Actions

Work Header

Prostor mezi elementárními částicemi

Chapter Text

Někdo by možná řekl, že ze mě nezbylo nic. Nic než smrt. Smrt vměstnaná do mnoha bezrozměrných bodů. Vím o smrti hodně. Víc než jakýkoli člověk. Víc než Jack. Možná umřel víckrát, ale moje zkušenost je intenzivnější. Zažil jsem jednu velkou smrt, která nikdy neskončila. A pak ty malé. Tisíc neustávajících smrtí.

Jmenuji se Owen Harper a toto je příběh o mé smrti (nemůžu uvěřit, že jsem někdy tuhle šroubovanou větu vyslovil nahlas). I když přiznávám… smrt sama je zde spíš prostředkem než událostí.

Není jednoduché někde začít. Předpokládám, že kus příběhu znáte. Až do chvíle, kdy se jsem se odpařil v okamžiku, kdy jsem neměl ani páru o tom, že na druhém konci drátu umírá Tosh. Tosh… jistě, tou to začalo.

Takže Toshiko Sato. Ne úplně stoprocentní kráska a někdy otravná (nevěřím na „o mrtvých jen dobře" člověk musí pěstovat zdravou sebekritiku). Nevím, kolik času jsem strávil rozptýlený ve vzduchu a příliš zmatený na to, abych si uvědomil sám sebe. Vnímal jsem svět jinak. Neexistovaly oči, kterýma bych se díval, uši, kterýma bych slyšel, prsty ke hmatání. Ale existovaly záchytné body. Lidská těla. Poprvé jsem si to uvědomil, když jsem se náhodou dostal do těla patnáctileté puberťačky. Zrovna se dívala na Stmívání. Nedokážete si představit… řekněme, že to bylo zajímavé. Nemyslím si, že o mně věděla.

Nehodlám nikomu tvrdit, že jsem to chtěl udělat z lásky. V první chvíli jsem ani nevěděl, že je mrtvá. Jen jsem se chtěl dostat do centrály a zjistit, co s nimi je. A tam jsem přišel na to, že já nebyl jediný, kdo tu noc zmizel ze scény.

Její tělo bylo relativně nepoškozené. Čistý průstřel dutiny břišní. Něco málo sekundární infekce, ale nic, co by se stihlo rozběhnout ve velkém. Sranda je, že původně jsem se chtěl jen podívat, na co zemřela. Teprve, když jsem byl uvnitř, mě to napadlo. Rozložilo mě to prakticky do subatomárních částic, ale právě proto jsem to mohl dokázat. Opravit tělo na molekulární úrovni. Sen všech doktorů světa. Jediné, co jsem potřeboval, byl čas.

To také víte, ne? Čas jsem nedostal. Posléze jsem se dozvěděl, že ten pitomec Jack si nechal zašít do břicha bombu a pak se spolu s centrálou hrdinně vyhodil do povětří. Tehdy to byl šok. Výbuch mi samozřejmě nemohl uškodit, ale všechny malé pevné body, cesty a spojení, která jsem si vybudoval, se rozpadly. Tosh s nimi. V okamžiku výbuchu jsem věděl, že mi zbývají ještě celé měsíce práce. Opravit kousíčky, na které se její tělo rozletělo, by trvalo desítky let. Samozřejmě za předpokladu, že by byly optimálně konzervované. Což nebyly.

Přiznávám, že jsem propadl panice. Několik dlouhých měsíců jsem si budovat nejistou existenci, která měla alespoň nějaký smysl. V jediném okamžiku jsem opět o všechno přišel.

To, co jsem udělal, pravděpodobně nebylo etické. Ale nakonec to přispělo k dobru věci. Zkrátka a dobře jsem se chytil naší sekretářky, našeho milého, ustaraného a k smrti zamilovaného Ianta. Výraz „k smrti" bych rád zdůraznil. Za ty tři dny, co jsem se v něm zahnízdil, jsem si toho o smrti vyslechl hodně. Jeho vlastníma ušima. Jeho slova. Nečetl jsem mu myšlenky, moje postavení mě omezilo na sledování senzorických vjemů a občasných výkyvů v hladině hormonů. Tedy občasných... Chci říct, vždycky jsem věděl, že Jack je třída, ale že dokáže s někým udělat tohle…

Byl to dost ohavnej zážitek. Dokonce i na mě. Nejsem zas takovej hajzl, abych se vůbec nechtěl ozvat. Jasně, že jsem se bál, že mě Ianto prostě vykopne. Pravděpodobně jsem se mohl snažit víc. Jack by mě zřejmě neodepsal ani v tomhle stavu. Jenomže celá ta situace byla dost matoucí. Možná jsem doktor. Možná jsem dokonce zatraceně dobrej doktor, ale ani na medicíně ani v Torchwoodu vás nenaučí, jak se zorientovat v cizí hlavě. Prostě jsem nevěděl, jak se ozvat.

Každopádně Ianto toho na pověrčivého Velšana o smrti namluvil až moc, a to se mu nevyplatilo. Ji je možné přivolat. Ale také je možné ji porazit. Nedokázal jsem zachránit Tosh, ale dostal jsem něco jako druhou šanci. Torchwood se možná rozpadl pod tíhou Jackova žalu, ale starých dobrých tradic se drželi dál. Mrazák, do kterého nás s Iantem strčili, patřil UNIT a byl stejně kvalitní jako ty torchwoodové. Vesmír se konečně uvolil dát mi dost času.