Actions

Work Header

Láska nad kotlíkem

Chapter Text

1. kapitola

„Rone, ale já tam pojedu. Je to prestižní škola. Jen tak každý se tam nedostane,“ křičela na něj přes celé Doupě.

„Jenomže je to až v Americe a na DVA roky. Nikdo, kdo tam nestuduje, se tam nedostane. Celá ta univerzita je odříznutá od zbytku světa.“

„Je to příležitost jednou za život. Každý, kdo ji vystuduje, je jeden z nejlepších a nejuznávanějších odborníků ve svém oboru.“ Ani nevěděla, kolikrát už tuhle debatu, nebo spíš hádku, absolvovali. Její argumenty, že chce taky uskutečnit svůj sen, pro něho nejsou důležité. Nebo spíš, že ho chce uskutečnit právě na Salemské univerzitě v Americe je ten velký problém. Že si nemůže vybrat jinou školu a blíž.

„Ty se taky učíš bystrozorem. Někdy si zmizíš na týden a nikdo o tobě nic neví. Za ty dva roky by ses stal bystrozorem a já dokončila školu a byli bychom zase spolu. Jsou to jenom dva roky, to rychle uteče, ani nebudeme vědět jak. Já budu zavalena učením a ty tréninky. Ani nám to nepřijde, že je to tak dlouho.“

„Jenže to je týden, co jsem pryč a nejsme spolu. Dva roky jsou úplně něco jiného. Za tu dobu se může stát cokoli.“

„A tím myslíš co? Že si tam najdu někoho jiného, když nebudeš se mnou. Jestli si to vážně myslíš, tak to mě asi vůbec neznáš.“

„Může se to stát. Budeš tam s nimi zavřená, nikoho jiného neuvidíš. Rychle se stane, že se ti bude někdo líbit.“

„Tak jestli mi nevěříš už teď, tak bude nejlepší, když se rozejdeme. Aspoň nebudu mít výčitky svědomí, že jsem tě podvedla, když si tam podle tebe někoho rychle najdu.“

„No tak to bude nejlepší. Aspoň se budu soustředit na svou kariéru a ne na tebe a na všechny ty kluky, kterými budeš obklopena.“

„Fajn.“ Pěkně rozrušená se přemístila na Grimmauldovo náměstí 12, kde od konce války bydlela s Harrym. Schoulila se s Křivonožkou v náručí do postele a tiše plakala.

Uplynul už rok, co proběhla tato hádka, ale stále ji bylo smutno, když si na ni vzpomněla. Samozřejmě, že Rona milovala, aspoň tenkrát, ale nedokázala mu odpustit, že měl o ní tak špatné mínění, že by ho tak lehce podvedla. Kdyby zůstali spolu i přes její studia, nikdy by si nikoho jiného nenašla, tolik ho milovala. Jenže nezůstali, ale ona stejně neměla nikoho tolik ráda jako ho. Všichni tady byli jen její kamarádi, i když jeden by stál o něco víc. Zatřásla hlavou, aby vyhnala všechny chmurné vzpomínky. Ležela na posteli ve své ložnici a sbírala poslední zbytky energie, které bude na dnešní „lov“ na přísady do lektvarů potřebovat.

Její soukromé komnaty se skládaly z malé ložnice, o trošičku větší společenské místnosti a laboratoře, která byla dvakrát větší než ostatní dvě místnosti dohromady. Společenská místnost byla laděna ve světle hnědém dřevě a to ji dodávalo příjemnou atmosféru. Prostředku místnosti dominovala pohovka, křeslo a malý konferenční stůl v kaštanové barvě. Naproti pohovky stál obrovský krb, který sloužil jenom jako zdroj tepla a světla, protože jako všechny ostatní krby v komnatách studentů, nebyl připojený do letaxové sítě. Fotografie rodičů, Harryho, Rona a jí, pořízené během školních let v Bradavicích, byly jedinou připomínkou jejího minulého života, s výjimkou Křivonožky, který pohodlně spal v křesle. Ráda by měla víc věcí, jenomže vše nechala doma, když se vydala s kluky na cestu za viteály. Během války byl její domov sežehnut plameny, když se Voldemort rozhodl zničit všechny kouzelníky nečistého původu, a s domem bylo zničeno i vše, co v něm nechala. Její rodiče válku přežili, ale bez jakékoli vzpomínky, že měli dceru Hermionu. Před honem na viteály jim změnila paměť a poslala do Austrálie, žít cizí život. Jak ráda by je našla a vrátila vše do starých kolejí. Ale dřív než se za nimi vydala, přišla nabídka na studium na univerzitě, a lepší volbou pro návrat jejich vzpomínek a dcery byl až po ukončení studia. Stejně si na ni nepamatují a proč je trápit dvěmi roky čekáním na dceru, než vystuduje. Dalším nábytkem v místnosti byly knihovny. Každé volné místo bylo zabrané knihovnami a knihami o lektvarech pro začátečníky až po ty nejnáročnější lektvary. I když byla typickou Nebelvírkou, její ložnice spíš napovídala o vlastníkovi pocházejícím ze Zmijozelu. Tmavě zelené povlečení postele, závěsy téže barvy, jemně prošité stříbrnými vlákny a tmavá skříň. Ne, že by to byl její záměr, ale tmavší barvy ji vždy dokázaly zaručeně uspat.

S mírným povzdechem vstala z postele, posbírala si věci a vydala se za Jeremym.

„Hermiono, no konečně. Už jsem si myslel, že jsi na to zapomněla.“ Jeremy na ní čekal ve vstupní hale univerzity a usmíval se. Jeho modré oči zářily jiskřičkami, které se tam objevily vždy, když se díval na ní.

„Jak bych mohla zapomenout. Dva dny jsem ředitele přemlouvala, aby mi to povolil, že ty přísady potřebuji hned, a ne až za měsíc kdy přijdou. A taky bude fajn na chvíli vypadnout z tohohle místa.“

„To je taky pravda. Pomalu mi tady z toho jde hlava kolem. Změna bude fajn. I když nevím, jestli ta bažina a prudce jedovaté rostliny a bůhví co ještě, bude lepší. Nebezpečí si užiji i tady.“

Zasmála se. „Prosím tě, jaké nebezpečí zažiješ na této škole. Možná tak akorát, když ti bouchne kotlík. To je tak všechno. Tohle bude něco jiného, vytrhne nás to ze stereotypu. Bude zábava, uvidíš.“

„Když budu s tebou, tak to zábava určitě bude.“

Úsměv ji zmizel z tváře a nahradil jej smutný pohled. „Jeremy… já… víš, že tě mám ráda… ale jen….“

Zvedl ruku, aby zastavil její příval slov. „Jo já vím, jen kamarád. Už jsi mi to říkala. Nebudeme na to teď myslet. Teď máme na starosti něco jiného. Sbírání jedovatých rostlin, kuchání žab a nevím co ještě.“
Rozesmála se a chytila ho za ruku „No tak to vážně zní jako zábava, už se nemůžu dočkat,“ a oba je přemístila.