Actions

Work Header

Nu, nu proč mi nedáš (v spaní pokoje)?

Chapter Text

S povýšením nový kvartýr, no to si nechám líbit, pomyslel si Petronel a mnul si přitom spokojeně ruce. Ne že by se mu za pecí spávalo špatně, ale na archanděla se něco takového přeci jen nesluší. Nyní měl sám pro sebe celý jeden oblak, načechraný a tak prostorný, že jeho konce od své nové postele ani nedohlédl.

No a ta postel! Široká, měkoučká a nahoře s nádherně nařaseným tylovým baldachýnem. „Postel s nebesy na nebesích, to je teda fór. Hihihi,“ zachichotal se pro sebe Petronel. Pak si ale uvědomil, že při tom zní docela jako Uriáš, a nespokojeně se zamračil. Tak to tedy ne, to by rozhodně nešlo. To, že byl ochotný nenechat Uriáše samotného v mlhovině, ještě neznamenalo, že by měl přejímat jeho čertovské manýry. Obzvlášť teď jako archanděl by měl přece tentononc, breprezentovat, že ano. 

Petronel si sedl na prostěradlo a rukama přejel po hedvábném prostěradle. Bylo tak úžasně hladké! Jak se pro archanděla sluší.

Chvíli pozoroval plující oblaka a přemýšlel, jestlipak mu bude stejně jako ostatním archandělům přidělen nějaký předmět, který by se pak stal jeho symbolem, s nímž by ho horliví věřící mohli vyobrazovat. Například Uriel měl plamenný meč, kterým s oblibou hrozil hříšníkům. Což o to, udělat s hříšníky krátký proces, to Petronelovi vždycky šlo, však se nezdráhal poslat do pekla ani abatyši, ale od hořícího meče by mu k jeho smůle určitě chytly šaty.

Takovým a podobným úvahám by se byl Petronel oddával ještě bůhví jak dlouho, ale v tu chvíli k němu přilétl jeden malý baculatý cherubínek a oznámil mu, že je očekáván na nebeské schůzi.

Když se večer Petronel vrátil do své nové postele, její majestátnost a pohodlí ho těšily mnohem méně než prve. „To byl ale den,“ povzdechl si a natáhl se na záda. Copak ještě ty věčné schůze (u kterých slovo „věčné“ vůbec nebylo myšleno jako nadsázka), ty by Petronel ještě zvládl, i když se mu při nich stýskalo po partičkách čertovského mariáše. Horší ale bylo, že se v důsledku svého povýšení Petronel ocitl přímo uprostřed příprav na vánoční koncert, které by jinak šly zcela mimo něj, a teď se měl stát jejich důležitou součástí.

V andělské škole, když byl ještě docela malým cherubínkem, měl Petronel ze zpěvu vždycky jen ty nejhorší známky. Když vyrostl a postupně zastával v nebi nejrůznější pozice, od zametače peří po leštiče klíčů od nebeské brány, jakémukoli zpívání se zdaleka vyhnul.

Ne, že by si pro radost jen tak něco nezabroukal. Vždyť i teď při svém mikulášském dobrodružství si střihl hudební číslo, ale jeho cílem bylo vykouzlit Magdaleně úsměv na rtech, a ne povznášet kohokoli na duchu.

Jenomže teď se po něm chtělo, aby zazpíval tenor v Rybově mši vánoční! A to rovnou sólo! Když namítal, že pokud jde o zpěv, trošku vyšel ze cviku, řekli mu, že pár lekcí u svaté Cecílie to jistě spraví. Petronel se bál, že komu není shůry dáno, na toho je i svatá Cecílie krátká. Při představě hodin zpěvu se z jeho prsou vydral upřímný povzdech.

Náhle se mu zazdálo, že odněkud zavanula síra.

„Uriáši?“ zavolal potichu.

„Copak je, Matlo?“ odpověděl mu čertův hlas. Kde se vzal, tu se vzal, byl tady Uriáš, a bez okolků sebou praštil na postel vedle Petronela.

„Tak bys mi neměl říkat, když jsem teď archanděl,“ namítl Petronel. „A kliď se z mojí postele. Ještě mi to tady umažeš, čerte špinavá,“ zabrblal.

„Tak teda archanděli Matlieli,“ zapitvořil se Uriáš. „Vsadím se, že jsem čistší než ty. Tys to s hygienou nikdy moc nepřeháněl, na to, že jsi anděl,“ přešel čert do protiútoku.

„Náhodou jsem se dnes ráno pořádně vydrbal,“ bránil se Petronel. „Musel jsem, než jsem si oblíkl tady tohle archandělské roucho,“ řekl a mávnul rukou před svou postavou. Nedodal už, že ho k vykoupání donutila Panna Maria, která sice měla srdce ze zlata, ale na hygienu byla jako ďas. Po koupeli dokonce Petronela prohlížela, zda si pořádně umyl uši.

Uriáš se na posteli zvedl na loktech a jal se Petronela prohlížet. Už se sice stmívalo, ale Petronelovo sněhobílé roucho bylo v šeru dobře vidět. Barvu mělo stejnou jako to, co nosil anděl dříve, ale tím podobnost končila. Archandělský háv byl na rozdíl od Petronelova předchozího oděvu vypasovaný v pase a zdůrazňoval tak jeho štíhlou postavu i křivky jeho ramen.

I jeho účes se změnil; archandělé neměli zlaté kudrlinky, ale na krátko ostříhané rovné vlasy, podobné těm, jaké měl Petronel v přestrojení za mnicha při své první pozemské eskapádě.

Když Uriáš neustával v prohlížení, u kterého nepronesl jediného slova, začal se Petronel pod jeho pohledem ošívat. Nebyl zvyklý, aby ho někdo takhle dlouho obhlížel, a už vůbec ne Uriáš. V tom pohledu bylo navíc něco vpravdě čertovského; Petronel užuž čekal, kdy se v Uriášových očích objeví známé rudé plamínky. To by totiž vysvětlovalo, proč anděla z toho prohlížení polévalo takové horko.

To horko mu stoupalo do tváří, ovšem také klesalo do jistých dolních partií, v důsledku čehož se mu začínalo dít něco, co by se andělům rozhodně dít nemělo. A už vůbec ne v přítomnosti čertů. Jeho nové roucho navíc nebylo zdaleka tak volné, jako to předchozí, takže hrozilo, že by si Uriáš mohl něčeho všimnout.

Petronel proto nelenil a rychle přes sebe přehodil peřinu, takže mu koukal jenom vršek hlavy.

„Tak abys snad už šel, Uriáši. Musím už jít spát,“ řekl anděl a ostentativně zívl. Věděl sice, že by se měl převléknout do noční košile, aby se mu nový háv nepokrčil, ale před Uriášem to rozhodně dělat nehodlal.

„To víš, na výsostech je pořád co dělat. My archandělé máme v jednom kuse plné ruce práce,“ dodal ještě, když Uriáš nic neříkal, a nevypadalo to, že by se chystal k odchodu.

„Tak určitě,“ odvětil Uriáš. Protože byl Petronel schovaný pod dekou a neviděl Uriášovi do obličeje, nevěděl, jak se čert tváří, ale byl si jistý, že posměšně. To ho dopálilo.

„Jen už běž, jako archanděl nemám na nějaké hrátky s čertem čas,“ odsekl Petronel povýšeně.

„Vždyť už běžím,“ zamumlal Uriáš. „Dobrou noc, ty… Matlieli.“

„Pfff,“ odfrkl si Petronel, ale nic dalšího už neřekl.   

O chvíli později se matrace Petronelovy postele zhoupla, jak se naráz stala o jednoho čerta lehčí.  Do ticha se ozvaly vzdalující se kroky vysokých bot.

Už byla úplná tma. Přes tylová nebesa byla vidět ta opravdová, na kterých zářily tisíce hvězd. Přímo nad Petronelovou hlavou se rozprostírala bílá hvězdná mlhovina, která připomínala kaluž rozlitého mléka.

Petronela najednou prudce zamrzelo, že Uriáše tak rychle poslal pryč. Vzpomněl si, jak se dole na Zemi vzbudil za rozbřesku na lavici a uviděl, jak Uriáš sedí vedle něj. V tu chvíli se mu srdce naplnilo neskutečnou radostí, a nebylo to jen proto, že čert měl s sebou jablko ze stromu poznání.

Když si na tu chvíli vzpomněl, napadlo ho, že by bylo hezké, kdyby se takhle vzbudil a Uriáš by byl vedle něj i zítra. A pozítří. A popozítří. A popopo- pořád prostě, pomyslel si Petronel, ale hned si takové myšlenky zakázal. Co kdyby si je přečetl Pán Bůh!

Kroky už nebyly skoro slyšet. Uriáš musel být skoro na kraji Petronelova oblaku.

„Uriáši?“ nedalo to Petronelovi a zavolal do tmy.

„Co je?“ ozvalo se z dálky.

„Kam vlastně chodíš spát?“ zeptal se Petronel. Srdce mu přitom bušilo až v krku, jako by snad na odpovědi na tuhle jeho hloupou otázku bůhví jak záleželo.

Chvíli bylo ticho, a pak zaznělo slabé: „Copak jste se v andělské škole neučili, že čerti nikdy nespí?“

Potom už se žádné kroky neozvaly. Jenom lehký závan síry prozrazoval, že tu někdy byl čert.

Ale to přece není žádná odpověď, napadlo Petronela později, když už skoro usínal. Usmyslel si, že se na to Uriáše zeptá znovu. Příležitostí bude mít ještě spoustu, tím si byl jistý.  

To se ovšem spletl.