Actions

Work Header

Sherlock Holmes a vyloučení nemožného

Chapter Text

Nedalo se říct, že by návštěvy u Eurus nějak obzvlášť miloval. Ve skutečnosti pokaždé odcházel s pevným rozhodnutím, že už tam nikdy znova nepůjde. Vždycky šel. John tvrdil, že je v tom sourozenecká láska. Sherlock byl přesvědčený, že nemůže milovat někoho, koho si z dětství vůbec nepamatuje a z koho zná jen pár střípků a ani jeden není zrovna lichotivý. Ale co on mohl vědět?
Každopádně Eurus byla v první řadě záhada. Proto se tam vracel. Na jejím příběhu pořád ještě něco nesedělo a on potřeboval zjistit co. Tón po tónu si probíral jejich rozhovory. Hledal zákonitosti, schémata, kód… cokoli, co by mu pomohlo pochopit jazyk, kterým komunikovala. Byla to hudba, hudba je umění a umění je vždy komunikace.
John měl ovšem na Eurus jednoznačný názor, a právě ten byl zdrojem jejich aktuálního nedorozumění.
Hádali se šeptem, protože Rosie ještě nebyla vzhůru. Vrátil se včera pozdě, ale navzdory tomu v noci nespal ani minutu.
„Říkám ti, že to sníš. Je to toust, Sherlocku, jsi schopný sníst jeden toust.“
„Ne,“ zavrtěl Sherlock hlavou a založil si ruce na prsou.
Věděl, že ho nakonec sní, ale určitý typ hádek s Johnem ho uklidňoval. Sedět ve svém křesle, trucovat a hádat se s Johnem držícím talířek bylo naprosto skvělé.
„Nejedl jsi přes čtyřiadvacet hodin.“
„To nemůžeš vědět. Mohl jsem mít něco po cestě do Sherrinfordu.“
„A měl?“
Zavrtěl hlavou, nerad Johnovi lhal.
„Nicméně, lidské tělo vydrží bez potravy výrazně déle než čtyřiadvacet hodin, což bys jako lékař měl vědět.“
John protočil oči.
„A máš dojem, že tu mluvíme o tvém přežití, nebo o mém pohodlí?“
„Mně je ne… tvém pohodlí?“
„Když se nenajíš, klesne ti hladina glukózy v krvi, začneš být podrážděný, zhorší se ti termoregulace, přestaneš se soustředit a dřív nebo později si to vyleješ na mně nebo na Rosie. Myslíš, že o tohle stojím?“
„Emocionálně nevyrovnané chování pečovatele negativně ovlivňuje psychický vývoj,“ souhlasil Sherlock.
Tohle byl ten moment, kdy bylo třeba hádku vzdát. Ukousl kus toustu a s plnou pusou prohlásil: „Samozřejmě jen z ohledu na tvůj psychický vývoj.“
John se spokojeně zašklebil, protože to nejspíš považoval za ironickou poznámku, ale nespustil z něj oči dokud nedojedl.
„Bylo to hodně zlé?“ zeptal se.
Ptal se vždycky a Sherlock se někdy zvedl a práskl za sebou dveřmi. Dnes ne.
„Ano.“
Přitáhl si nohy k bradě. Litoval, že na sobě nemá župan. V košili určitě nevypadal patřičně uboze. John se ale stejně posadil vedle něj a Sherlock si položil hlavu na jeho rameno. Měl chuť říct mu úplně všechno, ale Brocovo centrum odmítlo reagovat a přeložit emoce do slov. Vždycky to bylo zlé.
„Někdy mám dojem, že se od ní pokaždé vracím jako úplně jiný člověk,“ pošeptal Johnovu svetru.
„Za pár dní to přejde,“ řekl John a pohladil ho po vlasech.
Nepotřeboval pár dní. Stačilo mu pět minut. John stejně víc času neměl.
Nechal své vnitřní hodiny, aby je odměřily.
„Musíš jít,“ oznámil třicet sekund před uplynutím limitu.
John ho políbil na horní polovinu ušního boltce.
„Zvládneš to tu?“
„Samozřejmě,“ přikývl Sherlock. „Navíc tu bude Rosie.“
„Rosie jsou čtyři.“
Změřil si ho pohledem.
„Byl jsi to ty, kdo tvrdil, že i Rosie chápe základní lidské emoce líp než já.“
„Tak to budeš v dobrých rukou,“ ušklíbl se John a postavil se. „Ale fajn, jdu na kliniku. Měl bych být zpět před čtvrtou.“
„Znám tvůj rozvrh.“
„Jak jinak. Dávejte tu na sebe pozor.“
Strčil si do kapsy klíče a telefon a byl pryč.
Sherlock na chvilku propadl panice. Pokaždé, když se od ní vrátil, přišel tenhle pocit. Že není sám sebou. Že něco udělala. Zhluboka se nadechl. Nikdy se nic nestalo. Mohl se bez obav postavit na nohy, jít do kuchyně, připravit Rosie snídani a obecně pokračovat ve svém životě.

~

Sherlock samozřejmě přistupovat k péči o Rosie zodpovědně. V první řadě se vzdělával. Na internetu bylo víc než dost zdrojů informací. Výrazně víc než dost. Dokonce si koupil několik knih, které důsledně prostudoval. A když bylo nejhůř, zavolal mamce.
V podstatě se považoval za vzorného pečovatele. Jenomže nehody se stávají a byla jen hloupá smůla, že se jedna stala právě dnes.
Brečela na celé kolo, čemuž se samozřejmě nikdo nemohl divit, protože měla dlaň plnou krve. Krve, které by se pro změnu v Sherlockovi teď zrovna nikdo nedořezal.
„Sedni si.“
Vysadil ji na židli a předstíral, že zachovává chladnou hlavu.
„A nebreč!“
Rozplakala se ještě hlasitěji.
Vzal její ručičku opatrně do dlaně a jeden po druhém začal vybírat střepy.
Škoda, že se sklenice nerozbila v ruce jemu. Mohla by z toho pro Rosie být užitečná lekce první pomoci.
„Bude to dobré,“ pohladil ji po vlasech, protože si vzpomněl, že v této situaci je vhodné děti utěšovat.
„Nemohu vyloučit, že budeme muset jít k doktorovi,“ řekl, protože měl dost pádné důvody myslet si, že dětem se nikdy za žádných okolností nemá lhát.
Rosie vášnivě nenáviděla všechny lékaře. Samozřejmě s výjimkou Johna. Na podlaze se objevilo pár krvavých kapek. Vypadala naprosto zoufale. I za tu chvilku jí stihly zčervenat a opuchnout oči a po bradě jí stékala nudle.
„Hlavně ti to musím pořádně vyčistit a zavázat,“ upozornil ji, zatímco vyrazil do koupelny pro lékárničku.
Těch pár sekund stačilo, aby křik utichl.
Když se vrátil, zjistil, že se holčička zubí na celé kolo. Natáhla k němu ruku.
„Rosie?“
Dlaň měla pořád špinavou od krve, ale rána nikde.
„Už to nebolí,“ oznámila.
Před očima mu vyvstal nepříjemně realistický obraz rozříznuté kůže. Stříkl na vatový tampon trochu desinfekce a otřel jí ruku. Dlaň byla jemná, růžová a bez jediné jizvičky (kromě té spáleniny z léta, za kterou ovšem mohl John).
Zvedl se a vytáhl z lednice její oblíbený jahodový džus. Ať už se stalo cokoli, rozhodně si zasloužila bolestné.
Nemohl věřit svědectví vlastních očí. Rozhodně ne stoprocentně. Ne po tom všem, čím si v průběhu let pokoušel vypálit mozek z hlavy. Ne ráno po návštěvě Sherrinfordu.
„Rosie, byla jsi pořezaná, viď?“ podal jí sklenici.
„Jo,“ kývla a nadšeně usrkla džus.
Podíval se na hodiny. Nemohl mít dostatečně dlouhé okno. Ne celé dny. Krev na podlaze schla maximálně pět minut. Střepy, které vytáhl z rány, stále poslušně leženy na stole, kam je položil.
Změřil si Rosie pohledem.
„Bylo to kouzlo,“ prohlásila přesvědčeně.
Nedalo se říct, že by jejímu vysvětlení nechyběla určitá logika.

~

Sherlock měl složku. Svá vlastní akta X. Všechno, na co byla prostá dedukce a racionální myšlení krátké. Překvapivě malý adresář se skeny novinových článků, kopiemi facebookových statusů a výňatky z přepisů televizních reportáží. Výskyt skutečných záhad je řidší, než by se mohlo zdát. Nicméně to, co v ní zůstalo, vzdorovalo všem vysvětlením. Nefungovaly tam logické návaznosti, čas se choval zvláštně, lidé bezdůvodně měnili svou povahu a pak se zase jakoby nic vraceli do své role a sem tam zklamaly i fyzikální zákony. Děly se věci, které neměly být možné. Sherlock nevěřil na nemožné věci. Věřil na jednu společnou proměnnou, která spojuje celou jeho složku. Na jednu věc, kterou když přidá do rovnice, všechno zase začne dávat smysl. Podezření měl už dřív, ale Rosie byla poslední kapka.
Samozřejmě se na pátrání nevrhl hned. Napřed udělal oběd (dobře, zavolal donáškovou službu). Potom se s Rosie probíral její sbírkou pohádkových knížek, protože v téhle chvíli to byla referenční literatura. Ve zbytku času si udělal toxikologické testy. Potřeboval vyloučit pravděpodobné.
Stačily dvě hodiny, dva počítače a tablet. Otevřené informační zdroje odjakživa patřily k jeho oblíbeným a tohle si říkalo o analýzu sociálních sítí. Dokonce ani nemusel obcházet už tak mizerné zabezpečení Facebooku. Složka X obsahovala několik odkazů na konkrétní místa a osoby, postižené záhadnými zmizeními, výpadky paměti a domy zjevujícími se z ničeho. Založil ji krátce po té záležitosti s Eurus. Nedokázal rozlousknout, co je na Eurus špatně. Přesněji řečeno chápal, že lidé by neměli na jiných lidech dělat psychopatické pokusy, jejichž součástí je několik vražd. Jenomže taky si byl vědom toho, že někteří lidí podobné věci občas dělají. Šlo o to, jak to udělala. Ani extrémně vysoká inteligence nedokáže všechno (byl si jistý, že to sklo viděl!). Nemohl tomu přijít na kloub a měl málo informací, proto začal sbírat případy s podobnými vlastnostmi. Teprve teď si díky Rosie uvědomil, co by mohla být chybějící proměnná. Doufal, že se nezbláznil.
Složka X obsahovala jména i místa. Použil je k vyhledání relevantních údajů ze sítí. Netrvalo dlouho a objevil souvislosti. Moře souvislostí. Vyselektoval klíčová slova a udělal si analýzu tisku. Pomalu se před ním začala rozvinovat mapa alternativního světa pokrývající většinu Británie. Uzlové body, okolo kterých se podivné události koncentrovaly. Přímo v Londýně jich bylo několik.
„Půjdeme na procházku, Rosie,“ oznámil holčičce, která si celou dobu spokojeně hrála s lebkou, co dostala k třetím narozeninám.
Zasvítily jí oči.
Přinutil ji vzít si teplejší svetr, protože venku už se začínalo ochlazovat, a pro všechny případy přibalil antibakteriální gel. Dokonce si i vzpomněl, že by bylo rozumné nechat Johnovi vzkaz. Připadal si neobyčejně zodpovědně.
K Waterloo bridge dojeli taxíkem. Přece jen nechtěl, aby Rosie šla spát příliš pozdě.
„Klabicové město,“ vyjekla nadšeně.
„Ano, Rosie,“ přikývl. „Pamatuješ si pravidla?“
„Neblat si jídlo a necucat plsty,“ odříkala poslušně.
„Výborně.“
Betonové bludiště chodeb pod mostem bylo ideálním útočištěm pro bezdomovce. V každém suchém koutě se tu tísnilo několik spacáků pohozených na krabicích nebo v případě těch šťastnějších na karimatkách. Leckde stála i pojízdná taška nebo alespoň igelitka.
„Ahoj Rosie,“ ozvalo se zpoza sloupu.
„Ahoj Clocky,“ pozdravila vychovaně Rosie.
Bezdomovci ji milovali, což byl také důvod, proč Johnovi tenhle druh „procházek“ nevadil. Dokonce ani Sherlock by se nechtěl ocitnout v kůži člověka, který by se holčičku pokusil zatáhnout na opuštěné a temné místo, protože taková místa většinou obývali oni.
Rozhlédl se. Na lavičkách směrem k řece se usadil Mario s kytarou a okolo něj se vytvořil více či méně falešně přizvukující hlouček.
„Jdi si je poslechnout,“ popostrčil Rosie.
Musel najít Andie nebo alespoň Toma. Ti vždycky věděli nejvíc a měli organizační talent. Ale jako na potvoru je samozřejmě nikde neviděl.
„Ahoj krasavče,“ přitočila se k němu shrbená postava.
Nettie. Zkroucená jako stařena, přestože jí nebylo víc než čtyřicet. Dobře, bude muset stačit.
„Potřebuji sledovat tahle místa,“ předal jí listy papíru. „Chci vědět o podezřelých věcech. Nezajímají mě zločiny, jen… podivné věci.“
Přelétla pohledem seznam.
„Hledáš kouzelníky?“ ušklíbla se.
„Cože?“
„Nejsem blázen,“ ucukla, i když se jí ani nedotkl. „Městská legenda. Čarodějnický místa se tomu říká. Nemá to žádnej zvláštní význam a nevím, proč to tak je. Charing Cross, jedno nástupiště na King`s Cross… Celej tvůj seznam. Chodíme tam, když chceme vidět legrační lidi. V divných oblečcích a tak.“
Sherlockovi se zrychlil (nepatrně) dech, protože tohle byla objektivní stopa.
„Nettie, potřeboval bych, abyste sledovali legrační lidi. Chci výtah z toho, o čem si povídají. Ideálně pokud by zmiňovali nějaké místo nebo událost. Něco, kde by se jich mohlo sejít víc.“
Přikývla. Strčil jí do ruky dvacet liber. Doufal, že něco objeví. Nehodlal spoléhat na Mycrofta a kamerový systém.
Našel Rosie. Seděla vedle Maria. Zpívala si s ním o jednorožcích a vypadala šťastně. To dítě mělo přímo zázračnou odolnost vůči zápachu. Pokud magie skutečně existovala, znamenalo by to, že ji pravděpodobně ovládá i Eurus. Z představy, že by ty dvě mohly mít něco společného, se mu zvedal žaludek. Prvně v životě zadoufal, že se mu povedlo poškodit si mozek.

~

John se vrátil po deváté se šedivým obličejem a kruhy pod očima. Měl je i ráno? Nejspíš ano, protože byl vzhůru, když Sherlock dorazil, což znamenalo, že spal maximálně čtyři hodiny. Nabídl mu čaj.
„Chceš se trochu prospat?“
„Samozřejmě, že chci… Sherlocku? Co se stalo?“
„Co by se mělo stát?“
Zopakoval si vyřčené věty. Neřekl nic nevhodného. Naopak, byl si skoro jistý, že starost o vyčerpaného partnera by mu měla přinést plusové body. Možná se nějak negovaly s teinem v čaji. Jenomže John si ho měřil nadmíru podezřívavým pohledem.
„Dedukce. Tak jsi mě to učil, ano? Takže, uvařil jsi mi čaj, Rosie tvrdí, že jste si četli pohádky a v kuchyni jsou zbytky po více méně nutričně vyváženém obědě. Máš špatné svědomí a stopy po injekční jehle na ruce. Jestli mi řekneš, že sis něco vzal, zatímco jsi hlídal Rosie…“
Musel být hodně unavený. Tohle bylo prvně po dlouhé době, co Sherlocka podezříval. Přehodnotil svůj původní plán. V tuhle chvíli by nebyl dobrý nápad říkat mu o magii.
Johnovy obavy nebyly zcela nepodložené. První dvě návštěvy Eurus Sherlock nezvládl.
„Krev jsem si odebral kvůli studii o absorpci hemoglobinu různými druhy tkanin, pohádky jsou cenným zdrojem informací o lidské psychice a čaj jsem ti udělal, protože tě mám rád.“
Kombinace racionality a emocí na Johna obvykle zabírala. I teď mu zacukal koutek. Sherlock spolkl touhu políbit ho. Jak jednou napsala Irene, „za tenhle jeho úsměv šel by světa kraj“. Navíc mu nelhal, toxikologii samozřejmě dělal z moči.
„Vážně se potřebuju vyspat,“ přiznal John.
„Máš příležitost. Cením si přirozené ostražitosti, kterou jsem v tobě vypěstoval, ale tohle už hraničí s paranoiou. Jdi si lehnout. Uložím Rosie.“
„Vážně jsi nic neprovedl?“
„Jdi spát!“
„Ok, ok, dobře,“ John se ztěžka zvedl z křesla. „Promiň, už jdu.“
Sherlockovo pečlivě ukrývané svědomí zaprotestovalo. Nerad Johnovi lhal. Ale tohle bylo pro jeho dobro. Nemělo smysl, aby se trápil kvůli nepravděpodobné hypotéze, která se prakticky určitě nepotvrdí.
Toxikologický test byl čistý a čím déle se probíral složkou X, tím možnější se nepravděpodobná hypotéza zdála.

~

Síť bezdomovců byla efektivní, ale tahle záležitost vyžadovala čas. První dva dny to ještě šlo. Měl případ. Mohl vysvětlit nejnovějšímu Lestradovu zelenáčovi, že je naprostý idiot, který by nedokázal chytit ani důchodkyni fixlující v kanastě. Chytil důchodkyni, která si k fixlování v pokeru o tisícové částky přibrala ještě vraždu. Jenomže ji chytil příliš rychle a pak už neměl co dělat. Dostavily se pochybnosti.
Čtvrtý den vyrazil do St. Barts.
„Ano, Molly, mohl bych si toxikologii udělat sám. Očividně potřebuji nezávislý test.“
Pohodila hlavou. Krátké vlasy jí slušely. Myslel si to a dokonce jí to i řekl. Zformuloval to tak, že pochvala nevyzněla urážlivě. Byl na sebe pyšný. A taky si byl jistý, že testy budou čisté. Skoro jistý.
„Čí je to vzorek?“
„Týká se případu.“
„Sherlocku!“
„Mohla bys to pro mě, prosím, udělat bez otázek, Molly? Čistě z přátelství,“ křivě se na ni ušklíbl.
Změřila si ho pohledem. Netušil, co si v tuhle chvíli myslí, ale očividně to nebylo nic hezkého.
„Jak se má… Paul?“
„Peter.“
„Jak se má Peter?“
Široce se usmála. Tak, aby jí byly vidět zuby.
„Peter a jeho nová přítelkyně se mají skvěle. Podle Facebooku byli na dovolené. Na Maledivách.“
Samozřejmě věděl, že se s Peterem rozešla. Po rozchodu vždy měnila účes. Nečekal ovšem až tak emocionální reakci. Soudě dle odrostu vlasů to už byly tři měsíce.
„Tam je… řekneš mi, prosím, výsledky testu?“
Zhluboka si povzdechla. Nejspíš byla pitomost žádat ji o pomoc. Jenomže když nemohl věřit vlastním očím, nemohl věřit ani vlastním testům.
„Nic. Stopy analgetik, ale nic nezákonného ani neobvyklého.“
„Díky.“
„Sherlocku,“ položila mu dlaň na paži. „Neděje se nic zlého, že ne? S Johnem vám to klape?“
Usmál se na ni. Tentokrát upřímně.
„John je pořád ten nejúžasnější, nejlepší…“
„Dost, dost,“ rozesmála se. „Nebo ještě začnu žárlit. Ba ne, vážně, přeju vám to. Doopravdy.“
„Já vím.“
Jednou ho napadlo, že kdyby ke shánění partnera pro Molly přistoupili jako k případu, určitě by se jim povedlo identifikovat vhodnou osobu. John mu na to řekl, že je idiot.

~

Šestý den byl kritický. Snažil se nevybíjet si nervozitu ani na Rosie ani na Johnovi, což samozřejmě znamenalo, že to odnášeli oba. A ještě ke všemu se John nemohl rozčílit jako normální člověk. Ne, on si musel začít dělat starosti.
„Mluvil jsem s Molly.“
Sherlock k němu otočil hlavu. Jeho doktor měl pevně sevřenou čelist, což znamenalo odhodlání. Ubrousek nedbale zastrčený v kapse u kalhot naznačoval, že k obědu měl sendvič se šunkou a možná jablko. Ještě nevečeřel. Byl mírně dehydratovaný.
„Náročný den?“
Měl to být přátelský dotaz. Nejspíš to tak ovšem nevyznělo, protože John si založil ruce na prsou a zamračil se. Sherlock se vmáčkl hlouběji do křesla.
„Požádal jsi ji o toxikologický test a odmítl jsi specifikovat původ vzorku.“
„Potřeboval jsem nezávislý názor.“
„Sherlocku, jestli…“
Měl toho právě dost. Vyletěl z křesla. Využil toho, že ve stoje se na něj může dívat svrchu.
„Ne, nic jsem si nevzal. Poslední dávku jsem měl před dvěma roky osmi měsíci a třemi dny, což zatraceně dobře víš. Tím pádem by mě opravdu potěšilo, kdybys mě při sebemenší příležitosti nepodezíral.“
John si ho změřil pohledem a položil mu ruku na rameno.
„Uklidni se, neobviňuju tě. Jen mám starost.“
„Obviňuješ,“ odsekl Sherlock.
„Mám starost,“ zopakoval John.
Sherlock měl taky starosti. Pořádné starosti. Buď existovalo nadpřirozeno, nebo se konečně definitivně zbláznil. Nepotřeboval utěšovat. Potřeboval důkazy. Potřeboval jednoznačné a jasné potvrzení toho, že magie existuje. Potřeboval, aby Nettie (nebo kdokoli) konečně přišla s použitelnou stopou.
„Co se děje?“ zeptal se John.
Položil Sherlockovi dlaň na tvář. To rozhodně nebylo fér. Tak dobře, statisticky vzato bylo výhodnější říkat Johnovi pravdu.
„Jsi si jistý, že to chceš slyšet?“
„Kdybych ti tuhle otázku položil já, prohlásil bys, že tě nemám pokládat za idiota.“
Dobře, Sherlock se zhluboka nadechl a zkusil se opřít o svou víru ve statistiku.
„Před šesti dny, jak jsem tu byl sám s Rosie… Nelekej se, nemělo to nic společného s Eurus. Byla to nehoda. Rosie si brala sklenici…“
Promítl si celou scénu. Rosie leze na židli, natahuje se pro sklenici, ta padá. Rosie sbírá střepy. Detaily nebyly podstatné.
„… pořezala si ruku. Ošklivě. Krvácela, skoro to vypadalo, že bude muset na šití.“
„Rosie nic není, věděl bych…“
„Přesně, nic jí není. Viděl jsem její zranění. Zhruba čtyři centimetry dlouhá řezná rána s nepravidelnými okraji. Jenomže byla pryč, než jsem přinesl lékárničku.“
„Musel ses splést. Možná to bylo jen škrábnutí…“
„Já? Johne, opravdu si myslíš, že jsem si spletl hlubokou ránu se škrábancem?“
„Zatraceně, Sherlocku,“ John spustil ruce a zaťal je v pěst. „Zatraceně, chceš mi říct, že ses vážně sjel, zatímco jsi hlídal moji dceru?!“
„Ne a pokud by tě to zajímalo, mám to potvrzené nezávislým toxikologickým testem.“ odsekl Sherlock. „Chci říct, že existuje magie.“
„Cože?“
Vypadal vyděšeně. Proč byl vyděšený? Rosie se přece nic nestalo.
„Mám…nemám důkazy. Pouze indicie. Kousek za Britským muzeem se už přes tři sta let objevuje a zase mizí dům. Podle poštovních záznamů existují v Británii tři vesnice, do kterých sice doručují dopisy, ale nikdy je nikdo neviděl. UFO ve tvaru veterána. Ve smyslu automobilu. Každopádně je pravděpodobné, že důkazy budu mít. Teď mám ale hypotézu podloženou solidní analýzou. Tohle nepřišlo jen tak zčistajasna. Už několik let monitoruji…“
„Ne. To nehodlám poslouchat. Nevím, co jsi udělal, co sis šlehnul, co jsi namluvil Molly… Ale hned zítra ráno přímo před mýma očima zavoláš Davida Cranea a objednáš se k němu.“
„Psychiatrovi? Johne, ty mě chceš poslat k psychiatrovi? Ty mě chceš poslat zrovna k tomuhle idiotovi?!“
„To, že tvrdí, že nejsi vysoce funkční sociopat neznamená, že je idiot. A cos čekal jiného? Pokud mi ovšem teď nehodláš říct, že to byl jen vtip!“
„Byl to jen vtip,“ prohlásil Sherlock bezvýrazně.
„Jistě,“ ušklíbl se John. „A já ti to rozhodně věřím.“
Za Johnem práskly dveře ložnice a Sherlock zůstal sám.
Cítil, jak mu na čelo klepe stav, který David Crane poměrně kvalifikovaně identifikoval jako depresi.
Musel něco dělat. Šel ven a promluvil si s Nettie. Konečně měla nové zprávy. Nic jednoznačného a průkazného, ale několik z jejích „legračních lidí“ mluvilo o sešlosti kdesi na východ od Londýna. Zřejmě v souvislosti nějakým sportem. Zmiňovali se o něm prý jako o „lepším než florbal“.
Vrátil se domů a povídal si s internetem. Magie existovala. S trochou snahy se tomu dalo věřit. Schovávala se a očividně se vyhýbala moderním technologiím, ale byla tady. Nacházel další a další důkazy. Pil další a další šálky čaje. Výbuch plynu ve Stratfordu doprovázený podezřele obdobnými sny o létajícím Shakespearovi, které po následujících několik týdnů očividně navštěvovaly signifikantní množství obyvatel města. Nechtěl jít spát. Respektive, nechtěl jít do postele. Věděl, že na její druhé straně bude ležet John, který se k němu obrátí zády. Který se k němu, metaforicky vzato, už zády obrátil.
Havárie horkovzdušného balónu v Brightonu.
„Měl bys jít spát.“
Stál ve dveřích, na sobě měl proužkované pyžamo a jen jednu ponožku. Sherlock ho pozoroval v odrazu na monitoru počítače. Přesně z tohohle důvodu měl v rohu vždy otevřené prázdné černé okno.
„Mám práci.“
John si povzdechl a přešel až k němu. V těchhle chvílích většinou dokázal Sherlocka překvapit. Doufal, že to nebude nepříjemné překvapení.
„Omlouvám se.“
Sherlock zaklapl notebook.
„Chápu, že máš pro svá podezření zcela racionální základ.“
John se smutně pousmál.
„Řekl jsi, že možná budeš mít důkaz.“
„Pravděpodobně pozítří.“
„Takže pak uvidíme.“
Málem se zeptal, co to znamená. Věří mu John? Dává mu další šanci? Poslední šanci? Co se stane, pokud důkaz nenajdou?
„Vyděsil jsi mě,“ řekl John a zabořil prsty do Sherlockových vlasů. „Chápeš doufám, že mám právo mít o tebe strach?“
Z venkovní tmy se ozval zvuk projíždějícího auta. V koupelně zapraskala voda v trubkách. Notebook přešel do hybernace a zastavil se mu větráček.
„Omlouvám se.“
„Nepotřebuju, aby ses mi omlouval. Potřebuju, abys byl v pořádku. A pojď spát.“
Šel spát. A usnul.