Actions

Work Header

Znesvěcení

Work Text:

Lan Sizhui seděl v příkladném posedu u nízkého stolku a krasopisně opisoval jednotlivé verše ze svitku před sebou. Uvolněným zápěstím vedl štětec po papíru v léta nacvičovaném tanci – každý tah byl promyšlený a ozkoušený celé věky před ním, dávnými kaligrafickými mistry, a tak mohl spolu s dalšími vytvořit téměř mistrovské dílo. Otevřeným oknem vnikal vlahý vánek okořeněný omamnou vůní magnolie kvetoucí opodál.

Jeho společník, který seděl přímo naproti němu v už ne tak příkladném posedu, jen opisoval. Bez zájmu, bez radosti. Jeho štětec nezpíval a netančil. Skřípěl v úporných bolestech, když ho křečovité sevření táhlo po papíře. Jednou zlostně, jindy lhostejně.

Lan Sizhui téměř fyzicky trpěl, když viděl, jak mladý pán zachází s kaligrafickým náčiním, ale takt mu nedovolil utrousit sebemenší poznámku. Jin Ling byl bezpochyby talentovaný kultivátor, budoucí vůdce jedné z nevlivnějších a nejurozenějších sekt, její pýcha… ale Lan Sizhui nepochyboval, že ani Jin Ling, ani jeho svérázný strýc si na taková jemná a delikátní umění, k jakým kaligrafie bezpochyby patřila, nikdy zvlášť nepotrpěli. Podobně jako na psaní básní, četbu klasiků, meditaci… Pro ně byl hlavní zábavou i smyslem života boj s nečistými silami.

Přesto byl Lan Sizhui svým způsobem rád, že mohl pozorovat, jak naděje sekty Lanling Jin rasuje jeden štětec za druhým, o vyplýtvané tuši, která cákala všude kolem, nemluvě. Za ty večery, které tu spolu trávili, si totiž Lan Sizhui všiml na svém společníkovi spousty delikátních drobnůstek, které by mu jinak ušly.

Přestože měl Jin Ling husté havraní vlasy vyčasené do vysokého culíku a sepnuté zlatou sponou, stále mu splývaly až k pasu. Kdykoliv se sklonil nad svitek, neposedné prameny nezbedně poskočily. Musel si je neustále přehazovat přes rameno, pokud nechtěl, aby se umazaly. Vždycky přitom nakrčil nos a podrážděně sykl, ale nikdy si účes neupravil. Sizhui se několikrát přistihl s toužebnou myšlenkou dotknout se těch vlasů. Svázat mu je do pořádného copu, aby mu nepadaly do očí. Ovšem ihned se za takové nemístné myšlenky zastyděl a naordinoval si meditaci v jezírku. Ledová voda snad jeho zjitřenou mysl zklidní.

Snad.

Tentokrát.

Protože za poslední čtyři dny se o to pokoušel třikrát a ani jednou to nepomohlo. Jin Ling mezitím vypláznul jazyk. Dělal to pokaždé, když zápasil s nějakým složitým znakem, a nejspíš si to ani neuvědomoval. Špička jazyka se mu vždy plynule posouvala z pravého koutku úst až do levého, jako by kopírovala daný tah.

Lan Sizhui hlasitě polknul. Bohové, jestli na něj ten jazyk vyplázne ještě jednou, asi se vážně neudrží a udělá nějakou nepřístojnost. Cítil, jak mu při pohledu na Lingovy smyslné rty rudnou tváře, a proto se raději opět sklonil nad svůj papír. Pokoušel se přitom i o jednoduchá dechová cvičení, která ho měla uklidnit. Potřeboval své myšlenky odvést co možná nejdál od zlatých pivoněk.

V místnosti však nebyl zdaleka jediný, kdo se pokoušel nemyslet. Šustění štětce na papíře. Vůně čerstvé tuše mísící se s nezaměnitelným aromatem knihovny i kvetoucích stromů venku. Lan Sizhuiův tichý dech. To vše pomalých doušcích upíjelo z Jin Lingovy příčetnosti. Byl již od dětství značně popudlivý. Dnes navíc i velmi špatně naladěný. Hromada svitků vyskládaná vedle stolu se snad vůbec nezmenšovala, nezáleželo, kolik toho již opsali. Naopak se mu zdálo, že je každým dnem větší a větší.

„Tohle je vopruz!“ prskl po chvíli a mrštil štětcem o stůl. „Doháje s opisováním!“ Udělal na zpola popsaném papíru nehezkou kaňku. Skutečnost, že bude celou pasáž muset přepsat, ho popudila ještě víc.

„Být hlučný je zapovězeno. Obzvlášť tady,“ připomněl mu opatrně Lan Sizhui.

„Pravidla…“ zamumlal Jin Ling téměř neslyšně. A mumlal si dál. „Zasraný pravidla. Tisíce pravidel…“ Jenomže intenzita jeho hlasu se k Lan Sizhuovu zděšení stále zvyšovala. „Tahle šílená sekta asketů má pravidla snad i na sra…“ Zarazil se a ostrá slova raději polkl. „Úplně na vše,“ dodal a vzal si čistý papír. Lan Sizhui rozpačitě sklopil zrak.

On k té sektě patřil taky.

Vzduch v knihovně ztěžkla, jak se nálada mezi chlapci změnila.

Jin Lingovi neuniklo, jak zkroušeně se druhý učedník tváří. „Já nemyslel…“ začal nejistě a podrbal se přitom nehtem na rumělkové značce uprostřed čela. „Totiž ty jsi celkem… umm... no, nejsi, víšco…“

„Měli bychom to dodělat,“ přerušil jeho nemotorné snahy věcně mladičký Lan a dal se opět do práce. Jin Ling pokývl hlavou a s povzdechem ho napodobil. Byla to jeho vina. Všechno tohle… Wei Wuxian je načapal, jak se plíží přes zeď. Po večerce. S Císařovým úsměvem v náručí. Vlastně se plížil Jin Ling a Lan Sizhui ho od toho marně odrazoval – měl totiž na mladého pána po celou dobu jeho pobytu v Oblačném zákoutí dohlížet, aby se předešlo politováníhodným nedorozuměním.

Samozřejmě, že ho Jin Ling neposlechl. A oba na to doplatili. Wei Wuxian se ukázal jako štěstí v neštěstí. Ten si na dodržování pravidel v Gusu nikdy dvakrát nepotrpěl, a nezměnil to ani fakt, že se oženil s mladším bratrem vůdce sekty.

Takže je noční vycházka stála všechen Císařův úsměv a příslib, že se dobrovolně přihlásí na opisování starých zpráchnivělých svitků, aby se moudrostí dávných věků mohly oblažovat další a další generace kultivátorů – a aby měl díky tomu Lan Wangji konečně čas na svého manžílka, protože právě ctihodný Hanguang-jun se původně nabídl, že svitky přepíše.

A tak už čtyři dny, vždy po splnění všech povinností – tedy ve svém volném čase, kterého při studiu nikdy neměli nazbyt – seděli v knihovním pavilonu a opisovali až do večerky. Když nad tím Jin Ling přemýšlel, možná by bylo vážně lepší, kdyby je tenkrát nachytal Hanguang-jun. Nebo Zewu-jun. Nebo klidně i samotný Lan Qiren. Kdokoliv jen ne Démonických patriarcha. Tisíckrát radši by opisoval každé ze čtyř tisíc pravidel sekty Gusu Lan a dělal přitom stojky. Vážně. Protože… by alespoň nebyl tak zatraceně blízko Lan Sizhuiovi.

Pokradmu po něm pokukoval. Mladý Lan mu ani jednou nevyčetl, že tu teď každý večer musí opisovat a už vůbec ne, že jen a pouze kvůli němu. Seděl naproti, dokonale upravený, sladěný, čistý a jakoby nad vším dokonale povznesený, jen chvílemi se kdoví proč červenal. Šikmá ofina mu rošťácky přepadala přeš bílou pásku s motivem obláčků. Ta stužka Lingovy oči přímo magicky přitahovala, ale protože nechtěl zírat, raději sklouzl pohledem na své ruce, plné šmouh od tuše. Zdálo se mu, že už nemůžou být s Lan Sizhuiem víc odlišní. I jeho vlastní jasně žluté hanfu se zářivou pivoňkou na hrudi působilo v knihovním pavilonu sídla sekty Gusu Lan až nemístně – příliš barevné, příliš rozjařené, příliš extravagantní. Věděl, že ani svým chováním a vyjadřováním sem dvakrát nezapadá, ale přesto tajně doufal, že tím alespoň Sizhuie zaujme, a ne odradí.

Nahlédl do svitku, ze které právě opisoval a obličej se mu stáhl do otrávené grimasy. Na dalším řádku stálo 鑰匙 – klíč. Nechápal, jak tak malou a obyčejnou věc může představovat tak složitě napsané slovo. Namočil štětec, vyhrnul si rukáv a udělal první tah. Špička jazyka mu přitom samovolně sklouzla do pravého koutku a jak pohyboval štětcem po papíře, posouvala mu pro rtech.

Začínal mít pocit, že už mu krasopis celkem jde. Rozhodně se zlepšoval.

Když už se chystal k poslednímu tahu, něco ho přimělo vzhlédnout, takže nejenže přetáhl, ale navíc udělal na konci další nepěknou kaňku. Před očima se mu mihl nezřetelný záblesk trochy černé a spousty bílé. Seběhlo se to však příliš rychle.

Nechápavě zamrkal.

Něco se stalo. Dotyk lehký jako zachvění motýlích křídel, a přesto měl pocit, že mu z něj brní celá pusa. Překvapeně si přejel prstem po rtech.

„Tys...“ vydechl udiveně a vytřeštil oči na druhého chlapce. „Tys mě...“

Lan Sizhui zbledl tak, že téměř nešlo rozpoznat, kde mu končí obličej a kde začíná lem jeho bílého stejnokroje. „Já...“ vysoukal ze sebe a nesouhlasně zakroutil hlavou. „Já ne…“

„Tys mi dal pusu!“ zaječel Ling a jedním hbitým pohybem se přehoupl přes nízký stolek a srazil vyděšeného mladíka k zemi. Když narazil hlavou o podlahu, temně to zadunělo a Sizhuiova tvář se zkroutila bolestí. Než se stihl vzpamatovat, Jin Ling mu drze stáhl jeho stuhu a rychlým pohybem mu ji omotal kolem zápěstí, utáhl a zauzloval. Lan Sizhui nevěřícně klouzal pohledem ze svých spoutaných rukou na brunátnou tvář Jin Linga. Čekal všechno. Řev. Výčitky. Nadávky. Pořádnou ránu. Ale rozhodně ne tohle.

Spoután vlastní stuhou.

Taková hanba!

„To nesmíš!“ zapištěl zoufale.

„A ty mě líbat můžeš?“ vypálil na oplátku Ling.

„Já… já nechtěl…“ pípl slabě a jeho tváře opět znachověly.

„Cože?“ podivil se Ling. Snad jen špatně slyšel. „Tak proč jsi to udělal!“

Sizhui se, i přestože na něm Ling seděl téměř celou vahou, zakroutil. Tak moc mu byla otázka nepříjemná. „Já… nevím…“ zamumlal.

„Proč jsi to udělal!“ zopakoval Ling přísně. Chtěl od něj slyšel jasnou odpověď a nehodlal ustoupit. Ač se to zdálo nemožné, Lan Sizhui začal rudnout ještě víc.

„Pro – protože… jsi…“

„Protože jsem…?“ Na tváři ho pošimral horký dech, tak blízko se k němu Jin Ling sklonil.

„Lí – líbíš se mi,“ zašeptal tak tiše, že ho ani Ling téměř neslyšel. Styděl se. Strašně. Za své chování, za svou slabost, za svou neschopnost udržet emoce na uzdě. Lanlingský učedník ho chvíli zamyšleně pozoroval a pak se sklonil ještě o kousek blíž.

„Ale líbáš teda příšerně,“ podotkl, taktéž šeptem.

„Ni – nikdy před tím jsem se ne – nelíbal,“ namítl Sizhui a zdálo se, že právě na tohle přiznání Ling čekal, protože se ihned přitiskl svými rty k jeho. A nebylo to jen lehké zatřepetání motýlích křídel jako před tím, ale nefalšovaný hluboký a vášnivý polibek. Sizhui nechal šokem ústa pootevřená, čímž Lingovi vše jen usnadnil. Ale po prvotním úleku začal jeho odpor ochabovat, až se nakonec snažil Lingovy pohyby napodobit, vyjít mu vstříc, hezky proplést svůj jazyk s tím jeho.

Nikdy před tím se nelíbal, ale nyní doufal, že se bude líbat hodně. A hlavně s Lingem. Polévalo ho horko, srdce bušilo tak, až se bál, že mu vyskočí z hrudi. Kdyby neměl spoutané ruce přitáhl by si Linga k sobě, protože chtěl – potřeboval – ho mít co nejblíž, cítit ho na sobě. Touha a chtíč, pocity, proti kterým měl vždy bojovat, mu zamlžovaly mysl a obzvlášť silně se koncentrovaly v jistých partiích, o kterých by jako správný Lan měl předstírat, že až do svatby neexistují. A když pak Lingova ruka o to místo bezděky zavadila, neovládl se a zasténal.

Jin Ling se od něj překvapeně odtáhl a Lan Sizhui znovu zaúpěl, tentokrát chtivou nespokojeností a hanbou zároveň.

„Ale, ale…“ zapředl Ling a pohyb, tentokrát úmyslně, zopakoval.

„Dost!“ zabědoval Sizhui. „T – to nesmíš! To je –“

„Zakázané, já vím,“ uchechtl se Ling pohrdavě. Znovu ho políbil a přitom svou rukou zkoumavě šmátrat v místech, kde se tomu Sizhui tolik bránil. Lingova nenechavá dlaň se během pár chvil propracovala skrze všechny vrstvy sněhově bílého hanfu. Sklouzla na podbřišek a ještě níž, něžně hladila a laskala. Sizhui omámeně sténal do polibků a tváře mu už vyloženě hořely červení.

Pak dlaň lehce stiskla.

„JAU! Do psí prdele!“ zaječel Ling zlostně a odtáhl se od spoutaného kultivátora. „Proč jsi mě kousnul, idiote!“ Výchova jeho strýce se skutečně nezapřela. Vůdce sekty Yunmeng Jiang totiž pro ostré slovo nikdy nešel daleko, což na jeho synovci zanechalo nesmazatelnou stopu.

„J – já se lek-lekl,“ zakoktal Lan Sizhui zděšeně. „Roz-rozvaž mě!“ zaprosil.

„Zapomeň,“ odsekl a slízl si ze rtu kapičku krve. Na chvíli se zaposlouchal, ale když se nic neozvalo podezřelého, spokojeně pokývl hlavou a začal si svlékat jednotlivé vrstvy svého hanfu. 

„Co chceš dělat!“ zeptal se Sizhui zhrozeně.

„Uvidíš,“ odsekl a rty se mu zkroutily do krutého úšklebku.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Wei Wuxian se jen s velkou nechutí odtrhl od podívané, která se v knihovně konečně začala rozjíždět, aby zjistil, že se k němu chodbou blíží Lan Wangji s náručí plnou práchnivějících svitků. Téměř neslyšně vyslovil: „Co to je?“

„Opisování na zítra,“ odvětil stejně tiše Wangji – pokud měl jeho manžel důvod šeptat, on ho měl taky. „Doufám, že dnešní už mají hotové…“ Ale než se dostal ke dveřím, Wuxian ho popadl za rukáv a odtáhl ho stranou tak prudce, až mu téměř všechny listiny upadly na podlahu. Navíc Démonický patriarcha zasyčel jako rozzuřená kobra a před našpulené rty si přitiskl dlouhý ukazovák.

Wangji na svého muže několik okamžiků nechápavě hleděl, ale pak jeho pozornost upoutaly zvuky. Takové zvuky, které by se na veřejnosti neměly ozývat odnikud, tím méně z knihovny jeho vlastní sekty. Vytrhl se z Wuxianova sevření a opatrně nahlédl pootevřenými dveřmi dovnitř. Nikoho však neviděl, police mu bránily ve výhledu. Avšak ze stínů, které mihotavě vrhala jedna z lamp na protější stěnu, jako na velké plátno, se dal udělat až příliš jasný obrázek, co se na podlaze nedaleko okna dělo.

Lan Wangji se nesouhlasně zamračil, ale než stačil dveře rozhrnout a vstoupit dovnitř, aby té nehoráznosti učinil přítrž, Wuxian ho strhl zpátky do chodby.

„Co to zase děláš!“ vyjel po něm. „Víš, jak dlouho už se je snažím dát dohromady!“

Wangjimu se mu ve tváři nepohnul jediný sval. Zpražil svého muže přísným ledovým pohledem, jak to dokázal jedině on. Samozřejmě, kdo jiný v tom mohl mít prsty!

„Říkal jsem si, co tímhle sleduješ,“ odtušil chladně a pokynul k hromadě svitků na podlaze. S nápadem potrestat učedníky – vlastně nechat je dobrovolně se přihlásit – totiž za ním před pár dny přišel sám Wuxian. „Jen jsem netušil, že ke všem tvým přednostem patří i kuplířství.“

„Ale prosím tě,“ mávl rukou. „Bylo jen otázkou času, kdy si to ti dva uvědomí. Já je jen trochu pošťouchnul, a navíc –“ Jeho vymlouvání přerušil Lan Sizhui, který dlouze a hlasitě zasténal Jin Lingovo jméno.

„Ale v knihovně!“ namítl pobouřeně Wangji.

Wuxian zkřížil ruce na hrudi. „Nikdy jsi nedovolil, abychom se tam milovali,“ odsekl, „říkal jsi, že si to místo netroufneš znesvětit ani z lásky ke mně.“

„Takže? Co to s tím má společného tohle?“ mávl rukou k místu, kde Jin Rulan právě nejspíš souložil jeho oblíbeného, i když teď-už-ne-tolik-nadějného, učedníka. Wuxian pokrčil rameny.

„Takže tihle dva ho prostě znesvětí za nás.“ Pak se mrštně přivinul k Wangjimu. „A ty pak nebudeš mít výčitky svědomí, až tam na to vlítneme taky.“

„WEII WUXIANE!“