Actions

Work Header

Profesor

Chapter Text

Reid měl vždycky rád začátek nového školního roku.

Všechno je tak nové, čerstvé. Nové věci, které se může učit, věci, které může poznávat, zkušenosti, které může získat, lidé, které může potkat.

Ani teď, po všech těch letech, kdy pracuje jako profesor organické chemie na Kalifornské univerzitě, pro něj nový školní rok neztratil své kouzlo, to něco nového a čerstvého, co měl vždycky tak rád.

Je to jeho první přednáška toho roku a on jako vždy začíná s názvoslovím, protože ví, že bez názvosloví se jeho studenti nemají naději pohnout nikam dál. Studenti, kteří ho fascinovaně sledují, ze všech stran, protože posluchárna je plná, jsou v prvním ročníku, neznámé tváře, pořád ještě trochu vyvedení z míry, že tam skutečně jsou, pořád ještě plní elánu, a on po nich pomalu přejíždí pohledem, aby si je zapamatoval, zatímco jim klidně vysvětluje, jakým způsobem mají pojmenovávat různé typy sloučenin. Dělá to tak každý rok. Malé seznámení, než jim začne ta opravdová zábava.

Dech se mu zadrhne v hrdle a on zmlkne uprostřed věty, když mu pohled padne na mladíka sedícího až vzadu. Chlapec má hnědé vlasy, které byly určitě světlejší, když byl mladší, a jeho rysy jsou trochu ostré, s malinko hranatou bradou, ale mužné a hezké. Jeho oči jsou tmavé a rozevřené doširoka a plné šoku a smutku a radosti, a on zírá na Reida, jako by od něj nemohl odtrhnout pohled. Nejspíš ani doopravdy nesleduje, co jim Reid říká, a kdoví, jestli se o to aspoň pokusil. Zírá jenom na Reida, slepý ke všemu ostatnímu. Hluchý k probírané látce.

A Reid najednou ví naprosto přesně, kdo ten mladík je, přestože když ho viděl naposledy, bylo mu osm.

Jack Hotchner.

Naštěstí přednáška právě končí, protože Reid se nezmůže na slovo.

***

„Proč jsi mi něco neřekla, JJ? Proč jsi mě nevarovala, že sem přijde?“

Reid nervózně přechází sem a tam po své pracovně, u ucha si drží mobil. Hlas se mu třese. Prsty má tak pevně sevřené okolo mobilu, že má jejich klouby bílé, ale nevšímá si toho. Nemůže tomu uvěřit – že by JJ věděla o tom, kam se Jack chystá do školy, a ani se neozvala, aby ho varovala, aby mu dala trochu času připravit se na to. Ne vymluvit Jackovi jeho plány, to ne, v žádném případě, Reid by nikdy nechtěl někomu vymlouvat jeho vybranou školu. Ale varovat ho, jen aby nebyl tak překvapený. Aby s tím počítal a nepřišel na to přímo během přednášky. Proč mu nedala vědět? Musela přece tušit, jak moc ho zraní, až Jacka potká, až se znovu vynoří všechny ty vzpomínky na jeho bývalý život, na to, jak byli šťastná rodina, alespoň na čas…

Bolestně stiskne víčka a dlouze vydechne, aby se uklidnil.

„Měla jsi mi něco říct,“ řekne. Hlas má slabý.

JJ si povzdychne. „Mrzí mě to, Spenci,“ pokusí se měkce a on v jejím hlase slyší opravdový smutek. Sympatie. „Nevěděla jsem, že se Jack chystá do Kalifornie, nemluvila jsem s Hotchem už několik měsíců. Kdybych měla jenom tušení…“

Reid přímo slyší, i na tu vzdálenost, jak JJ bezradně krčí rameny. Na okamžik se chce zeptat, co se stalo, že už se s Hotchem nestýkají. JJ a Hotch byli vždycky dobří přátelé, a podařilo se jim udržet si ten vztah i po tom, co se stalo, když Reid… Sklopí hlavu. Není správné, aby nikdo jiný ztratil kontakt jen kvůli tomu, že odešel on, a Reid byl vždycky šťastný za to, že se JJ a Aaronovi podařilo vyhnout se tomu. Možná to jenom přišlo později.

„Já vím, JJ,“ Reid potřese hlavou. „Omluvám se. Vím, že bys mi to řekla.“

Chvíli je ticho, na obou koncích linky. Pak se Reid kousne do rtu. „Co mám dělat?“ zeptá se tiše. A možná by si připadal slabý, hloupý, zranitelný, už jenom kvůli tomu tónu hlasu, co použil, kdyby to byl kdokoli jiný než JJ. JJ mu nikdy nedala důvod cítit se před ní slabý. Snad jen kromě jednoho okamžiku (když utíkal, protože to bylo zbabělé, zbabělé jako nic, co kdy v životě udělal) k němu vždycky trochu vzhlížela, i když k tomu neměla doopravdy důvod.

„To nevím, Spenci. Opravdu nevím.“

***

Reid sedí u svého stolu a špičkou boty neklidně ťuká o podlahu. Srdce mu prudce buší, skoro jako by ho znovu čekal nějaký výjezd, jako tehdy, když ještě pracoval pro BAU a každý další výjezd znamenal, že se už možná nevrátí, on nebo někdo jiný, někdo z jeho přátel. Bylo to riziko, na které nikdo z nich nikdy nezapomínal, protože nehody se jednoduše občas stávají. Každý z nich znal nějakého agenta, který už se nevrátil domů. Ale to, co dělali, bylo důležité a vždycky to stálo za to riziko. Pomáhat lidem, zachraňovat lidi jim vždycky stálo za to riziko.

Teď se Reid bojí mnohem víc, než když poprvé dostal do ruky zbraň a vyrazil řešit svůj první případ. Neví, co má dělat. Za chvíli mu začíná další přednáška v Jackově ročníku, a on neví, jestli to zvládne. Neví, jestli se dokáže udržet dost v klidu na to, aby si mohl odvykládat svoje a zase zmizet, jestli se na Jacka dokáže podívat a předstírat, že je jenom další z té spousty studentů, kteří už mu za ty roky prošli posluchárnou.

Protože je to jako nějaká hříčka osudu. To, že se musí po celých těch jedenácti letech opět dívat na Jacka, jako by se nic nestalo. Na Jacka, který pro něj kdysi byl jako vlastní syn, předtím, než byli jeden od druhého odtrženi.

Předtím, než je Hotch jednoho od druhého odtrhnul.

A teď je Jack znovu tady. Dívá se na něj bolestně a s nadějí, jeho pohled ani na okamžik nezakolísá a jeho oči jsou tak tmavé a plné emocí a podobné těm Hotchovým. Vypadá, že vůbec nesleduje, co Reid vlastně říká, a Reid má jen sotva tušení, jestli se během celé přednášky vůbec držel tématu. Nejspíš ano, i když by na to ani zdaleka nemohl přísahat.

Jen Jack, o tolik dospělejší, než když ho Reid viděl naposledy, jeho oči pořád stejně výmluvné a nevinné, když celou nekonečnou hodinu neodtrhne pohled od jeho obličeje.

***

„Spencere?“

Reid sebou trhne, když se za ním ozve ten hlas. Tichý a trochu váhavý, ale sebevědomý. Jistý. Hluboký a vyspělý, ale Reid v něm pořád může slyšet hlas malého chlapce, který měl rád dinosaury a klouzačku v parku v jejich ulici. Neví určitě, jestli je to kvůli jeho paměti – dokonalé, když přijde na psané texty, a opravdu dobré, nadprůměrně dobré, pokud jde o cokoli jiného – nebo jen proto, že Jacka tak dobře znal, že s ním strávil tolik času. Že na něj nikdy doopravdy nepřestal vzpomínat, i když ho neviděl roky.

Reid má pocit, že by mu mohlo být devadesát, mohl by být napůl hluchý nebo třeba po mrtvici, a stejně by vždycky bezpečně poznal Jackův hlas.

Jsou zrovna v jedné ze školních chodeb a Reid ví, že by neměl být tak překvapený, že na Jacka narazil a že s ním chce mladík mluvit. Jenže je. Překvapený a taky zmatený a na okamžik naplněný vzpomínkami, protože přesně takhle mu Jack říkal, když mu bylo šest. Předtím, než mu začal říkat táto.

Reid polkne. „Jacku,“ vydechne a zírá mu do obličeje, který je tak jiný než tehdy a zároveň pořád tak stejný a tak podobný tomu Aaronovu.

Neví, co říct. Jedna z mála chvil v jeho životě, kdy upřímně neví, co říct, a je to tak zvláštní, po všech těch letech, kdy mu mluvení zachraňovalo život (obvykle i jiné životy, nejen ten jeho), po letech, kdy musel vyjednávat a zpovídat a vyslýchat a chápat, po letech, kdy se živil slovy stejně jako svými vědomostmi. Zvláštní, nevědět, co říct.

„Chyběl jsi mi, Spencere.“ Jack se smutně usměje. Tak dospělý a statečný a zároveň pořád ještě ten samý malý chlapec, kterého si Reid pamatuje. „Když jsi odešel, bál jsem se, že už tě neuvidím. Chyběl jsi mi,“ šeptá, oči upřímné.

Reid zavrtí hlavou, hrdlo sevřené. Kouše se do rtu. Nemůže s ním mluvit, ne teď. Není si jistý, jestli to vůbec někdy dokáže. „Nedělej to, Jacku. Prosím, nedělej to,“ požádá ho, protože si není jistý, jestli by to unesl.

A tak se obrátí a odejde, protože Jack mu až příliš připomíná to všechno, co se stalo, až příliš mu připomíná, co všechno ztratil, o co ho Hotch připravil, když se rozešli. Bolí to, dívat se na Jacka a vědět, že tohle mohl mít, rodinu, syna, kdyby…

Ví, že se po něm studenti otáčí, když rychle odchází, jeho kroky příliš hlasité v chodbě plné lidí, ale nevšímá si jich. Přes slzy, které má v očích, je ani pořádně nevidí.

***

Reid ví, že na půdě univerzity o něm kolují zvěsti.

Je to tak celou dobu, celých těch jedenáct let, od chvíle, kdy se tady objevil, a Reid se nikdy ani nepokusil je komukoli vyvracet, vysvětlovat, kde je pravda, bez ohledu na to, co kdo říká. A že o něm koluje spousta zvěstí (a Reid si je toho dobře vědom, protože to, že nikoho neupozorňuje na jejich pravdivost nebo nepravdivost, ještě neznamená, že je neslyší). Ty první jsou o tom, co tam vlastně dělá, když tak dlouho a úspěšně pracoval pro FBI. Proč by opouštěl tak dobré místo, tak zajímavou práci, pozici v elitním týmu, která mu umožňovala zachraňovat životy, a odstěhoval se přes celé Státy, aby tam začal učit ve škole? Někteří tvrdí, že se zhroutil a musel utéct, někdo přísahá, že Reid pokazil důležitý případ, a tak ho vyhodili. Někdo dokonce během těch let přišel s tím, že je tam možná v utajení, a to je ze všech těch teorií nejhloupější, protože proč by měl kdo být v utajení už dobrých jedenáct let, v Kalifornii, v oblasti, ve které už roky a roky a roky nedošlo k žádnému vážnému zločinu?

V poslední době je nejvíce šířenou zvěstí ta, že se hroutí teď, kvůli nějakým osobním problémům. Tvrdí se, že možná pije. Že ho potkalo něco hodně špatného a teď, po letech, si to připomněl a neustál to.

Reid ví, co se o něm povídá. Ví to, a nezáleží mu na tom.

***

Reid se Jackovi během přednášek vyhýbá pohledem. Není to nejjednodušší nebo nejméně bolestivá věc na světě, ale je to jednodušší a méně bolestivé než cokoli jiného, co by mohl udělat.

Soustředí se na svoji práci stejně, jako to dělal vždycky. Vykládá svým studentům všechno, co má v osnovách, a občas i něco zajímavého navíc, doporučuje jim knihy, věnuje se výkladu a jeho pohled ani jednou nezabrousí do té lavice vzadu v posluchárně, kde mladík vytrvale sedává, jako by chtěl být trochu bokem ostatních, ne ve středu dění. Věnuje se konzultacím a snaží se nemyslet na Aarona a na Jacka a ignorovat vzpomínky, které v něm vyvolává.

Jack mu asi rozumí, té jeho potřebě prostoru, tomu, jak se bojí, co by mohl říct, kdyby k tomu opravdu dostal příležitost, protože si od něj drží trochu odstup. Nečeká na něj před učebnou ani za ním nechodí do kanceláře, neúčastní se konzultací jako většina jeho spolužáků, a když s ním mluví, není to nikdy o samotě, a mluví jen o chemii a přednáškách a o studijních materiálech a říká mu profesore Reide.

Reid je mu za to vděčný.

***

Reid bydlí v tom domku hned vedle kampusu užž od té doby, kdy tady před lety nastoupil. Původně to mělo být jen přechodné bydliště, jen dokud si nenajde něco lepšího, něco, co bude jenom jeho. Ale nakonec zůstal, tak zvyklý na okolní prostředí, že se rozhodl nic jiného nehledat. Je to pěkný dům. Ne přehnaně velký, jen se dvěma ložnicemi – tu druhou používá jako pracovnu – ale pohodlný, plný světla a knih a klidu. Mnohem příjemnější místo k životu, než kdy býval jeho byt v DC. Ne tak pohodlný jako jeho a Aaronův společný byt.

Všichni studenti vědí, že tady bydlí. Mnoho z nich sem za ním přišlo, když potřebovali s něčím poradit nebo něco vysvětlit a nezastihli ho v jeho kanceláři ve škole, protože věděli, že je Reid přístupnější než většina ostatních profesorů, ochotný pomoci jim i ve svém volném čase. Mohlo ho napadnout, že nebude trvat dlouho, než Jack zjistí, že tady bydlí.

Jen… nenapadlo ho, že sem za ním Jack přijde.

Nemohl se připravit na to, že sem přijde.

Proto když někdo zazvoní u dveří a on otevře a na prahu stojí Jack, je překvapený. Pozve ho dál, protože co jiného má dělat? Nemůže ho vyhodit. A ani nechce. Jakkoli mu mladík připomíná Hotche, Reid ví, že Jack za nic, co se mezi ním a Hotchem stalo, nemůže. Bylo mu přece teprve osm. Byl dítě.

Jack nemohl za to, co Reidovi udělal Aaron.

„Vím, že jsem neměl chodit,“ řekne Jack tiše, ale překročí práh a pomalu za ním vejde dovnitř domu. Zvědavě se rozhlédne, ale nijak nekomentuje komínky knih nebo těžké závěsy, které Reid zatahuje jenom, když je venku příliš jasná noc a on nemůže usnout, nebo nedopitý hrníček kávy. Nekomentuje nic z toho, jen se na něj podívá a pokračuje, jako by mezi jeho slovy nebyla žádná pauza. „Že mě asi nechceš vidět.“

Reid potřese hlavou, bez přemýšlení. Hrdlo se mu sevře. Tohle je jeho chlapec. Jeho chlapec, Jack, který mu sedával na klíně, když chtěl, aby mu Reid něco četl. Jack se ho držíval za ruku, když šli po ulici do parku a usmíval se na něj, když Reid uvařil jeho oblíbené jídlo. Jack sedával vedle něj na pohovce, opřený o jeho tělo, a usínal mu na rameni, když byl příliš tvrdohlavý na to, aby šel spát, ale příliš unavený na to, aby se mu podařilo udržet oči otevřené, a Jack vždycky usnul, nakonec, a on nebo Hotch ho zvedli do náruče a odnesli do postele.

A Reid vždycky nesnášel, když se Jackovi něco stalo a on mu nemohl pomoct, nemohl tomu předejít. Bez ohledu na to, jestli šlo o rozbité koleno nebo spolužáka, který si nedal vysvětlit, že má Jack dva tatínky a že je to tak v pořádku. Reid nikdy nechtěl, aby Jack kvůli něčemu trpěl. „Tak to není,“ řekne a prudce zamrká, aby potlačil slzy. Hloupé, hloupé slzy. Jack ho nepotřebuje vidět brečet. Rodiče nejsou od toho, aby svým dětem ubližovali. Mají je chránit. Položí Jackovi ruku na rameno. „Jen…“

„Já vím,“ přikývne Jack a Reid si vzpomene, že Jack byl vždycky mimořádně chápavý, už jako malé dítě. „Nikdy jsem na tebe nepřestal myslet jako na svého druhého otce, Spencere.“ Mladík k němu vzhlíží, o malinko menší než on, i když silnější, pevnější v ramenou, víc jako Aaron.

Reid se smutně pousměje. „Promiň, že jsem tě opustil, Jacku,“ zašeptá.

***

Dnešní přednáška je dlouhá a náročná. Učiva je příliš na to, aby Reid svůj výklad prokládal zajímavostmi, které by studentům pomáhaly lépe si pamatovat, co jim vykládal. Je to škoda. Reid jim rád vypráví o těch zajímavějších kapitolách, dělá jim vědu zajímavou. Jenže to by potřeboval o pár hodin týdně navíc, a ty do svého rozvrhu nedostane ani on, a rozhodně ne jeho studenti.

Reid se otočí zády k tabuli, na kterou právě dopsal další dlouhou a složitou reakční rovnici, a rozhlédne se po svých studentech. Většina z nich má ve tváři bezduchý výraz, oči zamlžené a ospalé, trochu nepřítomní, když na něj zírají. Jen několik vytrvalců, včetně Jacka, si stále poctivě píše poznámky, dost soustředění na to, aby dokázali udržet pozornost.

Jack po chvíli vzhlédne od svého bloku a pobaveně se na něj podívá.

Reid se na mladíka usměje a Jack mu úsměv oplatí. Pro jednou vypadá na svůj věk – mladý a bezstarostný.

***

Reid se prochází po chodbách školy.

Je to stará budova, i když v dobrém stavu, pečlivě udržovaná. Hodně kamene, ze kterého jde chlad, ale to Reidovi nikdy nevadilo. Je pěkný den, jasné nebe a chladný vzduch, a budova i kampus jsou skoro prázdné, protože většina studentů využila jednoho z posledních hezkých dní roku a vyrazila si do města.

Reid si užívá samotu. Klid. Nic, co by ho rozptylovalo.

Na chodbě kus před ním se někdo objeví, vysoká mužská postava s tmavými vlasy prokvetlými stříbrem, a Reid ví, že si ho muž ještě nevšiml, protože se nedívá jeho směrem. Jeho pohled klouže po číslech na dveřích, jako by něco hledal. Pomalu, pravidelnými kroky prochází kolem dveří a hledí na nápisy na cedulkách, a Reid jenom bez hnutí stojí na opačném konci chodby a zírá na něj, nejdříve zvědavě, téměř shovívavě. Rodič na návštěvě u svého studujícího dítěte, rozhodnutý najít ho sám, místo aby se nechal vyzvednout na letišti nebo na nádraží nebo ve městě.

A potom se Reid podívá pořádně a bezděčně zalapá po dechu, protože je to Hotch. Aaron. To Aaron je tady na návštěvě u Jacka, to Aaron tady prochází chodbami a hledá to správné číslo pokoje, protože chce vidět svého syna, Aaron.

Reid na okamžik neví, co má dělat. Jít za ním? Promluvit si s ním? Říct mu, kde Jacka najde? Má za ním jít a pokusit se promluvit si s ním, má mu říct, jak Jack pokračuje ve studiu, jako by byl Hotch jen další rodič, zvědavý na to, jak si jeho dítě vede, a ne obrovská, nikdy nezapomenutá kapitola jeho života?

Jenže je to sice dávno, ale Reid ví, že se nikdy nedokáže narovnat v zádech a podívat se mu do obličeje. A tak rozechvěle vydechne, pomalu se otočí a zmizí z budovy dřív, než si ho Aaron všimne.

***

„Ahoj, fešáku,“ ozve se na druhém konci linky známý hlas, když Reid zvedne neodbytně zvonící telefon, aniž se aspoň podíval, kdo mu to vlastně volá. Ne, že by to bylo opravdu potřeba, napadne ho, protože pokud existuje na světě někdo, koho není možné si splést, tak je to Morgan.

Reid zasténá a plácne si dlaň přes obličej. Sklopí hlavu. „Oh ne. Kdy už konečně přestaneš používat tu hloupou přezdívku?“ zahučí. „Jsem na takové věci už starý, Morgane. A ty jsi na takové věci rozhodně starý.“

Morgan se pobaveně rozřehtá, ale neodpoví. Místo toho mu dá na pár okamžiků pohov, aby si Reid mohl srovnat myšlenky. Morgan byl vždycky takový. Drsný, když to bylo potřeba, a silný, ale ne proto, aby ubližoval, ale aby chránil. Ohleduplný, jako by věděl, že každý má nějaký problém, a neměl potřebu dělat to ostatním horší. Reid se snaží představit si, jak úžasný otec asi musí Morgan být. Ochranitelský, ale právě tak akorát benevolentní, aby s ním byla legrace.

Reid si povzdychne. „Tak o co jde?“ zeptá se.

Morgan se okamžitě přestane smát a Reid ví, že se tváří smrtelně vážně, i když ho nevidí. „Garciová říká, že jí nepíšeš. A znáš Garciovou. Tak co je s tebou, Reide?“ ptá se, starostlivý jako vždycky. „Máme o tebe strach, kluku.“

Reid má na okamžik chuť ohradit se, říct mu, že už není dítě, ale pak si jen znovu povzdychne. Dělají si o něj jenom starosti, on i Garcia. Je to… jsou jeho přátelé, vždycky si o něj budou dělat starosti, i když to obvykle nedávají úplně najevo. Reid je samotář, odjakživa byl. Ale snaží se držet s nimi kontakt, volat jim, aby jim řekl, co je u něj nového, aby se dozvěděl, jak si vedou. Navštěvují se, občas. Fakt je, že se jim Reid už nějakou dobu neozval a byl trochu vyhýbavý, když oni volali jemu. Profilování je jako deformace z povolání. Evidentně nepřejde jenom proto, že máte jinou práci.

Posadí se na pohovku, telefon u ucha. „Řekla ti JJ, že sem Jack nastoupil do školy?“ zeptá se Morgana měkce, místo toho, aby zakřičel, že je mu třiačtyřicet a nepotřebuje opečovávat. Bylo by to jen nefér. „Chodí ke mně na přednášky.“

Morgan se odmlčí. Neptá se ho, proč mu nezavolal dřív, proč si to nechával pro sebe. Morgan ho zná dost dobře na to, aby se ho na něco takového nemusel ptát. „Budeš v pořádku?“ zeptá se jemně místo toho, a Reida napadne, jestli tímhle tónem mluví i na své děti.

Reid polkne. Prsty se mu sevřou kolem telefonu. „To doufám.“

***

Reid překvapeně zvedne hlavu od chemické rovnice, na které jedné své studentce vysvětluje technický postup výroby polyuretanu, když někdo bez zaklepání vtrhne do jeho pracovny.

Protože on sice má konzultační hodiny a jeho studenti za ním chodí docela často, protože vědí, že je vstřícný a rád jim pomůže, vždycky je ochotný jim pomoct. Ale nikdo, absolutně nikdo se do jeho pracovny neodváží vejít bez zaklepání a bez vyzvání.

Osoba, která stojí ve dveřích, s naprosto ohromeným výrazem ve tváři, ale není student. Je to Aaron, o něco starší, než když ho Reid viděl naposledy, přesně stejný, jako když ho Reid zahlédl v chodbách školy. Ve vlasech se mu občas zableskne stříbrná nitka a v obličeji má o pár vrásek víc, ale jinak vypadá stejně jako před deseti lety. Jedenácti. I jeho oči mají pořád tu samou barvu rozpuštěné čokolády, jen jsou o něco smutnější, prázdnější.

Aaron se zarazí v otevřených dveřích a zůstane na něj jen beze slova zírat. Reidovi po zádech přeběhne husí kůže. Jenny, studentka, která sebou trhla, když vtrhl dovnitř, se teď rozhlédne mezi nimi a zatváří se zmateně.

Reidovi se sevře hrdlo, protože, opravdu, proč to Aaron dělá? Proč přijel, proč Reidovi ještě připomíná, o co přišel?

„Co tady děláš?“ zeptá se Reid tvrdě, protože ví, že jinak by mu selhal hlas.

Hotch na něj zírá, oči rozevřené doširoka, bez pohybu, jako by se na něj nemohl vynadívat. Pořád ještě stojí na prahu, ruku na klice. „Musel jsem…“ vydechne a Reida napadne, co tím myslí. Musel jsem tě vidět? Musel jsem uvést věci na pravou míru? Musel jsem ti přijet říct, že o tebe nemám zájem, aby si Jack nedělal naděje? „Musím ti něco vysvětlit, Spencere,“ řekne Hotch nakonec, hlas chraplavý a konečně se pohne směrem k Reidovi. Opatrně zavře dveře, jako by po svém překvapivě dramatickém příchodu už nechtěl budit přílišnou pozornost.

Tak na to je trochu pozdě, napadne Reida.

Stiskne zuby. „Není potřeba,“ oznámí, i když se uvnitř chvěje. (Prosím, Aarone, pojď sem a obejmi mě a řekni mi, že mě miluješ a že jsem ti chyběl a že beze mě nemůžeš žít –) Rychle sklopí hlavu zpátky k papírům, protože se na něj nemůže dívat. „Nezajímá mě tvoje vysvětlení.“

Hotch sebou trhne, jako by dostal ránu. „Spencere…“

Děvče se kousne do rtu a znovu nejistě zatěká pohledem mezi nimi, než se obrátí na Reida, její hlas opatrný. „Možná bych se měla zastavit jindy, pane profesore…“

„To není nutné, Jenny.“ Reid zavrtí hlavou a donutí se opět podívat na Hotche. „Možná jsem se nevyjádřil dost přesně.“ Prsty pevně sevře hranu stolu. V druhé ruce má stále ještě propisku, zapomenutou. V puse má sucho. „Nezajímá mě nic, co bys mi mohl chtít říct, Hotchi. A teď, kdybys byl tak laskav a odešel.“ Pokyne mu ke dveřím a ztlumí hlas, příliš naléhavý, i na svůj vlastní vkus. „A už se nevracej, Aarone, prosím.“

Hotch na něj chvíli zírá, a pak pomalu přikývne. „Omlouvám se,“ zašeptá.

Reid se dívá, jak odchází, a když za ním zaklapnou dveře, vrátí se ke své studentce a její rovnici. Ruce se mu třesou.

***

Jsou podzimní prázdniny a většina studentů odjela na pár dní domů, odpočinout si od učení, pobýt s rodinou. Dát si na chvíli pauzu.

Reid nikam nejede, i když měl původně navštívit JJ. Zůstane ve svém domě a nemůže se na nic soustředit. Nepíše plány přednášek ani žádný odborný článek, nedělá výzkum, neznámkuje testy svých studentů, ani pro ně nevymýšlí další způsob, jak jim ukázat, že je chemie nádherná, pokud se na ni podíváte pořádně zblízka a něco o ní víte.

Jen chodí po domě, pije litry kávy, myslí na Aarona a na Jacka a tři dny nespí.

***

Reid vždycky špatně spal.

Odjakživa míval problémy se spánkem, připravený probudit se uprostřed noci, při každém zvuku, což byla v té době nutnost, vzhledem k matčině nemoci. Později, během let u FBI se to ještě vystupňovalo. A taky se to ještě víc hodilo. Bylo to víckrát než jednou, kdy ho uprostřed noci probudil telefon z práce. A telefon z práce v té době znamenal, že je někde něco dost vážného na to, aby se to nedalo odložit.

Teď už je to víc než deset let, co nepracuje pro FBI, nemusí vstávat uprostřed noci, aby se jel podívat na nové tělo nebo se zúčastnil zatýkání, občas proto, že někdo potřebovat vyjednavače nebo pomoct při hledání uneseného dítěte, a rozhodně už není malý chlapec, aby ho ve tři ráno budil křik a on musel vstát a jít přesvědčit svoji vyděšenou matku, že jejich dům nikdo nesleduje.

Přesto ho ještě stále budí i to nejtišší zašustnutí. Reid si myslí, že nikdy nepřestane.

Proto když mu té noci zazvoní telefon, zvedne ho hned po prvním zazvonění, dříve, než doopravdy otevře oči, dříve, než si opravdu uvědomí, že je vůbec vzhůru, a ohlásí se stejně, jako když ještě byl u FBI.

Jenže už není u FBI.

„Spencere?“

Hlas na druhé straně je tichý a unavený a strašně, strašně moc známý a zní, jako by byl plný bolesti.

Reid je okamžitě naprosto vzhůru. „Hotchi,“ vydechne ohromeně a rychle se v posteli posadí, pohled upřený do holé stěny, protože ho vůbec nenapadlo, že by mu mohl Hotch volat. Ne po tom, jak ho Reid minule vyhodil.

Rozhodně ne po tom, jak si Hotch tehdy, před jedenácti lety našel přítelkyni, aby ho velice efektivně dostal ze svého života.

Hotch se tlumeně zasměje, ale v jeho smíchu není radost ani pobavení, jen hořkost. „Kdysi jsi mi říkal Aarone, pamatuješ?“ zeptá se tiše, teď už beze smíchu a slova mu trochu splývají. Reida napadne, jestli není opilý.

Nebo jen nemůže spát?

Reid pevně sevře víčka a dlouze vydechne. Není to fér. Jak to, že na něj Hotchův hlas i po takové době pořád ještě tak působí? Proč už na něj dávno nezapomněl? Proč mu Hotch vůbec volá, jako by měl jakékoli právo s ním mluvit? Připomínat se mu? Nutit ho, aby na něj myslel? „Ano,“ přitaká nakonec na souhlas, po dlouhém tichu. „Kdysi.“ Je to už dávno. Příliš dávno.

Proč mu to i po tolika letech pořád trhá srdce?

„Mrzí mě to,“ zamumlá Hotch slabě. Zní to upřímně.

Reid potřese hlavou. „Ty dva roky, které jsme spolu strávili?“ zeptá se a přitom se kouše do rtu. Slabě, neupřímně se zasměje. „Nebo to, jak jsi mě potom odkopl?“ Slyší, jak se Aaron trhaně nadechne, ale pokračuje, protože je tvrdohlavý. Idiot, možná, ale rozhodně tvrdohlavý. „Miloval jsem tě, Hotchi,“ řekne mu a schválně mluví s tak velkým důrazem, jakého je jen schopný. Aby Hotch pochopil, jak moc mu ublížil. „A ty jsi neměl ani tolik slušnosti, abys mi řekl, že už mě nechceš, než sis našel někoho jiného.“

Hotch hlasitě polkne a Reid ví, že potlačuje vzlyk. Když znovu promluví, jeho hlas je tichý. Zní vlhce. „Nikdy jsem tě nepřestal milovat, Spencere. A nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“

„Znáš výborný způsob, jak to ukázat,“ odpoví Reid a zavěsí.

***

Reid sedí sám u stolu v univerzitní kavárně, prsty obemknuté kolem horkého hrnku a nepřítomně zírá někam nad hlavy ostatních zákazníků, což jsou z valné většiny studenti. Na desce stolu před sebou má položenou otevřenou knihu, spíše pro efekt, protože si nečte. Ani ve skutečnosti nepije, ani se s nikým nebaví, jen hledí do prázdna a přemýšlí, co měl znamenat ten telefon včera v noci.

„Mé zázračné dítě!“ ozve se ode dveří hlasité vypísknutí, vysoký ženský hlas, který zná tak moc dobře, ale slýchá ho mnohem méně často, než by chtěl.

Dneska ho ovšem slyšet nechce.

Tlumeně zasténá a sklopí hlavu nad svůj hrnek, jak doufá, že ho Garciová přehlédne, ale to se nestane, a jeho dávná přítelkyně zcela ignoruje pobavené pohledy studentů, pro které je zřejmě těžké uvěřit tomu, že by jejich profesorovi někdo mohl říkat dítě, a zamíří přímo k jeho stolu. Ve tváři široký úsměv, dlouhé vlasy načesané do složitého účesu.

Nečeká na pozvání a rovnou se posadí proti němu, pohled upřený na jeho obličej, když si pozorně prohlíží jeho tvář. Ať už v ní vidí cokoli, mírně, znepokojeně se zamračí. „Oh, zlato, jsi v pořádku?“ zeptá se. Její hlas je jemný. Plný zájmu.

Reid se na ni konečně podívá. Pod očima má tmavé kruhy. „Jak jsi věděla, že budu tady?“ zeptá se jí unaveně.

Garciová se pousměje a nakloní hlavu na stranu. Natáhne se přes desku stolu a zlehka se dotkne jeho ruky, její prsty opatrné. „Nebyl jsi ani doma ani ve své pracovně, tak jsem prostě zastavila jednoho studenta – Mimochodem, máte tady hrozně málo holek, víš to? Je to trochu divné. – a zeptala jsem se ho, kde tady v kampusu dostanu dobrou kávu.“

Reid si odfrkne a protočí oči nad svojí vlastní předvídatelností, ale pak se jeho výraz změní a chvilkové pobavení vystřídá smutek a zmatení. „Hotch mi včera v noci volal, Garci,“ přizná mírně rozechvělým hlasem a upřeně na ni zírá. Pomalu se jednou rukou pustí hrnku s kávou a vezme ji za ruku.

Garcia jeho dlaň bez váhání sevře ve svojí, její dotek opatrný, ale pevný, její ruka proti jeho drobná. „Jack ti řekl, že na tebe Hotch nikdy nezapomněl, že ano?“

„Nerozumím tomu, Penelopo,“ řekne jí a musí prudce zamrkat, aby zahnal slzy. Tohle nejspíš není rozhovor, který by se hodil sem, mezi lidi, ale na tom mu nezáleží. Nezáleží mu ani na tom, že před ní vypadá slabě, přestože se celou tu dobu snažil, aby si o něj nedělala takové starosti. Ale Garciová je jako Morgan. Mělo mu dojít, že ty dva neoblafne, že jim stejně stačí jen se na něj podívat, aby věděli, že je na tom hůř, než jak se před nimi tváří. „Proč to udělal? Proč –?“ Ptá se tiše, jako by mluvil spíše k sobě než k ní.

„To nevím,“ zavrtí Garciová hlavou a povzdychne si. „Proč si myslíš, že Hotch odešel z útvaru?“ zeptá se ho měkce, oči smutné.

Reid trhne rameny. „Zjistil, že si jako právník vydělá víc a přitom s menším rizikem, že ho někdo zastřelí? Potřeboval práci od devíti do pěti, aby mohl být s Jackem? Nebo že nemohl snést, že na něj Morgan pořád zírá, jako by mu nakopl štěně?“ navrhuje, ale nepodívá se přitom na ni.

Garciová pomalu zakroutí hlavou. „Ne, zlato. Jen se už nemohl dívat na tvůj prázdný stůl.“

***

Reid sedí na pohovce ve svém malém obývacím pokoji, skoro potmě, a zírá na dno sklenice se skotskou.

Je už skoro noc, dobrých pár dní od chvíle, kdy s ním Garciová seděla v kavárně a držela ho za ruku, její výraz upřímný, když mu vyprávěla o tom, jak se Hotch tvářil těch posledních pár týdnů předtím, než odešel od FBI. Jak bledý byl, celou tu dobu od chvíle, kdy Reid odešel, jak unaveně vypadal, jak do sebe lil jednu kávu za druhou.

„Byl tak tichý, Spencere,“ řekla mu Garcia. „Skoro vůbec nemluvil, s nikým.“

Tichý a bledý a nevyspalý, Hotch s nikým nemluvil, pokračovala smutně. Protože Garciová byla vždycky tolik chápavá, vždycky mnohem víc všímavá, než by kdo očekával. Měla pochopení i pro to, co se stalo, snažila se přimět Hotche mluvit, podobně jako JJ. Na rozdíl od Morgana, který se postavil zcela na Reidovu stranu, protože Hotch byl jeho nadřízený a kolega a přítel, ale Spencer byl něco jako jeho mladší bratr. Jenže Hotch byl vytrvalý a nevzdával se a zůstal, BAU jako jeho druhý domov, dokud nebyl tak bledý a unavený a tak málo opatrný, až mu Morgan, ze všech lidí zrovna Morgan řekl, že by se nad sebou měl zamyslet.

A Hotch se nad sebou evidentně zamyslel, protože netrvalo dlouho a změnil práci. Něco bezpečnějšího, co mu umožňovalo trávit více času s Jackem.

Reid popotáhne a trochu se napije. Ruka se mu chvěje a on si uvědomí, že je to už pěkně dlouho, co naposledy seděl ve tmavé místnosti a popíjel. Nemůže uvěřit tomu, co mu řekla Garciová. Nemůže uvěřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že by na něm Hotchovi záleželo, dost na to, aby se trápil, když tam Reid nebyl.

Jak by mu na něm kdy mohlo doopravdy záležet, když mu udělal to, co mu udělal?

Reid si povzdychne. Je sám. Je sobota večer a on je sám a popíjí už od pátku.

Ví, že bude popíjet i zítra.

***

„Jsi v pořádku, Spencere?“

Reid se překvapeně otočí, když za sebou zaslechne Jackův hlas. Jsou uprostřed parku v univerzitním kampusu, stojí na dva metry od sebe a trochu nejistě se na sebe dívají.

Jack se tváří vyrovnaně a možná trochu smutně, což může být způsobeno naprosto čímkoli, ne jen tím, že Reid po víkendu stráveném v alkoholovém opojení musí vypadat naprosto strašně. Kousne se do rtu. Na chvíli vypadá, jako by se chystal vykročit k němu a obejmout ho, přitisknout se k němu a možná se v něm trochu schovat, jako to dělával, když byl jenom chlapec.

Reid si povzdychne. „Nic mi není.“ Chvíli se na mladíka mlčky dívá a Jack ho nechá, neřekne ani slovo, jako by věděl, že Reid mlčí jen proto, že si dodává odvahu k tomu, aby něco řekl. Že potřebuje trochu času. A tak ho nechá přemýšlet a na nic se neptá a –

„Myslel na mě někdy, Jacku? Po tom, co jsem odešel?“ zeptá se Reid a jeho hlas zní bolestně i jemu samotnému. Stydí se za to, jak zoufale zní, ale otázku zpátky nevezme. Jack je jeho dítě, proboha. Pokud nemůže být upřímný k němu, říct před ním, co cítí, před kým by mohl?

Jack přikývne, oči o malinko lesklejší než obvykle. Tašku s knihami si tiskne k tělu. „Ano,“ odpoví mu s jistotou. „Nikdy o tobě nemluvil, ale myslím, že na tebe nikdy nepřestal myslet. Rozhodně nikdy neschoval ten rámeček s tvojí fotkou, který měl vedle postele.“ Mírně pokrčí rameny. „A taky si už nikdy nikoho nepřivedl domů.“

Reid zamrká, aby zaplašil slzy. „Nepřivedl?“ opakuje slabě, nechápavý, protože tohle je nesmysl. Aaron se s ním rozešel, protože našel někoho lepšího, někoho, s kým chtěl být víc než s ním. Nedávalo smysl, aby si nepřivedl nikoho domů.

Jack zavrtí hlavou, se smutným poloúsměvem. „Jediný, koho mi kdy přivedl jako rodiče, jsi byl ty.“ Odmlčí se, a pak udělá krok k Reidovi. Dlaň mu položí na paži. „Mrzí mě, co se stalo. Neměl to udělat.“

Jeho ruka je velká, hřejivá a pevná. O tolik jiná, než jak si ji Reid pamatuje, ze všech těch odpolední, kdy spolu šli do parku a Jack se ho držel za ruku. Jack je dospělý, uvědomí si Reid najednou, vyrostl a je dospělý a Reid ho nikdy neviděl vyrůstat, neviděl ho v tom mezičase mezi chlapcem a dospělým mužem, protože byl na opačném konci Států. Nikdy už ho neuvidí vyrůstat. Ztratil jedenáct let, během kterých ho měl vidět vyrůstat.

Reid se roztřeseně nadechne, vezme mladíka za ramena a pevně ho obejme. „Chyběl jsi mi, Jacku.“

***

„Jack ti řekl, kde mě najdeš?“ zeptá se Reid tiše do telefonu, a kouše se do rtu. Nehybně sedí na posteli a zírá na bílou stěnu, ale v místnosti je už skoro tma.

Sám neví, proč to dělá. Proč tady sedí, ve své příliš tmavé a příliš prázdné ložnici, v tom tichu jeho malého domu, v ruce drží telefon a mluví s Hotchem. Možná už je prostě příliš unavený na to, aby dokázal racionálně přemýšlet. Možná doufá, že dostane nějaké rozhřešení, že se to konečně celé uzavře. Že to bude konečně moci hodit za hlavu.

Možná chce jenom slyšet jeho hlas, a to je ze všech možností ta nejhorší, protože už je to sakra jedenáct let. Proč by měl tolik chtít slyšet jeho hlas, po jedenácti letech?

„Ne,“ odpoví Hotch a tlumeně si povzdychne. Reid zaslechne slabé zašustění látky, jako by se zavrtěl na pohovce nebo přes sebe přehodil deku. „Jack mi nic neřekl. Přijel na pár dní domů, s několika kamarády ze školy a jeden z nich se zmínil o profesorovi chemie, úžasném doktoru Reidovi. Jsi tam oblíbený.“ Hotchův hlas je chraplavý, ale ne hrubý. Je tichý a hluboký a hladí úplně stejně jako dřív, a to zatraceně bolí. Když promluví znovu, je to tišeji. „Musel jsem se přesvědčit, že jsi to ty.“

Reid neodpoví, jen pevně sevře víčka a soustředí se na svůj dech. Nádech a výdech a nádech a výdech. A pak znovu. A ještě jednou. Opakovat donekonečna. Klidně a pomalu, dovnitř a ven. Dovnitř a ven.

„Proč jsi to udělal?“ zamumlá, oči pořád zavřené. Nehty zaryté v dlaních. Na okamžik chce vzít tu otázku zpátky, protože si sám není jistý, jestli chce slyšet odpověď.

Hotch chvíli mlčí. „Měl jsem strach,“ přizná potom tiše. Hlas se mu třese. Zní upřímně.

Reid se zamračí. „Strach?“ zopakuje po něm zmateně, protože to je to poslední, co by ho napadlo. Celé ty roky si myslel, že už ho Aaron nechtěl. Myslel si, že už ho unavilo sdílet s ním svůj život, že přišel na to, že mu Reid nestojí za tu námahu a on si zaslouží někoho lepšího. Někoho zábavnějšího, někoho, s kým nebude tolik starostí, někoho, kdo nezahrnuje lidi zbytečnými fakty pokaždé, když je nervózní. „Strach z čeho?“

Hotch dlouze vydechne. „Dostal jsem strach, Spencere,“ řekne. „Dostal jsem strach, že jeden druhému ublížíme, že to dopadne jako s Haley. Bál jsem se, jak nás dva bude vnímat Jack, až trochu vyroste a zjistí, že ne každé dítě má dva tatínky. Bál jsem se, že se na tebe někdo zaměří, že ti někdo bude chtít ublížit, aby ublížil mně, protože to bylo přesně to, co udělal Foyet. Jack už jednou přišel o rodiče, nemohl jsem –“ Odmlčí se a chvíli jenom zhluboka oddechuje, než se uklidní dost na to, aby mohl pokračovat. „Zpanikařil jsem. Nedokázal jsem přemýšlet a –“ Hořce se zasměje. „A nakonec se ukázalo, že jsem idiot, a dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěl.“

„Tak to bylo?“ zeptá se ho Reid a hlasitě polkne, v krku knedlík. Hrdlo má sevřené. Jeho hlas zní trochu jako škrábání nehty po tabuli. „Po dvou letech, co jsme spolu chodili, po roce, kdy jsme spolu žili, jsi dostal strach?“ dostane ze sebe nevěřícně.

Na druhém konci telefonu je chvíli ticho, jen Hotchův dech. „Ano.“

***

„Spencere, opravdu mi není příjemné se tě na něco takového ptát, ale donesly se ke mně jisté řeči. A protože nerad vyvozuju předčasné závěry, zeptám se na to přímo tebe, místo abych poslouchal drby.“

Reid se zamračí a vyčkávavě se podívá na vedoucího katedry chemie, na to, jak je napjatý v ramenou a mírně se kouše do rtu, jak příliš vzpřímeně stojí. Takže něco nepříjemného, napadne ho, protože pokud je něco, co se v sobě nikdy nenaučil úplně potlačit, pak je to profilování. To jednou začne a nikdy neskončí. Není lehké se to odnaučit a Reid se o to už dávno ani nesnaží. Jednoduše si věci nechává pro sebe, pokud to není něco, co by vyžadovalo nějaký zásah.

Jason přešlápne na místě a zamračí se, ještě víc nesvůj než před chvílí, a Reid přemýšlí, o co jde, protože Jason, jeho nadřízený, je v mnoha ohledech podobný Gideonovi, a to nejen jménem. Nerad vyvozuje předčasné závěry, místo toho sbírá data, ta analyzuje a na jejich základě potom jedná. Nikdy nejedná předčasně, rozhodně ne, dokud nemá pádný důvod a dost dat, kterými se pečlivě probral.

Reid dlouze vydechne a čeká.

„Podívej, Spencere, mně je opravdu hloupé se tě na to vůbec ptát,“ Jason zalomí rukama a udělá dva rychlé kroky směrem k oknu a pak zase zpátky, jako by nebyl schopný vydržet na místě, „ale mezi některými lidmi se tady povídá, že máš možná nějaký nevhodný vztah s jedním ze studentů.“ Jason těká pohledem všude okolo, jen aby se nemusel podívat na něj, a Reida napadnou dvě věci.

Tou první je, jak to tak nejistý člověk mohl dotáhnout na vedoucího katedry, což je pozice, k jejímuž získání člověk potřeboval nejen znalosti a titul, ale i hromadu sebedůvěry?

Druhou, že na akademické půdě se drby šíří snad ještě rychleji než v FBI. A to je co říct.

Jason se na něj zamračeně podívá, ale v očích mu svítí něco jako naděje. Naděje na to, že se mu Reid vysměje a pošle ho pryč, protože to přece je směšné. „Bylo by… možné… že bys měl s některým ze svých studentů nějaký nevhodný vztah?“ zeptá se ho neochotně.

Reid si nevěřícně odfrkne a opře se ve svém křesle o něco pohodlněji, i kdyby jenom proto, aby působil uvolněně. Možná trochu bojovně, protože je to hloupá a urážlivá otázka a Reid nikdy nebyl ten typ, kterého by se ostatní museli ptát, jestli nemá něco se studenty. Reid zbožňuje svoje studenty, jistě, ale ne takhle, vždycky až příliš spokojený mezi svými knihami na to, aby si hledal opravdovou společnost. A i kdyby, pátral by ve svojí věkové skupině, ne mezi studenty. „Ten student, o kterém mluvíš, je Jack Hotchner, a ne, nemám s ním žádný „nevhodný vztah“. Pravdou je,“ Reid svěsí ramena, bojovnost z něj vyprchá a on se najednou cítí jenom unavený, „že kdysi, když jsem ještě pracoval u FBI, jsem žil s jeho otcem. Přes dva roky byl Jack můj syn.“

Jason na okamžik pootevře rty, jako by něco takového upřímně nečekal. „Oh,“ zamumlá potom chápavě. Najednou vypadá a hodně klidnější, jako by se mu ulevilo, že nebude muset řešit, jak ho potrestat. Dlouze, ulehčeně si povzdychne. „To jsem nevěděl.“

Reid krátce přikývne. „A nikdo z ostatních taky ne, takže bych opravdu ocenil, kdyby to mohlo zůstat mezi námi.“

Jason se na něj zkoumavě podívá a teď vypadá trochu smutně. Reid uhne před jeho upřeným pohledem.

„Dobře,“ prohlásí Jason po chvíli. „Samozřejmě.“

***

Jack si dlouze povzdychne a kritickým okem se rozhlédne po šachovnici před sebou. Zamračí se. Ještě jednou se podívá.

Jeho figury jsou v absolutním obklíčení a Reid, v jedné ruce skleničku vína, pobaveně sleduje, jak se Jack snaží najít nějaké řešení. Najít nějaký způsob, jak pokračovat ve hře, přestože to pro něj vypadá beznadějně. Jack, jeho chlapec, dítě, které se vždycky tak nerado vzdávalo.

Reid se usměje a pomalu se napije.

„Kruci,“ zamumlá Jack a znovu si povzdychne, jako by šlo o něco mnohem důležitějšího než jen o jednu hru. Mírně se v židli předkloní a neochotně položí krále na šachovnici. „Přísahám, že když jsem byl mladší, šlo mi to líp,“ zabrblá a vzhlédne k němu. Pokrčí rameny. „Dlouho jsem nehrál,“ oznámí mu, skoro omluvně.

„Je to jen hra, Jacku,“ prohlásí Reid klidně a odloží sklenici. Pomalu začne sbírat figury a vracet je na jejich místo. Věž, kůň, střelec, dáma, král. Druhý střelec, jako ochranka. Druhý kůň, jízda. Věž, hradby. Pěšáci do řady před ně. Černé. Bílé. „Zase to natrénuješ.“

Jack mírně přikývne a pohodlně se opře. „Nemám rád, když mi něco nejde,“ přizná a Reid se skoro zasměje. Tohle je vlastnost, kterou mají společnou, Jack, on sám i Aaron. Perfekcionisti, vždycky nespokojení, dokud něco nebylo dokonalé. Ochotní zkoušet to znovu a znovu, dokud se to nepodařilo, ať už šlo o cokoli. V tomhle si všichni tři mohli potřást rukou.

Některé věci se zřejmě nemění.

Jack se zvědavě rozhlédne okolo sebe, jako by to bylo poprvé, kdy je u něj na návštěvě. Usměje se koutkem úst, oči stejně zvědavé, stejně dětské, jako když ho Reid viděl naposledy. „Máš spoustu knih, samozřejmě,“ poznamená trochu pobaveně, jako by od něj nic jiného ani nečekal. Reid a jeho knihy.

„Samozřejmě,“ souhlasí Reid klidně.

Jack si tlumeně odfrkne. Na chvíli je mezi nimi ticho. Pak si Jack povzdychne a trochu rozpačitě vezme do ruky střelce, aby se na něj podíval. Nebo spíš proto, aby se nemusel dívat na Reida. „Líbí se mi jedna holka,“ oznámí potom a Reid překvapeně zamrká.

„Co?“ dostane ze sebe, trochu zmatený náhlou změnou tématu. Pak ho napadne, jestli tohle není ve skutečnosti ten důvod, proč za ním Jack vůbec přišel. Aby mu řekl, že si našel děvče, místo šachů a večera stráveného v místnosti plné knih. Křivě se usměje. „Vážně? Jak se jmenuje?“

„Melissa.“ Jack si povzdychne a Reid se bezděky pousměje. Ve skutečnosti ani nečekal, že takhle někdy Jacka uvidí – že bude sedět naproti němu, že mu Jack bude vyprávět o svých potížích (možná úspěších?) s dívkami. Ve skutečnosti nečekal, že Jacka ještě uvidí, po tom, co se odstěhoval, a jen to, že je s ním Jack v jedné místnosti, že mu ani za mák nezáleží na tom, že je Reid o tolik starší, než jak si ho pamatuje, je skoro neuvěřitelné. Že se s ním pořád ještě chce bavit, i když je to už tak dávno a Jack byl tehdy ještě chlapec a dalo se od něj čekat, že na něj zapomene. Ne úplně, Reid s ním strávil příliš času na to, aby na něj zapomněl úplně. Ale dost na to, aby k němu už dávno neměl vztah.

To, že je s ním Jack v jedné místnosti a vypráví mu o svém životě, že tam je, protože tam chce být, je mnohem, mnohem víc, než v co Reid vůbec doufal.

Jack si napůl hořce, napůl pobaveně odfrkne. „Ani neví, že existuju,“ oznámí a pokrčí rameny a Reid se kousne do rtu a nařekne co kdybys ji upozornil na to, že existuješ? . Jack položí střelce zpátky na šachovnici a vyzývavě zvedne obočí. „Ještě jednu hru?“

***

„Je to úžasný kluk,“ oznámí Reid do telefonu, hlas vyrovnaný.

Tentokrát to není uprostřed noci, ale ve dne, dokonce ani nesedí na posteli a nezírá do stěny, ale sedí s hrnkem kávy ve své vlastní kuchyni a dívá se z okna. Venku začíná jaro. Stromy se začínají zelenat. Ptáci zpívají tak nahlas, že Reid každé ráno proklíná svoje lehké spaní. Když to vezme kolem a kolem, není to vlastně vůbec špatné. Reid je na sebe skoro hrdý za to, že mu dokázal zavolat, a to dokonce za jiných podmínek než jen v noci, když nemůže spát, nebo když je opilý. Že s ním dokáže rozumně mluvit.

„Je úžasný, Aarone,“ zopakuje a trhaně se nadechne, protože Jack je perfektní – jejich malý chlapec, chlapec, kterého Spencer nikdy nedostal možnost vidět vyrůstat. Ale který je dokonalý i tak. Mladý a hezký a odvážný. Laskavý. Zamilovaný, protože je jen sotva z puberty a samozřejmě, že je zamilovaný.

Reid se tlumeně zasměje. „Až na ty šachy,“ poznamená pobaveně a dlaní si přejede po čele. Odhrne si vlasy z očí. „Nechal jsi ho vyjít ze cviku.“

Hotch si povzdychne. „Nikdy se mnou nehrál,“ oznámí jemně a Reid se zmateně zamračí. Jack miloval šachy, když byl dítě, vždycky za ním běhal se šachovnicí a otlučenými figurkami a se širokým úsměvem. Běhal za ním s dětskou nadějí a chutí do hry a ještě jednu hru, prosím! . „Skoro na mě nepromluvil, těch prvních pár měsíců po tom, co…“ Odmlčí se Hotch a tlumeně si odkašle, než se donutí pokračovat. „Nikdy mi to neodpustil, ne úplně. Myslím, že šachy byly něco, co bylo jenom vaše. Nikdy jsem ho neviděl hrát s nikým jiným.“

Reid prudce zamrká a na okamžik si odtáhne telefon od ucha. Párkrát se zhluboka nadechne. Když znovu promluví, je jeho hlas slabý a chraplavý a zní nepoužívaně, i když je Reid učitel a prakticky celý den nedělá nic jiného, než mluví. „Byl to můj syn, Aarone,“ řekne tiše. Hrdlo se mu svírá. „Byl to můj syn, a já ho neviděl jedenáct let.“

Na druhém konci linky je na nekonečně dlouhou dobu ticho, jako by mu Aaron zavěsil, až na to, že se nezve žádné cvaknutí, žádné pípnutí, žádný tón, který by ho informoval o tom, že je teď na telefonu sám, protože s ním druhý účastník hovoru ztratil trpělivost.

„Mrzí mě to,“ ozve se nakonec Hotchův tichý hlas a Reid mu to nechce věřit – bylo by o tolik jednodušší, kdyby mu to mohl nevěřit – jenže to nedokáže.

***

„Morgane?“ dostane ze sebe Reid ohromeně, když otevře dveře svého domu, právě na odchodu, protože možná už nesportuje tak, jak se občas dokázal donutit, když byl ještě v aktivní službě, ale čas od času je mu ten pohodlný domek trochu malý a on se musí projít, aby si vyčistil hlavu.

„Ahoj, fešáku,“ pozdraví ho Morgan pobaveně a paže, kterou právě zvedal, aby zaklepal na dveře – nejspíš – mu klesne podél boku. Široce se na něj zazubí, veselý, že ho zase vidí, a Reid bezděky sklouzne pohledem z jeho obličeje a podívá se za něj.

Jedno auto na příjezdové cestě, prázdné. Nikdo jiný, jen Morgan.

„Neříkal jsi, že se sem chystáš?“ dostane ze sebe Reid překvapeně a sjede ho zkoumavým pohledem. Morgan vypadá pořád stejně. Trochu starší, než byl, když ho Reid viděl naposledy, s více vráskami okolo očí, ale jinak stejný. Pořád s tím samým škádlivým úsměvem, s jakým si ho Reid pamatuje.

Morgan pokrčí rameny. „Měl jsem cestu kolem.“

Spencer se zamračí. „Žiješ dva tisíce mil odsud,“ namítne.

„No, tak jsem neměl cestu kolem,“ souhlasí Morgan, jako by o nic nešlo. Znovu se na něj usměje. „Nepozveš mě dál?“

Reid ustoupí ze dveří, aby ho nechal projít dovnitř. Zavede ho do obývacího pokoje, i když Morgan tady byl víckrát než jednou, a dobře ví, kde co najde. Donese mu studenou colu. Posadí se naproti němu a nijak nekomentuje, jak Morgan pobaveně zvedne obočí, když se rozhlédne okolo sebe a všimne si, že jeho milovaná šachovnice už není zaprášená, protože Reid zřejmě začal znovu hrát.

„Potkal jsi ho?“ zeptá se Morgan najednou a Reid se překvapeně nadechne. Morgan nemusí vysvětlovat, koho má na mysli. Aarona, samozřejmě, že Aarona, koho jiného? Koho jiného by tím mohl myslet, když ví, že Jack chodí na stejnou školu, kde Reid už roky učí, že chodí na jeho přednášky? Musel si domyslet, že o něm Jack otci řekl, nebo že ho sem Hotch přijel navštívit. Jen to jen logické.

„Kvůli tomu jsi přijel?“ odpoví mu Reid vlastní otázkou. „Aby ses mě ptal na Aarona?“

Morgan zavrtí hlavou. „Ne. Přijel jsem, protože jsem tě neviděl už celou věčnost a Penelopa do mě pořád ryje, abych si dal na chvíli pauzu a jel se někam podívat. Jsou to dvě mouchy jednou ranou, kluku. A mohly by to být klidně tři, protože když už jsem tady, říkal jsem si, že se zeptám, jak se ti vede.“ Nakloní hlavu mírně na stranu, jeho výraz starostlivý. „Tak co?“

Reidovi klesnou ramena. „Párkrát jsem s ním mluvil,“ přizná neochotně. „Po telefonu. Jednou za mnou přišel do školy, ale poslal jsem ho pryč.“

Nezmíní se o tom, jak prakticky utekl a schoval se, když se Aaron objevil poprvé. Jak mu stačilo Hotche vidět, pořád stejně učesaného, i když s mírně prošedivělými vlasy, pořád stejně rovného v zádech. Pořád se stejně hrdě zvednutou bradou. Jak ho viděl a musel před ním utéct, než se Hotch rozhlédne okolo sebe a všimne si ho. Jak se nemohl pořádně nadechnout, dokud od něj nebyl několik chodeb daleko a nebyl si jistý, že je sám.

Neřekne nic z toho, ale něco v jeho obličeji asi mluví samo za sebe, protože se Morgan zavrtí na svém místě na pohovce a pak se předkloní, lokty zapřené o stehna, nad kořenem nosu vrásku, jak se zamračí. „Pořád ho miluješ, že ano?“ zeptá se.

Reid uhne pohledem a neodpoví, ale podle všech jeho zkušeností a s tím, jak dlouho ho Morgan zná (jak dobře ho zná), mlčení je někdy stejně dobré jako odpověď.

Morgan si povzdychne a nakloní se k němu blíž, aby se zlehka dotkl jeho ramene. „V tom případě je asi jasné, co uděláš, nebo ne?“ zeptá se ho a jeho tón je překvapivě jemný. Jeho výraz chápavý. „Dáš mu ještě jednu šanci.“

Spencer se na něj překvapeně podívá. Ze všech lidí zrovna od Morgana by takový komentář nikdy nečekal. Byl to Morgan, kdo se s Hotchem odmítl bavit, po tom, co se stalo, kdo se postavil absolutně na jeho stranu a nesnažil se ani s Aaronem nějak dál vycházet, být trochu neutrální, přestože spolu ještě nějakou dobu pracovali. Morgan se s Hotchem přestal stýkat.

„Myslíš si, že bych měl?“ dostane ze sebe Reid překvapeně. Skoro nevěřícně. „Zrovna ty si myslíš, že bych měl?“

Morgan si tlumeně odfrkne. „Nemyslím si nic, kluku,“ poučí ho a Reid je tím tak zmatený, že ignoruje i to hloupé oslovení. „A i kdyby ano, nejde o to, co si myslím já. Ale znám tě už pěkně dlouho, Spencere, a jsem si dost jistý, že kdybys mu nedal druhou šanci, nebyl bys to ty. Vždycky jsi byl ochotný dávat lidem druhou šanci.“ Mírně se na něj usměje. „Nevím, jak to dopadne nebo jestli ti znovu ublíží. Dost možná to skončí ještě hůř než minule. A možná ne, to nikdy nemůžeš vědět dopředu. Ale podle mě ses už dávno rozhodl, že to zkusíš.“

***

Jack vypadá v dobré náladě, když se s klidem rozhlédne po šachovnici a udělá tah jezdcem. Hloupý tah, neskutečně hloupý, nesoustředěný tah, a Reid se trochu zmateně zamračí, ale nekomentuje to. Jack je trochu nesoustředěný, no a co. Je to jen hra. Nejde o život.

Jack si začne něco tlumeně broukat, a na okamžik se zdá, že si ani není jistý, který z nich je vlastně na řadě, přestože obvykle dává pozor. Obvykle je až příliš pečlivý.

Reid povytáhne obočí. „Vypadáš vesele,“ poznamená pobaveně a zcela zapomene na hru a jen se ve svém křesle pohodlně opře, protože Jack mírně zrudne ve tvářích, a pak se na něj trochu rozpačitě usměje.

Pokrčí rameny. „Víš, jak jsem ti říkal, že Melissa ani nemá tušení, že existuju?“ zeptá se ho. Oči mu září. Jeho hlas je plný radosti, spokojený sám se sebou. „Včera jsem ji pozval na rande, a ukázalo se, že ví velice dobře, že existuju.“

***

Kampus je pořád ještě beznadějně plný lidí, ten rychlý, hlasitý život, šum stovek a stovek hlasů, přestože se rychle blíží konec školního roku a někteří studenti už mají zkoušky za sebou. Někteří z nich se ani nechystají na léto domů. Reid si pamatuje, jak někteří jeho spolužáci raději zůstávali i přes prázdniny, jak si našli práci, aby nepřišli o ubytování, jak rádi zůstávali, protože kampus pro ně byl jako nový svět. Spousta jich tady zůstane přes léto, stejně jako většina učitelů.

Reid má rozhodně v plánu zůstat přes léto. Možná si někam na pár dní vyrazit. Zajet navštívit JJ, vidět znovu Henryho. Podívat se, jak si vede Garcia.

Reid se sám pro sebe usměje, jen na okamžik, a potom zase zvážní. Jack se zítra chystá zpátky domů, na celé léto, a Reid nechce přemýšlet nad tím, že ho nejméně celé dva měsíce neuvidí. Ale to bude až zítra. Jack slíbil, že se za ním ještě zastaví, večer, na poslední hru, než zítra vyrazí domů. A předtím…

Kavárna vypadá plná lidí, takhle přes okno, když Reid prochází kolem. Pěkný den a spousta studentů se vydala rozloučit se před prázdninami s kamarády – začátek odpoledne v kavárně, pokračování kdoví kde, dost možná do brzkých ranních hodin. Kavárna, jako vhodné místo pro nové začátky.

Reid se zastaví na prahu a zhluboka se nadechne – vůně kávy ve vzduchu, ta nejpříjemnější vůně na světě, hned po starých knihách – aby si dodal odvahu. Protože Jack se zítra chystá domů a Hotch dneska přijel, aby mu pomohl sbalit si. Hotch přijel o den dřív a teď sedí v malé kavárně v kampusu a Reid souhlasil, že se s ním setká. Že si promluví.

Nic víc a nic míň. Souhlasil, že se setkají a že si spolu promluví, že se posadí ke stejnému stolu jako on a dá si s ním kávu, že se na něj po celých těch jedenácti letech podívá. Reid si není jistý, jak to dopadne, protože je to přesně tak, jak to říkal Morgan. Možná to skončí ještě hůř než naposledy. Možná to vyjde. Možná to doopravdy nebude nic víc než jeden rozhovor. Těžko říct, protože něco takového nemůže nikdo vědět dopředu. Ale může to zkusit zjistit.

Reid se nadechne a vejde do kavárny.