Actions

Work Header

Spáry temnoty

Chapter Text

To se ukázalo jako malý problém. Dvakrát přitom vyhodil napájení celé lodi a zkratoval přitom několik pojistek. Začalo hrozit, že jim dojdou náhradní součástky. Až potom přišel na to, že právě tenhle model není tak docela kompatibilní s jejich modelem lodi. Byl proto zázrak, že se mu nakonec přece jen nějak podařilo zesilovač připojit. Na jeho spolehlivost si ale vsadit nemohl.
Nakonec, jestli to funguje mohl zjistit pouze jediným způsobem. Zakódoval souřadnice a vysílal je, jak doufal, minimálně do poloviny galaxie.

„Už to funguje?" zeptala se Melinda, když si všimla zvláštního blikání zesilovače.
„Podle všeho ano. Ale jistotu mít nikdy nebudu."
„Takže co teď? Přesuneme se na ty souřadnice?"
„Přesně," přikývl.
„Jak dlouho může trvat, než to zachytí?"
„To nevím. Nemusí je zachytit také vůbec."
„A když to zachytí někdo jiný?"
„Nebude vědět, co to znamená. Jen on to dekóduje."
„Už jsem ti řekla, že tohle je opravdu nemožně špatný nápad?"
„Řekla. Asi tisíckrát."
„Fajn." Melinda spustila hypermotory a vydali se na, zatím nejdelší, cestu hyperprostorem, jakou zažili.

Dohromady to trvalo několik dlouhých hodin. A pak ještě pár dalších, než se konečně přiblížili na dohled k planetě. Zaplňovala téměř celý obzor. Rudá a z větší blízkosti pak mohli rozeznat, jak se nad jejím povrchem prohání i několik bouří doprovázených blesky.

„To je děsivé už na pohled." Konstatovala Melinda.
„Tohle je Tartaros. Kdysi to bývala obydlená planeta, ale podnebí se pořád zhoršovalo a pro stálý život už není vhodná. Zejména díky těm bouřím," ukázal na jednu. „Jsou nepředvídatelné, nebezpečné a zničující. Planeta je teď tvořena už jen pískem, prachem a kamením. Nic na ní neroste. Není tam voda."
„A proč se s ním chceš sejít právě tady?"
„Mám k té planetě osobní vztah. Doufám, že mu to dojde, když uvidí souřadnice. A kromě toho nehrozí, že bych se tu setkal ještě s někým dalším."
„Osobní vztah? Nechceš mi o tom něco říct?"
„Ne, není to zrovna příjemné." Trpce se pousmál. „Poslechni mě ale prosím alespoň jednou. Ať se stane cokoliv, musíš zůstat v lodi, a kdybych se už nevrátil, odletíš, jasné?"
„Ne, já..."
„Mel!" V jeho hlase nezazněl žádný náznak kompromisu ani laskavosti. Čišel z něj chlad. Jako tenkrát, když se potkali.
„Dobře. Zůstanu na lodi."
„Děkuju."

Podmínky na planetě už životu vskutku nepřály. Prudké větrné bouře neustále vířily prach a ten zanášel, co se dalo. Silný vítr se navíc opíral do lodi a oba měli ne jednou těžkou hlavu s tím, jestli loď vydrží. A to ještě nic nebylo oproti bleskům, které s ničivou silou zasahovaly okolní skály, někdy i loď. Některé ze silnějších bouří je dokonce donutily zapnout na chvíli štíty. Tak nebezpečnou planetu Melinda ještě nezažila.
Strávili tam bezmála týden a pořád se nic nedělo. Signál stále vysílal, nenašel však žádného příjemce ani na něj nikdo nereagoval. Jejich dálkový radar navíc monitoroval přilehlý vesmír a ani tam se neobjevily žádné lodě. Oba se nudili. V lodi neměli nic na práci. Při takovém stereotypu se navíc zdála nesmírně malá a nešlo uniknout. Venku řádily živly a hrozilo nebezpečí, navíc jim začínaly docházet zásoby.
Ethan si uvědomoval, že brzy bude muset čekání ukončit a odletět. Hořkost ho pálila na jazyku i v krku. Malá loď mu připadala jako stísněná kobka. Už to nedokázal snášet.

„Půjdu se projít." Prohlásil šestého dne, kdy pohár trpělivosti přetekl. Melinda na to neodpověděla. Chvilku samoty vítala.
Ethan se zahalil do svého pláště, přes hlavu si stáhl kapuci, aby se ochránil před větrem a pískem a vyrazil vstříc holým skalám na obzoru. Nezajímalo ho kam jde. Jen potřeboval přemýšlet a být chvíli sám.
Planeta působila všude stejně drsným dojmem. Jemný písek pokrýval zemi a z té trčely ostré skalní stěny, někdy i několik stovek metrů vysoké. Sem tam se mu noha zabořila do jemného písku. Musel dávat pozor, planetu pokrývalo množství kráterů o velikosti jezera, ale také malého míče.
Zastavil se na úpatí ostrého skaliska. V závětří se posadil na zem a opřel zády o studenou skálu. V ruce žmoulal kámen, který sebral z písku a mysl mu zaplavila řada myšlenek. Jednal správně? Co se stane, pokud opravdu přiletí? Jedna jeho část toužebně volala po starém způsobu života, druhá ho táhla co nejdál od impéria.

„Už nikdy bys nemusel páchat odporné činy," šeptala mu.
„Ale ty to tak chceš. Chceš tu moc, kterou to skýtá," vábila ho druhá, temnější stránka.
„Moc není všechno. Zlu je třeba se postavit!" nesouhlasila světlá.
„Zlo má mnoho podob, jak víš, že teď jsi na správné straně?" odporovala temná. Potřásl hlavou. Pálilo ho na hrudi a nemohl za to dusivý písek. Pokusil se vyhnat veškeré myšlenky z hlavy, nedokázal to však úplně. V prstech navíc pociťoval zvláštní brnění. Pomalu se šířilo a stoupalo k hlavě. Zamžoural na horizont před sebou. Všude vládl klid, jen vítr si pohrával se zrnky písku.

Z myšlenek ho vytrhl neznámý zvuk. Takové burácení nezpůsoboval vítr. Postavil se. A v dálce to zahlédl. Loď. Stíhačka. Neviděl ji, ale slyšel a stále se blížila.
Brnění sílilo a on pochopil. Musel se ihned vrátit zpět k lodi.
Tryskem upaloval zpět. Vítr ho šlehal do tváří, ale ani ho nevnímal. Jímala ho hrůza, měl strach o Melindu a jen doufal, že ho pro jednou poslechne a zůstane na lodi. Ještě ani nestačil pomyslet na to, co bude dál dělat on sám, když smykem zastavil na okraji skalní římsy.
Tyčila se několik metrů nad planinou, kde nyní stály dvě lodě. Jejich a menší raketoplán. Od něj pomalu kráčel muž oděný celý v černém a mířil k jejich lodi.

V Ethanovi ten pohled vyvolal smíšené pocity. Srdce mu tlouklo do hrudi jako splašené a žaludek se povážlivě pohupoval jako na vlnách.
Celou dobu toužil tohle udělat, ale Melinda u toho neměla být. A ta teď vystoupila z lodi. Téměř se mu zastavilo srdce. Neposlechla ho. Mohlo ho to napadnout. Naopak neohroženě udělala k muži několik kroků.

„Mel, ne," šeptl tiše pro sebe. Jeho myšlenky explodovaly. Už dál nedokázal nad ničím přemýšlet. Jímala ho hrůza a děs.
„Co jsi zač?" Mistrův hlas se nesl planinou jako další hrom.
„Nedostanete ho!" odsekla Melinda velice vzdorovitým tónem a zastavila se. Lord Vader také. Melindiny zaťaté pěsti se třásly, ale neustoupila ani o krok.
„Kde jsi sebrala kód?" Jeho hlas zněl klidně, ale řezal jako břitva. Neodpověděla. Udělal proto pár dalších kroků směrem k ní.
„Zeptám se tě ještě jednou. Odkud máš ten kód?"
„Co je vám do toho?" odsekla opět a o krok couvla.
„Ne...," hlesl tiše Ethan. Tohle mohlo skončit jediným způsobem. Takové jednání s jeho mistrem totiž ještě nikdy nikdo nepřežil.

Oba dva, Vader i Melinda, stáli jen několik metrů od sebe. Jako dva kohouti připraveni roztrhat toho druhého. Takový vzdor v Melindině tváři viděl poprvé. Její statečnost ho dojala. Opravdu kvůli němu nasadila svůj život i tváří v tvář největšímu postrachu galaxie. Možná si ale jen úplně neuvědomovala, kdo před ní stojí.
Lord Vader se už dál na nic neptal. Natáhl ruku a Melinda se téměř okamžitě chytila za hrdlo. Na se to se nedokázal dívat.

„Nechte ji!" Zahulákal, jak nejsilněji dokázal, aby přehlušil vítr a seskočil dolů. Vader se otočil a pustil Melindu. Ta mezitím padla na kolena a rukama si svírala hrdlo. Teď konečně popadla dech a rozkašlala se.
„Ete, ne..." zasípala ale sotva slyšitelně.
„Nedovolím vám, abyste jí ublížil." I jeho hlas zněl ledově. Pomalu kráčel vstříc svému mistrovi. Počáteční rozpačité pocity zmizely. Teď přesně věděl, co má udělat.
„Takže to nakonec byla tvá práce. Nechtělo se mi věřit, že bys to dokázal."
„Asi jste mě podcenil, mistře." Poslední slovo pořádně zdůraznil a mírně se přitom otřásl.
„Hm, nejspíš. Musím obdivovat, co všechno jsi dokázal za tu dobu napáchat."
„Co tím myslíte?"
„Krádež hyperpaliva, infiltrace základny, nabourání se do archivu..."
„Jak víte o tom hyperpalivu?" Oči nespouštěl ze svého mistra a snažil se odhadnout každý jeho pohyb.
„Copak jsi nepoužil svůj osobní kód?"
„Věděl jste to?"
„Můj drahý učedníku, do té doby jsem tě cítil. Až poté jsem o tobě ztratil přehled. Dokud ses neobjevil na Swellen. Býval bych tě tam zabil. Vás oba."
„Tak to mám..."
„Učedníku?" To mu do řeči skočila Melinda. Konečně se postavila a vyděšeně přelétávala pohledem z Vadera na Ethana. „Co tím myslí?!" Ethan se neměl k odpovědi. Sklonil hlavu k zemi a olízl suché rty. Přesně tohle byla ta chvíle, které se chtěl vyhnout.
„Mel, je mi to opravdu líto. Sem to zajít nikdy nemělo. Ale ty jsi nechtěla odejít." Pohlédl jí zpříma do očí. Zračil se mu v nich upřímný smutek. Věděl, že právě ztratil veškerou její důvěru. Bodalo ho u srdce, ale už neexistovala cesta zpět.
„Co to plácáš?! Co se děje?" Strach vystřídal vztek. Pokročila k němu a v její tváři se mísil strach, šok a zmatek.
„Je to můj mistr, Mel." Nastalé ticho nenarušovalo dokonce ani burácení větru. Byl to jeden z jeho nejtěžších okamžiků v životě, když viděl, jak konečně pochopila.
„To ne...," hlesla tiše a odstoupila od něj pár kroků. „Ty nemůžeš být..."
Vader neřekl vůbec nic, jen je pozoroval.
„Už chápeš, proč jsem ti nikdy neřekl pravdu? Copak bys ji pochopila?"
„Ne, máš pravdu. Zabila bych tě!" Konečně vybuchla jako vulkán. Ještě před pár okamžiky by pro něj byla ochotná zemřít a najednou se vše úplně změnilo. Rychlým krokem došla k němu a chtěla ho udeřit do tváře, ale on ji zadržel. Otočil ji zády k sobě a svými pažemi ji pevně objal. Vztekala se a vzpouzela. Prskala a častovala ho nejhoršími urážkami jaké znala. Pak se mu konečně vytrhla. Její zrudlá tvář svítila jako jasný bod. Zabodávala do něj téměř smrtící pohled a třásla se po celém těle.

„Promiň, Mel. Je mi to opravdu líto." Otočil se od její rudé tváře a poklekl před svým mistrem. Než zvedl hlavu, aby se mu podíval do tváře, trvalo to.
„Mistře," začal a na okamžik se zarazil. Zavřel oči. Horkost mu bušila do spánků a jeho nitro trhal souboj mezi tím, co chtěl a co cítil jako správné.
„Choval jsem se k vám neuctivě a draze za to zaplatil. Uvědomuji si svou chybu a lituji jí. Přijměte, prosím, mou omluvu," opět sklonil hlavu. Vítr ho šlehal do tváře a postupně ho zaplavoval zvláštní pocit.
„Řekl jsem ti, že pokud přijdeš sám, pak tvou omluvu přijmu. Nevěřil jsem, že to dokážeš, ale překvapil jsi mě. Dokázal jsi, že jsi místa po mém boku hoden. Pokud dokážeš být věrný naší věci."
„Jistě, mistře. Podruhé vás nezklamu."
„Pak tedy vstaň, můj učedníku." Ethan se postavil a Melinda vše sledovala se stále rostoucím úžasem a nevírou. Nezmohla se na slovo. Scéna odehrávající se před ní dokonale rozmetala veškeré její dosavadní představy. Myslela si o Ethanovi leccos, ale tohle ji nikdy nenapadlo.
„Opět sis získal právo nosit světelný meč," pokračoval Vader, sáhl ke svému opasku a podal Ethanovi jeho meč. Ten si ho bezeslova vzal a otočil se k Melindě. Se světelným mečem v ruce se do něj vrátila bývalá energie. Pocítil tu moc a v jeho očích se zablesklo.
„Ty jsi temný lord." Melinda se to všechno snažila pochopit. „Zradil jsi mě!" křikla náhle.
„Nikdy jsem to neměl nechat dojít tak daleko. Od začátku jsem měl jediný cíl, a to byl tenhle. Nechtěl jsem tě sebou, pamatuješ? Trvala jsi na tom."
„Myslela jsem, že ho chceš zabít!" To už na něj téměř ječela. „Myslela jsem, že se chceš pomstít nebo tak něco. Ne, že se k němu chceš vrátit!" Z očí jí vytryskly slzy. Slzy vzteku a nenávisti.
„Zabij ji, učedníku. Nemáme čas, musíme jít."
„Mistře?" Ethan se otočil a pohlédl na něj. „To nemůžu."
„Opět se mi chceš protivit?" Vader mimoděk posunul ruku ke svému meči. Ethan ho pozorně sledoval, odhadoval.
„Ne, mistře, ale takhle to skončit nemusí."
„Buď se přidá k nám, nebo musí musí zemřít." to se Vader otočil k Melindě.
„Nikdy! Jste ztělesněné zlo! Oba!" vyštěkla a couvla.
„Mel, prosím," Ethan k ní natáhl ruku. „Pojď se mnou."
„Jsi zrůda! Trápíš tuhle galaxii! Kvůli tobě podobným jsem žila tam, kde jsem žila! A teď vás zabiju... oba!" Vytáhla blaster visící jí u pasu. Ten jeden, který s nimi cestoval už takovou dobu.
„Mel, nedělej to." Mířila na Vadera. Ethan udělal pár kroků a postavil se mezi ně.
„Uhni mi z cesty. Zabiju jen jeho a ty pak třeba přijdeš k rozumu!" Ruka se jí třásla, po tvář stékaly slzy a on věděl, že právě tohle je chvíle, kdy je schopná všeho.
„To ti nedovolím. Budeš mě muset zabít." Ruce volně spustil k bokům. Nebránil se. Hleděli si z očí do očí.
„Přece to neuděláš," zašeptal k ní. Šeredně se však spletl. Z blasteru vylétla střela a on reagoval téměř instinktivně. Jeho rudý meč jasně zazářil a střela se od něj odrazila. Mířila přesně na hlavu jeho mistra. Ten však nevzrušeně stál a vše klidně klidně sledoval. Věděl, že jeho učedník propadl temné straně.
Odražená střela však našla jiný cíl.
„Ne!" zakřičel Ethan a rozeběhl se k Melindě. Po břiše se jí rozlévala rudá skvrna.
„Mel... cos to udělala?" V tu chvíli pro něj neexistovalo nic jiného. Držel ji v náručí, po tvářích mu kanula slza a z ní postupně vyprchával život.
„Tohle jsem nechtěl, odpusť mi to."

Naposledy ji přivinul k sobě a pak ji jemně položil do písku.
Těžce vstal. Hřbetem ruky si otřel vlhké oči a otočil se ke svému mistrovi. Neřekl nic, jen kolem něho prošel a zamířil k raketoplánu. Plál v něm vztek, zlost a nenávist. K sobě samému, i ke všem ostatním. Získal zpět, co si tolik přál ale za strašlivou cenu.