Actions

Work Header

Neonově růžový ruční granát

Chapter Text

Sherlock Holmes by se dal popsat mnoha způsoby, ale rozhodně ne jako „obyčejný“, to bylo naprosto jasné. Dobře si uvědomoval dojem, kterým působil na ostatní: chladný, analytický, společensky lhostejný, podivínský. Jeho fascinaci vraždami a děsivými událostmi lidé nechápali. Neuvědomovali si, že on nevidí krev nebo tělo, ale hádanku. Přenášeli na něj vlastní nechuť k takovým věcem a pak si stěžovali, že nereaguje očekávaným, lidským způsobem.

Nuda.

Teď například na kuchyňském stole krájel oční bulvy. Kdyby náhodou zrovna vešla paní Hudsonová, ztropila by povyk. Jenže byla na návštěvě u své sestry, takže na stěžování tady zbyl jenom John. John, který jako lékař sice nebyl náchylný k přecitlivělosti, pokud šlo o části lidského těla, ale stejně sledoval jeho činnost poněkud znechuceným pohledem.

„Je to experiment, že? Nejsi jenom...“ a udělal neurčité gesto, něco jako třepotavé zamávání rukou. Dělal to často a Sherlock usoudil, že je to Johnův nenápadný způsob, jak se zeptat: „Nepřeskočilo ti náhodou?,“ aniž by to řekl nahlas.

„Je to experiment,“ potvrdil a otřel z ostří skalpelu sklivec a začal opatrně odkrajovat další kousky bělma.

John nežádal o další podrobnosti, zabořil se do křesla a zdvihnul noviny. Byl jedním z mála lidí, které Sherlock znal, kteří nevyžadovali přespříliš složitá vysvětlení, která by zmírnila jejich morální nepohodlí v souvislosti s pokusy na lidských ostatcích. Před časem si Sherlock uvědomil, že mu hodně projde, když Johnovi řekne, že to, co dělá, je v zájmu vědy – ať už krájel useknuté prsty nebo přilepil lepicí páskou kus masa na strop a nechal ho tam týden.

„Fajn, tak až s tím skončíš, dej je pryč. Zírají na mě.“

Sherlock se zahleděl na zbývající tři oční bulvy. V tuto chvíli byly všechny zatím netknuté, ani jedna z nich barevně neladila ke své společnici, a ano – všechny je naskládal tak, že se „dívaly“ spíš na Johna, než na něj samého. Nikdy neměl zvlášť bujnou fantazii, ale to hnědé oko opravdu hledělo mimořádně nesouhlasně.

„Vzhledem k tomu, že nemají víčka, tak nemají jinou možnost, než se dívat,“ řekl logicky. „To není jako kdyby ti četly přes rameno a snažily se vyluštit křížovku rychleji, než ty.“

„Což už jsi udělal, jak jsem si všiml,“ dopálil se John.

„Myslel jsem, že ti ušetřím potíže. Musí to být pro tebe spíš nepříjemnost, než zábava. Včera ses trápil skoro hodinu, než...“

Sherlock zamrkal, skalpel se neužitečně vznášel nad dalším vzorkem, zatímco naslouchal hrozivému, zvonivému tichu, které rezonovalo v jeho hlavě; všechny myšlenky naráz překvapivým způsobem zmizely. Bylo to, jako kdyby se jeho mozek najednou stal jen nahromaděnou šedou a bílou hmotou spíš než jednotným souborem faktů a zkušeností, které ho dělaly tím, čím byl.

„Jsi v pořádku?“

John upřeně hleděl na Sherlocka, noviny mu ležely zapomenuté v klíně a jeho výraz se dal popsat jedině jako vyděšený. Ale proč? Bože, předtím o něčem mluvil, ale o čem? A najednou jako kdyby přeskočila jiskra a všechno bylo zpátky jako předtím. Myšlenky vybuchovaly v hlavě, ticho zmizelo a Sherlock tam stál a zíral na povrch stolu. Možná, že jiní lidé zažívají takové chvíle ticha častěji. Zarazit se uprostřed věty, to je naprosto normální pro většinu lidí na světě. Dokonce i Mycroftovi se to stane, když ztratí koncentraci, což se nestává příliš často, ale tohle - tohle bylo něco jiného.

„Jsem v pořádku,“ řekl odmítavě, položil skalpel a zvedl se.

„Něco tě osvítilo? Nemyslím, že bych tě to viděl udělat někdy předtím – myslím najednou se zastavit uprostřed věty a úplně ztichnout, jako teď. Obvykle jenom přidáš do řeči nějakou vsuvku, nebo tak něco.“

„Něco takového. Potřebuji zkontrolovat nějaké údaje.“ Rázným krokem zamířil do svého pokoje a cítil, že ho John nepřestává sledovat. Nechal dveře mírně pootevřené a pustil se do hledání. Po několika minutách našel ten správný zápisník. Červený, na rozdíl ode všech ostatních, které vlastnil. Ta volba byla záměrná, protože jakkoliv byly tyto události vzácné, byly také nesmírně důležité. Nikoliv vražda, ale přesto něco fascinujícího i hrozného zároveň: osobní záhada, které zůstávala nevyřešená.

Měl tendenci odstraňovat informace, které už nepotřeboval – ale tohle se odstranit nedalo. Tohle bylo zakořeněno hluboce v jeho mozku a připomínalo mu, jak to bylo naposledy a ještě předtím – zmatení lékaři, maminčiny obavy a Mycroft, mluvící tichým, trpělivým hlasem, zatímco Sherlock se topil ve vlnách agonie a jeho brilantní mozek zkratoval do naprostého chaosu.

Sherlock zběžně prolétl své vlastnoruční zápisy, mhouřil oči a snažil se je rozluštit. Ty poznámky obvykle vznikaly bezprostředně po každé atace a důkazy o tom se hemžily všude. Zrcadlové písmo, slova v cizím jazyce, přimíchaná do angličtiny, nesprávný slovosled – a přesto se z toho zmatku daly vykutat informace, které hledal – především datum.

Tady to je. Už téměř čtyři roky neměl významnou epizodu. Ano, vyskytly se nějaké varovné příznaky, které ale odezněly. Možná, že je to teď stejné – spíš jen drobná odchylka, nikoli předzvěst bouře?

Bude muset být ostražitý. Sherlock vládl mnoha schopnostmi, ale jeho mysl byla jeho nejcennějším pokladem. Jenže během těchto epizod se všechno zhroutilo. Myšlenky ztratily soudržnost, bolest převzala kontrolu a pečlivě uspořádané hradby paláce mysli se rozpadly v trosky.

A aby toho nebylo málo, jeho příznaky přecházely od krutých až po nevysvětlitelné. Žádný lékař nikdy nenašel příčinu. Vyšetřovali a vyšetřovali a nezjistili nic neobvyklého. Žádné známky mozkové abnormality, žádné krevní sraženiny, prasklé cévy... nic.

Migréna, říkali. Vezměte si léky proti bolesti a spěte. Jako by to vůbec někdy k něčemu bylo.

Byl vyděšený naprostou ztrátou kontroly, když se z jeho nejmocnějšího nástroje stala obludná přítěž. Když se to snažil zastavit naposledy, nestaral se absolutně o nic jiného, než aby už byl konec a skoro se mu to podařilo.

To bylo jeho poslední předávkování. To, které ho téměř zabilo. Dokonce ani teď si nebyl jistý, jestli to byla nehoda. Opravdu špatně vypočítal dávku, nebo jen hledal způsob, jak se vším skoncovat?

Sherlock zavrtěl hlavou, zhluboka, roztřeseně se nadechl a uložil zápisník zpátky do zásuvky. Možná k ničemu nedojde. Konec konců, řekli mu, že z toho vyroste a že záchvaty budou mnohem méně časté. V šestnácti jich zažil za jeden rok osm. Možná, že krátkodobé narušení činnosti jeho mozku bylo spíš ozvěnou minulých událostí, než záchvěvem, předpovídajícím další úder.

S povzdechem opustil útočiště svého pokoje, vrátil se k mikroskopu a pokračoval v experimentu, přičemž zcela ignoroval Johnův znepokojený pohled. Tohle byl teď jeho život – hádanky a odpovědi, Práce a John.

Nikoliv mysl zničující události, které mátly lékaře a rozplakávaly maminku.

 

* * *

 

Možná se John nedokázal podívat na jiné lidi a odvodit jejich životní příběhy z drobných detailů, které je obklopovaly, ale nebyl tak slepý, jak si Sherlock myslel, zejména pokud šlo o jeho spolubydlícího. Když s někým člověk sdílí prostor, je důvěrně obeznámený s jeho zlozvyky, zvláštnostmi i neurózami – a Sherlock měl všech tří jmenovaných vrchovatě.

Takže když se začal chovat divně – dobře, divněji než obvykle – John si toho všiml. Dost tomu pomohlo, že Sherlock byl až otravně fascinující muž. Bylo těžké nezírat na něj. John se o to snažil, protože viset očima na svém příteli znamenalo, že o nich lidi začnou mluvit, ale bylo to k ničemu. Řeči se šířily a John ho sledoval dál a snažil se rozluštit hádanku jménem Sherlock Holmes.

První podezření měl po incidentu s oční bulvou. Něco nebylo tak, jak by mělo být, ale odsunul ten pocit stranou. Každý má právo se čas od času zastavit v půli věty. Bože, jemu samotnému se to stávalo několikrát denně, ale byl si jistý, že u Sherlocka nikdy nic takového nezažil a navíc byl po té příhodě napjatý, víc nervózní a odtažitý.

Sherlock byl vysoký muž a patřil k těm, kteří se pohybují s vrozenou elegancí. Přesto se poslední tři dny zdál jakoby schoulený do sebe: pokleslá ramena, lokty přitažené k tělu, menší kroky, jako by si svým tělem nebyl jistý.

Taky jedl, což Johna znervóznilo. Dostat do Sherlocka aspoň jedno jídlo denně obvykle představovalo bitvu, ale teď snědl snídani, oběd i večeři. Nevrhal se na jídlo jako člověk, který má najednou chuť k jídlu, ale metodicky do sebe soukal jedno sousto po druhém, jako by se snažil vytvořit rezervy pro dobu strádání.

John se zamračil a snažil se nedělat si starosti, když sledoval Sherlocka, jak zkoumá nejnovější mrtvolu pečlivě kontrolovanými pohyby, které postrádaly obvyklou plynulost. Zdálo se, že se zhoršuje, něco bylo zjevně špatně a Johnovi se obavami začalo dělat špatně.

„Je v pořádku?“ zeptal se Greg a opřel se o hlídkový vůz. Blikající modré světlo postupně sláblo v tlumeném světle ranního slunce. „Když sem přišel, sotva promluvil. Ignoroval Andersona i Donovanovou a vypadá...“ Greg znepokojeně trhnul rameny a John na jeho tváři viděl skutečné obavy.

„Nevím,“ odpověděl nakonec, a přinejmenším to byla pravda. „Posledních pár dní je trochu divný,“ řekl tlumeně a nebyl si zcela jistý, proč nechce, aby Sherlock jejich rozhovor slyšel. Připadalo mu trochu jako zrada přiznat, že je Sherlock trochu mimo, ale Greg o něj měl o něj starost, což bylo víc, než se dalo říct o většině lidí.

„Vypadá...“ Greg stiskl rty a obavy, které Johna uvnitř svíraly, se posunuly na zcela novou úroveň. „No prostě takhle obvykle vypadal dřív, chápeš, předtím.“

„Předtím?“ zeptal se John, trochu nesvůj z neočekávaného směru, kterým se hovor začal ubírat. „Před čím?“

„Předtím, než toho nechal,“ řekl Greg rychle a tiše. V jeho hlase nebyl ani náznak tónu strážce zákona a pořádku. Jen vypadal špatně, jako by měl obavy z toho, co vidí. „Kdysi, když dorazil na místo činu, nebýval úplně...“ slabě máchnul směrem k místu, kde stále přikrčený Sherlock zamyšleně hleděl do tváře oběti „...v pořádku. Přísahám, že to byl nejlépe fungující narkoman, jakého jsem kdy viděl. Musel ses podívat blíž, aby sis uvědomil, co se děje, ale vypadalo to přesně, jako teď – jako když se někdo usilovně snaží nevypadat opile, chápeš?“

„Jo,“ zamumlal si John pro sebe, „jako když se pořád strašně kontroluje.“ Zavrtěl hlavou v neočekávaném, rázném odmítnutí. „Nic nebere. Jsem lékař. Vím, co hledat. Prokrista, dávám na něj pozor od toho večera, co jsem se přistěhoval. Tohle je něco jiného.“

„Bez urážky, Johne, ale ty jsi vždycky ochotný vidět na něm to nejlepší a on je chytrý,“ prohlásil Greg a v jeho hlase bylo jasně slyšet výsměch sobě samému, „víc, než chytrý. Je dobrý ve skrývání věcí, o kterých by druzí neměli vědět.“

„Já vím.“ John se narovnal a levou rukou se pevně chytil za bok, jak mu nohou projela křeč. „Já vím, ale pořád si nemyslím, že něco bere. Tohle je něco jiného a kéž bych věděl co.“

Sherlock, sklánějící se nad tělem, se narovnal a John i Greg, oba si všimli, že se zakymácel. Pohyb byl slabý, rychle zamaskovaný zatnutými svaly, ale stačilo to, aby Johnovo srdce sevřela ledová ruka. Nepřítomně poslouchal, jak Greg dává svým lidem pokyny ohledně místa činu. Nacházeli se ve staré průmyslové zóně a John viděl, jak se policisté rozmístili po širokém území a hledali stopy.

Komukoliv jinému by to zřejmě připadalo jako standardní policejní postup, ale John krátce zauvažoval, jestli Greg záměrně nesnižuje počet svědků. Za chvíli tu zůstala jen Donovanová a Anderson, který se se svým týmem vydal k tělu. Sherlock šel zpátky k autu a zřetelně se soustředil na to, kam dává nohy.

Když přišel blíž, John uviděl, že i navzdory chladnému počasí se mu na čele leskne slabá vrstvička potu. Koutky očí měl stažené a jeho bledá pleť nabrala nezdravý odstín. Když promluvil, jeho hlas byl tlumenější, než obvykle; nikoliv rázný, triumfální monolog, ale pro jednou něco smysluplného – přímá odpověď.

„Otrava oxidem uhelnatým. Majitel bytu zpanikařil a pokusil se celou situaci naaranžovat, aby to vypadalo jako znásilnění, které špatně dopadlo. Soudím, že sexuální zneužití bylo provedeno cizím předmětem. Dělejte si s tím, co chcete.“

„Nechceš mi říct, jak to víš?“ zeptal se Greg. „Nemůžu někoho zatknout jenom proto, že to říkáš.“

Sherlock zamrkal a John si olízl rty. Bylo to příliš pomalé. Normální lidské mrknutí trvá zlomek vteřiny a John se přistihl, jak se snaží zkontrolovat Sherlockovy zornice, aniž by si toho všiml. Ne, že by to fungovalo. Sherlock se na něj jen lehce zklamaně podíval a pak Lestradovi odpověděl: „Otrava oxidem uhelnatým je zřejmá. Ta žena má růžovou barvu. Přidej k tomu neexistující známky boje, což naznačuje, že sem byla přemístěna a ke zneužití došlo posmrtně. Žila v jednom z levných bytů támhle,“ a ukázal na jednu z výškových budov, které vévodily krajině na obzoru. „Bývalé státní bydlení převedené do soukromých rukou a levně pronajímané. Kdo by chtěl skrýt otravu oxidem uhelnatým? Pronajímatel, který se hovno staral o údržbu.“

John se zamračil. Sherlock nemíval ve zvyku mluvit vulgárně. Byl toho názoru, že vulgarita je známkou nedostatečné slovní zásoby. Všiml si slabého, vytrvalého třesu, který procházel tělem vyššího muže. Bylo to sotva patrné, nikoliv pustošící horečka, ale něco jiného. Greg si toho také všimnul, protože založil ruce na na prsou a brada mu klesla, když tiše promluvil. „Sherlocku, co se s tebou děje? Prosím, prosím, řekni mi, že to není tak, jak to vypadá.“

Z Sherlockova hrdla se ozval přiškrcený zvuk a konečky prstů si stiskl pravý spánek. „Musíš být tak kovově šedý?“ vyprsknul, křečovitě zavřel oči a prsty roztáhl přes čelo. „Předvídatelný. Ty jsi vždycky tak předvídatelný. Nemilosrdný Beethoven.“

John udělal krok dopředu a jedním efektivním pohybem se vsunul mezi Grega a Sherlocka. Armáda ho naučila mnoho věcí, ale jedna z těch nejlepších dovedností, kromě schopnosti střílet na lidi zdálky a neminout, byla schopnost vypadat jako veliký a dominantní, i když jste nejmenším člověkem v místnosti.

„Přestaň,“ nařídil Gregovi, tiše a bez hněvu, jen pevně, pak opatrně prsty obemknul Sherlockovo zápěstí a odtáhl mu ruku pryč.

„Sherlocku, potřebuji, abys mi řekl, co se děje, abych ti mohl pomoct.“

Tentokrát bylo kymácení zřetelnější a Sherlock se naklonil dopředu a opřel se o něj, jako by věděl, že ho John v případě potřeby udrží. Vějíř řas se neotevřel, ale za pár okamžiků se jeho rty pohnuly a tvořily slova tak potichu, že John musel zvednout hlavu, aby je slyšel.

„Moje hlava. Všecko selhává. Všecko je špatně, špatně, špatně.“ Pak otevřel oči a jeho bělmo křižovaly žilky jako silniční mapy a duhovky byly zelenější, než si John pamatoval, že je kdy předtím viděl, ale byly to jeho zornice, co upoutalo jeho pozornost. Pravá vypadala normálně vzhledem k množství světla okolo, ale levá byla podstatně větší a když John Sherlockovo oko opatrně rukou zastínil, téměř nereagovala.

„Sakra, praštil ses do hlavy?“ zeptal se, zajel rukou do kapsy pro telefon a jeho mysl zběsile uháněla, jak se snažil přijít na to, kdy se mohl Sherlock zranit. „Zavolám sanitku.“

„Ne!“ vyštěkl Sherlock a to slovo prásklo vzduchem a přimělo Donovanovou, aby jim začala věnovat pozornost, ale John byl příliš zaneprázdněný sledováním něčeho jiného: Sherlock ucuknul před zvukem svého vlastního hlasu a zapotácel se nazpět, jako by ho fyzicky cítil. „Ostrá, vulgární, kyselá zelená. Ne.“

„Sherlocku ...“

„O čem to ta zrůda mele?“ zeptala se Sally, stoupla si za Johnovo rameno a rty se jí zkroutily v úšklebku. Podívala se na Sherlocka, protáhla obličej, rázem napružená a podezřívavá. „Co to má, sakra, znamenat?“

„Přestaň, prosím,“ řekl Sherlock a zapletl jednu ruku do límce Johnovy bundy, jako by hledal oporu. „Neonově růžový ruční granát. Ať jde pryč.“

„Mluvíš o mně?“ Vrazila ruce v bok a nevěřícně zírala ze Sherlocka na Johna, jako by si nebyla úplně jistá, jestli má být Sherlockovým bizarním prohlášením uražená nebo pobavená. Rty měla stažené do pevné linky, ale dokořán otevřené oči jí svítily zvědavostí. Možná cítila zadostiučinění, že ona přece vždycky říkala, že je Sherlock blázen, ale John neměl čas se s ní vypořádat. Natáhl ruku a setřel Sherlockovi pot z čela a zhrozil se, když zasténal bolestí.

„Vezmeš si na starost místo činu, Sally,“ rozhodl Lestrade. „Proklepněte toho pronajímatele a informujte mě. Myslím, že bychom měli raději dostat Sherlocka zpátky na Baker Street.“ Palcem ukázal na auto za sebou. „Nacpi ho dovnitř a jestli mi ohodí čalounění, vyčistíš to.“ Bylo to takové nanicovaté vyhrožování, napůl žertem, ale John se nedokázal přimět k úsměvu, jen jemně vedl Sherlocka na zadní sedadlo. Velká část z něj se chtěla vykašlat na Baker Street a zamířit rovnou do St. Bart, někam, kde mají CT, léky proti bolesti a pohotovostní vybavení. Pohled na Sherlocka v tomhle stavu spolehlivě nasměroval jeho myšlenky na zlá a temná místa: zranění mozku, aneuryzma, cévní mozková příhoda. Myšlenky mu vířily v kruhu a soustředily se na obsah Sherlockovy lebky. Bylo tam něco, nějaký defekt, který ho zabije přímo před Johnovýma očima?

Kriste, co má dělat?

„Nechoď,“ řekl tiše Sherlock a znovu natáhl ruku k Johnovi a držel se, až dokud nenastoupili do auta. John nechal Sherlocka, aby se o něj opíral celým svým uvolněným a vyčerpaným tělem, které ho nepříjemně natlačilo na zavřené dveře auta. Motor hlučně nastartoval a Sherlock sebou trhnul. Jeho volná ruka vylétla až k uchu a zamumlal: „Chutná to jako benzín.“

„Neboj se,“ zašeptal John a polknul, když Sherlock skryl tvář do tmavé křivky jeho krku. „Jsem tady. Dáme to do pořádku.“

John zachytil Gregův pohled ve zpětném zrcátku a čekal na jeho komentář. Greg se však jen smutně, nejistě usmál, nasměroval auto zpátky do shonu londýnských ulic a zamířil k domovu a na Johnovi zůstalo, aby se staral o svoje třesoucí se břímě jak nejlépe dovedl a modlil se, ať už je to cokoli, jen ať to dokáže vyléčit.

 

* * *