Actions

Work Header

Důvodná pochybnost

Chapter Text

Sirius si byl naprosto jistý, že budou ještě rádi, pokud s nimi Narcissa jen vyrazí dveře, ale kupodivu k tomu nedošlo. Nedalo se ovšem říct, že by je zachránila příbuzenská láska. Spíš Cissina slabost pro blonďáky a taky to, že Siriova spoluúčast na Remově útěku se ještě nestihla propracovat do novin.
„Damien Masters,“ uklonil se Damien, dřív než ho Sirius stačil představit, a políbil jí ruku. „Ze San Franciských Matersů.“
Narcissa překvapeně zamrkala a zachichotala se jako malá.
„Slyšel jsem, že máte nepřekonatelnou knihovnu, a nedal jsem se odbýt. Já vás prostě musel navštívit, slečno Narcisso.“
„Paní,“ zapýřila se.
„Odpusťte,“ usmál se zasněně Damien. „Ale chtěl jsem doufat, že žena vaší krásy by mohla být volná.“
Za normálních okolností by zřejmě i Narcissa okamžitě pochopila, že jen bohapustě žvaní. Jenomže Damien zařadil nejtvrdší mód svádění. Sirius si pořád pamatoval, jaké to bylo, když mu kdysi přesně tímhle tónem a s tímhle výrazem řekl, že má oči jako hvězdy. To Damien uměl. Když chtěl, připadali jste si jako střed světa a ten nejdůležitější člověk ve vesmíru.
„Manžel má jednání ve Walesu,“ zasmála se rošťácky. „Ale z toho, prosím, nic nevyvozujte.“
„To bych si v životě nedovolil,“ zhrozil se. „Vím že se konečky mých prstů budou muset spokojit s pouhým dotekem a s pohlazením kůže jemné jako hedvábí. Tak nádherné a opojně hladké… mluvím samozřejmě o vazbách vašich knih.“
Narcissa zrudla jako vlčí mák a Sirius jí skoro záviděl. Ještě pořád se mu po těchhle kecech trochu stýskalo. Nebo možná spíš po tom, jak se dokázal na člověka dívat, zatímco ty kraviny pronášel. Když se Narcissa otočila, aby je uvedla dovnitř, Damien na něj lišácky mrkl a nechal místo šarmantní masky vystoupit na povrch své pravé já. Sirius si znovu uvědomil, že si ještě pořád může vybrat. Může si zvolit pozici Damienova milence a vykašlat se na všechny vlkodlaky a jejich kmotřence. Vrátit se zpátky ke starému dobrému vztahovému dramatu, ve kterém byl Damien mistr a ve kterém nikomu nehrozila nekonečně dlouhá polosmrt bez duše. Začínal ten neustálý strach z toho, že se vlkodlakovi stane něco hrozného, nenávidět. Zbytek návštěvy prožil v nekonečné smyčce otázky bez racionálního řešení. Navzdory tomu se mu ale v nestřežené chvíli povedlo nacpat do tašky myslánku. Ještě, že Malfoyovi měli snadno přenosnou kovovou verzi.

„Nevěřili byste, jak rád vás vidím.“
Vlkodlak vstal z podlahy a okolo něj se rozvířil prach. Chroptící chýše měla přiléhavé jméno, dřevo skřípalo při každém kroku. Sirius ho taky rád viděl. Zdaleka nejvíc proto, že když odsud s Damienem odcházeli, Remus se ještě pořád klepal jako osika. Po tom, co se stalo v Londýně, ho potřeboval mít na očích.
„Pořád tady z toho na mě jde strach,“ otřásl se Pettigrew. „Čím víc lidí tu bude, tím líp.“
„Na mě jde strach z místních výchovných metod,“ poznamenal Damien.
„Brumbál,“ pokrčil Sirius rameny, jako kdyby to všechno vysvětlovalo. Což popravdě vysvětlovalo.
„Spíš mi řekněte, že to máte,“ obrátil oči v sloup Remus a Sirius si s hrůzou uvědomil, že stačilo tohle jedno blbé gesto, aby se mu začaly samovolně zvedat koutky. Damienův šarm a lichotky byly fajn, ale nikdy z nich na něj nesedal úsměv protékající až do konečků prstů na nohou.
„Tak máte?“ zeptal se netrpělivě Peter.
„Máme,“ ujistil ho Damien. „Jak myslánku, tak vzpomínku. A popravdě řečeno i číslo krbu dvou osob z banky a Siriovy sestřenky.“
„V bance už nepracují skřeti?“ vykulil oči Pettigrew.
„Co má být na této otázce relevantní?“ zvedl obočí Damien a Pettigrew vzápětí zrudl stejně jako ta Narcissa.
„Máme všechno a tohle navíc,“ hodil Sirius Removým směrem krabičku s čajem.
Vlkodlak se rozzářil a téměř současně mávl hůlkou. Voda v kotlíku postaveném na podlaze začala vřít a o několik minut později už mohli všichni čtyři s šálkem (respektive se dvěma otlučenými hrnky, které si mezi sebou předávali) čaje přihlížet tomu, jak do myslánky teče stříbřitá tekutina.
„Jsi si jistý, že ji chceš vidět?“ zadíval se Remus na Pettigrewa. „Můžeme si vzpomínku prohlédnout a pak ti řekneme.“
Pettigrew najednou vypadal ještě o hlavu menší. Klepaly se mu ruce a místo, aby se díval na Rema, který na něj mluvil a byl jeho kamarád, sledoval Siria.
„Já nevím,“ pípl, „nevím, co mě tam čeká. Mohl bych… já vím, že je to hloupé, ale jsi mu podobný a já…“
Natáhl k Siriovi ruku. Nedalo se dělat nic jiného, než ji stisknout. Sirius nehodlal riskovat, že Regulus vstane z hrobu a znova vytrhá štětiny z jeho oblíbeného koštěte.
Remus vzal Petera za druhou ruku.
„Tak jo, půjdeme společně,“ usmál se povzbudivě. „Ať se tam děje, co se děje, jsme s tebou,“ dodal protože mozkomoři s ním očividně otřásli dost na to, aby se dopouštěl stále nových patetických prohlášení.

Propadli se do stísněné místnosti, kterou jen zpola osvětlovalo malé okénko vysoko u stropu. Bylo tu šero samo od sebe a vzpomínka barvy ještě ztlumila, i tak ale Removi okamžitě došlo, kde jsou. Tohle by jeden z úkrytů Fénixova řádu. Sám se tam několikrát schoval. Sklep anonymní kancelářské budovy v docích. Už před lety ji určili k demolici, ale majiteli pozemku se pořád nějak nedařilo vyřídit všechno papírování. Byla to příšerná sterilní díra se zelenými stěnami a podlahou ze smradlavého lina, kde by rozhodně nikdy nikdo nehledal čaroděje.
Brumbál seděl za stolem a pozoroval Petera pohledem, ve kterém se mísily výčitky a laskavost. I v monochromatických barvách vzpomínky dokázal mít pichlavé oči.
„Petere, pokud chceš odmítnout, věřím, že všichni pochopí. Všichni už dávno víme, co je to strach.“
„Já nemám…,“ vzpomínkový Peter polkl. „Mám strach. Víš, co po mně chceš? Regulus se s těmi lidmi znal a oni ho respektovali. I tak se jich bál. Co mám dělat já? Vážně si myslíš, že mi jen tak uvěří?“
„Doufám v to. Oni nejsou jako my. Muži, kteří zabíjí slabé a bezbranné jen tak ze zábavy, nevěří na čest, na přátelství, na lásku… Pro ně bude pochopitelné, že někdo přeběhl k nim. Zejména po té, co dotyčnému bude důrazně naznačeno, jaké jsou další možnosti. Já samozřejmě vím, že správný student z nebelvírské koleje by se raději nechal zabít, než aby zradil své přátele. To ale není věc, kterou by smrtijedi dokázali pochopit. Není to věc, která by je vůbec napadla.“
Současnému Peterovi se zachvěla ruka. Měl pochybnosti. Remus ho chápal. On sám by za přátele dokázal umřít. Ale možná jen proto, že zažil věci, kterých se bál podstatně víc než smrti.
„Mám předstírat, že jsem zradil,“ řekla vzpomínka na Petera.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „Chci po tobě, abys zradil doopravdy. Musíš nějak dosáhnout toho, aby Potterovi určili strážcem tajemství právě tebe. A potom musíš jejich skrýš prozradit Voldemortovi.“
„Ale já nemůžu… Tím je…“
„Musíš,“ zarazil ho Brumbál. „Petere, prosím, věř mi, že mám jistý plán. Bohužel ti ho pro dobro věci nesmím prozradit. Mohu říct jen jedno - připravil jsem si zbraň. Existuje magie mocnější než cokoli, co Voldemort vůbec zná. Jde jen o to, aby se v pravou chvíli ocitl na tom pravém místě.“
„Ale já… oni mi věří. James mi věří, když…“
„James by na tvém místě udělal, co je třeba.“
Současný Peter stiskl Removu ruku tak silně, až to bolelo.
„Ale co když…“
„Petere, riziko, které podstupuješ, je relativně malé ve srovnání s tím, co obětovali jiní. Nebudu tak krutý, abych zmínil jméno, o kterém vím, že by tě zlomilo. Ale zeptám se, skutečně nejsi ochotný podstoupit ani tu trochu rizika?“
Peter (oba Peterové) sklonil hlavu.
„Slíbíš mi, že se jim nic nestane?“ zeptal se tichounce Brumbála.
„Ne,“ zavrtěl starý čaroděj hlavou. „Udělám proto, co budu moci, ale zcela jistý si být nemůžu. Žijeme v nebezpečné době, Petere. Ovšem můžu ti slíbit, že je to naše nejlepší šance, jak Voldemorta zničit. Ještě před chvílí jsi mi tvrdil, že to přesně to, co chceš.“
Vzpomínka skončila a oni se objevili zpět na zaprášené podlaze Chroptící chýše.
„Souhlasil jsem, já vím, že jo,“ vydechl Peter. Po tváři mu tekly slzy.
„Zkurvenej manipulativní hajzl,“ ulevil si Sirius.
Remus měl v hlavě obrovské, nepostižitelné prázdno. Objal Petera.
„Já vůbec nechápu, co se tam stalo,“ řekl.
Brumbál byl lotr, ale proč by se snažil takhle okatě zbavit Jamese a jeho rodiny?
„Mně to přijde docela jasné,“ prohlásil Masters a jediným pohybem ruky odčaroval prach z podlahy, aby se mohl posadit. „Ten váš Voldemort byl prostě na Brumbála až moc silné kafe. Černokněžnický ekvivalent toho, co vždycky pila Ifi. Byl schopnější, chytřejší a možná hrálo roli i to, že byl mladší. Brumbál potřeboval dokonalou zbraň. Něco, co by dokázalo pohnout horami, vysušit moře a tak nějak obecně páchat zázraky.“
Dramaticky usrkl trochu čaje.
„Ale nic takového já neumím,“ vyjekl zoufale Peter.
„Ale jistě že ne, zlatíčko. Tys byl jen… řekněme pružina v pasti. Všichni jsme to slyšeli, připravil si zbraň. Magii silnější než cokoli, co Voldemort zná. Takové prohlášení je samozřejmě nadnesené, patetické a především absolutně chybné z hlediska jakékoli magické teorie, protože…“
„Damiene,“ vyštěkl Sirius, „k věci, sakra!“
Blonďák si prohrábl vlasy.
„My přece o takové zbrani víme,“ řekl tiše. „Pořád existuje. Brumbál si ji schoval. Jeho si schoval.“
„Do hajzlu!“ Removi došlo, kam míří. „Do hajzlu, do hajzlu, do…“
Zasekl se na jediné nadávce, protože na tohle žádné slovo nestačilo.
„Já ničemu nerozumím,“ pípl Peter a otřel si nos do rukávu.
„Harry,“ ozval se Sirius. „Magie rodinných konstelací.“
„Přesně tak,“ navázal Masters. „I vy s tím vaším pochybným středoškolským vzděláním jste pochopili, že za tím nejspíš bude magie rodinných konstelací. Magie krve, magie oběti, magie, ve které je oběť vlastního života nejvyšší existující hodnotou. Je víc než pravděpodobné, že jeden z rodičů se za Harryho obětoval. Brumbál si to možná i nějak pojistil. A nesobecká oběť projede černou magií jak nůž máslem.“
„Ale to by znamenalo, že Brumbál věděl, že James a Lily umřou,“ zavzlykal Peter.
„Ne,“ odtušil ledově Remus. „To by znamenalo, že Brumbál chtěl, aby umřeli. A taky to znamená, že Harryho v týhle zkurvený zemi nenechám už ani den.“