Actions

Work Header

Ani dnes se svět nepřestal točit

Chapter Text

Neměla to být a ve výsledku ani nebyla těžká mise. SHIELD mu dal ráno vědět, že se jim podařilo lokalizovat malou skupinu teroristů a požadovali jejich zadržení dřív, než dojde k jakémukoliv útoku na civilní obyvatelstvo. Steve se neptal na podrobnosti, věřil svým nadřízeným, že udělali správná rozhodnutí. Avengers se mu podařilo svolat hned. Clint s Natashou byli připraveni na jakoukoliv misi neustále a Bruce zrovna nebyl zabrán do žádného složitého výzkumu, kterému by Steve nerozuměl, ani kdyby se opravdu snažil. Jen Tonyho bylo potřeba trochu popostrčit. Když mu ale řekl, že se k němu dostala informace o tom, že tato pochybná skupina má v držení některé z jeho zbraní a hodlají je použít proti nevinným lidem, startoval quinjet hned.

Skupina to byla malá, skrývali se uprostřed lesů na severu Spojených států a ačkoliv byli opravdu dobře vybavení, nepředstavovali pro ně hrozbu. Samozřejmě, opatrnost byla nasnadě. Když se do celé akce vložil Hulk, vše šlo jako po másle. Většina členů skupiny byla po smrti nebo zajata během několika prvních minut.

Stevovi se v jednu chvíli zkroutil žaludek a rychle pohledem zkontroloval všechny členy svého týmu. Bylo to až příliš snadné a jeho intuice mu napovídala, že se dřív nebo později něco pokazí.

Nakonec ho napadlo, že to mohlo skončit daleko hůř. K úhoně přišel pouze on sám, když nestihl včas uskočit letícímu kusu zdi, který odhodil Hulk. Nikdo z jeho týmu nebyl zraněn, mise byla úspěšná a to bude pro jejich nadřízené to nejdůležitější. Ani on nedopadl tak špatně. Skončil jen s vykloubeným ramenem, které mu Natasha zručným, ale ne zrovna citlivým pohybem vrátila zpět na místo. Přesto se mu okolo žaludku usídlil nepříjemný pocit prohry a ve vzduchu se vznášela napjatá atmosféra. Na cestě tam žertovali, povídali si a Steve s úsměvem sledoval, že jsou jen jako parta dobrých přátel. Teď před ním seděli čtyři jedinci, každý uzavřen ve své hlavě, snažíc se vypořádat s nedávnými událostmi po svém.

Seděl na podlaze quinjetu, hlavu si opíral o sedadlo a očima po týmu bloudil. Tony seděl u kormidla, něco si pro sebe mumlal a sledoval jeden z radarů. Na první pohled se mohl zdát klidný, ale Steve jasně vnímal napětí v jeho ramenou a viděl dvě hluboké brázdy mezi jeho obočím. Natasha s Clintem seděli na svých sedadlech, připoutaní bezpečnostními pásy a oba tiše podřimovali. Věděl, že plně vnímají, co se v okolí děje, že spí jen napůl oka. Bruce ležel na zemi zabalený v dece a naprosto prázdný pohled upíral do jediného bodu před sebou.

Na pomyslný seznam ve své hlavě si zapsal další položku, kterou bude muset udělat, až se vrátí. Nejprve musí sepsat hlášení o misi a hned poté si půjde se všemi promluvit. Ujistit je, že to nebyla jejich vina. Dělali co mohli, ale zkrátka se jim nepodaří vždy zachránit všechny. A Bruce bude muset požádat, aby si nevyčítal to, co se stalo jemu. Nebyla to jeho chyba a vlastně ani Hulkova. Jednalo se o pouhou nešťastnou náhodu, Steve zkrátka stál ve špatnou chvíli na špatném místě, hned v trajektorii letících sutin a nebyl dost rychlý, aby uskočil či jen zvedl štít a uchránil se alespoň trošku před nárazem.

Bruce zavřel oči, dlouze si povzdechl a pomalu se posadil na své sedadlo. Poslepu si zapnul bezpečností pás, pevněji se zabalil do deky a opřel si hlavu. Steve věděl, že je unavený a jakmile to bude možné, prospí den. Přeměna na Hulka a zpátky ho vždy tolik vyčerpala. Soucitně se usmál napůl úst.

"Měl by ses taky připoutat, kápo," ozval se Tony docela tiše a na okamžik na něj pohlédl, "budeme za chvíli přistávat."

"Dobře," přikývl, zvedl se na jedné ruce a posadil se. Potlačil bolestný sten, nechtěl Bruce ještě více rozrušit. Rameno měl sice zpátky na svém místě, ale to neznamenalo, že to nebolelo. Věděl, že do hodiny, možná do dvou, se bude zase cítit naprosto zdravě, ale do té doby to bude bolet a on se s tím prostě musel srovnat.

"Chceš pomoct?" zašklebil se Tony, v očích mu plálo škodolibé pobavení. Bylo mu jasné, že to říká jen proto, aby si z něj mohl utahovat, ne proto, že by mu opravdu pomoc nabízel. Jen tedy zavrtěl hlavou, připnul si bezpečností pás a dlouze, ale tiše vydechl.

Přistáli hladce, Natasha s Clintem se jako na povel probrali, ale ke vstávání se ani jeden neměl.

Steve se postavil jako první, pomalu si připnul štít na záda, zatímco si levou ruku tiskl k tělu a snažil se jí hýbat co nejméně.

"Půjdu podat hlášení. Vy si odpočiňte. Odvedli jste dneska skvělou práci," usmál se na ně mírně. Jediné reakce se dočkal od Tonyho, který pobaveně zavlnil obočím a naznačil zasalutování.

Točil perem v prstech a zamyšleně hleděl ven z okna. Musel sepsat hlášení, promluvit si s Brucem a pak se dostat domů a konečně se pořádně vyspat. Napsat hlášení, promluvit si s Brucem a jít spát. Opakoval si to stále dokola, jako mantru.

Byl unavený. Díky séru supervojáka sice vydržel beze spánku i několik dní, ale to nic neměnilo na tom, že byl opravdu unavený. Posledních pár nocí téměř nespal, kdykoliv zavřel oči, vzpomínky se vracely. Občas se mu to stávalo, naštěstí ne příliš často.

S povzdechem si promnul oči a zkusmo zakroužil ramenem. Už nebolelo, alespoň nějaké plus, pomyslel si hořce a konečně si k sobě přitáhl papír a pustil se do psaní.

Krátké holé věty se před ním spojovaly v odstavce. Popsal vše potřebné, celý průběh mise, ale ne příliš detailně. Stejně si to přečte akorát Fury, pak někoho nechá, aby to přepsal do počítače, vytiskl, založil, zakopal a zapomněl na to.

Jeden z aktivistů odpálil bombu, kterou měl připevněnou na vestě. Při výbuchu zahynuly dvě děti.

Nepříjemný pocit mu znovu sevřel vnitřnosti, na několik okamžiků zavřel oči a zhluboka se nadechl. Chtěli je zachránit, ale nebylo to možné. Ani Hulk se svou silou, Tony se svým oblekem či on sám se svým štítem nedokázal zabránit výbuchu. Stáli v bezprostřední blízkosti a nebýt Hulka a Tonyho...

Díky včasnému zásahu Hulka a Iron Mana neutrpěl žádný člen týmu žádné zranění.

Dopsal větu a pero odložil. Znovu před očima viděl dvě ohromné zelené ruce, které shrábly Natashu a Clinta jako šachové figurky, sevřely je a Hulk s nimi uskočil co nejdál to bylo možné. Jeho se ujal Tony, pevně ho chytil a odletěl s ním pryč. Tlaková vlna bomby je samozřejmě zasáhla a Stark na chvíli ztratil kontrolu nad tryskami. Ale jinak se nikomu nic nestalo. Kromě těch dvou dětí.

Přejel si dlaněmi po obličeji, vstal a potlačil zívnutí. Hlášení odnesl Furymu, prohodil s ním pouze několik slov a nakonec se zeptal, kde najde Bannera.

"Měl by být na své ubikaci, spí," odpověděl Fury prostě, už začtený do zprávy. Viděl, jak jeho oko sjelo na na poslední věty, než k němu znovu vzhlédl. "Dělali jste, co jste mohli, Rogersi."

"Já vím, pane," přikývl.

"Není třeba se za to, co se stalo, lynčovat."

"Vím, pane," zopakoval a oplácel mu upřený pohled.

"Dobře. Jděte," odmávl ho ledabyle rukou a pustil se do své práce. Steve na nic nečekal, opustil místnost a vydal se rovnou za Brucem. Pokud bude spát, nebude ho budit a promluví si s ním zítra. Upřímně ale doufal, že je ještě vzhůru. Bál se o něj ze všech nejvíce. Natasha a Clint si už prošli horšími věcmi a věděl, že se se smrtí těch dětí vyrovnají nejlépe sami. Samozřejmě, že se jich později zeptá, ale až za pár dní.

Ale Bruce nebyl špion. Nebyl voják, byl to vědec se srdcem ze zlata. Strachoval se o něj dokonce více, než o Tonyho, i když i s ním by si měl promluvit. Jen, aby mu ukázal, že je tady pro něj, kdyby si potřeboval popovídat. Poskytnout mu morální podporu. Moc dobře věděl, že Tony jen trhne rameny, řekne mu, že je v pořádku a že se Steve až moc stará. Jednou ho dokonce nazval mámou kvočnou. Doteď mu to neodpustil, i když se nad tím potají pobaveně ušklíbal.

Zlehka zaklepal na dveře a naslouchal. Ozvalo se zavrzání postele, šouravé kroky a v příští chvíli se před ním dveře otevřely a ve škvíře se objevila Brucova unavená, bledá tvář. Možná se mu to jen zdálo, ale oči měl trochu zarudlé.

"Neruším, doktore Bannere?" zeptal se s jemným úsměvem. Bruce zavrtěl hlavou, ustoupil a pozval Steva dovnitř. Posadil se na jedinou židli, Bruce se opět svezl na postel a přehodil si deku přes ramena.

"Co potřebujete, Steve?" zeptal se. Hlas měl tichý, plochý a chraplavý, pokusil se o úsměv, ale vyšla z toho jen křečovitě stažená grimasa.

"Jen jsem si chtěl s vámi promluvit o dnešku..." načal zlehka. Bruce pokýval hlavou a povzdechl si.

"Moc se omlouvám. Přísahám, že jsem vám nechtěl ublížit a vlastně ani ten druhý chlap nechtěl."

"O tom nemluvím," usmál se. "A navíc, už je všechno v pořádku. Dívejte." Zakroužil ramenem, aby svá slova podložil a ulevil tak Bruceovi alespoň od jednoho pocitu viny.

"To jsem rád. Být supervoják asi nebude zase tak špatné," tiše se zasmál. Steve pouze přikývl a opřel se lokty o svá stehna, prsty zaklenul do sebe a zamyšleně se na ně zadíval.

"Poslouchejte, doktore Bannere... To, co se dneska stalo, nebyla ničí vina. Udělali jsme, co jsme mohli, ale někdy prostě nezvládneme zachránit všechny."

Bruce upíral pohled do podlahy a křivil ústa v nešťastné grimase.

"Byly to jen děti," hlesl nakonec a schoval tvář v dlaních.

"Ano," přikývl Steve, "já vím. A věřte, že kdybychom mohli udělat něco jinak, abychom jim pomohli, udělali bychom to. Ale sám víte, že to bylo nemožné. Ten muž byl vyděšený, nechtěl vyjednávat, nechtěl bojovat. Chtěl to ukončit. A to, že měl u sebe ty děti..." Steve zavřel oči, vnitřnosti se mu zkroutily a jen silou vůle se mu dařilo mluvit klidně a vyrovnaně. "Bylo to podlé. Ale tohle někteří lidé dělají. Je to odporné, já sám to vyloženě nesnáším, ale věřte mi, nemá cenu si něco vyčítat."

"Já to vím, Steve," hlesl Bruce a odvážil se mu podívat do očí. "Vím to, ale... Prostě... Furt je vidím, když zavřu oči. Byly to jen malé děti..." zopakoval.

"Nejste bůh, doktore Bannere. Ani já ne, ani nikdo jiný z našeho týmu. Neumíme zázraky."

Natáhl se a položil mu ruku na rameno. "Nezapomínejte na ty životy, které jsme už spolu zachránili."

Bruce přikývl, roztřeseně se nadechl a zdálo se, že se alespoň malinko uklidnil.

"Děkuji, Steve. Je mi furt hrozně," uchechtl se hořce, "ale myslím, že budu v pořádku. Až se vyspím."

"Jistě."

Steve pochopil, hned vstal a vydal se ke dveřím. "Pořádně se prospěte, doktore Bannere. A kdybyste si potřeboval ještě někdy promluvit, nebojte se na mě obrátit."

"Budu si to pamatovat. Dobrou noc."

"Dobrou noc."

Steve odešel na chodbu, dveře za sebou zavřel a oblékl si koženou bundu, kterou s sebou doteď nosil. Bylo načase jít domů. Najíst se a vyspat. Odešel na nejbližší autobusovou zastávku a počkal si na svůj spoj.

Docela brzy po probuzení z ledu si uvědomil, že má cestování autobusem či vlakem rád. Samozřejmě, většinou dával přednost své motorce. Bylo to rychlejší, když opravdu někam spěchal, ale když měl čas, rád ho strávil na sedačce v autobusu. Musel sice jet dvěma, někdy i třemi spoji a poté zbytek cesty dojít pěšky, ale to mu nevadilo. Přišlo mu, že je jen dobře, že v této dnešní uspěchané době může zpomalit.

Nemusel nic dělat, jen se rozhlížet okolo sebe, prohlížet si ostatní cestující či budovy a všeobecný shon za okny. Někdy skicoval do malého skicáku, který vždy nosil v kapse, jindy si četl. A s potěšením shledával, že není jediný člověk, který to dělá. Objevil se občas jedinec, který více než svému mobilu dal přednost knize. Před týdnem si vedle něj dokonce přisedla dívka s velkým notesem v ruce a sotva se posadila, začala do něj uhlédným písmem psát. Občas jí nakoukl přes rameno a četl si její basně, zatímco ona sledovala jeho skicování.

Jindy poslouchal rozhovory ostatních, i když uvnitř věděl, že by to dělat neměl. Ale nemohl si pomoct. Dozvídal se tolik nových věcí a zároveň si uvědomoval, že ačkoliv se za těch sedmdesát let svět v mnohém velmi změnil, v určitých věcech zůstal stejný. Jen ho mrzelo, jak moc od sebe moderní technologie odcizila členy rodiny. Seděli vedle sebe, ale místo toho, aby si povídali a těšili se z přítomnosti toho druhého, měli oči přilepené na obrazovce mobilu. A proč vlastně? Aby mohli být v kontaktu s lidmi, kteří tady zrovna nebyli? Moderní technologie natolik sblížila a propojila svět, až ho vlastně rozdělila.

Po probuzení dostal svůj vlastní mobil a byly mu vysvětleny všechny jeho funkce. Naučil se používat pouze posílání zpráv a telefonování, víc toho nepotřeboval. Někdy ani to málo ne. Běžně se mu stávalo, že nechal mobil na stole i několik dní vybitý a vůbec ho to neobtěžovalo.

"Mamí, dívej, letadlo!" volala holčička vedle něj. Stála na sedačce čelem k oknu a ukazovala prstem na bílou čáru na obloze.

"To je úžasné, zlatíčko," dostalo se jí nezaujaté reakce. Matka holčičky si něco prohlížela ve své vlastní svítící krabičce a vůbec nevěnovala dceři pozornost.

"V takovém jsme letěli, když jsme byli u moře, že?" pokračovalo dítko.

"Uh-huh."

"A bylo tááák velké!"

"Přesně tak..."

"A ty lešušky byly moc milé."

"Jessico, sedni si a přestaň vykřikovat na celý autobus," napomenula ji matka a na okamžik vzhlédla. Dívenka poslechla, sedla si a zamračeně se dívala před sebe, kopajíc nohama dopředu a dozadu. Steve se pousmál. Jednání ženy se mu vůbec nelíbilo, ale kdo byl, aby ji soudil?

Vytáhl z kapsy skicák a tužku a položil si ho na koleno tak, aby na něj viděla i malá Jessica. Chvíli mu nevěnovala pozornost, ale když začal rychlými tahy kreslit plyšového medvídka, zpozorněla a zvědavě jeho počínání.

"Páni," vydechla tiše a upřela na něj své velké hnědé oči. Steve si uvědomil, že mu přípomíná Tonyho, když vidí něco, co ho absolutně zaujalo. Tiše se nad tím uchechtl.

"Moc hezky malujete," zašeptala.

"Děkuji," mrkl na ni, dodělal detaily v medvědově tváři a papír opatrně ze skicáku vytrhl a podal jí ho. Překvapeně zamrkala, otočila se nejdříve na matku, ale ta jim nevěnovala sebemenší pozornost. Nakonec si papír vzala, tvář se jí rozzářila upřímným, šťastným úsměvem.

"Děkuji. Je nádherný. Mami, dívej, ten pán mi nakreslil medvídka!"

"To je úžasné, zlatíčko," zopakovala žena nezaujatě.

"Kde jste se to naučil?" vyzvídala dál ta malá. Autobus zastavil na kraji cesty, spolu s ostatními auty a okolo nich se prohnal hasičský vůz. Steve přivřel oči, vůz houkal hrozně hlasitě, až ho v uších bolestně píchlo.

"Sám, doma. Kreslím už od malička," odpověděl dívence a znovu se usmál. Postřehl, že jim její matka už věnuje alespoň minimální pozornost. Koutkem oka se na něj podívala a prohlédla si ho, netvářila se nadšeně.

"Malujete i vodovkama?"

"Jen tužkou," mrkl na ni. "Co ty, maluješ ráda?"

"Moc! Hlavně ve školce, tam malujeme každý den! A mamka si každý můj obrázek schovává, viď že jo?"

Znovu se otočila na matku, která na chvíli sklonila mobil a přikývla. "Samozřejmě. Všechny je mám v šuplíku."

Steve slyšel její tep, malinko se zrychlil. Lhala a Steva to vlastně ani nepřekvapilo. Vzpomněl si na svou matku. Ta si opravdu každý jeho obrázek schovala. Když zemřela, našel pod její postelí starou krabici a ta byla plná jeho výtvorů. Nikdy žádný nevyhodila. Vzpomínal si, že když mluvil, ona ho opravdu poslouchala. Neodpovídala mu pouze naučenými frázemi, jako to dělala tato žena. Doba se nakonec přece jen neskutečně změnila.

"Pojď, vystupujeme," zavelela žena najednou, popadla Jessicu za ruku a šla s ní ke dveřím. Dívenka mu zamávala, usmála se jako sluníčko a ještě jednou mu poděkovala za obrázek. Když se za nimi dveře zavíraly, Steve slyšel její matku, kárala ji, aby nikdy nemluvila s cizími lidmi. Potlačil vlastní štiplavé myšlenky, schoval skicák a vyhlédl z okna. V dálce viděl šedý kouř stoupající k obloze.

Vystoupil o čtyři zastávky později a vydal se domů. Pomalým krokem procházel okolo přeplněných popelnic, lidí, kteří neustále někam spěchali a stánků s rychlým občerstvením. V nose ho štípal pach kouře a čím blíže byl domovu, tím silnější ten pach byl. Zároveň slyšel hučení hasičské hadice, pokřikování lidí a vzdálené praskání ohně. Už teď litoval toho chudáka, kterému shořel byt. Zároveň ho napadlo, jestli nenechal otevřené okno. Požár musel být poblíž jeho bytu a pokud se kouř a saze dostaly dovnitř, bude to u něj smrdět jako v udírně.

Vyšel zpoza rohu a ohromeně shledal, že to byl právě jeho a sousední byt, který hořel.

_________________________
Vítám vás u nové povídky. Po těch pár letech, co jsem nepsala, jsem se s nadšením vrhla do tohohle nápadu a upřímně doufám, že ho dotáhnu do konce. Fanfikci jsem nepsala už opravdu dlouho a myslela jsem, že to ani nikdy neudělám, ale moje láska k Tonymu a Stevovi je očividně silnější.

Povídka bude pravděpodobně docela dlouhá, už teď mám napsaných deset kapitol a stále nejsem ani v polovině, takže se máte na co těšit, jste-li taky fanoušky Stony!