Actions

Work Header

Pouta života

Chapter Text

„Připravený?"

Harry přikývl. „Ano, pane."

Pán zla se na něj v odrazu zrcadla usmál. „Výborně."

Ruce položené na ramenou jako by vůbec nic nevážily. Přes čerstvě zastřižené vlasy cítil na temeni jeho teplý dech. Na moment zavřel oči a aspoň na chvíli se tak nemusel dívat na svou perfektní kopii. V jizvě mu škubalo ale ani nemrkl. Ještě před půl rokem by sevřel čelist, když stisk na jeho ramenech zhrubl.

„Snad nejsi unavený?" zeptal se starostlivě hlas nad ním.

Harry otevřel oči a na Pána zla za sebou se skrz odraz pousmál. „K smrti, pane."

Tlumený smích a svižný pohyb hůlky. Flakón přitisknutý ke rtům. Puch.

„Vypij to," pošeptal mu hlas do pravého ucha.

Poslechl. Zaklonil hlavu a nechal ji ležet na hrudi v slavnostním hábitu za sebou. Pootevřel ústa. Odporná tekutina mu pomalu vtekla do úst a on pohmožděným hrdlem polykal, jak nejrychleji dovedl. Byla by to ironie, kdyby se zrovna teď utopil. Lektvar ho celou cestu dolů pálil a když dorazil do žaludku, zabublalo to.

„Hodný Harry," pochválil ho, když byla lahvička prázdná.

Harry narovnal hlavu a zatřásl s ní. Myšlenky v hlavě se mu daly do šíleného shonu. Těkal očima ze strany na stranu a levé víčko mu začalo cukat. Zhluboka se nadechl a přitiskl si na neklidné oko prsty. Přinutil ty blázny ve své hlavě, aby se zklidnili a vrátili se do běžných kolejí.

„To bylo nějaké silné, pane," podotkl a pozoroval, jak se Pán zla ušklíbl, zatímco pokusně levitoval lahvičku na vyřezávaný stolek pouhým pohledem.

„Dva doušky nebo všechno," pokrčil rameny s očima stále upřenýma na vznášející se flakón. „Zas až takový rozdíl to není."

„Aspoň už nebudu potřebovat kávu," zažertoval Harry. Směs lektvarů, která mu kolovala žilami, by na nohou udržela i mrtvého. Stejně jako Averyho káva. Nemohl mu upřít, že byla skutečně tou nejlepší, jakou v životě ochutnal.

Pán zla se znovu zasmál, ale pak jeho výraz zvážněl.

Harryho srdce začalo okamžitě bušit rychleji a myšlenky se zase chtěly rozutéct. Přinutil je všechny zpomalit a se zadrženým dechem čekal, co bude dál. Když přešlápl na měkkém koberci, měl chodidla jako v ohni a jeho malíčky se smáčkly ve špičkách bot. Teda…

„Budeš mi chybět, Harry," pronesl Pán zla, jako by tomu sám nemohl uvěřit.

Na moment se svět kolem nich zastavil. Dívali se na sebe přes zlatě zdobené zrcadlo a na chvíli, na malou chviličku, Harry cítil, jak něco uvnitř něj bude vždy Pánu zla patřit. Začaly ho pálit oči. Zamrkal, a bylo to pryč.

Nervózně se zasmál. „Nemůžeme to zrušit. Všichni už jsou tady nebo na cestě. Viděl jste tu kupu darů, co máte v jídelně?" ukázal palcem směrem ke dveřím s těžkými fialovými závěsy.

Vážný výraz byl tentam. „Harry!" zasmál se vysoký muž hlubokým smíchem. „Ty můj hlupáku…" zavrtěl hlavou. „Ty jsou přeci pro tebe!"

„Pro mě?" zarazil se Harry a nakrčil obočí. „Tomu nerozumím, pane, je to přeci vaše slavnost!"

„Ano, ale víš, co je dnes za den?"

„Ne, pane," zavrtěl hlavou. „Bohužel jsem ztratil pojem o čase velmi brzy po mém příchodu."

„Ach jistě," odmávl to Pán zla jako malou mouchu. „Dnes je třicátého prvního. Července." Dodal a s potěšeným úšklebkem pozoroval, jak to všechno Harrymu dochází.

„Ehm, pane," řezavě si odkašlal. „Ne že bych chtěl být nezdvořilý, ale co s těmi dary bude? A od koho jsou? Víte," rychle dodal, „na programu mám důležitější věci než rozbalování."

„Naprosto s tebou souhlasím. Pravděpodobně to necháme na ostatních, aby se mohli po hostině nějak zabavit."

„Děkuju pane." Sklonil hlavu a několikrát prohnul nohu, aby uvolnil ztuhlé koleno. Hlasitě v něm luplo. „Jen buďte prosím opatrný. Nikdy nevíte, co by tam mohlo být."

„Ach Harry," potěšeně naklonil hlavu a otočil ho k sobě. „S tím přeci počítám. Proč si myslíš, že to budou dělat ostatní? A bylo by opravdu zvláštní, kdyby mezi všemi sedmdesáti třemi balíčky nebyl alespoň jeden krásně prokletý, že?"

„Sedmdesát tři?" vydechl Harry překvapeně a vzhlédl. Kolem rudých očí se vytvořily drobné vějířky vrásek.

„Ano, zdá se, že ani tvá nepřítomnost spoustu lidí nezastavila v gratulacích. Snad nejsi překvapený?"

Polilo ho horko ale nevšímal si toho. „Nikdy jich nebylo tolik," bránil se Harry. „Ani loni! Loni jsem jich měl pět!"

„Nesmysl," převalil na jazyku Pán zla. Sykavky podrážděně protáhl. Dlouhými prsty přejel Harrymu po tváři, sjel mu pod bradu a zvedl ji tak, aby lépe viděl Harryho výraz. „Mí lidé jen zrušili poštovní embargo, které na tebe jistý ředitel vyhlásil. Nic těžkého," stiskl rty. „Jen pár kleteb tam a povzbudivých slov tady a bylo to."

Harry na něj zůstal zírat. V jizvě mu pulzovalo čím dál silněji a rychleji. „Chcete," zalkl se. „Chcete říct, že mi celé ty roky lidé posílali dárky?"

„Můj Harry," povzdychl si měkce Pán zla. „Jistěže ti posílali dárky. A dopisy. Přání k narozeninám, k Vánocům, kondolence pro tvé rodiče. Stovky a stovky dopisů. Dokonce i Šedý uvažoval o tom, že ti něco letos dá! Zřejmě jsi na něj udělal dojem."

„Ale, vždyť já jsem nikdo!" namítl Harry. A Šedý mu už dárek dal. Ujištění… nebo to snad bylo rozhřešení?

„Ano, to jsi," souhlasil s ním pevný hlas, a přesto se mu podařilo znít konejšivě. „Jenže ostatní to neví. Celou tu dobu věří, že jsi někdo. Ale neboj, brzy jim to dokážeme."

Přikývl. „Ano, je načase, aby si to uvědomili." Sklouzl pohledem na stranu a zatnul pěsti.

„Harry? Můj Harry, copak je?"

Harry zavrtěl hlavou a podíval se zpět na děsivý obličej s hadími nozdrami a červenýma zešikmenýma očima bez jediné řasy. „Měli to čekat. Škoda, že to jejich zmatené pobíhání neuvidím."

Pán zla se pousmál a přivinul ho k sobě. „Ještě si to můžeš rozmyslet. Má nabídka stále platí," pošeptal mu měkce.

Harry nechal své tělo uvolněné a vdechoval kombinaci pižma a dřeva. Kdyby se ta vůně jmenovala Zapovězený les, naprosto by to chápal. Dlouhé prsty se mu probíraly vlasy, zatímco ho druhá ruka objímala kolem zad a palcem ho hladila po jedné z jizev na zádech. Zachvěl se.

„Neboj se Harry. Všichni zaplatí. Neměli si dovolit na tebe všechno hodit. Postarám se o to, aby zapomněli, že je měl Zlatý chlapec zachránit."

Harry, stále přitisknutý k hrudi přikývl. „To je dobře." Se zavřenou pusou zívl. Už ani předávkování nefungovalo tak dobře, jako dřív. Vyvrátil hlavu, aby vzhlédl, a ostrá bolest mu projela podél celé páteře. Na moment křečovitě sevřel půlky a zkroutil prsty u nohou. „Pane?"

„Ano, Harry?"

Žaludek se mu stáhl a Harrymu bylo příšerné vedro. „Prosím, nezapomeňte na ten slib."

Stisk kolem něj zhrubl. Jako když Nagini svíjí smyčky kolem svého člověka. „Jak bych mohl? Dokud ty dodržíš svoji část dohody, nemám důvod rušit tu svou."

„Jistě, pane. Nebojte, já to dodržím," ubezpečil ho Harry stále v pevném objetí.

Pán zla ho od sebe odstrčil na délku paží. „A ještě jednou mi řekni, co přesně máš udělat?"

„Zemřít." Ze rtů mu to sklouzlo snadněji než výdech.

„Výborně. A Harry?"

„Pane?"

Špičky delších a ostřejších zubů se ve světle svící zaleskly. „Všechno nejlepší k narozeninám."

Polkl a usmál se. „Děkuji pane."

Pán zla odstoupil a vzal malou černou krabičku ze stolku, na kterém stál odlevitovaný flakonek a sada nožů. Podal ji Harrymu.

Obezřetně ji přijal a nejistě zatáhl za tmavě rudou stužku. Ta se lehce odvinula a pomalu se snesla k zemi. Odklopil víčko a tam, na tmavě zelené podušce ležela nádherně zdobená jehla. Její hlavička byla ve tvaru drobné hadí hlavy, která vypadala, že spí. Harry po ní opatrně přejel prsty a podíval se na jejího dárce. „Nevím pane, co říct."

Mávl rukou ve štědrém gestu. „Neříkej nic, i když děkuji by stačilo."

Olízl si rty. „Děkuji pane."

Pán zla přikývl a vzal krabičku Harrymu z upocených rukou. Vyjmul jehlici z podušky a přistoupil k Harrymu blíž, aby mu upravil zlatou vázanku z širokého pruhu látky. Harry nadzdvihl hlavu a nechal ho naaranžovat látku dle jeho představ. Ucítil ostrou bolest v prohlubni pod krkem, ale ani necukl.

Pán zla odstoupil a spokojeně si své dílo prohlédl. „Teď je to dokonalé."

Harry počkal na pokyn a pak se otočil k zrcadlu. Opravdu dokonalý byl. Tmavě zelený hábit, zlaté lemování, vesta, košile i vázanka a jeho zeleně zakouzlené oči za černými obroučkami známých brýlí, to vše spolu krásně ladilo. Drobný zlatý hádek byl v záhybech vázanky skoro neviditelný, dokud se Harry nepohnul a v hádkovi se neodrazil plamen voskovic.

Vypadal perfektně. Hodiny odbily tři čtvrtě na dvanáct. Jizva mu začala pulzovat ještě rychleji. Roztřeseně se nadechl a narovnal ramena.

„Můj Harry, tam venku nebudeme mít dost času," řekl Pán zla spěšně. „Jen," zaváhal a obličej se mu roztáhl v tom nejširším úsměvu, „sbohem."

Harry se pousmál. „Sbohem, pane. A hodně štěstí." Nechal se naposledy obejmout a otočil se zpátky k zrcadlu. Slyšel klapnutí dveří, jak Pán zla odešel. Bude to jen otázka minut, než pro něj přijdou. Ostrá bolest mu projela celým pravým bokem a on se celý zkroutil. S rukama přitisknutýma pod žebry se nutil pomalu vydechovat. Ve své mysli ji z většiny zablokoval a když už z ní zbylo jen slabé pulzování, narovnal se. Ještě chvíli musí vydržet, a bude klid. Žádná bolavá játra ho už trápit nebudou.

Naposledy zkontroloval svůj odraz. Podrážděně si všiml, že vypadá ještě bledší, a ještě k tomu je celý pomuchlaný a orosený potem. Upravil si lemy hábitu a srovnal ho, aby mu přesně seděl na ramenou. Kapesníkem si opatrně otřel čelo. Když měl tu možnost, chtěl odejít s důstojností. A v tom se s Pánem zla shodli. Jejich cíl byl stejný a mohli na tom pracovat společně. Jeho pán chtěl zabít důstojného soupeře a Harry… mimoděk si urovnal manžety hábitu, aby opravdu zakryly zápěstí. Konečně může zemřít, konečně přišel jeho čas. A když už to má jisté, proč nechtít trochu luxusu a pozlátka?

Ještě jednou si uhladil hábit, rozčepýřil vlasy a usmál se na sebe. Brzy se připojí k panu Ollivanderovi, k Siriusovi, k Cedrikovi, k tátovi i k mámě. Jen ještě perfektně sehrát svou poslední úlohu.

Zlatý chlapec musí zemřít.

Chapter Text

 

Tráva mu s každým krokem zašustila pod nohama. Letní noc byla příjemně chladná a on zhluboka nasával každičký doušek vzduchu, který mohl. Díval se vzhůru na pomrkávající hvězdy. Temné postavy okolo to nejspíš vnímaly jako hrdé gesto, známku posledního vzdoru, ale pro ěnj to byl jen malý bonus. Bylo fajn mít možnost zachovat si tvář. Ne. že by si zrovna připadal jako patnáctiletý kluk se zářnou budoucností před sebou. Zabránil hořkému úsměvu vkrádajícímu se na tvář. Spíš se cítil jako stařec, který se nemůže dočkat setkání se starou známou. Šestnáctiletý stařec. Má narozeniny.

Bez potíží procházel davem smrtijedů do samotného středu. Všichni mu odstupovali z cesty a on byl rád, že už nekulhá. Pán zla stál na vyvýšeném prostranství Harrymu připadal jako nejmocnější muž na světě. Přál by si, aby mohl být v příštím životě jako on. Stejně mocný, stejně svobodný, nezodpovídající se nikomu. Pět metrů od něj se zastavil. Když Harry viděl malý náznak úsměvu, zalila ho vlna tepla. Zvládl to udělat přesně tak, jak si naplánovali.

Podívali se na sebe ve vzájemné shodě. Oba věděli, jak dnešní noc skončí a oba se na to těšili. Harry klidně stál a cítil, jak mu žilami kolují koňské dávky lektvarů držící ho na nohou. Byl vyčerpaný a začínalo ho bolet břicho. Naštěstí to nebude trvat dlouho.

S lehkým zájmem pozoroval dění okolo sebe. Pán zla pronášel plamennou řeč o konci útisku čistokrevných a o nové éře pravých kouzelníků. A zaměřil se zejména na symbol smrti Zlatého chlapce jakožto počátku toho všeho. Harrymu to znělo dobře. Všechno, co slyšel, dávalo z jistého úhlu pohledu smysl. Tedy, kromě těch hloupostí o podřadnosti mudlorozených, ale se kterým člověkem se dá souhlasit naprosto ve všem? Navíc, jestli to dnes klapne, Hermiona bude v bezpečí. O to se postaral.

Zbytek proslovu Pána zla byl pro něj jen jakýmsi bzučením v uších. Zvedl oči k obloze, pousmál se. Nikdy si neuvědomil, jak jasné hvězdy jsou. Rozhlédl se po anonymním davu. Možná pět set kreatur, možná víc. Dostavili se i ti, kteří na své Temné znamení teprve čekali. Všichni mohli vidět triumf svého pána a společně s ním tak vejít do nové, zářivější doby.

Nejblíž k nim byl Vnitřní kruh těch nejvěrnějších přívrženců. A u nich stejnorodost plášťů a masek rozhodně nebyla Harrymu překážkou. Většinu z přítomných poznal. Některé prozradilo držení těla, rodový prsten nebo oči. Přišlo mu zvláštní, že si je pamatoval, ale na druhou stranu… Strávili spolu dost času, ne?

Jen jeden člověk, stojící v přední řadě nalevo od něj, Harryho za dobu jeho pobytu ani jednou nenavštívil. Ale to, jak stál a i ty jeho tmavé oči, to znal Harry moc dobře. Ten muž raboval jeho mysl tolikrát, že by si je dovedl vybavit líp než jeho vlastní. Snape. Jak to, že ho do teď ještě ani jednou neviděl? A kdo se o to postaral? Pán zla? Brumbál? Nebo už ho měl tak plné zuby, že ho nechtěl ani vidět ani mučit?

Tři týdny mučení kalendářního času. Bylo těžké uvěřit, že je pořád čevenec. Připadalo mu směšné, že jediné, na co smrtijedi využili obraceč, bylo jeho mučení. Jak dlouho byl v Pevnosti? Těsně před tím, než ho ostříhali pro tohle představení, měl vlasy dlouhé po ramena.

Díval se na Snapea. Nepotřeboval hodiny nitrobrany, aby věděl, co se učiteli teď honí hlavou. Zmatek, strach, usilovná snaha něco vymyslet. Harrymu ho bylo zvláštně líto. Na rozdíl od něj neměl v plánu tento večer přežít a oslavovat s Pánem zla. Nezáviděl netopýrovi ani rozhovor s Brumbálem, který bude s určitostí následovat. Oznámení řediteli, že je Chlapec-který-přežil mrtvý, nebude odměněno citrónovým dropsem.

Mělo by ho potěšit, že se ho Snape snaží zachránit, ale nic takového nepřipadalo v úvahu. Oddálil by Harryho zasloužený odpočinek. A to nemohl dovolit. Snažil se mu pohledem říct, ať se do toho neplete. Harry nemůže Vy-víte-koho porazit. Nikdy nemohl. Snape nesmí zasahovat! Doufal, že ho pochopí. Sice za celých pět let Harryho nepochopil ještě ani jednou, ale naděje umírá poslední, že?

 

 

xXx

 

 

Severus stál vedle svých kolegů a s hrůzou šplhající po páteři pozoroval scénu před sebou. Pán zla stál uprostřed a užíval si svůj triumf. Naproti němu Potter. Vypadal jinak. Měl výraz, který Severus viděl jen jednou. V jeho vzpomínkách, když v Tajemné komnatě popisoval té mladé Weaslleyové cestu ven s baziliščím jedem v žilách. Přijetí, smíření a odhodlanost dotáhnout vše do konce.

Byla by sebevražda ho zachraňovat. Musel by se dostat k Potterovi a potom přes všechny Smrtijedy za hranice protipřemisťovací bariéry. A to ani nepočítal Pána zla. Jeho pozice špeha by byla zničena. Nenápadně si otřel zpocené dlaně do pláště a cítil, jak mu srdce bije rychleji a rychleji. V ústech měl hořkou pachuť a on na moment zavřel oči. V uších mu hučelo. Zakázal si poddat se tomu bílému, oslepujícímu vzteku. Vzteku na Brumbála. Na Pottera. Kvůli Potterovi ohrozí vše, na čem dosud pracoval. Kvůli Brumbálovi se už teď cítil provinile za své jisté selhání.

Severus poznal, že se ten kluk chystal zemřít. Viděl ten výraz už tolikrát. Kolik lidí zemřelo v jeho rukách s tímto výrazem? Když se zaměřil na jeho obličej, rozpoznal vliv pozornost odpuzujícího kouzla. Opatrně a nenápadně rozpletl jeho vlákna tak, aniž by upoutal číkoliv pozornost. Poté narazil na další, která měla za úkol maskovat a upravit vzhled. Překvapilo ho, jaké množství jich bylo umístěno na jeho oči.

Po jejich odstranění se díval do očí někoho jiného. Byly tak světle šedé, že vypadaly, jako by zářily. Zadoufal, že snad na Potterově místě je někdo jiný. Někdo, kdo se za toho kluka jenom vydává, ale nebylo to tak.

Pán zla dokončil svůj proslov a nyní slavnostně předal Potterovi měšec galleonů. Nevypadal, že by se do něj vešlo více než dvacet zlatých mincí, ale výšivka kolem jeho otvoru poukazovala na práci zaklínačů. Mohl by tam být milion, a stále by vypadal poloprázdný.

Severuse zamrazilo v zádech. Znal tuto tradici, tisíckrát jí byl svědkem. Za každou minutu, kterou chtěl Smrtijed s obětí strávit, musel zaplatit. Když oběť zemřela, peníze byly převedeny na konto Pána zla, ze kterého byly financovány některé akce. Severus nepředpokládal, že by Pottera nějak šetřili. Za tři týdny se toho dalo hodně stihnout.

Potter si od Pána zla převzal váček a poděkoval mu pevným hlasem s jemnou, zdvořilou úklonou. Styl, jakým se Potter vyjadřoval, ho zarazil. Protahoval samohlásky s lehkým důrazem na sykavky a zněl, jako by mu celý svět klečel u nohou. Jak se jim ho povedlo, tak rychle převychovat?

Zbláznil se! Ne... Možná že šílený byl, ale jiným způsobem. Svým vystupováním se vysmíval všem Smrtijedům. V drahých, na míru šitých šatech byl zosobněním elegance, která by se měla dědit jen v těch nejčistokrevnějších rodinách. Každé jeho gesto, každý jeho krok vyzařoval sebedůvěru, moc. Se staženým žaludkem si Severus uvědomil, na co se dívá.

I když to byla Potterova poprava, choval se, jako by byl králem a ti okolo jen póvlem u jeho nohou. Byl více než oni a dával jim to najevo. Nešlapal bosou nohou na spícího hada. Ne, on tančil dupáka v jejich hnízdě. A to by se za šílenství považovat dalo.

Po měšci zlata následoval zářivě zelený kámen. Stejné poděkování, úsměv a úklona. Severus tušil, co ten kámen znamená. Byl cenou trofejí Pána zla, jednou z jeho nejmilovanějších, a to právě kvůli té barvě.

Přesto se stále soustředil a rozplétal jedno kouzlo obalující Pottera za druhým. Odkrýval vrstvu za vrstvou. Až spatřil tvář, která už nebyla dědictvím Jamese Pottera. Četné zlomeniny kostí obličeje a jejich rychlé, leč odborné zhojení změnilo celkový výraz obličeje. Propadlé tváře a oční důlky dávaly najevo, že jeho tělo už nemá více sil. K tomu byl extrémně hubený. Hubenější než kdy dřív. Uvědomil si, že ten obličej kdysi znal. Vpíjel se do těch šedých očí a snažil se rovzpomenout na mlhavou vzpomínku.

Ten, na koho se díval, už vůbec nebyl Potterovic kluk.

Rozbušilo se mu srdce a polil ho ledový pot. Krve by se v něm nedořezali, jak si vybavoval čím dál víc. Ach bože, musí něco udělat. Hned! Už nakračoval, když ho Potterův pohled zarazil. Zastavil ho. Protože to byl jasný rozkaz. Zůstaň! Nepleť se do toho!

Severus hořce polkl. Ten malý zmetek. I teď si hrál na hrdinu. Raději by zemřel než... Než co? Než by utekl? Prozradil špeha? Žil? To je ono... Ten kluk se chystá umřít. A zároveň chce ochránit a možná i posílit Severusovu pozici u Pána zla. Že by byl tak uvědomělý? Že by se v něm tolik spletl?

Jen na moment zavřel oči. Pod tíhou svého rozhodnutí ani nemohl dýchat. Nechá ho umřít. Navzdory vině, která mu ležela na hrudi, se na stojícího chlapce podíval. Ten mu pohled opětoval s definitivní silou. Snažil se mu pomoct aspoň tak. Dodat odvahu, snad prokázat trochu podpory, že není sám. Sám... Ten kluk byl sám vždycky a všude. Vztek na tu nespravedlnost znovu vzkypěl, ale jeho srdce bylo sevřené bolestí. Tohle si ten chlapec nezasloužil.

Severus se díval do těch očí a věděl, že kolovrat osudu se dotočil. Jeho vlákna se spletla v tomto okamžiku smrtící kletby. A Severus poznal, že s tím nesmí bojovat. Visel na těch očích a jen krátké rozšíření zornic ho upozornilo na dvě osudná slova.

Pán zla vyslal kletbu.

Avada Kedavra, stejně zelená jako kámen v ruce Chlapce-který-přežil-aby-zemřel-dnes, se vpila do jeho hrudi a stříbrné oči zhasly. Severus zíral na Harryho tělo. Cítil hořkost vzadu v krku, která hrozila přerůst vzlyk. Ne... To nemůže být konec. Jásot jeho kolegů ho probral. Teď si nemohl dovolit slabost, na tu bude čas zítra, pozítří i celý zbytek života.  

Přidal se s nadšením k oslavám ostatních. Dnes zemřel Harry Potter. Kdy jindy slavit než dnes? Ráno se tato zpráva roznese po celé Anglii a večer o ní bude vědět celý svět. Setkal se s pohledem Pána zla, arogantně se pousmál a poklonil se. Dnes v noci prošel zkouškou, ať byla jakákoliv. Nezasáhl do Harryho popravy a tím dokázal svou věrnost. Pro větší dobro cokoli, i kdyby ho to mělo zabít. Tak to bylo celý jeho život. Přesto znovu a znovu kontroloval jeho tělo a doufal, že se najednou pohne.

 

 

 xXx

 

 

Profesor Snape se tvářil jako by místo Harryho viděl ducha. Přímo z něj cítil potřebu ho popadnout a odvést pryč. Potlačil nutkání zavrtět hlavou. Po tolika letech nevraživosti by byl Snape stále ochoten pro něj obětovat všechno. Snažil se mu říct, ať se ani nehne, ať ho ani nenapadne zasahovat.

Když si od Vy-víte-koho bral svůj výdělek v podobě zlata, věděl, že drží v ruce malé jmění. Snažil se tvářit jako král světa. Vzpomínal na všechny ty chvíle, kdy měl chuť praštit Draca Malfoye za jeho nabubřelé chování. Vybavoval si způsob, jakým se Lucius a ostatní čistokrevní pohybují. Pečlivě se snažil napodobit styl, jakým Tom Raddle mluvil v Tajemné komnatě. Využíval vše, co se dozvěděl během svých výchovných lekcí s Pánem zla, a v praxi to aplikoval dokonale.

To vše vzal dohromady, promíchal a promítl do každého póru svého těla. Obalil se představou čistokrevnosti a elegance jako pláštěm a podle výrazu Vy-víte-koho věděl, že uspěl. Neopustí tento svět jako troska. Tedy, nenechá svět, aby si to o něm myslel.

Snape se na něj díval. Harry by nevěřil, kolik smutku dokáže jeden pohled vyjádřit. Zaslechl začátek toho nejkrásnějšího kouzla na světě a pousmál se.

"Avada Kedavra!"

Sevřel zelený kámen pevně v ruce a zadržel dech. V momentě, kdy se ho zelený paprsek dotkl, málem začal křičet. Ale spíše překvapením než bolestí. A úlevou. Bylo to tady. Každá vteřina se zdála neuvěřitelně dlouhá. Cítil, jak se kletba šíří jeho tělem, obaluje každý jeho orgán, proniká každičkou buňkou a ruší každé kouzlo, na které po cestě narazila. Nebolelo to. Jen to hřálo. Když Avada dosáhla k jeho očím, svět zčernal a vzápětí už nevnímal nic.

To, co následovalo, bylo peklo. Přestože by měl být na bolest zvyklý, pocit natahování na skřipce a stlačovaní do malé kuličky zároveň byl tak nový a jiným způsobem bolestivý, že nevěděl, jestli se má smát nebo křičet.  Nevěděl, co dělat dřív, ale pro obě možnosti se musel nadechnout. A to byla chyba. Jeho plíce naplnil těžký, zelenošedý dým a Harry se místo plánovaného smícho-křiku začal dusit a kašlat.

Předklonil se a opřel se o kolena ve snaze alespoň trochu plicím ulevit. Bezmyšlenkovitě strčil zelený kámen do kapsy a rozhlédl se kolem sebe. Zjistil, že stojí na podlaze uprostřed jakéhosi křídou nakresleného pentagramu.

Asi to bylo předsálí pekla. V nebi by se takhle strašně určitě necítil. Měl pocit, že za chvíli snad z nedostatku kyslíku omdlí. Narovnal se a snažil se ignorovat mžitky před očima. Neprominutelná zrušila všechna kouzla, která ho dosud držela v chodu. Což je zvláštní, vzhledem k faktu, že je mrtvý.

Kašlal stále víc a jen stěží se udržel na nohou. V kouři rozpoznal nějakou postavu. Když se dým rozplynul dostatečně, spatřil kašlajícího Severuse Snapea se zarudlýma očima. Takže buď jsou mrtví oba, nebo ho Snape zachránil. Nevěděl, co je horší.

„Kurva Snape, c – cos proved?” vyrazil ze sebe horko těžko Harry těsně předtím, než omdlel.

 

Chapter Text

 

Šestnáctiletý Severus Snape se zvedl ze země a oprášil si ruce od křídy. Kriticky si prohlédl své dílo na podlaze malé ošuntělé koupelny, a když ho uznal za dostatečně perfektní, chopil se stříbrného nože a začal latinsky zaříkávat a vyzývat osud tak, jak o tom četl ve staré knize, která ležela vedle něj v umyvadle se skvrnami od rzi. Tento rituál potřeboval jen jeho vlastní krev a krevní magie byla ministerstvem nedetekovatelná, takže se nemusel obávat sovy z ministerstva, třebaže kouzlo samotné bylo na pomezí černé magie.

Společně s poslední větou, která by se dala přeložit jako „Osude, ukaž mi cestu“ se řízl do dlaně. Natáhl ruku nad střed pentagramu a nechal krev skapávat na zem. Odpočítal třináct kapek a odstoupil. Okamžitě se po kontaktu se zašedlými kachličkami začaly vařit, a jak se odpařovaly, šířil se z nich nazelenalý kouř.

I když se všechna krev už z podlahy vypařila, kouře přibývalo stále víc. Severus se snažil dívat do dýmu a objevit v něm nějaké vzory, které by mu ukázaly jeho budoucnost. Co ho čeká? Jak to s ním bude? Stane se Mistrem? Bude slavný? Bohatý? Úspěšný? Oblíbený? Bude mít rodinu? A co děti? Dvě nebo čtyři. Vynaleze nějaký důležitý lektvar. Bude uznávaným kouzelníkem a všem bude záležet na jeho názoru. Bude šťastný. A mohli by mít i kočku…  

Kouř už zaplnil celou koupelnu a on stále nic neviděl. Oči ho pálily a plíce se plnily kouřem. Rychle ale obezřetně obešel pentagram, co nakreslil, vlezl do vany a otevřel okénko obalené pavučinami nad ní. Ze svého místa ve vaně stále zíral do kouře, který se díky otevřenému oknu pomalu rozplýval. Už v něm něco rozpoznával. Byla to postava starce, skrčená, která se pomalu narovnávala.

Má to snad znamenat, že získá ztracenou budoucnost? Nebo snad, že bude sloužit, ale časem získá moc a postavení? A co znamená to, že se jedná o starce? Značí to věk nebo moudrost? Nevěděl. Ale obraz se projasňoval stále víc a on zjistil, že je to postava z masa a kostí. Vylezl z vany, obešel ho a podíval se do jeho tváře. Co je to za podivně dokonalou iluzi?

Byl to snad nějaký démon? To si přivolal do koupelny zplozence pekel nebo co? Ne… Vypadalo to určitě jako živý člověk, tedy spíše jako umrlec. Že by to kouzlo bylo tak dobré? Že by byl tak dobrý on? Odhadoval toho tak na padesát, šedesát let. Měl shrbená záda, i když bylo zřejmé, že stojí nejrovněji, jak může. Drahý zelený hábit vypadal, jako by visel na figuríně. Propadlé tváře, vystouplé oči za kulatými brýlemi, šedá, nezdravá kůže. Kašlal, jako by se měl zbavit plic a Severus by přísahal, že se ho může dotknout. Než však stihl natáhnout prst, upřely se na něj svítivé oči podlité krví.

Iluze se zhluboka chrčivě nadechla, jako by chtěla něco říct. Severus se nahnul dopředu, aby mu ani písmeno z důležitého poselství neuniklo. Místo očekávaných slov uslyšel jen dusivý kašel, jako by se iluze nadechla kouře. Potom ze sebe vyrazila něco, co znělo jako „Ku-vas nep“, a sesula se k zemi.

Severus na to zaraženě zíral. A kde je jeho zpráva?

Čekal, až se postava rozplyne zpátky v dým, ale ona tam jen tak dál bez hnutí ležela. Vteřiny ubíhaly a Severuse polilo horko, od hrudníku až ke konečkům prstů. Co se to děje?

Olízl si suché rty. Něco se strašně pokazilo. Vždyť se přeci nic nedozvěděl! A ještě tady musí uklidit, než přijde otec domů…

Povzdechl si a zastrčil si vlasy za ucho. Ta iluze dřív nebo později zmizí, nejspíš je to jen dlouhotrvající kouzlo… Mohl by ji schovat někam do skříně, dočasně. Ale co když se místo rozplynutí rozteče? Nemůže přeci dovolit, aby mu nějaký blivajz zničil věci! Mohl by ji strčit do popelnice, včera je vyváželi, tak by se to tam mohlo vejít…

Potěšený svým nápadem přešel k ležící postavě, aby ji zvedl a odnesl na dvorek. Když se dotkl chladné, i když stále lidské pokožky, ztuhl. Když mu došlo, co drží, rychle ucukl otíraje si ruce o kalhoty. Srdce mu bušilo až v krku a on nervózně polkl. Ruce se mu začaly třást. Potlačil chuť vyběhnout z koupelny, zamknout dveře a už se nikdy nevrátit. To by ale nic nevyřešilo.

Zůstal zírat na to na zemi. V hlavě měl úplně prázdno. Co teď? Je to živé nebo mrtvé? Živého by mohl odtáhnout ven do křoví a zavolat pomoc, že ho našel. Mrtvého… do popelnice. Schovat. Do pytle. Aby ho popelář nenašel, takže do pytlů… mezi další odpadky… Zatočila se mu hlava a do pusy se mu navalila kyselost. Ztěžka polkl. Ne. To nějak vysvětlí. Nechtěl nikomu ublížit, třeba to pochopí a nepošlou ho do…

Pošlou. Uvědomil si ztěžka. Ale co zvoral? Aspoň to kdyby věděl…

Takhle si to Severus rozhodně nepředstavoval. Když četl o tom rituálu, věděl, že se může stát hodně, ale mrtvého starce rozhodně nečekal. Vzrostl v něm vztek. Tolik práce ho to stálo a teď tohle! Takhle mu to celé zničit. Potlačil touhu do toho muže kopnout. Možná že chyba byla v provedení? Aby to mohl zkontrolovat, musel se dostat ke knize v umyvadle. A to by znamenalo překročit ležící tělo. A to se mu zrovna dvakrát nechtělo. Nebo… by to mohl vzít přes vanu.

Tak se už podruhé toho dne přistihl, jak stojí oblečený a obutý ve vaně. Pročítal to kouzlo, kontroloval nákres pentagramu, znovu překládal latinské části a nic. Kdyby zjistil, co zvoral, možná by mu to přeci jen prominuli! Pro každé slovo se snažil objevit další výrazy, které ho do té doby snad nenapadly, ale bez úspěchu.

Pohyb na podlaze odtrhl jeho pozornost od matčiny knihy. Takže není mrtvý! Možná mu může ještě něco říct. Třeba zmizí až po tom, co mu řekne tu zprávu, napadlo ho nadějně. Ale v tom případě ho bude muset udržet naživu… Kousl se do jazyka a pak rychle přešel k němu a klekl si vedle něj. Takhle zblízka vypadal mladší, možná na čtyřicet. Evidentně dýchal, ale to bylo vše, co mohl odhadnout.

Provedl několik diagnostických kouzel, která ho naučila Madame Pomfreyová. Byl to stoprocentně člověk. Podle všeho trpěl podvýživou a jeho životní síly docházely, což mohlo být způsobeno buď dlouhým, předlouhým životem, nebo předávkováním silnými povzbudivými lektvary, před kterými ho školní ošetřovatelka varovala po jeho kolapsu během příprav na zkoušky NKÚ.

To byl průšvih. Jelikož nevypadal na 150 let, tipoval ty lektvary. Ale pokud ho vyšťavily do sucha (a to doslova), je jen velmi málo způsobů, jak to zvrátit. Obnovení těchto sil by byl zdlouhavý a náročný děj, pro který nemá prostředky.

„Leda že bych...“ zamumlal nevědomky. Jeho pokoj byl přes chodbu. Rychlým krokem tam došel a sáhl po vlastnoručně uvařeném a vylepšeném životabudiči. V jisté fázi do něj přidal kapku své krve nasycené magií. Samotné nasycení bylo zdlouhavým a vyčerpávajícím procesem, ale takto připravený lektvar byl výborný pro rychlé doplnění sil.

Problémem však bylo, že magická esence v lektvaru byla Severusova, takže pokud ho dá tomu muži vypít, může zemřít na otravu cizí magií. Ale podle kouzel, kterými ho Severus vyšetřil, neměl žít dlouho. Takže buď vše anebo nic. A Severus stále ještě neznal svou budoucnost.

Muž v koupelně se zatím probral do zvláštního stavu deliria, ve kterém blábolil něco nesrozumitelného o pitomých nápadech a plnění povinností. Vypití lektvaru se bránil, dokud Severusovi nedošla trpělivost a zostra na něj nezavrčel, ať ho nesere, neplýtvá jeho časem a kouká vypít ten zatracený lektvar. Kupodivu to muže přesvědčilo a on už nekladl odpor. Měl pocit, že po polknutí lektvaru se mu začíná vracet barva, ale to si mohl pouze představovat. Zkontroloval jeho stav a s uspokojením zjistil, že jeho hodnoty už nejsou záhrobní.

Když diagnostické kouzlo zrušil, zjistil, že muž opět omdlel. Ne, tentokrát usnul. Odtáhl ho do svého pokoje, a přestože byl znepokojivě lehký, proklínal idiotské ministerské zákony zakazující mu většinu z kouzel. Když ho tam konečně dostal, litoval, že se do toho rituálu vůbec pouštěl.

Podíval se na spícího muže ve své posteli a zvážil situaci. Neměl prostředky, kterými by ho mohl vyléčit a ani to neuměl. Měl jít koneckonců teprve do šestého ročníku. Bez pomoci zemře a Severus se nikdy nedozví, co je jeho osudem. Ke Svatému Mungovi ho vzít nemůže, těžko by vysvětloval, kdo to je a odkud je. Ledaže by…

Rozhodl se. Otevřel okno a pronikavě zahvízdal. Naškrábal krátký vzkaz a připevnil ho k noze malé sovičce, která přiletěla dovnitř. Vypustil ji z okna a doufal, že dopis ke svému adresátovi dorazí co nejdříve.

Zatímco čekal na odpověď, nebo na pomoc osobně, přešel do koupelny, vyvětral zbytky kouře a prozkoumal pentagram. Pak se vrátil do pokoje, zkontroloval pacienta (stále naživu) a prošel znovu veškeré postupy rituálu, aby objevil chybu, které se musel dopustit. Ze studování staré knihy ho vyrušil zvuk zvonku.

Rychle seběhl ze schodů a otevřel dveře. Za nimi stála Madame Pomfreyová s těžkou kabelou v ruce.

„Dobrý den, děkuji, že jste –“

„Dobrý, dobrý,“ přerušila ho. „Psal jste, že potřebujete urgentně mou pomoc. Vy sám nevypadáte zraněně v žádném směru, tak mi koukejte vysvětlit, co se děje.“

„Nejde o mě,“ ustoupil ze dveří, aby mohla projít.

„O koho tedy?“ řekla, zatímco stoupala po schodech, kam jí Severus nasměroval.

„Jeden muž je ve velmi vážném stavu. Použil jsem to kouzlo, které jste mi ukázala a výsledky byly… černé.“

„Černé? Tak to by už teď mohlo být pozdě,“ popohnala ho.

V pokoji zamířila přímo ke svému pacientovi. Začala ho vyšetřovat pomocí diagnostických kouzel a čím více jich provedla, tím byla zamračenější. „Když jsem vám nabídla svou pomoc, neočekávala jsem, že ji využijete takovým způsobem,“ povzdechla si utrápeně. „Alespoň, že vy jste v pořádku.“

„Dal jsem mu povzbuzující lektvar s magickou esencí a pomohlo mu to. Tedy, neumírá tak rychle.“ Snažil se pomoci Severus.

Zatímco se přehrabovala v kabele, zeptala se ho: „Magická esence? A čí byla?“

„Moje.“

Přísně na něho pohlédla, než se vrátila ke kouzlení. „Uvědomujete si, pane Snape, jak je použití cizí magické esence nebezpečné?“

„Ano, pacientův stav se může po podání takového léku radikálně zhoršit, ne-li smrtelně,“ citoval jednu z knih. „Ale jeho stav byl alarmující, když ke mně přišel. V podstatě mi umíral před očima. Musel jsem to risknout.“

Stiskla rty a přikývla. „Co se mu stalo?“

„To nevím.“

„Kdo to je?“ zeptala se, zatímco do svého pacienta nalila jasně fialový lektvar.

„To nevím.“

„A jak se dostal do vašeho domu?“

Povzdechl si. „To nevím.“

Popuzeně vydechla. „A víte, chlapče, vůbec něco? V tomhle stavu nemohl jen tak přijít.“

„Dokážete mu pomoct?“

„Těžko říct. Má velkou rezistenci na lektvary. Ten lektvar, co jsem mu dala, na něj nemá vůbec žádný účinek. Popravdě, váš lektvar s magickou esencí byl snad jediný, který měl dost velkou sílu, aby mu alespoň trochu pomohl. Ale i tak, jestli se vzbudí, bude z něj mít dost velký bolehlav.“

Jestli, ne až. Pomyslel si Severus. Tohle není dobré.

„Měli bychom ho převézt ke Svatému Mungovi. Tam bude mít veškerou péči, kterou potřebuje,“ dodala a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

V Severusovi hrklo. Co když tam zjistí, že ho přivolal? Na vězení je ještě mladý…  „Ne, to prosím ne.“

Madame Pomfreyová si ho přeměřila. „Pane Snape, toto není žádná hra. Potřebuje odbornou pomoc, a to co nejdřív.“

Severus frustrovaně vydechl a řekl první věc, co ho napadla: „Když ho dáte na takové veřejné místo, ještě to zhoršíte.“

„O čem to mluvíte?“

 „Ti lidé, kvůli kterým je v takovém stavu, ho tam najdou. Ale nemají nejmenší tušení, že je tady. Tady by ho nikdo nečekal.“

„Takže něco přeci jen víte?“ přeměřila si ho.

Severus polkl a přikývl. Musí přijít s něčím uvěřitelným a pravděpodobným. Hlavně opatrně… „Nemůžu říct detaily, ale hledají ho a na oficiální místa půjdou jako první. Každý s takovými zraněními bude pro ně podezřelým. To už bychom ho mohli zabít sami. Nevíte o jiném místě, kam by mohl jít?“ zeptal se nadějně.

Madame Pomfreyová se kousla do rtu a Severusovi jí bylo na moment líto. „Jestliže to musí zůstat tak utajené, není moc možností. Obsazená školní ošetřovna by přitáhla pozornost. Mohla bych ho vzít k sobě domů –“

„To ne!“ zarazil ji Severus. Jak by z něho dostal detaily ohledně toho, proč se rituál pokazil? „To nemůžu dovolit. Co kdyby vám ublížili?“

Zvláštně se na něj podívala a stiskla rty. „Pane Snape, oceňuji vaše obavy, ale pacient se bez péče neobejde. Proto jste mě i zavolal.“

„Ano, ale já na něj můžu také dohlížet, ne?“ navrhl nadějně. „Budu vám posílat zprávy o jeho stavu a dohlížet na to, aby bral všechny léky.“

Odvrátila se a podrobně si prohlédla ležící tělo na posteli. Severus cítil, jak se mu potí dlaně a utřel si je nenápadně do kalhot. Olízl si rty a tiše promluvil: „Tady má aspoň nějakou šanci na přežití. Tam venku ne. Prosím, nechte ho tu. Přísahám, že udělám vše pro to, aby byl v pořádku.“

Viděl, jak se narovnala v ramenou a sama pro sebe si přikývla. „Dobrá pane Snape, zkusíme to. Bude to ale náročné a budu od vás vyžadovat naprostou preciznost a spolehlivost.“

„Ano. Slibuju, že přesně takový budu,“ řekl a doufal, že není slyšet, jak má knedlík v krku.

„Zdravotní stav pacienta je vážný. Má spoustu čerstvě zaléčených zlomenin, trpí velkou podvýživou a hrozí mu selhání jak srdce, tak jater.“ Přešla rovnou do sdělování diagnózy. „V plicích jsou rezidua nějakých částic, snad z kouře. Jeho tělo bylo vystaveno příliš velké námaze po dlouhou dobu. Až se probudí, bude mít bolesti. Běžné lektvary mu ale nepomohou a u těch silnějších je velmi nebezpečné dávkování. Pokud,“ zdůraznila, „pokud bude mít příliš velké bolesti, zavoláte mě a já vyhodnotím situaci. Nebude to mít lehké.“

„A nemohly by mu pomoci nějaké mudlovské léky?“ navrhl nejistě Severus.

Madame Pomfreyová se zhrozila: „Tak to ani omylem! Nedovolím, aby se mu usmažil nebo udusil mozek! Nemluvě o dalších vedlejších účincích, které by z něho udělaly chodící lečo. Je s podivem, že se mudlové ještě nevybili…“

Zamyšleně se podívala na tmavě modrý lektvar, který držela v ruce.

„Bondy!“ přivolala svého domácího skřítka. „Přines kuřecí vývar. Silný.“ Ten s kývnutím zmizel.

Nalila lektvar ležícímu do krku a poručila chlapci kousajícího si ret: „Podejte mi pro něj nějaké oblečení.“ Sundala mu z nosu brýle a podala je Severusovi, když jí dával proužkované pyžamo. Severus si je od ní vzal a položil je mezi papíry na stole. Kouzlem pacienta převlékla jen stisknuté rty prozrazovaly, co se jí honí hlavou při pohledu na rozsah jeho zranění. Vzala do ruky pacientovo oblečení a ručně ho poskládala. Potom ho přehodila přes pelest v nohách postele a vrátila se ke své práci.

Bondy se neslyšně znovu objevil a v ruce držel misku polévky.

Madame Pomfreyová provedla další diagnostické kouzlo. A viditelně si oddechla.

„Jak na tom je?“ zeptal se Severus potichu.

Povzdechla si. „Jestliže to málo, co jsem udělala, pomohlo, tak má ten chudák ještě šanci. Ale to se ještě ukáže, podle toho, jak silný bude on sám. Kvůli vyvinuté rezistenci mu pomůže jen velké množství magie, a to velmi málo. A takové množství, které by mu pomohlo výrazně, by ho mohlo se stejnou pravděpodobností zabít. Naštěstí váš lektvar zafungoval. Zachránil jste mu život.“

Severus polkl. „To je dobře, že?“

Smutně se usmála. „Udělal jste dobře. Ale ještě uvidíme, jak na tom bude.“ Ztěžka si povzdechla. „Teď je to na něm. Jestli bude chtít bojovat.“

Převzala misku a podržela ji těsně nad pacientovým břichem.

„Ventriculo,“ zašeptala a Severus sledoval, jak se miska pomalu vyprazdňuje. Když byla prázdná, vrátila ji skřítkovi a jen se chvíli na chlapce dívala. Zdálo se jí, že už není tak bledý a že jeho dech je hlubší. Rozhodla se ještě s diagnostickými kouzly chvíli počkat, aby tělo stihlo nabrat sílu z vývaru.

Otočila se ke skřítkovi: „Bondy, třikrát denně, každý den sem přineseš dvě jídla z jídelníčku ošetřovny.“

Když viděla Snapeovo zdvižené obočí, řekla: „Nedivte se, také vypadáte, že byste potřeboval něco výživnějšího.“ Podala mu další tmavě modré lahvičky. „Každý den mu jednu dejte, nejlépe po jídle. Podporuje vstřebávání živin a nepůsobí přímo na organismus, takže by to mohlo pomoci. Je ale nutné, aby dobře jedl. Bohužel ho nemám víc a bude to nějakou dobu trvat, než získám od dodavatele další. Běžně bych požádala lékárny Svatého Munga, ale ty vyžadují dokumentaci případu a bez jeho jména to je nemožné.“

Severus přikývl. „Víte, možná bych ho mohl uvařit já…“

„Jste si jist? Je to náročný lektvar na úrovni OVCÍ.“

Narovnal se v zádech. „Za pokus to stojí. A několik náročnějších lektvarů jsem už zvládl.“

„Dobrá tedy. Jde o vyživovací lektvar. Ale pokud se vám to nezdaří, dejte vědět, a já se ho pokusím sehnat. Recept vám pošlu po Bondym ještě dnes.“

„To nemusíte,“ zarazil ji. „Mám ho v učebnici pro sedmáky.“

„Skutečně?“ podivila se.

„Ano, chtěl jsem mít trochu rezervu, když jsem studoval lektvary na NKÚ.“

„NKÚ? A jak jste dopadl?“

„Měl jsem Nad očekávání a druhý nejvyšší počet bodů v historii,“ řekl a pyšnost v jeho hlase nešla přehlédnout.

„Tak to vám gratuluji.“ Usmála se na něj. „Možná, že byste po škole mohl zkusit učňovství u Mistra lektvarů nebo dráhu v léčitelství. Znám pár lidí, s kterými byste si mohl o těchto oborech promluvit.“

Úsměv jí oplatil. „To by bylo skvělé. I když bych dal přednost tomu Mistru lektvarů.“

„V tom případě si u Vás zamlouvám možnost zásobování ošetřovny některými choulostivými nebo unikátními lektvary. U Svatého Munga mají lektvary sice kvalitní, ale na můj vkus také příliš mnoho otázek vzhledem k rychlosti, jakou lektvary dodají. A jak jim mám vysvětlovat, že potřebuji lektvar na obnovu chuti a čichu pro celou kolej?“

Ups… Pomyslel si Severus. Naštěstí se mu podařilo zachovat zúčastněný výraz. On nechtěl připravit všechny Nebelvíry o chuť, on jen chtěl, aby jídlo, na které lektvar použil, chutnalo jako vata. Jak měl tušit, že všichni ochutnají tu divnou bramborou kaši, aby se všichni přesvědčili, že opravdu žádnou chuť nemá?

„Až se stanu Mistrem, můžete s mou pomocí počítat,“ slíbil jí. A myslel to vážně. Jestli mu někdy někdo pomohl, tak to byla ta dáma vedle něj.

„A jak se mu daří?“ ukázal na muže v posteli. „Uzdraví se?“

Povzdechla si. „Možná. Je na tom bledě, ale zlepšuje se. Ostende salutis.“ Objevil se stejný barevný diagram, jaký vykouzlil Severus. Barvy byly oranžové, tmavě červené, ale už žádná černá.

„Jak vidíte, neumírá, ne teď. Ale to se může během chvíle změnit. Pro jistotu kontrolujte jeho stav každé tři hodiny.“

„Je ještě něco, co mám udělat?“

„S tím lektvarem budete mít práce více než dost a zítra přijdu pacienta zkontrolovat. V kolik se vám to hodí?“

Kdy tu nebude váš otec? Přeložil si to Severus. „Jestli by nevadilo, tak bych vám poslal sovu,“ navrhl.

„Po Bondym to bude rychlejší,“ zamítla ho. „Bondy?“

Skřítek dosud tiše stojící v nohách postele přišel blíž. „Ano, paní?“

„Když tě pan Snape přivolá, abys mi předal vzkaz, poslechneš ho.“

„Ano paní,“ přikývl vážně.

„Výborně. Můžeš jít,“ propustila ho a pak se zase otočila k Severusovi. „Pacient teď nemůže dělat nic jiného než spát. Večer vám Bondy přinese jídlo a do zítra, než přijdu, zkuste zjistit, co se mu stalo a jak se jmenuje. Uvidím se s ním často a říkat mu paciente, mladý muži nebo chlapče se časem omrzí.“ S tím si přehodila přes ramena cestovní plášť.

„Aha, tedy, jistě,“ řekl inteligentně. Nechápal to. Madame Pomfreyová je zvláštní. Říká chlapče snad úplně každému Nedivil by se, kdyby chlapče říkala i Binnsovi. Ale Binnsovi je opravdu podobný. Vypadá tak…špatně, staře, mrtvolně… Co za hrůzy udělá tohle z člověka? V tomhle mu taky připomněl Lupina. Občas měl stejný, strhaný výraz, když si myslel, že se jeho kumpáni nedívají.

Madame Pomfreyová mezitím přešla ke dveřím. „Zítra ho tedy zkontroluji. Podívejte se na postup toho lektvaru, jestli ho zvládnete, a dejte mi vědět.“

Severus ji doprovodil ze schodů dolů ke dveřím. „Děkuji, za všechno. Na shledanou.“

„Na shledanou.“ otočila se a odešla do postranní uličky, odkud bylo slyšet už jen prásknutí přemístění.

Severus se vrátil do pokoje, sedl si na židli u stolu a chvíli tupě zíral na postavu tiše ležící na posteli. Začínalo mu to docházet. Měl v pokoji živého člověka z masa a kostí. Přivolal si do pokoje živého člověka z masa a kostí. Polkl. To už rozhodně neobhájí jako neutrální krevní magii. Ale naštěstí o tom nikdo na Ministerstvu neví… zatím.

 

 

xXx

 

 

Když se Harry probral, ležel v posteli. Měl těžké ruce i nohy. Na hrudi ho pálilo a v puse měl příšernou pachuť. V uších mu hučela krev, celé jeho tělo bylo v agónii. Soustředil se na svůj dech a postupně všechnu bolest uzavřel. Poslední, co si pamatoval, byl Snape, který se do něho pokoušel nacpat nějaký lektvar. Snape! Tak tomu parchantovi se fakt podařilo ho zachránit. Tomu už ten úšklebek z tváře jen tak nezmizí. Copak ho tam nemohl nechat umřít? Konečně?

Pokusil se otevřít oči a ten prostý pohyb mu vyvolal bodající bolest hlavy. Jako by měl svůj vlastní, osobní cruciatus jen v mozku. Vytvořil si v mysli ocelovou láhev a začal do ní všechno pomalu stáčet. Od Snapea se sice nitrobranu nenaučil, ale bolest byla dostatečnou motivací, aby sebral všechny střípky informací, které od něj a z knih získal, a toto umění alespoň částečně ovládl. A že času a příležitostí pro trénink měl více než dost.

Když necítil nic jiného než jemné pulzování, které pronikalo skrze tlustou ocelovou stěnu a které se dalo ignorovat, opatrně otevřel oči a rozhlédl se po místnosti, ve které ležel. Byl to strohý, tmavý pokoj s jedním oknem. Vypadal asi tak používaně a oblíbeně jako ten, který obýval Harry u Dursleyů.

Za okny byla tma a jediným zdrojem světla byla stolní lampa u stolu přeplněného knihami. Tam seděl zády k Harrymu nějaký kluk, zuřivě píšící na kus papíru a mumlající si cosi o latinském překladu a neschopných idiotech, co neumí pořádně napsat d tak, aby nevypadalo jako c a l za sebou.

Ozvalo se bouchnutí dveří a domem se ozval řev, oproti kterému zněl strýc Vernon jako mírný a příčetný beránek. Chlapec sebou trhl a rychle vstal od stolu. Harry rychle zavřel oči a otevřel je, až když uslyšel zavírání dveří. Opilecký křik neustával a za chvíli se k němu přidal i čím dál hlasitější mladší hlas. Pak přišla rána a zvuk tříštícího se nábytku. Potom bylo ticho.

Dveře se otevřely a do pokoje se vrátil nervózní kluk. Prohrábl si vlasy a rukávem si opatrně utřel krev, která mu tekla ze zlomeného nosu.

Harry vytřeštil oči. Asi má halucinace! Není žádný důvod, proč by Snape použil omlazující lektvar. Stál před ním kluk z myslánky, kterému Pobertové stáhli kalhoty před celou školou!

Halucinace, bludy, únava mozku způsobené přiotrávením lektvary. Ano, to znělo přijatelně. Snape musel do Harryho nalít spoustu lektvarů, aby alespoň trochu fungovaly a vedlejším účinkem jsou halucinace, kdy se Snape zdá stejně tak starý, jako je Harry.

„Dobrý večer, pane,“ řekl Harry chraptivě a cítil, jak mu velmi známý oheň zaplavuje hrdlo. Promnul si krk a prsty odloupl čerstvý strup z mělké prohlubně.

Snape se tvářil překvapeně: „Promiňte, ale asi jste si mě s někým spletl.“

Žádný výbuch vzteku. Žádné urážky. Dokonce i zdvořilost. Tak tohle mu mozek nebral. Halucinace. Určitě se zbláznil a mysl mu ukazuje šílenější variantu světa.

Posadil se a narazil hlavou o zešikmený strop. Ocelová láhev se tím nárazem roztříštila a Harry se s výkřikem „Doprdele!“ chytil za hlavu.

Snape začal příliš hlasitě vysvětlovat cosi o magické esenci a povzbudivém lektvaru.

Na to Harry neměl. „Ticho!“ zasyčel.

Profesor se evidentně urazil a spustil ještě hlasitěji: „No prosím, já se vlastně vůbec nemusel obtěžovat, že? Vůbec neležíte v mé posteli, a tak se nemusíte rozpakovat a - “

„Doprdele ticho! Hlava. Mudlomrdsky bolí.“ procedil skrze zuby Harry. Smrtijedský slovník mu byl užitečný. „Prosím. Kurva, ticho. Pane! I Merlin by z tohohle chyndil!“

Snape se zarazil. Harry si opět představil termosku a nacpal veškerou bolest dovnitř. Syčel u toho a vrčel, ale bylo to rychlejší. Když už cítil jen pozůstatek bolesti, prošel si předešlou scénu. Ten výlev si mohl odpustit. Jeho by to zklamalo. Takhle ho přece nepřevychovali. A to se snažil být slušný… Ale nadávky tak krásně ulevují duši! Třeba se to dá ještě trochu napravit? Nedivil by se, kdyby ho Snape zabil… Ale i to by mohlo stát za to.

Pomalu otevřel oči a povzdechl si, když uviděl kluka s ústy dokořán. Ani bolest hlavy mu od těch halucinací nepomůže.

„Promiňte, profesore. To víte, Cruciatus migrenus," suše se zasmál vlastnímu vtipu a dál ignoroval svůj řezavě bolestivý chrapot.

„Proč mi říkáte profesore?"

Tak to bylo divné. Že by měl kromě vidin i slyšiny? Jediný pohled do obávaných očí mu stačil. Tohle nebyl pevný nitrobranný val, na který byl zvyklý. Tyhle oči, zarudlé a opuchlé nedostatkem spánku, byly jako otevřená kniha. A Snape by se nikdy obrany své mysli nevzdal. A ten kluk před ním očividně nemá o ničem tušení. Takže, co se to tu vlastně děje?

„Promiň, asi mám ještě vidiny. V jednu…“ zarazil se, když se mu udělalo obzvlášť slabo. Zhluboka se nadechl a počkal, až se vlna nevolnosti přežene. „Připomněls mi někoho jiného."

 „Ehm, dobře." Přijal jedno vysvětlení a okamžitě začal žádat další: „A co tady děláte? Koho jsem vám připomněl? A co se vám -"

Wow, přímočarost. Jak... nezmijozelské. Co když je to Snapeův syn? A co ten řev zezdola? Byl to snad profesor Snape? Zlomil by nos vlastnímu synovi? Bastard… A ještě ke všemu mu ten kluk vykal!

„Kolik si myslíš, že mi je?" přerušil unaveně tirádu mladého Snapea. Ten vypadal nesvůj. Očividně ho nechtěl urazit, ale myslel si své.

„Třicet?" navrhl nejistě.

Harry se trpce zasmál. Jistým způsobem mu to lichotilo. Byl si jist, že mu ten kluk minimálně deset let ubral. „Jsi příliš štědrý.“ Přímo viděl jeho spokojenost, že odhadl čtyřicítku správně. „Šestnáct." S pobavením sledoval jeho překvapení. Vyvedený z míry vypadal úplně nesnapeovsky. Třeba je spíš po matce? Ale nikdy o žádné paní Snapeové neslyšel, chudák ženská…

„Ale, ale, to není možné. Jak... Vypadáte tak, tak..."

„Špatně?" dokončil za něj. Byl si vědom toho, že musí vypadat jako mrtvola. Zas až tak hloupý není. Podle práce, kterou s ním všichni měli, a času, který promrhali na to, aby ho spravili, by to dokázal odvodit každý. A že některá ta zkrášlující kouzla byla na profesionální úrovni hodné onoho velkého finále.

Nečekal na odpověď a zvedl se z postele. Zavrávoral, opřel se o šikmý strop a čekal, než mu zmizí mžitky před očima. Možná to nebyl tak dobrý nápad. Když viděl jasně, uvědomil si, že ho Snape přidržuje. Pustil ho hned, jak si všiml, že Harry získal zpět stabilitu.

„Kam si myslíš, že jdeš? Musíš odpočívat."

A vykání je konec, pomyslel si Harry lítostivě. „Na to mám celou věčnost," odsekl. „Potřebuju na záchod," připustil a protočil nad sebou oči.

„Nemusíš se hned rozčilovat," obořil se. „Koupelna je hned naproti," trhl hlavou tím směrem, „pomůžu ti."

Harry ho chtěl odmítnout, ale bez pomoci by si dal několikrát na hubu anebo by jednoduše omdlel. S kývnutím se o něj opřel a pomalu se vydali z pokoje. Na vkus Harryho měchýře až příliš pomalu, ale zbytek jeho těla byl za to tempo vděčný. Přestože bolest zablokoval, její stín zakořenil v jeho zraněních a odmítal zmizet. Každým krokem cítil, jak se mu napínají svaly z přílišné námahy. Když byli v polovině chodby, pot se z Harryho jen řinul a modlil se, aby tam už byl. Měl pocit, že se mu stehna snad rozervou bolestí.

Snapeův syn mezitím vrhal nervózní pobyty směrem ke schodišti a celou dobu napjatě poslouchal ve snaze zachytit sebemenší stopy zvuku.

S napnutím všech sil došel Harry tiše do koupelny, na nic nečekal, stáhl si kalhoty a sedl si na mísu. Přes mžitky, co měl před očima, skoro nic neviděl. Na choulostivost rudnoucího kluka vedle sebe opravdu neměl nervy. Rozdíl mezi použitím záchodu a válením se ve všemožných tělních tekutinách před šklebícími se Smrtijedy byl nepopsatelný. Ticho mezi nimi se prodlužovalo a byl slyšet jen dopadající proud moči. Jak dlouho neseděl na záchodě? Párkrát za odměnu. Většinou, když byl na tom příliš špatně během léčby, tak mu prostě vyčistily trubky klystýrovým kouzlem. Nikdy by nevěřil, že může být obyčejné prkýnko tak pohodlné...

„Ty vole! Vstávej! Nespi do háje!" probudil ho křik a ruce zabraňující mu v pádu.

Podíval se na Snapea, který získal trochu ztracené sebedůvěry. Chytil se ho za paže, aby se mohl zvednout. V duchu si spokojeně přikývl, když jeho opora zase znervóznila. Mít navrch je umění, zvlášť s nahými půlkami.

„Díky." Sebevědomě se usmál, zapnul se, dovrávoral k umyvadlu se skvrnami od rzi a umyl si ruce. Potom se sklonil a napil se železité vody přímo z kohoutku. Nedošlo mu, jakou má žízeň! Opláchl si obličej, když mu studená voda dopadla na rozpálené tváře, cukl sebou tak, že ho zabodalo v kříži a svaly v břiše se mu bolestivě sevřely. Narovnal se a podíval se do zrcadla. Strnul. Jeho obličej už nebyl jeho.

Málem by zapomněl.

Opravdu, zlomený nos, přeražená čelist, lícní kosti, jiné oči, o kousek delší vlasy.... Alespoň si při spravování této části těla dali záležet. Rysy jeho tváře byly bez pochyb souměrné. Srovnání přeraženého nosu, lícní kosti a čelisti mohlo dopadnout hůř. Ale ne, už nevypadal jako kopie Jamese Pottera.

Ollivanderovsky šedé oči ho pozorovaly jako cizince. A nebyl jím snad? Už nebyl ničím, čím by Harry Potter snad mohl být. Lehce ho svědily a pálily, ale to má prý časem zmizet. Až se magické hladiny vyrovnají a oči se plně přizpůsobí jeho životní síle, bude vše v pořádku. Už teď viděl lépe než s vlastníma.

Jemná pavučina jizviček, šířících se od očních důlků překrývala několik hrubších. Na ty se snažil nemyslet, ale už nikdy neuvidí lžíci jen jako lžíci. Přejel po nich prsty. Za několik let po nich nebude ani stopy, ale zatím představovaly vlákna cizí magie proudící do jeho těla.  Až se jeho magie plně smísí s celým tělem, bude magický transplantát plně přijat.

Vybavil si, co ten doktor říkal. Magická transplantace. Zatímco ve starém Římě často praktikována, v dnešní době byla postavena mimo zákon, protože dárce orgánu vždy zemřel. Společně s oním orgánem totiž daroval i svou magii, kterou tam musel soustředit, aby měl orgán v novém těle šanci se ujmout.

Vzpomínka na starého Ollivandera mu je naplnila slzami, ale on je rozmrkal.

Když se otočil k synovi Snapea, nebyla po Harryho myšlenkových pochodech na jeho tváři ani stopa. Ten seděl na vaně a zíral na pentagram načmáraný na podlaze. Takže sem se Harry přemístil? Harry zaváhal, ale nakonec se vrávoravě posadil vedle něj. Po chvíli ticho přerušil: „Co se tady stalo? Právě teď bych měl být..." mrtvý. Ničemu by neprospělo říct to nahlas.

Čekal, vypadalo to, že mu neodpoví, ale nakonec mu mladý Snape zdráhavě odpověděl: „Měl to být rituál prozření... Našel jsem ho v mamčině knize... Měl mi ukázat osud... Cestu, po které se vydat..."

To nedává mysl, pomyslel si Harry. Jeho vlastní osud byl v prdeli v momentě, kdy Trelawneyová pronesla tu věštbu. To věděl a smířil se s tím. Ale neznamená to, že si ho někdo může přivolat jako křišťálovou kouli. A kam? A jestliže je teď tady, co se stalo na smrtijedském shromáždění? Voldemort musel rozpoutat peklo na zemi, jestli mu Harry zmizel. Roztřásli se mu ruce a stáhlo se mu hrdlo. Prvním místem, kam Pán zla půjde, budou domovy jeho přátel…

„Tak to je průser, Snape! Musím zpět. Hned!”

„Jak?” vyštěkl. „Nemám ani ponětí, jak ses dostal sem!” zoufale si prohrábl vlasy. „Jak mám vědět, jak tě poslat zpátky? A kam?”

„A co kdybys ses zeptal svého idiotského otce?“ vyštěkl Harry frustrovaně a hlas mu námahou přeskočil. „Vůbec jsem se o to neprosil, víš? Nějaký tvůj rituál mi může být ukradený, kor, jestli jsi tak pitomý, že ho poděláš hůř, než Merlin své dementní kalhoty!“  V Harrym se něco uvolnilo. „Všechno jste zničili! Takže to napravte dřív, než umřou další nevinní!“ Možná že když Harryho k Voldemortovi odvedou, může ještě Snape předstírat, že je stále na temné straně. Rozklepaly se mu ruce. Ještě stále je tu naděje… Třeba se smrtijedi ještě k Doupěti nedostali… Harry se zhluboka nadechl. „Co kdybys prostě došel pro otce a nechal mě to s ním vyřídit? Prosím?“ Na konci se mu hlas zlomil. Docházel mu vzduch! Snažil se dýchat, ale tíha na prsou mu v tom bránila. Zalila ho vlna horka a krev mu začala bušit v hlavě. Klid! Hlavně klid….

Upíral pohled na zašlou spáru mezi dvěma kachličkami a zaťal nehty do dlaní. Soustředil se na pocit palců opírajících se do ukazováků a opakoval si svoji mantru. Brzy bude konec. Brzy bude konec. Brzy bude konec… Zabralo to. Zhluboka se nadechl a vrátil se zpět k nic netušícímu Snapeovi, který Harryho vyděšeně pozoroval.

„Můj otec nemá ani ponětí že jsi tady. Jestli to zjistí, tak nás zabije oba, chápeš? Takže přestaň laskavě řvát a uklidni se. Nevím, kdo jsi, jak si se sem dostal, ani jak tě poslat zpátky.“ Založil si ruce na hrudi. „Možná, kdybys mi to řekl, mohli bychom se k něčemu dobrat. A taky bys mi mohl říct, odkud znáš mé jméno a mého otce. Nepřipadáš mi jako někdo, kdo se stýká s mudly, opilci a dělníky.“ Gestem ruky obsáhl celou jeho osobu. Harrymu se vybavily drahé šaty přehozené přes pelest postele.

Zatraceně, co to znamená? Jestli jeho otec není profesor Snape, tak kdo to je? Ve vzpomínce není, to ví jistě. I když ten kluk vypadá jako ve Snapeově myslánce, nikdo se do vzpomínky nemůže takhle vmísit. Kdyby jen mohl pořádně myslet. Je tak unavený… Ani když byl v deníku, nemohl se ničeho dotknout. Že by byl skutečně ve Snapeově domě před dvaceti lety? To je přece nesmysl… nebo není? Ale jak? Žádný obraceč času nepoužil, těch otáček by musely být miliony. Tedy ten rituál? A co mu má říct? Něco musí, ale co? Otázky se mu hrnuly v hlavě jedna přes druhou. Musí se hlavně uklidnit. Zhluboka se nadechl, a i přes pocit dušení vydechl se zpožděním. A zase znovu. Nádech. Výdech. V uších mu pulzovalo o poznání pomaleji a vlna horka byla mnohem snesitelnější. A teď rozhodnout, co říct. Nesmí říct příliš, ale ty informace se můžou Snapeovi hodit při hledání cesty zpět. Ale nejdřív si to musí ověřit…

„Kolikátého je?“ zeptal se tišeji.

Snapea ta otázka překvapila. „Třicátého prvního,“ podíval se na hodinky, „vlastně ne, prvního srpna.“

„A rok?“ naléhal.

„Cože? To myslíš vážně?“ Když se na něj Harry dlouze zadíval, promnul si ztuhlé svaly na krku a odpověděl: „76. Jaký jiný rok by to měl být?“

A doprdele. Doprdele. Doprdele, doprdele, doprdele. Doprdele!!! Takže je v minulosti. Doprdele. To je v háji. Co když už zasáhl do děje příliš? Ne, ještě nic neudělal. Ale co když šlápne na brouka a budoucnost ovládnou opice? Tohle je příliš zlé. Harry se přesto snažil nepropadnout panice. Znovu.

„Tak to máme problém. Já měl včera 31. července. Rok 1996.“ Pomalu otevřel dlaň a všiml si tenkých, červených půlměsíčků. Musím se toho zlozvyku zbavit, problesklo mu hlavou. Nesmí si sám ubližovat, vždycky ho to rozčílilo.

Snape na něj zůstal zírat. „To není možné… ten rituál-“

„Jsi pěkně zmršil. Přesně.“ Jeho naštvaného pohledu si nevšímal a vyčerpaně pokračoval: „Jistě chápeš, jak je důležité mě poslat zpět.“

Snape – skutečný profesor Snape, jak si Harry uvědomil, přikývl. „Máš pravdu, zkusím na něco přijít, ale nevím, jak dlouho mi to bude trvat…“

Z dolní části domu se ozvalo nadávání a potom bouchnutí domovních dveří.

„Kdo to byl?”

„Otec,” odpověděl bezbarvě.

„Ten, co ti zlomil nos?” snažil se zjistit co nejvíc se situaci zde dalo.

Snape se na něj obezřetně podíval. „Ano,” řekl jednoduše.

Harry krátce přikývl. Věděl, kdy je a kdy není vhodné vyptávat se na tyranského otce. Svým přátelům o letech strávených s Dursleyovými také nikdy neřekl.

„Sprav si nos. Hojilo by se to dlouho.”

Lehce se nosu dotkl a škubl sebou bolestí. „A ty se v tom jako vyznáš?” zeptal se pochybovačně. „A stále chci své odpovědi,“ připomenul mu.

„Na zlomeniny jsem expert.“ Smutně se pousmál a zívl. „Věř mi, mudlovské způsoby se těm kouzelnickým nevyrovnají.“

Kývl a zkoumavě si změřil Harryho. „Neznám kouzlo.”

„Je to Episkey. Vyslov to jemně. Hůlkou neklepej, jen ji přilož. A netrhej sebou. Trochu to zabolí.” Soustředil se na každé slovo. Vyslovovat bylo čím dál náročnější.

„Nechceš to raději udělat sám, experte?”

Taková důvěra. Strnule zavrtěl hlavou. „Nemám hůlku.” Snape zvedl jedno obočí. Už tehdy to uměl? Harry to tajně zkoušel, když byl sám v koupelně, ale nikdy se mu to nepodařilo. „Přišel jsem o ni.”

„Aha.” Snape vstal, přešel k zrcadlu a přiložil hůlku k nosu. Zadržel dech a příliš pevně vyslovil požadovanou inkantaci. „Jau! Kurva!”  

Harry se na něj zvědavě podíval. „Lepší?”

Pozoroval Snapea, jak se prohlíží v zrcadle zepředu i z profilu. „Je to divný. Takhle předtím nevypadal.”

„Předtím vypadal zlomeně a stačilo by málo a byla by z něj rozplácnutá brambora.” Uklidnil ho Harry i když on sám se tak necítil. Co má o správném tvaru obličeje říkat on!? Náhodou, teď když si ho Snape zamračené změřil, vypadal opravdu jako nerudný profesor lektvarů. „Příště to řekni jemněji a výsledek bude perfektní.”

Snape si odfrkl: „Seš si nějak moc jistej, že nějaké příště bude.”

„Vždycky může být příště.”

Vrhl po něm velmi snapeovský pohled. „Ten nos vypadá jako zobák.”

Harry přimhouřil oči a předstíral, že zkoumá jeho nos ze všech úhlů. „Vážně? No, můžeš z toho udělat svou přednost.” Popíchl ho a cítil, jak v něm roste podráždění. „Nebo můžeš jít za nějakým lékouzelníkem a on ti z něj udělá malý knoflíček. Nebo pršáček.” Začal se usmívat, ale sám cítil, že to nebyl hezký úsměv. Spíš mu připadal jako úsměv Pána zla. Jestli si nepřestane stěžovat a neprokáže trochu vděčnosti za pomoc, jako správný hodný chlapec, Harry se asi neudrží.

Snape se ušklíbl. „Jo jasně, chápu to. Fakt vtipný.”

Harrymu zakručelo v žaludku. Měl hlad, ale nic, co by stálo za řeč. Snape povytáhl obočí a pomohl mu na nohy: „Tak pojď zpátky.” Harry se neochotně nechal cestou do pokoje podpírat. V pokoji si s úlevou sedl na postel. „Lehni si, za chvíli tu bude jídlo.”

Přinutil se uvolnit sevřenou čelist, kterou tak měl celou cestu sem. Snape ho nepřestával udivovat. Nechápal, proč mu tolik pomáhá. Vůbec se to ke Snapeovy nehodilo. Polkl a zahnal zbytky vzteku. „Ehm, díky.”

„Bondy?” zavolal Snape a hned na to se objevil domácí skřítek s miskami. Snape si je od něj vzal a kývl hlavou. „Můžeš jít.”

Jednu z misek předal šokovanému Harrymu. Podle domu by Snapeovu rodinu netipoval na jednu z těch, co vlastní domácí skřítky. Vlastně, až do teď neviděl žádný kouzelný předmět jako v Doupěti. Potom, co snědl tu nejlepší polévku, jakou kdy měl, odložil misku na zem a nevěřícně zakroutil hlavou nad Snapem, který nepřítomně držel lžíci v půli cesty a četl v nějaké knize. Harrymu to připomnělo Hermionu. Stejná vášeň pro knihy, kvůli které ji museli hlídat, aby se vůbec najedla. No, Snapea hlídat rozhodně nebude. Položil hlavu na polštář, zavřel oči, uzavřel mysl a úspěšně usnul.

Probudilo ho šťouchání do ramene. Otevřel oči a uviděl před sebou Snapea s lahvičkou lektvaru v jedné a lžící v druhé ruce. A právě konec té lžíce byl zodpovědný za Harryho probuzení. Opatrně se posadil, pamatujíc na zkosený strop a zívl. Snape mu podal lektvar. Harry si podezřívavě čichl k tmavomodré tekutině vonící po citrusech. Nějaký lektvar může i vonět? „Co to je?” Zatrnulo v něm. Zpochybňovat lektvary co dostává by neměl. Měl by být přeci rád, že jimi na něj někdo plýtvá.

„Podpora vstřebávání živin. Vypij to.”

„Rozkaz, kapitáne. Až do dna,” zamumlal. Měl ořechovou příchuť. Zajímavé. Voní dobře, chutná dobře, proč ho do teď neochutnal? Muset umřít, aby ochutnal dobrý lektvar, se nezdálo být fér. Dal si pomyslnou facku. Jak se mohl tak rychle stát tak nevděčným?

„Tákže, cos dělal, než ses objevil u mě v koupelně?“ nadhodil Snape. „Víš, třeba by to všechno vysvětlilo.“

Harry si odfrkl tak, jak by to každý puberťák udělal. „Pochybuji. Žádné rituály, žádná časová kouzla, hrátky s osudem.“ Ale možná by mohl říct jeden detail… „I když, byla tam silná, útočná kletba. Jinak už nevím co.“

„Hmm…“ zamručel poznámky si píšící Snape. „A měla na tebe ta kletba nějaký vliv?“

Harry se zamyslel. Nezabila ho, ale cítil, jak jím prochází… Zavřel oči a vybavil si ten pocit. Hřejivá vlna šířící se celým jeho tělem. Obalující jeho orgány, rušící každé kouzlo, na které narazila, a vliv každého lektvaru, který do něj nalili. Váhavě přikývl a potlačil zazívání. „Neutralizovala předešlá kouzla.“

„A dál?“

„Dál už nic. Potom si jen pamatuju, jak jsem se objevil v koupelně.“

„Nic mezitím?“

„Ne. Jen to trochu bolelo.“ Vydechl vyčerpaně Harry a zavřel oči.

„A to je všechno?“ nepřestával se vyptávat.

„Jo.“

„Vážně?“

„Jo.“

„Opravdu?“

„Jo.“

„Budeš odpovídat jedním slovem už napořád?“ zeptal se popuzeně.

„Jo. A budeš tak otravný taky napořád?“ odpověděl mu stejným tónem a vzhlédl nahoru.

Chvíli na sebe nasupeně zírali.

„Jak se jmenuješ?“ obrátil Snape.

To bylo na Harryho trochu rychlá změna tématu. „Co? Jo, jasně. Harry.“ Mohl si vymyslet cokoliv jiného, ale neměl na to energii.

„Harry?“

„Prostě Harry.“

„Takže mám věřit, že nemáš příjmení?“ zvedl obočí.

„Věř si, čemu chceš, dokud můj děda neemigruje, nic dalšího se nedozvíš.“ Harry si v duchu spokojeně poklepal na rameno. Uhýbací manévr jak vyšitý. Teď bude Snape přemýšlet nad důvody, proč by někdo emigroval a jak by byl spojen s Harrym a bude klid. Zároveň bude mít pocit, že má nějaké relevantní informace. Někdy sám sebe překvapoval. Podle všeho i unavený mozek dokáže na něco přijít, když se mu do toho Harry neplete.

Zívl. Nevěděl sice kolik je hodin, ale podle tmy za oknem bylo přesně mezi jedenáctou a čtvrtou ráno. „Každopádně musíš přijít na to, jak mě poslat zpátky. Nebo mě budeš muset zabít,“ varoval ho napůl v žertu a promnul si obličej.

„Kdybych věděl jak, už tady neoxiduješ.“

„Oxiduješ?“

Mávl rukou. „Nech to plavat, mudlovština.“

„Mudlovština?“ Zvláštní, Dursleyovi tenhle složitý výraz na O nikdy nepoužili.

Povzdechl si. „Mudlovský výraz. Oxidace je jev, který probíhá při vystavení předmětu kyslíku. Často nevratný.“

Harry se v duchu otřásl. Při představě, jak se mu odlupuje kůže vrstva po vrstvě jenom proto, že je v jiném čase…. Brrr… Ale když nad tím tak přemýšlel, měl pocit, že o tom slyšel mluvit Hermionu. „A to víš jak?“ zeptal se ho.

Pokrčil rameny a potlačil škubnutí. „Koníček. Mudlovská chemie se hodí ke studiu lektvarů do hloubky. Sedmáci se jí taky trochu víc zabývají. Teda, chemii máš obsazenou v učivu už dřív, ale o molekulách a sloučeninách ti začnou říkat až později, a ještě to je dost zjednodušené.“

„Ach tak.“ Harry se s dalším zívnutím zvedl z postele a rozlámaně přešel na druhou stranu, kde si lehl pod střešní okno. Není takový nevychovanec, aby zabral postel někomu, od koho potřebuje pomoc. Neviděl moc hvězd, ale i to málo mu stačilo ke štěstí. Nevěřil, že je ještě někdy uvidí. Měl co dělat, aby se dojetím nerozbrečel. Snape ho nevěřícně pozoroval. „Co si myslíš, že děláš?“

„Spím,“ řekl Harry se zavřenýma očima a vlhkostí v očích.

„No to vidím. Ale proč tam?“

Musí mít pořád nějaké otázky? To prostě nemůže jen být? „Jsem unavený.“ Třeba ho teď nechá. Bože, i ta podlaha je pohodlná.

„Nemůžeš spát na zemi,“ namítl Snape.

Harry popuzeně otevřel jedno oko. „Ne, když rušíš.“ Otočil se na bok k němu zády a ignoroval spoustu věcí v jeho těle, co si na ten pohyb stěžovala.

„Měl bys spát na posteli.“

„Ne, díky.“ vycedil mezi zuby stále zdvořile.

„Myslím to vážně.“

Harry zatnul zuby. „Ne. Díky. To je dobrý.“

Ale Snape to nevzdával. „Nemůžeš spát na zemi, jsi - “

„Co?“ vyštěkl Harry sevřeným hlasem a prudce se posadil. V pravém boku ho přitom pohybu zabodalo. Bylo sice fajn mít někoho, koho zajímá vaše pohodlí, ale čeho je moc, toho je prostě příliš. Něco se uvnitř jeho těla sevřelo a on se pokusil polknout zformovaný knedlík v krku. Teď se o něj nikdo starat nemá! Nechat ho usnout na zemi nebo ho nenechat usnout vůbec ale nic mezitím!

„Nemocný. Jsi nemocný. Málem ti selhaly orgány a byl jsi na pokraji magických sil. Málem jsi v tý koupelně umřel!“ rozohnil se Snape. „Musel jsem ti dát upravený povzbuzovací lektvar! Chápeš to vůbec? Nebo je ti to jedno?“

„Upravený? Jak upravený?“

„To je jedno! A místo toho, abys mi byl aspoň trochu vděčný, že jsem zachránil ten tvůj kostnatej zadek, se chováš jako vůl! Dochází ti aspoň jak málo stačilo abys zemřel?!“

Au. Tak to se trefil do citlivého místa. Harry zná své místo a ví, kdy a jak se má chovat. „Jistěže mi to dochází, a promiňte, pane, že mé projevy vděčnosti nejsou dostatečné, ale měl jsem vážně den blbec a uvítal bych, kdybych konečně mohl spát.“ O ano, to znělo skutečně lákavě. Už jen ta představa nerušeného spánku byla příliš lákavá… Kdyby jen na moment zavřel jedno oko, třeba by se to nepočítalo...

„No tak to teda promiň, že se starám!“

Harry sebou trhl a zaostřil na Severuse, který evidentně čekal na odpověď. Co že to bylo? Jo jasně… omlouval se, že Harryho nenechal spát.

„Omluva přijata…“ sklouzlo Harrymu z jazyka, když se otáčel na bok zády k Severusovi a spokojeně si podložil hlavu rukama.

To Snapea zaskočilo: „Co? To žádná omluva nebyla!“

„Tak z toho omluvu udělejme, ty si lehni na svou postel, mě nech spát. Všichni budeme spokojení a hlavně – vyspalí.“ Vůbec nechápal, proč z toho dělá takovou vědu. A nenechá ho být.

„Ty na posteli a já dole na gauči.“ Pokusil se smlouvat, ale jeho nervózní hlas dával najevo, jak moc je tím nadšený.

Harrymu se pomalu začínalo rozsvěcet. Jasně, nosy lámající otec. Opět se posadil a neúspěšně potlačil zívnutí. „Dole spát nebudeš určitě. Co když zešílím a budu chtít skočit z okna?“ zlehčil to. „Podívej, ta podlaha je dost pohodlná na to, abych se vyspal do růžova. Nocoval jsem na horších místech.“

„Nebo bychom mohli na posteli spát oba…“ navrhl Snape váhavě.

Cože?!? Tohle Harryho zaskočilo. Nikdy by nevěřil, že zrovna Snape navrhne někomu sdílení vlastní postele. Nevěřícně se na Snapea podíval. Ten těkal pohledem mezi dveřmi a Harrym, který ležel naproti, a zjevně se mu nelíbil výhled, který by se případnému návštěvníkovi naskytl. A přece jen, postel je pohodlnější než ta pohodlná podlaha.

„Tak dobře,“ souhlasil. Vstal, ignoroval mlhu, která ho chtěla pohltit, a prošel kolem Snapea jakoby nic. Lehl si na posteli co nejblíže ke zdi a otočil se tak, aby bylo na posteli místo i pro druhého. Vyprázdnil si mysl a zavřel všechny ošklivé věci do bedniček a lahví, aby ho náhodou neprobudil nějakou ošklivou noční můrou. Nebo aby se ho spíše ze spánku nepokusil zabít, jako tehdy… Ne, nebude myslet na tamto, když chce spát. Prostě ne. Pro jistotu si mysl očistil i od téhle myšlenky. Po krátké chvíli usnul a jen mlhavě vnímal prohnutí matrace pod druhým tělem.

 

 xXx

 

Severus nevěřícně sledoval spící tělo na posteli. Tomu klukovi netrvalo ani dvě minuty, než usnul. Vůbec ho nechápal. Nejdřív si tvrdohlavě vedl svou, že bude spát na zemi, což byl nesmysl, a potom během vteřiny změnil názor. Zakroutil nevěřícně hlavou a odfrkl si. Jestli to takhle půjde dál, zešílí z něj.

Vlastně vůbec netušil, co by s ním teď měl dělat. Nechávat si ho v pokoji bude riskantní. K tomu musí ještě dávat pozor, aby se stav toho kluka – Harryho, připomněl si – nezhoršil. Bylo na něm vidět, že má bolesti, a i ten výlet do koupelny ho očividně vysílil. Promnul si tváře, když si vzpomněl, jak bezostyšně použil záchod přímo před ním. A ještě k tomu usnul! No, jestli se mu přitíží… Madame Pomfreyová Severuse přerazí. Ušklíbl se. Nebyl si jistý, jestli by radši čelil rozzuřené školní ošetřovatelce nebo svému opilému otci. Zajímalo ho, kdy se vrátí z hospody. Nadějně zadoufal, že s trochou štěstí ne dříve než pozítří. A kdyby tady Harryho našel… Z té představy se mu udělalo fyzicky špatně.

Každopádně ten kluk musí vypadnout z domu co nejdřív. A to znamená, že se Severus musí postarat, aby byl schopný vydržet vzhůru déle než půl hodiny. Tedy, ještě lepší by bylo, kdyby se mu podařilo přijít na to, jak ho poslat zpátky, ale to může trvat týdny, ne-li měsíce, než to zjistí. A do té doby to musí oba nějak přežít.

Nemůžu, nemám hůlku. Připomněl si, co mu ten kluk říkal v koupelně. Bez té nikam nepůjde. Kdo ví, co ho tak zřídilo, ale i malá zátěž může být pro jeho organismus v tomto stavu ohrožující. Takže mu musí sehnat hůlku. A taky musí uvařit zásoby vyživovacího lektvaru.

Začal si psát seznam. Z učebnice přepsal přísady a nechtěně se otřásl, když si uvědomil, že ho to bude stát všechno, co si vydělal během školního roku vařením lektvarů pro ostatní. Vážně, jenom semena Kulčiby dávivé ho budou stát zisk z pěti lektvarů lásky. Ještě štěstí, že snoubenec Damiany Zabini vyžaduje „péči“ své drahé polovičky dvakrát měsíčně. Byla Severusovým stálým zákazníkem přes rok a půl a to má ta kráska už rok po OVCÍCH. Potom tam připsal mudlovské oblečení a něco málo jídla. Na výpravu po Příčné si ten kluk ještě chvíli počká, takže poslední položku, hůlku, tam napsal jen pro pořádek

Unaveně si povzdechl a protřel si oči. Se zívnutím se protáhl a v rychlosti se převlékl do pyžama. Když přešel k posteli, podíval se na tělo v jeho proužkovaném pyžamu nalepené na stěně. Opatrně si, aby Harryho nevzbudil, lehl na kraj postele a doufal, že usne co nejrychleji.

 

Chapter Text

 

Ráno se probudil s pachutí nějakého bizarního snu na jazyku. Zdálo se mu, že mu pokazila rituál mrtvola, z které se po péči školní ošetřovatelky vyklubal kluk, co vypadal jako stařec s měsíci místo očí a zvláštními návyky, co se vylučování týče. Ležel na boku na kraji postele, což k prapodivnosti celé situace dosti přispělo. Vždycky spí přece až u zdi a málokdy se probudí jinak, než na břiše…S chutí se protáhnout zazíval a jak začal zvedat ruku, zarazil se. Na jeho rameni bylo něco těžkého.

Že by ten praštěný pták? pomyslel si. Vždycky měl talent usínat na těch nejméně pravděpodobných místech.

Otevřel oči a pomalu otáčel hlavu. Přemýšlel, jak se sovy zbavit, aniž by ji vzbudil. Když ale uviděl, co způsobilo tu váhu, ostře se nadechl. Byla to ruka! Normální, lidská, ruka! S nehtama, s chlupama, s jizvama a s tím vším okolo! Co se to doprdele děje?!

Své zmatení vyřešil jednoduchým způsobem. Překulil se, čímž umně sklouzl z postele (kdokoli jiný by to označil za pád) a nechal ruku spadnout na matraci. Rychle se postavil a zíral na postel. Nejen že v ní byla ruka, ale byl tam i její majitel! No, co majitel, ten kluk, o kterým se mu zdálo! To s ním spal celou noc? A kde se tam vzal? On spal s klukem v posteli?!

Jeho splašené a panikařící myšlenky zarazila vzpomínka na včerejší rituál a jemu došlo, že to nebyl špatný sen, ale noční můra v praxi. Důkaz, že Severus jako čaroděj stojí za houby, ležel – spal v jeho posteli se svraštělým obočím a zatnutými zuby. Severus si zoufale prohrábl vlasy a potlačil chuť seřvat celý svět za ta svinstva, co mu působí.

Klid. Napomenul se. Ono se to vyřeší, nějak, musí... Ale jedno po druhém…

Vzal si oblečení a odešel do koupelny, kde se s nadávkami na neschopnost svého otce zaplatit za teplou vodu v rychlosti vysprchoval. Když se sušil ručníkem, připomněl si, že musí taky jeden nachystat Harrymu. Opravil si přetočený přívěšek ve tvaru stromu s viditelnými kořeny. Byl to drobný amulet, Madam Pomfreyová takový a podobné dávala studentům, většinou aby se nesložili během zkoušek. Pak si dal pastu na zubní kartáček a jen si povzdechl, když si uvědomil, že i ten Harry potřebuje. Sbohem peníze, bylo nám spolu docela hezky… Toho kluka mu bylo líto. Bylo mu hrozně z pomyšlení, že na tom může být někdo tak špatně a ještě fungovat.

V pokoji tiše popadl seznam, peněženku, obul se a naškrábal vzkaz, který položil na polštář vele stále spícího Harryho. Seběhl schody, při pohledu na rozbitý stolek sebou trhl jen trochu a zamkl za sebou dveře. Na ulici nasadil rychlé tempo, takže v krámě byl se svýma dlouhýma nohama za deset minut. Nakoupil všechno mudlovské, co by mohlo být potřeba s tím, že s oblečením a výpravou do Příčné nebude zatím ztrácet čas.

Když došel domů, uklidil jídlo určené pro otce a pár piv do lednice a zbytek odnesl do svého pokoje. Zvykl si, že si musí nechat vždy něco stranou, aby se mohl najíst beze strachu, že otec nebo jeho kumpáni sežerou jídlo určené na týden za jeden večer. A taky, že pivo v lednici nesmí nikdy chybět. Harry ještě spal. Pro změnu nebyl nalepený na stěně, ale s klidným výrazem ležel v jejím středu s rukama ležérně roztaženýma do stran. Aspoň nabere sílu.

Severus tiše uklidil zbytek nákupu, vzal ručník s novým kartáčkem a odnesl to do koupelny. Potom se začal přehrabovat ve skříni a snažil se vybrat, které oblečení bude Harrymu nejlépe sedět. Byl chudák ještě hubenější než Severus a o dost menší, ale s trochou štěstí a přivřenýma očima by mu něco z toho mohlo být. Vybrané oblečení položil na židli a pak přešel k oknu, které nechával vždycky otevřené. Zapískal a z plechovky vylovil soví pamlsek.

Za chvíli přiletěl malý strakatý sýček a přistál mu na rameni. Severus se na něj usmál a nabídl mu dobrotu. Unavená sovička si ji rychle vzala a nechala se za to pohladit na měkkých pírkách na hrudi.

„To máš za včerejšek Spooku. Fakt dobrá práce," pošeptal mu.

Spook táhle houkl a přeletěl na čelo postele, kde se usadil a usnul. Severus ho chvíli pozoroval, ale pak přešel ke stolu a opět se sehnul nad starými knihami, ve snaze něco objevit.

 

 

xXx

 

Jakmile se tělo vedle něj začalo hýbat, Harry se probudil. Zpoza přivřených víček pozoroval, jak mladík spadl z postele a začal štrachat po pokoji. Když přišel až k posteli, donutil se Harry zhluboka oddechovat a pozorně poslouchal šustění papíru o polštář. Pak slyšel jedno tiché zavření dveří, vrzání schodů a nakonec tlumené bouchnutí a zamykání. On mě tu zamkl? No, jestli si myslí, že mu to pomůže…

Opatrně, tak aby se zase neudeřil o strop, si sedl a sáhl po vzkazu. Jsem venku. Hned přijdu. Přečetl si. Neurčitější už evidentně být nemůže. Svěsil nohy z postele a opřel se o kolena. Lehce se třásl, byla mu zima a cítil, jak se mu studený pot vpíjí do košile. Potřeboval nutně sprchu.

Zkusmo zahýbal prsty na nohou vykukujícími zpoza příliš dlouhého pyžama. Zachvěl se, když mu přeběhli mravenci po páteři nahoru. Pitomá kletba. Není nad šťavnaté magické rozsekání. V černých zakouzlených ponožkách – kam mu zmizeli boty? – nebylo skoro ani poznat, že mu chybí malíčky. Bylo to zvláštní, ani by tomu nevěřil, ale páteřní mravenci byli jako důkaz dostateční. Zavřel oči, nechtělo se mu myslet, nechtělo se mu dělat nic. Chvějícími prsty si zastrčil dlouhé prameny uvolněné z culíku za ucho a pozorně se na ně podíval. Třepaly se, každý v trochu jiném rytmu podle rozsahu nervového poškození.

Ale měl by něco dělat. Pomalu a namáhavě vstal, klouby mu zapraskaly a tlustočervím tempem se doploužil ke stolu. Nalil si tam sklenici vody ze džbánu a jak upíjel, prohlížel si složité nákresy a diagramy. Všechny byly popsané známě nečitelným, pavoučím písmem.

Snape evidentně během příprav na kouzlo vynaložil mnoho úsilí, ale ke smůle jich obou něco přehlédl. A tak tu teď spolu trčí a nějak to nejspíš budou muset přežít. Zatím se nezabili, což Harry považoval za úspěch, a ani spaní v jedné posteli nebylo tak strašné. Snape sebou sice nad ránem začal házet, ale noční můru se Harrymu povedlo zastavit už v jejím počátku. Stačilo spáči položit ruku na rameno, nemusel ho ani budit, jak to měl původně v plánu, a byl klid.

Zrovna když z dlouhé chvíle přemýšlel, že si půjčí některou z knih, uslyšel otevírání domovních dveří. Snape ale nešel hned nahoru, místo toho se pohyboval v dolní části domu. Harry se krátce zamyslel a pak se co nejtišeji a nejrychleji, co mu tělo dovolilo, došoural zpět do postele. Jakmile ale zavřel oči, vyčerpáním usnul.

Nebylo to ale nadlouho. Bylo to spíše zaklimbání než plnohodnotný spánek. Hned se ale probudil, když se zase otevřely dveře. Nenápadně sledoval, jak se Snape usadil za stolem a začal zase zkoumat papíry na stole. Chvíli uvažoval, že by znovu usnul a vyhnul se tak dalším otázkám, ale jeho žaludek měl jiné plány. Tady by vlastně najíst dostat mohl. Když Snapea hezky poprosí…

„Ránko," řekl tiše a se zadostiučiněním pozoroval, jak Snape nadskočil.

„Ty vole!" Ulevil si Snape. „Tohle mi nedělej! Jsi normální?" Vyjel na něj, zatímco se mu hruď rychle zdvihala.

„Nevím, neřekl bych." Nadhodil konverzačně Harry. „Je normální cestovat v čase?"

„Jasně. Ha ha ha. Mooc vtipný." Založil si Snape uraženě ruce na prsou. „Vidím, že už se cítíš líp, takže, co kdyby ses sbalil a odcestoval zase pryč? Nemusí to být v čase, stačí, když půjdeš do háje..."

„Jestli si přišel, na to jak, pošli mě zpět klidně hned teď." Přesunul se do polosedu a napodobil jeho postoj.

Na to se Snape nasupeně otočil k Harrymu zády a místo odpovědi zavolal: „Bondy!"

„Mladý pán volal?" zeptal se s úklonou skřítek, který se objevil bez jediného zvuku.

„Pacient se probudil. Věřím, že je čas na snídani." Podrážděně oznámil Snape.

„Hned to přinesu, pane," a během okamžiku zase zmizel.

Chvíli na sebe v tichém domě zírali. Částečky prachu se vznášely ve světle dopadajícího z okna a Harry si nechtěně vzpomněl na tetu Petunii, která by okamžitě vyšilovala. A Harry by musel jít a uklidit celý dům. A pak pro jistotu znova. Nervózně si promnul ještě docela citlivou jizvu pod uchem po špičce hůlky. Byla drobná, ale magická stopa hůlky ji udělala speciální. Snape ho stále pozoroval, přejížděl ho pohledem kousek po kousku.

O co mu jde? Pomyslel si Harry. Nervózně se ošil, když si uvědomil, že je v ranním světle dobře vidět každá nerovnost jeho těla. Není přece žádná atrakce!

„Co se ti stalo?" Zeptal se znovu a dál na Harryho zíral.

„Proč bych ti to měl říct?!" ohradil se Harry. „Strkám snad já nos, do toho, proč jsi měl zlomený nos?"

„Protože je jasné, že se ti něco stalo a potřebuju vědět, jak ti co nejlíp pomoct, aby si mohl vypadnout!"

„Dobrý pokus. Ale nepotřebuješ to vědět." Kousl se do jazyka. Ke Snapeovi přece nezdvořilý být může.

Snape si prohrábl vlasy a vypustil zadržovaný vzduch. „Aspoň mi řekni, jak se cítíš teď."

„Jako pytel sraček." Odpověděl mu Harry popravdě. „Ale věř mi, je to krásný pocit." Sice ho celé tělo bolelo, ale s trochou fantazie by se to dalo považovat za pálení svalů po namáhavém famfrpálovém tréninku.

Snape na něj vyvalil oči. „Cože?"

„Ale nic." Mávl Harry rukou. „Je mi mnohem líp, díky." Líp než v Pevnosti určitě.

Snape na něj stále nechápavě zíral. „Áha. Jasně. Takže... Líp. To je… Dobře. Moc dobře." Otočil se a začal rovnat papíry rozházené na stole.

Před Harrym se objevil domácí skřítek s plným tácem. „Bondy přinesl snídani, mladý pane." Zahlásil a Snape se překvapeně otočil.

„Ehm, díky Bondy. Vezmu si to." Přešel k němu a vztáhl ruce k tácu.

Skřítek tác ale nepustil a překvapivě pevně se na Snapea podíval. „Oba pánové musí sníst a vypít všechno. Madame to přikázala."

Harry viděl Snapea polknout a přikývnout. Skřítek mu tác předal a tiše opět zmizel.

Snape s tácem přešel k Harrymu. „Asi by sis měl sednout výš, ale je to to tvoje věc."

Harry ho pro tentokrát poslechl a natáhl nohy do protějšího rohu postele. Snape položil vedle něj tác a sedl si na druhou stranu. Bez řečí nalil dva šálky nažloutlého čaje a vzal si jednu z misek. Při zkoumání jejího obsahu nakrčil nos, ale popadl lžíci a tiše se pustil do jídla. Harry si vzal druhou misku a když ucítil vůni obyčejné ovesné kaše, seběhly se mu sliny. Pomalu strčil první lžíci do úst a blaženě přivřel oči. Výborné.

Musel se krotit, aby do sebe celou kaši nenaházel příliš rychle. Všiml si, že v té druhé kaši je i nějaké ovoce a pár ořechů, ale nekomentoval to. On by to stejně nejspíš nestrávil.

S plným žaludkem cítil, jak ho zaplavuje příjemné teplo. Odložil misku a vzal si šálek s čajem. Šedivé kotoučky páry mu stoupaly do obličeje a on se se zavřenýma očima nadechl zemité, bylinkové vůně. Opatrně usrkl. Medová sladkost mu obalila hrdlo a on cítil, jak škrábání postupně ustupuje. Napil se ještě jednou, odložil šálek a opřel hlavu o pelest postele. Bylo mu krásně.

 

xXx

 

Zatímco jedl svou kaši, sledoval Severus Harryho. Ten svou plnou pozornost věnoval svému jídlu, jako by to byla ta nejfantastičtější věc na světě. Dle všeho mu bylo opravdu líp. Měl klidný, vyrovnaný výraz a koutky jeho úst byly zvednuty v nenápadném úsměvu. Zrovna teď se opíral o čelo postele a Severus měl pocit, že zase usnul.

Položil vlastní misku na tác a s nakrčeným nosem se napil vychladlého čaje. Sladké a bylinkové. Přeslazeností čaje se mu zkroutili prsty na nohách a on se otřásl. Příště bude muset poprosit o dvě konvičky. Nebo med zvlášť, protože tohle se nedá.

Vzal tác a odnesl ho na židli ke stolu. Našel tmavě modrou lahvičku a přešel s ní zpátky k posteli. „Harry?" oslovil klimbající postavu.

Žádná odpověď.

„Harry?" zkusil to ještě jednou ale marně. Spal jako dudek. Zlehka se ho dotkl na rameni a spáč se prudce napřímil s rukama zdvihnutýma před sebou. Zrychleně dýchal a nesoustředěným pohledem zíral před sebe.

„Harry, usnul jsi. Musíš si vzít další lektvar." Vysvětloval mu Severus pomalu a klidně.

Harry se na něj podíval a až teď měl Severus pocit, že ho Harry opravdu vidí. Omluvně se na něj usmál a během dvou nádechů vypadal naprosto zúčastněně a v pohodě. Jak to dělá?

Severus mu podal flakón a všiml si, že ho Harry chytil tak zručně, aby se jejich prsty nedotkly. V duchu nad tím pokrčil rameny. Nehas, co tě nepálí…

Harry odzátkoval lektvar a citrusová vůně zašimrala Severuse v nose. Vypil lektvar a svezl se dolů na polštář. Severus viděl, jak zavřel oči a spokojeně vydechl. Nevěřícně zavrtěl hlavou nad rychlostí, jakou pacient znovu usnul.

Zavolal Bondyho, který se okamžitě tiše objevil, a ukázal na tác. „Řekni Madame Pomfreyové, že může přijít, jestli má čas." Skřítek mezitím nechal tác přiletět k sobě a s přikývnutím zmizel.

Zanedlouho nato se po boku skřítka stejně tiše objevila i ošetřovatelka přímo uprostřed pokoje. Rychlým pohledem zaznamenala všechno v místnosti a když si všimla, že její pacient spokojeně spí, obrátila svou pozornost na Severuse.

„Jak to tedy zatím vypadá?" zeptala se ho, zatímco přešla k posteli a začala tiše vyvolávat diagramy.

„Docela dobře." Pokrčil rameny Severus a přejel si rukou zezadu po krku. „Když se vzbudil, působil zmateně, ale to jsme potom vyřešili. V noci jsem mu pomohl do koupelny. Je schopen chůze, ale vypadá to, že má bolesti. Každou chvíli usíná. Všechno jídlo snědl a pořád se se mnou hádá." Zakončil rozmrzele.

Madame Pomfreyová nepřítomně přikývla. „To je dobře, to je moc dobře." Mumlala si. „A jak zareagoval na váš magický lektvar?"

„Potom, co se praštil do hlavy o strop nad postelí ho prý strašně bolela, ale během chvíle to bylo pryč. Alespoň myslím." Na její zdvižené obočí rychle pokračoval. „Jo a jmenuje se Harry." Vzpomněl si na úkol, který mu minule uložila.

Její tvář byla stále lehce zamračená vágním vysvětlením ale při zmínce jména se usmála. „Harry, říkal jste?" ujistila se pak si všimla prázdných flakonů na jeho stole a zeptala se: „A jak to vidíte s tím lektvarem?"

„Postup je sice složitější, ale překvapivě rychlý. Pokud začnu vařit první dávku dnes, neměl by být problém se zásobami." Vysvětloval svižně.

„A co ingredience? Jistě vám nějaké chybí?"

„Mám v plánu jít později na nákupy do Příčné ulice. Chci jet Záchranným autobusem."

Madame Pomfreyová mlaskla. „To by trvalo celou věčnost, Bondy vás tam vezme hned. Já mezitím pohlídám pacienta a provedu komplexní prohlídku. Nechci něco opomenout." Dovysvětlila, když viděla jeho starostlivý výraz.

„Dobře," přikývl Severus. „tak já se ještě obleču." Vzal si ze skříně celkem slušný kouzelnický hábit a pohled mu sklouzl na drahou látku visící na ramínku. Šetřil si ji na den, kdy vyhraje nad svými prarodiči a získá spravedlnost na svou stranu. Povzdechl si, zavřel skříň a hábit si oblékl přes své běžné oblečení. Prohrábl si vlasy a zkontroloval, jestli má v brašně vše, co potřebuje. Když vzhlédl, podávala mu ošetřovatelka menší váček s penězi.

„To by mělo na přísady stačit." Prohlásila, když se na ni nechápavě podíval. „Jsem schopná napsat takovéto výlohy jako prázdninovou péči o studenty. Škola mi vždy poskytuje rozpočet, který se mi díky Merlinovi ještě nikdy nepodařilo plně utratit. Pokud vám to nebude stačit, dejte vědět. A pokud by vám něco zbylo, nechte si to od cesty jako menší pozornost za uvaření."

Severus na ni jen zíral. To by vyřešilo všechny jeho obavy! Nakoukl do váčku a zalapal po dechu. Tohle mu vystačí na minimálně tři dávky lektvaru! A při velikosti jednotlivých lahviček to znamená minimálně dvouměsíční zásobu!

„Ehm…" cítil, jak mu hoří tváře. „Děkuju. Schovám vám všechny účtenky, slibuju."

„To není třeba, chlapče. Věřím vám." Řekla mu klidně s malým úsměvem a podívala se na fialovo žluté linie vznášející se nad spícím tělem. Svraštilo se jí obočí, ale další barvy, tentokrát kolečka spojená růžovou linií, ji uklidnily.

„Bondy!" oslovila skřítka, který dosud tiše stál v nohách postele. „Přenes pana Snapea do uličky za Děravým kotlem a zase se sem vrať. Až tě po nákupech zavolá, přeneseš ho zpátky, ano?"

Skřítek přikývl a přeběhl k Severusovi zírajícím do blba, kterého s vážným výrazem chytil za lem hábitu.

„Zatím na shledanou, pane Snape." Rozloučila se s ním ošetřovatelka.

Než stačil Severus pochopit, co že se to vlastně děje, cítil, jak se kolem něj celý svět točí, rozpíná a zase natahuje. Přesto měl pocit, že je obalen v bublině, která ho ve skutečnosti chránila před vnějšími vlivy. Když přistáli za Děravým kotlem, ulehčeně vydechl a prohrábl si vlasy.

Otočil se ke skřítkovi, který si ho přeměřoval přísným pohledem a lusknutím prstů uhladil Severusův hábit a zbavil ho malých smítek. Pak spokojeně kývl a stejně tiše zmizel.

Příjemná změna, pomyslel si Severus. Konečně někdo, kdo zbytečně nemluví.

Chapter Text

Harryho probudilo šimrání těsně pod pravým kolenem. Prudce trhl nohou ve snaze shodit jednu z těch prašivých krys, nazdvihl se na loktech a otevřel oči. Kolem něj ale nepobíhali žádné krysy. Zmateně zamrkal a při pohledu na mladší verzi školní ošetřovatelky, která nad ním stála s kapičkami potu na čele. Několik světlých pramenů uvolněných z drdolu jí rámovalo obličej. Měla plnější postavu a méně ustaraných vrásek, než co si Harry pamatoval, ale jinak vypadala stále stejně. Což platilo i pro její zamračený výraz s vytvořenou rýhou mezi obočím.

„Dobré dopoledne, Harry. Ležte prosím klidně. Jmenuji se Pomona Pomfreyová, jsem kvalifikovaná lékouzelnice a busu ae o vás starat," představila se mu zřejmě naučenou frází, která ale nezamaskovala starosti v jejím hlase.

Harry se pokusil promluvit, ale zabránil mu v tom záchvat kašle. Vždyť už se toho přece zbavil! Problesklo mu hlavou vyčerpaně. Přijal od ošetřovatelky šálek akorát teplého čaje a napil se. Když odložil šálek, cítil, jak ho lehce svrbí patro. Rozbušilo se mu srdce a polilo ho horko. Donutil se nadechnout. Kdyby nestrávil poslední půlrok na všech možných lektvarech, nepřikládal by tomu jasnému symptomu váhu. Ale jestli nemůže věřit jí, tak komu? Ať dala do čaje cokoliv, měla pro to důvod.

„Děkuju." Pozvedl koutky úst ve zdvořilém úsměvu, a ještě jednou si přejel jazykem po patře. „Moc mě těší, madam."

Školní ošetřovatelka krátce přikývla, zastrčila si uvolněný pramen za ucho a ve špičkách prstů obou rukou před sebou protáčela hůlku.

„Pane Harry, nejsem si jistá, kolik toho víte o svém stavu…" Na chvíli zavřela oči, než pokračovala. „Byl jste v přímém ohrožení života. Vaše zranění byla vážná a je s podivem že jste stále naživu. Nyní jste na tom ale mnohem lépe!" rychle dodala.

Harrymu připadalo zvláštní, vidět vždy tak profesionální ošetřovatelku vyvedenou z konceptu. Bylo mu jí líto. Místo volna o prázdninách si teď s ním dělá starosti.

„Moc si vážím vaší pomoci," snažil se ji Harry uklidnit. „Cítím se opravdu dobře." Což by bylo přesvědčivé, kdyby se celé jeho tělo nezačalo zmítat v dávivém kašli.

Madam Pomfreyová si ho zamračeně přeměřila. „Skutečně?"

„Ano, jsem v pořádku," ujistil ji Harry spěšně a zívl, aby si nenápadně otřel lemem rukávu koutek. „Děkuju vám za pomoc, ale určitě máte spoustu dalších, důležitějších věcí na práci." Tlumeně zakašlal, ale podařilo se mu polknout železitou chuť.

„Promiňte, ale dle mých měření jste v nedávné době obdržel velké množství zranění, přičemž příliš velká část z nich nebyla řádně vyléčena!"

Harry si v duchu povzdechl. Sice byla mladá a krásná, ale hloupá bohužel ne.

„To je sice pravda, ale skutečně se cítím dobře," trval na svém dál Harry a vložil do svého hlasu tolik pravdy, kolik dovedl. Byl rád, že si té krve nevšimla. Pán by na Harryho za takové maskování byl hrdý. Vždycky ho potěšilo, když se Harry snažil a nevypadal zas až tak úplně hrozně.

„V tom případě vám jistě nebude vadit, když vás podrobím několika jednoduchým testům, že?" zvedla obočí a založila si ruce na hrudi.

Harry ji napodobil. „Jistě, žádný problém." Sevřel se mu žaludek a cítil, jak mu vlhnou záda košile. Kouzla bez hůlky neoblafne.

„Nejdříve si prosím sedněte s nohama na zemi," přikázala mu.

Harry ji poslechl. Tlumeně zakašlal a ignoroval mžitky před očima. Dívat se před sebe a nic nevidět pro něj nebylo neznámé. Doufal, že už bude po všem, madam Pomfreyová odejde a přestane s ním plýtvat čas. Má to přeci za pár. Tedy, už měl, ale brzo zase bude…

Lékouzelnice mezitím pevně uchopila hůlku a než se Harry nadál, klepla ho s ní prudce do pravého kolena! Harry nechápavě zíral na její sevřené rty a vítězně pozvednuté obočí.

„Vidíte? Žádný patelární reflex! Noha se vám měla vykopnout do vzduchu, což se ale nestalo. To znamená, že nutně potřebujete lékouzelnickou péči," vysvětlila mu ustaraně.

Harry měl chuť si nakopat. Mělo ho napadnout tu nohu vyhodit do vzduchu! Vždyť to přeci viděl několikrát v televizi, když se na ni Dursleyovi dívali.

„Lehněte si prosím ať se zbytečně nevysílíte a probereme váš stav," pokračovala ošetřovatelka.

Harry se jí podíval do vážné tváře a poznal, že s ní nemá cenu bojovat. Stejný výraz měla pokaždé, když vyhazovala návštěvy ze svého křídla. Poslechl ji a lehl si do polosedu opřený o pelest postele. Rozhlédl se po pokoji a uvědomil si, že Snapea ještě neviděl. Bastard, určitě se schovává, pomyslel si. Určitě to byl on, kdo Pomfreyovou zavolal.

Pomfreyová si jeho pohledu všimla a vysvětlila: „Pan Snape má nějaké povinnosti v Příčné ulici. Nějakou chvíli ještě nebude přítomný. Takže, co víte o rozsahu svých zranění?" zeptala se ho přímo ale jeho další záchvat ji zarazil.

„Ukažte," prohlásila pochybovačně ošetřovatelka a přišla k němu blíž. Vyvolala nad jeho hrudníkem diagram, který se Harrymu zdál jen jako změť červené a oranžové barvy s černými fleky. „Merline..." zhrozila se.

Harry se na ni zvědavě podíval. Zajímalo ho, s čím drobná žena přijde tentokrát.

„Pane Harry," nadechla se. „Prodělal jste v poslední době chřipku či zápal dýchacích soustavy?"

Harry v dlani zežmoulal ještě víc zašpiněný rukáv. „Možná jsem byl v jednu chvíli trochu nachlazený," připustil a viděl, jak ošetřovatelce vyjelo obočí do závratných výšin.

„Trochu nachlazený?" nevěřícně si ještě jednou změřila graf a popuzeně pokračovala. „A předpokládám, že jste to trochu nachlazení nijak důkladně neléčil, že?"

Harry pokrčil rameny a cítil, jak ho pnou svaly na krku. Jak jí má vysvětlovat, že si tam málem vychrchlal plíce v nehorázné zimnici a s halucinacemi o mozkomrdech? Tedy, halucinace to byly až potom, co ty potvory přemístili někam jinam, protože se jim zdálo, že si jeho přítomnost až příliš moc užívají. Bylo to na začátku jeho pobytu, než se poučili, že se k němu musejí chovat líp, aby déle vydržel. Kašle se zbavil, ale podle všeho byl teď zpět a v plné parádě.

„Pane Harry, vůbec se mi to nelíbí!" zvolala popuzeně a ustaraně se začala přehrabovat ve své kabele.

Harry ji na to chtěl odpovědět, ale jeho plíce měly jiný názor. Zakryl si ústa rukávem a využil její nepozornosti, aby si je utřel. Červený lem pak rychle zase schoval. Jeho by to potěšilo. Kromě těch ostatních věcí. To by ho velmi popudilo. Harry prostě musí dělat problémy.

Když k němu madame Pomfreyová přišla, tvářil se jakoby nic. Podávala mu blátivě oranžový lektvar.

„Vypijte to."

Harry si lahvičku zaraženě změřil. „Celé?"

Strnule přikývla. „Ano, obvykle ji dávám studentům vypít celou čtvrtinu, ale oubytě jsem u nich ještě nikdy neviděla. A rozhodně ne v takové míře!" zdůraznila a nervózně si zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho.

„Oubytě?" zeptal se Harry zmateně a přičichl k lektvaru.

„Ano, moc kouzelníků jimi netrpí, i když ještě nedávno to byla metla mudlů. Možná to znáte jako suchotiny," vysvětlovala a evidentně se snažila něčím rozptýlit.

Harry se s ní nehádal. Začal lektvar pít. Chutnal odporně ale to moc neřešil.

„Počkat!" zarazila ho ošetřovatelka.

Harry oddálil poloprázdnou lahvičku od úst a tázavě se na ní podíval.

„Máte vysokou rezistenci na lektvary a –"

Harry ji v duchu pogratuloval, že na to přišla tak rychle.

„ – není jisté, jestli vám digestivně podané lektvary zaberou. Nemluvě o dopadu, jaký to bude mít na vaše filtrační orgány."

„Co tím myslíte?" zeptal se jí zmateně Harry. A co má dělat s tím co už vypil, vyzvracet to?

„Možná byste ho mohl inhalovat a část i aplikovat lokálně."

Harry soustředěně přimhouřil oči. „Takže s tím mám dělat co?"

„Tumáte," podala mu hadřík s abstraktními vlčími máky. „Nalejte na něj trochu a přiložte si to na hruď."

Harry poslechl a s napůl rozepnutým pyžamem zpod kterého vykukovaly červené kytky si připadal směšně. Tázavě se na ní podíval co dál a ona mu podala mělkou misku se třpytivou tekutinou uvnitř.

„Nalijte zbytek dovnitř, prosím," instruovala ho. „Výborně. Teď si to dejte pod nos a zhluboka dýchejte." Hůlkou mu vykouzlila kolem hlavy bublinu a přiměla smíchané tekutiny zlehka bublat.

Jak se z naředěného lektvaru uvolňovaly výpary, cítil, jak mu štiplavý pach klesá hrdlem dolů. Rozkašlal se, ale záchvat se rychle utišil. Byl to strašný smrad. Začalo se mu navalovat a on ztěžka polkl trochu lehce natráveného lektvaru. Zároveň ho začala pálit kůže na hrudi a viděl, jak i z hadříku odchází výpary.

Madame Pomfreyová ho pozorně sledovala ale mávnutím hůlky otevřela okno. Bublina kolem jeho hlavy udržovala výpary uvnitř, ale nebyla neprodyšná.

Harrymu se motala hlava. Připadal mu lehká a těžká zároveň. Brněly ho malíčky u nohou a svědily ho hřbety dlaní. Poškrábal si jizvu pod uchem a soustředil se na stále těžší dýchání. Oči ho pálily. Příšerně ho pálily. Svět byl v čím dál hustší červené mlze…

„Pane Harry?!" ozvalo se nad ním ustaraně o on pomalu otevřel jedno oko.

„Ano?" zeptal se milé paní, která se nad ním skláněla, a usmál se na ni.

„Jste v pořádku?" Měla pěkná ústa, ale bylo těžké je sledovat. Hýbala se moc rychle.

„Ano?" měl pocit, že je to správná odpověď. Zkusmo vystrčil špičku jazyka, aby ochutnal vzduch. Nebyl si jistý, jak vzduch chutná, ale jeho špička byla ráda venku a začala sebou různě hýbat. Bylo zvláštní, jak se spokojeně celý jazyk natáhl a jak lechtal jeho horní ret.

„Haló?"

Zmateně vzhlédl a viděl, že se na něj ta milá paní mračí. Proč se na něj mračí? Něco mu říkala ale on tomu moc nerozuměl. Vyplázl jazyk co nejvíc, aby se na něj mohl podívat. Zklamaně se

zamračil a nakrčil obočí. Furt mu překážel ten pitomý nos!

„Pane Harry, soustřeďte se!" houkla na něj rázně ta už ne tak moc milá paní.

Harry vylekaně vzhlédl a soustředěně pozoroval její pusu. I když se mračila, byla hezká.

Omluvně se na ni usmál a vzpomenul si, co učitelkám ve škole vždycky udělalo radost: „Omlouvám se, že jsem nedával pozor. Už se to nestane."

Dál si ho podezřívavě měřila, stejně jako paní učitelky, ale stejně jako ony to nechala být. Někdo s tak veselou pihou pod dolním rtem by mu ale možná mohl věřit, že opravdu netušil, co dělá na střeše jídelny. Třeba by mu věřila i teď, kdyby jí řekl že chtěl jen skočit za popelnice. Nadechl se, ale hlas slečny Susane ho zarazil. Dospěláky přeci dětské nesmysly a výmluvy nezajímají.

Byl tedy ticho a soustředěně koukal na tu paní, aby nepromeškal nic, co mu chtěla říct. Vypadala už o něco klidněji než předtím. Není divu. Někdo s tak veselou pihou určitě nedokázal být dlouho naštvaný.

„Harry, co přesně víte o svých zraněných?"

„Vím, že jsem byl zraněný a vím, že něco trochu bolí," připustil a zkusmo skousl hrubou jizvičku na rtu.

Tu zmínku o menších bolestech přešla milá paní mlčky jen s pochybovačně našpulenými ústy. „A začnete s jejich výčtem vy, nebo já?" pobídla ho.

Harry se zhluboka nadechl. Chtěl jí lhát stejně jako vždycky lhal školní setře, ale… Tuhle milou paní nechtěl rozzlobit. Čím dřív to bude mít za sebou, tím líp. A pochyboval, že by ona byla tak hloupá jako školní sestra. Usilovně vzpomínal na to, co o svém těle nedávno slyšel. Přemýšlel a přemýšlel a najednou jakoby za očima viděl divnou pikslu. Zvědavě ji otevřel a slyšel lékouzelníka s legračním přízvukem. Měl chrapot, jako by dloouho křičel a asi mu byla zima. Slovo od slova opakoval to, co ten pán říkal.

„Začnu s tím jednodušším… Zahojené rány a zlomeniny po celé ploše těla. Kůže je zjizvená ale většina těchto ran je plně vyléčena. Pouze zlomenina levé lýtkové kosti byla komplikovanější a poškodila i sval, který je nyní… citlivější." Dodal doktor a najednou vykvikl. To Harry neudělal, protože to by bylo hloupé zopakovat. A Harry přeci hloupý není. I když mu to strýček říkal.

Milá paní si odfrkla ale on soustředěně pokračoval dál.

„Na těle jsou také magické rány, jejichž hojení bylo dané povahou jednotlivých kouzel. Vzhledem k tomu, že se jedná o magické poškození, bývají některé oblasti obzvláště citlivé nebo nefungují jako dřív, protože došlo k narušení tkání zaměřených na vedení magie."

Nad tou informací pozvedla obočí. Harry zavřel oči a vybavoval si, co dalšího ten roztřesený hlas říkal.

„Došlo k poškození několika orgánů, jejich funkce je více méně zachovalá. Pacient prodělal vážný zápal plic, který kvůli snížené imunitě znamenal velký zásah pro plíce. Jeho játra byla vystavena kletbě a jejich funkce je rovněž omezená." Milá paní něco významně zamručela ale on pokračoval dál. „Vystavení několika různým faktorům nevratně zasáhlo varlata, což způsobilo sterilitu a momentálně i sexuální dysfunkci. Má velmi citlivé zažívání a naleptanou stěnu žaludku i jícnu, což bylo způsobené příliš vysokými dávkami nepřiměřeně silných lektvarů. Magické odstranění malíčků dolních končetin proběhlo bez větších komplikací. Nervové dráhy jsou ale stále citlivé." Proslov toho pána byl zvláštní, jako by mluvil o nějaké Frankensteinově zrůdě. Harrymu toho stvoření bylo líto. Nemohlo přece za to, že není normální. A určitě se snažilo.

Čekal. Neměl víc, co by řekl. Hlas v jeho hlavě ztichl a on najednou nevěděl, co řekl nebo co říkat dál. Milá paní mlčela a on otevřel oči. Stála před ním se zrudlými tvářemi, zírala do stěny a něco si mumlala. Harry zamrkal a nenápadně se odsunul blíž ke stěně. Lehl si níž a přitáhl si deku až pod bradu. Nebyl si jistý, proč tu paní tak rozzlobil, ale nechtěl raději dělat nic dalšího. Ale možná, že kdyby šel vydrhnout kachličky v kuchyni, udělal by jí radost…

Kde je ale kuchyně? Raději zavřel oči a předstíral, že spí. Někdy to opravdu fungovalo. Po chvíli ho vyrušilo odkašlaní. Paní vypadala mnohem vyrovnaněji a Harrymu připomínala Mary Poppins z televize…

„Vidím, že jste se svým stavem seznámen více než dobře. Přestože jste spoustu věcí zlehčil, souhlasím s vámi. Nyní bych se s vámi domluvila na dalším postupu vaší léčby." řekla hlasem nepřipouštějícím námitky.

Harry přikývl a doufal, že vypadá, že jí rozumí.

„Vzhledem k vaší vyvinuté rezistenci na lektvary je téměř nemožné vás léčit běžnými dávkami. Jak jste zmínil, vaše játra byla vystavena kletbě, ta však zreagovala s nebezpečně vysokým obsahem residuálních částí lektvarů, což vám kupodivu nejspíš zachránilo život. Vyšší dávky jakékoliv perorální léčby by vám mohly způsobit komplikace nebo by nemusely fungovat podle našich očekávání. Z toho důvodu jsme vám koneckonců podali lektvar na dýchací cesty více způsoby. Plíce by se vám měly zahojit do pár hodin. Už teď vypadáte zdravěji. Stejně to je i s bolest tišícími léky. Ty běžné na vás nebudou mít vliv, ty těžší na opiátové či morfiové bázi -"

„Ne, ty nechci," přerušil ji Harry rázně. O opiu mluvil strýček. Někdy o Harryho taťkovi říkal, že i možná kvůli tomu umřeli, že byl nejspíš sjetý v autě.

Harrymu bylo líto, že sjeli autem. I když nevěděl kam. A taky nevěděl, odkud se teda vzalo to zelené světlo…

Milá paní přikývla a pokračovala: „Už jste se setkal s Vyživovacím lektvarem. Ten budete pít pravidelně při každém jídle. Neovlivňuje přímo funkce těla, ale živiny, které jíte. To by vám mělo pomoci při přirozených léčebných procesech těla. Což je kromě přímých kouzel a mastí to jediné, na co nám zbývá se spolehnout." Švihla hůlkou. „Ostende salutis." a ve vzduchu se objevilo několik barev různě pospojovaných.

Harry zvědavě pozoroval kombinaci světle a tmavě žluté a oranžové. Než se stačil zeptat co jsou zač, ošetřovatelka si úlevně vydechla a potěšeně se usmála.

„Léčíte se velmi rychle," konstatovala. „Tento pokrok bych očekávala po týdnu, ne po dni."

„Po dni?" podivil se Harry. Dospělé vždycky potěšilo, když zopakoval to poslední, co řekli. Teda, ne tetu a strýčka, ale paní učitelky ve škole jo.

„No jistě, kdyby mě k vám mladý pan Snape nezavolal, nemusel jste se dožít rána," vysvětlila mu vážně, ale pozornost věnovala dalším, nově vykouzleným barvám.

Harrymu se sevřelo hrdlo a on pevně semkl rty. Moc tomu nerozuměl ale bylo mu líto, že si dělali škodu. Nechtěl jim být na obtíž!

„Zajímavé," podotkla paní a Harry k ní obrátil pozornost. „Vaše hladina magie se nezvykle rychle zvyšuje. To je dobré," ujistila ho, když viděla jeho nechápavý výraz. „Ve skutečnosti velmi dobré. Nejen, že to vysvětluje váš rychlý progres, ale také nám to dává dobré vyhlídky do budoucna. Jsem velmi nakloněna věřit autoléčbě vašeho těla. Budeme ho samozřejmě směrovat a pomáhat mu správnou výživou a časem i vhodným pohybem." Její hlas se třásl nadšením a v očích jí jiskřilo.

Harry měl pocit, že ta drobná milá paní začne každou chvíli poskakovat a pleskat ušima. Usmál se na ni. Byl rád, že má radost. Možná že by mu mohla zazpívat!

Milá paní se na něj podívala. „A jak se cítíte teď? Popravdě?"

Harry tu otázku zvážil a rozhodl se jí odpovědět, jak nejlépe dovedl. Byla opravdu moc milá.

„Je mi skutečně mnohem lépe. Dokonce i lépe, než mi bylo předtím." Ano, to znělo jako něco, co říkali v tom pořadu o nemocnici. Zamyslel se. „Pár míst na těle mě bolí, ale ne nijak moc. Ale škrábe mě v krku," dodal.

„Skutečně?" zdvihla pobaveně obočí. Na chvíli se zamyslela a pak pokračovala. „Váš kašel ještě pozůstatkem toho trochu nachlazení - zápalu plic -"

„Ten jsem ale už neměl!" namítl Harry a opět se suše rozkašlal. Nikdy nesměl být nemocný, protože léky byly drahé.

„Ve skutečnosti," opravila ho ošetřovatelka po tom, co se konečně utišil, „jste ho měl celou dobu. Vaše tělo však už mělo tak nízkou hladinu energie, že se rozhodlo zápal ignorovat a řešit závažnější problémy. To, že se váš kašel objevil je dobrá zpráva. Máte i lehce zvýšenou horečku, tu bych rozhodně nesnižovala, pomáhá vašemu organismu v boji s infekcí!"

Harry se na ni podíval a měl pocit, že je z horečky až příliš nadšená. Ale co, jestli ji to potěší…

„Myslím, že bychom léčbu plic mohli podpořit nemagickými prostředky, co vy na to?"

Harry na ni jen upřel zmožený pohled.

„Jen klid. Jednalo by se o čaje z různých bylinkových směsí. Mám ještě někde poznámky z mé stáže v Indii…" zamyslela se a poklepala si prsty o rty. „Ano, to by mohlo fungovat!"

Pak na Harryho obrátila svůj pohled a její rysy zvážněly. „Na toto se musím zeptat. Máte někoho, koho bych mohla kontaktovat?"

Harry zavrtěl hlavou. Začaly se mu potit dlaně a sevřel se mu žaludek. Cítil, jak mu srdce tepe stále rychleji.

„Vážně ne? Ani žádné místo, kam byste mohl potom jít? Rodina, přátelé?" naléhala dál.

„Ne, nemám."

„Víte," skousla si rty. „Nezletilý chlapec ve vašem stavu… Měla by o tom vědět patřičná místa… Kvůli pomoci a… ochraně," dopověděla měkce.

Harry se zhluboka nadechl lehké květinové vůně, které si do té doby nevšiml. Tušil, že něco takového přijde, přesto to nebylo o nic snazší. Pomalu vzhlédl a podíval se jí do očí. „Pomoc není potřeba." Než stačila cokoli namítnout, pokračoval: „Nic mi není."

Milá paní se stále nezdála být přesvědčená, ale evidentně se rozhodla vrátit se k této otázce později. „I tak, budete potřebovat pomoc. Místo, kam jít. A možná i přístup k účtům, záznamům, k prostředkům."

„Já nemám záznamy. Záznamy mají jen důležití lidé." Zavřel Harry unaveně oči.

Madame Pomfreyová byla chvíli zaskočeně ticho. „Dobrá tedy. Teď spěte a probereme to později."

Harry ji moc rád poslechl.

 

xXx

 

Bondy tiše přemístil Severuse z Příčné ulice zpátky do jeho pokoje. Madam Pomfreyová stála rozcuchaná nad jeho postelí a melodickou inkantací zaříkávala nehybné tělo. Když si všimla jeho přítomnosti, unaveně se na něj usmála, aniž by přerušila péči o svého pacienta. Severus opatrně přešel ke stolu a položil na židli brašnu, která byla novými přísadami a knihami nacpaná k prasknutí.

Opřel se zády o stůl a začal si rozepínat svrchní část hábitu, pod kterou měl obyčejné černé tričko. Poslouchal Madam Pomfreyovou, jejíž hlas už byl zhrublý dlouhou námahou. Přesto začal Severus cítit, jak kouzlo funguje i na něj a on se začíná uvolňovat. Pozoroval, jak neúnavně krouží hůlkou ve složitých variacích a obdivoval její výdrž a odhodlání. Vždycky byla stoprocentně oddaná své práci a snažila se bez ohledu na okolnosti udělat to nejlepší pro své pacienty. Když zmijozelové zjistili, že novou ošetřovatelku nezajímá kolejní politika, byli příjemně překvapeni. Netrvalo to dlouho, a celá kolej si k ní díky jejímu nehranému zájmu vytvořila více méně vřelý vztah. A přestože byl tehdy Severus teprve v prvním ročníku, uvědomoval si, jak vzácná vlastnost získat si jejich kolej to je.

Madame Pomfreyová skončila a úlevně vydechla. Svěsila na chvíli ruce podél těla a sklopila hlavu. Potom si stoupla na špičky a se zalupáním se protáhla. Přešla k Severusovi, usmála se na něj a vzala si ze stolu šálek s bylinkovým čajem. Pomalu se napila a blaženě přivřela oči. Když je znovu otevřela, Severus si všiml drobného fialového kroužku po obvodu pomněnkových očí.

„Tak jak dopadly nákupy?" zeptala se ho zlehka mnohem jemnějším hlasem a chytila šálek oběma rukama.

Severus si vzpomněl na své vychování, sundal brašnu ze židle a nabídl jí ji. Ta si vděčně sedla a pozorovala ho, jak nadšeně vyndává položky na stůl.

„Téměř všechny přísady jsem sehnal v malém krámku za prodejnou s předměty pro hospodyňky. Je nenápadný, ale jeho majitel prodává většinu vlastnoručně sesbíraných přísad, které jsou vždy špičkové kvality. Jeho ceny jsou přívětivější a na rozdíl od komerčně založeného Slugga&Jiggerse skladuje své zásoby ukázkově a vždy mě upozorní, pokud se některé přísady nesnesou, abych byl opatrný při jejich přepravě," vysvětloval nadšeně.

„V tomto vám budu věřit," usmála se na něj opět Madame Pomfreyová. „Už teď jsou vaše znalosti o vaření lektvarů mnohem komplexnější než ty moje. A říkal jste, že u Sluga a Jiggerse neměli všechno?" pobídla ho a opět se napila čaje.

„Přesně tak, madam," přitakal Severus a převrátil jeden z balíčků ve speciálním ochranném papíře v ruce. „Předpokládal jsem, že největší problém bude s Kulčibou dávivou, která je dost drahá kvůli specifické době jejího sklízení, ale sehnat tu bylo bez problémů. Na druhou stranu se ukázalo, že distribuce Puškvorce je poslední dobou velmi náročná. Sice roste planě v Anglii i v Evropě, ale lektvar vyžaduje jeho původní, čínskou odrůdu." Zamračil se a založil si ruce na hrudi.

Madame Pomfreyová chápavě přikývla. „Ano, tamní vláda totálně zakázala vývoz zboží. Jak jste ho tedy sehnal?"

„No, nejdříve jsem zašel hned vedle k panu Mulpepperovi. Jeho dodavatel z Palácových zahrad s ním byl v kontaktu naposledy před osmi lety a od té doby o něm nikdo neslyšel. Byl to prý jeden z nejlepších bylinkářů na světě a už jenom fakt, že byl schopen v Praze vypěstovat většinu původních rostlin bez té nejmenší magické modifikace, ho činilo nepostradatelným badatelem."

„O ano, slyšela jsem o něm. Merlin rostlinstva mu přezdívali. O jeho zmizení jsem ale neslyšela. Nedivila bych se, kdyby v tom mělo prsty to Pogrebinské sémě, vyvržené ze samotného pekla, co se roztahuje po celé Evropě a topí ji v té své břečce které říkají alkohol!" Tváře jí zrudly a její oči propichovaly nepřítomného nepřítele. Severus se ovládl, aby nenadzdvihl překvapeně obočí. Tak ostrý jazyk madam Pomfreyovou ještě použít neslyšel. „Bohužel se obávám, že druhý takový bylinkář se ještě dlouho nenarodí. Nejsem si tím jistá, ale možná by Puškvorec mohla mít ve skleníku profesorka Prýtová, pokračovala a její hlas zněl pro změnu nepřirozeně klidně. „Pravděpodobně nebude takové kvality jako ten čínský, ale mohl by být stále lepší než ten planý, co je běžně k dostání."

Severus se podrbal na zátylku. „No, víte… U Mulpeppera na Příčné sice Puškvorec neměli, ale poslali mě do své druhé pobočky, kde ještě nějaké zásoby měli."

„Druhé pobočky?" zamračila se Madame Pomfreyová. „Snad nemyslíte tu v Obrtlé?"

„Ano tu," potvrdil Severus a rychle vysvětloval. „Víte, politika jejich obchodů je, že své zboží zbytečně nepřemisťují, aby se neznehodnotilo. A vzhledem k podstatě lektvarů, ve kterých se Puškvorec využívá, byla větší poptávka na Příčné. A spousta lidí ho ve skutečnosti nepotřebovala tak moc, když zjistila, že je jen na Obrtlé," snažil se ji spěšně uklidnit.

„Nebudu vám říkat, jak nebezpečné to bylo, protože jste evidentně v pořádku a nezraněný." Změřila si ho a s povzdechem položila šálek. „Jsem jen ráda, že se vám nakonec povedlo získat, co bylo potřeba. Stačily vám na to galeony?"

Severus se vyhnul jejímu pohledu. „Ano stačily."

Madame Pomfreyová překřížila před sebou ruce, čímž se jí zvýraznil hrudník. Severus zvedl rychle pohled k jejímu obličeji a doufal, že si ničeho nevšimla nebo že nezíral moc dlouho.

„Pane Snape, víte, že snesu spoustu věcí, ale nemám ráda, když se mi věší bulíky na nos. Mám ten pocit, že jako dva inteligentní lidé spolu můžeme komunikovat na úrovni. Tak se vás zeptám znovu a budu předstírat, že jste ještě nic neřekl." Nadechla se. „Stačily vám galeony, které jsem vám dala na nákup přísad pro lektvar mého pacienta?"

Severus se zamyslel a ignoroval horkost, která ho zaplavila. Zavrtěl hlavou. „Ne madam. Přesáhl jsem váš rozpočet asi o dvanáct galeonů," zamumlal neochotně. Krásně se do něho vešel, než přišla ta komplikace s Puškvorcem… čtyřicet pět galeonů jen za středně velký plazivý kořen ho málem poslalo do kolen. Ještě že se na podobnou cenu po těch obtížích v předchozích lékárnách připravil. A stále z vlastních peněz utratil míň, než by dal za všechno ostatní a náhražkový Puškvorec dohromady.

Madame Pomfreyová sáhla do kabely a vytáhla vlastní měšec s drobnou výšivkou máků. „Popravdě musím říct, že jsem očekávala mnohem větší rozdíl. Ale je vidět, že lektvarům skutečně rozumíte a víte, kde sehnat to nejlepší co nejvýhodněji." Bez ohledu na jeho námitky položila na stůl patnáct galeonů. „Žádné odmlouvání, pane Snape. Už jednou jsem vám řekla, že bude léčba pana Harryho financována z letního rozpočtu ošetřovny. Je nesmysl, abyste to platil z vlastní kapsy."

Severus poznal předem prohranou bitvu. Sice mu nepřišlo správné brát tolik peněz od ženy, která jim tak ochotně pomáhá, ale jestli říká, že škola platí…

„Tak dobrá," souhlasil a dal peníze do vlastního, obyčejného váčku. „A jak mu je?" zeptal se a trhl hlavou ke své posteli.

Ošetřovatelka si odlehčeně povzdechla. „Jeho stav se velmi rychle zlepšuje. Je to až s podivem. Pokud to tak půjde dál, bude zázrakem moderního lékouzelnictví."

„To je dobře," oddychl si Severus. Čím dřív bude mít nezvaného hosta z domu, tím líp. Jedna věc ho ale pořád zajímala. „A zjistila jste, co se mu vlastně stalo?"

„Ano zjistila," vážně přikývla. „Spadá to ale pod můj slib mlčenlivosti, takže to na mě ani nezkoušejte," varovala ho se zdviženým prstem.

Severus se pousmál. Znala ho až příliš dobře. A on zase pevnost slibu, kterým chránila tolik lidí ve škole.

„A pane Snape?"

„Ano madam?"

„Nahlásila jsem váš dům jako místo výskytu šotkovniček – mírné neškodné vyrážky způsobené kousnutím šotka. Tedy, neškodné pro kouzelníka, ale velmi nebezpečné při přenosu kůží na mudlu. Z toho důvodu bude ministerstvo tolerovat kouzla v tomto domě. Samozřejmě jen ta, která se dají zařadit mezi léčebné prostředky," dodala. „Takže i přes váš Hlídáček vás nebude nikdo stíhat za kouzla, která vy nebo pan Harry vykouzlíte. A výhodou této nemoci je, že se můžete pohybovat v kouzelnickém světě." Mrkla na něj s úsměvem.

Severus byl ohromen. U kohokoliv jiného by očekával, že tím vším něco sleduje, ale na madame Pomfreyovou se nevztahovala běžná měřítka.

„Děkuju," řekl přiškrceně. „Moc si vážím všeho, co pro nás děláte."

Odmítavě mávla rukou. „To je samozřejmost." Vytáhla hůlku a zeptala se ho: „Nevadilo by vám, kdybych provedla několik menších úprav?"

Severus zavrtěl hlavou. „Jen prosím nic příliš nápadného," požádal ji.

Madam Pomfreyová přikývla a začala kouzlit. Severus poznal mezi kouzly i mudly-odpuzující, hluk-nepropouštějící, teplotu-stabilizující, prostor-zvětšující a s horkem zaplavujícím mu tváře i čistící typy.

Pak se rozhlédla po pokoji a přeměřila si postel před sebou, na které stále nerušeně spal Harry. Přestože se tvářil klidně, měl pevně zaťatou čelist. Obrátila se k Severusovi: „Mohu se zeptat, kde spíte?"

Severus uhnul pohledem a promnul si zátylek. „Je tu jen jedna postel, takže jsem ho nechal spát na posteli a sám jsem spal na zemi."

Ošetřovatelka semkla rty a krátce přikývla. „Chápu." Zdvihla hůlku a opatrně zvětšila postel téměř na dvojnásobek její velikosti. „Bohužel by druhá postel už nešla tak lehce zamaskovat," pronesla s omluvou v hlase.

Severus ji spěšně ujistil, že to není žádný problém. V duchu ocenil, že byla schopná zvětšit postel, aniž by svého pacienta probudila. Kdyby to zkusil on, pravděpodobně by roztáhl i Harryho. Zvětšit postel jako takovou sice problém není, ale práce s předmětem, s kterým je živý tvor v přímém kontaktu, se ještě neučili. Lily by to samozřejmě zvládla bez problémů. Při té spontánní myšlence se mu zkroutil žaludek do příšerného uzlu. Okamžitě myšlenku na ni zahnal a obrátil svou pozornost na zívající lékouzelnici.

„Pane Snape, pro dnešek už půjdu, zastavím se zítra. Prosím nezapomeňte se naobědvat. Oba dva." Vyhledala očima domácího skřítka, který opět nepozorovaně stál v rohu místnosti. „Bondy, můžeme jít." Skřítek krátce přikývl a rychle ale tiše přeběhl k ní. Madame Pomfreyová si vzala svou ošetřovatelskou tašku, rozloučila se se Severusem a s kývnutím na skřítka zmizela.

Severus se rozhlédl po pokoji. Vypadal mnohem prostorněji a uklizeněji. Na chvíli jen stál a přemýšlel, co bude dělat dál. Správně, uklidit přísady a řádně je uschovat. Potom dát macerovat kořen Puškvorce na osm hodin, aby mohl začít s přípravou lektvaru. Usmál se a nadšením se mu rozbušilo srdce. Uvařit ho bude výzva, ale kdo ví, kdy bude mít zase příležitost vyzkoušet svůj speciální mosazný kotlík.

Chapter Text

 

 

Severus seděl u stolu, odpolední slunce mu skrz střešní okno dopadalo na záda a on soustředěně porovnával své precizní poznámky se svým překladem, slovníkem a matčinou knihou. Úzkost se mu pomalu plížila po páteři. Polkl, potřásl hlavou a znovu se soustředil na slovo dirigendo. Znamená to vodítko, řídit nebo navádět? Přijít na chybu jeho rituálu bylo o dost těžší, než předpokládal. Zatím se ještě nikam neposunul, a to na tom pracoval už týden!

Někde nad ním bzučela moucha a narážela do skla jako šílená.

Sevřel prsty v bílých latexových rukavicích pevněji papír až natrhl jeho okraj. Zarazil se a zhluboka se nadechl. Odložil třesoucí se rukou poznámky, rád, že to nebyl důležitý svitek a zastrčil si uvolněný pramen za ucho. Sáhl po sklenici s vodou a zašklebil se nad její zteplalou chutí. Zavřel oči a vnímal svůj dech. Cítil, jak ho pomalu opouští nahromaděné napětí…

„To neudělal!" Vyprskl za ním Harry se záchvatem smíchu.

Severus protočil oči a zhluboka se nadechl. Klid, zůstaň v klidu.

„Hej, hádej co!?" Dožadoval se Harry pozornosti.

„Co?" zeptal se Severus tiše, aniž by vzhlédl.

„Legolas spadl ze stromu! No věřil bys tomu?"

„Pravděpodobně ho někdo překvapil," řekl Severus suše. Tu knihu znal nazpaměť.

„Jo, ale není to vtipný? Legolas je elf, ten by neměl padat ze stromů."

„Máš pravdu," přisvědčil mu Severus a znovu sáhl po latinské knize.

„A co se tobě líbí?"

Severus si povzdechl. On vážně pase po pozornosti, co? „Nevím, celá ta kniha je dobrá."

„Ale musíš mít nějakou oblíbenou postavu, ne?" dotíral dál Harry.

„Jo, asi mám." Připustil a cítil, jak mu klid utíká mezi prsty.

„A koho?" zeptal se Harry, popuzený nedostatkem informací.

„Nevím, asi Boromira," prohodil Severus a začal podupávat nohou.

„Boromir je kretén," řekl Harry příliš rychle a Severus měl pocit, že si ani neuvědomil, o kom mluví.

„Když to říkáš." Dirigendo, dirigendo, kde jen to měl napsané?

„Počkej, ty na to nic neřekneš?"

„Proč? Spousta lidí si to myslí," nepřítomně odpověděl a prohraboval se papíry.

„A ty ho nebudeš bránit?" nepřestával se ptát.

Severus se zarazil a otočil se na něj. Válel se v příliš velkém pyžamu na posteli, hlavu podepřenou jednou rukou a druhou přidržující stránky knihy, aby se nezavřeli. Dlouhé vlasy měl rozcuchané a jeho tváře už ztratili ten nezdravý, popelavý odstín. Popravdě měl Severus pocit, že jsou… růžové.

Severus se zlomyslně ušklíbl. „Popravdě, až se dočteš, že -"

„Ne! Spoilery!" vykřikl Harry a zacpal si uši, čímž ztratil podporu a svalil se na postel. „La lala lalala lalalala lalala…" notoval si přidušeně do polštáře, protože se mu s oběma rukama na uších nedařilo přetočit na záda.

Severus zmlkl v momentě, kdy si Harry zacpal uši a spokojeně se vrátil k poznámkám. Tlumené prozpěvování bylo sice otravné, ale stále lepší než –

„A proč ho teda máš rád?"

Severus cítil, jak se jím začíná šířit chvění. Sevřel pěsti a těsné rukavice vypšoukly trochu vzduchu. Frustrovaně vydechl. To zvládne… žádný výbuch magie nebude…

Opět se na Harryho otočil. „Je to neobvyklá postava, která má propracovanou psychologii a důležitý žebříček hodnot."

Harry na něho prázdně zíral. Seděl na posteli, lehce se zakláněl a byl opřený o obě ruce. „Fakt jo?"

Severus krátce přikývl. „Ano. A pokud by si dovolil, potřebuji se soustředit."

„Jo jasně, promiň," řekl ublíženě a sáhl po knize.

Severus si ulehčeně oddechl a opět se soustředil na práci. Kde že to skončil? Jasně, slovo dirigendo. A ve spojení s…. magna fati… Slyšel, jak moucha naráží do okna… dirigendo magna fati… Ani si nevšiml, kdy začal podupávat nohou… magna fati znamená skvělý osud... Slunce ho hřálo do zad… Ale v momentě, kdy se k tomu připojí dirigendo, mění se to na velký hlas osudu… Ta moucha neztichne!... Takže nasměrování velkým hlasem osudu? Ne… Za ním si začal někdo broukat… Proč ale hlas osudu?... Soustřeď se…. Žádný velký hlas, ale nervydrásající kluk! Moucha stále bzučela a broukání se změnilo v mumlaná slova a luskání…. Dirigendo magna fati… Fati je jasný osud, o nic jiného nejde… Proč ale magnum? Teda magna znamená velký hlas? Nemohl by to snad být velký osud? Proč se pořád točí v kruhu…. A proč tady nemůže být klid?!

„Myslel jsem, že si čteš?" procedil skrze zuby.

„No, je tady jedna písnička, tak si ji zkouším zpívat!" zazubil se Harry. „Ta kniha mě totiž neba."

Severus ho provrtal pohledem. „Tak proč ji teda čteš?" pronesl mrazivě.

„Nudím se!" vyhodil rukama do vzduchu. „A navíc čekám, kdy zabijou Freda," prohlásil vážně.

Severus na něj vykulil oči. „Uvědomuješ si, že je to hlavní postava a ta kniha má další dva díly?"

„Co? Tos mi neřek!" zaúpěl Harry zrazeně.

Sice by se rád vrátil k výzkumu, ale něco v něm začalo hlodat. „A proč chceš, aby ho zabili?"

„Protože je to idiot," zamručel Harry, našpulil rty a překřížil ruce na hrudi.

„Páni…" vysunul Severus dolní ret a pokýval hlavou. „Většina lidí ho označí za hrdinu nebo naivního dobráka, ale o idiotovi jsem ještě neslyšel."

„Protože se bavíš jen s idioty," vypálil na něj na jeho vkus až příliš výbušně… neměli doteď inteligentní diskusi?

„Oká, to dává smysl," souhlasil a otočil se zpět ke stolu.

„A jen idiot by sám navrhl, že se potáhne takovou štreku, když všude kolem něj jsou mocnější lidi, co jsou jen příliš posraní, aby něco udělali," pokračoval k jeho zádům Harry, jako by ho jen ten nápad urážel.

„Ten prsten mohl nést jen někdo čistého srdce," namítl Severus a opět se na něj podíval. Proč má Harry tak tvrdý výraz? Vždyť je to jen kniha.

„Jistě, čisté srdce a odvaha větší než on sám. Bla bla bla… To už jsem někde slyšel." Jeho hlas zněl, jako by mluvil o nejodpornějším prokletí na světě.

Severus nevěděl, co na to říct.

„A netvrď mi, že ten ó velký a mocný Dandalf –"

„Gandalf," opravil ho Severus automaticky.

„To je fuk. Že nezná žádné kouzlo ani jiný způsob, jak Freda –"

„Froda."

„Fajn, Froda k té hoře dostat, když už to teda musí být on. Koště? Drak? Obří krtek, co se prohrabe celou cestou?"

„No ale o čem by ta kniha potom byla? To by nebyl žádný příběh," namítl Severus.

„Jasně, hlavně mít epický příběh o hobitoj, co oddaně bojuje proti zlu za každou cenu, že? I když mu to totálně vycucává mozek, i když ho to posedne, co?"

„To není…" Severus se zarazil. „Moment, jak víš, že ho to posedne? Ovlivňuje to sice jeho chování, ale není posednutý!"

Harry protočil oči. „Vážně? Jeho strýc měl takový strašný problém zbavit se toho prstenu. Dandalf se ho ani nedotkl, a dokonce i přímo řekl… Počkej, najdu ti to, Aha, tady: Prsten moci se o sebe stará sám… Ne Glum, ale Prsten sám rozhodoval. Prsten opustil jeho…. Byl dočista zbědovaný… Nenáviděl tmu a světlo ještě víc… Nenáviděl všecko a Prsten ze všeho nejvíc. Jak to myslíte? Zeptal se Frodo. Prsten byl snad jeho miláček a jediná věc, na čem mu záleželo?... Nemohl se ho zbavit. Neměl k tomu vůli. Vidíš?" zeptal se ho Harry. „Neměl k tomu vůli. A dokonce se Prsten píše vždycky s velkým pé!"

Severus přemýšlel a snažil si vybavit každý z těch momentů v knihách. Myslel si, že to zná nazpaměť, ale zdá se, že neviděl to, co měl přímo před očima. Prsten, co posedne svého majitele a nutí ho dělat šílenosti… Vždyť to zní téměř stejně jako ta kauza před třiceti lety v Americe… Někdo dal nějakému mudlovi prokletou sponu na kravatu a on se pokusil zabít jejich prezidenta… naštěstí se o tom nikdy mudlové nedozvěděli. A ten chudák se sponou skončil jako mumlající troska v nějakém ústavu. Každou noc prý byly z jeho ubikace slyšet zvláštní zvuky, jako kdyby polykal naprázdno. Jednoho dne ho našli ležet mrtvého v kaluži vlastní krve. Hruď otevřenou, žebra vylámaná a plíce rozdrcené. Jeho ruce byly celé krvavé, nehty rozlámané a prsty rozřezané. Prý byly uvnitř těch řezných ran kousíčky kostí…

Severusovi se zatmělo před očima. Je snad možné, že autor knihy znal toho muže? Že ho viděl? Nebo je snad ta podobnost čistě náhodná? Ale to nedává smysl… Jak by se mudla k těm informacím dostal?

„Tak jsem o tom nepřemýšlel," řekl bezbarvě a byl rád, že sedí.

„Neuvěřitelné, že zrovna ty o něčem nepřemýšlíš," řekl mu Harry sarkasticky a Severus cítil, jak v něm roste vztek... Sevřel čelisti, mlčky přikývl a vzal do ruky další knihu, tentokrát s popisem rituálů požehnání. Třeba najde nějaké pojítko… Je to sice populární kniha pro hospodyňky, ale zato tam spoustu věcí vysvětlují jako pro slepice.

„A na čem teď makáš?" zeptal se zvědavě Harry a přešel k němu.

„Porovnám překlad, to by tě nebavilo," procedil Severus mezi zuby.

„Co ty víš?" odsekl mu Harry a sáhl po slovníku co ležel těsně vedle sklenice.

„Pozor!" vykřikl Severus, ale pozdě.

Sklenice se převrhla a zalila vodou jeho poznámky a… Matčinu knihu.

Severus po ní chňapl a zoufale z ní vylil přebytečnou vodu. Pozoroval, jak se inkoust rozpíjí a společně s vodou skapává na zem. Cítil, jak ho pálí oči a v krku se mu dělá horký brambor.

Ten bastard něco blekotal a začal všechny jeho poznámky utírat Severusovým tričkem.

Ale Severus měl oči pouze pro knihu. Každý tah inkoustem byl už teď rozmazaný. Z každého náčrtku či ilustrace byl jen barevný flek. Ta. Kniha. Byla. Zničená. Severus věděl, že ji už nic nespraví. Nebylo na ní ani jedno ochranné kouzlo, aby ji ministerstvo neodhalilo… Jen její stránky byly z papíru nasyceného jeho rodovou magií. Stačila špetka magie, kapka krve s ničivým elementem a kniha se komplet celá znehodnotila. Byla to riskantní pojistka, nutná pro ochranu rodinné pověsti. A i mikroskopická kapka Severusových slin ve vodě stačila, aby rodová magie začala pracovat a učinila všechny stránky nečitelné. Do poslední.

Kniha mu vyklouzla z ochablých prstů na zem, kde vlhce dopadla. Neviděl, neslyšel. Jediné, co potřeboval, bylo zabít toho bastarda!

Chladné dřevo tmavé hůlky ho uklidňovalo. Jemné pulzování mu zbystřovalo mysl. Ruka se mu přestávala třást a on uchopil hůlku jemněji. Spíš jako hudebník než jako kat. Severus se usmál. Věřil své hůlce a ta mu jasně dávala najevo, že smrt nepřichází v úvahu. Ne. Užijí si to.

Pohled se mu zaostřil a on pohlédl na toho idiotaa, co ho připravil o jedinou věc, která ho spojovala s rodinou jeho matky. Rodinou, která je oba odvrhla, ale přesto k ní byl Severus poután svou magií. Být vyděděný bolelo. A kupodivu mu to otec neulehčoval. Nechtěl mít s magií nic společného. Pro něj to byl neexistující problém. Ale zpátky k jeho problému. Naklonil mírně hlavu na stranu, ústa mírně pootevřená v maniakálním úškrnu. Ten bastard se před ním krčil, ruce obraně vztažené před sebou s prázdným pohledem ve velkých očích.

Prázdný pohled, který mu dovolal dělat si s ním, co chtěl. Severus se zarazil. Ale co vlastně chtěl? Stát a dívat se, jak se ten zmetek před ním svíjí v bolestech? Ne… Chtěl mu rozbít hubu. Vymlátit z něho každou špetičku té jeho špatnosti. Je špatný a zaslouží si to. Zavrčel, připraven do akce. Rozmlátí mu hubu! Přesně jako jeho táta jem-

Přesně jako jeho táta jemu…

„Ne," zašeptal Severus. „Nikdy…"

Rozhlédl se po pokoji se sevřeným hrdlem. Prosím…

Jedinou jeho jistotou byla jeho hůlka. Držel se jí jako záchranného lana a pomalu se otočil. Rozešel se ke dveřím, pak opatrně krok po kroku dolů ze schodů. Když vyšel ze dveří do stinné uličky, dal se do běhu.

Musí pryč!


Harry pomalu spustil ruce podél boků. Zamrkal a pomalu se rozhlédl po pokoji. Byl sám. Udělal krok dopředu, ale pak se zarazil. Rukama si klidně prohrábl příliš dlouhé vlasy a mechanickými pohyby si sedl na židli. Před ním byly zmáčené knihy a poznámky. Chtěl zvednout jeden z papírů, ale ten byl přilepen k tomu spodnímu a roztrhl se. Spěšně ruku zase stáhl. Objal si kolena a položil na ně bradu.

Budižkničemu.

Na co sáhne, to zničí. Nechápe, proč se s ním vůbec ještě někdo obtěžuje. Cítil, jak se mu pod očima hromadí teplo a vzápětí se mu rozmazalo vidění. Zavřel je a první slza mu stekla pomalu na tvář. Proč ještě vůbec existuje? Brada se mu roztřásla a koutky se mu zkroutily do trpkého úšklebku. Nic nedokáže udělat správně. Ani umřít… Proč?! Má tohle vůbec zapotřebí? Celý jeho život je žert, parodie. Fraška. Objal si kolena pevněji a zaklonil hlavu. Slza ho lechtala v záhybu nosu a on na ni foukl. Kapka se zatřepetala. Zavřel oči.

Byl tak unavený. Ať už je konec. Prosím…

Ale copak už někdy někdo jeho prosby vyslyšel?

Jako malý prosil Boha, každý den, aby ho měli Dursleyovi rádi. Snažil se být poslušný, tichý a neviditelný. Přesně to, co chtěli, ale nebylo to dost. Nikdy to nebylo dost. Každý večer, kdy usínal v temnotě s pohledem upřeným na pramínek světla pode dveřmi, se s mokrými tvářemi němě modlil. A třikrát tak usilovně, když měl hlad nebo ho něco bolelo. Přál si, aby se stalo kouzlo, a někdo ho zachránil. Vyvedl ho z tmy… A možná, ho měl i rád? Ale časem přišel na to, že to se nestane. Nikdy. Protože nikdo nemůže mít rád malou, ufňukanou zrůdu, co připaluje slaninu, a stojí moc peněz. Ani Bůh ne.

A pak byl z nicky najednou Zlatým chlapcem! To bylo snad ještě horší. Ty všudypřítomného pohledy, fámy, noviny… Měl sice přátele, ale pro ně byl jen přítěží. Hermiona mu neustále pomáhala se školou. Neustále ji zdržoval od vlastního studia. Byl nemožně hloupý. A Ronova rodina ho dokonce živila o prázdninách! A Harry moc dobře věděl, že to si nemohli dovolit. Nemluvě o tom, jak každý, koho měl rád, trpěl. To, co se stalo v Londýně, bylo poslední kapkou. Oči ho pálily a on zavrtěl hlavou.

Hermiona byla zasažená Dolohovovou kletbou. Byla bledá, když odmítala Harrymu říct, co se dozvěděla na ošetřovně. Ron byl oblepený těmi divnými mozky a těžko říct, jak to jeho mysl nesla. Neville, Ginny i Luna kupodivu přežili bez vážnějších zranění. Ale hůlka Nevillova táty se zlomila. Nedivil by se, kdyby ho za to Neville nenáviděl. A pak je tu Sirius…

Chlad se mu rozlil břichem. Kousl se do rtu. Téměř neslyšně zavzlykal a další slzy mu stekly po tvářích až na horní ohyb rtu. Nechtěl myslet na Siriuse… Zabil jediného příbuzného, který o něj stál. Byl prokletý! Nezasloužil si ani dýchat vzduch, který Sirius už nemohl. Hořce se ušklíbl nad svými pokusy dát si život do pořádku po jeho smrti. Prý, aby na něj mohl být hrdý. Dokonce začal opravdu pracovat na nitrobraně! A fakt se zlepšoval. Bože… Byl takový idiot. Myslel si, že se něco změní. Že to napraví.

Olízl si slzu ze rtu a na jazyku ucítil železitou pachuť. Zmateně si otřel tvář a podíval se na špičky prstů. Byla na nich červená vlhkost.

Málem zapomněl…

Slzné kanálky se vlivem uvolňované magie z transplantátů během zvýšené sekrece dráždí. Další život, který zničil… Nezaslouží si ten svůj. V krku cítil žluč. Jak jen se nenáviděl. Chtěl by být už konečně mrtvý. Prosím… Zdvihl se v něm vztek. Jak jen mohl ten nejděsivější z nejděsivějších zase tak kolosálně selhat? Vždyť to přeci nemůže být těžké, zabít jednoho kluka, ne?

Nemůže to přeci být tak těžké. Vyhrnul si příliš velké rukávy a odhalil svá kostnatá zápěstí. Pod nimi se na bledé pokožce klikatily dlouhé a kostrbaté jizvy táhnoucí se přes celá předloktí. Kameninové střepy nebyly zrovna nejlehčí pro manipulaci. Ale důležité je nevzdávat se. Že? S hořkostí v krku vzpomínal, jak to Pán zla tehdy nenesl moc lehce.

Před očima se mu zašklebila tvář bez nosu. Chvíli na něj zírala, pak vycenila zuby, zavrčela a zmizela. Její majitel rázoval po místnosti sem a tam a soptil. Harry se na čalouněné pohovce pokusil udělat se co nejmenším. Ruce v bílých obvazech měl znehybněné tak, aby je vůbec nemohl pokrčit. Proč mu to tolik vadí? Vždyť se Harryho chce zbavit už tak dlouho… Z každého jeho gesta a slova čišela zuřivá energie. U vysokého zrcadla se otočil a zastavil se. Podíval se na Harryho a přeměřil si ho. „Ale neboj, postarám se, aby byli potrestáni."

Harry se cítil, jako by byl v mlze. To, co Pán zla říkal, mu docházelo zpomaleně, jako by mluvil pod vodou. Snažil se moc nehýbat, aby ho ještě něčím nenaštval víc. Moc si nepamatoval, co se stalo. Nagini syčela na podlaze, propletla se svému pánovi mezi nohama a vyplazila se mu pomalým, krouživým pohybem kolem těla nahoru, kde mu položila hlavu na rameno.

„Mláátě neepespešíí?" pátravě se podívala na Harryho a jazyk jí zakmital jeho směrem.

Pán Zla přikývl a pohladil ji prstem pod hlavou. „Aanoo, nááš Hally je nemosnýý."

Podrážděně zasyčela. „Chtoo mláátě uplííšíí?"

Sklopil zrak na své zafačované ruce. Tohle nedopadne dobře. Ani trochu.

„On sssám ssii uplííšiil. Tyy chloupéé maanghussstyy cho neechlíítali," vysvětloval jí sametově a Harry podle drobné změny jeho hlasu poznal, že ho Naginy silně sevřela.

„Chloupéé maanghussstyy," opakovala po něm rozčileně Nagini. „Tůůfot?"

„Neesslyyššelii sfuuk. Tloouchoo neesslyyššelii sfuuk. Kleef teekla tloouchoo. Mooos tloouchoooo."

S pohledem v klíně Harry ucítil tíhu na levé noze pohybující se nahoru. Za chvíli už hleděl Nagini do jejích drobných korálkových oček. Jazyk jí kmital ve vzduchu a starostlivě se nakláněla dopředu a dozadu, obtočená kolem Harryho nohy a opřená o jeho koleno. „Mláátě ššiiféé? Mláátě ššifféé?"

„Anoo," zašeptal Harry.

„Tůůfot mláátě tloouchoo kleef?" ptala se ho a přiblížila se k Harryho obličeji.

„Ššifot políí… Mláátě ssspááát… Mláátě chsee sssmlt..." Odpovídal jí neochotně a cítil, jako ho ta slova pálí v krku.

„Tůůfot ššifot políí?" pomalu klesla zpět do jeho klína a začala se pomalu kolem jeho těla sunout nahoru.

„Onii uplííšíí moos. Mláátě neemáá sssíílu šíít. Mooos políí."

„Sssapíít manghuussssty! Můůůj Hallyyy. Mláátě šíít." Její silné tělo bylo kolem Harryho pevně obtočeno, ale nesevřela ho. Dala mu hlavu na rameno a kmitala mu jazykem po krku.

Harry zvedl ruku, aby ji uklidnil, ale pevná bandáž mu v tom zabránila. Bylo od ní moc hezké, že jí na něm záleželo.

„Neepooj ssee mááá Naaghinii. Maanghussstyyy mooos poleessst. Maanghussstyy moos sfuk moos kleef. Neee chotnáá sssmlt. Nee sssapíít. Poleessst." Přišel k nim jejich pán tichými kroky a sám ji pohladil.

„Toopláá fěěs. Muusííí poleet. Méé mláátě šíít." Nahnula hlavu, aby mohl lépe dosáhnout na její oblíbené místo.

„To mussííšš šííst mláátěě. Uplííššííí mláátěě sssááám," obhajoval se, aniž by ji přestal hladit.

Dvakrát jemně sevřela Harryho tělo. „Plavtaa! Mláátěě neesssmíí uplíííšííít sssááám!"

Harry polkl.

„Mláátěě sssliiip! Sssliip!"

Harry se zavrtěl a sklopil oči do klína. „Sssliip. Neee fíís uplííšíí."

„Fíípolnéé! Maanghuussstaa nee fíís poleessst Haallyy."

„Maanghusssty hlááát s Hally..." zavrčel Pán zla.

„Toopláá maanghuustyy chláát maanghuusstyy nee uplííšiit!" podrážděně cvakla zuby.

„Maanghuustyy chláát maanghuusstyy nee uplííšiit," přikývl a usmál se na ni.

„Sssliiip?" obtáčela se kolem Harryho dál, až byla opřená o jeho temeno. Zvedla hlavu do výšky, aby byla na stejné úrovni jako její beznosý přítel.

Pán zla sevřel čelist. „Maanghuussstyy tleessst. Maanghuussstyy poleest. Naghini jííssst maanghuusssta?"

Její zakmitání jazykem si Harry spíš představoval. „Maanghuussstaa pááchne nee toopláá jííssst. Maléé tepléé mláátě jííssst?"

„Maléé tepléé mláátě jííssst," souhlasil. Její hlava pomalu klesla a Nagini se potom začala odvíjet. Když byla na úrovni Harryho ucha, zašeptala: „Haally šíít. Chníísto ssspooluuu."

Harry se se zamrkáním vrátil do reality. Naginy tam není. Ani Pán Zla. Co je komu v minulosti po slibech? A Pán zla… bylo to směšné. Před ní se choval mnohem lépe. A ona… byla na něj moc hodná. I když nikdy nepochopil, proč trvala na té hloupé přezdívce pro smrtijedy… Když se pak on vrátil z krmení, tentokrát už sám, protože ona byla vždycky poněkud unavená, začalo to pravé peklo. Ani se ho nedotkl. Nebo své hůlky.

Kdepak. Pán zla nepotřeboval nic jiného než funkční pár hlasivek, aby z Harryho udělal nepoužitelnou hromádku trolího trusu. Byl neskutečný. Harry ho tehdy velmi zklamal. A byla by to ostuda, kdyby se slavný Potter zabil v jeho péči dřív, než by měl příležitost to ukončit ve vší parádě. Tehdy to Harry skoro dokázal. Kdyby nebylo toho pitomého alarmu, mohl mít už klid.

Ale tady žádný alarm není, ne?


Když doběhl na kraj dětského hřiště, přešel Severus do kroku. Serval si z rukou rukavice a obrácené naruby je do strčil kapsy. Měl pocit, že mu shoří plíce a srdce slyšel bušit až v uších. Roztřesenými prsty sáhl do druhé kapsy a vytáhl pomačkanou krabičku cigaret. Otevřel ji a s menšími obtížemi si zapálil jednu z posledních čtyř. Zhluboka nasál její kouř a přivřel oči. Přesně to potřeboval.

Na hřišti pobíhalo několik dětí a jejich matky je sledovaly usazené na lavičkách na protější straně. Bylo slyšet skřípání houpačky. Baculatá blondýnka v růžových šatech se vehementně houpala a její úzké copy za ní létaly.

Na chvíli se zarazil při pohledu na tu poklidnou atmosféru. Pak si pro sebe mlčky přikývl a přešel k prázdné lavičce asi tři metry od pískoviště, ve kterém ležely napůl pohřbené pestrobarevné kyblíčky a bábovičky. Znovu zhluboka vtáhl štiplavý kouř a ironicky si poblahopřál k výbornému životu.

S pocitem bezedné jámy v břiše si vybavil scénu u něj v pokoji. Co to tam do něj vjelo? Opřel se lokty o kolena a snažil se na nic nemyslet. Ruce se mu potili a on s odfrknutím odklepl popel mezi své rozkročené nohy. Choval se v domě jako blázen. Na hřišti nadšením vřískal nějaký kluk, kterého podle všeho honil jeho starší bratr. Chtěl Harrymu ublížit. Skutečně ublížit. Když přibližoval cigaretu znovu k ústům, všiml si, že se mu díky Merlinovi už tak viditelně netřesou. Ale pořád to cítil.

Jak mu hůlka tepala v ruce, stejně nadšená jako on ze všech věcí, co společně mohou tomu bastardovi udělat. Zničil mamčinu knihu! Už byl v minulosti několikrát naštvaný, ale nikdy ne takhle. Dokonce i když se střetl s Blackem, tak byl v porovnání s tímhle jako beránek. Měl šílený vztek. Ale přesto… nikdy předtím nemyslel tak jasně. Tak chladně. Byl to úžasný pocit.

Děsil se toho.

Co kdyby se nezastavil? Co kdyby skutečně… podlehl?

Jeho život by byl ještě ve větších troskách, než je teď, uvědomil si Severus. Kdyby ho chytili, mohl by zapomenout na kariéru lektvaristy. A mohl by zapomenout na významné doporučení Luciuse Malfoye. Ten by si rozhodně s takovým, jako je on, ruce nešpinil. Žádný Mistr, žádná nová rodina mezi čistokrevnou budoucností kouzelnická světa. Na své místo mezi Walpurgskými rytíři by mohl zapomenout. Nikdo by ho nechtěl. Všichni by ho neznali jinak než jako monstrum, co zabilo neznámého kluka u sebe v pokoji. Neznámého kluka… Teoreticky by se to ani nemuseli dozvědět, uvažoval. Nikdo neví, že u něj vůbec je.

Kromě Poppy.

Mohl by ji přesvědčit, že za to můžou ti, co šli po Harrym. Sám sebe by zranil, aby to vypadalo…

Severus si znechuceně odfrkl a znovu odklepl popel. Co se to s ním děje? Vážně je taková zrůda?

Ne.

Nikomu se nic nestalo. Prozatím, problesklo mu hlavou, ale on tu myšlenku zaplašil. Měl jen příšerný den. Normálně by něco takového neudělal…

Bezradně si prohrábl vlasy a pozoroval ošoupané špičky svých bot.

Od té doby, co se Harrymu ulevilo, neustále Severuse otravoval. Ptal se ho na to a na to. Hádal se o tom a o tom. Jako by byl nějaká atrakce, která mu zajišťuje zábavu nebo co! Pak mu dal tu knížku a myslel si, že bude mít klid. No, spletl se. Kromě toho, že mu trvalo celou věčnost, než se dočetl skoro nakonec, se neustále s postavami hádal. Jako by ho mohli slyšet!

Jedna z žen na druhé straně hřiště něco volala na černovlasou holčičku ve žlutých šatech. Severus naposledy potáhl a hodil nedopalek cigarety na zem, kde ho zašlápl. Vzal si další cigaretu, svezl se po lavičce dolů, takže mu hlavu podpíralo opěradlo a díval se na modrou oblohu s ukázkovými obláčky. Zapálil si.

Stále musel myslet na to, jak dobře mu myšlenka na nepřeberné množství kleteb udělala. Úplně cítil, jak uvnitř něj něco zpívá. Srdce se mu rozbušilo a on si dal další uklidňující doušek dýmu. Pomalu začínal chápat, proč byly ty rituály zakázané. Od toho odpoledne se jeho magie začala chovat jinak. Zvláštně. Živě. Jako by až teď byla skutečně jeho. Jako by něco uvnitř něho mělo radost pokaždé, když zvedne hůlku jen proto, aby ohřál vodu. Vždycky to bylo cítit tak teple, vřele, šťastně. A když se chystal Harryho proklít, jeho magie se tetelila a pomohla mu soustředit se.

Stačí kapka a můžeš být zatracen, vybavil si matčina varovná slova. Teď už to chápal. Stejně jako ona cítil, jak jsou kouzla opojná. Čím mocnější, tím lepší. Ale bez silné vůle se jeho dny můžou velmi rychle změnit v pouhý hon za další magií. Za většími kouzly, silnějšími, nebezpečnějšími. Vždycky byli s matkou k magii velmi vnímaví, proto jim také tak dobře šli lektvary. Ale pokaždé, když ho varovala před kletbami, si myslel, že přirovnáváním toho k Felix Felicis přehání.

Opět do sebe natáhl dým. Je tu ještě matčina rodina, ale pochyboval, že by mu byli ochotní pomoci. Vydědili ji, když se dozvěděli, že čeká dítě s mudlou. A už ji potom nezbývalo nic jiného než si toho mudlu vzít. Odmítla se Severuse zbavit, což by byla jediná věc, která by ji umožnila zůstat v Irsku a jednoho dne vést život řádné manželky, která organizuje večírky a odpolední hry bridže. Znovu si vložil cigaretu mezi rty. Zničil své matce život. To věděl, i když mu vždycky tvrdila opak. Ale už od malička byl rozhodnutý jí to vynahradit a vydělat tolik peněz, aby mohla mít zase pěkné šaty. A aby už nemusela dřít v té prádelně. Tohle Princeům nikdy neodpustí. Vydědit někoho je zlé. Zpřetrhají se tím vazby rodinné magie a působí to téměř až fyzický pocit prázdnoty. Ale to, co udělali oni, bylo o mnoho horší. A nelegální, mimo jiné. Oni zablokovali její magické jádro a udělali z ní motáka! Spustila se s mudlou, a tak nebyla magie hodna. Sevřelo se mu hrdlo. I když jeho mamka zemřela, stále byl rozhodnutý, že bude vést lepší život, aby jim dokázal, že udělali chybu, když je opustili. Jen musí pracovat hodně tvrdě. A pak, jednoho dne, je zničí tou nejzmijozelštější cestou. Oficiálně je zažaluje a nejenže skončí v Azkabanu, ale jejich reputace bude v troskách.

Ale stačil jeden rituál z šedé zóny a už by proklínal při sebemenší příležitosti. Bude si muset dávat větší pozor. A ještě ke všemu mu chtěl ublížit i fyzicky! Přesně jako jeho otec. Opět se nadechl kouře a ušklíbl se na příliš šťastnou oblohu. Zdědil opravdovou sportku. Příliš responsivní k magii po matce a násilnicky výbušný po otci. Jestli to tak s ním půjde dál, celu v Azkabanu má jistou. Klepl prstem a pozoroval, jak popel padá na zem. Stejně jako jeho budoucnost.

Ale co s tím může dělat? Hned jak se tam vrátí, bude Harry zase nesnesitelný. A jen svatý by ho nezabil. A to ani neřeší jeho problém. Zkrabatil čelo a mezi obočím se mu vytvořila hluboká rýha. Cítil, jak se mu odhodlání rozlévá žilami. Musí se začít ovládat. A to na sto procent. Všude. Bude se kontrolovat. Každý svůj krok nebo gesto. Každé kouzlo či jen myšlenku na něj. Nesejde z cesty. Nedovolí, aby mu pitomé geny zničili život, který si tak naplánoval! Bude klidný, soustředěný, vyrovnaný. Nezvoře to.

Ale co bude dělat s Harrym? Takhle s ním nevydrží ani hodinu. Vždyť se chová jako cvok nadopovaný kofeinem bez špetky pudu sebezáchovy. A on ho vážně nechce zabít. Není idiot.

„Umřeš," ozvalo se vedle něho vysokým, vyčítavým hlasem.

Severus se otočil za zdrojem zvuku a uviděl tu blonďatou holku v příliš nazdobených šatech, jak na něj zamračeně kouká s rukama v bok. Vypadala jako naštvaný marshmalow. Zaraženě se na ni podíval. Co mu to chce?

„Díky," odpověděl jí zaraženě a doufal, že si už zase někam odhopká.

„Máma říkala, že kdo kouří, umře," prohlásila důležitě a významně se na něj dívala.

„Každý jednou umře." Obrátil oči v sloup a znovu potáhl.

„Ale ty umřeš brzo," trvala si na svém.

Severus si povzdechl. Asi se jí jen tak nezbaví. „Jako za pět minut?" zeptal se jí flegmaticky.

Zamyšleně naklonila hlavu na stranu a jeden z cůpků jí sklouzl po rameni. „Ne-e. To asi ne. Ale možná že zítra." Smutně sklopila pohled. „Já vlastně nevím. Mamka nikdy neříkala jak brzo. A co tvoje mamka? Co ti o tom říkala?"

Najednou cítil obrovský brambor v krku. Polkl a pak si odkašlal. „Neříkala nic. Umřela."

Vykvikla a přikryla si rukou ústa. „To je mi moc líto." Vyskočila na lavičku a sedla si vedle něj. „To mě mrzí," zopakovala znovu smutně. Severus mlčel a doufal, že už ho nechá být.

„Jak umřela?" zeptala se ho najednou s dětskou přímostí.

Na moment zavřel oči. Přinutil se povolit čelist a pomalu vydechl. „Byla nemocná. Hodně pracovala a pak onemocněla," vysvětloval neochotně. Netušil, proč se vůbec obtěžuje.

Zakoulela na něj modrýma očima. „A jakou měla oblíbenou barvu?"

Severus se na ni podíval a přemýšlel, jestli to myslí vážně. Vracela mu pohled s vážností, které je schopné jen dítě, a žmoulala konec jednoho copu.

„Fialovou."

Pokývala hlavou jako by si něco ověřila. „A co by si myslela, kdyby tě viděla kouřit?"

Jakou to má do pekla spojitost?! „Asi by byla smutná," řekl tiše.

„Tak proč kouříš?"

Slyšel, jak mu začíná bušit srdce rychleji. Ne, zůstane klidný. Je to jen malá, drzá, osobní prostor neznající holka. „Nevím. Těžkej den?" odpověděl jí velmi klidně.

„Tak si dej kakao, ne cigáro!" prohlásila významně jako by to byla největší pravda světa.

To je snad nějaký slogan, nebo co? Ale zní to dobře. Proti své vůli cítil, jak se mu roztahují koutky. „Asi to udělám."

„Super!" zajásala. „A máš u sebe ještě další cigarety?"

„Jo mám."

„Můžu je vidět?" zeptala se ho zvědavě.

Podal ji krabičku s posledními dvěma kousky.

„Takže už nebudeš kouřit, aby tvoje maminka v nebi nebyla smutná?" Důležitě otevřela krabičku a zkoumala dlouhou cigaretu. Opatrně k ní přičichla a nakrčila nos.

Když to podá takhle... „Hádám, že ne."

„Dobře," přikývla a než stačil jakkoliv zareagovat, zlomila buclatými prsty cigaretu napůl.

„Hej!" ohradil se a natáhl po ní ruku. Ale to už rozcupovala i tu druhou.

Usmála se na něj. „Tahle budeš mít opravdovou jistotu, že už nebudeš kouřit. Mamka říká, že mají lidé problém přestat, protože je to návykové," vysvětlila mu s důrazem na poslední slovo.

Severus pomalu a velmi klidně vydechl. Vždycky si může koupit další. „To máš pravdu."

„Takže už nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nebudeš kouřit?"

„Ne, nebudu," přisvědčil jí rychle, aby už měl klid.

Natáhla k němu ruku se zdviženým malíčkem. „Slibuješ?"

Jako vážně? Pomalu k ní natáhl ruku. Než ale stačil zaháknout jejich malíčky, ucukla.

„Malíčkový slib nemůžeš zrušit! Víš to, že jo?" upozornila ho. „Je to strašně mooooooc důležité. Dokonce víc, než plivanec do ruky!"

Cítil, jak se mu zkroutil žaludek nad vážností jejího tónu. A co je to plivanec do ruky? Povzdechl si a přikývl.

Uspokojena natáhla ruku k němu a zaklesla jejich malíčky a potřásla s nimi. „Slibuješ na tvou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, že už nebudeš kouřit?"

Jen tak tak neobrátil oči v sloup. „Slibuju na mou duši, na svý uši, na kočičí svědomí, že už nebudu kouřit."

Rozzářila se a vrhla se mu kolem krku. „Super! Jsem tak ráda, že neumřeš!"

Severus v té záplavě růžové ztuhl. „Ehm… díky?" rozpačitě jí poplácal po zádech.

„EMO!" harpyjí křik se nesl přes celé hřiště. Růžová poplašeně odskočila a rozhlédla se za zdrojem toho zvuku. Severuse polilo horko a žaludek cítil až v krku. Obezřetně se rozhlédl kolem sebe.

„EMILIE DOETROVÁ, OKAMŽITĚ SEM POJĎ!" zaburácela drobná žena stojící mezi ostatními matkami, které si ho podezřívavě přeměřovaly.

Blondýnka se na Severuse provinile usmála. „Nemám se bavit s cizími, víš?" zašeptala spiklenecky. „Musím už jít, ale měj se dobře, jo?"

„Ty taky," odpověděl jí pořád zaskočeně se srdcem bušícím jako o závod.

Poslední úsměv a dívka odhopkala k nebezpečně vyhlížející brunetě, která se do ní okamžitě pustila. Ema provinile svěsila hlavu a přikyvovala s rukama spjatýma za zády. Merlinvíproč jí to Severus moc nevěřil.

Rozhlédl se a uvědomil si, že má až moc pozornosti přítomných matek. Tak trochu měl pocit, že by ho nejraději umlátily kabelkami. Samozřejmě pro dobro svých potomků. Zvedl se a překročil rozcupované cigarety na zemi. Na zádech cítil nevraživé pohledy a cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Urychleně opustil hřiště a s velmi zvláštním pocitem se vydal domů.

Chapter Text

Harry odhodlaně přešel přes pokoj a otevřel dveře. V ruce držel stříbrný nůž, kterým Severus připravoval přísady pro lektvary. Podíval se na svůj odraz ve stříbrné střence. Krvavé stopy po slzách, na jedné z tváří třikrát přerušené a rozmazané do stran. Zdálo se mu zvláštní, že si tyká se svým učitelem. Ale po pravdě, je to pořád ještě kluk. A proto mu nezaneřádí podlahu v pokoji. Už tak mu toho zničil dost.

Přešel ke dveřím koupelny a zmáčkl ošoupanou kliku. Polilo ho horko. Je zavřeno!  Zevnitř se ozval hluboký hlas, který něco nesrozumitelně brblal. Zpotili se mu dlaně a sevřel se mu žaludek, když se rychle otočil a utekl do pokoje. Zavřel za sebou dveře a svezl se na podlahu. Opřel se o ně a složil hlavu do dlaní. Nůž s klepnutím dopadl na zem.

Zapomněl. Zapomněl, že je v domě i Severusův otec. Roztřásl se. Co má teď dělat? S trochou štěstí mu kouzla na dveřích zabrání vstoupit. Setkání s ním bylo poslední věcí, co chtěl zažít. Sevřel se mu žaludek, když si uvědomil, k čemu málem došlo. Kdyby nebyla koupelna zamčená… Severus by byl v prdeli. Kdyby jeho otec zjistil, že má v baráku dalšího kluka…

Zvedl hlavu a podíval se na své ruce položené v klíně. Jednu z dlaní měl plnou krve a až teď si všiml horkosti na jedné z tváří.  Čím déle se na dlaň díval, tím víc krve tam bylo. Asi je to hluboké, uvědomil si. Hluboké rány ho v Pevnosti nikdy moc netrápily. Zamyšleně se usmál. Severus prostě musí mít své nástroje tip-ťop. Profesor Snape už rozdal hromadu trestů a odebral trimiliontinu bodů za tupé nože či špinavé kotlíky.

Krev mu už stékala po zápěstí do rukávu, a dokonce i přetékala hranu jeho ruky. Tam stekla na hřbet a kapala na jeho kalhoty. Zasmál se. Měl na rukou krev. Teď i doslova. Pozoroval tu karmínovou tekutinu, jak se vsakuje do rukávu a nohavic. Co s tím má dělat? Namočit, problesklo mu hlavou. Čerstvá krev jde vyprat dobře. Zaschlá leda tak spálit.

Severus ho zabije, jestli mu spálí oblečení.

Rychle se postavil a zavrávoral. Hlavu měl lehkou a on s ní zatřásl, aby si projasnil vidění. Té krve zase neztratil tolik, ne? I když je pravda, že je jeho tělo oslabené… Musí to pyžamo vyprat, než se Severus vrátí. Ale pořád to teče! Musí to nějak zastavit, než bude to pyžamo od krve celé. Zastavit, zastavit… Ale čím? Přešel ke stolu a cestou překročil zmáčenou knihu na kterou dopadly dvě kapky, které se hned rozpily do rubínových květů. Otevřel zásuvku, ve které Severus skladoval lektvary, a začal se jimi prohrabovat levou, nezakrvácenou rukou.

Potřebuje něco mazacího. Nic na pití… Ne, ne, tohle taky ne… Tady! Popadl lahvičku s třemdavou a zuby ji odzátkoval. Než si ji ale nalil na ruku, zarazil se. Přes takové množství krve se to k ráně ani nedostane. Popadl promáčené triko z podlahy a přitiskl ho k pravé ruce. Pozoroval, jak krev pomalu mizí ze stran a zkušebně látku zdvihl. Byla o mnoho těžší a rána už byla vidět, i když se hned zase zalila. Nechal spadnout černé triko s čvachnutím na zem a ze stolu popadl odzátkovanou třemdavu. Bez špetky zaváhání ji nalil do dlaně a přes sevřené zuby tiše a pomalu zasyčel, když se mu před očima bíle zablesklo pálivou bolestí.

Nažloutlá tekutina odplavila tu červenou a hluboká rýha se před Harryho očima stávala mělčí a mělčí. Sledoval, jak tkáň srůstá, a když měl pocit, že už nedochází k žádnému pokroku, postup opakoval. S uspokojením vnímal pálení v dlani a přilil ještě trochu. Rozechvěle se nadechl a přivřel oči.

Najednou slyšel bouchnutí dveří na chodbě a ztuhl. Srdce mu začalo rychle bušit a on, stále klečící u stolu, poplašeně pohlédl ke dveřím. Zadržel dech a napjatě sledoval kliku. Slyšel skřípání podlahy pod těžkýma nohama, které se na moment zastavilo, a pak pokračovalo dolů pod schody.

Harry ulehčeně vydechl a vstal. Rozhlédl se po pokoji a uvědomil si, že ho Severus přerazí. Byl tam šílený bordel. Asi by měl uklidit… Dal třemdavu, nyní z půlky prázdnou, na své místo a zavřel zásuvku. Sehnul se ke knize na podlaze a opatrně ji zvedl. Pohled mu sklouzl na zakrvácený rukáv až k lokti. Bude se muset převléct… Jemně knihu položil na židli a přešel ke skříni, kde objevil ještě jedno čisté pyžamo. Tohle nemělo proužky, ale bylo celé černé a vypadalo o dost udržovaněji a opečovávaněji. Harrymu bylo jasné, že Severus nebude nadšený, až ho v něm uvidí, ale to, co má na sobě, se musí hned namočit.

Než si stačil rozepnout košili, došlo mu, že by při úklidu mohl nové pyžamo zakrvácet ještě víc. S povzdechem ho odložil na postel a vyhrnul si zakrvácené rukávy. Opatrně naslouchal zvukům z přízemí a pak se tiše vykradl do koupelny, která byla cítit po vejcích. Zápachu si nevšímal, jeho pohled zachytilo zrcadlo nad umyvadlem. Kromě šmouh po slzách měl krvavou i celou pravou půlku obličeje. Rozcuchané vlasy mu visely kolem obličeje a dosahovaly až po čelist. Vypadal příšerně. Otočil se k vaně, kde byl připraven kýbl s vodou na splachování záchodu. Pro jednou byl vděčný, že je porouchaný a občas se tam musí přilít další voda, aby bylo všechno spláchnuté. A ještě vděčnější byl, že byl záchod prázdný. Tiše vylil třetinu do vany a jako krysa se pak vkradl zpátky do pokoje i se svým úlovkem.

Sebral triko ze země a zamračil se na krvavou mokrou skvrnu pod ním. Ponořil ho do kýblu a pozoroval, jak se vodou šíří růžová barva. Vyždímal ho a utřel jím zbývající krev na podlaze. Pak ho namočil a pokusil se s ním utřít i obličej. Když už měl pocit, že už je čisté snad všechno, rychle se převlékl a zakázal si užívat hebkost materiálu nového úlovku. Opatrně si vyhrnul rukávy a začal drhnout oblečení doufaje, že Severusův otec nebude v nejbližší době kýbl potřebovat znovu.

 

xXx

 

Severus na moment před domovními dveřmi zaváhal. Měl sucho v puse a vůbec se mu nechtělo dovnitř. Během cesty zpátky ale přišel na jednoduché a elegantní řešení jeho problémů s Harrym. Prostě o tom napíše Pomfreyové a ta už bude vědět, co s tím. On prostě není žádný cvičitel rarachů, Merline! Vešel do domu a rozhodl se zastavit v kuchyni pro sklenici vody.

„Myslel sem, že si u sebe.“

Severus se zarazil a polkl. Opatrně se otočil a spatřil svého otce stojícího ve dveřích do obýváku. Co tady dělá? Neměl jít z práce rovnou do hospody, jako každý večer? Nervózně se na něj usmál a zastrčil si pramen vlasů za ucho.

„Jen se jdu napít.“

Jeho otec pokýval hlavou a vysunul neoholenou hlavu. Podlitýma očima ho pozoroval a Severus měl neblahé tušení, že to není všechno. Tiše stál, prsty mu nervózně poklepávaly o nohu a bedlivě sledoval každý otcův pohyb.

„Vem mi pivo, jo?“ vyzval ho, otočil se a odešel do obýváku.

Severus rychle přešel do zašedlé a oprýskané kuchyně, natočil si vodu a z ledničky vytáhl jednu lahev. Když zavíral dveře ledničky, automaticky přejel prsty po velké prohlubni v jejích dveřích. Na rozdíl od něj se lednička nikdy sama nespravila.

Váhavě vstoupil do obýváku. Nakyslý pach potu, kolomazi a zvětralého piva mu zaútočil na čichové buňky. Mlčky podal otci rozvalenému na prosezené a skvrnami poseté pohovce orosené pivo. Ten se hned zhluboka napil a když v něm zmizela alespoň polovina, spokojeně mlaskl a hlasitě říhl. Podíval se na Severuse a bodře poplácal pohovku vedle sebe.

„Co tam tak stojíš jak tvrdý y. Poď hodit řeč se svým tátou. Seš porád jen zavřenej v tom pokoji a vubec si tě neužiju.“ Jazyk se mu lehce pletl a vyčítavě se na Severuse usmíval.

Severus ho poslechl a opatrně se usadil na krajíček sedačky tak, aby byl co nejdál, zároveň ale tak, aby to nebylo nápadné. Sevřel čelist, ale přiměl se usmát. Zkroutil prsty v botách a zapjal všechny svaly v nohách. Jak on nesnášel tyhle jeho nálady! Byl by radši, kdyby na něj řval, než aby se v pěti světlých minutách pokoušel chovat jako rodič.

„Tak jak ti dupu králici?“ zeptal se ho otec a hned se burácivě vlastnímu vtipu zasmál. Znovu se napil piva a Severus znechuceně pozoroval, jak mu pramínek stéká po bradě na děravý a umaštěný nátělník.

Severus ještě o něco rozšířil svůj křečovitý úsměv. „Dobře, jde to dobře. A jak tobě?“

„Je to hovno, víš? Bucks je v rachotě totální picař!“ Zvedl pobouřeně hlas. „Chce mě vyhodit, no jde ti to do kebule?!“

Jo, to mu do kebule rozhodně šlo. „Tak to je kretén, máš pravdu.“

„Jo, to mám, kluku,“ řekl důležitě a vytáhl z kapsy potrhanou krabičku cigaret. Jednu si vzal a nabídl i Severusovi. Ten se na ni podíval, svraštil obočí, a nakonec mlčky zavrtěl hlavou. Bůhvíproč neměl chuť.

Jeho otec nad tím pokrčil rameny a znovu se napil. „A co ty tam celý dny děláš?“ kývl hlavou ke stropu a pak několikrát zmateně zamrkal.

„Učím se,“ odpověděl mu opatrně.

„Hmmm.“ Pokýval hlavou a znovu se napil. „Kdybys chtěl, mohl bys se mnou někdy do hospody. Ukázal bych tě kámošům. Ani mi nevěří, že mám syna!“

Jen to ne… Pokýval na něj a všiml si, že už je lahev prázdná. „To by bylo super! Už máš dopito: Hned ti přinesu další pivo.“ Vyskočil z pohovky dřív, než stihl jeho otec zareagovat.

V kuchyni vzal další a na chvíli zavřel oči. Na tyhle debaty už prostě nemá. Slyšel od něj už tisíc slibů a obrazů lepší budoucnosti. Proč už nemůže vypadnout zpátky za svýma kumpánama? Pohled mu padl na zásuvku, ve které byla piksla s burskými oříšky. Rychle se rozhodl, popadl slánku a štědrou dávku nasypal k oříškům. Pak se se svými úlovky vrátil do obýváku, kde už jeho otec netrpělivě podupával nohou. Bez řečí si vzal pivo a když mu Severus podal i buráky, pochvalně zamlaskal. Otevřel pikslu a nasypal si do chřtánu. Severus ho pozoroval, zatímco si sedal na opěrku křesla, které stálo z druhé strany stolu.

Jeho otec se znovu napil a dal si další buráky. Vodnatýma očima Severuse pozoroval přes zplihlé, hnědé vlasy. „Mluvil sem s Droonym. Prej má dobrej kšeft. Když to vyjde, tak si nacpem kapsy. A potom ti budu moc zaplatit ňákou školu. Ňákou skutečnu školu, kapišto? A když nám vyjde další kšeft, a další, budeme mít mnohem lepší život! Mluvil sem s Droonym, víš? Slíbil to. Prej je to tutovka.“

Severus přikývl, znechucený pohledem na napůl rozžvýkané buráky a nadšeně se na něj usmál. „To je skvělý… a s kým dalším to budete podnikat?“

„S chlapama, prostě naše banda.“ Mávl neurčitě rukou a zase se zhluboka napil.

„To jsem fakt rád,“ pokračoval Severus s úsměvem, prsty zatínal do opěrky a uvnitř se cítil prázdný. „A jak se všichni mají?“

„Jó maj se dobře. To víš, my chlapi musíme držet při sobě… Jen Bo mi dluží prachy.“

„Aha. To je blbý. Ale třeba ti je vrátí, nebo tě pozve na pivo… V ledničce už bohužel žádný není,“ pokračoval a smutně svěsil hlavu. Zpoza záclony vlasů pozoroval, jak jeho otec žvýká a přemýšlí, pohrávaje si poloprázdnou lahví.

„Jo, to by moh. Jsi fakt chytrej, žejo? Ale neboj, dostanu tě na ňákou dobru školu. Tuplovanou.“ Přisvědčil mu otec a položil právě dopitou flašku k dalším deseti pod stolkem.

Severus vděčně přikývl a zkřížil ruce na hrudi. „A kdy se s Boem zase uvidíš? Není od něj vůbec slušné, že ti ty peníze nevrací…“ Prosím odejdi už, odejdi už…

„Noo, asi bude dneska hrát u Frídy. Možná bych za ním moh jít a ty prachy z něj dostat.“ Zkrabatil čelo usilovným přemýšlením a chodil si další buráky do pusy. „A kdo ví, třeba budu mít dneska štěstí!“

Severus přitakal a usmál se na něj. „Jsem si jistý, že jo. Mám pocit, že dneska budeš mít dobrý večer.“

„Jo, máš pravdu. Hned tam půjdu. Beztak mám žízeň.“ Vstal a zapnul si šejdrem kostkovanou košili.  Přešel kolem Severuse a bodře ho praštil do ramene. „Tysi fakt chytrá hlava, co?“

Severus ho pozoroval, jak odchází a když za ním zaklaply dveře, ulehčeně si oddechl. Pochyboval, že se vrátí domů s nějakými penězi. Pokud něco z toho Boa dostane, tak to tam zase prohraje. Ale co. Furt lepší než rozbitý nos. Nebo zlomená ruka.

Zvedl se a promnul si bolavé rameno. Povzdechl si, naposledy zakroutil hlavou nad tou parodií na otce a vydal se po schodech do pokoje ignorujíc opuštěnost, kterou cítil vzadu v krku. Kdysi si přál, aby ty jeho sliby byly pravdivé.

Vystoupal po skřípějících schodech a při pohledu na dveře ztuhl. Byla na ní malá, téměř nepatrná krvavá šmouha.

Pozoroval tu skvrnku ve tvaru prstu a polil ho pot. Jak dlouho už tam je? Zvedl třesoucí se ruku a ukazovákem po ní přejel. Podíval se na bříško prstu a viděl, jak se vlhce leskne. Polkl.

Pomalu otevřel dveře a doufal, že se plete. Prosím, ať se plete…

V pokoji se mu naskytl zvláštní pohled. Harry klečel nad kýblem bokem k němu a něco v něm usilovně drhnul. Podlaha kolem něj byla mokrá a Severus si všiml, že voda v kýblu byla růžová. Ve vzduchu bylo krom hořké bylinkové vůně cítit i rezavé železo.

Severus udělal krok vpřed cítil, jak na něco šlápl. Zvedl nohu a uviděl na zemi svůj stříbrný nůž. S čepelí pokrytou krví. Dřepl si a zvedl ho. Pozoroval, jak krev rychle skapává po ostří na podlahu, kde se slévala do už existující loužičky. Vzhlédl. Harry si ho stále ještě nevšiml. Měl na obličeji červené šmouhy, které vypadaly, že se je pokusil utřít, a byl popelavě bledý. S očima upřenýma do kýble vypadal jako v transu. Co to drhne?

Severus tiše položil nůž a poposedl si o trochu blíž, aby byl z Harryho pohledu nůž až za ním. Nervózně si oblízl rty. Harry už vůbec nevypadal jako cvok na kofeinu… Co má s ním dělat teď?

„Harry?“ oslovil ho tiše.

Bez odezvy. Bylo slyšet jen šplouchání vody a občasné zavrzání kýble o podlahu.

„Harry?!“ zkusil to o něco hlasitěji.

Harry s rukama ve vodě poplašeně vzhlédl a upřel na Severuse velké, bezradné oči plné… čeho? Severus viděl, jak ztuhl, a něco uvnitř něj se zkroutilo. Co má dělat? Olízl si rty a zkontroloval, že mu je vidět na prázdné ruce.

„Ahoj Harry,“ řekl mu tiše.

Harrymu zacukalo v koutku oka ale jinak se ani nehnul.

Severus polkl. Netušil, co s Harrym je, ale evidentně to předtím kolosálně posral. Takhle Harryho viděl poprvé.

„Promiň za to před tím. Neměl jsem tak vybouchnout,“ pokračoval klidným hlasem.

Harry sjel pohledem na mokrý stůl.

„Nehody se stávají,“ vysvětloval Severus s mírným úsměvem. „To nic není.“

Harry polkl, pomalu vytáhl ruce z vody a sklonil hlavu.

Severus si až teď všiml, že má na sobě Harry jeho školní pyžamo. Jeho úsměv zakolísal. Krvavé šmouhy na obličeji a růžové ruce kontrastovaly s čistými svršky. Pohled mu sklouzl na kýbl, v kterém měl pocit, že rozeznává proužkovanou látku.

„A jak ses tady zatím měl?“ zeptal se ho a pokusil se zhedvábnit svůj hlas.

Harry si nervózně promnul ruce a vyhnul se Severusovu pohledu.

„Ušpinil jsem ti pyžamo,“ zamumlal tiše tak, že mu Severus skoro nerozuměl.

A to je všechno? Severusova netrpělivost začínala vzrůstat. Ale zakázal si dát cokoliv najevo. Harry vypadal bůhvíproč… křehce.

„Je to jen oblečení,“ odmávl to rukou Severus a Harry sebou cukl.

Severus sevřel čelist. Co má jako dělat? Pomalu se zvedl a přešel k Harrymu stále klečícímu na podlaze. Sedl si vedle něj a až teď pořádně viděl, co tak usilovně pral.

Jeho pyžamo plavalo v červené vodě a Severus měl pocit, že vidí na látce velké, tmavší skvrny, jako by se ještě dostatečně nevymyly. Do krku mu vystoupala kyselost. Proč je tam tolik krve? Odkud se vzala?

Pak si s hrůzou vzpomněl na nůž a malou skvrnku na dveřích. Měl chuť začít na Harryho křičet, ale ovládl se.

„A ty jsi v pořádku, kamaráde?“ zeptal se ho klidně hlubokým, sametovým hlasem, který u sebe dosud neslyšel.

Harry se poškrábal na ruce a němě přikývl.

„Nejsi někde zraněný?“

Harry ztuhl a pak zavrtěl hlavou.

Lhář.

„Harry,“ Severus si povzdechl. „Podívej se na mě.“ Snažil se tvářit stejně nebezpečně jako pivoňka. Usmál se na něj. „Co kdybych to oblečení vyčistil pošetilým mávnutím hůlky? Dal by sis se mnou potom kakao?“ Kakao? Vážně? Na tohle opravdu nemá.

Harry polkl a přiškrceně ze sebe vypravil. „Takže se nezlobíš?“

Severus zavrtěl hlavou. „Nee. Vůbec Harry. Jsou to jen věci.“

Harryho pohled sklouzl na zničenou knihu.

„I to je jen věc.“ Stále klidně Severus pokračoval: „Není to zas tak důležité.“ A asi to tak i myslel… Bylo nejvyšší čas se zbavit i toho posledního kousku, co mu připomínal Princeovi. A navíc, kdo ví, co za rituály uvnitř by ho přivedlo na jeho temnější stránku? Všechno o tom jednom rituálu už měl stejně několikrát přepsané na papírech. Ty jsou sice zmáčené, ale kouzla je opravit dokážou.

Harry si pohrával s lemem černé košile. „Kakao zní fajn,“ típl.

„Severus se na něj usmál. „Tak co kdyby sis tady sednul na postel a nechal mě se o to postarat?“ Připadal si, že mluví jak s dítětem.

Harry přikývl a pomalu se přesunul na postel, kde si objal rukama kolena.

Severus ho koutkem oka neustále pozoroval, zatímco kouzlem nechal zmizet krvavou vodu. Další kouzlo a oblečení bylo čisté a další ho vysušilo. S každým mávnutím hůlky se mu tělem rozlilo blahodárné teplo. Vzal do ruky čisté pyžamo a opatrně ho složil. Měl pocit, že dokáže železo ve vzduchu skoro až ochutnat. Co se tady do háje stalo?

Uklidil pyžamo i triko do skříně a obrátil se k Harrymu. „Dojdu teď dolů, pro to kakao, jo? Bude to jen chvilka, zatím zůstaň sedět, jo?“ ujišťoval se nadvakrát. Odpovědí mu bylo jen zamrkání. Severus si sám pro sebe přikývl a vydal se do kuchyně.

Rychle vytáhl čistý kastrůlek a nalil do něj včerejší mléko. Vzal ze zastrčené poličky nenápadný sáček s výborným hořkým kakaem a společně s cukrem, škrobem a vanilkou ho rozmíchal v mléce.

Jak se tekutina ohřívala, tak zároveň i houstla, a Severus ji od dna míchal. Vyndal si dva nerozbité hrnky a líně bublající nápoj do nich přelil. Jeden z nich osladil trojnásobnou dávkou cukru a otřásl se. Položil kastrol do dřezu, nalil do něj vodu a s oběma hrnky v rukách vystoupal zpátky po schodech nahoru. Dveře nechal předtím pootevřené, takže do nich jen jemně kopnul a vešel dovnitř.

Byl hlupák, když si myslel, že ho poslechne.

Harry pobíhal po pokoji a zdálo se, že se snaží uklízet. Jediný problém byl, že se třásl a jeho pohyby byly nekoordinované.

„Mám to kakao,“ pronesl tiše a doufal, že ho nevyděsí.

Harry se na něj prudce otočil a zamhouřil oči. Pak se mu projasnila tvář a on si prohrábl vlasy. „To je dobře,“ zamumlal. „To je moc dobře.“

Severus se díval na stojící postavu. Zvedl jedno obočí a nevšímal si toho úzkostného pocitu, který ho od objevení krvavé skvrnky na dveřích neopustil. „Nechceš si sednout? Nerad piju ve stoje,“ podotkl a sám si sedl na postel.

Harry ho pomalu napodobil a převzal si hrnek, který mu Severus podával. Když se jejich prsty dotkli, všiml si, že má úplně ledové ruce. Sám se napil a přes hranu hrnku pozoroval bledého chlapce, jak s tím nejmenším úsměvem čichá ke kakau a drží se ho jako o život. Když se napil, přivřel oči, a Severus by přísahal, že zakňučel.

Chvíli seděli v tichosti. Severus přemýšlel, jak z něj co nejsnadněji dostat, co si v jeho nepřítomnosti udělal, protože byl na tom zdravotně o tři řády hůř, než když ho opouštěl. Harry seděl vedle něho v dostatečné vzdálenosti tak, aby se nedotýkali a pohrával si s hrnečkem. Severusův pohled byl tím pohybem přilákám a chvíli proto pozoroval ty zjizvené a mozolnaté prsty, jak krouží kolem okraje a čas od času přejedou přes růžovou jizvu táhnoucí se přes pravou dlaň.

Severus se opět napil a užíval si uklidňující účinek pravé čokolády. Tohle nebyla žádná náhražka, ale to nejlepší kakao z Příčné ulice. Malý krámek za potřebami pro hospodyňky skrýval různá tajemství. Přemítal, co všechno napíše madame Pomfreyové do dopisu. Neměl pocit, že by zvládl popsat tenhle stav, ve kterém Harry je tak, aby to pochopila. Nemůže jí napsat, že se chová jako dítě, co rozbilo oblíbenou vázu, nebo může?

Zarazil se. Asi ji spíš požádá, aby se s ním někde setkala. Tak, aby o tom Harry nevěděl, připomněl si. Kdo ví, co za reakci by to vyvolalo. Jeho oči byly znovu přilákané rovnou růžovou jizvou. Zvláštní, Harry má všechny jizvy mnohem zhojenější. Našpulil pusu a poklepal si prstem na spodní ret. Jak to, že si jí ještě nevšiml?

Svou porci už dopil a užíval si blahodárného tepla rozlévajícího se mu břichem. Harry vypadal o dost klidněji, ale stále byl neuvěřitelně bledý. Vzhledem k tomu množství krve ve vodě… A i ten rukáv zůstal špinavý… Ztuhl.

Ne… To by neudělal… Nebo snad ano?

Proč by se ale řezal do dlaně? Ta rána by musela být setsakra hluboká, aby měla nějaký vliv… Ale vždyť se Harry celou dobu pořád motá… Že by ta ztráta krve stačila? Proč ale je ta rána už zahojená?

V tom si vybavil bylinkovou vůni, kterou ucítil v pokoji poprvé. Zavřel oči. Třemdava. No jistě. Hojí rychle. Efektivně a velmi bolestivě. A na rozdíl od lektvarů nepracuje bez jizev.

Bylo zvláštní cítit teplo i chlad zároveň. Položil hrnek na zem a zimomřivě se objal. Tohle není dobré… Jestli se pořezal… Tak je v prdeli ještě víc, než si Severus myslel. Bude muset napsat Pomfreyové co nejdřív. Tohle si na triko nevezme… Na druhou stranu by to přes Bondyho bylo rychlejší. Spook je holt malá sovička.

Rozhodnutý se znovu na Harryho podíval. Ten seděl s hlavou skloněnou. Hrnek měl prázdný, což byl jediný zázrak, protože byl tak nakloněný, že by se jinak všechno vylilo. Severus se sehnul a nakoukl pod záplavu vlasů. Tiše se zasmál a jen vzduch unikající mu z nosu to prozradil. Takže byly zpátky u spaní všude a jakkoliv, že?

Opatrně mu sebral hrnek z ochablých prstů a přehodil mu deku přes ramena. Už byl poučený z minula, že se ho nevyplatí budit. Buďto dostane ránu, nebo se na něho bude šklebit. Jestli si bude chtít lehnout, udělá to.

Vzal kýbl a odnesl ho do koupelny, kde ho znovu napustil. Když byl hotov, sedl si na vanu a zavolal Bondyho.

Skřítek se tiše objevil a Severus ne naposled ocenil preciznost, s jakou se lékouzelnický pomocník projevoval. Žádné hlasité zvuky, žádné otravné řeči. Jen účelnost. Severus byl rád, že si madame Pomfreyová vybrala za svého osobního skřítka zrovna tohohle.

Bondy na něj upřel tázavě oči.

„Vyřiď madame Pomfreyové, že s ní musím co nejdřív mluvit,“ řekl mu Severus naléhavě. Skřítek oči ještě víc vykulil a pokýval hlavou až mu zapleskaly uši. „Jde o Harryho. Mám obavy o jeho psychické zdraví,“ zdůraznil Severus a pozoroval, jak skřítek bez dalšího slova zmizel.

Severus zíral na prázdné místo a svíral oběma rukama hranu vany. Doufal, že to vyjde.

Skřítek se objevil a natáhl k Severusovi ruku. „Paní vás očekává.“

Severus ji přijal a během okamžiku byla koupelna prázdná.

 

xXx

 

Harry se probudil a zmateně si setřel slinu stékající mu z koutku. Sedl si a cítil, jak ho začíná bolet hlava. Hned tu bolest nacpal do plechové termosky a se zívnutím si zastrčil vlasy za ucho. Zatřásl hlavou a snažil si vybavit, proč má na sobě jiné pyžamo. Marně.

Zkontroloval pokoj a všiml si Severuse ležícího pod oknem, jak čte nějakou knihu. Světlo mu dopadalo na stránky a podle hrnku čaje vedle něj Harry usoudil, že je ráno. Ale kam se poděl zbytek dne? Harry ho chtěl pozdravit, ale vyšly z něho jen nějaké chraplavé zvuky. Severus se na něj podíval a mile se usmál.

„Tak jak se vede?“ zeptal se ho hebkým hlasem.

Harry se na něj zaraženě podíval. Co se to s ním děje?

„Kro-“ odkašlal si. „Kromě toho, že mi v puse asi něco umřelo, dobře. A jak se vede tobě?“

Severus se na něj chvíli díval, a pak mu stále tím divným hlasem odpověděl: „Dobře, díky.“ Vstal a přešel ke stolu, kde nalil do sklenice vodu. Vysypal do ní nějaký prášek a podal to Harrymu. „Na, tohle vypij. Minerály a tak. Mělo by ti to pomoc s dehydratací.“

„Dehydratací?“ Podivil se Harry a napil se. Po letech praxe se ani trochu nezašklebil.

Severus překvapeně zvedl obočí. „Snad nečekáš, že po ztrátě krve, po tom všem, čím sis prošel, budeš jako rybička?“

Harry ztuhl a krve by se v něm… nedořezali. „Ztrátě krve?“

Přikývl a opět si ho zmateně přeměřil. „Včera jsi se zranil, vzpomínáš?“ ptal se ho jemným tónem bez náznaku netrpělivosti.

O čem to mluví? „Ne.“ Zkrabatil Harry čelo. „Nepamatuju si nic… Co, co se stalo?“

Severus si povzdechl a sedl si vedle něj s dostatečným odstupem na postel. „Včera jsem se pohádali?“ Když Harry stále nereagoval, pokračoval: „A když jsem se vrátil, byl jsi bledý a drhnul si pyžamo celé od krve?“

Cože?!

Vstal a ze zamčené zásuvky vyndal stříbrný nůž. „Tohle jsem našel u dveří od krve. Nepamatuješ si, jak se to tam dostalo?“

Harry se na nůž zděšeně podíval. Skousl si ret a slzy se mu nahrnuly do očí. Pevně zatnul pěsti a cítil, jak se mu nehty zabořují do dlaní. Pravá ruka byla o něco citlivější, ale to ho teď opravdu nezajímalo. Bál se zeptat, ale musel…

„Zabil jsem někoho?“

Severus se na něj vytřeštěně podíval. „Ne! Nikoho jsi nezabil, jak tě to napadlo?!“ Konečně zase mluvil normálně.

Chytil Harryho za pravou ruku a nevšímal si, jak sebou při tom kontaktu trhnul. Přiměl ho otevřít dlaň, na které kromě zčervenalých půlměsíčků byla i dlouhá rovná jizva, kterou tam včera neměl.

„Nepamatuješ si, jak se ti to stalo?“ zeptal se ho opět klidně.

Harry mlčky zavrtěl hlavou a stále sledoval jizvu. Co se stalo? Proč si nic nepamatuje?

Severus si povzdechl a pustil jeho ruku. Podrbal se na zátylku a znovu Harrymu naplnil sklenici vody. „Tak už se tím netrap. Hlavní je, že už si v pořádku.“

Harry přikývl a znovu se napil, stále pozorující svou dlaň. Nechápal to. Proč by se řezal do ruky? To je přece úplně k ničemu… A podle citlivosti byla ta jizva hodně hluboká, takže ten nůž musel být hodně ostrý. To by bylo přeci raz dva. Procházka růžovou zahradou oproti těm kameninovým střepům…

Vzhlédl a všiml si, že Severus vrací nůž do zásuvky a zamyká ji na klíč, který si dal do kapsy. Vážně si myslel, že by zrovna taková komplikace Harryho zarazila?

Zbytek dne proběhl relativně klidně. Kromě chvíle, kdy se Severusův otec domáhal přítomnosti svého syna hlasitým hulákáním, bylo v domě ticho. Harry se stále cítil slabě, a tak si jen četl. Severus něco studoval u stolu a stále si něco brumlal pod vousy. Oči se mu nad knížkou zavíraly a, ani nevěděl jak, usnul. Zato zase moc dobře věděl, že se probudil. Přestože se jeho spolubydlící snažil být potichu, Harry slyšel klapání kazet o sebe, jak se jimi Severus prohraboval.

Posadil se a ospale si ho přeměřil. „Práce už tě nebaví?“

„Nemůžu makat nonstop,“ pokrčil rameny Severus.

„Co pustíš?“

Severus zkrabatil čelo. „Ještě nevím. Asi jen nějaké random věci. Bude ti to vadit?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry, „posluž si.“

„Tak dobře.“ S tím vybral Severus jednu z kazet a strčil ji do přehrávače. Harrymu to neznělo jako zrovna kvalitní výběr, ale nechal to být. Znělo to staře, uměle, a… prostě hrozně.

Zase si lehl a podíval se na pravou dlaň. Přejel si po růžové jizvě palcem levé ruky a přemýšlel, která z těch čar, co protíná, je čára života. Třeba už bude konečně konec. Měl na věštění dávat větší pozor. Ale jak měl tušit, že se celý jeho život bude motat kolem věšteb a proroctví? Stále mu nešlo do hlavy, co se to včera stalo. Jistě, v Pevnosti se mu stávalo pravidelně, že měl okna. Probudil se a měl něco zlomeného, bolela ho záda, svaly, orgány. Nepamatoval si, jak se mu staly, ale tak nějak čekal, že mu prostě vymazali paměť.

Otočil hlavu a podíval se na Severuse. Profesor Snape by mu možná paměť vymazal, ale školák Severus? Ne, tak dobrý ještě není. I tak, bylo nepříjemné, že měl takové výpadky. A co se vlastně stalo předtím, než se pořezal? Byla to nehoda? Přejel prsty na zápěstí. Protože kdyby si skutečně chtěl ublížit, rozhodně by nešel po dlani. Zatřásl hlavou. Asi mu už mysl nebude normálně fungovat nikdy. Je prostě divný.

Písnička skončila. Harry slyšel vyměňování kazety a po cvaknutí následoval další, tentokrát o dost lepší, kousek. Zavřel oči a opatrně se začal probírat termoskami a lahvemi. Možná najde odpověď tam? Třeba to jen hodně dobře uzamkl. Opatrně se probíral myslí a kromě nepříjemných, obyčejných, nepodstatných, hodně bolestivých a ošklivých věcí nenašel nic. Včerejšek jako by byl úplně někde jinde.

Přešel hlouběji do své hlavy. Nic. Tedy, opět jen ty samé vzpomínky. Stejné typy nádob a lahví. Na Pevnost, Dursleyovi, na Pána Zla a jeho lekce, na množství smrtijedů, které měl tu čest potkat. Jedna mu nešla moc dobře otevřít, jako by měla jiný typ uzávěru. Pak si uvědomil, že to není šroubovací, ale odklapávací. Jako u konvice. Zvědavě nakoukl dovnitř. Vyvalila se odtamtud vlna horké páry a to bylo všechno.  Pomyslně pokrčil rameny. Stále ne včerejšek. Pokračoval dál.

Bradavice.

Ne. Tam rozhodně nic hledat nebude. Nechce vidět šťastné nebo ustarané obličeje svých… Nechce na ně myslet. Je to pryč. Bude to pryč. Nemá cenu to řešit. A tam odpověď na to, co se stalo včera, nedostane. Začal ho svědit koutek oka. Sáhl si tam a ucítil špičkou prstu vlhkost.

Otevřel oči. Strop nad ním byl zamlžený a narůžovělý. Nos se mu začal ucpávat a on cítil, jak ho teplé slzy šimrají na své cestě od vnějších koutků dolů k uším. Nenápadně popotáhl a utřel si obličej rukávy. Když si je prohlédl, s úlevou si všiml, že jsou spíš růžové než červené. Otočil se na bok směrem ke stěně a koukal do prázdna. Proč je rozbitý?

Cítil, jak ho polilo horko. Nad rtem mu vyskočil pot a stejně tak vzadu ve vlasech. Objal se rukama a hypnotizoval drobné hrbolky na zdi. Polkl brambor v krku ale byl strašně velký a suchý. Začal drndat nohou a potlačil chuť vstát a někam jít. Vyrazit ven. Měl chuť křičet a volat. Pevně zkousl zuby k sobě. Potřeboval někam jít. Musel někam jít. Nebo se zblázní!

Ne.

Přinutil se pomalu vydechnout a povolit čelisti. Ruce se mu klepaly. Chtěl se obejmout pevněji ale v podstatě násilím se přiměl uvolnit se. Soustředil se na dech. Pomalu se nadechoval a vydechoval. Proč by někam chodil? To je nesmysl. Navíc, nepamatuje si, že by Severusův otec odešel. Matně si pamatoval, jak Severus říkal něco o vyspávání kocoviny nebo co. Co kdyby na něj narazil? A navíc má pořád pyžamo. Nebude se převlékat. Tady je mu dobře. Měkká postel, jídlo od Bondyho a dost ucházející spolubydlící. Ucítil bolest na žebrech. Podíval se dolů a všiml si křečovitě zatnutých prstů, zabořených přes látku pyžama v bocích. S výdechem se je pokusil uvolnit. Tlak na hrudi se mu zvětšoval a on konečně prsty narovnal. Měl pocit, jako by měl v hrudi obrovskou kámen, který se mu s plastovou pachutí začal cpát hrdlem ven. Co se děje? Už skoro začal panikařit, když mu došlo, že se zapomněl nadechnout. Hlučně nabral zvuk do plic. Frustrací chtěl začít mlátit hlavou do zdi. Jeho tělo vůbec nefunguje. On vůbec nefunguje!

Ale ne, klid. Prostě se uklidní. Je v bezpečí, nic se mu tu neděje. I když by to možná bylo jednodušší v Pevnosti, tam by aspoň věděl, co přesně a proč se s ním děje. Ale takhle si na to holt musí přijít sám. Takže nádech, výdech, nádech, výdech… Postupně se uklidnil, jeho dech se stal pravidelným, svaly byly o něco uvolněnější. Noha mu stále drndala ale to prostě řešit nebude. Cítil, jak začíná být vláčný jako těsto a bylo pro něj stále těžší myslet. Tak je to správně. Všechno se dá zaspat. A s tím pustil poslední myšlenku tam, kam chtěla jít.

xXx

 

Severus pozoroval tělo položené na boku v posteli. Už dávno nevnímal texty písniček, které si z nudy pouštěl. Vypadalo to, že je Harry trochu mimo. Občas sebou škubl, nebo se zamlel, občas něco zamumlal a nezněl, že by mu bylo dobře. Chvíli váhal, ale pak se rozhodl, že kdyby se opravdu dělo něco špatného, Harry by se ozval, nebo by to snad Severus poznal. Snad je vhodné slovo.

Povzdechl si a podíval se na hodiny. Teprve pět odpoledne. Povzdychl si a prokřupal si krk. Co dělat teď? Harry se netváří, že by s ním teď byla nějaká zábava, a pracovat se mu už nechce. Odpočinek si přeci zaslouží, ne? Sáhl po knize z rána. Prokletí Salemu znělo zajímavě a napsal o stejný autor jako Carrie. Tohle vyšlo vloni a on se konečně dostal k tomu si to přečíst. Byl sice na začátku ale zatím se to zdálo jako dost slušný horor. A i když pojetí upír bylo dost… mudlovské, stále to bylo dobré. Vypadalo to, že ten King ví, jak psát. A s napětím a akcí umí taky pracovat obstojně, i když by se dalo ještě leccos zlepšovat. Ta inspirace Stokerovým Draculou je přece jen až moc zřejmá.

Do příběhu se ponořil téměř okamžitě. Jediné, co alespoň na chvíli odtrhlo jeho pozornost, byl Bondy, který přinesl večeři. Nad spícím Harry nespokojeně mlaskl a než zmizel, nechal zakouzlený talíř na stole. Severus ani nevěděl, co jí. Jídlo mu několikrát spadlo z vidličky, jak se mu třásla ruka napětím. Jednou se pokusil otočit stránku tou samou rukou jakou držel vidličku. Maso na ní napíchnuté naštěstí dobře drželo.

A pak byl na poslední straně. Mark s Benem odjeli s rodícím se požárem v zádech. Příslib boje a další akce byl hned za rohem. A že je ještě čeká boj! Upíři ještě nejsou zničeni, musí se vylákat z úkrytů a zničit. Ale…

Severus zběsile otáčel poslední poloprázdné stránky plné zbytečných informacích o typu vydání a podobně. Tohle ještě nemůže být konec. Byl. Seděl pod oknem a tupě zíral na knihu, která mu ležela v ruce a tvářela se jako beránek boží. To bylo neuvěřitelné. Vždyť přece nemůže být konec! Chtělo se mu řvát a skákat nadšením. To byla bomba! Začal se šklebit jako blázen a tlumeně se smál. Papírové stránky sešité k sobě, popsané písmeny, které jsou všechny naprosto identické. Obyčejnější věc už to být nemůže. A stejně ho to naprosto očarovalo. Tenhle chlap vytvořil něco, co kouzelník nesvede.

A že to už zjišťoval. Žádný kouzelník by se neobtěžoval psát literaturu, která by byla dobrodružná, fantazijní. Kouzelníci vlastně mají s fantazií problémy obecně. To, co je pro mudlu kouzelné, je pro ně obyčejné. Severus to viděl na sobě i svých spolužácích. Údiv a okouzlení, jaké prožívali mudlorození studenti, i po letech ve škole, bylo na naprosto jiné úrovni, než u jejich spolužáků, kteří s kouzly vyrůstali. Oni si vůbec neuvědomovali, jaké měli štěstí, že jejich rodiče mohli volně kouzlit a všechno jim mohli ukázat.

Objel prsty jednotlivá písmena názvu knihy. Tenhle King byl skutečně the King. Usmál se a pomalu se protáhl. Přitom se podíval nahoru a uviděl hvězdy. Jak dlouho si četl? Po zkontrolování času zjistil, že je jedenáct. Spokojeně zívl, vstal a opatrně knihu uklidil. Rychle se převlékl a lehl si do postele. Stále v něm bylo napětí z přečtené knihy a i když ho oči pálily, nebyl si jistý, jestli se mu vůbec podaří usnout, No, upíři sice skuteční jsou, ale těch se dneska bát nemusí. Harry sebou vedle Severuse škubnul a kopl do stěny. Severus přemýšlivě vystrčil spodní ret. Že by se mu taky zdálo o upírech? Usmál se. To asi ne.

Zavřel oči a přemýšlel nad příběhem. Odehrával si různé scény v hlavě a upravoval je, vymýšlel, jak by to udělal on, kdyby tam byl. Byl na hranici mezi představivostí a sněním. Občas to bylo bizardnější pak zase racionálnější, jak se jeho vědomí různě přesouvalo mezi spánkem a ne-tak-úplně-spánkem. Najednou bojoval se šeredným a děsivým upírem s tesáky od kečupu. Severus mu uhýbal, občas ho praštil plyšovým medvědem, vykryl útok anebo ho popálil zapálenou sirkou. Upír vyskočil, udělal ve vzduchu otočku a z té ho kopnul do břicha. Severus se zlomil v pase a zavyl bolestí.

Ucítil další, ne tak silnou ránu na stehně. Zmateně zamrkal ve snaze se zorientovat. Byl zpátky ve své posteli. Někdo přes něj právě bez servítek přelezl.

„Do prdele jau, Harry! Co blbneš?“ vyrazil ze sebe a snažil se rozmasírovat bolestivý bok.

Postava se ani neotočila. Místo toho zamířila ke dveřím.

„Harry?“ zeptal se váhavě Severus.

Nic. Šel trhaně dál ke dveřím.

To už se Severus hrabal z postele. „Harry! Harry stůj!“

Nedával na sobě znát, že by ho slyšel. Co se k sakru děje? 

„Harry počkej!“ A s tím ho chytil za rameno. Než stačil zareagovat, Harry se otočil a praštil ho pěstí do tváře. Severusovi se zablesklo před očima. Seděl na podlaze a zíral na Harryho, který se zase zmateně otočil ke dveřím.

„Přeskočilo mu,“ zašeptal pro sebe Severus.

Harry trhl hlavou, ale šahal po klice.

Severus věděl, že nemá moc času. Zvedl se a doklopýtal k židli, kde ležely jeho kalhoty s hůlkou uvnitř. Zdálo se mu, že s látkou věznící jeho hůlku zápasí hodiny, ale nakonec se mu ji podařilo vytáhnout. Ruka se mu třásla, když ji namířil na záda svého přítele.

„Mdlo- mdloby na tebe!“

Harry se svezl na zem a Severus k němu opatrně přistoupil.

Klekl si a s hůlkou stále v ruce zkontroloval, že je skutečně mimo. Zavřel pootevřené dveře a povzdechl si. Bylo to jen pár hodin, co mluvil s madame Pomfreyovou naposledy.

„Bondy?“ zavolal a čekal. Objal se rukama kolem těla, ale hůlku nepustil. „Bondy?“ zopakoval.

Než stihl zavolat napotřetí, skřítek se objevil. „Děje se něco vážného, pane?“ zeptal se napůl káravě a napůl urgentně.

„Potřebuju pomoc. Harry je mimo. Pokusil se odejít. Vůbec nevnímal.“ Dotkl se bolavého oka. „Nešlo ho zastavit.“

Bondy se zamračil a přikývl. „Rozumím. Vydržíte tu, než přivedu paní?“

Zachvěl se. „Ale pospěš si, jo?“

„Samozřejmě.“ Zmizel.

Severus si prohrábl vlasy. Tohle je moc. Přešel k Harrymu, kes tolu, ke skříni a pak zpátky k Harrymu, Kde jsou?

Už určitě uběhlo spoustu času. Harry pořád pravidelně oddechoval. Po chvilce do něj váhavě dloubl. Když nereagoval, opatrně mu vyprostil zkroucenou ruku zpoza těla a narovnal mu nohy. Pak ho otočil na bok, a naaranžoval mu nohy a ruce tak, aby se nepřetočil.  Sedl si na druhou stranu místnosti a s hůlku v ruce ho hlídal. Kde sakra jsou?

Když se objevil skřítek s dvěma dospěláky, s trhnutím vyskočil.

„Pane Snape, co se děje?“ zeptala se ho madame Pomfreyová v županu.

Muž s prošedivělým knírkem, který se objevil s ní, už zkoumal Harryho ležícího na podlaze.

Všimla si jeho zaváhání. „To je můj manžel, plukovník Charles Pomfrey. Souhlasila jsem, aby nás doprovodil vzhledem k…“ odmlčela se a pátrala po vhodných slovech.

Severus přikývl. „Rozumím. Myslíte, že je hodně nebezpečný?“

Povzdechla si a přidřepla si vedle Harryho. „To uvidíme. Čím jste ho omráčil?“

„Mdlobama. Nešlo ho zastavit. Vůbec nevnímal,“ snažil se jí vysvětlit.

Její muž se zvedl a utáhl si pásek kostkovaného županu. „Nesvázal jste ho?“

Zavrtěl hlavou. „Ne plukovníku. Nemyslím, že by to Harrymu pomohlo.“

Zvedl huňaté obočí. „Ale pomohlo by to vám.“

„To možná jo, ale nechtěl jsem… Je to těžké… Harry je… Svázat ho… to by bylo… to by bylo, to by bylo jako narušení důvěry.“

„Myslíte, že by byl radši, kdyby se probral, a zjistil, že vám ublížil?“

Vzpomněl si na Harryho výraz, když se ptal, jestli někoho zabil. Zbledl. „N-ne, plukovníku.“ Svěsil hlavu. „Máte pravdu.“

„Je to ošemetná situace. Ale myslete na to, že vaše bezpečí je vždy na prvním místě,“ káral ho. „A stačí pane, už jsem ve výslužbě.“

„Dobře, pane.“ Opatrně přišel blíž k ošetřovatelce klečící na zemi. „Jak na tom je?“

„Po fyzické stránce? Lehce chudokrevný, což bylo očekávané vzhledem k jeho poslednímu zranění. Ale nejsem si jistá, co tuto epizodu způsobilo. Nejsem lékouzelnice mysli.“

„A co když ho probereme? Bude to bezpečné?“

Povzdechla si. „To nevím. Nejraději bych ho přenesla někam, kde bude bezpečno a nechala odborníka, aby se na něj podíval.“

„Když se probral po tom zranění, tak si to vůbec nepamatoval. Co když se i teď probere a nebude vědět, kde je a co se děje? Asi bych měl jít s vámi,“ navrhl.

Plukovník nabídl své ženě ruku a pomohl jí vstát. „Můžeme ho probrat a případně ho zase rychle zabezpečit. Jinak si nemůžeme být jistí. Pokud bude při sobě, vysvětlíme mu situaci a pokud je alespoň trochu chytrý, bude souhlasit se setkání s někým, kdo může pomoci. Do té doby s ním možná nikdo nebude v bezpečí,“

Severus polkl. „Dobrá. Ale buďte opatrní. Prosím.“ Několikrát propnul prsty. Bože, teď by si fakt potřeboval zapálit.

„Nebojte se, pane Snape, Charles ví, co dělá,“ usmála se konejšivě Poppy.

Charles se postavil mimo Harryho zorné pole a namířil na něj hůlkou. „Enervate.“

Harry se okamžitě posadil a pak se trhanými pohyby zvedl. Pohledem ani nezavadil na Severusovi a Poppy a rovnou se otočil ke klice. Při tom spatřil i Charlese, ale na něj taky nezareagoval.

„Harry, kam jdete?“ zeptala se ho Poppy.

Harry zmáčkl kliku.

„Harry?“ zeptala se ho Poppy znovu a udělala malý krok dopředu.

„Poppy,“ zarazil ji její manžel.  Kouzlem přibouchl dveře a zamkl je.

Harry zalomcoval klikou a pak ztuhl. Naklonil hlavu na stranu a chvíli tam jen tak stál.

„Harry?“ oslovil ho Severus.

Otočil se a došel pod střešní okno. Na nikoho se ani nepodíval. Kolem ozbrojeného muže se zády jako pravítko prošel bez jediného zaváhání. Otevřel ho. Chytil se okraje a pokusil se vyškrábat nahoru.

Mdloby na tebe,“ pronesl Charles pevným hlasem. Když se Harry zase svezl, přišel k Poppy, s hůlkou stále venku. „Víš, co mi to připomíná.“

Poppy si hrála s koncem volného copu a kývla. „Co myslíš, že bude nejlepší?“

„Vezmeme ho k nám a zajistíme ho. Pak někoho zavoláme. Je očarovaný, to je jisté. Ale o co jde, to nejsem schopen říct.“

Severus ztuhl. „Koho chcete zavolat?“

Pozoroval zhrouceného Harryho. „Není moc lékouzelníků specializovaných na psychické válečné problémy a práci se zajatci a rukojmími,“ zamumlal přemýšlivě.

Poppy mu položila ruku na předloktí. „Znáš někoho?“

Přikývl. „Pár. Někdo ho snad přijme. Není sice voják Jejího Veličenstva, ale někdo by mohl souhlasit. Možná se mi podaří zužitkovat pár laskavostí.“

Severus nakrabatil čelo. „Proč by měl být vojákem? A královniným? Vždyť není mudla.“

Plukovník zavrtěl hlavou. „Jak je to dlouho? Třicet let? Copak už vy mladí vůbec neznáte strukturu obrany vaší země?“

„Takové věci se na škole neučí,“ upozornila ho Poppy měkce.

Zamračil se. „A co se teda učí?“

„Nejsem si ani jistá, jestli by i běžní lidé teď byli schopni popsat zámořské ozbrojené složky,“ namítla.

Povzdechl si a promnul si oči. „Já vím. Vědí aspoň, že má Británie královnu?“

„Někteří určitě ano,“ usmála se na něj.

„Ale…“ ozval se zmateně Severus. „Co ministr kouzel a britský premiér? Ti se přeci starají o kouzelnicko-mudlovské vztahy.“

„To ano, ale královna vládla všem koloniím. A i když se mudlovské oddělily dřív než ty kouzelnické, stále bylo třeba zajistit hladkou spolupráci. Obzvlášť, když tam neberou utajení nijak vážně. A od toho byly naše jednotky Jejího Veličenstva. Dohlíželi jsme na mír na místech, kde byl někdy tak křehký jako skleněný vlas.“ Zarazil se. „To vážně nic nevíte?“

„Takže… královna ví o kouzelnících?“

„Samozřejmě! Je to naše královna. Hochu, ale teď vážně. To se v té škole neučíte nic pořádného?“

Zatřásl hlavou. „Evidentně ne, a co teda teď bude s Harrym?“ ukázal na přítele ležícího pod oknem.

„Dokud se na něj nepodívá někdo, kdo ví, o co jde, tak musí být považovaný za nebezpečného. A to ho nemůžeme nechat pobíhat mezi mudly.“

„Charles má pravdu,“ řekla Poppy smutně. „Kdo ví, co by nakonec udělal, aby se odsud dostal? Mohl by někoho napadnout. To by si těžko odpustil.“

 „Můžu s vámi?“

„Ne,“ odmítl Charles. „Nemusí to být pěkné, věřte mi. Bude lepší, když zůstanete tu.“

„Budu vám posílat zprávy o jeho stavu po Bondym. Nemusíte mít obavy,“ snažila se ho uklidnit Poppy. „S Charlesem se o Harryho postaráme.“

Severus zaváhal. „Harry… Nevím, jestli je to dobrý nápad. Neměl by být sám.“

„A nebude. Budu u něj. Mě už zná.“

„A co když ten odborník Harryho někde zavře ve cvokárně?“

Poppy si Charlesem vyměnila zasmušilý pohled. „Pokud to nebude naprosto a stoprocentně nutné, kdy by ohrožoval život svůj i ostatních, tak vám slibuju, že se to nestane. Pokud ale…“ odmlčela se a hledala slova.

„Bude to tak lepší,“ zatnul Charles čelist.

„Jak to víte?“

„Věřte mi,“ řekl pevně.

Založil si ruce na hrudi, ale vůbec si nepřipadal silně. „To nemůžu. Jak to víte?“

Poppy mu zase položila ruku na předloktí. Zhluboka se nadechl. „Jak jsem řekl, služba v Indii nebyla jednoduchá. A dám vám jednu radu. Nikdy nepodceňujte jejich hypnózu.“

Severus polkl a sklopil pohled. „Ano, pane. Omlouvám se.“

„V pořádku. Zůstanete tady?“

„Ano, pane.“      

„Výborně. Popy?“

Kývla na něj. „Hned. Pane Snape, budete tu v pořádku?“

Přinutil se usmát. „Asi bude těžké usnout, ale ano.“

„Chcete bezesný lektvar?“

Zavrtěl hlavou. „Ne děkuju. Myslím, že se půjdu projít. Vyčistit si hlavu.“

Nedůvěřivě se podívala z okna. „Buďte opatrný.“

Ušklíbl se. „Vyrostl jsem tu. Znám tyhle ulice jako své boty.“

„Dobrá tedy. Vy víte, co děláte. Spojím se s vámi. Jakmile se něco změní.“

„Děkuju.“

„Zatím dobrou noc.“

Charles mu podal ruku. „Dobrou noc, škoda, že jsme se potkali při takové příležitosti.“ Měl pevný stisk a teplé ruce.

„Dobrou noc. Snad to příště bude lepší.“

„Ano, snad ano.“

Pozoroval, jak všichni tři s Bondyho pomocí mizí a pak ztěžka dosedl na postel. Složil hlavu do dlaní. Tohle je zlý sen.

Pak vstal a přešel ke kalhotám, kde vytáhl cigarety a zapálil si. Vydechl kouř a přiměl prsty, aby se přestaly třást. Možná ten lektvar nebyl tak špatný nápad. Sám pro sebe si přikývl, našel ho mezi zásobami ostatních a dal si běžnou dávku. Než stačil dokouřit, cítil, jak mu těžknou oči i ruce. Jakmile típl cigaretu, lehl si na postel a zavřel oči. Lektvary jsou prostě geniální. Ale snad bude Harry v pořádku. Měl ho s nimi pouštět?

Probudil se vůní míchaných vajíček a opečeného toastu. Na tácu vedle postele byl taky džus, čaj a dopis s jeho jménem. Otevřel ho. Zase se mu třásly ruce. Rychle ho přečetl ale klubko hadů v břiše se neuvolnilo. Harry se ještě dvakrát probudil a pořád beze změny. Ale ráno se jim podařilo s někým spojit a čekají, než přijde k nim.

Povzdechl si a hodil dopis vedle sebe. Zaškaredil se na vajíčka. Tohle bylo prostě k posrání. Kdyby mohl, tak… tak co? Co udělá? Zavrtěl hlavou. Nemůže dělat nic. Přiměl se sníst snídani a pak se rozhlédl po pokoji. Oblečení papíry, knihy i kazety se válely všude.  

„Stejně nemáš nic lepšího na práci,“ protočil nad sebou oči a dal se úklidu.

Moc dlouho mu to netrvalo.

Vysprchoval se. Oholil se. Zašel na nákup. A dostal zprávu, že je na tom Harry líp a odborník s ním pracuje. Potrvá to, ale vrátí se domů.

Oddechl si. Aspoň že tak. Ale dokud se zase nebude válet na posteli, tak v klidu nebude.

Možná by mohl zajít do knihkupectví? Tam vždycky zabije čas. Ale co kdyby se Harry mezitím vrátil?

Vrhl se tedy do práce. Domácí úkoly, teorie, projekty, rituál. Čas potom začal ubíhat rychle. Dostal další zprávu od Bondyho, že je na tom Harry líp. Zítra by měl už dorazit. Když se setmělo, převlékl se do pyžama, dal si další lektvar na bezesný spánek a usnul.

Ráno se probudil, přichystal se na nový den a u snídaně od Bondyho si přečetl dopis. Tentokrát od Harryho. Říkal v něm, že je v pohodě, že mu děkuje a že se omlouvá a že se brzo uvidí. Snad odpoledne. Vrhl se do práce.

„Mladý pane?“ ozvalo se za Severusem až nadskočil a polil se studeným čajem.

„Ano, Bondy? Jak to vypadá?“ ptal se ho, zatímco rukou utíral svoje oblíbené triko.

„Paní se ptá, jestli může pana Harryho přivést.“

„Ano!“ Severus se rozhlédl po vzorně ustlané posteli pod hromadou papírů. „Ano, jistě, jak to s Harrym vypadá?“

Bondy zapleskal ušima. „Bondymu se pan Harry zdá být jako obvykle.“

Severus mlčky přikývl a pobídl Bondyho rukou, který okamžitě zmizel. Přešel k posteli a začal rovnat roztříděné papíry. Návrhy na úpravy lektvarů, osobní projekt, rozbor náročného lektvaru vyžadující úpravy podle pozice měsíce vzhledem k místu vaření, složení rostlinných přísad rozepsané na molekuly a jejich vzájemné působení na sebe, pevnost vazeb minerálních a kovových přísad, latinské překlady rituálu… Nakonec tlustý štos papírů označený spoustou barevných papírků přenesl ke stolu.

Zůstal stát u stolu a čekal. Když už si začal připadat jak blbec, že zírá do prostředka pokoje, objevila se madame Pomfreyová s Harrym a Bondym vedle sebe.

„Dobrý večer, pane Snape, jak se vám daří?“ zeptala se ho s jemným úsměvem.

„Děkuji, dobře. Jak se daří vám?“

Harry se usmál. „Všechno je v pohodě, cos tu zatím dělal?“

Severus pokrčil rameny. „Pracoval. Jako normálně.“

„Tak jo,“ Harry se na něj usmál, sedl si a postel a začal si číst.

Severus to zaraženě pozoroval. Takže se to jako řešit nebude? „A vy, madam? Jak se máte?“

„Velmi dobře, pouze U Munga mi dělají problémy s jednou várkou lektvarů, ale co se dá dělat, že?“

„Nějaký specifický lektvar?“ zamračil se Severus. „Pokud byste potřebovala…“

„Ne, ne, ne. Je to od vás velmi laskavé ale není to nutné. Jen tam je nějaký nekňuba, co dodržuje ty jejich nesmyslné tabulky na počet vydaných dávek. A prostě mu nevysvětlíte, že když máte celou školu studentů, běžné dávky jsou k ničemu. Navíc, máte určitě spoustu práce s lektvary, co vaříte teď. Nepotřebujete s tím nějakou pomoc?“

Střelil pohledem po Harrym. „Popravdě ano, mám problém s kvalitou jedné přísady, během přípravy zvláštně změnila barvu. Mohla byste se na to podívat? Nechci používat znehodnocené přísady."

„To naprosto chápu. Co kdybychom s tím šli ke mně do laboratoře, mám tam speciální přístroje. Harry, omluvíte nás?“

Harry vzhlédl a usmál se. „Ale jistě. Jen mě nepomlouvejte příliš dlouho, nebo vám do hlavy naleznou škrkny.“

„Co jsou škrkny?“ zarazil se Severus a nervózně si sáhl na spánek.

Harryho úsměv se ještě víc rozšířil. „To je jedno. Drž se dál od jmelí a bude to v pohodě.“

„Jmelí?“

„Harry, netrapte pana Snapea tolik. Pane Snape, můžeme?“

Severus přikývl a přešel k polici pro sklenici s drobnými nasušenými listy. Vzal ji a chytil se Bondyho.

Madame Pomfreyová se přes jeho hlavu na Severuse usmála a rozloučila se s Harrym: „Harry, uvidíme se za pár dní, nezapomeňte na ta cvičení.“

Harry jí z postele zamával a vzápětí už Severus stál ve světlém salónku.

„Dáte si čaj?“

Severus zavrtěl hlavou a přendal si sklenici z jedné ruky do druhé. „Ne děkuji, nechci být pryč dlouho. Jak na tom je?“

Usmála se na něj. „Nemusíte se bát, je stabilní.“

„Skutečně? A víte, co se vlastně stalo?“

Gestem ruky ukázala na pohovku a sama se posadila do křesla. Mezi nimi byl stolek s krajkovým ubrusem a vázou, ve které byla kytice s červenými kytkami a s drobnými bílými kvítky. „Podle všeho byl Harry dlouhodobě pod vlivem jistého lektvaru, který ho k někomu citově fixoval. Což je problém, vzhledem k tomu časovému přesunu.“

Přikývl a sehnul se, aby odložil sklenici na krémový koberec. Když se zvedal, zabolelo ho v boku, do kterého se mu zarylo Harryho koleno. „Takže jestli to dobře chápu, Harry je v podstatě připoutaný k někomu, kdo ani neexistuje?“

Skousla si rty. „Je to komplikované. S jistotou můžu říct jen to, že měl Harry uvnitř sebe pojistku, která zajišťovala, aby se v případě slábnoucí efektu lektvaru dostal zpět ke zdroji. A ta se spustila.“

Jako závislák, problesklo Severusovi hlavou. „Chápu. A jak tedy můžete říct, že je stabilizovaný? A co tak dlouho trvalo?“

„Pane Snape, chápejte, že nemohu sdělit všechno. Ale věřte mi, že to nyní bude mnohem lepší. Charlesovi se podařilo spojit s doktorem Kechnerbergem. Je špičkový. Má zkušenosti, jaké nemá v Británii nikdo. A pomáhá Harrymu vyřešit jeho psychické stavy. A vzhledem k okolnostem jsem ráda, že je Harry schopen vrátit se do běžného života pouhých čtyřicet hodin po epizodě.“

„Neměl bych zrušit tu Příčnou pozítří?“ zeptal se jí ustaraně.

„Ne, to nebude třeba. Naopak si myslíme, že by takové rozptýlení mohlo Harryho stav zlepšit. A nemá si jít náhodou koupit hůlku?“

„Ano, návštěva Ollivandera je v plánu.“

„Výborně, přesně to nyní potřebuje. Máte ještě nějaké dotazy?“

„Co mám teď dělat já? Co až se to stane znovu?“ dotkl se natrženého rtu.

„Znovu by se to stát nemělo. Pokud ano, co nejrychleji ho omračte, jako minule. Musím říci, že jsem ohromena vašimi rychlými reakcemi. Udělal jste dobře, že jste mě zavolal.“

„Takže to nemusím řešit?“ ujišťoval se.

„Přesně. Chovejte se k Harrymu dle původního plánu a vše bude v pořádku. Chcete, abych vám vyléčila ret a oko? Máte nějaká další zranění?“

Zavrtěl hlavou. „To není nutné, určitě máte na práci i něco jiného než dávat do kupy dva puberťáky.“

Mlaskla. „Nesmysl. Ukažte se.“ A s tím rovnou vstala a přešla k němu. Jemně ho chytla za bradu a pečlivě si ho prohlédla. „Kromě toho máte něco jiného?“

Chtěl zavrtět hlavou, ale zarazil se. „Ne.“

„Dobrá tedy.“ Vytáhla hůlku a jemně mu obloučkem přejela pod okem. Něco při tom tiše mumlala a Severusovi to vůbec neznělo jako latina nebo angličtina. Pak mu dvakrát poklepala na lehce oteklý ret. „Tak, a je to. V té sklenici je ta přísada, se kterou máte problémy?“

„Jen jinak zabarvené listí. Ale mělo to být v pořádku. Vzal jsem to hlavně kvůli Harrymu.“

Usmála se na něj. „Chápu. Když už jsme ale tady, mohu se na to podívat?“

Přikývl a sáhl po sklenici. Otevřel ji a podal madame Pomfreyové. Ta opatrně nabrala jeden lístek a přičichla k němu.

„Ach ano, podléška. Ty drobné fialové skvrnky jsou skutečně běžné u magicky silnějších rostlin.“ Promnula lístek mezi prsty a rozdrobila ho na drobnou drť. Nabrala pár kousků na malíček a olízla ho. „Ano, skutečně velmi dobrá dávka. Pane Snape, nevím, jak to děláte, ale to je prvotřídní kvalita.“

Cítil, jak mu teplají tváře a lehce se usmál. „Děkuji, to víte, dělám, co můžu.“

Madame Pomfreyová se podívala na elegantně zdobené přesýpací hodiny postavené na stolku u okna. „Opravdu si nedáte čaj? Charles má dnes noční službu.“

Severus v duchu projel všechny potenciálně nebezpečné scénáře, které by se mohli mezitím u něj v pokoji stát. Harry má být stabilizovaný, ne? „Jeden šálek bych možná mohl,“ připustil a ona mu oplatila úsměv. „A co vlastně váš manžel dělá? Myslel jsem, že je ve výslužbě?“

Zasmála se a zavrtěla hlavou. „To si myslí jen on. Tvrdí, že pouze vypomáhá bystrozorskému sboru, ale abych pravdu řekla, už všichni počítají s tím, že se každé ráno ukáže v kanceláři a bude kontrolovat stav uniforem a pak dohlížet na trénink rekrutů.“

„Takže pracuje nebo ne?“

„Oficiálně je na odpočinku. Ale to by byla větší šance Charlese přesvědčit, aby se dal do baletního souboru. Mají prý skvělou disciplínu.“

„Chápu,“ přikývl. „Takže to s tou Indií, kdy to skončilo?“

Povzdechla si a nalila jim čaj. „Jak se to vezme. Jeho skupinu odveleli před třinácti lety, ale nepřestěhovali jsme se hned. Ale pokud vás to zajímá, popovídejte si s ním o tom. Potěší ho, že se někdo zajímá o to, co se děje v zahraničí.“

„Tady se to u nás moc neřeší, že?“

Zafrkala. „Vůbec. Maximálně to, co je v Evropě, a to už je pro většinu lidí vrchol.“

„Ale proč? Vždyť je to důležité! Jak to, že se o tom neví?“

Pokrčila rameny. „Politika? Nezájem? Ale Charles o tom ví víc.“

Napil se čaje. „Nerad bych ho obtěžoval.“

„Zkuste to. Také jste na něj udělal dojem.“

 

Chapter Text

 

Harry neustále podupával nohou, zatímco do sebe házel snídani.  Nemohl tomu uvěřit! Dneska konečně vypadne ven z tohohle baráku! Hltal míchaná vajíčka se slaninou, co jim přinesl Bondy div že se jedním kouskem neudusil.

Severus ho se zdviženým obočím praštil do zad a dál v klidu pokračoval v jídle. „Jestli se udusíš, nikam nepůjdeš. Víš to, že jo?“ zeptal se ho pobaveně.

Harry přikývl a s námahou polkl větší sousto. „Kdyby sis šel pro hůlku, taky bys byl nadšený,“ bránil se a strčil si do pusy okurku. Byl rád, že už nemusí jíst kaši, ale zrovna dneska by to bylo rychlejší.

Severus se usmál a napil se čaje.

Harry už měl skoro snědeno, na rozdíl od Severuse, který vypadal, že skoro ani nezačal. „Ale no ták! Tohle snad děláš naschvál, ne?“

Pozoroval, jak se Severusův úsměv ještě víc rozšířil, když si strčil vidličku do pusy tak pomalu, že to snad ani nebylo lidsky možné. „Nezapomeň na rajčata,“ připomněl mu.

Harry se zašklebil na svůj prázdný talíř s netknutými půlměsíčky. Povzdechl si. Už ho přestávalo bavit, že kontroloval každý jeho krok a každé jeho sousto. Vzal si jeden kousek a se zapřením ho rozkousal. Kyselosladká šťáva nebyla zas až tak špatná, ale divná textura mu nedala spát. Ale asi by si měl zvyknout. Na rajčata i chůvu. Severus moc daleko s rituálem nepostoupil. To, že mu Harry zničil tu knihu, taky asi moc nepomohlo. Každé nahrubo rozkousané rajče zapil notnou dávkou čaje a za chvíli byl talíř prázdný úplně.  Odložil ho, a ještě zvýšil rychlost podupávání nohy v černém pyžamu.

Severus si vedle něj hlasitě povzdechl. „Mohl bys toho už prosím nechat?“

Harry se na něj nevinně podíval a ignoroval svíravý pocit okolo žaludku. Byl nadšený z nové hůlky, ale také to znamená, že se uvidí s panem Ollivandrem…

„Mohl by ses mezitím umýt a převléknout. Kde je koupelna víš. A otec tu dneska nebyl, takže je to v pohodě.“

Harry zatnul zuby při představě studené vody, ale kývl. Cokoliv lepší než tohle nicnedělání! Vyskočil a zastavil se u skříně, odkud vzal své oblečení. Div se nerozběhl do koupelny, kde provedl bleskovou očistu. Při pohledu do zrcadla se na cizince zamračil. Vypadal docela dobře. Plnější tváře ale stále ostře řezané rysy. Velmi symetrický obličej jako z katalogu plastických chirurgů a uhrančivě šedé oči. Jediné, co to kazilo byly jizvičky rozbíhající se okolo očí. Madame Pomfreyové se podařilo vyléčit ty hrubší, způsobené hranou horké lžíce, ale ty malé tam budou, dokud se budou magie očí a jeho těla vzájemně přizpůsobovat.

Pozoroval ten obličej a snažil se přijmout fakt, že ten pohledný rozcuchaný kluk na druhé straně je on. Povzdechl si a sáhl po hřebeni. Pokusil se ty vlasy co nejlíp učesat a kupodivu ho poslouchaly. Vážně byla tajemstvím úpravy jeho věčně rozčepýřených vlasů pouhá délka? Zavrtěl nad sebou hlavou a svázal si vlasy do obyčejné gumičky. Běžně by bylo nemožné, aby od posledního stříhání narostly tak rychle. Pomfreyová říkala, že je to vedlejší účinek lektvarů v kombinaci s jeho magickým přetlakem. Dotkl se téměř neznatelné jizvy na čele. Mizela. Bylo mu to zvláštně líto. Už teď vypadala roky stará. Zavrtěl hlavou a převázal gumičku tmavě zelenou stužkou, aby to vypadalo líp, a odstoupil dál od zrcadla.

Měl na sobě to samé, do čeho ho oblékli v den jeho… popravy. Popravdě mu to hodně slušelo. Dali si záležet, aby Zlatý chlapec vypadal opravdu ukázkově. Zatahal si za olemovaný konec hábitu a ušklíbl se při vzpomínce na první zkoušku jeho rubáše.

Stál na stupínku uprostřed bohatě vyzdobeného pokoje. Na zdi visel zvláštní obraz, který měl spoustu jednotlivých barevných tahů štětcem. Vypadalo to skoro jako vřískající Pán zla na mole při západu slunce. Harrymu to připomínalo nějaký mudlovský obraz z muzea, ale tenhle se hýbal. Vedle Harryho se krčil malý, obtloustlý mužík, který se křečovitě držel metru a jen tak tak neomdlel. Harry se mu nedivil. Kdysi by se z usmívajícího se Pána zla rozklepal taky.

Neměl sice před sebou zrcadlo, ale z toho, co viděl při pohledu dolů, poznal bílé boty, bílé kalhoty a bílý hábit. Tedy, ten mužík říkal italským přízvukem něco o slonovinové, sněhové a smetanově bílé a Harry měl pocit, že se při tom o trochu barva jeho oblečení změnila. Ale byla to pořád bílá, takže to mohl být jen zrakový klam. Oči měl ale relativně v pořádku. Vidění měl sice po transplantaci stále po okrajích rozmazané, ale vše ve středu viděl jasněji než kdy dřív.

Kromě bílé poznal i zlatou výšivku, která vypadala jako spousta složitých uzlů. A to jak kolem rukávů, tak kolem předního lemu hábitu, který na rozdíl od toho školního nebyl na zapínaní a byl od krku až dolů úplně rozevřený. Ten Ital mumlal něco o nejnovější módě, ale Harrymu to pořád připadalo jak z doby před sto lety. A to při nejlepším.

Popravdě si připadal jak sněhulák. V tomhle má před každým umřít? Z jeho prázdného výrazu se ale nedalo nic vyčíst. Je to stále lepší než ta frivolnost, co na sobě měl Lockhart.

Jeho pán ho obcházel, nadšeně se usmíval a probíral odstíny bílé s malým mužíkem. Harrymu se chtělo příšerně spát a začala se mu z toho stání poněkud motat hlava, ale zaregistroval něco o velkolepém momentu a symbolickém pádu a ještě něčeho se světlem. Harry se kousl do jazyka, aby nezívl a místo toho se dlouze nadechl nosem. Poblíž stolu stáli dva smrtijedi a jedna žena. Harry si nebyl jistý, jestli je to jen manželka nebo aktivní smrtijedka, ale popravdě mu to bylo jedno.

Pán zla se k nim otočil a podle jejich zděšených tváří Harry usoudil, že právě promeškal jeho otázku. Zřejmě se jich ptal, co si o tom sněhulákovským kostýmu myslí. Druhý smrtijed, Rosier, začal přikyvovat a něco souhlasně blábolit. Jeho žena se kousla do rtu a sklouzla pohledem stranou.

To Pánu zla neuniklo. Sametově se jí zeptal, zda má něco na srdci. Harry naklonil hlavu na stranu a na moment jeho prázdná maska sklouzla. V očích mu zajiskřilo zájmem, než se opět velmi rychle vrátil do bezpečných hlubin své mysli. Odtud pozoroval dění kolem sebe jako přes několik zvukotěsných skel.

Ze všech slov, které ta hnědovlasá žena tichounce pronášela, slyšel Harry jen svatba, ženich, pozornost. Voldemort se čím dál víc šklebil, přesto pořád mluvila jasně a držela bradu vysoko. Než se Harry nadál, svíjel se malý mužíček v bolestech na zemi. Pokoj se naplnil pronikavým a vysokým ječením. Harry sklouzl pohledem z brunety na tělo zmítající se na podlaze. Pak se líně vrátil zpátky k Pánovi zla, který byl přímo před ním. Nedíval se na něj. Jen náhodou stál tam, kam se Harry přirozeně díval.

Po chvíli bylo ticho. Bruneta byla bledá jako stěna a Rosier ji držel za ruku. Lucius Malfoy vedle nich stál klidně, s mírným úsměvem na rtech, oprašující smítko z rukávu. Jen jeho tmavé kruhy pod očima a vysušené vlasy naznačovaly nějaké nepohodlí poslední doby. Z vězení se dostal rychle.

Pán zla štěkl něco směrem k mužíkovi a ten se namáhavě zvedl. Pak se na něco střídavě ptal svých služebníků. Malfoy a bruneta střídavě odpovídali, zatímco ona čím dál křečovitěji svírala manželovu ruku. Jinak se ale držela statečně, to musel Harry uznat. Mužík začal mávat hůlkou a Harry si všiml, že jeho oblečení mění barvy. Modrá, hnědá, červená, zelená, černá, žlutá, fialová. Všechny možné odstíny a kombinace. Pán zla vypadal někdy potěšeněji, někdy míň. Malfoy a bruneta po chvíli jako by ožili a začali vášnivě diskutovat barevné kombinace. Harry se nudil.

Obrátil svou pozornost do své mysli a představil si velký sál s vysokým stropem a spoustou výklenků. V každém z výklenků stál Pán zla a říkal mu jinou věc. Harry pozorně poslouchal a snažil si vrýt do svalové paměti každou informaci. Což bylo bez skutečného pohybu opravdovou výzvou. Bylo mnohem účinnější použít postavu Pána zla než kohokoliv jiného. Bůhvíproč si informace od něj zapamatoval nejlépe. Každý z Pánů ho učil něco o etiketě, výslovnosti, kouzlech, magii, řeči těla. Jeho ústy mluvili Ron, Hermiona, McGonagallová, Snape, Brumbál, Draco Malfoy, Cho, Umbridgeová, velké množství smrtijedů i sám velký čaroděj. V podstatě kdokoliv, kdo mu kdy řekl něco o kouzelnících. Byla to zvláštní technika učení. A se sebezapřením si přiznal, že byl rád za pár lekcí vhodného vystupování přímo od Temného pána. Nebýt něj, nikdy by nepřišel na nejvhodnější podobu svého učitele. Bůhvíproč měl totiž pocit, že mu jsou jeho myšlenkové pochody nejbližší. A všechny informace od něj si zapamatoval na poprvé. I když to bolelo. Hodně.

Když vrátil svou pozornost zpět k dění v pokoj, byl Pán zla pryč. Ostatní v místnosti stále byli a Harry měl pocit, že si z něho udělali panenku na oblékání. Rosierova žena, přestože stále bledá, nadšeně švitořila italsky s tím krejčím a mávala hůlkou Harryho směrem. Při pohledu na rukáv zjistil, že se mu výšivka neustále mění ze zlaté, na stříbrnou, pak na černou, v barvě látky a pak zase na zlatou. Rosier seděl v křesle, podpíral si hlavu a Harry měl pocit, že každou chvíli usne. A Malfoy stál před nově vykouzleným zrcadlem s tou samou látkou přehozenou přes ramena. A stejně jako ta, ze které bylo ušito Harryho oblečení, i ta jeho měnila barvu s každým mávnutím hůlky. Opět potlačil zívnutí a vrátil zpátky do své mysli. Tohle bude ještě nadlouho.

Harry se vrátil myšlenkami zpátky do zašedlé koupelny a znovu zkontroloval svůj účes v zrcadle. Vzpomínka ho nechala celého roztřeseného. Cítil strašné pnutí uvnitř sebe, aby ho našel. Stýskalo se mu po něm. On byl jediný, kdo Harrymu rozuměl.

Ostře se kousl do tváře. Ne, tak to není. Ten pán, za kterým ho madame Pomfreyová vzala, to řekl jasně. Je to vliv té psychoněco drogy. Abstinenční příznaky jsou u ní hlavně psychické. A jeden z nich, je, že strašně chce vidět toho, kdo mu ji dával. I když to byla spíš nutkavá posedlost. Ale Harrymu bylo i smutno, chyběly mu ty úšklebky, nebo smích, když řekl něco správného. Doprdele jemu chyběl i ten jeho chladný humor, který byl mimochodem hodně vtipný.

Ten terapeut, jehož jméno už zase zapomněl, s ním dělal spoustu cvičení, dával mu na jazyk, pod jazyk, na kůži různé kapky, mával mu různě rukama a ptal se jeho těla na různé otázky, aniž by chtěl po Harrym, aby cokoliv řekl. Celé to bylo divné a Harry to do teď má v mlze. Děla se toho spousta. Ale podle všeho teď jen musí vydržet a docházet za tím pánem jednou týdně. Klíčem je prý nebýt v kontaktu s tou osobou. Harry musel souhlasit, nebylo by moudré vrazit k Pánovi zla teď v roce 1976 a chovat se jako štěně. Doufal, že se té závislosti zbaví. Ale i tak, co kdyby se to nepovedlo?

Palcem vyleštil zaschlou skvrnku na zrcadle. Vlasy měl už pod bradu, skoro k ramenům. Rostly jako z vody. Stále nemohl uvěřit tomu, že celou dobu stačilo nechat ty vlasy o trochu víc narůst, aby měl klid. A rozhodně si je neplánoval stříhat.

Ze zrcadla na něj koukal extrémně hubený, étericky vyhlížející mladík, který jako by vypadl z 19. století. Harrymu stále přišlo vtipné, že to, co špičkový návrhář čistokrevné módy považoval za nejnovější styl, nosili mudlové tak dávno. Ale musel uznat, že nakonec s pomocí Rosierovy ženy, která se v tom evidentně vyznala také, vymyslel perfektní model.

Kdyby tohle měl na sobě během Vánočního plesu, možná by si i připadal ucházejícně. Pokud je to tedy slovo. Tmavě zelený hábit dlouhý do poloviny lýtek. Vepředu otevřený a po krajích zlatě lemovaný. Pod ním kalhoty a vesta ve stejné barvě. Smetanově bílá košile se stojáčkem doplněná zlatým šátkem místo kravaty propíchnutým zlatým hadím špendlíkem a tmavě zelený pruh látky místo opasku. Vypadal epesně. Perfektně by to ladilo k jeho původním očím, i když i k těm šedým to dost sedělo.

Pro nákupy na Příčnou se rozhodl zlatou vázanku i hádka nechat doma. Šerpu kolem pasu si ale nechal. Skvěle zakryla jeho rozepnuté kalhoty. Dost přibral a pokusy je zapnout po chvíli vzdal.

Vrátil se do pokoje. Tam stál Severus už také oblečený. Harry ho závistivě podezříval, že použil osvěžující kouzla. Rozhodně lepší než studená sprcha. I když on by si ji pravděpodobně kouzlem ohřál. Bastard jeden, pomyslel si vřele. Severus měl na sobě jednoduchý černý hábit, zrovna si ho u krku zapínal. Byl celý zakrytý, jen špičky bot byly vidět. Harry mu záviděl. Určitě pod tím má normální oblečení a nemusí se obtěžovat s převlékáním.

Severus nadzvedl obočí, když ho viděl. „Zapomněl ses zapnout.“

Harry sklouzl pohledem ke svému poklopci, ten byl ale v pořádku. Rozepnutá část kalhot byla stejně schovaná pod šerpou. Zmateně se podíval na Severuse a došlo mu, že myslel hábit jako takový.

„Ehm… To nemá knoflíky,“ vysvětlil rozpačitě.

Severus se zatvářil překvapeně a přešel blíž. „Nechceš ale chodit mezi lidmi rozepnutý, že ne?“

„Ne?“

„Ne!“ zdůraznil Severus. „Nemůžeš dělat takovou ostudu.“

Harry našpulil rty a pokýval hlavou. Jako by mu na tom záleželo. „Hmm… Tak co budeme dělat?“

Severus si poklepal prsty o rty. „No, asi to zkusíme nějak provizorně zapnout. Nemáš zavírací špendlíky?“

Harry si založil ruce na hrudi a dlouze se na něj podíval.

„Jasně že nemáš,“ povzdechl si Severus a odhodil si vlasy z obličeje. Přešel až k Harrymu a chytil do ruky lem hábitu.

Harrymu se zkroutil žaludek, ale jinak zůstal v klidu. Severus zamračeně zkoumal přední i zadní část lemu, zkušebně přikládal jednu stranu k druhé a pak spokojeně mlaskl.

„Myslím, že bychom to mohli přilepit tady v těch smyčkách,“ ukázal na velké a obzvláště komplikované části výšivky. „Nikdo by si toho neměl všimnout. A dočasné lepící kouzlo by to ani nemuselo poškodit,“ podotkl. Aniž by čekal na Harryho odpověď, vytáhl hůlku a dal se do práce. Harry měl pocit, že se s každým kouzlem pousmál. Po sedmi minutách bylo hotovo.

Severus odstoupil a kriticky si své dílo přeměřil. Souhlasně pokýval hlavou. „Lepší. S tou délkou asi nic neudělám. Barvu asi nezměníš, co?“ povzdechl si.

Harry se na něj zamračil. „Ne, docela se mi líbí, víš?“ A jeho oblečení nebylo z té krejčovské, barvu a strukturu měnící látky. Ta prý byla extrémně drahá a sloužila jen pro tvoření návrhů.

Severus opět pokýval hlavou a naposledy si uhladil hábit. „Tak asi půjdeme, ne?“

Harry souhlasně přikývl a potlačil nadšený výskot. Sevřel pěsti a jen tak tak se neusmíval od ucha k uchu. Šimralo ho v břiše a prsty na nohou se mu kroutili. Bylo to tady! Bude mít hůlku!

 

xXx

 

Severus zavolal Bondyho a během zlomku vteřiny už vstupovali do davu na Příčné ulici. Blížila se polovina srpna, ale bradavické dopisy dorazily už před čtrnácti dny, takže první velká vlna nakupujících minula. Další budou každý víkend a obzvláště několik posledních dní prázdnin.

Harry vedle něho přímo sršel nadšením. Severus věděl, jak moc se snaží vypadat v klidu, ale už ho začínal mít přečteného. Na tenhle den se těšil jako na žádný. Lehce se usmál. Rád ho viděl spokojeného. Od té doby, co si popovídal s madame Pomfreyovou a probral s ní další postup ohledně Harryho, byl mnohem klidnější. Dokud se bude chovat přiměřeně přátelsky, dokud bude respektovat jeho osobní prostor a bude dělat vše pro to, aby se Harry cítil bezpečně, bude všechno v pořádku. Harryho výpadek před pár dny byl zřejmě způsoben nějakým flashbackem aktivovaný Severusovým výbuchem.

Takže měl Severus jen o důvod víc být klidný a vyrovnaný. Nic těžkého. A kupodivu na tu techniku Harry zabral. Tvářil se spokojeněji a byl méně uzavřený. Nikdy neměl problém s tím říct Severusovi, co si myslí, ale počítaly se takové detaily jako vtipkování, dobírání nebo upřímný úsměv.

Ale i tak měl co dělat, aby to nevzdal. To, co se stalo před předevčírem, na něj stále působilo jako rozpuštěný kotlík v konečné fázi velmi složitého lektvaru. Pokaždé, když už měl pocit, že to zvládají a už bude jen líp, něco se zase posralo.

Proč by Harry nemohl být závislý na naprosto neznámém lektvaru, o které madam Pomfreyová v životě neslyšela? Ten bok ho stále ještě bolel, ale nemůže po ní chtít, aby mu léčila každou bolístku. Bohatě stačil ten monokl a ret. Už takhle jí i jejímu muži byl vděčný, že přišli uprostřed noci i v županech.

Severus se cítil provinile, že mu přišla celá ta situace kolem Harryho komická. Harry byl nastavený tak, aby našel zdroj lektvaru, který ještě ani není, od někoho, kdo ani neví o jeho existenci. Kluk pobíhající po ulicích Londýna v proužkovaném pyžamu a útočící na bezdomovce a opilce rozhodně není vtipný. Ani trochu.

Pevně se kousl. Nic k smíchu.

Podle madame Pomfreyové bude Harry v pořádku. No, kdo je on, aby se s ní hádal, že? Stejně se radši soustředil na lepší věci. Jako lektvary nebo knížky. Nebo nákupy lektvarů a knížek. Jen doufal, že už je to skutečně vyřešený. Sám má dost problémů s jedním závislým, nepotřebuje mít v jednom baráku hned dva cvoky. Aspoň, že s tím jedním se dá většinou normálně mluvit.

Už předem, než s Harrym vyrazili na Příčnou, se dohodli, že Harry půjde k Ollivanderovi sám a Severus si mezitím vyřídí co potřebuje. Potěšeně si uvědomil, že ho čeká v knihkupectví hodně zábavy. S bodnutím žárlivosti si vzpomněl na měšec, který Harry dříve toho dne vyndal z jedné skryté kapsy svého hábitu. Harry z něj vyndal snad třicet galleonů a dal je Severusovi jako by se nechumelilo. Prý na přísady a jídlo a další výdaje, které Severus určitě má.

Severus Harrymu tolik peněz záviděl. Jen při představě, co by on s takovým jměním mohl dělat, šel do kolen. A Harry vypadal, že mu to je úplně jedno. Musel si žít celý život jako v bavlnce, problesklo Severusovi hořce hlavou, když pustí tolik peněz z ruky bez mrknutí oka. Ale ani peníze ho nezachránily před těmi hrůzami, že?

Krátce se rozloučili, dohodnuti, že když nebude Harry do dvou hodin v knihkupectví, přijde za ním Severus k Ollivaderovi, a vydali se každý svým směrem. Severus nedával moc pozor na cestu. Šel po paměti a už přemýšlel, v jaké sekci se na dvě hodiny ztratí. Budou to lektvary, formule, cestopisy nebo beletrie?

 

xXx

 

Harry vešel do útulného krámku prozářeného sluncem. Jemné cinknutí se rozneslo obchodem v momentě, kdy se za ním zavřely dveře. Smítka prachu se vnášela ve slunečních paprscích pronikající výlohou s jedinou hůlkou na tmavě modré podušce. Harry se rozhlédl. V části vyhrazené zákazníkům bylo několik různorodých křesílek a stolků a spousta vitrín, ve kterých byly vystaveny sady na leštění hůlek, různé nástavce, držáky i pouzdra. V části přehrazené pultem byly regály táhnoucí se až dozadu do obchodu. A v nich byly krabice a krabice a krabice plné hůlek.

Harry se tiše posadil a čekal na příchod majitele. V krámě bylo podivné ticho naplněné očekáváním. Zavřel oči a s dlouhým výdechem se uvolnil. I když si to nechtěl přiznat, na Příčné mu dvakrát příjemně nebylo. Spousta lidí, spousta nevyžádaného kontaktu, spousta hluku. Ale tady na druhou stranu byl požehnaný klid. Jako by se zaklapnutím dveří vstoupil do jiného světa.

Pohodlněji se opřel a nechal ticho ať ho zaplní. Postupně cítil, jak mu prsty začínají lehce vyťukávat rychlejší rytmus. Přesto to atmosféru krámku nenarušilo, ba naopak. Překvapeně otevřel oči a pozoroval své prsty. Měl pocit, že skoro až slyší melodii, v jejímž rytmu jeho prsty tancovaly. Ale nikde nic nehraje…

Zaposlouchal se pozorněji. I když nešlo úplně o zvuk, nevěděl, jak lépe to popsat. Zvedl se a přešel k výloze kde byl zvuk nejsilnější. Melodie byla svižná, rázná a lehce… nabubřelá. Harry měl pocit, že ten zvuk vychází z vystavené hůlky. Zvedl ruku a pomalu k ní přibližoval prsty.

„To bych nedoporučoval, mladý muži,“ ozvalo se za Harryho zády. „Hůlka mého praděda nemá moc v lásce nenechavé prsty.“

Harry se pousmál. „Máte pravdu, tváří se poněkud samolibě,“ poznamenal, když se otáčel ke zdroji toho hlasu. Ztuhl a s lehkým úsměvem na rtech se přinutil polknout. Skoro vůbec se nezměnil….

Garrick Ollivander stál před ním s měsíčníma očima rozšířenýma překvapením a pohledem upřeným na Harryho tvář. A jejich oči. Vlasy měl stále jako rozčepýřené chomáčky mraků. Obličej plný laskavých vrásek a ústa jako stvořená pro povzbudivý úsměv. Harrymu se horkostí zalily oči a on se ti přinutil rozmrkat. Sevřel čelist. Nebude tady brečet. Vždyť s tím přeci počítal... Ale připravený nebyl.

Pan Ollivander. Živý a zdravý. Nezraněný. Kypící životem. Spokojený. Šťastný. Harrymu se zamotala hlava, ale přinutil se rovně stát. Byl to on. Kousl se do rtu a rukou si zkontroloval uhlazené vlasy.

Ten pohyb jako by vytrhl Ollivandera z transu. Zamrkal a nasadil výraz prodavače obchodu. „Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“

Harry si odkašlal. „Potřebuji novou hůlku,“ vysvětlil jednoduše.

„Hmm…“ pokýval důležitě Ollivander hlavou. „A smím se zeptat, co se stalo s vaší přechozí? Přestal jste se jí líbit, nebo jste se rozhodl vyzkoušet pro jistotu jinou?“

Harry nechal na povrch vyplout skutečný smutek, který cítil. „Bohužel byla zničena.“

Ollivander bolestně zavřel oči. „Chápu.“ Během chvilky se ale vzpamatoval a pokračoval: „Dovolte.“ Vytáhl z kapsy dlouhý krejčovský metr se stříbrnými značkami. „Kterou rukou budete s hůlkou zacházet?“

„Pravou, prosím,“ řekl Harry s pocitem dejavu.

„Natáhněte paži. Ano, tak je to správně.“ Změřil si Harryho od ramene k prstům, potom od zápěstí po loket, od ramene k podlaze, od kolena k podpaždí, a ještě kolem hlavy. „Chcete stejnou hůlku jako jste měl předtím? Protože vás musím varovat – to není možné.“ Ptal se, aniž by přestal v měření.

Harry zavrtěl hlavou. „Nechám to na vás, pane.“ A nemůže si přeci vzít svoji starou hůlku s Fawkesovým perem. Jeho budoucí jedenáctileté já by mu moc nepoděkovalo. Metr pokračoval v měření sám – zrovna odměřoval vzdálenost mezi Harryho nosními dírkami – a pan Ollivander přecházel mezi regály a sundával krabice.

„To by stačilo,“ usoudil, a metr se svezl na podlahu a zůstal tam ležet. „Dobrá, pane. Zkuste tuhle. Bukové dřevo a dračí srdce. Devět palců. Pěkná a pružná.

Harry vztáhl ruku k hůlce a zaváhal. Nezněla mu správně. Zavrtěl hlavou a otevřel ústa, aby se to pokusil vysvětlit Ollivanderovi.

Ten ale chápavě pokýval hlavou a ukázal mu další. „Javor a pero ptáka fénixe. Sedm palců dlouhá, a ohebná jako bič.“

Harry opět natáhl ruku, ale stáhl si ji ještě dřív než tu předchozí. Zněla příliš… dutě.

Ollivanderovy měsíční oči se rozzářily výzvou. „A co tahle? Ebenové dřevo a žíně z jednorožce, osm a půl palce a velice pružná. Tak prosím, vyzkoušejte si ji.“

Harry ji opět zkusil chytit do ruky, ale zase ho zastavil ten zvláštní pocit. Příliš měkká. Problesklo mu hlavou.

„Cože jste to říkal o té hůlce ve výloze?“ zeptal se ho najednou Ollivander.

Harry se zamračil, jak se snažil vybavit předešlou konverzaci. „Ach ano, že se tváří poněkud samolibě.“

Ollivander stiskl rty a pronikavě se na Harryho podíval mírně rozostřeným pohledem. Harry potlačil nutkání se ošít. Kdyby aspoň mrkl! Vůbec nepomáhalo, když z něj Harry cítil stejnou vůni dřeva a kouře jako v Pevnosti. Zkřížil zimomřivě ruce na hrudi a sklopil pohled.

Ollivander zamrkal a mlaskl. „Zajímavé. Velmi zajímavé.“ Podrbal se na bradě a obrátil pohled k jednomu regálu. „Nechte mě vyzkoušet tuhle hůlku. Ebenové dřevo. Vlas muže z vodního lidu, 10 palců, pružná, když se jí chce.“

Po téhle hůlce zkusil další a další a další. Hůlky, které už vyzkoušel, se kupily na vysoké stolici a pořád jich přibývalo, čím víc hůlek však pan Ollivander vytáhl tím se zdál šťastnější.

„Vy jste náročný zákazník, že? Nedělejte si starosti, určitě najdeme nějakou, která k vám dokonale půjde – teď mi napadá – ano, proč nevyzkoušet některé opuštěné hůlky? Vydržte tady prosím, hned se pro pár zastavím. Víte, mám je na speciálním místě, tak to možná chvíli potrvá,“ vysvětloval mu. „Zatím si tady udělejte pohodlí, kdyby se vám jakákoliv hůlka zamlouvala, vyzkoušejte ji. Buďte tu jako doma.“ Povzbudil ho a svižně odkráčel dozadu.

Harry chvíli čekal ale pak přešel k regálu za pultem a začal si číst popisky na krabicích. Nechápal, podle jakého systému jsou seřazené. Dlouhé s krátkými. Různá dřeva v kombinacích s různými jádry. Různé ceny. Nebyla snad kupička, co by měla alespoň jednu kategorii stejnou.

Žádná z hůlek ho ale nezaujala. Žádná mu nezněla… vhodně. Polkl a přinutil se nevšímat si chladu, který mu putoval žilami. Co když je rozbitý? Co když je takový magický mutant, že ho žádná hůlka nebude chtít? Hořce zkroutil rty do trpkého úsměvu, zatímco listoval časopisem o hůlkách. Jeden z titulků hlásil Použití kovů a jejich vliv na vlastnosti jádra a vnitřní výplně hůlek. Jen si to shrňme, začal v duchu vypočítávat. Dvě smrtelné kletby. Které přežil. Magická transplantace orgánu. Magická transfúze skrz ten Severusův lektvar. Zhruba šest měsíců plných temných kleteb a záplatového léčení. Byl důležitým prvkem při temném rituálu, který vrátil Voldemortovi tělo. Kousl ho Bazilišek. Cestoval časem. Jeho magie se zbláznila a teď mu vlasy rostou neuvěřitelně rychle. Zabil člověka pouhým dotekem v jedenácti letech. Ještě teď cítil škvařící se maso pod jeho rukama. Zabil člověka, když byl pouhé nemluvně. Sice ne natrvalo, ale taky se to počítá. Zabil smrtijeda, co ho chtěl… Polkl.

A přežil spoustu dalších sraček během velmi velmi krátké doby. Jak by po tom všem mohl zaujmout nějakou hůlku, aby si ho vybrala? Vždyť je zrůda. Vernon měl pravdu. Nic jiného než malá, špinavá zrůda.

Z jeho realistických myšlenek ho vytrhlo zacinkání zvonku. Vzhlédl. Do obchodu právě vstoupily dvě sestry, starší, tak devatenáctiletá vedla tu mladší za ruku. Obě byli v mudlovských šatech. Starší si nervózně kousala ret, zatímco ta mladší nadšeně poskakovala a rozšířenýma očima sledovala Harryho.

„Dobrý den!“ pozdravila s úsměvem na rtech a přiskotačila až k pultu. Postavila se na špičky, a chytla se dřevěné hrany. „Já bych si chtěla koupit kouzelnou hůlku, prosím. A ne prosím vycházkovou, ale tu se kterou budu moci kouzlit, víte? Jedu totiž do školy a tam potřebuju kouzelnou hůlku a ne vycházkovou.“ Kulila na něj zelenomodré oči a tvářila se velmi důležitě.

Harry se na ni usmál a lehce se sklonil. „A jste si tím, slečno, jistá? I vycházková hůl může být užitečná.“

Dívka znervóznila a tázavě se podívala na svou sestru. „Prosili bychom tu kouzelnickou,“ řekla opatrně a chytila tu mladší za ramena. „Víte, já se v tom moc nevyznám. Na nákupy jsme měli jít s manželem, ale bohužel musel jet na služební cestu,“ vysvětlovala.

„Mamka se o tom s taťkou dlouho hádala,“ sdělila mu malá zákaznice ochotně. Mamka? Takže to nejsou sestry… Chudák, tohle se jí asi musí stávat často. Harry by nesnesl, kdyby ho považovali za mladšího.

„Jane!“ okřikla ji její matka varovně. „Vím, že si ráda s každým povídáš, ale nemusíš říkat hned všem všechno, ano?“

Jane jí to poslušně odkývala a zase upřela své oči na Harryho. „Můžu tedy dostat tu hůlku?“

Harry se pousmál. Byla tak úžasně netrpělivá. „Pan Ollivander by měl každou chvíli přijít a potom ti vybere tu nejlepší hůlku pod sluncem,“ slíbil jí.

Jane nadšeně zatleskala a usmála se tak široce, že to Harry považoval za nemožné.

„A vy jste byl v Bradavicích?“ zeptala se ho zvědavě.

Harry přikývl. „Je to úžasné místo. Jako domov.“ Smutně se usmál.

„A je to pravda, že tam jsou duchové?“

„Je. Každý den potkáš aspoň čtyři a pokaždé jiné,“ ujistil ji.

„A táta říkal, že si mám dávat pozor na Protiváka. Je opravdu tak nebezpečný?“

„Protiva,“ opravil ji, „je strašně škodolibý. Vždycky připraven tě zatáhnout do problému. Nebo ti naházet žvýkačku do vlasů, nebo něco takového. Ale kdybys s ním měla problém, popros o pomoc někoho ze starších studentů, nebo učitelů.“ Jen ne žádného puristu, uvědomil si. Ale na to přijde sama.

Ohlédl se dozadu do krámu. Ollivander stále nepřicházel. Je možné, že neslyšel upozornění na příchod nových zákazníků?

„Půjdu se podívat po panu Ollivanderovi, ano? Udělejte si mezitím, prosím, pohodlí,“ instruoval je a spěšně se vydal na výpravu do zákoutí krámku. Téměř okamžitě, když vstoupil mezi regály, ucítil prapodivný tah. Jako by ho vábila zvláštní melodie. Hravá, jemná, přátelská, s ostrým okrajem jejíž konec šlehal jako bič. Připomínala mu tu malou dívenku. Vydal se tím směrem a až došel k polici, kde na druhé odspodu byla hromádka hůlek. Všechny vydávaly podobnou melodii. Některé byly drsnější nebo naopak laskavější, ale ze všech měl stejný… pocit?

Zarazil se. Neměl by, ale něco ho lákalo ty hůlky vzít a odnést je dopředu. Rozhlédl se kolem sebe. Spousta a spousta polic a regálů, velké množství zákoutí a uliček. Trvalo by věčnost, než by pana Ollivandera našel. Rozhodl se. Vzal všechny krabice do náruče a vydal se zpět.

V krámku si mezitím nadšeně špitala Jane se svou matkou, obě usazené v křesílkách. „Pana Ollivandera jsem nenašel, ale možná bychom mohly vyzkoušet několik těchto hůlek, co vy na to?“

Jane rozzářeně přikyvovala a přistoupila blíž. Harry opatrně otevřel jednu krabici a z jejího víka předčítal: „Cesmínové dřevo, jádro žíně z jednorožce, pět a půl palců dlouhá.“ Nechal ji, aby si hůlku vzala a pobídl jí, ať s ní mávne.

Nic.

Jane se zatvářila zklamaně a Harry ji nechal hůlku vrátit zpět do krabičky, stále aniž by se jí on sám dotkl. Opatrně ji dal stranou v dostatečné vzdálenosti od hůlek, které zkoušel on. „Nic se neděje, vždy to nějakou chvíli trvá,“ uklidňoval ji a nabídl jí další hůlku. „Lipové dřevo, jádro blána z dračího srdce, třináct palců, velmi měkká.“

Tentokrát se ze špičky hůlky snesla sprška nespokojených jisker.

„Ne, ne, tu rozhodně ne,“ ozvalo se z uličky za Harrym. Pan Ollivander si rázně stoupl vedle Harryho a usmál se na své zákazníky. „Vítejte a promiňte mi to zdržení. Pokud dovolíte slečno,“ natáhl k Jane ruku a ta mu hůlku vykuleně vrátila. „Myslím,“ přeměřil si ji pohledem a něco si mumlavě spočítal, „že by Vám mohla vyhovovat tato hůlka.“ A s tím sáhl po krabici, kterou měl Harry připravenou jako pátou. Otevřel ji a rovnou Jane hůlku nabídl. „Cesmínové dřevo, blána z dračího srdce, osm palců dlouhá, středně pružná. Kapku svéhlavá,“ dodal s úsměvem.

Jane ji uchopila a široce se usmála. Mávla s ní a kolem ní se rozprskly bleděmodré jiskry.

„Výborně!“ zatleskal pan Ollivander. „Dokonalá shoda.“

Jane nadšeně přikyvovala a zbožně si hůlku prohlížela.

„Budete si přát kromě hůlky ještě něco?“

„Noo, já nevím. Potřebuje k té hůlce ještě něco?“ zeptala se ho ztraceně Janina matka.

„Hůlka jako taková stačí, ale doporučil bych vám alespoň menší sadu na údržbu a možná i loketní pouzdro, aby ji slečna měla stále při ruce,“ odpověděl jí jako pravý obchodník.

„Vezmeme si tedy obojí. Pouzdro i sadu,“ objednala.

Ollivander se mírně uklonil a přešel k vitríně s pouzdry. „Mám mnoho barev a materiálů. Můžete si vybrat jakoukoliv barvu nebo naopak materiál, který napodobí lidskou kůži tak dokonale, že si pouzdra nikdo ani nevšimne.“

„Já bych chtěla modrožlutý!“ vyhrkla Jane.

Matka si ji pochybovačně přeměřila. „Jsi si jistá? Nechceš si vybrat spíš, praktičtější barvu?“

Jane na matku vykulila štěněčí oči a sepjala ruce. „Prosíííííím.“

Matka si povzdechla a přikývla. „Tak tedy dobrá. Máte čistě náhodou modrožluté?“ Otočila se na Ollivandera.

„Proužkované!“ zdůraznila Jane.

Ollivander se usmál. „Během půl hodiny bych ho pro vás měl připravené.“

Matka se zamyslela a přikývla. „Pak tedy prosím to. Půjdeme ještě nakoupit další věci a pak se pro něj vrátíme.“

„Ale hůlku si vezmu s sebou už teď, že jo?“  ujišťovala se Jane.

„Jistě, jistě,“ ubezpečila ji matka a vytáhla peněženku. „Kolik ta hůlka stojí?“

„Osm galleonů,“ odpověděl jí Ollivander klidně zatímco vytahoval nějaký formulář. „A můžete mi prosím, slečno, říct, jak se jmenujete, kdy jste se narodila a kdy nastupujete na jakou školu?“

Jane přikývla a důležitě začala recitovat: „Jane Oustenová. Psáno s OU. Narodila jsem se 24. března, 1965. Jdu do Bradavicové školy čár a kouzel.“

„Ahá…“ Ollivander vše rychle zapisoval. „Děkuji Vám mnohokrát. A mohla byste prosím přiložit prst na tuto značku?“ Jane zvědavě uposlechla. Kulatá runa se modře rozzářila a pak zase zhasla. „Děkuju. Nyní jste oficiálně vlastníkem této hůlky.“ Podal ji malou brožurku. „Toto si prosím pozorně prostudujte, je tam všechno, co by vás v případě hůlek mohlo zajímat.“

Harry se snažil tvářit příjemně a přívětivě, přesto jeho maska málem sklouzla, když si všiml brožury. Proč ji on kdysi nedostal? To snad výrobce hůlek předpokládal, že to Harry dávno ví?

Matka zaplatila a se slibem, že se vrátí pro pouzdro i s hopkající dcerkou, která stále hůlku nepustila z ruky, odešla.

Jakmile se za nimi zaklaply dveře, Ollivanderův úsměv opustil jeho tvář a on se na Harryho pronikavě podíval. Harry polkl. „Ták. Předpokládám, že předtím, než vám ukážu nejcennější a nejunikátnější hůlky jaké v obchodě jsou, mám právo na vysvětlení.“ Zabodl do Harryho měsíční oči. „A to všeho.“

Harry ztuhl, vnitřnosti se mu zkroutily a v puse mu vyschlo. Pan Ollivander dovedl být děsivý, když se rozhodl. „Ehm…“ odkašlal si. „Kterého všeho máte na mysli?“

„Nejprve by mě zajímalo, jak jste poznal, který typ hůlek přinést. Dále, který hůlkař vás učil. Potom co skutečně chcete v tomto obchodě a nakonec, který z mých povedených příbuzných vás přede mnou schovával!“ dodal s upřímným úsměvem a rukama rozpřaženýma do stran.

Ufff…. Tak to bude na dlouho. „Neměl byste čaj?“ zeptal se ho Harry nesměle. A hned na to byl nadšeným hůlkařem veden dozadu.

Chapter Text

„Nuže?“ pobídl ho Ollivander, když byl čaj na stole. Byli v zákoutí hned vedle uličky vedoucí do krámku. Vypadalo to male ale útulně. Hned vedle stolu byl vysoký pult se spoustou zásuvek a poliček, ze kterých začal Ollivander vyndávat různé látky a náčiní.

Harry se nadechl, aby mu řekl jednu z předpřipravených verzí, která by vysvětlila i povědomou barvu jeho očí. Ale slova se mu zasekla v krku. Díval se na starého pána, s očima, které vidí všechno. Prsty se mu třásly a žaludek se zkroutil. Nemohl to udělat. Nemohl mu po tom všem lhát.

„J-já,“ zasekl se a začal znovu. „Já, přišel jsem si pro hůlku.“ Začal tím nejjednodušším.

„Aha,“ pokýval hlavou Ollivander a jinak nic neříkal. Vzal pouzdro a podle něj změřil modrou látku.

Ticho se natahovalo a Harry raději pokračoval. „Moje původní hůlka už bohužel… není schopna kouzlit.“

„Skutečně? A co se stalo?“ Mávl hůlkou a žlutá látka se začala stříhat na menší proužky.

„Ona… se zlomila.“

„To není konec světa, s trochou cviku a péče se dá opravit do původního stavu.“ Uklidňoval ho Ollivander a začal aranžovat proužky na modrou látku. „Máte obě poloviny?“

Harry polkl a snažil se ignorovat pálení v očích. Nesmí brečet. Krvavé slzy by mu teď rozhodně nepomohla! Zavrtěl hlavou. „I kdybych měl každičkou část, s popelem nic nezmůžete ani vy,“ zašeptal.

Ollivanderovy oči se rozšířily a jeho pozornost se plně obrátila na Harryho. „Říkal jste, že se zlomila. Ne, že shořela.“

Harry sklopil pohled na ruce držící kouřící šálek čaje. „Nejdřív ji zlomily vejpůl. Potom vytáhli pero a začali ho trhat. Pak vzali dřevo a udělali z něho třísky…“ Pak mi je začali vrážet pod nehty. Třesoucíma rukama odložil šálek sepjal ruce, schovávaje prsty do dlaní. Přetočil scénu až nakonec, kdy mu foukli šedý prášek do očí a smáli se. Tak moc se smáli. „Nakonec tam byl jen popel.“ Zakončil a vzhlédl k Ollivanderovi.

Ten si držel ruku nad srdcem a bolestně Harryho pozoroval.  „Kdo?“ vypravil ze sebe slabě.

Harry zavrtěl hlavou. „To není důležité.“

Oheň zahořel v Ollivanderových očích. „Mluvíme tu o hůlce. Jistěže to je důležité. Ta zvířata musí být potrestána!“ S tím udělal krok do předu a vrazil do stolu tak prudce, až se zatřásl.

Harry ho rychle chytil za rukáv. „Prosím! To nemá cenu řešit.“

Ollivander na něj shlédl. „Jak to můžete říct?“

Harry si oblízl rty. Neschopen říct nic jiného než pravdu. „Je to budoucnost.“

Ollivanderovy nosní dírky se rozšířily. „Tušil jsem to! Věděl jsem, že s těmi japonskými podvodníky, těmi Hůlkami budoucnosti, není něco v pořádku! Prý Zapomeňte na minulost, to my tvoříme hůlky pro kouzelníky. Je načase, aby si kouzelník vybral svou hůlku! Měl jsem vědět, že to je něco horšího!“ Lamentoval.

„Ne, ne to ne!“ uklidňoval ho Harry spěšně. „Myslím budoucnost jako čas!“

Ollivander na něj překvapeně zamrkal. „Čas?“

Harry přikývl. „Technicky se to ještě nestalo. Je to až v budoucnosti.“

Pátravý pohled. „Nedáváte vůbec smysl, chlapče.“

Harry sebou trhl. „Prosím, neříkejte mi tak. Jmenuji se Harry.“

„I tak nedáváte smysl, Harry.“

Harry se zhluboka nadechl. „To máte pravdu.“ Upřeně se na něj podíval a soustředil se na to, aby ho přesvědčil, že říká pravdu. „Já jsem totiž z budoucnosti.“

Zamrkání očí. Nic víc.

„Přenesl jsem se sem omylem. Ve skutečnosti jsem se ještě nenarodil,“ vysvětloval dál Harry. „Kdybych vám řekl parametry mé staré hůlky, najdete ji zde, v tomto krámě, ještě neprodanou.“

Pan Ollivander na něj stále zíral.

Harry se ošil ale pohledem neuhnul. I kdyby ho označil za blázna, nebude panu Ollivanderovi lhát. Nikdy.

„Chcete mi říct, že jste z budoucnosti, někdo vám zdevastoval hůlku a vy jste se přemístil v čase, abyste tu hůlku získal zpět?“ pátravě se na něj podíval.

„Ne!“ bránil se Harry trochu hlasitěji, než měl v plánu. „Přenesl jsem se sem omylem. Poslat mě zpátky nějakou dobu potrvá a nechci chodit bez hůlky. Proto jsem tady. Pro novou hůlku. Ne pro starou novou hůlku, ale pro novou hůlku.“

Ollivander se trochu uklidnil a vrátil se k pultu, kde se jediným klepnutím hůlky vpily žluté proužky do modré látky. Látku pak rychlým kouzlem připevnil na pouzdro, a to potom zabalil do papíru. Po chvíli, trochu uklidněn se ptal dál. „A vaše rysy, které jsou charakteristické pro mou rodinu, nosíte úplnou náhodou, že?“

„Ne, to není náhoda,“ připustil Harry smutně. „Ale nemůžu Vám říct víc, chápejte. Mohl bych ohrozit plynutí času a spousta věcí by se mohla… změnit.“

Ollivander si ho dál pochybovačně měřil. Otevřel ústa, aby se ho na něco zeptal ale přerušilo ho cinknutí zvonku. Spěšně popadl zabalené pouzdro a odešel do krámu, odkud byly slyšet spokojené zákaznice. Za chvíli se Ollivander vrátil. Přemýšlivě si mnul bradu a něco si tiše mumlal.

Ztěžka si sedl a Harry ho nechal přemýšlet.

„Takže…“ začal Ollivander pomalu. „Pokud bych uvěřil tomu, že jste z budoucnosti a že mi nic neřeknete kvůli plynutí času… Je tu jedna věc, která mi vrtá hlavou. Stále se musím sám sebe ptát… V jakém příbuzenském vztahu jsme my dva? Přemýšlím, jestli třeba můj syn…“ nechal to vyznít do ztracena.

Harry se zalkl a na moment zavřel oči. Byl zpátky v cele, zavřený s Ollivanderem, aby se jejich magie asimilovaly, a naslouchal jeho vyprávění. O dceři, která má někde kosmetickou firmu, o bratrovy, s kterým se před lety pohádali, o synovi, kterého ztratil.

Vyprávěl mu o tom, jak velká jeho rodina byla, A o tom, jak se porozumění magii velmi specifickým způsobem dědí v jejich rodině. Ale žádné z jeho dětí v tradici nepokračovalo… Jen syn. A ten byl pryč. A synovec, který cestuje po světě a Anglii se vyhýbá jako vodní člověk poušti. Jeho obchod na Příčné byl odsouzen k zániku. Přesto zněl vyrovnaně, když to Harrymu popisoval. Jako by to bylo pevně dané. Neměnné. Jako by přijal, že nemá žádnou budoucnost.

Harry otevřel oči a usmál se, i když se uvnitř cítil prázdný. „Nemůžu Vám nic říct, plynutí času, pamatujete?“

Ollivanderův obličej se rozzářil, když viděl Harryho úsměv. „Jistě, jistě. Tomu naprosto rozumím.“ Sáhl po konvici a s novým elánem oběma dolil.

„A nyní mi řekni Harry, proč ti zlomily tu hůlku. A-“ Zarazil Harryho, než stačil cokoliv říct. „Nezapomeň, že jsi rodina. I kdybys byl ze stovek let vzdálené budoucnosti, pořád jsi rodina. Takže žádné vytáčky.“ Upozornil ho se zdviženým prstem a s dobrotivým úsměvem na tváři.

Harry polkl velký brambor, který se mu udělal v krku a rychle si otřel rukávem koutky očí. Při zběžném pohledu si všiml několika rezavých kapek na zelené látce.

„Já… asi bych měl začít od začátku.“ Začal Harry pomalu. „Moje rodina měla nějaké nepřátele, a stala se spousta věcí… A pak,“ zarazil se a přebíral v hlavě všechny možné události, až vybral tu nejrelevantnější. „Nakonec mě unesli.“

„Jak?“

„To nevím. Neměl jsem vycházet z domu, ale jednoho dne se strýc rozhodl, že spolu pojedeme na výlet mimo město. A pak už si jen pamatuju, jak jsem ležel na chladné zemi ve tmě.“ Vzpomínal na červencové události, ale měl to období v mlze. Byla to už taková doba… půl roku… a dvacet let k tomu.

„Ach Harry,“ povzdechl si pan Ollivander zúčastněně a položil mu vysušenou ruku na Harryho položenou na stole. „A jak se ti podařilo uniknout?“

Harry se podíval na jejich ruce a čerpal sílu ze známého teplého dotyku. Jako by na špičce jazyka cítil… Nebo snad slyšel přívětivou melodii…. Ta vůně… pocit… domova.

„Nepodařilo,“ řekl jednoduše a vzhlédl. Identické páry očí se na sebe dívaly. „Najednou jsem byl tady. Jeden kluk zkoušel nějaký rituál a omylem mě přenesl. Ale už pracuje na tom, aby mě poslal zpátky.“

„Zpátky k těm zvířatům?!“ zhrozil se Ollivander.

Teď to byl Harry, kdo pokládal svou druhou ruku na tu jeho v uklidňujícím gestu. „Tak to má být. Ale nebojte, mám tušení, že tam moc dlouho nebudu.“ Usmál se na něj a jeho úsměv se falešně rozšířil, když mu ho Ollivander váhavě oplatil. Pán zla by z něj měl radost.

 

xXx

 

Po dvou a půl hodinách vstoupil promočený Severus do obchodu. Cinknutí ohlásilo jeho příchod a on se rozhlédl kolem. Nikde nikdo. Voda z něj pomalu kapala na zem a on odolal nutkání ji odkouzlit. Sice má doma povoleno kouzlit, ale na Příčné by mohl mít někdo námitky. Znovu si vynadal, že zapomněl doma deštník. Mohl to čekat. A kam Harry zmizel? Nemohl se přece za tu krátkou dobu ztratit, ne? Jistě, Severus si připustil, že se v knihkupectví nechal trochu unést a zapomněl na čas, ale i tak…

Slyšel nějaký zvýšený hlas a pak mumlání. „Dobrý den,“ pozdravil hlasitě a doufal, že ho majitel obchodu uslyší.

A skutečně během chviličky přišel do krámu spěšně drobný prodejce hůlek. „Á pan Snape. Dubové dřevo, žíně z jednorožce, dvanáct palců. Správně? Copak vás sem přivádí?“

Severus se nepříjemně ošil. Merline, ten chlap je ale zvláštní. Kdyby alespoň mrkl!

„Hledám svého přítele, měl si tu tak před dvěma hodinami kupovat hůlku. Asi takhle vysoký, černé sepnuté vlasy, zvláštní zelený hábit?“ naznačil rukou výšku asi někam po jeho bradu.

Pan Ollivander pokýval. „Ano, skutečně sem přišel. A když už jste tady, jak se vám žije s vaší hůlkou?“

Severus si netrpělivě povzdechl. „Je to dobré. A nevíte, kdy – “

„Dobré? Ukažte mi ji hochu, podívám se.“

Severus mu neochotně hůlku podal.

Ollivander si ji vzal a zkoumavě po ní přejel prsty. Zkušebně s ní mávl a svižně na ni poklepal. „Zvláštní, velmi zvláštní,“ zamumlal si pod vousy.

„Pane?“ zeptal se Severus váhavě s nataženou rukou.

Ollivander mu hůlku vrátil a přeměřil si Severuse pohledem. „Zatím je to v pořádku, ale udělejte mi prosím laskavost. Přijďte za rok znovu, vypadá to, že by se vaše cesty mohly rozdělit. A nechceme, abyste oba nešťastně pokračovali spolu, že?“

Severus polkl a přikývl. Nebylo výjimkou, že se po prázdninách vrátili někteří studenti s jinými hůlkami. Dospívání a preferování určitých kouzel formovalo magii víc než cokoliv jiného. A nikdo nemůže čekat, že by stejná hůlka byla vhodná pro dítě i dospělého. Hůlky dětí byly ze základních substancí, aby co nejpřirozeněji podpořily plynutí magie. Někteří dospělí nepotřebovali specifičtější parametry a dále používali hůlku, která si je vybrala v jedenácti. Jiní ale… Přesto, byla to jeho hůlka.

„Děkuji,“ vydal ze sebe přiškrceně. „A nevíte, kam tedy můj přítel šel?“

„Přítel?“ zeptal se zmateně pan Ollivander a Severus by přísahal, že mu zacukalo v koutku oka.

„Ano,“ odpověděl mu Severus. „Takhle malý, černý vlasy, divný zelený hábit, o něco starší?“ připomněl mu se zdviženým obočím a rukou vznášející se mu u brady.

„Ahá! Váš přítel! Ano, ano, byl tady.“

Severus prudce nasál vzduch. Pomatenec jeden! „Ano, to už vím,“ přiměl se říct klidně. „A víte, kam šel?“

„Vím.“ Pokýval Ollivander hlavou a sepjal před sebou svěšené ruce.

Severus jen tak tak neprotočil oči. Takhle se snad nikam nedostane. „A řeknete mi to?“

„Není důvod, abych vám to říkal,“ odpověděl mu Ollivander a Severus měl pocit, že si z něho tropí blázny.

„Chápu.“ Severus se otočil k odchodu. Nemá cenu ztrácet čas. „Kdybyste ho viděl, řekněte mu, že je trouba. Ať si hlídá čas. A že na něj čekám tam, kam měl za mnou přijít. Nashle!“ houkl přes rameno a s cinknutím otevřel dveře. Třeba se jen minuli a už je dávno v knihkupectví…

„Severusi počkej!“ zarazil ho známý hlas pobaveně. Severus se spěšně otočil a spatřil Harryho ležérně se opírajícího v uličce vedoucí dozadu.

Založil si ruce na hrudi a probodl Ollivandera i Harryho pohledem. Harry se tvářil omluvně ale Ollivander… Tomu na tváři hrál uličnický úsměv. V něčem mu připomínal Harryho, ale nemohl přijít na to, co.

„Promiň, Severusi, to zdržení. Ale s mou hůlkou to zřejmě nebude tak jednoduché.“ Harry se tázavě podíval na Ollivandera.

Ten zavrtěl hlavou, ale stále s úsměvem odpověděl. „Harry zde je zajímavý případ. Jsem si jist, že to bude ještě napínavé. Možná byste si, pane Snape, mohl zkrátit dlouhou chvíli v nějakém obchodě?“

Severus už to chtěl odkývat, ale Harry ho s pohledem ven zarazil. „Nebo bys tu mohl být se mnou,“ navrhl mu. „Pokud tedy chceš,“ dodal spěšně.

Ollivander se na Harryho tázavě podíval. „Jsi si jist? Výběr hůlky je dosti choulostivý proces.“

Harry přikývl. „Severus už toho teď spoustu ví. I tamto,“ dodal tajemně. „A nechci ho hnát ven za takového nečasu.“ Omluvně mávl rukou směrem k výloze. „Už takhle mu působím spoustu problémů.“

„Skutečně?“ podivil se Ollivander.

Skutečně? Zdvihl Severus na Harryho obočí. Vážně vyklopí Ollivanderovi všechno?

„Ano, od té doby, co jsem sem přišel z budoucnosti u Severuse žiju.“

Vážně vyklopí Ollivanderovi všechno.

Ollivander pokýval hlavou a podíval se na Severuse, jako by ho viděl poprvé v životě. „Dobrá tedy. Vzadu si nabídněte čaj a sušenky. Harry, víš, kde jsou. Já mezitím dojdu pro ty hůlky, které jsme předtím nestihli otestovat.“

Harry přikývl a zavedl Severuse do malé a útulné místnůstky hned za krámkem, kde se výrobce hůlek pravděpodobně v rychlosti občerstvoval. Posadil se na židli a nechal si nalít čaj. Na pultu vedle bylo množství krabic, kterým ale Harry nevěnoval pozornost. Vypadaly, že je tam někdo jen tak spěšně položil, a ještě kouřící šálek čaje vedle nich v tom Severuse utvrdil.

„Takže,“ začal Severus. „vypadá to, že jste si padli do oka.“

Harry sebou trhnul. „Ano,“ řekl po chvíli a soustředil se na nalévání svého šálku. „Dalo by se to tak říct.“

„A uvědomuješ si, jak debilní to je nápad? Říkat mu všechno?“ zeptal se ho stále klidně Severus i když něco málo z jeho obav prosáklo do jeho hlasu.

Harry se napjal a sevřel prsty kolem šálku. Přesto řekl Severusovi velmi pevně: „Nebudu mu lhát.“

„Proč ne?“

„Protože… Protože…“ hledal Harry slova.

„Protože jsme rodina,“ ozvalo se z uličky a Severus nadskočil. Musí to dělat? Chodí potichu jak duch!

Harry se plaše usmál a přikývl. „Pan Ollivander je pro mě hodně důležitý.“

Ollivander mlaskl. „Harry! Chápu, že mi odmítáš prozradit, jestli jsem tvůj otec, děd nebo sestřenice z dvanáctého kolena, ale neříkej mi pan Ollivander, prosím,“ káral ho s úsměvem.

„A jak vám mám teda říkat?“

„Co takhle Garrick? Strýc? Garry? Strýček Garry?“ navrhl mu Ollivander a pokusil se udělat nějaké gesto s rukama plnýma dlouhých, elegantních a zdobených krabic.

Harry váhavě přikývl. „Strýček,“ opatrně to slovo převaloval na jazyku. „To se mi líbí.“

„Takže vy jste vážně příbuzní?“ zeptal se Severus pochybovačně.

„No jistě!“ zadeklamoval Ollivander a šetrně položil krabice na už tak dost přeplněný stůl. Objal Harryho kolem ramen a zářivě se na Severuse usmál. „Copak nevidíte tu podobu?“

Ano, teď, když se na to zaměřil, skutečně měl pocit, že jsou příbuzní. Měli podobné oči… možná trochu bradu?  A možná, že Ollivanderovy vlasy byly původně černé… Co ho ale skutečně přesvědčilo byl fakt, že sebou Harry při tom ležérním chycení kolem ramen nejen že netrhl, ale dokonce se o Ollivandera opřel! A stále s tím úsměvem na tváři.

Severus přikývl. „Ano, myslím, že to vidím.“

„Výborně!“ vyskočil Ollivander a vzal do ruky červenou krabici s okrajem ozdobeným černými runami. „Stejně jako předtím, než přišel tvůj přítel, Harry. Nebudu zdržovat výkladem z čeho jsou vyrobeny nebo pro koho byly určeny. Ani, proč si je jejich majitelé nevyzvedli. Jen mi řekni, co cítíš. Přesně jako předtím.“

Harry váhavě přikývl a Ollivander sundal víko. Na červeném sametu ležela uhlově černá hůlka se složitě zdobenou rukojetí, na které byly drobné, červené kamínky připomínající kapky krve.

Harry natáhl ruku a nechal ji vznášet se nad hůlkou. Zavřel oči a Severus pozoroval, jak se jeho váhavý výraz zkroutil do zlověstného úsměvu. Harryho prsty ve vzduchu začaly kmitat ve zběsilém rytmu. Pak se sevřely v pěst a Harry stáhl ruku a zavrtěl hlavou. „Byla by to zábava, ale není moc trpělivá,“ pronesl omluvně k Ollivanderovi.

„Skutečně?“ podivil se výrobce hůlek a přiklopil červené víko zpět. „Jestliže ti tahle hůlka přijde zábavná, jsem zvědavý, co řekneš na tuhle.“ A s tím otevřel krabici potaženou žlutou šupinatou kůží. Na podušce ležela jako kost bílá hůlka. S velmi ostrou špičkou a stříbrnou spirálou vinoucí se od rukojeti až nakonec. Harry opět přesunul ruku nad hůlku a Severus pozoroval, jak prsty konejší vzduch nad ní, jako by pianista zkoušel klávesy obzvláště majestátního nástroje. Harry hůlku upřeně pozoroval bez mrknutí. Pomalu se usmál, jako by rozluštil nějakou hádanku a jedním prstem přejel po celé její délce.

Ollivander varovně sykl, ale to už se Harryho krev blyštila na stříbrné špičce. Harry si pomalu vložil prst do úst a naklonil hlavu, jako by něco poslouchal. Pokýval hlavou. Jeho úsměv se rozšířil a volnou rukou přiklopil víko zpět.

Harry vysvětlil: „Prý ještě nejsem připravený, ale slíbila, že na mě počká, když budu mít odvahu.“ Ollivander se na Harryho překvapeně podíval a trochu zbledl.

Severusovi to všechno připadalo zvláštní. Co je to za hůlky? Proč s nimi Harry nemává, jako obvykle? A proč o nich mluví, jako by byly živé? Copak je už stejně pomatený jako Ollivander? I když, jestli to běhá v rodině, pak by to mohlo být stejné jako u něj a u matky, nebo ne?

To už byla na světle nová hůlka. Tentokrát bohatě zlatě zdobená čirými krystaly po celé délce. Harry zvedl obočí a zkušebně přiblížil ruku. Hned ji ale odtáhl. „Bože, ta potřebuje pomoc!“ znechuceně se ušklíbl a otřel si ruku do kalhot. „V životě jsem nepotkal nikoho nafoukanějšího, nafrněnějšího a pyšnějšího, než je ona!“ prohlásil a vyčítavě se podíval na Ollivandera, kterému jiskřilo v očích.

„Odpusť,“ řekl a vůbec podle Severusova názoru nezněl omluvně. „Zkusit se musí všechno.“

A tak zkoušeli další a další hůlky. Severus vypil asi tři šálky čaje, snědl plný talíř sušenek a postupně usínal. Všechny hůlky byly buď příliš nafoukané, prudké nebo naopak moc mírné. O jedné dokonce Harry prohlásil, že ho uspává! Ale ani o jedné neřekl, že byla příliš nebezpečná. Ty, ze kterých Severusovi vstávaly hrůzou vlasy v zátylku Harry označil za lákavé nebo zábavné, ale údajně si nesedl s jejich dalšími vlastnostmi. Severus z toho byl jelen. Dejte mu sebeodpornější věc a on vám z ní udělá špičkový lektvar. Ale tohle byla úplně jiná liga.

Když ani třetí várka hůlek neodpovídala Harryho požadavkům a Severusův měchýř vyhrožoval válkou, zatleskal Ollivander nadšeně rukama a s neuvěřitelným elánem prohlásil, že zábava právě začíná.

To snad nemyslí vážně?

Myslel.

Začal nadšeně popisovat cosi o různých kombinacích jader, dřev, kovů a drahokamů. Severus se necítil ani z poloviny tak špatně, jak by asi měl, když ho přerušil a požádal o nasměrování k záchodu. Když se vrátil u stolu byla jen kupa hůlek. Vzal si další sušenku a pomalu ji kousal, zatímco poslouchal, kam oba dva zmizeli. V tom se přiřítil nadšený Harry, popadl poslední krabice a zase odspěchal. Severus ho následoval k zastrčeným dveřím, za kterými byla spoře osvětlená místnost. Severus se zastavil na prahu a cítil velké množství ochran, které ho varovaly před vstupem. Harry nadšeně vracel hůlky na jejich speciální místa. Pokaždé, když hůlku v krabici umístil na podstavec, rozsvítily se na ní svíčky. Vypadalo to jako svatyně. Nebo pohřebiště.

Když Harry i Ollivander skončili v urovnání, odvedl je výrobce hůlek do místnosti, která by se s přivřenýma očima dala nazvat dílnou. Byla ohromná, s obrovskými skříněmi po celém obvodu a s několika stoly uprostřed. Na každém stole byly hůlky nebo jejich části v různém stádiu výroby.

Usadil Harryho na vysokou židli a Severus se opřel o prázdný stůl vedle něj. Ollivander přešel k jedné skříni a vyndal kovovou kouli o velikosti potlouku. Opatrně ji předal Harrymu a ten ji zvědavě zvedl na úroveň očí.

„Chytni ji oběma rukama a pozoruj ten křížek nahoře,“ naváděl ho Ollivander a Harry poslechl.

Čím déle se na tu kouli díval, tím víc si Severus připadal jako blázen. Na kouli se objevily zvláštní klikaté čáry, které se změnily z barvy temného kovu na světlejší, potom modré, zelené, červené, žluté a bílé. Nakonec začaly duhově pulzovat a potom i zářit čím dál jasnějším světlem. Severus už kvůli jasnému světlu nic neviděl. Jen tmavé stíny tam, kde měl být Harry a Ollivander. Když už měl pocit, že oslepl, jas se začal snižovat.

Ollivander s pohledem na kouli hvízdl. Po celém jejím povrchu tančily barvy, jen čáry byly temné, jako by tam byla prázdnota.

Harry se provinile usmál. „Promiň, strýčku, asi jsem ti to rozbil.“

„Rozbil? Ani v nejmenším! Pár dní a zase se srovná, holka moje.“ Vzal si kouli a pohladil ji. „Staví nám to ale do cesty nový problém.“ Podrbal se na hlavě.

„Vážně? Jaký?“ zeptal se ho nejistě Harry.

„No, tahle věcička ti změří tvoji aktuální a potenciální hladinu magie. S tou potenciální to není tak přesné a je tam spousta nuancí, které je pro netrénované oko velmi těžké rozlišit. Ále,“ zdvihl prst, „tvoje magie je momentálně na takové úrovni, že by každou hůlku roztrhla, kdyby se jí prohnala.“

Severus polkl. Byl moc rád že Harrymu tu svoji nepůjčil.

„A co tedy budeme dělat?“ zeptal se ho Harry vážně.

„Uděláme ti vlastní, samozřejmě! Uzpůsobenou tvým potřebám,“ dodal a spiklenecky zamrkal. „Na regulaci magie je nejlepší nějaký krystal, čím mocnější, tím lepší.“ Podrbal se na bradě. „I když možná dva by udělali lepší službu… Ano! Jeden zabudovaný v hůlce a druhý nošený jako prsten na ruce, která hůlku nosí! To je ono!“ vítězoslavně prohlásil.

Severus zvedl obočí. Dva šutry na té samé ruce vůbec nebudou vypadat podezřele u šestnáctiletého kluka. U hlavy rodu by to bylo v pohodě, ale kluk?

„Ovšem, vybrat ten vhodný kámen by mohla být potíž.“ Opět se podrbal na bradě a Severus si všiml, že to místo začíná červenat. „Nemůže to být jen tak nějaký. Ne, nejlepší by bylo, kdyby byl nabitý magií. Jako na rodových špercích nebo… Bychom mohly nějaký nabít tím, že jím necháme prosvištět několik vybraných kouzel. Tak, aby posilnili jeho vlastnosti.“ Zamyšleně se odmlčel.

Severus pozoroval, jak se Harry zamračil a sáhl do kapsy. Vytáhl měšec s runama vyšitýma kolem okraje a sáhl dovnitř. Severus zvedl překvapeně obočí, když spatřil velký zářivě zelený kámen na jeho dlani.

„Něco jako tohle?“ zeptal se Harry.

Ollivander vytrhnutý z myšlenek se podíval na Harryho dlaň. Hvízdl. Opatrně natáhl ruku a vzal kámen do ruky. Otáčel s ním ve světle a pozorně se díval na každou jeho hranu a plochu. Roztřesenýma rukama sáhl do kapsy pláště a vytáhl zvláštní kukátko, které si přiložil k oku.

Neskutečně dlouho pozoroval kámen a Severus se začal pohupovat na patách. Co je tak extra na jednom šutru? Jako jo, je pěkný, ale co na tom?

Ollivander si roztřeseně sundal kukátko z oka a podal kámen velmi opatrně Harrymu. „To je… To je…“ oblízl si rty. „Kdes ho... Kdes ho získal?“

Harry se neupřímně usmál. „Z budoucnosti. Byl to dárek… nebo platba? Tak nějak si tím nejsem jistý.“ Suše se zasmál a Severusovi z toho přeběhl mráz po zádech.

„Uxmalský smaragd.“ zašeptal překvapeně Ollivander. „Nikdy bych nevěřil, že jeden z nich uvidím. Věnované Chakovi, bohovi deště. Mayové je vždy položili do klína těm, které obětovali v jejich jménu. Ta magie z něj přímo srší! Tolik rituálů, tolik krve…“ zarazil se. „Je ale zvláštní, že kromě krvavé magie nese i stopy – tedy je překrytý jedním silným kouzlem úplně jiného druhu. Hmm…. Zvláštní, velmi zvláštní…“

Severusovii ztuhla krev v žilách. Krvavé mayské rituály? To není dobré. To vůbec není dobré.

Harry se ho nezúčastněně zeptal: „A bude tedy fungovat?“

„Jsi si jist, že ho chceš použít?“ zeptal se ho varovně Ollivander. „Nejen že ho budeme muset nechat rozříznout, ale je taky neuvěřitelně cenný. A plný nebezpečné magie.“

Harry se zamračil a dal si kámen před oči. Pozorně se zadíval do jeho hlubin, a pak si ho přiložil ke rtům. Zavřel oči a tiše tak nějakou dobu stál.

Severus o něj už začínal mít obavy, ale Harry otevřel oči a upřel na Ollivandera rozhodnutý pohled. „Ano, nedovedu si představit vhodnější. Už teď se s ním cítím…. Svázaně.“ A opět ten zvláštní poloúsměv, před kterým by Severus nejraději utekl.

Ollivander se na něj váhavě podíval a přikývl. „Dobrá tedy… Budu ho ale muset odnést ke svému příteli. Je vynikající klenotník a dovede ho rozetnout tak, aby byly obě poloviny stále magicky spojené. Také odvede perfektní práci s prstenem.“ Dodal přemítavě. „Možná bychom tam měli zajít později společně, aby sis mohl vybrat design a kov podle své chuti,“ navrhl Harrymu a Severus cítil zvláštní pocit v břiše.

Moment…

Ach, ano, zase začíná mít hlad! Ty sušenky ho na moc dlouho nezasytily. Než stačil cokoliv říct, Harryho žaludek zakručel a Severus se ušklíbl.

Ollivander zavolal na svého skřítka a přikázal mu prostřít k obědu pro tři. Pak je dílnou odvedl po schodech nahoru, což byla zřejmě obytná část domu. Ozvalo se cinknutí a se spěšnou omluvou je nechal napospas skřítkovi, který se s lupnutím objevil a odvedl je do jídelny.

Jídelna byla skromně ale vkusně zařízená. Žluté stěny, stůl ze světlého dřeva a pískovcové obložení krbu Severusovi připomínalo slunečné dny. Na krbové římse byly hodiny, které ukazovaly půl čtvrté odpoledne. To je tolik? Zarazil se a podivil se, že za celou dobu neměl Ollivander víc zákazníků. Ale stačil jediný pohled z okna, aby zjistil, že je tam boží dopuštění. Jen díky speciálním kouzlům neslyšeli ani neviděli žádné projevy bouřky, dokud se nepodívali přímo ven.

Sedli si s Harrym ke stolu a Severus si ho pořádně prohlédl. Lehce se usmíval a vyťukával do stolu zvláštní rytmus. Severus stále nechápal, že jsou ti dva příbuzní… a že to Ollivander tak nadšeně přijal. I tu věc s budoucností! Zavrtěl si pro sebe hlavou a všiml si na stěně obrazu docela pěkného stromu. Listí se mu třepetalo ve větru a sluneční paprsky skrz ně dopadaly na muže odpočívajícího pod ním. Takhle má vypadat obraz, a ne tři trolové tancující balet!

Založil si ruce na hrudi a nasadil ledabylý tón. „Takže jste fakt příbuzní? Že ses nezmínil.“

Harryho úsměv ztuhl. „Je to… složité.“

Severus si chtěl okamžitě nakopat. Tři dny vydržel být extrémně milý, ale chvíli se nehlídá a je to v háji. Přikývl a pokusil se usmát. „To si ani nedovedu představit. A co to bylo s těma hůlkama? Nemá se s nimi normálně mávat?“

Harry pokrčil rameny a začal si hrát s rukojetí příborového nože. „Je spousta způsobů, jak zvolit tu správnou.“

„Ale ty budeš mít extra buřta.“ Zvedl jedno obočí. „Přímo na míru. Od strýčka.“

Harry se stále sklopeným pohledem kývl hlavou. „Jo, už to tak bude.“

Severus potlačil podrážděné vydechnutí. „A mohl bys mi prosím říct, co všechno ví? Abych se nepodřekl nebo tak?“

„Já… zatím jsem mu nestihl říct všechno.“

„Nestihl? Takže máš v plánu mu vyklopit…?“ Tázavě se na Harryho podíval.

„Jo, všechno. Teda ne úplně všechno… Ale… skoro všechno.,“ zašeptal Harry s prsty stále na rukojeti nože.

„Chápu,“ odtušil Severus a napil se připravené sklenice vody. Nemohl se dočkat, až Ollivander přijde, aby se konečně mohl najíst.

„A ten šutr máš odkud? Fakt je Mayský?“

„Kdysi jsem ho dostal… teda dostanu… Víš, jak to myslím.“ Mávl Harry zmateně rukou. „A jo, tipoval bych, že bude. Nevím to teda jistě, ale dělal kolem toho šutru strašné cavyky… Hodiny na něj zíral a neustále mi ho ukazoval… Asi fakt bude speciální…“ přemítal Harry.

Severus byl zmatený. „Ollivander?“

Spěšné zavrtění hlavou. „Ne… ale to je jedno…“ nuceně se usmál a konečně se Severusovi podíval do tváře. „Je to už minulostí.“

Sevrus se usmál nazpět. „Nebo budoucností, co?“

Harry se suše zasmál. „Jo. Přesně tak.“

Na chvíli se rozhostilo příjemné ticho, než ho Harry přerušil. „Nemusíš se bát. Strýčkovi věřím. Naprosto. Nic neřekne.“

Severus se nervózně zasmál. Poslední dobou se smál častěji než kdy dřív „Bát čeho? Že mě napráská Ministerstvu za ne tak úplně legální rituál v mudlovský koupelně, kterej, nejenže jsem kolosálně posral, ale taky jsem přenesl živého člověka z budoucnosti, což by se dalo úplně v pohodě klasifikovat jako černá magie? Což je jen tak mimochodem – vžuuum – přímo do Azkabanu?“ Naznačil rukou příkrou úhlopříčnou dráhu od shora dolů. „Né věř mi,“ křečovitě se na něj usmál a ukázal mu zdvižené palce. „Strášně se tam těším!“

Harry na něj chvíli vykuleně zíral. Jako by místo Severuse viděl netopýra v hábitu z cukrové vaty. Pak na Severuse vyplázl jazyk a s nevinným úsměvem od ucha k uchu nadšeně prohlásil. „Fajn, že si rozumíme.“

Severus zamrkal a než stačil vymyslet nějakou vhodnou sarkastickou odpověď, přispěchal do místnosti Ollivander.

„Promiňte mi chlapci to zdržení. To víte,“ omluvně se zasmál, „obchody jsou obchody.“

Severus s Harrym chápavě přikývli. Ale jejich pohledy byly hladově fixovány na jídlo, které právě vplouvalo do jídelny. Skřítek ho tiše následoval a opatrně začal servírovat.

Jídlo vypadalo božsky a hladovému Severusovi vonělo ještě líp. I když se snažil poslouchat rozhovor hůlkaře s Harrym, jeho pozornost si naplno získala pečená kachna se švestkovou omáčkou. Stačilo jediné sousto, aby Severus odhalil jemnou, netypickou chuť řiditelných švestek. V kombinaci s křupavou kůžičkou a rozpadajícím se masem to byla delikatesa. Doufal, že si na konci nezapomene říct o recept. Zajímalo by ho, jestli by se mu to povedlo napodobit v bradavické kuchyni… V domě v Tkalcovské to riskovat nehodlal, ale vaření řiditelných švestek pro něj bylo výzvou. Stálo za vidění už jen to, že měli ve zvyku vylétávat z hrnce, dokud nebyly doslova rozvařeny v povidla.

 

xXx

 

Harry se usmál. Pozdní oběd u Ollivandera nemohl proběhnout lépe. A i Severus vypadal spokojeně, když se díval zasněně na vidličku s masem namočeným v tmavé omáčce. Bál se setkání s Ollivanderem. A i když ještě pořád neměl hůlku, měl pocit, že by snad věci mohly být nakonec v pořádku. Ollivander mu nadšeně vyprávěl o různých typech dřeva ze všech koutů světa, které nasbíral a které chtěl s Harrym vyzkoušet. Harry ho zvědavě pobídl, ať mu poví víc o získání kousku z kafrovníku z oblasti Kamigyutoku. Prý byl jedním z největších stromů v Asii! Harry cítil úžasnou lehkost. Bylo by skvělé spatřit to na vlastní oči.

Srdce se mu na moment zastavilo. Zapomněl. Protáhl mrknutí o trochu déle a pevněji sevřel prsty kolem nože. Jak mohl zapomenout? To by se mu stávat nemělo. Setřásl ze sebe ten pocit úzkosti a vrátil se zpátky ke strýčkovi, který stále rozzářeně vyprávěl. Nebude se tím trápit. Co se stalo, stane se. Nemá cenu proti tomu bojovat. Přinutil se povolit sevření kolem příboru. Vždyť už přece ví, že to nebolí. Lehčí než usnout…

Ale i tak by bylo krásné vidět svět.

 

Chapter Text

Viděl rozostřeně, srdce mu pulzovalo v uších a jazyk se mu lepil na patro. Plíce se trhaly vejpůl a celé jeho tělo hořelo. Svaly na nohou se trhaly od kostí a teplý pot mu stékal po zádech. Nutil se zhluboka a pravidelně dýchat, ale ozývalo se jen sípání. Pokusil se polknout, ale nebylo co. V boku ho bodalo, jako by ho zase někdo proklínal. Hlava se mu motala a on tušil, že každou chvíli umře.

Těžké šedivé mraky mu visely v horkém a dusném vzduchu nízko nad hlavou. Chodidla ztěžka dopadala na chodník a on se shrbeně probojovával dál a dál. V dálce uviděl zastávku. Jestli doběhne až k ní, bude machr. Nesmí přestat! Napjal všechny své síly a zhluboka se nadechl. S výdechem došlápl o trochu silněji a pak se odrazil od špičky. Ruka se mu mihla kolem boku. Energii získanou odrazem od špičky využil pro dopad na druhou nohu. Na špičku. Odraz. Druhá noha. Na špičku. Odraz. Druhá noha.

Vzhlédl. Už tam skoro bude!

Po věčnosti doběhl na zastávku, sesunul se na lavičku a opřel se lokty o kolena. Snažil se pomalu a zhluboka dýchat. Přesto se dusil. Zíral na své boty a všiml si několika tmavých kapek kolem i na nich. Kap. Kap. Další a další kapky potu mu stékaly po hraně nosu na špičku, odkud skapávaly na chodník. Dlouhé rukávy se mu lepily na ruce ale ani ho nenapadlo si je vyhrnout. Poutalo by to pozornost lidí kolem.

Zavřel oči a soustředil se na svůj dech. Jen se uklidnit… Tohle mu byl čert dlužný. Fyzičku měl v prdeli. Ale Poppy na tom trvala. Prý mu to pomůže se zásobami magie a léčením. Pořád nemohl uvěřit tomu, že mu nabídla tykání. Prý když není jejím studentem, tak se to může. Navíc se jako pacient dost činí… A že se necítí být ještě tak stará, aby jí každý kolem ní musel říkat madam. To je její velevážená teta. Harry se při té myšlence pousmál. Jestli je pro Poppy její teta madam, tak ta dotyčná musí být ještě děsivější než norský trnoocasý.

Bylo to už čtyři dny, co poprvé potkal pana Ollivandera. Živého a zdravého. Stále nemohl uvěřit tomu, že ho tak otevřeně přijal. Oči se mu zalily slzami. Bylo to tak úžasné. Přitiskl si hrany rukou k víčkům, ale mírnému úsměvu nebránil. Měl neuvěřitelné štěstí.

Bylo to u něj úžasné. Každé odpoledne tam Harry šel a společně pokračovali na výrobě Harryho hůlky. Svěřoval mu různé techniky a postupy a on v útulné dílně vždy zapomněl na čas. Na minulost, přítomnost i budoucnost. Včera mu začal vysvětlovat i principy výběru hůlky pro zákazníka! Harry vzadu v krámě vybral, co si myslel, že bylo nejlepší a Ollivander to s ním potom rozebíral. Co se týkalo citu, zvolil vždycky dobře. Horší to bylo s výpočty na základě fyzických proporcí zákazníka. Takhle vždycky skončili s velkým množstvím hůlek místo toho, aby pracovali jen se třemi nebo čtyřmi kousky.

Harry byl rád, že má konečně co dělat. Každé odpoledne vypadl z toho ponurého baráku a vrátil se až večer, když už byl Severusův otec v hospodě. A Severus taky vypadal spokojeněji. Harry se suše zasmál. Včera přišel o trochu dřív a našel ho rozvaleného na posteli pouze v županu. Četl si v té knize, co minulý týden půjčil Harrymu a tvářil se naprosto zrelaxovaně. K tomu všemu měl po celém obličeji rozetřenou jedovatě žlutou pastu!

Harryho to rozesmálo, i když měl trochu vztek. Proč mu sakra nikdo dřív neřekl, že existuje lektvar na beďary? Jistě, připravit věhlas, stáčet slávu, a dokonce uložit do broušených flakonů smrt, to se jim musí říct hned v prváku. Ale o akné ani ťuk! Tomu on říkal nespravedlnost.  

Chtěl otevřít oči, ale byly strašně těžké. Rozhodl se je nechat ještě chviličku odpočívat. Tohle cvičení těla bylo náročnější, než čekal. Není potřeba, aby ho mučili smrtijedi, on to zvládne i sám!

Pokusil se je znovu otevřít. Marně. Byl tak strašně unavený… Musí se kouknout na spoje co pojedou, protože zpátky to nedojde. To se mu nepovedlo ještě ani jednou. Jen ještě chviličku…

Další, co vnímal, byla tupá bolest hlavy. Cukl sebou a uviděl starou paní se scvrklými rty, jak na něj zamračeně zírá. V jedné ruce měla rozměrnou tašku a druhou se opírala o nevinně vyhlížející hůl. Harry se na ni zmateně díval. Vážně ho ta stařenka praštila holí?

„Holomku jeden, to se nestydíš? To tě doma neučili, co je slušnost?“ obořila se na něj a Harry se nenápadně rozhlédl kolem. Nikdo jiný až na jednu holku o kousek vedle tam nebyl. Takže asi fakt myslela jeho.

„Co tak sedíš a koukáš jako sůva z nudlí!? Opravdu žádné vychování, to vám povím. Jo za mých mladých let by nikdo na takové delikventy nenarazil. Vůbec nechápu, jak mohl někdo takhle selhat ve výchově. A proč pořád sedíš?!“

Harry obranně zvedl ruce a pomalu se začal zvedat. Sevřel čelisti, když jeho svaly začaly protestovat, ale navenek nedal nic znát. Takové tyátry rozhodně nemá za potřebí. Jestli tu lavičku chce, tak ať si ji třeba sežere. Ježibaba dál hartusila, ale to už byl Harry na cestě k nízké zídce o kousek dál. Bába si zrovna na lavičku položila nákup, hůl a potom si tam i sedla. Vždyť by se tam v pohodě vešla, i když tam byl on!

Pomalu vydechl. Nemá cenu se rozčilovat. Je to jen náhodná příšerná ženská, kterou už v životě neuvidí. Proč si trhat žíly? Může počkat na autobus tady. Aspoň má nad hlavou oblohu. Vzhlédl. Mraky vypadaly opravdu nacucaně.

„Promiň tu scénu. Ale neber si to osobně. Teta Tulip se takhle chová ke každému,“ ozvalo se vedle Harryho.

Harry se otočil. V dostatečně blízké vzdálenosti stála ta zrzka, s nosem zabořeným v nějakém holčičím časopisu. Tvářila se, že se s ním vůbec nebaví. Zvedl obočí. „Chceš říct, že tohle máš doma, a ještě jsi příčetná?“

Holka pokrčila rameny. Přední část vlasů měla uvolněnou z culíku a Harry měl pocit, že to je asi móda. „Jo. Ale to víš, příbuzné si nevybíráš. A navíc je u nás vždy jen chvíli. Než zase odjede otravovat jiné nebohé příbuzenstvo.“ Stále se na něj ani nepodívala.

„Tak to teda upřímnou soustrast, tetičky jsou zlo.“

Suše se zasmála. „Mohl bys to tak říct. Jo. A přidej k tomu sestru i půlku příbuzenstva, které už v podstatě ani neznáš, a získáš dokonalou kombinaci.“

Harry sykl. „Jau, tak to je síla. Ale jak si řekla, příbuzné si nevybíráš.“

„Hmm…“ kývla. „Naštěstí tetička zrovna odjíždí. Já si vytáhla černého Petra a musím s ní. A co ty? Kde se ve výchově stala chyba? Nejsi náhodou delikvent?“

„To víš,“ pokrčil Harry rameny, „mám své finty.“ Zamračil se. „A co to mělo s tím delikventem znamenat?“ Nesnášel tohle slovo. Prostě ho nesnášel.

Překvapeně se na něj otočila. „A viděl ses, jak vypadáš? Jako bys zrovna před někým utekl. Možná i před policií!“ Významně zvedla obočí.

Harry na ni s bušícím srdcem zíral. Přiměl se polknout a vysoukal ze sebe. „Jo, ehm…. Začal jsem běhat… takže…. Tak.“

Ne příliš spokojená s jeho odpovědí se vrátila k časopisu. Harry se snažil uklidnit. Ta pravděpodobnost… to přeci není normální. Ale ty fotky…

„A proč se trápíš s běháním? Shodit nepotřebuješ…“ ozvala se po chvíli.

„Doporučení ošetřovatelky. Utužování zdraví či co.“ Nemohl tomu uvěřit… tomu se fakt říká debilní náhoda…

„Jo tak… tak to hodně štěstí.“ Změřila si ho pohledem a usmála se.

Harry jí ztuhle úsměv oplatil. „A to běžně tříská spící lidi?“ vrátil se rychle k bezpečnějšímu tématu.

„Jo, měl bys ji vidět v šest ráno. To už tři hodiny nemůže spát a nezdá se jí fér nevzbudit i nás,“ řekla na půl sarkasticky. „Chodí po kuchyni, tříská pánvema o sporák a její ječák je první zvuk, který se po ránu rozléhá domem. To její Vstávat! Vstávat! Hajdy z postele! Je pěkný den tak hola ven! mi leze na nervy, že bych proklínala do aleluja.“ Na moment se zarazila a úkosem se na Harryho podívala. Potom pokračovala: „A říká tomu milé probuzení. A nepřej si vědět, co dělá, když nepřijdeš s úsměvem do kuchyně. Vrazí k tobě do pokoje a začne mlátit tou svou holí do postele, dokud nevylezeš! A přitom si prozpěvuje!“

„To zní jako horor,“ vysoukal ze sebe Harry. Snažil se nevšímat si mrazení, které se mu při těch slovech rozlezlo po páteři. Teta Tulip mu až moc připomínala tetu Petunii v lepší náladě.

„Jo, to je. Ale jak jsem řekla, naštěstí dneska odjíždí. A potom bude klíííd.“ Zasněně se usmála. „Dovedeš si to představit? Spát klidně až do devíti, když budeš chtít? Co do devíti, do jedenácti!“ Na moment se zarazila. „A co tvoje hlava? Jak tě třískla v udatném boji o lavičku?“

Harry si zkušebně sáhl na hlavu a nahmatal citlivé místo. Netrhl sebou. „Jo to je v pohodě. Jen takové šolíchání mě nedostane.“ Zazubil se na ni a nutil se zůstat klidný. Ještě štěstí, že je ona tak ukecaná.

„Vážně? Vypadalo to jako silná rána.“

„To víš, tohle je jiný materiál.“ Poklepal si kloubky na temeno.

„Buď tě praštila tak tvrdě, že si se zcvoknul, nebo ty spíš tak tvrdě, že ti i rána kladivem přijde jako cvrnknutí do nosu.“ Nakrčila nos a poťouchle ho pozorovala.

Harry se podrbal na jizvě pod uchem a ušklíbl se. „No, asi to bude to druhé… Já a spánek, to je dlouhá historie plná letů i pádů.“ Stále nemohl uvěřit tomu, že může spát co hrdlo ráčí… v Pevnosti mu nikdy nedovolily spát déle než tři hodiny… Jeho pak vždycky strašně frustrovalo, že se Harry během jejich „hodin“ dostatečně nesoustředí. Tak pak povinně trávil hodiny v bezvědomí, aby se osvěžil. Naštěstí pro něj stačilo pár obrátek a hned byl Harry svěží, i bez otravného čekání, které si Pán zla nemůže dovolit.

Na konci ulice se objevil autobus. Harry zkontroloval číslo, ale tenhle ho zpátky neodveze. Zůstal sedět na zídce a užíval si, že se nemusí zdvihat.

„Vydrž tu chvilku, jo?“ zeptala se ho a odspěchala k tetičce Tulip, od které okamžitě dostala kázání. Se sevřenými rty babiznu poslouchala a kývala jako poslušná holka. Potom jí doprovodila až k autobusu, kde tetička bez sebemenších potíží i s ohromnou taškou nastoupila. Harry si odfrknul. Ta tu lavičku potřebovala míň než on.

Když autobus odjel, vrátila se a uvolněně se svalila vedle něj na zídku. „Ufff…. Konečně!“ S tím si rozepnula a sundala růžovou košili, pod kterou se schovávalo červené tílko. Košili s uspokojením zmuchlala a po chvíli, co ji usilovně drtila, ji pustila na zem. „Tu hrůzu jsem musela nosit skoro pořád! Pokud teda nebyla na šňůře… V životě jsem tolik neprala, jen proto, abych ji nemusela mít! Chápu, že nemá smysl pro módu. Je stará a tak… ale v takovémhle vedru? Když nemůžu ani kou… koupat? Jo, když se nemůžu ani koupat, protože ta tetička neuznává koupaliště?“ vyrážela ze sebe syčivě.

Harry ji opatrně pozoroval. Tohle teda... nečekal. Je hodně temperamentní, to se musí uznat. Byl moc rád, že nebyl tou košilí. Takové zacházení zvládne lidský organismus jen párkrát a on si už to své odpracoval.

„Ehm... tak to je fajn, že už ji nemusíš nosit,“ vysoukal ze sebe.

„A oči mám tady,“ upozornila ho automatickým tónem.

Harry se zarazil. Cože? „Promiň? Asi jsem ti nerozuměl…“

„Říkala jsem že-“ Podívala se na něj. „Páni. Wow… Páni!“

Harry na ni zaraženě zíral. Sáhla si pro peněženku a chvíli se v ní přehrabovala. Několik mincí jí vypadlo a ona si dřepla, aby je sebrala. Když se sehnutá na zemi snažila zvednout deset pencí, vzhlédla a obočí jí překvapeně vyjelo až nahoru. Harry se na ni zaraženě díval.

„Jsi v pohodě, Nechceš pomoct nebo tak?“ nabídl jí. Tvářila se, jako by místo Harryho seděl nějaký zvláštní experiment.

„Ne ne… to je dobrý.“ Spěšně se zvedla a sedla si. Mlčky si natáčela pramen zrzavých vlasů na prst a po chvíli se Harryho zeptala: „Je s tím tílkem něco špatně?“

Harry se na něj podíval. Obyčejné, červené tílko. Vzhledem k vedru absolutně pochopitelné. „Ne, proč?“

„Protože každý kluk, který ho na mě vidí, nemůže najít můj obličej?“ zeptala se ho jako úplného idiota.

„Asi nebudu jako každý kluk,“ odvětil klidně. „Kromě toho to není moc slušné vychování.“ Za žádných okolností nesledujeme tělesné partie druhé osoby, pokud se ovšem nejedná o cílené vyjádření emocí. I toto vyjádření musí být diskrétní a ze zřejmých důvodů pro okolí neviditelné. Zírání je nepřípustné. Přednášku Luciuse Malfoye měl vrytou pod kůží velmi dobře. Popravdě už ho nepřekvapovalo, že byl jeho syn ve škole jako osina v prdeli. Jestli do něj Lucius nalil jen polovinu pravidel etikety co do Harryho…

„Já si to myslela,“ vítězoslavně zdvihla prst do vzduchu.

V Harrym hrklo. Nemůže to přeci vědět!

„Hned jak jsem tě viděla, tak jsem poznala, že jsi starší.“

Harry odolal nutkání zaúpět. Vážně? Zase? Navenek se usmál a zvedl ruce v poraženeckém gestu. „Máš mě.“

Zářivě se na něj usmála. „A kolik ti teda je, ty naše Šípková Růženko?“

Harry se pokusil tajemně usmát. „To se nikdy nedozvíš. A proč Šípková Růženka?“ Zkrabatil obočí. Svíravý pocit ho ještě neopustil, na druhou stranu cítil, jak se pomalu uvolňuje.

„Protože tě nic nevzbudí, ani rána nepřátelskou holí do hlavy!“

„Jo ahá…“

„Ale neboj, ještě na tom pracuju…“ uklidňovala ho. „Tohle je moc dlouhé, takže to zkrátíme…“ Na chvíli se odmlčela a přemýšlivě si poklepala prsty o rty. Pak se její tvář rozjasnila. „Mám to! Sleaping Beauty! Beauty! Beau! Budu ti říkat Beau!“

Harry se zamračil. „Anebo bys mi mohla říkat H-“

„Ne!“ zacpala si uši. „Tohle je ideální. Prosím!“ upřela na něj štěněčí oči, což se Harrymu zdálo jako perfektně natrénovaný trik. „Nikdo si moje přezdívky nenechává.“

„Ehm… tak tedy dobrá…Ale pod jedinou podmínkou.“

„Jasně!“

„Dám ti taky jednu.“

Její úsměv ztuhl. „To nemusíš…“

Harryho úsměv se rozšířil. „Ale musím! A bude to...“ Předstíraně se zamyslel. „Foxy!“

„Foxy?“

„Jo, je to ideální.“ Popravdě to bylo první, co ho napadlo. A s trochou štěstí se jí to tak moc nebude líbit, že i od Beaua upustí.

Ale úsměv se jí brzy vrátil. „To je ideální. Díky! Můj kluk se svou partou má taky zvířecí přezdívky, ale řeknu ti, tahle jediná dává smysl!“

Harry si ji zkoumavě změřil. „Vážně, Foxy?“

Přikývla. „Jo, mám kluka. Promiň, asi jsem ti to měla říct dřív,“ zněla skoro omluvně, ale Harry jí ten herecký výkon nevěřil.

„V pohodě.“ Pokrčil rameny. „Hlavně abyste byli šťastní.“

Nervózně se zasmála a zastrčila si pramen za ucho. „Jo, díky… ehm… díky moc…“

Spadla mu na předloktí kapka a on se zkoumavě podíval na zem. Na chodníku se

pomalu objevovaly tmavé skvrnky.

„Prší.“ Překvapeně se zvedla a otočila se na Harryho. „Jdeš se schovat nebo budeš moknout? Né že bys nepotřeboval sprchu…“ mávla směrem k jeho propocenému triku.

„Hned za tebou přijdu.“

Foxy kývla a odešla pod stříšku.

Zvedl obličej k nebi a nechal si dopadat déšť na tvář. Bylo to… úžasné. Kapky mu stékaly po liniích obličeje a on je vnímal jako elfí prsty zbavující ho napětí. Kruci, pomyslel si. Ta kniha mu zalezla do mozku hlouběji než škrkny. Rychle se zvedl, oprášil si kalhoty a přešel k Foxy. Byl už víc mokrý než suchý.

„Ty jsi vážně divný, víš to?“

„Ehm… díky?“

Zamračila se. „To nebyl kompliment.“

„I tak díky.“ Ušklíbl se na ni a znovu si sedl na obávanou lavičku.

Foxy se posadila vedle něj. „A co vlastně děláš tady na zastávce?“

Kousek se odsunul. „Čekám na autobus.“

„Ha ha ha. Moc vtipný. Kam máš v plánu jet?“

„Ke kamarádovi.“

„Jo, proč? Pořádáte dýchánek?“ Zasmála se vlastnímu vtipu.

Harry se nervózně ošil. „Momentálně u něj bydlím.“

„Vážně?“

„Jo.“

„Co to s váma klukama je, že musíte pořád být spolu? Já vím, že holky nechodí nikdy samotné na záchod, ale vy jste spolu pořád!“ zvýšila Foxy frustrovaně hlas. „Můj kluk tráví s kámoši víc času, než se mnou!“

„No… tvou obavu ohledně záchodů chápu… Může to být hodně nebezpečné. Ale -“

„Nech si ten blahosklonný tón! Znám holku, co na záchodě umřela!“ ohradila se.

Ehm… jemu zase mrtvá holka nabízela svou kabinku. „Fakt jo?“ hvízdl „Tak to je síla. Moji kámošku zase na záchodech přepadli.“

„Přepadnutí je horší než smrt?“ založila si ruce na hrudi.

Harry ji napodobil. „No… kdybys viděla tu koupelnu… roztřískaná zrcadla, rozmlácená umyvadla, crčící voda všude kolem, kabinky na třísky. Byl to dost velký a odporný tyran.“ Nakrčil nos. „Do teď nechápu, jak ho vůbec mohli pustit na školní pozemky.“

„Fíha.“ Foxy během toho popisu poněkud zbledla a přisedla si blíž k němu. „A ta kámoška je v pořádku?“

Harry polkl a vnitřnosti se mu zkroutily. Snad. „Jo je.“

„Uff…“ vydechla. „Tak to jsem ráda. A proč teda bydlíš u kámoše? Já to pořád nechápu, vysvětli mi tu vaši klučičí věc s nerozlučnými bratry na celý život.“

Harry si nemohl pomoct, ale pořád slyšel v jejím hlase hořkost.

„Noo… krátká verze je, že jsem na tom nebyl zdravotně zrovna nejlíp a potřeboval jsem místo, kde se zašít. A tam mě nikdo nehledá.“

„Takže jsi utekl z domova?“

Vyhnul se jejímu pohledu. „Tak nějak. Nejsem s nimi v kontaktu.“

„S nikým, vážně? Ani se sourozenci?“

Namířil na sebe palcem a ignoroval tíhu na prsou. „Jedináček.“

„Tak to máš štěstí.“ Ztěžka si povzdechla. „A to se nikdo nestará? Kde jsi, co děláš?“

 „A vlastně jo, zrovna jsem se začal vídat se… vzdáleným strýčkem. Je docela fajn.“

„Páni… To je dobře. A co si o tom myslí?“

„Snaží se to přijímat tak, jak to je. Ale s každou další informací vidím, že má o mě jen větší strach… Nemá cenu ho s tím trápit.“

Foxy ho chytla za ruku a on sevřel čelisti. „To je mi moc líto. Kdybys cokoliv potřeboval, řekni.“

Trhaně kývl hlavou. „Jo, díky. Budu na to pamatovat.“

Všimla si jeho nepohodlí a ruku stáhla zpátky. „A kam teda jedeš?“

„Na Haversovo náměstí nebo do Krellské ulice,“ odpověděl Harry.

„To je od sebe docela daleko,“ povytáhla obočí a zvedla se, aby prozkoumala jízdní řád.

„Říkal jsi Krellská ulice?“ zeptala se ho podezřívavě.

„Jo, proč? Je na tom něco extra?“ zeptal se nevinně i když Děravý kotel byl právě tam.

„Ne, nic…“ poťukala prstem na jeden řádek a zkontrolovala hodinky. „Takže na Krellskou to máš za dvě minuty, k Haversovi za dvacet.“

„Díky za pomoc. V jízdním řádu se moc neorientuju.“ Usmál se na ni a nenápadně si zpocenou rukou smazal ze hřbetu řádek čísel. Jízdní řád ze sedmdesátých let byl podle něj noční můra.

„Takže,“ Foxy se opět posadila. „Běháš tudy často?“

 

xXx

 

Severus ležel na břiše, bradu podepřenou polštářem a nohama mával ve vzduchu. Zrovna četl dechberoucí knihu Jehla, jehlan, jehlanka. Autor polemizoval o vlivu magických i nemagických subjektů při působení podfrilových vln během čtyřiceti tří procesů a kombinací zpracovávání trnů frilničky v průběhu vaření základních lektvarů. Bylo to prostě velkolepé.

Tentokrát na sobě měl normální oblečení. To, že ho Harry viděl během jeho rituálu, bylo zahanbující. Na druhou stranu maska Severusovi zajistila bezproblémovou pleť, a to bylo něco, o čem odmítal diskutovat. A jeho speciálně upravená pasta byla mnohem lepší než ten blaf, co prodávaly lékárny a kosmetické společnosti. Severus si odfrkl a otočil na další stránku. Všechny ingredience, které používá, jsou běžně k dostání. A není jeho chyba, že vidí potenciál tam, kde ostatní jen nepoužitelný odpad. Kontroverzní přísady jsou pořád přísady.

Harryho výraz, když Severuse viděl, byl… k nezaplacení. Klapal pusou na prázdno jako ryba na suchu a pak se začal dusit. Což Severus nonšalantně přešel. Zkontroloval si uzel na županu, nechal masku řádně působit a vrátil se k Pánovi prstenů. Už chápal, proti čemu měl Harry výhrady. Ale i tak to byla dobrá kniha. Nejdřív se cítil provinile, že se pořád nevěnuje výzkumu ohledně rituálu, ale taky potřeboval odpočívat.

Otočil na další stránku lektvarové úžasnosti. Vchodové dveře bouchly a rozjařené hlasy se navzájem přeřvávaly. To nebyl jeho tajný spolubydlící. Povzdechl si a na moment zavřel oči. Co tady dělají? To jim pravidelná práce nic neříká? Nebo aspoň nějaká práce?

Neochotně se zvedl a zasunul si hůlku do zadní kapsy kalhot. Ujistil se, že je její konec zakryt lemem trička a s povzdechem přešel ke dveřím. Bude lepší, když zjistí, na jak dlouho se hodlají zdržet. A udržet je s Harrym od sebe.

Polkl a co nejtišeji sešel po strmém schodišti dolů. Bujarý hovor se ozýval z obýváku a Severus po krátkém uvažování přešel opatrně do kuchyně. Oběma rukama otevřel dveře ledničky tak, aby nic nezarachotilo, a zkontroloval její obsah. Na poličkách bylo vyskládáno jen osm lahví piva. Obrátil oči vzhůru a neslyšně počítal. Slyšel alespoň čtyři různé hlasy, ale i kdyby byly jen dva, pravděpodobně by to nebylo dost.

Opatrně vzal do každé ruky po třech pivech doufaje, že mu žádná nevyklouzne a bokem ledničku zavřel. Zhluboka se nadechl a s bušícím srdcem přešel k otevřeným dveřím obýváku. Ještě jednou se pokusil zbavit svíravého durianu v krku a s nuceným úsměvem vešel.

Pohled, který se mu naskytl, byl k nezaplacení. Pět chlápků bylo rozvalených na pohovce a v křeslech v různém stavu opilosti. Jeden tlustší s tváří zarostlou tmavými vousy spal s hlavou zalomenou dozadu. Vidět mu bylo bohužel až do žaludku a jeho hlasité chrápání to nevylepšilo. Další, nejsvalnatější s několikadenním strništěm, něco vehementně popisoval a mával při tom rukama tak divoce, že se sám několikrát zapotácel. Ostatní ho s větším či menším zájmem poslouchali a občas jeho zmatené řeči s mručením přitakávali. Tři z nich kouřili ale nikde neviděl žádný popelník.

Severus nerozhodně stál ve dveřích, orosená hrdla lahví mu pomalu vyklouzávala z křečovitě sevřených prstů. Se sevřeným hrdlem tiše přešel ke stolku a s cinkáním skla na něj piva postavil. Zvuk lahví spáče probral a ten bez váhání chňapl po nejbližší. Otevřel ji o hranu stolku a hlučně se napil. Ostatní následovali jeho příkladu, včetně toho, co přednášel. Nikoho nezajímalo blábolení o síle dělníků a jejich právech na větší gáži. Rozhodně ne, když bylo chladné osvěžení na stole. Řečník, co se ještě před chvílí snažil o civilizovaný projev, odzátkoval pivo zubama a vypil ho až do dna. Hned potom sáhl po dalším a udělal s ním stejně krátký proces.

Jeho otec s pivem v ruce přešel k Severusovi a pyšně ho poplácal po rameni. Lehce při tom zavrávoral a mladší ze Snapeů se musel pořádně zapřít nohama o zem, aby to ustál.

„To je můj kluk!“ zaburácel jeho otec a nadšeně praštil Severuse do zad.

Severus se ještě křečovitěji usmál, když ucítil pach zvětralého piva, tabáku a kyselého potu. Měl neblahé tušení, že dneska ráno do práce vůbec nedorazili. A vzhledem ke zmuchlanému a potrhanému oblečení, několika krvavým skvrnám a formujícímu se monoklu na tváři šlachovitého blonďáka měl pocit, že je z hospody nevyprovázely milé úsměvy.

Svalouš si Severuse přeměřil a pravděpodobně shledal své pivo zajímavějším. Blonďák vstal a s křivým úsměvem mu potřásl rukou.

„Fajn, že tě konečně vidím! Tvůj táta říkal, že ti to pálí! Takovej kluk, jako seš ty se nám bude hodit!“ Každou větu pronesl o něco hlasitěji a Severus si matně vybavil, že slyšel, že ho kdysi někdo v hospodě plácl rukama přes uši.

Severus křečovitě přikývl a nenápadně si otřel ulepenou ruku. „Uvidíme,“ řekl mu s předstíranou sebedůvěrou.

Hlavně neukázat slabost.

„Ale než mi řeknete víc…“ Jako by váhavě se zarazil. „Neměl bych skočit na nákup?“ Ukázal palcem ke kuchyni a vysvětlil: „V lednici už jsou jen dvě piva a myslím, že by nějaké občerstvení bodlo,“ dodal snaživě a ještě k tomu zvedl koutky.

Černovlasý tlusťoch se hlučně zasmál. „Ten se mi líbí! A kup rovnou i něco ostřejšího!“

„Nemusí,“ zahlaholil Tobias Snape a houpavě přešel ke skřínce v rohu. Otevřel ji a odhalil několik poloprázdných lahví. Severus si všiml rumu, vodky, absintu, dalšího rumu a ještě nějaké neoznačené pálenky. Všechno bylo laciné a dle jeho názoru velmi velmi pochybné.

Ostatní souhlasně zamručeli a rovnou si poručili, co jim jazyk kázal. Zatímco jeho otec vyndával jednotlivé flašky, Severus přinesl panáky, popelník a vyskládal je na stůl.

„Hej, kluku, na jedens zapomněl.“

V Severusovi hrklo. V rychlosti přepočítal pět různorodých sklenek a tázavě se na dosud tichého chlapíka podíval.

„Šest lidí, pět sklenic. Dáš si přece s náma, ne?“

Než stačil zdvořile odmítnout, už ho otec opět objímal kolem ramen a s pletoucím se jazykem odpovídal: „Jasně žesi dá! Je to přece muj kluk!“

Tobias rozléval rum štědře a Severus váhavě přijal nabízenou štamprli. Všichni okolo zahlaholil přípitek a vesele to do sebe kopli. Cítil na sobě vyčkávavý pohled svého otce a se sevřeným hrdlem následoval jejich příkladu.

Chutnalo to odporně. V krku ho pálilo a v hrudi se mu rozlil báječný hřejivý pocit.

Než se mu povedlo utéct „na nákup“, v místnosti bylo zahulíno jak v knajpě a jim se podařilo mu vnutit další dva panáky vodky a jeden rumu.

Vyšel ven a zhluboka se nadechl voňavého vzduchu. Byl cítit svobodou. Na hrudi měl stále usazené to příjemné teplo a hlavu měl lehkou. Vznášely se nad ním těžké mraky a jejich ocelová barva slibovala spršku. Měl déšť rád, ale zrovna dneska se to moc nehodilo. Dýchal zhluboka nosem a doufal, že mu to brzo pročistí hlavu. Šel přes rozpraskané dlaždice s rukama v kapsách a soustředil se, aby chodil v jedné linii mezi dvěma spárami. Po chvíli došel ke krámku a nakoupil přikázané množství všeho tekutého a k tomu i něco málo jídla pro sebe. Díky štědrosti Svalouše se stal novým majitelem spousty zmuchlaných bankovek, po jejichž původu se Severus příliš nepídil. Dle jeho názoru to bylo lepší než mít hlad.

Pomalu došel k zastávce a sesunul se na lavičku. Postavil tašku s nákupem vedle sebe na zem. Opřel se lokty o kolena a promnul si obličej. Stále cítil na jazyku nasládlou chuť rumu. Bez přemýšlení si olízl rty. Bylo to výborné. I když to byl laciný alkohol ředěný bůhvíčím a smíchaným ještě něčím horším (z čeho by se Merlinovi zkroutili nehty u palců na nohou) Severusovi to chutnalo.

Rychle sáhl do tašky a vytáhl z ní čokoládovou tyčinku. Třesoucími prsty ji otevřel a s chutí se do ní zakousnul. Přestože byla přeslazená, snědl ji dřív než kdykoliv jindy. Hlavně, že po rumu nebylo ani stopy. Pozoroval stébla trávy vykukující mezerami mezi dlaždicemi a měl chuť si je nacpat do krku také. Přestože to byl patok, bylo to furt dobré. Když byl ve škole, neměl problém s hledáním výmluv, proč zrovna nemá čas pít se spolužáky drahé a kvalitní propašované lahve s různými koňaky, pálenkami či vínem. Ale před svým otcem a jeho přáteli neuteče. Rozhodně ne, když ho všichni pozorují.

A tak pil a pil a doufal, že se mu podaří vypadnout co nejdřív. Neměl strach z kocoviny nebo něco takového. Detoxikace organismu po otravě alkoholem je nepříjemná leč neškodná věc. A s jeho lektvary ani to nemusí být. Horší byly momenty i za střízliva, kdy se zahlédl v zrcadle, všiml si nějakého svého gesta nebo uslyšel, co sám řekl. Byly to malé střípky, ale děsivé. Dědičnost je mrcha.

A Severus si nic nenalhával. I prostředí, ve kterém žil, nebylo pro výchovu zrovna ideální. Rozhodně ne bez dobrého srdce jeho matky. Někdy se uprostřed noci s děsem probudil. Oči vytřeštěné, zborcený potem, srdce bušící ostošest a trapné slzy koulející se po tvářích. A na jeho sítnici stále vypálený modřinami posetý mámin obličej. A Severus ve snu věděl, že to nebyla ruka jeho otce, která je způsobila. Celý den si potom myl ruce při každé příležitosti. Přesto ten pocit špíny nikdy nesmyl úplně. Nikdy by své matce neublížil. Ale to jeho otec ve své sentimentální opici také říkal, že?

A co když kromě vzhledu a gest bude Severus stejný i v tomhle? Co když bude ubližovat lidem kolem sebe jen kvůli pár promilím v krvi? To si to raději odpustí úplně. Nebude stejný jako jeho otec.

Ale pokaždé, když se trochu napil, nebo si uvědomil podobnost jejich gest, jeho strach se zvýšil. Proto taky chtěl vědět, co ho v budoucnosti čeká. Jaký bude, jestli bude mít dobrý život a jestli bude něco znamenat. A jak toho kdyžtak dosáhnout. Místo toho ale skončil s Harrym. Tomu říkal ironie. 

Kopl špičkou do kamínku a ten odletěl přes chodník až na silnici. Kolem téhle zastávky Harry určitě proběhne, projde, nebo na ní vystoupí. V téhle díře totiž není moc tras, kudy by mohl běhat, a navíc mu dal Severus čísla všech autobusů. Počká tady na něj. Rozhodně ho nemůže nechat přijít bez varování domů a na všechny tam narazit.

Položil se na lavičku a přehodil si loket přes oči. Asi to ještě chvíli bude trvat, takže by nemuselo vadit, kdyby si na chvíli dal šlofíka…

 

xXx

 

Harry seděl u okna a díval se na kapky deště stékající po skle. Prudce do něj narážely a rytmus jejich bubnování mu přinášel klid. Svět za okny byl zachmuřený. Díky dešťovým mrakům by málem nevěřil, že ještě není večer. Prstem sledoval trasu jedné kapky a povzdechl si. Dnešek neprobíhal podle plánů. Ani trochu. Ne že by si stěžoval, bylo fajn se pro změnu bavit s někým jeho věku kdo neustále nemele o lektvarech. Ale Foxy byla…

Neskutečná. Sice ji skoro neznal ale dal by klidně tři prsty levé ruky za to, aby ji poznal líp. A kdyby vymyslel, co se stabilitou, klidně i všechny zbývající z nohou. Nečekal, že by někdy mohl mluvit s… Ne, nemohl…. Měl štěstí, že taková holka jako ona, dobrovolně mluvila s někým, jako je on.  Ale evidentně to nebyla jen hezká tvářička. Podle toho, co říkala o tetě Tulip a své rodině, taky asi nejspíš nemá na růžích ustláno.

A měla milý úsměv.

Rozhodl se, že ode dneška bude vždycky běhat stejnou trasu. Rád by ji ještě viděl. Než se povede Severusovi poslat ho zpátky, uvítal by společnost. Zaťal pěst položenou v klíně. Neměl by si dělat nové přátele, když se každým dnem hodlá vrátit. Je to k ničemu, stejně umře. Věděl, že by neměl, ale stejně by tak rád viděl znovu Foxy s tím jejím poťouchlým úsměvem. Hřeje ho z něho u srdce.

Nehty se mu zatnuly do stehna a až lehká bolest ho na to upozornila. Udiveně sklonil pohled a podíval se na svou chvějící se ruku. Lehké záškuby mu ovládaly prsty a žíly mu vystouply. Se zájmem pozoroval svojí zdivočelou ruku a čekal, až se uklidní a rozhodne se mu zase patřit. Opatrně si druhou ruku narovnal prsty, ignorujíc jejich křečovitou ztuhlost. Stále v nich nebyl cit a Harry se pousmál, když viděl, jak se třesou rozčilením nad ztrátou opory.

Ruka měla pravdu. Čas přestat myslet na blbosti a vrátit se k důležitým věcem. Například k tomu, že už je to věčnost od doby, kdy umřel, a bohužel ještě stále dýchá. Jemně vložil vzpomínku na rusovlásku do malovaného hrníčku a vrátil se do reality. I tak cítil, jak ho z malého koutku mysli lehce hřeje.

Autobus přijel na zastávku a Harry spěšně vystoupil. Rychle se schoval pod stříšku zastávky, kde někdo zrovna vyspával flám, a přes mokré prameny vlasů, co se mu uvolnili z culíku se pátravě podíval na oblohu. Provazy deště neslibovaly návrat suchou nohou. Povzdechl si a zastrčil si pramen za ucho. Kdyby chvilku počkal, možná by se to trochu uklidnilo…

Povzdechl si ještě jednou a podíval se na spáče na lavičce. Měl přehozenou ruku přes obličej, táhl z něj tabák a hospoda a lehce chrápal. Harry pobaveně zavrtěl hlavou. Pro některé oslavy prostě nikdy neskončí. Vytáhlé nohy v sepraných džínách my vysely přes okraj lavičky a úspěšně Harrymu blokovaly místo k sezení. Kdyby on takhle spal na té lavičce, vůbec by se nedivil, že ho Tulip tříská holí. O to víc cítil k neznámému sympatie. A měl dobrý vkus. Na hrudi se mu zvedaly tři bílé obličeje a nápis CREAM. Měli docela dobrou hudbu, a Severuse několikrát přistihl, jak si je brouká. Vlastně…

Severus měl to samé triko. Dost si na něm zakládal a vždycky si ho převlékl, než šel vařit lektvary. A viselo na něm úplně stejným způsobem. Harry se na něj zkoumavě podíval. Bubnování deště do stříšky se ještě zrychlilo. Ten chlap měl černé vlasy a na ruce úplně stejné hnědé oprýskané hodinky jako Severus. Harry přišel o trochu blíž a nakrčil nos. Tohle bylo fakt divný. Přísahal by, že je to on, ale jeho hostitel je právě teď u sebe v pokoji s další divnou maskou na obličeji nebo něco podobného.

Hlavně se mu vyspávání na veřejné lavičce vůbec nepodobá.

Byl si téměř jistý, že to Severus je, ale nedávalo to smysl. Jaká je šance, že mu natáhne cizí chlap, když se ho pokusí vzbudit? Připravený okamžitě uhnout houkl neutrální Vstávej! a když se nedočkal žádná odezvy, rychle ho šťouchl do ramene.

Spáč se lehce ošil ale jinak dál spokojeně chrápal. Harry ho šťouchnul ještě jednou a jen tak tak uhnul před ohánějící se rukou, která po něm vystřelila.

„Co děláš?“ nespokojeně zachraptěl Severus, který se na něj šklebil s jedním okem otevřeným.

„Budím tě?“ navrhl mu Harry nevinně.

Severus se na děj dlouze podíval a pak si pomalu sedl. Harry si na uvolněné místo sedl vedle něj a neodpustil si komentář: „Vypadáš děsně.“

Severus se uchechtl „Dík.“ Zalovil v kapse a vytáhl krabičku cigaret. Jednu si dal do pusy a sirkami, které z krabičky taky vylovil si zapálil.

Harry ho pozoroval, jak se naprosto soustředěně nadechuje štiplavého kouře.

„Co?“ zavrčel na něj Severus, když si všiml jeho pohledu. „Budeš mi dávat přednášku na téma, jak to škodí zdraví nebo tak nějak?“ zeptal se unaveně.

Harry zavrtěl spěšně hlavou. „To je tvoje věc.“

„Chceš taky?“ Nabídl mu z krabičky, kterou ještě stále držel v ruce.

Harry se zarazil, kdoví, co na to řekne jeho terapeut. Zítra k němu musí zase jít. Ale pak si jednu vzal. Severus po něm hodil sirky a on si neobratně zapálil. Potáhl a cítil, jak ho kouř štípe v krku a plní mu plíce. Potom pomalu vydechl s nechutně chemickou pachutí v puse. Slyšel kapky bubnovat do stříšky. Zkusil to znovu, víc kouře do plic a nemohl si pomoc, něco na tom způsobu, jak mu kouř naplnil hrudník jako měkký teplý polštář...

Severus ho se zvednutým obočím pozoroval a sám potáhl. „Poprvý?“

Harry přikývl a znovu se nadechl kouře. Konec cigarety krátce zažhnul. Potom zkusil odklepnout popel a lehce se pousmál, když se snesl k zemi. „To víš, každá učitelka na základce si neodpustila proslov, jak je to pomalý zabiják.“

„A teď se toho zabijáka nebojíš?“ zeptal se ho posměšně Severus.

Harry pokrčil rameny. „Je to pomalý zabiják, to je skoro jako vůbec žádný.“

„Tomu se říká filosofie.“

„No co… a nevím proč, ale k tomu dešti to sedí,“ snažil se vysvětlit ten klidný a hřejivý pocit. Nejspíš si to jen představoval, ale měl pocit, jako by mu to vyčistilo hlavu. Tohle měl zkusit už dávno.

„Takže teď budeš kouřit pokaždý, co bude pršet?“ Uchechtl se Severus.

„Možná.“ Usmál se na něj a znovu přiložil cigaretu k ústům. Pan terapeut s tím divným jménem rozhodně nebude nadšený. Schválně jestli na to přes to mávání rukama přijde.

„V tom případě si sežeň svoje. V týhle díře prší furt.“ Severus už svou dokouřil a vstal, aby ji típnul o odpadkový koš.

Harry přikývl a koutky se mu samy od sebe zkroutily nahoru i s cigaretou v puse. „A co tu vůbec děláš? Žádná speciální maska dneska nebude?“

Severusova nálada okamžitě klesla. „Ha ha, vtipný. Otec má doma slezinu, nechtěl jsem, abyste tam na sebe narazili.“

Harry se zamračil. „A jak dlouho si myslíš, že ta… slezina bude trvat?“

Severus si promnul obličej. „Těžko říct, ale asi bych tě mohl krýt, když se budeš plížit nahoru,“ navrhl neochotně.

„To by asi šlo… A myslíš, že bychom se mohli stavit někde v trafice?“

„Chceš jít hned?“ podivil se Severus s pohledem na nepřestávající déšť.

„No, musím se převlíct a vyrazit do hůlkárny…“

„V týhle slotě? Víš, že můžeš poprosit Bondyho, aby tě tam hodil? Jsem si jistej, že madame Pomfreyová by další procházku v dešti neschválila,“ přesvědčoval ho.

Harry mu musel připsat bod. Popravdě se mu vůbec nechtělo nikam, ale do trafiky by rád. „Pravda, řeknu si Bondymu. Ale myslíš, že přestane pršet?“

Severus si odfrkl. „No jasně, někdy ke konci podzima. Ale to pouze v případě, že začne sněžit.“

Harry obrátil oči v sloup. „Věř, že znám anglický počasí. A co se týče dneška?“

„Nikdy nepřestane,“ pronesl Severus temně a Harry si nebyl jistý, jestli vtipkuje nebo ne.

„Takže bychom mohli asi vyrazit, ne? Rád bych se ještě ohřál než zase půjdu.“

„Oukej,“ povzdechl si Severus, zvedl se a s lehkým zaúpěním se sehnul pro tašku.

Cestou zpět zašli do krámu, kde si Harry k Severusově pobavení koupil dvě krabičky. Jednu desetikusovku Sovereign za jedenáct pencí a druhou dražší Passing clouds za pětatřicet, ale tam jich bylo dvacet. Pro Harryho bylo ještě stále těžké pochopit aktuální ceny. Všechno mudlovské stálo míň. Jestli něco stálo libru, bylo to extra drahé. Kouzelnické ceny se ale vůbec nezměnily. Takže život pro kouzelníka bude v mudlovském světě za dvacet let dražší, než je teď? Ale jak je možné, že se ceny vzájemně nepřizpůsobily?

Zatímco se snažil přijít na záhadu dne, šli svižně zpátky. Pršelo jim za krky, a za chvíli už Harry cítil, jak se mu lepí mokré tepláky nepříjemně na stehna. Ne že by nepotřeboval sprchu, ale tu by prosil bez oblečení. Když byli na dohled od uličky vedoucí k jejich vchodu, oba nevědomě zpomalili. Severus opatrně nakoukl oknem do obýváku. Několik z nich sedělo u stolku a další spali různě poházení po křeslech.

Domluvili se na postupu. Severus půjde dovnitř, v obýváku všechny zabaví a Harry proklouzne potichu nahoru. Prosté, snadné, co by se mohlo pokazit? Zvládl i horší věci než pár dělníků. Obřího psa, obří kytku, obřího hada, obří pavouky, obří masu mozkomorů, obřího draka, obřího třaskavého skvorejše, obří růžovou ropuchu, malého obra… Je to normální, že je tolik věcí v jeho životě obřích?

Severus vešel dovnitř a Harry za přivřenými dveřmi pozorně poslouchal. Když slyšel, jak tlumeně zdraví chlapy v obýváku, opatrně malou škvírou proklouzl, a aniž by je zavřel, došel opatrně ke schodům. Pohled měl upřený na Severusova záda, která blokovala výhled do obýváku, a opatrně našlápl na první schod těsně u stěny. Pnulo mu tím pohybem v lýtku a stehnech, nebylo to ale nic, co by ho zpomalilo. Svižně se propracovával nahoru a když byl v půlce schodů, uslyšel spláchnutí. Ze shora.

Krve by se v něm nedořezali. Co bude kurva dělat?

Rychle se rozhodl. Nahoře cvakla klika a on rychle seběhl schody doufaje, že hovor v obýváku jeho kroky přehluší. Prošel úzkou chodbičkou ke kuchyni a vzal za kliku. Zarazil se. Zevnitř slyšel dva tlumené hlasy, které si spiklenecky povídaly. Kolik těch lidí doprdele v tom baráku je? Slyšel nad stropem šouravé kroky směrem ke schodišti. Srdce mu bušilo a on se zoufale rozhlédl kolem sebe.

„Merlinovy gulky!“ zaklel potichu když mu pohled padl na malá dvířka pod schody. Rychle zalezl dovnitř a opatrně přivřel dveře. Zvenku na nich byla jednoduchá západka, zevnitř nic. Nad hlavou mu duněly těžké kroky kráčející ze schodů dolů. Soustředil se na úzkou škvíru světla pod dveřmi a snažil se zpomalit svůj dech.

Bylo to tam tak malé. Skutečně jen na pár kusů haraburdí. Zašoupal nohama a pod podrážkami mu zaskřípal písek. Ulevilo se mu, že tam nebyla žádná stará matrace. Poslouchal, jak se rozrazily dveře do kuchyně a tři hlasy na sebe začaly hulákat.

Sehnul se a opatrně pootevřel dvířka. Nakoukl těsně nad zemí a viděl Severuse, jak nerozhodně stojí uprostřed chodbičky, pohled pátravě upřený nahoru.

„Psst!“ sykl na něj Harry.

Severus se podíval za zvukem a oči se mu překvapením rozšířily, když si konečně všiml Harryho obličeje těsně nad zemí za dvířky od přístěnku. Rychle se vzpamatoval a rozhlédl se. Z kuchyně se dál ozývaly zvýšené hlasy a na okna bubnoval déšť. Severus opatrně nakoukl zpátky do obýváku a spěšně obrátil pohled ke kuchyni. Ledabyle přešel k přístěnku a předstíral, že si zavazuje tkaničku.

„V obýváku jsou teď zabraní, budu držet tyhle dveře, aby tě trochu kryly z kuchyně a rychle vyběhni nahoru, už by tam nikdo neměl být,“ nervózně šeptal.

„Neměl?!“

„Neměl, je jich tu ale o dva víc než předtím.“ Přikývl Severus.

„To si doprdele děláš srandu!“

V kuchyni už propukla regulérní hádka.

„Hele teď nebo nikdy,“ řekl Severus, postavil se a otevřel dveře od přístěnku rychleji, než Harry čekal.

Rychle se vyškrábl na nohy, zakopl a smeták který spadl s ranou na kýble, a pak už jen počítal, kolikrát pod ním zavrzaly schody. Když dosáhl Severusova pokoje slyšel, jak Severus někomu dole vysvětluje, že hledá poslední železné zásoby piva, co se občas schovávají pod schody pro strýčka příhodu. Uvnitř pokoje Harry rychle přešel ke střešnímu oknu, kterým mezitím dovnitř dost napršelo. Rychle ho zavřel a rozhlédl se po něčem na utření. První ho napadlo jeho triko, které by tak jako tak po dopoledním běhání muselo do prádla, ale to bylo už tak úplně promočené.

Rozhodl se to vyřešit později. Našel si suché oblečení, a protože nechtěl riskovat výlet do koupelny, rychle se převlékl bez sprchy. Při shýbání cítil pnutí v lýtkách a zádech. Snad ho Severus později osvěží aspoň kouzlem. S mokrým uzlíčkem oblečení nevěděl, co dělat, a tak ho dal doprostřed louže pod oknem. Mělo by to aspoň něco vsáknout.

 

Chapter Text

Severus za sebou s úlevou zavřel dveře. Pohled mu okamžitě padl na mokrou hromádku oblečení pod oknem. Popuzeně zavrtěl hlavou a obrátil pozornost na Harryho sedícího na posteli.

„Co máš v plánu teď?“

Harry se na něj podíval a povytáhl si rukávy svetru. „Až se zahřeju? Nemám páru…. Mým hlavním cílem je neusnout.“

Severus povytáhl obočí. „A nepomohlo by ti to spíš?“

Zavrtění hlavou. „Ne. Byl bych potom ještě nepoužitelnější.“ Severus viděl, jak se otřásl. „Tady je ale strašná klendra!“

„Já myslel, že ty jsi na bojové podmínky zvyklý.“

Harry uhnul pohledem. „To neznamená, že bych si v tom liboval.“

Severus zrozpačitěl. „Tak se přikryj tou dekou. Dej mi chvíli, a něco s tím provedu.“ Zarazil se a přemýšlel. Ale co? Ohřát vzduch, teplý pití… možná kakao…. Ale to dolů rozhodně dělat nepůjde. I když by si taky dal… A pak mu to došlo. Usmál se a vytáhl hůlku. Prvním kouzlem vysušil to mokré cosi pod oknem a odlevitoval to na připravenou hromadu se špinavým oblečením. Dalším prohřál vzduch a pak sáhl pro svůj cestovní kotlík.

Opatrně ho rozložil pod oknem a zapálil pod ním ve speciálně připravené přihrádce. Sáhl do šuplíku ve stolu, ze kterého s Bondyho pomocí udělal něco jako ledničku a vyndal z ní sláhev s mlékem. Opatrně k němu přičichl a pak lehce ochutnal. Spokojeně přikývl a nalil mléko do kotlíku.

Otočil se na Harryho, aby se ho zeptal na příchuť, ale ten spal v sedě zachumlaný v dece a vypadal jako spokojená skořicová rolka.

Pousmál se a přisypal speciální kakao. Po chvilce váhání i přiměřenou dávku chilli. Však se Harry nezblázní. Opatrně míchal a když už se kakao skoro vařilo, stáhl plamen a nechal ho jen tak jemně probublávat. Vzal duběnkový med a opatrně ho přidal do kakaa. Přesně sedm kapek.

Zatímco se ingredience spojovaly, rychle si vzal suché oblečení a převlékl se. To, co měl předtím na sobě vysušil kouzlem, kromě trička, které opatrně rozložil na židli. Když už bylo kakao hotové, stáhl plamen na úplné minimum a oběma jim do dvou hrnečků nalil.

Přivoněl k tomu svému a spokojeně se nadechl voňavé páry. Opatrně ucucl a usmál se. Pálivou verzi měl nejradši a tahle byla tak akorát. Přešel k Harrymu a strčil mu hrnek pod nos. Poťouchle sledoval, jak se Harry začal usmívat a pak líně otevřel oči.

„Vstávej ospalče. Nebo to mám snad vypít místo tebe?“

„To ať tě ani nenapadne.“ Zamumlal Harry a vymotal ruku z deky. Chytil nabízený hrnek a opatrně usrkl. „Mňam, tohle by sis měl nechat patentovat. Ale,“ vyplázl jazyk a zhluboka se nadechl, „je to strašně horký. A nemáš cukr?“

Severus se vědoucně usmál. „Tak nezapomeň foukat, máš v puse vítr. A mám med… je ale strašně sladký, tak to s ním nepřežeň.“

„Hahaha. Vtipný.“ Vyplázl na něj Harry jazyk, protáhl se a přešel ke skleničce s medem. Zabořil do něj lžičku a celou ji dal do hrnku.

Severus se při tom pohledu otřásl. Vzal z postele polštář a pustil ho na zem vedle skříně. Sedl si na něj a natáhl nohy podél kotlíku. Spokojeně upíjel a užíval si relativního klidu. Pozoroval, jak Harry ztuhle zvedl polštář i deku a přešel k němu. Opatrně naaranžoval své místo vedle Severuse, lépe se zabalil do deky a sedl si. Severus si dolil a ještě pohodlněji se opřel.

„Mohli bychom pustit nějakou muziku.“ Ozval se do ticha Harry.

„Jo, to by bylo fajn.“ Odpověděl mu Severus a zase se napil. Cítil na sobě Harryho pohled. Jestli se mu snaží naznačit, že by měl vstát, tak to má smůlu. Sice mu je líp, než když se probudil na té lavičce, ale kdovíjak skvělé to nebylo. Popravdě měl pocit, že je ještě stále trochu opilý. Jinak by asi nic tak hloupého jako propašování Harryho nahoru ani nezkoušel.

Uslyšel vedle sebe hlasité povzdechnutí. „Ty to asi v plánu nemáš, co?“

„Ne?“

Další povzdechnutí. „Takže to je asi na mě, co?“

„Jop,“ řekl Severus klidně a znovu se napil.

„Oká… ale vybírat budu já.“

„Posluž si.“ Usmál se Severus. Neměl nic, co by nerad poslouchal.

Harry se se skřípěním zubů zvedl a přešel ke stolu, kde se začal přehrabovat v šuplíku. Vyndal těžký kazetový přehrávač a potom i štůsek kazet. Všechno to opatrně přenesl k Severusovi a jednu kazetu opatrně zaklapl dovnitř. Pokojem se rozezněla hravá melodie.

Severus se usmál. Bylo to na něj trochu moc veselé ale třeba mu to zlepší náladu. Začal si broukat společně se dvěma zpěváky. Ohh so I´ll continue to continue to pretend my life will never end... and flowers never bend with the –

-CLICK-

Severus překvapeně zmlkl a podíval se na Harryho.

„Promiň, nemám na ni najednou náladu.“

„Ahaa… Moc veselá, co?“ Chápavě pokýval Severus hlavou.

„No ani ne… Spíš ten text.“

„Vážně?“ podivil se Severus.

„Jo, a ani nemám pocit, že by ti dva věděli, o čem zpívají.“ Pokoušel se mu vysvětlit Harry.

Severus upil kakaa a snažil se vzpomenout co se tam vlastně zpívá. „A kterou pasáž máš vlastně na mysli?“

Harry si povzdechl a taky se napil. Olízl si rty a dal se do vysvětlování. „Asi tu celou písničku. Mluví o tom, jak nevědí co je reálné, jak necítí co by měli a naopak. K tomu ta kravina s předstíráním že nezemřeš…. A to ani nemluvím o ztracení cesty, nepoznávání sebe sama a tak. A přitom to zpívají jako by zpívali o cukrové vatě a kolotočích. Naprosto mimo.“

Severus chvíli mlčel. Neměl pocit, že by to mělo co do činění se zpíváním jako o cukrové vatě.

„Neber si to nijak špatně, Simon a Garfunkel jsou docela slušní, ale ne nic pro mě.“ Vyložil si jeho mlčení Harry jinak. „A páni, je to divný, ale to kakao pálí i když je studené.“

Severus se usmál a jakoby nic prohodil. „Jo, to asi bude tím chilli.“

„Chilli!?!“ Vyrazil ze sebe Harry překvapeně. „Kterej magor by dával do kakaa chilli?!“

„No třeba já, například.“ Našpulil Severus uraženě rty.

„No to vysvětluje všechno.“ Zasmál se Harry nuceně. „Chceš vybírat teď ty?“

Severus přikývl a vzal si do ruky komínek kazet. „Ne, ne, moc veselé, moc romantické, tohle je taky strašnej oplodňovák, ne, nooo…. ne, a tahleta… tu mám rád…“

„Tak ji pusť!“

„Ale nebudeš ji vypínat!“

„Jasně, nebudu, tvoje volba, do té nemám právo co sahat.“

S očekáváním zasunul kazetu do přehrávače a s úsměvem poslouchal pomalou, lehce nostalgickou kombinaci smyčců a fléten. When I was seventeen… it was a very good year…. Miloval ten sametový hlas, který sliboval a varoval zároveň. S obavou se podíval na Harryho, jestli jeho volbu schválí, ale ten se díval do prázdna a z jeho výrazu Severuse píchlo u srdce.

Hudba se stala veselejší a zpěvák byl najednou až vítězoslavný. And now I think of my life – as a vintage wine. Severus mu záviděl. A doufal, že i on to tak bude vnímat. Jednou. Až jeho život bude plný úspěchů a zkušeností. Těšil se, až bude starý. Vážně. Nemohl se dočkat až bude vědět.

Písnička skončila a řada s výběrem byla zase na Harrym. Ten se mezitím vzpamatoval a sáhl po jedné kazetě. „Páni, netušil jsem, že tohle už vyšlo!“

„Co?“ Severus se nahnul, aby lépe viděl. „Jo tohle. Vyšla vloni. Ani nechtěj vědět, na kolik mě přišla. Freddie má dost slušný rozsah, a i ta písnička má něco do sebe.“

„Hmm… pamatuju si ji. Hrála se dost často v rádiích. Jako hodně. A je naprosto šílená.“

„Šílená? Co si zrovna ty představuješ pod pojmem šílená?“

„Maniakální. Mrazí tě z toho. Lehce nepříčetná ale má něco do sebe,“ pokrčil Harry rameny. „Chudák, neměl dobrou smrt.“ Povzdechl si.

„Cože?!“ vykřikl Severus. „Co tím myslíš? Kdy? Jak? Co se mu stane?“

„Promiň!“ vykvikl Harry. „Ale buď v klidu, bude to až za dlouho. Bylo mi tehdy nějakej deset, dvanáct.“

„Dobrá…“ rozdýchával to Severus. „A co se mu stane?“

„Hnusná nemoc. Dlouho to bude trvat ale on to nikomu neřekne. Až těsně před koncem. Makal na plné koule až do konce.“

„To je blbý. Ale on je dobrej. Určitě bude mít do té doby ještě spoustu dobrých písniček.“

„Jo to bude. Například –“

„Ne, už nechci nic slyšet. Koukej pustit tuhle a už nemel,“ dloubl do něj Severus loktem.

Is this a real life? Is this just fantasy? Caught in a landslide….

No escape from reality…“ zašeptal vedle něj Harry. Díval se na své ruce v klíně a přejížděl si palcem po jizvě na zápěstí. Severus rychle uhnul očima, když mu došlo, na co se kouká.

Zavřel oči, opřel se hlavou o skříň a poslouchal. Bylo na tom skutečně něco šíleného. Hypnotického. Ale cítil, jak mu to bůhvíproč dodává sílu jít dál. Ale v čem? To nevěděl. Bůhvíproč na něj ta písnička nikdy tak nepůsobila. Otočil se na Harryho, aby se ho zeptal na jeho názor a ztuhl. Harry měl zavřené oči, zatnuté pěsti a téměř neslyšně si nakřáplým hlasem zpíval. Tvářil se… Odevzdaně.

Severus se už poněkolikáté přistihl, že přemýšlí nad tím, co má vlastně ten kluk za sebou. Znají se jak dlouho, dva týdny? A je pro něj jen o něco málo menší záhadou, než byl toho prvního dne, kdy se objevil u něj v koupelně. Bylo na něm něco zvláštního, ale to nevysvětlovalo, že si Severus zvykl na jeho přítomnost u sebe v pokoji tak rychle. Jasně, stále se snažil přijít na způsob, jak se ho zbavit, ale občas s ním byla i zábava. A bylo fajn se bavit s někým, koho nezajímal jen alkohol a dělnické hnutí.

Písnička skončila a po ní naskočila rock verze hymny. Severus si uvědomil, že tu kazetu nejspíš zapomněl minule přetočit. Předchozí písnička i tohle bylo na konci pásky a on se zřídka dostal k tomu doposlouchat to až sem.

Přehrávač se s cvaknutím zastavil a Severus namátkou popadl další kazetu. Koukl na nálepku. The Beatles. Pokrčil rameny a strčil to tam. Zaposlouchal se do prvních tónů.

„Tu znám taky! To je ale hodně starý, ne? Skoro pravěký.“ Probral se Harry ze svého zamyšlení.

„Všechno je pro tebe starý, ne?“ namítl Severus a dolil si zbytek kakaa z kotlíku.

„To máš pravdu… ty jsi totiž živoucí fosilie.“ Rýpl si do něj Harry. „Dinosaur… nebo ne, netopýr!“

„No dovol!“ Odfrkl si Severus a uraženě si založil ruce na prsou.

„Dovolím.“ Ušklíbl se Harry. „Naprostá fosilie. Dokonce už začínáš i kamenět!“

„A to jako kde?“ Vytáhl na něj obočí. I na ty jeho rychlé změny nálad si začínal zvykat.

„No přece tady,“ řekl Harry vážně a chytil ho na boku pod žebry.

„Co? Ale to přece není –“ Nedořekl to. Harry v ten moment pohnul prsty a Severus se svinul a vyfrkl smíchy. „Nech toho!“ odplazil se z Harryho dosahu. Ten se potěšeně šklebil a Severus mu po chvilce ten úšklebek vrátil. Vstal a za zvuků Here Comes The Sun vzal nové mléko a nalil ho do kotlíku.

„Další kakao?“ Možná se snažil znít nebale, ale Snape ho měl přečteného. Byl natěšený jako malé dítě.

„Jop, jakou příchuť chceš teď? Zase chilli?“ dobíral si ho.

„Jen to ne! Takovou tu s kořením, prosím.“

„S kořením? Myslíš skořici s hřebíčkem?“ ujišťoval se Severus.

„Jo, přesně tu,“ usmál se na něj Harry.

„Oukej.“ Vzal do ruky skořicovou kůru a několik kousků hřebíčku a vhodil je do mléka. „Když jsi předtím poslouchal tu písničku, na co si myslel?“ zeptal se ho nenuceně s pohledem upřeným do kotlíku.

Míchal to víc, než bylo potřeba. A míchal dlouho.

Když už si myslel, že mu Harry neodpoví, ozvalo se mu tiše za zády: „Jak málo mu stačilo k tomu, aby si zničil život. Ale furt si za to mohl sám. Stěžoval si, že je ubohý, chudý, že ho nikdo neměl rád… Ale přesto kvůli němu máma brečela. Zahodil svůj život. A přitom nemusel. Víš?“ Nečekal na Severusovu odpověď a naštvaně pokračoval dál. „On si ten život posral sám. Nepřestal fňukat. Chudáček malý!“

Poslední část zavrčel. Severus se na něj otočil a snažil se zpracovat, co do teď slyšel.

Harry se mu podíval do očí. „Jen zabil chlapa. Pistolí. A jako chápu, že se mu zhroutil svět, ale pořád…. Pořád to měl ve vlastních rukou. Pořád s tím mohl něco dělat.“ Dodal slabě. Sklopil pohled a hrál si se svými prsty. „On měl na výběr…“

Já ne. Dodal za něj Severus v duchu.

„Říkal, že je bez šance odejít, že nemůže nic dělat… Ale nezkusil všechno… jen fňukal.“

Severus polkl. Tohle mohl velmi snadno pokazit. „A ty jsi zkusil všechno?“ zeptal se ho nejjemněji, jak dokázal.

Harry opět zvedl zrak a tvrdě se podíval Severusovi do očí. „Půl roku.“ Procedil mezi zuby. „Zasraného půl roku jsem zkoušel utýct. Čekal jsem. Doufal jsem. Nejedl jsem. Nepil jsem. Schovával jsem lektvary. Zvracel jsem to, co do mě dostali. Předávkoval jsem se tím, co jsem si schoval. Provokoval jsem je, aby to přehnali a konečně mě zabili. Útočil jsem na ně. Pořezal se. Věř mi, všechno, co šlo, jsem doprdele zkusil, ale měli všechny výhody na své straně.“

Severus zíral. Polkl. Tohle nečekal.

„A potom, když už mám šanci to hodit všechno za hlavu.“ Trpce se usmál. „Přivoláš mě svým rituálem sem.“

Severus provinile sklopil oči. Teď ho ještě víc mrzelo, že to tak zvoral. Vzal Harrymu jeho možná jedinou šanci na lepší život.

Ticho se prohlubovalo a Severus na sobě cítil jeho pohled.

„Neber si to tak.“ Ozvalo se tiše. „Jsem přetaženej. A nemyslel jsem vážně půlku věcí, co jsem řek.“ Severus vzhlédl, tváře rudé hanbou. Harry se na něj usmál. „Navíc, tohle je docela slušná dovolená.“ Uklidňoval ho. Né, že by mu Severus věřil.

„Dovolená, jo? A co říkáš na svůj pětihvězdičkový hotel?“ vysoukal ze sebe Severus.

„Ujde to.“ Pokrčil Harry rameny. Pokojová služba dobrá, kuchyně vynikající… a když jsme u toho, jak to vypadá s tím kakaem?“

„Skoro hotovo,“ odpověděl Severus a soustředěně rozmíchával čokoládu.

„Paráda! A můžeš to víc osladit?“ zeptal se ho Harry nevinně.

Severus okamžitě prokoukl jeho náladu odlehčující manévr. „Tak to ani náhodou, osladíš si to přímo v hrnku. Nebudu kvůli tobě paskvit celou várku.“ Ušklíbl se a natáhl ruku po Harryho hrnku. Ten mu ho podal a Severus mu nalil. Zároveň s tím mu podal i med a raději se ani nedíval, kolik si ho tam Harry dává.

Zatímco usrkával své kakao, uvědomil si, jak rychle Harry dokázal rozptýlit jeho myšlenky V jednu chvíli je připravený povolat Pomfreyovou a v další by ho nejraději v tom přeslazeném kakau utopil.

„Severusi?“

„No?“ vzhlédl.

„Moh bys zapomenout na ten výlev? Dnes není můj den a trochu jsem přeháněl.“

Severus příliš rychle přikývl. „Jo, jasně. Žádný problém.“ Zapomenout? To sotva. Spíš si to musí pořádně zapamatovat a rozebrat si to… A taky se o tom výbuchu zmínit i Pomfreyové. Prosila ho, aby jí o jakýchkoliv změnách v Harryho chování řekl.

„Díky.“ Vydechl úlevně Harry. „Jsi fakt kámoš.“

Severus sebou trhl. „Kámoš?“

„Jo, kámoš.“ Zašklebil se Harry. „Vážně sis myslel, že mě nakrmíš, dáš místo, kde spát, a já jen tak odhopkám, hned jak se mi zlomená pacička uzdraví?“

„Vážně ses teďka přirovnal ke zraněnému zvířeti, které děti tahaj domů?“

„Nevím, o čem mluvíš. Prosím, prosím, prosím! Že si mě můžeš nechat?“ Dotíral na něj Harry štěněčím pohledem.

„Ježiši… ty si vůl!“ protočil Severus oči. „Víš co, všechno ti odkejvám, hlavně tohle už nedělej!“

„Párada!“ Usmál se Harry široce a spokojeně usrkl kakao.

Severus se podíval na hodinky na ruce. „Jen tak mimochodem, kdy že to jdeš k Ollivanderovi?“

Harry ho popadl za ruku a přitáhl si ji pod nos. „Merlovi spoďáry, Severusi! Tohle mi nedělej! Mám ještě něco přes hodinu času.“ Chytal se melodramaticky za srdce.

Severus ledabyle pokrčil rameny. „Nevím, o čem mluvíš. A je to Merlin. Žádný Merl. Máš vážně pitomý smysl pro jména.“

Harry na něj uraženě zazíral. „Já mám náhodou báječný smysl pro jména.“

Přeměřil si ho. „V tom případě jsem královnin šašek.“

„A já jsem baletící trol!“

Severus nahnul hlavu na stranu a začal si ho usilovně prohlížet.

„Co máš zase?!“ vykřikl frustrovaně Harry.

Severus nakrčil nos a soucitně se zašklebil. „A dovolí ti alespoň tancovat ve sboru, nebo ani tam tě nechtěj?“

„Ty!!!“ zavrčel Harry a hodil po něm polštář.

Severus se smíchem uhnul a co nejrychleji vyhlásil příměří, než zbytek jeho lůžkovin skončí jako nové přísady do kakaa.

 

xXx

 

Harry nadšeně vstoupil do obchodu a nasál jeho dřevěnou vůni. Sluneční paprsky pronikaly sklem plným kapiček a celá výloha se kolem samolibé hůlky třpytila. Pan Ollivander seděl na vysoké stoličce za pultem, kde si četl v časopise a nadšeně ho přivítal.

„Ahoj Harry, dnes jsi tady dřív!“

„Zdravím Garricku. To víte, nemohl jsem se dočkat.“

„To chápu, to chápu.“ Promnul si ruce Ollivander. „Jak se dneska cítíš?“

Harry se nejistě zavrtěl. „Dobře, nic zvláštního dneska.“

„To je dobře, to je moc dobře.“ Mumlal si Ollivander a pozorně si ho prohlížel. „A jak jsi na tom s magickou hladinou?“

„Je to dobré, včera Poppy říkala, že už bych mohl postupně začít s kouzly.“

„Tak to je dobře, pořád ještě běháš?“

„Ano, skoro každý den.“ Odpověděl mu obezřetně Harry. Proč má tolik otázek? Sice se dost uklidnil od té doby, co věděl, že je Harry pod ošetřovatelským dohledem, ale stejně. Neměl rád, když se lidi okolo tvářili, že mají starost.

„Tak tedy dobrá,“ přikývl si pro sebe Ollivander. „Můžeš jít rovnou dozadu, však víš, co a jak. Hned přijdu za tebou!“

Harry se úlevně usmál a svižně přešel ke konvici na čaj a připravil jim oběma šálky. Musel přiznat, že ten kluk nebyl tak špatný. Dospělý Snape bude otřesný, ale jeho mladší verze byla snesitelná. A dala se lehce rozptýlit, takže ani moc nešťoural. Když se voda dovařila, přelil čaj a vyskládal sušenky na talíř. Automaticky všechno naaranžoval podle etikety. Nevěděl, koho by potěšil víc. Staršího Malfoye, Pána zla nebo tetu Petunii?

Harry popadl tác a přenesl ho do dílny. Ollivander tam už byl a nadšeně si mnul ruce nad podlouhlou krabičkou.

Harrymu se rozšířily oči. „Garricku… Je to to, co si myslím, že to je?“

„Ano!“ zajásal Ollivander. „Včera jsem dodělal poslední úpravy!“

Harry se zeširoka usmál. Konečně! Po měsících bude mít zase... „Můžu?“ zeptal se a Ollivander mu se širokým úsměvem podal krabičku.

Harry ji otevřel a tam ležela. Přesně, jak si ji společně s Garrickem vymysleli, ale dokonalejší. Bělost dubu schovaná pod tmavě hnědým lakem. Bronzové ozdobné držení schovávající zelený kámen ve svém vrcholu. Bronz se ukázal být skvělým mediátorem pro Harryho magii. Kov perfektně vedl magii skrze zelený kámen jádrem z testrálovy žíně až do zaoblené špičky. Dokonalost sama. Opatrně hůlku vzal do rukou a cítil, jak nedočkavě pulzuje. Byla mocná a měla silnou vůli.

Nezačal s ní okamžitě kouzlit. Místo toho si vzal z krabičky i bronzový prsten s druhou půlkou zeleného kamene. Byla to obroučka s jemnými detaily, rozšiřující se v oblasti kamene. Po stranách smaragdu bylo i šest nenápadných menších křišťálů. Dal si ho na prostředníček pravé ruky a zkusmo s prsty zahýbal. Cítil, jak se mu žilami rozlévá zvláštní uklidňující chlad.

Opět chytil hůlku a ta se naladila na prsten. Váhavě se podíval na Garricka a on povzbudivě kývl. „Jen něco lehkého, Harry. Zvykněte si na sebe.“

Harry přikývl a zavřel oči. Sevřelo se mu srdce. Nadechl se a potichu zašeptal: „Lumos.“

Hůlka spokojeně zavrněla a on otevřel oči. Tady bylo. Nádherné, teplé, téměř až oslepující světlo na špičce jeho hůlky. Usmál se. Najednou měl teplo v očích i na tvářích a téměř nic neviděl. Kromě toho úžasného světla. Které on vykouzlil. On! Po měsících bez hůlky… Nemohl tomu uvěřit.  A přesto tady to světlo bylo. Úžasné, kouzlené, světlo. Jeho světlo.

Se šťastným úsměvem se skrze slzy podíval na Garricka. Staroušek se na něj pyšně usmíval.

„Děkuju,“ zašeptal Harry slabě.

Garrick ho přesto slyšel a jemně mu odpověděl: „Není vůbec zač. Je to moje radost.“ Přešel o kousek blíž k Harrymu a natáhl ruku, aby ho chytil za rameno. Rychle se ale zarazil, svěsil ruce podél těla a dál se šťastně usmíval.

Harry ale nemyslel na to, co by mu mohl udělat. Ne. Nemyslel vůbec. Nechal tělo, svou magii a tu úžasnou hůlku, ať pro jednou myslí za něho. A tak udělal krok vpřed, pak druhý a když stál těsně u Garricka, rozhodil rukama a těsně ho objal.

Garrick zalapal po dechu a váhavě Harryho obejmul svými tenkými ale silnými pažemi. Harry ho stiskl silněji a jen šeptal Děkuju stále dokola. Garrick ho objal ještě silněji a když se Harryho tělo začalo lehce třást, přidal k tomu malé konejšivé kroužky. Harry mu zabořil tvář hlouběji do ramene a nechal se, poprvé v životě, doopravdy utěšit.

Když se uklidnil, nejistě se odtáhl a uslzeně se na Garricka usmál. „Vím, že se opakuju, ale děkuju mockrát.“

Garrick mu úsměv vrátil. „To je v pořádku Harry. Potřeboval si to.“

Harry se nervózně zasmál a prohrábl si vlasy. „To asi ano.“

Garrick natáhl ruku a jemně ho chytil za rameno. „Lepší?“

„Lepší.“ Přikývl Harry a chytil Garricka za ruku na svém rameni.

„Tak, Harry, a co chceš dělat teď? Skřítci upekli speciálně pro tebe moc voňavý koláč na oslavu. Anebo,“ dodal Garrick vědoucně, „chceš strávit chvíli na zahradě a kouzlit?“

Stačil mu jen Harryho rozzářený úsměv. Potřásl hlavou a mávl rukou směrem ke dveřím na zadní dvorek. „Posluž si. Až budeš mít dost, přijď a oslavíme to.“ Mrkl na něj a odešel do obchodu. Pravděpodobně pokračovat ve čtení hůlkařského magazínu.

Harry se na patě otočil, popadl jednu sušenku z talíře a než došel na dvorek, snědl ji. Na dvorku, který byl spíš ohromnou zahradou, se postavil pod starý javor. Namířil na malou větévku a vyslovil Wingardium Leviosa! Větévka vystřelila ohromnou rychlostí nahoru a vrazila do velké větve, kterou otřásla. Harry se hlasitě rozesmál.  Kouzlí!

A kouzlil dál a dál a dál. Pamatoval si Garrickovu připomínku, že se s novou hůlkou má začínat od jednodušších kouzel, a tak se pomalu prokousával učivem prvních ročníků. Kouzlil jedno kouzlo za druhým a při tom se nahlas smál. Nadšeně poskakoval mezi poletujícími listy, které měnily barvy a tvary. Bylo to úžasné. Po chvíli vyzkoušel i Protego. Štít byl zářivější a silnější, než co si Harry pamatoval. Popravdě, byl ten štít až moc zářivý. Na chvíli se lehce zadýchaný zastavil a pořádně si ho prohlédl. Ano, byl extra zářivý. V podstatě až nebezpečně. Co kdyby ho během boje oslnil a on by neviděl protivníka za ním?

Rozhlédl se. To, co se mu před chvíli zdálo jako úžasné představení se teď proměnilo v chaos. Zmatek. Listy létaly jako zběsilé. Větvičky nebezpečně měnily svůj tvar. Zmateně si prohrábl vlasy a Finitem chtěl kozla zrušit. Povedlo se mu ale zrušit jen polovinu. Asi byl unavenější než předtím. Na chvíli s rukou na prstenu zaváhal. Přemýšlel, že by ho sundal, ale Garrickův varovný hlas v hlavě ho zastavil.

Místo toho se zhluboka nadechl, soustředil se a protlačil hůlkou víc magie.

Finite!“ Hlas se mu třásl ale přesto v něm byla síla. Všechno se okamžitě zastavilo Všechny listy i větvičky se zarazily v pohybu. Změnily se na svou původní podobu i barvu a pak se začaly rozpadat.

Harry to zděšeně pozoroval. Přešel k jednomu z visících listů ve vzduchu a podíval se na něj zblízka. Drolil se od okrajů směrem do středu. Měnil se na prach, který pomalu odvál neviditelný vánek. Se všemi ostatními listy se stalo totéž.

Polkl. Tohle teda nečekal. On nezrušil jen kouzla, on zrušil ty listy samotné! Na tohle si tedy bude muset dávat pozor. Co když se bude chtít oholit a odřízne si kus čelisti?

Rozhlédl se po zahradě a s úlevou si uvědomil, že se to kouzlo týkalo skutečně jen věcí, které zakouzlil. Zbytek byl netknutý. Naštěstí. Radost z kouzlení ho už ale přešla. Vrátil se do domu a vystoupal nahoru po schodech do salonku.

Hned se objevila skřítka se sladkým meduňkovým čajem. „Cindy řekne pánovi, že je mladý pán v salonku.“

„Děkuji Cindy,“ kývl na ni Harry a upil čaje. Byl výborný. Cindy vždycky věděla, jaký čaj mu udělat. Jestli na únavu, neklid, nebo pro soustředění.

Za chvíli přišel Garrick a sedl si naproti do měkkého křesla. Cindy přinesla kávu pro něj a za chvíli se s dalšími třemi skřítky vrátila i s krásným dortem, na kterém byl nápis: Gratulujeme k hůlce Harry!

Harry se usmál a na Garrickův pokyn se chopil nože. Nandal sobě i Garrickovi na talířek a ochutnal. Ten dort byl perfektní. Krémový, s citronovou šťávou a kousky malin a borůvek. Lehká a vyvážená chuť kyselého a sladkého.

Pomalu jedl dál a přemýšlel nad tím, co se stalo v zahradě.

„Harry? Trápí tě něco, s čím ti můžu pomoct?“ zeptal se ho Garrick ustaraně.

Harry si povzdechl a posouval drobky na talířku. „Nevím… moje kouzla tam na dvorku… nebyla taková jako předtím.“ Vysoukal ze sebe opatrně.

„Harry,“ podíval se na něho Garrick chlácholivě. „Víš, že s mediátory, které jsme použili, není neobvyklé, že tvá kouzla mají menší sílu.“

„No o to právě jde,“ zvedl Harry oči z drobků na talířku. „Nemají. Jsou silná a… divoká. Nevím, jak jinak to popsat.“

„Divoká?“ zeptal se obezřetně výrobce hůlek.

„Ano,“ přikývl Harry. „A když jsem je zkusil ukončit, tak se, tak se… všechno rozpadlo.“ Opatrně vysvětloval. Sklopil zrak zpátky ke zbytkům dortu. „Omlouvám se.“

„Ale Harry, za co?“ rozhodil rukama Garrick. „Nic si neudělal špatného, spíš bych se já měl omluvit.“

Harry překvapeně vzhlédl.

„No ano,“ vysvětloval Garrick. „Evidentně jsem dostatečně nezkorigoval všechny mediátory dle výpočtů a měření! Byl jsem si tím jistý, ale i mistr tesař se někdy utne.“ Usmál se na Harryho. „Odpustíš starému kozlovi jeho chybu?“

Harry nevěděl co říct. Dospělí nikdy chyby nepřiznávají, ne? „Ee, jistěže ano?“

„Děkuju ti,“ přiložil si Garrick ruku na srdce a děkovně sklonil hlavu. „Abychom ale vyřešili tvůj problém, říkal jsi, že je to moc silné?“

„Ano,“ přikývl teď o něco jistěji Harry. „Potřebuju strašně málo kontroly nad tím, co se vlastně kolem děje, a když se to pokusím pevně převzít…. Evidentně to je moc.“ Garrick přemýšlivě přitakal a pobídl Harryho ať mluví dál. „A ne že by na tom bylo něco špatného, ale ta kouzla, jsou až moc silná. Nemůžu vykouzlit světlo ani štít, aniž by to všechny oslepilo, a vlastně ztratilo svůj efekt.“

„Chápu… Takže, co kdybychom zašli na dvorek a ty mi to ukázal? Pravděpodobně jde jen o kosmetickou úpravu, možná lepší upevnění kamene, nebo by to chtělo pozměnit drážkování v kovu… Vezmu si sebou své přístroje a pořádně to změříme, ano?“ Usmál se na Harryho. „Nejdřív ale dojezme ten dort, jinak mě skřítci budou s výčitkami vykrmovat až do Samhainu.“

Harry si oddechl a usmál se. „A to bychom přeci nechtěli, že?“

„To rozhodně ne!“ zasmál se Garrick zvonivě a ukrojil jim další kousek dortu.

Nějakou chvíli bylo kromě cinkání lžiček a šálků ticho. Pak se ale Garrick nadechl a Harry v očekávání vzhlédl.

„Harry? Jaké máš plány až skončí prázdniny?“

Harry polkl kousek maliny a rozpačitě se poškrábal na jizvě pod uchem. „Ještě jsem o tom nepřemýšlel.“ Popravdě o tom přemýšlel hodně a byl den ode dne nervóznější, protože Severus s výzkumem vůbec nepokročil.

„Hmmm… A pokud jsem to dobře pochopil, teď bydlíš u mladého pana Snapea? A snažíte se přijít na způsob, jak by ses mohl vrátit.“

„Ano,“ odpověděl Harry a přemýšlel, kam tím Garrick míří.

„A jak jste tedy na tom?“

„Dochází mu zdroje… už neví, kde by ještě měl hledat. Takže přemýšlí, že pak zkusí bradavickou knihovnu.“ Ošíval se Harry.

„Rozumím. A co budeš tedy dělat ty, jestliže se pan Snape vrátí do školy?“

„No, uvažoval jsem, že si pronajmu pokoj v Děravém kotli anebo u Mokrého suchapouda.“

„Nesmysl,“ mlaskl Garrick. „To by si mohl utratil celé jmění.“

„To ale není problém. Přemýšlel jsem, že bych si sehnal nějakou práci, abych si přivydělal.“

„A co bys dělal?“ vyptával se Garrick dál.

„Obchody tady na Příčné vždycky potřebují poslíčky pro přenášení zboží, které je citlivé na magii, nebo příliš důležité, než aby ho nesly sovy nebo aby se s ním zákazník přenesl.“

„A nebylo by jednodušší zůstat tady u mě v obchodě?“ navrhl mu Garrick nejistě.

Harry překvapeně vzhlédl. „Jak to myslíš?“

„Jak jsem řekl. Mohl by ses u mě učit, být tu jako pomocník… stejně ti to tady už jde. A mně by se pomocná síla hodila. A bydlet by si mohl v druhém patře. Mám tam několik volných pokojů, tenhle dům je pro jednoho starého hůlkaře příliš velký,“ řekl Garrick mírně.

„Takže bych žil tady? Ve tvém domě?“ ujišťoval se Harry.

„Ano, tady, v mém domě, se mnou.“ Jiskřivě se na něj Garrick usmál.

„Jsi si jistý, nevadilo by to?“ váhal Harry.

„Ano, jsem si jistý, myslíš, že bych to jinak nabízel?“

Harry nad tím přemýšlel. „To by bylo fajn…“    

Garrickův úsměv pohasl. „Ovšem, jestli chceš být raději nezávislý ve svém vlastním, pochopím to.“

„Ne! Ne. Tak jsem to nemyslel!“ vysvětloval o překot Harry. „Strašně rád budu bydlet s tebou.“

„Ale?“

„Ještě nikdy nikdo z toho moc štěstí neměl,“ připustil Harry. „Už takhle jsi toho pro mě udělal hodně, nechci být na obtíž.“

„Nesmysl,“ mlaskl nespokojeně Garrick. „Jistěže nebudeš na obtíž. Harry, podívej se na mě.“ Když měl jistotu, že mu Harry kouká do očí, pokračoval: „Byl bych velmi šťastný, kdybys tu se mnou zůstal a pomáhal mi.“

Harry se s úlevou usmál. Tak teď tomu už rozuměl. „V tom případě tu zůstanu a pomůžu.“ Koneckonců obchod je velký a Garrick už několikrát zmínil, že mu chybí pomocná ruka.

Garrick radostně zatleskal a začal Harrymu vysvětlovat, jak správně přesvědčit Kůroleza, aby se podělil o dřevo ze svého stromu.

 

 

xXx

 

„Co to s tebou je?“ zeptal se ho Severus podrážděně, když už ho Harry potřetí nevnímal. Harry mu pomáhal s připravováním přísad pro další várku lektvaru a už si málem usekl několik článků prstů.

„Promiň, jen jsem zamyšlenej.“

„Vážně? Nevšiml jsem si,“ ironicky poznamenal.

Harry přikývl a dál krájel kořen.

„Haló? Země volá Harryho!“

„Co?“ vzhlédl Harry zmateně.

„Na co myslíš?“

„Ve školním roce budu bydlet u Garricka,“ řekl Harry nejistě, jako by tomu nemohl sám uvěřit.

„No tak to je dobrá zpráva, ne? Máš o starost míň,“ podotkl Severus.

„To ano, ale… Stejně je to zvláštní.“

„Proč jako?“

„Já nevím… Je to divný. Je to jako…“ Hledal správná slova.

Severus opatrně odložil stříbrné struhadlo. „Divný? Nenutí tě snad Ollivander do něčeho… však víš… co bys sám nechtěl?“

„Co?“ Podíval se na něj Harry nechápavě. Když viděl Severusův rozpačitý výraz, došlo mu to. „Ne! Ne, ani náhodou! Jak tě to mohlo vůbec napadnout?! Garrick je ten nejhodnější a nejlaskavější člověk jakého znám! Neublížil by ani mouše!“ rozčílil se.

„Tak v čem je problém?“ zeptal se ho Severus zvědavě.

V čem je vlastně problém? Harry se zarazil. „Co když to zase zvořu?“

„Jak? Podle všeho jsi na něj udělal dojem hned ten první den,“ namítl Severus a dodal škádlivě: „I když nechápu proč.“

„To jen že… nikdy mě nikdo nebral jen proto, jaký jsem, víš? A i když tvrdili opak, stejně se ke mně chovali jinak než k ostatním.“

„Netvrď, že jsi byl nějaká místní celebrita,“ odfrkl si Severus.

V Harrym hrklo a rychle se hraně zasmál. „To sotva, na to tam byli jiní experti. Ale známí rodiče bohatě stačí.“

„Počkej, počkej… Takže si čistokrevnej nebo ne?“ zarazil ho Severus. „Mezi mudly se pohybuješ dost s jistotou, ale to by kolem tebe nedělali takové cavyky, kdybys byl od mudlů,“ přemýšlel nahlas.

„Ani jedno,“ odvětil Harry, a zatímco udržoval lehký úsměv, rychle vymyslel další matoucí historku. „Půl na půl. Máma čistokrevná, táta mudlorozený. Když to zjistil, dost ho to vzalo. A byl z toho dost poprask. Ale pak táta rozjel pár obchodů a když začal vydělávat fůru peněz, začali ho všichni okolo mít rádi.“ Pokrčil rameny. „A mě samozřejmě taky. Ale víš, jak to je. Když víš, proč tolik lidí chce být tvými přáteli, najednou to zhořkne.“

„Chudinko malej,“ zavrčel Severus o trochu méně přátelsky než obvykle. „To muselo být strašný.“

„Zvykl jsem si.“ Pokrčil znovu rameny a špičkou nože posouval nakrojený kořen. „Ale jak jsem řekl, když lidi okolo nezajímá, jaký si, ale jen kdo jsi… Těžko si potom přiznáš, že tě chce někdo ubytovat zadarmo u sebe v baráku.“

„Ehm… haló? Jaký zadarmo? Vždyť si to tam odpracuješ jako jeho učeň, ne? Pomáhat zametat dílnu, štípat dříví a tak?“

„Jaký dříví?“

„No přece to na hůlky. Ne?“ zeptal se ho Severus vážně.

„Ty barbare!“ zhrozil se Harry. „Já ti dám na hůlky! To je strašně delikátní proces! Musíš opatrně vybrat jednu větev, kterou s největší jemností oddělíš od stromu a pak ji necháš vysušit přesně vypočítaný počet dnů. Než ji začneš opracovávat, můžeš čekat i roky, než bude mít dřevo tu správnou frekvenci, která bude adekvátně korespondovat s vybraným jádrem a-“

„Zadrž zadrž génie,“ zvedl Severus obranně ruce. „Žádné štípání, ale chápeš, že už teď toho víš o hůlkách víc, jak většina kouzelníků?“

„No nevím, zase tolik toho není.“

„Třesky plesky strachapoudovy stesky. Víš toho dost, tak se s tím smiř a pochop, že právě proto tě Ollivander chce.“

Harry se podrbal na jizvě pod uchem. „No, když to podáš takhle… Ale i tak, je k tomu potřeba ta správná magie, a tu já - “ zarazil se. Měl ji, ale neprávem.  Ale jak by to mohl vysvětlit komukoliv?

„A tu ty evidentně máš.“ Dořekl za něj Severus. „A teď už přestaň s tou falešnou skromností a soustřeď se spíš na ten kořen bludníčku, nebo to nikdy nedokončíme.“

Harry se ušklíbl a vrátil se k napůl rozkrájenému scvrklému kousku. Opatrně uřízl další kolečko ostrým stříbrným nožem a pak ho rozdělil na čtvrtiny. Rychle je vhodil do nádoby s čistým lihem a začal krájet další, přesně půl centimetru široký kousek.

Chvíli pracovali v tichu a Harry si užíval práce. Bylo něco uklidňujícího na tom, jak byl každý pohyb následován dalším, a tak dokola. Úplně cítil, jak mu magie kořene vibruje pod rukama a mění se s každým kontaktem stříbra.

Okem kontroloval hodinky na Severusově ruce a hlídal si čas, kdy měl vyrazit běhat. Když teď věděl, proč tak moc záleží na způsobů krájení, ostrosti nože i typu, ze kterého byl vyrobený (nemluvě o dřevu prkénka), konečně mu začalo docházet, proč takové množství jeho lektvarů skončilo neúspěchem. Když je koneckonců někdo zvyklý vařit od oka, improvizovat, a všechno mít hotové co nejrychleji, těžko může čekat, že s lektvary to dopadne stejně úspěšně.

Když skončil, všechno po sobě uklidil a převlékl se. Severus mu nevěnoval žádnou pozornost a dál pečlivě odpočítával třicet sedm mločích očí do každé z ampulek. Prý mu to usnadňovalo později práci.

Harry si zavázal pořádně tkaničky, houknutím se rozloučil se Severusem, který něco zabručel na oplátku, a seběhl ze schodů dolů. Severusův otec se už několik dnů neukázal a Harry se sám sebe ptal, jestli toho chlapa ještě někdy uslyší. Před domem se dal do běhu po známé trase. S výdrží na tom byl o mnoho líp než když začínal. Poppy tvrdila, že je to díky práci jeho magie. Než začal kouzlit, byla to jediná možnost, jak trochu upustit páru. Ale Harrymu se jistým masochistickým způsobem líbilo, jak jeho tělo na velkou zátěž reagovalo. A vždy mohl nádherně vypnout hlavu a nemyslet.

Doběhl na zastávku, kde už na něho čekala… Foxy. Stále se ještě nedokázal přinutit říkat její jméno. Jakmile ho uviděla, zamávala a usmála se na něj. Odložila knížku, kterou četla, na lavičku vedle sebe a zkontrolovala hodinky.

„Dneska si tu o pět minut později.“ Houkla na něj.

„Promiň.“ Harry vydechl, doběhl k ní a udýchaně se opřel o kolena.

„V poho,“ změřila si ho pátravým pohledem. „A co tě zdrželo?“

„Nevím,“ pokrčil Harry rameny. „Asi mám dneska horší den.“

„Ale ta tvá dřina se vyplácí,“ poklepala na místo vedle sebe a Harry si sedl.

„Jo, taky mám ten pocit.“ Přitakal Harry a zaraženě se podrbal pod uchem.

Najednou ho chytla za biceps, stiskla ho, olízla si rty a koketně se na něj usmála. „A posiluješ taky vršek?“

Harry se jí zprudka vyškubl, vyskočil z lavičky a zůstal na ni vyjeveně zírat. „Co to bylo?!“

Foxy sebou trhla. „Neřvi na mě!“ Založila si ruce na prsou a schovala tvář za vlasy.

Harry se zhluboka nadechl. A ještě jednou. Začal pochodovat ze strany na stranu. Zas tak zabedněnej nebyl. Poznal, když s ním někdo flirtoval. „A mohla bys mi prodím vysvětlit, co to bylo?“ Odsekával každé slovo. „Nemáš takhle náhodou přítele?“ dodal o něco klidněji.

Foxy měla stále pohled sklopený do klína, kde si hrála s červeno-žlutým náramkem z korálků. „Promiň,“ pípla a zastrčila si vlasy za ucho. „Přehnala jsem to, já vím…“ začala se třást a další slova z ní vyšla jen jako nezřetelné mumlání. Harry se zarazil, nacpal všechny pocity do termosky a zhodnotil situaci.

Holka.

Brečí.

Sahala na něj.

Něco se jí děje.

Sahala na něj.

Ale asi to nemá nic společného s ním.

Tak co může dělat?

Hermionu vždycky uklidnilo, když ji Ron nebo Neville obejmul.

Ale on nechce nikoho objímat!

Zhluboka se nadechl a nejistě přešlápl. Co má dělat?

Foxy se mezitím třásla a už i vzlykala.

„Ehm… Provedl jsem něco?“ zeptal se Harry opatrně.

„Ne, ne, ty ne… Jen jsem se vrátila od přítele, a…“ vzlyky ji přemohly a ona se začala zběsile přehrabovat v tašce.

Harry se napružil ale přinutil se zůstat klidný. „Udělal ti něco?“

Foxy zavrtěla hlavou. „Neeee“ zakvílela, vzala kapesník a pořádně zatroubila. Lapala po dechu a když se dostatečně uklidnila, pokračovala: „On už mě nemá rááád.“

Harry protočil oči. „Vážně?“

„Asi jooo.“

„Asi?“ pátral Harry dál. Proč holky tak brečí? Vždyť se to dá vyřešit v klidu!

„Já nevííím. Vůbec se se mnou bavil. Furt lítal s- s- s-“

„S tím svým kámošem?“ dořekl za ni. Tuhle písničku znal už dost dobře.

„Eh hmm.“ Přikývla Foxy a utírala si obličej zmáčeným kapesníkem.

Harry se ještě jednou zhluboka nadechl a sedl si vedle ní. „Dobrá. Tak, poslouchej mě dobře. Řeknu ti, co uděláš.“

Foxy se na něj vyčkávavě podívala. Byla opuchlá a červené fleky měla po celém obličeji.

„Nadechni se.“

Nadechla se a chtěla zase vydechnout.

„Ne ne ne.“ Zadržel ji Harry. „Hezky ho nech uvnitř.“

Vykulila oči a Harry ji tak chvíli nechal. „Výborně. A teď vydechni. A nádech.“

Foxy ho poslechla a znovu se nadechla, tentokrát o něco méně třaslavě.

„A výdech… Nádech… Výdech… Nádech… Výdech… Výborně. Jak je ti teď?“

Foxy se váhavě usmála. „Lepší. Díky Beau. A promiň, ještě jednou promiň. Vím, že nemáš rád, když na tebe lidi sahaj.“

„Jo, v poho, nech to bejt,“ mávl Harry rychle rukou. „Takže, co že se to stalo?“

„Asi budu single.“

„Snad ne trable v ráji?“ zeptal se jí laškovně.

Neodpovídala.

„Foxy?“ zeptal se jí opatrně.

Roztřeseně se nadechla a zašeptala: „Je to v kelu…“

Harry zvedl překvapeně obočí. „V kelu?“

„Všechno!“ Slza jí stekla po tváři a ona ji rozčileně setřela. „Furt mě ignoruje! Předtím to bylo super, furt jsme byli spolu, měl zájem, víš? Ale teď… skoro mi neodepisuje a když, tak s dvoudenním zpožděním a jen pár řádků! A to stejně jen básní nad tím, jak skvělé prázdniny má!“

Na Harryho spadl velký kámen, když si uvědomil, co by to mohlo znamenat. Tohle vůbec není dobré. „Třeba to je jen těma prázdninama, ne?“

Roztřeseně si utřela nos zmuchlanou kuličkou, co bývala kapesníkem. „To jsem si taky myslela… Byla jsem na pár dní u nich, ale teď tam nonstop bydlí i jeho kámoš. A v jednom kuse spolu lítali venku a mě si vůbec nevšímal! Strávila jsem dvě hodiny blouděním po jeho domě, než ho napadlo mě začít hledat… Dvě hodiny!“

„Tak... to je mi moc líto.“ Začali se mu potit dlaně.

„A víš, co je na tom nejhorší? Že úplně cizí kluk, kterého přepadla moje teta a se kterým jsem se párkrát viděla na zastávce, projeví víc obav než ten, který mě údajně tak miluje!“

„Hele, kluci jsou hloupí. Občas jim některé věci nedochází. To bude dobré, uvidíš,“ snažil se jí uklidnit.

Mlčky přikývla a otřela si obličej do tílka. Když viděla mokré fleky, nuceně se usmála. „Aspoň že jsem na sobě dneska neměla mejkap. Vůbec jsem na něj neměla dneska náladu.“

„Jo, to asi chápu.“ Napodobil Harry její smích.

Chvíli bylo ticho.

„Když já nevím, co mám dělat.“ Ozvala se zase Foxy. „Myslela jsem, že si to u něj užijeme. Rodiče mi to povolili, a přestože jsou ti jeho strašně úzkoprsí, máme ložnice na druhé straně sídla a tak, jsou prima.“ Rozčileně sevřela pěsti. „Ale oni nebyli tím problémem. Přísahám. Na dvě hodiny jsem se ztratila a on si toho ani nevšiml.“

„Ale říkala jsi, že si všiml, ne?“ zmateně se zarazil Harry. V tom její vyprávění se už ztratil.

„Jo všiml, ale až po dvou hodinách. A to jsme byli domluvení, že se za pět minut sejdeme v modrém salónku!“

„Pfff… tak to je asi blbý.“ Připustil Harry a cítil, jak mu stéká kapka ledového potu po zádech.

„Ale stejně si myslím, že bys měla počkat s vážným rozhodnutím, než se budete vídat častěji,“ přesvědčoval ji. „Prázdniny mají na lidi zvláštní vliv.“

„Myslíš?“ zeptala se ho Foxy nadějně.

„Jo, myslím,“ ujistil ji.

„Tak jo,“ odpověděla mu slabě a trochu se pousmála. „A promiň mi ten výlev. A to předtím taky,“ dodala po chvíli Foxy. „Ani nevím, proč ti to říkám.“ Kousla se do rtu a znova si ho změřila. „Ale bůhvíproč mám pocit, že ti můžu věřit víš? Tady,“ položila si ruku na břicho. „Mám takový pocit…“ Zavrtěla hlavou. „Promiň, asi musím znít jako blázen.“

Harry se na ni smutně usmál. „A nesnědla jsi něco zkaženého?“

Uslzeně se usmála. „To asi ne.“

„A navíc,“ pokračoval Harry, „všichni jsme blázni. Přiznáním jen postoupíš na další úroveň.“

Zasmála se. „Nevím, jestli mě má uklidňovat nebo děsit fakt, že tomu nesmyslu rozumím.“

„Ber oboje, já to mám taky tak.“ Mrkl na ni a její úsměv se ještě rozšířil.

Harryho úsměv nabral na opravdovosti. Rád ji viděl veselou.

 

Chapter Text

„Pane Ollivandere, je mi ctí od vás přijmout pozvání,“ pozdravila Garricka mladá žena čekající v obchodě.

Garrick si ji pozorně prohlédl. Specificky propletené prsty svěšených paží před tělem s odhalenými dlaněmi a zápěstími podle správných mravů. Líbila se mu. Je hezké vidět někoho tak mladého jako ona, kdo stále ctí etiketu.

Usmál se na ni a pomalu mělce přikývl. „To mě je ctí, že jste tak rychle zareagovala na můj dopis.“

Pozoroval, jak zrozpačitěla a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Prosím, omluvte mou uspěchanost. Vím, že není zvykem posílat odpověď po skřítkovy, ale…“

„Ne, ne, ne, to je naprosto v pořádku,“ uklidnil ji a přiložil si pravou ruku na srdce. „Nemůžeme dovolit zvykům, aby zpomalovaly naše jednání, obzvláště, když se jedná o tak delikátní věc.“

Ulehčeně si oddechla. „Děkuji, že mě chápete.“ Skousla si ret. „Pokud mi dovolíte otázku, jak se s chlapcem znáte?“

„Všechno vám to vysvětlím v salónu u čaje, souhlasíte?“ nabídl jí rámě, jež způsobně přijala, a pevným krokem ji vedl svým obchodem. Pozoroval ji, jak si široce otevřenýma očima prohlíží vysoké police plné různorodých krabic. Potutelně se usmál.

Vyšli po schodech nahoru a v momentě, kdy vstoupili, se v salónu rozsvítily lampy. Za okny se už smrákalo a Garrick se opět podivil její rychlé reakci na dopis, co jí zaslal. Nebylo to ani pět hodin, co se konečně dozvěděl její jméno, a teď už seděla v tmavě modrém čalouněném křesle před ním. Hrála si s drobným prstenem na ještě drobnějším prstu. Všiml si, že při sedání si naučenými pohyby naaranžovala hábit kolem nohou a stočila kolena do strany.  Prohlížel si ji jako každého svého zákazníka a ona stočila pohled na připravenou čajovou soupravu na stolku mezi nimi.

Vzal konvici do ruky. „Sladíte?“

Mírně přikývla a pousmála se. „Ano, jednu hrudku prosím. A kapku smetany.“

Garrick jí kleštičkami vhodil do šálku jednu sklovitou hrudku cukru a sobě rovnou tři. Pak nalil do šálku zlatavě hnědou tekutinu, a nakonec do jejího přidal smetanu. Když pokládal podšálek na stůl, lžička jemně cinkla.

„Dnes bylo vskutku vydařené počasí,“ pronesla lehkým tónem.

Garrick se kousl do špičky jazyka, aby odolal pousmání. „To vskutku bylo. A jak se vám cestovalo?“

„Ále,“ povzdechla si a zastrčila si vlasy za ucho. „Dnes je zřejmě vysoká magická zátěž, přemístění nebylo tak příjemné jako obvykle.“

„Ó jistě, někteří mí zákazníci se nechali slyšet, že je magická atmosféra poslední dobou velmi neklidná. Ovšem, že by to označili za ne tak příjemnou jako obvykle se říci nedá,“ odpověděl vážně a pokýval hlavou.

Zvedla přemýšlivě obočí a našpulila rty. „Pokud není jejich magie dostatečně trénovaná, je možné, že to snášeli o něco hůře.“

„Což by ovšem neslyšeli rádi.“

„O tom nepochybuji.“

Na chvíli se odmlčeli a věnovali se čaji. Pak Garrick odložil šálek a tleskl, až žena naproti němu nadskočila. „Výborně. Nyní, když máme zdvořilostní formality za sebou, co kdybychom se zaměřili na skutečný důvod, proč jsme tu?“

Poppy Pomfreyová si s úlevou oddychla. „Nemůžu s Vámi více než souhlasit. A pokud můžu,“ zkontrolovala jeho pohled, „Odkud jste se o mě dozvěděl a jak znáte Harryho?“

„Od Harryho samozřejmě.“ A pousmál se, když viděl její šokovanou reakci.

„Od Harryho? A jste si jist, že od toho samého Harryho? Nebo myslíte nějakého jiného, který vám řekne pravdu jen pod hrozbou důkladnější léčby?“

Tlumeně se zasmál. „Ano, ano. Od toho samého Harry. Vidím, že ho znáte skutečně dobře.“ Napil se čaje a na moment si vychutnal jeho zemitou chuť i vůni a pokračoval. „A abych Vás uklidnil, omylem mu to vyklouzlo, když jsem mu spílal. Zamumlal něco o tom, že jsem úplně jako vy.“

Začervenala se a sklopila pohled ke stříbrně malovanému šálku s ornamenty. „Je dobrá zpráva, že se přestal hlídat. I když jen na okamžik.“

„Taky jste si toho všimla? Že dává pozor na každé slovo, co řekne? Jakoby -“

„Měl strach, že řekne víc, než by měl. Ano,“ potvrdila.

Na chvíli bylo slyšet jen občasné cinknutí lžičky o porcelán, jak zamyšleně míchala čaj.

„Zlepšuje se,“ řekl tiše Garrick do ticha.

Kývla. „Ano, ale pomalu. Fyzická aktivita mu pomáhá. Jakoby v ní a v manuální práci nacházel úlevu. A jsou momenty, kdy se chová skoro jako kterýkoliv jiný chlapec.“

„Občas, když se zapomene a zmíní se o přátelích nebo košťatech.“ Smutně se pousmál.

„Skutečně?“ Zvedla překvapeně obočí. „Ale to je skvělá zpráva!“ Její obličej se rozzářil upřímným úsměvem.

„Potom ovšem stráví několik dalších minut v naprostém tichu, aniž by na cokoliv reagoval a když se vrátí zpět, vypadá to, jako by tu radost někam zavřel hluboko v sobě.“

Úsměv zmizel stejně rychle jako se objevil. „Toho jsem se bála. Snažím se mu pomáhat, ale v tak rozsáhlých psychických traumatech se nevyznám.“ vysvětlovala. „Sjednala jsem mu schůzky s jedním odborníkem, ale -“

„Kdo ví, jak se to vyvine,“ dořekl za ni Garrick a ona zničeně přikývla. „A jak se vůbec ocitl ve vaší péči? Harry mi toho moc neřekl, jen že jste se rozhodla, že ho opravíte a že jeho názor neberete v potaz.“

Začala si hrát se zlatou náušnicí. „Jeho přítel mě kontaktoval, že potřebuje moji okamžitou pomoc. Přemístila jsem se k němu domů a čekala nějakou zlomeninu z pádu ze schodů nebo něco podobného, ale místo toho tam ležel v posteli Harry. Kdybyste to viděl,“ zašeptala a její oči zeskelnatěly. „Nevěřila jsem, že by někdo, kdo je naživu, mohl vypadat takhle.“ Když zvedala šálek k ústům, lehounce se jí třásla ruka.

„Tak zlé to bylo?“ zeptal se jí Garrick tiše. Měl svou představu, ale slyšet to z úst lékouzelníka bylo něco jiného.

„Ano.“ Přikývla. „Popravdě měl být tou dobou už mrtvý. Všechny diagramy tomu odpovídaly. Byl mu sice podán ještě před mým příchodem extrémně silný doplňovač magie, díky tomu vydržel do mého příjezdu, ale jeho orgány hromadně kolabovaly. Neměl být vůbec na živu. Ani minutu.“

„To je náš Harry,“ řekl tiše a polkl hořkost v krku. „Vždycky překvapí.“

„To ano. A víte, co mi ten holomek řekl, když se probudil? Že je v pořádku a nic mu není!“

Garrick se suše zasmál. „To si dovedu živě představit.“

„Přidejte k tomu to, že zatímco mě přesvědčoval, málem si vykašlal plíce. A stále si trval na svém.“

Dlouze se na ni podíval. Zrychleně dýchala a tváře měla rudé. „Děkuju, že jste se o něj tak dobře postarala, opravdu si toho vážím.“

Upřeně se mu podívala do očí. „Ještě nikdy jsem se nebála o pacienta tak moc.“ Roztřeseně se nadechla. „Jistě, během mé praxe se stalo, že někteří pacienti nepřežili, ale tohle bylo jiné.“

Zvedl koutky nahoru v chápavém úsměvu. Hned ten první den, kdy chlapec vstoupil do krámku, cítil něco ochranitelského svírající mu srdce. Dřív měl ten pocit jen dvakrát, když držel své děti poprvé v náručí. Zaujalo ho to už tehdy a zeptal se na to porodní babice. Označila to za nárok. Něco běžného u každého otce.

„Proč jste tomu nezabránili?“

Překvapeně vzhlédl. „Nezabránili čemu?“

Rozčileně si utřela slzu tekoucí jí po tváři. „Proč jste ho neochránili? Proč o tom nikdo nevěděl? Zkoušela jsem prohledávat záznamy a nikde nic o zmizelém chlapci jeho věku nebylo. Takže jste ho nehledali? Nebo jste věděli, že se to děje?“

„Promiňte?“

„Předtím jsem si to neuvědomovala. On je evidentně Ollivander, máte ty oči, celá rodina je má. To ví každý.“

Zvedl obraně ruce. „Ne, ne, prosím, to je úplně jinak!“ Přiložil si ruku na srdce. „Přísahám při svém životě, že jsem Harryho poprvé viděl v momentě, kdy si přišel pro hůlku toto léto. Nikdy bych mu vědomě neublížil. Ani bych nečinně nepřihlížel jeho utrpení!“

„Ctím Váš slib,“ řekla pevně s tvrdostí, jakou do té doby neslyšel. Obklopila ho magie. Hrozivě mu rytmicky hučela v uších a on ze zvědavosti podíval ollivanderovským pohledem. Zalapal po dechu. Fialové vlny magie se oplétaly kolem nich obou a s každým pulzem se utáhly blíž a blíž. Postupně měnily barvu z tmavě lilkové do stříbřitě fialkové. Jak jejich barvy světlaly, i zvuk se zjasňoval. Nakonec mu jemně hrál v uších, jako kdyby kapky rosy dopadaly na Jánské zvonky.

Poppy Pomfreyová zmateně zamrkala. „Cítil jste to?“

„Ano,“ vydechl Garrick a o něco se v křesle sesunul. „Řekl bych extrémně vysoká magická zátěž. Kouzelník nevidí spontánní projev divoké magie každý den.“

„Spontánní projev divoké magie? Neměla by to být otázka dětí?“

„Ne nutně,“ zavrtěl Garrick hlavou. „Měla jste někdy pocit, že ten slib, co jste dala, byste opravdu měla splnit?“

„Ano, ale tak mě vychovali.“

„Nejen to,“ vysvětloval a cítil, jak získává půdu pod nohama. „Magie se ráda svobodně projevuje kdykoliv může. My kouzelníci ji to občas pěkně překazíme svými pohyby hůlkou a přesnou melodií kouzel, a tak v momentě, kdy může, oplete se kolem něčeho, čemu dává člověk svou sílu, ducha, přesvědčení nebo lásku.“

„A co nenávist?“ skočila mu do řeči.

„Ano tu taky,“ přisvědčil. „Pokud má šanci, projeví se. A to se stalo právě teď. Vycítila šanci a rozhodla se otestovat mou přísahu. Byla to přísaha na život. K tomu je dnes magie o něco silnější a výsledek jste sama pocítila.“

„Takže jste mluvil pravdu.“

„Jistě že, jinak bychom tuto konverzaci nevedli.“

Začala se zvedat z křesla. „Dlužím vám tedy omluvu.“

„Prosím ne!“ zarazil ji. „Jsem rád, že jste tak rychle zareagovala. Je mi sice líto, že vás něco takového napadlo, ale blaho Harryho je na prvním místě.“

„Jste si jist?“ zeptala se ho nejistě a lehce se zakývala.

„Ano,“ řekl pevně. „Prosím, neklekejte si. Řekli jsme přece, že ty formality necháme stranou.“

Stále nejistě se narovnala v kolenou a uhladila si uvolněný pramen vlasů. Zase si sedla a uhladila si hábit.

„Takže jste Harryho do dnešního léta neznal?“

„Ne, a pokud vás to uklidní, je velmi vzdálený příbuzný. „Příčina jeho stavu je velmi komplikovaná a Harry mi toho mnoho neřekl, ale žádný člen z rodiny za to zodpovědný není.“

„Myslím si ale, že bychom měli kontaktovat patřičné složky,“ namítla a Garrick viděl, jak se v ní perou dva názory.

„Tomu bych se raději vyhnul, způsobilo by to Harrymu příliš mnoho nepříjemností.“

„Ale ti, co to provedli, musí pykat!“ namítla nahněvaně.

„Naprosto souhlasím, ale to už je dávno pasé.“

„Co tím myslíte?“ zeptala se ho zmateně.

„Ti lidé, zodpovědní za jeho stav, nejsou problémem.“

„Ale –“

„Doslova a do písmene. Nejsou.“

Oči se jí rozšířily pochopením. „Přesto by se to nemělo tutlat. Měl by to vědět alespoň někdo! Třeba by mohl ředitel Brumbál – “

„Brumbál se o tom nesmí dozvědět ani slovo,“ zarazil ji Garrick tvrdě.

„To samé říkal i Harry,“ řekla po chvilce zaraženého ticha.

„Tak byste ho měla poslouchat. Má své důvody proč ho do toho nechce zatáhnout.“

„Ano, byl velmi neoblomný, když se se mnou o tom bavil,“ připustila a upravila si levou náušnici.

Garrick si ji zvědavě přeměřil. „A co vám vlastně říkal?“

„No, nevím, jestli se mi to povede přesně říct…“ znejistěla.

„Hm...“ Zamyslel, se. „A byla byste ochotná tu vzpomínku sdílet? Harry mi nikdy přesně neřekl, co má s Brumbálem za problém.“

Podívala se na něj zmateně. „Sdílet?“

„Ano,“ přikývl. „Sdílet. Mám tu malou myšlenkovou lampu. Ovšem, pokud nechcete, naprosto to chápu,“ ujistil ji. „Koneckonců, jde o vaše vzpomínky. A slibuji, že je nebudu veřejně sdílet ani šířit.“

Kousla se do rtu. „Ještě nikdy jsem myšlenkovou lampu nepoužila. Ale pokud mi vysvětlíte, jak na to, ráda vám to ukážu.“

„Výborně!“ tleskl a promnul si ruce. „Počkejte chvíli tu, prosím, a já pro ni dojdu.“ Vstal a rychle odešel do své pracovny.

V pracovně plné katalogů, atlasů a map přešel k vysoké skříni s policemi. Klekl si a ve výši kolen zvolil po paměti na hladkém dřevě kombinaci skrytých run. Runy zazářily růžovým světlem a na boční stěně skříně zazářil stejně růžový čtverec. Garrick spěšně vstal a do prostoru ohraničeného světlem strčil ruku. Nahmatal zvláštní zařízení vyrobené z šedého kamene a křišťálového skla. Opatrně ho uchopil do ruky a vydal se zpět.

V salónu se Poppy Pomfreyová dívala z okna na noční Příčnou ulici. Garrick se při pohledu na její profil ozářený měsícem pousmál. Mládí. Tak krásné, a tak zavádějící. Kolik jí tak může být? Nehádal by víc než dvacet pět. Třicet maximálně. A přitom měla v sobě jakousi tvrdost a přímost, kterou většina kouzelníků získá až věkem a zkušenostmi.

Uslyšela ho vejít a usmála se na něj. „Je zvláštní vidět to v noci.“

„To ano,“ připustil a položil myšlenkovou lampu na stolek. „V noci to tu žije, lidé chodí na večeře, do podniků, na schůzky. Nedávno otevřeli nové místo – Smutná dryáda. Mají tam příjemnou atmosféru, hraje živá hudba, dá se tam tancovat nebo skvěle konverzovat. A jejich kuchař dělá nejlepší Durijský steak, co jsem kdy měl.“ Vyprávěl, zatímco instaloval zařízení.

„Skutečně? Tak to tam budu muset vzít někdy manžela.“ Usmála se na něj a přešla ke stolu, kde si zkoumavě prohlížela mechanismus. „Je to snad luce riflessa?“

„Ano, ano,“ pokýval hlavou a upevnil svíčku do kamenného stojánku. Opatrně přiklopil stříbrné zrcadlo tak, aby mezi ním a křišťálovými deskami stála svíce. „Získal jsem ji od svého mistra Carveriho. Byl to dar.“ Pousmál se při vzpomínce na přísného starého muže.

„Když jste říkal myšlenkovou lampu, nečekala jsem toto…“ poklepala si prsty po rtech a naklonila se ještě blíž, aby se podívala skrz průsvitný kámen. Když mrkla, destička se zatřpytila. „Jak jste sehnal všechna povolení na to, mít to v Británii?“

Pokrčil rameny. „Výrobci hůlek to mají občas o něco snazší. A popravdě, většinu z nich zařídil mistr.“

„Ach tak. Co mám dělat?“ zeptala se a dál mrkala do křišťálu.

Garrick jí opatrně podal tenkou a drobnou křišťálovou tyčinku s vyrytými runami.  „Spojte s ní třetí oko a spodní ret. Zavřete oči a koncentrujte se na situaci, kterou chcete sdílet. Až ji budete mít, pomalu vydechněte všechen vzduch, co můžete. Celou dobu se soustřeďte na místo, kde se stýká vaše třetí oko s hůlkou.“

Poppy Pomfreyová opatrně hůlčičku přiložila k obličeji dle instrukcí a usilovně se soustředila.

„Nekrčte to čelo, nebo poškodíte obraz.“

Přikývla a přinutila se uvolnit kůži.

„Povolte ta ústa, jde o sdílení, ne o udržování informací uvnitř.“

Zhluboka se nadechla a začala znovu.

Křišťál se zamlžil chladem a její dech se změnil v obláček páry. Když začal modře zářit a její kůže trochu zčervenala, opatrně si ho od ní vzal.

Otevřela oči zrovna včas, aby viděla, jak tyčinku zasouvá do neznatelného otvoru v desce. Jakmile byla tyčinka plně zasunutá, celý křišťál se rozzářil mléčným světlem. Pozorně si prohlédl mléčné vzorce a pak zapálil svíčku. Mávnutím hůlky zhasl všechna zbylá světla a promítání začalo.

Na protější stěně se objevil obraz chlapce sedícího na posteli zírající přímo do salónu krví podlitýma očima a s propadlými tvářemi. Vypadal jen jako lebka potažená kůží.

 Jako by odnikud se ozval její hlas: „Přesto, jsou lidé, které vám mohou pomoci mnohem více než já nebo mladý pan Snape. Znám jednoho chlapce v podobné situaci a profesor Brumbál mu -“

 „Brumbál se o mně nesmí dozvědět ani slovo,“ přerušil ji Harry rázně a tvrdě se na ni podíval.

„Ale proč ne? Jsem si jistá, že…“ slyšela svůj zmatený hlas.

„Má situace je příliš… delikátní na to, aby se ji Brumbál nepokusil využít,“ řekl Harry rozvážně.

„Myslím, že by neohrozil -“

„Blaho jednoho ve prospěch většího dobra?“ díval se na ni tvrdě. „Podívejte, řeknu vám cokoliv o svých zraněních, poslechnu a udělám do slova a do písmene přesně to, co mi řeknete. Ale prosím,“ zdůraznil, „Neříkejte o mně nikomu. Je to strašně důležité,“ naléhal přiškrceně.

„A ta monstra, co vám tohle udělala?“ zeptala se ho a madame Pomfreyová ve vzpomínce na moment zavřela oči. Celý obraz zmizel a pak se hned zase objevil. „Necháte je jen tak být, bez trestu, bez spravedlnosti?“

Harry sevřel čelisti a sklouzl pohledem na stranu. „Nejsou rizikem. To, co se stalo, se nedá vrátit, ale nemá smysl kvůli tomu dělat tyátr.“

„Tyátr? Málem jste zemřel! To není nic nad čím se dá mávnout hůlkou!“ rozohnila se až se celý obraz zatřásl.

„A tak to taky mělo být,“ řekl tvrdě. Podíval se na ni a ona i teď před tíhou jeho pohledu ucouvla. „Měl jsem zemřít. Snape mě nešťastnou náhodou zachránil a teď se musí vypořádat s následky.“ O trochu vlídněji dodal. „Sama jste si všimla, že má předešlá léčba byla spíše záplatová než cokoli jiného. Nikdo nepředpokládal, že budu žít tak dlouho, aby trvalé následky něco znamenaly.“ Smutně se pousmál a obraz se rozmazal, jak jí kdysi zvlhly oči. „Dokázala jste zázrak už jenom proto, že jsem přežil noc. Neměl jsem přežít bez podpůrných kouzel ani dvě hodiny.“

„Za to byste měl poděkovat Severusovi,“ dostala ze sebe přiškrceně. „Jeho povzbuzující lektvar vás zachránil před vyhořením. Vaše magie by vás mohla doslova strávit zaživa, aby se mohla posílit. Bylo to od něj velmi nezodpovědné, ale naštěstí to dopadlo dobře. Ovšem, tu příšernou bolest hlavy jste měl právě proto,“ vysvětlila a čím více mluvila o svém, tím klidněji zněla.

„Vážně?“ podivil se Harry a obraz se rozkýval nahoru a dolu, jak i Poppy v minulosti kývala.

„Ano. A proto byste měl zvážit nebezpečí, které mu hrozí. Ti lidé, by se mu mohli pokusit pomstít, jestliže zjistí, že vás zachránil. Nejsem hloupá, je zřejmé, že jim na vás až moc záleželo.“ Zněla sebejistě, ale celá vzpomínka byla zvláštně rozmazaná.

„Vážně mu nic nehrozí.“ Snažil se ji uklidnit. „Zachránil mě díky nehodě. Doslova mě přenesl sem pomocí kouzla, které se mu nějak nepodařilo. Nikdo neví, že mi pomohl a ani nemá, jak to zjistit. A ti lidé…“ suchý kašel s ním otřásal. „Ti lidé nemají prostředky, jak se ke mně dostat nebo mě nalézt. Momentálně od nich nikomu nic nehrozí.“

„Chcete říct, že jsou neškodní?“ zeptala se nevěřícně.

„Jsou… neutralizovaní. Díky Snapeově kouzlu jsou neutralizovaní a nemohou dělat vůbec nic.“ Poškrábal se na lokti.

 „A profesor Brumbál se o tom nesmí dozvědět proč?“

„Začal by se v tom šťourat jako ve vosím hnízdě – a víte, jak to dopadá. Lechtal by spícího draka.“

Obraz se o trochu pohnul, jak Poppy změnila těžiště, když si dávala ruce v bok. „Jak je možné, že znáte profesora Brumbála tak dobře?“

„Jeden rodinný přítel o řediteli velmi často mluvil. V dobrém,“ ujistil ji, „ale řekl bych, že upřímně. Bohužel už není… stejně jako ostatní… víte, moje rodina… nemám kam jít…“ řekl zlomeně a schoval si tvář do dlaní. Začal zrychleně, přerývavě dýchat a občas potřásl rameny.

Na stěně se Harry zvětšoval. „Dobrá, pomohu vám.“ pronesla tiše a položila mu ruku na rameno, která se v projekci objevila taky. Harry sebou prudce trhl a ona ruku stáhla, jako by ho spálila. „Odpusť,“ zašeptala tiše.

Scéna před nimi se rozmazala, jak se Poppy v minulosti začala otáčet. Viděli její boty, jak jdou a zastavily se u židle s taškou. Začala se v ní probírat knihami, různými pouzdry na lektvary a mastmi a vzpomínka pomalu vymizela.

Garrick stále zíral na prázdnou stěnu. Bolelo ho vidět Harryho takhle. Před ním se vždycky snažil tvářit, že je všechno v pořádku, že všechno zvládá. A i když se čas od času zmínil o něčem, co se mu stalo, rychle změnil téma. A dál předstíral klid. Garrickovi to rvalo srdce. Vidět ho, jak se trápí. A to, že mu nemohl pomoc, to bylo děsné.

„Děkuji, že jste se se mnou o to podělila,“ řekl madame Pomfreyové tiše.

Ztěžka vydechla a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Nemáte zač, bylo zajímavé to vidět znovu.“

„To ano,“ přitakal a povzdechl si.

„Co si o tom myslíte?“

„Já nevím. Chtěl jsem ho nechat u sebe v dílně, zaměstnat ho, přivést na jiné myšlenky… Dokonce jsem se ho na to i zeptal a vypadal nadšeně. Ale,“ nadechl se a zavrtěl hlavou, „opravdu nevím.“

„Vím, jak to myslíte,“ přitakala a protočila si prstýnek. „Měl by mít normální prostředí, šanci chovat se jako normální kluk.“

„On není normální.“ Nemohl uvěřit, jak jeho hlas zní dutě.

Přikývla a pokračovala, jako by ji nepřerušil. „To máte pravdu. Ale věřím, že trocha normality mu pomůže se… vyrovnat alespoň s částí toho, co se mu stalo. Myslím, že potřebuje rutinu, hodně práce, nové stimulace, konfrontaci s lidmi svého věku. Řešit problémy lidí svého věku. Pan Kechnerberg, jeho terapeut, s tím souhlasí také.“ Vypočítávala vše, na co si vzpomněla.

„Jak to ale chcete zařídit? Problémy jeho vrstevníků ho vůbec nezajímají. A já se mu nedivím. A jak dlouho má Harry terapeuta?“

„Moc dlouho ne. Zdála se mi to jako správná věc. V jeho situaci… Nicméně, pan Kechnerberg je skutečným znalcem své oblasti a důvěryhodný k tomu. A co se týče problémů lidí jeho věku… Možná, že ho nezajímají, ale i kdyby jen na jediný okamžik dne začal řešit, kdo co provedl a kdo komu co řekl… Bylo by to zdravější než chodit od jednoho konce místnosti k druhému a stále myslet ve stejných drahách.“

„Kam tím míříte?“

„Odmítl sice Brumbála požádat o pomoc, ale mohli bychom ho obejít. Nic mu neříkat.“

„Chcete říct, že –“

„Ano,“ přikývla a pousmála se. „Myslím, že by měl začít chodit do školy.“

Garrick nad tím chvíli přemýšlel. Harrymu se to nebude líbit. Vůbec se mu to nebude líbit. Zadržel dech a cítil, jak se mu rozšiřují koutky úst.

„Takže,“ podíval se na mladou ženu, „jak to zařídíme?“

 

xXx

 

„Tomu neuvěříš!“

Foxy zvedla hlavu a usmála se na něj. „Ahoj i tobě. Co se stalo?“

Harry doběhl až k ní a mezi hlubokými nádechy ze sebe vyrazil: „Chce mě poslat do školy!“

„Cože? Ale vždyť jsi říkal, že budeš u strýce v obchodě.“ Zvedla Foxy tázavě obočí a sundala tašku, ve které byl vidět květovaný ručník, z lavičky na zem.

„Jo, tak to mělo bejt původně.“ Vydechl Harry, zatímco si proklepával nohy. „Ale pak mu něco přeletělo přes nos a změnil názor.“

„Jak to?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou. „Ale vůbec se mi to nelíbí. Do žádné školy nechci. Už jsem si jich užil dost!“

„To chápu, no. Mně se tam taky kdovíjak nechce.“

„Jakto? Ještě před týdnem ses nemohla dočkat.“ Chytil se za nárt a přitáhl si nohu k zadku. Příjemně to pnulo, i když koleno se pořád ozývalo.

„Jo to sice jo, ale to jsem se sama sebe neptala, jestli je můj kluk opravdu můj kluk, bejvalej nebo skoro bejvalej,“ řekla zamračeně a namotávala si vyšisovaný pramen od sluníčka na prst.

„Jen počkej, třeba se to ještě nějak vyvrbí.“ Uklidňoval jí Harry spěšně a snažil se nevnímat hořkou úzkost na jazyku.

„Asi máš recht.“ Vzdychla a obrátila svou pozornost zpátky na něj. „Jak to vlastně vysvětlil?“

„Že si jeho přítel prochází náročným obdobím, a tak mu chce pomoct? Aspoň tos‘ říkala předtím.“

„Co?“ podívala se na něj zmateně. „Ale vůbec, ty dva nech teď stranou. Myslela jsem tvýho strejdu.“

„Ou, jasně.“ Poškrábal se na hlavě a pak přitáhl druhé koleno k hrudi. „Říkal, že bude prý lepší, když jako výrobce hů- ehm“ zakašlal, „hodinek budu mít i vzdělání. Prý pak bude lehčí dělat různé výpočty, znát ty správné materiály a i ostatní výrobci budou ochotnější mě přijmout na zkušenou.“

„Páni, nevěděla jsem, že to hodináři tak řeší,“ vyvalila Foxy oči.

Suše se zasmál. „Ti tradiční jako strýček určitě. Ti ostatní ani tak moc ne. Ale o těch se před ním nesmíš ani zmínit,“ svěřil se pobaveně.

„Hmm. Tak to ale není zas až tak špatný, ne? Doděláš si školu a budeš moct dělat co máš rád.“

Harry si povzdechl. „Jo, kdyby to bylo tak snadný.“ Zvedl ruku a dal si ji přes hlavu za záda. Nakrčil nos, když ucítil svůj kyselý pach potu. „Ale ztratily se moje papíry o předchozím studiu, takže některé školy dělají nepříjemnosti kvůli tomu. Možná budu muset dělat srovnávací testy,“ zafrkal.

„Tak to je otrava, to je fakt,“ souhlasila a pátravě koukala nad jeho hlavu.

„A ani nevím, kterou školu si vybrat. Měl jsem zůstat v Británii, na severu, ale tam maj právě problémy s těmi papíry. Strýček se ještě snaží nějak dohodnout s vedením, ale nevidím to moc slibně. A pak má u sebe hromadu různých brožur ve všech možných jazycích o školách z celé Evropy.“ Zarazil se, když její pozornost byla stále soustředěná na něco nad jeho hlavou.

Zaraženě vzhlédl a uvědomil si, že zatímco se protahoval, vyhrnul se mu rukáv do půlky předloktí. Zrudl a rychle ho stáhnul, aby zakryl jizvy. Foxy zamrkala a nadechla se, aby něco řekla.

„Jestli to není k mému problému se školami, nechci to slyšet,“ zarazil ji Harry a chytil si temeno hlavy, aby si uvolnil krční páteř. Tváře mu hořely.

„Ehm… Jo, jasně, dobře. Promiň. Takže,“ zarazila se a olízla si rty. „A co za školy to je?“

„Tak různě. Strýček nějaké vybral podle prestiže nebo kvality. A taky šancí na to, jestli mě vezmou. Je tam Itálie, Skandinávie, Pobaltí, nějaká škola v Alpách, ve Francii, pak u Černého moře, pak i něco na Islandu a v Irsku. Přemýšlí i o školách dál, ale to už je trochu z ruky. I když by nebylo k zahození vidět Orient, Afriku nebo Jižní Ameriku.“ Zamyslel se.

„Wow, tak toho je opravdu hodně.“ Našpulila Foxy rty a pohledem stále těkala k Harryho zápěstí.

„Jo, to je. Asi si dokážeš představit, jak jsem z toho nadšený.“

„No, mně by se to líbilo, cestuju ráda.“

„Vážně?“ usmál se na ni Harry.

„Jo, jednoho dne chci vidět všechno a všude,“ řekla a zasněně se usmála.

„Tak to máme něco společného,“ pousmál se.

„Pojď si sednout,“ vybídla ho a poklepala na prázdné místo vedle sebe.

Harry ji poslechl a natáhl před sebe nohy.

„Takže, to s těma školama zní dobře. Která se ti zamlouvá nejvíc?“

„Asi ta ve Skandinávii. Mají dobrý program a nabídku předmětů, papíry tam dle všeho moc neřeší, jen si mě na začátku trochu prozkouší. A navíc jsou docela tradiční, což je super, protože si vyberou z moderních teorií a postupů jen to, co opravdu funguje a necpou tam mermomocí všechno.“ Uvažoval nahlas Harry.

„Co jazyková bariéra?“ zeptala se ho pozorně.

„Strýček říkal, že to je nejmenší problém.“ Pokrčil rameny a propnul špičky.

„Tak co tě tak trápí?“

„Trápí? Mě to netrápí, je to jen změna.“ Ohradil se Harry, když viděl její výraz.

„Beau, nezkoušej to na mě. Znám tě.“ Zamračila se na něj.

„Není to ani měsíc co mě tvoje teta praštila, jak mě můžeš znát?“

Povzdechla si. „Hele, možná se neznáme dlouho, ale strašně dobře mi s tebou je.“ Zarazila se. „Jen jako s kamarádem, samozřejmě.“

„Samozřejmě.“ Odtušil Harry.

„A mám pocit, že tě znám jako své boty. Prostě poznám, když tě něco trápí.“

„Mě něco trápí?“

Zamračila se a dloubla ho do žeber. „Vybal to.“

„Au!“ vzdychl a promnul si bok. Do toho pohmožděného to být nemuselo. „Tak dobře, dobře,“ řekl a obranně zvedl ruce před dalším útokem jejího pěstěného ukazováčku. „Nechci strýčka nechávat samotného. Tak, je to venku.“

Usmála se na něj. „Ach Beau, to je milé.“ Než stačil zareagovat, dloubla ho znovu. „A teď pravdu, ty lháři jeden mrňavej.“

„Co, vždyť to – au! Nech toho už, jo?“ Vyskočil z lavičky a poodešel do bezpečné vzdálenosti.

Založila si ruce pod prsy. „Hele, autobus na koupaliště mi jede za chvilku, tak to vysyp a nemarni tu čas nás obou.“

Prohrábl si vlasy, čímž si je úplně rozcuchal. Stáhl si gumičku. „Ve skutečnosti, já nevím, je to blbý…“ přemýšlel, zatímco se česal. „Mám strach, že to bude jako minule, nenechají mě být. Najde se někdo, koho budu zajímat, nebo budu zajímat všechny, a bude to zase strašný. Ty drby, šuškání, básničky, stupidní jména. Už to nechci zažít znovu.“

„Beau, to… Nevím, co na to říct.“ Opět se podívala na jeho zarytá zápěstí. „To je strašně těžké. Ale,“ olízla si rty. „Co kdybys jim všem nastavil hranice hned na začátku? Víš, umíš být dost děsivý, když chceš, takže kdybys na ně houknul buď ještě předtím, než si něco zkusí, nebo hned potom, tak bys pak potom mohl mít celý rok klid.“

„Chceš říct,“ zauvažoval Harry. „Že ze sebe mám udělat drsňáka, kterého se bude bát půlka školy? To není úplně to, co chci.“

„No tak nějak, ale mysli. Když budou hned, jak tě poznají, vědět, že si s tebou nemůžou zahrávat, protože by to bolelo, a zároveň, že máš rád svůj klid a dokud ti nic neudělají, tak že je necháš na pokoji… Víš, jako spící medvěd. Nikdo by si netroufnul ho budit, a tak má klid,“ vysvětlovala mu.

„Foxy, ty si geniální!“ zajásal Harry. „Takže budu mít klid, ale nebude ze mě tyran, Dokud mě nevyprovokují, nebudu si jich všímat, a tak si mě nebudou všímat ani oni!“

„Přesně tak!“ ujistila ho Foxy.

„Už ti někdo řekl, že jsi geniální?“

Našpulila pusu. „Myslím, že ano, ale ne dost.“

Harry se usmál a ona mu úsměv opětovala. „Jsi nejlepší Foxy.“

„Díky, ty taky nejsi k zahození.“

Harry se rozesmál a málem se znovu rozcuchal. „A já kvůli tomu nespal. Přitom to je tak jednoduché.“

Foxy se zvonivě zasmála taky. „Vy muži byste nás měli poslouchat častěji.“

„Svatá pravda.“ Harry se znovu usadil k ní. „Za jak dlouho ti to jede?“

Podívala se na hodinky. „Za sedm minut.“

„Díky, že sem chodíš čekat dřív. Je fajn si s tebou povídat.“

Dala si měděný pramen za ucho a sladce se usmála. „Já s tebou čekám ráda.“

„A je doma něco nového?“

Zavrtěla hlavou. „Ne-e. Rodiče chodí do práce, každý večer mě nutí jim něco vyprávět o škole, což je sice strašně fajn, ale mohli by si už taky zvyknout. Docela ráda bych dělala něco jinýho. Babička se pořád nelepší, ale doktoři jí dali nějaké nové léky. Sestra je teď o něco víc snesitelná, ale začala chodit s totálním volem. Nevím, co na něm vidí. Tuhle jsem ho slyšela, jak říkal něco o tom, že vejšku ženská nepotřebuje. Že když za něco stojí, tak si sežene slušného muže, který ji uživí. Pff.“ Zafrkala. „Až naprší a uschne.“

„A co ten tvůj kamarád ze školy?“ vyzvídal Harry dál.

„Nevím, napsala jsem mu, jak jsi mi radil. Teda, odepsala,“ opravila se. „Jen nemůžu sebrat odvahu mu to posla,.“ přiznala se.

„Chceš říct, že jsi srab?“ zeptal se jí nevěřícně.

„Co? Nikdy! Já žádný srab nejsem!“ Ohradila se dotčeně. „To teda ani náhodou. Já a zbabělec! No počkej. Hned jak dneska dorazím, pošlu mu to. Tss…“  hudrovala si pod nosem a Harry se spokojeně usmál. Někdy stačí opravdu málo.

„A co mu teda píšeš?“

„Že se omluvám, že jsem neodepsala dřív. Že jsem nad tím přemýšlela a že mi došlo, že jsem se nezachovala fér a že jsem mu měla dát šanci vše vysvětlit. Že byl dobrý přítel a že mě mrzí, že jsem takhle o něj přišla. Že přijímám jeho omluvu a doufám, že on přijme mou a bla bla bla. No prostě všechno se spoustou omáčky okolo. Ale suma sumárum to, o čem jsme se bavili minule,“ vypočítávala a tvářila se, jako by to byla naprostá samozřejmost.

Zvedl obočí. „A bolelo to?“

„Strašně! Málem mi prsty upadly!“ na důkaz mu jimi zamávala před nosem.

„No jo,“ přitakal. „Zraněná hrdost bolí, a ego ještě víc. Ale zvládla jsi to dobře.“ Pokýval na ni důležitě a zlehka ji poplácal po hlavě.

„Nech si toho jó?“ odehnala ho a zamračeně si ho prohlížela. „To tě musí strašně těšit, že máš pravdu, co?“

„Ne.“ Spokojeně se usmál. „Ani v nejmenším.“

„Pfff... to ti tak budu věřit.“ Vstala a přešla ke značce zastávky. Chvíli mlčela a pak se na něj otočila. „Beau? Děkuju. Nebýt tebe… co kdybych se s ním nebavila už nikdy?“

„Nikdy není nikdy.“ Ujistil ji. „A navíc, je fajn, že nás vy ženský občas poslechnete.“ Zasmál se a uhnul před jejím kopancem.

„Ty! Jen počkej. To já ti zase někdy něco řeknu!“

Harry na ni vyplázl jazyk. „Přiznej to. Potřebujete nás.“

„Jo, možná trochu, ale vy zase nás!“

„O tom nepochybuji.“ Ujistil ji. Na rohu ulice se vynořil autobus. „Už ti to jede.“

„Hmm... tak jo. Užij si cestu domů.“

Jo díky,“ zakřenil se na ni. „Ty zase koupaliště. A pak posílání dopisu,“ připomněl jí.

Nervózně se kousla do rtu a přistoupila blíž k silnici, kde zrovna autobus zastavoval. „Co když neodpoví?“

„Odpoví. Jen možná bude potřebovat čas. Stalo se toho hodně.“

Zhluboka se nadechla. „Tak jo.“ Dveře autobusu se se zasyčením otevřely. Foxy dala první nohu na schůdek. „Díky.“

„Já tobě taky. Měj se.“

Zamávala mu a otočila se k řidičovi, kde si koupila lístek. Naposledy se na něj usmála a přešla do půlky autobusu, kde si sedla k okýnku. Ještě jednou zamávala, a to už jel autobus pryč.

Harry si povzdechl a zakroužil hlavou na obě strany. Proklepal si nohy a zhluboka se několikrát nadechl. Jeho fyzička se opravdu zlepšovala. Čas běžet zpátky.

 

xXx

 

„Tati, vážně nevím, kde by ty peníze mohly být, ani jsem je neviděl,“ vysvětloval Severus slabě a krčil se v obýváku před svým otcem.

„Lžeš!“ zařval na něj a udělal malátný krok směrem k němu.

Severus rychle uhnul a schoval se za křeslo. „Mluvím pravdu,“ vykřikl zoufale. „Žádný prachy jsem doma neviděl!“

„Tak kde jsou, ty parchante!!!“ zaburácel Tobiasův hlas a Severus sebou škubl.

„Já nevím!“ snažil se mu vysvětlit. Srdce mu bušilo ve spánku, kam už z neopatrnosti jednu ránu schytal. „Nikde jsem žádný neviděl.“

„Byly tam! Schovaný v plechovce jako rezerva!“ řval jeho otec dál až na Severuse dopadly kapky slin.

Severus vykulil oči překvapením. To snad nemyslí vážně? Myslí tu rezervu, kterou propil hned na začátku prázdnin? Tu rezervu, kterou tam Severuse donutil dát ze svých úspor?

„Mluv, ty parchante nevděčnej!“ Jeho otec se rozmáchl pěstí a Severus před ní rychle uhnul.

„Tati, prosím! Ty peníze jsme už utratili. Vzal jsi je na jídlo!“ Přesvědčoval ho, zatímco se snažil proklouznout kolem něj na chodbu.

„To není pravda!“

„Je!“

„Já ti dám, ty jeden lháři, prokletej!“ Chytil ho za paži a smýkl s ním na podlahu. Severus zaúpěl. Proč si nedával zrovna dneska pozor?

„Děláš samý problémy! Místo toho, abys slušně makal jako ostatní a nosil domů prachy, flákáš se v tý svý fajnový škole!“ Vzal ho za límec a vytáhl nahoru. Severuse praštil do nosu odér zvětralého piva a zkyslého mléka.

„Stejně je to tvoje vina, že umřela! Ona aspoň na rozdíl od tebe věděla, kde je její místo!“ Jeho těžká ruka dopadla na Severusovu tvář.

Severusovi se zatmělo před očima. Ztěžka zaostřil pohled na svého otce. „Tati, prosím, moc se omlouvám. Už to nikdy neudělám…“ sliboval a ani nevěděl co.

„To říkáš vždycky!“ A druhá přiletěla z té samé strany.

Cvakly mu zuby o sebe a on ucítil železitou chuť v puse. Bože, co po něm ještě chce?

„Jsi k ničemu! Vůbec nechápu, proč tu vůbec jsi. S ničím nepomáháš! Vydělávám a ty jen žereš! Ale víš co, je to moje chyba! Měl jsem tvou matku donutit, aby se tě zbavila! Těch dryáků měla dost!“ A znovu se napřáhl.

Severus zavřel oči a doufal, že to bude někam jinam.

„Dost.“ Ozvalo se klidně ode dveří.

Severus zmateně otevřel oči. Co se to děje?

„A ty jsi jako kdo?!“ zavrčel na něj Tobias a pustil Severuse. Tomu se podlomila kolena a on se svalil na špinavý koberec.

„Vypadni odsud, než tě osobně vykopu!!!“ pokračoval dál, aniž by mu dal šanci promluvit. Dal se na vrávoravou cestu k němu.

„Ts, ts, ts.“ Zavrtěl Harry nonšalantně hlavou. „Ne tak rychle.“

Severus ho pozoroval s otevřenou pusou. Copak se úplně zbláznil? Copak je slepý? Vždyť se chová, jako by byl na bále!

„Co si to dovoluješ, skrčku?!“ zmateně na něj Tobias řval dál.

Už byl tak blízko, že Harry musel vzhlédnout, aby se mu podíval do obličeje. „Je mi líto, že už musíte odejít.“ Prohlásil tónem hostitele čajového dýchánku. To, že na sobě měl propocené oblečení na běhání dojem vůbec nezkazilo. „Ale co se dá dělat. Mám vás doprovodit ke dveřím?“

„Co?!“ zmateně ho pozoroval a lehce při tom vrávoral.

Harry svraštil obočí a mlaskl. „Chcete, abych vás doprovodil ke dveřím?“ zopakoval pomalu.

„Vypadni z mýho domu!“ vzpamatoval se Tobias a napřáhl zatnutou pěst.

„Moment!“ zarazil ho Harry zvednutou dlaní. „Nedělejte nic, čeho byste mohl litovat, pane.“ Vyzval ho s mírným úsměvem, ze kterého Severuse polil ledový pot. Opatrně se s ohledem na bušící hlavu zvedl ze země.

Mezitím Tobias nechápavě pozoroval neznámého hosta. „A co bys mi tak moh‘ udělat, co?“

Harry švihl zápěstím a najednou se mu v ruce objevila hůlka. „Já? Věřte tomu nebo ne, ale na jednu nebo dvě věci bych přijít mohl,“ řekl skromně a stále s tím děsivým úsměvem. Jeho pohled mrazil.

Tobias bezděčně ucouvl. „Nemůžeš tady kouzlit. Nejsi ve škole.“

Harry se zasmál plným zvučným smíchem a utřel si imaginární slzu. „Ale pane Snape, co vás vede k tomu, že jsem student? Vím, že je to těžké na chápání, ale zkuste to. Nejsem student a nezodpovídám se nikomu. Vůbec nikomu.“ Chvíli ho pozoroval. Severus měl pocit, že si ho prohlíží jako brouka na hromádce trusu. „Rozuměl jste mi? Ať udělám cokoliv, nikdo se to nedozví. Nikdo nezjistí, že jsem to já. Mám úplně volnou ruku,“ vysvětloval a protáčel si hůlku v prstech.

„O čem to mluvíš?!“ vyrazil ze sebe brunátný opilec.

„O tom, že pokud teď hned neodejdete, budete si muset přilepit nehty zpátky jako puzzle. Což ovšem nebude tak složité, jako vytvarování vašich varlat zpět do jejich původního stavu. To se vám ale také nebude dělat nejlépe, jelikož se vám v tu chvíli budou vařit žaludeční šťávy, které, nejen že vám pomalu uvaří všechny okolní orgány do měkka, ale taky vám vyleptají plíce, protože jejich výpary se vám přirozeně dostanou skrz vaše ústa do dýchací soustavy.“ Přimhouřil oči. „Musím přiznat, že to není zrovna příjemné. Vše je samozřejmě léčitelné s řádnou magickou pomocí. Obávám se ale, že ve vaší nemocnici vám přidělí lůžko už jen v márnici,“ sdělil mu konverzačně.

Tobias na něj zíral. Severus to nechápal. S tímhle žil v jednom pokoji? Jak to, že je ještě naživu? Polkl a vyděšeně čekal, co jeho otec udělá dál.

„Já…“ zarazil se a podrbal se na hlavě. „Něco… musím jít,“ řekl a rychle provrávoral ven kolem Harryho, který nakrčil nos a ustoupil na stranu.

Severus jen zíral.

Harry se otočil, zavřel dveře a chvíli jen tiše stál s rukou na klice. „Mám zamknout nebo jít taky?“ zeptal se skoro neslyšně.

Severus se zamračil. „Měl bys zamknout, jen pro jistotu.“ Sáhl si na tvář a sykl.

Harry zamkl kouzlem a otočil se. Pozorně si Severuse prohlédl. „Potřebuješ ošetřit.“

„Budu v pohodě,“ sklouzl pohledem na stranu.

„Jistě že budeš, až tě ošetřím,“ řekl Harry pevně a popošel blíž k němu, než se zarazil. „Nebo můžeme poslat pro Poppy, jestli ti to bude příjemnější,“ dodal a Severus měl pocit, že snad i smutně.

„Ne, Poppy nevolej. Jestli se chceš s tím zdržovat, klidně si posluž.“ Mávl rukou.

„Budu se stěhovat na Příčnou a strýček říkal, že jestli chceš, můžeš jít se mnou. Prý něco o velkém domě a někom vhodném mého věku.“ Zmínil se nejistě. „Pokud ale nechceš bydlet se mnou, chápu to.“

„Stěhování zní dobře,“ přiznal pomalu Severus. „Ale mám jednu podmínku.“

„Podmínku?“ zeptal se Harry s obavou v hlase.

„Jo, podmínku.“ Pevně se na něj podíval. „Nejdřív si dáme kakao.“

„Kakao?“

„Ano,“ usmál se na něj. „Kakao. Souhlasíš?“

„S radostí,“ odpověděl mu Harry s tím nejmenším a nejupřímnějším úsměvem, jaký u něj kdy viděl.

 

Chapter Text

 

Harry opatrně usrkl ze svého hrnečku. Horká pára mu stoupala do obličeje a on se jí zhluboka nadechl. Zkontroloval čas, bylo za tři minuty sedm. Čas otevřít. Venku mírně mrholilo, ale Harry pochyboval, že by to zákazníky zastavilo zrovna posledního července. Za oknem se míhaly první postavy vynervovaných rodičů. Ještě jednou se rozhlédl po obchodě, jestli je všechno na svém místě. Na poličce za kasou byly připraveny objednávky s pouzdry, leštícími sadami a se dvěma hůlkami, které byly upraveny na poslední chvíli. Harry si otřel zpocené dlaně o kalhoty a odemkl.

Strýček musel ráno oběhnout nějaké úřady. Podle všeho mít známosti na Ministerstvu se hodí, takže Harry nakonec nemusí jet do Kruvalu. Do Bradavic se mu sice nechtělo, ale aspoň mohl Severusovi pomáhat s výzkumem. A ke strýčkovi to bude mít taky blíž.

Obchodem se ozvalo cinknutí a dovnitř vstoupil postarší muž ve zmačkaném saku a s pytli pod očima. „Dobré ráno," zachraptěl a přistoupil k pultu.

„Dobré ráno, jak vám můžu pomoci?" zeptal se ho Harry mile.

„Syn by tu měl mít objednanou, tedy připravenou, sadu a pouzdro na předloktí," vysypal ze sebe a začal lovit peněženku.

„Jistě, na které jméno?"

„Walley."

„Ach jistě, hned to bude." Usmál se na něj Harry zase a prohlédl si balíčky. Rychle našel správně označený a položil ho na pult. „Tady to je. Máte ještě nějaké přání?"

„Aby už byla neděle, to byste nezvládl?" zeptal se ho zničeně.

„Nad časem bohužel moc nemám," pousmál se Harry.

Walley zavrtěl hlavou. „To asi nikdo. Ale, říkám vám, že tohle nepřežiju. Syn chce tohle, dcera zase tamto. Na nohou jsem od pěti, a to ten nejmenší ještě půlku noci nespal. Říkám vám, že se zblázním." Prohlásil a unaveně si promnul oči. „Kolik to dělá?"

„Šest galleonů a dvacet pět srpců."

„Oh, jasně." Vyndal sedm galleonů a položil je do misky. Počkal, až mu Harry dá nazpátek, a se spěšným rozloučením odešel.

Harry si oddechl. První zákazník byl v pohodě. Garrick by měl být zpět snad do čtyřiceti minut. A pokud by si někdo chtěl koupit hůlku, bude muset přijít později. A objednávky na drobné úpravy zvládne přijmout sám. Během další půlhodiny přišli ještě tři zákazníci, všichni pro předpřipravené objednávky.

Dveře cinknuly a do obchodu přišla mladá bruneta. Měla rozcuchaný drdol a přední vlasy jí z obličeje držely velké kulaté sluneční brýle s modrými skly posazené na hlavě. Zmateně se na Harryho podívala, zkontrolovala obchod a znovu se na něj podívala. „Je tu pan Ollivander?"

Harry se podíval na hodiny. Měl tu být před deseti minutami! „Momentálně něco zařizuje, měl by přijít každou chvíli." Odolal nutkání se pod jejím pátravým pohledem zavrtět.

„Dobrá tedy, počkám," řekla a sedla si do křesílka u stěny. Opatrně si naaranžovala cihlově červený hábit kolem nohou a Harry si nemohl nevšimnout dost šílených zeleno-červených lesklých bot. Měly strašně vysoké podrážky a k tomu i podpatky a tkaničky.

„Ehm, můžu vám něco nabídnout?" vykoktal.

Na moment přestala poklepávat modrými nehty o stolek. „Kávu. Černou, silnou."

„Ano, hned to bude." Zavolal Cindy. Jakmile se objevila, zaúkoloval ji. „Přines kávu pro zákazníka. Černou, silnou." Skřítka přikývla a když si všimla zákaznice, vykvikla a zapleskala ušima. Pak rychle zmizela.

Harry zakroutil hlavou. „Hned to tu bude. Mohu pro vás ještě něco udělat?"

Zkoumavě si ho přeměřila a v ruce se jí najednou objevila hůlka. Harry se ovládl a ani sebou neškubl. „Jste schopen mi přeleštit hůlku a zkontrolovat platnost identifikačních run?"

Harry pevně přikývl i když se mu nervozitou zkroutilo břicho. „Jistě. Máte nějaké speciální požadavky, co se týče péče?"

Přikývla. „Použijte Tamanu olej. Ne moc, jen pár kapek."

Harry přikývl a převzal si nazelenalou hůlku ze světlého dřeva. Ještě nebyl dobrý v poznávání typů dřev podle pohledu, obzvlášť, když byly namořeny barevnými oleji. Přešel k pultu otevřel sadu pro potřeby obchodu a opatrně začal s čištěním. Cítil na sobě pohled zákaznice a o to víc si dával na své pohyby pozor.

„Jak dlouho už tu jsi?"

Harry ani nevzhlédl. „Pár týdnů, madam." Asi dva a půl, ale kdo by to počítal?

„A to ti pan Ollivander svěří obchod bez dohledu?" zjišťovala dál.

Harryho to tykání zarazilo ale pak pokračoval. „Není to na dlouho, madam. A ví, že se nepustím do ničeho, co bych nezvládl."

Na chvíli se odmlčela. „I tak je to velká zodpovědnost."

Zavrtěl hlavou. „Dělám jen to, co mi pan Ollivander řekne."

Ticho, které následovalo, přerušila jen skřítka s tácem s občerstvením. Zákaznice se usmála při pohledu na zdobený šálek.

Harry dokončil čištění a leštění a dal hůlku pod zvětšující se sklo. Přiklapával pod něj různě barevná skla, až se konečně pod růženinovým filtrem objevil drobný řádek vyrytých run. Harry nastavil ještě bližší přiblížení a pozorně runy sledoval. Zkoumal jejich tvar a hloubku a přemýšlel, jestli jsou v pořádku. Třetí runa vypadala jako koza i jako fík. To nepomáhalo. Po chvíli hůlku odložil na měkkou podušku na pultu a podíval se na zákaznici.

„Promiňte madam, ale v runách se ještě nevyznám tak dobře. Nechci vám říct něco zavádějícího. Nevadilo by vám, kdybychom s tím počkali na návrat pana Ollivandera?"

„Jistě, že ne," odpověděla mu mile a usrkla kávy. „Je to rozhodně lepší, než kdybys udělal chybu."

Dveře se otevřely a s vlhkým ranním vzduchem přišla další zákaznice, která si jen spěšně vyzvedla objednanou zásilku několika olejů.

Harry znovu zkontroloval hodiny. Strýček měl zpoždění. A ta zákaznice ho dost znervózňovala. Furt tam jen seděla, popíjela kafe a občas si něco obyčejnou tužkou napsala do malého bločku, který předtím vytáhla z rukávu. Kromě toho ho pořád po očku sledovala. Harry si radši otevřel strýčkův časopis, aby si přečetl sloupek pro laiky.

Jako na zavolanou do obchodu přispěchal Garrick. „Harry! Moc se omlouvám, objevily se jisté komplikace, ale neboj, všechno už je vyřízené." Usmál se na něj zářivým úsměvem. V tom si všiml zákaznice, která si mezitím stoupla a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Noreen!" rozpřáhl ruce. „Co ty tu děláš?"

„Ahoj papá," usmála se na něj a objala ho. „Musela jsem tě přijet zkontrolovat," řekla a pevně ho stiskla.

„Ty moje drahá…" vzdychl Ollivander, odstoupil a držel ji za obě ruce. „Jak se ti daří, co děláš, jsi šťastná?"

„Papá," usmála se na něj. „Vždyť ti všechno píšu."

„Dopisy," zamračil se. „Chci to slyšet přímo od tebe!"

Zasmála se. „V Grasse je nádherně, stále pracuji pod Ernestem, ale zkouším přijít s novými formulemi sama. Ten je v tomhle hodně chápavý a dává mi dost volnou ruku. Plánuju si založit vlastní podnik." Začervenala se. „A ano, jsem šťastná, s někým se vídám."

„Vážně? Ale to je skvělé, kdy nás představíš?"

„Na Vánoce?" zeptala se Noreen.

„Ideální! Už teď se nemohu dočkat. A čekala jsi tu dlouho?"

„Ne." Zavrtěla hlavou. „Tvůj pomocník se o mě postaral."

Garrick se otočil a usmál se na Harryho. „To jsem rád, takže jste se už seznámili?"

„Ne," řekla jasně. „Oficiálně ne."

„Ahá," pronesl významně. „Takže, dovolte mi to napravit. Noreen, toto je můj pomocník a vzdálený synovec v jedné osobě, Herold Ollivander. Já mu říkám Harry. A Harry," chytil Noreen za ruku a přiložil si ji ke rtům. „Toto je moje půvabná a úžasná dcera Noreen. Momentálně žije ve Francii a je šťastně zamilovaná."

Harry se usmál. Strýček vypadal jako dítě u stromečku s tím nejlepším dárkem. „Moc mě těší, madam," řekl a uklonil se přesně podle etikety s dlaní přiloženou k srdci, což dle Luciuse Malfoye znamená upřímnost vyjádření a srdečnost celého pozdravu, v podstatě rezervované pouze pro rodinu, přátelé a podobné.

„I mě moc těší." Provedla mírnější verzi jeho úklony s lehkým pukrletem. „Ale prosím, Herolde, nech už toho s tou madam. Jsem sotva o pár let starší, než jsi ty. A doufám, že se ti u nás bude líbit." Upřímně se na něj usmála.

„Děkuju, Noreen. Proč jsi nic neřekla, když jsi přišla?" zeptal se jí zvědavě Harry.

„No…" Zaváhala. „Z dopisů od papá jsem věděla, že tu žije vzdálený bratranec." Pokrčila rameny. „Chtěla jsem tě trochu poznat. A zjistit, jak ti to jde s hůlkami. To je u nás v rodině hodně důležité." Zamrkala na něj.

„Takže vy, pardon," opravil se, když zvedla obočí, „takže ty pracuješ taky s hůlkami?"

Zavrtěla hlavou. „Ne, a vím, že to papá nese těžce. Můj osud leží v krémech, vůních a parfémech. Snažím se přijít na nejlepší způsob, jak skloubit magii, přírodní silice a další přísady a získat tak tu nejlepší kosmetiku na světě." Její šedé oči získaly vzdálený výraz. „Ty možnosti, ta kouzla… Nekonečné." Usmála se na ně oba. „Hůlky nechám vám."

Harry se usmál. „Naprosto ti rozumím. Budu doufat, že se tvůj sen splní."

„Děkuju." Sundala si brýle z hlavy a uvolněné prameny jí orámovaly tvář. „Tati, podívej se na ně."

Garrick si je převzal a zkoumavě se přes ně podíval. Překvapeně vzhlédl. „Co mají dělat?"

Zasmála se. „Nic. Ne všechno je o magii. Koukni se na ty obroučky. No nejsou krásné?"

„Ano, jsou krásné. Odkud je máš?" souhlasil s ní lehce zmateně.

Zrůžověly jí tváře. „Dostala jsem je od Ebele. Půjčila mi je, abych se za ní musela vrátit."

„To je krásné Noreen. Mám z tebe radost." Usmál se na Garrick. „Nejsi po cestě unavená? Nepotřebuješ se osvěžit?"

„Ano, to bych uvítala. Půjdu nahoru, uvidíme se později." Ještě jednou se na ně usmála a odešla.

„Tak," promnul si Garrick ruce. „Jak ti to tady šlo?"

Harry pokrčil rameny. „Celé ráno tu byli jen zákazníci, co si přicházeli pro objednávky."

„Výborně, to jsem rád." Vytáhl hůlku a vysušil si plášť. Pak poklepal na brašnu, která mu visela přes rameno. „A Harry, od dnešního rána jsi oficiálně nejen studentem Bradavic, ale i mým chráněncem."

Harrymu se zasekl dech v krku. „Chráněncem?" Vysoukal ze sebe.

„Ano, můj známý na Ministerstvu zjistil, že každý obyvatel Británie má nárok na vzdělání v jakékoliv škole zde, a to bez výjimek. Takže jako mého chráněnce, a tím pádem obyvatele Británie, i bez rodných údajů, tě musí v Bradavicích přijmout."

Harry se ošil. „A nebylo to moc práce? Možná, že kdybych jel do Kruvalu nebo někam jinam, bylo by to pro tebe snazší."

„Nesmysl," mlaskl strýček. „Takhle budeš mít o mnohem snadnější cestování. Už jsem i domluvil speciální povolení a individuální vzdělávací plán. Jako můj učeň na to máš právo. Dřív se to často využívalo." Zamračil se. „Ale nyní už tolik učňů navštěvující Bradavice není."

„A co to pro mě znamená?"

Strýček se usmál. „Každý pátek odpoledne a celou sobotu budeš mít se mnou cechovní hodiny. Buď se přemístím já za tebou nebo ty sem. A ve škole –"

Dveře se otevřely a dovnitř vtrhli tři puberťáci. „Dobrý den!"

„Dobrý den?" uvítal je Garrick a přešel za pult. „Co pro Vás mohu udělat, pánové?"

„Mohl byste prosím zkontrolovat Tobbyho hůlku?" zeptal se ten pihovatý.

„Jistě," pokýval hlavou strýček. „Vyskytly se snad nějaké problémy?"

Blonďák zavrtěl hlavou. „Problémy ne pane. Jen mám pocit, že to není úplně ono. Asi je to hloupost, ale…" nechal větu nedokončenou.

„Ale jistota je jistota, že?" pokýval chápavě Garrick. „Tak se na to podíváme… hmm…" sáhl si do kapsy a pak ještě do druhé. „Harry? Přines mi prosím pracovní brýle. Nejspíš jsem je nechal na ponku."

Harry přikývl a rychle pro ně odspěchal. Našel je na hromádce papírů plných diagramů, popadl je a vrátil se zpět. Když je podával strýčkovi, jejich prsty se dotkly a Garrick se na Harryho usmál.

„Takže," mumlal si pod vousy. „Struktura dřeva v pořádku, pružnost také, runy, ach ano, také… Je lehce podrážděná, to je pravda." Zamlaskal a podrbal se na špičce nosu. Pátravě se podíval na Tobbyho. „Neudělal jsi jí něco?"

Tobby se vyděsil. „Ne pane! Celé léto jsem se jí ani nedotkl!"

Pod pronikavým pohledem lehce divného majitele obchodu se zavrtěl. „A to si myslíš, že je v pořádku? Není divu, že se s tebou nebaví."

„Ale pane, přeci nemůžeme kouzlit mimo školu," namítl Tobby.

„To sice ne," připustil Garrick. „Ale to neznamená, že ji necháš zavřenou někde v šuplíku!"

Tobby sklopil pohled k zemi a zašoupal nohama. „Promiňte pane," pípl.

„No mně se neomlouvej," podával mu zpátky hůlku. „To spíš jí. Pořádně se ji omluv, hezky ji vylešti a postarej se o ni. A nedej ji z ruky!" zdůraznil.

„Děkuji pane." Vzal si hůlku zpátky. „Myslíte, že by jí mohlo udělat radost něco speciálního?"

„Lněný olej doma máš?"

„Ne pane," zavrtěl hlavou.

„Dobrá, tady." Dal na pult malou lahvičku tmavého skla. „To na ni použij. Ale neutop ji v tom."

„Dobře pane!" S hůlkou stále v ruce zaplati přáteli odešel.

„Takže takhle se dělají obchody?" zeptal se Harry strýčka pobaveně.

„Přesně," přikývl Garrick. „Ale ten lněný olej je opravdu na lipové dřevo dobré. A trocha péče té chudince opuštěné opravdu neublíží. Potřebuje ji jako sůl," povzdechl si.

„A jak to teda bude vypadat ve škole, pane?" připomněl se mu Harry.

„Oh, jistě. Pokusíme se, abys během tohoto roku zvládl OVCE z předmětů, které jako hůlkař budeš potřebovat. Bude to náročné, říkal jsi, že jsi už splnil NKÚ, že? Takže základní znalosti máš, pokud bys měl nějaké mezery, můžu tě doučit já nebo učitel toho předmětu."

„A jaké předměty to budou?" zeptal se Harry a otřel si potící se dlaně.

„Běžně to jsou bylinkářství, péče o Kouzelné tvory, přeměňování, kouzelné formule a astrologie," vyjmenovával postupně.

„A to je všechno, pane?" zeptal se Harry přiškrceně.

„Ano, je. Ale může se to modifikovat. Nejde nám o nejlepší známku, ale o to, abys pochopil principy. Což v případě nutnosti můžeš zvládnout i samostudiem. U hůlkaření na sebe všechno navazuje."

Harry přemýšlel nad vším, co o hůlkaření zatím věděl. „A co obrana proti černé magii, starodávné runy a numerologie?"

Garrick se zamračil. „Ano, ty bys ideálně studovat měl taky. I když obranu ani ne tak kvůli řemeslu, jako kvůli sobě. Ale všechno během jednoho roku… To by bylo bláznovství. U věštění z čísel bys spíš potřeboval NKÚ úroveň než OVCE, tam jsou potom až nepotřebně složité věci, které se nás netýkají

„Dobrá, obranu bych si rád vzal taky. Je nutná ta péče? A astrologie s bylinkářstvým? Raději bych si vzal ty runy. Nikdy jsem je neměl, ale zdají se být důležité."

„No, pokud bys na nich trval, šlo by to. Můžu tě to učit, nebo jestli chceš, můžeme požádat profesora Pavloviho, jestli by tě nepřijal do své třídy, nebo jestli by ti nedal soukromé hodiny. Je stařičký, ale výborný. A jak jsi na tom s věštěním?"

„Z koule nebo z čísel?"

„Z čísel," usmál se strýček.

„Nikdy jsem to ani neviděl."

„Dobrá, v tom případě by to opravdu chtělo Pavloviho. Je expertem na obojí a možná by ti to mohl propojit tak, aby to bylo užitečné do praxe."

„A můžeme tedy něco vynechat?"

„Nevím Harry, s OVCEMi je všechno snazší. Péči potřebuješ pro získávání materiálů na jádra, bylinkářství zase na znalosti o dřevech různých rostlin a způsoby jejich péče. Astrologie nám zase pomáhá s konfigurací hůlek a jejich majitelů, materiálů, ze kterých jsou vyrobené… Harry," vzdychl Garrick. „Je toho tolik… Omlouvám se, ale opravdu nevím, co z toho není tak důležité. Všechno je důležité. Ale za jeden rok se to stihnout nedá. Možná, kdyby se to rozložilo do dvou, do tří…"

„Ne, to by asi nezabralo, chci se přeci vrátit zpátky, pamatuješ?" namítl Harry a polkl hořkost v krku. Měl strašnou chuť to strýčkovi odsouhlasit, zůstat a žít v tomhle obchodě… Ale ne, musel se vrátit. Byla to jeho povinnost vůči ostatním. A ty zkoušky byly jen způsobem, jak uklidnit strýčka. Popravdě přemýšlel, proč se do toho stresu vůbec pouštět, proč se snažit… Vždyť to je stejně jedno.

„Ano, to je pravda… Ale všechno najednou ve zkráceném čase není nejlepší nápad."

„Takže jaký je plán?" chtěl si to urovnat Harry.

Strýček vzdychl. „Vyber si ze všech předmětů čtyři nebo pět, na které se budeš chtít zaměřit. Zbytek se můžeš doučit příští rok, pokud tu ještě budeš, nebo v budoucnosti," řekl rozvážně.

„Můžu si to promyslet?"

„Musíš," usmál se na něj Garrick. „Jestli chceš, můžeš jít teď nahoru," mávl rukou. „Sbal si, přečti knížku, přemýšlej, poznej se s Noreen nebo zajisti, aby mi tvůj kamarád nezdemoloval kuchyni." Usmál se, aby Harry poznal, že je to žert.

Harry přikývl a se zkrouceným žaludkem šel.

 

xXx

 

Severus se nahnul nad hrnec a sundal pokličku. Horká pára se mu vehnala do tváře a on ucítil vůni rozmarýnu, citrónu a ještě něčeho. Zvědavě sáhl po lžíci, aby omáčku ochutnal.

„Pane, to není dobré!" vykvikl starý skřítek s chmýřím na bradě, držící lžíci, která ještě před chvíli ležela na lince. „Omáčka ještě není hotová, nemůžete ochutnávat."

Severus podrážděně zafuněl. Tahle kuchyň je sice kouzelná a úžasná, ale skřítci mu nikdy nic nedovolili. Jen když chtěl vařit nějaké lektvary, mohl být v jednom koutku, který byl podle skvrn na kamenné desce určený právě na lektvarové eskapády.

Skřítek si všiml jeho zhoršující se nálady a nadšeně ukázal na lektvarový kout. „Ale pokud pán chce, může vařit tam!"

Severus se cítil jako malé dítě, kterého právě vyhnali od něčeho opravdu vzrušujícího. Přikývl a přešel ke skříni vedle koutu, kde začal zkoumat ingredience. Na vnitřní desce dveří byly připevněné háčky s pracovními zástěrami plnými skvrn, které téměř zakryly přírodní vzory. V boční kapsách byly pracovní rukavice a ochranný šátek na hlavu. Podvědomě si prohrábl už zase se mastící vlasy. Puberta byla příšerná, s těmi vlasy nemohl vůbec nic dělat, ale utěšovalo ho, že to byla jen přechodná fáze. Navíc to byla výhoda. Nepotřebuje žádné šátky, před výpary lektvarů se jeho vlasy chrání samy. I když… možná kvůli tomu se mu ty vlasy tak mastí… To musí ještě prozkoumat.

Byla tam i spousta vonných esencí a olejů, lojů a včelího vosku. Zakroutil hlavou. Lektvary, co Harry potřeboval, zakázky a zásobu na začátek školního roku už měl. Za ten týden, co tu bydlel, měl spoustu času. A vařilo se mu o hodně snadněji, když nemusel tvořit v bojových podmínkách. Zkoumal přísady ve skříni a snažil se ukousnout kůžičku u nehtu na palci. Co by se tak z tohohle dalo udělat? V podstatě všechno by se dalo použít na nějaké krémy, i když ty vonné esence byly spíš na nějaká mýdla. Sáhl po mléčně průhledné glycerinové hmotě a zkusmo ji v ruce potěžkal.

Na nejvyšší polici byly vyskládané neprodyšné sklenice s různými typy másel. Přejel po nich prsty a četl si jejich cedulky. Otevřel jednu ze zásuvek a tam našel malé lahvičky s kapátky ve víčkách. Žloutkově žlutá, Citronově žlutá, Oranžová, Růžová, Malinově červená, Vínová, Cihlová, Čerstvá tráva, Lesní zeleň, Lahvově zelená, Blankytná modř, Pařížská Modř, Baby blue, … bylo tam snad padesát lahviček a ani jedna stejná. Na polici na úrovní jeho očí byly vonné oleje a přírodní silice. Pročítal si jejich názvy a čím déle četl, tím větší chuť měl z nich něco uvařit.

Opatrně otevřel jednu s nápisem Borovice a přičichl k ní. Zaúpěl. Svěží lesní vůně se mu propalovala sliznicemi až někam do mozku. Slzy mu vhrkly do očí. A on zadržel dech.

„Merline!" vydechl a usilovně mrkal. Lahvičku opatrně položil co nejdál od sebe a předklonil se. Opřel se o kolena a chvíli proklínal svou tupost. Čuchnout si přímo ke koncentrované silici, jak mohl? Jako úplně totální začátečník.

„Borovice?" ozval se za ním jasný hlas.

Severus se rychle otočil. U dveří stála čarodějka s rozcuchanými vlasy v červeném cestovním plášti. Jakmile ji uviděli skřítci nadšeně se kolem ní seběhli a nabízeli všechno možné od čaje po teplou koupel.

Přikývl a sáhl do kapsy pro kapesník, aby se vysmrkal. „Je to velmi kvalitní silice," zahuhlal.

„Ano, vždycky jsem pracovala jen s tím nejlepším," přitakala a dál si ho zvědavě prohlížela. „Co jsi s tím chtěl dělat?"

Severus se ošil. „Vyrobit pár mýdel nebo šampón? Ještě jsem se nerozmyslel, ale všechny ty ingredience přímo vybízejí k tomu něco zkusit. Navíc," dodal. „Mi nic jiného než lektvary v téhle kuchyni dělat nedovolí."

Bruneta se zasmála. „To si dovedu představit. Alfred byl na svou kuchyni vždycky velmi háklivý. Dřív jsme spolu o ni dost bojovali, ale pak mi vyhradil tamten útulný prostor." Kývla bradou k prostoru za Severusem. Kupodivu v jejím hlase nebyly ani stopy po sarkasmu.

„Omlouvám se," řekl spěšně, když mu došlo, komu to všechno patřilo. „Nechtěl jsem vám to ukrást nebo –"

„To je v pořádku," přerušila ho. „Jestliže ti to Alfred dovolil, tak se nemohu zlobit." Usmála se na skřítka, který Severuse předtím tak hrubě vyhnal od omáčky. „Alfrede, něco tu báječně voní, co to bude?"

„Zajíc na citronu s rozmarýnem, slečno. Bude to k dnešní večeři na rozloučenou. Zůstanete na večeři, slečno?" zeptal se s nadějí v hlase.

„Jistě," přikývla. „Citronovou omáčku bych si nenechala ujít za nic na světě."

Alfred se rozzářil a zapleskal ušima. „Připravím váš oblíbený dezert, slečno!"

„To bude skvělé." Sundala si plášť a pod ním odhalila kostkovaný, cihlově červený kalhotový kostým s modrými proužky na kapsách. Až teď si Severus všiml jejích vysokých bot. Plášť podala skřítkovi a s úlevným výdechem si sedla ke stolu, kam okamžitě připlul čajový set.

Podívala se na Severuse, který stále stál u otevřené skříně. „Dáš si také čaj? Nebo kávu? Já už dneska ráno jednu měla."

Severus přikývl. „Čaj prosím." Zavřel skříň a přešel k opačné straně stolu, kde si sedl. Ještě stále nevěděl, kdo ta slečna je, ale dle všeho tu byla doma víc než on. A navíc měla zálibu v mudlovském oblečení, které jí opravdu lichotilo, jak si musel připustit při pohledu na její dlouhé nohy.

„Alfrede? Čaj pro…"

„Severus. Severus Snape, slečno." Rychle se představil.

„Ano, čaj pro Severuse. A ještě něco. V hotelu Klementýn mám kufry, zajisti jejich přepravu sem."

Alfred přikývl a zmizel.

„Takže Severusi, jak se ti tu u nás líbí?" zeptala se ho a nalila si kouřící zlatavou tekutinu do květovaného šálku s odštíplým okrajem.

„Jsem tu moc rád," řekl rozvážně Severus. Bylo to tu o mnoho lepší než doma. Teplá voda, klidný spánek, vlastní pokoj i s vlastní postelí, vždycky něco k jídlu… „Všichni jsou tu velmi pohostinní."

„Pokud se ovšem nezačneš míchat do citronové omáčky, že?" Usmála se.

„Ano, slečno."

„A prosím, neříkej mi slečno. I když je to lepší než madam. Tak mi zkoušel říkat Harry," vysvětlila při pohledu na jeho zmatený výraz. „Jmenuji se Noreen."

„Těší mě, Noreen," přikývl Severus a napil se, aby nemusel říkat nic dalšího.

„Takže ty jsi ten Harryho kamarád, co tu zůstává do zítřka?" zeptala se ho zvědavě a přilila do čaje trochu smetany.

„Ano, slečno."

Varovně zakašlala.

„Ehm, Noreen," opravil se. „A jak dlouho tu zůstaneš, jestli se můžu zeptat?"

„Asi tak na týden. Už jsem otce dlouho neviděla, máme toho spoustu co dohánět. A pak zase zpět do Francie."

„Francie?"

„Ano," pousmála se. „Učím se u mistra Beauxe."

Severus zmateně nakrčil obočí. „To asi nebude hůlkař, že ne?"

Zasmála se. „Ne, to opravdu ne. Vyrábí parfémy. Možná něco od něj znáš. Gardénia? Kobako?" Při pohledu na jeho nechápavý výraz vzdychla. „Chanel číslo pět?"

Severus zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Na tomto poli se zas až tolik neorientuji. Znám spíš lektvary."

„Aha," zamyslela se. „A co takhle Regenerační krém na spáleniny s využitím výtažku z aloe a norských fialek?"

Severus vykulil oči. „To vymyslel on?"

Zasmála se. „Ano, to byl on. Možná ho znáš pod jiným jménem, střídá je jako ponožky."

„Ale to už musí být hodně starý, ne?"

„A ty jsi zase hodně taktní, že?" Pobaveně si ho změřila. „Popravdě, před patnácti lety musel fingovat před mudly svou smrt, už se jim zdálo divné, že osmdesátiletý stařík má stále elánu jako čtyřicátník."

Než na to stačil odpovědět, objevila se Cindy s drobnou sovičkou na hlavě. „Pane Snape, přiletěla vám pošta."

Severus natáhl ruku a sovička přelétla k němu. Zručně jí odvázal dopis z nožky a při pohledu na známý rukopis se pousmál. Nabídl sovičce jeden z pamlsků, které Cindy připravila na tácek, a ta se poté, co si jeden vybrala, vrátila na Cindyinu hlavu, která zase odspěchala pryč. Cindy měla se sovami zvláštní vztah, vydržela hodiny na hlavě nosit Spookyho, aniž by ho vzbudila. Spooky byl ale divný sám osobě.

Otevřel mudlovskou obálku a vyndal z ní linkovaný list papíru. V rychlosti ho přelétl očima, jestli se tam nepíše něco extra důležitého a pak ho spokojeně složil. Dal si ho do zadní kapsy kalhot a vymýšlel omluvu, aby se mohl zdvořile vzdálit.

„Dobré zprávy?" zeptala se ho Noreen jakoby nic.

Dovolil si se usmát. „Tak nějak." Naštěstí už nevyváděl, jako když dostal první dopis. Doteď nemohl vystát vzpomínku na křenícího se Harryho.

Podložila si bradu rukou a zakoulela na něj očima. „Tak jdi, šup!" odmávla ho rukou. „Jdi si ho přečíst a odepiš jí."

„Jí?" zamračil se. Jak to věděla?

„Na obálce je namalovaná kytka. Neznám moc kluků, co by byli tak otevřeně na kytky. I když i ti by ti mohli psát." Mrkla na něj. „A co to bylo za kytku? Viděla jsem ji jen na chvíli. Narcis? Tulipán?"

Severus se zvedl od stolu. „Lilie."

„Ach tak. Proč zrovna lilie? Mně to přijde trochu jako upjatá kytka."

Usmál se. „Upjatá? To mi nepřijde. Zatím se měj, Noreen. Rád jsem tě poznal." Otočil se k odchodu.

„Já tebe taky!" houkla za ním a sama pro sebe si mumlala: „Lilie je rozhodně upjatá kytka."

Jídlo večer bylo lahodné. Na tu citrónovo-rozmarýnovou omáčku se vyplatilo čekat. A pečený zajíc byl taky výborný. Spokojeně vydechl a odolal pokušení vyvalit se na židli. Místo toho způsobně seděl s rovnými zády a po douškách pil bylinkový čaj. Všichni už dojedli až na Harryho, který posouval brambory z místa na místo. Severus měl chuť tu bramboru napíchnout na vidličku a sníst ji sám. Pan Ollivander si s Noreen tiše povídal a Severus by přísahal, že mu jiskří oči. Noreen se na druhou stranu červenala a každou chvíli se zachichotala.

Záviděl jí.

Ale přál jí to. Jistě, přál by si mít všechno, co měla ona, ale nechtěl jí to vzít. Když to může mít ona, proč by to s trochou tvrdé práce nemohl mít i on?

Tak úžasného otce asi už nesežene, ale možná, kdyby dával dobrý pozor, by se mohl od pana Ollivandera naučit, jak by se jím mohl stát on… Peníze problémem nejsou, ty si vydělá. Ale štěstí. Pravé nefalšované štěstí a rodina, místo, kam by patřil a kde by ho přijali bez podmínek… To by chtěl. Vždyť Noreen odmítla rodinné řemeslo, a přesto tady sedí, naprosto uvolněně a pan Ollivander jí ještě ani jednou nic nevyčetl. Dokonce ji podporuje a snaží se jí poradit, jak ještě lépe uspět ve své kariéře! A podle toho, co slyšel, si i někoho našla.

Noreen se ošila a začala upravovat pozici příborů na talíři. Severus zbystřil a natáhl uši, aby zjistil, co mu uteklo.

„Už se nemohu dočkat Vánoc," řekl Ollivander měkce. Noreen zvedla pohled a jestli si Severus myslel, že doteď vypadala šťastně… O čem to mluví?

„Vážně?" vydechla Norren. „A to ti to nevadí?"

Laskavě se na ni usmál a pohladil ji po tváři. „Kdo jsem, abych ti říkal, s kým můžeš nebo nemůžeš být? Podle toho, co jsi mi zatím o Ebele řekla, vypadá jako velmi laskavá a inteligentní dívka, co by pro dobrou věc i do ohně skočila."

Noreen se nervózně usmála. „Ano, to ona je. Ale –"

„Nori, žádná ale," přerušil ji. „Jsi s ní šťastná?"

„Jsem," pípla.

„Pak jsem šťastný i já. Jen mi řekni, unese pravdu?"

Zadržela dech a pomalu ho vypustila. „U nich doma jsou s přírodou a magií v mnohem užším kontaktu. Myslím, že jí to nebude vadit. Vždy mluvila o šamanech s velkou úctou, a i když se v Nigerii nenarodila, matka jí prý o nich hodně vyprávěla." Kousla se do rtu. „Takže ano, myslím, že unese, že jsem čarodějka."

„To slyším moc rád, dceruško." Usmál se na ni a rozhlédl se kolem stolu. Dokonce i Harry už dojedl. Vypadal sice, jako by mu uletěly včely, ale tak se tvářil dost často.

Pan Ollivander roztáhl ruce a zvedl se za židle. „Prosím, pojďme do salónu, dezert se bude podávat tam."

Severus by přísahal, že Noreen povyskočila při zmínce o zákusku, ale to si taky už mohl jen představovat. Stále tomu nemohl uvěřit. Podle všeho si něco začala s Francouzskou mudlou původem z Afriky a Ollivander ji stále chtěl poznat na Vánoce. Bude někdy pro něj něco vrcholem všeho?

Zatímco přecházeli do salónu, Ollivander se začal bavit s Harrym. Ti dva se v salónu posadili vedle sebe, takže Severusovi nezbývalo nic jiného než si sednout do křesla vedle Noreen. Na stolku uprostřed stál na skleněném podnose dort s čokoládovou polevou ozdobený malinami. Objevil se Alfred a začal ho servírovat. Při pohledu na čokoládový vnitřek s kousky malin a marmeládou Severus zapomněl na plný žaludek.

Noreen popadla talířek rychlostí blesku a ochutnala první sousto. Zavřela oči a spokojeně se usmála. „Alfrede! To je výborné!" pochválila skřítka, který sklonil hlavu. Ale uši se mu třásly.

Když vzhlédl, jeho velké oči byly lesklé. „Slečna Noreen je příliš laskavá. A Alfred bude péct oblíbený dezert slečny Noreen pokaždé, když slečna Noreen přijede domů."

Zasmála se. „Tak to tu budu velmi často."

Severus si strčil do pusy vidličku s malým kouskem dortu. Vykulil oči. Bylo to dokonalé! Jako sedmé nebe!

Všichni si ve spokojeném tichu vychutnávali lahodný dezert. Slyšet bylo jen cinkání vidliček o talíře a občasné spokojené povzdechnutí. Jak dojídali, rozhovor se opět rozproudil. Pan Ollivander si tiše povídal s Harrym a Noreen si zase něco psala do bločku. Kde ho vůbec vzala?

„Severusi?"

Trhl sebou a podíval se Noreen do tváře. „Ano?"

„Ty budeš s Harrym v Bradavicích v kontaktu, že ano?"

Opatrně přikývl.

„Mohl bys na něj prosím dát pozor?" zeptala se ho tiše.

To ho vážně prosí, aby dělal chůvu? „Proč?"

„Chci vyzkoušet jeden experiment a Harry se zdá jako skvělý způsob jak. Ale potřebuju, aby někdo zaznamenával výsledky," vysvětlila mu obezřetně a stále tak potichu, že jí málem nerozuměl.

„Experiment? Jasně že jo!" Pan Olivander s Harrym se po něm krátce podívali. Cítil, jak se mu tváře roztahují do stran úsměvem a musel se kousnout, aby se uklidnil. Už tišeji pokračoval: „A co to bude?"

Potěšeně mu úsměv vrátila. „Snažím se vytvořit parfém, ehm," zarazila se, „kolínskou. Kolínskou, která by posílila auru čaroděje, a tím mu zvýšila charisma."

Severus se zamračil. „Nejsem si jist, jestli to dobře chápu, cože má ta kolínská dělat?"

„Noreen, Severusi, omluvíte nás na moment?" ozval se pan Ollivander na půli cesty ke dveřím. Z Harryho byl vidět pouze mizející záda. „Potřebovali bychom se s Harrym na moment vzdálit do mé pracovny."

„Jistě, my se tu zatím zabavíme." Mrkla na Severuse. Počkala, než budou sami a pak už normálně nahlas pokračovala: „Snažím se vymyslet kolínskou, která by zvýraznila auru čaroděje. Auru podprahově cítí každý z nás, a když je někdo hodně magicky silný projeví se to na síle aury. Lidé okolo, kteří tu auru cítí, ho potom mají za velmi charismatického, dominantního nebo i atraktivního člověka."

Severus přemýšlel. „Takže je to něco jako feromony? Když to na sobě někdo má, ostatním víc voní a víc se jim líbí?"

„Ano," přikývla. „Ale tím to nekončí. Závisí to i na osobnosti, aktuální náladě i typu magie. Pokud už teď na tebe někdo působí dominantním a zastrašujícím dojmem, po použití té kolínské by ses před ním měl v podstatě cítit takhle maličký." Ukázala mezeru mezi palcem a ukazovákem.

„Na druhou stranu, kdyby se mi někdo líbil, a tu kolínskou použil," uvažoval Severus nahlas, „bylo by to lepší než lektvar lásky, ne?"

„Přesně tak. Pokud by tam byla přirozená přitažlivost, s pomocí kolínské by to byla bomba."

„A co nějaké negativní stránky?" rozváděl danou myšlenku dál. „Co kdyby ji použil někdo, kdo je na spodním stupni žebříčku, co by to s ním udělalo?"

„S ním nic," zvedla nalakovaný prst. „Ale okolí by na to reagovalo určitě. Jejich vnímání jeho úrovně magie by bylo díky kolínské zkreslené. Takže by měli pocit, že je magicky silnější a charismatičtější, než ve skutečnosti je. Takže by se k němu pravděpodobně začali jinak chovat a on by s trochou šikovnosti mohl po žebříčku šplhat nahoru. Nemluvě o tom, že by mu to mohlo zvednout sebevědomí, což by zase zlepšilo jeho auru. Možná by zkoušel náročnější věci, tím pádem by jeho život byl jedná velká výzva, jeho magie by na to reagovala jako kdybys jí vzal do posilovny a on by byl zase o něco málo silnější." Oddrmolila výklad a zhluboka se nadechla. Potom sáhla po šálku s čajem a napila se.

„Páni," vydechl Severus a opřel se hlouběji do křesla. „To je něco." Chvíli přemýšlel a Noreen ho nechala v tichu. Zní to neškodně. Obkresloval prstem vzor na modrém křesle a snažil se vybrat jednu z otázek, co se mu honily hlavou.

„Zní to hodně dobře," řekl nakonec. „Ale proč zrovna Harry? A není to nebezpečné?"

„Harry je Ollivander," řekla jednoduše. „Stačí špetka naší magie – a tu on podle otce a hůlek má – a kolínská pro něj bude fungovat. Zatím jsem to zkoušela jen na sobě, ale je velmi těžké tak sbírat potřebná data. Na druhou stranu ty by si byl nezúčastněný pozorovatel. Harry si nebude moct vytvořit placebo, protože nebude vědět, co ta kolínská umí."

„Ach tak," snažil se neznít zklamaně. „A co to nebezpečí?"

Zavrtěla hlavou. „Nic zlého by se nemělo stát. Rozhodně ne přímým použitím. Všechny ingredience jsou zdravotně nezávadné, takže tam nic nehrozí. Horší to bude s reakcemi ostatních. Nevím, jak dobře budou na Harryho auru reagovat. Je dost silná i běžně, tudíž by jako zesílená kolínskou mohla ostatním nadělat paseku v jejich chování. Proto taky potřebuji, abys to hlídal. Kdyby se kolem něj lidé začali chovat neadekvátně, pošli ho do sprchy, zlij ho vodou a napiš mi. Nebo jen přeruš jejich kontakt."

„A co já? Budu s ním pořád, co když zmagořím taky?"

„Nezmagoříš," zamračila se nad použitím toho slova. „Ta kolínská neovládá lidi jako nějaký lektvar nebo kletba. Pouze to lehce znásobuje jejich vnímání dané aury. Neovlivní to jejich chování. Je to jako by si vzal podpatky, rtěnku, vypnul se do výšky a choval se jako hraběnka. To všechno by taky byla jen maska, která by působila na lidi, aniž by je ovládla."

Severus se při představě Harryho na podpatcích, se rtěnkou a zženštilým chováním nepřipadal zrovna pohodlně. Ale asi má pravdu. Koneckonců, i oblečení slouží k tomu, abychom na ostatní nějak zapůsobili. A jestli aura čaroděje má běžně na ostatní vliv, co je špatného na tom ji trochu pomoci?

„Dobrá," přikývl. „Tak já ho teda pohlídám. Ale chci přesný seznam instrukcí a taky body první pomoci, kdyby se něco zvrtlo," zdůraznil. „A taky seznam všeho, co mám pozorovat, abych něco nevynechal."

„Výborně," zatleskala. „Všechno ti –"

„A ještě něco," zarazil ji, než stačila pokračovat. „Až vyladíme všechny mouchy, chci taky jednu kolínskou pro sebe."

„S tím nemůžu než souhlasit. Budu potřebovat víc zkušebních králíků. Navíc s tvou rozdílnou magií aspoň zjistím, jak nejlépe namíchat kolínskou, a to tak, abych získala stejný efekt pro každého člověka." Usmála se na něj. „Takže jdeš do toho?" zvedla svůj šálek čaje.

„Jdu do toho," opětoval úsměv a cinkl si s ní tím svým.

 

xXx

 

„Strýčku?"

„Ano Harry?"

„Už jsem si vymyslel ty předměty," pověděl mu potichu. Nějak se mu nechtělo mluvit nahlas. Měl pocit, že by to kazilo atmosféru.

„Skutečně?" zvedl obočí a ukrojil vidličkou další kousek dortu.

„Ano, nakonec jsem se rozhodl pro formule, obranu a přeměňování jako OVCE. A k tomu runy a věštění z čísel na úrovni NKÚ. Nevím, jestli chceš, abych měl i ty testy, nebo ti bude stačit slovo toho učitele."

Strýček polkl sousto a tiše mu odpověděl. „To se ještě domluví. Dneska o tvém rozhodnutí ještě pošlu dopisy daným učitelům a zástupci ředitele, ať se na tebe mohou připravit."

Severus něco nadšeně řekl a oba se po něm otočili. Neobtěžoval se to rozvést, a tak strýček pokračoval: „Vědí, že nastoupíš," koukl na hodinky. „Nebo by to alespoň měli vědět teď, jen jim dám vědět, na které předměty se nakonec zaměříš."

„Děkuju," řekl Harry slabě.

„Nemáš vůbec zač," usmál se na něj a chytil ho za ruku.

Harry se díval na tu starou, vrásčitou ruku plnou malých drobných jizviček a skvrnek. Měl pocit, že jediné, co na strýčkovi stárlo byly ty ruce. Pamatoval si je slabší, zjizvenější, vrásčitější. Jeho hlas na druhou stranu i přes tehdejší chrapot nesl sílu kouzelníka s velkým potenciálem. Pamatoval si, jak se držel jeho ruky v temnotě, přejížděl prsty po těch jizvách a naslouchal uklidňujícímu hlasu muže, který měl svůj osud zpečetěný s tím jeho.

Držel ho za ruku celou dobu. I když leželi vedle sebe na lůžkách a kolem nich bylo slyšet připravování nástrojů k operaci. A potom během celého procesu. Oba museli být při vědomí. Dostali nějaké otupující lektvary, ale přesto toho cítili až moc. Pamatoval si, jak se ho ta slabá ruka křečovitě držela. Jak ho drtila bolestí. A pak povolila.

To povolení bylo nejhorší. Harry měl pocit, že v ten moment ztratil všechno. Pak tam byl jen drobný záchvěv. A on na chvilinku pocítil úlevu. Následovala oslepující pálivá bolest tam, kde měl mít oči. Tak ostrá že měl pocit, že se zblázní. Chtěl sklouznout do ticha a klidu svého místečka v mysli, ale pevný stisk ruky mu v tom zabránil. Ta jedna jediná ruka se mu snažila poskytnout tolik podpory, že to snad ani nebylo fyzicky možné. Cítil, jak mu rukou stoupá do těla teplo a když dorazilo k očím, utišilo plameny.

Držel se té ruky jako o život. Uvědomil si, že ji musel tím tlakem ničit a rychle povolil stisk. Ona ho ale pevně držela dál.

Drželi se ještě dlouho potom, co operace skončila. Cítil, jak ruka chladne a slábne. Dostal strach, že ji ztratí a stiskl ji. Ona mu to opětovala drobným záchvěvem. Uklidnilo ho to. Za nějakou chvíli ho stiskla ještě jednou. Silně. Dlouze.

Pak stisk povolil. A to byl konec. Ruka chladla čím dál víc. Ať ji stiskl kolikrát chtěl, už mu nic nevrátila. Přesto se jí držel dál. Držel se jí, dokud mu ji jiné, hrubé a zlé ruce nevzaly. Musely tu ruku otevřít, protože se ho stále držela. Netiskla. Jen byla obtočená kolem jeho prstů.

„Harry?"

Zamrkal. Před ním byla strýčkova ustaraná tvář.

„Harry, jsi v pořádku?"

Přikývl. Roztřeseně se nadechl a na moment zavřel oči. Tváře měl horké a něco ho šimralo v koutku nosu.

„Ach Harry," vydechl strýček a přiložil mu dlaň k obličeji. Harry do ní položil svou tvář a cítil, jak mu palcem otírá vlhkost.

Otevřel oči a viděl strýčkův smutný pohled. „Co kdybychom šli ke mně do pracovny?" zeptal se ho tiše.

Harry přikývl a zvedl se. Když vycházel ze dveří, slyšel, jak se strýček při odchodu domlouvá s Noreen.

Přešel ke dveřím do pracovny a počkal, než strýček odemkne. Vkročil dovnitř a chvíli jen bezradně stál. Najednou nevěděl, co má říkat, nebo dělat.

„Harry?"

Otočil se a podíval se na strýčka, který měl ten nejlaskavější pohled.

„Chtěl bys objetí?"

Zadrhl se mu dech v hrdle. Němě přikývl a hned nato vklopýtal do strýčkovy náruče. Byla hřejivá a voněla po dřevě a čokoládovém dortu. Zabořil hlavu do jeho ramene zhluboka nasál tu vůni. Když se chtěl odtáhnout, ucítil, jak mu ruce na zádech dělají malinké kroužky. Přes hábit a triko pod ním cítil, jak ho hladí po normální kůži i těch hrozných jizvách.

Kdy naposledy se někdo dotkl jeho zad, aniž by to bylo nožem nebo bičem?

Nevěděl.

Rozplakal se.

Nejdříve to byly tiché slzy, ale potom, co strýček zašeptal: „Šššš… Už je dobře, už je dobře… Jsi tu se mnou doma… Jsi doma…" vzlyky se vydraly ven. Držel se křečovitě strýčkova hábitu a třásl se. Vzlykal a brečel a naříkal a brečel a strýček ho celou dobu držel. Celou dobu ho držel.

Když už neměl víc sil, nejistě vzhlédl. Strýček ho pozoroval smutným pohledem těch měsíčně stříbrných očí. Harry si připadal odporně. Teklo mu z nosu, z očí, určitě byl celý červený a oteklý. Podíval se na strýčkův světle modrý hábit a s hrůzou zjistil, že je nejen zmáčený, ale taky lehce zbarvený do červena.

Jeho slzy! Úplně zapomněl na ty jeho proklaté slzy! Chtěl vyděšeně ustoupit stranou ale strýček ho nepustil. „Zničil jsem ti hábit," zašeptal vyděšeně Harry.

„Je to jen hábit. Nic si z toho nedělej," odpověděl mu strýček mírně. „Jak se cítíš?"

Harry se zarazil. Jak se cítil? Popravdě… „Je mi nějak lehko," připustil.

„To jsem rád," pokýval hlavou strýček. Moc rád. Pojď si sednout, pojď." Odvedl Harryho do křesla umístěného vedle stolu. „Dal by sis něco?" zeptal se ho.

Harry zavrtěl hlavou.

„Dobře," nechal ho strýček a šel zapálit svíčku pod zvláštně tvarovanou miskou. Z připravené karafy do ní nalil vodu a z dřevěné krabičky vyndal dvě malé lahvičky, ze kterých vklepl pár kapek do misky. Pak přešel ke skříni, odkud vyndal náhradní, domácí hábit.

„Nevadilo by ti, kdybych se tu převlékl?" zeptal se ho.

Harry zavrtěl hlavou a sesul se hlouběji do křesla. Koutkem oka pozoroval, jak si strýček rozepnul několik knoflíků u krku a potom přetáhl celý hábit přes hlavu. Ucukl očima, čistě z reflexu, ale strýček nebyl pod hábitem nahý jako třeba někteří kluci z týmu. Místo toho měl na sobě béžové šortky dlouhé pod kolena a triko s rukávem po lokty. Byly vyrobené ze zvláštní látky, která byla volná, ale zároveň nikde netrčela.

„To víš, tohle počasí je něco pro mě. Musím ty klouby udržovat v teple, zvlášť když je vlhko," vysvětloval, když si všiml jeho pohledu. „Jeden by řekl, že alespoň v létě bude sucho, ale to ne. To by totiž bylo moc dokonalé," zaskuhral o přehodil si přes hlavu hnědý hábit se vzorkem drobných o něco tmavších hvězdiček. „Mrzí mě, že tě nemohu doprovodit k vlaku," vzdychl.

„To je v pořádku, vždycky jsem šel k nástupišti sám. A letos navíc jdu se Severusem," uklidňoval ho Harry. „Buď v obchodě a nějak se vypořádej se všemi těmi rodiči, co se rozhodnou ještě něco potřebovat," usmál se na něj.

„Ale mohl bych požádat Noreen, aby se s vámi na nástupiště přemístila, co ty na to?"

Harry ho chtěl odmítnout, ale rozmyslel si to. Strýček potřeboval nějakou jistotu. „To by bylo skvělé," usmál se a cítil, jak ho zaschlé slzy pnou na tvářích. „Nemáš nějaký mokrý kapesník?"

Strýček přikývl, zdánlivě odnikud vyndal jeden čistě bílý a polil ho zbytkem vody. Podal ho Harrymu a pokračoval: „Výborně, domluvím to s ní. A už jsi přemýšlel, jak to studium zvládneš?" zeptal se ho, když byl hábit na svém místě. Ještě si vzal dlouhý látkový pásek s třásněmi a zavázal si ho kolem pasu.

„No," zaváhal Harry a začal si utírat pravou půlku obličeje. „Bude to náročné. Nikdy jsem nebyl příliš studijní typ. I když," přemýšlel za pochodu, „teď nebudu hrát famfrpál ani vést žádný kroužek, takže bych času na studium měl mít dost." Usmál se. „Jenom se přinutit namalovat barevné diagramy."

„Diagramy?" zarazil se strýček, když si sedl do svého křesla za stolem.

„Herm-" zakašlal. „Kamarádka byla dost šprtka a vždycky, když se blížily zkoušky, všem nám naplánovala rozvrh, abychom viděli, jak se učit. Barevně rozlišený s hromadou diagramů rychlosti učení a efektivity k tomu," vysoukal ze sebe přiškrceně a rychle se začal soustředit na druhou tvář. Vzduchem se šířila nasládlá citrusová vůně a on se jí zhluboka nadechl. Najednou mu bylo o něco líp.

„Hmm…" pokýval strýček hlavou a mlaskl. „S diagramy ti sice nepomůžu, ale můžu ti zlehčit motivaci, pokud budeš chtít."

„Jak?" zbystřil Harry. „A co to tu tak voní?"

„Grapefruit a vanilka," kývl směrem k misce nad svíčkou, ze které se kouřilo. „A můžeme zkusit hypnózu. Dřív jsem tak pomáhal dětem před zkouškami. Byl to skvělý způsob, jak zajistit, aby se učily ale aby to nepřehnaly a ve správném momentě si daly pauzu nebo se šly bavit s kamarády."

„Vážně?" zeptal se Harry. Tohle znělo hodně dobře. Noreen se zdála být v pohodě a strýček by přeci svým dětem neublížil. „Kdy to uděláme? A co mám dělat?"

„Jestli chceš, můžeme hned." Zvedl se z křesla a přešel k prosklené vitríně, kde na podušce ležel zlatý špičatý kužel na provázku. Chytil provázek do pravé ruky a spustil kyvadlo dolů. Přešel k Harrymu, sedl si a hůlkou v levé ruce ztlumil světla. Rozsvítil svíčku na stolu a její plamen se odrážel v lesklém kovu.

„Harry, je potřeba, aby ses naprosto uvolnil. Věř mi. Pokud se tomu budeš bránit, vědomě nebo podvědomě, nemusí to fungovat," varoval ho.

Harry se zhluboka nadechl uklidňující vůně a donutil se rozevřít pevně zatnuté pěsti. Nelíbilo se mu pouštět si někoho do hlavy. Ale strýček nebyl někdo. Vydechl a otevřel přední dveře do své mysli.

„Harry, dívej se na to kyvadlo. A poslouchej můj hlas…"

Kyvadlo se začalo míhat ze strany na stranu. Plamen svíčky se v něm odrážel a bylo stále jednodušší ho sledovat.

„Těžknou ti víčka… Oči se ti zavírají…"

Těžkla mu víčka… Oči se mu zavíraly… To to asi moc fungovat nebude, když bude mít zavřené…

Chapter Text

 

Harry prošel pod tepanou bránou a rozhlédl se po poloprázdném nástupišti. Přišli s padesátiminutovým předstihem, což byla pro Harryho vítaná změna. Asi byl opravdu rozdíl v tom, jestli se vypravují dva kluci nebo osmičlenná skupina. Při pohledu na zářivě červenou lokomotivu, u které si povídali dva strojvedoucí, potlačil touhu hledat v neexistujícím davu čahouna se zrzavou kšticí.

„Teď už to určitě zvládnete, že?" zeptala se ho Noreen, která prošla hned za ním.

Harry se na ni otočil a usmál se. „Všechno zvládneme. Pospíchej, ať to stihneš," popohnal ji.

Vděčně se usmála, sklonila se, chytila ho za rameno a rychle ho líbla na tvář. „Jsi skvělý." Zkontrolovala nádražní hodiny a skousla si ret. „Harry, moc ráda jsem tě poznala. Uvidíme se na Vánoce?"

Harry přikývl a usmál se. „A ty budou co nevidět. Ještě jednou děkuju za kolínskou, nikdy jsem žádnou neměl." Přejel si rukou po hladce oholené tváři. Stále ještě cítil svěží citrusovou vůni, která mu připomínala letní moře. Nebyl to grep, ale když se na to ptal, Noreen na něj jen mrkala a prohlásila cosi o výrobním tajemství.

Její úsměv se ještě rozšířil. „Jsem ráda, že se ti líbí. Kolínská je důležitou položkou v životě každého muže." A ještě zdůraznila: „Nezapomeň ji používat každý den."

„Nezapomenu," slíbil. „Voní vážně dobře."

„Výborně." Otočila se k Severusovi studujícímu ceduli s jízdními řády. „Severusi?" Podala mu ruku. „Tebe jsem taky ráda poznala."

Severus ji přijal a usmál se. „Já tebe taky. Užij si veletrh a nezapomeň napsat, jaké to tam bylo."

„A pro tebe to platí taky." Dlouze se na něj zadívala a Harry se podivil, proč se tak dlouho drží. Po chvíli se pustili a Harry zadoufal, že Severus neplánuje nějakou hloupost. Jako se do ní třeba zbláznit nebo tak něco.

„Tak dobře," řekla s výdechem, a ještě jednou zkontrolovala čas. „Mějte se dobře a ať posílají z Bradavic minimálně jeden report o záškoláctví za týden!" Naposled Harrymu stiskla rameno, otočila se a vyběhla branou k přemisťovacím platformám.

Kousek vedle nich prošla mudlovským vstupem velká skupinka lidí. Všichni doprovázeli dva chlapce, kteří nad něčím nadšeně debatovali. Jejich rodiče byli na druhou stranu naprosto bledí a Harry by se nedivil, kdyby co nevidět omdleli nebo pozvraceli nástupiště.

„Co kdybychom udělali dobrý skutek?" otočil se k Severusovi se zdviženým obočím.

Ten se otočil směrem, kam se Harry díval, a s pochybami si je změřil. „Jestli si seš jistý…"

Harry se na něj zašklebil. „Jeden dobrý skutek každý den je povinností mladého gentlemana."

Severus přikývl pochopením. „Pomfreyová, ten doktor nebo Ollivander?"

„Strýček," vyplázl jazyk. „Prý je to podstatné pro pochopení praktik výrobců hůlek."

„A je?"

„Pochybuju, ale kdo ví? Nebudu to podceňovat, pojď," vyzval ho a rozešel se k hloučku, který se mezitím přesunul k novinovému stánku. Za sebou slyšel, jak si Severus povzdechl, ale přesto ho následoval. Když přišli blíž, zrovna zaslechli, jak se korpulentní blondýna svěřuje vysoké ženě s drdolem a brýlemi. Podle všeho měla obavy ze skotského počasí.

Než stačila žena s drdolem zareagovat, vložil se do toho Harry: „Promiňte, ale chladu se opravdu nemusíte bát. Profesoři na to dávají pozor, školní ošetřovatelka je vysoce kvalifikovaná, a navíc se vždy dá pomocí kouzel cokoliv ohřát," vysvětlil jí svým nejsvatouškovštějším úsměvem.

Blondýna vypadala, že mu každou chvíli dá za pravdu, ale matka medvědice v ní zvítězila. „Jste si jistý? Alfie totiž potřebuje –"

„Mamí!" přerušil ji hubený chlapec se slámovými vlasy ulízlými na stranu.

Tahle situace se mu zdála perfektní pro vyzkoušení úsměvu číslo dvě, který byl podle rozboru Nejzářivějších úsměvů Zlatoslava Lockharta v Týdenníku čarodějek ideální pro lehkou konverzaci rozpouštějící ledy. Když mu těch pár smrtijedů „při výuce" se smíchem říkalo, že se mu to určitě bude hodit, jako hlupák jim nevěřil.

„V případě, že by vašemu synovi cokoliv chybělo, mu bude poskytnuta pomoc od starších spolužáků, prefektů i učitelů. A vždy vám může poslat dopis, ve kterém se od něj vše dozvíte," vysvětloval klidně a dával si pozor, aby jeho hlas byl sametový.

Alfieho matka se viditelně uklidnila a usmála se na něj. „Jestli to říkáte, budu vám věřit." Asi jí ale bylo horko, protože byla najednou dost červená a usilovně mrkala. „A vy budete v Bradavicích také?"

Harry začal vraštit obočí, ale rychle se ovládl. Něco se s tou paní dělo a nebylo to dobré. Ještě ke všemu slyšel, jak se vedle něj Severus začal dusit. Úsměv číslo dvě mu tuhl na rtech, a proto se rozhodl změnit ho na číslo čtyři, což byla méně zubatá varianta.

A zatímco jí odpovídal, praštil Severuse silně do zad. „Ale ano, stejně jako váš syn tam budu studovat." I přes jeho pomoc se Severus dusil dál. „Omlouvám se, že jsem tak neomaleně přerušil váš rozhovor," s obavami se podíval na rudého Severuse. „Jen jsem vám chtěl pomoci." Naoko plaše dovysvětlil.

„Ale to vůbec nevadí, víte, mám jen trochu obavy…"

„To chápu, ale opravdu se není čeho bát."

Bradavice jsou nejbezpečnějším místem na světě.

Na moment ztuhl, když si vybavil ta naivně laskavá slova. Ale nedal na sobě nic znát. Možná že nebezpečné jsou, jen když je Harry Potter okolo… A ten se ještě nenarodil… Ono to bude v pořádku. Že jo?

Korpulentní dáma se na něj usmála ještě zářivěji a prohrábla si červenými nehty vlasy. „Hned jsem klidnější, když tam budete i vy…"

Co se to děje? Potlačil nutkání zakrýt rukou zneviditelněnou jizvu na čele. Nejsem tady slavný, tak o co jí jde? Kvůli jejímu upřenému pohledu měl nutkání ošít se, ale už nebyl tím malým klukem, co nevydržel stát chvíli v klidu.

Rozhodl se její pozornost přesunout jinam: „Jsem to ale nezdvořák, ani jsem se nepředstavil. Jsem Herold Ollivander a toto je můj přítel Severus Snape."

Severusovi nevěnovala ani pohled a dál mrkala na Harryho. „Ollivander? Nemáš od něj hůlku, Alfie?" zvýšila hlas, ale od Harryho oči neodtrhla.

„Jo, mám," kývl Alfie a dál se bavil se svým novým kamarádem.

„To je můj strýc, víte," vysvětlil Harry, který litoval, že se do toho pouštěl. Sper to ďas, dobré skutky jsou fakt jen na obtíž. Stále ale udržoval příjemnou tvář.

V ten moment se do toho naštěstí vložil zbytek osazenstva a začal se představovat. Harry se nejen dozvěděl jejich jména, profese a typy hůlek jejich synů, ale také to, že se poznali při bloudění mezi nástupišti devět a deset a že vysoká bruneta je ve skutečnosti teta druhého chlapce a jeho mladšího bratra, který se za ní do té doby schovával. Alfieho otec byl od pohledu vysoký a statný muž, ale Harrymu bylo jasné, kdo v rodině nosí kalhoty.

Když se jejich rozhovor konečně stočil k chlapcům, Harry jim pohotově nabídl, že jim pomůže s kufry a s výběrem kupé. Tím si vysloužil potěšenou odezvu od Alfieho matky, před jejímž projevem vděčnosti Harry unikl způsobnou tradiční úklonou a rychlým úprkem s upozorněním na „brzký" odjezd vlaku.

Na cestě k vagónu se úplně rudý Severus pokusil mezi dusivými zvuky něco říct, ale Harry ho mávnutím ruky zarazil. Chlapci k nim mezitím dostrkali vozíky se zavazadly. Před schůdky Harry vyzval Jonathana, Alfieho nového kamaráda, aby vzal přepravku s domácím mazlíčkem z vozíku do ruky. Když ho poslechl, vytáhl hůlku.

„Wingardium Leviosa," pronesl pevným hlasem tak, aby ho oba chlapci slyšeli.

Jonathanova zavazadla se zvedla a Harry je odlevitoval do vlaku, kam je následoval. Slyšel, jak Severus za ním udělal to samé. Přenesl kufry hned do prvního kupé a umístil je nahoru do úložného prostoru. Uvolnil Severusovi místo a počkal, až Jonathan i Alfie přestanou kulit oči.

„Tohle kouzlo se naučíte jako jedno z prvních. Jak vidíte, je hodně užitečné," usmál se na ně. „Několikrát tudy projede paní s občerstvením, to si můžete koupit za kouzelnické peníze. Jen si dejte pozor, jejich názvy byste měly brát doslovně." Mrknul na ně. „Ale nebojte se, mezi těmito není nic nebezpečného." Až teď jejich nadšené výrazy poněkud pobledly. „Pokud budete cokoliv potřebovat, budeme v kupé hned vedle," uklidnil je. „Zatím se mějte hezky." Naposledy se usmál a se Severusem v závěsu odešel do jejich vlastního kupé.

Až když za sebou zavřeli dveře, Severus vybuchnul smíchy. Pokoušel se něco říci, ale nebylo mu rozumět ani slovo.

„Můžeš toho nechat?" zeptal se ho Harry po chvíli otráveně. Severus přikývl a bylo vidět, že se opravdu snaží, i když neúspěšně.

„Co – co to bylo?" vyrazil mezi vlnami řehotu. „Ta máma – Úplně tě žrala, jaks' to udělal?

Harry se zaraženě podrbal za uchem. „Nemám ponětí." Bezmocně rozpřáhl ruce. „Jak je to možný? Neudělal jsem nic, ale ona se na mě začala lepit!"

To mu Severus nevěřil. „A co měly být ty oslnivé úsměvy?"

„Jen jsem chtěl být zdvořilý." Sesunul se na sedačku a složil hlavu do dlaní. „Ale vždyť jsem se jen normálně usmál…" Vyčítavě k Severusovi vzhlédl. „Mohls mi trochu pomoct, místo toho chroptění."

Severus zvedl obočí. „Jo? To tys' chtěl dělat dobrý skutek. A vypadals, že to dáváš docela obstojně. I když… to ta matróna si tě málem dala – jako zákusek!" A znovu při té představě vyprskl.

Harry mlaskl. „Zase nepřeháněj. Tak zlé to nebylo."

„Hned jsem klidnější, když tam budete i vy…" napodobil její uchvácený výraz. Harry zavrčel a Severus se ve spěchu otočil a otevřel dveře. „Jdu si koupit Denního věštce," houknul přes rameno a vyběhl ven.

Když se za Severusem zavřely dveře, Harry zaúpěl. Chtěl být nenápadný kluk, který splyne s davem a který bude úplně nezajímavý. Místo toho nad ním div nezačne slintat ženská, co by mohla být jeho matka – ne, vlastně babička, kvůli tomu časovému bordelu.

Přejel si rukou po tváři a přemýšlel, jestli to takhle už bude pořád. Slátali ho dobře. V kombinaci s oblečením, co mu strýček pomohl vybrat, vypadal slušně, to musel uznat i on sám. Ale byl by radši, kdyby nepřitahoval takovou pozornost. Pro jednou být nikým. Jen obyčejným klukem s individuálním vzdělávacím plánem. Nevesele se uchechtl a rozhodnutý to dál neřešit začal zabezpečovat malé kupé nejrůznějšími kouzly.

Odpuzovacími, matoucími, anti-vyrušujícími, protiodposlouchávacími a dalšími. Zkrátka všemi, na které si vzpomněl. Kupé bylo umístěno v polovině soupravy, ale díky kouzlům ho každý bez povšimnutí přešel a paradoxně to slibovalo větší soukromí, než kdyby bylo na konci. Zároveň ho však ti, co o jeho přítomnosti už vědí, najdou bez obtíží. Takže kdyby Alfie a Jonathan měli problém, kouzla je pustí dovnitř.

Přešel k oknu s úmyslem zatáhnout závěsy a vyhlédl ven. Blížilo se tři čtvrtě a nástupiště bzučelo životem. Kočky se proplétaly lidem mezi nohama, sovy pobouřeně houkaly a studenti se jásavě vítali. Nic se nezmění, pomyslel si Harry se vzpomínkou na svou první návštěvu nástupiště. Všiml si Severuse, jak se proplétá davem zpátky k vlaku, ale cestu mu zastoupila malá skupinka. Když je Severus uviděl, celý se jakoby smrskl do sebe, přesto se je pokusil obejít. Vysoký, sebevědomý mladík s rozcuchanými vlasy mu ale zase vstoupil do cesty. Další chlapec, s černými vlnitými vlasy, si elegantně stoupl za Severuse a něco mu řekl. Najednou bylo Harrymu horko. Tak nějak doufal, že to potrvá déle, než je potká. Přesto nemohl před scénou venku zavřít oči.

Zaklel a urychleně opustil kupé. Hůlku si zastrčil do předloktního pouzdra. Cestou si urovnal záhyby oblečení a v odrazu zkontroloval své stále perfektní pevně svázané vlasy. Zhluboka se nadechl a seskočil ze stupátka. Představení začíná, Herold Ollivander na scénu!

„Jsou to jen obyčejní kluci," zamumlal si pro sebe sotva slyšitelně. „Neznám je."

Chlapec s vlnitými vlasy mezitím přešel k ostatním a stále něco směrem k Severusovi říkal. Harry skupinku nenápadně davem obešel, aby přišel ze stejné strany jako Severus, takže se mu vynořil zpoza zad. Zrovna zaslechl poznámku o Severusově nové vizáži: „Myslím, že teď vypadáš mnohem líp, Srabusi," řekl posměšně Sirius. „Co myslíš, Dvanácteráku, neměli bychom tomu, co spravil Srabusův nos, poděkovat?"

Harry se zmateně zarazil. O čem to mluví? Pak mu to došlo. Severusův zlomený nos! Jak mohl zapomenut? Rychle si ale připomněl, kvůli čemu vlastně přišel. Směs toho, co mu poradili Foxy, strýček, Lucius i Pán zla, se mu přelévala v hlavě a on se snažil vybrat nejlepší možný postup.

„No, mně by se do nemocnice rozhodně nechtělo, ale to záleží na vás," zvedl jeden koutek a postavil se vedle Severuse. „Ale jsem si jistý, že by ho dárek od vás určitě potěšil. S čokoládou se obtěžovat nemusíte, ještě nějakou dobu nebude moci přijímat pevnou stravu." Ležérně se otočil k Severusovi, který měl zatnutou čelist. „Nechápu, kdes vzal tu vůli přestat," dal si záležet, aby zněl téměř obdivně, a zavrtěl hlavou. Pak se na Poberty usmál a potřásl hlavou: „Podle stavu toho chlápka byste čekali, že i Severus si z té jejich bitky odnese víc než zlomený nos," řekl a sevřel příteli varovně rameno.

Podíval se na Jamese kulícího oči, znechuceného Siriuse, Remuse tvářícího se obezřetně a Pettigrewa krčícího se napůl za Siriusem. To je skvadra, pomyslel si. „Vás to nepřekvapuje?" zdvihl obočí a předstíral údiv. „Měli jste to vidět, rány lítaly kolem, krev se objevila i na stropě!" Mlaskl nadšením. „Bylo to prostě něco." V duchu se za ten herecký výkon pochválil. Měl sto chutí je všechny jen omráčit a odejít zpátky do kupé, kde by si mohl v klidu číst. Vážně to nechce řešit. Nechce je… poznat.

James ze sebe vypravil překvapené: „Rány? Srabus se pral?"

Harry se zamračil. „To jsem raději neslyšel. Víte, už když jsem ho potkal poprvé, jsem věděl, že s ním není radno pouštět se do křížku." Přehodil mu ruku přes rameno, a přestože se už zase usmíval, ztuhli a zírali na nového kluka, co pěje chválu na umaštěného Srabuse.

Siriusovi se ale očividně momentální vývoj událostí nezamlouval, a tak se pokusil vrátit rozhovor do známých kolejí. „A ty si kdo jako? Dělá ti Srabus poskoka, nebo ti snad jen věnuje příležitostnou kuřbu výměnou za tvou ochranu?" vyjel po Harrym.

V Harrym to sice vřelo už od začátku, ale kmotrův komentář ho nečekaně zabolel. Všechen ten vztek ale během vteřiny stočil v hrudní kosti do podoby dýky. Cítil, jak mu tuhne úsměv. Zabodl se pohledem do Siriuse a tichým, ale pevným hlasem se ho zeptal: „Promiň, asi jsem špatně slyšel?"

Periferně viděl, jak Remus neznatelně ucouvl a sklopil hlavu i pohled k zemi. On sám ale stále pevně zíral do Siriusových rozšířených zorniček.

„Řekl jsem, jestli ti Srabus dělá poskoka, nebo tě jen kouří?!" vyrazil ze sebe vztekle a vycenil zuby. Harry se ostře nadechl nosem a zatnul zuby. Remus přidušeně vyjekl, což znělo skoro jako zakňučení, a Harry by přísahal, že má uši sklopené k hlavě. Kdyby to ovšem bylo v lidských možnostech.

„Já tě slyšel napoprvé, jen jsem ti chtěl dát možnost zvážit tvou formulaci," odpověděl mu ledově Harry. Do smíchu mu už nebylo. Přistoupil o dva kroky blíž. Sirius byl sice vyšší, ale nikdo z přítomných to najednou nevnímal jako výhodu. „Řekni mi, co ti dávalo ještě dneska ráno jistotu, že do toho vlaku nastoupíš?"

Já jsem tak teatrální, zakroutil nad sebou v duchu hlavou. Zná pár lidí, co by mu i zatleskalo.

Sirius zaškubal koutkem. „A co bys mi tak asi mohl udělat, co?"

„Já?" zvedl Harry obočí a pokrčil rameny. „Vůbec nic. Ale to víš, nehody se stávají." Prohlédl si nehty a očistil je o hábit. „Nevychovaným výrostkům obzvlášť. V jednom kuse." Usmál se na ně dravčím úsměvem, jako by znal všechny typy nehod, které se nebelvírům porušujícím pravidla mohou stát.

Ucítil, jak ho někdo chytil za rameno, a pomalu otočil hlavu. „Nedělej to," požádal ho Severus dostatečně nahlas tak, aby ho i Pobertové slyšeli.

„Nedělej co?" zvedl Harry hravě obočí.

„Sice ještě nejsme v Bradavicích, ale i tak bys porušil školní řád. A víš, že už si nemůžeš dovolit další smrtelnou nehodu ve svém okolí," vysvětloval mu trpělivě.

Oba ignorovali čtvero zalapání po dechu. Tuhle hru si užívali. Severus reagoval na Harryho morbidní humor překvapivě dobře a rychle se chytal. A takovéhle dramatické momenty si vyloženě užíval. Chlápka, co vytřel s Lockhartem podlahu před celou školou, v sobě zkrátka nezapře.

Harry se zatvářil otráveně a odfrkl si. „Ale no tak. S tebou není žádná legrace. Nechtěl jsem ho zabít," vysvětloval napůl dotčeně. „Je z toho moc velký povyk. Chtěl sem ho jen…"

Co mu chtěl, ale už říci nestihl. Vyrušila ho totiž smršť, která se kolem nich prohnala a s nadšeným výkřikem se vrhla Jamesovi do náruče. Ten ji začal okamžitě náruživě líbat. Nebylo moc dobře vidět, o koho se jedná. Dotyčná měla vlasy stočené pod baretem, jen pár zrzavých pramenů z něj vyklouzlo.

Harry se křivě pousmál a vědom si Siriusova pohledu zkoumavě naklonil hlavu tak, aby bylo zřejmé, že přeměřuje proporce dívčina pozadí v upnutých džínách.

„Tak tyhle kalhoty bych poznal kdekoliv na světě," pronesl tak hlasitě, aby ho nadšeně se vítající pár slyšel. „Foxy?"

Lily se otočila a vykulila oči. „Páni! Já myslím... Páni! Wow, co ty tu děláš?" vymanila se z Jamesova pevného sevření a bez ohledu na vykulené pohledy všech okolo objala Harryho. „Myslela jsem, že budeš v Kruvalu nebo v Krásnohůlkách, co děláš tady?"

„Co já dělám tady?" tvářil se Harry překvapeně. „Strýček změnil plány, ale ty! Ty máš jet do internátu ve Skotsku!"

Lily o kousek ustoupila a pochvalně si ho přeměřila. „V kouzelnickém ti to o dost víc sluší. A mimochodem, génie, Bradavice jsou internátní."

Harry předstíral, jako by mu teprve něco došlo. „Počkej, říkalas, že jsem měl být v Kruvalu? Jaks to věděla?"

Nevinně se na něj usmála. „Jednou ses podřekl a já si pak všechno převedla do kouzelnického měřítka. Nic náročného."

Harry se zasmál a podrbal se na jizvě pod uchem. „Takže tys' to celou dobu věděla? A nic si mi neřekla? Počkej," zarazil se. „To znamená, že jsi čarodějka! To je úžasné!"

„Já vím!" vypískla Lily a znova ho nadšeně objala. „Tenhle rok bude prostě skvělý!"

Dvě objetí za tři minuty, čím jsem si to zasloužil? Přemítal Harry, ale pořád měl radost. Byl opravdu moc rád, že jeho přítomnost ve škole bere tak dobře. Bylo to až moc kontaktu, ale věděl, že v takových chvílích by ho nikdy nemělo být dost. Takže ji chytil radostně za ruku, stiskl ji a znovu se na ni usmál.

„Ruce pryč od mojí holky!" ozval se James naštvaně a vstoupil Harrymu do zorného pole. „Nech ji na pokoji, rozumíš? Ona je moje přítelkyně a ty se od ní budeš držet dál!"

Jestli se Harry o Lily něco naučil, pak to, že miluje nezávislost a nesnáší, když si ji někdo nárokuje. Popravdě Jamesovi nezáviděl neštěstí, které na sebe uvalil.

„Jo, James má pravdu. Ruce od ní, nebo uvidíš, ty… řiťopichu! Co kdybyste se se Srabusem sbalili o odešli odkud jste přišli?" Sirius nabyl nového sebevědomí. Petr mu stál po boku a snažil se tvářit výhružně. Remus ale stál snad ještě dál, nakročený na stranu, jako by chtěl zmizet, a vyhýbal se Harryho pohledu. James chytil Lily za ruku a přitáhl ji k sobě.

Harryho výraz opět ztvrdl a dýka v hrudi se ještě prodloužila. Začal vidět ostřeji a všechno okolo získalo téměř neviditelné, barevné okraje.

„Varoval jsem tě," řekl mu téměř vyčítavě a obtočil prsty kolem hůlky, která mu vyklouzla z pouzdra...

Nic vážného, slíbil si, jen jednu dvě kletby. Možná slimáci v útrobách? Varianta Ronova kouzla by ho mohla naučit o nevhodnosti takových výrazů. Slimáci vylézající jeden za druhém ze střev nejsou život ohrožujícími, ale kouzelníka dokáží potrápit. Nebo želatinové nohy? Vylepšené a zesílené kouzlo zabrání oběti v jejich manipulaci, opět nic vážného, ale v kombinaci s Mravenčí kletbou…

„Siriusi!" zaječela Lily a vlepila mu silnou facku. „Jak se opovažuješ? Máš štěstí, že ještě nezačal školní rok, jinak bych ti strhla body!" Nechala šokovaného Siriuse s formujícím se červeným otiskem ruky na tváři stát a otočila se k Harrymu. „Co kdybys mi ukázal, kde sedíš? Musíš mi ještě říct, jak ses tu objevil..." zavěsila se do něj a táhla ho směrem k vlaku.

„Ale Lily..." ozval se ohromený James slabě.

„My dva si promluvíme později," slíbila mu a Harry viděl, jak James polknul.

Harry se Lily v ráži bavil. Způsob, jakým umlčela Poberty, byl efektivní, přesto neztratila dívčí eleganci. Měl ale pocit, že ta facka byla přehraná. Něco mu říkalo, že to nebylo úplně od srdce, a byl zvědavý, s čím přijde na vysvětlenou.

Podíval se na Severuse. Ten se snažil tvářit, že je v pohodě, ale zatnutá čelist a propínání prstů naznačovalo něco jiného. Zřejmě mu vadí, že se do toho pletl. No, do přátel si šít nenechá, takže si bude muset zvykat.

Nastoupil do vlaku jako první a nabídl Lily ruku, aby jí pomohl nahoru. S úsměvem ji přijala, a i když Harry povolil stisk, nepustila se ho. Když procházeli uličkou k jejich kupé, všiml si, že je sleduje většina starších žáků. Lily tomu nevěnovala pozornost, ale on nemohl přijít na způsob, jak se z jejího pevného sevření dostat, dokud se nedostali ke kupé Alfieho a Jonathana. Spolu s nimi tam seděly další dvě děti, tentokrát kluk a holka, dvojčata. Harry zaklepal a druhou rukou, takže ho Lily musela pustit, otevřel dveře.

„Ahoj děcka, všechno v pohodě?" zeptal se jich s úsměvem. Vypadali tak mladě, tak nevinně… Nevědí, co se bude dít. Kolik z nich přežije?

Alfie a Jonathan nadšeně přitakali a představili jim své nové kamarády, Michaela a Lisu. Harry, Lily i Severus se s nimi seznámili a Lily se zmínila, že za ní jako za prefektkou můžou v případě potřeby zajít také. Když je Harry ještě jednou ujistil, že za ním můžou přijít do kupé, kdyby něco potřebovali, všichni se rozloučili a odešli. Bodlo ho v hrudi, vypadalo to na další skvělé přátelství.

Než došli do kupé, rozhodl se. Musí si to mezi sebou urovnat. Takže ji trochu podusí. Došel do kupé a počkal vedle dveří, až oba projdou dovnitř taky. Zavřel za nimi dveře a pomalu se otočil k Lily, která se stále usmívala. Když ale viděla Harryho výraz, úsměv ji přešel.

„Co to mělo být?" zeptal se jí tiše potom, co si založil ruce a opřel se o dveře kupé.

Lily se nervózně zasmála, sundala si čepici a prohrábla si vlasy. „O čem to mluvíš? Vážně, jsem tak ráda že jsi – "

„Dost," nenechal ji domluvit. Díval se jí upřeně do očí a ona provinile uhnula pohledem na stranu.

„Zeptám se tě ještě jednou: Co to mělo znamenat?"

Sevřela pěsti a vzdorovitě zvedla hlavu. „Nevím, o čem to mluvíš! Jestli ti něco přelítlo přes nos, tak to není moje chyba!"

„Jo?" zvedl zvědavě obočí, odstrčil se a přešel k ní. Schválně narušil její osobní prostor. Tohle si musí vyjasnit co nejdřív. Severus přistoupil o kousek blíž. Harry po něm střelil pohledem a kývnutím mu naznačil, že je v pořádku. Přesto měl Sev připravenou ruku pro bleskurychlé chycení hůlky. Pro čí ochranu?

Zaškubal jí koutek, ale dál se tvářila, že o ničem neví. Oba dva ignorovali varovné zahvízdání vlaku, že se blíží odjezd.

„Objímání mě před tvým klukem? Facka? Držení mě za ruku ve vlaku, aby to všichni mohli hned říct tvému příteli?"

Vážně se to bude dít zas? Proč si všichni myslí, že ho můžou použít jako figurku pokaždé, když se jim zamane?

Bledla čím dál víc. „Ale tak to vůbec nebylo, jen jsem tě ráda viděla, to je všechno!"

„A já si myslel, že jsme si v létě rozuměli." Severus se mezi nimi zmateně přeskakoval pohledem. „Kdo si myslíš, že jsem, Foxy?"

„Jsi přece můj kamarád, ne?" natáhla se, aby ho chytila za ruku.

Bleskově ucukl a ona zklamaně spustila paži a objala se. „Kamarád možná, ale nejsem žádný tvůj psík a měla by sis to uvědomit," řekl jí tvrdě. Potřeboval, aby si to ujasnili. „Takže udělej službu nám oběma a přestaň se tak chovat." Viděl, že zvedla výbojně bradu. „Jestli se ti to nelíbí, nikdo tě tu nedrží." Otevřela pusu, ale nic z ní nevyšlo. Je načase, aby pochopila. Být tím, co je každou chvíli v novinách, ho naučilo jednu věc; lidé tě využijí a odkopnou. Jen přátelé zůstanou do konce.

Harry se otočil a sedl si k oknu. Vytáhl z kapsy knihu, rozhodnutý nechat Lily, ať si to urovná sama.

„Jak… jak to můžeš říct?" vykoktala ublíženě. „Vždyť, opravdu jsme si rozuměli..." řekla do ztracena.

Vlak naposledy zapískal a rozjel se.

Ani od knihy nevzhlédl a koutkem oka pozoruje Severuse, který si sedl naproti němu, řekl. „Rozuměli, to ano. Proto mě překvapilo, že se chováš jako manipulativní mrcha, co je zvyklá dostat všechno, co si zamane." A to neříkal jen tak, chovala se jinak než v létě. Byla hysterická, panovačná, hádavá… Takhle ji vůbec neznal.

Lily zalapala po dechu a Severus sevřel ruce v pěsti. „Jak se opovažuješ?" vyjela po něm. „Tohle nemusím vůbec poslouchat!" otočila se k odchodu.

Harryho zvýšený hlas ji ale zastavil. „Jestli teď odejdeš, zkus si zapamatovat jedno. Jestli se mě kdokoliv pokusí nějakým způsob využít nebo zkusí ublížit mně či mým přátelům, nebude to hezké. Potřetí to opakovat nebudu." Před očima mu probleskl obraz Hermiony, která se sesunula k zemi potom, co jí zasáhla Dolohovova kletba. I teď cítil v krku pachuť paniky, když si vzpomněl, jak jen doufal, že není mrtvá…

Lily se ohlédla pomalu přes rameno s rukou na klice a se slzami v očích. „Nechtěla jsem, abys mu ublížil. Proto ta facka."

A další obraz. Tentokrát Dolohov zmítající se ve vlastní krvi na podlaze Bílé místnosti s prokousnutým hrdlem. Pán Zla se se ani nezlobil. Prý si to Dolohov za svou troufalost zasloužil. Neměl se pokusit Harryho… Polkl. Jako by znovu cítil železitost v puse a Dolohovovy ruce zatínající se mu do stehen.

Ne, to si jen prokousl tvář. Ale Siriusovi se nic takového nastane, nesmí. Navíc blbé řeči na zabití nestačí.

„Já vím," řekl jí tiše. „To bych zvládl, ale ten zbytek…"

Přikývla a rozvzlykala se. „Zkazila jsem to, viď? Ale – ale… Ale já to nechtěla… mně, mně, mně to vůbec to, nedošlo, víš?" vyrážela ze sebe mezi vzlyky, slzy se jí koulely po tvářích a ona lapala po dechu. Svezla se podél dveří na zem a objala si kolena.

Harry se Severusem si vyměnili udivené pohledy. Proč brečí?

„Jestli si myslíš, že mě tímhle obměkčíš…" varoval ji Harry.

„Co? Ne! To vůbec ne… Nech mě radši bejt…" vzlykala dál, schovávajíc hlavu v klíně.

Harry potichu přešel k Severusovi. „Co budeme dělat?" zašeptal na hranici slyšitelnosti.

„Nevím," naznačil Severus ústy a pokrčil rameny. „Zkus něco," pečlivě artikuloval a ukazoval na ni.

Já? Naznačil Harry rozčílenou mimikou. Zavrtěl hlavou a odmítavě mu zamával rukama před obličejem. Ještě by se na něj vrhla a začala ho objímat… zase.

Severus založil ruce a zvedl jedno obočí. „Bojíš se?" řekl skoro bezhlesně.

Na to Harry naznačil ránu do ramene a oba dva se začali pantomimicky hádat. Ztraceni v němém rozhovoru, který obsahoval mnoho zdviženého obočí, odmítavého vrtění hlavou a ukazování na toho druhého, si ani nevšimli, že vzlykot za nimi pomalu ustal.

„A ty k tomu nic neřekneš?" ozvalo se ode dveří.

Harry se na ni zmateně podíval. Melancholicky seděla stále opřená o dveře a objímala si kolena. Rozcuchaná, s červenými fleky všude po obličeji, s rozteklou řasenkou a s opuchlýma očima by měla vypadat děsně, ale bylo v ní něco, co Harryho nutilo se k ní rozeběhnout a ochránit ji před vším zlým. Bez ohledu na fakt, že za to byl zodpovědný on. Potřeboval, aby se mezi nimi nastavily určité hranice, a čím dřív se tak stane, tím líp. Opakoval si to jako mantru.

Ona se ale dívala na Severuse.

„Co bych k tomu měl říct?" zeptal se jí vyrovnaně.

To zase nesedělo Harrymu. O co tady kurva jde?

„Proč se mě nezastaneš?" zeptala se ho ublíženě.

„Promiň," povzdechl si Severus a zavrtěl hlavou. „Je sice fajn, že ses rozhodla mi odepisovat, ale nejsem tvůj psík, který na zavolání přiběhne a udělá pac." Na moment se odmlčel. „Víš, ještě dva měsíce zpátky bych se kvůli tobě serval do krve, jen protože by se na tebe někdo špatně podíval. Ale ty nejsi vždycky taková chudinka, za jakou se ráda považuješ," řekl jí tvrdě a Harry v duchu hvízdl.

„Chudinka? O čem to mluvíš?" zeptala se ho a žmoulala v ruce baret.

Založil si ruce a zdvihl obočí. A Harry v něm konečně viděl profesora Snapea. „Odmítám už žehlit tvoje průsery a brát všechno na sebe." Jeho ledově posměšná intonace byl dokonalá. „Je načase vyrůst."

„Takže mě nenávidíš?" zeptala se ho slabě.

Severus se zarazil a jeho klidná maska sklouzla. Opět to byl ten nejistý kluk, který Harryho probouzel dloubáním držadla od lžíce. Ubrečená Lily ale nic z toho neviděla.

„To ne," vypravil ze sebe po chvíli.

„Ale měl bys! Já se nenávidím…" začala kvílet. „Zničila jsem naše přátelství. Můj přítel se ke mně chová jako k trofeji a jinak si mě nevšímá. Moje sestra se mnou celé léto nemluví a ani nevím proč a tady Beau je na mě naštvaný taky právem… Vždyť nejsem nic jiného než manipulativní mrcha!"

Severus k ní přistoupil a dal jí ruku na rameno, a to ji přimělo vzhlédnout. Když měl jistotu, že ho poslouchá, řekl: „Nenenávidím tě."

„Vážně?" zeptala se Lily s nadějí.

Severus vážně přikývl. „Jen jsem měl vztek. Pak jsi odepsala, jako by se nechumelilo. Chtěl jsem tomu dát ještě šanci…" vysvětloval jí. „Ale když jsem tě teď viděl…"

„Ale já s tebou nikdy chodit nebudu," vyrazila ze sebe mezi vzlyky.

Severus se zasmál. Hořce, studeně. „Tobě to ještě nedošlo, že ne? Já s tebou nikdy chodit nechtěl!"

„Co?" zvedla nechápavě hlavu.

„Byla jsi moje nejlepší kamarádka. První člověk, s kterým jsem si mohl hrát a být sám sebou. Slíbila si, že zůstaneme kamarády i v Bradavicích…" Podíval se na ni. „Nikdy bych něco takového nezahodil kvůli vztahu," vyplivl.

„Takže jsem ošklivá?"

Tuhle konverzaci mu Harry rozhodně nezáviděl. Severus jen zvedl obočí. „To myslíš vážně? Opravdu si myslíš, že ti to zabere? Možná, že tyhle triky zabírají na ty nebelvírské tupce, ale nemůžeš čekat, že ti to vyjde u mě." S tím se teatrálně otočil, kdyby měl plášť, tak i s efektním závláním, a začal se dívat z okna.

Na chvíli bylo slyšet jen její posmrkávání. Potom se roztřeseně nadechla. „Takže co bude teď? Oba se se mnou přestanete bavit kvůli jedné chybě?"

„Ale to nebyla jedna chyba," namítl Severus automaticky, aniž by se otočil.

„Co tím chtěl Severus říct," vložil se do toho Harry, „je to, že je to teď na tobě. Jestli zůstaneme dál přáteli, ovlivní pouze to, jak se od teď budeš chovat."

„Takže jsem v podmínce?" vyprskla a rychle se zvedla ze země.

„Ano," odpověděl jí Harry klidně. „Já nebudu marnit čas s někým, kdo mě bude pouze k něčemu využívat. Za Severuse sice mluvit nemůžu, ale já odmítám do něčeho tak dysfunkčního vkládat jakoukoliv energii." Opravdu ale doufal, že se Foxy uklidní a bude souhlasit. Bylo by fajn s ní být, ale odmítá být její nohsled jen proto, že ho někdy v budoucnu porodí.

Jeho důvěru si lidé musí zasloužit. Stejné geny nestačí. Už ne.

„Dobře," přikývla Foxy. „To mi dává smysl." Zastrčila si pramen vlasů za ucho a otřela si hřbetem ruky nos. „Asi máte pravdu." Zvedla k němu opuchlé oči. „Ale je tu ještě jedna věc. Co vy? Co když vy uděláte něco hrozného? Co když zjistím, že mě budete využívat vy?"

„V ten moment na mě můžeš seslat hněv jakéhokoliv boha si zamaneš," slíbil jí Harry. „A pokud se mnou budeš mít kdykoliv nějaký problém, přijď a vyřešíme to."

„To zní dobře," přikývla. „Takže můžeme začít odznova?"

Harry přikývl. „Za mě ano. Severusi?"

Otočil se a zamračeně jednou krátce přikývl taky. „Za pokus nic nedáme."

„Tak jo," řekla a promnula si ruce. Zhluboka se nadechla a podívala se Harrymu pevně do očí. „Beau, omlouvám se za své chování na nástupišti. Nebylo ode mě správné tě takhle využít k tomu, aby James žárlil."

Harry se usmál. „To je v pořádku, odpouštím ti."

Lily mu úsměv opětovala a pak, o dost nervózněji, řekla Severusovi. „Seve, vím, že jsem ti hodně ublížila a že jsem se nezachovala jako správná kamarádka. Moc mě to mrzí a doufám, že mi dáš ještě jednu šanci to napravit."

Severus strnul a rozhlédl se kolem. „Lily," vydechl a prohrábl si vlasy. „I když chci, nemůžu to všechno hodit jen tak za hlavu."

„To chápu," řekla mu spěšně. „To ani nechci. Jen mi teď dovol to zkusit znovu. Prosím," zdůraznila. „Naše přátelství pro mě taky bylo důležité a nechci o to přijít kvůli tomu, že jsem byla nána."

„Dobrá," souhlasil pomalu. „Zkusíme to." Podíval se jí do očí. „Ale zatím to prominout nezvládnu. Nejsem tak šlechetný jako on," namířil palcem na Harryho.

„Tak času máme dost, ne?" ujistila se. „Kolik nám ještě zbývá… sto let?"

„Jo, času je dost," připustil.

Váhavě vykročila vpřed. „Takže přátelé?"

„Jo, přátelé," souhlasil a mírně se usmál.

Další vteřiny strávil v záplavě zrzavých vlasů, jak se mu Foxy vrhla do náruče. Chvíli strnule stál a potom ji váhavě, nemotorně objal. Přes její hlavu se zamračil na křenícího se Harryho a pak mu i ukázal půvaby svého pěstěného prostředníčku. Harry se ještě víc zašklebil, vyplázl na něj špičku jazyka a vrátil se na sedadlo, kde s radostí zabořil hlavu do knihy. Ti dva pokračovali v tlumeném rozhovoru, pravděpodobně si ještě něco dovysvětlovali, a Harry si spokojeně četl.

„Takže odkud se vy dva vlastně znáte?" zeptala se jich Lily po chvíli nahlas a snažila se Severusovým kapesníkem napravit škody způsobené pláčem.

„No," ozval se Severus. „Nějakou chvíli u mě doma přes léto bydlel."

„Ty jsi ten, co mu zachránil život?" vyhrkla udiveně.

Severus se naštvaně otočil k Harrymu. „Výborně, no prostě výborně!" rozhodil rukama. „Proč se obtěžovat s vymýšlením krycích historek, když to každému vyslepičíš na potkání?"

„Tak to není," bránil se Harry vehementně. „Jen jsem jí řekl, žes mě vzal zmláceného domů a pomohl mi na nohy! A rozhodně jsem jí neříkal nic o záchraně života!"

„Ani nemusel," vpadla jim do toho. „Jen jsem si tipla. Bylo dost náznaků a vypadal příšerně, když jsme se viděli prvně. A to, že to vážně bylo tak strašný, jsem se dozvěděla až teď," namítla. Na to se s rozšířenýma očima, které stále byly dost oteklé, i když řasenku už měla utřenou, obrátila k Harrymu. „A doufám, že už jsi v pořádku. Jsi v pořádku, že jo?"

„Jo jsem," přikývl Harry. „A vidíš?" významně se podíval na Severuse. „Já krytí zvládám." A to nemají ani ponětí, jak dobře.

„To určitě." Severus si odfrkl a změnil téma: „A jak jste se potkali vy dva?"

„To je vlastně docela vtipné," zasmála se Lily. „Byla jsem zrovna na cestě domů, když…

 

xXx

 

Remus byl vyřízený. Prohledal celou soupravu, ale nemohl Lily ani za pytel galeonů najít. Od odjezdu vlaku uplynuly už dvě hodiny a nikde po ní nenašel žádné stopy. Jediným štěstím bylo, že se James i Sirius nechali přemluvit, aby zůstali v kupé. Kdyby se náhodu za nimi rozhodla přijít ona.

Popravdě si byl jistý, že naštvaná Lily by je našla kdekoliv, ale byl radši, když ti dva spřádali velkolepé plány na pomstu v kupé, než aby náhodou narazili na toho nového kluka v úzké chodbičce vlaku. Pro ten střet by i Velká síň byla malá, takže čím později se potkají, tím líp.

Ten kluk mu taky vrtal hlavou. Zježily se mu chlupy v zátylku, když si vzpomněl na vlny kontrolovaného vzteku, jež ho zavalily v momentě, kdy řekl Sirius ta neuvážená slova. Bylo to děsivé. Ze začátku byl ten kluk jen podrážděný, ale když kluci nepřestali se svými urážkami, vyvinulo se z toho brzy něco mnohem horšího. Kdyby to bylo divoké, řekl by že zvířecího, ale tohle bylo spíše bestiální. Chladné, vypočítavé a velmi velmi naštvané. Jako kalkulující monstrum, které přemýšlí, jestli bude výhodnější zabít někoho hned, nebo mu jen znemožnit útěk a přijít na něco kreativnějšího.

Remus byl rád, že to něco nebylo namířeno na něj, ale i tak měl strach o vlastní kůži. Uvědomoval si, že byl na špatné straně barikády. Se svými přáteli by šel na kraj světa, položil by za ně život, ale osobně si myslel, že tohle nezvládli. Každý by měl volit své přátele pečlivě a nepřátele ještě pečlivěji.

Povzdychl si a procházel vlakem zpět. Ten kluk byl evidentně nebezpečný, ale když se otočil k Snapeovi nebo k Lily, jako by ta agresivita zmizela. Místo ní z něj cítil ochranu, ostražitost a sounáležitost. Jako ve smečce.

Jeho Vlk na souhlas zafrkal. Jeho přátelé si mysleli, že je vlkodlakem jen o úplňku, ale pravdou bylo, že Vlk byl uvnitř stále. Jen nechal Remusovi kontrolu, než přijde jeho čas. Ale ve chvílích jako tato, kdy se objeví další dravec, se začal ozývat a pomáhat mu svým vlastním způsobem. Takže ho třeba upozornil, když narazil na něco nebezpečného (nebo na někoho). Nebo když už bylo všechno v pořádku, tak měl pocit, že se Vlk stulil do klubíčka a usnul. To věděl, že může být v klidu taky. Někdy Vlk varovně zavrčel, když třeba v ložnici v noci někdo vstal, a hned Remuse probudil, aby zjistil, o co jde. A teď Vlk souhlasně zafrkal.

Takže pokud Vlk souhlasí, že se ten kluk chová k Snapeovi, jako by byl v jeho smečce, je ten kluk něco jako alfa. Alfa, který roztrhá každého, kdo ublíží jeho druhům. A zbytky útočníků hodí mladým k jídlu, aby získali sílu, došlo mu. Musí upozornit Siriuse. Pokud bude lechtat tohohle spícího draka, nemusí skončit jako jediný spálený na uhel. Bude lepší, když se mu budou vyhýbat všichni.

S těmito obavami si málem nevšiml známého pachu, který celou dobu marně hledal. Třešňová vůně byla slabá, ale i tak stačila k tomu, aby se po její stopě Remus vydal. O několik dveří dál vůně nabrala intenzity. Popošel kousek dál a třešně téměř zmizely. Otočil se zpět a nakoukl skrz dveře do kupé. Našel tam svou sestru Daisy spolu s Lily, Alicí, Marlene, Mary a Dorcas. Smály se zrovna něčemu, co Dorcas řekla, ale Remusovi se zdálo, že se Lily do smíchu nutí. Měla lehce oteklé oči, ale jinak se mu zdála být v pořádku.

Zaklepal na dveře a otevřel je. Plaše se na holky usmál. „Ahoj Lily, všude tě hledám. James má o tebe starost," řekl jí svým tichým hlasem.

Lily se na něj podívala s blesky v očích. „Vážně, a proč mě teda nehledá on?"

„Jo, Remusi, proč ji nehledá on?" přidala se Daisy.

Zamračil se na ni. „Protože jsem dost chytrý na to, abych jeho a Siriuse udržel na jednom místě. Lily, mohla bys –"

Lily zavrtěla hlavou. „Je to od tebe hezké, ale nemám na něj teď náladu. Jestli se ti chce, klidně mu to můžeš ode mě vyřídit."

Remus nejistě přešlápl ve dveřích. „A se mnou by sis promluvila?" Když viděl její zdvižené obočí, spěšně dodal: „Jenom na chvilku, tři minuty. Slibuju."

Zamyšleně se na něho podívala, ale potom kývla. „Tak dobře. Tři minuty." Vyšla za ním a zavřela za sebou dveře. Zkřížila ruce přes prsa a sledovala ho.

On se na ni nejistě podíval a zhluboka se nadechl. „Ten nový kluk… nelíbí se mi."

Popuzeně po něm vyjela: „A odkdy potřebuju, abys mi ty schvaloval přátele? Hele, jestli jde o tohle, tak já…" otočila se k odchodu.

„Ne, počkej!" chytil ji za ruku. „Tak to není, jen chci říct, že by sis na něj měla dát pozor. Působí na mě dost nebezpečně, a nechci, aby ti ublížil."

Povzdechla si a prohrábla si rukou vlasy. „Nemusíš se bát, je to v pohodě. Je fajn a neublíží mi, slibuju." Usmála se na něj, ale sklouzla červenýma očima stranou.

Zkrášlující kouzla dovedou hodně, ale když věděl, na co se zaměřit, ucítil smutek, co voní podobně jako mořský vzduch. Jako když sedíte na studené pláži, vítr vás šlehá do tváře a vy se díváte, jak jedna vlna míjí druhou.

Celkově vypadala přesvědčivě, ale Vlk věděl své. „Takže nemá vůbec nic společného s tím, že si brečela?"

Zalapala překvapeně po dechu. „Jak… jak to víš? Vždyť jsem si opravila make-up a holky říkaly, že nic není poznat!"

Smutně se na ni pousmál. „Prostě to poznám. Ale řekni mi, co se stalo?"

Sklopila zrak a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Ale nic, jen bylo potřeba pár věcí mezi námi urovnat."

Vlk varovně zavrčel. Urovnat? Urovnat?! Ve smečce, když alfa něco urovnává, tak lítají chlupy, a to hodně… Jak zatraceně urovnal Lily?!

„Jsi si jistá? Měla by sis dát opravdu pozor, nemám z něj dobrý pocit." Snažil se ji přesvědčit. A ještě víc se snažil potlačit nutkání ji vzít a odnést někam do bezpečí.

„Ale prosimtě, Beau je vážně v pohodě…" uklidňovala ho.

Beau?! To se Jamesovi nebude vůbec, ale vůbec líbit.

Když si všimla jeho pochybovačného výrazu, rozhodla se. „Víš co, bude nejlepší, když to uvidíš na vlastní oči!" S tím ho chytla za ruku a začala ho někam táhnout. Než stačil Remus zareagovat, zastavila se a strčila hlavu do dveří jejího kupé.

„Holky, za chvíli přijdu, jdu se s Remusem projít."

Ty jí to odmávly a dál se bavily o článku v Týdeníku čarodějek.

„Lily, počkej, kam mně to táhneš?" dožadoval se Remus odpovědi.

„Však uvidíš. Řekni, co máte zítra v plánu?"

Pokrčil rameny. „Nevím, asi jen tak prolízt hrad, proč?"

Ledabyle si zastrčila vlasy za ucho. „Tak mě napadlo, že bychom s Jamesem možná chvíli mohli být sami."

Remus zaskočeně zpomalil. „No jo, hádám, že to by dávalo smysl."

„Že jo? Taky si myslím."

„Ale já myslel, že jsi na něj naštvaná?"

Protočila oči v sloup. „To sice jsem, ale to neznamená, že si nechám zkazit neděli. Neviděla jsem ho celé léto. Takže mě napadlo, že bychom mohli k jezeru."

Remusovi se ten nápad líbil, ale jeho Vlk varovně přešlápl. „A James to ví?"

Našpulila rty. „Určitě ho to taky napadne. Dává to přece smysl. A pro jistotu mu to navrhnu u večeře nebo u snídaně."

„Tak dobře." Asi by měl Jamese varovat, že ho čeká přepadová zkouška ze čtení ženského myšlení.

„A ne abys mu něco řekl," varovala ho Lily.

Nebo taky ne. „Proč?"

„Nechci, abyste do toho byli zapleteni všichni. Hlavně ne Sirius."

„To jsi tak naštvaná z toho, co se stalo na nástupišti?"

„Ne. Ale v létě, když jsem byla u nich, byli ti dva pořád spolu. Nechci se na vlastním rande cítit jako třetí kolo. Nebo páté."

„Kdy jsi byla u Jamese? Vím, že když jsem tam byl, Sirius tam bydlel, ale James se nikdy nezmínil, že jsi ho poctila svou návštěvou," usmál se a poškádlil ji. „Chlapec nám něco tají," laškovně zvedl obočí.

Zprudka zastavila a otočila se na něj, kupodivu se netvářila vesele. „Netají. A to je ten problém. Víš, jak tu mou návštěvu strávil? Se Siriusem!" vyprskla. „Takže bych si moc přála, abychom my dva měli pro sebe aspoň jedno odpoledne, když se konečně po dvou měsících uvidíme." Oči se jí nebezpečně leskly.

„Dobře, dobře, omlouvám se. Neřeknu mu ani slovo. A to s tím létem mě mrzí."

Popotáhla a utřela se pod okem. „Jo, díky. To je v poho."

„Takže… půjdeme? Sice nevím kam, ale vedeš," pokusil se změnit téma.

„Už jsme tady," usmála se a najednou ožila.

Stáli tam, kde poprvé ucítil její vůni.

„Bude to v pohodě, věř mi. Jen se chovej slušně a bude to v pohodě."

Nestačil ani hlesnout a už klepala na dveře se zataženou záclonou.

Čekali jen chvilku, než se záclona trochu odhrnula. Snape si je změřil pohledem, zaváhal, ale potom otevřel dveře. Stál tak, aby nebylo vidět dovnitř.

„Co se děje, Lily?" zeptal se jí a Remuse ignoroval.

„Můžeme dál? Ráda bych Beauovi představila Remuse," usmála se na něj.

Takže se zase spřátelili? Překvapilo Remuse. To se Jamesovi taky nebude líbit. Ne že by si teď mohl moc vyskakovat.

Snape se ohlédl přes rameno. „A nechcete přijít později, zrovna teď nemůže," navrhl tiše klidným hlasem.

„Seve prosím! Klidně počkáme…" sepjala Lily ruce dramaticky. „Je to otázka života a… života!"

Snape pobaveně nazdvihl obočí. I Remus byl zaujat Lilyiným zápalem.

„No tak dobře," povzdychl si. „Ale nerušte!" varoval je tiše. S tím odešel dovnitř kupé, aniž by zkontroloval, jestli ho následují.

Uvnitř bylo ticho a šero. Zatažené záclony propouštěly dovnitř dost světla na to, aby bylo vidět, ale v porovnání se světlou chodbičkou to vypadalo jako v jeskyni. Nalevo u okna seděl ten kluk a vůbec si jich nevšímal. Měl zavřené oči, ruce složené v klíně a rovnoměrně dýchal. Remus okamžitě zahnal myšlenku, že spí. Jeho výraz byl na to až příliš soustředěný, rty měl sevřené a obočí mírně svraštělé. Vyzařovalo z něho soustředění a klid, ale stále i zbytky vzteku. S každým jeho výdechem měl Remus pocit, že vztek ustupuje.

„Sedněte si," řekl jim Snape tiše a přešel k Beauovi, jak mu Lily říkala, a přidřepl si k němu.

Remus si sedl ke dveřím co možná nejdál od Beaua a Lily na sedačku vedle něho. Díval se, jak Snape zvedl ruku a opatrně se ukazováčkem dotkl klukova čela.

Remus potlačil nutkání utéct. Nelechtej spícího draka! Problesklo mu hlavou, ale už bylo pozdě. Kluk otevřel oči. Měl rozostřený pohled a jako by se díval skrz Snapea. Remusovi přeběhl mráz po zádech.

„Lily přivedla svého kamaráda Lupina, chtějí s tebou mluvit," řekl mu Snape klidným, skoro až uklidňujícím tónem.

„Pět minut," odpověděl mu Beau bezvýrazně a zase zavřel oči.

Pryč! Zavrčel Vlk, a když se Remus nehýbal, zakňučel. Remus měl skoro až pocit, že Vlk škrábe drápy ve snaze utéct. Ale neměl kam. Remus zůstával sedět a Vlk se mu musel podřídit.

Snape mezitím přešel k Lily, sebral knížku, která do té doby nepovšimnutá ležela vedle ní na sedačce a sedl si vedle svého přítele. Otevřel ji a ještě, než začal číst, podíval se na oba dva návštěvníky a přiložil si významně ukazovák přes ústa. Oba dva kývli a čekali.

Bylo to nejdelších pět minut v Remusově životě. Lily se už po chvíli nudila a začala si plést malé copánky ve vlasech. Snape je ignoroval a Remusova nervozita stoupala. Vlk uvnitř něj přecházel ze strany na stranu se staženým ocasem a čas od času zaškrábal na pomyslné dveře. Remus potřeboval pryč, ale jestli mu Lily chtěla představit někoho nebezpečného, s kým se stýká, Remus ho musel poznat. Neodpustil by si, kdyby se jí něco stalo jen proto, že on sám byl srab. A tak dál seděl na sedačce v dračím doupěti a čekal, než si na ně drak udělá čas, aby si je mohl dát k svačině.

Beau se ostře nadechl a otevřel oči. Remus polkl a sledoval, jak se prohnul, protáhl si záda, a potkal se s jeho pohledem. „Ahoj, ty jsi Lilyin kamarád, že?" řekl tiše.

Remus bezhlesně kývl.

„Jo, to je Remus," ozvala se nadšeně Lily. „A Reme, tohle je Herold, neboli Beau. Poznali jsme se v létě a je moc fajn!"

„Těší mě, Remusi," usmál se Beau mírně a nabídl mu ruku. Když viděl, že ji Remus nemá v plánu přijmout, zvedl obočí. „Já tě nekousnu."

Remus váhavě ruku přijal. Ve své nervozitě ho stiskl o něco víc, než by měl, Heroldovi zapraskaly kosti v ruce o sebe, ale ani se nehnul. Stále se mírně usmíval, potřásal mu rukou a díval se na něj, jako by mu viděl až do žaludku. Remus rychle Herolda pustil a nervózně se ošil. Už se poznali, tak by mohli jít, ne?

„Remus je se mnou v Nebelvíru. Je opravdu chytrý a můžeš mu říct cokoliv, protože je to skvělý kamarád a umí dobře držet jakákoliv tajemství," popisovala Lily svého přítele tónem hostesky. „A tady Beau je zamlklý, docela mu to pálí a umí dávat dobré rady. Nemá rád podfuky a přátel si cení nejvíc ze všeho," pokračovala.

To máme společné, pomyslel si Remus. Ale jak ostré zuby má on?

Herold ho stále pozoroval, jako lovec pozoruje vyplašené zvířátko. „Nemáte hlad?" zeptal se jich.

„Docela jo!" souhlasila Lily. „A Rem taky, ten má hlad pořád," promluvila za něj.

„To si dovedu představit, chcete dýňové kotlíky, fazolky, máslový ležák, tyhle divné lékorky nebo něco jiného?" S tím ukázal na přeplněný stoleček dobrot. Doteď si ho Remus vůbec nevšiml.

„Ne děkuji, já si nedám," odmítl ho slušně. Měl žaludek jako na vodě.

„Ani čokoládu?" zeptal se ho zklamaně Herold a natáhl k němu ruku s obalem, na kterém byly vyskládané kousky čokolády. „Vem si kousek, to pomáhá." mrkl na něj.

Remus neochotně natáhl ruku a jeden si vzal. Nenápadně si k němu přičichl, a když zjistil, že je v pořádku, opatrně kousek rohu uždibnul a nechal si ho rozpustit v puse. Cítil, jak ho zalévá teplo, a než se nadál, snědl ho celý.

Lily se zatím bavila s Heroldem o profesorech a Remus si nenápadně vzal další kousek z obalu, který byl položený mezi nimi. Herold po něm šlehl pohledem, beze slova se usmál a vrátil se k poslouchání Lily, která vykládala o skvělosti formulí.

Remus si dal ještě jeden kousek a zadíval se na knihu, kterou četl Snape. Jmenovala se Jedy a lektvary mezi mudly a Remus pochyboval, že to bylo na seznamu doporučené četby. Snape vzhlédl, a když si všiml Remusova pohledu, tázavě zvedl jedno obočí. Remus uhnul pohledem a podíval se z okna. Právě jeli nad velkou strží a Remus zauvažoval, že by bylo možná i lepší, kdyby proskočil oknem ven. Rozhodně by byl klidnější.

Lily najednou vstala, objala sedícího Herolda, jásavě se rozloučila a odvlekla vděčného Remuse pryč.

„Tak co na něj říkáš?" zeptala se hned, jak se za nimi zavřely dveře.

„Nevím, je docela fajn?"

„Že jo? Já to věděla! A má skvělou čokoládu, že? Snědl jsi skoro všechnu, já tě viděla!" utahovala si z něj a zářivě se usmála.

Remus se poškrábal za uchem a souhlasil s ní. Vypadala tak nadšeně a šťastně. Byl si ale jistý, že ten kluk něco skrývá. Bude si na něj muset dát ještě pozor, ale bude lepší, když bude před ním Lily, co se týče Herolda, uvolněná.

Usmál se na ni. „Myslím, že bychom si mohli časem rozumět."

Chapter Text

Harry si nebyl jistý, jestli nemá náhodou jet do hradu loďkou. Když si ho ale starší chlap, co svolával prváky, nevšímal, vydal se ke kočárům. Aspoň bude na hradě rychleji. Byli už kousek od kočárů, když místo černých šlachovitých testrálů uviděl nádherné, zářivé, životem překypující tvory. Měli lesklou černou srst a silná mohutná křídla.

Zatajil se mu dech. Jako náměsíčný přešel k okřídleným stvořením a obdivně se jednoho z nich dotkl na boku. Pod rukou cítil pevné svaly a hedvábně jemnou srst. Tvor k němu otočil hlavu a podíval se na něj.

Přestal dýchat.

Ty oči byly jako dvě světla na konci tunelu. Zářivě bílé s duhovými odlesky. Naplnil ho klid a bezpečí. Opatrně přešel k dračí hlavě, a aniž by přerušil oční kontakt, pohladil ho po tlamě.

Tak krásný… tak pokojný?

Bez váhání přiložil své čelo na jeho a dál se mu díval do očí. V prstech u nohou mu vesele bzučelo. Usmíval se čím dál víc. Všechno bylo najednou v pořádku a nic ho nebolelo. Bylo mu lehko. Tvor mu olízl ruku a Harry se zasmál. Byl úžasný. Zvíře podobné koni zafrkalo a odvrátilo hlavu. Harry o kousek odstoupil a pozoroval, jak se mu pod kůži napínají svaly. On i jeho druh se rozeběhli a táhli za sebou kočár směrem k hradu.

Harry se s úsměvem otočil k Severusovi, aby se ho na ta stvoření zeptal. Co se s nimi stane, že kočáry budou v budoucnu táhnout testrálové? Ale Severus na něj divně zíral, stejně jako opodál stojící skupinka.

„Cos to dělal?“ ptal se ho Severus tiše.

„Ta stvoření jsou úžasná. Nevíš, co jsou zač? Jsou tak nádherná…“ řekl Harry lehce zasněným tónem.

„O čem to mluvíš? Jaká stvoření?“ Severus byl čím dál zmatenější.

„No přece ta, co táhnou kočár!“

„Harry, ten kočár jede sám. Jako každý rok,“ vysvětloval mu Severus jako malému dítěti.

„Chceš říct, že je nevidíš?“ začalo docházet Harrymu.

„Nevidím co, Harry? Jediné, co jsem viděl jsi byl ty, dělal si divné pohyby do prázdna a usmíval ses jako střelený.“

„Aha…“ řekl Harry inteligentně. To je to samé, jako s –“

„Vidím, že ses seznámil s našimi testrály. I když poněkud zvláštně, málokomu připadají ti kostnatí koně tak přitažliví.“ Vstoupil do rozhovoru atleticky vyhlížející mladík s vejčitou hlavou v jejich věku.

„Mně přijdou úžasní,“ bránil je Harry vehementně. Takže testrálové? Že by další věc, která ukazovala, jak moc se změnil? Ale co to je za změnu, že stvoření, která jsou viditelná jen pro ty, kteří viděli někoho umřít, najednou vypadají o tři třídy lépe než jednorožci? Jak to, že se smrt stala tak krásnou?

„Když myslíš,“ pokrčil nově příchozí rameny a přejel ho pohledem od hlavy k patě. „Ještě jsem tě tu neviděl, ty jsi nový?“

„Jo,“ kývl Harry hlavou. Přinutil se klidně vydechnout.

„Jestli chceš, můžu tě ve volném čase provést po hradě,“ navrhl mu mladý zmijozel a přistoupil blíž k němu.

Harrymu přeběhl mráz po zádech, ale nedal na sobě nic znát. Po radosti vyvolané testrály nebylo ani stopy. „To není třeba,“ odmítl ho mile. „Severus mi už slíbil pomoc.“ Křečovitě se na Severuse usmál, ten ale nereagoval a opět velmi rudý bojoval se záchvatem kašle.

„Vážně?“ řekl zmijozel zklamaně. „No, kdybys cokoliv potřeboval, stačí říct,“ zamrkal. Než ho stačil Harry slušně poslat do háje, představil se: „Mimochodem, jmenuji se Theodore Spavin, pro tebe s radostí Teo. A jak mám říkat já tobě?“

Harry sevřel pěst, a až když ucítil bolest zarytých nehtů v dlani, uvolnil ji. Možná chodit do školy byla chyba. U strýčka měl mnohem větší klid. A prostor.

„Herold Ollivander,“ procedil mezi zuby. „Velmi mě těšilo, ale máme naspěch. Čeká mě ještě nějaké vyřizování na hradě.“ S tím popadl Severuse za ruku a táhl ho za sebou do kočáru, do kterého se zrovna chystal nastoupit hlouček malých havraspárů. Nevšímal si jejich protestů, zabouchl dveře a svalil se na sedačku naproti Severusovi. Kočár se dal do pohybu.

Harry nasupeně pozoroval pochichtávajícího se Severuse. Ten se pokusil uklidnit, když si všiml jeho nálady, ale po vteřině ticha vybuchnul smíchy. Harry na moment zavřel oči a pak se otočil k oknu. Konečně ztichl. Ticho bylo dlouhé. Kočár ani díky kouzlům nekodrcal a testrálové jako by neexistovali. Když uslyšel Severusův nádech, předešel ho Harry dřív, než stačil cokoliv říct: „Nech to plavat.“

Stále ale slyšel, jak sebou Severus mele a šije. Netrvalo dlouho a polštář na sedačce vedle Harryho se prohnul. Něco mu vtiskl do ruky. Podíval se do dlaně a uviděl čokoládovou žabku v retro balení.

Severus se nejistě usmíval. „Sněz ji, to pomáhá.“ Nadechl se a pokračoval: „Podívej, promiň. Nevím, jestli jsem víc idiot nebo tupec, ale neměl jsem se smát.“

Harry rozbalil žabku. „Myslím, že pitomec s emoční výbavou kořene sedí.“ Rozlomil žabku na dvě části a jednu z nich nabídl Severusovi. Půlka žáby nešťastně mrskala zadníma nohama a Severus jí automaticky jednu z nich ukousl.

„Takže mi neplánuješ pomstu, při které by došlo k rituálnímu sežrání hlavy?“ zeptal se ho pro jistotu.

„Kvůli malému nedorozumění se svět nezboří,“ odmávl to Harry a spokojeně ukousl žábě tlamičku. „A navíc, tvoji hlavu potřebuju na poslání mě zpět.“

Zbytek cesty se bavili se o kouzelníkovi na kartě. Jmenoval se Archibald Alderton, který podle všeho vyhodil do povětří Malý Visánek, když se snažil vytvořit narozeninový koláč. Severus podotkl, že to musel být největší lektvarový postrach pod sluncem, a začal vyjmenovávat kombinace ingrediencí, které by ten kouzelník mohl zaměnit s kuchyňskými přísadami.

Od vášnivého výčtu všech možných záměn, včetně prášku z rozemletých rohů třaskavce s moukou, se postupně dostal ke svým aktuálním problémům se sháněním ingrediencí pro své pokusy. Nezastavilo ho ani, když kočár zabrzdil a oba chlapci vyrazili směrem k Velké síni. Harry, přestože většině z toho nerozuměl, zaujatě svého přítele poslouchal.

Před obrovskými dveřmi do Síně stála profesorka McGonagallová. Harryho překvapilo, že se za těch dvacet let téměř nezmění. Má teď o něco méně vrásek, ale stále ten samý přísný výraz. Když si jich všimla, rázným krokem přešla k nim.

„Dobrý večer, profesorko,“ pozdravili ji zdvořile.

„Dobrý večer,“ krátce přikývla a otočila se k Harrymu. „Pan Ollivander?“

„Ano, paní profesorko,“ odpověděl jí Harry slušně a narovnal se v ramenou.

„Vítám Vás v Bradavicích. Budete zařazen do patřičné koleje společně s prvními ročníky. Máte ohledně zařazování nějaké otázky?“ zeptala se ho úsečně. Naháněla strach, ale jak ji Harry znal, přisuzoval to spíše stresu z organizace.

„Nemám, paní profesorko,“ usmál se na ni. „Severus, Lily a Remus mi odpověděli na spoustu otázek už ve vlaku, takže myslím, že by to mělo proběhnout hladce.“ Schválně zmínil i dva nebelvíry, aby ji trochu obměkčil, přestože Remus řekl sotva půlku slova. Jídlo si ale v kupé vzal, což byl dobrý začátek.

„Chápu,“ ostře přikývla. „Prosím následujte mě.“ S tím se otočila a vyrazila pryč.

„Uvidíme se později,“ usmál se na Severuse a popoběhl, aby ji dohonil. Severus mu krátce zamával a vešel do Síně.

McGonagallová ho odvedla k malé postranní místnosti, kterou si pamatoval i ze svého zařazování, a řekla mu, aby tam na ni a na ostatní počkal. Harry se opřel o stěnu za brnění tak, aby ho nebylo při příchodu hned vidět, a čekal. Aby si to čekání zkrátil, zavřel oči a opatrně roztřídil vzpomínky na mladou a starší McGonagallovou, stejně jako na staré a nové testrály.

Dveře se otevřely, dovnitř se nahrnula prťata a všechna se neklidně rozhlížela. Několik z nich si všimlo Harryho a ten se na ně přátelsky usmál.

„Vítejte v Bradavicích,“ řekla profesorka McGonagallová. „Za chvíli začne slavnostní hostina na zahájení školního roku, ale ještě než zaujmete svá místa ve Velké síni, každého z vás zařadíme do některé koleje. Jedná se o velice důležitý obřad, poněvadž po celou dobu, kterou tu strávíte, vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními ze své koleje, spát v kolejní ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje.

Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svoji kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde. Kolej, která dosáhne nejvyšší počet bodů, získá na konci roku školní pohár, což je veliká pocta. Doufám, že každý budete dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich. Ke slavnostnímu zařazování dojde už za několik minut, před zraky všech ostatních studentů a profesorů. Doporučuji vám, abyste se do té doby pokud možno upravili.“

Na okamžik utkvěla pohledem na několika studentech, kteří se okamžitě snažili zkulturnit. Harry nenápadně zkontroloval svůj školní plášť a zamračil se, když si všiml záhybů způsobených sezením v kočáře. Jeho běžnému oblečení se to díky patřičným kouzlům stát nemohlo, ale podle všeho školní uniformy nesměly být dlouhodobě očarované. Harrymu to dávalo smysl. Koneckonců ve škole plné nestabilní magie se toho může pokazit spousta i bez očarovaných uniforem. Ale bylo to nepříjemné.

McGonagallová vyšla ven a Harry okamžitě vytáhl hůlku. Namířil jí na školní hábit a řekl: „Placentia.“ To způsobilo několikero zalapání dechu a nadšené vyjeknutí od Alfieho.

„Ahoj Alfie,“ usmál se na něj Harry přes hlavy ostatních prváků. Přejel si rukou přes vlasy a v duchu pochválil lektvar, který je držel celý den v pevné stuze.

„Co tady děláš?“ ptal se Alfie nadšeně a dral se k němu davem.

„Čekám na zařazení,“ pokrčil Harry rameny.

„To je super, že budeme zařazeni spolu! A jak to, že tě zařazují? Jsi přece o dost starší…“ Téměř poskakoval na místě. „A co to bylo za kouzlo? Mohl bys ho na mě taky zakouzlit? Prosím?!?“

Harry se zasmál. „Jak bych mohl odmítnout? Stůj klidně!“ napomenul ho. Když se Alfie uklidnil, Harry namířil hůlkou na jeho hábit. „Placentia.“

„Supéér!“ obdivně vydechl Alfie, když viděl výsledky.

„Mohl bys mi to taky udělat?“ ozvala se nesměle povědomá dívka.

„Ty jsi Jane, že?“ vzpomenul si Harry.

Jane nadšeně přikývla a Harry ji kouzlem upravil.

„A mně?“

„A mně taky?“

„A nám?“

„Oká, oká. Jeden po druhém, postupně, kdo chce, tak se přihlásí,“ snažil se je uklidnit se smíchem. Děti byly prostě skvělé, vždycky tak nadšené. Když viděl les rukou, radost ho trochu přešla. Má co dělat. Než přijde McGonagallová.

„Placentia, Placentia, Placentia, Plicantia, Placentia, …“ v rychlosti ukazoval na jednotlivé hábity. Naštěstí to kouzlo nebylo moc náročné, a tak ho to nestálo ani sílu, ani koncentraci. A čím častěji to dělal, tím snadněji mu šla kouzla následující. Jednou se přistihl, že výslovnost neřekl přesně, jak měl, a přesto byly výsledky stejně perfektní jako u ostatních.

„Co se to tady děje?“ přerušil ho přísný hlas.

Harry se rychle otočil a nervózně si uhladil hábit. „Promiňte, paní profesorko. Spolužáci mě požádali, zda bych jim nemohl pomoci, aby vypadali dostatečně upraveně na slavnostní zařazování. Víte, nemohl jsem jim to odmítnout!“ tvářil se Harry omluvně a nevinně na ni vykulil oči.

Profesorka si ho změřila pohledem, sevřela přísné rty a krátce kývla. „Dobrá, pane Ollivandere. Pokud si pospíšíte, můžete pomoci i těm zbývajícím, ale pospěšte si,“ zdůraznila, „nechcete přece, abychom kvůli vám meškali.“ Harry se zhluboka nadechl, a dovolil si užít ten hřejivý pocit, který její slova vyvolala. Ať se to snažila zamaskovat, jak chtěla, potěšil ji.

Vděčně se na ni usmál a otočil se k pěti zbývajícím žákům, kteří přes úlek z profesorky zapomněli sundat ruce dolů. Harry k nim spěšně přešel a zakouzlil pětkrát Placentia tak rychle, že ani nestačili mrknout. Pak se podíval na profesorku a kývl, že je hotov. Té zacukal koutek, ale jinak na sobě nedala nic znát.

„Seřaďte se,“ vyzvala je profesorka, „a pojďte za mnou.“

Harry potlačil pocit, jako by měl nohy z olova. To už tu jednou bylo, připomněl si. Stejně se cítil, když byl zařazovaný poprvé, a zvládl to. Teď nebyl nervózní, že ho pošlou zpátky k Dursleyovým. Dokonce i tušil, do jakých kolejí by ho mohl Klobouk zařadit. Ale lehké to nebude.

Harry nevzhlédl vzhůru, především protože nechtěl působit slabě před všemi pohledy, které jako šesťák mezi prváky upoutal. Místo toho se díval před sebe, záda narovnaná, bradu lehce vzhůru, koutek pozvednutý v lehkém úsměvu. Vybavil si pocit, který cítil na smrtijedském shromáždění, když se snažil tvářit povzneseně, vznešeně a elegantně. Teď ten pocit zreprodukoval a vyslal do celého těla a opět se stal čistokrevným výborně vychovaným kouzelníkem.

Pozoroval profesorku McGonagallovou, jak před ně mlčky postavila čtyřnohou stoličku. Na její desku položila špičatý klobouk, celý odřený a záplatovaný a tak špinavý, že by ho jeho teta Petunie v domě vůbec nestrpěla. Podivil se, jak v něm zařazování vyvolávalo vzpomínky na minulost, dokonce ho napadaly i ty samé myšlenky. Zajímalo by ho, jestli se z Moudrého klobouku dají tahat kromě mečů i králíci. Na několik vteřin zavládlo v Síni naprosté ticho. Pak sebou klobouk několikrát škubl. Vedle krempy se otevřela trhlina podobná ústům – a klobouk začal zpívat:

 

„Zdravím

Vás dnes všechny,

já vytvořen jsem byl,

když přátelé se sešli,

bych žáky rozdělil.

Do čtyř různých kolejí mladá dítka

posílám, jejich cíle určují, kampak je já dám.

Jsi-li přítel nejlepší všech a bez rozdílů, tvrdá práce

s věrností vede k Mrzimoru. Ceníš-li si moudrosti

a toužíš všechno znát, místo Tvé je Havraspár,

nemusíš se bát. Toužíš snad být nejlepší,

ve všem, bez váhání? Vhodnější než Zmijozel

pro Tebe nic není. A je-li snad Tvým sokem strach a váhavost?

Nebelvír je místem zvlášť pro tuto ctnost. Doufám, že jsem uklidnil vaše duše, setřel kal. Já s písní se teď odmlčím, by každý pravdu znal!“

 

Celá Síň začala jásat a tleskat. Moudrý klobouk se usmál a děkovně se několikrát uklonil. Profesorka McGonagallová přešla ke klobouku s pergamenem v ruce.

„Gregory Birnes!“ zvolala a hnědovlasý chlapec nervózně vystoupil z hloučku. Posadil se na stoličku a profesorka mu nasadila klobouk na hlavu, který mu sklouzl až k nosu. Síň se odmlčela a čekala na verdikt.

„Havraspár!“ vykřikl najednou a havraspárský stůl se dal do jásotu. Gregory k nim nadšeně přiběhl a začal se s nimi vítat.

„Alice Gones.“

Drobná černovláska byla zařazena do Nebelvíru.

„Michael Gones.“

„Havraspár.“

„Thomas Irving.“

„Mrzimor.“

„Jonathan Kayles.“

První zmijozel. I když tentokrát byl jásot jiný, více kontrolovaný, jak si Harry všiml. Na chvíli přestal dávat pozor a zaměřil se na učitele. Nepoznával jich víc, než by čekal, ale Prýtová, Kratiknot, Brumbál a Hoochová byli přítomní. Ještě tu někde musí být Binns, pomyslel si Harry a potlačil úšklebek. Ale ten je pravděpodobně u sebe ve třídě.

„Rabastan Lestrange.“

„Zmijozel!“

„Alfred Medina.“ Harry ho napjatě pozoroval. Kam asi půjde?

„Nebelvír!“ Harry v duchu přikývl. Jeho odhad z vlaku byl správný.

Profesorka byla u M, a tak se Harry připravoval, až přijde na řadu. Ignoroval zvědavé pohledy už od momentu, kdy vstoupil do Síně, a stále se tvářil, jako by mu patřil svět.

„Herold Ollivander!“

A je to tady. Elegantně vykročil vpřed a zastavil se před profesorkou třímající klobouk. Když ho Moudrý klobouk viděl, Harry by přísahal, že vykulil oční záhyby.

„No to v žádném případě!“ ohradil se nahlas klobouk. „Jeho zařazovat v žádném případě nebudu!“

Harry ho zaraženě pozoroval. Poznal snad klobouk, že je z budoucnosti? No, ví přece spoustu věcí, ne? Jeho obavy se navenek projevily jen jako sevřené rty a propalující pohled. Založil si ruce, zvedl obočí a jen dál stál, nic neříkal. Ať si s tím poradí někdo jiný. Nemusí přeci řešit všechno a za každého, ne?

Brumbál vstal. „A smím vědět proč, Moudrý klobouku?“ zeptal se klidně, ale autorita z něj sálala až na konec Síně.

„Je moc starý! Nebudu zařazovat nikoho tak starého!“ protestoval klobouk.

Harrymu se ulevilo. Tak o tohle jde. Opět se lehce usmál a pozoroval, jak se s touhle komplikací Brumbál vypořádá.

„Moudrý klobouku, jsem si jist, že můžete pro jednou -“

„Ne!“ přerušil mocného ředitele klobouk. „Nikoliv!“

Všichni studenti vyjeveně pozorovali hádku. Bylo by slyšet spadnout i lžičku.

„Jedna výjimka jistě nikomu neublíží,“ přemlouval ho Brumbál.

„Ublíží!“ zvolal vítězoslavně klobouk. „Před 180 lety jsem zařazoval čtrnáctiletou, opakuji čtrnáctiletou, Jane Bellfireovou. Ani tehdy na mé protesty nikdo nehleděl. Zařazování jí způsobilo takové trauma, že až do konce života měla neskutečnou hrůzu ze všech pokrývek hlavy, ze všech! I z nočních čepců! Dokonce si i oholila hlavu!“ Někdo se uchechtl, ale hned to zamaskoval kašlem.

„Panu Ollivanderovi je ale šestnáct. Jsem si jist, že ten tlak zvládne.“ Namítl Brumbál. „Navíc jiné způsoby, jak ho zařadit, nemáme.“

„No právě, šestnáct. Je o dva roky starší! Já zařazuji děti záměrně, řediteli. A se vší úctou, nemáte ani ponětí, co takové zařazování obsahuje.“ Hádal se Moudrý klobouk dál.

„A co takové zařazení tedy obsahuje?“

„Musím proniknout do podvědomí dítěte, což i tak bývá někdy dost náročné. V tom věku ještě nemají dostatečně vyvinutou magii a je tak pro mě možné provést patřičné postupy a bezbolestně vyhodnotit, do jaké koleje patří.“ Vysvětloval mu klobouk a bylo vidět, že se třese napětím. „Když je dítě starší, má vyvinuté mentální obrany a podvědomě se mi svou magií brání. Proniknout tak do jeho mysli je velmi náročné pro nás oba a pro něj i velmi bolestivé!“

„Jsem si jist, že –“

„Nejste si jist, řediteli! Se vší úctou, kdo z nás dvou je tisíc let starý artefakt s milionem zařazených žáků?“

Teď bylo ticho ještě větší. Všichni si uvědomili, že Moudrý klobouk je opravdu… moudrý. A možná, že i moudřejší než Brumbál.

„Promiňte, ale jaké další možnosti tedy máme?“ ozval se Harry do ticha. Jeho hlas, pevný, zvláštně protahovaný, rezonoval v Síni a všichni se na něj překvapeně podívali.

„Myslím, že by sis mohl promluvit s každým vedoucím koleje a na základě těchto rozhovorů by tě poté zařadili,“ navrhl mu klobouk neochotně.

Tomu se Harry ušklíbl. „Není nějaká možnost, jak ze zařazování odstranit lidský faktor? Obávám se, že nikdo nezařadí studenta lépe než vy, Moudrý klobouku,“ odmítl tuto variantu Harry. Vážně, rozhovor?

„Další možností je, že by sis mohl kolej zvolit sám, chlapče,“ navrhl mu Brumbál.

Chlapče? Chlapče?! Tak tu familiárnost by si mohl odpustit. „Tomu bych se raději vyhnul. Víte, nemyslím si, že by to bylo fér k ostatním.“ Rozhodně ne teď, když by to všichni věděli. Nemá chuť odpovídat na otázky, proč zrovna tahle kolej…

„Jiné možnosti asi nejsou,“ řekl klobouk neochotně. „Možná bys mohl zvážit jinou kouzelnickou školu?“

„To není možné,“ odmítl ho Harry ostře. Po tom, co měl strýček tolik zařizování a běhání po Ministerstvu? „Budu studovat v Bradavicích. Co kdybyste zařadili ostatní a my to potom dořešili?“ Navrhl jim a potlačil chuť usmát se, když Brumbál podrážděně zatnul čelist.

A tak zařazování rychle pokračovalo. Bylo zařazeno dalších dvanáct studentů a za dvacet minut Harry stál před kloboukem sám.

„Co tedy budeme dělat?“ zeptala se profesorka McGonagallová. Odpovědí jí byly jen bezradné pohledy.

Harry ale už rozhodnutý byl. „Jak moc bolestivý ten proces je?“

„Velmi,“ odpověděl klobouk stručně.

„A na stupnici od jedné do deseti, kdy osm je na stejné úrovni jako Cruciatus?“ Tím si zasloužil několikero zalapání po dechu.

„Sedm,“ řekl po chvíli přemýšlení klobouk do ticha. Harry přikývl, přešel ke stoličce a sedl si na ni.

„Pane Ollivandere, co to děláte?“ zeptala se ho překvapená McGonagallová.

„Nechávám se zařadit, profesorko. Je něco, co mohu udělat, abych vám to usnadnil, Moudrý klobouku?“

Klobouk si povzdechl. „Zkus mi otevřít svou mysl. Co nejvíc to půjde. Nic neschovávej. A zkus nekřičet, ať se mohu soustředit.“

„Jistě,“ přikývl a zavřel oči.

Profesorka mu položila klobouk na hlavu. Zhluboka se nadechl a odstranil první ochrannou bariéru. Na jeho mysl začal být vyvíjen nátlak, který se nebezpečně stupňoval. Harry mu rychle uvolnil cestu a nasměroval ho do představy salónku. Tam se zhmotnil Moudrý klobouk, který vypadal jako čtyřicetiletý muž s pěstěnými vousy. Kromě prázdných očních důlků vypadal normálně.

„Zdravím,“ řekl mu Harry opatrně. „Vítám vás ve své mysli.“

„No, to je překvapení. Co je tohle za místo?“ ptal se zvědavě klobouk hlubokým hlasem.

„Ach, to je jen takové předsálí,“ mávl Harry rukou. „Víte, napadlo mě, že bychom se mohli domluvit na dalším postupu, ať mi nerozmačkáte mozek.“ Usmál se na něj Harry.

„To byl vynikající nápad, chlapče,“ uznale pokýval Moudrouk hlavou.

Harry se otřásl a měl co dělat, aby po něm nevyštěkl. „Neříkejte mi tak.“

„Dobrá tedy.“ Moudrouk souhlasil a rozhlédl se kolem sebe. „Kam vedou ty dveře?“

„Jak je vidíte, když nemáte oči?“

„Nevidím, cítím. Kam vedou?“

„Dál.“

„Můžeme vyrazit?“

Harry pokrčil rameny a přešel k nim. Když byl pět kroků od nich, otevřely se a Harry jimi bez váhání prošel. Vešel do stejného, jen dvakrát tak velkého pokoje. Ze stařičkého gramofonu postaveného uprostřed místnosti se ozýval strýčkův hlas.

„… učení. Je to pro tebe skvělý způsob, jak trávit čas. Uvědomuješ si jeho důležitost a využití v budoucnu. Jsi si vědom toho, že na vzdělání záleží. Studium je skvělou náplní volného času. Poznáš, kdy tvá mysl a tělo potřebují přestávku, a poskytneš jim ji v dostatečných dávkách. Tví přátelé jsou důležitou součástí tvého života. Rád s nimi trávíš čas. Dělíš svůj čas mezi studium, odpočinek a tvé přátele a cítíš se naplněný. Důležitou součástí tvého života je učení. Je to skvělý způsob, jak trávit čas. Uvědomuješ si jeho důležitost…“ a tak deska jela stále dokola. Strýčkův hlas nikdy neztichl a Harry si protřepal hlavu.

„Jdeme dál?“ zeptal se konverzačně a nenechal Moudrouka cokoliv říct.

V další místnosti bylo ticho. Vítaná změna. Na policích podél stěn bylo velké množství různých nádob, ale jen pár z nich bylo zavřených a hlavně – plných.

„Můžeš je otevřít?“ kývnul jejich směrem Moudrouk.

„Je to nutné?“

„Ano.“

Harry luskl a všechny nádoby najednou se otevřely. V pokoji se zvednul lehký vánek a Moudrouk se zhluboka nadechnul. Harry nic necítil, žádnou z emocí, které tam během zařazování uzavřel. Ani nervozitu, ani obavy, ani zlost. Zvláštní. Vypadalo to, že Moudrouk to cítil všechno.

Přešli k dalším dveřím, které se rozletěly, když byl od nich Harry na čtyři kroky. Za nimi bylo plných lahví víc. Harry ani nezpomalil, luskl, nevšímal si vánku a šel dál. Dveře se otevřely, on jimi prošel, otevřel nádoby lusknutím a šel dál. Dveře, nádoby, vánek, dveře, nádoby, dveře, nádoby. Další dveře se už neotevřely samy, ale rozletěly se až po Harryho dotyku. Ohlédl se a viděl, že Moudrouk stále drží tempo. Šel dál a pokračoval v otvírání. Vypadalo to, že nakonec je Moudroukův průvodce. Uchechtl se.

Až tak u dveří číslo dvacet tři musel vynaložit trochu síly, aby je mohl otevřít. Nádoby už nestačilo otevřít lusknutím, ale musel se jich dotknout. Když tak otevřel první nádobu, zalila ho na okamžik vlna bolesti. Společně s tím už se zvedl i pořádný vítr. Další lahev mu způsobila milisekundový panický záchvat, další zlost. Časem se i délka těchto pocitů prodlužovala a on byl nucen otevírat nádoby oběma rukama.

Moudrouk vedle něj už byl lehce popelavý. Harry se tomu nedivil. Jestli vnímal všechny pocity třeba jen z poloviny tak silně jako on sám původně…

Další dveře se už Harrymu otevřít nepodařilo. Moudrouk k němu přišel a společně to dokázali. Za těmito dveřmi ale nebyly už jen nádoby, ale všude po stěnách byly i obrazy. Obrazy s výjevy z Harryho života.

Harry se otočil po Moudroukovi, co na to řekne, ale vypadalo to, že je nevnímá. Jeho pozornost byla upnutá pouze na termosky, lahve, hrnce a kanystry. Harry se snažil nedívat se na obraz Ginny ležící v nohách sochy Salazara Zmijozela a otevřel první láhev z mnoha vyrovnaných pod rámem. Beznaděje plná vichřice. Další byla plná zoufalství. Strach. Přešel k dalšímu, kde Ginny popisoval, jak se dostane z komnaty. Strach. Bezmoc. Bolest. Únava. Smíření. Vděčnost.

A tak to šlo dál. Každý obraz z jeho života s množstvím vzpomínek a emocí. Každé další dveře odhalily věci, které se snažil schovávat víc a víc. Některé byly špatné, jiné dobré. Občas byl i šťastný, ale většinou ne. Vztek. Beznaděj. Strach. Napětí. Viděli už všechno. Harry se kupodivu cítil lehčí. Jako by mu to, že krátce prožil všechny ty emoce znovu, pomohlo.

Další dveře neotevřel už ani s Moudroukovou pomocí. Ten vypadal, že už by se mu hodila přestávka. Často klopýtl a občas mu uniklo při některé obzvláště vypečené vzpomínce zaúpění.

„Co teď?“ zeptal se ho Harry.

„Pauza,“ vydechl Moudrouk a Harry se pobaveně ušklíbl. Představil si dvě modrá, pohodlná čalouněná křesla a ta se hned objevila. Moudrouk se do jednoho vděčně svezl a Harry ho elegantně napodobil.

„Dáte si něco k pití, Moudrouku?

„Moudrouku?“ zeptal se ho vysíleně.

„Moudrý klobouk je moc dlouhé, takže máte přezdívku.“

Moudrouk na něj nasupeně zíral, nebo se alespoň tvářil, že nasupeně zírá, ale po chvíli to vzdal. Harry zvedl obočí v němé otázce a nevěnoval pozornost jeho děsivě prázdnému pohledu.

Zřejmě i Harryho grimasy dokázal cítit. „Whisky.“

Harry se usmál a mezi křesly se objevil stolek s karafou a se dvěma sklenicemi. Oběma jim nalil a s Moudroukem si přiťukl. „Tak na mé zařazení!“ pronesl slavnostně přípitek a Moudrouk jen zamrmlal a kopl pití do sebe. Harry si jen usrkl a cítil, jak ho hřejivé teplo klouzající jícnem uklidňuje. Hned nalil hostovi znovu, který tentokrát jen trochu upil.

„Tak co na mě říkáte?“ vyzvídal Harry.

„Nejsi takový, jaký jsem čekal,“ řekl Moudrouk suše.

„Takže?“

„Nevím.“

„Nevíte,“ zopakoval po něm Harry překvapeně. „Ani náznak?“

„No, mám už dva favority, ale stále se mezi nimi musím rozhodnout.“ Moudrouk už vypadal lépe. Vrátila se mu barva do obličeje, a i jeho tempo řeči bylo pružnější. „Jsi bojovník, Harry. To jsem poznal hned. Máš to hluboko v sobě.  Ale nemůžu odhadnout, jaký jsi. A na tom při zařazování záleží.“

Harry měl dobrou představu, které dvě koleje to jsou. „Je něco, co můžu udělat?“

Moudrouk naklonil hlavu a chvíli přemýšlel. „Nevadilo by ti sem ještě někoho pustit?“

Harry zbystřil. Přesně tohle by mu vadilo. „Koho?“ zeptal se opatrně.

„Čtyři duchy kolejí. Mohli by významně pomoct.“

„A jak se mi duchové dostanou do hlavy? Nechci být posedlý,“ ostražitě namítl.

„Toho se nemusíš bát. Dotknou se mé krempy a já promítnu jejich esenci do tvé mysli. Nic neuvidí, stejně jako já. Jen ucítí. Špatně se to popisuje člověku. A třeba tě potom zařadíme raz dva.“

„Tak dobře.“ Harry neochotně kývl a čekal.

Slyšel, jak klobouk nahlas vyzval ve Velké síni kolejní duchy, aby se k němu připojili, a za chvíli už cítil váhavé tlaky ze čtyř stran na jeho mysl. Harry každému otevřel bránu a vyznačil jim cestu, kudy mají jít. Celou dobu stále seděl ve svém pohodlném křesle. Za chvíli do pokoje přišly čtyři postavy. Růžolící mnich, melancholická dívka, šlechtic s okružím a zádumčivě vyhlížející muž s krvavým oblečením.

„Vítejte v mé mysli. Mohu vám nabídnout něco k občerstvení?“ zeptal se jich Harry a snažil se tvářit, že návštěvy duchů v jeho mysli jsou na denním pořádku.

„Víno bych si dal!“ zahlaholil Mnich a ostatní přikývli. Harry každému zhmotnil křeslo v kolejní barvě. Schválně je umístil naproti němu a Moudroukovi a přidal i stůl se džbánem a číšemi. Nalil jim a počkal, než se napijí. Se zaujetím pozoroval, jak se na tváři každého objevilo překvapení, když skutečně ochutnali červenou tekutinu. Jejich první požitek za celá staletí.

„Takže,“ upoutal Harry jejich pozornost. „Co si o mně myslíte? Upřímně.“

„No,“ začal mrzimorský duch. „Podle toho, co jsem viděl cestou sem, své místo v Mrzimoru máš. Přátel si ceníš nade vše, ale…“

„Ale?“ pobídl ho Harry.

„Obávám se, že bys mé mrzimory tó, no, snědl za živa,“ vysvětloval Mnich. „Zničil bys je. Nejsou zvyklí na někoho, kdo si nebere servítky. A pravděpodobně by je vyděsilo, co bys byl ze své loajality ochoten udělat.“

„Chápu,“ přikývl Harry. A skutečně chápal. Neměl srdce na dlani jako oni. Ne po tom, co prožil. „Takže Mrzimor škrtáme. A co si myslíte vy, má paní?“ zdvořile se zeptal Šedé dámy, která stále udiveně pozorovala rubínovou tekutinu uvnitř číše.

Zvedla k němu své velké smutné oči a tiše řekla: „Učíš se, abys žil. Nežiješ, aby ses učil.“

„Děkuji,“ přikývl a zaměřil se na dva zbývající muže, které záměrně posadil na opačné strany a ještě záměrněji je nechal až na konec. „Takže nám zbývá jen Nebelvír a Zmijozel. Pánové?“

„Má kolej je ta pravá,“ řekli oba zároveň a začali se propalovat pohledem.

„Patří do Nebelvíru,“ zavrčel rytíř Nicholas.

„Nikoliv. Zmijozel,“ odporoval Baron klidně.

„Říkám, že Nebelvír.“

Baron pokrčil rameny. „A já nesouhlasím.“

„Nebelvír!“ zvýšil Nicholas hlas a stoupl si.

„Zmijozel.“ Baron stále seděl a přeměřoval si ho. Vypadalo to, že schválně Nicholase provokuje.

„Nebelvír!“ rozčiloval se Nicholas tak, že mu hlava nebezpečně vyskakovala z okruží.

„Zmijozel.“ Vypadal stále klidně, ale kdyby pohled mohl zabíjet…

„Nebelvír. V mé koleji vynikne!“ Hlava se Nicholasovi nebezpečně naklonila na stranu a on ji nevšímavě zaklapl zpět.

„No to teda určitě!“ sarkasticky se zasmál Baron a přehodil nohu přes nohu. „V mé vynikne víc.“

Nicholas vestoje mával rozčileně rukama. „Tak to ani omylem. Viděl jsi, kolik dobrodružství prožil? Kolik akce, napětí, boje? To je pravý Nebelvír!“

„Viděl,“ odtušil Baron. „A patří do Zmijozelu, protože je kupodivu stále naživu. Nebelvír by dávno přišel o hlavu! Ne, počkej, jenom skoro,“ vysmíval se Baron Nicholasovi. Ten vypadal, že po Baronovi co nevidět skočí.

„Zmijozel,“ řekl Mnich a do překvapeného ticha vysvětlil. „Myslím, že Zmijozel je lepší volbou.“

„Skutečně?“ zeptal se ho Moudrouk a otočil se k jediné ženě. „Pro jakou kolej hlasujete vy, paní?“

Šedá dáma zvedla své smutné oči a podívala se nejdříve na Harryho, Nicholase a potom na Barona. Ten před ní uhnul pohledem. „Nebelvír,“ řekla tiše.

„Takže je to opět vyrovnané,“ promnul si ruce Harry. „Co budeme dělat teď?“

„Otevřeš ty dveře,“ odpověděl mu Moudrouk.

„Ale vždyť nám to před tím nešlo,“ namítl Harry.

„Předtím ne, ale teď tady máme je.“ Kývl směrem k duchům, kteří všichni už opět seděli v křeslech, i když Nicholas vypadal stále rozčileně.

Harry přešel zkoumavě ke dveřím a zkusmo za ně zatáhl. Lehce povolily a on je otevřel. Zalapal po dechu. Hned za nimi byly dveře z černého kamene, bez kliky, ale s hromadou zámků, řetězů a pečetí.

Pochybovačně zvedl obočí. „A jste si jistí, že to mám otevřít?“

Na to mu odpovědělo patero přikývnutí.

„Ale něco tak dobře zajištěného by se nemělo otevírat,“ namítl Harry. „Většinou jsou takové dveře zamčené z dobrého důvodu,“ varoval je.

„Nesmysl,“ mávl rukou Moudrouk. „Mluvíme tu o tvé mysli. Jen je tam asi něco, co nechceš vědět. A právě proto to my potřebujeme vědět.“

„No, jak chcete,“ řekl Harry stále pochybovačně.

Dotkl se jednoho ze zámků a představil si, že se odemyká. Stálo ho to hodně síly, ale nakonec povolil. To samé udělal s druhým a se třetím. Dost ho to vysílilo a otočil se k pětici, která ho z křesel pořád pozorovala. Mnich si naléval už třetí sklenku.

„A trochu pomoci by nebylo?“ navrhl jim popuzeně.

Trhli sebou a přešli k němu. Harry se na ně s očekáváním podíval, ale oni na něj položili ruce a začali zpívat. Harry vykulil oči. Do žil se mu vlila nová síla a zase se vrhl na zámky. Po chvíli se přistihl, že si brouká s nimi.

„Pomáháme vám a každý z vás,
zvládne tu víc, než by vůbec měl.
Pomáháme vám a každý z vás,
zvládne tu víc, než by vůbec měl.“

Až když slyšel ta poslední slova, došlo mu, že to je upravená forma bradavické hymny. Duchové zazpívali celou píseň ještě jednou a Harry odstranil poslední řetěz. Všichni ztichli a Harry se po nich podíval.

„Jste si opravdu jisti?“ naposledy se jich zeptal.

„Nebuď zbabělec a otevři je,“ vybídl ho nebelvírský duch a Harry se ušklíbl. Jestli na tom trvají… Koneckonců, oni jsou experti.

Dotkl se dveří oběma rukama a měl nutkání k nim přiložit čelo. Udělal to, zavřel oči, uklidnil svůj dech a věnoval veškerou svou energii představě, že se otevírají. Tam, kde se jich dotýkal, ho začala pálit kůže. Pokusil se odtáhnout, ale marně. Byl ke dveřím pevně přisátý a černý kámen z něj vycucával více a více síly.

Duchové za ním zpanikařili a pokusili se ho odtrhnout. V ten moment se zvedla tak silná vichřice, že od něj duchy odtrhla a vyhodila je z jeho mysli. Harry už neměl sílu stát, ale dveře mu nedovolily se sesunout k zemi. Braly mu stále více a více síly a Harry už ten tlak nemohl vydržet. Bolest už byla všude v jeho těle. Nebylo žádné místo, kam by se mohl schovat, kam by mohl před ní utéct. Nemohl vytvořit bezpečné místo ve své mysli, protože už ve své mysli byl. A rozhodně to nebylo bezpečné.

Nakonec se tomu poddal. Už se nesnažil v sobě něco udržet. Ne. Místo toho nechal téct vše, co měl. A ještě víc. Všechno ho bolelo, každý nerv v těle, každá myšlenka. Nemohl ani vymyslet, jestli to bolí víc, nebo míň než Cruciatus. Prostě to bolelo! Ale ještě nekřičel, ještě ne. Vzkypěla v něm zlost. Tak tohle je konec? V jeho vlastní hlavě?

Zařval. Fajn! Začal pumpovat vše, co v něm zbývalo do dveří. Svou sílu, vůli, magii, emoce, prostě vše. Ať se třeba zalknou! Dveře byly čím dál větší a větší. Když už byly třikrát větší než Harry, najednou to všechno přestalo. Přerývavě dýchal a rychle se odtrhl od dveří. Ty se začaly pomalu otevírat.

Harry se otočil a spatřil Moudrouka, který byl najednou strašně vysoký. Zkameněle stál vedle křesel a zíral na Harryho s nataženou rukou. Harry se podíval zpátky na dveře, které byly už z půlky otevřené a vykročil k nim. Chytil jejich okraj a podivil se. Jeho ruka vypadala tak zvláštně… Představil si zrcadlo a podíval se na sebe.

Vypadal jako batole.

Byl malý, baculatý, v modrých dupačkách. Byl malé dítě s růžovými tvářičkami, zelenýma očima a s černými rozcuchanými vlasy. Podíval se na své čelo a viděl, jak se tam objevuje krvavá rána ve tvaru blesku. Potom se zacelila a zahojila natolik, že vypadala, jako kdyby byla stará několik let. Pak začala napuchat, rudnout, zaněcovat se a pak se otevřela znovu. Opět byla krvavá a čerstvá. A začala mizet, až po ní na čele nebylo ani památky. Chvíli měl čelo bez poskvrnky a pak se jizva opět ukázala. A tak stále dokola. Zmateně potřásl hlavou. Co to zase je? Vykročil do dveří a zarazil ho nějaký zvuk. Otočil se za jeho zdrojem a uviděl ztuhlého Moudrouka, jak namáhavě artikuluje.

„E – ch – oť!“

„Musím,“ usmál se na něj smutně Harry. I jeho hlas zněl jako hlas dítěte. „Už jsou otevřené. Varoval jsem vás.“ A s tím vešel k hrůze Moudrého klobouku do temnoty čekající za dveřmi.

 

Chapter Text

Kráčel dál a dál. Kolem něj byla stále tma a on zkusmo zavřel oči. Viděl úplně stejné nic. Když už šel celou věčnost a nic se nezměnilo, posadil se a jen vnímal nicotu okolo. Vznášel se v prázdnotě a temnota kolem něj pulzovala. Nejdřív to bylo téměř neznatelné, lehké zakmitání, ale časem nabralo intenzity vzteklého hipogryfa. Tlak pak najednou povolil a on otevřel oči.

Díval se do povědomých vlídných očí. Zmateně se pokusil uhnout, ale nešlo to. Ruce ho pevně držely v náručí.

„Pšš… Klid… Jen klid. Všechno je v pořádku," uklidňoval ho pevný hlas.

Harry se mu stejně pokusil vykroutit. „Pusť mě!"

„No jo no, hlavně nekopej!" A s tím ho muž opatrně položil na béžový koberec.

Harry v dupačkách nejdříve zavrávoral, ale rychle získal rovnováhu. Pozorně si prohlédl muže před sebou. Byl to chlap jako hora, s hromadou svalů a jizev. Zaklonil hlavu, aby se mu mohl podívat do tváře a zalapal po dechu. Vypadal jako táta. Až na ty máminy oči.

„Kdo jsi?" zeptal se zvědavě.

Tázaný povytáhl obočí: „Vážně? Ale no tak!" Dřepl si k Harrymu a zvedl koutek v úsměvu. „Tak kdo jsem?"

Tohle nemohl být… Harry polkl a zavrtěl hlavou. Nebo mohl? Váhavě zvedl ručku a přejel prstem po nezjizveném čele, kdysi zlomeném nose a rtech s trpělivým úsměvem. Pak se zase vrátil k čelu a nakreslil tam klikatici.

„Bingo," zašeptal muž a chytil ho za ruku. „Ahoj."

„Ahoj," zopakoval nejistě Harry. „Jak je to možné?"

„Jsme v tvé hlavě, jak by tady mohlo být něco nemožné?"

To sice Harrymu moc smysl nedávalo, ale nechal to být. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že stojí v úzké chodbě rodinného domu. „Kde to jsme?"

„Hlupáku! V tvé hlavě, jak jsem řekl," zavtipkoval obroun s vážnou tváří a netrpělivým tónem.

Harrymu se roztřásla brada a sevřelo se mu hrdlo. Nechápal, co se dělo, ale raději se otočil pryč. Zastavil ho pevný stisk velké ruky. Druhá ruka mu jemně obrátila obličej a on sklopil pohled,

„Ale no tak, to byl jen vtip. Omlouvám se." Dospělák mu setřel hrubým palcem slzu, o které Harry ani neměl tušení, že tam je.

„Já vím! Já to hned poznal, ale nemám ponětí… Vždyť přece nejsem žádné mimino, abych se hned rozbrečel!" rozčiloval se Harry sám nad sebou.

Smutně se na něj usmál a pohladil ho po tváři. „A to je právě ta chyba, Harry. Tady jím jsi."

V Harrym zatrnulo. „Jak dlouho?"

„Dokud trochu nevyrosteš."

„Proč?"

„To pochopíš za chvíli."

„A jestli jsem mimino, proč mluvím normálně?"

„Protože jsme u tebe v hlavě."

„A bude tohle každá odpověď na mou otázku?"

„Záleží, na co se budeš ptát."

„A proč?"

„Nó, protože to tak funguje."

„Ahá… A proč?"

„Co proč?"

„Proč to tak funguje?"

„Počkej, to jako vážně? Funguje to tak, protože… no, protože … protože se tak ptáš."

„Ahá… A proč?"

„Já nevím! Já ti do hlavy nevidím!"

Na to Harry zkoumavě sklonil hlavu na stranu a dlouze se na něj zadíval. Po chvíli viděl, jak se dospělákovi pochopením rozšířily oči, když si uvědomil, co řekl, a začal se smát, až ve dřepu zavrávoral.

Harry se zahihňal, a když se utišil, znovu se zeptal: „A proč teda mluvím normálně?"

Povzdychl si. „Protože jsme u tebe v hlavě. Už dávno mluvit umíš, tak není důvod, abys byl němý." Když viděl, že se Harry zase nadechuje, pospíšil si. „A jako dítě se chováš, protože jím tady zase jsi. Nevím, jak moc tě to bude ovlivňovat, ale být tebou-" zasmál se vlastnímu vtipu, „bych si na to zvykl."

Harry našpulil zamyšleně pusu. „A kde teda jsme?"

Chlap se na něj vážně podíval. „Teď mě poslouchej pozorně, doufám, že tuhle věc řeknu naposledy. Jsme v tvé hlavě. V té hlavě jsou vzpomínky a myšlenky. Tohle konkrétně," mávl kolem sebe rukou, „je vzpomínka. Tohle," ukázal na Harryho, „je tvoje podoba z tvé vzpomínky. A tohle," nasměroval důležitě palcem na sebe, „je tvoje chůva!"

Harry pomalu pokýval hlavou a změřil si klečícího muže před sebou. „Chápu… Takže proč jsem tady?"

Zasmál se. „Tolik otázek! To ti chybělo, ale neboj, už nám to začíná." Na Harryho nechápavý výraz se dal do vysvětlování: „Jsi tady, aby ses naučil to, o co jsi kvůli jisté události přišel. Chápeš? A já jsem tady, abych ti pomohl, chápeš? A ty se jen chovej tak, jak ti přijde vhodné, a neboj se. Chápeš?"

„Asi…"

„Výborně," zamnul si ruce, stoupl si a chytl Harryho za ruku. „Teď pojď, čím dřív začneme, tím dřív skončíme."

Harry se nechal vést do obývacího pokoje, kde byl usazen na deku s kupou hraček. Jeho nový kamarád si sedl vedle něj a podal mu plyšového růžového dráčka.

„Pamatuj si, Harry, ať se stane cokoliv, ať se budeš bát sebevíc, je to jen vzpomínka. Nic se ti nestane a já tu budu pořád s tebou."

Harry si přitiskl dráčka k hrudníčku a nervózně něco zamručel. Do pokoje vešla jeho maminka a usmála se na něj. Byla tou nejkrásnější maminkou, kterou kdy viděl. Klekla si k němu a nabídla mu z misky plátek jablka.

„Dáš si jablíčko, Harry?"

Harry jen zíral. Jeho tělo začínalo myslet jako dítě a ta zralejší část ustupovala do pozadí.

Maminka ho pohladila po tvářičce a strčila mu plátek před obličej. „Nebo bude papat dráček? Bude jablíčko papat Harry nebo dráček?"

Harry natáhl ruku a nemotorně si vzal kousek ovoce. Chvíli přemýšlel a pak ho strčil drakovi k čumáku.

„Chutná mu, Harry?"

„Jo!" usmál se na ni Harry nadšeně a zatleskal rukama. Jablko mu zapomenuté spadlo do klína.

„A nebylo by od Jahůdky hezké, kdyby se s tebou rozdělil? Rozdělíte se, Harry?"

„Jo!" výskl Harry a vylovil nyní chlupatý plátek a uchroupl z něj kousek. Vzápětí zbylou uslintanou částí nakrmil Jahůdku.

„Chceš další, Harry?" Maminka se na něj znovu tak krásně usmála.

Harry znovu nadšeně zatleskal a natáhl se pro další. Půlku snědl on a půlku Jahůdka. Najednou vedle něj seděl táta. Usmál se na něj a rozcuchal ho. Harry se hýkavě zasmál a natáhl svou ulepenou ruku, aby ho mohl rozcuchat taky. Taťka se sehnul a držel, dokud Harry nebyl s výsledkem spokojený. Pak se Harry natáhl po mamce, a než stačila jakkoliv zareagovat, pohladil ji po vlasech taky. Měla je krásně červené a Harrymu se vždycky líbily. Ale věděl, že za ně tahat nesmí, to by se maminka moc zlobila.

Maminka podala Harrymu další kousek jablka a Harry ho nabídl taťkovi.

Ten zavrtěl hlavou a usmál se. „Ne, Harry, ten si sněz ty."

Harry se zamračil a nabídl ho taťkovi znovu. Taťka si povzdychnul a ukousl si úplně malinký kousíček. Pak Harrymu podal plátek zpět.

„A teď ty."

Harry ale podal plátek mamince. Ta ukousla půlku a zbytek strčila do pusy Harrymu. Harry se zasmál a rychle ho snědl. Maminka se usmála a pochválila ho. Řekla mu, že papá lépe než taťka. Taťka se ale ohradil, že jablka jsou velmi často otrávená a že je nikdy jíst už nebude. Maminka ho ale plácla a vysvětlila Harrymu, že si taťka jen dělal legraci. Pak se začali o něčem dohadovat, mluvit o nějakém srabovi a čmuchajícím psovi a Harry jim už nerozuměl. Místo toho pokračoval v krmení Jahůdky.

„Jsou úžasní, co?"

Harry nadskočil. Na svého nového kamaráda úplně zapomněl! Nabídl mu jablíčko a on si ho s poděkováním vzal.

Harry se se zamrkáním vrátil zpátky k svému starému já. „Vidí tě?" zeptal se.

„Ne, jsme v tvé hlavě, vzpomínáš?"

Ajó, uvědomil si Harry smutně. Bylo mu líto, že to není doopravdy.

„Ale to je doopravdy. A ano, můžu ti číst myšlenky," vyplázl na něj kamarád jazyk.

Maminka s tatínkem začali křičet a to se Harrymu vůbec nelíbilo. Maminka rozčileně píchala prstem do tatínka a jiskřily jí vlasy. Rychle se k nim doplazil a zatahal je oba dva najednou za oblečení. Když si ho všimli, ztichli a sklonili se k němu. Maminka se ho zeptala, co se děje.

„Lád!"

„Rád, Harry? Co máš rád?"

„Lád, pusu!" rozčiloval se Harry.

Maminka se sklonila a dala mu pusu.

„Ne! Mama pusu, tata pusu!" A s tím je oba nemotorně srazil hlavami k sobě. Oba dva se zasmáli, když konečně pochopili, co po nich chce. Taťka objal maminku a dal jí dlouhou pusu. Harry se vrátil pro Jahůdku a přišel s ním k usmívajícím se rodičům.

„Júdka pusu!"

Maminka krátce políbila jablkového Jahůdku, stejně jako taťka. Harry dal Jahůdkovi spokojeně pusu takya pak se díval, jak si růžový dráček hraje s míčkem.

Ozval se zvonek a Harry natěšeně vzhlédl. Vždycky, když slyší ten zvuk, znamená to, že přijde buď jeho kamarád Nev, nebo teta nebo strýčci. Neva ale už dlouho neviděl. Hezky si spolu hrají a je to vždycky bžunda.

Maminka ho chytla do náruče a kolébala ho. To se mu moc líbilo a položil jí hlavu na rameno. Chtělo se mu spinkat. Jahůdkovi už taky, a tak si Jahůdka položil hlavu zase na Harryho rameno.

Tatínek něco volal ode dveří a maminka začala rychle utíkat do Harryho pokojíčku. Když byli na schodech, Harry viděl taťku, jak si hraje se strejdou, co byl zamaskovaný jako bubák. Harry se zasmál, tuhle hru hráli spolu často a byla to švanda. Maminka vyběhla schody a Harry viděl, jak taťka usnul. Už byl asi taky unavený, ale měl by počkat na maminku. Vždycky přece chodí spinkat spolu.

Maminka s ním přiběhla do pokoje a strejda běžel za nimi. Postavila Harryho do postýlky a Harrymu vypadl Jahůdka z ruky.

„Júdka!" zavolal a natáhl po něm skrz dřevěné tyčky ruku. Maminka mu ho ale nepodala. Místo toho si hrála se strejdou. Harry pochopil, že si dráčka musí podat sám a snažil se k němu dostat, ale nešlo to. To mu bylo líto a začal plakat. Pak tam bylo najednou v pokoji hezké zelené světlo. Chtěl se maminky zeptat, co to bylo, a ještě ji chtěl poprosit o Jahůdku, ale už taky usnula. Naštěstí strejda pořád nespal. Šel k němu a Harry si zakryl oči, aby hned vzápětí udělal Kuk!

Věděl, že to strejdu pobaví. Strejda se ale nesmál, jen přišel blíž. Harry ukázal na dráčka, který ležel kousek od maminky, a zafňukal. Bez něj neusne a maminka už spí, ta ho nepotřebuje!

Strejda mu ho ale nepodal. Místo toho se na něj zašklebil a dělal dál bubáka. Ukázal Harrymu svou hůlku. Harry ale věděl, že na ni sahat nesmí, to mu tatínek zakázal. Vysvětlil mu, že když bude šahat na cizí hůlky, bude to au.

Strejda se usmál a řekl nějaká legrační slova. Pak znovu přišlo to hezké světlo a Harryho začala strašně bolet hlavička a pak, přestože neměl svého plyšového kamaráda, usnul.

„Doprdele!" vyrazil ze sebe Harry, když se probudil. Stále byl ve své postýlce, ale teď si plně uvědomoval, co se stalo. Už zase myslel normálně, i když by se cítil lépe, kdyby zapomněl… Začal brečet a vzteky si rvát vlasy. Proč nic neudělal? Mohl jim pomoct! Mohl je zachránit!

„Nemohl jsi dělat vůbec nic," řekl mu jeho nový velký kamarád, který stál u něj v pokoji. Vzal ho do náruče a choval ho. Říkal mu hezká slovíčka a Harry brečel, dokud mohl. Když se mu ulevilo, stulil se k němu a nechal se hladit po zádíčkách.

„Byli skvělí, co?" zeptal se ho Harry najednou.

„To byli," souhlasil s ním. Harry se rozhlédl po pokoji a krom těla své matky a zapomenutého dráčka viděl i nějakou divnou, seschlou, krvácející kreaturu připoutanou okovama k jeho kamarádovi dlouhým řetězem.

„Kdo to je? Co jsi mu udělal?"

„Já? Nic. To si udělal sám. Dovol, abych ti ukázal kousek Voldemortovy shnilé duše." A s tím nemilosrdně trhnul řetězem, až ta bytost zaskučela bolestí. „Dneska začala tvá nejhorší noční můra, bestie!" Když to Harry slyšel, nepříjemně se ošil.

„Nelituj to, Harry. Je to zrůda. Kdybych ji pustil, neváhala by a zabila by tě. A využila by tvé tělo ke svým hnusným účelům," řekl mu tvrdě.

Harry polknul. „Ale ty ji nenecháš, viď?"

Konejšivě se na něj usmál. „A nechal jsem ji snad někdy? Celých patnáct let jsem se staral o to, abys byl před ní v bezpečí. Vždyť kvůli téhle zrůdě jsme rozděleni." Vycenil na ni zuby v nenávistném šklebu.

„Takže ty jsi fakt já?"

Usmál se na něj. „Tvá horší polovička. Nebo snad lepší?" zamyslel se naoko.

„Tak jak ti mám říkat? Harry číslo dvě?"

Harry číslo dvě nad tím chvíli přemýšlel. „Dvojka stačí."

„Dvojka, to je divná přezdívka," uchechtl se Harry.

„Furt lepší než Moudrouk," urazil se Dvojka. „Nebo Foxy."

„No dovol!" nafoukl se Harry.

Chvíli na sebe upřeně zírali, než se rozesmáli.

„Takže tohle je Voldemort? Nevypadá moc nebezpečně." Pochybovačně si pokrouceninu změřil.

„Je to jen jeho část a zrovna je dost oslabená tím rozdělením. Ale kdybych ji nechal, vycucne tě jako pitíčko. Popravdě, držet to zkrátka nás vždycky stálo spoustu sil," rozpačitě přiznal. „Tak dvě třetiny naší magie jsem spotřebovával já."

„Vážně? Chceš říct, že ta moje silná kouzla, neschopnost umřít, patronus ve třinácti, to všechno bylo jen s třetinou toho, co bych měl mít?"

„Nó, vlastně ne… Když jsi byl ve stresu, občas jsem ti něco dal… Samozřejmě jen tolik, aby toho tohle," plivl na kreaturu, „nevyužilo. Ale třeba ten patron, podívej, když už jsi ho jednou vyčaroval pořádně, neměl jsi s tím už potom problém, co? To je vlastně díky tomuhle," kopl do Voldíka. „Díky jeho energetické náročnosti jsme se naučili, jak dobře hospodařit s magií. Podvědomé procesy zařídily, aby sis lépe osvojoval kouzla a tak. I když," zamyslel se a bezmyšlenkovitě dupl Voldíkovi na prsty, které se natahovaly k Jahůdkovi, „je pravda, že tak první čtyři roky jsi byl dost mimo, jak nám dával ten grázl co proto."

Harry přikývl a snažil se všechno pobrat. Začal pofňukávat a Dvojka ho konejšil, houpal a vískal ve vlasech, ale jemu se stýskalo po mamince. Uvědomil si, že je opravdu pryč, a rozbrečel se na celé kolo. Kdyby nebylo něj, byla by ještě naživu, celé je to beztak jeho chyba…

„Tak to teda ne!" přestal ho Dvojka okamžitě konejšit.

Harry se na něj vyděšeně podíval uplakanýma očima.

„Teď mě prcku poslouchej, NENÍ to tvoje vina. Je to vina toho parchanta, jehož část ti parazitovala na mozku, ale ne tvoje!"

„Já vím," špitl Harry spěšně.

„Ne, nevíš. Řekni to: Já za to nemůžu."

Harry něco zamumlal.

„Co prosím?"

„Jzto nemžu."

„Ještě jednou a zřetelně!"

„Já za to nemůžu..."

„Hlasitěji."

„Já za to nemůžu."

„Ještě jednou!"

„Já za to nemůžu!"

„A ještě jednou!"

„JÁ ZA TO NEMŮŽU!" zařval mu Harry do obličeje, jak nejhlasitěji dovedl.

Dvojka zvedl obočí. „Lepší?"

Harry přikývl a lehce se usmál. „Lepší." Znovu se Dvojkovi stulil do náruče a nechal se hladit. Pak se v něm ale zvedla další vlna paniky. Až teď mu došlo, že ten strach má zvláštní pachuť, cizí. Voldík vedle nich zakňučel a schytal za to kopanec. Teď se ta panika ještě znásobila a Harry potlačil vší silou zděšený vřískot a pouze zakňučel.

Dvojka ho konejšil o to usilovněji a dal se do vysvětlování: „Šššš… Klid… To bude dobré. Jen si zvykáš na tu kreaturu. Neboj, za chvíli budu mít dost sil na to, abych úplně odklonil jeho běžné emoce. Jen teď to bude náročnější, musíme si projít vším."

Harry kývl a nechal se uklidnit. „Stejně to nechápu, jak jsem mohl přežít?"

„To díky ochraně tvé matky. To ona udržela Voldíka na uzdě, než jsme si my dva vyvinuli dostatečné schopnosti. Vlastně jsem ani takhle původně nevypadal, to je zase podoba, kterou bys ty měl v dospělosti v ideálních podmínkách."

Harry údivem otevřel pusu. „Tak nabušený?"

Dvojka se zasmál. „Správná výživa a dostatek práce dělá divy. Ale nebyla to procházka růžovým sadem," prohlásil a podrbal se na dlouhé jizvě pod uchem. Skoro stejné, jako měl Harry ve skutečnosti. Ale jen skoro.

Harry to chvíli vstřebával a po chvíli se ho zeptal: „A co budeme dělat teď?"

„Pokračovat přeci. Na vzpomínkách je skvělé, že je můžeš kdykoliv spustit." S tím Harryho položil zpátky do postýlky a podíval se na dveře. Harry ho napodobil. Začala ho zase bolet hlava. Harry polkl, a aniž by mu to došlo, sklouzl zpátky do svého dětského uvažování. Podíval se na maminku, svíral křečovitě dřevěné tyčky. A začal plakat. Plakal potichu, nechtěl maminku vzbudit.

Dveřmi přiběhl další strejda v kostýmu. Harrymu to přišlo legrační, všichni strejdové hrají nějakou fajn hru. Strejda něco vykřikl a sklonil se nad maminkou. Harry ho chtěl varovat, aby ji nebudil, že je potom vždycky nabručená, ale naštěstí ji nechal dál spát. Přešel k němu a pozoroval ho. Harrymu se líbil. Měl fajn dlouhé černé vlasy a legrační nos, ale byl smutný. Harry se na něj uslzeně usmál a natáhl k němu ruce. Věděl, jak strejdy rozesmát.

Strejda se k němu sklonil a vzal ho do náruče. Podíval se na něj a povzdychl si. Harry ho zatahal za vlasy, ale strejda se místo toho, aby se usmál, zašklebil. Tak to Harry zkusil jinak. Usmál se na něj a dotkl se jeho koutku. Strejdova pusa se o kousíček povytáhla nahoru a to Harrymu stačilo. Nadšeně zatleskal a stulil se k němu. Slzy se mu dál koulely po tvářích jako hrachy, ale cítil se klidněji. Chtělo se mu spát. A bolela ho hlavička. Zívl a vzpomněl si na Jahůdku.

Snažil se vykroutit strejdovi z náruče, ale ten ho na zem pustit nechtěl. Tak Harry ukázal na Jahůdku, řekl dráčkovo jméno, ale strejda mu ho stále nepodal. To se Harrymu vůbec nelíbilo. Jak může být strejda takovej ťunťa? Zkusil to ještě jednou a tentokrát svého kamaráda popsal opravdu detailně.

„Júdka! Dlak! Lůzoví!" Harrymu začala docházet trpělivost. Strejda pořád nechápal.

„Cože to chceš?" zeptal se a svraštil legračně obočí.

Harry se mu podíval do očí a znovu velmi důrazně zopakoval: „Júdka! Dlak! Lůzoví!"

Najednou se mu vybavil přesný obrázek draka a strejda pochopil. Opatrně obešel maminku, aby ji nevzbudil, vzal dráčka a podal ho Harrymu.

Pak s ním vyšel ven z pokojíčku, po schodech dolů, kolem spícího tatínka a ven na zahradu. Harry se venku roztřásl zimou, ale to zmizelo hned, jak se kolem něj obalila tma. Voněla jako to divné mazání a byla krásně teploučká. Přitiskl k sobě Jahůdku a hned oba usnuli, zatímco poslouchali uklidňující bubnování. Buch-buch… Buch-buch… Buch-buch…

Probudily je zvýšené hlasy. Harry se zavrtěl a téměř znovu usnul, jak ho někdo začal houpat. Pak ale uslyšel hlas strejdy Siriho. Harry se otočil za jeho hlasem a vyděšeně vykřikl. Strejda Siri vypadal děsivě! Strašně se šklebil a vrčel. Natáhl se po Harrym, a když ho Harry zatahal za vousy, tak se už zase tvářil normálně.

Harry se na něj usmál a zeptal se ho: „Hlát?"

Siri se na něj smutně usmál a zavrtěl hlavou. „Teď ne." Začal s ním drncat. „Chvilku vydrž, Harry jo?"

Harry přikývl. Budou si hrát později a třeba se k nim přidá i taťka. „Tata spí," upozornil ho Harry. „Mama spí."

Siri ho k sobě ještě víc přitiskl. „James, Lily?" zeptal se a zněl, jako by měl rýmu.

Harryho teď strejda Siri hladil po hlavičce. „Jak se to stalo?" zeptal se.

Harry mu nerozuměl a jen se k němu víc přitiskl.

„Dozvěděl se, kde se schovávají. Našel jsem Harryho v postýlce. Zbytek už znáš."

„Je to tvoje vina. Mohl jsi jim pomoct. Varovat je," zavrčel Siri.

Harry se lekl a rozbrečel se. Nelíbilo se mu, že strejda vrčí! A bolela ho hlavička. A chtěl maminku! Začal se kroutit, a když už byl skoro volný, chytil ho zase strejda v černým. Tenhle hodný strejda ho začal hladit po zádíčkách a začal mu broukat. Harry lapal po dechu a po chvíli to díky strejdovi bylo lepší a lepší. Pak mu unaveně opřel hlavu o rameno.

Strejda v černým řekl klidným hlasem: „Uklidni se, Blacku! Víš, čím si prošel? Chovej se podle toho."

„A ty tomu jako rozumíš odkdy, Srabusi? Vrať mi ho!"

Harrymu se vůbec nelíbilo, že strejda Siri křičí. Zavrtal se hlavou do voňavého pláště a předstíral, že tam vůbec není.

„Jasně, Blacku, je na něm vidět, že mu to pomůže."

Co to povídá? To Harrymu vůbec nepomůže! On je vážně ťunťa! Raději se ho chytil ještě křečovitěji.

„Dej mi ho! Musím se o něj postarat!"

Harry cítil, jak se strejda začal třást. Asi mu byla taky zima. Harry mu strčil dírou mezi knoflíky na bříšku Jahůdku pod tričko. Věděl, že Jahůdka umí zahřát každého.

„Ty se hlavně musíš uklidnit! Chceš, aby se tě bál?"

„A smrtijeda se nebojí, jo? Kdyby nebylo tebe, Lily s Jamesem tu ještě jsou!"

„Siriusi! Víš přece, že Severus nebyl jejich strážcem! Křivdíš mu," řekl legrační dědeček ve vtipném pestrobarevném oblečení, který se tu najednou objevil.

Strejda Siri se zase tvářil děsivě. „Petr! Ten parchant! Víte, kde je, Brumbále?"

„To nevím, chlapče… Snad ve svém úkrytu v Doplet Creek?" řekl Brumla. Harrymu to přišlo jako srandovní jméno, Brumla.

„Jdu za ním!" zavrčel strejda Siri. „Dejte zatím na Harryho pozor. Až to s Petrem vyřídím, vezmu si ho a postarám se o něj."

„Jistěže, chlapče. Jistěže. U koho jiného než u svého kmotra by měl být?"

Harry tomu moc nerozuměl. Měl být přece u maminky a taťky, nebo ne? Ten dědula se mu přestával líbit, zatím zůstane raději u strejdy v černém. U něj je to fajn.

Siri dal pusu Harrymu na hlavičku, a ještě ho pohladil. „Budu hned zpátky, jo? Zatím na mě počkej."

Harry na něj zaraženě koukal. „Pápá," řekl po chvilce.

„Pápá, Harry," povzdychl si Siri. „Srabusi, ručíš mi za něj. Jestli se mu něco stane, tak tě osobně vykastruju."

Strejda si odfrkl a zase začal Harryho houpat. „Jasně. Tak hlavně nezapomeň vykastrovat Pettigrewa. Hlavně pořádně."

„Spolehni se. Chceš suvenýr?"

„Vždycky."

Strejda Siri se uchechtl a s prásknutím byl pryč.

„Co bude teď, řediteli?" zeptal se strejda a začal Harryho houpat jinak.

„Když dovolíš, postarám se teď o něj," řekl dědula a natáhl k nim ruce. Harry se chytil strejdy ještě pevněji a uhnul. Nelíbil se mu.

Strejda si asi myslel to samé a před dědou ucouvl. „Brumbále, co máte v plánu?"

„Mám v zájmu jen jeho dobro. Možná by mohl na čas být u Lilyiny sestry?"

„Zešílel jste? K Petunii? To snad ne… A co Black, má v plánu si ho přeci vzít on? Nebo Lupin? Než najde Black Pettigrewa, může být u Lupina!"

„Jsou to ještě chlapci. Jsou mladí a o dítě se nepostarají. A Remus přece nemůže."

„A co Harryho kmotra? Alice?"

„Mají jistě s malým Nevillem spoustu práce."

„Hloupost! Měl by jít k nim! Aspoň prozatím. A Black to s Harrym umí, Lupin se o něj může postarat. K Petunii nepůjde, je příšerná."

„Vidíš to příliš černě chlapče, jsem si jist že-"

„Černě? Já ji znám! To byste ho mohl dát rovnou nějakému smrtijedovi a bylo by to lepší!"

„Navrhuješ snad, že se o něj postaráš ty?"

Strejda nic neříkal.

„Jo!" řekl Harry důležitě. Bude radši u strejdy v černým než u šíleného dědy. Samozřejmě, než se maminka a taťka probudí.

Strejda se na něj udiveně podíval, smutně se usmál a otočil se k dědovi. „Cokoliv než Petunie."

Dědula se nehezky zasmál. „A bude si hrát s malým Dracem, že? Přišel jsi o rozum?"

„Jo!" To se Harrymu líbilo moc. Draci jsou super a moc rád bude mít nového kamaráda. Možná že by tenhle mohl i foukat oheň!

Strejda ho pohladil a řekl dědulovi: „Měl by ho někdo prohlédnout. Kletba ho zasáhla do hlavy, kdo ví, třeba by mohl mít poškozenou mysl."

„Nezkoušel jsi na něm nitrozpyt doufám?"

„Jen opatrně povrchově. Nešel jsem dál než přes první polovinu první vrstvy vědomí. Uvědomuji si rizika nitrozpytu na malých dětech. Nejsem hlupák! Ale nerozuměl jsem mu, že chce podat hračku..."

„Ty jsi na něm prováděl nitrozpyt kvůli hračce?" zaburácel děda.

„Byl rozrušený a věděl jsem, co dělám. Celou dobu," říkal stále potichu. To se Harrymu líbilo. Jako jediný z těch dospěláků nekřičel. „Ale jeho mysl se zdála… poničená, rozpolcená."

„Skutečně… to je zajímavé."

„Ani na to nemyslete, Brumbále! Potřebuje pomoc zkušených lékouzelníků! Kdo ví, k jakému poškození může ještě dojít," vrčel strejda, ale Harrymu to nevadilo. Jestli ho to uchrání před tím děsivcem…

„Máš pravdu, Severusi. Okamžitě kontaktuj ty nejlepší odborníky, ať přijdou do Bradavic. Řekni jim, co uznáš za vhodné." Natáhl se po Harrym. „Potkáme se v Bradavicích. Pojedu tam s Harrym Záchranným autobusem, takže tam možná dorazíme zároveň. Kam Harry půjde a co s ním uděláme, můžeme rozhodnout až po tom vyšetření. Harry je na prvním místě."

Strejda Harryho podal Brumlovi, a to se mu vůbec nelíbilo. Snažil se držet strejdy, ale ten mu řekl: „Harry, to bude dobré. Věř mi."

„Jo?"

„Přesně tak."

Harry ho naposledy objal a dal mu velikou pusu na tvář. Nechal se chytit divným dědou a zamával strejdovi. „Pápá."

„Měj se, Harry," řekl mu smutně a s prásknutím zmizel.

„Tak, Harry, chlapče drahý, pojedeme autobusem?"

Harry pomalu kývnul a koukal do země. Stýskalo se mu po mamince. Dědula ho nechal být a za chvíli s ním nastoupil do autobusu. O něčem se bavil s ostatními lidmi, ale Harry ho moc neposlouchal. Pak se ozvalo jásání a najednou byla kolem Harryho spousta lidí. Šahali na něj a byli hrozně hlasití. Harry se snažil vykroutit z dědulova sevření, ale ten ho držel moc pevně. Tak začal ječet a brečet, jak nejhlasitěji dovedl. Na něj může sahat jen maminka! A strejdové! Naštěstí to zabralo a měl zase klid. U toho děduly se mu vůbec nelíbilo, ale neměl na vybranou. Seděl mu na klíně a díval se z okna na míhající se světla.

Vzbudilo ho, když se s ním dědula zvedl a vyšel s ním ven. Vlezli do nějakého velkého domu, kde byly na stěnách hýbací obrázky. Dědula ho nesl až do místnosti se zvláštními cingrlátky. Položil Harryho na zem a četl si za stolem nějakou knížku. Dál se na něj nedíval, a tak Harry přešel ke stolečku s cinkajícím nástrojem. Šťouchl do něj a přístroj zacinkal ještě víc. To byla hezká hra! Ještě jednou do něho šťouchl a ještě jednou. Nadšeně zatleskal rukama a šťouchal do přístroje dál.

„Harry, ne!" zakřičel ten protivný dědula.

Harry se lekl a rozbrečel se. Proč pořád někdo křičí? Dědula k němu přešel a zvedl ho ze země. Harry mrskal nohama, ale dědula ho stejně nepustil. Posadil ho na stůl a sehnul se k němu. Harry sklonil hlavu a hrál si knoflíčkem na dupačkách.

„Harry, podívej se na mě!"

Harry zavrtěl hlavou a dál si kroutil s knoflíkem.

Dědula ho chytil pod bradou a zvedl mu obličej. Harry se mu podíval do světle modrých očí, ale hned uhnul pohledem. Brečel ještě víc. Kde je maminka? Proč na něj dědula tak děsivě kouká?

„Harry!"

Harry si zakryl ručičkama oči a zavrtěl hlavou. Slyšel zaklepání a dovnitř se nahrnulo několik lidí. Harry naštěstí poznal strejdu v černém oblečení a natáhl k němu ruce. Ten ho, když viděl jeho uplakanou tvář, zdvihl do náruče a konejšil ho. Harry mu položil hlavu na rameno a křečovitě se ho držel.

„Ale no tak, Harry. Proč ty slzy, už bude dobře… Koukej, co mám!" A s tím Harrymu podal Jahůdku.

„Júdka!" zvolal Harry šťastně a přitiskl ho k sobě. „Dí-ky!" řekl strejdovi a usmál se. Ostatní dospěláci se o něčem bavili, ale Harrymu to bylo jedno. Byl u strejdy, měl Jahůdku a za chvíli určitě uvidí maminku. Pak zase začali křičet a Harry začal fňukat. Ať strejda udělá ticho! Naštěstí to strejda zařídil a zase byl klid. Za chvíli se Harryho zeptal, jestli by se mohl podívat do očí jedné milé paní. Harrymu se moc líbila, a tak ho poslechl. Navíc mu strejda slíbil, že ho ochrání. Ta paní byla moc milá, ale dala Harrymu něco hořkého, tak začal prskat. Za chvíli se mu začaly klížit oči. Strejda ho dál kolébal a mrmlal mu hezká slovíčka.

Když se probudil, ta milá paní vypadala nemocně. Copak se jí asi stalo? Měla by se zkusit vyspat, Harryho už hlavička vůbec nebolela. Ta paní říkala něco dědulovi, ale ten se zamračil a zavrtěl hlavou. Začala na něj křičet a ukazovat na Harryho. Vypadalo to, že to dědula slízne, pomyslel si. Je dobře, že mu někdo vynadá, dědulovi protivnýmu.

Dědula na ni ukázal svou hůlkou a střelil po ní světlo. Strejda Harryho pevně sevřel a začal dědulovi nadávat taky. Ta milá paní se dívala před sebe a vůbec se netvářila, že by je poslouchala. Pak zatřásla hlavou a zmateně odešla pryč. Harry na ní zamával na rozloučenou, ale neodpověděla mu.

„Brumbále, to jste neměl! Potřebujeme ji. Jestli je pravda, co o Harryho mysli říkala, tak musíme-"

„My nemusíme nic. Postarám se o to sám!" přerušil ho dědula.

Harrymu se vůbec nelíbilo, že strejdu přerušuje. Strejdovi taky ne, protože si přendal Harryho na bok, držel ho jednou rukou a druhou vytáhl na dědulu hůlku.

„Co máte v plánu, Brumbále?"

„Severusi, mám v zájmu jen jeho dobro. A nemyslím si, že by bylo vhodné, aby slečna McFine pokračovala v léčbě směrem, který určila bez mé konzultace."

„Vaší konzultace? Vaší konzultace? Děláte si ze mě blázny? Jestli ten hoch má v mysli parazita, musíme ho odstranit!" Strejdovi se začala třást hůlka a Harry doufal, že po dědulovi pošle taky jiskry.

„V tom se právě mýlíš." Dědula kývl na další dva pány v místnosti a ti na strejdu namířili hůlky. Najednou mu vyletěla hůlka z ruky a jeden z nich ji chytil.

„Severusi Tobiasi Snape, jsi obviněn ze smrtijedské činnosti a zločinů, které se mi momentálně nechce vyjmenovávat, protože stejně patříš za mříže," řekl jeden z nich nabubřele. „Vrať toho kluka řediteli, ať je o něj dobře postaráno. Nechceš ho přeci zalehnout, až omdlíš."

Strejda Harryho sevřel ještě pevněji, ale pak si povzdychl a začal ho podávat Brumbálovi. Harry věděl, že se stane strejdovi něco špatného, a tak se k němu o to víc přitiskl. Pak mu zase strčil Jahůdku nenápadně za to knoflíkové tričko. Bude ho potřebovat víc.

Dědula chytil Harryho a ti dva zlí chlapi spoutali strejdu. Donutili ho si kleknout a jeden z nich mu nalil do úst lahvičku, kterou mu dědula podal. Strejda se tvářil strašně zmateně a dědula k němu přišel. Podal Harryho jednomu z těch zlounů a ukázal svou hůlkou na strejdu. Harry začal vřískat a mlátit kolem sebe. Ať ho nechají být!

„Nemůže to děcko zmlknout?" zavrčel Harryho oblíbený hlas. Zmátlo ho to, a tak okamžitě ztichl. Strejda se tvářil ošklivě. Mračil se, a když viděl Harryho, zašklebil se. Co se mu to děje? Co mu ten dědek udělal?! Proč se na Harryho tak dívá?

Dědula si Harryho vzal zpátky a zlouni odvedli strejdu pryč. Slyšel, jak říkali něco o zábavě v Askabamu, a že si to tam strejda s mozkomoury užije. Jestli jde strejda na hřiště, Harry chce s ním! Proč ho tady strejda nechává? Harry brečel ještě víc a vyděšeně zmlkl, když na něj dědula namířil hůlku. Harrymu se dál třásl ret, ale bál se pohnout. Proč z těch hůlek nelétají ptáčci jako doma? Proč ubližují? A kde má maminku? Pak Harry usnul.

„Krucinál!" probral se Harry, opět se svým běžným uvažováním.

„Výživné, že?" zeptal se ho Dvojka a protáhl se. Byli v ředitelně ale místo Brumbála se na zem jen válela ta kreatura.

„O co tam právě šlo? Vážně se mě Severus pokusil zachránit před Brumbálem? A vážně Brumbál odmítl odstranit tohohle?!" rozčiloval se Harry a ukazoval na zrůdičku.

„Jop. Ale to s tím odstraněním by nefungovalo. Zkoušel jsem to, ale málem nás to stálo život." V hůlce se mu pomalu zhmotnila hůl. „Pamatuješ na tu horečku a halucinace, když ti bylo pět?"

„Matně…" zaváhal Harry.

„No, tak za to jsem mohl já. Málem jsem nám tehdy usmažil mozek, promiň."

Harry jen pokrčil rameny. „Ale přežili jsme, ne?"

„Hmm... všichni tři, bohužel." S tím přetáhl Voldíka holí přes záda. Ten zakňučel a Harry si s úlevou uvědomil, že už žádnou cizí paniku necítí.

„Za to můžeš poděkovat té slečně, vytvořila mezi vámi bariéru, takže od teď si s ním nemusíš dělat starosti. Tedy, dokud ti nebude čtrnáct, ale to je teď jedno."

„Dobrá, a kde si sehnal tu hůl?"

„Představil jsem si ji. Hele." Hůl začala obrůstat červenými listy a pak se rozpadla v prach.

„Aha. Naše mysl, co? A co se bude dít teď?"

„Chápeš rychle. Co s tebou bude během bezvědomí, netuším. A potom, no, na programu je péče školní ošetřovatelky, skoro celý den. Potom převoz s Hagridem k Dursleyovým a pak prázdniny v Surrey!"

Harry zbledl. „Prosím tě, neděs."

„Neboj, to zvládneš. Je to jen na patnáct let." Odmávl to rukou. „Máme na to času, kolik budeš potřebovat."

Povzdychl si. „No tak dobře. To projdeme celý můj život?"

„Jo," přikývl Dvojka a zhoupl se na patách. „Teda, skončíme hned, jak tě zasáhne druhá Avada. Ta zabila tady Voldíka. Pak už jsme měli klid."

„A co bylo s tebou?"

Podrbal se za uchem. „No, zůstal jsem tady trčet. Musím říct, že bez Voldíka to byla dost nuda. Ale hned jak to všechno spolu projdeme, bude všechno v pořádku. Jak se cítíš?"

„Naštvaně."

„To dává smysl. Můžu ti s tím nějak pomoct?"

Povzdechl si. „Boxovací pytel si umíš představit taky?"

Dvojka se zasmál. „Na co pytel, když máš tady jeden živý?" a rozpřáhl ruce v karikatuře podomního obchodníka.

„No, já nevím," zaváhal Harry.

„Ale no ták. Je to bžunda. Vymyslím ti novou hůl přesně k tvé velikosti, chceš?"

„Řekl jsi právě bžunda?"

„No jasně, taky jsi to přece říkal, když s tebou byla ještě zábava," podával mu hůl. „Tak chceš?"

Harry váhavě kývl a vzal si ji. Přistoupil blíž k Voldíkovi a roztřeseně se nadechl.

„Připraven?" ujistil se Dvojka s úsměvem.

Chapter Text

Moudrouk stál v salonku a v děsu zíral svým vnitřním zrakem na mizející dítě za dveřmi. Nemohl se ani pohnout, předpokládal, že za to může chlapcovo podvědomí. Jediné, co mohl dělat, bylo doufat, že se ve zdraví vrátí. Ale dost o tom pochyboval.

Byl si jistý, že za těmi dobře stráženými dveřmi je důležitá část Harryho osobnosti. Osobnosti, která byla kouzlům Moudrouka z nějakého záhadného důvodu skrytá. Kdyby se mu podařilo tuto část mysli byť jen zahlédnout, určitě by byl schopný chlapce zařadit. A Harrymu by to taky určitě prospělo. Mít takový blok v mysli nemůže být zdravé.

Ale hrozivá síla, která vyhodila čtyři duchy z chlapcovy mysli ven a doslova vysála Harryho do podoby dítěte, byla tím nejnebezpečnějším, co kdy Moudrý klobouk v dětské mysli viděl. Když viděl, jak patnáctiměsíční dítě v dupačkách vešlo do té temnoty… Bál se, že se už nevrátí. Jak by taky mohlo? Něco takového přece nemůže zvládnout.

Ale to, že zde stále zmrzle stál, mu dávalo naději. Znamená to, že je Harry ještě stále naživu. Bude to však stačit? Co když to něco, co je za těmi dveřmi chlapce zmrzačí tak, že bude už napořád slaboduchý? Co když zůstane Moudrouk uvězněn v jeho mysli? A co se stane, když se ho pokusí z Harryho hlavy sejmout? Co když zůstane Kloboukova podstata zde a jeho krásné kloboukové tělo bude od něj už navždy odděleno? Jak bude zařazovat? Co bude dělat?

Za dobu, která se zdála jako tisíc let, z temnoty vyšel nějaký muž. V momentě, kdy jeho druhá noha došlápla na podlahu salonku, získal Moudrouk zase vliv nad svým tělem. Rychle se narovnal a pozorně nasál všechny informace, které z muže vycházely.

Chutnal zvláštně, podobně jako Harry, ale měl ostřejší, mrazivější tón. Měl z něj pocit, jako by stál pod vysokou horou, strmou, elegantní a velmi, velmi nebezpečnou. Vyzařovalo z něj očekávání, lehký zájem a ledový klid.

Moudrouk polkl. „Kde je?" zeptal se ho.

„Koho máte na mysli, Moudrouku?" odpověděl mu muž hlubokým hlasem s pobaveným úsměvem.

„Harryho. Toho kluka, který tam vešel!" A ukazoval na místo, kde ještě před chvíli byly dveře. „Harry!" Zděšeně se rozběhl ke stěně a začal ji osahávat, ve snaze ho vycítit.

Ten muž se zasmál. „Ale Moudrouku, klid. Vždyť to jsem přece já!"

„Cože? To není možné! Dokaž to."

„Než jsem odešel tam, řekl jste, že litujete, že jste nezařadil Brumbála do Zmijozelu."

„Takže ti to došlo?"

„No, chvíli mi to trvalo, ale dává to smysl. Teď víc než kdy jindy."

„Co jsi tam zjistil?"

„To není podstatné," pokrčil rameny. „Důležité je, že teď jsem takříkajíc kompletní a vy mě můžete zařadit." Když viděl, jak se to Moudroukovi nezdá, ostře dodal: „A to hned."

Moudrouk sebou trhl a přistoupil k němu. Položil mu ruce na ramena a soustředil se. Ano, teď už to cítil.

Trocha cílevědomosti.

Hodně loajality.

Pachuť sobeckosti.

Více než dost houževnatosti.

Dostatek inteligence.

Ždibec krvelačnosti.

Hromada bojovnosti.

Zárodky hrdosti.

Spousta trpělivosti.

Bylo to jasné...

Zmijozel."

xXx

Harry otevřel oči, ležel na zemi a zíral na hnědé boty z pevné kůže. Zhluboka se nadechl a na moment zavřel oči, aby uzamkl neklidné myšlenky v jednom z pokojů ve své mysli. Vypořádá se s tím později. Opatrně se na loktech nadzvedl a usmál se na učitelku tyčící se nad ním. Stoupl si a rozhlédl se po Velké síni. Všichni na něj oněměle zírali. Narovnal se v ramenou a podal profesorce McGonagallové klobouk, který mu dosud seděl pevně na hlavě.

„Dejte na něj pozor, profesorko. Myslím, že potřebuje dovolenou," řekl jí s hraným pobavením. Moudrý klobouk souhlasně zaskučel.

Profesorka zaváhala, krátce kývla a sevřela rty: „Postarám se o to, pane Ollivandere."

Harry se usmál, otočil se a zamířil ke zmijozelskému stolu. Už se nemusel soustředit, aby vypadal nonšalantně a elegantně jako předtím. Teď to pro něj bylo druhou přirozeností, jako kůže. Šimralo ho pod nosem, ale nepoškrábal se. Mohlo by to kazit dojem a už tak mu bylo nepříjemné, že je v Síni ticho. Neměli by teď jen tak náhodou všichni tleskat?

Vyhledal pohledem Severuse a zdvihl obočí. Severus neznatelně kývl a poklepal prstem na místo vedle sebe. Než k němu Harry došel, šťouchl Severus loktem do svého souseda. Ten si Harryho přeměřil a pak se posunul blíž k dívce, která okamžitě zrudla.

Teď už byl Harry skoro u nich. Periferně zaznamenal uhánějící Poppy. Usmál se na ni a sedl si vedle Seva. Tázavě se podíval na ubrousek, který mu podávaly jeho štíhlé prsty.

„Teče ti krev z nosu," tiše mu vysvětlil.

„Vážně?" přimhouřil Harry oči a přijal nabízený kousek látky. Nadvakrát se pod nosem očistil a pak pro jistotu ještě jednou. „Už dobrý?"

„Jo, dobrý," vypravil ze sebe Severus přiškrceně.

Harry se na něj usmál, založil si ruce na hrudi a hravě zakvedlal obočím. „Nějaké nápady, co by mohlo přijít teď? Pro začátek to nebyl vůbec špatný start!"

Než mu stačil Severus odpovědět, uslyšel za sebou rázné, přesto starostlivé: „Pane Ollivandere!"

Okamžitě uvolnil svůj výraz a otočil se na svou nejoblíbenější ošetřovatelku. „Dobrý večer, madam."

Ta okamžitě vytáhla hůlku a bez momentu zaváhání na něj vypálila svoji lékouzelnickou větu pro všechny případy: „Jsem lékouzelnice Pomfreyová, a pokud dovolíte, provedu na vás několik diagnostických kouzel." A aniž by čekala na odpověď, namířila na něj hůlkou.

„Ale jistěže, mohla byste si, prosím, pospíšit? Mám hlad jako vlk," pospíšil si Harry ještě dřív, než první inkantace opustila její rty.

Zmínka o hladu působila jako lusknutí hypnotizéra. Všichni studenti se otočili k Brumbálovi s otázkou jasně vepsanou ve tváři. Někteří začali i tiše protestovat.

Na to se Brumbál narovnal, nadechl se a rozpřáhl ruce rozhodnutý přednést jednu ze svých předjídlových řečí. Když ho starší chlapecké osazenstvo hlavně nebelvírského stolu začalo probodávat očima, zacukalo mu jedno víčko. Velmi rychle se jeho tvář opět rozzářila úsměvem. Zlehka se zasmál a zvučným hlasem zahájil hostinu jednoduchým Jezte!

Všichni se nadšeně pustili do božské hostiny. Všichni kromě zmijozelských, kteří stále po očku sledovali dění na vzdáleném kraji kolejního stolu a způsobně si servírovali jídlo.

Poppy mávala hůlkou kolem Harryho a brblala si.

„Je všechno v pořádku?" zeptal se jí Harry opatrně.

„Nic není v téhle škole v pořádku!" zavrčela popuzeně. „Ale i tak děláme co můžeme, že! S vámi je na druhou stranu vzhledem k okolnostem v pořádku všechno," ujistila ho klidněji. „Váš mozek byl pod velkým tlakem, což způsobilo lehčí krvácení z nosu. Naštěstí vaše uši takový problém neměly, a tak díky Galénovi by to mohlo být bez následků. Jak se cítíte?"

„Trochu mě bolí hlava," připustil neochotně.

„Ano, ano, to bych čekala. Zkuste to vydržet, potom co se vyspíte, by to mělo být lepší. Ale kdyby to bylo nesnesitelné, nebo by vás hlava bolela i zítra, přijďte si pro lék." Chrlila na něj kulometnou palbou tak svižně, že jen Harry vnímal vše, co řekla. A to jen díky tomu, že to za poslední měsíc slyšel víckrát, než je zdrávo.

Harry nacvičeně přikývl. „Děkuji." Neměl v plánu nikam pro nic chodit. Není úplný idiot, aby se přiotrávil lektvary jen kvůli migréně.

„Nemáte zač. Zítra odpoledne se u mě ještě pro jistotu zastavte. A pane Ollivandere?" řekla na odchodu. „Gratuluji k zařazení."

Zlehka se mu zvedly koutky a na chvíli měl opravdovou radost. „Ještě jednou děkuji. Mějte pěkný večer."

Poppy střelila pohledem po řediteli bavícím se se svou zástupkyní. „To budu, to budu…" zamumlala temně a rázně odkráčela.

Jak odcházela, řekl si, že jestli ta žena nebyla aspoň coulem zmijozelka, tak sní svůj jazyk. Skvěle dala už předem domluvené schůzce s terapeutem oficiální důvod. Nikdo se nebude divit, když na pár hodin zmizí na ošetřovně.

Harry skoro Brumbála litoval. Skoro. Ale spíš si přál, aby ho mohl vidět, jak se krčí před malou ošetřovatelkou. Jídlo kolem něj lákavě vonělo a on sáhl po talíři, na kterém byla pyramida bifteků. Jeden obzvláště šťavnatý si vybral, přidal k němu něco málo šťouchaných brambor, hromadu majonézy a automaticky přijal další talíř plný orestované zeleniny od Severuse. Ukrojil kousek masa a labužnicky si ho vložil do úst. Spokojeně se usmál a přivřel oči, když přežvykoval. Snědl další sousto a předstíral, že nevnímá nervózní atmosféru kolem sebe. Severus se snažil tvářit jako by nic, ale Harry si všiml, jak mu bělají konečky prstů z příliš pevného sevření kolem příboru.

„Ehm," Severus si odkašlal „Herolde, můžu ti představit pár spolužáků?"

Harry se na něj a na ostatní usmál. „To by bylo výborné."

Severus se zhluboka nadechl „Jasně, ehm, naproti tobě sedí páťáci, Rudolphus Lestrange, Walden Macnair a Meredith Dorrowmanová."

Zkroutil v botách prsty, ale zdvořile se na každého s kývnutím usmál. „Těší mě, já jsem Herold Ollivander. Lestrange, nebyl zrovna jeden kluk na zařazování?"

Lestrange s úsměvem přikývl. „To je bratr. Je to pro naši rodinu opravdu čest."

Harry se taky usmál. „Tak to mu přeji hodně úspěchů." Najednou měl v krku strašně sucho. Sáhl po sklenici a napil se. Pak si dal drobné sousto. Pořád se trošku usmíval, když vzhlédl od svého talíře a přistihl brunetu s kulatým obličejem, jak ho pozoruje. Když si uvědomila, že byla odhalena, nadzvedla vyzývavě obočí a podepřela si rukou bradu.

„Jsem nevěděla, že má Ollivander syna," řekla protáhlým, protivným hlasem.

Harry potlačil chuť protočit oči. Kam se podělo vychování? Nahrnul na vidličku trochu mrkve s hráškem a opatrně ji pozdvihl k ústům, aby se nic nevysypalo. Rozvážně přežvykoval a měřil si ji. Má ji poslat do háje nebo se tvářit zdvořile? Nevypadala jako slečna populární a vzhledem k nedostatku taktu by se tomu mezi zmijozely ani nedivil.

Bruneta vypadala z absence Harryho odpovědi podrážděně. „Jsem řekla, že-" spustila hlasitěji.

„On tě slyšel, Dorrowmanová," přerušil ji blonďatý mladík s prefektským a kapitánským odznakem sedící o dva lidi vedle ní. „Každý tě slyšel, ale buď tak laskavá a nekaž nám jídlo, ano?" pokáral ji konverzačním tónem.

Dorrowmanová uraženě stiskla rty a začala masakrovat své dušené.

Harry se na mladíka děkovně usmál a polkl sousto. Ten na něj mrkl a provokativně se zeptal: „Pane Ollivandere, pokud bych vám mohl položit jedinou otázku. Je snad nějaká možnost, že byste byl spřízněn s tím věhlasným výrobcem hůlek, který zásobí kouzelnické rodiny svými skvosty po generace, stejně jako jeho předci zásobili jejich předky?"

Na to Harry stejným lehce znuděným tónem odpověděl: „Ano, pane, ta možnost tu je. Abych byl přesný, jedná se o situaci, kdy onen věhlasný výrobce hůlek, jehož jméno sdílím, je mým strýcem. A zároveň mi prosím dovolte podotknouti, že během několika generací to budou mé skvosty, jež vaši potomci budou tak pyšně třímat ve svých rukách."

Severus se začal dusit rýží a Harry se na něj tázavě podíval. Když mu to došlo, vykulil oči, ale okamžitě nasadil svůj povznesený výraz. Tak moc se snažil o nejvyšší level snobství, že mu z toho vznikla úchylárna nejtěžšího kalibru. Ale když už začal, tak to dotáhne do konce! Harry Severusovi jen tak pro efekt uvolnil dýchací cesty kouzlem místo bouchání do zad. Zakázal si všímat husí kůže, která mu naskočila, když mu probleskl Averyho obličej zkřivený odporem před očima.

Popravdě ale záblesk vzpomínky snesl mnohem lépe, než by tomu tak bylo ještě před hodinou. Sloučení s Dvojkou mu zřejmě pomohlo i v tomhle ohledu. Jsou konečně jedno. Tak, jak to mělo být vždycky.

Dorrowmanová zrudla vzteky a ze svého dušeného vytvářela nový druh pyré. Blonďák vykulil oči a odkašlal si. „Ehm… To je vskutku zajímavá informace. Pokud vaše ehm, skvosty budou jen z desetiny tak," zaváhal, „skvostné, jako ty vašeho ot – tedy strýce," opravil se, „jsem si jist, že na ně budou pyšní po právu." Viditelně si oddechl a Harrymu zajiskřilo v očích. Severus se už vzdal všech snah vypadat, že jí, a jen si zakryl ústa rukou, jako by se opíral.

„Pokud mohu skromně prozradit, bylo by mým nejvroucnějším přáním, kdybych měl mezi kouzelníky byť jen setinové ohlasy mého strýce. Jeho skvosty se v rukách těch nejméně nadaných probouzejí k životu, jako by je držel samotný Merlin," naprosto vážně konstatoval Harry.

Blonďák na něj s otevřenou pusou zíral a pak Severus vyprskl smíchy a začal se hlasitě chechtat. Harry se usmál a mrkl na vyjeveného mladíka, než odsunul ze Severusova dosahu džbán s džusem. Ten bušil pěstí do stolu, měl pevně zavřené oči, vrtěl hlavou ze strany na stranu a nosem zhluboka dýchal ve snaze se uklidnit.

„Omluvte mého přítele, pane, obávám se, že ho posedla v létě nějaká stvoření. Poslední dobou mívá tyto záchvaty vražedně často."

Mladík se se zadržovanými slzami smíchu široce usmál a natáhl k němu přes stůl ruku. „Popravdě se mu nedivím, pane Ollivandere. Obávám se, že mě potkalo něco podobného. Dovolte mi prosím, abych se představil. Jsem Montgomery Aaron Greyhounder a je mi ctí potkat takového gentlemana, jako jste vy."

Harry zdvořile nabízenou ruku přijal, krátce stiskl a co nejdřív ji zase pustil. „Těší mě, pane Greyhoundere, jmenuji se Herold Ollivander a jsem si jist, že toto shledání bude nezapomenutelné."

Oba dva chlapci se na sebe usmáli a Montgomery si přesedl blíž, přičemž mu ostatní ochotně uvolnili místo.

„Takže," začal Montgomery, „vítejte ve Zmijozelu, pane Ollivandere."

„Ó děkuji, nemohli mě umístit na lepší místo." Položil si pravou ruku na hruď a nadšeně se usmál.

„Jistěže ne, Zmijozel je tou nejlepší kolejí!" prohlásil Montgomery s hrdostí. Všichni v doslechu se nepatrně napřímili v ramenou a někteří se i pousmáli. „A pokud bych mohl něco podotknouti, vaše zařazování nebylo zrovna obvyklé, pane."

„Vskutku?" změřil si ho Harry rádoby překvapeně.

„Ó ano. Každý den nevidíme ředitele školy, jak se hádá se stoletým artefaktem," pokračoval nový známý v nadneseném tónu.

„To asi ne. Bylo to humorné, to musím uznat. Ale osobně bych byl radši, kdyby se do takových záležitostí..." schválně nechal konec věty viset ve vzduchu.

„Nepletl?"

„Přesně," kývl Harry a dal si další sousto. Severus se už vzpamatoval a pokračoval v jídle.

„A vím, že mi do průběhu vašeho zařazování nic není, ale mohl byste o tom něco málo prozradit?"

„Pokud dovolíte, je to čistě soukromá záležitost."

„Jistě," odvětil mladík klidně a protentokrát téma opustil. „A jak se Vám, pane Ollivandere, líbí Bradavice?"

„Je to nádherná škola. Mám pocit, jako bych byl doma."

Montgomery se usmál a zastavil se pohledem na skupince o kousek dál od nich. „Ano, tak se tu cítíme všichni."

xXx

O pár hodin později seděl Harry na měkkém sedátku v okně jejich zmijozelského pokoje. Pozoroval hejna zářivých rybek v temné vodě Černého jezera a nevědomky si škrábal jizvu pod uchem. Naslouchal tichému oddechování svých nových spolužáků a zíral do nekonečných hlubin. Bylo to tak uklidňující. Tohle místo bylo lepší, než očekával. Kde jinde by mohl z postele koukat do světa pod vodní hladinou?

Cítil se, jako by rybky pomalu unášely jeho myšlenky. Využil toho a opatrně uspořádal své vzpomínky tak, aby nenarušil jejich klidný tok. Když byl hotov, unaveně si objal kolena a opřel si čelo o chladivé sklo.

Za sebou uslyšel šramot a pak tiché, opatrné kroky. Zastavily se kousek od něho. Váhavě, trpělivě. Harry v odrazu okna viděl Severuse. Zářivé rybky mu vytvářely na obličeji modré, zelené, žluté a červené skvrnky. Melancholicky se usmál do odrazu a Severus, povzbuzen tím upřímným úsměvem přišel k němu a sedl si naproti. Nic neříkal, jen tam tak seděl, ve slabé záři rybek. Za chvíli se Harry nadechl, zadržel dech, ale po pěti vteřinách ho bezhlesně vypustil. Nevěděl, kde začít. Jestli vůbec mohl začít.

Severus si toho všiml, zdvihl hůlku, zašeptal: „Ševelisimo," a dál tiše koukal do jezera. „Jak se ti daří?" konečně se zeptal.

„Pitomě. Jsem úplně hotový. Je to těžký, tvářit se, že…" nevěděl, jak popsat celou svou situaci.

„Že si obyčejný kluk, co si chce jen najít nový kamarády?" dokončil za něj bledý chlapec hraným bezstarostným tónem.

„Jo," uchechtl se Harry a zvedl hlavu, aby se lépe podíval Severusovi do tváře. „Přesně. A to všechno, zatímco ze sebe děláš pošuka před celou školou," zakončil hořce.

„Nikdo si nemyslel, že si pošuk, spousta lidí měla strach," namítl Severus a uhnul pohledem.

„Jo, báli se, že z nich udělám duchy, nebo něco podobného." Harry zavřel odevzdaně oči a opřel se o sklo.

„To není vůbec pravda. Báli jsme se o tebe! Jen jsi tam seděl a nic se nedělo, potom Klobouk požádal o asistenci a pak jsi měl ruce čtyř duchů na hlavě a pak Bezhlavému Nickovi málem upadla hlava a pak začali ti duchové zpívat a pak začali všichni ječet a něco je odmrštilo od tebe pryč a pak se začal Moudrý klobouk třást, nebo si se třásl ty, já nevím, protože si potom spadl na zem a ležel na zemi a vůbec ses nehýbal, a pak se kolem tebe seběhli učitelé a chtěli ti pomoct, ale Brumbál je zarazil a pak ses probudil, vrátil si Mcgonagalce Klobouk, který kňoural, a pak si jen tak přešel přes celou Síň, zatímco si krvácel z nosu a tvářil ses, že jsi naprosto v pohodě!" vyrazil ze sebe překotně rudnoucí Severus.

Harry vytřeštil oči. Nečekal, že to bude Severus vnímat takhle… „Byl jsem naprosto v pohodě, věř mi." Povzbudivě se na něj usmál, než si vzpomněl na vše ostatní a opět si objal kolena. Severus jen lehce uklidněn si sedl naproti němu a čekal, jestli řekne ještě něco.

„Je to tak jiné," vydechl Harry po chvíli neslyšně. „Tolik mohlo být jinak. Tolik se toho mohlo změnit. Nebelvír. Zmijozel." Položil dlaň na sklo. „Jedno rozhodnutí a mohlo být všechno... jinak," zopakoval. Smutně zavřel oči. „A nebo taky ne..."

Severus čekal, jestli ještě něco řekne, a když Harry dál mlčel, zeptal se: „Nemluvíš jen o zařazování, že ne?"

Harry se zmateně zarazil. „Myslel jsem... ale asi ne. Asi jsem mluvil o celém svém životě. Nebo té parodii na něj," hořce poznamenal a dlaň, kterou se dotýkal skla, sevřel do pěsti. Podíval se na Severuse, ale neviděl ho.

„Tolik se toho stane, tolik bolesti, tolik zrady, tolik machinací. A kvůli čemu? Kvůli potřebě kontroly! Pro přesvědčení zaslepeného muže, ke kterému vzhlížel celý svět. Muže, pro kterého je život jen nekonečnou šachovou partií." Zradu, kterou cítil ve svých vzpomínkách s Moudroukem, nyní vnímal plnou silou. „Důvěřuješ jim a děláš těžká rozhodnutí ve víře v jejich rady. Přežíváš, i když by bylo o tolik snazší odejít. A oni tě pomalu otesávají a ukrajují z tebe, aby si byl přesně podle jejich představ. Modelují z tebe svého pěšce, střelce, královnu i krále a ty jsi jim za to vděčný. Ničí lidi kolem tebe, jen aby tě mohli lépe hníst!" Polkl a zhluboka se nadechl. Musí se uklidnit.

Díval se do temnoty jezera s beznadějí, jako by tam viděl plavat těla těch, co ztratili svůj život ve jménu většího cíle. Siriuse. Strýčka Ollivandera. Severuse. Mámy a táty. Cedrika. Hermiony. Ginny. Rona. Draca Malfoye. Dokonce i Dursleyových. Ti všichni něco ztratili kvůli pouhému rozhodnutí. Rozhodnutí dvou mužů. A jen kvůli němu. Aby z něj byla vhodná loutka pro záchranu i zničení světa.

Ne.

Jak Dvojka řekl. Nebyla to jeho chyba. Mohli za to oni. Ale když nebudou oni, nebudou ani zničené životy ostatních… Kdyby se jich někdo zbavil, mohlo by být líp. On to udělat nemůže. A rozhodně ne teď. Ale někdo jiný v budoucnu ano.

Voldemort… Brumbál… musí zemřít.

Osamělá, nepovšimnutá slza mu stékala po tváři, když se Severusovi podíval odhodlaně do očí. „Už se nenechám ovládat…" vydechl tiše, když vyslovil svou nejtajnější myšlenku nahlas.

Severus jen přikývl. Opatrně mu, tak aby to Harry viděl, položil dlaň na sevřenou pěst. Jemně ji chytil a otočil. Přejížděl prsty zlehka po Harryho sevřených a ten je pomalu uvolňoval. Když Harry pěst uvolnil, rozevřel mu Severus ruku a bříšky prstů přejel po Harryho dlani. Při pohledu na krvavé půlměsíčky nic neřekl, nezmínil se ani o množství drobných jizev na prstech ani o těch hrubých na zápěstích. Vložil mu druhou rukou do dlaně laciný přívěšek stromu s rozvětvenými kořeny i korunou, obmotal mu kolem něj prsty a chytil přítelovu pěst oběma rukama.

„Nebudou," souhlasil klidně. „Strom se silnými kořeny nevyvrátíš, neohneš, a když ho zlomíš, vzpamatuje se a naroste ještě odolnější." Usmál se na něj. „Možná že tě zkusili ohnout, možná že tě zlomili, ale tady jsi, odhodlanější než kdy dřív."

Harry zvedl jeden koutek a bezhlesně kývl. Zavřel oči, položil hlavu zpět na okno a užíval si klidu, který mu stoupal rukou nahoru.

Uvědomění ho zasáhlo jako blesk. Otevřel oči a zaplavil ho děs. Prudce se vymrštil a chytil svého přítele pod krkem. Přišpendlil ho ke stěně výklenku a zavrčel.

„Co?!" Jak ho mohl zradit? chtělo se mu řvát vzteky. Copak už toho nebylo dost?

Jediné, co Severus stihl, bylo překvapené vykviknutí. Když zaregistroval jednoduchou otázku, pokusil se na ni odpovědět. „Jen malé kouzlo." sípal namáhavě. „Jen když dovolíš -" na víc se mu nedostávalo dechu. Upíral na Harryho oči a brunátněl čím dál víc. Haryho tisk nepovoloval a Severius začínal přivírat oči. Vteřiny předtím, než se mu protočily oči v sloup, ho Harry pustil a on se s prudkým nádechem sesul k zemi.

Harry se díval na kluka na zemi. Kašlal a lapal na dechu ale vůbec mu ho nebylo líto. Patří mu to. A navíc to, že dýchá, ještě neznamená, že není mrtvý muž. Severus se nadechl a chraplavě zašeptal: „Prosím…"

Harry zmateně zamrkal. Severus se chopil své šance. „Neškodné… je to neškodné!" snažil se vysvětlit slabým hlasem.

Spěšně ustoupil a dál ho obezřetně sledoval s hůlkou připravenou v ruce. Severus se bezhlesně posadil a opřel se o stěnu. Přívěsek ležel zapomenutý mezi nimi. Ticho se prodlužovalo. Severus se opatrně dotkl svého hrdla a jen z poloviny se mu podařilo potlačit bolestné syknutí.

Harry švihl připraveným zápěstím a Severus instinktivně ucukl. Sklouzl pohledem z Harryho a upřeně pozoroval prostor pod postelí, jako by se tam chtěl vsáknout celou svou bytostí.

Harry zaváhal, nadechl se a pak se zase odmlčel. Viděl Severuse krčícího se u stěny a viděl strach v jeho očích. Zaplavilo ho šílené horko a vyschlo mu v ústech. Nevěděl, co říct. Co by taky mohl v takové situaci udělat? Omluvit se? Nemá za co. I když to by vlastně…

„Promiň," přerušil Severus Harryho myšlenky téměř neslyšně. „Já…" olízl si rty. „Nevím, na co jsem myslel, byla to hloupost." Chytil si pravou rukou levé nadloktí a levými prsty nervózně poklepával ne své stehno s pohledem stále fixovaným na tmavou škvíru.

Harry přívěšek zvedl a soustředil se. Ano, teď to cítil. Lehoulinké pokojné ševelení, slabší než šepot jeho brku. Nic nebezpečného. Přesto se v něm zvedla vlna nevolnosti. Cítil na sobě vystrašený pohled svého kamaráda a beze slova si přívěšek zapnul kolem krku. Šňůrka byla dost dlouhá, aby se přívěšek ztratil za lemem každého trika i košile. Jakmile ho měl na sobě, viděl, jak se Severus uklidnil.

Zhluboka se nadechl. „Omlouvám se… nechtěl jsem… netušil jsem… byl to zkrat…" zmlkl. Není nic, co by mohl říct, aby ospravedlnil to, jak se zachoval.

„V pohodě," vyhrkl možná příliš rychle Severus. „Mohl jsem to čekat. Ale vážně, je na tom kouzlo uklidnění, není to nic silného. Používá se to na tomhle typu amuletů vždycky. Tenhle je na sílu a vytrvalost. Když bys to nedovolil, neuklidnilo by tě to," vysvětloval mu překotně a mlel páté přes deváté. Uprostřed krku se mu začala rudě vybarvovat velká skvrna lemovaná několika menšími po stranách.

Harry opatrně pomalu vztáhl k Severusovi ruku. Ten ji obezřetně přijal a nechal se vytáhnout na nohy. Harry ho navedl k sedátku a oba se posadili čelem k sobě. Opatrně sledoval sebemenší náznak nevole, když chytil Severuse za bradu a jemně ho natočil, aby dobře viděl rozsah poškození. Šeptem přivolal jeden ze svých balzámů a začal jemně na pohmožděném hrdle pracovat. Ucítil vůni eukalyptu a ještě něčeho dalšího. Chtěl se Severuse zeptat na složení, ale potom si všiml pohledu, který Severus upíral na plovoucí rybky, a rozhodl se raději mlčet. Téměř okamžitě cítil, jak se mu konečky prstů znecitlivují, a ještě opatrněji v aplikaci mazlavé hmoty pokračoval. Po chvíli se jeho pacient nepatrně uvolnil, přesto se na Harryho ani jednou nepodíval.

Když skončil, opatrně dózu zavřel a tiše ji odnesl zpátky mezi své věci. Postavil se vedle zamyšleného Severuse a nervózně čekal. Nechal se od něj ošetřit, to je dobrá zpráva, ne?

Znenadání se na něj Severus podíval a vstal. Harry napětím zadržel dech, rozhodnutý přijmout letící pěst nebo výbuch vzteku. Překvapením zalapal po dechu, když místo toho uslyšel klidné: „Pojď už spát."

Severus kolem něho prošel k posteli a Harry se zmateně díval před sebe.

Někdo se dotkl hřbetu jeho ruky a on se pomalu ohlédl. Severus stál vedle něj s pozvednutým koutkem úst a vypadalo to, že tam už chvíli stojí. „To, že je zítra neděle, neznamená, že smíš být celý den v posteli. Všichni jsou na tebe zvědaví."

Harry pomalu přikývl. „Od nuly do desítky, jak moc velký masakr to bude?"

„Třináct," zažertoval Severus a Harry se pousmál.

„Tak to je opravdu nejvyšší čas jít spát."

„Přesně tak," přikývl naoko vážně Severus a vrátil se ke své posteli.

„Takže," stále u okna si olízl rty. „Jsme v pohodě?"

„Jo, v pohodě," prohodil Severus přes rameno a lehl si.

Harry ho napodobil a zrušil kouzlo soukromí.

„Dobrou," zašeptal Severus.

„Dobrou."

Po chvíli si Severus ještě na něco vzpomněl. „Hej, Harry?"

„No?" ozval se nervózně.

„Vítej v Bradavicích," poblahopřál mu s úsměvem na rtech.

„Ehm… díky."

„Za málo. Dobrou, Harry."

„Dobrou, Seve."

„Hej! Neříkej mi tak!"

Harry se přidušeně zasmál a začal se soustředit na svůj dech a třídění svých vzpomínek. I tohle musí přidat do svého mentálního deníku pro pana terapeuta. Škrcení kamaráda by se za výkyv nálady považovat mohl, ne?

Byl to opravdu náročný den. Stala se toho spousta. Pousmál se. Pořád tomu nemohl uvěřit. Měl vlastně… rozdvojenou osobnost. Harry rostl a Dvojka se v nejhlubší části mysli staral o Voldemortův kousek duše. A teď, po kolika… skoro patnácti letech, byli s Dvojkou jedna osoba. Co byl teda vlastně teď zač?

Dvojka byl ten nejhustější drsňák, jakého znal. Držel na uzdě Voldemortovu duši, jako by se nic nechumelilo. Co byl Harry oproti němu?

Ale to taky nebyla pravda.

Vždyť Dvojka je Harryho součást. Možná, že kdyby se nic z toho nestalo, kdyby Pettigrew nezradil Harryho rodiče…

Ne. Do toho se nebude pouštět.

Ale… kdyby se do toho Brumbál nepletl, nemusel by být u Dursleyů. Mohl by vyrůst s Nevillem. Byli by jako bratři. Nebo by se aspoň mohli navštěvovat. A kdyby Brumbál nenechal Siriuse hnít v Azkabanu… vždyť on zničil Siriusovi život!

Kdyby Harry vyrostl jako normální kluk…

Tak kdo by kruci byl?

Vždyť, kým vlastně je? Byl Zlatým chlapcem, zachráncem kouzelnického světa. Symbolem naděje pro celou generaci. A jako takový už zemřel. Zemře. Je prostě mrtvý. Harry Potter prostě už neexistuje. Konec.

Co byl jiného?

Přítel. Chytač.

A to je všechno.

Ale stačilo to.

Aspoň něco tehdy dokázal. Uměl chytit zlatonku a vyhrát zápas. Většinou. Uměl vletět do nebezpečné situace a někomu pomoct nebo někoho zachránit. Většinou.

Ale nic jiného.

Je vlastně jen výsměchem pro všechny normální lidi.

TO NENÍ PRAVDA! Zaburácelo mu v hlavě.

Harry sebou trhl. Zdá se, že Dvojka nesouhlasil.

Pokusil se s ním mluvit, ale už to nešlo. Z Dvojky se stal jen silnější a drsnější hlas rozumu. Už teď Harrymu chyběl.

Prožil vedle Dvojky celý svůj život znovu. Pochopil věci, které mu dřív nedávaly smysl.

A Dvojka u něj stál a byl tam pro něj. Pomohl mu se s tím vypořádat. Ale i tak byly věci, které hned zase zamkl do neprodyšných termosek. Nemohl na ně myslet. Prostě nemohl.

Kdyby Harry mohl vyrůst, tak by chtěl být jako on. Dvojka by si nenechal srát na hlavu. Dvojka byl silný. Bojoval s Voldemortem a Harryho chránil. Nebál se. Byl to drsňák. A byl statečný.

Dvojka by si nepodřezal žíly.

Dvojka by se nenechal zabít.

Dvojka by vydržel. Bez ohledu na to, jak moc by ho mučili.

Harry polkl a cítil, jak mu stekla slza po tváři na polštář. Trochu to chladilo.

Ale o tom to bylo, že? Dvojka by toho zvládl spoustu, ale byl zavřený uvnitř Harryho. Harry se musel se vším vypořádat sám. A to mu moc nešlo.

Ale teď už Dvojka není zavřený. Je Harrym. A Harry je Dvojkou. Harry teď může být drsňákem. Nemusí se bát.

A už nemají v hlavě Voldíka. Můžou si dělat, co budou chtít. Už teď jsou silnější než kdy dřív. Mají tolik magie a energie, že musí běhat, aby se zbavili přebytku.

Nikdo je nezná a nikomu nic nedluží. Harry Potter je mrtvý. Oni jsou Herold. A toho nezná nikdo. Jsou obyčejným klukem s trochu neobyčejným studijní plánem. Jsou normální.

A až je doktor Kechnerberg spraví, nebudou ani divní.

„Harry?" zaslechl zašeptání. Doufal, že si to jen představoval. Už to skoro všechno měl.

„Harry?!"

Někdo napravo od něj zamrmlal cosi o houslích a klarinetech.

„Harry!" domáhal se Severus důrazně pozornosti.

„No?" odpověděl podrážděně.

„Spíš?" zeptal se Severus nevinně.

„Ne. Co chceš?"

„Už nic. Dobrou."

„Bastarde," vydechl pobaveně Harry a Severus se uchechtl. Otočil se na bok a zavřel oči. Tohle je Severus Snape, jeho kamarád. Musí být normální už jen kvůli němu. Dluží mu to.

Neznal všechny detaily, ale za pár let bude Severus trvat na tom, aby Harry vyrostl v normálním prostředí. Pohádá se s Brumbálem. Bude mu chtít dostat Voldíka z hlavy. Pokusí se Harryho ochránit.

Kvůli Harrymu mu Brumbál vymaže nebo snad přepíše jeho osobnost. Jak se mu to vlastně povede? Ze Severuse se stane krutý bastard, co bude Harryho Pottera bytostně nenávidět.

A je to vlastně Harryho vina.

Není.

Harry zatnul zuby. Dvojka má pravdu. Může za to Brumbál.

Chapter Text

„V koupelně taky není!"

Severus zmateně otevřel oči. Postel, ve které ležel, nebyla superpohodlná jako v Ollivanderově domě, ale ani to nebyla ta stará zprohýbaná, na které spal většinu léta. Posadil se a protřel si oči.

„Sakra! Kde u Merlinových zapařených koulí může být?" nadával Crowdy přehrabující se ve skříni.

„Tam určitě nebude, Maxi! Mysli, kam se mohl podít?" uklidňoval ho Lufkin.

Severus si povzdechl. Dneska už se asi spát nebude. Rozhlédl se po pokoji. Vypadalo to, že už se ostatní začali zabydlovat. První kombinace oblečení se už válely na podlaze, čekající na skřítky, aby je uklidili. Voda za oknem byla prozářená a hejna šedých rybek vypadala nudně.

„Hej, Severusi, kde je Ollivander?" obrátil se k němu Crowdy.

Severus zvedl obočí. Takže teď si říkají jmény? Podíval se na vzorně ustlanou postel a pokrčil rameny. „Nejsem jeho chůva."

„Včera to vypadalo, že si dost rozumíte. A Spavin říkal, že jste spolu jeli do školy. Všichni by velmi ocenili, kdybys nám ho pomohl najít, ještě před zahájením schůze." Lufkin k němu přešel.

„A není hledání něco, co vám jde v rodině skvěle?" nemohl si pomoci a rýpl si Severus.

Lufkin se pousmál. „To ano, ale taky známe důležitost spolupráce."

Severus se odkryl a spustil nohy na zem. „Spolupráce znamená, že z toho mají prospěch obě strany."

„Jistě, náhodou jsem se bavil se sestrou a podle všeho by některé její kamarádky ocenily dobré lektvary."

„Dobré? Výborné," ohradil se Severus. „Pracuji jen s tou nejlepší kvalitou. Sjednej mi s nimi schůzku nebo ještě lépe, ať mi napíšou." Vstal a přešel ke kufru, kde měl připravený hábit.

„Vyřídím. Mohl by sis pospíšit?"

Severus protočil oči, ale přidal do kroku. Zašel za paraván a v rychlosti se převlékl. V koupelně si začal čistit zuby.

„Hele přidej, jseš jak tlustočerv!" zavolal za ním Crowdy.

Severus vyplivl pastu a vypláchl si pusu. Z ložnice slyšel Lufkina a Crowdyho, jak se tlumeně dohadují. Opláchl si studenou vodou obličej a měkkým ručníkem si ho usušil. V zrcadle se prohlédl. Nad obočím se mu začínal dělat pupínek a vlasy byly katastrofa. Povzdechl si a použil na ně odmašťující kouzlo. S trochou štěstí vydrží aspoň dvě hodiny. S posledním pohledem a povzdechem opustil koupelnu, prošel ložnicí a bez jediného slova k čekající dvojici prošel ložnicí ven.

Ve společenské místnosti byly různé skupinky lidí posedávající kolem stolků chytře rozmístěných dál od sebe kvůli soukromí. Starší studenti se dívali střídavě ke dveřím a k ložnicím. Když uviděli Severuse s Crowdym a Lufkinem za zády, dva prefekti se vydali k nim.

„Tak co? Víte, kde je?" obrátila se Josephine Flintová ke Crowdymu.

Severus se pootočil, aby na všechny viděl.

„Ne," zavrtěl hlavou Crowdy. „Bohužel. Ale tady Snape ví, kde ho najít."

Severus ztuhl, ale přinutil se přikývnout.

Flintová se na Crowdyho nervózně usmála. „To slyším ráda, Maxmiliáne. Ostatní prefekti jsou nahoře v hradu a snaží se ho nenápadně najít, ale čím dřív bude zpátky, tím líp." Ještě jednou se na něj usmála. „Schůze bude skoro za hodinu a půl, v devět. Stihněte to."

„Spolehni se." Ještě chvíli se na sebe dívali, pak Crowdy ještě jednou přikývl a vyrazil ze společenky ven.

Severus rychle pospíchal za ním. Jakmile se za nimi zavřel portrét, nasadili ostré, ale stále běžné tempo.

„Takže kde je?" pronesl Crowdy tiše, s pohledem upřeným před sebe.

„Řekl jsem, že nevím, Maxmiliáne," zašeptal nazpátek Severus.

Lufkin se ozval: „Ostatní prefekti ho hledají v hradu, takže bychom mohli zkusit pozemky."

„To by dávalo smysl. Asi bude venku."

„Hele, Snape, varuju tě… Jestli ho nenajdeme…" slyšel Crowdyho procedit skrz zuby.

Severus si dovolil rychlý pohled do strany. Crowdy měl stále perfektně klidný výraz. Polkl.

„Klídek, Maxi," řekl stejně potichu Lufkin. „Severus to udělá. Že?"

Přikývl. Kam by mohl zmizet? Pozemky jsou obrovský. Na hřišti nebude. Nelítá a ani nemá koště. U skleníků? Co by tam dělal? U jezera? V lese? Takový vůl snad není… Vydechl a sáhl si na krk. On vážně není žádná chůva. Vyšli schody do přízemí hradu a vydali se k bráně na školní pozemky. Ti dva se za ním tlumeně bavili.

„… Josephine?" zaslechl konec Lufkinovy otázky.

„Asi dobře," odpověděl mu Crowdy.

„Takže…"

„Rodiče vyjednávají zasnoubení."

„To je dobrá zpráva! Gratuluju, chlape! Co budeš dělat teď?"

„Teď najdu toho srá-"

„Pozor na jazyk," sykl Lufkin. „Ne mimo Jeskyni."

Crowdy se ostře nadechl. „Takže teď ho najdeme a vysvětlíme mu, jak to tady chodí."

Venku se na moment na schodech zastavili. Severus přelétl pohledem krajinu před sebou. Byla vidět jen část jezera a les. Famfrpálové hřiště bylo schované za hradem, stejně jako zahrady. Kam mohl jít?

„Kam teď?" ozval se Lufkin. „Mohli bychom použít nějaké kouzlo?"

„Jo, to by šlo. Znáš nějaké, Snape?"

„Ne," zavrtěl Severus hlavou. „Ale stejně bych ho nepoužil."

Než stačil Crowdy cokoliv říct, Lufkin se ho zastal. „Severus má pravdu. Žádný slušný kouzelník by takovou urážku nesnesl. A Ollivander se mi včera nezdál jako někdo, kdo by se sebou nechal zametat."

„Jo, to je pravda. Na rozdíl od někoho."

Severus zatnul čelist, ale na urážku nereagoval.

„Asi bychom se měli rozdělit. My dva půjdeme přes zahrady k hřišti," rozhodl Lufkin.

Severus přikývl. Raději bude hledat sám než poslouchat ty věčné rýpance. Vydal se k jezeru a Vrbě mlátičce se vyhnul velkým obloukem. Stále nechápal, který blázen ten strom vysadil. Šel rychle po cestě kolem jezera směrem k lesu. Takhle si nedělní ráno nepředstavoval. Zívl a zároveň mu zakručelo v břiše. Scházel mu klid Ollivanderova domu. Popravdě dokonce i jeho starý pokoj zněl o půl osmé v neděli ráno na nedobrovolné procházce venku dobře. Ještě jednou mu zakručelo v žaludku. Tohle bylo hrozné. Chtěl snídani. Kafe. Kde je skřítek, co by dohlédl na to, že sní snídani? Kde je skřítek, když ho člověk potřebuje?

Břicho se mu ozvalo znovu a Severus to vzdal. Za pokus nic nedá. Rozhlédl se kolem a tiše zavolal: „Bondy?"

Nic. Severus si povzdechl. Otočil se a nadskočil. Skřítek stál za ním!

„Bondy, takhle mě neděs!" vydechl Severus a prohrábl si vlasy.

„Volal jste? Jste zraněný?"

Severus se zastyděl. Najednou si říct o snídani znělo hloupě. Zuřivě přemýšlel, co by mu mohl říct místo toho. Pak ho ale něco napadlo. „Potřebuji najít Harryho. Bojím se, aby byl v pořádku," dodal starostlivě a ignoroval další zakručení. „Je v novém prostředí a mohla by se stát nějaká nehoda. Myslíš, že bys mohl zjistit, kde je?"

Bondy vážně přikývl. „Pán Snape udělal dobře, že Bondyho zavolal. Bondy najde pana Harryho rychle a zjistí, jestli je pan Harry v pořádku."

S tím zmizel a Severus zůstal o samotě. Nadechl se a rozhlédl se kolem. Ranní svěží vzduch byl docela příjemný. I když ne tak příjemný jako vyhřátá postel. Pomalu se vydal po cestě dál a kopal do malého kamínku. Asi po třech minutách se s lupnutím objevil třesoucí se Bondy.

„Bondy! Je všechno v pořádku?" hrklo v Severusovi.

Bondy přikývl. „A-ano. Pan Harry je v pořádku. Bohužel jsem ho překvapil. Rozhodl se pro ranní cvičení pro posílení fyzických sil v Zapovězeném lese."

Severus by rád řekl, že je překvapený, ale tohle měl popravdě čekat. „Je odsud daleko?"

„Asi 1300 metrů. Už byl na cestě zpět do školy."

„Dobře," přikývl Severus. Tentokrát mu zakručelo tak hlasitě, že to museli slyšet až v Prasinkách. „Kudy poběží? Kde si myslíš, že je nejlepší na něj počkat?"

Bondy se zamyslel. „Na křižovatce asi 130 metrů tímto směrem," ukázal za sebe. „Mám vyřídit panu Harrymu, že tam na něj počkáte?"

„Ano, prosím," usmál se na něj Severus. „A vyřiď mu prosím, aby si pospíšil."

Skřítek přikývl a zmizel. Severus se vydal dál až ke křižovatce, o které mu řekl skřítek. Cesta se větvila dvěma směry, jedním po udržované cestě kolem jezera a druhým po menší pěšině přímo do lesa. Chvíli jen tak postával, ale pak si sedl na pokácený strom. Bylo slyšet šplouchání vody o nedaleký břeh a někde datel klepal do stromu. Škoda, že si nevybral Vrbu mlátičku… I když, ten jeho mozek je tak vypolstrovaný, že by přežil snad i tu. Prsty sloupával ztrouchnivělou kůru a snažil se neusnout.

Uslyšel odkašlání. Vzhlédl a uviděl Bondyho s tácem jídla. „Pan Snape ještě neměl snídani. Bondy požádal kuchaře v kuchyni o snídani."

Severusovi se rozlil hrudí teplý pocit. Musel si odkašlat, aby se mu podařilo něco říct. „Bondy, to je od tebe velmi milé. Děkuju."

Bondy se na něj zvláštně podíval, položil tác na kmen a bez dalšího slova zmizel.

Bez dalšího zaváhání se vrhl na snídani. Vzal si opečený toast, dal na něj míchaná vajíčka a posolil je. Zakousl se do toho a v ten moment byl nejšťastnějším člověkem na světě. Nalil si černý čaj, aby stihl vychladnout, a rychle zhltl toast a ještě jeden. Pak si, protože bylo tak otřesně brzo ráno a čerstvý vzduch byl až moc zdravý, vzal kousek rybízového koláče a zapálil si cigaretu. Hlavou mu stále vrtala ta kolínská. Nebyl si jistý, jestli udělal dobře. Znovu si sáhl na stále citlivý krk. A to šlo jen o lehce okouzlený amulet. Pitomý amulet. Jak bude reagovat, až přijde na tu kolínskou? I když, to přece neovlivňuje Harryho, jen lidi okolo. Takže to je v pohodě, ne? Potáhl z cigarety. Začal mít špatný pocit. Ale to bude tím ranním vzbuzením. Ráno bylo dost hektické. Nic víc v tom není. Bude to v pohodě.

Sáhl druhou rukou po černém čaji a usrkl. Kdyby měl kafe, byla by ta atmosféra tady dokonalá. Ale tu bohužel studentům skřítci nedají. „Pitomá pravidla," zafrkal a potáhl z cigarety. Slyšel zpívat ptáky a ještě štěstí, že bylo pod mrakem, jinak by to byla až moc velká idylka.

Za zatáčkou bylo slyšet oddechování a tlumené dopady bot do lesního podrostu. Za chvíli se vynořil uřícený Harry. Měl na sobě dlouhé triko i kalhoty, v obličeji byl rudý a vlasy měl slepené potem. Doběhl až k Severusovi a začal se v předklonu vydýchávat.

„Musel jsi jít běhat zrovna dneska ráno?" zeptal se ho, zatímco ho pozoroval, jak se protahuje.

„A kdy jindy? Pak budu celý den pod hledáčkem každého ve škole. Takhle mám ještě chvíli klidu," vysvětloval Harry mezi nádechy.

„Je fajn, že sis to tak srovnal. Celý Zmijozel je ale kvůli tobě na nohou."

„Co? Proč?" zarazil se Harry.

„Nikdo nečekal, že se ráno zdejchneš. Nemáš být mimo Jeskyni, dokud se nenaučíš, jak to ve škole chodí. Kam můžeš, kam ne, jaká jsou pravidla a tak podobně."

„Já ale školu znám. Nepotřebuju instruktáž. A co je jeskyně?"

Severus zvedl obočí, naposledy natáhl ze zbytku cigarety a pak ji zašlápl. „Školu možná znáš, ale ne jako jeden z nás. Což jsi právě dokázal. Jeskyně je naše společenská místnost. Když jsi zmizel, doslova si zburcoval všechny vyšší ročníky. Je to pohotovost. Vytáhli mě kvůli tobě z postele!"

Harry se na něj podíval nejdřív pobaveně a pak rychle zvážněl. „Si děláš srandu? To si děláš srandu!"

„Ne. Byl bych jinak tady?"

„Tohle je šílený!" vydechl Harry a sedl si k Severusovi. „Proč tak blbnou?" Sklouzl pohledem k tácu s jídlem. „A budeš to ještě?"

Severus zavrtěl na druhou otázkou hlavou. „Dej si. A blbnou, protože je na ráno naplánované setkání, při kterém si tě chtějí proklepnout a zajistit, že budeš vědět, jak se chovat mimo Jeskyni." Pozoroval Harryho, jak se vrhl na jablečný koláč. „Kde máš protein a vlákninu?"

Harry na něj vyplázl jazyk. „To si dám potom. Takže co bude teď?"

„Ty ze sebe uděláš člověka. Neexistuje, aby tě takhle někdo v hradu viděl. Pak půjdeme do Jeskyně, ty se budeš chovat super na výši. Jako by ses neměl za co zpovídat. Nabubřele. Nenecháš ostatní, aby se ti dostali pod kůži a budeš stejnej cápek, co včera udělal z Modrého klobouku hromádku sténající kůže," instruoval ho. „Buď děsivý, ale ne moc. Elegantní, inteligentní, nabubřelý."

„To už jsi říkal." Upozornil ho Harry a nandal si na toast vychladlá vajíčka.

Severus přikývl. „Protože to platí dvojnásob. Rychle dojez a udělej ze sebe někoho, kdo nám neudělá ostudu."

„Takže co mám čekat?" zeptal se Harry a dojídal snídani.

„Připrav se na přednášku, dlouhou přednášku o tom, co můžeš a nemůžeš dělat. Budou se tě ptát na spoustu věcí. Zjišťovat, co jsi zač, jestli se k něčemu hodíš. Dej si pozor. Jestli urazíš někoho důležitého, můžeš přijít doslova a do písmene o budoucnost," varoval ho.

Harry zvedl obočí a napil se. „Zabijí mě?"

Severus se zasmál. „Ne. Nejsme nebelvíři. Jen nebudeš mít kontakty. A když to hodně posereš, každý potenciální kontakt se ti vyhne obloukem."

„Jo, tak to je v klidu," odmávl to Harry. „Má budoucnost je jasná. A hůlky potřebuje každý. Takže oni potřebují víc mě než já je."

Severus na něj zůstal zírat. „No, tak to asi budeš v pohodě."

Harry vytáhl hůlku a začal na sebe sesílat kouzla. Sušící kouzlo. Čistící kouzlo. Žehlící kouzlo. Rozpustil si vlasy pokusil se je prsty rozčesat.

„Počkej," zarazil ho Snape a odmastil je. Harry s povděkem přikývl a stáhl je znovu dozadu gumičkou.

„Můžeme?" zeptal se ho Harry a zvedl se.

Severus si ho prohlédl a jeho výraz asi musel mluvit za své. Šedé tepláky a černé triko. Jako ze škatulky, ale stále…

„Co?"

„Tohle je evidentně mudlovské. Nemůže tě tak nikdo vidět."

„Co poprosit Bondyho?" navrhl Harry.

Severus zvedl obočí. „Zkus to."

„Bondy?"

„Ano, pane Harry?" ozvalo se vedle nich.

„Mohl bys mi prosím přinést běžný hábit z mého kufru?"

„Měl pan Harry zeleninu?" přeměřil si ho.

Harry popadl do ruky hrst ředkviček a jednu si hodil do pusy.

Skřítek přikývl a zmizel. Harry se Severusem se na sebe podívali. „Myslíš, že projde tvými ochranami?"

Harry pokrčil rameny. „Není člověk, mohl by."

A skutečně, během chvíle se skřítek znovu objevil, v náruči Harryho lepší tmavě šedý hábit pro denní nošení.

„Děkuju Bondy." Vzal si ho a rychle si ho přehodil přes hlavu. Srovnal si ho v ramenou, zapnul u krku a zkontroloval rukávy. Z důmyslně schované kapsy vytáhl šedou stužku a zavázal ji kolem gumičky.

„Můžeme jít? Kolik máme času?"

Severus zakouzlil Tempus a užil si ten pocit, který mu proplul tělem. Magie je prostě to nejlepší, co ho v životě potkalo. Zkoncentroval se na čas. „Máme ještě 38 minut na to, abychom došli do hradu."

„Jo, to je v pohodě. Jdeme!" zavelel Harry.

„Nejsi nějak moc nadšený?" podivil se.

„Ne, ale nechat je vycukat dýl by nemusel být dobrý nápad. I když by to určitě byla zábava."

„Ty jsi blázen!" zasmál se Severus.

„Ne," pousmál se Harry a rozešel se k hradu. „Jen masochista."

xXx

„Takže Harry, první dva dny ve škole. Jak se cítíš?"

Harry sáhl po žlutém pastelu a nakreslil s ním tlustou čáru podél světle hnědé. Pokrčil rameny a začal prstem rozmazávat barvy do sebe.

Pan Kechnerberg si povzdechl. „Harry, moc dobře víš, že za tebe to neodvykládám."

Harry sáhl po oranžové a začal s ní dělat malé puntíky. Když bylo už delší dobu ticho, zvedl oči a pak je zas rychle sklopil. Jeho terapeut seděl v křesle naproti němu a prohlížel si ho.

„Nelíbí se mi tam."

„Nelíbí?"

„Ne," zavrtěl hlavou Harry a znovu sáhl po žluté. „Jsou tam divní lidi. A furt na mě někdo zírá."

„Jsi nový student, je pochopitelné, že působíš zájem. A co za divné lidi tam je?"

Harry zaváhal. Vzal světle modrou a přidal ji do té mazanice na papíře. „Chovají se divně. A pořád mě pozorují a hlídají. Měl jste vidět, co se dělo po tom, co jsem se ráno vrátil z běhání! Severus měl docela peklo." Za tlustou sytou čarou ležely malé modré odštěpky.

„Vážně? Severus?"

Harry přikývl a odfoukl přebytečný prach z papíru. „Jo, vypadá to, že teď je ze mě jeho zodpovědnost. Chudák."

„A proč si myslíš, že se tak chovají?"

Harry našpulil pusu a sáhl po šedivé barvě. „Prý by bylo nejlepší, kdybych měl pořád společnost, dokud se nenaučím, co a jak."

„Skutečně? A co si o tom myslíš?"

„No, dává mi to smysl. A jemu by se to taky líbilo. Koneckonců jde o dobré jméno koleje. Ale štve mě, že si myslí, že to nezvládnu. Vždyť přece nejsem malý, abych se ztratil!" Ozvalo se prasknutí a Harry se překvapeně podíval do své ruky. Ležely na ní dvě poloviny pastelu, ještě spojené cárem proužku papírového obalu.

„Omlouvám se, " řekl tiše a vrátil je zpátky do krabice.

„Z toho si nic nedělej, to se stává často," odmávl to terapeut. „A jak jsi spokojený s kolejí, ve které jsi?"

„Měl by z toho radost," vyklouzlo Harrymu. Koukl se do jazyka a sklopil oči k rukám, které mu ležely v klíně. Měl na prstech žluté, oranžové a modré skvrny, a když si je promnul, byly zvláštní na omak.

„A co ty, máš z toho radost ty?"

„Já nevím. Odmítl jsem si vybrat, i když mi to nabízeli několikrát. A navíc, čekal jsem to. Tak nějak," připustil rozpačitě.

„A máš tedy radost?"

Harry se natáhl pro černý pastel a začal vybarvovat prostor mezi okrajem papíru a pestrobarevnou mazanicí. „Asi jo. Jsem se Severusem, a navíc je tam krásný pohled do jezera."

„Ale?"

„Někteří lidé tam... mi nesedí."

„Chápu."

Harry stiskl rty, aby neřekl něco nezdvořilého. Silně pochyboval o tom, že by ho ten muž sedící v pohodlném křesle mohl chápat. Ale na druhou stranu, na co by jinak měl tu spoustu zarámovaných diplomů na stěně?

Jeho obrázek byl už skoro hotový. Nechápal, proč to musí pokaždé dělat. Aspoň může něčím zaměstnat svoje ruce. A taky nerozuměl tomu, proč se v téhle ordinaci cítí tak... Rozloženě. Vždyť byl celý den v pohodě! Klidný, sebevědomý, plný síly od Dvojky. Ale to bylo pryč v momentě, kdy si sedl do toho křesla naproti Kechnerbergovi.

„Zajímavá volba barev. Řekneš mi k tomu něco?" zeptal se ho terapeut tónem, jako by mluvil o oblíbeném počasí.

Nadechl se a pomalu vzduch vypustil. Opatrně obkreslil prstem linie hnědé a žluté. Černá všude kolem hrozila, že je pohltí, ale přesto tam byly. Kapka světla v temnotě.

„Já nevím… Prostě mě to napadlo."

„Aha. A napadá tě něco, když to takhle vidíš? Nebo napadalo tě něco, když jsi to maloval?"

Svraštil obočí a promnul si zaprášené prsty. „Je to… teplo. A hříva… Uklidňoval mě…" odmlčel se a vzpomínal na toho úžasného tvora. Pan Kechnerberg mlčel. Tohle Harry moc dobře znal. Čekal, co z Harryho vypadne za blbost tentokrát.

„To je Ludwig," začal znovu pomalu. „Nikdy jsem ho neviděl. Nevím, jak vypadal, ale byl tak… uklidňoval mě."

„Ludwig je tvůj přítel?"

„Ne," zavrtěl Harry hlavou. „Ludwig byl jeho jednorožec."

„Řekni mi o něm víc," vyzval ho klidný hlas a Harry zavřel oči.

„Nebylo mi tehdy moc dobře. Myslím, že mi něco říkali, ale vůbec si to nepamatuju. A hlavně se dohadovali. Měli strach. To jsem poznal, víte?"

Pan Kechnerberg souhlasně zabručel.

„Bylo to strašně těžké, víte? Taková tma. Zima. Nešlo o to, že jsem nic neviděl. Byl jsem zvyklý trávit delší čas bez světla a někdy i ve vlhku. Bylo to..." oblízl si rty a přes zavřená napnutá víčka se díval někam do dálky. „Nic jsem necítil. Jen zimu. Ale i ta mi byla jedno. Popisuje se to zvláštně, ale... jako kdyby ze světa zmizelo všechno štěstí. A smutek. A vztek. A bolest. Jen zima zůstala. Svět byl najednou prázdný a já jsem tam tak byl a nevěděl jsem, co dělat. Byla mi strašná zima." Dal si kolena pod bradu a zimomřivě si protřel paže.

„Nešlo před tím zmizet. Ale víte, myslel jsem si, že kdybych se možná, možná zmenšil do úplně malé kuličky, tak by to bylo lepší. A tak jsem to zkoušel. Víte, zmenšit se. Být úplné nic. A pak... byl jsem tak unavený. I dýchat bylo těžké. Všude byl děsný chlad a nevěděl jsem, kde končí zima a začínám já. Už jsem ani tu zimu nechtěl dýchat. Unavovalo mě to. A pak už jsem nebyl. Byl jen chlad, a i ten zmizel. Pak nebylo nic."

Zhluboka se nadechl. A zaškrábal prsty po čalouněném křesle. Krátké chlupy ho škrábaly pod nehty. Hlavně nezapomenout, že už to má za sebou. Odkašlal si a pokračoval: „A pak jsem ucítil tady na tváři teplo. Takové vlhké. A jakoby zafrkání. Znělo to podobně jako testrál, ale nedávalo mi to smysl. Pokusil jsem toho dotknout, ale zmizelo to. Mezi prsty jsem měl nějaká drobná smítka, a když jsem položil ruku zase vedle sebe, uvědomil jsme si, že ta podlaha je jich plná. Zabořil jsem do nich prsty. Nevěděl jsem, kde se tam vzal písek, nikdy předtím jsem se neprobudil na písku.

Pokusil jsem se zvednout, ale jak jsem se pohnul, začala mě bolet hlava. Tady za očima, víte? Sáhl jsem si na ni, ale byla kolem ní obmotaná taková pevná látka, co pružila a byla hrubá. Radši jsem si lehl zpátky a trochu s hlavou zahýbal, aby se pod ní udělal pohodlnější důlek. Určitě jsem tou dobou měl vlasy plné písku, takže ta trocha navíc byla jedno. Trochu jsem zavrtěl i tělem, ale bylo moc těžké a neposlouchalo. Tak jsem zůstal ležet.

Když jsem usínal, uslyšel jsem zafrkání a zaržání. Víte, lekl jsem se. Myslel jsem, že to předtím byla jen vidina. Tedy," opravil se, „slyšina. A tak jsem zůstal ležet a za chvíli to zvíře přišlo ještě blíž. Zadržel jsem dech a pak jsem ucítil vlhký a teplý vzduch na obličeji. Vydechl jsem a to zvíře zafrkalo a ucuklo. Ale za chvíli bylo zpátky. Zvedl jsem takhle ruku k obličeji a on ji oblízl! Bylo to vlhké a trochu nechutné a měl drsný jazyk. Ale asi to bylo i příjemné. Nastavil jsem dlaň takhle prsty nahoru a on do ní strčil tlamu. Byla neuvěřitelně hebká. Začal jsem ho po ní hladit. Snažil jsem se jezdit rukou mezi nozdrami a pak po takovém dlouhém jakoby hřbetu nosu nahoru. Chtěl jsem být opatrný, abych ho třeba omylem nepíchl do oka...

Ale mít ruku tak hodně vysoko bylo těžké a bolelo mě z toho rameno, a i když jsem se snažil, za chvilku mi spadla na zem. Mrzelo mě, že už ho nemůžu dál hladit. Ale asi jsem nebyl sám. Nespokojeně zafrkal a pak zmizel. A hned zase zafrkal znovu, tentokrát ale z druhé strany. A pak do mě něco ze strany duclo a zůstalo to tam. Slyšel jsem, jak mi vedle ucha dýchá, a teplo mě hřálo do celého boku. Ucítil jsem koně a ještě něčeho sladkého. Nadzvedl jsem levou ruku a přitiskl mu ji ze strany na bok. Zvedala se a klesala. Srst měl hladkou, ale každý chlup byl kupodivu drsný. Nikdy předtím jsem tak blízko koni nebyl. Jen hipogryfovi nebo testrálovi, ale koni ne. Jen jsem nechápal, proč jsme spolu.

Byl tak teplý! Přitiskl jsem se k němu blíž. Nechtěl jsem, ale ono to nějak samo. A on mě zase oblízl. Poslouchal jsem, jak dýchá, a snažil se dýchat s ním. Dýchal tak pomalu! Tak moc jsem se na to dýchání soustředil, že ani nevím, kdy jsem usnul. Ale když jsem se probudil, stále byl tam. Už mě strašně bolela záda, a musel jsem se pohnout, ale nechtěl jsem ho rušit. Tak jsem se začal pomalu zvedat a on úplně ztuhl. Když jsem konečně seděl, on tam stále byl, ale byl strašně moc napjatý. Začal jsem ho hladit a zkoušel jsem přijít na to, jak je velký, ale moc mi to nešlo si to představit.

Seděl jsem, ale něčemu uvnitř mě se to nelíbilo a začalo mě bolet břicho. Tak jsem se zkusil pomalu posouvat a nakonec se mi povedlo se o něj opřít. Nevěřil byste, jakou jsem měl radost z toho, že mě nechal. Bylo to skvělé! Zahříval mi celá záda. A věděl jste, že mají takovou trochu mastnou srst? Celou ruku jsem měl takovou ulepeně drsnou.

Pak se napjal a najednou jsem měl něco velkého a těžkého před sebou. Podle hmatu jsem zjistil, že to byla jeho hlava, kterou mě začal jakoby pošťuchovat. Zvedl jsem ruku a provlékl mu ji pod krkem. Měl tam jedno velké vyholené místo a bylo hrbolaté. Myslím, že to byly jizvy. Byly cítit podobně jako ty moje. A takhle zespodu jsem ho začal hladit po hřívě. Byla hebká a hrozně zacuchaná.

Druhou rukou jsem ho hladil po čumáku a nahoru mezi očima. Chtěl jsem mu počechrat čupřinu, jestli nějakou měl, ale místo toho jsem narazil na něco tvrdého. Bylo to tenké a trčelo mu to z čela a bylo to teplé na omak. Hladké s malými varhánky a rýhami. Jednou rukou jsem ho pořád drbal v hřívě a druhou jsem opatrně přejel po varhánkové tyčce. Byla docela dlouhá, asi jako má dlaň – a potom najednou skončila. Nepřišlo mi ale, že by to tak mělo být, protože konec byl plochý, a ještě vůbec ne tenký. Měl jsem pocit, že měla ještě pokračovat. Když jsem přejel prstem po té plošce, trhl sebou, napjal se a zaržál. Zvedl se a já měl co dělat, abych nespadl.

Slyšel jsem, jak jde někam za mě, kde začal cosi chroupat. Pak o kousek dál bylo slyšet tlumené dopadání něčeho těžkého a vlhkého do písku a taky proud vody. Ucítil jsem intenzivní vůni koňských koblížků. Nakonec se vrátil ke mně a zase si za mě lehl, abych se o něj mohl opřít. Měl jsem radost, že to udělal. Za tu chvíli, co byl pryč, se do mě zase dala zima. Užíval jsem si toho úžasného pocitu tepla a koňské vůně a poslouchal jeho srdce a pak jsem zase usnul.

Probudilo mě bolení břicha. Takový nepříjemný tlak. Opatrně jsem vstal a snažil se přejít zhruba do těch míst, kam chodil na záchod on. No, když jsem šlápl bosou nohou do něčeho měkkého, věděl jsem, že jsem na správném místě." Harry se zarazil. Asi mu nemusí vyprávět úplně všechno, ne?

„No, a když jsem se vracel zpátky, narazil jsem do něj! Vůbec jsem ho neslyšel! Chytil jsem se ho, abych nespadl, a on, přísahal bych, že pobaveně zaržál. No vážně! Potěšilo mě, že má radost. Zůstali jsme stát. Byl jsem o něj opřený a jen tak tak jsem mu dosáhl na hřbet. Musel být hodně velký. Hladil jsem ho, ale po chvíli jsem si zase sedl, protože no, stát bylo těžké.

On ke mně přišel a lehl si vedle mě a dal mi hlavu do klína. Zafrkal. Začal jsem mu prsty rozčesávat zacuchané chuchvalce v hřívě. Dával jsem si pozor, abych nezavadil o ten jeho ulomený nebo uřízlý roh. Víte, byl to fajn pocit. To, že mi někdo tak věřil. Podařilo se mi rozčesat první polovinu, než jsem uslyšel zvuk otvíraných dveří před námi.

Vylekal se. To jsem poznal hned. Zprudka vstal a odběhl někam dozadu. Nevěděl jsem, co se děje, nic jsem neslyšel, a tak jsem zůstal sedět. Pak jsem to ucítil. Les a pižmo. I když to překrývala vůně opečeného masa, poznal bych tu kombinaci kdekoliv. Ucítil jsem lehký závan a pak mě dlouhé prsty pohladily po hlavě. Sevřel se mi žaludek, ale necukl jsem.

Harry, můj Harry, jak se cítíš? Ptal se mě. Pokusil jsem se mu odpovědět, ale znělo to spíš jako skřípot než jako hlas. Ale on mě nenechal. Ne, ne, ne, říkal. Nenamáhej se. Prý jsem měl odpočívat. A líbilo se mu, že jsme se s Ludwigem spřátelili. Tak se totiž jmenoval, Ludwig. A taky říkal, že je zvláštní, si mě tak oblíbit, že k sobě Ludwig nikoho nepouští, pokud ho předtím nezklidní. A říkal, že když budu hodný, tak mě k němu ještě někdy vezme. Pak mě chytil tady za ruku a pomohl mi na nohy. Pojď se mnou, říkal mi. Musíme tě dát do pořádku. Pozval jsem k nám jednoho důležitého pána, co by se ti rád podíval na ty tvé nešťastné oči. Přeci bys ho nechtěl zklamat, když za tebou přijel takovou dálku.

Šel se mnou hodně rychle ke dveřím, ale v písku se mi bořily nohy. Naštěstí mě velmi pevně držel, abych mu stíhal. Za mnou se ozvalo rozčilené zaržání. Chtěl jsem zamávat Ludwigovi, ale on mě strhl na stranu a vykřikl nějaké kouzlo. Spadl jsem do písku a na chvíli jsem viděl ohňostroj. Ucítil jsem vlnu magie a pak Ludwig zaryčel. Měl jsem o něj strach, protože to znělo, jako by ho něco bolelo, ale než jsem stačil cokoliv udělat, už mě zase zvedal ze země. Pospíšil jsem si na nohy, a když jsem šel za ním, o něco jsem škobrtl palcem. Asi to byl práh nebo předěl mezi dveřmi. Hodně to zabolelo, ale rychle jsem si pospíšil, abych ho nerozčílil, přeci jen k nám přijel ten pán na oči jen kvůli mně. A potom jsme nešli po písku, ale po kamenných dlaždicích. Nohy mi o ně pleskaly a studilo to. A i vzduch byl čím dál studenější a studenější. Cítil jsem jak, jak mi z nohou opadávají zrnka písku. A škrábalo to, jak drhly o ty dlaždice. No a pak jsme došli do místnosti, kde byl ten lékouzelník s hromadou kouzel a hejblátek.

No a ten obrázek je teda o tom, jak jsem se s Ludwigem cítil, víte? Opravdu mi pomohl, a to je to světlo tady uprostřed. Bylo mi s ním hezky. A to je tak všechno," pokrčil Harry rameny a otevřel oči. Zmateně zamrkal, když ho oslnilo světlo. Ta ordinace vypadala... příliš normálně.

Pan Kechnerberg naproti němu seděl a se zájmem si prohlížel obrázek. „A jak se tedy cítíš teď při vzpomínce na Ludwiga?"

Harry se zamyslel. „No, je mi smutno. Měl jsem ho rád a naše setkání mi budou chybět."

„Takže jste se viděli víckrát?"

„Ano," kývl Harry hlavou.

„Jak často?" vyzvídal terapeut.

„Vždycky, když jsem byl dost hodný. Třeba jsem byl statečný a něco jsem vydržel a pak jsem za odměnu mohl za ním. Nebo, když jsem byl opravdu moc hodný a něco se mi podařilo. Ale to se tak často nestávalo," dodal Harry smutně. „Víte, snažil jsem se, ale nebylo to vůbec lehké. Jsem totiž strašné budižkničemu a málokdy udělám něco správně. Většinou spíš něco pokazím… Teda," zarazil se Harry, „vím, že to tak není. Slaninu a vajíčka dělám výborná. Ale cítím to tak, víte?"

„Chápu," přikývl hlavou pan Kechnerberg. „A když bych tě teď hned odvedl za Ludwigem, jak by ses cítil?"

Harry zmateně nakrčil obočí a sklouzl pohledem na své zamazané ruce. „To by se nestalo. A bylo by to divný."

„Proč by to bylo divný?"

„Proč byste mě tam bral?" odpověděl mu otázkou. Tyhle dotazy už mu začínaly pít krev.

„Nemáš pocit, že by sis to zasloužil?"

„No... ne."

„Takže, kdybych se tě zeptal, jestli máš pocit, že se ti něco za poslední měsíc povedlo..."

„Nevím o ničem," odpověděl mu Harry popravdě.

„Takže bys odmítl jít za Ludwigem?"

„Ne, to ne... Ale bylo by to divný."

„Proč?"

„No, protože to si přece musím zasloužit."

„A proč si myslíš, že si musíš něco pěkného zasloužit?"

„Protože to tak vždycky bylo, to je jasné." Harry podrážděně založil ruce na hrudi. Tohle bylo jak s malým dítětem.

„Dobrá tedy," povzdychl si pan Kechnerberg. „Pro dnešek už to bude vše. Prosím, do příště si promysli a napiš na papír tři věci, které se ti za poslední měsíc podařily. Tři věci, které si pro někoho udělal, aniž bys chtěl něco na oplátku, a tři věci, co pro tebe někdo udělal jen tak." Slovo tebe silně zdůraznil.

To se Harrymu zdálo jako pěkná kravina. Přikývl a zvedl se. „Tak jo, no. Příští týden zase?"

„Ano, ano, příští týden." Terapeut se na něj usmál a zaklapl desky. „Na shledanou, Harry."

„Nashle," otočil se a odešel do čekárny, kde na něj čekala Poppy. Usmála se na něj a ukázala na dveře do přemisťovací místnosti. „Můžeme?" zeptala se ho.

Harry přikývl a šel za ní.

xXx

Severus si povzdechl a zaklapl knihu, která mu k ničemu nebyla. Vrátil ji do police a sáhl po další hned vedle. S hromadou štěstí v ní něco najde. Promnul si oči a zamžoural na rejstřík knihy. Nic. Po třech hodinách už toho začínal mít dost. Ne že by doufal, že něco najde hned po příjezdu sem, ale… doufal. Uklidil knihu na místo, a než si vybral další, zkontroloval čas. Za pět minut půl sedmé. V břiše mu zakručelo a on si vynadal do tupohlavce. Jestli se chce najíst před schůzkou s novými zákazníky, musí pohnout.

Popadl brašnu s poznámkami a propletl se uličkami knihovny. Na chodbách cestou do Velké síně až na pár nadšeně se bavících hloučků moc lidí nebylo. Nevěřil by, že mu tlumený zvuk kroků na kamenných dlaždicích bude tolik chybět. Zahnul za roh kolem sochy pitoreskního mužíka a usmál se při pohledu na prázdnou chodbu před sebou. Vysoké gotické oblouky, vysoké gobelíny, na které dopadalo poslední světlo dne zbarvené mozaikami vysokých oken. Bradavice byly prostě… kouzelné. A vysoké.

„Ale ale, koho pak tu máme?"

Bleskově se otočil a sáhl pro hůlku, ale pozdě. První kouzlo ho přitisklo na zeď a druhé ho k ní přilepilo. Black s Potterem se na sebe šklebili, evidentně potěšení sami sebou. Toho prcka nikde neviděl, zato Lupin stál trochu stranou s nejistým výrazem. Jeho vzorně vyleštěný odznak se leskl v zapadajícím slunci.

„Jestli pak to nebude náš příšerný známý, Tichošlápku?" odpověděl Blackovi Potter s o nic méně lesklým odznakem kapitána týmu.

Severus si odfrkl. Prostě si nemohl pomoci. Ty přezdívky byly směšné.

„Čemu se směješ, Srabusi?" zavrčel Black a udělal krok k němu. „Uvidíme, jestli se budeš smát za chvíli." Zvedl hůlku a zamířil s ní Severusovi mezi oči.

Propalovali se pohledy. Severus musel koukat mírně nahoru a vůbec se mu to nelíbilo. Už si zvykl, že je Harry menší než on a že na něj může pohodlně shlížet. Rád shlížel na ostatní.

Ani jeden z nich nemrkal. Prohrál už v momentě, kdy se dostali za něj. Ale tohle vyhraje. Musí. Cítil, jak v něm roste vztek. Na zádech ho studil pot a oči štípaly. Začaly se mu zalévat slzami, ale Black na tom byl stejně. Najednou sebou Black trhl a uhnul pohledem stranou. Severus dvakrát pomalu mrkl.

„Siriusi, ne první den," řekl Lupin tiše s rukou na Blackově rameni. „Víš, že první problémy se vždycky trestají nejhůř."

„Jo, to je fakt," souhlasil Potter. „Vloni a předloni to byli slizáci. A ještě musíme dořešit, co provedou letos."

Black se usmál s vyceněnými zuby. „No to je pravda. A myslím, že vím, kdo bude potížistou roku."

„Srabus má slušně našlápnuto z loňska," ušklíbl se Potter.

Severus sebou zacloumal, ale připevněný byl pevně. Kdyby se mu podařilo pohnout rukou aspoň o kousek…

„To by bylo příliš snadné," namítl Black. „To by byla nuda. Myslím, že bychom měli poctít naší pozorností jejich nový přírůstek."

„Líbí se mi, kam míříš," usmál se Potter a s Blackem si plácl. Severus sebou ještě jednou škubl, ale zůstal mlčet. „Už máš něco v plánu?"

„Zatím ne, ale na něco přijdeme. Ten namachrovanej blbec si určitě myslí, že mu to tu bude patřit, ale to se plete. A Klobouk ho zařadil do Zmijozelu a my víme, co to znamená." Black si odplivl Severusovi k nohám.

Severus sevřel čelist. Jak rád by toho bastarda proklel. Každý den, co existuje, je pro Severuse utrpením.

„Merlin ví, že máš pravdu," poplácal ho Potter po rameni „Ale to i Náměsíčník. Jen ať strhnou první body jim."

„To se nestane, vy zmetci," nevydržel a procedil to skrz zuby Severus. Vzteky skoro neviděl.

Black s Potterem se na něj vrhli.

„Kluci!" zastavil je Lupin. „Budeme mít společnost." Kývl hlavou směrem k rohu chodby. Všichni ztichli a poslouchali. A skutečně za chvíli slabě uslyšeli štěbetání.

Black s Potterem odstoupili od Severuse.

„Jděte napřed," pobídl je Lupin. „Dojdu vás potom."

Přikývli a vydali se směrem k Velké síni jakoby nic. „Tak zas někdy, Srabusi!" zavolal na něj přes rameno Black a hned nato se začal něčemu s Potterem smát.

Severus se díval na jeho záda a přál si, aby se v nich objevily díry. Velké krvavé hnusné díry. Nenáviděl toho parchanta. Tak moc ho nenáviděl.

„Ehm," odkašlal si Lupin. „Tak já tě odkleju."

Severus zvedl jedno obočí a podíval se na prefekta před sebou. Co na něm ti dva viděli? Když se mohl konečně odlepit, podlomila se pod ním zdřevěnělá noha. Zatnul zuby a stoupl si na druhou. Lupin se pod jeho pohledem ošil. Konečně se zpoza rohu objevila skupinka havraspárských dívek. Na chvíli ztichly, když si všimly, že v chodbě už někdo je. Rychle kolem nich prošly a tiše si povídaly dál. Jak je míjely, jedna blondýna se na ně podívala a usmála se.

„Řekni," ozval se Severus tiše, stěží ovládající svůj hlas. „Stojí ti to za to? Žehlit za ně jejich průsery, pořád je hlídat?"

Lupin přešlápl, ale mlčel.

„Mít prefekta, který jim pomůže obejít každé pravidlo… To musí být… užitečné," rýpl si.

Sledoval, jak Lupin zatnul pěsti a zhluboka se nadechl. „Děkuju by stačilo," prohlásil kontrolovaným hlasem.

„Dám ti víc než to." Pousmál se, když slyšel ten sametový hlas, který se mu občas podařilo vytvořit. „Radu. Držte se od Ollivandera dál. Nechcete ho vidět naštvaného."

Lupinovi zacukal koutek oka. Kruhy pod očima, vystouplé lícní kosti… Nevypadal zrovna nejlíp. Odkašlal si a odpověděl: „Pes, který štěká, nekouše."

Severus se zasmál. „Ale tenhle nikdy štěkat nebude."

Lupin zbledl. Dívali se jeden na druhého a Severus se stále mírně usmíval. „Myslím, že jdu pozdě na dnešní večeři. Přeji příjemný den," řekl po chvíli a prošel kolem Lupina. Šel dlouhými kroky a cítil, jak za ním hábit trochu vlaje. Srdce mu bušilo až v krku a napětí mu pulzovalo žilami. Pomalu roztřeseně vydechl.

Lupina neměl rád, ale ty dva nenáviděl. Ale každý pokrok se počítá. A znepokojit Lupina mezi to rozhodně patří. Ušklíbl se. Vypadá to, že se od Harryho může naučit spoustu užitečných věcí. Výhružně se smát a zdvořile vyhrožovat byla jen špička ledovce. Vlastně se mu to i líbilo. Na moment cítit převahu nad tím druhým… Pro to by stálo za to žít.

Zarazil se.

Ohlédl se a uviděl Lupina zamyšleně si prohlížet gobelíny. Byl shrbený a měl ustaraný výraz. Pocit triumfu mu zhořkl v ústech. Cože to vlastně dokázal? Zchladil si žáhu na klukovi, co měl očividně horší léto než on. Zkřivil obličej odporem, ale hned ho zase vyrovnal do klidné masky. Může si gratulovat. Ještě ho praštit a mohl by si podat ruku se svým otcem.

Když už byl na doslech od Velké síně a uslyšel živou konverzaci uvnitř, zpomalil. Bůhvíproč ho přešla chuť k jídlu. Zkontroloval čas a okamžitě se otočil ke schodišti vedoucímu ke sklepení. Srážka s těmi imbecily mu zabrala víc času, než čekal. Zbývá mu deset minut a během nich se najíst už stejně nestihne.

Došel ke dveřím staré cvičební kuchyně a ze slušnosti zaklepal. Když se zevnitř nikdo neozval, pomalu stiskl kliku a ještě pomaleji začal otevírat dveře. Zarazil se a poslouchal. Nic. Ticho. Úlevně si vydechl a vešel dovnitř. Světla se okamžitě rozsvítila. Rozhlédl se kolem a spokojeně přikývl. Místnost byla skutečně prázdná. Žádný páreček mrzimorů na stole ani pod stolem není, takže se může pustit do práce. Z brašny vytáhl pergamen, kalamář a brk a všechno to hezky naaranžoval na jeden konec stolu. Zhluboka se několikrát nadechl, aby se pořádně uklidnil. Nemůže na své potenciální zákazníky nastoupit vzteklý jako třaskavý skvorejš.

Sedl si a vytáhl z brašny banán, který tam měl pro případ schovaný. V rychlosti ho oloupal, snědl a slupku odlevitoval do koše. Když cítil, jak mu magie proudí tělem skrz hůlku, teprve tehdy se pořádně uklidnil. Měl by kouzlit častěji, určitě to je zdravé pro jeho psychiku. Ještě jednou se zhluboka nadechl a připomněl si chyby z minulých jednání, kterým se musí vyhnout.

Z dumání ho vytrhlo zaklepání na dveře. Bylo to šest úderů, nejdřív čtyři a potom dva. Severus se narovnal a zavolal: „Dále!"

Ve dveřích stál Lufkin a za ním stádo malých holek. Mohly to být tak čtvrťačky.

Severus vstal a kývl hlavou. „Zdravím."

Lufkin na něj kývl zpět. „Zdravím. Dámy, dovolte abych vám představil Severuse Snapea, výborného lektvaristu. Severusi, mou sestru Lydii znáš. Přišla společně se svými přítelkyněmi projednat jisté obchodní záležitosti." Tři z nich si něco začaly špitat a vzápětí se všechny zahihňaly.

„Jistě," pokýval hlavou Severus a nabídl jim místa naproti stolu, „posadíme se?"

Dívky si sedly na nabídnutá místa. Dvě z nich měly kolena stočená způsobně do strany, zbytek koukal kamkoliv, jen ne na Severuse. Gardedáma Lufkin si sedl k vedlejšímu stolu, pro iluzi soukromí.

„Dámy," ujal se slova Severus. „Slyšel jsem, že byste ocenily mé služby, je to tak?"

Většina z nich kývla a holka se stejnou barvou vlasů jako Lufkin promluvila. „Ano. Měly bychom zájem o pár lektvarů a výrobků na míru. Slyšely jsme, že je děláš."

Severus se pousmál. „To ano, ale záleží na mnoha faktorech. O jaké lektvary by se mělo jednat?"

Lydia zčervenala a začala potichu vypočítávat. Držela se při tom za ruce svých sousedek. „Lektvary na růst vlasů, na akné, na suchou pleť, na plnější rty, zářivější oči a větší –" zasekla se a střelila pohledem po bratrovi, který si se zájmem čistil svůj prsten.

„Prsa," dořekla za ni její sousedka. „A také lektvary proti početí, na bolesti břicha a lektvary lásky," dodala, dokud se jí držela odvaha.

Severus pokýval hlavou, zatímco v duchu zaúpěl. Vypadalo to na typický balíček pro puberťačky, ale některé z těch věcí jim prostě nemohl dát. Pozorně si každou z nich prohlédl a vzpomněl si na hodiny výzkumu, které strávil nad lesklými stránkami dívčích časopisů.

„Chápu. Každý z těch produktů pozorně probereme. Růst a vyživení vlasů nebude problém. Můžete mít základní lektvar nebo rozšířený balíček. Ten kromě lektvaru obsahuje speciální šampon, kondicionér, masku na vlasy a olej na vlasy. Můžete si samozřejmě vybrat, jestli chcete všechny položky nebo jen některé. Co se týče rozšířeného balíčku… Při výrobě produktů zohledním typ vaší pokožky i vlasů, takže budete mít zajištěnu komplexní péči. Na druhou stranu výrazně levnější základní lektvar vám sice podpoří růst vlasů, jejich pevnost však bude oslabena. Takže budete mít dejme tomu na čtrnáct dní dlouhou hřívu, po uplynulé době se ale vlasy začnou výrazně lámat a třepit.

Kosmetika na pleť, ať problematickou, normální či suchou se nesmí podcenit. Podle typu pleti nastavíme přesné složení čistících vod, hydratačních krémů a zklidňujících masek. Náročnější a specifičtější výroba produktu se samozřejmě podepíše na ceně. Ale zrovna na obličej si chceme dávat jen to nejlepší, že?"

Dívky naproti němu vážně přikývly.

„Plné rty a zářivější oči skutečně lze zařídit lektvary, stejně jako rozměry jiných tělesných partií. Požádám vás ale, abyste si tyto položky řádně promysleli. Nedoporučil bych svým klientům užívat lektvary výrazně upravující jejich vzhled ještě před ukončením vývoje. Kromě zdravotního rizika může dojít i k estetickým problémům. Četl jsem, že se jedné dívce pomocí lektvaru začalo zvětšovat pozadí. Nesedlo si to ale s jejím magickým i tělesným vývojem a její, ehm, spodní část těla nabírala enormních rozměrů až do konce jejího života. Nezoufejte ale, je množství kouzel, které vám vzhled dočasně upraví, a to bez doživotních následků.

Co se týče lektvarů lásky, doporučuji osobní konzultace, aby se zvážila nutná dávka a typ lektvaru. Nechceme, aby bylo každému v okolí zřejmé, za čím stojí váš úspěšný vztah.

Lektvarů proti početí je několik. Většina z nich ale má podmínku, že vaše tělo musí cyklicky fungovat v pořádku. Rozhodnutí nechám na vás, ale doporučuji setkat se s madame Pomfreyovou. Po řádném vyšetření určí, který z lektvarů pro vás bude fungovat nejlépe. Rád vám ho poté uvařím. To samé se týká i bolestí břicha. Pokud chcete, můžu vám uvařit základní lektvar proti bolesti. Čím specifičtější ale mám informace, tím vhodnější lektvar jsem vám schopen uvařit. Školní ošetřovatelka vám opět poradí, které lektvary užívat. Sama vám může i nějaké dát, i když chápu, že se po čase člověku omrzí neustále chodit na ošetřovnu pro novou dávku lektvarů. Mít vlastní balíček na míru je přeci jen o trochu pohodlnější."

Skončil a s očekáváním se podíval na vyjevené mrzimorky. Dokonce i Lufkin si ho se zájmem prohlížel.

„Kolik co stojí?" zeptala se ho pihatá bruneta.

Severus si zamyšleně promnul bradu. „To se těžko určuje, aniž bych znal detaily. Cena se odvíjí od aktuální ceny surovin a ty závisí na vašich potřebách. Nejlevnější jsou základní lektvary na péči o pleť a vlasy. Rozšířené balíčky jsou dražší. Lektvar lásky je nejdražší z vyjmenovaného sortimentu. Ale i u nich závisí na typu."

„A lektvar proti početí?" zeptala se Lydia a zrudla pod pohledem svého bratra.

Severus se chápavě usmál. „Dámy, nepřijde mi správné na těchto lektvarech vydělávat, jejich výroba je ale něco, při čem chci být extrémně opatrný, a proto používám jen ty nejlepší suroviny. Přesto a právě proto jedna dávka lektvaru stojí o něco málo víc než tříměsíční kůra při péči o pleť. Ale zato vydrží měsíc bez ohledu na frekvenci… aktivit."

„A jak se domluvíme?" zeptala se pihatá bruneta. Severus už pochopil, že nikdo jiný než ty dvě mluvit nebude.

„Navrhl bych domluvit individuální termíny. Ne víc než tři klientky najednou. Můžete mě kdykoliv kontaktovat sovou s navrhnutými termíny a počtem osob. Když mi napíšete svá jména, zašlu vám seznam produktů a jejich přibližnou cenu. Před samotnou konzultací si v případě produktů, o kterých jsem mluvil, domluvte vyšetření s madame Pomfreyovou. Ať víme, co přesně vám uvařit. Nebudu kontrolovat, zda jste u ní skutečně byly, vzdávám se ale jakékoliv zodpovědnosti z vedlejších účinků, které by na vás tyto produkty mohly mít. A věřte mi, že otěhotnění by bylo tím nejmenším problémem," postrašil je. Stejně nechápal, na co ty holky myslí. Kolik jim vlastně je?

Dvě dívky zbledly a zbytek přikývl. Lufkin se zvedl a naznačil dívkám, aby udělaly totéž. „Pokud nemáte na pana Snapea žádné další otázky, myslím, že je čas, abyste se odebraly do společenské místnosti. Řádně si promyslete své objednávky a Lydie, prosím, napiš mi pak seznam jmen těch z vás, které budou chtít poslat nabídku."

Lydie přikývla a společně s ostatními se s kluky rozloučila. Jakmile se za dívkami zavřely dveře, ozvalo se vzrušené štěbetání.

Severus sbalil pergamen, na kterém měl zapsané body s produkty, které dívky původně chtěly, a uklidil ho společně s ostatními věcmi do brašny.

„Máš v tom dost systém," poznamenal Lufkin.

Severus pokrčil rameny. „Bez systému se fungovat nedá."

„Kolik máš zákazníků?"

„Na to nemůžu odpovědět," řekl a rozešel se směrem ke dveřím. Pokud to klapne, tak mu tahle parta holek zaplatí nový zimní kabát. Nebo mosazný kotlík velikosti číslo šest.

„Počkat," řekl Lufkin a zastoupil mu cestu. „Chci procenta."

„Za co?" zvedl Severus obočí. Srdce mu zase začalo bušit, ale on dělal vše pro to, aby vypadal klidně.

„Dohodil jsem ti zákazníky."

„To bylo součástí jiné dohody," odtušil Severus a obešel Lufkina.

„A co nová dohoda?"

Severus se zastavil. „Jaká?"

„Nové zákazníky za procenta a informace."

Otočil se a naklonil hlavu. „Procenta a informace? Nejsi trochu nenažraný?"

„Dobrá," mlaskl Lufkin. „Tak jen informace."

Severus zavrtěl hlavou. „Neexistuje. Informace dál nepustím."

„Proč ne?"

Zvedl obočí a ušklíbl se. „Vážně? Za prvé, kdyby se někdo dozvěděl, že vypouštím informace o klientech, skončil jsem. Za druhé, není to hezké. A za třetí, vážně by se ti líbilo, kdyby se někdo dozvěděl, že například tvoje sestra, zasnoubená s někým, kdo není ani v Kouzelnické Británii, chce brát lektvar proti dětem? Nemluvě o tom, že není plnoletá…"

„Mou sestru z toho vynech," řekl příliš klidně Lufkin.

„Velmi rád. Stejně jako každého dalšího klienta. Proč bych se měl dělit o procenta?"

„Natáhnu ti klientelu, budou chodit pravidelně, získáš kontakty. Já něco málo bokem k tomu."

„Kolik?"

„Čtyřicet procent."

„To nepůjde. To je stěží profit z některých lektvarů. Musím držet ceny přijatelně. Dám ti pět."

„Pět? Ty jsi zešílel!"

Polkl. „Pět a laskavost u každého, komu vytáhneš trn z paty doporučením dobrého lektvaristy. To se mi nezdá málo."

„Třicet."

Severusovi se už slušně potily dlaně. „Osm."

„Dvacet."

„Dvanáct a výrobní cena za produkty pro tvou osobní potřebu."

Lufkin zaváhal.

Severus ho pozoroval se zdviženým obočím a usmíval se.

„I věci na holení?"

„Ano, souhlasil Severus. „I ty."

„Platí," rozhodl se Lufkin a nabídl Severusovi ruku.

Severus ji přijal a stiskl ji. „Platí." Cítil, jak se v něm magie zatetelila, a usmál se. „Půjdu do Jeskyně, jdeš taky?"

Lufkin zavrtěl hlavou. „Ne, ještě se zastavím za Lidií."

„Chápu," pokýval na něj hlavou Severus a odešel ke dveřím. „Přeji pěkný večer."

Lufkin se za jeho zády suše zasmál. „Jo, to teda nebude."

Jakmile se Severusovi za zády zavřely dveře, roztřeseně vydechl. Že by se mu konečně začalo dařit?

Chapter Text

„Takže to vážně nikomu nepřijde divný?" ujišťoval se Harry cestou do Velké síně.

Severus zavrtěl hlavou a vyhnul se hloučku štěbetajících třeťáků. „Ne, jak jsem řekl, madame Pomfreyová je v pohodě. A po tom, co jsi předvedl v sobotu, můžeš být v klidu. Nikoho nepřekvapilo, že jsi u ní byl tak dlouho."

„Jak to, že jste všichni s ní v pohodě? Nikdo proti ní nic nemá? Vůbec nikdo?" podivil se Harry a děkovně kývl na dva kluky, co ustoupili stranou, aby mohl zatočit ke schodům.

„Ne, nikdo. Ona nemá nic proti nám, tak proč bychom měli něco my proti ní? Vždycky se můžeme spolehnout, že nás ošetří, bez ohledu na to, co se stalo. A ani se moc neptá." Pokrčil rameny a srovnal brašnu na rameni.

Harry se na něj podíval. „A to stačí k tomu vyhrát si srdce celého Zmijozelu?"

Severus si odfrkl. „Neblázni. Bohatě stačilo to, že –" odmlčel se, aby se vyhnul holkám, které mu stály uprostřed cesty. Když je obešel a srovnal krok s Harrrym, kterému ty tři uhnuly, tiše pokračoval: „Stačilo, že když jsme k ní poslali několik lidí na zkoušku s různýma historkama, nikdy nikoho nezatáhla k učitelům, že jsme udělali problém. Maximálně nás, to, no… maximálně nám vynadala, že ohrožujeme zdraví sebe nebo ostatních a že se jí nelíbí tímhle způsobem získávat nové pacienty." Opět pokrčil rameny. „A to stačilo."

„Aha, to dává smysl," přitakal Harry a usmál se na další hlouček, který míjeli. Vypadalo to, že na snídani to ráno nikdo jiný kromě nich dvou nespěchal.

„Jo, byl jsem tehdy v druháku, takže jsem to ještě moc nechápal, ale je tady jedna z mála, co je neutrální."

Harry si vybavil přednášku, co mu včera dal Montgomery pod záminkou přátelských rad. Nahlas, i když v hlučné chodbě sotva slyšitelně, se zeptal: „Takže ne jako ostatní učitelé, co nadržují ostatním kolejím?"

„Přesně. Dokonce ani ne jako náš vlastní ředitel koleje," vypadlo ze Severuse hořce.

Harry se ušklíbl. „Ta jeho úvodní řeč v Jeskyni, co měl v sobotu, zněla dost naučeně."

„Jo, je každý rok skoro stejná a stejně nepoužitelná. Říkám ti, jestli bude některý z prváků tak naivní, aby za ním opravdu zašel pro pomoc či radu, bude to pro něj dost hořké probuzení." Na chvíli se zařadil za Harryho, aby minul jednoho havraspára bez srážky, a nadechl se, aby pokračoval.

„Takže na Křiklana spoleh není?" otočil se Harry a šel pár kroků pozadu, než se Severusovi podařilo srovnat krok.

„Ne. Čas od času zjistíme, že ostatní ředitelé dělají pro své koleje nebo s nimi něco, co by i nám dost pomohlo. Kariérně, osobně, no představu máš. Ale on nic z toho. Nedělá pro svou kolej vůbec nic. Soustředí se jen na ten svůj klub. Což chápu, ale," prohrábl si vlasy, „je to frustrující."

„To si dovedu představit. Co třeba nedělá?"

„No, například, každý z nich má čas od času s určitým ročníkem něco jako přednášku, kde s nimi probírá různý věci."

Harry zkrabatil obočí nad Severusovým lehce zčervenalým obličejem. „Jaký věci?"

„No, víš… víš, jak mají někteří rodiče se svými potomky rozhovor o tom, jak přišli na svět?"

Harry se zastavil a vytřeštil na Severuse oči. „To ne!"

„Jo," řekl mu Severus dost nahlas, aby ho Harry přes rámus kolem slyšel. „Jenže některé čistokrevné rodiny jsou v tomhle dost prudérní a prostě to neudělají. Takže když několik holek skončilo u madame Pomfreyové v slzách, že umírají a že asi vykrvácejí k smrti, tak toho měla dost a probrala to s námi. Holky kluci odděleně, samozřejmě," dodal.

„Samozřejmě," přikývl Harry a úkosem se podíval na Severuse. „Takovou přednášku bych od Křiklana asi nechtěl."

„My taky ne, ale vážně je potřeba tyhle věci znát. A madame Pomfreyová se postarala i o to, abychom věděli úplně všechno. Velmi detailně. S podrobnými nákresy."

Harry se zasmál. „Tak to musela být síla."

„Jo, nám to říkala vždycky ve třetím ročníku, holkám už v prváku. Ze začátku jsou všichni strašně rudí, ale na konci už bývá dost veselo a všichni se vyptávají na všechno možný. A vždycky můžeme k ní přijít na konzultace. Sakra!" Ulevil si Severus, když do něj někdo vrazil ramenem. „Jak to, že na tebe všichni zírají a uhýbají ti z cesty?"

Harry si povzdechl a pokrčil rameny. „Asi mám svých pár dní slávy, než si na mě všichni zvyknou. Ale buď v klidu, dávám tomu maximálně čtyři dny. Nováček se zvláštním zařazením dýl jejich pozornost neudrží."

„Uvidíme, moc bych na to nesázel." Severus si Harryho změřil a trochu začichal. „Máš tu novou kolínskou?"

„Jo, tentokrát míň, jak jsi poradil, je to furt moc?" zeptal se ho Harry a upravil si límec.

„Ne," zavrtěl hlavou Severus. „Vlastně si nejsem jistý, jestli ji cítím." V ten moment si všiml hloučku holek stojících u vstupu do Síně, které z Harryho nemohly spustit oči. „Beru to zpět. Myslím, že je akorát."

Harry se usmál. „To jsem rád."

Vešli dovnitř a na moment všichni vypadali jako zasažení Petrificem. Harry šel dál a ničeho si nevšímal. Tohle znal moc dobře. Otočil se na Severuse, který vypadal trochu znepokojeně. „Kam si sedneme?"

„Myslím, že na konci stolu máme místo," podíval se Severus tím směrem.

Harry přejel pohledem po celé jeho délce a všiml si Montgomeryho, který seděl skoro na konci s větším prostorem kolem sebe. Pousmál se. Chůzi, při které ho sleduje opravdu každý, má zvládnutou dokonale. Když došli až k němu, ležérně se zeptal: „Je zde volné místo?"

Montgomery vzhlédl od knihy, o které Harry nepochyboval, že je pouhou kulisou. „Jistě," usmál se a odložil ji. „Jak se těšíš na první den?"

Harry pokrčil rameny a sedl si vedle něj, se Severusem na druhé straně. „Každý den je v něčem první."

Montgomery se zasmál. „To je pravda, mohl bych tě citovat?"

Harry sáhl po toustu a másle a usmál se. „Ale jistě. Jestli najdeš příležitost."

Zatímco si připravoval snídani pokračoval ve společenské konverzaci, která nebyla obsahově ničím přínosná, protože důležité věci se na veřejném místě neřeší, ale zato společensky pomohla stabilizovat Harryho pozici ve škole a Montgomeryho pozici významného a vlivného studenta, který je přátelský a komunikativní. Harry si dal záležet, aby se usmíval a přitakával na těch správných místech, držel správně nůž a měl rovná záda. Čas od času do konverzace zatáhl i Severuse, který na něj koukal trochu zaraženě, asi jako Ron, když mu Hermiona vysvětlovala důležitost vzdělání týden před zápasem. Když si Harry na ty dva vzpomněl, ucítil ledovou kouli v žaludku. Nedal nic znát a napil se teplého čaje. Nemá cenu žít minulostí. Nebude na ně myslet.

Navíc by Ron s ním nikdy nepromluvil, kdyby zjistil, že je Harry ve Zmijozelu. Ale, toho už stejně nikdy neuvidí, ne? Tak proč ho to neuklidňuje? Na druhou stranu znal někoho, koho by svým dnešním chováním u snídaně více než potěšil. Začal se mu zvedat koutek v malém úsměvu.

„Pane Ollivandere?" ozvalo se nad ním váhavě.

Harry se otočil a trochu se usmál. „Zdravím, slečno Dorrowmanová, můžu vám s něčím pomoci?"

Zhluboka se nadechla. „Ráda bych se vám omluvila za své včerejší chování. Bylo to naprosto nevhodné."

Usmál se na ni o něco víc. „To je v pořádku. Včerejšek byl velmi náročný pro nás všechny. Zapomeňme na to. Co takhle začít od začátku?"

Podal jí ruku. „Herold Ollivander."

Váhavě se usmála a přijala ji. Její ruka byla trochu studenější. „Meredith Dorrowmanová."

„Moc mě těší."

„Mě taky." Usmála se na něj, kývla a odešla.

Vrátil se k jídlu a ke konverzaci s ostatními.

„Á, Montgomery, rád Vás vidím a gratuluji k pozici kapitána. Jsem si jist, že to vašeho otce potěšilo, že?"

Montgomery ztichl ve svém vyprávění a podíval se na Horacia Křiklana. „Dobré ráno, pane. Ano, potěšilo, i když famfrpál není zrovna oblastí, která by měla jeho pozornost."

Křiklan se zasmál, ale Harrymu to přišlo docela dost vynucené. „Ano, váš otec se více orientuje na své obchody, že?"

„Jistě, pane. Odhadl jste ho správně," odpověděl mu Montgomery zdvořile. „Máte už naše rozvrhy?" zeptal se a významně se podíval na štos kartiček v ruce.

„Och, ano. Adducere Montgomery Aaron Greyhound. Zde je váš." A s tím předal Montgomerymu nově vyplněnou tabulku. „A máte tam i vyznačené schůzky klubu," mrkl na něj.

Montgomery přikývl. „Děkuji pane, to je od vás pozorné."

„Ale to přeci nic není," odmávl to profesor nonšalantně rukou. „A pokud byste chtěl, můžete přivést i pana Ollivandera. Čím víc, tím líp." Usmál se.

Montgomery střelil po Harrym pohledem. „Pokud to povinnosti panu Ollivanderovi dovolí…"

„Ale jistěže!" Vzal hůlku a ukázal s ní na další kartičku. „Adducere Herold Garrick Ollivander! Tady máte, pane Ollivandere. Váš rozvrh bylo opravdu náročné sestavit, ale stále máte na náš klub čas. Ujistěte se, že přijdete."

Harry se přinutil dál se zdvořile usmívat a přijmul kartičku. „Děkuji, pane. Vážně si cením pozvání. Ještě to budu muset zvážit, studia jsou prioritou. I když jsem slyšel, že váš klub je unikátním místem."

„To je, jeho členy jsou opravdu výjimeční studenti a věřte mi, když říkám, že vy byste mezi nimi neměl chybět."

Harry sklonil hlavu v náznaku skromnosti. „Uvidíme, pane."

„Vidím, že váháte, dovolte mi vás pozvat na čaj dnes odpoledne. Dnešní poslední hodina vám končí ve tři, takže na pátou to ke mně stihnete, že?"

Harry se s úsměvem nadechl a pobaveně potřásl hlavou. „Dá se na něco takového říci ne?"

„Výtečně, budu se na vás těšit. Á pan Snape! Vůbec jsem si vás nevšiml. Adducere Severus Tobias Snape. Zde je váš rozvrh. Montgomery, Herolde, mějte pěkný den!" A s tím přešel k jejich sousedům.

Harry stále ještě s úsměvem se otočil k Montgomerymu. „To je vždycky takový…?"

„Ano, vždycky," odpověděl mu s neméně falešným úsměvem Montgomery. Křiklan se otočil a usmál se na ně a oni na něj s pokýváním usmáli zpět. Stále skrz zuby úsměvu Montgomery procedil: „Ten panák si myslel, že když mě udělá kapitánem, udělá si u otce očko. No a u mě samozřejmě taky. Ale buďme upřímní, já o to nestál. Jenže nikomu jinému laskavost udělat nechtěl. Kdyby tu byla Kiana, tak by to bylo v pořádku. Posledních asi pět let to dělala na černo a byla v tom výborná. Měla strategii v hlavě a udržela celý tým soustředěný."

„A proč nebyla kapitánem ona?" zeptal se Harry a dal si plátek šunky.

„Polokrevná, nevýznamní rodiče, průměrná ve škole. V prváku Křiklana nezaujala, a když si ji někdy ve čtvrťáku konečně všiml, měla už vlastní hlavu. Chtěla dělat famfrpál a jeho politika jí nic neříkala. Teď je v jednom týmu uprostřed tabulky a začala se čas od času objevovat i na oficiálních zápasech."

„Je dobře, že se jí daří," podotkl Severus.

„Ano, to je. Dlužili jsme jí to."

„Jak to myslíš?" podivil se Harry.

„No, řekněme, že se soustředila, abychom zápasy vyhráli, ne na to, aby každý viděl, jak ona dává body."

„Takže si ji náboráři nevšimli?"

„Těžko říct, ale moc nabídek neměla. Tak jsme se do toho vložili, kontaktovali jsme bývalé členy, kteří se třeba i uchytili, a zmínili se před rodiči. Znáš to, klasika. Slyšel jsem, že je spokojená."

„Ještě štěstí, že vás měla," podotkl Harry a upil čaje.

„Ne. My jsme měli štěstí," zavrtěl hlavou Montgomery. „A jí jsme jen vrátili službu. Nebylo by to třeba, kdyby nebyla holka a neměla mudlovské jméno," pokrčil rameny „Ale co se dá dělat, že?"

„Jo," suše se zasmál Harry. „Co se dá dělat?"

„Ty lítáš?" zeptal se ho Montgomery nadějně.

Harry zavrtěl hlavou. „Lítám rekreačně, ale nehraju. A s tímhle rozvrhem bych ani nemoh'." A pro zdůraznění ho zvedl.

„Škoda, ale popřemýšlej nad tím. Na každou pozici bys mohl. Můžu?"

Harry přikývl a podal mu ho. Pozoroval, jak Montgomery vykulil oči. „Snažím se zvládnout OVCE a šesťák dohromady, tak toho je o trochu víc."

„O trochu? Máš toho skoro dvojnásobek, co já!"

„Harry je tak trochu šílený, ale to brzy poznáš sám," usmál se Severus.

Harry po něm střelil pohledem. „Zatímco ostatní jsou naprosto normální."

Montgomery se zasmál. „S vámi je o zábavu postaráno. Co máte první hodinu?"

Harry se podíval. „Je možné, abych měl obranu od devíti do oběda v kuse?"

„Jo, to je. Poslední tři roky se vždy po pár měsících střídají bystrozoři. Aby se jim to nekrylo se službami. A bývá to občas dost náročné skloubit. Máš pak ještě nějakou během týdne?"

Zarazil se. Střídající se profesionálové? Proč oni měli Lockharta a tu ropuchu? „Jo, tady… Ještě odpoledne ve středu."

„Hmm… Vypadá to, že si dáš do těla. Letos učí dva zároveň a vždycky si ty hodiny vymění. Tak uvidíme, jak to budeš mít. A co ty, Severusi?"

Severus rychle zkontroloval svůj. „Bylinkářství."

„Já náhodou taky. Chceš spolupracovat, když bychom se měli rozdělit do dvojic?"

„Jo, proč ne?" vypravil ze sebe překvapeně.

„Výborně. Uvidíme se tam. Jdu si ještě něco zařídit." Vstal a dal si knihu do brašny.

„Užij si bylinkářství," loučil se Harry.

„Děkuji," usmál se Montgomery. „A tobě hodně štěstí na obraně, slyšel jsem, že jsou tihle dost drsní."

„Díky za varování, budu na to pamatovat." Harry na něj kývl a usmál se.

„Tak fajn, mějte se a zatím, Severusi." Rozloučil se s nimi a odešel.

Jakmile se vzdálil, Severus se otočil na Harryho. „Viděl jsi to?"

„Co?"

„Chce spolupracovat? Zamluvil si mě! Ještě nikdy nikdo si mě nezamluvil!"

„No to je dobře, ne?"

„Ale víš, proč to udělal, že? Kvůli tobě."

Harry se na něj podíval. „Jsi naštvaný?"

„Ne. Proč bych byl?" podivil se Severus.

„No, někomu by mohlo vadit, že si přes ně ostatní pokoušejí získat přízeň," podotkl Harry.

„To je možná pravda, ale já zase můžu využít je!" odpověděl Severus potěšeně, ale pak se zarazil. „Jsi s tím v pohodě, že jo? Jestli ti to vadí, tak můžu-"

„Ne," zavrtěl Harry hlavou a zasmál se. „Vůbec mi to nevadí. Jestli to je oboustranně výhodné, tak jen do toho."

„Neboj, postarám se, abys z toho něco měl i ty."

„Já?" Na chvíli na něj zmateně koukal Harry. „Ne, o mě se starat nemusíš. Víš, že mi nic nedlužíš."

„No ale tímhle…"

„Tím taky ne. Využíváš jeho předpokladu, že mu tvá blízkost pomůže. Pracuj s tím a na mě neber ohled."

Severus se na Harryho podíval a vypadal… zvláštně. „Víš, že jsi fakt dobrý kámoš?"

Harry se smutně usmál. „Ne pro každého. Hlavně nezačni žárlit, to je potom peklo pro všechny. Ale ty toho pořádně využij, dokud se dá. Nezapomeň, do čtyř dnů přestanu všechny zajímat."

Severus na něj zvedl obočí. „A na to bych stále nesázel."

xXx

Cestou do učebny na Harryho čekal starší zmijozel. Seděl na kamenné lavičce pod prázdným obrazem. Tvářil se lehce znuděně, ale Harry měl pocit, že už zmijozely začíná chápat. Z Velké síně do učebny se jinou cestou jít nedalo a nebyl důvod, aby ráno jen tak seděl na chodbě. Asi si zapomněl knihu.

Harry se klidně nadechl a pousmál se. Ani mírná nervozita jeho postoj nepoznamenala. Cítil se trošku jako ten malý kluk, co se snažil odchytit na chodbě Cedrika kvůli úkolu. Když přešel až k lavičce, zastavil se a zlehka pronesl: „Zdravím. Učebna obrany je tímhle směrem, že?" A ukázal palcem dál chodbou.

Kluk vzhlédl a úsměv mu oplatil. „Ano, tudy. Jestli chceš, můžu tě doprovodit."

Zdál se mu povědomý. Něco na tom úsměvu. Jeden koutek výš než druhý a špička zubu vykukující zpoza rtu. „To by od tebe bylo laskavé," přijal s kývnutím nabídku Harry. „Mimochodem, jmenuji se Herold Ollivander."

„Thorfinn Rowle, můžeš mi říkat Thorfinne," kývl na něj. „Obranu máme společně."

Harry se usmál. Polilo ho horko a začaly se mu potit dlaně. „Máš nějaké rady?"

„Není toho moc. Jen nevybočuj, neupozorňuj na tebe, v hodinách reaguj až po výzvě profesorů nebo když si budeš super jistý odpovědí. Prostě splyň s davem," pokrčil rameny Thorfinn.

„Dobře, to bych mohl zvládnout," odvětil Harry a zahnul za roh. Bojoval proti instinktu a ptal se dál. „A ještě něco? Mám si dát pozor na nějaké jiné studenty?"

„Nebelvíry," zavrčel Rowle tiše. „Většinou jsou docela neškodní, ale když začnou dělat problémy, jsou dost hluční."

„Chápu," přikývl Harry.

„A ještě něco," zarazil ho Thorfinn a zvedl ruku, aby si upravil popruh brašny na rameni. Harry sebou jen tak tak netrhl. „Jsi šesťák, takže si dej bacha, některá kouzla neznáš. Měl by sis je všechna co nejdřív doplnit."

„Jasně," přitakal Harry a přinutil se uvolnit břišní svaly. „Nechci nás připravit o moc bodů."

Thorfinn se na něj zkoumavě podíval a přistoupil blíž k němu. „Ne," řekl potichu. „Nechceš přijít k úhoně. Nevím, jestli ti to došlo, ale tohle je pro ty nejlepší. Nelechtáme se na hodinách. Bojujeme."

Harry se mu podíval do očí. Tvářil se ustaraně a měl takový… měkký výraz. Tuhle jeho stránku neznal. „Dobře," přikývl Harry. „Budu se snažit nenechat se zranit."

„Výborně, nic víc nechceme."

„Vážně ne?"

Thorfinn se rozešel. „No, mohl bys být při tom co nejlepší."

„Rozkaz."

Thorfinn se zasmál. „To je přístup. Učebna je tady za rohem, tak se snaž tvářit klidně."

„Právě jsi mi naznačil, že mě pravděpodobně rozsekají na kousíčky. Jo, tvářit se v pohodě zvládnu."

Zaraženě se na něj podíval.

„Co?" zeptal se Harry.

Thorfinn zavrtěl hlavou. „Jsi zvláštní patron."

„A to je dobře nebo špatně?" zeptal se, když už přicházeli k hloučku ostatních studentů.

„To ještě uvidíme. Jen se drž u nás." Varoval ho. „A –"

„Nevybočuj, chápu," ujistil ho Harry.

Postavili se k dalším dvěma zmijozelům a jednomu havraspárovi. Havraspár Harryho pozoroval, jako by byl zajímavý brouk.

„Dovolte mi představit vám Herolda Ollivandera," ujal se Thorfinn formalit. „Herolde, seznam se s Antonií Bootovou, s Basilem Gorem, Augustem Rokwoodem a s Hubertem Evermondem."

Harry se na každého z nich usmál. Těch jmen už začínalo být hodně.

„Jak se ti líbí Bradavice?" zeptal se ho Rokwood.

Toho si pamatoval moc dobře. Zkroutil prsty na nohách a usmál se. „Je to úžasné místo. Ale tak obrovské! Doufám, že se neztratím," řekl jim a zatvářil se ustaraně.

„To se stát může. Měl by sis dát pozor na mizející schody na schodišti," varoval ho Hubert, který jako jediný měl modrou kravatu.

„Mizející schody? Chceš říct, že nejen, že se ty schody hýbou, ale taky mizí? Už takhle je nepříjemné, že se můžu kdykoliv zřítit dolů!"

Antónie se zamračila. „Ty chceš padat ze schodů?"

„Ne!"

„No tak to nedělej." Pokrčila rameny zmijozelka. „Ještě žádný student se nezabil pádem ze schodů a ty stěží budeš první."

„Nemůžeš být první ve všem. Už takhle jsi první, komu asistovali duchové při zařazování," ledabyle pronesl Hubert.

Všichni se na něj podívali.

„Co? Stalo se to. Vy jste tam byli, já tam byl. Všichni jsme to viděli. Tvářit se, že to nebylo, je hloupost. Já se k tomu stavím reálně. Měl divný zařazení. Tečka. Nebudu kolem toho chodit jako kolem horké kaše," vysvětloval. „Vadí ti to, Herolde?"

„Ne," zavrtěl hlavou Harry. „Když kolem toho nebudeš dělat haló a nebudeš se mě ptát na detaily, jsem v pohodě."

„A mohl bys mi říct –"

„Nemohl, žádné detaily, Merline. Respektuj soukromí ostatních! Chápu, že tě žere, že něco nevíš, ale necháme to u toho, jo?" peskovala ho Antonie.

„Tuhle stereotypizaci dle charakteristik kolejí by sis mohla odpustit."

„A která je přesnější? Znamení zvěrokruhu? Čínský horoskop? Kameny zrození?"

„Osobně dávám přednost kombinaci znamení zvěrokruhu s numerologií s přihlédnutím k typu krevní skupiny. Podle teorie profesora Furukawa a jeho Studie temperamentu prostřednictvím krevní skupiny je právě tato složka důležitá při samotné charakteristice osobnosti a potenciálu člověka. Například –" zarazil se při pohledu na potutelné výrazy ostatních. „A tohle," pobouřeně se nadechl a ukázal prstem na Antonii, „byla podpásovka! Měl jsem vědět, že se o něco takového pokusíš, ty zmijozelko!"

„Ale no tak, Huberte, takovou stereotypizaci dle charakteristik kolejí by sis opravdu mohl odpustit," mlaskla a pohoršeně zavrtěla hlavou, až jí poskočily tlusté tmavé copy.

Thorfinn s Augustem se začali pochechtávat a Harry se k nim váhavě přidal. Ani Antonie už neudržela vážný výraz. Hubert zavrtěl hlavou a s úsměvem protočil oči v sloup. „Merline, proč mě týráš?"

Stále ještě s úsměvem se na něj Antonie otočila „Malá rada: zkus se držet v pozadí a –"

„Hlavně na sebe neupozorňuj," dokončil za ni Harry. „Neboj, už jsem instrukce dostal. Hele, budu dělat, co je v mých silách. A být nenápadný umím."

Hubert si ho změřil. „V sobotu to tak nevypadalo. Uvidíme, že? Hlavně zkus své koleji neztratit moc bodů." Spiklenecky se k němu naklonil a hlasitě zašeptal: „Nemají to moc rádi, víš?"

Přikývl. Thorfinn zvedl významně jedno obočí a Harry se na něj ušklíbl zpět. Hovor žáků kolem postupně utichal a přeměnil se ve zdvořilé zdravení a přání dobrého rána. Thorfinn ustoupil na stranu a pozdravil muže procházejícího kolem. Byl celkem malý – stejně vysoký jako Harry – a podsaditý. Vypadal ale pevně, pravděpodobně bez gramu přebytečného tuku. Měl nápadně úzké oči, kterými stále přejížděl po okolí, aniž by se jeho pohled byť jen na vteřinu na něčem zastavil. Nevypadal jako někdo, kdo by se zvládl pohybovat rychle a ani jeho chůze Harrymu nijak zvláštní nepřišla. Otevřel dveře, vešel dovnitř a za ním spořádaně a potichu vešli ostatní.

„Joyce," zašeptal Thorfinn Harrymu. „Doufal jsem, že letos pošlou někoho jiného."

„Co je za problém?" zeptal se ho Harry stejně tiše.

„Ten chlap má na nás stejné nároky jako na bystrozorskou přípravku. Sedře z nás kůži a ještě si to užije."

„Jo, je špičkový," ozval se August zezadu a Harry se jen stěží ovládl, aby sebou netrhl.

„To zní nadějně," zašeptal zpátky Harry a nevšímal si pohledu, kterým si ho Thorfinn změřil. Posadili se do prostřední lavice vlevo a napjatě čekali, co bude dál.

Joyce měl ve třídě ticho téměř okamžitě. Bez úvodu začal: „Dnes si zopakujete, co jste se vloni naučili a ukážete, že vám v těch hlavách přes léto něco zůstalo. A protože letos musíte splnit OVCE, očekávám od vás jen a pouze kvalitní a poctivou práci."

Harry zaslechl tiché zaúpění. Ani Joycovi to neuniklo. „Správně. Takže dnes si projdete všechna kouzla z minulého roku. A budete rychlí. Jistě vám nemusím vysvětlovat proč, že? Vy!" ukázal na černovlasou mrzimorku. „Proč?"

„Protože je to úplný základ, který by měl zvládnout každý?" pípla nesměle, ale bylo slyšet, že se opravdu snaží mluvit nahlas.

„Přesně," přikývl Joyce. Harry měl pocit, že jim tuhle definici vtloukal do hlavy celou dobu, co je učil. „Jak jsem se ale dnes ráno dozvěděl, máme tu nového žáka. Pana…"

„Pot- Ollivander, pane. Herold Ollivander."

„Ano, pane Ollivandere, uvidíme, co předvedete. Pojďte dopředu."

Harry se přiměl zhluboka vydechnout a přešel k němu.

„Myslíte si, že svým starším a zkušenějším spolužákům budete stačit?" zeptal se ho lehkým tónem.

„To nevím, pane. Budu se snažit, pane." Odpověděl mu popravdě Harry.

„A uvědomujete si, že můžete přijít k úrazu, jednoduše proto, že nejste dostatečně vzdělaný?"

„Ano, pane."

„Asi jste dost statečný, že? Nebojíte se?"

Harry se pousmál. „Statečným bych se nenazval, pane. Ale když by člověk stále zůstával tam, kde je to pohodlné a bezpečné, nikdy by se nic pořádně nenaučil."

„To je vaše motivace? Učit se?"

Přikývl. „Jistě."

„Dobrá tedy, předvedete nám, co umíte. Třído!" zvolal nahlas. „Pro začátek to vezmeme zvolna, každý z vás postupně vypálíte na pana Ollivandera kletbu dle mého výběru. Nějaké dotazy?"

Během té krátké instrukce přepadl Harryho starý známý pocit. Srdce mu začalo bušit a on se automaticky začal stahovat do své mysli. Tohle přežije. Prostě nechá tělo být a sám si ve své hlavě zaplave v jezeře. Nebo zalétá na Klofanovi. I jeho koště by stálo za to. Do hladka ohmatané dřevo pod jeho prsty. Jemné vibrace. Vítr cuchající mu vlasy a vhánějící mu slzy do očí. Udělal prudkou smyčku nahoru a ucítil, jak se mu vnitřnosti snaží protlačit dolů. Srdce mu bušilo čím dál rychleji a on cítil, jak mu v hrudi začíná bublat smích.

„Panebože!" Zděšené dívčí vypísknutí ho vrátilo do přítomnosti. Zmateně zamrkal. Ležel na podlaze a v noze ho šimralo.

„Ollivandere! Co to mělo být?!" spustil na něj Joyce. „To jste tu kletbu neviděl? To jste mě neslyšel? Všiml jste si vůbec, že jsme začali?"

Harry se posadil a potřásl hlavou. „Promiňte, pane."

„Promiňte? Promiňte! Kdyby to bylo ve skutečnosti, jste mrtvý!"

Takové štěstí bych neměl, problesklo Harrymu hlavou.

„Proč jste nic neudělal?"

Ticho. Harry se rozhlédl. Černovlasá mrzimorka z dřívějška stála před ním a třásla se. S rukama přitisknutýma na ústa. Byla bledá, že by se v ní člověk krve nedořezal. Celá třída na Harryho nechápavě zírala, někteří s dost pobaveným výrazem. Antonie něco se starostlivým výrazem šeptala Thorfinovi, který si Harryho zamračeně měřil.

Harry polkl. „Nevěděl jsem, že je to možnost. Neřekl jste, že se můžu bránit," řekl nejistě.

„Nevěděl jste, že se můžete bránit? A vlastní mozek máte? To jste tak hloupý nebo neschopný?" Zhluboka se nadechl. „Někoho takového jako vy učit nemůžu. Sbalte si své věci a odejděte."

Harry se vrávoravě postavil. Pravá noha se pod jeho váhou podlomila a on rychle přenesl váhu na levou. Doufal, že si koleno nezranil ještě víc. Poppy ho zabije. „Dejte mi ještě jednu možnost, prosím."

Joyce se mu podíval do očí. Pak pohledem přejel celé jeho tělo a zaměřil se na jeho postoj a pozici nohou. „Dobrá. Máte minutu."

Zaváhal. Jak to dokázat? Nechce být vyhozený ze třídy ještě dřív, než hodina začala. A navíc tohle byla konečně slušná obrana!

„Čas běží."

Olízl si rty. Tohle… snadné rozhodně nebude. Ale zoufalé okolnosti, zoufalá řešení. „Zkuste mě vy."

Třídou to zašumělo. „Je mrtvej," ozvalo se polohlasem zezadu.

Bystrozor zvedl obočí. „Navrhujete duel?"

Harry přikývl. Vážně chtěl do téhle třídy chodit. A strýčka by to mrzelo.

„A za jakých podmínek tady zůstanete? Když mě porazíte?" založil si ruce na prsou.

Harry zavrtěl hlavou. „To nechám na vás, pane. Myslím, že něco takového by mělo záležet na vašem úsudku."

„Dobrá tedy. Slečno Wongová, sedněte si prosím."

Dívka roztřeseně přikývla a šla na své místo, kde ji spolužačka jednou rukou objala.

„Jaká navrhujete pravidla, pane Ollivandere?"

Zamyslel se. „Žádná. Jednoduše souboj jako v bitvě," navrhl. O tradičních duelech nevěděl nic. Kromě toho, že Lockhart uměl krásně lítat.

Joyce zvedl obočí a zaujatě protáhl obličej. Malá očka Harryho nepřestala pozorovat. „Dobrá tedy. Rectusempra!"

Harry vykulil oči a rychle uhnul. Přenesl ale váhu na pravou nohu a nebezpečně zavrávoral.

Stupefy!"

Skočil na zem a překulil se na stranu. Uprostřed otáčky poprvé na někoho zamířil svou novou hůlkou. „Expelliarmus!" řekl s poloviční silou.

Joyce kouzlo odrazil, ale pod jeho silou se lehce zaklonil. Vrhal na Harryho další kletbu.

Locomotor Mortis!"

Protego!"

Aguamenti! Petrificus Totalus!"

Protego!"

Expelliarmus!"

Joyce po něm vrhal kouzla tak rychle, že je Harry jen stěží stíhal odrážet nebo jim uhýbat.

Sicut Ignis!" Kletba, kterou znal velmi dobře. Na moment ztuhl a pak bylo příliš pozdě a už se mu nepodařilo se jí vyhnout úplně. Zasáhla ho do levého ramene a celá jeho ruka byla najednou jako v ohni. Píchlo ho u srdce. Sevřel čelisti. A vypálil tu samou kletbu na překvapeného Joyce. Viděl mnohem jasněji. Rychleji.

Pálil jedno útočné kouzlo za druhým. Všechna, co se naučil v BA.

Netopýří prokletí. Tančící nohy. Želatinové nohy. Želatinové nohy smrtijedské vydání. Tarantallegra. Slugulus Eructo. Impedimenta. Flipendo. Rictusempra. Silencio.

Joyce po něm vrhal kouzla taky. Harry je buď odrazil, nebo se jim vyhnul. A když byly celkem neškodné, prostě je nechal, aby ho zasáhly, a rovnou pálil dál.

Bylo to… zábavné. Krev mu hučela v uších. Různé části těla ho bolely nebo neposlouchaly. Na jedno ucho neslyšel. Joyce na něj posílal kouzla, která byla třeba jednoduchá na odražení, ale jejich kombinace už zase tolik ne. Pak Harry udělal chybu. Nebo to už Joyce přestalo bavit a Harry najednou ležel na zemi, naprosto bez dechu a bez možnosti se pohnout. Něco ho strašnou silou tlačilo dolů, a když už měl pocit, že se udusí, tíha z jeho těla najednou zmizela a on se mohl volně nadechnout.

Třídou se ozval potlesk a nadšené mumlání.

„Pěkně jste ho rozmázl, pane profesore."

"Vydržel docela dlouho."

„Je v pohodě?"

„Jak dlouho?"

„To byla síla!"

„Zvedne se?"

„Neměli bychom zavolat pro ošetřovatele?"

Harry se posadil. V hlavě mu bzučelo. Všechno ho bolelo. Ale byl to skvělý pocit. Žil.

„Ollivandere, dojděte si na ošetřovnu. Pane Longbottome? Doprovoďte ho prosím. Ne, Rowle, jsem si jistý, že to pan Longbottom zvládne sám. Žádné toulání."

„Ano, pane," přikývl mladík s odstátýma ušima.

Harry se váhavě postavil a snažil se nevšímat si černých teček před očima.

„Ollivandere, zvládnete ho? Jestli potřebujete, klidně se tu na chvíli ještě posaďte. Ať mi tu neomdlíte."

„Ne děkuji, pane. To je dobré. A…" zaváhal a otočil se. „Děkuji, pane, za souboj."

„Za co přesně děkujete? Jsou z vás šťouchané brambory."

Usmál se a trochu sebou cukl, jak ho píchlo někde u ucha. „Ale chytřejší šťouchané brambory, pane."

Zavrtěl hlavou. „Jděte. A do příští hodiny si sežeňte seznam probraných kouzel. Očekávám, že je všechny budete perfektně umět."

Harry se kousl do jazyka, aby potlačil vítězoslavný úsměv. „Ano, pane." Nejistě se rozešel ke dveřím s Longbottomem v závěsu. Snažil se vypadat co nejstabilněji a na každý krok se velmi soustředil.

„Kam jdeš?" zarazil ho za dveřmi Longbottom, když se Harry vydal doleva.

„Na ošetřovnu…"

„Tam se jde tudy."

„Tudy ale vede zk–" zarazil se. „Zkrátka moc chodeb," chrčivě se nadechl. „Promiň, ztrácím se tu."

„Jo, to každý, kdo je nový. Jak ti je?"

„Skvěle." A opravdu se tak cítil. Asi ty endorfiny z boje.

Longbottom si odfrkl a ukázal na další odbočku. „Teď tudy."

Harry přikývl.

„Jsi-li přítel, pokračuj. Jsi-li nepřítel, stůj a bojuj!"

Prudce se otočil za výhružným hlasem. Na moment měl před očima naprosto černo. Opřel se o nejbližší stěnu a soustředil se na své nohy.

„Cha! Zde jsi! Vyzývám tě na souboj! Sic nejsi zbabělec, výzvu přijmeš!"

„Sire, ten už dobojoval." Slyšel jako v dálce.

„Cože? Nu škoda, nevadí. Budeme spolu bojovat zítra, pokud štěstěna dá."

Harry protřepal hlavu. Mžitky postupně zmizely a on se začal rozkoukávat na jasném světle.

Z příliš velké blízkosti na něj hleděla Longbottomova kulatá tvář. Harrymu došlo, že ho podpírá on a ne nějaká stěna. Spěšně, ale opatrně se postavil na vlastní nohy.

„Ehm… díky."

Přikývl. „Celkem jste to tam přehnali, že?"

„Možná," zafuněl, „trochu. Ale byla to zábava."

„Zábava? Vypadalo to, že tě na začátku rozřeže na kousky. A pak najednou ty jeho!"

„Jo, jak jsem řekl, zábava."

„A stálo to za to?"

„Jo, je fakt dobrej. Viděl jsi ty kombinace některých prokletí a náročnějších kleteb?"

„O čem to mluvíš?"

„Hele, když vyslal kouzlo, co končilo pohybem hůlky třeba shora dolů, hned na to navázal něčím, co začíná pohybem shora dolů. Byl mnohem rychlejší a efektivnější. Z toho souboje jsem se naučil víc, než bych čekal."

„Ale i tak, měli jste přestat hned, jak tě zasáhl. To stačilo, ne?"

Zavrtěl hlavou a hned toho zalitoval. „Vůbec. To byl teprve začátek. Takhle viděl, jak reaguju v boji i po zásahu."

„A proč teda nepřestal i po těch dalších zraněních?"

Harry se nadechl a provinile přiznal: „Protože jsem se nechal zasáhnout. A on to asi poznal. Nebo si myslel, že jsem blázen a chtěl vědět, co bude dál."

„Jo, to spíš. A kde ses to naučil?"

„Co? Bojovat?"

„Ne, některé ty kletby. Nikde se neučí."

„Tak různě," pokrčil rameny a cukl sebou, když i to zabolelo. „Měl jsem různé učitele."

„Jo, aha. Madame Pomfreyová z vás obou vyskočí z kůže. A zase si na něj bude stěžovat."

Zašklebil se. „Copak studenty zraňuje často?"

„On ne. Vlastně s námi bojuje jen velmi zřídka. Zraňujeme se navzájem."

„Aha. A za jak dlouho budeme na ošetřovně?"

„Už jsem skoro tam. Bolí to hodně?"

„Ne, je jsem unavený a motá se mi hlava. To asi bude nízký tlak."

„Takže s tím to představení předtím nemá nic společného?"

„Přesně tak," zazubil se Harry.

„Jsi blázen. Co vlastně děláš ve Zmijozelu? Nevypadáš jako jeden z nich."

Harry se zastavil a nasadil ten nejnepřístupnější a nejpovýšenější výraz, jaký dokázal. Počkal, až se na něj zmatený Longbottom podívá. „Vážně? A jak přesně bych měl podle vás vypadat, pane? Měl bych snad mít rohy a ocas? Nebo hadí kůži a jazyk?"

„Ne... Totiž, no... Ehm… Víš, myslel jsem… totiž abys věděl… Jak bych…" blekotal Logbottom. „Chtěl jsem říct…. Nechováš se tak."

Harry shodil výraz jako masku a usmál se na něj. „A jak přesně se chovám?"

„Jako nebelvír. Ale jestli to někde řekneš, popřu to."

„A jestli to o mě někde řekneš ty, popřu tě taky. A kdo ví, možná to je celou dobu můj ďábelský plán. Chovat se jako nebelvír, získat vaši důvěru a ukradnout vám všechny knoflíky."

Longbottom se ulehčeně zasmál. „Taky možnost." Před dveřmi do ošetřovny se zastavil. „Hele, osobně proti tobě nic nemám, vypadáš docela fajn, ale…"

„Jsem cvok?"

„No, některým to tak může připadat. Dával bych si pozor na to, co říkáš a jak se chováš. A taky, někteří lidi to nemusí mít rádi a můžou ti to dát dost sežrat, tak si jen dávej majzla."

„Dobře, díky za tip."

„Jasně. Tak… jo. Mám jít s tebou dovnitř nebo…"

„Půjdu tam sám. Ať se nemusíš bát o hlavu."

„Nebojím se. Jen mám respekt. A ošetřovatelka je děsivá, když chce."

„A já to naprosto chápu. Užij si zbytek hodiny."

„Jo díky, měj se."

Otevřel dveře a s hlubokým nádechem vešel. Ošetřovna byla prázdná. Přešel ke kanceláři a zaváhal. Možná by za ní nemusel chodit. Možná by ji nemusel vůbec otravovat. Ale ne. Potřebuje fungovat ještě celý den. Nemůže si dovolit omdlívat na chodbách. Nadechl se a zaklepal.

 

Chapter Text

Otevřel dveře a s hlubokým nádechem vešel. Ošetřovna byla prázdná. Přešel ke kanceláři a zaváhal. Možná by za ní nemusel chodit. Možná by ji nemusel vůbec otravovat. Ale ne. Potřebuje fungovat ještě celý den. Nemůže si dovolit omdlívat na chodbách. Nadechl se a zaklepal.

„Dále!" uslyšel.

Vešel. Poppy seděla za stolem s kouřícím hrnkem v ruce.

„Dobré dopoledne," pozdravil ji.

„Harry! Dobré dopoledne. Co tu děláte? Nemáte mít hodinu? Jste v pořádku?"

„Ano jsem, jen jsem to trochu přehnal na hodině obrany a pan profesor mě poslal za vámi. Rozhodl jsem se ho poslechnout."

„Že byste konečně objevil tu špetku rozumu?"

„Možná ano," usmál se.

„Dobrá, tak pojďte sem a sedněte si na nějaké lůžko." Vstala a šla za ním celou cestu k posteli, kterou si vybral.

Když si sedl a podíval se na ni, mračila se. „Harry, toto se mi vůbec nelíbí. Co jste dělal? Nevypadáte jako student, který to jen přehnal."

Provinile se zavrtěl. „Možná jsem to přehnal o trochu víc. Některé kletby jsem neodklonil."

„Neodklonil? Proč?"

Mlčel. Proč vlastně. „Asi… to byla větší výzva." Pokrčil rameny.

Poppy měla vážný výraz. „Harry, tohle hazardování se mi vůbec nelíbí," řekla mu smutně.

Harry polkl. Bylo by mu mnohem líp, kdyby mu dala pohlavek, cokoliv, než aby ji slyšel takhle zklamanou.

Povzdychla si. „Harry, vždycky, bez ohledu na původ zranění vás ošetřím, vyléčím. Uprostřed noci i v tom největším zmatku. Ale trhá mi to srdce vidět vás s novými úrazy. A ta představa, že to děláte, protože je to tak zajímavější… To mě děsí."

Harryho polil studený pot. „Promiňte," pípl.

Poppy přikývla a tiše popotáhla. „Tak se toho zkuste vyvarovat, ano?" A dala se do léčení, jako obvykle. Harry mlčel a nechal ji pracovat. Když pomocí diagnostických kouzel přišla na další kletbu, kterou Harry nedával najevo, sykla. A Harry sebou provinile trhnul.

Asi po čtyřiceti minutách ustavičné práce si odhrnula pramen z čela a odfrkla si. „Tak snad už hotovo. Jak se cítíte?"

„Dobře."

„Bolí vás někde něco?"

Zamyslel se. „Motá se mi trochu hlava a pravá noha mě brní."

Zamračila se. „Ta noha by to dělat neměla. Počkejte." Přešla ke skříňce s léky a vzala jednu lahvičku s kapátkem. Poprosila Bondyho o džbán vody a sklenici a pak do džbánu nakapala čtyřikrát dvanáct kapek. „Tohle vypijte. Já se mezitím podívám na tu ruku. Tedy nohu. Ještě moment, počkejte chvilku, dojdu si pro jednu knihu." Odešla do kanceláře a Harry se napil. Voda chutnala zvláštně sladce.

„Vypijte to všechno, potřebujete se rehydratovat," řekla mu Poppy, když se vracela z kanceláře a listovala knihou. Když konečně našla, co hledala, zamručela si pro sebe a vytáhla hůlku. Začala odříkávat latinské zaklínadlo a kreslila hůlkou složité obrazce podle nákresů v knize. Harry ji se zaujetím pozoroval. Její pohyby hůlkou přesně odpovídaly nákresům, ani jednou se neopozdila. Po chvíli se ve vzduchu kolem Harryho začaly objevovat různé barvy, znaky a spirály. A ty se s dalšími slovy proplétaly a tvořily nové, komplexnější obrazce.

Harry usrkl a jako uhranutý to pozoroval. Tohle je síla magie! Nic komplikovanějšího snad neviděl. Tedy, během transplantace se možná něco takového dělo, ale to skutečně neviděl. Jak v tom něco poznala?

Nakonec přestala vyvolávat a obraz se ustálil. Spousta barevných skvrn, černých teček a dvě spirály zašmodrchané dohromady.

„Vidíte tohle, Harry?"

„Tak to asi nemá být, že?"

„Rozhodně ne. Tahle velká, plochá, světle oranžová, je vaše staré zranění kolene, které se postupně hojilo. A tady ta drobná, tmavá, co má jakoby trny – vidíte, jak je na tu větší nalepená? To je něco nového. Zřejmě kouzlo, kterému jste se nevyhnul. Jejich zkombinování vám působí ty nepříjemnosti. Jen…" zaváhala. „Zdá se mi zvláštní, že by vás ta noha jen brněla. Mělo by to být mnohem horší. Co to bylo za kletbu?"

„Jen drobnější prokletí. Mravenci v nohách."

„I tak mi to nedává smysl. Ta kombinace. Ty grafy…"

„Víte," přiznal se Harry. „Možná mám trochu vyšší práh bolesti."

Zavrtěla hlavou. „Vy jste nenapravitelný. Nu což, než to napravíme, zůstanete tady. S tou nohou nikam dál už nepůjdete. Nechci vidět ty škody, které byste si způsobil."

„A jak dlouho to potrvá? Mám další hodinu."

„Tak dlouho, jak bude potřeba."

Napil se. „Asi nemá cenu se hádat, že?"

„Přesně tak. Vyhrňte si hábit nebo si sundejte kalhoty a lehněte si. Chci a potřebuji pracovat přímo s vaší kůží."

Poslechl. Když ležel, zíral na známý strop a poslouchal hlas ošetřovatelky. Někdy si jen tak pro sebe zamumlala, jindy říkala nebo zpívala kouzla. Měla krásný hlas. Občas sebou mírně trhl, když mu nečekaně od špiček prstů vystřelila bolest až do celé páteře. Většinou ho ale upozornila na citlivější místa, než na nich začala pracovat. Byl rád, že si mohl nechat ponožky. Aspoň ji nemusí strašit pohledem na své zrůdné nohy.

Čas od času mu Bondy podal sklenici, která byla začarovaná, aby se z ní nic nevylilo, i když ležel. Najednou zaslechl skřípot otvírajících se dveří.

„Dobré odpoledne."

„Dobré odpoledne, pane Lupine. Hned jsem u vás. Sedněte si prosím."

„Dobře, madam," odpověděl Lupin nejistě.

Harry otočil hlavu a podíval se na něj. Zkoumavě si Harryho prohlížel a sedl si na samý okraj postele na druhé straně místnosti.

„Pozor, teď to bude nepříjemné," varovala ho Poppy a Harry zatnul pěsti.

Mráz se mu rozlil po celé lýtkové kosti. Z tý nohy snad bude rampouch! A pak to přestalo, i když měl pocit, jako by mu nohou foukal průvan.

„Vydržte prosím. Dáme si pauzu. Bondy vám donese jídlo, ano?"

„Můžu se posadit?"

„Ano, kdyby se dělo cokoliv, řekněte."

Harry přikývl a vyštrachal se nahoru. Nohy měl natažené před sebou a opíral se o napnuté ruce. V černých ponožkách shrnutých ke kotníkům, s chlupy a s hromadou jizev vypadaly opravdu groteskně. Jako by ho dali na hraní Chloupkovi.

Podíval se na Lupina. Prohlížel si Harryho nohy se zvláštním výrazem. Jakmile si všiml, že ho Harry vidí, uhnul pohledem.

„Zmatek, co?" nadhodil Harry konverzačně. „Tahle byla první." Přejel si prsty po levém stehně. „Nepodařený skok přes ostrý plot. Potom pravý kotník, koukej," shrnul ponožku až pod patu, „pes sestry mého strýce. A tady nahoře na levém stehně, asi to moc dobře není vidět na tu dálku, jsou drobné čtyři čárky – to se mi od stehna odrazil sousedčin kocour." Velkým a čerstvým jizvám se záměrně vyhnul.

Lupin mlčel. Poppy se vracela z kanceláře s deskami v ruce. Přešla ke svému novému pacientovi a zatáhla kolem nich závěsy. Bondy Harrymu přinesl jídlo a Harry se pustil do silného vývaru. Když už dojídal i druhý chod, sekanou se šťouchanými bramborami, závěsy se roztáhly a za nimi se objevila Poppy s Lupinem.

„Budete brát stejný lektvar jako každý rok. Nechme tomu týden a po kontrole uvidíme. Obvyklé dávkování. Trápí vás ještě něco?"

Zavrtěl hlavou. „Všechno víte."

„Dobře. Vydržte chvíli, dojdu vám pro ten lektvar."

Jakmile osaměli, začal být Lupin nervózní. Harry se na něj usmál. „Takže všechno dobrý?"

Přikývl a očima těkal z oken na Harryho a ke dveřím ven.

„To jsem rád, to je dobře. Jakou máš hodinu teď?"

„Přeměňování," řekl tiše.

„To mám taky! Ale Poppy mě tam nepustí." Na jeho tázavý pohled dodal: „Chce mi ještě dospravit nohu."

Ticho. Harry si povzdechl a přejel po ni rukou. „Ne že by to potřebovala, že?" Chvíli počkal na odpověď a pak přkývl, jako by Lupin něco řekl. „Úplně vím, co tím myslíš. Ale ona je holt detailistka."

Za ním se ozvalo odfrknutí. Když procházela kolem něj a natáhla ruku, čekal, že od ní dostane pohlavek, místo toho mu ale jemně stiskla rameno.

„Ano. A i když jsem nikdy na vyšívaní ani patchwork nebyla, po zkušenosti s vámi to bude hračka. Pane Lupine, tady to máte." Podala mu krabičku.

Lupin ji otevřel a vyndal tmavě modrý lektvar. „Zase po jídle?"

„Ano, pamatujete si to dobře."

„Děkuji," seskočil z lůžka. „Na shledanou."

„Na shledanou, pane Lupine. A dávejte na sebe pozor."

„Měj se, Lupine! A díky za pokec!" zamával za ním Harry.

„Vypadáte, že si s panem Lupinem rozumíte," podotkla Poppy.

„Zdá se jako fajn člověk," pokrčil rameny a znovu si lehl. Tentokrát bez bolesti. „Pokračujeme?"

„Ano. Chcete zatáhnout?"

Harry se zarazil. „A víte že jo? Aspoň budu moci ječet bolestí nahlas."

Pobaveně zavrtěla hlavou. „Vy si prostě nedáte říct, že? Jste prostě nenapravitelný."

Zazubil se na ni. „Děkuji."

Pokračovala v kouzlení a dřív, než čekal, zahlásila: „Tak, hotovo."

„Vážně?" podivil se Harry. „Jste si jistá? Úplně, úplně hotovo?"

„Zkuste si stoupnout a uvidíte."

Harry si stoupl a zkusmo přenesl celou váhu na pravou nohu. Nic. Jen koleno bylo mírně tužší. „Takže myslíte, že bych ještě stihl přeměňování?"

Zamračila se. „Zbývá vám jen dvacet minut. Jestli si ale myslíte, že to má cenu… Bylo by mnohem lepší, kdybyste čas využil k odpočinku."

„Děkuju! V přeměňování jsem vždycky trochu plaval, nechci si to pokazit ještě dřív, než to začne. Ale slibuju, že na sebe budu dávat pozor!"

„Tak jako minule?"

„Líp! Na tom přeměňování potřebuju doopravdy být."

„Potřebujete? Harry, vy nejspíš potřebujete zpomalit. A žádné souboje!"

Harry se zasmál, ale její výraz zůstal vážný. „Žádné souboje, slibuju," dodal spěšně.

Přivolala si brk a pergamen a něco na to napsala. Pak mu ho předala. „Tady máte potvrzení pro profesorku McGonnagalovou. Udržujte klidový režim a večer přijďte, ať vás můžu zkontrolovat."

Harry popadl dopis dřív, než si to stihla rozmyslet. „Děkuji! Zatím nashle!" A rychle zmizel z ošetřovny. Za bystou čarodějnice zahnul doleva a dvakrát klepl na jednu z cihel. Otevřel se za ní průchod a Harry rychle vešel dovnitř. Musel si svítit na cestu po dlouhém kamenném točitém schodišti, ale brzo došel do správného patra. Opatrně zkontroloval, jestli za východem nikdo není a pak vyklouzl ven. Obraz kvetoucího stromu se za ním zavřel a jeden květ se tím otřesem snesl k zemi. Do učebny přeměňování to odsud bylo jen kousek. Před dveřmi se zhluboka nadechl a tiše je otevřel.

Jedna studentka se zrovna cosi snažila vysvětlit. Kromě profesorky McGonnagalové si ho nikdo nevšiml. Kývl na ni a nenápadně vklouzl na místo v poslední lavici. Blonďatá studentka s krátkým rozcuchaným účesem skončila a profesorka ji požádala o názornou ukázku. Její pergamen se změnil v nažloutlou destičku ledu. Harry si vytáhl poznámky a začal zuřivě psát.

Profesorka vyvolala dalšího studenta a zeptala se ho na něco, o čem Harry tušil, že už někdy slyšel. Ulevilo se mu, že na tu otázku nemusí odpovídat on. Rychle si zapisoval všechno, co slyšel, včetně velkých poznámek, kterými profesorka studenta opravila.

A tak to pokračovalo dál a dál, dokud nevyvolala Harryho. „Jaký je rozdíl mezi přeměnou zvěromága a běžnější přeměnou člověka ve zvíře? Prosila bych s příklady."

Harry se zamyslel. Tohle přeci zná! „Přeměna člověka ve zvíře vyžaduje specifická kouzla. Tato přeměna často není dobrovolná a může být i velmi traumatická. Člověk, co je takto přeměněn, je nucen využívat mentální kapacity zvířete, ve které je přeměněn, tím pádem může být jeho inteligence v daném momentě velmi omezená současně se schopností logicky myslet a racionálně uvažovat. Takže pokud například přeměníte někoho ve fretku, bude se chovat a reagovat stejně jako fretka. I částečné přeměny mohou být užitečné. Pokud se kouzelník rozhodne přeměnit například v rybu, aby mohl strávit delší dobu pod vodou, a přemění pouze svou hlavu, stále bude z větší části člověkem a zachová si tak svou mentální úroveň. Na druhou stranu zvěromág může měnit podobu pouze v jedno zvíře. Je to náročné umění, protože vyžaduje, aby si kouzelník plně uvědomoval své tělo. Samotná proměna je bez hůlky a kouzel, takže je kouzelník závislý pouze na své sebekontrole a vytrvalosti. I po proměně si zachovává své rozumové schopnosti a je schopen se přeměnit zpět do své lidské podoby. Může být přeměněn zpět i jiným kouzelníkem, který má hůlku. Jeho zvířecí podoba má charakteristické rysy, které odpovídají i jeho podobě lidské. Někdy vyjadřuje i jeho povahu a je velmi individuální, stejně jako Patronus. Akorát s tím rozdílem, že Patronus symbolizuje ochranu, zatímco forma zvěromága by se mohla přirovnat ke zvířecímu jádru kouzelníka. Takže kouzelník, co se proměňuje v krysu, je pravděpodobně krysa i v reálném životě. Pokud zvěromág stráví ve své zvířecí podobě významně dlouhou dobu, začnou se i jeho zvířecí rysy více promítat do jeho lidské podoby." Vydechl a snažil se nevnímat pohledy všech okolo. Foxy se na něj překvapeně usmívala a James vedle ní se na něj mračil.

Profesorka ho se zájmem pozorovala. „Je zde i jiný způsob, jak může k proměně ve zvíře dojít?"

„No… Jsou zde různá prokletí, které mohou způsobit, že se jednotlivé části těla promění ve zvířecí – chapadla, bobří zuby, netopýři a tak. Pak zde jsou lektvary, které mohou dočasně změnit vzhled. Ke změně vzhledu může dojít i při nepodařeném využití lektvaru – například při použití kočičího chlupu v Mnoholičném lektvaru pravděpodobně dojde k několikaměsíčnímu vykašlávání chlupů a problémům s ocasem. Je zde i možnost využití kouzelných bylin – žaberník způsobí, že vám narostou žábry – což se opět dá považovat za formu proměny ve zvíře. A na neposledním místě tu máme magické přeměny způsobené přenosem… nemoci. Například vlkodlaci. V závislosti na lunárním cyklu se na pár nocí v měsíci – kolem úplňku – přemění ve vlka. V této době získají schopnosti této magické bytosti. Momentálně se vyvíjí léčba, která by zajistila, aby při přeměně lidé neztratili své rozumové schopnosti. V období mezi úplňky jsou tito lidé schopni běžně fungovat. Jejich smysly jsou ale jasnější a reakce rychlejší. Mají vyšší odolnost vůči prokletím a nemocem. Při porovnání přeměn se dá říct, že přeměna zvěromága je nejméně bolestivá a přeměna vlkodlaka nejvíce. A to je asi všechno."

Celou dobu se snažil dívat na profesorku, ale Lupin seděl přesně v jeho zorném poli. Během jeho výkladu se jakoby smrskával a díval se do klína. Sirius vedle něj mu stiskl rameno a na Harryho vrhl nehezký pohled.

„Jste si jist?"

„Ano. Tedy, ještě něco. Lupismus je přenosný pouze, pokud je člověk přeměněn za úplňku, a to pouze kousnutím. Pokud dojde k poškrábání, nemoc přenesená není. Také záleží na hloubce kousnutí. Jo a zvěromág se musí registrovat na Ministerstvu kouzel. Jinak jemu i těm, kteří o jeho přeměně vědí, hrozí pobyt v Azkabanu."

Teď už se na něj dívali s vraždou v očích všichni Pobertové. Lily se stále usmívala, i když trochu škrobeně, protože ji James zrovna majetnicky objal kolem ramen.

„Děkuji. Dokázal byste vyjmenovat některá kouzla, která přemění kouzelníka ve zvíře?"

Harry na ni zůstal zírat. Usilovně přemýšlel, ale jeho hlava byla prázdná, Doufal, že ten výčet informací jí bude stačit a jí dojde, že žádné kouzlo ve skutečnosti neřekl, ale měl si uvědomit, že McGonagalku jen tak neošálí. „Je mi líto, momentálně si nemůžu vzpomenout." Hermiona by to věděla, uvědomil si s bodnutím v žaludku. A výrazy Jamese a ostatních byly vítězoslavné. Vážně, i Malfoyův výraz by mu byl teď snad milejší.

Stáhla obočí. „Škoda. Vaše teoretické vysvětlení bylo ale přesné. Dávám vám pět bodů."

„Děkuji."

„Třído, do konce hodiny nám zbývají dvě minuty. Do příští hodiny si prosím přečtěte kapitolu dvě z vaší učebnice a vypište si všechna zaklínadla zmíněná v této kapitole. Doporučuji vám si zjistit více o těchto kouzlech, budeme se jim věnovat. Můžete jít. Pane Ollivandere? Na moment prosím."

Harry se obrnil a přešel k jejímu stolu. V ruce držel složený pergamen. „Omlouvám se za pozdní příchod. Byl jsem na ošetřovně. Toto vám posílá madame Pomfreyová."

Převzala si od něj zprávu a v rychlosti si ji přečetla. „Chápu," kývla hlavou. „Jak se cítíte?"

„Dobře, děkuji paní profesorko. Madam Pomfreyová udělala výbornou práci."

„To doufám, pane Ollivandere. Vaše vysvětlení problematiky přeměny ve zvíře bylo skutečně správné, pro splnění OVCÍ ale budete potřebovat znát přesná kouzla. Kde jste se tyto informace dozvěděl?"

Harry se zamyslel. „Děkuju. Víte, tak různě. Popravdě jsem znal pár lidí, kterým se různé z těchto věcí přihodily. A když znáte příklad z praxe, mnohem snadněji se vám zapamatuje teorie."

„Chápu. Já většinou nepokrývám přeměnu vlkodlaka ve svých hodinách, ani využití bylin. Je ale vidět, že o kouzlech myslíte spíše v závislosti na funkci než na kategorii, což je efektivní, ale opět si musíte dávat pozor u zkoušek," varovala ho.

„Dám, děkuji."

„A pane Ollivandere?"

„Ano?"

„Pokud se mohu zeptat, přihodilo se něco z vašich příkladů i vám?"

Harry se zamyslel. „Vyzkoušel jsem žaberník a strávil jsem nějakou dobu jako šnek." Doteď ho pálila kůže, když si na to vzpomněl. Sůl je prostě zlo. „A pak, jak jsem řekl, přátelé a rodina. Kamarádka měla nehodu s mnoholičným lektvarem, jiná zase milovala netopýří prokletí. A rodinný přítel byl vlkodlak." Pokrčil rameny. „A vy jste první zvěromág, kterého jsem potkal."

Usmála se. „Dobrá tedy. Děkuji za sdílení vašich zkušeností. Nejsem si jista, na přesně jaké úrovni se v přeměňování nacházíte, zde jsem vám ale připravila seznam kouzel, které od svých studentů vyžaduji u OVCÍ. Uvidíme se spolu i na hodině pro sedmé ročníky – zvýraznila jsem vám kouzla, které je nutné, abyste tam už znal – nejpozději do příštího čtvrtka. A stejně tak i kouzla, která musíte znát pro hodiny šestého ročníku. Podívejte se na ně prosím. Pokud budete potřebovat pomoc, zastavte se za mnou v konzultačních hodinách."

„Děkuji."

„Nemáte zač. Na shledanou, pane Ollivandere."

„Na shledanou, paní profesorko." A s tím odešel ven. Pohledem přelétl nekonečný seznam kouzel. Různě barevně rozlišených. Hermiona by tohle milovala. No, čeká ho spousta práce.

xXx

Když vyšel Harry z učebny přeměňování ven, zjistil, že na něj za dveřmi čekají Sirius Black, James Potter, Peter Pettigrew i Remus Lupin. Kývl na ně a chtěl projít kolem, když mu Sirius – Black – jeho kmotr zastoupil cestu.

Tohle by si měl už vyjasnit, blesklo mu hlavou. Rozhodně by to mohlo přinést v budoucnu problémy.

„Ollivandere, říkal jsi zajímavé věci tam uvnitř." Usmál se na něj Sirius, ale jeho oči ho dál vypočítavě sledovaly.

Harry se na něj zdvořile usmál. „Děkuji." Pokusil se Siriuse obejít, ale ten mu znovu zastoupil cestu. „Dovolíš?"

„Ale no tak, takhle rychle opouštět konverzaci! To se mi vůbec nelíbí!" zamračil se Sirius.

Harry za sebou ucítil pohyb. Sevřel se mu žaludek a on na moment zavřel oči. Hlavně klid. Když je otevřel, znovu se na Siriuse usmál. „Omlouvám se, pokud jsem se vás dotkl, pane. Nezdálo se mi, že by zde bylo ještě nějaké téma, které bychom spolu mohli probrat."

„Vždycky je tu téma, které by se mohlo probrat," zašeptal mu Jamesův hlas do ucha. Horký dech mu ovanul lalůček.

Harry se kousl do jazyka a zkroutil palce u nohou. Na moment mu před očima zableskl odraz původního Harryho v zrcadle, s bohatě zdobenou místností kolem, v drahém hábitu a vysokou postavu za ním.

Vzpamatuj se!

Ani se nehnul. „A o čem byste chtěli diskutovat, pánové?"

„Co jsi myslel tím, co jsi říkal tam ve třídě?"

Zmateně se na ně podíval. „Myslíte mou odpověď na otázku profesorky? To byla má odpověď na její otázku, nic jiného jsem tím nemyslel. Co taky?"

„Vážně? Ty tvoje kecy o vlkodlacích a o Azkabanu měly být jako co?" vyjel po něm Sirius.

„A na žaberník nebo mnoholičný lektvar se mě nezeptáte?" Povzdechl si a založil si ruce na prsou. „Hele, nevím, o co vám jde. Neregistrovaný zvěromág riskuje, že si pobude v Azkabanu. Tečka. A sebou může stáhnout i ty okolo. To ví každý." Pokrčil rameny.

Podívali se na sebe přes jeho hlavu.

„A co ty bláboly o vlkodlacích?" zeptal se ho James.

Harrymu vážně nebylo příjemné, jak blízko u něj stál. Nadechl se. „Za tím, co jsem řekl, si stojím. Lupismus je nemoc. Vlkodlaci jsou lidé, co mají nárok na běžný život a mohou se plně zapojit do dění společnosti. Jestli patříte k těm omezencům, co by jim nejraději dali na krk obojky nebo je rovnou sťali sekerou, jako toho vašeho Skorobezhlavého Nicka, tak je mi líto, ale opravdu se neshodneme." Zhluboka se nadechl a poodstoupil na stranu, aby se mohl podívat na oba zároveň. „A teď, pokud nemáte další xenofobní dotazy, půjdu si po svém. A pokud budete někdy ochotní se mnou prodiskutovat práva kouzelníků, co bohužel nemají to štěstí, aby se narodili se stejnými privilegii jako máte vy, víte, kde mě najdete. Bydlím v tomto hradě."

James a Sirius na něj oba zaraženě zírali. „My nemáme žádná privilegia!"

Harry zvedl jedno obočí. „Vážně ne?" Naklonil se k nim blíž, vědom si toho, že profesorka McGonnagalová je hned za dveřmi učebny, a zašeptal. „Dědicové významných kouzelnických rodů, využívající vlastní popularity, s partou noshledů… To mi přijde jako privilegium."

„To nejsou noshledi, ale přátelé!" ozval se pobouřeně James.

„A nevíš nic! Já jsem odešel z domu!" dodal Sirius.

„Ano, ty sis zvolil odejít z domu." Přiznal mu bod Harry.

„Jo a přestěhoval se do našeho sídla," řekl významně James.

„Takže měl kam jít, že? Teplé místo na spaní. Spousta jídla, zábavy." Přitakával jim Harry.

„A bavíme se s obyčejnými lidmi. I když nemají peníze nebo jsou vl-"

„Nemocní," přerušil Siriuse James, který po něm vrhl varovný pohled „A jak řekl Sirius, bavíme se s obyčejnými lidmi. Dokonce i s těmi nečistokrevnými. Dokonce i moje holka je z mudlovské rodiny!"

„No to vás ale strašně ctí!" usmál se na ně Harry. „Je dobré, že se s nimi dělíte o své možnosti. A asi je to i dobrý pocit, že? Moci říct, že se bavíte s nečistokrevnými i přesto, že byste se klidně jen mohli bavit celou dobu s lidmi z vašeho kruhu."

„No to si sakra piš, že jo!" zavrčel Sirius a vytáhl hůlku.

Harry neuhnul ani o píď. „No to je skvělé, že jste tak dobří. A že vám záleží jen na blahu ostatních." Usmál se a podíval se Jamesovi přímo do očí. Byl to zvláštní pocit. Jako se dívat na své mladší a nafoukané dvojče. Je to, jako by Dudley… Ne, nebude na něj myslet! „Ale dám vám jednu radu. Jestli se vaši… ehm… přátelé a přítelkyně doví, že je berete jako někoho méně významného… Že je vnímáte nejdřív jako nečistokrevné nebo ehm… nemocné a až potom jako lidi, nebudou mít radost. Vůbec nebudou mít radost."

James na něj zaraženě zíral. Sirius na Harryho zamířil hůlkou. Jeho pohledná tvář vypadala jako z těch obrazů, na kterých středověcí umělci malovali anděly a démony. Andělská tvář zkřivená vztekem.

„Siriusi! Ne!" zavolal Lupin a vstoupil mezi ně.

„Remusi, ustup. Slyšel jsi, co řekl!" zavrčel Sirius.

„Ano, slyšel. A i když se mi to nelíbilo o nic míň než tobě, ne!" řekl překvapivě pevně.

„Vždyť se do tebe navážel! A do Lily a do Petra!" namítl Sirius.

Lupin potřásl hlavou. „Mě se nic z toho, co řekl, nedotklo. To všechno říkal vám dvěma. Jestli se s ním chceš prát, tak beze mě jako záminky. A bez Lily – to bych vám doporučoval taky," řekl směrem k Jamesovi. „A rozhodně," zasyčel, „ne na chodbě hned před učebnou!"

„Má pravdu, Tichošlápku. Jen si s námi hraje. Je to prašivý zmijozel. Tohle přesně chce," přidal se James znechuceně.

Harry překvapeně zvedl obočí. „Vážně? Tohle přesně že já chci? Vy jste ti, co si chtěli povídat a nenechali mě projít dál!"

Lupin po něm střelil pohledem, jako by mu chtěl dát pohlavek. „Jdeme kluci, tady už je nuda."

„Jasně," přitakal Sirius. „Tady je stejně nuda. Jdeme. Jamesi, stejně jsme chtěli vyzkoušet ta nová košťata na skotském vzduchu, ne?"

A s tím se sebrali a odešli. Lupin se na něj ještě jednou podíval a Harry se omluvně usmál.

Když zmizeli za rohem, Harry si nenápadně oddychl. Tak to proběhlo ještě docela dobře. Rozhlédl se kolem. Teď, když o tom tak přemýšlí, bylo zvláštní, že byli na chodbě sami. Vlastně by čekal, že tu na něj budou čekat jeho chůvy…

Zavrtěl hlavou a vydal se směrem k záchodům. Přeci jen na ošetřovně vypil celý džbán. Otevřel dveře a do nosu ho udeřil silný zápach vajec. Nakrčil nos a rychle přešel k mušlím připevněným na stěně.

„Já vám říkám, že za tohle mi Black zaplatí!" ozvalo se z jedné kabinky naštvaně. Vzápětí dotyčnému zakručelo v břiše a on zaúpěl.

„A jak to chceš asi tak udělat, co? Nemáme důkaz. Jen si myslíme, že to byl on," namítl někdo z vedlejší kabinky.

Harry je se zájmem poslouchal, zatímco si ulevoval.

„To je jedno! Já ho třeba prokleju!"

„No tak to hodně štěstí. McGonagallová a Brumbál budou mít tvoji hlavu na stole téměř okamžitě," zareagoval na to uštěpačně dobře známý hlas z kabinky naproti.

„Hele, to je mi jedno. Já to prostě takhle nenechám!"

„A co teda chceš udělat? Jseš přikovanej zadnicí k záchodu stejně jako my!" zareagoval na to vztekle Severus z kabinky.

„Jak dlouho to kouzlo bude ještě trvat?" zaúpěl hlas, co byl do té doby ticho.

„Já nevím sakra! A vzhledem k tomu, že už jsme zkusili všechna protikouzla na sračku, co známe, tak nám jedině zbývá ošetřovna!"

„A na tu se asi dostaneme jak? Já nikam nejdu! Áuuu."

Harrymu to už začínalo docházet. Možná by svým chůvám mohl pomoct on…

„Ehm…" odkašlal si. „Můžu vám nějak pomoc?" zavolal nahlas.

„Harry! Díky bohu, jsi v pohodě?" ozval se s úlevou Severus.

„Já? Naprosto." Zasmál se. „Co vy?"

„Moment… Jsou Black a Potter naživu?" ptal se ho dál Severus.

„Jo jsou. Neboj," uklidňoval ho Harry.

„Škoda," zavrčel hlas z vedlejší kabinky. „Teď bych je nejradši vykuchal a pověsil je za jejich střeva do průvanu."

„Co se vám přesně stalo?" zeptal se jich.

„No hádej. Nějaké pitomé prokletí. Ale dost řečí. Můžeš nám sehnat Pomfreyovou?"

„A rychle?!" zdůraznil někdo.

„Jasně," přitakal Harry. „Počkejte tu."

„Doprdele a kam bychom asi tak chodili!"

Harry se uchechtl a vyšel na chodbu. Spěšně se vydal k tajné chodbě, když tu mu padl pohled na obraz psa s velkýma plandavýma ušima. Skřítci! Jak to, že ho to nenapadlo hned?

„Bondy!" zavolal.

Bondy se okamžitě a tiše objevil vedle něj.

„Bondy, na záchodech v této chodbě je několik žáků, co bylo prokleto, a trpí závažnými střevními problémy. Co mám dělat? Dostat je na ošetřovnu bude v této chvíli dost… komplikované. Chtěl jsem dojít pro Poppy, ale pak mě napadlo…" Nechal větu vyznít do ztracena. Blábolil.

Bondy se na něj podíval. „Bondy zná kouzla, která studentům umožní přejít na ošetřovnu. Bondy půjde s vámi, zakouzlí kalhoty pánů a pak půjde upozornit paní na příchod nových pacientů. Chodit zvládnou, že?" zeptal se věcně.

„Ano, Bondy, myslím, že chodit zvládnou."

„Dobrá, půjdeme?"

Harry přikývl a rychle se vrátil do umývárny. Bondy se rozhlédl a několikrát luskl prsty. Pak vzhlédl k Harrymu.

„Pánové můžou nyní dojít na ošetřovnu a neudělají žádný svinčík. Bondy půjde napřed." A s tím tiše zmizel.

Harry se podrbal na jizvě pod uchem. „Ehm… lidi? Můžete jít teď na ošetřovnu. Madame Pomfreyová tam na vás čeká."

„Co? To bylo nějaký rychlý, ne? A jak tam asi máme dojít? Neudělám ani deset kroků, věř mi."

„Máte očarované kalhoty, buďte bez obav. Pozornost ošetřovny," povzbudil je Harry.

Ozvalo se postupné splachování a tři zmijozelové vylezli z kabinek ven. Našlapovali opatrně a vypadali velmi bledě.

„Jdeme?" vyzval je Harry.

„Jo," přikývl Lufkin.

„Tak fajn. Moment," zarazil se Harry. „Stalo se to i holkám?"

„Ne," zavtěl hlavou Crowdy. „Čekali jsme na tebe jen my, holky šly do Jeskyně."

„Dobře," oddechl si Harry a vydal se z umývárny ven.

Ostatní šli za ním a on zaslechl tlumené zaúpění. Rychle se otočil. Lufkin ztuhle stál se zatnutými pěstmi a přerývavě oddechoval.

„V pohodě?" zeptal se ho ustaraně Harry.

Lufkin otevřel jedno oko a zamyslel se. Sáhl si zezadu na hábit a pak přikývl. „Jo," oddechl si. „to kouzlo je fakt dobré. Cos udělal?"

„Já nic. Skřítek z ošetřovny," vysvětlil Harry.

Rychle se vydali chodbou k ošetřovně. Když míjeli obraz kvetoucího stromu, Crowdy je zarazil. „Moment! Tohle už dlouho nevydržím." Rozhlédl se kolem a zašeptal. „Tudy vede tajná chodba. Bude to mnohem rychlejší."

Harry zvedl obočí. „Tak dobře. Veď nás."

Crowdy šel jako první a Harry pustil před sebe Lufkina. Když se Severus chystal jít taky, Harry ho zarazil. „Jsi v pohodě? Jsi nějaký tichý."

Severus se na něj zašklebil. „Mluvení to dělá jen horší."

Harry se usmál zpátky. „Budeš v pohodě."

Vydali se po schodišti dolů. Harrymu zatrnulo, že někdo tuhle chodbu zná taky. Bude muset být opatrný, aby na nikoho nenarazil, když bude zkratky používat. Ale na druhou stranu byl rád, že kluci nemusí trpět celou cestu na ošetřovnu.

Dorazili do cíle a Poppy na ně už čekala. Harryho jen přejela pohledem a rovnou se začala věnovat Crowdymu, Lufkinovi a Severusovi. Byla s každým hotová ani ne za čtyři minuty.

„Chci vědět, co se vám stalo," řekla jim přísně.

„Někdo nás proklel na chodbě," odpověděl Lufkin.

„Aha. Mám to nahlásit učitelům? Víte, kdo to byl?"

Crowdy zavrtěl hlavou. „Slovo proti slovu. A ani jsme je neviděli. Pouhé podezření nestačí."

Poppy podrážděně mlaskla. „Dobrá tedy. Nu, zkuste dneska nejíst ovoce a víc pijte. Pokud by se vám přitížilo, okamžitě za mnou přijďte."

„Dobře, děkujeme, madam," usmál se na ni Lufkin.

„Ano, děkujeme. Moc si toho vážíme," dodal Crowdy.

„Děkujeme, mějte se hezky," přidal se Severus.

„A -"

„Ne, Harry, vy nic neříkejte. Jsem ráda, že vy to už tentokrát nejste. Na shledanou!"

Všichni čtyři odešli a za dveřmi ošetřovny se zastavili.

„Tak kam teď?" zeptal se Harry.

„Jeskyně," zavrčel Crowdy.

„Dobře," přikývl Harry.

„Co se vlastně dělo potom, co na tebe čekali před učebnou?" podíval se na něj zvědavě Lufkin.

Harry se zamyslel. „Jen chtěli probrat to, co jsme řešili na hodině." Pokrčil rameny.

„Vážně? To se mi nezdá," zamračil se Crowdy.

„No, pár věcí se jich z nějakého důvodu dotklo, tak si to chtěli ujasnit, ale celkově to bylo v pohodě."

Lufkin se podíval na Severuse. „Věříš mu?"

Severus pokrčil rameny. „Je v pohodě, ne? A je jsme taky na ošetřovně neviděli. Dál bych to nerozpitvával."

„No dobře, jak myslíš."

Dál v tichosti došli do Jeskyně, kde se usadili na pohovky v jednom z výklenků. Brzo se k nim přidal i Montgomery.

„Tak co? Jaký byl tvůj první den?"

Harry se na něj vyčerpaně usmál. „Náročný. Ale byla to zábava."

„Jo, to jsem slyšel. Prý byla obrana se sedmáky dost zajímavá."

Všichni na Harryho upřeli pohled, „No ano, Joyce je dobrý učitel," přitakal Harry.

„Ale no tak!" nevydržel to Severus. „Každý ve škole ví, že jsi s ním bojoval a že jsi skončil na ošetřovně!"

„Ze které ses vrátil až v polovině přeměňování!" dodal Lufkin.

„No jo no, jak jsem řekl. Je to dobrý učitel." Nenechal se Harry.

„Vážně? A proč jsi s ním prosím tě bojoval? Nikdo s ním nebojuje!" dorážel Severus dál.

„Hele," začal toho mít Harry dost. „Jsem dost utahaný, takže to řeknu jen jednou. Ten chlap nebyl rád, že jsem v jeho třídě. Chtěl mě vyrazit. Tím, že jsem s ním bojoval, jsem mu ukázal, že o jeho hodiny opravdu stojím. Takže k němu můžu chodit dál. Tečka."

„A to ti to stálo za to?" zeptal se Crowdy.

Harry po něm střelil pohledem. „Ano. Dobrých učitelů nikdy není dost."

Odpovědí mu bylo ticho.

„Tak jo," povzdechl si Harry. „Už teď máme dost úkolů. Jdu do knihovny pracovat na tom listu zaklínadel pro McGonagallovou, jde někdo se mnou?"

„Já jo," přidal se Severus.

„A já taky," rychle dodal Montgomery. „Půjde nám to rychleji ve třech."

„Tak fajn, vy se zatím mějte," kývl na zbytek a vstal. Vlastně ani nechápal, proč šel sem dolů.

„Moment," zarazil je Severus. „Jen si v rychlosti dám sprchu. Počkáte na mě?" zeptal se nervózně.

Harry se na něj podíval a provinile si uvědomil, že úplně zapomněl, čím si Severus před chvíli prošel. „Jasně," kývl na něj a zase si sedl.

„Vlastně…" podrbal se Crowdy na hlavě a vstal. „Myslím, že si sprchu dám taky."

„Jo, sprcha zní opravdu dobře," přidal se i Lufkin a rychle zmizel stejným směrem jako ostatní.

„Co jim je?" zeptal se zmateně Montgomery.

„Ale," povzdechl si Harry. „Čekali na mě po přeměňování. A protože si Black s Potterem se mnou chtěli promluvit o samotě, prokleli tyhlety tři," trhl hlavou v jejich směru.

„Chci vědět, co se jim stalo?" zeptal se opatrně Montgomery.

„Nechceš," zavrtěl hlavou Harry. „Ale madame Pomfreyová je dala rychle do pořádku."

„Ta si zaslouží Merlinův řád," povzdychl si Montgomery. „Moment… říkal jsi, že si s tebou ti dva chtěli promluvit o samotě? Co ti chtěli?"

Harry měl co dělat, aby neprotočil oči. „Řekl bych, že se mě pokusili zastrašit, ukázat, kdo je tu pán, ale nějak se jim to nepovedlo."

Montgomery s úlevou vydechl. „To je dobře. Ale dávej si na ně pozor. Dokážou být občas dost nepříjemní."

„Jo," Harry přikývl. „Taky mám ten dojem."

„A jak to jde s kouzly? Chytáš se?"

„Jo, plus mínus. Bude to výzva, ale když začnu hned, třeba to nebude tak těžké."

„Kdybys potřeboval pomoc, klidně si řekni."

„Děkuju. Uvidím a ozvu se. Musím ještě nastudovat kouzla, co budu potřebovat na hodinu se sedmáky."

„Hele, zkusíme ti sehnat nějaký doučování. A v tý knihovně nám to opravdu půjde rychle, když se na to vrhneme všichni tři. I když… nemáš v pět čaj u Křiklana?"

Harry na něj zůstal zírat. „Já na to úplně zapomněl! Kolik je?" A začal se shánět po hodinách.

„Klid, klid. Je teprve tři čtvrtě na čtyři. Ještě nějaký čas máš. Hele, to půjde. Prostě začneš s námi a my to potom dokončíme a necháme tě opsat si zápisky." Pokrčil rameny.

Harry na něj zůstal zírat. „Vážně? Nechce se mi na vás nechat všechnu práci, to není fér," namítl.

„Hele, to nebude všechna práce, začátek uděláš ty. My to pak dokončíme. Tomu se říká spolupráce. A jsem si jist, že ty nám zase pomůžeš s něčím v budoucnu."

Tak tomuhle Harry rozuměl. „Tak dobře, děkuju."

„Není zač. A hele, chtěl jsem se tě ještě zeptat –"

„Už jsem tu!" přiběhl Severus a rovnal si hábit na ramenou.

„Výborně!" usmál se Montgomery. „Tak jdeme. Hele, Severusi, Herold musí na pátou ke Křikovi, tak sem mu navrhl, že druhou část toho úkolu vypracujeme my. Co ty na to?"

Severus se zatvářil zmateně. „Jo, jasně. V pohodě."

„Chtěl ses na něco zeptat?" vzpomněl si Harry.

„Nic důležitého," zavrtěl hlavou Montgomery a střelil pohledem po Severusovi. „Už jsem to zapomněl."

Vydali se ven z Jeskyně.

„A ještě něco, víš, jak nám Prýtová dala za úkol porovnat využití různých částí hlizobílu a způsoby, jakými odlišné postupy během pěstování jednotlivé funkce ovlivní?"

„Jasně," přikývl Severus.

„Co kdybychom na tom taky pracovali společně? Já toho vím docela dost o samotné rostlině a tom, jak se o ni starat, a tobě zase docela jdou ty lektvary. Tak jsem si říkal, že když každý uděláme část a dáme to do kupy, budeme mít mnohem komplexnější práci. A snad i za míň času," navrhl mu Montgomery a Harry si nemohl pomoci, zněl mu trochu nervózně.

Severus zamrkal. „Jo jasně, klidně. To bude mnohem jednodušší. Uděláme to hned po těch kouzlech na přeměňování?"

„Jo to bude skvělý, s trochou štěstí stihneme udělat aspoň něco ještě před večeří." Zazubil se na něj Montgomery.

Došli do knihovny a rychle se dali do práce. Harry brzy zjistil, že je Montgomery výborný v rozdělování povinností. Všem jim šla práce od ruky a než se Harry nadál, už ho Montgomery posílal ke Křiklanovi.

„A nepotřebuji doprovod?" zeptal se ho Harry se zvednutým obočím napůl v žertu.

Montgomery se zarazil. „No jo, vidíš to." Těkal pohledem mezi Harrym o rozdělanou prací, která jim zrovna výborně šla od ruky. Bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí.

„Já tam zvládnu dojít sám. Jsem si jist, že to bude v pohodě," ujišťoval ho Harry.

„Jasně, že to zvládneš sám, ale o to nejde. Neměla by tu být možnost, abys to musel zvládnout sám," zarazil ho a rozhlédl se po studijní části knihovny. „Vydrž tu chvilku."

Harry přikývl a čekal. Pozoroval Montgomeryho, jak se proplétá mezi stoly ke skupince třeťáků-čtvrťáků. „No to snad ne," zamumlal, když viděl, jak se s nimi Montgomery potichu baví a pohledy jeho mladších spolužáků se stočily Harryho směrem.

Tři ze skupinky se začali balit a pak i s Montgomerym přišli k nim. Zvědavě po Harrym pokukovali a jedna dívka si nervózně kousala ret.

„Herolde, tihle tři laskavě souhlasili, že ti ukážou cestu ke kabinetu profesora Křiklana," usmál se na něj Montgomery.

Harry se na něj usmál zpět. „No výborně. To rád slyším. Půjdeme?" zeptal se těch tří, kteří okamžitě přikývli a vyrazili ven.

„Já vážně nepotřebuju chůvu!" sykl na šklebícího se Severuse s brkem v ruce.

„Jen jdi," pobídl ho on a šklebil se dál.

 

Chapter Text

 

Severus odložil brk a protáhl si ztuhlá záda. Foukl na pergamen a ještě jednou si ho přečetl, než spokojeně přikývl.

„Hotovo?" zeptal se ho překvapeně Montgomery.

„Skoro," přikývl Severus. „Ještě mi zbývá shrnutí a bude to. Ale to chci udělat až po večeři. Přečtu si to s čistou hlavou a zjistím, co na to přesně pasuje."

„To je chytré. Mně to ale asi ještě chvíli potrvá. Jsem tak v půlce, tipuju."

„Chceš pomoc?"

Montgomery zaváhal. „Ty jsi svou část udělal. To je můj problém, že v téhle knize to je tak šíleně napsané."

„Vážně? Ukaž." Vzal starou knihu a otočil ji, aby na ni viděl. Zamračeně listoval založenými stránkami. Montgomery měl barevné záložky snad na devíti místech.

„No počkej… vždyť ten hlizobíl je tu rozházenej po celé knize."

„Jo," povzdechl si Montgomery. „Věř, že jsem si všiml. Je to nějaké staré vydání a fakt nerozumím tomu, proč nemůžou být všechny informace o jedný kytce na jednom místě."

„To je peklo. Proč nezkusíš najít nějakou jinou?"

Montgomery si odfrkl. „Havraspáři. Vsadím se, že do knihovny naběhli hned po hodině a ty nejlepší knihy si vzali. Nic lepšího než tohle jsem nenašel."

„Do háje." Prohrábl si vlasy. „Počkej, zkusím se tam ještě podívat, třeba už to vrátili."

„Hodně štěstí," zamumlal Montgomery a vzal si knihu zpět. Prošel tři záložky, než našel informaci, kterou potřeboval.

Severus našel správný regál, mezery mezi starými knihami se mu vysmívaly. Zhluboka se nadechl a se zakloněnou hlavou četl názvy knih. Všechny byly stejné jako ta, co už Montgomery měl. Až na jednu. Měla francouzský název a písmena byla ozdobená malými lístky. Plantes magiques et leur utilisation. No to by třeba šlo, ne? Popadl knihu a cestou zpět se zastavil v cizojazyčné sekci pro překladová kouzla i slovníky.

Cestou zahlédl u jednoho stolku ve výklenku sedět Lily. Zastavil se u ní a šeptem pozdravil: „Ahoj."

Vzhlédla a usmála se. „Seve! Ahoj. Jak se vede?"

„Docela dobře, můžu?" zeptal se a ukázal na židli vedle.

„Jasně. Co to máš?" potichu se zeptala a kývla směrem ke dvěma tlustým knihám.

„Úkol na bylinkářství. A slovník."

„Slovník?"

„Jo, už nezbyly žádné slušné knihy, tak chci zkusit cizojazyčnou verzi, třeba to pomůže."

Zavrtěla se a uhnula pohledem. „Myslíš tuhle slušnou knihu?" zeptala se nevinně a zvedla knihu, kterou právě četla, tak, aby si mohl přečíst obálku. Vypadala celkem nově a nápis třetí vydání Severusovi taky nepřidal.

„Jo, to bude ono," pokrčil rameny. „No nic."

„Můžu se s tebou rozdělit," nabídla mu.

Trávit s ní čas znělo lákavě. Povzdechl si a usmál se na ni. „To jsi hodná, ale pracuju na tom s Montgomerym a nechci ho nechat čekat moc dlouho."

„Aha," odmlčela se. „No, asi mi to ještě chvíli potrvá, ale mohla bych vám ji pak dát. Když mi teda pomůžeš najít něco s těmi lektvary," dodala rychle. „Nechci to moc rozepisovat, ale v tomhle moc informací není. Vlastně o lektvarech vůbec žádné."

Přikývl a vrátil si za ucho uvolněný pramen. „Jasně, žádný problém. Jsme u třetí uličky, tak až to budeš mít hotové, přijď a vyměníme si to." Zkontroloval čas: „A jestli bude večeře dřív, tak se domluvíme ve Velké síni, co ty na to?"

„To zní dobře. Tak jo!" nadšeně souhlasila.

„A jak se ti teda daří?" zeptal se jí a pozorně si ji prohlédl. Vypadala posmutněle.

„To víš, první den školy. Klasika," povzdechla si.

„A kromě toho?" vyzvídal dál.

„Ani nevím. Přijde mi, že toho učení je strašně moc. Proto jsem už dneska tady… A James se chová… to je fuk." Začala si namotávat vlasy na prsty.

Ztuhl. „Ubližuje ti?" Prosím, řekni, že ne, řekni, že ne…

„Ne," zavrtěla hlavou a Severus nenápadně vydechl. „Ale chová se… Myslela jsem, že bychom včera –" zarazila se, „promiň, tohle asi nechceš poslouchat, co? Vím, že ho nesnášíš."

Zamyslel se. „O to nejde. Víš ty co… je těžké to vysvětlit, ale jsi moje kamarádka a… i když ho nemám rád, na tobě mi záleží víc?" přemýšlel nahlas. „Takže… když máš jako moje kamarádka problémy s přítelem, pomůžu ti, co to půjde, a docela dobře se mi ho daří vnímat jen jako něčího přítele, a ne jako bohatého frajírka a idiota v jednom?" dodal, aby stále zněl jako on.

Zasmála se.

„Tak pověz, o co jde?"

Povzdechla si. „Je… roztěkaný. Stále něco řeší s klukama a mě si všímá jen, když je Beau poblíž. A to pak tropí scény. Je. To. Otrava." Odsekávala jednotlivá slova.

„Já bych ti na to něco řekl, ale…" zvedl na ni významně obočí. „Jsem v tom pořád trochu nový. Kdybych překročil hranici, prostě mě neposlouchej."

„Já vím, já vím. Ale zkus to."

Nadechl se a spustil po nebelvírsku. „Respekt. Pozornost ze správného důvodu. Důvěra. To je asi klíčové. Jestli tě bere jako samozřejmost, co má jistou, proč by se snažil? A popravdě, to s Harrym mi zní jako přetahování se o hračku. Z Potterovy strany."

„Asi máš pravdu."

„Mám?" zeptal se překvapeně.

„Jo, Beau mi říkal něco podobného. A Alice taky."

Úplně cítil, jak se mu vyplňuje hruď teplem. „Co budeš dělat?" zeptal se jí opatrně.

„To nevím. Asi… Asi zkusím hrát mrtvého brouka a uvidím, jestli bude mít péči," pokrčila rameny.

Zamručel a zašklebil se. „Eee, nechci být ďáblův advokát, ale!" zvedl prst. „Je to kluk. I když je to tupec, o tom není pochyb, nejsem si jistý, jak dlouho by trvalo i někomu bystřejšímu si toho všimnout."

„Ty sis všiml hned, že se něco děje," namítla.

To je silný argument. „Já jsem prostě dokonalý," vyplázl na ni jazyk a ani nevěřil tomu, co řekl dál: „Zkus to s ním spíš probrat. Mějte hodinku, dvě, tři jen pro sebe a promluvte si. Udělejte si na sebe čas. Buďte prostě spolu."

Smutně se na něj usmála. „To není tak lehké. Má spoustu práce a přátel."

„Čas se vždycky najde," namítl, „když se chce. Co vlastně dělá teď?"

Pokrčila rameny. „Po přeměňování ještě něco potřeboval vyřešit s klukama a pak šli se Siriusem lítat."

Založil si ruce na prsou a jen se na ni dlouze podíval.

„Já vím, já vím!" řekla nahlas frustrovaně. Madame Pinceová na ně nesouhlasně zamlaskala jazykem. Lily se přikrčila. „Já vím," zopakovala šeptem. „Ale co mám dělat?"

„Promluv si s ním," zopakoval a už ztrácel trpělivost.

„Tohle říkala Alice taky. Ale…"

„Ale? Buď spolu jste, nebo nejste. To vyžaduje i čas strávený spolu. Tečka. A času má dost – má toho stejně jako my, tréninky famfrpálu ještě ani nezačaly. Harry má víc práce než on a čas si vždycky najde. I když ho otravuje Křiklan s čajem!" zdůraznil šeptem.

„No dobře. A jak se vede jemu?" změnila už nepohodlné téma.

Povzdechl si. „Má toho hodně. Ale vypadá spokojeně."

„Slyšela jsem, že měl nějaké potíže na obraně."

„Nic, co by nezvládl. Popravdě mám pocit, že je spokojenější než ráno. Teda kromě toho Křiklana."

„Jo, to asi máš pravdu. Proto přišel pozdě na přeměňování, že?"

„Jo, proto."

„A… vypadá to, že se na přeměňování dost chytal. Nevěděla jsem, že Mnoholičný lektvar může způsobit něco takového. To má od tebe?" vyzvídala.

Zavrtěl hlavou. „To už věděl. Nevím odkud." Zaváhal, ale pak pokračoval: „Ale s tím přeměňováním to tak slavný nebude. Asi bude potřebovat doučování. Aby dal OVCE, tak vlastně určitě."

Zkousla si ret. „Možná bych mu mohla zkusit nabídnout pomoc."

Usmál se na ni. „To by mu určitě udělalo radost. Ale ode mě to nemáš, jasný?"

„Jasný," usmála se na něj.

Severus se zvedl ze židle.

„Jdeš už?"

„Jo, Montgomery možná už tu knihu rozcupoval na kousky," zašklebil se.

„Aha, tak dobře. A Seve," chytla ho za ruku, „děkuju moc za vyslechnutí. Moc si toho vážím."

Usmál se na ni. „Od toho přátelé přeci jsou. Zatím se měj hezky."

„Ty taky, a pak vám dám tu bichli."

„Jasně, díky moc. Ahoj," zamával a vrátil se zpátky k jejich stolu.

Když si sedal, Montgomery po něm střelil pohledem. „Něco zajímavého s Evansovou?"

Odolal pokušení otočit se. Pousmál se. „Má knihu, co se nám bude hodit. Až skončí, dá nám ji."

„A to asi není všechno, že?"

Severus se na něj podíval. „To je všechno, co potřebuješ vědět. Jak jsi na tom?" kývl na pergamen.

„Líp. Ale stále je to mizerný. Ale mám o tři body víc než předtím."

„Tak to je úspěch!" usmál se Severus. „Ještě jsem našel tohle," a podal mu francouzskou knihu.

Montgomery si ji vzal a otevřel ji. Neslyšně si pro sebe nějakou chvíli mumlal slova a pak kývl a nalistoval rejstřík. Chvíli v něm hledal a pak našel správnou stránku. Severus pozoroval, jak se mu roztahují ústa v nadšeném úsměvu.

„Tady je to napsané úplně dokonale!" zajásal, ale pak se zarazil. „Jak si věděl, že umím francouzsky?"

Severus, který zrovna zvládl zaklapnout pusu, zrozpačitěl. „Nevěděl. Taky jsem přinesl tohle." A zvedl překladový slovník do vzduchu. „Takže ty umíš francouzsky?"

„Jo, ale vlastně by mě nikdy nenapadlo vyhledávat cizojazyčné zdroje. Kde to bylo?"

„Normálně v polici s ostatními. Zajímalo by mě, jak se to tam dostalo."

„Možná to v Bradavicích zapomněl někdo z Krásnohůlek, když tu byl. A tak to skřítci zařadili sem, jestli to nemá napsaného majitele," zauvažoval Montgomery a vrátil se ke knize.

„Jo, to bude možná ono," přitakal Severus a zkontroloval čas. „Večeře začíná za deset minut, půjdeme?"

Montgomery vzhlédl od knihy, kterou nadšeně studoval. „Jo, jasně. Tohle si ale beru s sebou!" majetnicky knihu objal.

„Nenapadlo by mě ti ji vzít," řekl mu s vážným výrazem Severus. Pak se ale na Montgomeryho usmál a ten mu úsměv vrátil. „Takže jdeme?"

„Jo jasně. Jen si sbalím."

„Budeš chtít i ten slovník?"

„A víš ty co? Radši jo. V hlavě názvy všeho bylinkářskýho ve fránině fakt nemám."

U madame Pinceové si Montgomery půjčil knihy. Pod jejím drobnohledem je opatrně vložil do brašny. „A ať vás ani nenapadne nad nimi jíst!"

„To bychom si nikdy nedovolili!" slíbil jí Montgomery a Severus vedle něj vehementně přikyvoval.

Vyšli z knihovny a v půli cesty do Velké síně Severusovi něco došlo. Přerušil Montgomeryho uprostřed jeho stěžování si na nebelvírské střelce: „Počkej, jak se dostane od Křiklana?"

„Kdo? Herold?" zamračil se Montgomery. „U Morgany! Myslíš, že šel sám?"

„On? Určitě. Jestli ho tam teda Křiklan nedrží až do večerky." Nafoukl tváře a pomalu vyfoukl. „Takže… ehm… jeden zkontroluje Síň a druhý kabinet?

„Jasně. Jestli někoho cestou potkám, pošlu je do Jeskyně, ať zkontrolují i tu a přivedou ho kdyžtak do Síně."

Severus přikývl. „Možná napiš do rukávu, kdyby ho někdo viděl, ať dá vědět, kde."

Montgomery přitakal. „Dobrý nápad."

„V každém případě za patnáct minut sraz v Síni, jestli ho do tý doby nenajdeme, vyhlásíme pátrání."

„Fajn," přitakal Severus, „takže ty jdeš do Síně a já do pracovny?"

„Jo."

„To zní jako plán."

Kývli na sebe a spěšně vyrazili každý jiným směrem.

Severus pospíchal co to šlo do sklepení. Obrazy mu nevěnovaly pozornost a těch pár studentů, co minul, taky ne. Když se zastavil před dveřmi do Křiklanova kabinetu, zhluboka se nadechl a vydechl, než třikrát ostře zaklepal. Čekal před dveřmi a klepal si rukou o stehno. V duchu počítal. Dostal se ke třicítce a rozhodoval se, jestli to zkusí ještě jednou.

Dveře se konečně otevřely a Severus najednou nevěděl, co vnímat dřív. Hutnou vůni pačuli, pronikavou jazzovou hru na trubku nebo potícího se muže vyplňujícího dveře s řídnoucí lysinou na temeni.

„Dobrý večer, pane profesore. Omlouvám se, že ruším, bohužel potřebuji mluvit s panem Ollivanderem, je ještě u vás?" spustil naučeně.

Křiklan těkal očima z konců chodby na Severuse, za sebe do místnosti a zpátky. „Co? Ale jistěže," vyrazil ze sebe přerývavě. „Poslyšte, Sergiusi," znovu se ohlédl za rameno, lehce zavrávoral a pokusil se ztišit hlas, „jak dobře se s ním znáte?"

„Pane," namítl Severus, „rád si s vámi o tom promluvím jindy, ale bohužel to spěchá. Je u vás pan Ollivander?" zopakoval.

Rychle zakýval hlavou nahoru a dolů. „Ano, ale, Sergiusi, poslouchejte, tohle je důležité, jak dobře se spolu znáte?" naléhal dál a naklonil se k Severusovi blíž. Ostrá kořeněná vůně učitelova dechu ho přiměla zaklonit nenápadně hlavu. Na rozdíl od něj si ale všiml, že za něj přišel Harry. Ale něco bylo špatně. Harry měl uštvaný výraz a až moc vděčně se usmál, když Severuse uviděl.

Severus zvedl jedno obočí a jen tak tak ovládl svůj výraz, když viděl, jak rychle na to Harry zareagoval. Harry na moment zavřel oči, vydechl a po jejich otevření měl najednou úšklebek, naprosto rovná záda, která přesto vypadala uvolněně a pak se tlumeně zasmál Křiklanovi přímo do ucha. Ten nadskočil.

„Ale, pane, Severus je přeci mým přítelem," řekl zlehka. „Víte, ze všech lidí, co jsou momentálně naživu, mě zná nejlépe," spiklenecky dodal. Díky své výhodné výšce viděl Severus dobře nejen na zaskočeného Křiklana, ale i na o kousek vyššího Harryho, který se teď tvářil pobaveně.

Profesorův obličej se rychle vyhladil do zářivého úsměvu, kterému v dokonalosti jen překážel tikající koutek. Křiklan se bleskově otočil. „Ale jistě, Harry, to víš, jen jsem chtěl slyšet přímo od Sergiuse nějakou zábavnou historku, nad kterou bychom se později mohli pobavit při čaji," povídal mu bodře a olízl si rty.

V Harryho příjemně se tvářícím se obličeji se nepohnul ani sval. Jen do Křiklana zabodl pohled. Severus viděl, jak Křiklanovi na lysině a pod nosem vyskákaly kapičky potu. „Myslel jste Severuse, že?" opravil ho Harry stále s tím šíleným úsměvem.

„Ach jistě, Severuse," opravil se nervózně Křiklan a vytáhl z vesty kapesní hodinky, které okázale zkontroloval. „Tvá návštěva mě velmi potěšila a mrzí mě, že už musíš odejít, Harry."

Harry sklonil hlavu. „Děkuji za pozvání. Vážím si toho. Půjdu. Ale," zaváhal, „mohli bychom zůstat u oslovení Ollivander? Prosím?"

Křiklanův úsměv pohasl. „Jestli si to přeješ."

Harryho výraz by teď mohl Severus označit za sladký. „Přeju, děkuju, pane. Víte," se zaváháním se dotkl jeho předloktí. Křiklan pozoroval jeho ruku, a tak si nevšiml, jak se Harryho úsměv na chvíli zkřivil. „Nechci, aby vám zničilo pověst to, že se se studentem zavíráte v soukromí kabinetu a ještě mu říkáte tak familiárně!" zalapal po dechu a chytil se za srdce: „To bych si nemohl odpustit, víte, pane? Zapůsobil jste na mě jako výjimečný muž! A ta představa, že…" kousl se do rtu a objal se rukama. „Nemyslíte, že by to bylo strašné? A noviny vždycky všechno tak přeženou…"

Křiklan byl teď úplně bledý. „No ano, to bylo strašné. Nebojte se, pane Ollivandere, postarám se, aby to bylo v pořádku."

Harryho úsměv se neuvěřitelně rozzářil. „Děkuju, pane!" Proklouzl kolem něj a postavil se vedle Severuse. „A i když mám spoustu povinností do školy, myslíte, že bych k vám někdy mohl zase přijít na čaj nebo večeři? Popsal jste to jako něco jedinečného. A víte… napadlo mě, že abychom se vyhnuli nějakým těm strašným řečem, mohl bych přivézt i tady Severuse, co říkáte?"

Křiklan na něj chvilku zíral a pak pomalu přikývl. „Ano, to by bylo elegantní řešení. Pošlu vám návrh s termíny, ze kterých si budete moci vybrat, ano?"

„To bude perfektní!" Harry už přímo zářil, div nezačal poskakovat. Severus nestačil jen zírat, nepoznával ho.

„Tak tedy domluveno, přeji pěkný večer. Nashle!" s tím jim zavřel Křiklan před nosem tak rychle, že mu málem nestihli říct sbohem.

Severus se pomalu na Harryho otočil a přeměřil si ho.

„Co je?" ohradil se Harry.

„Co se tu právě stalo?" zeptal se pomalu Severus.

„Coby?" pokrčil ledabyle rameny Harry. „Nebo jsi nechtěl k němu na večírek?" zeptal se nejistě.

Severus potřásl hlavou. „Pojď, všichni tě hledáme."

„Proč?"

„Protože jsme nevěděli, jestli's od Křika neutek a netouláš se po hradě."

Harry se nuceně usmál. „Neutekl," vyplázl na něj jazyk. „Jsem velmi zodpovědný."

„Jo, to vidím," ironicky zavtipkoval Severus.

Harry zakroutil rameny a najednou stál jako elegance sama i s bradou nahoře. „Je to tak. Dokonce jsem odmítl i medovinu, co mi Křik nabízel."

„To's neměl, on má prý tu nejlepší."

Harry si odfrkl. „Tu nejlepší jsem měl, věř mi. Ale Křik se moc neupejpal, to je pravda."

Severus se zamračil. „Co se tam stalo? Říkal ti Harry a to, co jsi potom řekl ty?"

„Nic se nestalo," mávl rukou Harry. „Teda nic velkého. Jen…"

„Co jen?"

„Nech to plavat," zabručel Harry. „Kdo všechno mě hledá?"

„Počkej…" zarazil se Severus a znovu si Harryho prohlédl. Vypadal úplně normálně. Chytil ho za rukáv a odtáhl ho k oknu na lavičku. Hůlkou zakouzlil Ševelisimo a znovu se zeptal: „Co se stalo?"

Harry se nadechl a uhladil si bezchybné vlasy ve stuze. „Jak jsem řekl, nic velkého, jen měl spoustu řečí o tom, jak si musíme navzájem pomáhat, jak udělal laskavost spoustě mladým lidem, kteří se mu za to vždycky odmění nějakou jinou laskavostí, a jak je s některými ve velmi úzkém kontaktu, a pak, když už té medoviny měl v sobě víc než čaje…"

Severus na něj zíral. „Co se stalo?"

„Nic se nestalo!" vybuchl Harry. Kouzlo naštěstí drželo hluk na uzdě. „Vůbec nic se nestalo. Jen byl strašně dotěrný. Furt si sedal blíž a blíž a furt na mě sahal. A já to prostě nedávám." Uhl pohledem a díval se z okna ven na večerní pozemky. „Vím, že to nic není a že je to trapný, ale mně to prostě vadí, když na mě někdo pořád sahá!"

„Hele, není to trapný. Každý je prostě nějakej."

„Jo, ale ty nemáš chuť jim za to vrazit hůlku do nosu," odpověděl hořce Harry.

„É, s vrážením hůlek do nosu zkušenosti nemám, ale jestli tě to rozveselí, tak mám pocit, že už na tebe znovu nesáhne."

„No snad máš pravdu."

„Hele, fakt jsi ho vyděsil. Nedivil bych se, kdyby už někdy v minulosti byl obviněný z nějakých pletek se studenty. Možný je všechno. A teď už s ním o samotě fakt nebudeš." Doufal, že se tváří povzbudivě.

„Snad jo. A snad už mi nebude říkat Harry," otřásl se.

„Ale ode mě ti to nevadí, ne?" ujistil se Severus.

„Ne, ty jsi v pohodě. Ty jsi kamarád. S ním jsem se cítil, jako bych byl zase v kleci."

„Klec společenských norem a laskavostí?" zvedl Severus obočí.

„Jo, tak nějak," přitakal Harry. „Takže, kdo všechno mě hledá?"

„Zatím jen asi náš nový přítel z knihovny."

„Tak to už radši půjdeme, ne?"

„Jo, jdeme. Než zase zburcuješ celou kolej."

xXx

„Takže, celý týden proběhl překvapivě dobře. Vypadá to, že proti tobě učitelé nemají nic, co by nám mohlo škodit. McGonagalku jsi evidentně zaujal, stejně tak učitele obrany. Jen se pokus události na obraně udržet v klidu. Žádné velké strhávání bodů neproběhlo, žádné velké konflikty. Alespoň pokud víme. Stále ale buď ve střehu. Oceňujeme, že ses naučil se neztrácet. Orientuješ se ve škole docela dobře. Vypadá to, že bys už od pondělí mohl chodit sám. Pokud si na to teda troufáš. To ranní běhání, i když to nechápu, je v pohodě. Jen měj pořád u sebe hůlku a neběhej do lesa. Je dobře, že stíháš chodit včas na ranní výuku, jinak by to nešlo.

Dnes odpoledne budeš mít schůzku s Katherine Hollandovou v modrém salonku. To je hned vedle naší studovny, tam to už znáš. Je v sedmáku, máte velmi podobné zaměření, formule, přeměňování, věštění z čísel, takže souhlasila, že tě bude doučovat. V čem přesně, to se dohodnete. Účtuje si většinou galeon za hodinu.

Zítra v devět je první schůzka kouzelnických trivií, kde se všichni dozví o našich tradicích, etiketě a právu. Všichni se musí účastnit, dokud nesloží test ze všech oblastí. Pokud si myslíš, že jsi připraven na test, řekni si komukoliv, kdo to učí."

Harry přikývl. „Dobře. Na jak dlouho to zítra bude?"

Montgomery se zamyslel. „Většinou to je až do oběda. Obvykle se končí ve dvanáct. Ještě nějaký dotaz?"

„Takže od jedné do deseti, jak si zatím vedu?"

Montgomery se usmál, ale vážně odpověděl: „Jsi slušná šestka. Ještě nejsi moc subtilní, ale rychle se učíš. Vidím to tak, že do Vánoc budeš možná i sedmička."

„Tak to díky," mrkl na něj Harry. „Budu se snažit tě nezklamat."

„Takže," nadechl se Montgomery a zkontroloval hodinky, „jestli nemáš ještě něco k probrání, navrhuji jít na snídani."

„Oukej," přikývl Harry a dopil poslední kapky kávy a položil šálek zpátky na podnos. Vstal a přehodil si brašnu přes rameno. „Jak to tady vlastně funguje s vlastními skřítky? Vím, že ty máš jednoho, pak ještě jedna holka z třeťáku a pak nějakej páťák."

Montgomery se s vlastní brašnou rozešel směrem k východu. „Pro vlastního skřítka potřebuješ povolení vedoucího koleje. To má v podstatě každý, kdo je v Křikově klubu," pokrčil rameny, „je to takový jeho bonus. Ale ne každý, kdo to povolení má, má k dispozici skřítka, někteří rodiče to považují za vymoženost. Ale já ti říkám, kafe po ránu není vymoženost, to je základní lidská potřeba."

„A když má někdo skřítka a není v klubu?" zeptal se Harry už tišeji, protože vyšli do veřejných prostor.

Zasmál se. „To nejde dohromady. Jestli máš osobního skřítka, máš i místo v klubu. Tečka."

„Chápu."

V Síni si sedli vedle Severuse, který zase četl nějakou knihu o lektvarech. Na Harryho dobré ráno jen zamručel a dál si nevšímal vidličky s napíchnutou klobáskou, kterou držel v ruce.

„Máš v plánu to jíst?" zeptal se ho Harry konverzačně, zatímco si nakládal vlastní snídani.

„Co?" zmateně vzhlédl od knihy. „Jo, jasně." Strčil si klobásku do úst a odložil knihu. „Jaký byl ranní běh?"

„Osvěžující. Venku trochu mrholí, ale v lese to bylo v pohodě." Do poloviny sklenice si nalil dýňový džus.

„V lese? Slyšel jsem dobře?" vložil se do toho Montgomery.

Harry zavrtěl hlavou. „Neboj, je to hned u jezera, na samém kraji. Jen jsem využil přírodního deštníku."

Montgomery si ho změřil. „Tak dobře. Jen si dávej pozor."

„Neboj, mě jen tak něco neskolí," usmál se na něj Harry.

„Ty skolíš nás všechny," ucedil mezi zuby Severus.

Harry se na něj otočil. „Co si říkal?"

„Ale nic," usmál se na něj. „Jaká byla ranní káva?"

„Vzpružující. A velmi… produktivní?"

„Přínosná," opravil ho Montgomery, „To spíš. Severusi, jen abych měl přehled, stále doučuješ lektvary?" Ozvalo se šustění křídel a do Síně vlétly sovy. Několik studentů hlasitě zaprotestovalo, když se na ně sneslo pár kapek vody.

„Jasně," přitakal Severus a přesunul knihu z dosahu mokrých sov na svůj klín. „Víš o někom, kdo by měl zájem?"

Jedna strakatá sova přistála před Montgomerym, který ji pohladil po hlavě a vzal si od ní psaní. „Možná by pár prvňáků uvítalo úvod."

Další šedivá před Severusem, který jí vhodil do váčku peníze za vydání lektvarového časopisu, zatímco odpovídal něco Montgomerymu, a jedna drobná zastavila před Harrym. Zaraženě si ji prohlížel. Nebyla to strýčkova sova, to věděl určitě, ani to nebyl Severusův Spooky, kterého vlastně už delší dobu neviděl. Natahovala k němu nohu, aby si vzal dopis, ale Harrymu se do toho moc nechtělo.

„Vydrž chvíli, jo?" řekl jí a vytáhl hůlku. Zkusil pár kouzel, co se v jednom období museli naučit všichni v Doupěti, aby se vyhnuli vtípkům dvojčat, a ani jedno z nich nic neodhalilo. Pokrčil rameny a sáhl pro dopis.

„Kdo ti píše?" zeptal se potichu Severus.

„Nevím." Držel obálku v ruce. Sovička, jakmile se zbavila pošty, uraženě odlétla. Písmo, kterým bylo napsané jeho jméno, mu přišlo povědomě známé.

Pane Ollivandere,

připojte se ke mně dnes v podvečer na čaj. Budeme diskutovat o detailech Vašeho individuálního plánu.

S pozdravem

Prof. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, Nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar, Nejvyšší divotvorce Starostolce, Nejhlavnější hlavoun Mezinárodního sdružení kouzelníků

Ředitel školy

„Ehm…" řekl inteligentně Severus, který mu nakukoval přes rameno. „Ten jeho podpis je skoro delší než celý dopis. Počkej," na chvíli se odmlčel. „Dvacet čtyři, dvacet pět. Je to tak. Jeho podpis je o šest slov delší než samotná zpráva! Jaký čaj si dáš?"

„Náprstníkový," zamručel Harry. „Dneska odpoledne nemůžu, mám doučování."

„Hele," sykl Severus, „nemyslím, že se z toho vyvlečeš. Nezní, že bys měl na vybranou."

„Co se děje?" zeptal se Montgomery s obavami.

„Brumbál se se mnou chce sejít," vysvětlil neochotně Harry.

Montgomery hvízdl. „No tak to potěš koště. Budu ti držet palce. A o doučování se neboj, řeknu jí, že se zpozdíš. Je ale možné, že i tak ti to bude účtovat."

„Jo, to je v pohodě," kývl Harry. „Seve, můžu si půjčit Spookyho? Rád bych napsal strýčkovi."

Severus přikývl. „Jasně, ale jestli chceš, aby to stihl do Londýna a zpět ještě před tímhle," kývl směrem k dopisu, „tak to tě asi budu muset zklamat. „Spooky je fajn, ale není to maratonec."

„Dobře. A napadá tě způsob, jak to stihnout?"

„Nejrychlejší metody jsou samozřejmě letax, patronus a skřítek," vložil se jim do toho Montgomery, „ale tady je to všechno omezené. A než se zeptáš, ne, nepůjčím ti svého."

„To nevadí, díky za nápad. Já už něco vymyslím." S tím vstal a dopis nacpal do brašny.

„Kam jdeš? Ještě nemáš dojedeno!" zeptal se ho Severus.

„Hele, musím běžet, uvidíme se na hodině. Zatím ahoj." Odolal nutkání si nacpat celý lívanec do pusy a rychle, přesto elegantně vyšel ze Síně. Díky sérii zkratek se dostal na ošetřovnu rychle. Ve dveřích se málem srazil s Remusem, který se na něj divně podíval a na jeho veselé pozdravení jen něco zamručel. Ještě nebyl úplněk, ale Harry by se nedivil, kdyby Poppy taky nutila Remuse do pravidelných prohlídek.

Madame Pomfreyová stála u jednoho lehátka a zrovna rovnala povlečení. „Harry! Co vás ke mně přivádí?"

„Potřebuji pomoc," šel přímo k jádru pudla.

„Co se zase stalo? Pojďte si sem sednout, hned vás prohlédnu."

„Ne, já jsem v pořádku, jen se vás potřebuji na něco zeptat."

„Tak dobře. Co kdybyste si tady sedl, já vás prohlédnu a vy se mě zeptáte, na co potřebujete?"

Harry si rychle sedl a madame Pomfreyová okamžitě začala kouzlit.

„Ředitel se mnou chce odpoledne čajovat a mluvit," řekl spěšně.

„Vážně? A o čem?"

„Prý individuální plán, ale v pozvání to znělo spíš jako rozkaz," připustil Harry a vytáhl dopis, aby si ho mohla přečíst. Ta text přeletěla pohledem a oboří se jí zamračeně spojilo.

„A co se vám na tom nelíbí?"

Zatnul pěsti a polkl. „Byl bych raději, kdyby tam někdo byl se mnou. Třeba strýček. Nebo vy. Nechci s ním být o samotě," připustil neochotně. Kechnerbergovi se to bude líbit.

Jeden z diagramů začal blikat. Lékouzelnice na něj sotva mrkla a hned vykouzlila další. „Předpokládám, že požádat pana Snapea, to jste už zvážil?"

Harry zavrtěl hlavou a sklopil zrak. „Ten nic nezmůže. Když se Brumbál rozhodne, jsme proti němu my dva krátcí."

„A vy máte pocit, že já nebo Garrick jsme na tom jinak?"

Nervózně přikývl. „Ano, když tam bude jeden z vás, bude to jiné."

„Dobře. Co kdybych zaletaxovala vašemu strýci? Jestli chcete, udělám to hned?"

„Vážně?" vzhlédl Harry. „To byste udělala?"

„Jistěže. Počkejte tady, hned budu zpět."

A než se Harry nadál, byla pryč ve své kanceláři. Vzápětí se objevil Bondy. „Snídaně," pronesl důležitě a postavil před Harryho jeho nedojedený talíř, misku ovoce a oříšků k tomu.

„Bondy, kontroluješ snad, co jím, každé jídlo?"

Bondy si ho přeměřil. „Ptal by se pan Herold Bondyho, kdyby to nebylo potřeba? Byl by tu Bondy, kdyby to nebylo potřeba?"

„Touché," odvětil s úsměvem Harry a vzal si jahodu a hned na to lívanec.

Madame Pomfreyová přišla, když už byl talíř snědený a miska poloprázdná. „Takže, mluvila jsem s vaším strýcem. Zdá se být rozmrzelý, že ho Brumbál o vaší schůzce neinformoval, a rozhodl se na odpoledne zavřít, aby mohl na schůzku přijít. Prosí vás, abyste byl za deset minut pět odpoledne u hlavní brány, odkud půjdete rovnou k řediteli. Vzhledem k tomu, že není specifikovaný čas, rozhodli jsme se to považovat za čaj o páté."

Harry úplně cítil, jak z něj padají obavy a usmál se. Najednou mohl lépe dýchat. „Děkuju mockrát! Nevím, jak se vám odvděčit."

„Mně bude stačit, když budete jíst pravidelně a nebudete vynechávat snídani, co vy na to?" pobaveně zvedla obočí.

„Dobře," přikývl vážně Harry. „Musím už běžet na hodinu, ale děkuju!"

„Mějte už jen dobrý den," popřála mu.

Díky množství zkratek a nábližek dosedl na židli těsně předtím, než přišel Kratiknot. Ten vystoupal po schůdkách z knih na stoličku z knih. Tedy, vypadalo to jako knihy, i když se jednalo jen o iluzi. Hermiona o tom kouzle básnila celý týden, když se dozvěděla, že je možné mít všechen nábytek, co vypadá jako z knih, aniž by jediná z knih přišla k úhoně.

Severus zvedl obočí a Harry krátce přikývl a usmál se. Vytáhl z brašny pergamen a brk a zaposlouchal se do začátku Kratiknotova výkladu. Byl rád, že ta strýčkova hypnóza tak dobře fungovala. Normálně by celou dobu nemohl myslet na nic jiného než na blížící se schůzku s Brumbálem a co se tam bude dít, rozhodně by nebyl schopen poslouchat o křivce závislosti hustoty na trhnutí hůlkou při kouzlech formulí třetí úrovně. Prostě fyzika. Od kuliček vznášejících se v různé výšce ve vodě z třetí třídy po vytváření vznášejících se věcí ve vzduchu, co se zvládnou i třpytit, když bude chtít. Jen správně trhnout hůlkou a nepřehnat to.

Byli ve velké třídě, všechny koleje dohromady. Přestože se na formule hlásila většina lidí, všichni se do třídy vešli. Praktické procvičování v druhé půlce bylo vždycky trochu matoucí, Kratiknot to ale měl pod kontrolou. Když dostali za úkol zavěsit do stejné výšky kostky z různých materiálů, Harry nebyl sice nejlepší, ale podařilo se mu tři z pěti docela vyrovnat.

Po hodině ve třídě zůstal na další výuku se sedmáky, zatímco šel Severus vytěžit ze svého studijního volna něco produktivního. Harry mu ani nezáviděl. Místo toho si vytáhl deník, nalistoval stranu, na které byla napsaná velká trojka a datum z pondělí. V jednom ze tří sloupců už bylo napsané S. a M. mi pomohli dodělat úkol na přeměňování, když jsem už musel jít jinam. Vedle toho byl otazník s poznámkou možná kvůli získání závazku a protislužby. Chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou a tužkou připsal P.P. kontaktovala strýce kvůli schůzce s ředitelem. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nepřišel na nic, co by tím získala. Ona byla skutečně dobrým člověkem. Neměl ponětí, co napsat u toho, co se mu povedlo nebo co pro někoho udělal. Věděl, že to může být i za léto, ale on nikomu nepomohl.

Ta další hodina tak dobrá nebyla. I když si přečetl učebnici dopředu, stěží se chytal a kouzlo bylo katastrofální. Jedna zmijozelka ho obzvlášť pozorně pozorovala a on potlačil chuť ošít se. Otáčel si s bronzovým prstenem na prostředníku a přemýšlel. Radši si znovu přečetl pasáž v učebnici i zápis z hodiny a pak to zkusil znovu, tentokrát s malou úpravou pozice malíčku a s ráznějším klepnutím hůlkou v závěru podle tabulky číslo tři. Tentokrát se ze špičky jeho hůlky odtrhla velká žlutá bublina, která začala kolem Harryho kroužit. Povzdechl si. Co udělal špatně tentokrát? Kolem ostatních se už vznášela spousta perfektně duhových bublin.

„Pane Ollivandere, téměř dobře," pochválil ho Kratiknot procházející mezi žáky. „Nezapomeňte, že pokud chcete, aby došlo k pohybu po směru hodinových ručiček, musíte začít s křížem vpravo dole. A doporučuji zkusit jinou rychlost horního oblouku."

Harry vděčně přikývl a pokračoval dál. Za chvíli kolem něj už kroužilo bublin několik. Různé směry, po diagonálách, některé pomaleji jiné rychleji, všechny měly jinou barvu než tu správně mýdlovou. A žádná z nich nelítala ve spirále od hlavy k nohám a zase nahoru. Zhluboka se nadechl, když mu těsně před obličejem zase prosvištěla šedá bublinka. Byla malá, ale dotěrná. Dokonce kvůli ní i pokazil jeden slibný pokus – výsledkem byla bublina smutně se válející na zemi. Když mu zase proletěla těsně nad nosem, nevydržel to a chňapl po ní. V zavřené pěsti mu teple pulzovala.

Cítil, jak se magie uvnitř zmateně převaluje. Hůlkou na ni ukázal a zopakoval kouzlo, tentokrát se ale soustředil, aby tu magii uvnitř usměrnil, dal jí řád. Bublina se otřásla a začala měnit barvu. Pustil ji a ona mnohem pomaleji začala kroužit kolem něj. Byla mýdlová. Kroužila kolem Harryho a on se věnoval dalším pokusům. Za chvíli mu ale došlo, že mu ta mýdlová bublina lítá kolem kolen.

Zarazil se a zrušil všechny ostatní bubliny. Pozoroval pomalou bublinu a došlo mu, že tentokrát to dokázal. Lítala pomalu, ale spirálovitě. Jemně ji chytil a prozkoumal magii v ní. Měl pocit, jako by měla moc bariér, které jen zpomalují její tok. Soustředil se a zakouzlil to kouzlo znovu. Tentokrát se bariéry odstranily a zůstal jen magický koridor. Pustil bublinu a ona krásně kroužila, jak má.

Zavřel oči a přemýšlel nad tím, jaký z ní měl pocit, pak vykouzlil ještě jednu bublinu, s tím pocitem v mysli. Když otevřel oči, druhá, větší, ale jinak identická bublina kroužila kolem něj. Zkusil to ještě jednou a pak ještě jednou. Všechny bubliny byly stejné. Vytvořily řetěz, který kolem Harryho kroužil.

„Výborně, pane Ollivandere, pět bodů Zmijozelu," pochválil ho tiše Kratiknot. „A teď v druhém směru."

Harry se usmál a rozhlédl se kolem. Někteří měli kolem sebe už dvě řady bublin, jiní pracovali na své první. Nebyl nejpomalejší, a to bylo velkou úlevou.

Zbytek hodin proběhl překvapivě rychle. Ve všech hodinách se zvládl soustředit, oběd byl dobrý. Ale když škola skončila a on čekal ve společenské místnosti, než bude třičtvrtě na pět, čas se příšerně táhl. Odolal pokušení drnčet nohou a místo toho se přinutil relaxovaně sedět s knihou v klíně. Tohle bylo jako čekání na popravu. Když mu zbývala už jen půlhodina, vzdal to a šel do studovny. Před dveřmi do dívčího salonku se málem srazil s mladší holkou s kupou knížek a košíkem šití v náručí.

„Omlouvám se," automaticky se uklonil a ustoupil jí z cesty.

„Nic se nestalo," pípla tiše a trochu se na něj usmála. Plaše uhnula stranou hnědýma očima bez líčidel a uvolněný kudrnatý pramen vlasů jí spadl do obličeje, když sklonila hlavu a pokračovala v cestě.

Harry ztuhl. To nemohla být ona, nebo jo? Šla lehce, drdol jí poskakoval a ve světle modrém domácím hábitu černovláska vypadala… šťastná a spokojená.

„Tss, na tu pozor," ozvalo se vedle něho.

Harry se otočil na Crowdyho a usmál se na půl koutku. „Nevím, o čem to mluvíš."

Crowdy se ležérně opřel o stěnu. „Není špatná, ale pokud vím, tak je její snoubenec poněkud…" udělal dramatickou pauzu, „ochranářský. A popravdě," nakrčil obočí a změřil si Harryho, „není na tebe moc mladá? Je to sice kus, ale je jí kolik? Dvanáct? Třináct? Hele, proti gustu… ale od malé Blackové radši ruce pryč. Co je v domě není pro mě, jasný?"

Přikývl. „Jasný, ale spíš jsem si říkal, že jsem doma zapomněl nový hábit. Měl podšívku stejné barvy," vybruslil z toho.

„Tak dobrá. Já jen aby." S tím se otočil a zamířil pryč.

Harrymu se najednou už do studovny nechtělo. Zkontroloval čas a zaúpěl. Ještě měl pořád spoustu času! No, podíval se na svou školní uniformu, tak se aspoň může zkulturnit.

Přešel do pokoje a chvíli se probíral ramínky ve skříni. Něco ne školního. Určitě formálního, ale zase ne moc. Co mu bude slušet, podtrhne mu šedé oči… možná nějaká dobrá výšivka? Co takhle něco zeleného? Je přeci zmijozel. Vzal tmavě zelený hábit se zlatou nití a pověsil ho na dveře skříně. Ale zase… tenhle tmavě červený taky nevypadá špatně. A mohl by tím Brumbála trochu zaskočit. Kdyby změnil barvu knoflíků… Ale to by vypadalo, že se snaží moc. Šedá by byla dobře neutrální. Je to taková nenápadná, nijaká barva. Na druhou stranu, na tmavě modrý hábit, mu taky nikdo nic neřekne.

Povzdechl si a zaúpěl. Proč to nemůže být jednoduché?

 

Chapter Text

Povzdechl si a zaúpěl. Proč to nemůže být jednoduché? Je to jen oblečení!

„Co se děje?“ zeptal se ho Montgomery, který právě přišel do pokoje.

Harry si znovu povzdechl a uhladil si vlasy. „Snažím se vybrat si něco na sebe k Brumbálovi. Ale nevím co.“

„Jak na něj chceš zapůsobit? Chceš ho potěšit nebo naštvat?“

Zamyslel se. „Chci se od něj distancovat, moc ho nezaujmout. Aby na mě hned zapomněl a zařadil si mě jako běžného studenta.“

„Páni, to se ti asi nepovede,“ pochybovačně si ho změřil Montgomery. „Už jsi na něj zapůsobil při zařazování. Takže co dál?“

„V tom případě hádám, že chci, aby si ze mě sedl na zadek,“ hodil všechno za hlavu Harry.

„To je jiná,“ usmál se Montgomery „Ukaž, co tu máš?“

Harry uhnul stranou, aby se Montgomery mohl podívat. „Takže, jako kovanej zmijozel bys asi měl jít v tomhle,“ ukázal na světle zelený hábit se stříbrným lemem rukávů, „ale osobně si myslím, že ten je hodně slavnostní. Víc ti sluší ten tmavě zelený. I když ten je zase se zlatem, což je trochu nebelvírské nebo mrzimorské. Tenhle vínový je dobrý, tenhle černý je klasika, uff, máš tu samé dobré kousky. To není vůbec lehké.“

„Hmm. Vítej v mém světě,“ zamumlal Harry.

„Hele, víš ty co? Jdi se oholit, uprav si vlasy. V kolik tam jdeš?“

„Před pátou.“

Montgomery hvízdl. „No, moc času nemáme, ale to stihneme. Jdi do koupelny a já něco mezitím vymyslím.“

Harry poslechl a nechal ho u skříně. Nic důležitého tam neměl. V koupelně se rychlým kouzlem oholil a opatrně si nanesl kolínskou na tváře. Příjemně to pálilo a vonělo. Rozvázal si vlasy, rozčesal je a chvíli se studoval v zrcadle. Vypadaly delší. Zase. Už je měl pod ramena.

„Co si mám udělat s vlasy?“ houkl na Montgomeryho.

„Ukaž se!“ vybídl ho.

Harry vyšel z koupelny. „Fíha, to by chtělo ostříhat, ale na to čas fakt nemáme. Umíš plést copánky?“

Zavrtěl hlavou.

„No tak to se taky budeš muset naučit, jestli chceš mít dlouhý vlasy,‘“ prohlásil a zvedl dva hábity. „Hele, který chceš? Tmavě zelený nebo šedý?“

Harry si je změřil a prohrábl si rozpuštěné vlasy. „Asi ten tmavě zelený.“

„Fajn,“ Montgomery mu ho podal. „Rychle se převleč a vrať se. Jestli máš něco na vlasy, přines to. Uděláme s nimi něco.“

Harry poslechl. Když se vrátil, Montgomery zrovna otvíral malý kufřík plný různých lahviček a hřebenů.

„Sedni si sem na židli a nehýbej se,“ varoval ho Montgomery a Harry polkl. Židle byla postavená před zrcadlem. Harry v odrazu viděl, jak se za něj Montgomery postavil a upravil si vlastní po bradu dlouhé vlasy. „Takže, vidím to na polorozpuštěné vlasy stáhnuté z obličeje. Normálně bychom je po stranách spletli, ale nemáme na to čas, takže je jen takhle stáhneme,“ a s tím mu přetáhl vlasy z obličeje. Trochu je u hlavy načechral a pak začal pramen po pramenu sbírat vlasy u hlavy „Všiml jsem si, že vlasy nosíš pořád stejně. To je trochu nudné, i když na tom není nic špatnýho. Ale jak si můžeš všimnout, máš je u hlavy mnohem rovnější než dole. Tohle, co používáš, je ale dobré na udržení vlasů na místě, takže toho využijeme.“

„Vyznáš se v tom,“ podotkl Harry.

„Jasně že jo, matka nevychovala vagabunda,“ pokrčil rameny a dál pokračoval v práci. „Navíc mě nepustila na koště, dokud jsem se nezvládl během chvilky upravit do normálního stavu.“

„A jaký je podle ní normální stav?“

„Představ si plesovou sezónu.“

Hvízdl. „Tak to se ti nedivím.“

Zasmál se. „Dělám si legraci. Jaké máš stuhy?“

Harry otevřel krabičku, a zatímco držel jednou rukou vlasy sepnuté, druhou se jimi probíral. „Hele, co to je za materiál? To musí strašně klouzat.“

„Proto taky používám tohle,“ sundal si Harry ze zápěstí gumičku.

Montgomery si ji pochybovačně změřil. „Herolde, zaprvý nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží. Půjčím ti nějakou svou. Podrž,“ řekl a počkal, než si Harry vezme vlasy do ruky.

Za chvíli se vrátil a přikládal k Harrymu hábitu různé barvy. „Hele, nemám tu správnou zelenou, co říkáš na zlatou?“

Harry pokrčil rameny. „Klidně.“

Montgomery přikývl a převzal si od Harryho vlasy. Šikovně je svázal dohromady a usmál se. V těch černých vlasech to vypadá dobře. Máš kliku.“ Zkontroloval čas. „Ještě stíháme. Počkej, upravím ti to zvlnění.“

Harry se díval, jak vytáhl z kufříku lahvičku s průsvitnou, lehce třpytivou tekutinou. „A to je na co?“

Montgomery protočil oči. „Na vlasy. Já to používám pořád. Podpoří to přirozené zvlnění, ale zabrání to tomu, aby vypadaly rozcuchaně.“ Nalil si trochu na ruku, rozetřel a prohrábl Harrymu vlasy. „Tak, to je lepší. Já jsem hotov.“

Harry se zvedl a prohlídl se. Vypadal opravdu dobře, ale zároveň jako by se ani nesnažil. „To je skvělý. Děkuju moc. Jak si to udělal?“

Montgomery pokrčil rameny a otřel si ruce do vlastních vlasů. „Zkušenosti. Neboj, naučím tě to.“

Harry si ho změřil. „A co za to?“

Montgomery se usmál. „Učíš se rychle. Ale pro přátele to je zdarma.“

Zavrtěl hlavou, ale usmíval se. „Tak dobře. Ještě jednou díky, a kdybys něco potřeboval, dej vědět.“

„Neboj, dám,“ usmál se na něj Montgomery zpět. „A teď jdi, ať to stihneš.“

Přikývl a vyrazil. Cestou ven potkal spoustu lidí, kteří si užívali volna. Urovnal si hábit v ramenou a zkontroloval, že je zapnutý. Takže Montgomery chce být jeho přítelem. No, proč ne? Vypadá jako slušný chlapík a s vlasy umí divy.

Všiml si známé postavy, jak klečí u malého kluka se skloněnou hlavou, co si utírá kapesníkem nos. Po chvilce zaváhání přišel k nim.

„Ahoj, je všechno v pohodě?“ zeptal se.

James Potter vzhlédl ze země a zamračil se. „Jo, všechno je v pohodě. Díky. Zvládneme to. Můžeš jít dál.“

Kluk se podíval na Harryho, popotáhl, ale nic neřekl.

„Alfie, jsi v pořádku?“

Alfie přikývl, ale oči se mu zase zalily slzami a rychle sklopil hlavu.

Harry v duchu zaklel a taky si vedle něj klekl. Přitom ignoroval pohled, jakým po něm James střelil.

„Alfie, stačí říct půl slova a půjdu pryč. Slibuju. Ale jestli se něco děje, moc rád bych ti pomohl. Slíbil jsem to tvojí mamce, pamatuješ?“

Alfie znovu přikývl, ale dál se koukal do svého klína.

Harry si povzdechl a dal mu ruku na rameno. „Dobře, nemusíš mi nic říct. Ale ví to někdo? Co tady James? Ten by ti určitě taky rád pomohl.“

Zavrtěl hlavou a James dlouze vypustil vzduch.

„Alfrede, má pravdu. Co se děje?“ Nad Harryho udiveným výrazem jen zdvihl obočí. „Našel jsem ho tady před chvilkou. Ještě jsme se k ničemu nestihli dostat. Stýská se ti?“

Zase zavrtěl hlavou.

„Někdo ti něco ošklivého řekl?“ zeptal se ho Harry jemně.

Taky zavrtěl hlavou.

„A stalo se ti něco ošklivého? Nemusel jsi ani nikoho vidět,“ rychle dodal James.

„Ne,“ vykvikl potichu. 

„Tak copak se děje, Alfie?“

Zvedl ubrečené oči a podíval se na Harryho. „Johny mě nesnáší.“

Johny… to byl jeho kamarád z vlaku. „A pročpak by to bylo?“

„Protože já jsem nebelvír a on zmijozel.“

James souhlasně zamručel, ale Harry mlaskl. „Tak za tím musí být něco víc. Proč by tě neměl mít rád?“

Alfie žmoulal hábit. „Protože má kvůli mně trest.“

„Ale,“ zvedl James obočí. „Kvůli tobě?“

„Jo,“ přikývl Alfie. „Byli jsme venku po večerce a McGonnagalová nás chytla. Já jsem se stihl schovat, ale jemu vzala patnáct bodů a pak mu ještě dala školní trest, že je prý drzý. Ale našla i mě a sebrala mi jen deset bodů.“ Popotáhl. „Poslala nás do postele. Měl jsem radost, že mi taky nedala trest, ale Johny je teď na mě naštvaný. Musel leštit poháry a mě jen varovala, ať to nedělám znova.“

„To možná není úplně fér, ale není to pořád tvoje vina,“ namítl James.

„Ale je! Kdybych po něm nechtěl, aby se mnou šel zkoumat hrad, tak by ho nechytli. On nechtěl, že se to nesmí a že když ho chytí, tak bude průšvih, ale já ho přemluvil. A chytili nás. A on mi to už nikdy neodpustí! Byl fakt naštvaný a nechtěl se mnou mluvit.“ Dal se zase do breku.

Harry si s Jamesem vyměnil zoufalý pohled.

„To tak určitě nebude, my jsme s klukama v průšvihu každou chvíli,“ namítl James. „A pořád jsme kamarádi.“

„Ale vám nikdo nenadává!“ namítl Alfie a pak si vyděšeně přikryl pusu rukama.

„Nadává? Kdo vám nadává?“ zbystřil James.

„Nikdo.“

Harry si povzdechl. „Alfie, už ses podřekl. Teď nám to už musíš říct. Kdopak vám nadává?“

Alfie pokrčil rameny. „Tak různě. Ale to jsou jen řeči. Je to jedno.“

„Alfie,“ řekl James káravě, ale jemně zároveň.

Sklopil pohled. „Říkají mi, že nejsem správný nebelvír. Že je Johny špinavý a zákeřný zmijozel, co mi jen vrazí kudlu do zad. Že jsou všichni takoví. Ale Johny takový není!“ Začal kamaráda hned bránit. „A já jim to i říkám, ale pak mi oni říkají, že jsem zrádce a debil a Johny se na ně naštve a brání on mě a pak má zase problém.“

Harry se kousl do jazyka a přemýšlel, co má říct dál.

„Kdo to říká?“ zeptal se James.

„Kluci. Že prý se mnou nechtějí být ani v jedný ložnici. Ale to je jedno. Co budu dělat s Johnym? Co když se mnou už nikdy nebude mluvit?“

 James ho s radou předešel. „Tak jdi za ním a postarej se, aby věděl, že budeš pořád jeho kámoš. Ať se stane, co se stane. A já si promluvím s kluky, jo? Nebo ještě líp, pošlu na ně Lily s Remusem. To jsou naši prefekti. Ti jim hezky vytmaví, co ty na to?“

„A myslíš, že to bude fungovat?“ zeptal se Alfie nadějně.

„Bude,“ přikývl Harry. „Lily dokáže hezky vyděsit. A s Johnym… není to lehké, když pořád posloucháš takové věci. Zkuste si spolu najít i další kamarády, se kterými vám bude fajn. Když vás bude víc, budete se i líp takovým řečem bránit. Nemusíte na to být sami.“

Alfie pořád nevypadal přesvědčeně.

„Má pravdu, Alfrede. Když budete mít partu, tak si na vás nikdo netroufne,“ usmál se na něj James. „Jestli chceš, můžeš přidat do party i mě.“ Přehnaně vypnul hruď a plácl se do ní. „A já jim ukážu.“

Alfie se zasmál a utřel si nos. „Tak dobře.“

Harry se pousmál. „A ještě mi řekni, nadává vám i nikdo jiný? Třeba lidi ze zmijozelu?“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Ti neříkají vůbec nic. Jen si šuškají. Ale…“

„Ale?“ pobídl ho Harry.

„Jednou Johnymu řekli, že by to měl vzdát. Že ho taky brzo začnu nesnášet. Ale nemaj pravdu!“

„To víš že nemaj,“ přikývl James. „To je totiž na tobě. Ne na nich.“

Harry se zase kousl do jazyka. O tlaku okolí věděl svoje.

Ale James pokračoval: „Koukni se třeba tady na toho.“ Ukázal na Harryho. „Ještě s jedním zmijozelem se baví s Lily. A Lily si to do toho nenechá kecat. A ta je přece prefektka. Možná by ti mohla něco poradit.“

Alfiemu se rozzářily oči. „Vážně?“

James přikývl. „Určitě. Přimluvím se za tebe u ní, co ty na to?“

„Tak jo!“ Seskočil z lavičky. „Poběžím za Johnym a všechno mu povím! Díky moc!“

„Za málo,“ usmál se James a rozcuchal mu vlasy.

Harry se na něj jen usmál a na rozloučenou mu zamával. Alfie rychle odběhl a Harry se s povzdychem zvedl. Nenápadně přenesl váhu ze ztuhlého kolena. Klečení na kamenné podlaze nebyl nejlepší nápad.

James se vedle něj taky zvedl a odkašlal si. „Díky.“

Harry ještě pořád s úsměvem pokrčil rameny. „Nic moc jsem neudělal.“

Strčil si ruce do kapes. „Tahal jsem to z něj deset minut a nic. Bez tebe nic neřekl.“

Harry se vydechl a uhladil si hábit. „To byla maličkost. Jen…“

„Co?“ zvedl James obočí.

„Fakt se koukni na kobylku těm klukům z ložnice. Má před sebou sedm let, a jestli do něj takhle budou rýt pořád…“

„Jasně,“ přikývl James. „Považuj to za vyřízený.“

„Díky,“ pousmál se. „Tak… já půjdu.“

„Jasně,“ přikývl roztržitě. „Ještě…“

„Co?“ zeptal se Harry a zvedl obočí.

„Nevíš, co se děje s Lily? Fakt se hodně bavíte… Neříkala někdy něco o mně?“

„Někdy něco o tobě?“ Harryho obočí vyletělo až k vlasům.

„Jasně, to byla blbost. Zapomeň na to.“ Mávl James rukou a dal se k odchodu.

„Počkej!“ zarazil ho Harry. „Jo, mluví o tobě.“

„A co říká? Je teď taková… pořád je naštvaná a divná.“

Harry si povzdechl. „Divíš se jí? Říká, že si jí vůbec nevšímáš.“

„Ale všímám!“

Harry zvedl ruce do vzduchu. „Jen říkám, co mi sama řekla. Řekla, a to cituju: Pořád někde lítá s klukama. To je všechno.“

James se teď mračil. „Ale to…“

Zarazil ho. „To neříkej mně, ale jí. Fakt byste si o tomhle měli promluvit.“ Podíval se, kolik je hodin a sykl. „Já už teď stejně musím běžet. Takže zatím.“

„Tak to fakt díky, Ollivandere,“ potřásl James hlavou.

Harry se na něj zazubil. „Za málo, Pottere!“ A dal se do běhu, protože u hlavní brány měl být před dvěma minutami. Ulevilo se mu. Konečně nebyl James kretén. Možná to fakt byl fajn kluk. Aspoň, když jde o ostatní nebelvíry. 

U brány už na něj čekal strýček a hned ho objal. „Harry! Rád tě vidím. Jak se daří?“

„Dobře, děkuju,“ usmál se na něj Harry.

„Jak se cítíš?“ zkoumavě si ho změřil strýček.

„Nervózně,“ připustil Harry, když na něj znovu dolehlo, že za chvíli bude sedět naproti Brumbálovi.

„Neboj, všechno dobře dopadne. A mimochodem, moc ti to sluší. Líbí se mi, co sis udělal s vlasy.“

„Děkuju, s tím mi pomohl Montgomery, jeden kluk z ročníku.“

„Vyřiď mu, že se mu to povedlo. Půjdeme?“

Přikývl a srovnal se strýčkem krok. Držel záda rovná a snažil se usmívat.

„Harry?“ zašeptal strýček.

„Ano?“ zašeptal Harry zpátky.

„Vypadá to, že se tu pár lidem líbíš,“ spiklenecky na něj mrkl.

Harry se rozhlédl. Pár lidí na něj koukalo. „To je normální,“ tiše odpověděl. „Prostě jsou zvědaví. Však je to přejde.“

„Nejsem si jistý, myslím, že na tebe tamto děvče mrklo.“

„A jsi si jistý, že to nebylo na tebe?“ zažertoval Harry.

„To nejsem,“ připustil strýček. „Ale co by viděli na takovém starém kozlovi?“

Zastavili před sochou chránící vstup do ředitelny.

„Dobrý den,“ pozdravil Garrick chrlič. „Herold Ollivander je pozván na čaj k řediteli.“

„Moment prosím,“ odpověděl chrlič.

Harry se se strýčkem po sobě podívali. „Jak dlouho si myslíš, že budeme čekat?“ zeptal se ho Harry.

Strýček si povzdechl. „Tak dlouho, jak bude pan ředitel chtít.“

Chvíli tiše stáli, ale pak Harry řekl. „Je mi líto, že jsi musel zavřít obchod.“

„Harry,“ povzdechl si strýček. „Tím se netrap, zavřel jsem o dvacet minut dřív, to není taková tragédie. A abych pravdu řekl, měl jsem co dělat, abych nezavřel hned, jak jsem se o tom čaji dozvěděl.“

„Vážně?“

„Vážně. Jsem tvůj zákonný zástupce. Pokud ředitel chce diskutovat o tvých školních záležitostech, měl bych být u toho. Kdybys mi to nevzkázal, vůbec bych se o vaší schůzce nedozvěděl,“ prohlásil bez svého obvyklého lehkého tónu.

Harry si ho opatrně změřil. „Jsi naštvaný?“

„Ano,“ připustil strýček tiše.

V Harrym by se krve nedořezal. „Omlouvám se.“

Strýček se po něm zmateně podíval. „Za co? Harry, to přece není tvoje vina, že ředitel neví, co se patří.“

„Tak dobře,“ odpověděl Harry tiše a něco se v něm uvolnilo.

„Jak dlouho si myslíš, že budeme ještě čekat?“ zeptal se ho strýček.

Harry pokrčil rameny. „Hodinu, dvě?“

„Něco ti povím, synku. Dávám tomu ještě deset minut. Jestli nás do té doby nepřijme, půjdeme někam na vlastní čaj.“

„To zní jako plán,“ usmál se Harry. „A strýčku? Mohl bys mě zítra vyzvednout až na oběd?“

„Jistě,“ přikývl strýček. „Povíš mi doma všechno?“

„Jasně,“ usmál se Harry. „Základ už víš, ale detaily ti řeknu rád.“

Když čekali osm minut, chrlič se odsunul stranou. „Ředitel vás očekává.“

„Bylo načase,“ odtušil Garrick.

Vystoupali po schodech nahoru až ke dveřím ředitele. Strýček na ně zvučně zaklepal.

„Vstupte.“

Vešli dovnitř a ředitel je s úsměvem přivítal. „Dobrý podvečer. Garricku, jsem rád, že sis našel čas se k nám připojit.“

Strýček se uklonil. „Synovcovo vzdělání je pro mě prioritou. Naštěstí jsem se o této schůzce dozvěděl včas.“ Posadil se do jednoho z křesel u okna. „Je vaše sova v pořádku? Začal jsem se o ni strachovat, když nedorazila.“

Harry se usmíval možná o trochu víc, než by měl. Ale bylo příjemné vidět strýčka, jak uhlazeně a se stylem dává Brumbálovi co proto.

Brumbál přikývl a sedl si naproti strýčkovi. „Ano, snad bude v pořádku, děkuji za optání. Poslední dobou je nějaká popletená.“

Harry si sedl ve strýčka.

„To asi tím věkem,“ podotkl strýček. „Někteří nezvládají stárnutí zrovna dobře, že? Hlavně zapomínání bývá problém.“

 „Ano, bohužel se to stává,“ odpověděl mu Brumbál s napjatým úsměvem. „Co si dáte za čaj? Černý, zelený, bylinkový? Nebo nějaký s ovocnou příchutí?“

„Černý, prosím. S jednou hrudkou cukru a kapkou smetany.“

„A ty, Herolde?“ zeptal se ho s úsměvem.

„To samé, ale s třemi hrudkami, Albusi. Děkuji,“ široce se na něj usmál.

Brumbálův úsměv ztuhl. „Chlapče, nemyslím si, že je zdvořilé svému řediteli říkat jménem.“

„Omlouvám se,“ sklonil hlavu Harry a zhluboka se nadechl. „Máte pravdu, nejsme tak blízcí, abychom si říkali jménem. Taky nejsme příbuzní, a proto vám nebudu říkat dědo,“ řekl, a aby zakryl nervozitu, sáhl po čajové konvici, která stála mezi nimi. „Strýčku, říkal jsi černý?“ Počkal na strýčkovo přikývnutí a nalil mu. „Hrudku a kapku, že?“

Cítil na sobě Brumbálův pohled. „Co pro vás, pane řediteli?“ zeptal se ho zdvořile, už zase s úsměvem.

„Půl šálku čaje, půl smetany a dvě hrudky cukru, prosím.“

Harry přikývl. „Jistě, pane profesore.“ Všechno mu naservíroval a pak si vzal do rukou šálek i s talířkem. Pohled na kontrast drobné zlaté linky a tmavě zeleného rukávu mu zkroutil prsty na nohou. I když se jednalo o jiný vzor, jiný střih… Jak to, že zapomněl? 

Strýčkův hlas ho donutil vrátit se zpět: „Chtěl jste mluvit o Heroldově individuálním plánu, co potřebujete?“

„Ano, přesně tak. Jen jsem se chtěl ujistit, že nejsou žádné problémy v hodinách ani s učiteli a že všechno probíhá hladce.“

Harry si srovnal rukáv a sklonil hlavu. „To je velmi laskavé, děkuji.“ V rychlosti zamkl svou vzpomínku na tu nepovedenou noc. Nebude na to myslet. „Momentálně žádné problémy nemám. Vyučující mě zapojili do výuky velmi hladce, a pokud mám nějaké mezery, doporučí mi, jak je nejrychleji vyplnit. Někteří spolužáci mi i nabídli doučování.“

„To slyším velmi rád, chla- pane Ollivandere,“ opravil se Brumbál, když Garrick zakašlal. „Doneslo se mi ale, že se vyskytly nějaké nepříjemnosti na hodině obrany, je to tak?“

Harry ledabyle pokrčil rameny, netknutý šálek stále v rukách. „Je to obrana, nepříjemnosti se stávají. Znáte to, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“

„Jistě, ale po hodině s bystrozorem Joycem jste skončil na ošetřovně. A přišel jste kvůli tomu i pozdě na přeměňování s profesorkou McGonnagalovou,“ namítl Brumbál. „Možná by se celý incident měl prošetřit.“

Harry zavrtěl hlavou. „To nebude nutné. Jsem šesťák mezi sedmáky, s něčím podobným se musí počítat. A nejednalo se o nic vážného. Byl bych radši, kdyby se neplýtvalo zdroji na vyšetřování něčeho tak nicotného. Místo toho by se mohla pozornost zaměřit na bezpečnost na chodbách.“

„Co tím myslíš, chlapče?“

Harry se na něj dlouze podíval. „Byl jsem sotva jediný student, profesore, který tento týden navštívil ošetřovnu. A na rozdíl od jiných důvodem mé návštěvy byla nehoda při hodině.“

Brumbál se zasmál. „Pár studentských žertů? To není třeba prošetřovat.“

Harry se usmál. „Vy tomu rozumíte nejlépe, pane řediteli.“

„Dobrá tedy, jsem rád, že jsme se dohodli. Je tu ještě něco, co je třeba probrat?“

Strýček se ujal slova. „Zítra si vyzvednu Harryho pro hodiny spojené s výrobou hůlek, jak jsme se dohodli v létě, vrátí se v neděli odpoledne.“

„Jistě, jistě,“ pokýval hlavou Brumbál a vstal. „Děkuji vám za návštěvu a přeji pěkný zbytek dne.“

Harry se strýčkem také vstali. „Děkujeme za pozvání,“ uklonil se Garrick.

„Ano, děkujeme,“ přidal se Harry a položil plný šálek na stůl. „Na shledanou.“

„Na shledanou,“ rozloučil se s nimi Brumbál a zamířil zpátky ke svému stolu.

Harry se se strýčkem vyprovodili, a když byli z doslechu chrliče, strýček si odfrkl „Ten starý kozel.“

„Strýčku?“ znejistěl Harry.

„Naprosto zbytečně zabité odpoledne. Ať mi nikdo netvrdí, že mu šlo o tohle.“

„Promiň, že jsi tam kvůli mně musel,“ řekl Harry tiše a sklonil hlavu. Na levé botě měl malou skvrnku.

Strýček mu položil ruku na rameno a Harry vzhlédl. „Harry,“ povzdechl si. „Kdybych tam s tebou nebyl, probíhalo by to úplně jinak. Kdo ví, co by chtěl vědět. Rozhodně nelituji, že jsem tam byl s tebou. Jen mě štve, že tě vůbec nutil tam jít.“

„Vážně?“

„Vážně. A Harry, jestli tě ředitel ještě někdy pozve k sobě beze mě nebo jiného dospělého, kterému věříš, tak tam nechoď. I kdyby to znamenalo, že se neukážeš, to za slušné vychování nestojí.“

Harry přikývl. „Tak dobře.“

„Ještě jedna věc.“

Harry polkl. „Ano?“

„Chtěl jsem ti jen říct, jak dobře sis tam nahoře vedl. To oblečení, ty vlasy, celou dobu ses choval jako vychovaný mladý muž. Vůbec ses jím nenechal rozhodit, ani jeho porušováním etikety.“

Zmateně se na něj podíval. Porušení etikety?

„A abys věděl, na vlastního syna bych nebyl pyšnější. Všechno zvládáš tak dobře!“

Harry cítil, jak ho štípou oči, a najednou viděl rozmazaně. „Děkuju,“ vyrazil ze sebe úzkým hrdlem.

Strýček se usmál. „Za pravdu se neděkuje. A co bys řekl tomu, kdybys mě doprovodil k bráně?“

Nenápadně popotáhl nosem. „Rád.“

„Výborně,“ usmál se na něj strýček a vydal se na cestu.

„A strýčku?“ sebral Harry odvahu.

Otočil se na něj. „Ano, Harry?“

„Mohl bych tě obejmout?“

Strýček zastavil a na dlouho sekundu na Harryho jen zíral. Pak rozpřáhl ruce. „To víš, že jo. Pojď sem, synku.“

 

xXx

 

Hodiny nad dveřmi tikaly a celá místnost voněla dřevem a lakem. Harry seděl na vysoké stoličce vedle pracovního stolu, na kterém bylo množství podlouhlých krabic. Ještě stále měl problém ten vjem popsat, ale zdálo se, že celý vzduch bzučí a šumí různými melodiemi. U stolu s hotovými hůlkami to bylo skoro jako písně, symfonie, u skříní a stolů s rozdělanou prací a surovými materiály to bylo spíše jako jednotlivé hudební nástroje, ke kterým se ještě něco muselo přidat, aby to znělo dobře.

„Lidé si myslí, že používám pouze tři složky na jádra. Jednorožčí žíni, blánu dračího srdce a fénixovo pero. To je nesmysl. Na světě není dost ochotných fénixů, kolik bych potřeboval, a získat dračí srdce není o moc jednodušší,“ svěřil mu strýček s mrknutím. Seděl vedle Harryho a rovnal krabice do perfektní řady.

„A jak to děláš?“ zeptal se ho Harry se zájmem.

„Záleží na srdci – staré je nabité magií jiným způsobem než mladé. Nejlepší by bylo mít srdce draka, který je starší než tři sta let a co zemřel přirozenou smrtí. Magie v blanách je silná, uleželá a poklidná. Přesto hodně výbušná. Nebo naopak, zdravý drak v nejlepším věku má srdce plné mladé, bojovné impulsivní magie. Získat takové srdce je těžké. Proč si myslíš, že dřív bylo tolik výprav za draky? Ale od té doby, co začali mizet a momentálně jsou hlavně v rezervacích, je to náročnější. V každé rezervaci mám člověka, který mě upozorní, pokud se s nějakým drakem něco stane. Abych mohl s blánou dál pracovat, musí být srdce vyjmuté ještě zatepla. Z kvalitní a silné blány se dá vyrobit pět hůlek, výjimečně i sedm. Někdy tě s sebou vezmu, pokud budeš chtít. Když drak umře, hemží se to kolem něj nejrůznějšími lidmi.“

To Harryho zaujalo: „Vážně? Kým?“

„Lékárníci, koželuzi, obchodníci… Pro rezervace je to skvělý způsob, jak si vydělat na chod. Ale řeknu ti, každý drak musí být nejdřív prohlédnutý, že zemřel bez cizího zavinění. A věř mi, nechceš mít proti sobě poštvané všechny krotitele.“ Tleskl. „Zpátky k jádrům. Vytvořil jsem teorii nadřazených jader, když jsem byl o něco starší než ty. A v té době dávala smysl. Draků bylo před Grindewaldovou válkou dost, jedna rodina s vílími kořeny měla celé stádo jednorožců a můj děd z matčiny strany měl fénixe. Jednalo se o jádra dostupná, silná a s předvídatelným efektem. Navíc, všichni mají teď rádi uniformitu, to, že můžeš přijít do obchodu, mít hůlku na míru a odnést si ji ten samý den. To dřív nebylo. Jednalo se o velmi zdlouhavý proces, který se mým předkům podařilo zdokonalit a zrychlit, ale mít sadu hůlek v obchodě se nevyplácelo, protože si stěží někoho vybraly. „Hůlka si vybírá svého kouzelníka“ je důležitá fráze pro zákazníky, aby nebyli nervózní, když výběr trvá dlouho. A dřív to tak bylo. Někdy trvalo i měsíce, než se vyrobila ta správná. Představ si, že čekáš na výrobu hůlky, která tě nakonec nechce. Ale pravdou je, že i přes ty nejlepší výpočty se může stát, že hůlka bezdůvodně nesedí. Prostě si kouzelníka nevybrala. No a ta teorie měla úspěch. Ale jsou i další jádra, která lze použít.“

„Testrálí žíně?“ vzpomněl si Harry na svou vlastní hůlku a dotkl se loketního pouzdra.

„Přesně. Vlasy v podstatě kohokoliv – je důležité, aby měly magický náboj a budou fungovat. Ale problém s nimi je ten, že náboj musí být dostatečně silný a stabilní. I bytost, které patří, by měla být stabilní ve svém chování. Pokud se chová a prožívá vše stejně, je potom její vlas vhodný pro výrobu hůlky, která ponese podobné vlastnosti jako daná bytost.“

Když je ale řeč o vlasech… „Může to být i člověk?“

Strýček vztyčil prst. „Výborná otázka. Může. V takovém případě se doporučuje vlas majitele hůlky, někoho příbuzného nebo někoho, s kým má pouto. Čím silnější pouto, tím lepší. A samozřejmě, čím větší magické nadání, tím lépe.“

„Jak často používáš vlasy nebo žíně?“

„No, s jednorožci to je snadné, ti jsou stále stejní, u magických bytostí je to těžší – mnozí z nich jsou příliš hrdí nebo nebezpeční. Pojď za mnou, ukážu ti hůlku s kentauří žíní.“ A s tím seskočil ze stoličky, jako by byl o třicet let mladší, a zavedl Harryho do chráněné místnosti s opuštěnými hůlkami. Každá byla nasvícena svíčkami. Zamířili přímo k jedné, co byla ze světle hnědého dřeva a co stále ještě vypadala jako klacek ulomený ze stromu.

„Její majitelka byla posledním přítelem kentaurů. Tenhle vlas jí věnovala jejich kněžka. Bohužel se v té době řešila kentauří otázka a někdo ji zabil. Myslím tu čarodějku.“

Harry si ji pozorně prohlédl a přejel prsty nad jejím povrchem. Zněla… smutně. A přesto divoce a pyšně. Jako by Harryho vybízela, aby se jí zkusil byť jen dotknout. A Harry to udělal. V moment, kdy se jeho prst setkal se sukem na místě, kde by správně měl být palec, mu v uších vybuchl hotový ohňostroj. Slyšel staccato bubnů, basu a housle, co se navzájem podpíraly, a vysoké a táhlé tóny příčné flétny, která zněla skoro jako zpěv. A byl by přísahal, že ta hůlka získala na moment barvu večerní oblohy. Od temně modré rukojeti až po oranžovou u špičky. Stáhl prsty zpět a najednou to bylo všechno pryč. V dálce stále slyšel ozvěnu bubnů.

Zamrkal, aby si pročistil hlavu. Strýček ho zvědavě pozoroval, ale nic neřekl. Odkašlal si. „Takže celá ta teorie o lepších jádrech je co?“

„Zjednodušení výroby. Ale musí se to jmenovat dobře, aby nad tím kouzelníci neohrnovali nos. Ale pro začínající kouzelníky jsou tato jádra skvělá. Mnohdy i pro dospělé. Ale pokud je někdo o něco víc speciální… Ten by neměl váhat nechat si udělat novou hůlku, když zjistí, že si s tou starou už nerozumí.“

„A jak často se stává, že majitel změní hůlky?“

Strýček pokýval hlavou. „Častěji než bys čekal. Minimálně dva mladí kouzelníci z deseti v průběhu jejich pobytu v Bradavicích. Pak aspoň ještě tři v první dekádě jejich dospělosti. Věřím, že to má co dělat s výběrem jejich kariér a zaměření na specifický typ kouzel. Potom v průběhu něčeho, co by se mohlo nazvat krizí středního věku. A nakonec na stará kolena, když se čaroděj nebo čarodějka usadí a jejich život se zklidní. Ne všichni, co potřebují změnit hůlku, tak ale udělají. Někteří si ani neuvědomí, že už se jejich cesty rozešly, což je potom velká škoda pro obě strany.“

„Stává se, že někdo změní za život hůlku víckrát?“

„Stává. Je těžké říct, jak často, ale jedna zákaznice si ji za svůj život byla vyměnit… tuším, že šestkrát? Dvakrát u mě a předtím ještě u mého otce.“

„Páni, to je hodně často,“ hvízdl Harry.

„No, její manžel říkával, že dokud mění hůlky a ne manžele, je mu to jedno,“ uchechtl se strýček. „No, ale pojďme zpátky do dílny, vrátíme se k jádrům.“ Když byli usazeni zpátky na stoličkách, strýček pokračoval: „Jak jsem řekl, jednorožci jsou výbornou volbou pro svou konzistentnost. Jádra jsou silná a stabilní, špatně zvládají černou magii, ale jsou výborná pro léčení. Kouzelník by si měl dávat pozor, protože pokud hůlku vyhraje v duelu, bude mu sice patřit, ale nebude mu platná, pokud se jí bude snažit využít v boji. Ale na druhou stranu se dobře dědí, zejména v pokrevní linii. Což je důvodem, proč je taková hůlka například tréninkovou hůlkou pro děti po celá desetiletí. Jádro bývá slabší, pokud majitel hůlky není panic nebo panna. V tom případě funguje skvěle. Ale vše se dá vyvážit dřevem – doporučuji lípu nebo dub.“

„A co fénix?“ zeptal se ho Harry. „Říkal jsi, že jednoho měl tvůj děda. Muselo být výhodné ho mít u sebe pro výzkum, že?“

„No, co se týče fénixe… Byl jsem mladý a jen mezi námi, udělal jsem chybu. Popravdě jsem dost zoufale hledal další jádro, které bych do nejlepší trojky mohl přidat. A dědův fénix se nabízel. Ale ani tehdy to nebylo moc praktické. Hůlky s perem fénixe jsou vybíravé a náladové, často se stávají nehody a občas selžou nebo si rozmyslí, že nějaké kouzlo provedou jinak. Není to moc případů, asi tak jen jedno kouzlo z tisíce se statisticky zvrhne v něco jiného kvůli hůlce, ale i tak je to otrava. A jedno z tisíce je pro hůlkaře hodně. Popravdě nemůžu říct, že důvodem, proč některým trvá naučit se nová kouzla tak rychle, není to, že hůlka zlobí. Dá se zkrotit vhodným typem dřeva. Nejideálněji tisem nebo cesmínou, ale není to stoprocentní. A i potom je poněkud nestabilní.“

Harry se zavrtěl, aby našel pohodlnější pozici. Z cesmíny byla vyrobená jeho první… „Takže co teď s tím fénixem?“

„No, ostatní hůlkaři o tom ví své, ale veřejnost jejich kritiku považuje jen za profesní odchylky. Já fénixe používám čím dál míň. Potom, co děd zemřel, jeho fénix zmizel. Brumbálův je jediný další v Anglii, kterého znám a mám jen pár per od obou v zásobě. A cestovat jen kvůli perům se mi nechce, vzhledem k trablům, které způsobují. Ollivanderovi jsou ale kvůli mně známí právě i pro fénixova jádra, takže už jen kvůli reputaci musím být připraven vyrobit z nich hůlku. A za těch posledních pár desetiletí se mi podařilo vytvořit postup, který zajistí dost slušnou šanci, že to bude v pořádku. A kromě toho,“ snížil spiklenecky hlas, „se mi dost často daří zákazníky přesvědčit, aby odešli s jiným jádrem, které jim ale sedí lépe.“

„Takže velká jádrová trojka je ve skutečnosti dvojka?“ ujistil se Harry, jestli to chápe správně.

„Přesně tak. Ale vzhledem k tomu, jaké množství materiálů k výrobě jader máme k dispozici, nenechal bych se tím zklamat. Dám ti o tom jednu knihu, kterou si pak večer můžeš přečíst.“

„Je dobře, že jsou o tom i knihy,“ poznamenal Harry.

„Popravdě nejsou. Tahle je rodinná. Něco jako kronika, ale o jádrech. Už sedmnáct století do ní členové naší rodiny zapisují všechna jádra a kombinace materiálů, které vyrobili. Společně s jejich osobnostním popisem. A někdy je tam přiložená i krátká informace o majiteli, často to dost pomůže utvořit obrázek.“

„Sedmnáct století? To je docela dost,“ zvedl Harry obočí.

Garrick se zasmál. „Není to zrovna nejlehčí čtení. Ale kniha je kouzelná. Můžeš si vybrat, zda chceš informace seřadit dle data, jádra, výrobce nebo osobnosti hůlky. A krom toho by každého, kdo není Ollivander, dost ošklivě potrápila. Tady mluvíme o středověkém potrápení,“ významně pokýval strýček hlavou.

Harry polkl. „A co když se rozhodne, že se jí já nelíbím?“

Garrick mlaskl. „Nesmysl. Pro jistotu to později vyzkoušíme, ale nebál bych se. Knize nejde jen o rodinu v tradičním smyslu slova, jak ji chápou někteří tam venku s čistotou krve a tak. Je to mnohem komplexnější. A kdyby jí šlo jen o krev, tak by už alespoň patnáct století byla mimo kurz. Nikomu to neříkej, ale Ollivanderovi tehdy a teď jsou úplně něco jiného. Lidé se mění, ale idea zůstává. Ne vždy se podaří, aby se talent zdědil v přímé linii a někdy to je ještě komplikovanější. Hůlkaři z celého světa byli přijati do naší rodiny. A to je na nás to zvláštní. Neseme znalosti, umění a magii tak speciální a různorodou právě díky různorodosti, z jaké pocházíme. To ale nemusí vědět každý nekňuba tam venku, víš, co tím myslím?“

Harry přikývl.

„A než se vrátíme k základům, co je třeba znát… co takhle dát si pauzu? Malá svačina, možná čaj?“ navrhl mu strýček. „Nevím jak ty, ale oběd byl před třemi hodinami a já mám hlad.“

„To zní jako plán,“ usmál se Harry.

Po svačině se strýček vrátil přímo k tématu: „Výpočet na určení délky hůlky jsi se naučil v srpnu, takže tady máš parametry a řekni mi, jakou velikost bys doporučil.“

Harry s bušícím srdcem zíral na pergamen, na kterém byly napsané parametry mladého kouzelníka. Vzal do ruky brk a pozorně si všechno přečetl. Po chvíli začal sepisovat čísla pod sebe a sčítat je, odčítat je, násobit i dělit, jak bylo potřeba. Nakonec použil trojčlenku, která naštěstí dávala v magii větší smysl, než by čekal.

„Takže, hůlka by měla být jedenáct palců dlouhá?“ řekl strýčkovi, který mezitím četl hůlkařský časopis.

Přikývl. „Výpočet máš správně. I když je důležité říct, že se velikost nedá vypočítat přesně na palec. Bývá hodně ovlivněna i osobností kouzelníka, preferencí kouzel a kombinací materiálů. Musím říct, že je jen málo věcí, které jsou stejně mrzuté jako výroba hůlky z perfektních materiálů, která je jen o kousíček kratší, než by měla.“

Harry odložil brk. „A dá se s tím nějak pracovat?“

Strýček přikývl. „Z toho důvodu při výrobě přidáme palec k výpočtu. Což není při pouhém výběru potřeba. Existují ale i kouzla, která délku upraví, nebo se dá nastavit kovem nebo speciálními nástavci. Ale vždy si to pohraje s celkovou magií hůlky a to se moc dobře vypočítat nedá. Mnohdy je snazší začít znovu. Na druhou stranu je při výběru dřeva třeba myslet zase na to, zda chceme ponechat přirozený a původní tvar dřeva nebo ho uzpůsobit našim potřebám. Tvar hůlky ovlivní celkové vyznění kouzel. Pokud dřevo ohoblujeme, zajistíme tím preciznější kouzla. Naopak čím původnější tvar, tím divočejší kouzla. V tvém případě jsme zvolili hladký, rovný a lehce se zužující tvar z toho samého důvodu. Tvá magie potřebuje být nasměrována, zklidněna a obecně řečeno lépe kontrolována. Možná za pár let, až dospěješ, stejně jako tvé magické jádro, budeme moci přejít k přirozenějšímu tvaru hůlky, trochu si pohrát. Nedivil bych se, kdybys nakonec zjistil, že ti bude vyhovovat jiná forma nástroje, kterým budeš sesílat kouzla. Nemusí se vždy jednat o hůlky, ale není moc velké procento kouzelníků, kteří do této fáze dospějí. Zejména dříve byly velmi oblíbené berly, vařečky, jehlice, meče nebo kopí. V Japonsku je u tradičních kouzelníků velmi oblíbená džó. Zjednodušeně řečeno je to dlouhá tyč, kterou se mlátí po hlavě.“ Zasmál se. „Samozřejmě žertuji. Hlavně jim to neříkej do očí, nebo tě praští taky.“

Harry se zasmál taky. „A proč se už nepoužívají berly nebo ty ostatní věci?“

„Časy se změnily. Ale i teď můžeš na ulici potkat velmi velmi velmi starého kouzelníka nebo čarodějnici, jak jdou s touto berlou. Ale nedá se říci, že by byla zrovna skladná. Také se naprosto liší způsob sesílání kouzel a momentální forma vzdělávání není přizpůsobená na berly nebo meče. Většina učitelů by ani nevěděla, jak tě naučit kouzlo bez přesného pohybu hůlky. Ti, co se rozhodnou v dospělosti používat jiný tvar nástroje, tak většinou učiní, protože je to pro ně praktičtější z hlediska profese. Ale jsou to samouci. Navíc je výroba takového nástroje velmi odlišná.“

„A ty to umíš?“

„Nemám v tom velkou praxi, za celý svůj život jsem vyrobil dva. Jednu berlu a jednu vařečku. A vždy se jednalo o staromódní kouzelníky, kteří se nechtěli přeučovat na hůlku. Prvních několik století se to byla ale běžná praxe Ollivanderů. Mám ještě staré knihy a postupy, je to velmi cenné a popravdě řečeno mě to baví studovat. Občas najdu i nějakou vychytávku, kterou mohu použít i u hůlek.“

„Znáš někoho, kdo to dělá?“

„Jak jsem řekl, v Japonsku se ta tradice ještě drží, ale je to čím dál vzácnější vzhledem k modernizaci. Každá kultura má své vlastní postupy, zejména ty, které se naštěstí nepodařilo zcela kolonizovat. Ale ti si je dost střeží. V západním světě jsou to Ollivanderovi, jedna rodina v Rusku a jedna v Kanadě. Ale ti to dělají asi tak na stejné úrovni jako já.“ Rychlý pohled na hodiny ho přiměl skočit ze stoličky. „Ou, neuvědomil jsem si, jak moc čas pokročil. Různé typy dřev si necháme na příště a dnes se zaměříme jen na to, jak jsou různá jádra cítit o samotě i v kombinaci dřev.“ Vzal do ruky jednu z krabic. „Řekni, co cítíš?“

Chapter Text

„Stejně jako víme, že přeměna předmětů stejných rozměrů je nejvhodnější z hlediska úspory magie, díky prvnímu Fringově zákonu víme, že zachování materiálu zjednoduší seslání kouzla též. Na druhou stranu v případě, že chceme přeměnit předmět malé velikosti do předmětu větší velikosti, jiného tvaru a jiného materiálu, musíme postupovat dle druhého Fringova zákonu, který zní: Těleso přeměněné do odlišné formy je přeměněno magickou formulí, jejíž parametry se rovnají síle –“

„To je skvělý nápad, Tichošlápku! Počkej a co třeba –“ vyrušilo Harryho ze zadní lavice.

Harry rozčileně potřásl hlavou a přitlačil na brk, jak se dál snažil zapisovat výklad profesorky McGonagallové.

„Hele dobrý, ale kdybychom –“ pokračoval šepot.

Na pergamenu měl napsanou jen půlku druhého zákona a profesorka už přešla ke třetímu. Rychle vynechal místo a pokračoval dál.

„Máš pravdu, když ale –“

„Sakra,“ zamumlal, když zlomil špičku brku a vytvořil kaňku přes znění obou zákonů. Hůlkou rychle kaňku vymazal, ale přehnal to a s inkoustovou skvrnou mu zmizel i text pod ní. Zhluboka se nadechl a vydechl. „Seve, můžu si to od tebe opsat?“

„Jasně,“ Severus přikývl a posunul svůj pergamen tak, aby na něj Harry viděl, ale aby mohl pořád psát.

„Pane Ollivandere, ve svých hodinách očekávám stoprocentní účast a pozornost. Pokud považujete pana Sneapa za zajímavější objekt v této hodině, budu vás muset požádat, abyste odešel a vrátil se, až vám mé hodiny přijdou jako něco hodno vaší pozornosti,“ přerušila svůj výklad profesorka a přísně Harryho pozorovala.

Celá třída se na Harryho podívala a on zatnul pěsti. Ještě jednou se zhluboka nadechl a vydechl a omluvně se usmál. „Omlouvám se, paní profesorko, už se to nestane.“

„To doufám,“ úsečně na něj kývla otočila se k tabuli s nakresleným diagramem.

Harry zavřel oči, a když je otevřel, už byl klidný. Přestože si vzadu zase něco šuškali a někdo se něčemu uchechtl.

„A pane Ollivandere,“ otočila se jakoby mimochodem profesorka, „strhávám pět bodů Zmijozelu.“

Harry se jí podíval do očí a přikývl. Nebylo nic, co by jí řekl, aniž by mu sebrala další body. Za ním si někdo plácl.

Zbytek hodiny neřekl ani slovo, přestože znal odpověď alespoň na dvě otázky a v jednu chvíli začali všichni i diskutovat.

O přestávce tiše sbalil věci a na chodbě přešel k hloučku zmijozelů, kteří se tvářili jakoby nic.

„Hele,“ spustil, když k nim došel. „Mrzí mě, že jsem nás připravil o body.“ Bylo těžké se na ně podívat.

„Ty jsi ztratil nějaké body? Kolik?“ zeptal se ho Thorfinn Rowle, který zrovna přišel.

„Jo,“ přikývl Harry. „Pět bodů za vyrušování při přeměňování.“

„Jen pět?“ zvedl Thorfinn obočí. „Tak to se divím. Většinou to je víc. Asi tě má ráda. Nebo má dobrou náladu.“

„Tak to bych neřekl, ale díky,“ usmál se rozpačitě Harry.

„Jo, má tě ráda,“ souhlasil Spavin. „Mně minulý týden sebrala deset za to, že jsem odpověděl jedný holce, na jaký straně jsme.“ Když viděl pohledy ostatních, pokrčil rameny. „Já vím, přes léto jsem trochu vyšel ze cviku. Příště, to už si dám větší pozor.“

„Theodore má pravdu, z těhle bodů si nic nedělej.“

„Jo, kdyby to bylo za něco jiného… Opisování, porušování školního řádu na chodbách, to by bylo něco jiného. Takhle to musíme jen vyvážit tvrdší prací,“ mrkl na něj.

Harry se přiměl usmát se. „A o jakou tvrdou práci jde?“

Severus pokrčil rameny. „Turnaj šachu, tchoříčků, famfrpálu, správné odpovědi v hodinách. I když s těmi máme většinou tak poloviční šanci. Ale hlídáme si, kdo je dobře naložený, a pak fakt perlíme.“

„Hádám, že se teda musím dvakrát tolik snažit.“

„To je přístup,“ usmál se na něj Thorfinn. „A teď pánové, pokud mě omluvíte, přeměňování čeká mě.“

„Hodně štěstí,“ popřál mu Harry.

„Jo, budeš ho potřebovat,“ potvrdil Severus.

„A hlavně nemluv,“ přidal se Spavin.

„Díky, lidi. Mějte se,“ odtušil Thorfinn a zamířil do učebny.

„Jo, a my budeme muset jít taky, Spavine, měj se,“ kývl na něj Severus a otočil se tak rychle, že za ním zavlál plášť a vyrazil chodbou pryč.

Měj se,“ mávl na Spavina i Harry a pospíšil si za Severusem. Rychle s ním srovnal krok a zeptal se ho: „Dal bys mi potom prosím opsat poznámky? Část se mi smazala.“

„Jasně,“ kývl Severus. „Ale v hodinách si vážně dávej pozor. Možná sis toho ještě nevšiml, ale když jde o nás, tak učitelé moc tolerantní nejsou.“

„Čím to je? A jsou takoví všichni?“

Zavrtěl hlavou „Ne, všichni ne. Například Kratiknotovi je všechno jedno, dokud se snažíš učit. A Prýtová je zase mnohem shovívavější, když děláš takové ty drobné věci, jakože pomáhat s náčiním, přinýst hnojivo nebo nůžky. A ostatní… no, některým to je úplně jedno a jiní zase nesnesou, abys byť jen kýchl. Ale to poznáš podle toho, jak se na tebe podívají, když přijdeš do třídy. Nebo, když porovnáš, jak často se ptají nás a ostatních. A na co se ptají.“

„To není zrovna fér,“ utrousil Harry.

Severus zvedl obočí. „Život není fér. Ale co zmůžeš. Máme dobrý systém. Hele, nech to plavat. Je jednodušší to tolik neřešit. Bod sem, bod tam, komu na tom záleží?“

„Máš pravdu. Hele, musím si pospíšit, soukromá hodina věštění z čísel na mě nepočká.“

„Jasně. Pospěš si. Ale zrovna Tateová je jako Kratiknot, tak bych doporučil přejít do sprintu.“

„Tak to díky. Ty si užij studijní volno.“

„Díky, měj se,“ rozloučil se s ním Severus.

Harry byl rozhodnutý to stihnout včas. Profesorka Tateová mu nabídla soukromé hodiny, aby se rychleji zorientoval a skutečně se dostal na úroveň NKÚ ke konci roku. Což jsou v podstatě jen dva roky shrnuté do jednoho. Ale s její pomocí to bude mnohem jednodušší. I když ho čeká spousta samostudia. Spěšně vyšel po schodišti, které se naštěstí ani nepohnulo, prošel chodbou a za rohem vlezl do přístěnku na košťata. Na protější zdi zmáčkl jednu cihlu a prošel zkratkou na druhou stranu, kde rychle otevřel rám obrazu.

„Ale ale, kohopak tu máme?“ uslyšel dřív, než stihl projít rámem.

Sakra, ztuhl Harry. Měl si zkontrolovat, že je čistý vzduch. Aby získal čas, pomalu za sebou obraz zavřel.

„Hele, nemá se k odpovědi. Zdá se, že toho nového ještě nenaučili, jak se u nás ve škole jeden k druhému chováme,“ ucedil skrze zuby vysoký havraspár s akné.

„Souhlas, možná bychom ho mohli pár věcí naučit,“ založil si ruce nebelvír, který promluvil jako první.

Harry zvedl ruce, jako by se vzdával. „Nechci žádný problémy. Jen procházím.“

„Jo? A jak to, že znáš naši zkratku?“ vyjel po něm zase havraspár.

Harry semkl rty. „A jak o ní víte vy?“

„To se podívejme, pán si myslí, že je chytrý!“

„Možná bysme mu vážně měli ukázat, jak se slušně chovat,“ ucedil nebelvír.

„Bychom mu měli ukázat, ne bysme,“ neodpustil si Harry.

„Cos to řekl? Vážně si myslíš, že mě můžeš opravovat?“

„Jen říkám, jak je to správně.“

„Jo?“ přišel k němu nebelvír blíž.

„Jo,“ kývl Harry a snažil se vypadat uvolněně. Pokusil se kolem nich projít, ale vlezli mu do cesty. „Dovolíte? Spěchám.“

„Nemusíš být tak nezdvořilý,“ zamlaskal jeden z nich. „Vy zmijozelové byste potřebovali lekci slušného chování."

Harry na ně kývl. „Svou stížnost prosím směrujte k řediteli. Jsem si jist, že s tmí rád něco udělá. Dovolíte?“

„Tomuhle by se jedna lekce hodila rovnou, nemyslíš?“

Harry si připravil hůlku, ale stále se tvářil zdvořile. „Bohužel na lekci zůstat nemohu. Spěchám. Jsem si jist, že vy dva si vystačíte sami.“

„Nebuď drzý! Tohle tě naučí držet jazyk za zuby! Lingua Serpens!“ vypálil po něm havrapsár.

Harryho ruce zareagovaly rychle. Vše, co se dělo potom, měl jakoby v mlze. Vykouzlil štít, který zářil o trochu víc, než měl, a kouzlo, které na něj ten havraspár poslal, se od štítu odrazilo a zmnohonásobilo. Tři z paprsků útočníky trefily, zatímco se ostatní vpily do zdí. Oba se chytili za pusy, a Harry, protože už bylo jasné, že už v dalších kletbách pokračovat nebudou, stáhl štít.

Hůlku stále držel v ruce. Podíval se na ty dva a viděl, jak jim skrz prsty vylézají z pusy hlavičky drobných hádků.

„Měli byste si s tím zajít na ošetřovnu. Není slušné takhle ukazovat jazyky na veřejnosti.“ Usmál se na ně. „Berte to jako přátelskou radu.“

„A vy to berte jako lístek na školní trest a právě jste připravil svou kolej o patnáct bodů,“ ozvalo se zpoza těch dvou. Profesorka Polanská vypadala velmi nazlobeně, zatímco Tateová, která stála vedle ní, spíš zaujatě.

Do háje. Harry sevřel čelist a přikývl. „Jistě, paní profesorko. Smím se zeptat, u koho se mám pro trest nahlásit?“ zeptal se vyrovnaně.

„Řeknu školnímu šafářovi, ať vám dá nějakou práci,“ odtušila. „A vy dva, ukažte se.“

Oba dva poslušně otevřeli ústa, aby bylo vidět na spleť hadích těl, ve které se proměnil jejich jazyk.

„Zajděte si s tím na ošetřovnu,“ řekla jim Tateová. „A vy, Ollivandere, za mnou. Už se o to, Winifred, postarám.“

Polanská přikývla. „Dobře, dáme si partii večer?“

„Večer,“ kývla na ni Tateová a šla směrem ke své pracovně. „Ollivandere, jdete?“

„Jistě, paní profesorko,“ pospíšil si Harry.

Když se za nimi zavřeli dveře od pracovny, přešla za svůj stůl a nabídla Harrymu místo na pohovce. „Proč jste se nebránil?“

Harry zvedl překvapeně obočí. „Bránil, paní profesorko. To je ten důvod, proč já mám školní trest a ti dva zrovna míří na ošetřovnu.“

Mlaskla. „To nemyslím. Ptám se, proč jste se nebránil, když vám profesorka udělila ten školní trest.“

Pokrčil rameny. „Nevidím, co by to změnilo. Jen by mi bylo řečeno, že lžu.“

Povzdechla si. „Pane Ollivandere, nevím, kde jste byl předtím, ale zde vás nikdo lhářem nazývat nebude. Rozhodně ne bez důkazů.“

Harry se ošil a rozhlédl se po její pracovně. Byla útulná, s pohodlnou pruhovanou pohovkou i křesly, ale až na jeden obraz bez ozdob. „Tak já to příště zkusím.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, příště ne. Po této hodině půjdete k profesorce Polanské, vzhledem k tomu, že vám trest dala ona, a požádáte ji o vyslechnutí.“

„Myslíte, že to pomůže?“ zeptal se pochybovačně Harry.

„Zkusit byste to měl, ne? Pane Ollivandere, brzy zjistíte, že nemám ráda, když se dějí nějaké levoty. A ještě hůře snáším, pokud ti, kterých se to týká, proti tomu nic nedělají. Teď je to na vás. Buď půjdete na trest k šafářovi, nebo k profesorce s vysvětlením.“

„Dobře,“ přikývl Harry. „Asi bych vám měl poděkovat.“

Mávla rukou. „To udělejte, až se vám podaří naučit vypočítat rovnici o třech neznámých s proměnou měsíce.“

Harry vykulil oči. „No, tak to by při mně měli stát všichni svatí.“

Profesorka se zasmála. „Nedovoláváte se nejvyššího, to je příjemná změna. Teď si vezměte pergamen a brk a začneme se základy. Trojčlenku umíte?“

Harry přikývl. „Strýček mě ji v létě naučil.“

„To je dobře, to nám to zjednoduší. Zadám vám příklad a vy ho zkusíte vypočítat. Pak probereme vaše chyby a jak se jim vyhnout, ano?“

„Ano,“ přikývl Harry. Vytáhl si psací potřeby a začal zapisovat zadání, které na něho profesorka chrlila, zatímco si dělala čaj. V půlce věty se Harryho zeptala, jaký chce on a on málem zapsal i to.

Vrhl se na příklad. Věděl, jak začít! To byl skoro zázrak.

Kolik je osm krát šestnáct? Zamyšleně se díval před sebe. Na stěně naproti němu visel ten obraz. Vůbec se nehýbal. Byla na něm máma s miminkem v náručí a měli na sobě oblečení jak ze středověku. Ona k tomu měla na sobě i velký modrý plášť. Vypadalo to pěkně. A pod tím obrazem byl stolek se svíčkami. Jedna z nich hořela. Zatřásl hlavou a vrátil se zpátky k počítání.

„Pane Ollivandere?“

„Ano?“ vzhlédl od příkladu, kterým se prokousával.

„Řekněte mi čtyři čísla. Od jedné do sedmdesáti tří.“

Harry se zamračil. „Dvě, osmnáct, dvacet tři a padesát osm.“

„Děkuju,“ a s tím začala něco zapisovat kuličkovým perem.

Potřásl hlavou a vrátil se k výpočtům. Po chvíli profesorka sykla.

Harry rychle vedl hlavu a zároveň sáhl po hůlce. „Děje se něco?“

Zavrtěla hlavou, ale dál studovala papír. Pak sáhla po dalším a začala psát složitou rovnici, zatímco každou chvíli kontrolovala to, co už napsala.

„Profesorko?“ zeptal se Harry opatrně.

„Jen vydrž,“ zamumlala profesorka, „jen to dopočítám.“

Harry pokrčil rameny a pokračoval v počítání. V půlce mu vyšlo negativní číslo. Což byla evidentně chyba, takže začal s povzdechem znovu. Přesto se cítil odhodlaně to dokázat.

„Pane na nebi,“ sykla profesorka.

Zvedl hlavu tak rychle, že mu v ní křuplo. „Profesorko?“

Sundala si brýle, které na sobě předtím neměla, a promnula si oči. „To nic. Můžete mi říct liché číslo do sta?“

„Devadesát devět?“

Přikývla a zase se vrátila k papírům. Něco přeškrtla a pak dvě čísla propojila.

S pokrčením ramen se vrátil ke svému úkolu.

„Ještě mi řekněte dvě dvojciferná čísla se stejnými ciframi.“

Zmateně se na ni podíval. „Myslíte jako dvacet čtyři a čtyřicet dva?“

„Přesně tak, děkuju.“

„Nemáte zač.“

Zase se vrátil k příkladu.

„Pane Ollivandere, kdy jste se narodil?“ Teď už zněla vyloženě ustaraně.

Polkl a podíval se na ni. Byla bledá, a pořád těkala očima po neuvěřitelně počmáraných papírech. „Profesorko, co se děje?“

„Kdy jste se narodil? Kolik vám je dnes let?“

Sakra. Přišla na něco? Co ví? „Narodil jsem se v noci 31. července.“

Podívala se na papír, něco tam napsala a zamračila se. „Někde je chyba,“ zamumlala. „Někde je velká chyba. Jak to, že to nevidím?“

„Profesorko, co se děje?“ zeptal se jí naléhavě.

Povzdychla si a po delší pauze se na něj podívala. „Nevím, jestli, vám to mám říkat, ale…“

„Teď už mi to musíte říct,“ zažertoval lehkým tónem.

Zaváhala a znovu projela očima papíry před sebou. „Zdá se, že dnešek není váš den,“ připustila.

„Co tím myslíte?“ podivil se Harry. To nemůže být všechno.

„Jen, že podle toho tady se vám dneska něco nepovede,“ řekla neochotně.

Tak nějak jí teď moc nevěřil. „Myslíte, jako připravit kolej o body za to, že vyrušujete, i když jste nic neudělala? Nebo třeba dostat školní trest, i když jste se jen bránila?“

Přikývla. „Ano, asi tak nějak. Takže to se vám stalo dneska?“

Harry se na ni usmál. „Přesně tak. Buďte bez obav, tohle není tak špatné.“

Zhluboka se nadechla a popsané papíry založila do tlusté knihy. „Tak dobře. Dáte si čaj?“

Zkontroloval svůj dopitý hrnek. „Ano, prosím.“

Roztřesenýma rukama mu nalila a pak i sobě. „Jak jste na tom s výpočtem?“

Zklamaně se podíval na svůj papír. „Někde jsem udělal chybu.“

„Ukažte,“ pobídla ho a vzala si od něj papír. Zmateně se zamračila. „Pane Ollivandere? Proč jste to tady nedopočítal? Byl jste skoro u cíle.“

Harry se podrbal na jizvě pod uchem. „Vážně? Vždyť to ale vyšlo negativně.“

„Protože obě strany byly negativní. Mínus a mínus dávají plus.“

Zamračil se. „A to je zase co za kouzla?“

Zvedla na něj obočí. „Matematika. Ten výpočet jste udělal dobře. Jen jste to vzdal moc brzo.“

„Já to nevzdal,“ bránil se. „Příště už budu vědět, že mínus a mínus dává plus, i když je to evidentně divný.“

Usmála se. „Tak dobře.“ Podívala se na hodinky na zápěstí. „Ještě máme chvilku času, takže vám vysvětlím pravidlo práce s vnějším činitelem do dvanácti.“

„A to je taky matematika?“

„Ne,“ řekla významně. „To jsou kouzla.“

Harry zaúpěl. „Vy mě chcete zabít.“

Chvíli na něj zírala a pak se nuceně zasmála. „Pane Ollivandere, o smrti se nežertuje. A teď poslouchejte.“

Harry si povzdechl ale připravil si nový pergamen, aby mohl začít s novými zápisky.

Tateová mu vysvětlovala naprosto nepochopitelná pravidla. Naštěstí používala srozumitelná přirovnání, jako když mu řekla, že číselná řada se chová v podstatě jako rozjíždějící se auto, co pak v plné rychlosti najede do zatáčky, kterou musí šikovně vybrat. Kouzelné rovnice uměla vysvětlit fakt pěkně.

Když byla jejich hodina u konce, profesorka Tateová se s ním rozloučila a poslala ho za Polanskou tónem, který nepřipouštěl námitky.

Jak zavíral dveře, ještě stihl nahlédnout dovnitř. Tateová stála u toho obrazu a s ustaraným výrazem zapalovala další svíčku.

To bylo zvláštní, pomyslel si. Co to počítala? Na co přišla? Naštěstí si myslela, že někde udělala chybu. Pochyboval, že zjišťovala, jaký bude mít den. Co když tou „chybou“ bylo Harryho cestování časem?  Nemohla by přece přijít na tohle jen z počítání příkladů, ne?

Cestou ke kabinetu Polanské si v duchu procvičoval, co řekne. A jak by se měl tvářit? Rozhodně ne nafoukaně a namyšleně. Ale zase ne jako nějaký počůránek. To by bylo už moc. A ona ho viděla s hůlkou v ruce. Tehdy jako počůránek rozhodně nevypadal. Ale provinile by se tvářit mohl. Jako že mu je to strašně líto. A že ž to nikdy neudělá. Mohl by mít i lehce na krajíčku. Ne moc. Jen trochu přiškrcený hlas. Je přeci nový, ne? Přizpůsobování je přeci těžké. Nadechl se a zkroutil obličej do zdrceného výrazu. Po chvilce zaváhání zaklepal na její dveře.

„Dále.“

Profesorka Polanská seděla v křesle u okna, v ruce brk a nějaké pergameny. Celá místnost byla plná nebeských map, glóbů, dalekohledů a dalších záhadných přístrojů.

Zhluboka se nadechl vzduchu vonícího po čerstvé kávě. „Dobrý den, paní profesorko,“ pozdravil ji a snažil se znít slušně. „Mohl bych s vámi, prosím, mluvit?“

Změřila si ho a odložila pergameny i brk a místo toho si vzala šálek kávy. „Pane Ollivandere, co potřebujete?“

Harry přešlápl. „Rád bych vám vysvětlil, co mé předchozí chování znamenalo. A omluvil se za něj.“

„Skutečně?“ zvedla na něj obě obočí a sáhla po sušence.

„Ano,“ rozhodně přikývl a kousl se do rtu.

„Tak tedy spusťte,“ pobídla ho a namočila si sušenku do kávy.

„Já… jen bych vám chtěl říct, že mě mrzí, co se stalo.“ Nadechl se a polkl. „A také mě mrzí, že jsem nebyl schopen tu situaci zvládnout lépe.“

„Jak si myslíte, že to mohlo být zvládnuto lépe?“ zeptala se a ukousla si sušenky.

Promnul si jizvu pod uchem a znovu přešlápl. „Popravdě nevím. Když po mně jeden z nich vyslal to kouzlo, vůbec jsem nepřemýšlel. Stáli jsme u sebe tak blízko, že na to nebylo moc času. A štít, co jsem vykouzlil, byl bohužel o něco silnější. Víte, poslední dobou s tím mívám dost problémy. No a výsledek jste viděla, kouzlo se odrazilo, zasáhlo je oba a…“ roztřeseně vydechl a protřel si oči. „To nebylo vůbec hezké, že? Jen ta představa, hadí jazyk,“ otřásl se. „Mrzí mě, že si tím museli projít, ale mám v plánu se zastavit na ošetřovně a zjistit, jestli se to madam Pomfreyové podařilo vyléčit.“ Ještě jednou se otřásl a objal se oběma rukama, aby zněl přesvědčivě. „Jen jsem chtěl, abyste věděla, že jsem jim nechtěl ublížit. Byla to nehoda, ale to mě neomlouvá.“

„Proč jste nic neřekl předtím?“

Sklopil oči. „Když jsem viděl, co se jim stalo, musel jsem jen myslet na to, jak za to můžu já. Ani mě nenapadlo, že bych mohl něco říct. Měla jste totiž pravdu.“

„A co to změnilo?“

Vzhlédl. „Přemýšlel jsem. Co si asi musíte myslet. A nevyšlo mi z toho nic pěkného. A… prostě jsem nechtěl, abyste mě považovala za tenhle typ. Za někoho, kdo na ostatní útočí na chodbách, proklíná je. Jsem tu nový. Co když si o mě od teď budete myslet, jaký jsem příšerný člověk?“

Napila se kávy. Ticho bylo čím dál delší a nesnesitelnější.

„Pane Ollivandere, oceňuji, že jste sebral odvahu sem přijít.“

Harry přikývl.

„Nejsem si ale jistá, co mám teď udělat. Děkuji, že jste mi řekl, jak to bylo ve skutečnosti. Na druhou stranu bych uvítala, kdybyste mi to řekl hned. Takže vám dám na výběr, co můžeme udělat. Souhlasíte?“

„Ano, paní profesorko.“

Ještě jednou se napila kávy. „Takže, buď vám zruším trest a vrátím vám body, které jsem vám odebrala. Nebo si vy vyberete, co z toho je pro vás snesitelnější a ta druhá věc se stane těm dvěma. Například když si vyberete, že raději přijdete o body, ti dva budou mít školní trest. Rozumíte?“

„Rozumím.“ Harry přemýšlel. Nedávalo mu zrovna dvakrát smysl, proč by dělala něco takového. Znělo to komplikovaně, a ne tak úplně fér. To má být nějaký test? „Mohla byste prosím vrátit mé koleji body a nechat mi trest?“

„Dobrá tedy. Vracím zmijozelu patnáct bodů.“ Přivolala si čistý pergamen a něco na něj krátce napsala. Potom to srolovala, zapečetila a podala Harrymu. „Toto prosím předejte školnímu šafářovi. A buďte bez obav, těm dvěma body odeberu a zároveň si dám záležet, aby pochopili, čím vším se provinili.“

„Děkuju, paní profesorko,“ řekl Harry a trochu se pousmál.

Mávla rukou, ve které držela sušenku. „Za málo. Máte týden na nastoupení školního trestu. A teď už běžte, podle toho, co jsem slyšela, nemáte na lelkování čas.“

Usmál se. „To nemám. Ještě jednou děkuju a na shledanou.“

„Na shledanou.“

Zavřel za sebou dveře a vydechl. Tohle šlo docela dobře. A podařilo se mu trochu vyrovnat rozdíl mezi kolejními body. Co je jeden školní trest v porovnání s patnácti body, o které přijdou dvě koleje? Šel chodbou směrem k Velké síni na večeři a přejel si jazykem po zubech. Byl fakt rád, že to nebyl on, kdo měl hadí jazyk. Co kdyby ho ty malé hlavičky začaly kousat?

„Hej, ty!“ ozvalo se za ním.

Obrátil oči vzhůru a pokračoval. Jako vážně? Zase? Dneska vážně není jeho den.

„Hej, mluvíme s tebou!“

Neochotně se otočil. V chodbě stáli James, Sirius a Remus.

Polkl. „Co pro vás můžu udělat, pánové?“

„Jen jsme ti chtěli poděkovat,“ usmál se na něj Sirius.

„Není zač,“ otočil se Harry a pokračoval v cestě.

„Hej, Ollivandere, ještě jsme neskončili!“

Povzdechl si. „Co ještě chceš, Blacku?“ zeptal se a šel dál.

„Jen bys měl vědět, že je pro nás radost, že jsi za jeden den ztratil dvacet bodů a získal školní trest k tomu!“

Pomalu se otočil a znovu se na ně podíval. „Bylo mi potěšením. Přeji pěkný den.“ Kývl na ně a šel pryč.

„To je nuda,“ slyšel za sebou.

„Něco vymyslíme. Pojďte kluci, už se stmívá.“

„Jo, máš pravdu, jdeme.“

Harry pokračoval dál. Hlasy za ním pomalu utichaly, jak mířily jiným směrem než on. Tak tohle proběhlo hladce. Že by je už nebavilo se s ním otravovat? Třeba by je odteď mohl ignorovat vždycky. Ale to by bylo asi moc snadné řešení. To určitě nemůže fungovat pokaždý.

Ve Velké síni večeře teprve začala a u jeho stolu ještě mnoho lidí nebylo. Opatrně si nandal jídlo. Bramborová kaše, dušená mrkev a vepřové vypadalo velmi chutně. Když byl v půlce jídla, sedl si vedle něj Severus. „Tak jak to šlo?“

Harry pokrčil rameny a strčil si do pusy vidličku kaše. Polkl a odpověděl: „Docela slušně. S Tateovou jsem docela pokročil, poslal jsem dva lidi na ošetřovnu, zbavil každého patnácti bodů a dnes večer si skočím pro školní trest.“

Severus hvízdl a nandal sobě pečené kuře. „Tak to je slušný, co se stalo?“

„No, nejdřív chtěla vědět, jestli umím trojčlenku a pak jsem poč