Actions

Work Header

Vernetovské střípky

Chapter Text

Detektivova večerní toaleta zabrala trochu víc času, takže John se mezitím zavrtal pod deku, složil si ruce pod hlavu a zadíval se na strop.
Další hektický den končí! Občas se odehrávaly až příliš rychle, vánoce za dveřmi … sakra, kolikátého to vlastně je?
Doktor provedl rychlé počty a na jednou se zarazil, když si uvědomil, jaké na dnešek připadá výročí. Nedalo mu to a okamžitě mu v hlavě naskočila notoricky známá první sloka. Spíš si ji jen šeptal než zpíval:
„Představ si, že není žádné nebe
Je to lehké, když se pokusíš
Žádné peklo pod námi
Nad námi jen obloha
Představ si, že všichni lidé …“
„Co si to mumláš za nesmysly, Johne?“ přerušil tok doktorových myšlenek Sherlock, když se vynořil z koupelny jen v pyžamových kalhotách a županu.
„Neříkej mi, žes vymazal Imagine? Na to ti neskočím! Loni na vánoce jste si s Dorou dali War is over jako duet, tak mi netvrď, že neznáš Johna Lennona!“
„Samozřejmě, že znám! Mám v repertoáru několik jeho skladeb, jen jsem k nim nikdy nepotřeboval text, předpokládal jsem, že nějaký mají, ale není důležitý ...“
John se po svém příteli pochybovačně podíval, no dobře s houslemi pod bradou se těžko zpívá a tohle je přece Sherlock, ale stejně …
„Jasně, že jsou slova důležitá!“
„Jsou to jen slova, navíc podle tohohle kousíčku dost naivní. Nebyla by k ničemu, kdyby k nim napsal mizernou hudbu!“
John se posadil: „Ty vážně dovedš bejt pěknej cynik! To si vážně nedokážeš představit, jak krásný by bylo, kdyby lidi neválčili kvůli majetku, náboženství, územním ziskům ...“
„Ještě řekni, že bychom zrušili soukromé vlastnictví a budeme se svorně o všechno dělit!“ ušklíbl se detektiv.
„Takže to znáš!“ zařval triumfálně John.
"Ne, ten text neznám a pokud jsem ho někdy slyšel, vymazal jsem ho, ale to je takový klasický utopistický blábol! Všechno bude všech a všichni se budeme mít rádi!“ kontroval kysele Sherlock.
„A co je na tom špatně? Bojíš se snad, že v takový společnosti bys neměl co dělat? Když se nebude krást a vraždit, nebude potřeba velkej detektivní konzultant, co?“
Sherlock se překvapeně zahleděl do rudé tváře svého přítele a pak si smutně, unaveně sedl na okraj jejich postele.
„Asi by to bylo krásné, ale já si to nepředstavuju, protože se to nikdy nestane a byl bych jen ukrutně zklamaný.
I když bude všechno všech, stejně se najdou takoví, kteří si z toho společného koláče budou chtít urvat o něco víc, ti kteří se jen povezou a nechají pracovat jiné, takoví, kteří budou chtít „vědecky“ poměřovat užitečnost těch ostatních a začít je podle nějakého klíče škatulkovat. Lidstvo je globálně strašně nedokonalé … ale najde se v něm docela vysoké procento výborných lidí!“ hodil po Johnovi smířlivě okem.
„Tak to mám docela kliku, že s jedním takovým žiju.“ přijal to usmiřovací gesto John: „Ale člověk občas může snít, ne? Představovat si, že svět bude lepší, ne?
Co bys vlastně dělal, kdyby vážně všechny zločiny vymizely? Napadlo tě to někdy?“
Sherlock se položil vedle Johna, složil si ruce pod bradu a pomalu řekl: „Choval bych včely, jedno z mála společenství, které se takovému ideálu trochu přiblížilo. Pospolitě pracují, něco užitečného vytvářejí a ačkoliv mají královnu, pro kterou to všechno dělají, ta není nijak nečinná, naopak je pro přežití společenství zásadní.
Vlastně ani ony nejsou tak mírumilovné a demokratické, brání svůj úl a své výdobytky.
A taky nemohou změnit své předurčení, když se vylíhnou jako dělnice, nemůžou se rozhodnout a silou vůle se stát královnou … to my lidé jsme na tom přece jen lépe.
A také jich ubývá, mizí pro ně vhodné louky, trpí nemocemi, málo kdo dnes ještě má trpělivost o ně pečovat … takže, bych choval včely!“
„To je krásná představa – a není ani moc utopická, jednou budem na tenhle job moc staří, budem muset přestat honit zločince po ulicích. Pak se můžem odstěhovat někam, kde se bude včelám dařit.“
„Hm, máš pravdu … vlastně to není tak těžké, představit si ...“ najednou se zase zvedl, zmizel z pokoje a za okamžik byl zpátky s houslemi.
Zase se usadil na postel a než si dal svůj nástroj pod bradu, naklonil se k Johnovi a políbil ho: „Víš, že Lennon považoval postel za ideální místo k relaxaci a přemýšlení? V tom měl naprostou pravdu.“
Pak nasadil smyčec a začal hrát „Watching the Wheels“.
Svět se najednou zdál krásnějším místem, John položil lehce – aby nerušil – Sherlockovi ruku na stehno, zavřel oči a snil. Jak spolu budou za třicet, čtyřicet let takhle ležet v důkladné, staromódní dubové posteli nějakého venkovského domu, před kterým budou stát řady úlů …
Nebylo tak těžké si to představit.