Actions

Work Header

Večerní rutina

Work Text:

Dveře dvakrát po sobě klaply, jak se otevřely a hned zase zavřely. Pan Tau zkontroloval, jestli správně doléhají, sundal ruku z kliky a otočil se na patě. Tvář mu vyplnil příznačný vřelý úsměv, když uchopil mezi třemi prsty okraj buřinky a s drobnou úklonkou smekl.

Odpovědí mu byl podobný úsměv a předstírané smeknutí imaginárního klobouku.

Stále se usmívající se obrátil k dřevěnému věšáku stojícímu vedle dveří, sejmul z paže černý deštník a zavěsil ho hned vedle druhého, podobného. Jen ten druhý hrál vedle jeho černého všemi barvami duhy. Nato si pan Tau rozepnul knoflíky saka, zašmátral v kapse a vytáhl malou červenou raketu, kterou opatrně položil na volné místo na komodě.

Teprve poté, co se zul a pečlivě srovnal pár bot v botníku, vydal se přes místnost směrem k druhému muži sedícímu s nohama poskládanýma pod sebou v křesle u malého stolku. Už na sobě sice neměl obvyklý kostkovaný mundúr a líčení, ale jeho oblečení i nadále zářilo jasnými barvami – od pruhovaných duhových ponožek, po příliš velkou kanárkovou košili s modrými puntíky. Obešel Kostkáče zezadu, položil mu ruce na ramena a vtiskl mu polibek do vlasů.

Kostkáč nadzvedl hlavu, aby na něj pohlédl a vysloužil si tak další polibek, tentokrát na čelo. Zaculil se, sundal nohy z křesla a přešel k panu Tau. Ten se k němu otočil, aby je neoddělovalo opěradlo zeleného křesla a oni mohli stát u sebe. Kostkáč natáhl ruku a vytáhl mu z klopy květinu. Jemně ji uchopil mezi prsty a přešel ke kuchyňské lince, kde ji umístil do připravené vázičky.

Pan Tau přešel za ním a postavil se vedle něj, takže hřbety jejich dlaní se o sebe otřely. Upřel pohled na rozcuchaný bílý květ, osaměle se opírající o stěnu vázy. Potom zvedl pravou ruku, střídavě poklepal prsty na vrchol buřinky, přejel přes ní dlaní a obkreslil bříšky prstů její krempu, načež ji sejmul z hlavy a z jejího nitra vyčaroval celý svazeček stejných bílých květin. Významně mrkl na Kostkáče, který ho sledoval s hlavou nakloněnou na stranu, a přidal nově vzniklé květy do vázičky. Triumfálně si nasadil buřinku zpět na vlasy.

Nezůstala tam ovšem na dlouho. Kostkáč přejel prsty po jemných okvětních lístcích a zakroutil nad jeho počínáním hlavou. Ale usmíval se při tom. Otočil se čelem k vyššímu muži, postavil se na špičky a jednou rukou mu přejel přes pramínky vlasů, neposlušně zvednuté těsně pod místem, kde se k jeho hlavě celé dny tiskl spodní okraj buřinky. Druhou rukou mu ji sejmul z hlavy.

Dopadl zpět na paty, přitiskl si buřinku k hrudníku a pohladil ji prsty. Vzápětí se otočil a vyrazil směrem ke dveřím. Zastavil u dřevěné komody a rukávem přejel po horní desce, jako by se chtěl zbavit všech prachových částeček, které se tam mohly nepozorovaně usadit. Teprve poté na ni pomalu položil černou buřinku. Ležela teď hned vedle vyššího, barevně kostkovaného klobouku a dělala mu společnost.

I váza s bílými květinami se mezitím přesunula. Pan Tau ji opatrně přenesl k malému stolku se dvěma křesly postavenými naproti sobě. Postavil ji na desku, naklonil hlavu, aby své dílo prozkoumal, a o kousek ji posunul, aby stála opravdu uprostřed. Ještě jemně urovnal samotné květy do stejné výšky a přikývl.

Oba se opět setkali zpátky u linky. Kostkáč otevřel jednu ze skříněk na stěně a vytáhl ze spodní poličky porcelánovou cukřenku s malovanými květinami. Pan Tau se natáhl a z nejvyšší police sundal dva hrníčky s ladícím vzorem. Postavil je vedle sebe na linku a skříňku opět zavřel. Kostkáč zatím přistoupil k plotně, přisunul blíž konvici ležící v jejím vzdálenějším rohu a přitiskl k ní ze strany dlaň. Sálalo z ni teplo. Pan Tau se postavil těsně za něj, opřel si bradu o vršek jeho hlavy, jednou rukou ho objal kolem hrudi a druhou taky položil na konvici tak, aby z velké části překrývala hřbet té jeho, ale zároveň se špičkami prstů dotýkala povrchu konvice.

Kostkáč se zlehka opřel o tělo za sebou, zvedl ruku z keramického povrchu, ve vzduchu ji otočil a propletl si prsty s panem Tau. Jeho rozpálená dlaň vysílala vlny tepla do té druhé. Setrvali tak pouze vteřinu, načež se jejich ruce opět rozdělily. Kostkáč uchopil ucho konvice a naplnil oba malované hrnečky čajem. Pan Tau současně našel v nejbližším šuplíku dvě lžičky. Přidal k nim ještě cukřenku a přemístil se ke stolku, kde svůj úlovek položil vedle vázy. Za moment se na stole objevily i hrnky.

Posadili se do protilehlých křesel, každý si vzal jeden hrnek, jednu lžičku, a osladili si čaj. Půl a dvě lžičky cukru. Kostkáč uchopil hrnek do jedné ruky a pohodlně se opřel v křesle. Pan Tau položil svůj hrneček na okraj stolu blízko svého křesla a urovnal vázu a cukřenku tak, aby obě ležely ve stejné vzdálenosti od středu stolu. Teprve poté se také opřel. Natáhl si nohy a pod stolem narazil na druhý pár končetin. Navzájem se mezi sebou propletly a nepatrnými pohyby prstů se o sebe otřely.

Dvojice si vyměnila široké úsměvy. Kostkáč zalovil volnou rukou v náprsní kapse své košile a vytáhl přeložený papír. Natáhl ruku přes stůl. Pan Tau se naklonil, papír si převzal, roztáhnul si ho na klíně a dlaněmi urovnal záhyby.

Byl to obrázek – dětský obrázek. Nakreslený rozmáchlými tahy, které neměly šanci stíhat zobrazovat velkolepé výjevy, které viděla představivost, ale přesto to zkoušely. Byl to obrázek někoho, koho ještě nenaučili, že při vybarvování se má zůstávat uvnitř okrajových čar, sluníčko nemá úsměv, mraky nejsou oranžové a lidé mají pět prstů. Zobrazoval kulaté kopce osvícené z rohu rozesmátým sluncem. Na prostředním kopci hořel vysoký oheň, nad kterým visely dva kotlíky a kolem postávala skupinka asi osmi postaviček, ozdobená různě barevnými šaty a čárkovitými vlasy. Vedle nich stála ještě jedna postava, asi o polovinu vyšší, s šaty nakreslenými pomocí všech barev, co se jich dalo v krabičce s pastelkami najít.

Pan Tau uctivě přejel po obrázku prsty. Potom zašátral ve vnitřní kapse saka, také vylovil přeložený papír a podal ho přes stůl. Kostkáč odložil čaj a uchopil jej. Naklonil se a rozložil ho na stole.

Tenhle obrázek byl nejspíše nakreslený někým starším, jelikož tahy pastelek už poslušně zůstávaly uvnitř předkreslených linek a věci měly svou přirozenou barvu. Ale tahy si stále uchovávaly určitou neuspořádanost. Pětice nakreslených dětí s kovbojskými klobouky, vousy a kníry na sebe mířila šedými kolty uprostřed betonového hřiště. Kostkáč zvedl oči, s úsměvem zvedl obočí a přejel si ukazovákem a malíkem nejprve pod nosem, a poté po bradě.

Pan Tau v odpovědi nadzvedl z hlavy imaginární buřinku a jeho obličej se rozzářil tichým smíchem. V očích se mu zablýskl nápad. Mávl rukou směrem ke svému společníkovi, také si přejel palcem a ukazovákem přes bradu,znovu nadzvedl imaginární buřinku a povytáhl obočí v němé otázce.

Kostkáč rychle zavrtěl hlavou a doplnil gesto o odmítavé máchnutí rukou. Jeho oči se ale taky smály. Zlehka obrázek znovu složil, zvedl hrnek a klesl do křesla. Za chvíli oba papíry opatrně zařadí mezi desítky podobných, které už stihli nasbírat. Ale první byl čas v klidu dopít čaj.