Actions

Work Header

Útočiště

Chapter Text

„Doufal jsem, že vás tu jednou uvidím.“ Brumbálovy modré oči zářily radostí a Hermiona do nich hleděla jako zhypnotizovaná. Takové uvítání nečekala. Měla pocit, že se snad nenadechne. „Pane řediteli...,“ zašeptala.

„Jdete se ucházet o uvolněné místo profesora lektvarů, že? Všichni neradi ztrácíme dobráka Křiklana, ale už se nenechal k dalšímu roku přemluvit ani dvojnásobným zvýšením platu, a to byla mezi námi metoda, kterou se ho tu dařilo držet posledních pět let. Odchází na svůj druhý odpočinek se skutečně astronomickou částkou.“ Mrkl na ni a široce se usmál. Pokusila se jeho úsměv opětovat, ale stálo ji to příliš mnoho sil. Netušila, že bude jako prvnímu čelit právě Brumbálovi; cosi v jeho šťastné tváři vyvolávalo z jejího srdce vzpomínky, z kterých se jí stahovalo hrdlo. „Ve vás bychom ale myslím mohli získat dostatečnou náhradu,“ dodal povzbudivě, když se neměla k odpovědi.

„V tom případě byste se měla věnovat především mně,“ ozval se chladný hlas za jejími zády. Brumbál si provinile promnul vous, ale v očích mu šibalsky zablesklo. Pomalu se odvrátila od jeho portrétu zpět do ředitelské kanceláře.

„Promiňte, pane řediteli.“

Stačil jí jediný pohled, aby se přesvědčila, že Severus Snape se za těch pět let, co ho neviděla, příliš nezměnil. Uhlově černými vlasy prokvétalo několik šedých pramenů a rýhy kolem tenkých rtů snad byly o něco hlubší, ale měl pořád tentýž pronikavý pohled, vyzvědačsky ostrý nos a nezdravou barvu tváře zvýrazňovala věčná čerň, kterou si oblékal. Jen když jí levicí netrpělivě pokynul na křeslo naproti svému stolu, probleskla na rozhraní temného hábitu a zápěstí bílá manžeta košile.

Usedla a zhluboka se nadechla. Snažila se ovládnout emoce, které ji po vstupu do této místnosti tak nenadále zaskočily. Aby získala trochu času a také ztracenou rovnováhu, zašátrala beze slova v kabele a položila na stůl mezi nimi složku pergamenů. „Tady prosím.“ Její hlas už zněl skoro normálně.

Sáhl po nich a zalistoval. „Diplom ze Salemské univerzity, obor lektvary a runy,“ začal předčítat bezvýrazným hlasem, zatímco levičkou odkládal pergamen za pergamenem. „Druhé místo v loňském celoamerickém lektvarovém zápolení v kategorii konvenčních receptur..., a dokonce první místo v kategorii experimentálních lektvarů.“ Na okamžik k ní zvedl pohled. Nevyzpytatelná temnota podobná té, do které zírala tolik bezesných nocí. „Co jste si vybrala za lektvar?“

„Pokusila jsem se urychlit zrání veritaséra.“ Se svým hlasem už mohla být spokojena, konečně byl klidný a věcný, jak to měla ráda. Spolehlivý nástroj neztupený rzí emoce. „Podařilo se mi snížit časový limit na čtrnáct dní, ale je pravda, že zatím není tak účinné. Je to teprve testovací fáze.“

Lehce nadzvedl obočí a pak znovu sklonil hlavu k pergamenům. Přistihla se, že fascinovaně sleduje jeho štíhlý ukazovák lehce přejíždějící po řádcích dalšího dokumentu, a násilím se donutila odvrátit zrak k oknu otevřenému za jeho zády. Modrým čtvercem oblohy dovnitř pronikal teplý červencový vánek a bublavé vrkání neviditelného holuba, usazeného zřejmě na okenním parapetu.

Nakonec zvedl hlavu a přisunul balík pergamenů zpátky k ní. „Každý musí uznat, že jste na toto místo více než kvalifikovaná – ale pro vašeho zaměstnavatele to znamená také velké riziko. Profesorský post v Bradavicích je nepochybně úctyhodné zaměstnání, ale rozhodně ne to nejlukrativnější. Člověk vašeho vzdělání a výsledků si může vybírat, nebo se snad mýlím?“

Trochu se začervenala. „Je pravda, mi ve Státech místo nabízeli,“ zamumlala „a taky bratři Weasleyové měli zájem, ale–“

„Pochopte, že nestojím o učitele, kteří zůstanou v Bradavicích rok a pak se nechají odvést nějakou lákavější nabídkou. Pro studenty i školu není nic horšího, než když se tu profesoři střídají jak roční období. A vy jste ambiciózní žena – jako studentka jste na sebe poutala pozornost velmi ráda–“ Hermiona se zprudka nadechla, ale Snape ji nenechal promluvit „–a k univerzitním studiím jste si vybrala jednu z nejprestižnějších škol kouzelnického světa. Ale učit mladé kouzelníky není prestižní činnost.“

Na okamžik opustil pohledem její tvář a zadíval se nad její hlavu. Očima putoval od portrétu k portrétu a jeho hlas byl teď mnohem tišší. „Znamená to trávit léta na místě, kde vaše schopnosti ocení jen málokdo, kde budete mít na vlastní průzkumy jen minimum času, protože veškerou vaši moudrost budou stále dokola vysávat zástupy dětí, které doposud neumějí vůbec nic – a rády by takové zůstaly. Frustrující práci s třídou unuděných studentů vám jen čas od času zpestří někdo, koho váš předmět snad alespoň trochu zaujme.“ Na chvíli se odmlčel. Hermiona zapomněla, jak se chtěla ohradit proti popisu svého mladšího já. Přestože téměř šeptal, jako by se z jeho hlasu na chvíli vytratil onen typicky lhostejný tón.

Pak ale sáhl po jejím diplomu, který ležel mezi nimi, a promluvil opět hlasem úplně chladným. „Rád bych věděl, jaká je motivace pro práci v Bradavicích pro absolventku s excelentním hodnocením a nabídkou práce v celoamerickém centru pro lektvary,“ Hermiona sebou trhla, „a zda jí vydrží déle než dvanáct měsíců.“

Byla ohromená. Znamená to snad, že si o ní zjišťoval informace? A co znamená to, že si je zjišťoval? Z jeho tváře se nedalo vyčíst vůbec nic. Netušila co vidí, když si ji bez hnutí brvou měří vyčkávavým pohledem a pohrává si přitom s psacím brkem. Instinktivně si uhladila pramínek vlasů za ucho a sklopila zrak ke kabele na svém klíně. V tichu, které se rozhostilo po místnosti, se ozývalo ptačí vrkání tak hlasitě, jako by jí holub seděl přímo na rameni. Měla pocit, že portréty ředitelů na stěnách špicují uši, aby jim nic neuniklo, a obávala se jejich léty vycvičeného pozorovacího talentu.

„Já...,“ odkašlala si konečně, aniž zvedla hlavu, „určitě... určitě jsem počítala s tím, že tu zůstanu několik let.“ Ukazováček, kterým poklepávala o stříbrnou sponu kabely, byl okousaný až na kůžičku. Co mu má povídat? Že se jí zdají sny? Že hledá cosi, co se možná nedá najít? Že...

„Mám pocit, že sem patřím,“ zaslechla náhle svůj vlastní tichý hlas. „Že tohle místo by mohlo být dobré pro mě a že já bych mohla být dobrá pro ně.“

V duchu nad sebou rezignovaně potřásla hlavou. Emoce zase jednou zvítězily nad mozkem, to Severus Snape nepochybně ocení. Ticho v místnosti se teď dalo skoro hmatat, zmlkl i holubí vrkot. Náhlé suché prasknutí ji donutilo zvednout oči. Na Snapeově tváři byl stále stejný výraz, ale brk v jeho prstech byl vedví. Rychle ho odložil.

„Přijímám vás na tříměsíční zkušební lhůtu. Jestliže se jako profesorka osvědčíte, prodloužíme ji na dobu rozumnou pro vás i pro školu. Nastoupíte dvacátého pátého srpna, abyste měla čas na přípravu a mohla se účastnit profesorských porad.“

Povstal. Stoupla si taky a automaticky mu podala pravici. Ruka jí ztuhla na půl cesty, když si uvědomila, že on jí pravou ruku nepodá – manžeta jeho pravého rukávu byla prázdná.

Natáhl k ní levici a suše poznamenal: „První z mnoha věcí, na které si budete muset začít zvykat.“