Actions

Work Header

Barevné obrázky

Chapter Text

Měkké je mocnější než tvrdé. Voda je mocnější než skála. Láska je mocnější než síla.

Hermann Hesse

Kde a kdy se to stalo, si Süe Jang nepamatoval. Místa a data pro něho už dávno přestala mít smysl a svět mihotající se kolem něj v něm nevyvolával nic kromě podráždění, apatického ovšem – i kdyby jeden zabil všechny lidi, které potká, pouze za to, že mohou být naživu, na jejich místo přijdou další.

Ale i teď, zmučený, nemocný a jednoruký, Süe Jang zůstával nebezpečným, a lidé to z něj cítili; obcházeli ho, odváděli pohledy, obtékali kolem něj, jako proud obtéká kámen. Všichni byli tak malicherní, zbabělí, uspěchaní. K pozvracení. 

Byl další nesmyslný den, který bylo nutné nějak prožít, aby pak mohl na chvíli upadnout do zapomnění spánku. Süe Jang odvedl nemnoho práce a dostal za to peníze – spíše ze setrvačnosti, než že by po tom toužil. Na to, co je touha, už zapomněl. Procházel po sluncem zalité městské uličce, plné hnusného mravenčího pachtění, a bez zájmu prohlížel vývěsní štíty ve snaze najít nějakou krčmu.

Když v pestrobarevném davu zahlédl vysokou postavu v bílém, usoudil, že spí. Srdce se mu i přesto na vteřinu zastavilo, a potom prudce, bolestně poskočilo – a zamrzlo mu v krku.

Bylo to zvláštní, ale bílá postava nezmizela, šla mu naproti známou plavnou chůzí a pomalu, poslepu se vyhýbala kolemjdoucím. Nad tmavovlasou hlavou se ve větru houpaly papírové lampiony a pestrými barvami zářily vývěsní štíty. Sem a tam chodili lidé, na rohu nějaká žena pronikavým hlasem hubovala sluhu, na prahu čajovny si stařík počítal drobné.

Tao-čang – a byl to skutečně on – k němu přišel blíž. Za jeho pravým ramenem probleskovala rukojeť Šuang-chua. Prošel kolem hostince, minul čajovnu a stařík zvedl hlavu, aby na něj pohlédl se slizkou pavoučí zvědavostí.

Někdo – Süe Jang si nevšiml, kdo – strčil do jeho nemocného ramene a byl by za to draze zaplatil, kdyby Süe Jang nebyl právě zaujat něčím jiným.  

Tao-čang přišel ještě blíž. Už se nacházel na dotek natažené ruky, tak blízko, že bylo vidět, jak stuha omotaná kolem očí vrhá úzký stín na jeho tvář, jak kraje jeho rukávů zdobí sotva postřehnutelný rybí vzor, jak se ve větru lehce houpají prameny vlasů, které se uvolnily z jeho účesu.  

Pravdou to být nemohlo, ale Süe Jang byl ochoten spokojit se i s šílenstvím. Tao-čang prošel kolem něj. Něco mu začalo tlačit na spánky, vzkypělo pod víčky, prahlo po tom, vytrysknout ven. A štíhlá bílá postava se už vzdalovala, vmísila se do pestrého hlučícího davu.

Süe Jang sebou náhle trhl, jako by ho někdo opařil vařící vodou. A vrhl se vpřed, rozrážeje přitom pomalu se pohybující masu lidí, kteří mu zacláněli v pohledu na Tao-čanga. Dohnal ho, chytil za předloktí a s chraplavým „Tao-čangu!“, které se mu se směšným vzlykem vydralo z hrdla, padl na náhle podlomená kolena, přitiskl se k bílé látce a přivinul k tělu, které znal tak dobře, že ho z toho přepadala závrať.

Svět se převrátil do Tao-čanga, jako by upadl do vody – a šel ke dnu.

Tao-čang zkameněl, ale Süe Jang přesto cítil, že dýchá, je teplý, voní čistotou a nějakými bylinami, sám sebou – ne nasládlým mrtvolným zápachem jako dřív. Süe Jangovy rty se samy od sebe roztáhly do úsměvu a všechno v jeho nitru zaplavilo roztavené, ohromující štěstí, příliš velké pro jediného člověka, nesnesitelné, drtící vědomí jako papír v dlani.

Přitiskl se k bílému teplu celým svým tělem, ukryl tvář v měkké látce a nechtěl nad ničím přemýšlet, nechtěl nic vědět. Jestli by ho teď zabili, jestli by skončil svět, jestli by nebe spadlo na zem, bylo by mu to jedno.

Nevěděl, kolik času uplynulo. Probral se až ve chvíli, kdy pocítil, že mu Tao-čang položil ruku na rameno. Jako bublinky vzduchu se v jeho ohlušujícím omráčení začaly vynořovat lidské hlasy, otázky, posměch. Süe Jang měl chuť zničit všechny, kdo se odvážili vstoupit do jeho snu, ale byl příliš zaneprázdněn.

Zvedl hlavu. Tvář Tao-čanga, která se nad ním skláněla, byla přísná a znepokojená.
„Tao-čangu,“ zopakoval Süe Jang.

„Vážený kultivující, obtěžuje vás ten mrzák?“ zeptal se někdo vzadu. 

Süe Jang se rozhodl, že jestli si samozvaný ochránce pořádku nedá pokoj, bude o hlavu kratší. Ale Tao-čang řekl – měkkým, klidným hlasem Tao-čanga:

„Ne, všechno je v pořádku. Je to můj starý známý.“

Všetečný kolemjdoucí si šel po svém a Süe Jang koutkem oka zahlédl – v oslňujícím denním světle, které jako řeka obtékalo Tao-čanga – jeho ochablý, přezíravý obličej. K čertu s ním.

 Tao-čang sklonil hlavu, opatrně osahal Süe Jangova ramena, jeho jedinou ruku, svírající bílou látku. A přísně pronesl:

„Pusť mě.“

Süe Jang nevěděl proč, ale poslušně povolil sevření, a vzhlédl Tao-čangovi do tváře. Tao-čang se otočil a vydal se pryč.