Actions

Work Header

Spáry temnoty

Chapter Text

„Dobře, začni znovu. Soustřeď se na sílu." zhluboka se nadechl a opět vydechl. Zavřel oči. Pevněji stiskl rukojeť meče a snažil se vycítit možné nebezpečí. Tréninková sonda mezitím poletovala mezi zrcadlovými sloupy a jakmile oči otevřel, mátla ho mnohačetnými odrazy. Odrážela se od zrcadel a on si nebyl chvíli jistý, která z nich je skutečná. Musel se soustředit a najít potřebnou koncentraci. Teď záleželo jen na tréninku. Už se zdálo, že konečně dosáhl plné koncentrace, když... Jeho mysl zahalila temnota. V ní se postupně začaly rozeznávat obrysy. Jakási jeskyně. Nepoznával ji. Přesto k ní cítil podivné pouto. Přál si, aby se v ní mohl porozhlédnout, ale jeho soustředění začalo klesat. Nezvládl představu udržet a prudce opět procitl.

„Au!" sykl bolestí. Nedával pozor a sonda ho zasáhla do ramene. „Nemá to cenu, nesoustředím se," zavrtěl hlavou, spustil ruku k boku a na okamžik se posadil zády k jednomu zrcadlovému sloupu. Cítil, jak ho soustředění úplně opouští. Všechen prostor v jeho hlavě zabírala ta podivná jeskyně. Přemýšlel, zda by stálo za to někomu se s tím svěřit, jenže komu? Kdo mu byl tak blízký, aby by udržel tajemství? Jeho mistr? To nepřicházelo v úvahu. Jeho matka? S tou se vídal velice málo a pochyboval, že by ho snad i jen pochopila. Však ho téměř neznala. Potřeboval nějakého přítele, bohužel však žádného neměl. Ne v jeho postavené.

Ještě nějakou chvíli seděl ve výcvikové hale a rukou si prohraboval vlasy. Prsty masíroval kůži na spáncích a stres ho pomalu opouštěl. Dnešní lekce nestála za nic, věděl to, ale teď už s tím nemohl nic dělat. Po dlouhé chvíli se konečně zvedl a zamířil ven. Ani si nevšiml, že ho za pozorovacím sklem bedlivě sleduje jeho mistr. S výčitkami na něj pohlédl a neochotně k němu zamířil.

„Dnes mi to nešlo, mistře. Nesoustředil jsem se."
„Viděl jsem to. Nespojil ses se Silou. Cítil jsem tvé rozrušení. Rozčílení. Co se děje?"
„Nic, mistře. To jen ten poslední incident na Kuloorusu," potřásl hlavou.
„Ano, ani tam jsi se Silou nebyl spojen. Mám dojem, že mi toho neříkáš daleko více, můj mladý učedníku." Pronikavý pohled jeho mistra jej donutil podívat se do země.
„Nic mi není. Vážně. Budu v pořádku."
„To doufám. Potřebuješ práci. Těžební závody na měsících Pulios neprodukují téměř žádné suroviny. Zaletíš tam a donutíš je, aby těžba běžela jako obvykle. Jejich suroviny jsou pro impérium důležité. Mohli bychom jinak přijít o značný vliv v Maarhské soustavě."
„Ano, mistře. Provedu," lehce se uklonil a už byl na odchodu.
„A Ethane? Neletíš tam za svou matkou, rozumíš?"
„Jistě, mistře."

Cesta do Maarhské soustavy trvala nepříjemně dlouho a unavovala. Ihned po vynoření z hyperprostoru navíc na Ethana čekalo nemilé překvapení. Povstalci se zmocnili několika stíhačů a i s tím malém, které by velký bitevník měl být schopen bez problémů vyřešit, dokázali napáchat dost škody na to, aby se pozemní síly povstalců mohli zmocnit závodů, zatímco impérium se věnovalo ochraně meziplanetárního prostoru.

Zejména produkce kovu ze kterého se po úpravě vyráběly imperiální lodě byla klíčová a nedostatek tohoto materiálu brzdil výrobu dalších lodí.

Ethan se rozhodl nejprve promluvit s generálem Bircem, který velel napadenému křižníku. Přistál v hangáru B7 a okamžitě zamířil na můstek.
Generál Birco právě postával u řídící jednotky a Ethan v sobě jen stěží dokázal potlačit myšlenky na to, že tady je zcela zbytečně a že by daleko raději hledal svou tajemnou jeskyni.

„Generále, co se tu to děje?!" Snaha vyřešit problém rychle se nedala z jeho tónu nikterak vymazat. Ihned po vstupu na můstek zabodl vyčítavý pohled do generála a se zaťatými pěstmi k němu došel.
„Lorde Litoriele, ujišťuji vás, že situaci máme pevně v rukou."
„Pevně v rukou, generále? Výroba stojí, soudě podle nedostatku jednotek zde na palubě, je máte všechny dole, z křižníku se vám valí kouř a vaše stíhačky jsou, víceméně, neschopné boje. To vypadá, že máte velký problém, generále!"

Generál Birco se snažil zachovat kamennou tvář, pod povrchem jím ovšem lomcoval vztek. Toho cucáka, kterého měl před sebou, by nejraději nepovažoval ani za sobě rovného natož za velitele sobě nadřízeného. Na druhou stranu věděl, že jeho mistr je velice nebezpečný člověk a vůbec fakt, že někomu visí po boku světelný meč je sám o sobě dost nebezpečný.

„Naše jednotky právě zjednávají na měsících pořádek, pane. Mohu vás ujistit, že velice brzy bude těžba obnovena a povstalci rozdrceni."
„Generále, jak se vůbec mohlo stát, že hrstka povstalců vyřadila z činnosti velký křižník?!"
„Měli jsme na lodi sabotéra, pane," přiznával dost neochotně generál. Rukama přitom neustále přejížděl po opasku.
„Sabotéra?"
„Ano, pane. Už jsme ho však zneškodnili. Žádné další problémy již nebudou. Výroba brzy poběží."
„To si pište, dohlédnu na to. Z pověření svého mistra přebírám velení nad operací. Budu na planetě, dokud se tohle nevyřeší."
S těmito slovy se otočil a zamířil do hangáru. Trochu se obával, co dole najde. Povstalci většinou jednali dost krutě, zejména na planetách, jako byla tato. Snažili se napáchat co největší škody, které by impérium oslabily, nicméně na civilní ztráty přitom příliš nehleděli.

Přistál na měsíci Pulios C74, který z nich byl největší, a také zde stály největší továrny, zásobující ostatní měsíce materiálem. Protože šlo o jednu z hlavních základen impéria, chtěli ji povstalci zničit jako první.

Ethan vystoupil ze svého raketoplánu a první pohled na okolí mu prozradil, že bitva probíhala zuřivě, ale impérium odpor potlačilo. Povstalců zkrátka bylo příliš málo, aby se silám imperiální armády mohli rovnat. V okolí přistávací plošiny leželo několik těl. Podle oblečení šlo o povstalce. Nikde neviděl ani jednoho imperiálního vojáka. Nedaleko vchodu do hangáru klečelo na zemi několik zajatých povstalců. Došel k nim.

„Kapitáne, co jsou zač?"
„Povstalecká špína, pane."
„Někdo důležitý?"
„Ne, pane. Pěšáci."
„Popravte je." Nehnul přitom ani brvou. Nenávistné pohledy povstalců jasně říkaly, že nemají strach, pouze by jim udělalo nesmírnou radost, kdyby na jejich místě klečel on.
„Palte!" Vzduch proťalo jako šlehnutí bičem několik výstřelů, tlumené bolestné výkřiky a pak hrobové ticho. Ethan se podíval na nehybná těla. Vzbuzovala v něm pocit zadostiučinění. Jedině takto se muselo nakládat s těmi, kteří chtěli pošpinit impérium.
„Co s dalšími přeživšími, pane?" zeptal se ho kapitán.
„Pokud nebudou spolupracovat, popravte je."
„Pane." Kapitán se otočil na podpatku a odešel. Ethan se rozhlédl. Hledal někoho z komandérů, kteří měli pozemní operaci na starost, ale nikde nikoho neviděl. Zastavil proto prvního vojáka, který šel kolem.
„Kde máte komandéra?"
„Támhle, pane." Voják mu ukázal na menší budovu nedaleko přistávací plošiny. Ethana ihned napadlo, že je dost podivné, aby šel komandér právě tam, přesto se vydal na místo podívat. Sklad nesl známky výbuchů a dveře napůl visely rozevřené v pantech. Brzy pochopil, proč by sem komandér chodil. Šlo o sklad vysílacích sond. Pokud by odtud někdo chtěl poslat zprávu, měl by všechno, co potřeboval. Komandér to chtěl zřejmě zkontrolovat osobně.

Vstoupil dovnitř a meč držel připravený v ruce. Všude panovalo šero a ticho. Přimhouřil trochu oči a našlapoval velice opatrně. Tělem mu projíždělo jemné brnění a chvílemi mu srdce narazilo do hrudníku.
„Komandére Diope?" Odpovědí mu však bylo pouze ticho. Pomalu procházel mezi uskladněnými sondami až si vzadu u zdi všiml nějakého stínu opřeného o zeď.
„Komandére Diope?" Oslovil ho ještě jednou, ale než stačil udělat další krok, zazněl výstřel a prudká bolest v levém rameni jej na chvíli poslala na kolena. Naštěstí se otočil právě včas. Za jeho zády stál osamělý muž a mířil na něj svou zbraní. Ethan okamžitě rozzářil svůj červený meč a tak tak vykryl několik střel, mířících mu přesně na hlavu. Udělal několik rychlých kroků až muž už neměl kam couvnout. Zarazil se o zeď a zuřivě po něm pálil. Ethan postupoval vpřed a kryl se svým světelným mečem. Potom využil chvilky, kdy muž z jemu neznámého důvodu přestal střílet a jedinou ranou ho poslal k zemi.

„Rebelská špína," ulevil si a sáhl na své levé rameno. Bolestivě píchalo a pálilo. To už však ve skladu nestál sám.
„Lorde Litoriele, jste v pořádku?" ptal se ho kapitán, který si nemohl nevšimnout jeho zranění.
„V pořádku, kapitáne, nic to není. Uvědomte generála Birca, budeme potřebovat nového komandéra," otočil se. „A kapitáne? Ujistěte se, že tu již žádní povstalci nejsou!"

Jeho zranění si však nakonec přece jen vyžádalo ošetření. Lékařské sondy pracovaly rychle a téměř bezbolestně, přesto věděl, že s levou paží ještě nějakou dobu nebude moci řádně hýbat.
Hlavou mu však neustále běželo jediné – proč nepoužil Sílu? Mohl toho povstalce dostat okamžitě a bez problémů. Proč? Protože to nešlo. Ani si na ni vlastně nevzpomněl. Proč? Co je to s ním. Trápilo ho to. Síla byla vždy jeho věrným průvodcem a pomocníkem, ale poslední dobou jakoby ji odstřihl. Jen si nebyl vůbec jistý proč.

„Komandére Nambu, doufám, že máte dobré zprávy." Vešel právě do velína základny na měsíci. „Lorde Litoriele, oblast továrny je již zabezpečena, pomalu se opět rozebíhá výroba. Postupně kontrolujeme celý měsíc i sousední měsíce, abychom vypátrali a zničili další případné povstalce. Ale je to těžké."
„Těžké?"
„Ano, pane. Většinou se nedají rozeznat od běžných dělníků nebo horníků."
„Snad mají všichni identifikační průkazy, ne?"
„Ne, pane, nemají. Senát při posledním hlasování průkazy zrušil."
„Proč?"
„Dělají tu zejména otroci a ti nemají práva." Ethan si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Tak okamžitě zaveďte identifikace. Je mi jedno jaké, ale chci vědět, kdo je kdo!"
„Ano..."
„Komandére, jednotky na pláních Ostraky hlásí odpor. Zřejmě tam narazili na základnu povstalců," vyrušilo je hlášení jednoho z vojáků.
„Pošlete tam okamžitě jednotku!" rozkázal Ethan a otočil se.
„Kam jdete?"
„Ukončit tuhle rebélii jednou provždy!"