neustále se to někde mele. Jsem moc zvědavý, kdy si někdo vzpomene i na naši planetu..."
„Ale my nejsme ničím důležití, že ne tati?"
„Ne, Ete, nejsme. Není tu nic extra, o co by se nové impérium mělo zajímat. Neboj se. Tady se nic nestane."

***

Probral se až o mnohem později. Všude vládla tma. Okolí osvětloval malý oheň a vesele praskal do ticha. Chtěl si sáhnout na hlavu, která mu třeštila jako sto zvonů, ale zjistil, že je svázaný. Ruce i nohy. Ležel na boku, a tak se alespoň převalil na záda. Jinak tichou nocí se začaly ozývat šoupavé zvuky.

„Buď zticha, mladej, já se chci vyspat!" okřikl ho něčí vysoký hlásek.
„Necítím ruce!"
„Ty Vader nechce, pokud ti upadnou, žádná škoda." Ethan protočil oči a pomyslel si, že ten někdo je tupec.
„Jak jsi věděl, kdo jsem?"
„Sledoval jsem tě už od včerejška. Měl jsem štěstí."
„A čekal až do rána?"
„No, to vidíš, ne?"
„Proč?"
„Abych se nemusel dělit, ty blbče!"
„S kým?"
„U všech planet, co jsi vlastně zač, že je na tebe vypsaná taková odměna? Za takového pitomce by snad Vader takový prachy nedal, ne?" Ethan na to nic neřekl.
„Kde je vůbec teď?"
„Kdo? Vader? Nemám tušení. Až tě dostanu na loď, pošlu jim zprávu a oni mně souřadnice, to je přece jasný, ne?"
„Hmm...," zahučel Ethan. „A nebojíš se?"
„Čeho jako?"
„Že tě třeba sejmu dřív, než mě stačíš předat."
„Ale prosím tě." Vysoký hlásek se začal chechtat. „A co bys mi asi tak udělal? Nemáš žádnou zbraň."
„To je fakt." připustil Ethan, „Tak co kdybys mi rozvázal ruce, fakt je necítím."
„Tos uhád, mladej."
„Vždyť nemám zbraň!"
Došla k němu poměrně vysoká postava. Do obličeje jí však přes oheň neviděl.
„Jestli se ale o něco pokusíš, tak tě sejmu, rozumíš?"
„Jasně," natáhl k únosci ruce a ten mu je neochotně rozvázal, pak ustoupil o krok stranou a stále ho měl na mušce.
„Dík, to je lepší," mnul si zápěstí. Tahle energopouta se strašně zařezávala do kůže a vznikaly pak dost ošklivé boláky.
„Dej ruce za ten strom," poručil mu únosce.
„Proč?"
„Abys náhodou nevzal roha, proč asi? Snad si nemyslíš, že tu nad tebou budu celou noc stát!"
„Ale to ty ruce za chvíli zase neucítím!"
„To už není můj problém. Dělej!"

Ethan dal ruce neochotně a velice pomalu okolo stromu a ve chvíli, kdy muž vykročil, prudce vytrčil jednu ruku a Silou ho udeřil přímo do prsou. Muž takovou sílu nečekal a pozpátku odlétl několik metrů. Úplně to ale nezabralo, protože se omráčeně začal zase zvedat. Ethan měl pořád svázané nohy, jediným skokem se ale dostal až ke zbrani ležící na zemi a na nic nečekal. Díra, jakou zbraň vypálila muži do hrudníku, překvapila i jeho samotného. Pálil z velké blízkosti, to byla pravda, ale takový účinek nečekal.
Neměl tušení, co to je za zbraň. Už o takových slyšel, ale ty měly být zakázané. Mezi nájemnými zabijáky a lovci se však našly kousky, za které by skončili na dlouhou dobu v chládku, to věděl.
Jeho jediným štěstím byl fakt, že tenhle únosce patřil k té partě tupců, kteří vidí mraky peněz, opravdu ale neumí nic. A navíc mu řekl docela důležité informace. Pokud tedy chce mistra najít, musí sehnat imperiální kódy. To se zdálo jako snadný úkol, ale kódy se neustále měnily a sehnat ty aktuální tak nešlo jen tak.
Tedy, bylo to těžké, když se nemohl nikde veřejně ukázat. A kódy bez prokázání totožnosti neměl jak získat.
Alespoň se ale dozvěděl jiné věci. V první řadě zjistil, že tenhle rádoby lovec vlastní skútr. Sice nějaký předpotopní model, ale do města by s tím dojet mohl. Kromě toho získal zbraň. Pouze jednu, což ho udivilo, protože lovci většinou nosili alespoň dvě a to přinejmenším, ale ve výsledku si rozhodně nestěžoval. A nakonec nějaké zásoby a pár užitečných věcí.
Nemohl si však být jistý, že je nesledoval i někdo další. Uhasil proto oheň a na skútru ujel několik kilometrů než opět zastavil.
Les se zdál stejně tichý a klidný jako předtím. Oheň se rozdělat neodvážil. Opřel se zády o strom, jako první noci a pomalu upadl do neklidného spánku. Přepadaly ho v něm příšery, dopadli lovci a v dálce zahlédl také svého mistra.

Ráno ho přivítalo nepěkné počasí. Z nebe padaly provazce vody a všechno bylo absolutně promáčené. Rozmrzele nasedl na skútr a snažil se vytěsnit z hlavy chlad, který se mu zažíral pod kůži. Na druhou stranu ho napadlo, že by se po něm třeba nemusel nikdo shánět. Šlo však jen o zbožné přání.
Jízda v takovém počasí byla pomalá a zdlouhavá. Navíc nevěděl, kudy přesně se dát. Únosce neměl nic. Kompas, mapu, navigátor. Nic. Skútr ovšem jedno tajemství skrýval. Tenhle model si zřejmě někdo upravil, protože v něm našel navádění k nejbližší čerpací stanici a ta musela být v nejbližším městě. Nakonec tedy přece jen získal přesný směr.
Od rána do večera, pouze s občasnými zastávkami, strávil v sedle skútru. Bolelo ho celé tělo a nesmírně se těšil až si najde nějaký nocleh. Pokud vůbec byla taková možnost. Neměl tušení, kam vlastně dojede.
Že to bude poněkud problém, to pochopil záhy. Zastavil na okraji jedné písečné duny a pod ní se zjevilo tisíce a tisíce rozzářených světel. To nebylo jen městečko, to muselo být největší město široko daleko. To sice znamenalo, že tam určitě sežene nějakou loď, která ho odveze, zároveň ale věděl, že tam také ¨najde spoustu těch, kteří by ho moc rádi předali do spárů impéria.
Zpět však nemohl. Nakopl proto skútr a dorazil až na práh životem tepajícího města.

Chapter Text

Město ho přivítalo se všemi svými neuvěřitelnými možnostmi, ale také nebezpečími. Na poslední chvíli si všiml hlídky kontrolující každého, kdo chtěl do města vstoupit. Neměl nic, čím by se prokázal. Hlavně by se ani prokazovat nemusel. Plakáty visely téměř na každém rohu a jeho portrét tak už znala nejspíš většina galaxie.
Otázkou bylo, co dál. Když se nedostane do města, nedostane se ani k žádné lodi. Musel rychle něco vymyslet. Dřív, než si ho někdo všimne.

„Hej, mladej!" Prudce se otočil, ale nikde nikoho nespatřil. „Máš moc pěknej skútr." Ze tmy za ním vystoupili dva muži. V otrhaných šatech a s elektrobiči se pomalu blížili k němu.
Ethan sesedl a otočil se čelem k nim. Jediným rychlým pohledem se ujistil, že zbraň, kterou sebral únosci, kouká napůl z brašny a je připravena k použití. Vedle ní vyčuhoval také konec kovové tyče. Násilí chtěl ale použít až jako poslední možnost. Necelých dvě stě metrů před nimi stála kontrola. Jakýkoliv větší rozruch by přitáhl nechtěnou pozornost. Zvlášť ještě se zakázanou zbraní.
„Jo, a je taky můj," odpověděl a posunul si ruku tak, aby tyč mohl bleskově vytáhnout. Adrenalin se mu postupně rozléval tělem a smysly se pomalu zbystřovaly. Odhadoval oba muže a snažil se předpovědět jejich další kroky.
„Ne ale na dlouho, mladej," zasmál se chraplavě vyšší z obou mužů a šlehl po něm bičem. Ethan nečekal, vytáhl tyč a uskočil stranou. Po dopadu biče na zem to ošklivě zapraskalo. Ethan nepochyboval, že jestli ho tímhle zasáhnou, pravděpodobně ho to nezabije, ale rozhodně absolutně znehybní.
„Snad se s náma nechceš prát! A ještě s tím párátkem," vyprskl ten menší. Neodpověděl. Vyčkával a měřil si oba muže pohledem. Teď už neměl čas natáhnout se po zbrani. V duchu jen zalitoval, že sáhl vedle.
„Moc rád bych odtud odešel v klidu, ale asi takovou možnost mít nebudu," pronesl klidně. Dokonce se lehce uchechtl.
„Prej v klidu!" Další šlehnutí bičem a Ethan byl opět nucen odskočit. Přemýšlel. Neměl sám jen s kovovou tyčí šanci se k oběma přiblížit, aniž by dostal přímý zásah. Potřeboval něco, co ani jeden z těch dvou pobudů neměl. Sílu.

Rychle se rozhlédl a všiml si velké trubky trčící za oběma muži ze zdi. Soustředil se na ni.
„Hele, co to ten šmejd dělá?" Nečekaně vyvedl oba dva z míry natolik, že na něj nezaútočili. A to stačilo. Natáhl ruku a přitáhl ji k hrudi. Trubka následovala pohyb jeho ruky. I když ne tak úplně, jak zamýšlel. Chtěl jí trefit oba dva zároveň, ale nedostatečné soustředění způsobilo, že se ve vzduchu otočila a trefila jen jednoho z mužů. Ten zaúpěl bolestí a svezl se k zemi. Alespoň to ale stačilo, aby stihl přiskočit k druhému muži, který najednou nevěděl, co se děje a vší silou ho tyčí praštil přes bránici. Muž zavrávoral, ale neupadl. Naopak ho útok očividně velice rozčílil a šlehal proto po Ethanovi bičem, jak jen mohl. Ten sotva stačil uskakovat. Pak se muž náhle zarazil. Jakoby ho něco zasáhlo. Strnule chvíli hleděl před sebe a pak se bez známek života skácel k zemi.
Ihned pochopil, co se stalo. Jejich rvačka neunikla hlídce, která nedaleko kontrolovala všechny, kteří chtěli projít do města. Vypálili po útočníkovi s bičem a už mířili i na Ethana.

„Stůj! Ani se nehni, nebo do tebe nadělám díry!" Hlas vojáka se rozléhal ztichlou ulicí. Ethanovi hlavou běžela spousta myšlenek. Rozhodně ale nehodlal zůstat na místě a nechat se chytit.
Ke skútru už nemohl, to by hned chytil několik ran. Mohl jedině zmizet do postranní uličky, ze které se vynořili ti dva.
„Zahoď tu tyč a hezky v klidu ruce nad hlavu!"
„No, to určitě...," odsekl spíš pro sebe Ethan a kotoulem vpřed se vrhl k postranní uličce. Trochu se rozhodl spoléhat na fakt, že muška imperiální armády byla poněkud nepřesná. A zabralo to. Tedy skoro.
Nebyl dostatečně rychlý a o rukáv levé paže mu škrtla jedna ze střel. V běhu mu to však nijak nebránilo. Vyskočil na nohy a sprintoval temnou ulicí.
Kolem něj rudě zářily střely z blasterů. Měl jedinou šanci, utéct. Shazoval proto cestou všechno, co mohl. Tu bednu, tu nějaký koš s podivnou tekutinou, tu hromadu starých čipů.
A měl štěstí. Jakmile měl možnost, zahnul vpravo a dál upaloval daleko užší uličkou. Ta ovšem dál nevedla. Zaběhl do slepé.
Proklínal sám sebe. Důvěru v prudkou inteligenci vojáků neměl, ale tady ho najdou, dřív nebo později, a on neměl kam uniknout.
Vzteky nakopl kus šrotu válejícího se na zemi. Odlétl a trefil malinké okno těsně nad zemí.

„Hej! Co je jako?!" Okénko se otevřelo a z něj na něj koukal čísi obličej. Chtěl odpovědět, ale blížící se vojáci ho donutili se otočit.
„Vlez sem, dělej!" Neváhal. Protáhl se okénkem na poslední chvíli. Z ulice zaslechl zmatené hlasy vojáků. Neměli ani tušení, kam se mohl vypařit.
„Co jsi zač?" S ústy dokořán na něj zírala mladá holka. Mohlo jí být asi tak patnáct. Prohlížela si ho skoro rentgenovým pohledem. Pak vztáhla ruku a chtěla mu sundat kápi z hlavy. Odstrčil ji a o krok ustoupil.
„Á, pán je cíťa," ušklíbla se ironicky a popošla od něj.
„Kdo to je?!" V místnosti spoře osvětlené jednou luminovou lampou se objevil starší muž. Opíral se těžce o jednu dřevěnou berli a skákal po jedné noze.
„Nevím. Je to nějakej cíťa." Muž mu věnoval podezřívavý pohled. I na něm si všiml, že by mu kápi nejraději stáhl z hlavy.
„Vypadá spíš jako nějaký zločinec. Proč jsi ho sem brala?"
„Šli po něm vojáci."
„Takže je to nějakej zatracenej parchant a ty ho sem pustíš?"
„Třeba jen tak vypadá a pomůže mi."
„Pomůže ti?" Muž nevěřícně zakroutil hlavou. Ethan měl na jazyku otázku s čím, že by to měl pomoci, ale mezi těmi dvěma to vypadalo na začátek hádky a tak raději mlčel. Nakonec mu ta holka pomohla uniknout a to se počítalo.
„No, jasně. Přece nezůstanu tvrdnout do konce života tady. Chci cestovat!" Rozplácla se do jednoho hodně prosezeného křesla. Když si ho pozorněji prohlédl, zjistil, že je to sedačka z nějaké starší lodi.
„Nebuď hloupá! Nevíš o tom člověku ani ň!"
„Utíkal před vojáky, nemůže být přece tak špatný."
„Ty jsi vážně tak nezodpovědně blbá...," protočil muž oči v sloup a obrátil se k Ethanovi.
„Tak teď vážně, co seš zač a proč po tobě šli?"
„Měl jsem menší malér s nějakými dvěma týpky, co se mě snažili obrat o skútr..."
„Vidíš! Má skútr!"
„Ticho buď!" Rázně ji umlčel muž a pokynul Ethanovi, aby pokračoval.
„...A trochu to dělalo bordel a přiběhli oni. Nechtěl jsem se nechat chytit, tak jsem vzal roha."
„Hmmm..." Muž očividně nevěděl, zda mu má věřit. Prohlížel si ho pozorně a nejspíš hledal zbraň nebo nějakou známku nebezpečí. Nic ale nenašel.
„Umíš pilotovat?"
„Přijde na to co."
„Normální loď."
„Jo, to asi jo," přikývl.
„Vzal bys mou dceru odtud?"
„Prosím?" Nějak nemohl uvěřit tomu, co slyší. „A vy jste kdo?"
„Paulus Hyrkol," představil se. „A tohle je moje dcera, Melinda." Melinda vyskočila z křesla, jednu ruku si vrazila v bok, druhou si natáčela vlasy na prst a přitom se podivně pohupovala ze špiček na paty.
„Toho si nevšímej, je v pubertě...," mávl rukou Paulus.
„Proč ji chcete dostat z planety?"
„Rozhlédni se, člověče. Tohle není město. Tohle je pohřebiště. Sem posílají všechny, co nemají práci, jsou nemocní, poruší zákon... tady tě čeká jen bída a nakonec smrt. Nechci, aby má dcera skočila takhle. A podívej na mě," rozpřáhl ruce, „Copak takhle bych ji mohl někam odvézt a ochránit?"
„Proč bych to dělal?" založil si ruce na prsou.
„No, řekl bych, že teď po tom incidentu bys rád zmizel z planety," přikývl. „A nemáš loď..."
„Vy máte?"
„Ne tak úplně. Věděl bych, kde jednu sehnat. Není to nic moc, ale létat by měla. Potřebuju ale někoho, kdo mou dceru odveze. Přemýšlej. Když ji vezmeš sebou, dostaneš se pryč."
Ethan přemýšlel. „A v čem je háček?"
„Noo...," protáhl Paulus, „Ta loď leží v poušti. Zasypaná pískem. Ne úplně, ale částečně jo. Všichni si myslí, že je to vrak, nikdo ji nehledá ani se o ni nezajímá. Asi bude třeba ji opravit."
„A to bych měl udělat s čím?"
„To nevím, ty se chceš dostat z planety," pousmál se. „My víme o lodi. Jestli ji teď chceš jít hledat sám, mile rád řeknu vojákům, kam jsi šel. Když ale vezmeš mou dceru a zkusíš to, můžeš na tom vydělat."
„A jak můžete vědět, že se vaší dcery nezbavím, sotva mi tu loď ukáže?" Melinda se zarazila a podívala se na otce.
„Řekněme, že to tak nějak cítím. Je na tobě něco zvláštního."
Ethan si promnul bradu a nakonec pomalu přikývl. Lepší šanci dostat se z planety už mít nemusel. A alespoň za zkoušku to s tou lodí stálo. A holku pak může vyhodit na první planetě v dosahu.
„Fajn, beru to."
Nadšení Melindy se dalo popsat jen těžko. Netrvalo to snad ani půl hodiny a už stála před Ethanem připravená s malým batůžkem.
„Tak můžem vyrazit, ne?"
„Já bych se tak nadšeně netvářil...," zchladil její nadšení Ethan.
„Proč jako?"
„Protože to třeba taky nemusí letět."
„To se pak odtud ale taky nedostaneš." Lezla mu na nervy. A to pořádně. Kdyby nebyla v sázce možnost dostat se z planety, nejspíš by raději risknul pobyt venku a nějak by se pokusil dostat do města.
„Jdeme...," zavelel a rozhlédl se. „Kudy se odtud dostaneme?" Paulus je odvedl do vedlejší místnosti a s děsivým zaskřípěním otevřel dveře.
„Dej na ni pozor, prosím." Stále v jeho tváři spatřoval nedůvěru, ale také naději. Naději, že jeho dcera dopadne lépe než on sám. Ethan přikývl a vyšel do tmavé chodby silně čpící odporným zápachem, následovaný Melindou.

Chapter Text

Cesta z předměstí jim zabrala jen chvíli. Melinda ho vedla spletitými a odporně špinavými uličkami. Bylo vidět, že se tu dobře vyzná. Dávala si velký pozor, aby cestou na nikoho nenarazili. Venku však nikoho nepotkali s výjimkou pár namol opilých individuí z nichž někteří patřili k rasám, které nedokázal ani pořádně identifikovat.
Jakmile se před nimi otevřela poušť a do výše se tyčící duny, Ethanovi se trochu ulevilo.
Mohlo být něco po půlnoci a všude vládla tma a ticho.

„Tak, kudy k té lodi?"
„Hm, takhle je to těžký. Nic nevidím...," mlaskla Melinda a rozhlížela se.
„Tak snad jsi u ní už někdy byla, ne?"
„Hele, co kdybys na mě přestal zvyšovat hlas a raději mi ukázal ten svůj ksicht? Nebo ho máš tak ošklivý, že se stydíš?" Ethanova ruka cukla k místu, kde obvykle míval svůj světelný meč. Naštěstí v té tmě si toho Melinda nemohla všimnout. Slov se raději zdržel.
„No jo, tak nic. Asi tudy." Vydala se na cestu. Ethan se zhluboka nadechl a vykročil za ní. Nemohl se dočkat až se jí zbaví.
Naštěstí pro něj ale nelhala. Skutečně se po nějaké době, která mu samému připadala jako věčnost, nějaký kus od nich zvedala do výše podivně tvarovaná duna. Došli k ní.
„To nemyslíš vážně..." Ani to tak nemířilo na Melindu, jako spíš na něj samotného.
„Proč jako?"
Ethan jí věnoval nevěřícný pohled. „Ta loď je z poloviny zahrabaná do písku! Jestli bude vůbec schopná letu, tak ji budeme muset nejdřív vyhrabat."
„Tak se do toho dej, já tu počkám." Mrskla sebou do písku. To už na Ethana bylo moc. Skokem stál u ní a za paže ji vytáhl zpět na nohy.
„Tak mě dobře poslouchej. Jestli se chceš odtud dostat, tak mi pomůžeš, protože jinak si tady můžeš klidně zůstat a já si půjdu sehnat jinou loď!"
„Jau! Pusť mě, to bolí!" Stisk ale ani v nejmenším nepovolil.
„Rozumíš mi?!"
„Jo, jasně. Půjdu vyhrabat loď z písku."
„Fajn...," pustil Melindu a ta zajela zpět do písku.
„Fakt bych moc chtěla vědět, co seš zač..."
To už ale Ethan nevnímal. Potřeboval vědět, kudy se dostane do lodi. Spínač otevírající vstup ale ani za nic nemohl najít. Brzy pochopil proč.
Část lodi, která se vyklápěla ven, ležela pod pískem a spínač musel být také někde pod ním.
„Můžeš začít tady," ukázal Melindě místo zadních vrat a obešel loď. Beztak musel počkat do svítání, protože dostatečně velký zdroj světla, aby něco viděli, neměli.
Obchůzka lodi nepřinesla absolutně nic. V chabém světle hvězd nad ním rozpoznal jen slabý obrys lodi napůl zasypané pískem. Najednou si uvědomil, že je vlastně strašně utahaný. Chtěl jen na chvilku zavřít oči a alespoň trochu se prospat. Sotva si však lehl a choulil se do pláště, ucítil podivný chlad v zátylku.
„Co chceš?"
„Taky jsi mi mohl říct, že si jdem lehnout..."
„Tak už hlavně buď ticho." Zmocňovala se ho čím dál větší únava a s ní také nevrlost. Melinda už neříkala nic. Oddechl si. Konečně alespoň chvilka klidu. Ne však na dlouho.
Prudce se otočil a hrubě odstrčil Melindinu ruku, která se k němu vztahovala.
„Co to sakra děláš?!"
„Nic," odpověděla Melinda. Z jejího hlasu poznal, že ji vyděsil.
„Ještě jednou na mě zkus sáhnout a přísahám, že se ti něco stane." Očekával nějako vzpurnou, nebo jinou pitomou odpověď, ale nedostal žádnou. Zřejmě už jeho tón dosáhl takové ledovosti, že se Melinda raději vzdala pokusů zjistit, kdo je vlastně zač.

První sluneční paprsky lechtaly Ethana v obličeji tak jako kdysi. Probudil se do krásného a horkého rána. Posadil se a rozhlédl kolem. Melinda už vedle něj neležela.
Obešel proto loď a překvapilo ho, když ji uviděl u zadních vrat, která už neležela pod pískem.
„Jak dlouho tu hrabeš?" přivítal ji.
„Dobré ráno," odsekla a dál neřekla ani slovo. Zřejmě ji ten noční incident urazil. Na tom v tu chvíli však nezáleželo. Podařilo se jí odcházet dost písku na to, aby se vrata dala otevřít a podařilo se jí také odkrýt spínač.
Ethan si ho pořádně prohlédl.
„Nevypadá špatně. Je jen zanesený..." Otřel ho alespoň zhruba cípem svého pláště a pak ho stiskl. Ozvalo se lehké cvaknutí, nic dalšího se však nestalo.
„No tak!" Zkusil ho zmáčknout ještě jednou a znovu a ještě několikrát. Stále bez nějakého účinku.
„To je šmejd!" Ulevila si také Melinda, která stála vedle Ethana a sledovala jeho boj se spínačem. Vší silou kopla z boku do vrat a hned vzápětí toho hořce litovala. Začala poskakovat kolem po jedné noze a držela si prsty na druhé. Ovšem jen malou chvilku na to se ozvalo další kovové cvaknutí a dveře se... ne, že by přímo otevřely, spíš tak nějak vypadly na jedné straně z držáků.
„Hm, dobrý," ocenil ji Ethan. „Třeba takhle nastartujem celou loď."
„Nech si ty blbý kecy!" sykla Melinda, ale přestala mezitím poskakovat po jedné noze. „Ty dveře nevypadají moc dobře."
„Ne, to ne. Ale vypadá to, že jen vypadly z držáků, to se bude dát zase nasadit."
„Bez techniky?"
„Tohle je vrak. Technika by nevěděla, co s ním má dělat," mávl rukou a pomalu nakoukl dovnitř.

Všude panovala černočerná tma. Pruh světla, který do lodi vpouštla otevřená vrata, osvětloval jen mizivou část vnitřku lodi.
„Chtělo by to trochu světla," podotkla Melinda. Ethan jen povytáhl obočí.
„Zkusím se dostat do kokpitu, ty zatím odházej co nejvíc písku, ať je tam aspoň něco vidět." Neprotestovala. Čekal, že bude trvat na tom, že jde do lodi s ním, ale neudělala to.
Opatrně proto procházel lodí. Šoural postupně jednu nohu před druhou, aby o něco nezakopl. Na zemi se válela spousta věcí. Hledal nějaké schůdky, protože kokpit byl posazen výš než zbytek lodi. Už mu připadalo, že loď snad nekončí, když tvrdě narazil obličejem do studeného kovu.
„Kruci!" zaklel a zamnul si nos. Ještě stále ale nestál na konci. Narazil jen na nějakou skříň nebo něco podobného. Za ní chodbička pokračovala dál. Posunul se ještě asi o tři kroky, když před sebou nahmatal cosi jako kovové tyčky umístěny jedna nad druhou. Konečně našel schůdky. Začal stoupat vzhůru a pro jistotu držel jednu ruku nad hlavou. To pro případ, že by narazil na poklop. Nenarazil.
Navíc Melinda začínala pomalu odhazovat písek, protože do kokpitu se pomalinku vkrádaly sluneční paprsky.
Vypadalo to tam příšerně. Vše leželo pod silnou vrstvou prachu a jemného písku, vzduch páchl zatuchlinou a čalounění křesel trčelo ven hned na několika místech.
On hledal spínač motorů. Malé páčky pro oba motory se schovávaly na boku řídícího panelu. Kdysi dávno měla asi červenou barvu, ale ta se působením času kompletně odloupala. Ethan se zhluboka nadechl a posunul páčku dopředu. Nějakou chvíli se nedělo nic. Pak se loď otřásla a pravý motor začal podivně chropět. Posunul i druhou páčku a loď se otřásla mohutněji. I druhý motor začal chrčet. Na chvíli se dokonce rozsvítila světla, ale než se stihl rozhlédnout, všechno zhaslo. Nastalo ticho a nic se ani nepohnulo.
„Krucinál!" Naštvaně udeřil pěstí do palubní desky. Mohutná vlna zvířeného prachu ho donutila kokpit zase opustit. Vyvrávoral ven se záchvatem kašle.
„Co se stalo? Vypadalo to, že to bude fungovat." To Melinda přiběhla, aby zjistila, co se děje.
„Motory budou asi plné písku. Musíme je vyčistit a pak zjistíme, jestli to poletí."
„Fajn, ale nejdřív se podívám tady uvnitř, jestli tam nebude něco, co by nám pomohlo." Přikývl. Melinda zmizela v lodi a během chvilky se z ní začaly ozývat zvuky jako při rozebírání starého šrotu.
„Pojď sem!" ozvalo se po drahné chvíli zevnitř lodi. Ethan přestal s odhrabováním písku a prolezl škvírou dveří dovnitř.
„Hele, co jsem našla." Hrdě mu ukazovala malou hornickou lampičku. „Nesvítí sice nijak extra, ale aspoň vidím pod nohy."
„Super!" přikývl Ethan s nadšením v hlase. „Třeba tady toho bude víc. Co to bylo za loď?"
„Nemám páru. Prostě se tu objevila. Je tu léta a nikdo se o ni nezajímá."
„Kdo všechno o ní ví?"
„Spousta lidí. Nikdy o ni ale nikdo neprojevil zájem. A tak tu prostě zapadává do písku."
„To je divné, ne?" Melinda pokrčila rameny.
„Vím jen, že tu je. Kdo a proč ji tu nechal, to netuším. Ale hele, koukej." Ozvala se rána, jako když se utrhne kovová lavina. „Tímhle se bude dát docela hezky odhrabávat písek." Držela v ruce kus plechu. Měl lehce prohnutý tvar a trochu připomínal velkou lopatu. Jen bez násady.
„To je super! S tím to půjde líp," souhlasil. „Půjdu zase pohnout s prací. Hledej dál."

Jenže odhrabávání nešlo ani zdaleka tak rychle, jak by si přál. Žhnoucí slunce ho pálilo do zátylku i přes plášť, kterým si zakrýval obličej i tělo. Písek pálil do rukou a brzy se dostavila žízeň.
Jediné jejich zásoby, které měli, byla teď pouze jedna láhev vody a nějaké rozpustné cosi, co mělo nahrazovat pečivo. Ovšem jen dvě dávky pro každého.
Jednu spotřebovali ještě toho večera. Podařilo se jim maličko odkrýt levý motor. Pravý neležel pod pískem, ale zanešený rozhodně ano. Melinda mezitím navíc probrala alespoň to málo, na které v lodi viděla a rozdělila to na dvě hromady. Jednu, plnou šrotu, a druhou, kam naskládala věci, které by se mohly na něco hodit. Vznikl však díky tomu malinký prostor, kde se mohli vyspat a být chráněni před počasím, které se mohlo každou chvíli změnit.
Ethan se trochu obával, že Melinda opět bude chtít zjistit jeho totožnost, ale už se o nic nepokusila.

Ráno se vzbudil velice časně. Slunce teprve vycházelo a on měl pořádnou žízeň. Lokl si malý doušek vody. Víc nemohl, protože voda docházela a museli s ní šetřit.
Než se vykopal ven, slunce už stálo nad obzorem. Opřel se ve škvíře ve dveřích a chvíli si dopřával příjemně teplý ranní vzduch.
„Hej, no tak! Tak ošklivej být nemůžeš. Ukaž se." To se probudila Melinda. Zavřel oči a nadechl se. Uvědomil si, že jedna jeho část by jí pravdu řekla s velikou chutí, jenže druhá, ta rozumnější, ho od toho odrazovala. Spustil založené ruce k bokům a lehce sklopil hlavu.
„Bude pro tebe lepší nevědět."
„Proč jako? Kdybys mě chtěl zabít, už bys to udělal. Tu loď máš. Jestli poletí nebo ne, to já beztak neovlivním. O co horší to bude, když budu vědět, kdo jsi?" Měla pravdu. Zbavit se jí mohl rovnou a pak odletět, nebo si jít hledat jinou loď. Rozhodl se. Pomalu stáhl kápi, která mu zakrývala obličej a otočil se.
Melinda zůstala zírat s otevřenými ústy.
„To si děláš legraci..."
„Chtěla jsi to vědět. Tak prosím. Teď to víš."
„Zrádce impéria. Jsou o tobě plakáty všude ve městě!"
„Tak to mě můžeš jít udat a budeš mít do smrti vyděláno." Dost riskoval. Opravdu ho mohla v nestřeženém okamžiku něčím praštit a přivolat pak vojáky. Ale na tom už teď nezáleželo.
„Proč? Seš docela fajn. Teda když se mě zrovna nesnažíš vyděsit. Navíc, já nechci prachy, chci dobrodružství! Chci s tebou poznávat galaxii."
„Se mnou?" vyhrkl.
„Jo, musíš se vyznat, když po tobě jdou."
„A dochází ti, že kdekoliv se objevím, jsem v nebezpečí já i všichni okolo mě?"
„To k tomu patří," mávla rukou. Ethan se nezmohl na slovo. Dokonale ho vyvedla z míry.
„Asi bude lepší dát loď do pořádku." Vysoukal ze sebe potom a vyšel konečně do horkého dne.

I když si to nechtěl úplně připustit, maličko ho potěšilo, že i když Melinda ví, co je zač, stejně by s ním chtěla zůstat. To však nepřicházelo v úvahu. On potřeboval získat imperiální kódy a pak najít Vadera, co by se pak stalo s Melindou, na to neznal odpověď.

Chapter Text

Než slunce vystoupalo nad obzor, podařilo se mu vyhrabat i druhý motor a Melinda mezitím vynosila z lodě skoro všechno, co se nedalo nijak využít. Našla staré kusy kovu, součástky, které patřily kdoví k čemu, plechovky od starých zásob, nějakou nepoužitelnou munici a kusy hadrů rozpadajících se, sotva je někdo vzal do rukou.

„Fíha, docela jsi s tím pokročil," kývla uznale, když už asi potřetí vyšla z lodi s náručí plnou smetí.
„Jo, ještě je vyčistím a myslím, že večer bychom to mohli zkusit. Našla jsi v lodi něco užitečného?"
„Ani ne. Zásoby žádné. Buď je všechno zkažené nebo to někdo odnesl. Našla jsem pár prožraných dek, nějaké polorozpadlé boty a starou republikovou helmu, ale nic, co by pomohlo. Hlavně nám došla voda a jídlo máme tak do zítřka."
„Vím," přikývl. „Musíme to dodělat a odletět, jinak se budeme nuceni vrátit do města a to by fakt nebylo dobrý."
„Můžu ti nějak pomoct?" zeptala se Melinda po chvilce strnulého zírání do dáli.
„Nenašla jsi třeba nějaký smetáček?"
„Na co?"
„Na ty motory...," odtušil Ethan.
„Hm, nevím. Podívám se." Otočila se na podpatku a zmizela v lodi. Chvíli se ozývalo duté štrachání.
„Ne, máš smůlu, nic takového tady není. Leda ta prožraná deka," vystrčila ze dveří lodi ruku s kusem rozpadlého hadru.
„Fajn, zkus ji na něco přivázat. Na něco úzkého, abych se s tím vešel," souhlasil nakonec Ethan a chystal se vlézt do motoru.
Žádný příjemný zážitek ho ale nečekal. Musel se protáhnout mezi několika lopatkami a jakmile se mezi jimi prosoukal, téměř se nemohl pohnout a nic neviděl. Navíc ho v krku štípal jemný, zvířený písek.
„Kde máš tu baterku?" Zajímal se hned, co se vysoukal z motoru ven. „Nevidím tam vůbec nic."
„A nedá se to nějak rozebrat?" Melinda obcházela motor až nakonec zabrala za jeden kus kovového plátu. Ten hrozivě zaskřípěl a zůstal jí v ruce.
„To bylo v plánu?" Nemohl se nezeptat Ethan a koutky mu lehce cukaly.
„Ne tak docela... Nevím, jak to vrátím zpátky," věnovala mu Melinda zaražený pohled. „Ale dostaneš se k tomu lépe..."
Měla pravdu. K motoru teď měli daleko snazší přístup a během slabé hodinky téměř zářil čistotou. Ethan z něj vymetl množství písku a drobných kamínků, které dovnitř nalétaly během mnohých písečných bouří.
Bez otálení se pak vrhli i na druhý motor. Tam už to tak snadné nebylo. V motoru se nahromadila daleko větší vrstva písku a velice špatně se vymetala ven. Ethan se s čištěním pral několik dlouhých hodin. Stísněný prostor, téměř žádná viditelnost a jemný, zvířený, dusivý písek, to všechno práci značně zpomalovalo.

Přece jen se jim ale po několika hodinách úmorné práce podařilo motor vyčistit. Nebo v to alespoň doufali.
„Na co tohle vůbec lítalo?"
„Jak na co?" Nechápal Ethan a otíral si ruce o svůj plášť.
„No, asi nebudeme mít palivo, ne?"
„Řekl bych, že to je asi jediná věc, která nám přeje. Zkoumal jsem to. Palivo máme. Ale jen tak tak. Dostaneme se s tím max k nejbližší planetě."
„A to je?"
„Nemám páru... Kde to vůbec jsme?"
„U města Permis."
„Myslel jsem planetu."
„Ah, jasně. Derbios. Vnější okraj, východní strana galaxie, sektor Batonn."
„Skvělé, nemám tušení, co je kolem za planety."
„Já taky ne. Nikdy jsem to nepotřebovala." Melinda si založila ruce na prsou a zírala na Ethana.
„Chtěla jsi dobrodružství, ne?"
„Jo, ale ne hned umřít při první cestě."
„Tak s tím ti asi nepomůžu. Co kdybys odházela zbytek písku z kokpitu? Půjdu zkusit nastartovat. A nestůj před motory, nemám tušení, jak se budou chovat."
Melinda po něm hodila nelichotivým pohledem a odešla odhrabávat písek. Ethan mezitím velice opatrně vylezl až do kokpitu. Se zatajeným dechem pomalu posunul první páku motoru vpřed. Loď se zachvěla. Posunul páku ještě o jednu pozici a motor začal chrčet. Ale nezhasl. Zaťal ruce v pěst, muselo se to podařit. Posunul i páku druhého motoru a i ten začal vydávat podivné zvuky. Najednou se v kokpitu rozsvítilo světlo. Problikávalo sice, ale drželo a to byl signál, že loď by mohla být schopná odletět. Zatím však ještě nebyli připraveni. Opět motory nechal zhasnout a vyběhl za Melindou ven.

„Pojď mi pomoct zavřít ty dveře, zkusíme odsud vypadnout." Na Melindině tváři se rozhostil vzrušený výraz. Nechala písek pískem a rozeběhla se pomoct Ethanovi.
„Nemám vůbec tušení, jak je nasadit zpátky," obcházel kolem dveří tam a zpět. „Ale myslím, že jsou opravdu jen vypadlé z těch držáků... chtělo by to nějakou páku."
„Moment!" Zahlaholila Melinda a během chvíle podávala Ethanovi do rukou kovovou tyč. „Zkus to s ní. Nic lepšího nemáme." Ethan na ni nedůvěřivě pohlédl, ale stejně se zkusil zapřít mezi dveře a podlahu lodi. Dveře však vážily tolik, že s nimi nepohnul ani o píď. Zkoušel to několikrát, bezvýsledně.
„Co budeme dělat? Potřebujeme je vůbec?" zeptala se Melinda.
„Já nevím. Kdyby se během letu něco pokazilo a my přišli o vzduch...," nechal větu nedokončenou a Melinda pochopila. „Zkus se podívat, jestli tu nenajdeš něco lepšího. S tímhle to asi nepůjde," zahodil tyč do písku a založil si ruce na prsou.

Měl nápad, jak dveře vrátit zpět, ale Melinda to vidět nesměla. Nesměla se dozvědět, že ovládá Sílu.
Znovu se zapřel do dveří a přitom všechno své soustředění vložil do Síly. Dveře se pohnuly a nakonec, s vypětím všech jeho sil, zapadly na své místo v držácích a úplně se otevřely. Ethan klesl na kolena a vyčerpaně si otíral čelo.
„Tys to dokázal! Jak jsi to udělal?" Nechápala Melinda a střídavě zkoumala otevřené dveře a jeho.
„Asi štěstí," vydechl vyčerpaně a postavil se. „Honem, nastup si, jdeme to zkusit."
Dveře se nyní po stisknutí spínače hladce zavřely a v lodi se rozhostila neproniknutelná tma.
„Světlo...," šeptl a Melinda rozsvítila lampu. „Dobrý, tak nahoru, do kokpitu. Asi tě tam budu potřebovat."
„Ale já loď neumím řídit."
„To nevadí. Tady toho k řízení asi ani moc nebude."
Jakmile se oba ocitli v kokpitu, Melinda se zhnuseně otřásla.
„Fuj, to je ale strašný. Do toho si mám fakt sednout?"
„Jestli chceš na start stát, možná by sis měla najít tu helmu...," ušklíbl se na ni a ona se nakonec, přes veškerou nechuť, usadila.
„Všude mě něco tlačí!"
„Ženský...," odtušil tiše Ethan a věnoval se přitom řízení. Kolem něho blikalo milion tlačítek a páček a on měl sotva tušení, které všechny nezbytně potřebuje, aby s lodí odstartoval. Pilotovat imperiální stíhačku a pak tenhle vrak, to bylo docela jiné kafe.

Posunul páky motorů o dvě pozice vpřed a jako předtím motory naskočily. Loď se třásla, hučela, ale konečně to vypadalo, že se z planety přece jen dostanou.
„A co teď? Poletí to?"
„To brzy poznáme."
Ethan posunul páky ještě o jednu pozici vpřed a motory začínaly nabírat na síle. Loď se třásla čím dál divočeji a hučení se stupňovalo.
„Zapni štíty," houkl na Melindu.
„Jak?"
„To tlačítko tamhle!"
„Mám to!" hlásila Melinda a na panelu před ní se objevila hláška o zapnutí štítů.
„Jak moc jsou nabité?"
„A jak to mám vědět?"
„Ukazuje ti to tam."
„Ne, neukazuje," protestovala. Pravdivě. Kontrolka ukazatele se časem zřejmě poškodila a tak na ní nesvítilo vůbec nic.
„No, tak doufejme, že dost na to, abychom zvládli atmosféru..."
„A co by se mohlo stát?" Neodpověděl. Melinda si odpověď domyslela sama.
„Drž se!" Zahulákal potom a přidal motorům plný tah. Házelo to s nimi ze strany na stranu a každou chvilku se někde něco ulomilo nebo odpadlo.
Loď se však nakonec odlepila od země a pomalu se vznášela vzhůru. Ethan přidal tah a nečekaný záběr motorů je oba zatlačil do sedadla. Takovou loď ještě nikdy neřídil a nevěděl proto, co má čekat.
„Něco mi tu bliká!" hlásila Melinda.
„Co je to?"
„Nevím, nic u toho není napsané."

Ethan se otočil, aby se podíval na kontrolku, nic mu však nepřipomínala. Po chvilce blikání přestala a oba tak doufali, že nešlo o nic důležitého. Řítili se v lodi, která se mohla každou chvíli rozpadnout, vzhůru. Na oběžnou dráhu planety, a pak dál k nejbližší obydlené planetě, kde by sehnali lepší loď.
Trvalo to sotva pár minut, když se loď přestala tolik otřásat. Světlo kolem nich se změnilo a před nimi se rozprostírala černočerná tma.
„To je... fantastické." Melinda se okouzleně dívala na planetu pod nimi. Zahalenou do mračen. Kousky zelenou, kousky modrou a hodně žlutou.
„Vítej ve vesmíru," usmál se na ni Ethan. „Ještě nemáme vyhráno. Musíme přijít na to, jak zprovoznit navigaci a jak zapnout hypermotor." Sotva to dořekl, loď se otřásla a nepěkně zaskřípěla.
„Co to bylo?" V Melindině hlase jasně zněl strach.
„Absolutně netuším. Doufejme, že nic vážného." Jistý si ale sám nebyl. „Kde je kontrolka hypermotorů...," bručel si pro sebe a rozhlížel se po palubní desce. „Ty zatím hledej navigaci. Potřebujeme nejbližší obydlenou planetu. Tenhle vrak na dlouho nevydrží."
Melinda přikývla a začala se pomalu probírat palubním počítačem.
„To je snad zašifrovaný..."
„Jak to?"
„Je to napsané v jazyce, který jsem viděla naposledy jako malá..."
„A přečteš to?"
„Těžce... ale jo."
„Hodná holka. Našel jsem ty hypermotory. A zdá se, že máme jeden pokus. Jestli vůbec. Tak se nespleť. Jinak jsme nadobro skončili."
„Jasný, hlavně žádnej tlak, jo?" hodila po něm vyčítavým pohledem a pak se vrátila k navigačnímu počítači. „Sakra, já se v tom nevyznám..."
„Ukaž," přitočil se k ní Ethan. „Jo, tenhle jazyk jsem už taky viděl. Co je tohle?" zapíchl prst do obrazovky.
„To bude planeta."
„Co je na ní?"
„Podle záznamů... asi nic moc. Tam to nevypadá na nějakou slušnější loď. Teď by se hodila Corellie."
„Cože?" udiveně se na ni podíval. „Bylas někdy na Corellii? Je to skládka. A musíš se mít neustále na pozoru, jinak přijdeš o víc, než jen o peníze."
„Tys tam někdy byl?"
„Jo. A znovu se mi tam nechce. Něco tu přece kolem být musí!" Snažil se pomoct Melindě v hledání. Loď dál zlověstně vrzala a skřípěla.
„Hele! Tady!" nadskočil najednou. „Systém Taurus. Ten není daleko. Co je to za planetu nevím, ale zdá se, že je tam infrastruktura. A není blízko impériu, měli bychom se tam lépe schovat." Melinda se netvářila příliš přesvědčeně, ale nic lepšího už nenašli.
„Dobře," souhlasila nakonec. „Zadám souřadnice. Připrav loď na skok."
„Doufám, že to vydrží..."
„Jestli ne, bude to aspoň rychlý."
„Taky fakt," široce se usmál Ethan a stiskl tlačítko hypermotoru. „Drž se!"
Loď se mohutně otřásla a kolem nich se najednou objevil hyperprostorový tunel. Na chvilku si mohli oddychnout.
Ale opravdu jen na chvilku, protože náhle začalo v kokpitu blikat několik varovných kontrolek najednou. Nevěděli, na kterou se mají zaměřit dřív.
„Máme přetížený hypermotor!" hlásila Melinda.
„To není náš největší problém. Dochází nám palivo a co je ještě horší, sakra rychle slábnou štíty!"

Pak sebou loď prudce trhla a Ethan se bolestivě praštil do spánku o postranní palubku.
„Kruci!" zavyl bolestí. Skoro ho ta rána omráčila. Pak se vše zdánlivě uklidnilo.
„Jsme venku z hyperprostoru."
„A jsme na místě?"
„To si nemyslím...," šeptla Melinda. „Podle mě jsme tak někde na půl cesty."
„Co? Kde?" mnul si hlavu. Ve spáncích mu bolestivě pulzovalo.
„Jsme v systému Taurus, ale k planetě to je ještě docela daleko. S podsvětelným pohonem se tam dostaneme nejdřív za několik hodin"
„To ta loď nevydrží, musíme najít něco bližšího."
„Tady něco je," ukázala Melinda na obrazovku, kde svítila malá bílá tečka.
„Planeta?"
„Jo, nejspíš."
„Jaká?"
„Jak to mám vědět? Není u ní nic napsáno!"
Ethan horlivě přemýšlel. Kontrolka paliva nefungovala, štíty také ne, hypermotor nemohli použít a byla jen otázka času, kdy se rozpadne i loď samotná.
"Fajn, nastav kurz. Nemáme na výběr. Musíme doufat, že to není nějaký nepřátelsky naladěný svět."
"Hlavně, aby byl vůbec obyvatelný..."

Cesta k planetě trvala na jejich vkus až příliš dlouho. Oba se celou cestu téměř modlili, aby jim stačilo palivo. S každým otřesem lodi měli pocit, že to je jejich poslední minuta. Když se ale planeta přiblížila na dohled, alespoň Ethanovi spadl kámen ze srdce. Ne však na dlouho.
„Víme už o té planetě něco?"
„Ne. Kiksnul mi počítač."
„Cože ti?!" nevěřil svým uším.
„Prostě to zhaslo a nefunguje. Nic s tím neudělám!" Melinda do monitoru praštila vší silou, ničemu však nepomohla.
„A jak mám asi přistát?!"
„Budeš muset najít nějaký jiný způsob. A rychle! Planeta se fakt dost děsivě blíží!" Melinda třeštila oči na blížící se planetu. Letěli, nebo spíš padali, obrovskou rychlostí. Povrch navíc pokrývala hustá mračna a na zemi tak nebylo vůbec vidět. Pokud tam nějaká země byla. Nezbývalo, než doufat.
„Tak jo! Pořádně se drž, tohle bude házet!" zakřičel Ethan, když začali pomalu vstupovat do atmosféry.
„Jakoby to snad doteď byl klidný let!" opáčila Melinda a křečovitě svírala opěradla svého křesla.

Průlet atmosférou se stal jedním z nejděsivějších zážitků, jaké si pamatoval. A že toho zažil docela dost.
Z okének viděli jak každou chvilku z lodi odpadla nějaká část. Teplota prudce stoupala a loď se chvěla tak strašně, až měl vidění celé rozmazané.
Když se po chvilce podíval na Melindu, zjistil, že jí hlava klesla na prsa a že nereaguje. Omdlela. Přetížení na ni bylo příliš velké. On měl jediné štěstí, že byl trénovaný pilot. Už i na něj toho ale začínalo být příliš.
Jakmile začala teplota v kokpitu mírně klesat, věděl, že atmosféru mají za sebou. To ale ani zdaleka nebyl konec.

Proletěli hustými mračny a konečně se jim otevřel pohled na povrch planety. Rýsovala se pod nimi skalnatá pustina. Všude, kam jen oko dohlédlo, trčely do výše kusy skal ostré jako břitva. Pokud s lodí trefí nějaký z nich, je to jistý konec. Místo na přistání v dohledu ale nenašel a Ethan věděl, že ani nebude mít moc na výběr. Loď šla k zemi téměř neovladatelně. Postupně mu přestalo reagovat téměř všechno řízení a jediné, co mohl dělat, bylo držet se křečovitě páky klapek a doufat, že to nějak přežijí.

Chapter Text

„Tati! Tati!" Ethan vběhl do jejich domu a s hrůzou pozoroval tu spoušť, která tam panovala. Všechno leželo poházené po zemi. Věci z poliček i skříněk, oblečení, knihy... vypadalo to tam, jako by je někdo vyloupil.
Proběhl celým domem, ale otce nikde nenašel. Volal na něj, nikdo mu však neodpovídal.
V záchvatu děsu a paniky probíhal z jedné místnosti do druhé až vrazil do něčeho tvrdého.
„Tati!" Úlevou mu spadl kámen ze srdce. Otec ho však strhl do vedlejší místnosti a zakryl mu ústa rukou.
„Buď zticha, Ete! Musíme se dostat k mé lodi. Budeš potichu a uděláš přesně, co ti řeknu, rozumíš?!" vyděšeně přikývl. Takový tón otcova hlasu neznal. Zněl z něj strach, vzdor a lehký náznak beznaděje.
„Co se děje, tati?"
„Na to není čas. Dej mi ruku, dělej. Musíme vypadnout!"

Vyběhli z domu na ulici, kde se rozpoutalo hotové peklo. Všude se ozýval nářek a pláč. V mnoha oknech hořelo a ulice pomalu zaplňoval štiplavý dým. Mezi panikařícími obyvateli pobíhali vojáci v bílých uniformách a stříleli po těch, kteří se rozhodli bránit. Moc takových však nebylo.
S otcem proběhli několik ulic. Všude to vypadalo stejně. Nechápal to. Ještě před chvílí si spokojeně hrál venku se svými kamarády a najednou ho vyděsil ten nepříjemný zvuk. Pak se ozvala rána a...
„Stůjte!" Před nimi se objevili dva vojáci a mířili jim na prsa zbraněmi. „Identifikujte se!"
„Nemáme průkazy. Náš dům je v plamenech. Všechno..."
„Buď zticha!" křikl jeden z vojáků a tvrdě udeřil otce do tváře. „Odveďte je. Ozbrojeni nejsou a nic nenesou." Už odcházel, když se ještě otočil „Kam jste měli namířeno?"
„Pryč z města, než se situace uklidní," vysvětlil otec.
„To ti tak budu věřit. Z města se jde na druhou stranu." Druhá rána poslala Ethanova otce na kolena. „Prohledejte ho!" přikázal voják a další pročesal všechny kapsy, které otec na sobě měl.
„Má u sebe jen tuhle kartu."
„Ah, jasně. Takže uletět jste chtěli. Smůla. Loď se zabavuje ve jménu impéria. Odveďte je!"
Ethan se křečovitě chytil otce. Svíral mu paži vší silou a trnul hrůzou, protože se bál toho, co je čeká. Oba dva odvedli na obrovské shromaždiště, kde se na sobě tísnilo několik tisíc lidí. Všichni vypadali vystrašeně a každý odpor byl ze strany vojáků krutě trestán.
„Drž se mě!" přikázal mu otec a Ethan se jeho paže chytil ještě křečovitěji. Zmateně se rozhlížel a snažil se to všechno pochopit.
„Co se děje, tati? Proč jsou tady?"
„To teď není důležité. Teď musíme vymyslet, jak se odsud dostaneme."
Žádná cesta ven však neexistovala.

Na shromaždišti se tísnili až do večera. Pak je nahnali do transportérů a všechny odvezli z planety. Kam? To jim nikdo neřekl a každý pokus o získání informací ztroskotal.
Cesta trvala dlouho a Ethan celou tu dobu trnul strachy, co se s ním a s jeho otcem stane. Až po nekonečně dlouhé době je pustili ven. Úleva se však dostavila jen na krátko. Vojáci s nimi zacházeli jako se zvěří. Hnali je na další shromaždiště a rozdělovali do skupin. Každou skupinu po padesáti lidech pak zavřeli do cel. Spíš by se dalo říct, že to byly klece, ale honosnější název zněl cela. Dál se o ně téměř nikdo nezajímal. Jejich osud byl nejistý.
Nechápal nic, ale věděl jedno. Impérium mu vzalo všechno, co znal a všechny, které miloval.

***

„Hej! Hej! Vstávej! No tak, dělej! Musíme pryč!" Někdo s ním prudce lomcoval, ale on měl vidění a vnímání tak rozostřené, že osobu před sebou ani nepoznával. Všechno se odehrávalo zpomaleně, zvuky k němu doléhaly z dálky a polovinu těla necítil. Náhle ho zasáhl závan horkého vzduchu a dolehla k němu ohlušující rána. Všechno zčernalo a nastal hluboký klid.
„No ták, hezoune. Vstávej." Něco ho cvrnklo do nosu. Omámeně otevřel oči a snažil se zaostřit. Rukou přitom bezvýsledně odháněl ten protivný předmět, který ho lechtal na obličeji.
„Mel... co se stalo?" Jeho vlastní hlas mu zněl neznámě. Jakoby ho dlouho nepoužil a neslyšel. Vyškrábal se do sedu a hlavu zabořil do dlaní. Celý svět se s ním houpal a točil.
„Chceš jako první dobrou zprávu, nebo špatnou?" Podíval se na ni s výrazem, který jasně říkal, že chce slyšet obě zprávy. „No, dobře. Tak ta dobrá je, že jsme tu naší dobrodružnou jízdu přežili. Ale to už sis asi všimnul. Špatná je, že loď je na cucky a my jsme v base."
„Kde?!" Ethan prudce škubl hlavou a bodavá bolest ho téměř opět složila.
„Hele, klidni se, jo? Máš štěstí, že vůbec ještě dýcháš. Musela jsem tě z té lodi vytáhnout, než bouchla. Odhodilo nás to dobrých několik metrů a pak nás našla nějaká místní smečka."
„Jaká smečka?"
„Pašeráci, nejspíš. Je to směska různých ras. Myslím, že jsem zahlédla i nějaké droidí potvory. Ale moc času na rozhlížení jsem neměla, narazili mi na hlavu pytel a sundali až tady. Od té doby jsem nikoho neviděla."
„Jak dlouho tu jsme?"
„Pár dní."
„Vědí, kdo jsem?"
„Řekla bych, že jo," přikývla pomalu.
„Řekla bys?"
„Jo, ptali se mě na tebe a měli v ruce tvůj krásný ksichtík na plakátu."
„A cos jim řekla?"
„Nic. Co jsem na to měla říct? Prostě jsem raději mlčela." Ethan začínal pomalu přicházet k sobě a jeho myšlení se začínalo zrychlovat.
„Jestli poslali pro Vadera, je to konec."
„Proč pro něj?" V Melindině tváři se zračil úžas. Ethan mávl rukou.
„On, nebo někdo jiný z impéria. Není to fuk? Konečná to bude tak, jako tak."
„Nevíš, jestli pro někoho z nich poslali."
„Viděla jsi tu cenu, jakou na mě vypsali, že jo? Myslíš si, že by si pašeráci nechali proklouznout pod prsty takovou příležitost?"
„Záleží na tom, co pašují," ozval se za nimi ledový hlas.
Melinda leknutím nadskočila a Ethan se prudce otočil. Ve stínu chodby sotva rozeznával obrysy postavy. Mohutná a vysoká. Pak se chodbou prohnal záblesk matného světla, které odhalilo statnou postavu postaršího muže.
Měl na sobě kombinaci několika různých druhů brnění. Nárameníky nejspíš byly kdysi bílé, teď je však pokrývala vrstva špíny. Chrániče holení měly pískovou barvu, na těle měl obyčejnou koženou bundu a na hlavě leteckou přilbu. Vlastně ta různorodá směska vypadala poněkud komicky. Výraz v mužově tváři ale ne. Ten byl chladný, pronikavý, vypočítavý a nebezpečný.
„Ta tvoje princezna nám nic ani říkat nemusela. Mám docela dobrýho pamatováka na ksichty a ten tvůj jsem hnedle poznal." Došel až k mřížím. „Otázkou teď je, jestli máš něco dostatečně cenýho na to, aby ses vykoupil, než pošlu zprávu impériu."
„A jak mám vědět, že jste to už neudělali? Jak mám vědět, že když nabídnu něco cenného, tak mě stejně nepředáte a mou princeznu nezabijete?" Melinda po něm hodila vyčítavým pohledem, ale nic neřekla. Muž se chraplavě zasmál.
„Máš kuráž, hochu. To se mi líbí." Mříže se s hlukem otevřely a muž vešel dovnitř. „Věřit mi nemůžeš. Stejně jako já tobě. Ale jedno ti povím - nesnáším impérium víc než cokoliv jiného. A když zaplatíš, nechám vás běžet."
„No, asi jste si ráčil všimnout, že toho moc nemáme..."
„Tak zapoj svůj mozek, mladej. Dám vám pár hodin na rozmyšlenou. Buď mi pak nabídnete něco, co mě zaujme, nebo vás tu nechám a dám impériu vědět, kde jste," zašklebil se ohavným způsobem a odešel. Zůstali sami.
„Co budeme dělat?" zeptala se Melinda. Od té doby, co jejich únosce odešel, přecházela po cele tam a zpět. Ethan neodpověděl. Snažil se přemýšlet. Věděl téměř o všem, co se v impériu dělo. Znal sklady, těžební kolonie i speciální trasy, po kterých se přepravovalo cenné zboží. Něco z toho pašeráky muselo zaujmout.
„Myslím, že jim máme co nabídnout," řekl po dlouhé chvíli mlčení.
„A co?"
„Uvidíš, neboj. Bude to fajn." Její tvář se však nepřestávala strachovat. „Neboj se, ano? Raději si vzpomeň na nějakou planetu, kam by ses chtěla podívat. Až se odtud dostaneme, vezmu tě tam." Přivinul ji k sobě v pevném obětí. Třásla se, ale snažila se nedávat to na sobě znát.

Přesně o hodinu později se mříže opět zvedly a dovnitř vešli dva zahalení muži. Tedy, jeden muž a druhý droid. Ethan odhadoval, že půjde o LI-7, bitevní imperiální droid, který se specializoval na výbušniny. Mít ho u sebe byla vždycky výhoda. Zvlášť, když se člověk potřeboval někam dostat.
„Hni sebou, šmejde!" Droid do něj neurvale strčil a Ethan tak tak udržel rovnováhu. Plechový hlas mu nepěkně zněl v uších.
„Nesnáším droidy...," sykl potichu k Melindě, která se držela těsně vedle něj. Zaťatých pěstí si však nikdo nevšiml a Ethan potlačil kousavou poznámku na adresu droida.
Jejich věznitelé je provedli labyrintem chodeb až do prostorné místnosti. Jak si všiml, když se rozhlédl, stáli v jeskyni. Dávalo to smysl. Povrch planety právě hojností neoplýval, a tak se podobné skupinky často ukrývaly do podzemí.
„Nuže? Co mi nabídnete výměnou za vaši svobodu?" Muž se pohodlně rozvaloval ve velkém křesle postaveném na malém stupínku. Zřejmě pro podtrhnutí důležitosti.
„Na kolena, vy šmejdi! Klaňte se svému pánovi!" Droid donutil oba dva, aby před mužem poklekli. Ovšem slovo "cit" mu zjevně neříkalo vůbec nic.
„No tak, LI-7. Chovej se k našim hostům slušně. Možná z nich kápne něco opravdu ceného."
„Jsou to šmejdi...," odvětil nakvašeně droid a postavil se za Ethana.
„Omluvte jeho chování. Přeprogramování se maličko zvrtlo a je teď trochu... neurvalý. Za to však velice užitečný," odmlčel se. "Takže? Jaká je vaše cena?" Ethan se dlouze zamyslel.
„Co pašujete?"
„Myslím, že do toho ti nic není, hochu."
„Jen chci vědět, co vám nabídnout." Muž vstal a popošel pár kroků k nim. Hladil si jednou rukou holou bradu a nespouštěl z Ethana oči.
„Nejsem si jistý, kam tím směřuješ, ale řeknu ti to takhle - zajímá mě cokoliv, co impérium hodně zabolí." Mimoděk přitom zaťal obě ruce v pěst. Ethan si toho všiml a pousmál se.
„Co třeba hyperpalivo?" Muž se začal hlasitě smát.
„Hochu, jestli máš někde schovanou byť i jedinou dávku, tak jsi největší smolař v galaxii, to ti povídám."
„Nebo možná šťastlivec. Každopádně schovanou nemám žádnou."
„Tak jak bys mi ji chtěl dát?"
„Vím, kde ho sehnat. A nejen jedinou dávku."
„Poslouchám." Muž se opět posadil a opravdu ho se zájmem sledoval.
„Měsíc Rylthion A4."
„Nikdy jsem o něm neslyšel."
„Je to imperiální měsíc. Gaulův sektor ve vnějším okraji."
„Hm... Jestli je to imperiální měsíc, pak tam asi taky bude hodně vojáků, nemyslíš?"
Ethan se tentokrát usmál pořádně zeširoka.
„To právě není tak úplně pravda. Jen málo lidí o tomhle měsíci ví. Není na mapách. Minimálně na běžných ne. Je připoután k odvrácené straně planety Rylthion. Bohužel hvězda tohohle systému je téměř před zhroucením a je tak nebezpečné se v oblasti pohybovat. Impérium proto stáhlo své lodě i lidi a pouze monitoruje stav. Ve chvíli, kdy se hvězda bude hroutit, všechno palivo odvezou."
„Takže mi chceš říct, že znáš cestu na imperiální měsíc, který je vlastně nehlídaný a je na něm hyperpalivo?"
„Přesně," přikývl Ethan.
„V čem dalším je háček?"
„Hroutící se hvězda vyzařuje záření, které je pro většinu ras v galaxii po delší době smrtelné. Nikdo tam nesmí zůstat příliš dlouho. A i droidy záření nakonec zničí."
„Kolik času tam můžeš zůstat?"
„To nevím."
„Šmejde!" Do zátylku ho tvrdě udeřilo něco kovového. Zatočila se mu hlava a Melinda ho musela chytit, aby neupadl. Překvapeně se otočil a rukou osahával týl hlavy, který mu pomalu slepovala krev.
„LI-7!" zařval muž, „Jsou to naši hosté! Nesmíš jim ublížit. Zvlášť, když pro nás udělají moc důležitou prácičku."
„Cože?" Melinda se dívala z jednoho na druhého.
„Slyšíš dobře, princezničko. Jestli ten tvůj frajer říká pravdu, pak poletíte s mými lidmi a to palivo přivezete. Až ho budu mít, můžete běžet."
„Vždyť vám řekl, kde to najdete."
„A ty si myslíš, že vám budu věřit? Mohli byste mi taky říct nejrychlejší cestu k černé díře. Takže poletíte taky, abych měl jistotu," zadíval se na Ethana. "Hej, mladej, seš v pohodě?" Ten jen těžce přikývl. Na ránu na hlavě si přiložil kus hadru, který mu podal jeden z pašeráků. Podruhé spolkl trpkou poznámku a opět se přesvědčil, že droidy opravdu nemá rád.
„LI-7, jsou to teď naši přátelé, takže se k nim chovej hezky, rozumíš?" Muž se na droida výhružně podíval.
„No jo... zkusím to," opáčil vzdorovitě droid a trucovitě se otočil pryč.
„Tak, když jsme teď partneři... Barboo Kil-han," natáhl ruku k Ethanovi. Ten ji beze slova stiskl a těžce se postavil na nohy.
„Nejsme partneři."
„Ale ano, jsme, mladej. Ty z toho taky vytěžíš dost."
„Co přesně?" zeptala se Melinda.
„Přece vás nechám být, není to jasný? Co budeš potřebovat, mladej?"
„Dovolenou...," odtušil suše Ethan a posadil se do malého výklenku ve skále. Barboo se zachechtal.
„LI-7 ti dal pořádnou herdu, co? Jednou mi málem zlomil ruku a to jsem od něj chtěl jenom utáhnout řemen," mávl rukou. "Tak, co bude třeba?"
„Loď. Maskovaná."
„Seš blázen? Jen imperiální křižníky mají maskování," zakuckal se Barboo.
„I některé malé raketoplány. Bez lodě s maskováním nás odhalí senzory a sejmou dřív než se dostaneme na oběžnou dráhu."
„Hmm, mám jeden kontakt," mnul si Barboo bradu. „Co dál? Poklad na konci duhy?"
„Ten bude až na měsíci," odpověděl ironicky Ethan. „Ochranu proti záření. Teoreticky by mělo stačit i brnění imperiálních vojáků, ale čím speciálnější oblek, tím větší šance, že přežijeme. A ještě něco..."
„Jo?"
„Chci nějakou záruku, že až to bude za náma, necháš nás jít." Barboo se dal do hlasitého smíchu.
„Mladej, ty mě fakt bavíš! Spíš se teď modli, abych vás tu nenechal a neletěl si pro lup sám. Předpokládám ale, že existuje důvod, proč víš o měsíci, který není na mapě a asi tě budeme potřebovat...," podíval se na Melindu. „Jak jsem řekl, nesnáším impérium víc, než cokoliv jiného. Když dostanu hyperpalivo ze kterého budu moct vytřískat majlant, vás dva už nebudu potřebovat."
Ethan pomalu přikývl. Taková věta mohla značit i jiné konce, než na který mysleli.
„Pak bychom měli vyrazit co nejdřív. Čím později vyrazíme, tím větší šance, že impérium se rozhodne zásoby převézt na bezpečnější místo. Musíme mít maskovanou loď."

Chapter Text

Sehnat maskovanou loď se ale nakonec ukázalo jako větší oříšek, než si mysleli. Barboo poslal zprávy všem svým kontaktům po celé galaxii, ale odpověď dostal jen od pár z nich. Ethan s Melindou byli po celou dobu hosty pašeráků. V cele je nikdo nedržel, přesto je sledovali na každém kroku.
Až teprve po týdnu konečně přišla zpráva, která změnila situaci.

„Hej, mladej!" Ethan seděl s Melindou a dalšími pašeráky u stolu a poslouchali zprávy z galaxie. „Štěstí je s námi," Barboo hodil před Ethana holograf.
„To půjde," přikývl Ethan. „To je moc dobrá práce. Kde jste ho sehnali?" Před ním svítila holografická podoba imperiálního raketoplánu. Na první pohled se zdál stejný, jako všechny ostatní, ale jeho označení neslo název XI-2. Šlo o raketoplán druhé řady, která měla maskování a speciální rušičky. Jak se pašerákům podařilo dostat k něčemu tak vzácnému, to sice nechápal, ale nijak mu to nevadilo.
„O to se nestarej. Zítra odlétáte."
„A co ochranné obleky?"
„Ty nemám. Budete to muset zvládnout bez nich."
„Bez nějaké ochrany tam vydržíme možná tak hodinu a to ještě se štěstím," prudce vstal. "Za tu dobu se nestihnu dostat ani do skladu, natož ještě ty tvé krasomily dostat k hyperpalivu," zabodával do Barbooa tvrdý pohled a lehce přitom zaťal zuby.
„Tak to budeš muset vymyslet něco úžasného, protože jinak tu svoji princeznu už neuvidíš." Barboo se nenechal ani trochu vyvést z míry.
„Jak to myslíte?"
„Zůstane tady se mnou. Budeš mít důvod se vrátit. Když ne, prodám ji a budu z toho mít aspoň něco. Měl by ses připravit."
Ethan skřípal zuby, nic víc však nezmohl. Jinou páku neměl.
„Vrátím se," otočil se pak na Melindu, která na něj zírala zkoprnělá strachem.
Znal ji sotva měsíc a přesto mu na ní záleželo. Byl to v jeho životě první člověk, který se k němu choval opravdu vlídně a tak nějak cítil, že jí může věřit.

Dalšího rána nastoupil s pěti dalšími pašeráky do ukradeného raketoplánu. Obrovsky ho zajímalo, kde k němu přišli, ale na tom koneckonců nesešlo.
„Každý raketoplán má sledovací čidlo. Vypnuli jste ho?" zajímal se, sotva vstoupil na palubu.
„V první řadě, mladej," mávl rukou Vikis. Byl to Bothan. Připomínal velikého chundelatého psa, ale rozhodně nebylo radno pouštět se s ním do sporů. Měl neuvěřitelné instinkty a smysl pro intriky ještě větší.
Ethan se tedy posadil a netrpělivě vyčkával. Vnímal neklid celého těla. Pohled mu těkal z místa na místo, myšlenky létaly, kde se jim zachtělo, pociťoval sucho v ústech a udržet nohu v klidu, to se zdálo jako neproveditelný úkol.

Cesta do Gaulova sektoru trvala dlouhých osm hodin a to celou cestu hyperprostorem. Jakmile z něj vystoupili, Ethan se přišel podívat do kokpitu.
„Už jsme skoro tam, mladej. Co nás čeká za překvápka?"
„Žádná, pokud budeme maskovaní a nevšimnou si nás senzory. Vypněte i rádio a všechno, co by mohlo vysílat nějaký signál."
„Prosím?" otočil se na něj druhý pilot, droid modelu P-6.
„Máš Ternerský čip?" optal se Ethan.
„Ternerský? Ten je zastaralý!" mávl paží P-6. „Mám čip řady 4 Oklio."
„Pak tě senzory nedetekují."
„"To se mi ulevilo," opáčil plechově droid a zase se otočil.
„Mladej, a jak se asi spojíme s Barbooem, když vypneme rádio?!"
„Až potom. Senzory v téhle oblasti monitorují daleko víc než jen přilétající lodě."
Vikisovi se tenhle postup příliš nezdál, přesto ale Ethana poslechl.

Za další půlhodinu už na dohled spatřili velikou planetu.
„Jo, to je ona. Rylthion A4 je na odvrácené straně planety." přikývl Ethan a trpce se pousmál. Vikis měl v obličeji znát napětí. Neustále těkal očima po obzoru. Čekal, kdy se objeví nějaké imperiální lodě.
„Hele, člověčino, hlásí mi to tu nebezpečné podmínky," ohlásil P-6.
„Já vím. Říkal jsem to. Nemůžeme tu zůstat dlouho."
„Já jsem droid, mně tohle neublíží."
„Časem to rozežere i každou součástku tvýho plechovýho těla," zasmál se chraplavě Vikis.
„To není vtipné," otočil se na něj P-6. „Myslím, že raději zůstanu v lodi. Někdo by měl hlídat a být připraven k odletu."
„Jasně, plechovko, ven tě nikdo nenutí chodit."
„To se mi ulevilo..."
Ethan se musel chtě nechtě pousmát. Jak jen byli droidi různí. V lecčems podobní lidem.
„Tak jo, lidi, jdeme na to! Připravte se na výsadek!" Vikis přenechal řízení P-6 a odběhl se připravit. „Mladej, tohle si nasaď. Nechci o tebe přijít dřív, než budu mít loď nacpanou hyperpalivem," a vrazil mu na hlavu helmu imperiálního vojáka. Neprotestoval. Poskytovalo mu to sice ochranu, asi jako když jde člověk do boje proti stíhačce se skútrem, ale alespoň něco.

P-6 přistál s lodí před pustým hangárem. Už z výšky si všimli, že tady dlouho nikdo nebyl. Planeta si žila svým vlastním životem a vše v dohledu teď pomalu zasypával prach a písek. Nic živého tu nedokázalo přežít.
Jakmile se dveře lodě otevřely, všechny praštilo nepříjemné horko.
„Co to je?!" zahulákal jeden z pašeráků. „Neříkali jste, že jedem do pekla!"
„To to záření," zařval Ethan, aby přehlušil hromový hluk větru. „Zvyšuje teplotu. Nesundávejte si helmy, rukavice ani nic jiného, spálíte se!" Své holé ruce si zastrčil hluboko do kapes, aby alespoň zpomalil, co nevyhnutelně muselo přijít.
Jako první potom vyběhl z lodi, následovaný čtyřmi pašeráky. Všude kolem vál silný vítr a každou chvilku do nich vrážel s neuvěřitelnou prudkostí.

Konečně doběhli k těžkým kovovým vratům hangáru. Ethan vytáhl ruku z kapsy a co nejrychleji naťukal na obrazovku kód. Bez výsledku.
„No ták!" hučel si pro sebe a zkoušel to ještě jednou. „Dělej, funguj!" praštil do ovládání rozevřenou dlaní.
„Co se děje?" To se Amaris snažil překřičet vítr.
„Nechce to vzít kód, museli ho změnit."
„Děláš si srandu, mladej?!" Vikis zněl opravdu naštvaně. „Táhneš nás sem takovou dálku a neznáš kód?"
„Mění se náhodně. Nemohl jsem vědět, kdy se změní," otočil se zpět k vratům hangáru. Přemýšlel, moc možností mu nezbývalo.
„Ledaže by..." Vyťukal kód ještě jednou a vrata se najednou pohnula. Ethan opět zastrčil ruku do kapsy a mávl na ostatní.
„Dělejte. Máme opravdu málo času."
„Jo, tohle počasí je strašný!" stěžoval si další z pašeráků, jehož jméno neznal. Ethan přikývl. Počasí ale nebylo jejich největší problém.
Kovové dveře se za nimi přibouchly a na cestu jim svítily jen jejich lithiové lampy. Ethan si protřepal ruku. I ten kratičký okamžik venku mu stihl vytvořit nepříjemné spáleniny. Na hřbetu ruky mu naskakovaly puchýře a začínalo to nepříjemně pálit.
„To je pecka!" zajásal nadšeně Vikis. „Nikdy bych nevěřil, že budu stát na tajné imperiální základně, kde nebude ani noha!" S ústy pootevřenými údivem se rozhlížel po ztichlé a mrtvé hale.
„No jo, tak dělejte, máme dost práce..." Už na základně kdysi byl. Znal ji. Sice jen velice zběžně, ale věděl, kde je hyperpalivo ukryté.

Provedl je hangárem do prostor samotné základny, kterou zabudovali hluboko do zdejších skal. Byly tak tvrdé, že odolaly i bombardování, proto impérium došlo k názoru, že to zde bude nejbezpečnější. A pak začalo slunce kolabovat...
Prošli přes několikero schodišť. Dolů, pak nahoru, skrze několik chodeb. Všechny přitom vypadaly stejně. Ticho, které je obklopovalo, vytvářelo auru děsivého místa. Všichni podvědomě očekávali, že se zpoza rohu může kdykoliv vynořit imperiální voják. Všechno však pokrývala hustá vrstva prachu. Alespoň to byl důkaz, že jsou na základně skutečně sami a že už tu opravdu dlouho nikdo nebyl.
„Taky se vám tak blbě dýchá?" Örves byl Klatooinian. Ochranná maska mu neseděla, proto si hlavu pouze omotal nějakými hadry. Na první pohled si všimli, že pod nimi má kůži spálenou.
„Už to není daleko," kývl Ethan k postranním dveřím. Kdyby člověk nevěděl, že tam jsou, nejspíš by si jich nevšiml. Opět musel zadat kód a pak vešel do prostorné haly. Čekal na ně sklad.
„Nikde nevidím žádné hyperpalivo," prskal Vikis a rozhlížel se. V pravé ruce křečovitě svíral blaster, nohama šoural ve vysoké vrstvě prachu.
„Zkus se víc rozhlédnout," odtušil Ethan a pomalu procházel mezi uskladněnými bednami. Mohlo v nich být absolutně cokoliv. Sám neměl tušení, co všechno tu leželo ukryté a zapomenuté. Pak došel na jedno místo skladu a zůstal stát. Několikrát poskočil na místě a usmál se.
„Co je, mladej? Už ti hráblo?"
„Našel jsem to." Klekl si a chvíli se pracně potýkal se spínačem. Pak se ozvalo tiché zasyčení a z podlahy vyjela válcovitá bedna. Opatrně ji postavil stranou a otevřel. Jinak slabě osvětlený prostor prozářil modravý svit malých ampulek hyperpaliva.
„Nádhera...," vydechl Amaris.
„Nekoukejte na to jako na zjevení a dělejte!" popoháněl je Ethan.
„Ty někam spěcháš?"
„Jo, odtud! Možná jste si toho nevšimli, ale všichni začínáte mít na těle puchýře. A bude daleko hůř, musíme pryč."
„Kolik tady toho je?"
„Ještě asi tři tyhle kontejnery."
„Fajn, vyndej ty další a připrav je. My to po dvou odtáhneme na loď." Přikývl.
„Ale nemají zvedáky, budete to muset odnést v ruce."
„Kruci s tím...," mlaskl neochotně Vikis a s Amarisem vzali kontejner. Oba se pod tou tíhou lehce prohnuli.

Během chvilky už měli připravené i zbývající tři kontejnery. Cesta k povrchu však byla přece jen poněkud dlouhá. Trvalo dobrých dvacet minut, než se Vikis a Amaris vrátili. Amaris přitom dýchal mělce a pořádně ztěžka.
„Co je mu?" zeptal se pašerák, jehož jméno neznal.
„Nic, bude v pohodě. Dělejte. Vy dva vezměte tyhle a my tenhle." Rozdělil práci Vikis a Ethan společně s neznámým pašerákem vzali kontejner.
„Co ten poslední?" optal se Amaris.
„Pro ten se vrátíme, teď hejbněte kostrou!" přikázal Vikis a mířil k východu.
Kontejner se opravdu pronesl a neustále vyklouzával. Zvlášť, když měl Ethan pravou ruku nepříjemně popálenou.

Cesta zpět jim trvala skoro nekonečnou dobu. Pak se ozval praskavý zvuk vysílačky.
„Člověče, jak jste na tom?" To se P-6 ohlásil.
„Už jdeme, nahoď motory!" odpověděl ztěžka Vikis.
„Myslím, že byste sebou měli hodit, na radaru se mi začalo objevovat spousta malých bodů. Myslím, že k nám něco letí."
„Co? Jak?! Loď je přece maskovaná, ne?" otočil se Vikis na Ethana.
„Pokud si myslí, že tu nějaká loď je, odhalí i maskovanou."
„Sakra! Dělejte! Musíme to dostat na palubu!"
Cesta zpět však ještě trvala, a když konečně vyběhli z té nepříjemné tmy základny, už nad nimi kroužily imperiální stíhačky. P-6 aktivoval štít, ale bomby dopadaly všude kolem nich. Přistávací plocha se pomalu měnila na pole kráterů.

Výbuch jedné bomby obzvlášť blízko otřásl zemí tak, že se nikdo z nich neudržel na nohou a kontejner, který Ethan neudržel, se začal kutálet pryč. Pašerák, který ho s ním nesl, zůstal ležet tváří k zemi. Přiskočil k němu a chtěl mu pomoct na nohy, už však zbytečně. Pohled na zranění ho vyděsil. A že už viděl spoustu věcí. Pašerákovi se do krku zařízla velká střepina a on už jen chroptěl a lapal po dechu. Kolem dopadaly další a další bomby, a tak se rozhodl, že kontejner, který stejně sám neutáhl, nechá být a běžel k lodi. Těsně u ní se střetl s Vikisem.
„A co ten váš?! Přece ho tady nenecháme!"
„Jestli se tam vrátíš, zabiješ nás všechny!" hulákal na něj Ethan.
„Bez toho paliva neodletíme!"
„Máte ho dost na malou armádu! Když se vrátíš, nebude z toho nic. Bude jeden velký výbuch až nám selžou štíty!"
„Má pravdu," dodal klidným a nevzrušeným hlasem P-6. „Štíty nám slábnou, dlouho nevydrží."
„K čertu!" ulevil si Vikis a společně s Ethanem skočili do lodi. P-6 se ihned odlepil od země, imperiální stíhačky ho však nemilosrdně pronásledovaly.

Zdálo se, že štít to vydrží a oni se z toho dostanou. Sotva se však dostali na oběžnou dráhu měsíce, jedna ze střel loď zasáhla. Štíty zhasly a každý další zásah mohl být poslední.
„P-6, drž loď na stejném kurzu a snaž se kličkovat, udělám něco se štíty!" Vikis proběhl lodí a začal se hrabat v jednom zadním panelu. Další rána otřásla lodí a v kokpitu začalo hlučně blikat několik alarmů.
„Nechci vás strašit, ale..."
„Zmlkni, P-6!" okřikl ho Vikis.
„No, jak myslíš. Chtěl jsem jen říct, že jsou ty lodě i před námi."
„Cože?!" Ethan byl skokem v kokpitu. „Vikisi, máš asi tak deset vteřin na ty štíty, jestli pak neskočíme, budeme mrtví!"
„Hlavně nikam nespěchej mladej, jasný?!" Kolem ze všech možných panelů pršely jiskry. Náhle otřásla lodí další rána. Vikis dostal pořádnou šlupku od vedení v panelu. Štíty ale naskočily.
„Dělej, P-6! Skákej!" Ethan v návalu adrenalinu praštil droida po rameni. Ten se na něj nechápavě podíval a pak zavrtěl hlavou. Pár vteřin na to už letěli v hyperprostoru. Ethan proběhl lodí na záď.
„Jsi v pořádku?"
„Jo...," zachrčel Vikis. „Kope to pořádně. A strašně mě bolí ruce."
„Mě taky," přikývl Ethan. „Máš je spálené. I obličej. A nebude to všechno."
„Co Amaris a Örves?"

Vůbec ho do té doby nenapadlo zkontrolovat i ostatní. Amaris seděl opřený o stěnu raketoplánu a Örves zhrouceně ležel na zemi. Doběhl k němu a hned pochopil, co se děje. Jeho problémy s dýcháním se pořád stupňovaly. Téměř už se nemohl nadechnout. Ethan neměl po ruce žádný ventilátor, a tak popadl alespoň kyslíkovou masku a podal ji Örvesovi. Zabralo to. Vyčerpaně sice zůstal ležet na zemi, ale jeho dech se stával klidnějším a pravidelnějším.
On sám si pak musel pravou ruku obvázat kusem hadru, protože puchýře praskaly a pořádně bolely.
Vikis se šouravě dostal do kokpitu a padl do křesla.
„Nějak se z tebe kouří." Neodpustil si poznámku P-6. Vikis mu věnoval vražedný pohled, nijak to však nekomentoval.
„Hyperpalivo je v pořádku," hlásil Amaris. Bylo nutné ho zkontrolovat, protože čas od času mívalo tendence být nestabilní.
„Hele, mladej, kde se tam vzali? Sledovali nás?" Vikis se tvářil lehce omámeně, ale přicházel k sobě.
„To si nemyslím. Řekl bych, že jsme tam byli ve špatnou dobu. Občas provádějí celkové diagnostiky a odhalí všechno."
"Smůla...," přidal se P-6.
„A co Xerao?" otázal se Amaris. Ethan s Vikisem se po sobě podívali, ani jeden však neodpověděl. Amaris pochopil. Sklopil hlavu a odešel z kokpitu.
„Musím ti říct, mladej, žes mě docela překvapil," ozval se po chvilce Vikis. „Pořád si myslím, že seš ještě cucák, ale díky tobě máme tolik hyperpaliva, že to impérium fakt zabolí."
„To ano," přikývl.
„Mám dojem, že nás něco sleduje." P-6 vůbec nevnímal, o čem se baví a nespustil oči z přístrojové desky.
„Cože?"
„Nech to plavat, jen takový dojem."
„P-6!" křikl Vikis. „Mohli by?" otočil se na Ethana.
„Nevím o tom, že by to šlo," zavrtěl hlavou.
„Něco se ti zdálo P-6."
„Jen aby..."

Cesta zpět se vlekla. Ethan se po nějaké době posadil a opřel se zády o stěnu. Teprve teď se konečně trochu uklidnil. Svým svalům konečně dovolil povolit a sám si uvědomil, že je úplně zbrocený ledovým potem. Boláky pulzovaly, na jazyku měl sucho a v hlavě mu mohutně dunělo. Takhle vyčerpaný se dlouho necítil. Nakonec upadl do neklidného, lehkého spánku. Probudil se, až když vystoupili z hyperprostoru u planety.
„No, vážení, jsme doma. P-6 podej zprávu ať nás čekají." Oznámil Vikis a úlevu měl jasně vepsanou do tváře.

Chapter Text

Přistání proběhlo v klidu a bez potíží. Loď schytala několik přímých zásahů, to vše se ale dalo opravit.
Pašeráci zůstali v údivu a ohromení z takové dávky hyperpaliva, jaké přivezli a Melinda ihned skočila Ethanovi okolo krku.
Barboo si překontroloval celý náklad, a i když čekal trochu víc, nakonec uznale přikývl.
„Tohle jsem opravdu nečekal. Překvapil jsi mě, hochu."
„Tak teď by bylo fajn splnit i vaší část dohody. Nechte nás jít."
„Ano, asi bychom se měli zachovat čestně." Barboo přecházel sem a tam. „Ale říkám si, že by se nám pár nových posil hodilo. Zapřemýšlej o tom, mladej."
„Ne," rozhodně zavrtěl hlavou. „Máme svůj vlastní cíl. Pomohlo by nám ale, kdybyste nás mohli odvézt na nějakou planetu, kde seženeme loď."
„Ani ty, kočičko?" Melinda se při těch slovech otřásla.
„Nikdy...."
„No, dobře. Moji lidé teď poletí do Khal-Antis, můžete letět s nimi, tam jistě seženete nějakou loď."
„Kamže?" Melinda ani Ethan neměli tušení, co je to za místo.
„Je to největší černý trh v západním kvadrantu vnějšího okraje. Měli byste si tam dávat pozor. Nikdo tam není v bezpečí."

A rozhodně měl pravdu. Khal-Antis se nepodobalo ničemu, co kdy předtím viděli. Vypadalo to jako obří tržiště. Stánky stály všude a mohli jste tam sehnat cokoliv od jídla, přes zbraně až po otroky. Široko daleko nebylo vidět jediného imperiálního vojáka. Pouze části jejich zbrojí, které se tu prodávaly jako suvenýry. Kredity tu však nikdo nepoužíval. Tady platila výměna. Pokud člověk neměl něco dostatečně cenného, mohl skončit hůř, než bez žádaného zboží.
Na každém rohu číhali zloději a snažili se kolemjdoucí obrat o všechno, co se dalo vyměnit. I kdyby šlo o něčí život.
Pašeráci vysadili oba dva v docích a nechali je svému osudu.

„Výborně, nečekal jsem, že to půjde tak hladce," zamnul si ruce Ethan a pohotově se rozhlížel.
„Hladce? Co teď jako budeme dělat?" Melinda ho propálila nevěřícným pohledem a založila si ruce na prsou.
„No, čekal jsem, že nás podrazí nebo tak něco."
„Fajn, nepodrazili. Tak co teď? Nemáme nic."
„Mám nápad, ale je šílený."
„Jak moc šílený?
„Hodně... Pojď, jdeme!" Melinda se nestačila ani zeptat, kam že to jdou a Ethan už ji táhl do víru ulic. Takových různých ras nikdy neviděli. Stahovali se sem všichni, co by jinak nezapadali. Vrazi, námezdní lovci, pašeráci... spodina všech ras ze všech koutů galaxie.
„Dávej pozor. Bude tady spousta námezdních lovců," šeptl po chvíli Melindě.
„Myslíš, že by tě tady někdo poznal?"
„Nevím, ale riskovat to nechci." Instinktivně si stáhl kápi více do obličeje. Ani se ale nemusel příliš snažit, zapadal do davu dokonale. Čím otrhanější zjev, tím spíš člověk zapadl. Naopak mít na sobě něco nóbl, to si pak rovnou říkal o malér.

Bloudili ulicemi už nějakou dobu a Melinda začínala být stále netrpělivější.
„Co vlastně hledáš?" Zarazila se najednou a chytila Ethana za ruku.
„Tohle," ukázal před sebe. Před nimi se tyčila brána do prostorného hangáru, kde parkovala téměř opuštěná loď.
„To je loď...," odtušila suše Melinda. „Chceš ji ukrást?"
„Ne tak docela." Nevinně se na ni usmál. „Chci z ní poslat zprávu."
„Komu?"
„Impériu."
„Tys zešílel." Melinda si poklepala na čelo. „Vždyť právě tomu se chceme vyhnout!"
„Přemýšlej. Nemáme nic na výměnu a já tady z toho necítím nic dobrého. Nikomu se tu nedá věřit. Chci poslat zprávu, že se tu děje obrovský nelegální obchod. Impérium tohle bude zajímat. Přijedou se podívat. Nejprve ale s průzkumnými raketoplány a lehkými křižníky..."
„A ty chceš jejich loď, že jo?"
„Přesně tak!" zářil téměř až fanatickým nadšením.
„Trefil tě meteorit..." Melinda ovšem jeho nadšení nikterak nesdílela.
„Mel, no tak! Věř mi přece trochu. S imperiálním raketoplánem se dostaneme všude. Potřebujeme něco slušného, ale to tady neseženeme."
„A jak přesně chceš poslat z té lodi zprávu?"
„No, budu potřebovat tvou pomoc. Potřebuju, abys rozptýlila ty dvě obludy támhle," ukázal do hangáru, kde právě do lodi nakládali bedny dva obří hromotluci."
„To jsou Lasatové?"
„To určitě ne... To budou Durosani," zavrtěl hlavou. „Tak uděláš to?"
„Fajn, ale jestli to nevyjde, tak tě zabiju a udám, slyšíš?!" loupla po něm vražedným pohledem, zašermovala prstem před obličejem a pak sebejistě, s jistou lehkostí a nesmírnou drzostí, vyrazila do hangáru.

Durosany vyvedla dokonale z míry. Vůbec nečekali, že by se tam někdo mohl objevit a než se kdokoliv z nich zmohl na slovo, už se jich začala na něco vyptávat. Pořádně jí nerozuměl, ale zaslechl něco o moc velkých brýlích na jejich oči. Upřímně doufal, že je nevyprovokuje k nějakému boji, protože to by měli sakra problém. Brzy se však přistihl, že vyčkává za jednou bednou a poslouchá jejich rozhovor. Melindina drzost mu vykouzlila na tváři nefalšovaný úsměv.
Naštěstí je ale zaměstnala natolik, že se mu podařilo proklouznout hangárem do lodi. Nic extra to nebylo. M-fly třídy I, zastaralý model, ale měl dvě děla, hyperpohon a poměrně dobré štíty. Co bylo ještě lepší, vypadal jako obyčejná nákladní loď, přestože uvnitř byl daleko větší. Nebudil proto tolik rozruchu a pro pašeráky se tak stal ideálním.
Ethan se dostal až na můstek a zůstal zírat s otevřenou pusou. Melinda si oba dva omotala kolem prstu. Seděla na jedné bedně, hladila jednoho z Durosanů po holé hlavě a vášnivě jim něco vyprávěla. Trvalo pár vteřin, než si vzpomněl, co chce vlastně udělat. Nahodil vysílačku a pustil ji na imperiální frekvence. Zpráva zněla jasně: "Nelegální obchod, prodej neregistrovaných zbraní, kradené zásoby hyperpaliva" a souřadnice. Nic víc nepotřeboval. Doufal jen, že vysílání poběží tak dlouho, aby ho někdo zachytil. V opačném případě budou muset vymyslet jiný plán.
Opět se opatrně vyplížil z hangáru ven a pak na Melindu zamával. Ta něco zahlaholila jednomu z Durosanů a vyběhla za ním.

„No, kdes byl tak dlouho! Myslela jsem, že z nich zešílím!"
„Ale vypadalo to, že si to docela užíváš." Nemohl se nesmát Ethan.
„Byli to strašní slizouni," otřásla se.
„Ale fungovalo to..."
„Jo, jen se nesmíme k téhle části trhu už přiblížit."
„Proč?"
„Souhlasila jsem, že si toho jednoho vezmu."
„Cože jsi?!" Ethan se zastavil a chytil Melindu za obě ramena.
„Hele, kdybych to neudělala, tak ten druhý šmejd vytáhl bouchačku a promiň, já se kvůli tvému ztřeštěnému nápadu nenechám zabít!"
„A to sis nemohla vymyslet něco jiného?"
„Nic jiného mě zrovna nenapadlo...," podrbala se ve vlasech. „Jak dlouho to potrvá, než nám dorazí odvoz?"
„To nevím, snad ne moc dlouho. Zatím ale půjdeme co nejdál odtud. Cítím, že se tu něco brzy semele..."
Ani netušil, jakou měl pravdu. Chvilku na to, co odbočili do jedné z postranních uliček, se za nimi ozval dunivý rachot. To se Durosan, kterému Melinda slíbila svatbu, rozhodl jít hledat svou nevěstu a počínal si přitom dost neohrabaně. Na místě, jakým bylo toto, to téměř ihned vedlo ke rvačce která ale sílila a postupně se přelévala z jednoho místa tržiště na jiné.

Ethanovi s Melindou se dařilo vyhýbat problémům až do doby, kdy se na obloze zablesklo.
Jako když šlehne bič, celé místo ztichlo. Rvačky ustaly a všechny pohledy se obrátily k obloze. Nastala chvíle zlověstného ticha, a pak se z mraků vynořil menší křižník a spolu s ním spousta imperiálních stíhaček. Pohled na blížící se imperiální jednotky rozpoutal naprostý chaos. Všichni se snažili dostat ke svým lodím. Ti chytřejší prchali bez nákladu, ti méně chytří se snažili do lodí dostat alespoň něco ze svého majetku, či majetku jiných a ti úplní tupci pokračovali ve vyřizování účtů z předchozí rvačky.

„Mel, dělej, musíme se odtud dostat." Ethan chytil Melindu za paži a táhl ji do postranní uličky.
„Proč? Chtěl jsi přece jeden z těch raketoplánů."
„Jo, chtěl, ale oni to tady obklíčí! Nesmíme tu zůstat. Pak už nebude cesty ven. Poběž!"
Každá menší ulička praskala ve švech. Některé byly dokonce úplně ucpané. Ethanovi s Melindou se tak tak dařilo proplétat hysterickým davem, když Melindu někdo srazil k zemi. Snažila se vstát, ale každou chvíli do ní někdo kopl nebo strčil. Dav, tlačící se oběma směry, ji málem ušlapal. Ethan se k ní stihl dostat na poslední chvíli. Vytáhl ji na nohy a pevně přivinul k sobě. Skokem se pak oba ukryli do menší uličky souběžné s tou, ve které ještě před minutou stáli.

„Jsi v pořádku? Není ti něco?" Odhrnul jí vlasy z čela a spatřil na tváři slzy bolesti. „Co se stalo, Mel?" Opravdu se vyděsil, když Melinda zmizela pod nohama panikařícího davu a skutečně se bál o její zdraví. Neodpověděla, jen ukázala na svou ruku, která pomalu začínala otékat a měnit barvu.
„Co s tím máš, ukaž." Natáhl se po ruce a Melinda jemně sykla bolestí. Ethan se rozhlédl.
„Tady nemůžeme zůstat. Zvládneš jít? Musíme z trhu pryč. Jinak je s námi konec."
„Neboj se, zvládnu to," přikývla.
„Určitě?"
„Snad by ses o mě nebál." Pokusila se o úsměv, ale ten se jí přes bolest příliš nepovedl.
„Dobrá, tak pojď. A snaž se vyhýbat všem, jak jen to půjde." Tentokrát si ji držel daleko blíže u sebe a chránil ji svým vlastním tělem.
Prodrat se uličkami se dařilo jen obtížně, a když jim cestu zastoupilo několik vojáků v bílých zbrojích, Ethan věděl, že jsou v koncích úplně.

Zaklel a postrčil Melindu do postranní uličky, která však nikam dál nevedla. Pomyslel si, že to už je podruhé, co se mu přesně tohle stalo. Naštěstí tentokrát narazil na dveře, které se k jeho úlevě rozlétly dokořán, když zabral za kliku. Aniž by se ujistil, jestli uvnitř někdo není a nehrozí jim nebezpečí, posadil Melindu na první bednu a opět odběhl ke dveřím. Opatrně z nich vykoukl ven. To už se na konci uličky objevil první voják, zabouchl proto rychle dveře a zamkl je. Pak se teprve otočil. Do místnosti se moc světla nedostalo. Okna trpěla pod vrstvou špíny a nebylo přes ně vidět dovnitř ani ven. On však cítil, že jsou sami. Alespoň na chvíli si mohli oddechnout.
„Kde to jsme? V nějakém skladišti?" Melinda se snažila skrýt strach, ten se jí však usadil hluboko v očích. Ethan si ho všiml, ale oceňoval, že si nestěžuje. Připadala mu nesmírně statečná. Samotnému mu srdce bilo v hrudi a tělo poléval ledový pot. Tolik už toho museli vytrpět, než aby to tady skončilo. Párkrát se zhluboka nadechl a tiše se snažil poručit svému tělu, aby se konečně uklidnilo.
„Asi ano," přikývl potom. „Počkáme tu do tmy. Teď bychom jim rozhodně neproklouzli. V noci se zkusíme dostat k tomu raketoplánu." Snažil se znít klidně a rozhodně. Větší starosti mu však dělalo její zdraví. Nakonec možná dobře, že přes šero v místnosti na ni pořádně neviděl. „Co tvá ruka?"
„Bolí, ale zvládnu to."
„Ukaž, kouknu na ni," nabídl se.
„Jsi snad medik nebo co?"
„Rozhodně to nezhorším, slibuju."
„No, jen aby..." Melinda pochybovala spíš z legrace, aby Ethana trochu popíchla, ale ruku mu podala. Ten ji uchopil do svých dlaní a zavřel oči. Melinda po chvilce ucukla.
„Co se děje?" zeptal se trochu nejistě.
„Spíš... cos to udělal? Už to nebolí."
„To je dobře," usmál se. „Ale vyléčené to není. Jen jsem utlumil bolest. Budeme to muset nějak obvázat."
"Kde ses tohle naučil?"
"Starý trik šamanů z Ukruh-ruh." Když si všiml Melindina pohledu, rychle dodal. „To je malá planetka na hranicích známých soustav. Nikdo se o ně nezajímá, protože na jejich planetě nic není. A... její obyvatelé jsou sice domorodí, ale rozhodně chytřejší než stormtroopeři."
Mezitím Melindě obvázal ruku kusem hadru, který náhodou ležel na zemi a odhalil přitom puchýře na svých rukách. Tázavě a vyčítavě zároveň se na něj podívala. On jen mávl rukou.
„To bude dobré. Pokus se chvilku spát. Bude to pak asi... dobrodružné. Potřebuješ si odpočinout," mrkl na ni a nechal ji, alespoň chvilku, odpočívat.

Moc dlouho však na odpočinek neměli. Ethan se také pokusil zamhouřit oči, ale každou chvíli ho vyrušilo nějaké zašustění nebo zapraskání. Pak se mu téměř zastavilo srdce, když se k jejich dveřím dostala imperiální hlídka a pokusila se je otevřít. Naštěstí neuspěli, a tak zase odešli.
Ethan počkal ještě pár hodin potom, co se setmělo, ale věděl, že nemůže čekat příliš dlouho. Tuhle planetu neznal. Nevěděl o ní téměř nic. Mohlo se také stát, že za chvilku vyjde slunce a bude po jejich výhodě, to riskovat nemohl, a tak Melindu probudil.
„Hej, Mel, musíme jít." Jemně s ní zatřásl. Ani trochu se jí nechtělo. Spánek se jí zdál příliš krátký.
„Máš vůbec nějaký plán?" Do jejího tónu se vkradl podtón pochybností, navíc ještě spojený s nevyspáním. Melindina nálada klesla hluboko pod bod mrazu.
„Nemám," přiznal.
„Takže nás raději zabiješ?"
„Hele, snažím se nás zachránit, jasný? Jestli tu chceš zůstat, nebráním ti!" Věděl, že Melinda tak reaguje protože je nevyspalá a trápí ji bolest ruky, ale ani on si nepřipadal svěží a navíc začínal nabývat dojmu, že je to pouze on, kdo se snaží vymyslet nějaký plán, jak je z toho dostat. Raději však spolkl další kousavou poznámku a přistoupil k oknu. Snažil se z něj zahlédnout alespoň něco.
Melinda ho nakonec, bez dalších narážek, napodobila a vyhlédla ven.
„Vidíš něco?" zeptal se.
„Nic moc, ale myslím, že vzduch je čistý." Ethan přikývl a se srdcem téměř v krku co nejtišeji zabral za kliku a vyhlédl ven. Tvář mu ovál příjemný chladný vánek a do žil mu vrátil krapet energie. Na Khal-Antis právě vládla tichá a tmavá noc. Cestu před nimi neosvětlovalo téměř nic a Ethan, který šel první, přitom dával velký pozor, aby o něco nezakop nebo na něco nešlápl.
„Musíš tak šourat nohama? Někdo nás uslyší!" stěžovala si Melinda. Měla pocit, že je musí každou chvíli někdo objevit.
„Nechci o něco zakopnout!" sykl podrážděně Ethan. Skoro by zapomněl, jak otravná mu Melinda někdy přijde.

Tržiště však zelo prázdnotou. Ethanovi se to příliš nelíbilo. Nevěřil, že se všichni stihli dostat z planety a také mu bylo jasné, že impérium odveze všechno, co tady najde. A že dřív, nebo později, projde všechny domy a důkladně místo prohledá.
Dostali se na roh uličky a on opatrně vykoukl. Hned však strčil hlavu zase zpět a Melinda do něj tlumeně narazila.
„Hej! Co to bylo?" ozvalo se z ulice.
„Sakra!" Zaklel tiše Ethan, pevně sevřel víčka, zaťal pěsti a přimáčkl se ke zdi tak těsně, jako by se s ní snažil splynout. Hned na to oba uslyšeli kroky blížící se k nim.
„Cos slyšel? Já nic neslyšel."
„Rozhodně to něco bylo..." Blížili se k nim dva imperiální vojáci. Ethan přemýšlel, co by mohl udělat, moc možností se mu ale nenabízelo. Zvlášť, když neměl zbraň. Měl však moment překvapení.

Přikrčil se a Melinda ho napodobila. Chtěla se ho ještě zeptat, co budou dělat, už to ale nestihla. Sotva se před nimi objevil kužel světla, Ethan vystartoval a nic netušícího vojáka srazil k zemi. On, ani jeho parťák, se nestihli téměř ani vzpamatovat. Ethan vyrval povalenému vojákovi zbraň z ruky a jako prvního zasáhl vojáka stojícího naproti němu. Ten už totiž začínal chápat, a kdyby zaváhal, rozhodně by po nich začal pálit. Potom se musel překulit a rychle vydrápat na nohy, protože povalený voják se začal úporně bránit. Navíc byl nečekaně rychlý a už už sahal po druhé zbrani. Ethan nečekal a zasáhl i jeho. Ten, stejně jako jeho kolega, padl mrtvý k zemi.
Melinda vše vystrašeně pozorovala a nezmohla se na slovo.
„Dávej pozor, aby nikdo nešel!" rozkázal Ethan a jednoho po druhém odvlekl vojáky z hlavní ulice pryč, aby je nikdo hned nenašel. Hodně riskovali. Vojáci, kteří se nebudou hlásit rozhodně vzbudí pozornost. Otázkou jen bylo, za jak dlouho si toho někdo všimne.
„Pojď, musíme hned vypadnout. Budou tu kolem další a té střelby si nejspíš všimli." Melinda neřekla nic, Ethan ji proto chytil za ruku a táhl pryč.

Chapter Text

Kupodivu však střelbu nejspíš nikdo neslyšel, protože i nadále vládlo všude hrobové ticho. Proběhli ještě několika uličkami. Ethan neměl tušení, kde jsou. Nevěděl ani, kde najde nějakou loď. Štěstí se na něj ale nakonec usmálo.
Pomalu si začínal myslet, že bude muset počkat na světlo a pak se nějak zkusí z toho bludiště vymotat, když se před nimi otevřel osvětlený hangár a v něm stál tiše a klidně přepravní transportér.
To bylo lepší než v co původně doufal. Sice v něm nenajde imperiální kódy, ale tenhle transportér mohl letět hyperprostorem, měl štíty... a vyžadoval také trochu větší posádku. S tím se však nedalo nic dělat.
Pořádně se rozhlédl a všiml si, že kolem stojí na stráži nejméně pět vojáků. Potřeboval nějaké rozptýlení. Dostat alespoň některé vojáky pryč. Jenže jak?
Melinda mu stála těsně za zády, přes naprostou tmu mu ale nebylo vidět do obličeje a tak zavřel oči a soustředil se. Kus od nich něco zapraskalo a jak očekával, přilákalo to pozornost dvou vojáků.

„Připrav se," otočil se k Melindě. „Nevím, kolik přesně jich tam je, ale minimálně tři budou. Nejspíš se budeme muset prostřílet. Umíš s tím zacházet?" Podával jí malý blaster. Zavrtěla hlavou. „Dobře, tak se drž u mě a až se dostaneme do lodi, jdi hned nahodit motory, jasné?" Přikývla.
„Prima," kývl i Ethan a pomalu se vyplížil vpřed. Snažil se držet ve stínu, aby co nejdéle udržel moment překvapení, a kdyby to bylo možné, aby si jich nevšiml nikdo, dokud nebudou na palubě.
K jeho úlevě se jeden z vojáků, který předtím mířil přímo k lodi, odpojil a zmizel někde ve stínu. Zbývali tím tedy dva. Jeden, který k nim stál zády a Ethan se ho chtěl zbavit tiše a druhý hlídkující na vyvýšení plošině nad hangárem.
Přikrčil se ve stínu nákladu těsně u dveří hangáru. Voják od něho stál necelé dva metry, silně ho však ozařovalo světlo. Nehledě na Melindu se soustředil a oba vojáci se otočili za hlukem. To byla chvilka na kterou čekal. Vyskočil a popadl vojáka za krk. Ten se bránil zuřivě, nevydal ale ani hlásek. Omráčil ho a položil do stínu beden. Už se chystali přeběhnout k lodi, když se druhý voják vrátil a všiml si, že mu chybí kolega. Nejprve zkusil vysílačku, a když se nikdo neohlásil, Ethan vyskočil a trefil ho blasterem přímo do prsou. Neměl na výběr. Kdyby to neudělal, voják by spustil poplach a to nepotřebovali. Alespoň ne hned.
Střelba však nezůstala bez odezvy a oni měli jen několik málo chvilek, aby se dostali k lodi a pryč.

„Poběž!" Chytil Melindu za paži a postrčil ji před sebou. Dveře lodi byly zavřené, a sotva se dotkly země, vedle Ethana prolétla první střela z blasteru. Oba skočili dovnitř a Ethan se hbitě natáhl po spínači dveří. Pak ještě stihl křiknout něco na Melindu a už se hnal do kokpitu.
V duchu děkoval všem těm nudným hodinám létání, které nesnášel. Rád pilotoval stíhačky, ale tohle mu přišlo zbytečné. Teď se ukázalo, že je to životně důležité.
Jako první nahodil štíty.
„Mel!" Vojáci mezitím obklíčili celou loď a pálili po nich ze svých zbraní. Chvilku na to se z vysílačky ozval hlas velitele zdejší posádky.
„Okamžitě se vzdejte a opusťte loď! Z planety se nikdy nedostanete!"
„Mel!" Vypnul vysílačku a prudce strčil do páky motorů. I když tohle nebyl nejnovější model, musel uznat, že start měl překvapivě rychlý a hladký. Loď se otřásala jen díky neutichající palbě. A nejen vojáci. Kolem nich se vyrojilo i několik stíhaček TIE a z těch měl Ethan daleko větší strach. Stačila jedna dobře mířená střela a mohli jít k zemi.
„MEL!"
Cesta na orbitu Ethanovi připadala nesmírně dlouhá. Kličkoval a snažil se s lodí vyhýbat střelám. S pramalou úspěšností, protože transportéry moc hbité nebyly. Přesto se mu nějak podařilo dostat je na oběžnou dráhu, kde mu v cestě stály dva veliké křižníky. Od nich už k nim mířilo několik dalších stíhaček.
Přemýšlel, ale moc na výběr neměl. Bylo to buď, a nebo. Buď se mu podaří zázrak nebo je setřelí. Rozhodl se pro zázrak a nasměroval loď přesně mezi oba křižníky. Pak zavřel oči a praštil do spínače hypermotorů.
S lodí to děsivě trhlo, a když oči otevřel, spatřil kolem sebe hyperprostor. Nesmírně se mu ulevilo.
Ještě chvilku zůstal sedět opřený v křesle a snažil se maličko uklidnit. Potily se mu ruce, srdce bilo do hrudi a mozek nechtěl uvěřit tomu, co se stalo. Alespoň na chvíli tak byli v bezpečí.
V tom mu došlo, že vlastně neví, kam zmizela Melinda. Zvedl se proto a vyšel ji hledat. Nemusel dlouho. Seděla u vrat lodi, kde ji nechal. Jakmile ji spatřil, vjel do něj vztek.

„Co tu krucinál děláš?! Potřeboval jsem tam pomoct! Tohle není žádný obyčejný vrak, na tohle jsou potřeba dva piloti! A ty se tady mezitím flákáš! Mohli nás sundat, uvědomuješ si to vůbec?" na chvilku se odmlčel. „Melindo!" Pro svůj vztek si vůbec nevšiml, že Melinda se na něj za celou dobu ani jedinkrát nepodívala. Seděla stále zhrouceně u dveří a strnule zírala do země.
„Tak vnímáš mě vůbec?!" sklonil se k ní, popadl ji za obě ramena a zatřásl s ní. Poprvé mu věnovala nepřítomný pohled. Až teď si konečně uvědomil, že něco není v pořádku.
„Co je s tebou?" zeptal se o poznání klidnějším hlasem. Neodpověděla, jen na něj zírala.
„Mel, jsi tu vůbec? Co se stalo?" zamával jí rukou před obličejem.
„Tys... je zabil," hlesla tak tichým hláskem, že si chvilku nebyl vůbec jistý, co vlastně říká.
„Cože?"
„Zabils je." Vyvedla ho dokonale z míry.
„Myslíš vojáky?" Přikývla. „Ale to jsem musel. Kdybych to neudělal já, udělali by to oni..."
„Kolik lidí jsi už zabil?" skočila mu do řeči.
„Co to...?"
„Kolik?"
„Co na tom záleží?"
„Tak kolik?" zaječela a vrazila mu pořádnou facku. Ethan si na ono místo přiložil svou dlaň a jemně si tvář masíroval. Pak zavřel oči a zhluboka se nadechl, než se Melindě podíval přímo do očí.
„Dělal jsem věci, na které nejsem pyšný, a o kterých nikdy nikomu vyprávět nebudu. Ale to ty už víš. Věděla jsi to od začátku," vstal. „Chránil jsem nás a dostal nás z planety. Víc k tomu nemám co říct."

Vrátil se zpět do kokpitu a stále ještě s trochou vzteku zíral před sebe. Kdyby Melindě řekl i jen malinký kousíček toho, co všechno ve službách svého mistra udělal, nejspíš by se ho pokusila za letu vyhodit z lodi.
Opřel si hlavu o pěst své ruky a přemýšlel. Až teď ho napadlo zkontrolovat, kam vlastně letí. Bezmyšlenkovitě spustil hypermotory, aby je zachránil, ale nepodíval se, kam je vůbec nastavuje.
„Nooli...," zamumlal tiše. To jméno mu něco matně připomínalo, ale skutečně jen matně. Nemohl si vzpomenout, jestli někdy v téhle soustavě vůbec byl. Rozhodně ale věděl, že se dostanou do středního okraje galaxie a ta je pod nadvládou impéria. To sebou přinášelo netušené možnosti... i problémy.
Začal se probírat lodními záznamy, aby měl alespoň představu, co vlastně mají na palubě. Od počítače vzhlédl, jakmile zaregistroval pohyb. Melinda se právě posazovala do křesla kopilota. Lehce nadzvedl obočí, ale nic neřekl.

„Omlouvám se," promluvila tiše po dlouhé době mlčení. Do očí se mu však nedívala.
„Za co?"
„Vím, žes nás zachránil, jen jsem ještě nikdy nikoho umřít neviděla. Nedokázala bych to udělat." Ethan si ji zkoumavě prohlížel.
„Dokázala. Jsou chvíle, kdy ti nic jiného nezbude."
„Kolik jich bylo?" Přesně věděl nač se ho ptá. Zavrtěl hlavou a odvrátil pohled. Melinda z něj chvíli nespouštěla oči, pak ale pochopila.
„Kam letíme?"
„Nooli. Říká ti to něco?"
„Vůbec nic," zavrtěla hlavou. „Máš nějaký plán?"
„Měl jsem, ale na to máme špatnou loď. Takže... "
„...Budeme muset sehnat jinou?" Do hlasu se jí pomalu vracela dřívější energie.
„Nerozmyslela sis to? Nemám tě vysadit na nějaké klidné planetě?"
„No, hádám, že potřebuju někoho, kdo se o mě postará. A tobě to jde skvěle."
„No, jasně," zašklebil se. „To mě mohlo napadnout. Hele, kontroloval jsem, co tahle loď veze, abychom vůbec měli představu, ale nenašel jsem vůbec žádný seznam. Buď ho nestihli udělat nebo někam zmizel, každopádně v lodních záznamech nic není."
„A co řekneme imperiálům až budou chtít vědět, co vezeme?"
„Pravdu... že nevíme. Ne každá posádka nutně musí vědět, co převáží. Důležité je, že víme, odkud ta loď letí a že budeme mít platné kódy. Starost mi spíš dělá fakt, že takhle nás poznají...," ukázal na jejich oblečení. „Musíme se porozhlédnout po lodi. Hledej nějaké oblečení, uniformy... cokoliv, co z nás udělá služebníky impéria." Melinda zkřivila tvář nechutí a zmizela do útrob lodi. Ethan ji vzápětí následoval.

Transportér nebyl nijak velký. Většinu místa zabíral nákladový prostor. Kajuty byly malé a napočítali jich pět. Na lodi tak mohlo být okolo deseti členů posádky. Hned za kokpitem ještě našli jakousi společenskou místnost s jídelnou dohromady. Nic útulného, ale tahle loď neměla cestovat na velké vzdálenosti a posádka zde zřejmě nezůstávala příliš dlouho.
Ethan probíral jeden šatník za druhým. Ve většině ale nenašel nic. Když konečně v jednom narazil na imperiální uniformu, zjistil, že je mu malá.
„K ďasu...," praštil s čepicí o polici, protože na jeho hlavu se zkrátka nevešla. K jeho úlevě a překvapení zároveň, měla Melinda větší štěstí. Našel ji v další kajutě, jak se probírá kupičkou šatstva.
„Myslím, že tohle ti bude," podávala mu uniformu poručíka. Ethan ji prozkoumal a po chvilce úsilí se do ní nasoukal.
„Měl jsem už i volnější...," prohlásil potom a zkoušel, jak moc pevné švy uniforma má. Melinda se mezitím neubránila úsměvu.
„No, máš to trochu natěsno, ale jinak ti sedí. Proč máš tu čepici vraženou tak moc do obličeje, není na tebe vidět."
„A o to právě jde. Zapomněla jsi, že můj obličej visí po celé galaxii? Asi by nebylo moudré producírovat se po impériem okupovaném území bez krytí, že ne?"
„A vidíš v tom něco?"
„Ani ne...," přiznal. „Proto mám tebe. Našla jsi něco na sebe?"
„Našla. To samé, co máš ty, jen je menší." Během minuty už měla uniformu oblečenou a narozdíl od Ethana, jí dokonale padla.
„Musím uznat, že ty čepice ale vypadají dobře," prohlížela se v malém zrcadle v šatníku.
„Nech toho. Nejde tady o krásu!"
„Možná tobě..." odsekla a podívala se na něj. „Uznávám, že takhle nejsi tak ošklivý, jak ses zdál v tom plášti. Možná bych si tě i s nějakým imperiálním tupcem mohla splést."
„Děkuji pěkně..." odsekl naoplátku Ethan a vyšel z kajuty.

Po dalších dvou hodinách ho už jednotvárná cesta začínala nudit. Seděli s Melindou v kokpitu a ještě jednou probírali lodní záznamy. O tom, co přesně vezou, se však nedozvěděli nic.
Konečně sebou loď škubla a kolem se rozhostila černočerná tma. To však jen na moment. Jakmile se rozhlédli, už se před nimi vynořil imperiální křižník. Stál jim přímo v cestě.
„Transportér PK-4478, hlaste důvod vašeho příletu," ozvalo se z vysílačky.
„Transportér PK-4478, přivážíme zboží z Khal-Antis. Žádáme o povolení k přistání."
„Rozumím, vyčkejte." Spojení se přerušilo.
„Na co jako?" strachovala se Melinda.
„Ověřují, jestli tady máme co dělat."
„A máme?"
„Ne, absolutně ne," široce se usmál Ethan.
„PK-4478, o vašem příletu tu nemáme žádné zprávy. Vysvětlete důvod vašeho příletu," opět se ozvala vysílačka. Melinda se na Ethana ustaraně podívala.
„To není možné, v našem počítači je jako cílová planeta označena Nooli. Cestou jsme se ale dostali do křížku s rebely, poškodili nám loď, možná se poškodila i navigace. Chybí nám tady více dat..." V duchu se jen modlil, aby operační důstojník z křižníku jeho pohádku neprohlédl. Dlouhou chvíli se nedělo nic.
„PK-4478, potvrzujeme vaše poškození, zašlete váš identifikační kód."
„Posíláme," zahlásil Ethan.
„Výborně, PK-4478, máte povolení k přistání, řiďte se přidělenými souřadnicemi. Po přistání si vaši loď převezme místní správa."
„Děkujeme, důstojníku. Jdeme na přistání." Vysílačka se odmlčela a Ethan na Melindu mrkl.
„Jak jim dole vysvětlíš, že nevíš, kam původně jsme měli letět?"
„Předpokládám, že tyhle náklady se rozvážejí po celé galaxii. A některé rozhodně poletí třeba na Coruscant, tím se nic nezkazí. A než jim dojde, že s naším navigačním počítačem nic není, budeme pryč."
„Takže přistaneme, odejdeme, najdeme loď a budeme prozkoumávat galaxii?"
„No, ještě potřebuju nějakou informaci."
„Jakou?!"
„To ti... nemůžu říct, ale slibuji, že se nemáš čeho bát." Melinda neodpověděla, rozhodně si však o jeho nápadu nemyslela nic dobrého.

Chapter Text

Planeta Nooli měla přibližně střední velikost, její povrch z velké části pokrývala voda. Města, která patřila k těm modernějším v galaxii, se proto rozkládala nejen na úzkém pruhu pevniny, ale i na širokých oceánských hladinách.
Počasí tam vládlo poměrně stálé, příjemná teplota, proto se zde dařilo mnoha různým tvorům i rostlinám.
Ethan se držel přidělených souřadnic a hladce s lodí přistál na imperiální základně. Přistávací plošina byla vysunuta nad klidnou vodní hladinu. Všude kolem panoval čilý ruch. Přistávaly a zase odlétaly různé lodě, vojáci dohlíželi na pořádek a imperiální elita řídila celý ten hladce běžící kolotoč. Ethan si na chvilku připadal jako doma, pak mu však došlo, že se nesmí za žádnou cenu prozradit. Kdyby se to stalo, Melindu by nejspíš zabili ihned a jeho by čekal stejný osud, jen o trochu později.
Po dosednutí ještě zkontroloval systémy, zda je vše tak, jak má být a pak se podíval na Melindu.

„Připravená?" přikývla. Poznal na ní, že je neklidná, ale tomu se nedalo divit. Sám se cítil nervózní.
„Transportér PK-4478, připravte svou loď na inspekci a hlaste se v kanceláři komandéra Faitha."
„PK-4478 rozumí, loď připravena na inspekci," ohlásil Ethan a mrkl na Melindu.
„Pojď, půjdeme podat hlášení."
„Cože? Zbláznil ses?! Chceš jít za nimi?"
„No, když se odtud hned vypaříme, bude to asi trochu divné, nemyslíš? Nevím, jestli nám naši pohádku zbaští, ale rozhodně jim to aspoň na chvíli zamotá hlavu."

Vystoupili z lodi a vystřídali je imperiální vojáci a servisní droidi. Nikdo jim, k Melindině úlevě, nevěnoval pozornost. Prošli přes přistávací plošinu a Ethan si nemohl nevšimnout všech těch vojáků. Bylo jich tam víc než by očekával. Skoro to vypadalo, jakoby tu impérium mělo nějaké vedlejší plány. Nedokázal si však vybavit nic, co by v této části galaxie mohli chtít. Však to bylo území pod správou impéria.
Základna vypadala podobně jako všechny ostatní na kterých kdy byl. Strohé a neútulné chodby, stráže na každém rohu a droidi, více či méně, potřební, kam se člověk podíval.

„Mel, snaž se trochu uvolnit. Takhle nás prozradíš."
„Jsem naprosto klidná!"
„Nejsi... cítím to." Ani nepotřeboval svou sílu. Melinda sebou škubla při každé hlídce, kterou míjeli.
Konečně stáli přede dveřmi komandéra Faitha.
„Vaše kódy, pane." Voják k nim natáhl ruku a oba mu podali malý štítek, který u sebe měli.
„Je mi líto, madam, ale váš kód není platný." Tón vojákova hlasu zněl podezřívavě.
„Není? To není možné..." Melinda nevěděla, co má dělat a okamžitě zrudla. Ethan lehce mávl rukou ve výši svého boku.
„Její kód je platný." Voják se na něj upřeně zadíval.
„Její kód je platný," zopakoval.
„Pustíš nás dál."
„Prosím, pane, můžete dál." Sáhl po spínači dveří a ty se otevřely. Melinda se na Ethana tázavě podívala, ten si toho však nevšímal a vstoupil do místnosti.
Komandér Faith seděl za svým stolem a něco si zapisoval. Oba se postavili před něj a vyčkávali.
„Ah, výborně. Řekli mi, že se k nám blíží poškozený transportér. Vaše jména, zařazení a náklad." Podíval se na ně.
Iniciativy se ihned chopil Ethan.
„Poručík Liam Crosford a poručík Melinda Meys. Oddíl zásobování a logistiky posádek vnějšího okraje. Měli jsme za úkol převézt zboží po razii na Khal-Antis, cestou nám ale poškodili loď a my jsme skočili zde, pane."
„Hm... Váš původní cíl cesty?"
„Coruscant, pane."
„A náklad?"
„To nám nebylo řečeno, pane. Pouze, že zásilka se má neprodleně dostat na místo určení. Kdybyste nám tedy pomohli opravit loď, rádi bychom dokončili náš úkol."
„Loď opravíme. Samozřejmě si ještě prověřím, že vaše informace jsou pravdivé." Ethan si komandéra chvilku prohlížel.
„Pane, my..."
„Poručíku Crosforde, při razii na Khal-Antis došlo k útoku menší rebelské skupiny, která odcizila majetek impéria. Proto jistě chápete, že se musíme přesvědčit, že mi nelžete."
„Jistě, pane," přikývl Ethan.
„Zůstaňte prozatím na základně, jakmile si vše ověřím, dám vám vědět."
„Dle rozkazu, pane." Oba zasalutovali a vyšli z komandérovy kanceláře.
Melinda se ihned chtěla na něco zeptat, Ethan ale jen kývl hlavou a zamířil pryč.
Zastavil se až o několik chodeb dál u imperiálního terminálu.

„Máš doufám nějaký plán, protože on to zjistí sakra rychle!" syčela.
„Neboj se, než na to přijdou, budeme pryč. Jen dávej pozor, aby nikdo nešel, prosím. Musím se tady na něco podívat." Melinda trochu přimhouřila oči a otočila se.
„Hlavně dělej!"
Ethan se pustil do prohledávání terminálu. Potřeboval najít jakoukoliv informaci o utajených misích. Neměl však štěstí. Přístup do utajených složek nebyl z tohoto terminálu možný a to dokonce ani v případě, že by použil svůj imperiální kód. Přemýšlel. Když se nemohl dostat k utajeným informacím, zkusil zadat jako klíčové slovo jméno svého mistra, ale ani tak neměl štěstí. Zaklel.
„Musíme k dataterminálu."
„Kam že?!"
„Odtud nezjistím, co potřebuju, musíme se dostat do archivu. Tam je dataterminál."
„A kde je tady archiv?"
„To nevím... moment...," našel si v terminálu mapu. „Mám ho, deset pater pod zemí, oblast L-5, vstup jen se zvláštním povolením."
„Které nemáme..."
„To ale nikdo neví. Pojď, jdeme!" Už došel na konec chodby, když ho Melinda dohonila.
„Co je tam tak důležitého?"
„Už jsem ti řekl, že ti to nemůžu říct..."
„Tak hele!" Melinda ho chytila za ramena a třískla s ním o zeď. Nečekal tak silný náraz a lehce sykl bolestí. „Už jsem ti snad dokázala, že s tebou zůstanu, ať se děje, co se děje. Co mě ale ničí, to je tohle tvoje tajnůstkářství! Co horšího může být, než to, že po tobě jde celé impérium? Jestli chceš moji pomoc, tak mi koukej vyklopit celou pravdu!" zabodla mu prst do prsou. Nežertovala, takhle vážnou ji ještě nikdy neviděl.
„Teď na to ale není vhodná doba, nemáme čas!"
„S tebou není nikdy čas! Buď nás honí impérium nebo pašeráci nebo se nám rozpadá loď. Koukej to vyklopit, jinak nikam nejdu!"
„Hledám Vadera." Melinda si ho měřila podezřívavým pohledem.
„Takže mi neřekneš pravdu."
„Tohle ale je pravda, Mel. Má něco, co chci. Nepřestanu, dokud to nezískám zpět."
„Ty musíš být vážně cvok..."
„Chtěla jsi znát pravdu a tady je. Nikdy jsem neříkal, že to se mnou bude bezpečné."
„Tebe hledají, protože ses pustil do křížku s největším padouchem impéria?"
„Dalo by se to tak říct."
„Valím oči, že seš ještě na živu..."
„Já někdy taky," ušklíbl se. „Ještě něco, nebo už můžeme jít?" Melinda se nadechovala pro odpověď, když se zpoza rohu objevil voják.
„Co se tu děje, poručíku?"
Ethan se chystal odpovědět, ale Melinda mu vrazila pořádnou facku.
„A už to na mě laskavě nezkoušejte, poručíku!" Potom se na podpatku otočila a zamířila pryč. Ethan vůbec nechápal, co se to stalo. Otočil se na vojáka a nerudně na něj vyštěkl: „Na co tady zíráte? Vypadněte!" Voják se nenechal dvakrát pobízet a zase zmizel. Ethan si zamnul tvář a rozběhl se za Melindou.
„Co to bylo?!"
„Promiň, síla improvizace. Alespoň takhle nemusíme vysvětlovat, proč jsme tam stáli tak blízko u sebe..."
Nezmohl se na slovo.
„Raději pojď..."

Dostat se do desátého podzemního patra jim zabralo jen malou chvilku. Výtahy nikdo nehlídal a zakázaná oblast L-5 začínala až o několik chodeb dál. Základna vypadala všude stejně.
„Jak se tady někdo vyzná?" nechápala Melinda.
„V helmách je mapa... jinak jsou tu navigační terminály. A kromě toho většina základen vypadá takhle. Zvykneš si."
„Na tohle nikdy..."
Konečně došli ke dveřím do zakázané zóny. Podle Ethanova předpokladu před ním stála stráž. Dva vojáci. Došli až k nim a slova se ujal Ethan.
„Komandér Faith žádá jisté záznamy z archivu."
„Jaké záznamy, pane?"
„Do toho vám vůbec nic není, vojáku! Otevřete raději ty dveře."
„Proč si nepřišel komandér osobně?" zeptal se druhý voják.
„Protože má na práci daleko důležitější věci. Říkám to znovu, vojáku, otevřete ty dveře, nebo vás nahlásím za maření plánů impéria!" vyštěkl na ně.
„No... tak tedy... váš kód, pane." Ethan mu podal štítek, stejně jako předtím před komandérovou kanceláří.
„Váš je platný pane a váš, madam?"
„Vojáku, už jsme tu s vámi strávili pět naprosto zbytečných minut, které jsme mohli věnovat úkolu. Oceňuji vaši opatrnost a rozhodně se zmíním o vaší pečlivosti, ale otevřete už ty zatracené dveře!" Vojáci se podívali po sobě navzájem a jeden z nich pomalu sáhl po spínači dveří.
„Jistě pane, kód k archivu je 566845."
„Děkuji, vojáku," kývl Ethan a společně s Melindou prošel do další chodby.
„Páni, jde z tebe fakt strach, když chceš."
„No, myslím, že máme ještě méně času než předtím. Bude jim to divné, půjdou se zeptat..."
„Skvělé... takže kde je ten archiv?"
„Tudy." Ethan ji provedl ještě několika na chlup stejnými chodbami. Pak se před nimi otevřely další dveře. Vstoupili do rozlehlé místnosti plné vysokých řad ve kterých bylo cosi uloženo.
„Co je to?" žasla Melinda.
„Paměťové krystaly. Ukládají se do nich různé informace. Jejich kapacita je neuvěřitelně vysoká. Stejně tak cena. Už se téměř nedají sehnat."

Přistoupil k nejbližšímu terminálu. Jako klíčové slovo zvolil "Hora". To byl totiž poslední tajný kód, který se svým mistrem používal.
Shoda se objevila hned u několika různých misí. Všechny ale už zavál čas. Vybavoval si je. Nedalo se z nich vyčíst nic nového. Pak si uvědomil, že jednu misi nedokončili. Přesto se tu o ní psalo daleko víc, než na co si dokázal vzpomenout. Pomalu se začal pročítat hlášeními. Ukázalo se, že jeho domněnky byly správné. Jeho mistr pokračoval v úkolu sám a jeho poslední záznam pocházel z planety pod kódovým označením WY77R. Zbývalo tedy jen zjistit, co se skrývá pod tímto kódem. K tomu už ale nepotřeboval tajný archiv. To se dalo zjistit z jakéhokoliv navigačního počítače připojeného na imperiální síť.

„Už to máš?" Melinda netrpělivě přešlapovala a toužila vypadnout, co nejdřív to bylo možné.
„Asi jo. Snad..."
„A..."
„Teď ne! Cítím, že nám dochází čas, musíme zmizet. Půjdeme hned do hangáru, najdeme nějakou větší loď a vypadneme odtud." Melinda přikývla a oba se vydali zpět k výtahu.
Když procházeli hlídanými dveřmi, nemohli si nevšimnout, že jeden voják chybí.
„Kam zmizel ten druhý?"
„Nevím, ale mám lehkou představu..." Představa, kterou měl, se ukázala jako správná jen o pár minut později. Už ve výtahu je zastihl výstražný alarm, a když vykročili do chodby, ozvalo se za nimi:
„Pane, madam, stůjte! Máme vás ihned odvést k veliteli!" Ethan se rychle rozhlédl. Vojáci stáli jen na jedné straně chodby. Druhá zatím zůstávala volná.
„Utíkej!" křikl na Melindu a rozeběhl se volnou chodbou pryč.
„Zastavte je!" ozvalo se za nimi a vojáci se jim vydali po stopě.
Ethan s Melindou kličkovali stejnými chodbami základny a každou chvilku naráželi na další hlídku. Základna se pomalu uzavírala. Měli jen malou chvilku na to, aby se z ní dostali pryč, jinak skončí uvězněni.

Na další křižovatce se dostali těsně k další hlídce a než se stihli rozkoukat, vojáci je od sebe odřízli. Ethan utíkal chodbou napravo a Melinda nalevo. Ethanovi nezbývalo než doufat, že se Melindě podaří dostat do hangáru.
Na přemýšlení však neměl čas. Hned za dalším rohem neopatrně vrazil do čekající hlídky. Voják náhlý náraz neustál a skácel se k zemi. Spolu s ním i Ethan. Než se vyškrábal na nohy, jeho rameno jen těsně lízla střela z blasteru. Výstřel naštěstí nemířil přesně a voják, který se za ním pomalu soukal na nohy, teď padl omráčeně k zemi. Ethanovi ta chvilka stačila, aby vyskočil a běžel dál. Nemohl se s vojáky poprat, protože neměl šanci. Jen s holýma rukama mohl očekávat krátký boj.
Na další křižovatce ho odřízli ode dveří vedoucích do hangáru. Jeho mozek pracoval na plné obrátky. Musel něco rychle vymyslet, jinak byl v pasti. Jediná jeho cesta teď vedla o patro výš. Vyběhl po schodech do dalšího patra. Všude vládl zlověstný klid, v dohledu neviděl ani neslyšel žádné vojáky. Pomalu přeběhl do míst, kde o patro níž spatřil dveře do hangáru. Na jeho patře však našel pouze úzký výtah pro servisní doridy.

Lehce zaskřípěl zuby. Šum a křik vojáků ze schodiště ho donutil konečně se rozhodnout. Otevřel dvířka výtahu a skočil dolů. Padal dobrých osm nebo devět metrů volným pádem do hangáru. Dopad byl tvrdý a při nárazu ucítil prudkou bolest v levé noze. Projela jím jako ostrá kudla. Žaludek se povážlivě zahoupal a před očima se mu na okamžik zatmělo. Zaťal zuby a vydrápal se na nohy. Nakonec si však musel oddechnout. Při nejhorším se mohl ve výtahu také zaseknout.
Rozhlédl se. Hangár zel prázdnotou. Musel se pokusit najít Melindu. Nikde po ní nebyla ani jediná známka. Mohla skončit kdekoliv na základně. Mohli ji také klidně chytit.
Zbývaly jen dvě možnosti. Mohl skočit do první lodě, kterou viděl a odletět, nebo se vrátit zpět a Melindu najít. Během té krátké chvilky, kterou měl na přemýšlení, se ze zadních dveří hangáru vynořila skupina vojáků a běžela k jedné lodi. Před nimi ale utíkal ještě někdo. Malá postava, která na něj ihned začala zuřivě mávat.

„Melindo!" vyhrkl. Kulhavě se rozeběhl k ní. Neměl ponětí, jak se jim podaří dostat do lodi, když se neměli čím bránit, ale Melinda to vyřešila.
Mezi vojáky se odkutálelo něco malého, kovového a během chvilky to s ohlušující ránou explodovalo.
Většinu vojáků výbuch zasáhl přímo a ti, kteří přežili, se ukryli za stojící stíhačky. Melinda mezitím skočila do nejbližší lodi a Ethan ji následoval. Střely z omračovacích zbraní prolétávaly těsně okolo nich a jako zázrakem je žádná nezasáhla. Ethan ihned skočil po spínači dveří a upaloval do kokpitu.
Nad tím, jak se s touhle lodí létá ani nepřemýšlel. Stiskl spínač motorů, chopil se řídícího kormidla a než se stačily zavřít brány hangáru, vylétl pryč.
„Uvědomuješ si, že na orbitě je ten křižník?! hulákala na něj Melinda mezitím, co se potýkala se štíty a nastavením hypermotoru.
„Jo, ale já poletím úplně jinam. U téhle planety žádná blokáda není, zatím!"
„Nevím, jak se tenhle krám ovládá!" praštila Melinda vší silou do přístrojové desky.
Ethan se natáhl a štíty naskočily.
„Dík," odtušila Melinda.
Měl v plánu dostat se z planety na druhé straně a úplně se tak křižníku vyhnout. Jeho plán zafungoval. Když vstoupili na oběžnou dráhu, radar detekoval přilétající stíhačky, ale přímo v cestě jim nestál nikdo.
„Spusť hypermotory, rychle!"
„A kam?"
„To máš jedno. Kurz si pak upravíme, teď musíme hlavně vypadnout!"
„Dobře." Melinda spustila hypermotory a najednou byli pryč.

Chapter Text

Ethan si zhluboka oddechl. Měli to hodně natěsno. Stačila ještě chvilička a dopadlo by to jinak.
„Není ti nic?" otočil se k Melindě. Celá se třásla a třeštila oči před sebe. Zavrtěla hlavou. „Jak se ti podařilo dostat do hangáru?"
„Já vlastně ani nevím. Neměla jsem tušení kam běžím. Jen jsem se snažila dostat od nich. Když jsem pak vběhla do hangáru, doufala jsem, že tě tam najdu. Kdyby ne, nevím, co bych dělala." Oči jí začaly vlhnout.
„Nakonec jsi nás ale zachránila. Kdes vzala ten granát?"
„Vzala jsem ho jednomu vojákovi. Zapletla jsem se mezi ně a málem už mě dostali. Snažila jsem se vykroutit... a tohle mi přitom zůstalo v ruce. Když to pak začalo blikat, nevěděla jsem, co s tím, tak jsem to zahodila." Ethan se snažil potlačit nevěřícný výraz. „Zabila jsem je... já... někoho zabila," to už doopravdy propukla v pláč. Ethan se postavil vedle ní a objal ji.
„Zachránila jsi nás. Díky tobě jsme mohli uniknout. Na ničem jiném nezáleží." Melinda ho objala také s takovou silou až sykl bolestí. V tom ho pustila.
„Co je s tebou?"
„Nic, jsem v pořádku." S přimhouřenýma očima do něj strčila a donutila ho udělat krok zpět. Při přenesení váhy na levou nohu opět sykl bolestí.
„Ne, něco s tebou je! Ukaž mi to."
„Vážně mi nic není."
„Fakt ne?" Celkem jemně ho šťouchla špičkou své boty do levé nohy.
„Sakra, nech toho!" křikl na ni. „To jak jsem propadl tou výtahovou šachtou pro droidy. Při dopadu jsem si nějak... hnul s kotníkem."
„Pojď vedle, podívám se ti na to."
„A co bys s tím chtěla dělat?" nedůvěřivě se na ni podíval.
„To ještě nevím! Třeba to máš zlomené, alespoň ti to zafixuju," dívala se na něj tak nesmlouvavě, že nakonec souhlasil. Doklopýtal dlouhou chodbou do malé kajuty pro posádku a posadil se na postel.
„Zuj si botu," rozkázala Melinda.
„Ty jsi už tohle někdy zkoušela?"
„Párkrát. Většinou byl kolem nějaký lékařský droid...," zarazila se. „Moment, není na téhle lodi také lékařská sekce?"
„Mel, zavaž to a na tohle se vykašli. Musíme zpět. Uvědomuješ si, že teď loď nikdo neřídí?"
„No jo pořád...," ohmatala si nohu a Ethan jemně ucukával. „Proč si nepomůžeš, jako jsi pomohl mně?"
„Takhle to úplně nefunguje."
„Hm, ale na toho vojáka to fungovalo," podívala se mu zpříma do očí.
„Co myslíš?"
„Nejsem blbá, jasný? Nemám sice páru, jak jsi to udělal, ale o těchhle super fíglech se mluví léta. A umí to jen určitá skupina lidí..." Pomalu mu obvazovala nohu obvazem, který našla v malé lékárničce.
„Ah, jasně," usmál se na ni. "Jestli myslíš Jedie, tak tě ujišťuju, že s nimi jsem nikdy nic společného neměl."
„Pak nechápu, proč po tobě jde Vader."
„Říkal jsem ti, že je to složité. Jau!" ucukl stranou. „Myslím, žes to zavázala nádherně a teď to, prosím, nech už být!" procedil mezi zuby a vytrhl se jí.
„Někdy jsi jako princeznička ty..."
„Zmlkni!" zašermoval jí prstem před nosem a odpajdal zpět do kokpitu.
„Co to vůbec máme za loď?" následovala ho na místo kopilota.
„Myslím, že tohle je Sentinel. Takový trochu větší transportér, ale ryze vojenský. Převáží jednotky, bojovou techniku... na co si vzpomeneš. Problém je, že ho obvykle pilotují dva piloti a mají k ruce tři další na navigaci, střelbu a tak...."
„Jo, tak ty další nemáme... s čím můžu pomoct?"
„Zjisti mi v systému, co za planetu je pod označením WY77R."
Melinda zmizela v dlouhé chodbě, kde byla stanoviště navigace a podpůrných systému lodi.
„Swellen," ozvalo se najednou.
„Cože?"
„Swellen je ta tvoje planeta, kterou hledáš."
„Dobrá práce, tak k ní nastav kurz."
„Fajn, ale bude to chvilku trvat, podle všeho to vyžaduje tři skoky, neexistuje k ní přímá cesta."
„To je jedno. Čím víc skoků, tím líp. Bude menší šance, že nás vystopují."
Přestože s takovou lodí ještě nikdy neletěl, vše probíhalo hladce. S Melindou se dokázali postarat o hladký chod lodi a jejich hyperprostorové skoky se také obešly bez potíží. Skoro tomu nemohl uvěřit.

Byli tam. Po posledním skoku se zůstali vznášet na oběžné dráze nad planetou Swellen. Znal ji. Ne sice tak dobře, jak by rád, ale dokázal se na ní vyznat.
Šlo z části o pouštní planetu a částečně ji pokrýval řídký les. Moc živočichů ani rostlin zde ale nežilo. Podmínky nebyly právě příznivé. Teploty létaly z extrémů do extrémů a nikdy jste si nemohli být jisti, kdy vás zasáhne nějaká bouře. Navíc písek postupně ničil i lesnaté porosty a ze Swellen se kousek po kousku stávala pouštní planeta.
Měst na ní moc nestálo. Stále obyvatelných míst se našlo na planetě pomálu. Stávala se útočištěm pro všechny a všechno možné. Jediný důvod, proč impérium planetu nezabralo, byl, že na ní jeho agenti sami sháněli různé informace. Svoboda výměnou za informace všeho druhu, taková byla cena. Vzájemně to prospívalo oběma stranám.
S lodí však nepřistáli v žádném hangáru, ale hodný kus za městem. Ethan Melindě vysvětlil, že imperiální loď by tam pravděpodobně způsobila trochu rozruch a to nepotřebovali. Chtěli se do města dostat tiše, nepozorovaně a trochu se porozhlédnout. Melinda však měla pravdu, když poukázala na jejich imperiální uniformy a na fakt, že neměli nic jiného na sebe. Ethan to vyřešil dost originálním způsobem. Vzal dvě deky z kajuty, udělal do nich díru na hlavu a vlastně z nich vyrobil jakési šedé pončo. Žádná krása to nebyla, ale obstojně tím zamaskoval uniformy.

„Vypadám v tom jako strašák..."
„Znovu ti říkám, že tady nejde o krásu! Až najdeme nějaké jiné oblečení, můžeš se převléct, ale zatím nic lepšího není."
„Vůbec módě nerozumíš...," odsekla mu a on jen protočil oči.
Po dlouhém pobytu v temné lodi konečně mohli vyjít ven na čerstvý vzduch. Panovalo tam zrovna horko, jaké na poušti obvykle bývá. Vítr si jemně pohrával se zrnky písku a v dálce před nimi se jemně míhal obrys města.

Trvalo jim skoro půl hodiny než k němu došli. Hranaté domky z jakési žlutavé hlíny stály jeden vedle druhého. Některé vícepatrové, jiné jen nízké. Všude ale panovalo ospalé ticho. Ethan znal planetu poněkud rušnější a tohle působilo zvláštně. Před svými domky stáli obyvatelé u malých stánků a snažili se prodat něco ze svého zboží. Většinou šlo o jídlo nebo drobné harampádí.
„Je to dost chudá planeta, co?" Podivovala se Melinda při procházení ulicemi.
„Není tu moc o co stát, ano. Ale má jeden velký význam."
„Hmm, jo?"
„Informace."
„Informace?"
„Jo, dozvíš se tu spoustu zajímavých věcí. Když víš, koho se zeptat," zastavil se před jedněmi oprýskanými dveřmi. „Docela bych si dal něco k pití, co ty na to?"
„Vždyť nemáme čím..." V tom jí v ruce přistál imperiální kredit. „Jako bych nic neřekla..."

Zdejší kantýna byla sice prostorná, ale děsivě špinavá. U stolků seděli nejrůznější tvorové z galaxie a popíjeli za zvuků podivné hudby.
Ethan se rozhlédl a zamířil k pultu.
„Je tu Nymfus?"
„Vzadu," broukl nevrle výčepní a Ethan kývl na Melindu. Zavedl ji do zadní části podniku. Ve skladu, mezi bednami zásob, seděl na jedné z nich hubený muž.
„Nymfusi!" Oslovil ho Ethan a snažil se lehce rozvířit kouř, který dokonale zaplňoval místnost. Během chvíle jim oběma začaly slzet oči. Nymfus na ně však jen nedůvěřivě zíral. Ethan si proto sundal čepici, ze které předtím odstranili imperiální znak.
„No to snad ne! Liame!" vyskočil muž a pevně Ethana objal. „To už je ale sakra dlouho, co jsme se neviděli, co?"
„No jo, měl jsem hodně práce... však to znáš."
„Joo, to znám." Nymfus se zadíval na Melindu. „A kohopak sis to přivedl sebou?"
„To je moje parťačka. Pomáhá mi s prací a tak," mávl rukou.
„S prací jo? Pořád to samé, co posledně?"
„Ne," zavrtěl hlavou. „Potřeboval bych od tebe informaci."
„Za ty se ale platí, kamaráde."
„Zapomněl jsi snad už, jak jsem ti kdysi pomohl z bryndy? Dlužíš mi to, Nymfusi!" Nymfus se začal ošívat a přitom si pohrával s náramkem na své ruce.
„Noo, ale to... bylo už dávno..."
„Chci jen informaci, to tě vyjde ještě dost lacino."
„A jakou?" nechal se nakonec přesvědčit Nymfus. Ne, že by měl příliš na výběr.
„Hledám Vadera. Víš o něm něco?"
„To není zrovna snadná otázka...," vyhrkl Nymfus.
„Nymfusi!"
„Hele, kamaráde, poslední dobou se toho děje hodně a informace tohohle druhu je zrovna docela tajná, takže tady ti fakt nepomůžu. Jestli se ale ptáš, jestli je tady, tak není. Nebo o něm alespoň nevím."
„Dobře..." zklamaně zavrtěl hlavou Ethan. „Díky. Víš, kde by mohl být?"
„Nemám páru. Říkal jsem ti, že se toho děje hodně. Může být kdekoliv. Zkus se zeptat císaře, ten bude vědět, kde je jeho věrný pes."
„Dej si pozor na jazyk, Nymfusi!" procedil Ethan mezi zuby. Nymfus se však jen skřípavě zasmál.
„Vlastně... pozor byste si měli dávat spíš vy. Až se příště přijdeš někam ptát na radu, ujisti se, že tě nikdo nepozná."
„Cože?" Melinda se prudce otočila. Z kantýny za nimi zaslechli podivný hluk.
„Tos neudělal..."
„Co neudělal?!" nechápala Melinda.
„Zavolal vojáky... chce shrábnout prachy."
„Doporučoval bych, abyste se nebránili, bude to tak pro všechny lepší." Nymfus vstal a namířil na Ethana blaster. Ten jen zavřel oči a v duchu mu běžela myšlenka na to, jaký byl hlupák.

Potom rychle máchl rukou a Nymfova zbraň se mu vytrhla z ruky a přistála v těch jeho. Melinda nestačila říct jediné slovo, Ethan ji chytil za zápěstí a táhl za sebou ke dveřím. Řešit Nymfuse neměl čas, s ním si mohl účet vyrovnat později, teď je musel oba dostat co nejdřív k lodi.
V kantýně se už ale rozhlíželo nejméně šest vojáků. Naneštěstí pro ně tam právě nepopíjelo moc hostů, a tak si jich ihned všimli. Ethan neváhal a výstřelem poslal vojáka nejblíže stojícího k němu, k zemi.
„Kryj se!" křikl na Melindu a skočil za jeden stůl, který povalil na zem. Vojáci mezitím udělali totéž.
Ethanovi přejel podivný mráz po zádech. Nešlo ale o strach. Ten neměl, jen měl takové divné tušení, které nedokázal nijak vysvětlit. Vystrčil hlavu z úkrytu a naslepo vypálil. Trefil dalšího vojáka. Střely prolétávající kolem něj mu však další střelbu znemožnily.

Najednou si všiml, že odněkud z boku létají další střely, které však nepatřily vojákům. To se Melinda dostala ke zbrani mrtvého stormtroopera a začala teď pálit po ostatních. Na míření očividně nedbala. Nechtěně tím však poskytla šanci pro Ethana, vojáci se totiž zaměřili na ni a on během chvilky vyřídil další dva. Zbýval poslední. Ten se snažil přivolat vysílačkou posily, jenže chvilka nepozornosti ho stála život.
„Poběž!" Ethan opět chytil Melindu za ruku a společně vyběhli z kantýny. Před ní našli zaparkované spídry a Ethan ihned na jeden naskočil. Melinda bez váhání skočila za něj a on se rozjel.
Právě včas, protože po nich začalo pálit několik dalších vojáků, kteří právě doběhli z vedlejší ulice.
„Střílejí po nás omračovacími střelami," zahulákala mu do ucha.
„Já vím!"
„A není ti to divné?"
„Ne. Prostě nás chtějí živé, to je všechno."
Než se stačil pořádně zorientovat, pověsili se jim na paty další dva spídry. Ethan zaťal zuby a pokusil se je setřást v úzkých uličkách. Bez výsledku.

Chapter Text

Jejich divoká jízda skončila ve slepé uličce. Další cesta odtud vedla, ale nedalo se jí projet se spídrem, museli pěšky.
„Myslela jsem, že se tady vyznáš!" štěkala po něm Melinda, zatímco utíkala uličkou širokou právě tak pro ni.
„Hele, je to jiný, když po tobě někdo střílí, jasný?!" Z úzké uličky zaběhli do další, trochu širší a z ní se dostali na normální ulici, kde na ně zůstali nevěřícně koukat místní, kteří se u svých stánků snažili něco vydělat.
„Kam teď?" ptala se Melinda a ztěží popadala dech.
„Nemám tušení... třeba tudy." Rozeběhl se vpravo. Každou chvilku se otáčel, aby se podíval, jestli je ještě někdo pronásleduje. Pak do něčeho tvrdě narazil a odrazil se o kus zpět. Ztratil rovnováhu a zatímco padal k zemi, Melinda zakopla o něj a také upadla.
Ethanem tolik cloumal adrenalin, že ihned stál zase na nohou a pak pochopil ten podivný mrazivý pocit, který ucítil v kantýně.

Konečně našel, co hledal.
„To je opravdu zajímavé překvapení." Lord Vader se otočil a díval se přímo na něj.
„Vždyť říkal, že tady není!" Melinda se konečně zmohla na slovo.
„Mel..."
„Tys do něj musel vrazit?!"
„Mel..."
„Co teď jako bud...."
„MEL!" okřikl ji tak hlasitě, až se skoro sám lekl. „Buď, prosím tě, zticha," otočil se ke svému mistrovi. V uších mu hučelo a tělem projížděl zvláštní brnivý pocit.
„Také jsem vás tu nečekal. Milé překvapení." Nedokázal však zamaskovat ironii v hlase.
„Skutečně velice milé, ano. Čekal jsem, kdy se přijdeš vzdát," už sahal po svém světelném meči.
„Jenže já se nepřišel vzdát. A nemíním tady ani zůstat." Oči mu těkaly po okolí. Musel najít nějakou cestu pryč. Všude kolem nich ale stáli vojáci, neměli kam uniknout.
„Jsi pošetilý! Nemůžeš utéct, je konec!"
„Není konec, já se nevzdávám, mistře." Poslední slovo procedil skrze zaťaté zuby. Vlasy na zátylku se naježily, do žil se vlila dávka adrenalinu. Natáhl ruce k Melindě a s pomocí své Síly ji přehodil přes zídku mezi dvěma domy.
„Běž, Mel! Zmiz odsud!" zaječel ještě a pak musel uskočit, protože Vader po něm sekl svým mečem.
„Najděte tu holku! Vyřídím to s oběma!" rozkázal a opět se na svého učedníka otočil.
„Doufám, že do svého poslední boje dáš alespoň vše, co jsem tě učil." Jeho hlas zněl ledově a krutě.
„To se nebojte... mistře," sykl Ethan a silou vyrval z ruky jednoho troopera energo zbraň. Zbraň vypadající jako tyč, které z obou konců sršely malé energetické výboje. Byla to zbraň elitních stormtrooperů a docela dobře teď mohla nahradit světelný meč.

Vader po něm sekl zprava, a když se Ethan vyhýbal pod čepelí meče, byl silou odhozen na zeď protějšího domu. Nárazem si vyrazil dech a na chvíli ho to omráčilo. Rychle se však vrátil do reality, když těsně nad jeho hlavou prolétla červená šmouha. Odkulil se stranou a sekem z boku se pokusil mistra překvapit, ten však jeho útok vykryl a zaútočil protiútokem na krk. Ethan uskočil saltem vzad. Byl to velice vyrovnaný souboj, jemu však došlo, že s touhle zbraní nemá na dlouho šanci.
Další mistrův výpad zastavil přesně nad hlavou, znovu proklouzl pod jeho čepelí, přičemž ho druhou stranou zbraně udeřil do boku. To byla přesně ta chvíle, kterou potřeboval. Použil Sílu a vyvedl Vadera z rovnováhy. Malá chvilička stačila, aby doběhl k zídce, přes kterou přehodil Melindu, pořádně se odrazil a zídku přeskočil. Vojáci tam za ním nemohli a už jen z dálky zaslechl mistrův hlas, jak nařizuje vojákům, aby je chytili živé.
Nezastavil se. Upaloval uličkou dál. Ta se pak stáčela vlevo, znovu vlevo a nakonec vpravo. Těsně před tím, než vyběhl na hlavní ulici ho něco silně udeřilo do obličeje. Ztratil rovnováhu a omdlel.

***

Poté, co jejich planetu zabralo impérium a on skončil s otcem jako vězeň, nikdo z nich neměl tušení, co bude dál.
Jejich nejhorší obavy se naplnily záhy, když je různé transportéry rozvezly po celé galaxii. Některé na nucené práce, jiné do vězeňských kolonií a některé na otrokářské trhy, kde je nabízeli za směšné částky.
Takový osud čekal i na Ethana. Od otce ho oddělili jen pár dní poté, co je odvezli z jeho domovské planety. Nesl to velice těžce. Byl jen malé dítě a ničemu nerozuměl. Skončil na naprosto neznámé planetě obklopen zlými lidmi.
Každý den ho vystavovali jako zboží a otrokář se ho snažil prodat za co nejvýhodnější cenu.
Tak malé dítě, jako byl on, však moc velký zájem nevzbuzovalo. A otrokáři pomalu začínaly docházet nervy. Zboží, které nemohl prodat, mu bylo k ničemu.
Ethan už od malinka měl jakýsi šestý smysl a dokázal vycítit, pokud se blížilo nebezpečí. Stejně tak tomu bylo i teď. Seděl skrčený v malé, zatuchlé cele, třásl se zimou a snažil se nemyslet na hlad, svírající mu útroby.
Dveře jeho cely se otevřely dokořán a dovnitř pronikl úzký pruh světla. Ve dveřích stál otrokář. V ruce svíral zbraň a mířil jí na Ethana.
Nechápal, co se děje. Všechno v jeho těle mu ale říkalo, že pokud se teď nepokusí zmizet, žádnou další šanci už nedostane. Pomalu vstal a nespouštěl z otrokáře oči.

„Čas vypršel, mladej, nemůžu potřebovat hladový krk, který mi k ničemu není," zašklebil se a v okamžiku, kdy stiskl spoušť, Ethan udělal kotoul vpřed. Střela mu těsně prolétla nad hlavou a otrokáře tím zaskočil. Vystřelil po něm ještě jednou, jenže to už stál Ethan u něj a vší silou, kterou v sobě dokázal najít, do něj vrazil.
Otrokář ustoupil o krok stranou on se protáhl škvírou ve dveřích. Následovalo ho několik dalších výstřelů.
Jako smyslů zbavený, hnán děsivým strachem a pudem sebezáchovy, vyběhl schody ze sklepení a ocitl se na malém dvorku. Nikde nikdo nebyl. Rozhlédl se a všiml si kontejneru postaveného u zdi. Poměrně vysoký, ale při troše štěstí by se mu mohlo podařit přelézt přes zeď a dostat se do města.

Na výběr neměl a buď se mu to podaří, nebo ho zabijí. Před kontejnerem se vší silou odrazil a vytáhl se na zídku. Právě včas, protože otrokář po něm zběsile pálil ze své zbraně a vzburcoval přitom všechny, kteří byli v doslechu.
Po Ethanovi tak najednou šlo nejméně pět dalších otrokářů.
Dál jako ve snách probíhal ulicemi města, které však vůbec neznal. Nevěděl, kde se nachází, ani kam míří. Nevěděl nic o nebezpečí číhajícím za dalším rohem. Během svého zběsilého úprku porazil několik stánků místních obchodníků a ti mu zlostně hrozili pěstmi. Nevšímal si jich a dál běžel o život. Doběhl až na náměstí, které jako jediné znal. Zůstat tam ale nemohl. Vybral si cestu. Jakoby ho volala aniž by věděl, kam ho zavede.
Zabočil vpravo, pokračoval rovně, pak vlevo a následovala rána, která ho poslala k zemi.

„Hej, co to děláš?!" Sklonil se k němu voják v bílém brnění a za paži ho zvedl na nohy. Ethan neodpověděl, strnulý strachy se ohlížel přes rameno, kde se z uličky vynořil otrokář a mířil přímo k nim. S nasupeným výrazem v obličeji a zbraní pevně sevřenou v ruce.
„Hele, nech to děcko na pokoji, to je moje," štěkl po vojákovi a ten se otočil.
„A ty jsi kdo?"
„Jsem jeho majitel a chci ho zpět." Namířil na vojáka zbraň, což vyvolalo pobouření u všech ostatních stormtrooperů.
„Dej laskavě tu svou bouchačku dolů, jinak dostaneš leda ránu mezi oči," odsekl voják.
„Impérium mě nepřipraví o to, co je moje!" V rychlosti blesku sklonil zbraň dolů a vystřelil. Ethan si instinktivně chránil rukama hlavu a jako zázrakem ho střela pouze škrábla o předloktí. Pekelně to zabolelo.
„Zastavte ho!" zavelel voják a strhla se přestřelka. Ethan zůstal schouleně ležet na zemi a jen se modlil, aby ho nějaká rána netrefila.
„Co se to tady děje?" Nastalo hrobové ticho. Ten hlas zněl podivně a Ethanovi zlověstně rezonoval v uších.
„Zaútočil na nás támhleten grázl, pane," hlásil voják. Ethan si odkryl výhled a spatřil nedaleko stojící ohromnou postavu celou v černém a s jakousi maskou na hlavě. Onen muž si pátravě prohlížel všechny kolem, a když se jeho pohled zastavil u něj, přeběhl mu po zádech strašidelný pocit.
„Co tu dělá to dítě?"
„To dítě je moje! Laskavě mi ho koukejte vrátit!" křikl otrokář a neohroženě se před muže postavil. Ten mu věnoval jen letmý pohled a udělal pár kroků k Ethanovi.
„Zajímavé..." Skoro to zašeptal a nespouštěl z něj pohled.
„Chci toho kluka zpět, je to jasné?!" Nedal se otrokář odbít. Dokonce byl natolik troufalý, že na muže namířil svou zbraň. Ten se na něj ohlédl, natáhl svou ruku a výraz v otrokářově tváři se změnil. Byl najednou vyděšený. Pak upustil svou zbraň a oběma rukama se chytil za hrdlo. Dusil se. Muž se na něj dál upřeně díval, a když se otrokář přestal cukat, spustil ruku k bokům.
„Naložte to dítě na loď a udělejte tu pořádek!" otočil se a najednou byl pryč.
Ethan zkoprněle ležel strachy. Nechtěl s vojáky jít, ale neměl na výběr. Neptali se ho. Jeden ho chytil za paži a dovedl až do malé lodi. Nikdo se ním nebavil, nikdo se o něj dál nestaral.

Transportér po nedlouhé době přistál v hangáru velkého bitevního destruktoru. Pro Ethana to bylo vůbec poprvé, co se dostal do vesmíru. Otec mu sliboval, že až bude starší, vezme ho sebou, ale to už se nikdy stát nemělo.
Vojáci ho následně předali do rukou místnímu seržantovi, který neměl absolutně tušení, co má s dítětem dělat. Protože to ale neměli ani sami vojáci, nezbylo seržantovi než improvizovat.

„Jak se jmenuješ, kluku?" zeptal se ho. Ethan mlčel. Měl strach cokoliv říct. „Hm.. máš hlad?" přikývl. Seržant se na něj usmál a odvedl ho do jídelny. Po době, kterou si ani neuměl představit, měl konečně pořádné jídlo. Nacpal se skoro k prasknutí a mezitím odolával všemožným otázkám, kterými ho seržant zahrnoval. Nedostal z něj vůbec nic.
„Je to s tebou těžké, kluku, co?" zavrtěl seržant hlavou poté, co se z něj snažil dostat alespoň jméno. „Myslím, že bude dobře, když si trochu odpočineš, možná mi pak něco řekneš." Zavedl ho do malé kajuty a nechal ho samotného. Ethan tak dlouho neviděl postel. Lehl si do ní a než stihl nad něčím přemýšlet, usnul jako špalek.

Po době, která mu přišla jako pár minut ho seržant přišel vzbudit. Mile se na něj usmíval, vycítil, že mu od něj nehrozí žádné nebezpečí.
„Pojď hochu, někdo se s tebou chce setkat." Fakt, že ze seržantovy strany necítil strach, neznamenal, že mu důvěřuje. Neuměl si představit, kdo by ho tady mohl chtít vidět.
Prošli společně přes polovinu lodi. Ethan se zastavoval skoro u každého okna a nevěřícně se díval na tu černočernou tmu všude kolem a na planetu, která se pomalu otáčela pod nimi.
Seržant mu položil konejšivě ruku na rameno.
„Je to krásné, že? Neboj, když budeš rozumný, myslím, že ještě uvidíš hodně věcí." Ethan se na něj zaujatě podíval, ale nepromluvil.
Konečně došli k cíli své cesty. Seržant stiskl spínač u dveří a zavedl ho dovnitř.
Tahle místnost byla velká. Po téměř celém jejím obvodu viděl různé panely a uprostřed místnosti stála jakási koule rozdělená na dvě poloviny, které se daly přiklopit. Připomínalo to nějaké řídící centrum.
„Seržante, ten chlapec je zraněn, postaral se mu někdo o jeho rány?" Ethanovi se pomalu zastavilo srdce, když opět spatřil mohutnou postavu muže oděného celého v černém. Opět měl ten zvláštní pocit. Tentokrát se do něj ale vkradl jakýsi vzdor. Kdyby ho chtěl zabít, mohl to udělat už na planetě, co po něm tedy může chtít?
„Promiňte, lorde Vadere, nevěděl jsem, že je zraněný, nestěžoval si," otočil se na Ethana a ten pochopil. Vyhrnul si rukáv na pravém předloktí a odhalil ošklivou ránu. Seržant mu ji vyčistil něčím, co příšerně pálilo a následně mu ji zavázal.
„Seržante, udělejte analýzu a nechte nás," seržant přikývl, chvíli se potýkal s jedním panelem a odešel.

Lord Vader, jak muže seržant nazval, stál na druhé straně místnosti a byl k Ethanovi otočený zády.
„Velice zajímavé...," pronesl po dlouhé chvíli, když se přesunul o pult vedle a konečně se na něj otočil. „Jsi velice zajímavý, mladý chlapec." Nedočkal se odpovědi. „Máš v sobě něco zvláštního. Něco, o čem víš, ale neumíš to použít." Jako by mu mluvil ze srdce. Jako by snad četl jeho myšlenky. „Chceš se zeptat, co je to?" Ethan pomalu přikývl. „Nejprve tvé jméno, hochu." Hlas muže zněl ledově. Znělo to spíše jako rozkaz.
„Ethan," promluvil tiše a sklopil přitom zrak k zemi. Lord Vader k němu přistoupil o několik kroků.
„Cítím z tebe strach. Hněv, hořkost a touhu po pomstě. Chceš se mstít za to, co se stalo tvému otci, že je to tak?" Opět pouze přikývl. „S tím ti mohu pomoct. Emoce, které v sobě chováš, jsou zdrojem neuvěřitelně mocné síly. Síly, která ti může pomoci pomstít všechno bezpráví, které se v galaxii děje. Ukážu ti, jak ji využít. Ukážu ti, jak s ní zacházet. Máš v sobě veliký potenciál." Mluvil klidně, přesto jeho hlas zněl jako dunění hromů. Začal si však všímat, že ten ledový chlad, který z něho nejprve cítil, se pomalu ztrácí. Začalo ho naplňovat něco jiného.
„Chceš pomstít svého otce?"
„Chci."
„Víc nahlas, hochu! Chceš pomstít svého otce?!"
„To chci!" zaječel Ethan a v tom náhlém návalu vzteku se z něj něco uvolnilo. Ať už to bylo cokoliv, způsobilo to, že věci na nedalekém stolku popadali na zem. Lekl se a ucukl. Vader se zasmál.
„Vycvičím tě a ukážu ti celé tajemství tvé síly. Společně pomstíme tvého otce a nastolíme v galaxii řád!" Ethan po chvilce přikývl. Bez jediného slova, jen s vědomím, že takhle cesta musí být správná.
Neuvědomoval si, co to znamená. Neuvědomoval si, čemu se upisuje. Stačilo mu, že pomstí svého otce.

Chapter Text

„Ethane! Ethane! Vzbuď se! Dělej!" Melinda s ním silně zacloumala. „Moc se omlouvám. Myslela jsem, že jsi jeden z těch imperiálů, nechtěla jsem tě praštit."
Ethan se rozkoukával jen velice pomalu. Hlava mu silně třeštila a viděl dvojitě.
„Co se stalo?" Jednou rukou se chytil za hlavu a snažil se zaostřit.
„Vzala jsem tě tyčí, promiň," sklíčeně se omlouvala Melinda. „Pak jsem tě zatáhla sem a zatím nás nikdo nenašel."
„Ne, nemůžeme tu zůstat, vycítí mně," mluvil tiše. Pracně se překulil na bok a klekl si.
„Kdo? Snad ne on? Jak by mohl?"
„Snáz, než tušíš. Musíme vypadnout a dostat se k lodi, jinak nás zabije."
„Jak se chceš dostat k lodi? Vždyť se sotva udržíš v sedě."
„Zvládnu to. Máme nějakou zbraň?"
„Jeden blaster."
„Alespoň něco." Pomalu se rozhlédl a natáhl se po zbrani. Při každém pohybu mu celým tělem projela silná bolest. „Má to výhodu. Necítím už tu nohu..."
„Já se fakt moc omlouvám."
„Mel, nech to být. Jen ses chránila, chápu to." Vstal a šoural se ke dveřím.
„Ete, počkej ještě..." Věděl, na co se ho chce zeptat.
„Mel, slibuji, že když se z tohohle dostaneme, tak ti všechno řeknu, ale teď na to není čas. Musíme zmizet. Blíží se, cítím to."
Popravdě však neměl nejmenší tušení, jak se dostanou k lodi, když po nich jde celá posádka a ještě jeho mistr. Pak mu v hlavě svitlo.

„Mel, pořádně se tu rozhlédni a najdi ventilační poklop nebo stoku nebo cokoliv, co by nás dostalo do kanalizace."
„Chceš lézt kanálama?"
„Po ulicích se producírovat nemůžeme. Musíme se z města dostat jinudy. A kanály je, doufám, nenapadnou."
Melinda to zřejmě považovala za šílený nápad, ale začala pobíhat po domě ve kterém se ukryli a skutečně. Po chvilce pátrání našla v zadní části domu na zemi kovový poklop.
„Mám to, ale je to děsně těžký." Ethan se k ní dobelhal tak rychle, jak jen to šlo a společnými silami odvalili poklop stranou.
„Půjdu první a ty hned za mnou," přikývla a on se spustil dolů. Vládla tam tma. Sotva si viděl na špičku nosu. Melinda skočila za ním a on s pomocí Síly poklop za nimi zase zasunul.
„Fuj, to je smrad," postěžovala si Melinda. Jen se musel pousmát. Vidět stejně nebylo nic. Pomalu však začal přivykat tmě a dokázal rozeznat alespoň obrysy věcí před sebou.
„Tak kudy?" zeptala se Melinda a držela se ho za pončo.
„Nevím, třeba tudy. Hlavně buď tiše, mohli by nás slyšet."

Procházení Swallenským podzemím byl děsivý zážitek. Páchlo to tam, svíralo je děsivé dusno, přestože šli pod zemí a každou chvíli se jim o kotníky něco otřelo. Oba nakonec poměrně rádi uvítali, že nemají světlo. Melinda svírala lem Ethanova ponča stále křečovitěji.
Zdálo se, že cesta je nekonečná. Několikrát prošli pod hlavními ulicemi a zaslechli i hlasy vojáků, kteří se je snažili najít. Jemné mravenčení v zádech ho neopouštělo, začínal však nabývat dojmu, že postupně slábne. To byla dobrá zpráva, protože to znamenalo, že jeho mistr se neblíží.
Trvalo to snad hodiny než se Ethan konečně zastavil pod jedním poklopem. Nahmatal u něj žebřík, pomalu vystoupal až nahoru a opatrně odsunul víko. Všude panovala stejná tma jako dole. Už se setmělo. Poznal však, že jsou za městem. V dohledu nespatřil žádného vojáka. Vylezl proto ven a pomohl Melindě.
Pak se posadil vedle kanálu a unaveně se zadíval před sebe. Mnul si prsty na rukou, nepřítomně hleděl před sebe a snažil se potlačit bolest, která se stále stupňovala.

„Co je s tebou?" zeptala se ho ustaraně Melinda.
„Jen si musím na moment odpočinout."
„Hlava?"
„A taky noha. Ale budu v pořádku. Na lodi, daleko do těch parchantů tady."
„Kdo to byl ten Nymfus?" Zeptala se Melinda po delší odmlce.
„Pašerák. Lotr každým coulem, ale vytáhl jsem ho kdysi z basy. Dlužil mi službičku. A stále dluží. Chtěl nás prodat a ještě mi lhal."
„Třeba o něm nevěděl."
„Myslíš, že to je možné?" ironicky se zašklebil, v šeru to však nešlo pořádně poznat.
„Já nevím. Ale jde z něj strach." Melinda se otřásla a rozhlédla. "Kudy je to k lodi?"
„Myslím, že je někde mezi tamtěmi skalami," ukázal někam před sebe, kde se v dálce rýsoval temný stín hor.

Až do rozednění hledali loď, než se jim konečně podařilo trefit ty správné skály.
Ethan trochu žasl, že impérium loď nehledalo nebo že ji nenašlo, ale to bylo jedině dobře. Stála přesně tam, kde ji nechali. Trochu s úlevou vešli dovnitř.
Odletět už pak šlo hladce, pokud nenarazí na imperiální lodě na orbitě, kde jich očekávali spoustu.

„Hlídej radar, budou tu...," nestačil to pořádně ani doříct.
„Jsou tu a je jich fakt hodně!" Melinda ukazovala před ně, ne na radar. Před nimi, přímo v cestě, plul velký bitevní křižník.
„Už si nás všimli?"
„Když jsme si všimli my jich, tak oni nás určitě taky," usykla Melinda a zaskřípěla zuby. „Můžeme skákat?"
„Ne, ještě nemáme vypočítanou trasu."
„Trasu kam?"
„Nevím, to je jedno! Vrátím nás na pozici, kde jsme byli před tím, pak se rozhodneme."
„Tak to urychli, vyslali k nám stíhačky TIE!"
Tak rychle to bohužel nešlo a na to, aby se mohli věnovat navigaci, řízení a ještě střelbě, neměli dost členů posádky.
„Vykašli se na děla, Mel, spusť hyperpohon!" Kličkoval mezitím s lodí, jak nejlépe dovedl. Štíty naštěstí držely, ale mnohým střelám se vyhnout nedokázal.
„Výpočet hotov, můžeme skákat!" zahulákala Melinda.
„Fajn, připrav se!" Ethan otočil loď směrem, kde jim v cestě nic nestálo a ujistil se, že do ničeho nenarazí.
„Spusť to!" S lodí to v tu chvíli ošklivě škublo, to už ale letěli hyperprostorem.

Ethan se otřásl. To škubnutí se mu vůbec nelíbilo, dokud ale letěli v hyperprostoru, nemohl spustit diagnostiku.
Náhle pocítili další škubnutí a vypadli z hyperprostoru.
„Co se děje?" Melinda přiběhla do kokpitu.
„Nevím, zřejmě nám selhal hyperpohon." Byl to pořádný průšvih. Část galaxie, kde se právě nacházeli, křižovali piráti a jiné podivné existence. Spustil diagnostiku lodi a výsledky ho ani v nejmenším nepotěšily.
Skutečně, jejich hyperpohon dostal zásah a vypověděl službu. Podle diagnostiky však nebyl vyřazen úplně a mohl jít opravit. Na to však museli s lodí někde přistát. Někde, kde bude dostatečná infrastruktura.
„Mel, co je tu v okolí za planety?"
„Nic moc. Vidím tu nejblíž, tak deset hodin cesty, nějakou pod označením LI44. Podle všeho je obyvatelná, ale víc se tu o ní nepíše."
„Jestli se na ní dá přistát, riskneme to. Bez hyperpohonu se nehneme nikam a nechce se mi čekat až nás najdou piráti nebo imperiálové."
„A co když tam nebude infrastruktura?"
„Na to se mi nechce myslet..."

Naneštěstí se jeho obavy naplnily. Planeta z dálky připomínala zelenou kouli. Podle senzorů překypovala životem. Rostla na ní bujná flóra a fauně se zde také dařilo. Teplota se pohybovala okolo 40 stupňů, vlhkost byla vysoká. Šlo zkrátka o tropickou planetu. Většinu té zelené koule však pokrývala pevnina a sem tam se vyskytlo něco jako moře. Oceány tato planeta neměla. Bylo to s podivem, protože vlhkost a deště zde musely být četné a vydatné.
Nějakou dobu kroužili nad pevninou, než Ethan konečně zahlédl pláž s dostatečným prostorem pro přistání.

„Je to k nevíře..." znovu kontroloval výsledky diagnostiky.
„Co?"
„Poškodili nám jen hyperpohon. Tahle loď je držák, měli bychom se snažit, aby nám vydržela."
„No, bez toho hyperpohonu si tady budeme moct udělat leda plážový domek...," rýpla si Melinda. Ethan se na ni podíval vyčítavým pohledem.
„Třeba s tím něco udělám. Co kdyby ses zatím zašla porozhlédnout? Chybí nám voda i jídlo." Přikývla.

Divočinou se toulala snad celou věčnost a on se celou tu dobu snažil přijít na to, co je s hypermotory špatně. Tohle ale byl úkol pro technika, nebo ještě lépe, pro technického droida a on měl pramalou šanci něco s tím udělat. Došel nakonec k závěru, že by mohl přemostit spálené obvody a třeba tak z lodi dostat jeden krátký skok, ale i to bylo riskantní. Hyperpalivo mělo tendence být nestabilní a pokud by došlo k jeho úniku nebo jiným problémům, loď mohla explodovat.
Slunce na obzoru pomalu zapadalo, když se Melinda vracela. V náručí nesla několik druhů různých plodů.

„Nemám páru, co to je." Vyskládala vše před Ethana.
„Tohle je Klionské jablko," ukázal na menší plod jasně zářící žlutou barvou. „Nemám tušení, odkud je berou, ale dost často se dá sehnat na černém trhu."
„Proč?"
„No... mívá halucinogenní účinky, proto je na většině planet zakázané." Melinda se zatvářila vyděšeně. „Neboj, musela bys toho sníst víc. Po jednom kousku ti nic nebude."
„Fajn... a co ten zbytek?"
„Nevím, nic z toho neznám. Leda se můžeš podívat v lodních záznamech."
„A co hyperpohon? Opravil jsi ho?"
„Eh, to je na mě složité," potřásl hlavou. „Potřebujeme servisního droida. Ale myslím, že jsem to zalepil alespoň tak, abychom mohli udělat jeden skok."
„Bude to fungovat?"
„Snad. Musíme ale dobře zvážit, kam se vydáme," odmlčel se. „Víš... napadla mě některá z planet jádra."
„Zase máš ty své blbé nápady?" zvedla Melinda obočí.
„Podívej, čím víc lidí někde bude, tím větší šance, že se ztratíme v davu."
„Jo, a tím také větší šance, že tě někdo pozná."
„Uvědomuju si, že je to riskantní, ale musíme to zkusit. Nemáme kredity, nikdo nám zadarmo loď neopraví."
„A kde ty kredity vezmeme?" Ethan se kousl do rtu.
„Mám jeden nebo dva falešné účty v bance na Coruscantu." Melinda pootevřela ústa údivem. „Bude tam dost na to, abychom si opravili loď nebo možná sehnali jinou, menší, koupili si lepší oblečení, pořádně se najedli... a třeba i zjistili nějaké informace."
„To nemůže vyjít... Je to hlavní planeta v galaxii. Je tam císařský palác. A..."
„Nikdo nás tam nebude čekat. Na té planetě žije přes bilion lidí." Vstal a přecházel vedle lodi tam a zpět. Ruce vražené v bok. Hřbetem ruky si otřel opocené čelo a pak zpříma pohlédl na Melindu.
„Nemůžeme se věčně protloukat po pustých planetách a planetách pašeráků. Dřív, nebo později to špatně skončí. Tohle je risk, ale věř mi, prosím." Na odpověď si musel počkat.
„Dobře. Tak kdy vyrazíme?"
„Ráno, mám toho dost. Oba si potřebujeme odpočinout."

Chapter Text

Odstartovali skutečně hned za rozbřesku. Nebylo nač čekat. Na planetě se nedalo dělat nic jiného a navíc neznámé prostředí sebou přinášelo také neznámá rizika.
Na orbitě se Melinda otočila na Ethana.
„Nerozmyslel sis to?"
„Ne, pořád si myslím, že tam máme největší šanci."
„Jak myslíš..." Úplně ji nepřesvědčil, ale rozmluvit se mu nic už nesnažila. Beztak by to nemělo žádný smysl.
„Coruscant ale není zrovna blízko," podotkla.
„Vím. Budeme doufat, že jsem to zalepil tak, aby hypermotor vydržel."
„Nesnáším tě, abys věděl." Melinda se naklonila k němu a zasyčela mu to přímo do ucha. Pak se odtáhla a spustila hypermotor. Loď se zlověstně zatřásla.
Zafungovalo to. Hned však bylo jasné, že dlouho nevydrží. Z panelu hypermotoru začaly odlétávat jiskry a celá loď se třásla. Následovala rána, kterou ihned doplnilo několik dalších a pak hypermotor zhasl. Kolem nich se rozhostila pustá tma.

„Ah, sakra. Kde jsme?"
„Nejsme tak daleko. V hyperprostoru jsme měli být už jen vteřinku."
„Aspoň něco," přikývl.
A skutečně. Netrvalo dlouho a na obzoru před nimi se vynořila planeta, kterou dobře znal. Už podle provozu, který tepal životem na orbitě bylo jasné, že tohle je živoucí centrum galaxie.
Melinda něco takového ještě nikdy neviděla. S úžasem pozorovala desítky a desítky přilétajících i odlétajících lodí. Ethan se musel usmát. Zapomínal, že zná pouze svou planetu a všechno jí tak přijde nové a vzrušující. Tedy... skoro všechno.
Každá loď přilétající na planetu ale musela dostat povolení a Ethan se strachoval, aby neměli nahlášeno, že zmizel právě takový druh lodi. Když mu však udělili povolení k přistání v hangáru NK441 došlo mu, že takových lodí rebelové, piráti nebo pašeráci, ukradnou denně tolik, že kdyby se měla každá hlásit, armáda by nedělala nic jiného.
Přistáli hladce v hangáru se zatahovacím stropem a kolem dokola obklopujícím loď. To jim vyhovovalo, nebylo na ně vidět. Kromě toho je nikdo nekontroloval. Měli hangár sami pro sebe.
Ethan se opřel do sedačky a podíval se na Melindu. Těkala nepřítomně očima a občas si olízla suché rty.

„Jsi připravená?" přikývla. Usmál se na ni. „Tohle je jiný svět. Zkus se trochu uvolnit, ano?"
Hned před hangárem na ně čekalo vznášedlo.
„To je nějaké luxusní, ne?" povytáhla obočí.
„Chtěl jsem soukromí. Parkování bude dražší, ale s tím si hlavu nedělej. Nasedej, potřebujeme peníze, jedeme do banky."
„Víš, nebývají banky chráněné?" zeptala se hned potom, co nastoupili a Ethan se zařadil na dálnici mezi ostatní menší lodě, vznášedla a jiné dopravní prostředky.
„Tahle ne. Do běžné banky bych nemohl strčit ani špičku nosu," zasmál se.
„Začínáš mě děsit." Postěžovala si Melinda, jenže byla tak unesená z toho, co viděla kolem sebe, že se na něj zlobit vlastně ani nedokázala. Nad nimi i pod nimi prolétávalo mnoho dalších lodí a vznášedel. Kolem nich se tyčily vysoké budovy. Některé s terasami a balkony, jiné spojovaly veliké promenády. Byl to svět, který neznala.
Ethan se však od všeho toho luxusu vzdaloval.
Zaparkoval v části města, která žila skoro stejně jako centrum, přesto to tu vypadalo trochu jinak. Už ne tak luxusně.

„Kde to jsme?"
„Tady bydlí střední třída. A střední třídou rozuměj podnikatele, obchodníky, prodejce zbraní..."
„Prostě lidi, co mají prachy, chápu. A kde potom žijí ti, co moc peněz nemají?"
„Dole," ukázal pod ně a vedl přitom Melindu po jednom chodníku vysoko v mléčných, bílých mracích. „Když nemáš peníze, uchytit se můžeš jen dole. Žádné denní světlo, vzduch otrávený infrastrukturou, podivné bytosti ze všech koutů galaxie, zločinnost, násilí."
„Koukám, že všechno má své stinné stránky."
„To rozhodně. Někdo ale musí makat, aby město mohlo žít, nemyslíš? A ne všechno dělají droidi."
Vstoupili do budovy a výtahem se nechali svézt o dobrých sto pater níže.
„Tady už to nevypadá tak hezky." Ethan přikývl. Kolem nich se valila hustá šedá mračna. Vzduch páchl a štípal v dutinách. I lidé, kteří procházeli kolem nich, vypadali otrhaněji.
„A tady je banka?" nechápala Melinda.
„Ano, vidíš?" Stáli před nenápadnými dveřmi nad jejichž vrchním rámem se dal jen tak tak přečíst oprýskaný nápis "Banka Svědomí". Uvnitř to vypadalo trochu lépe než venku. Panovalo tam lehké přítmí, vzduch ale svěže voněl a příjemně chladil. Ethan se rozhlédl a došel k jednomu pultu. Seděl za ním Marxian. Příslušníci téhle rasy vypadali na první pohled jako lidé jenže jim zezadu z hlavy trčela ještě dvě tykadla. Byli nesmírně vnímaví a citliví. Dokázali vycítit problémy druhých, ale také nekalé úmysly. Práce v bankách nebo strážních agenturách pro ně byla typická.
„Přejete si?" zeptal se jich s nevrlým pohledem a neochotně odložil noviny, které si četl.
„Chci si vybrat nějaké peníze."
„Zadejte kód." Marxian mu přistrčil malou desku a Ethan na ní v mžiku vyťukal kód.
„Strpení. U tamtoho terminálu si můžete zvolit výši částky," ukázal do středu banky, kde stál kruhový terminál s osmi výstupy.
„Díky," kývl Ethan a společně s Melindou přešli přes halu k terminálu. Opět musel zadat kód a potom částku.
„Kolik nám bude stačit?" zeptala se nervózně Melinda.
„To nevím, ale ten hypermotor se prodraží. Vezmeme třeba..."

Když vycházeli z banky, Melinda ještě stále nebyla schopná slova.
„Nikdy v životě jsem neviděla tolik peněz pohromadě. Ani jsem o tolika nesnila! Kdes to vzal?!"
„No, to by bylo na dlouhé povídání," máchl rukou. „Nech to teď být, jo? Jednou ti to třeba vysvětlím. Myslím ale, že je na čase, abychom si koupili něco slušného na sebe, co říkáš?" Melinda bezeslova přikývla. Myšlenka na nové šaty jí však vlila trochu energie do žil.
Opět se vrátili ke svému vznášedlu a Ethan zajel do míst, které předtím označil za místo pro střední třídu. Na jednom z vysokých domů blikalo snad stovky různých nápisů. Některé v řečích, které neznali. Bylo to obchodní centrum. Ať už člověk sháněl cokoliv, tady to rozhodně sehnal.

Od jídla přes oblečení, po droidy nebo jinou techniku. Melinda nevěděla, kam dřív koukat. Všechno kolem nich blikalo, svítilo, hrála hudba. U barů se bavili příslušníci rozličných ras a popíjeli nápoje, které už od pohledu musely chutnat odporně.
„Tohle je naprosto neuvěřitelné," žasla. Očka jí zářila a odráželo se v nich mnoho blikajících světel. Občas se zastavila u některé výlohy a s nadšením malého dítěte do ní zírala.
„Neměli jste na své planetě obchodní centra?" Usmíval se Ethan od ucha k uchu.
„Měli, ale ne taková. Tohle je... jak ze sna. Nezdá se mi to, že ne?"
„Ne, nezdá, neboj," zazubil se. „A hele, myslím, že tady seženeme, co je potřeba."

Vmísili se mezi tisíce dalších nakupujících v obrovském obchodě s oblečením. Dalo se v něm sehnat cokoliv, co měl člověk na mysli. Od obyčejných látek až po neprůstřelné materiály a jiné podobné vychytávky. Ani kdyby měli na procházení celý týden, nikdy by to nestihli.
Venku už také padla tma, když konečně vyšli z obchodu. Ethan si ještě doupravoval svůj černý plášť s kapucí přehozený přes šedivou bundu a černé kalhoty. Aby lépe skryl svou tvář, koupil si i novou pořádnou čepici. To Melinda zářila o poznání výrazněji. Vybrala si barevné tričko s motivem jakýchsi stromů, přes to hnědou halenku a navrch ještě hnědé sáčko. K tomu černé kalhoty a sportovní boty stejné barvy. Samozřejmě to nebylo jediné, co si koupili. Nezbývalo než se vrátit i s nákupem na loď a nechat ji někde v doku opravit.
Předtím se ale ještě zastavili na večeři.
Ethan po chvilce přesvědčování Melindu zavedl do restaurace, kde si po nekonečně dlouhé době dopřáli pořádné jídlo.
Zpět na loď se vrátili opravdu hodně pozdě. Ani jednomu se z víru města nechtělo. Bylo tak příjemné zase si po nějaké době přičichnout k civilizaci. Ani jeden ale nezapomněli jaké nebezpečí číhá na každém rohu.
Následující ráno odletěli z hangáru přes polovinu planety, kde stály méně vytěžované servisní doky. Neměli tam sice tu nejmodernější techniku, ale rozhodně to stačilo.

„Kolik nás stálo to parkování?" zajímala se Melinda.
„No, asi tři sta kreditů."
„Tři sta?!"
„Klid, pořád máme dost."
„To je strašný!"
„No, ani ne. Byla to přece jen luxusní čtvrť..."
Servisní technik loď prohlédl a žasl nad tím, jak se Ethanovi podařilo zalepit hypermotor tak, že tam doletěli. Podle všeho to nemělo fungovat. Bohužel také zjistili, že oprava by byla příliš drahá a nevyplatí se. Na druhou stranu měli i štěstí. V doku zrovna stála starší loď. Menší, ale jim bohatě stačila. Navíc ji doplňoval oddělitelný modul. Celá tahle staronová loď vyšla na polovinu toho, co by dali za opravu, a tak souhlasili.
Svou novou loď pojmenovali Shadow. Přeparkovali ji do klidnější části, kde život plynul trochu poklidněji.

„Tak, a co teď?" Melinda obcházela novou loď a prohlížela si ji.
„Potřebuju se dostat k informacím impéria." Ethan se zády opíral o stěnu hangáru a pozoroval pomalu zapadající slunce.
„Ty toho nenecháš, viď?"
„Ne, to nemůžu."
„Počkáš s tím alespoň den?"
„Mel, ty se mnou ale nepůjdeš. Zůstaneš tady, a kdybych se nevrátil, odletíš."
„Co prosím?" V jejím hlase znělo rozhořčení.
„Bude to příliš nebezpečné. Navíc samotnému se mi tam dostane lépe." Chtěla mu vzdorovat, ale uvědomovala si, že má pravdu.
„Tak alespoň počkej do zítřka. Chtěla bych jeden klidný den. Jeden..." Ethan se na ni dlouze zadíval.
„Dobře. Co bys řekla procházce po parku Dios Ipal?"

Dios Ipal byl největší park na planetě. Jeho okraj lemovalo jezero a vnitřek tvořily rozlehlé louky, upravené trávníky i hustý les. Obyvatelé tam chodili nabrat čerstvé síly a na jinak zastavěné planetě potkat trochu zeleně.
Ethan s Melindou se dlouhé hodiny procházeli po písčitých cestách v lese i po dlážděné cestě kolem jezera. Sledovali přitom zapadající slunce a oběma se na chvíli ulevilo. Konečně mohli na okamžik zapomenout na své starosti.
Život tepal kolem nich neustále, ale tady vládl klid. Každý se staral o sebe a jiných si nevšímal. Dokonce ani na žádnou imperiální hlídku nenarazili.
Večer završili výstupem na vyhlídku stojící uprostřed parku. Z ní měli krásný rozhled do širokého okolí. Vyhlídka byla dělána jako rozlehlý plac, kde na jeho vrcholku stál bar a po obvodu lehátka, aby si každý mohl po náročném výstupu oddychnout a odpočinout.

„Ten chrám je nádherný." Melinda pozorovala dominantu planety zářící v oranžové barvě slunce.
„Teď už to není chrám. Je to Císařský palác. Centrum planety. Centrum moci císaře." V jeho hlase zazněla hořkost.
„Ete, chci se tě na něco zeptat. Už delší dobu." Prsty přejížděla po kovovém zábradlí a trvalo, než se mu podívala do tváře.
„Hmm?" otočil se k ní.
„Oslovil jsi ho "mistře". Co to znamená?" Ethana tou otázkou lehce zaskočila. Než si uspořádal myšlenky, trvalo to.
„Mel, vím, že ti dlužím vysvětlení a slibuji, že se ho dočkáš. Ale teď není vhodná doba."
„To opakuješ pořád. Není vhodná doba. Čeho se bojíš? Že uteču? Že tě udám? Nebo mi nevěříš?"
„Mel, myslím, že na tyhle otázky znáš odpověď. Ale mluvit o tom je složité i pro mě. Věř mi, prosím." Jemně ji rukou pohladil po tváři. Dívali se jeden druhému do očí a ona přikývla.
„Záleží mi na tobě," řekla potom a pevně ho objala.
„Mně na tobě také." A byla to pravda. Záleželo mu na ní čím dál víc. „Mel, zítra chci, aby ses chovala jako normálně. Projdi se po městě, zajdi si na jídlo, do parku... kam budeš chtít. A neboj se o mě, já se večer vrátím, ano? Sejdeme se u lodě," přikývla a stiskla ho ještě pevněji.
V noci nedokázal zamhouřit oči. Přemýšlel jak bude ráno postupovat. Hlavní planeta galaxie skýtala jedinečnou možnost získat Vaderův volací kód. Jedině tak mohl kontaktovat přímo jeho. Problém spočíval v tom, jak se ke kódu dostat. Ani tak nebyl problém dostat se do budovy a k danému dataterminálu, ale v tom, jak získat přímo kód samotný. A pak mu to došlo.
Ve velkých archivech, stejně jako v tom Coruscantském, jsou seznamy všech volacích kódů a jediné, co k tomu potřeboval, bylo se k nim dostat. Pak už jen stačilo najít daný terminál, stáhnout kód a poslat zprávu. Zdálo se to tak snadné. Ale zdání často klame.

Chapter Text

Z lodi vyšel ještě za tmy. Obloha se postupně halila do světlých odstínů, ale to už kráčel vstříc svému cíli. Musel se dostat do administrativního centra Coruscantu. Budova archivu čněla nad všechny ostatní. Na její špičce měli totiž umístěný vysílač dlouhého dosahu, který planetu spojoval téměř s celou galaxií.
Bohužel pro něj šlo o budovu se zvýšenou ostrahou. Dovnitř se nemohl dostat, pokud se neprokázal platným průkazem. Štěstí se na něj ale usmálo, protože před vchodem do budovy se každé ráno tvořila fronta. Než si každý projel svou kartou terminál, trvalo to.
Ethan se proto zařadil do fronty jako všichni ostatní a čekal. Tlačilo se tam mraky lidí i dalších obyvatel galaxie. Muž před ním vyhlížel jako jeden z těch snobů, kteří bydleli přímo v tom nejrušnějším centru. Očividně si neuvědomoval žádné riziko, protože z kapsy jeho saka trčelo několik různých karet. Ethan je obratně vytáhl a vybral si tu, kterou potřeboval. Zbylé zase zastrčil zpět. Pak se z fronty vypařil. Předstíral, že si něco zapomněl a poodešel kus stranou. Svého muže ale nespouštěl z očí. Ten bezstarostně postupoval až k terminálu. Pak vylovil z kapsy své karty a zjistil, že mu jedna chybí. Chvíli prohledával všechny zbylé kapsy a dokonce i svou brašnu, než ho jeden voják vyvedl z fronty, protože zdržoval ostatní. Muž se nasupeně ztratil v davu. Ethan se pousmál. Teď se mohl zařadit a vystát si frontu.

U terminálu pouze vložil kartu, ozvalo se pípnutí a zase mu ji to vrátilo. Nyní se jmenoval Pieter Nurhgud Kal. Vstoupil do obrovské haly s klenutým stropem. Skoro si připadal jako v nějaké galerii. Výzdoba byla mimořádná. Ale jen tady. Ostatní chodby, jak se přesvědčil, už zely nudnou šedí. Nad ním se rozprostíralo dobrých padesát pater a to samé pod ním. Musel nutně zjistit, kde najde, co hledá.
Přistoupil k nejbližšímu terminálu a zobrazil si rozložení jednotlivých sekcí. Překvapilo ho, co všechno se tady dalo najít. Jenže narazil také na problém. Podle všeho byla jistá patra přístupná jen s určitým kódem. Ten musel být nahraný na kartě. Rovnalo se to různým stupňům prověření. Už podruhé ten den měl štěstí. Jeho karta ho opravňovala v přístupu kamkoliv, kromě těch nejcitlivějších dat, a to, jak brzy zjistil, volací kódy nebyly. Lehce zavrtěl hlavou. Právě taková data považoval za citlivá a snadno zneužitelná. Když si však představil, jak se někdo snaží jen tak kontaktovat jeho mistra, pousmál se. To nikdy nebyl dobrý nápad.

„Patro 61," mručel si pro sebe. To bylo o pár pater nad ním. Vyjel proto výtahem a vystoupil v dlouhé chodbě. Po obou stranách spatřil mnoho sálů. V každém jednotlivém sálu stálo několik terminálů. Panoval tam čilý ruch a on se snažil chovat nenápadně. Pročítal si názvy jednotlivých sekcí až konečně narazil na "Kódy, identifikace, volací znaky". Konečně.
Vešel dovnitř a postavil se k volnému terminálu.

„Mohu vám pomoci, pane?" zeptal se ho člen obsluhy.
„Ne, to je dobré. Děkuji. Poradím si."
„Jak si přejete, kdyby cokoliv, stiskněte prosím červené tlačítko." To už ho ale neposlouchal. Vložil do terminálu kartu a začal se probírat tisíci a tisíci různých kódů. Kdyby teď chtěl, mohl si stáhnout přístupové kódy na kteroukoliv základnu a dostat se téměř kamkoliv. Znovu zavrtěl hlavou. Nelíbilo se mu, jak snadno se k takovým údajům dalo dostat. Na druhou stranu muž, jemuž ukradl kartu, mohl klidně patřit k tajným složkám.

Hledání jednoho jediného kódu mu zabralo několik hodin. Oči už únavovou slzely a bolely. Ale našel ho. Byl velmi dobře ukrytý v několika podsložkách. Stahování zabralo slabou minutku a konečně měl to, po čem takovou dobu toužil. Když si představil, co všechno zažil, jen aby se dostal sem, musel se pousmát. Ještě však nebyl v cíli. Vytáhl kartu a zamířil ven z budovy.
Hodiny už ukazovaly pozdní odpoledne, přesto se před budovou stále tvořila fronta.

„Pane, počkejte," zezadu k němu přistoupil voják a druhý mu zastoupil cestu. „Došlo tu k odcizení průkazu, kontrolujeme každého. Vaši kartu, prosím." Ethan se kousl do rtu. Pomalým pohybem sunul ruku do kapsy a přitom se rozhlížel. Jeho vznášedlo stále parkovalo před budovou a v dohledu si nevšiml žádných dalších vojáků. V hlavě se mu zrodil plán. Podal kartu vojákovi a ten s ní poodešel pár kroků k terminálu. Sotva se k němu voják otočil zády, Ethan prudce strčil do troopera vedle něj a rozeběhl se k východu. Oba vojáci se okamžitě pustili za ním.
Prokličkoval mezi zmatenými lidmi venku a skočil do svého vznášedla. Ještě, než k němu vojáci stačili doběhnout, vyrazil pryč.

Plnou rychlostí se proplétal mezi ostatními dopravními prostředky a neustále měnil směr. Uvědomoval si, že tohle vznášedlo je teď moc nápadné a proto zamířil dolů, hlouběji do města. Tam našel jedno z mnoha parkovacích polí a zajel dovnitř. Chvíli kroužil po parkovišti, než konečně našel, co hledal. Vznášedlo s krytou střechou a úplné jiné než to, co měl. Své zaparkoval vedle a přeskočil do nového. Někdo se po něm sice asi bude shánět, ale velká výhoda, i nevýhoda, byla, že naprostá většina vznášedel neměla žádnou ochranu a mohlo se proto kdykoliv stát, že právě to vaše někdo ukradne.
Jakmile se opět dostal na dálnici, cítil se o poznání klidnější. Dech se pomalu zklidňoval a opocené ruce už neklouzaly po volantu. Během chvilky kolem něj prosvištělo několik hlídek, ani jedna o něj však nejevila zájem. Vyšlo to.
Jak předpokládal, k lodi se vrátil až za tmy. Melinda seděla v hangáru před lodí, probírala se kupičkou věcí, ale každou chvilku zvedala hlavu a kontrolovala, jestli někdo nejede. Úleva na její tváři se stěží dala popsat, když se Ethan vrátil. Ihned na něj vysypala několik otázek, takže jí nerozuměl ani jednu jedinou. Pak ho chytila za ruku a odtáhla do lodi.
Čekala na něj večeře. Jen rychlovka z bistra nedaleko, ale on celý den nic nejedl a tak se do toho s chutí pustil. To už to Melinda nevydržela.

„Tak povídej! Máš to? Poznali tě? Kdes vůbec celý den byl?" Ethan se trochu zakuckal než dokázal odpovědět.
„Ano, mám to," pousmál se, „A ano, poznali." Melinda se už už nadechovala, ale on pokračoval. „Nepoznali mě, neboj. Kdyby ano, planeta bude vzhůru nohama. Zjistili jen, že karta, kterou jsem měl, není moje. Brali mě za obyčejného kapsáře. Brzy jim ale dojde, kde jsem byl, co jsem hledal a pak možná někomu z nich dojde celá pravda...," zamyslel se.
„A kde jsi sakra byl?"
„V archivu. Ta vysoká věž s anténou. Jedině tam jsem mohl sehnat kód, který jsem potřeboval. Měl jsem přitom pořádnou kliku. Získal jsem kartu s maximálním prověřením."
„Rozumím," pomalu přikyvovala Melinda. „Takže kdy odlétáme?"
„Hned." Ethan odložil prázdnou misku, otřel si ústa a zamířil do kokpitu.
„Cože, hned?"
„Jo. Než jim dojde celá pravda. Pak už bude pozdě a z planety se nedostaneme."
„A kam poletíme?"
„No, nech se překvapit. Mám nápad," usmál se na ni tajemně.
Loď připravili ke startu za pár minut a za půl hodiny už kroužili na oběžné dráze kolem Coruscantu.

„Tak jo, dej civilizaci sbohem, chvilku ji neuvidíš," zašklebil se na Mel a spustil hypermotory.
Trvalo to tři skoky, než se objevili v soustavě nejméně pěti planet.
„Kde to jsme?" Melinda se snažila něco vyčíst z lodního počítače, ale předběhl ji.
„Soustava Bu Mer Ank. Je malá a poměrně zapadlá, ale jsou tu, alespoň podle mě, nejhezčí planety," mrkl na ni. „Nás zajímá třetí planeta. Říkají jí Ark, ale v galaktických mapách ji najdeš pod označením AK331L. Má tři malé měsíce. Je na ní příjemná teplota, oceány a dlouhé písečné pláže."
To už se k planetě blížili a Melinda pochopila, že opravdu nelhal. Skutečně měla tři malé měsíce, které ji obíhaly a jakmile sestoupili skrze řídká mračna, objevil se pod nimi ráj.
„To je neuvěřitelné," vydechla Melinda div ne přilepená na čelním skle.
„To ještě nic není."
„Je obydlená?"
„Je, ale řídce. Spíše se využívá jako dovolenkový resort."
Mířili k jednomu ze čtyř měst, která na planetě stála. Oproti Coruscantu to byl zapadákov, ale rozhodně zde žilo několik milionů obyvatel. Ethan přistál s lodí na okraji v jednom prázdném doku.

„Omluv mě na chvíli, hned se vrátím." Nechal Melindu poněkud zmatenou v kokpitu a vypařil se. Vrátil se do půl hodiny s úsměvem od ucha k uchu.
„Zařízeno, můžeme vyrazit."
„A kam? To už nejsme na místě?"
„Ne tak docela., usmíval se čím dál tajemněji. „A protože to má být překvapení, tak ještě tohle," vytáhl jeden ze šátků, které si Melinda pořídila a i přes její protesty jí s ním zavázal oči.
„Nesnáším překvapení!" stěžovala si, jenže jí to nebylo nic platné.
Loď se odlepila od země, aby o pár minut později opět dosedla. Tentokrát do jemného a sypkého písku. Ethan odvedl Melindu ven a až tam jí dovolil šátek sundat. Zůstala stát jako opařená.
Před nimi se tyčil do výšky dvoupatrový domek postavený z rákosí a palmě podobným stromům. Před ním nechyběl bazén se skluzavkou a bar. A naproti? Oceán. Vodní hladina se táhla, kam až oko dohlédlo. A kolem nich nebyl vůbec nikdo. Zátoka klidně šuměla a vlnky se líně valily ke břehu. Jedinou společnost jim dělalo několik ptáků klidně se procházejících po písčité pláži.

„Já... nemůžu uvěřit svým očím." Shýbla se a nabrala jemný písek do dlaní.
„Jsem rád, že se ti tu líbí. Máme ostrov jen pro sebe."
„Pro sebe?"
„Ano," přikývl a široce se usmíval. „Víš, Mel, prošli jsme si mnohým a já ti tohle dlužím. Chci, aby sis to užila. Máme pár dní. Pár dní, kdy nebudeme řešit nic jiného, platí? Nic, opravdu nic, nám tady nehrozí. Zapomeň na všechny starosti a problémy. Chci jen, aby ses bavila, aby sis odpočinula a aby sis připadala jako v pohádce."
Skočila mu kolem krku a to vydalo za všechna slova.
„A ještě jedna věc," zalovil v kapse a podal Melindě malý přívěsek. „Chtěl jsem ti dát tohle. Pro štěstí a tak..." Přívěsek měl kulatý tvar a byl do něj vyražen obrázek hvězdy a planet kolem ní. V největší hvězdě navíc zářilo písmeno M. Od přívěsku se dolů táhlo ještě několik ozdobných šňůrek.

Následující dny patřily k jedněm z nejhezčích na jaké si vzpomínal. Ne, že by nezažil hezké chvíle už dřív, ale tohle bylo něco jiného.
U baru popíjeli různé exotické koktejly, plavali v bazénu i v oceánu, lenošili na pláži. Čas od času se také procházeli po ostrově. Nezaujal sice rozlohou, ale kolem dokola ho lemovalo plno stromů a v jejich srdci našli malou lagunu.
Zejména pro Melindu to bylo něco neuvěřitelného, protože znala jen svou planetu a tam nic takového neměli. Užívala si každý okamžik. A čím dál víc se sbližovala s Ethanem.
Posledního večera seděli na pláži. Nohy jim lehce omývaly vlny, nad hlavami zářily všechny tři měsíce a vše pomalu halila tma.

„Ete, co je s tebou?" Melinda ho jemně chytila za ruku a posunula se blíž k němu.
„Nic," usmál se na ni. Oklamat ji však nedokázal.
„Ne, něco ti je. Už od včerejška se chováš zvláštně. A jsi odtažitý." Neodpověděl, jen otočil hlavu na druhou stranu. „Nechceš se mnou mít nic společného?" Zeptala se po chvíli mlčení. Otočil se na ni.
„Tak to není. Ale... zítra odlétáme a budeme se muset rozloučit."
„Cože? Jak rozloučit?" Nechápala ho. Vůbec jí jeho slova nedávala smysl.
„Mel, dál už budu muset pokračovat sám. Vyber si planetu, vysadím tě, kde budeš chtít. Ale se mnou jít nemůžeš."
„Děláš si legraci."
„Ne, nedělám." Díval se na ni se smutkem ve tváři. Ji naopak naplňoval vztek.
„Jak mi tohle můžeš říct? Po tom všem?"
„Chráním tě."
„O žádnou ochranu jsem tě nikdy nežádala!"
„Já vím..."
„Takže jsme si tady teď užili a pak mě odkopneš jako nějaký starý kus šrotu?"
„Mel, prosím. Uklidni se."
„Neříkej mi, abych se uklidnila. Vysvětli mi to!"
„Víš, jaký kód jsem hledal, víš, koho budu hledat teď. Je nebezpečné, abys šla se mnou!"
„Já se ale na žádné planetě vysadit nenechám, rozumíš?!"
„Sakra, buď trochu rozumná!" vyskočil na nohy a Melinda vzápětí také. „Zabije tě! Zabije nás oba! To nedovolím."
„Já ti ale na výběr nedávám. Buď mě vezmeš sebou, nebo teď hned půjdu a tuhle loď vyhodím do vzduchu!" Na to se prosmýkla kolem něho a zamířila si to k lodi. Na poslední chvíli ji chytil za ruku a zatáhl k sobě.
„Nebuď přece hloupá..."
„Tak já jsem hloupá?! A ty jsi pak co? Jsi sebevrah! Jde ti o nějakou pošahanou pomstu? Čeho chceš vlastně dosáhnout?" Její vztek se stále stupňoval a nakonec vrazila Ethanovi pořádnou facku. Ten se jen zhluboka nadechl a opět se na ni podíval. Tvář zčervenala a štípala. Čekal prudkou reakci, ale tohle ho překvapilo.
„Já tě sebou jednoduše nevezmu. Když to nepůjde jinak, nechám tě tady. Pokud to tak chceš, prosím." Poslední slova skoro zasyčel a pak odešel nasupeně k lodi. Melinda se také naštvaně rozhodla odejít a zamířila k domku.

Celou noc nemohl usnout. Nedokázal pochopit, proč tolik vyváděla. Chtěl ji přece jenom chránit a ona z toho dělala kdo ví co. Nedošla mu jedna důležitá věc. Melinda se do něj zamilovala a tenhle ráj ve vesmíru ji v tom akorát ještě utvrdil.
Ráno rozladěně seděl na rampě lodi, pozoroval jemně šumící příboj a v ruce si pohrával s malou mušlí. Náhle ho zamrazilo v zádech a otočil se. Stála za ním Melinda. V její ustarané tváři vyčetl, že se trápila celou noc stejně jako on.

„Asi ti dlužím omluvu..." začala, ale on ji přerušil.
„Nedlužíš. Omluvit bych se ti měl já," potřásl hlavou, „Věděl jsem, kam to směřuje celou dobu. Ale záleží mi na tobě. Víc, než bych si kdy myslel. A proto nesmíš jít se mnou. Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo."
„Tys to ještě stále nepochopil? Já tě jít samotného nenechám. Je mi jedno, jaké nebezpečí na nás číhá."
„Vážně bys kvůli mně riskovala život?"
„Ty kvůli mně ne?"
„Ovšem," pousmál se. Stále ho však úplně nepřesvědčila, že vzít ji sebou je dobrý nápad. „Dobře tedy," přikývl nakonec. „Pojďme dokončit, co jsme začali."

Chapter Text

Loď obíhala kolem jednoho z měsíců a Melinda netrpělivě a nervózně přecházela sem a tam.
„Na co tady čekáme?"
„Potřebuju vyslat signál."
„Zprávu?"
„Jen souřadnice."
„Jak pozná od koho to je? Nemusí na to vůbec reagovat, ne?"
„To nemusí, ale moc lidí ten kód nezná. Neodolá, tím jsem si jistý." Připojil svůj datový disk k počítači a přehrál do něj kód. Pak ho sladil s jejich vysílačkou a začal vysílat na všech imperiálních frekvencích.
„Jak dlouho budeme čekat?"
„Něco je špatně...," nevěnoval jí Ethan pozornost. „Ten signál sotva dojde za hranice téhle soustavy. Takhle to nikdy nebude fungovat. Musíme ho zesílit."
„Jak?"
„Zesilovačem?"
„To vím, nejsem blbá! Kde vezmeme ten zesilovač?"
„Chtěla ses podívat na Corellii?" Melindě poklesla brada. „Mám tam známého. Je to obchodník se součástkami, mohl by pomoct."
„Víš, z těch tvých známých nemám dobrý pocit."
„Nymfus byl pašerák."
„A tohle obchodník."
„Hele, jinou šanci nemáme."
„No fajn, tak tedy Corellia...," naťukala souřadnice do navigačního počítače a zapnula hyperprostorové motory.

Dva skoky stačily a už se vznášeli nad modrozelenou planetou. Oceány střídaly pevninu a přestože Corellia byla hustě zastavěná, zejména různými loděnicemi, doky a továrnami, jejím obyvatelům se podařilo skloubit průmysl s přírodou. Po nepokojích, které ale planetu již léta provázely, tam nebylo bezpečno a její podsvětí mělo ošklivou pověst.
Protože šlo o planetu, která hrála důležitou roli při výrobě imperiálních lodí, od hlavních loděnic se drželi pořádně daleko. S téměř úplnou jistotou by tam totiž narazili na imperiály.
Jejich příletu si nikdo nevšímal a oni svou loď usadili na lesní mýtinu nedaleko malé osady.

„To tady najdeme toho tvého přítele?"
„Ano. Nebo alespoň doufám."
„Takhle mimo hlavní města?"
„Ne všichni tu nutně musejí bydlet ve městě, nemyslíš? Doufám jen, že tu bude. Čas od času přespává ve svém obchodě." Melinda jen pokrčila rameny.
Došli společně k prvním domkům. Obyvatelé na ně pohlíželi s nedůvěrou. Byli cizinci a nikdo nevěděl, co od nich může čekat.
Z jednoho domku vyšel muž. Zahalený v záplatovaném plášti a s čepicí naraženou hluboko do čela.
„Ale ne. Zase ty?" zahučel jakmile si jich všiml.
„Zase já," odvětil Ethan a přistoupil k muži o krok blíž.
„Myslel jsem, že už tě neuvidím."
„Stýskalo se mi." Nastalo napjaté ticho. Pak ho muž popadl kolem ramen a za hlubokého smíchu ho objal.
„Liame. Kde se tady bereš?"
„Potřebuju od tebe pomoc, Hoksi."
„Mm, pomoc? A jak ti může starý obchodník jako já pomoct?"
„Potřebuju zesilovač signálu pro nákladní loď."
„Liame... nepřišel jsi ve vhodnou dobu. Nemůžu pro tebe nic udělat."
„Proč ne? Co se děje?"
„Víš dobře, že mám od určité doby taky trochu problémy se zákonem. Hlídají mě. Kolem mého obchodu se neustále potloukají hlídky, kontrolují mé zboží i to, komu co prodávám. Nemůžu ti sehnat, co potřebuješ."
„A máš ho?"
„Já..."
„Tak máš?"
„Jo, jeden bych měl," přiznal Hoks neochotně.
„Kolik za něj chceš?"
„Neposlouchal jsi mě? Nemám ti ho jak dát a jít se mnou taky nemůžeš."
„O to se nestarej, jen mi řekni, kolik za něj chceš."
„Není nový, ale funguje dobře. 160 kreditů."
„Tolik?" Ethanovy zorničky se zúžily.
„Dost riskuju, víš?"
„Zapomínám, že máš duši pašeráka!" zašklebil se Ethan a dal Hoksovi požadované peníze.
„A co teď?"
„Nic. Dělej, žes mě tu neviděl. Potloukej se kolem obchodu. Přijdu si pro něj," mrkl na přítele a společně s Melindou opět odešli.

Až když dorazili zpět do lodi se začala ptát.
„Jak přesně se dostaneme do toho jeho obchodu a vezmeme si to?"
„Mám plán."
„To mě děsí..."
„Hele, k přepravě zboží tady využívají malé dvoumístné transportéry. Nějaký seženeme a zesilovač odvezeme k lodi."
„Hm, jasně. V tom nevidím žádný problém." Ironie z jejích slov přímo sršela.
„Potřebujeme uniformu dvou vojáků."
„Jistě! Žádný problém. Zajdu ven a nějaké donesu."
„Mel! Prosím..."
„Nepros. Zbláznil ses."
„To už víš ale dávno."
"Nesnáším tě..."
"To vím taky," usmál se na ni. „Podívej, večer hlídkují kolem měst, sundáme jednu z hlídek, vezmeme si jejich brnění, dojdeme k Hoksově obchodu, vezmeme si to, zabavíme transportér a dostaneme to na loď."
„Jasně. Co by se mohlo pokazit?"
„Máš lepší nápad?"
„Ne..."
„Tak vidíš," usmíval se dál. Ani sám nevěděl čemu.

Jakmile padla tma, vzali malý transportní modul a doletěli s ním k okraji města. I z té výšky jasně viděli, kudy hlídky procházely. Ethan nejprve hledal nějaké místo, kam by mohli bezpečně schovat loď. Nakonec našel plac hned za hranicí lesa. Od městské zástavby to bylo jen několik desítek metrů a široko daleko nestála žádná strážní budova. Jen hlídky procházely kolem.
Oba se krčili ve stínu stromů a čekali až některá z hlídek půjde kolem nich. Nemuseli čekat dlouho. Museli je odstranit nenápadně, tiše a hlavně nepoškodit brnění. Ethan hodně riskoval, ale přikrčeně se chvilku kradl za hlídkou a pak je vší silou chytil za přilby a vrazil jimi o sebe. Ozvala se tupá rána, slabé zasténání a vojáci se svezli k zemi.
V tom přiběhla Melinda a společnými silami odtáhli oba vojáky do stínu lesa. Tam je svlékli, svázali a nechali být. Jak dlouho jim omráčení vydrží, to se neodvažovali odhadovat.
Navlékli se do bílých zbrojí a Melinda přitom dost peprně nadávala. Nebylo se čemu divit, brnění jí bylo větší a nesedělo jak mělo.
Pak se vydali do města. Procházeli tichými ulicemi. Život tu po setmění právě nepulzoval. Sem tam potkali hlouček obyvatel, ale jinak nikoho.
Ono hlavní centrum města leželo daleko odtud. Tohle byla průmyslová část, stavěly se tady lodě. Asi proto tu moc živo nebylo. Alespoň v noci.

„Jak daleko to ještě je?" Melinda ve své zbroji lehce plavala. „Jestli mě takhle někdo uvidí, vůbec mu to nepřijde divné."
„Nevypadáš zas tak špatně," otočil k ní hlavu, ale lehce se pod svou helmou smál. „A podívej, transportér!" ukázal před ně, kde skutečně stál u silnice zaparkovaný a zdánlivě opuštěný, transportér. Došli k němu a Ethan otevřel dveře. Sotva to udělal, ze dveří naproti kdosi vyběhl. Rasu nepoznával, ale hlavně mu vůbec nerozumněl. Jen tvora odstrčil po vzoru normálních vojáků a křikl na něj, že transportér se zabavuje ve jménu impéria. Tvor na něj nevraživě zíral, zřejmě mu však rozuměl. Za nesrozumitelného mumlání mu zahrozil svými čtyřmi pěstmi a zase zmizel.
„To bylo dobrý!" ocenila ho Melinda zdviženým palcem.
„Jo, nastupuj, nechci potkat nikoho dalšího."

Cesta k Hoksově obchodu jim zabrala jen pár minut. A to se Ethan cestou ztratil. Ulice ve které obchod stál, zela naprostou prázdnotou. Jen pouliční osvětlení jí dodávalo zvláštní šedivý nádech.
Ethan vyskočil a zabušil na dveře pěstí. Musel zabušit ještě dvakrát, a když se k tomu chystal počtvrté, otevřely se. Stál v nich rozespalý Hoks a tvářil se nakvašeně.

„Prohlídka," zahlásil Ethan a bez vyzvání vešel dovnitř. Melinda šla za ním.
„Na co zase prohlídka?! Prohledávali jste to tu ráno. To si jako myslíte, že se tu něco změnilo?"
Ethan si sundal helmu a musel se pobaveně usmát, když viděl Hoksův výraz.
„Jasně, to mě mohlo taky napadnout..."
„Přišel jsem si pro své zboží."
„A to nemohlo počkat do rána?" Ethan neodpověděl. „No jo, pojďte se mnou." Zavedl je do malého skladu a ukázal na menší bednu.
„Tady to máš."
„Vybal to."
„Ty se naotravuješ." ale poslechl. Nelhal. Zesilovač byl v dobrém stavu a co hlavně, fungoval.
„Díky, kamaráde," usmál se Ethan.
„To je všechno? Už si zase můžu jít lehnout?"
„Jo, prosím tě. Nenech se rušit." Hoks mohutně zívl, mávl na ně rukou a vyprovodil je ven.
„Hele, Liame," začal, ještě než zabouchl dveře. „Měl by ses tu ještě někdy zastavit. Mám něco, co tě bude zajímat."
„A co je to?"
„To bych ti teď těžce vysvětloval. Dobrou," a zabouchl dveře.

Ethan s Melindou potom naložili náklad do transportéru a vydali se zpět k lodi.
„Poslyš, proč tě všichni znají jako Liama?"
„To, co jsem dělal bylo nebezpečné. Říct svou pravou identitu, už bych se nikde nemohl objevit."
„A s tímhle obchodníkem máš dobré vztahy?" Narážela na jeho tajemnou zprávu.
„Je to starý přítel. Párkrát mi dost pomohl. A já zase jemu. Je spolehlivý, pokud máš strach, že nás udá."
„Ne, jen se ptám."

Už byli téměř u lodi, když se ve vysílačce ozvalo, že velení ztratilo kontakt s hlídkou. Ignorovali jejich výzvy tak dlouho, až jim to začalo být podezřelé. Trvalo to déle, než čekali, což bylo jedině dobře, ale teď museli rychle vypadnout. Na místo hlídky totiž vyslali několik dalších, aby se zjistilo, co se děje.
Spoutaní vojáci byli oba při vědomí a dělali v křoví takový bordel, až to museli slyšet široko daleko.

„Tohle není dobrý..." konstatovala Melinda a Ethan přikývl. „Nemůžeš s tím něco udělat?"
„Nemělo by to smysl, stejně je najdou. Nastartuj, dostanu to do lodě."
„Jasně!" Odběhla a motory během chvilky naskočily. To už byl na palubě i Ethan s nákladem. A právě včas. Svítilny přivolaných hlídek se pomalu blížily k nim. Zřejmě zaslechli také ty divné zvuky.
„Zvedni to, honem!" křikl Ethan a Melinda zvedla modul ze země. Hlídky po nich okamžitě začaly pálit, jen málo střel je však zasáhlo.
„Dobrá práce. A teď k lodi, musíme zmizet a to hned. Brzy budou pročesávat okolí."
Měl pravdu. Sotva se jejich modul spojil s lodí, už se po obloze nad městem rojilo několik vojenských stíhaček TIE.
„Dobrá, nejvyšší čas vypadnout, tohle zapojím později," odložil bednu se zesilovačem a skočil na místo pilota.

Jejich loď dorazila na oběžnou dráhu za chvíli a nesetkala se cestou se žádným odporem. Měli vlastně trochu štěstí. Planeta už byla v pohotovosti. Vzlétnout o něco později, někdo by si jich zajisté všiml.
„Zapni hyperpohon. Je jedno kam."
„Začínám tohle nesnášet, víš to?" Melinda našla první možnou zastávku a spustila hypermotory. Skok trval jen několik málo vteřin.
„Kam jsi nás to poslala?" Ethan se zmateně díval na černočernou tmu před sebou. Nepoznával planety, hvězdy... vůbec nic.
„Zřejmě na konec známé galaxie."
„Proboha," zíral na mapu. „Tady jsem snad nikdy nebyl."
„To je jedno, ne? Aspoň nás tady nikdo nebude hledat."
„No, spíš mám strach, kdo by nás tady mohl najít." Jeho slova zůstala viset ve vzduchu ještě chvíli potom, co odešel pro jejich balíček.
„Ale musíš uznat, že to byla dobrá práce. Elegantní."
„Ano, jenže ty tvoje nápady fakt stojí za to," zašklebila se Melinda.
„Fungovalo to..."
„No, a co teď?"
„Teď to zapojím a uvidíme, co bude dál."
„Pořád chceš vyslat jenom souřadnice?"
„Proč jenom? Nechci s ním mluvit. K čemu by mi to bylo? Potřebuju ho vidět. A myslím, že už jsem našel planetu, která se k tomu dokonale hodí."
„Ano?"
„Nech se překvapit," mrkl na ni a dal se do zapojování zesilovače.

Chapter Text

To se ukázalo jako malý problém. Dvakrát přitom vyhodil napájení celé lodi a zkratoval přitom několik pojistek. Začalo hrozit, že jim dojdou náhradní součástky. Až potom přišel na to, že právě tenhle model není tak docela kompatibilní s jejich modelem lodi. Byl proto zázrak, že se mu nakonec přece jen nějak podařilo zesilovač připojit. Na jeho spolehlivost si ale vsadit nemohl.
Nakonec, jestli to funguje mohl zjistit pouze jediným způsobem. Zakódoval souřadnice a vysílal je, jak doufal, minimálně do poloviny galaxie.

„Už to funguje?" zeptala se Melinda, když si všimla zvláštního blikání zesilovače.
„Podle všeho ano. Ale jistotu mít nikdy nebudu."
„Takže co teď? Přesuneme se na ty souřadnice?"
„Přesně," přikývl.
„Jak dlouho může trvat, než to zachytí?"
„To nevím. Nemusí je zachytit také vůbec."
„A když to zachytí někdo jiný?"
„Nebude vědět, co to znamená. Jen on to dekóduje."
„Už jsem ti řekla, že tohle je opravdu nemožně špatný nápad?"
„Řekla. Asi tisíckrát."
„Fajn." Melinda spustila hypermotory a vydali se na, zatím nejdelší, cestu hyperprostorem, jakou zažili.

Dohromady to trvalo několik dlouhých hodin. A pak ještě pár dalších, než se konečně přiblížili na dohled k planetě. Zaplňovala téměř celý obzor. Rudá a z větší blízkosti pak mohli rozeznat, jak se nad jejím povrchem prohání i několik bouří doprovázených blesky.

„To je děsivé už na pohled." Konstatovala Melinda.
„Tohle je Tartaros. Kdysi to bývala obydlená planeta, ale podnebí se pořád zhoršovalo a pro stálý život už není vhodná. Zejména díky těm bouřím," ukázal na jednu. „Jsou nepředvídatelné, nebezpečné a zničující. Planeta je teď tvořena už jen pískem, prachem a kamením. Nic na ní neroste. Není tam voda."
„A proč se s ním chceš sejít právě tady?"
„Mám k té planetě osobní vztah. Doufám, že mu to dojde, když uvidí souřadnice. A kromě toho nehrozí, že bych se tu setkal ještě s někým dalším."
„Osobní vztah? Nechceš mi o tom něco říct?"
„Ne, není to zrovna příjemné." Trpce se pousmál. „Poslechni mě ale prosím alespoň jednou. Ať se stane cokoliv, musíš zůstat v lodi, a kdybych se už nevrátil, odletíš, jasné?"
„Ne, já..."
„Mel!" V jeho hlase nezazněl žádný náznak kompromisu ani laskavosti. Čišel z něj chlad. Jako tenkrát, když se potkali.
„Dobře. Zůstanu na lodi."
„Děkuju."

Podmínky na planetě už životu vskutku nepřály. Prudké větrné bouře neustále vířily prach a ten zanášel, co se dalo. Silný vítr se navíc opíral do lodi a oba měli ne jednou těžkou hlavu s tím, jestli loď vydrží. A to ještě nic nebylo oproti bleskům, které s ničivou silou zasahovaly okolní skály, někdy i loď. Některé ze silnějších bouří je dokonce donutily zapnout na chvíli štíty. Tak nebezpečnou planetu Melinda ještě nezažila.
Strávili tam bezmála týden a pořád se nic nedělo. Signál stále vysílal, nenašel však žádného příjemce ani na něj nikdo nereagoval. Jejich dálkový radar navíc monitoroval přilehlý vesmír a ani tam se neobjevily žádné lodě. Oba se nudili. V lodi neměli nic na práci. Při takovém stereotypu se navíc zdála nesmírně malá a nešlo uniknout. Venku řádily živly a hrozilo nebezpečí, navíc jim začínaly docházet zásoby.
Ethan si uvědomoval, že brzy bude muset čekání ukončit a odletět. Hořkost ho pálila na jazyku i v krku. Malá loď mu připadala jako stísněná kobka. Už to nedokázal snášet.

„Půjdu se projít." Prohlásil šestého dne, kdy pohár trpělivosti přetekl. Melinda na to neodpověděla. Chvilku samoty vítala.
Ethan se zahalil do svého pláště, přes hlavu si stáhl kapuci, aby se ochránil před větrem a pískem a vyrazil vstříc holým skalám na obzoru. Nezajímalo ho kam jde. Jen potřeboval přemýšlet a být chvíli sám.
Planeta působila všude stejně drsným dojmem. Jemný písek pokrýval zemi a z té trčely ostré skalní stěny, někdy i několik stovek metrů vysoké. Sem tam se mu noha zabořila do jemného písku. Musel dávat pozor, planetu pokrývalo množství kráterů o velikosti jezera, ale také malého míče.
Zastavil se na úpatí ostrého skaliska. V závětří se posadil na zem a opřel zády o studenou skálu. V ruce žmoulal kámen, který sebral z písku a mysl mu zaplavila řada myšlenek. Jednal správně? Co se stane, pokud opravdu přiletí? Jedna jeho část toužebně volala po starém způsobu života, druhá ho táhla co nejdál od impéria.

„Už nikdy bys nemusel páchat odporné činy," šeptala mu.
„Ale ty to tak chceš. Chceš tu moc, kterou to skýtá," vábila ho druhá, temnější stránka.
„Moc není všechno. Zlu je třeba se postavit!" nesouhlasila světlá.
„Zlo má mnoho podob, jak víš, že teď jsi na správné straně?" odporovala temná. Potřásl hlavou. Pálilo ho na hrudi a nemohl za to dusivý písek. Pokusil se vyhnat veškeré myšlenky z hlavy, nedokázal to však úplně. V prstech navíc pociťoval zvláštní brnění. Pomalu se šířilo a stoupalo k hlavě. Zamžoural na horizont před sebou. Všude vládl klid, jen vítr si pohrával se zrnky písku.

Z myšlenek ho vytrhl neznámý zvuk. Takové burácení nezpůsoboval vítr. Postavil se. A v dálce to zahlédl. Loď. Stíhačka. Neviděl ji, ale slyšel a stále se blížila.
Brnění sílilo a on pochopil. Musel se ihned vrátit zpět k lodi.
Tryskem upaloval zpět. Vítr ho šlehal do tváří, ale ani ho nevnímal. Jímala ho hrůza, měl strach o Melindu a jen doufal, že ho pro jednou poslechne a zůstane na lodi. Ještě ani nestačil pomyslet na to, co bude dál dělat on sám, když smykem zastavil na okraji skalní římsy.
Tyčila se několik metrů nad planinou, kde nyní stály dvě lodě. Jejich a menší raketoplán. Od něj pomalu kráčel muž oděný celý v černém a mířil k jejich lodi.

V Ethanovi ten pohled vyvolal smíšené pocity. Srdce mu tlouklo do hrudi jako splašené a žaludek se povážlivě pohupoval jako na vlnách.
Celou dobu toužil tohle udělat, ale Melinda u toho neměla být. A ta teď vystoupila z lodi. Téměř se mu zastavilo srdce. Neposlechla ho. Mohlo ho to napadnout. Naopak neohroženě udělala k muži několik kroků.

„Mel, ne," šeptl tiše pro sebe. Jeho myšlenky explodovaly. Už dál nedokázal nad ničím přemýšlet. Jímala ho hrůza a děs.
„Co jsi zač?" Mistrův hlas se nesl planinou jako další hrom.
„Nedostanete ho!" odsekla Melinda velice vzdorovitým tónem a zastavila se. Lord Vader také. Melindiny zaťaté pěsti se třásly, ale neustoupila ani o krok.
„Kde jsi sebrala kód?" Jeho hlas zněl klidně, ale řezal jako břitva. Neodpověděla. Udělal proto pár dalších kroků směrem k ní.
„Zeptám se tě ještě jednou. Odkud máš ten kód?"
„Co je vám do toho?" odsekla opět a o krok couvla.
„Ne...," hlesl tiše Ethan. Tohle mohlo skončit jediným způsobem. Takové jednání s jeho mistrem totiž ještě nikdy nikdo nepřežil.

Oba dva, Vader i Melinda, stáli jen několik metrů od sebe. Jako dva kohouti připraveni roztrhat toho druhého. Takový vzdor v Melindině tváři viděl poprvé. Její statečnost ho dojala. Opravdu kvůli němu nasadila svůj život i tváří v tvář největšímu postrachu galaxie. Možná si ale jen úplně neuvědomovala, kdo před ní stojí.
Lord Vader se už dál na nic neptal. Natáhl ruku a Melinda se téměř okamžitě chytila za hrdlo. Na se to se nedokázal dívat.

„Nechte ji!" Zahulákal, jak nejsilněji dokázal, aby přehlušil vítr a seskočil dolů. Vader se otočil a pustil Melindu. Ta mezitím padla na kolena a rukama si svírala hrdlo. Teď konečně popadla dech a rozkašlala se.
„Ete, ne..." zasípala ale sotva slyšitelně.
„Nedovolím vám, abyste jí ublížil." I jeho hlas zněl ledově. Pomalu kráčel vstříc svému mistrovi. Počáteční rozpačité pocity zmizely. Teď přesně věděl, co má udělat.
„Takže to nakonec byla tvá práce. Nechtělo se mi věřit, že bys to dokázal."
„Asi jste mě podcenil, mistře." Poslední slovo pořádně zdůraznil a mírně se přitom otřásl.
„Hm, nejspíš. Musím obdivovat, co všechno jsi dokázal za tu dobu napáchat."
„Co tím myslíte?"
„Krádež hyperpaliva, infiltrace základny, nabourání se do archivu..."
„Jak víte o tom hyperpalivu?" Oči nespouštěl ze svého mistra a snažil se odhadnout každý jeho pohyb.
„Copak jsi nepoužil svůj osobní kód?"
„Věděl jste to?"
„Můj drahý učedníku, do té doby jsem tě cítil. Až poté jsem o tobě ztratil přehled. Dokud ses neobjevil na Swellen. Býval bych tě tam zabil. Vás oba."
„Tak to mám..."
„Učedníku?" To mu do řeči skočila Melinda. Konečně se postavila a vyděšeně přelétávala pohledem z Vadera na Ethana. „Co tím myslí?!" Ethan se neměl k odpovědi. Sklonil hlavu k zemi a olízl suché rty. Přesně tohle byla ta chvíle, které se chtěl vyhnout.
„Mel, je mi to opravdu líto. Sem to zajít nikdy nemělo. Ale ty jsi nechtěla odejít." Pohlédl jí zpříma do očí. Zračil se mu v nich upřímný smutek. Věděl, že právě ztratil veškerou její důvěru. Bodalo ho u srdce, ale už neexistovala cesta zpět.
„Co to plácáš?! Co se děje?" Strach vystřídal vztek. Pokročila k němu a v její tváři se mísil strach, šok a zmatek.
„Je to můj mistr, Mel." Nastalé ticho nenarušovalo dokonce ani burácení větru. Byl to jeden z jeho nejtěžších okamžiků v životě, když viděl, jak konečně pochopila.
„To ne...," hlesla tiše a odstoupila od něj pár kroků. „Ty nemůžeš být..."
Vader neřekl vůbec nic, jen je pozoroval.
„Už chápeš, proč jsem ti nikdy neřekl pravdu? Copak bys ji pochopila?"
„Ne, máš pravdu. Zabila bych tě!" Konečně vybuchla jako vulkán. Ještě před pár okamžiky by pro něj byla ochotná zemřít a najednou se vše úplně změnilo. Rychlým krokem došla k němu a chtěla ho udeřit do tváře, ale on ji zadržel. Otočil ji zády k sobě a svými pažemi ji pevně objal. Vztekala se a vzpouzela. Prskala a častovala ho nejhoršími urážkami jaké znala. Pak se mu konečně vytrhla. Její zrudlá tvář svítila jako jasný bod. Zabodávala do něj téměř smrtící pohled a třásla se po celém těle.

„Promiň, Mel. Je mi to opravdu líto." Otočil se od její rudé tváře a poklekl před svým mistrem. Než zvedl hlavu, aby se mu podíval do tváře, trvalo to.
„Mistře," začal a na okamžik se zarazil. Zavřel oči. Horkost mu bušila do spánků a jeho nitro trhal souboj mezi tím, co chtěl a co cítil jako správné.
„Choval jsem se k vám neuctivě a draze za to zaplatil. Uvědomuji si svou chybu a lituji jí. Přijměte, prosím, mou omluvu," opět sklonil hlavu. Vítr ho šlehal do tváře a postupně ho zaplavoval zvláštní pocit.
„Řekl jsem ti, že pokud přijdeš sám, pak tvou omluvu přijmu. Nevěřil jsem, že to dokážeš, ale překvapil jsi mě. Dokázal jsi, že jsi místa po mém boku hoden. Pokud dokážeš být věrný naší věci."
„Jistě, mistře. Podruhé vás nezklamu."
„Pak tedy vstaň, můj učedníku." Ethan se postavil a Melinda vše sledovala se stále rostoucím úžasem a nevírou. Nezmohla se na slovo. Scéna odehrávající se před ní dokonale rozmetala veškeré její dosavadní představy. Myslela si o Ethanovi leccos, ale tohle ji nikdy nenapadlo.
„Opět sis získal právo nosit světelný meč," pokračoval Vader, sáhl ke svému opasku a podal Ethanovi jeho meč. Ten si ho bezeslova vzal a otočil se k Melindě. Se světelným mečem v ruce se do něj vrátila bývalá energie. Pocítil tu moc a v jeho očích se zablesklo.
„Ty jsi temný lord." Melinda se to všechno snažila pochopit. „Zradil jsi mě!" křikla náhle.
„Nikdy jsem to neměl nechat dojít tak daleko. Od začátku jsem měl jediný cíl, a to byl tenhle. Nechtěl jsem tě sebou, pamatuješ? Trvala jsi na tom."
„Myslela jsem, že ho chceš zabít!" To už na něj téměř ječela. „Myslela jsem, že se chceš pomstít nebo tak něco. Ne, že se k němu chceš vrátit!" Z očí jí vytryskly slzy. Slzy vzteku a nenávisti.
„Zabij ji, učedníku. Nemáme čas, musíme jít."
„Mistře?" Ethan se otočil a pohlédl na něj. „To nemůžu."
„Opět se mi chceš protivit?" Vader mimoděk posunul ruku ke svému meči. Ethan ho pozorně sledoval, odhadoval.
„Ne, mistře, ale takhle to skončit nemusí."
„Buď se přidá k nám, nebo musí musí zemřít." to se Vader otočil k Melindě.
„Nikdy! Jste ztělesněné zlo! Oba!" vyštěkla a couvla.
„Mel, prosím," Ethan k ní natáhl ruku. „Pojď se mnou."
„Jsi zrůda! Trápíš tuhle galaxii! Kvůli tobě podobným jsem žila tam, kde jsem žila! A teď vás zabiju... oba!" Vytáhla blaster visící jí u pasu. Ten jeden, který s nimi cestoval už takovou dobu.
„Mel, nedělej to." Mířila na Vadera. Ethan udělal pár kroků a postavil se mezi ně.
„Uhni mi z cesty. Zabiju jen jeho a ty pak třeba přijdeš k rozumu!" Ruka se jí třásla, po tvář stékaly slzy a on věděl, že právě tohle je chvíle, kdy je schopná všeho.
„To ti nedovolím. Budeš mě muset zabít." Ruce volně spustil k bokům. Nebránil se. Hleděli si z očí do očí.
„Přece to neuděláš," zašeptal k ní. Šeredně se však spletl. Z blasteru vylétla střela a on reagoval téměř instinktivně. Jeho rudý meč jasně zazářil a střela se od něj odrazila. Mířila přesně na hlavu jeho mistra. Ten však nevzrušeně stál a vše klidně klidně sledoval. Věděl, že jeho učedník propadl temné straně.
Odražená střela však našla jiný cíl.
„Ne!" zakřičel Ethan a rozeběhl se k Melindě. Po břiše se jí rozlévala rudá skvrna.
„Mel... cos to udělala?" V tu chvíli pro něj neexistovalo nic jiného. Držel ji v náručí, po tvářích mu kanula slza a z ní postupně vyprchával život.
„Tohle jsem nechtěl, odpusť mi to."

Naposledy ji přivinul k sobě a pak ji jemně položil do písku.
Těžce vstal. Hřbetem ruky si otřel vlhké oči a otočil se ke svému mistrovi. Neřekl nic, jen kolem něho prošel a zamířil k raketoplánu. Plál v něm vztek, zlost a nenávist. K sobě samému, i ke všem ostatním. Získal zpět, co si tolik přál ale za strašlivou cenu.