Chapter Text
V Torchwoodu byli - navzdory tomu, co vždycky tvrdil Jack - všichni mimozemšťané zlí. Jedna polovina chtěla minimálně ovládnout Zemi a ta druhá přinejmenším vyhladit lidstvo. V mezičase kradli auta. Jenomže tam venku to bylo jiné. Netvrdím, že lepší. Jen jiné. A mnohem, mnohem podivnější, než byste čekali.
První loď, kterou jsme stopli, byla temná. Jedinými světlými body byly obličeje tří mimozemšťanů, které na nás zářily jasnými pastelovými barvami. Ani jeden z nich nepromluvil. Neměli ústa.
Ianto se chopil iniciativy a udělal pár kroků kupředu s rukama roztaženýma v univerzálním gestu přátelství, které ovšem tady mohlo znamenat cokoli.
„Kristepane, hlavně nemluv, mohla by se jim z toho začít vařit krev nebo tak něco," drmolil jsem mu v hlavě a přiznávám, že jsem nebyl úplně nejklidnější.
Obličej nejbližšího mimozemšťana se zbarvil do temně ruda a jeho chapadla se zavlnila jako závoj. Dvě z nich zvedl, propletl a namířil na Ianta. Nevím jistě, co to mělo být za gesto, ale vypadalo to výhružně. Chapadla byla elastická a pomalu se prodlužovala, jak se blížila k naší hrudi. Tváře dalších dvou zfialověly stejně jako Iantova košile.
„Nemohli by, sakra, alespoň něco říct, nebo já nevím... vysílat?" postěžoval jsem si. Ianto přenesl váhu z jedné nohy na druhou.
„Například: chci tvůj mozek?"
„To je zombie hláška, Ianto, to mám říkat já."
„Dobře, že ti zbyl smysl pro humor."
„Fajn, zkusím konstruktivní myšlení," naštval jsem se. „Možná jim prostě fialová přijde jako hnusná barva, což mimochodem je."
V ten moment se Ianto začal svlékat. Knoflík po knoflíku si třesoucími se prsty rozepínal košili, pak si ji stáhnul z ramen a hodil na zem. Mimozemšťani jako jeden muž změnili barvu na béžovou. Na velice přátelskou béžovou.
„Jaks to sakra…?"
„Fialová je univerzálně vnímána jako znak nebezpečí," vysvětlil mi. Není mi dodnes jasné, jak na to tehdy přišel, ale měl pravdu. Později (po té, co jsme získali Průvodce) jsme zjistili, že existuje něco jako multikulturní barevný kód, který se při stopování křížemkrážem vesmírem vyplatí dodržovat. Jack měl pro svoji modrou košili pádné důvody.
Z tajemných mimozemšťanů se nakonec vyklubala manželská trojice (neptejte se, nechcete to vědět). Jejich druh komunikoval prostřednictvím změny barevných odstínů v obličeji a bůhvíčeho ještě. A tak došlo k tomu, že nás dva, speciálně vycvičené agenty pro boj s mimozemskými civilizacemi, zachránila Iantova schopnost rozlišit dvacet druhů růžové. Vidíte? Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že vesmír je podivnější, než by jeden čekal.
Tahle duhová banda nás vyhodila na planetě s nevyslovitelným jménem, která se z 95 % skládala z oceánu. Zbytek zabíral jeden obrovský hvězdný přístav, vybavený několika stovkami nejmodernějších kosmodromů, umožňujících start i přistání širokému spektru meziplanetárních i mezihvězdných plavidel (pokračování viz reklamní leták Pegasus interstar). Dostali jsme i kontakt na slušný a levný hostel. Martha měla pravdu, možná jsme ještě nebyli moc daleko od Země, ale už i tady byl čaj pěkně tvrdá měna.
Hostel byl pokrytý čímsi, co vypadalo jako bledě růžová tráva rostoucí horizontálně ze stěn, ale jinak poměrně blízce připomínal normální dům. Tři patra, hranatá okna. Dokonce i tašky na střeše byly červené. Hned za dveřmi byla recepce, která vypadala... jak to popsat? Asi jako pokus o imitaci typického anglického bed & breakfast za pomoci nábytku z Ikey a klasického designu osmdesátých let. Bylo tu sice něco jako zvonek, ale stál na něm pejsek s kývací hlavou. I Iantovi chvilku trvalo, než sebral odvahu zazvonit. A potom přišel šok. Byli jsme připravení na cokoli. Na libovolný počet končetin, chapadel, očí, barev, skupenství… Místo toho se na náš signál odkudsi z hlubin domu vynořila postarší dohněda opálená dáma s hlavou plnou blonďatých kudrlin, tváří jako vysušená švestka a s řádkou běloskvoucích zubů v úsměvu od ucha k uchu. Jo, máte pravdu, byla z Kalifornie.
„Drahoušku," zašveholila s přízvukem tak strašným, že Angličan ve mně jí skoro odmítal rozumět.
„Zlatíčko, to je tak suprový zase slyšet rodnej jazyk. Jak je na tom starym šutru? Co, už se komouši stihli pomlátit s amíkama? A co Elvis? Ježiš, Elvis, žije ještě Elvis? Jak já ho žrala, drahoušku, to byl panečku chlap. Toho bych..."
Angličtina její rodnou řečí rozhodně nebyla. Nemluvě o tom, že jediné, co zatím Ianto stihl říct, bylo „Dobré odpoledne."
„Promiňte, madam," srdnatě jí skočil do řeči, „potřeboval bych pokoj."
„Drahoušku, to je tak sladký! Ty si Anglán, viď, no jo, pravej anglickej gentlas. Bůh ochraňuj královnu! Nebo krále, panečku, tak dlouho jsem na starý dobrý Zemi nebyla, nevládne vám teď ten… no… ušatej, co měl tu milou paničku. Páni, ta ale byla čupr lady…"
„Madam, stále vládne královna Elizabeth, ale já bych se rád trochu umyl a odpočinul si."
„Ale jistě, srdíčko. Pokojíček pro tebe sice nemám, ale dám ti krásnou postýlku hned u vokna."
Na vysokých podpatcích vycupitala zpoza recepce.
„Nádhernej výhled na celej přístav. Startující lodi po celý ráno. Romantický světýlka dlouho do noci…"
„Angličan, myslela si, že jsem Angličan," procedil Ianto směrem ke mně. „Vypadám snad jako Angličan?"
„Měl bys být rád, že vůbec poznala britskou angličtinu."
Z dámičky se vyklubala miss Candie (jak jinak) a také majitelka hostelu. Svítila jako sluníčko a ukázala nám palandu, na které bude Ianto spát, poličku, do které si může dát věci, a překvapivě pozemsky vypadající společnou kuchyni.
„Tak hošánku," rozzářila se, když exkurze konečně skončila, „tady máš klíč od hlavních dveří, až budeš odjíždět, prostě mi ho jen nechej na stole. Kdybys cokoli potřeboval, tak se neostýchej, zlatíčko, a řekni si. Cokoli," zamrkala na nás, „konec konců, jsme z jedné planety."
„To bylo děsivé," prohlásil jsem, když sebou Ianto praštil na postel. „Jak se sem mohla dostat, co tu dělá, proč…"
„Mary Sue na penzi," poznamenal Ianto.
„Cože?"
„To vážně nechceš vědět."
Měl pravdu, to jsem rozhodně vědět nechtěl.
Každopádně ale Sweet hostel miss Candie nebyl špatné místo. Candie sice byla hodně divná (ani jednoho z nás nepřekvapilo, že má čtyři kočky a tři mimozemské příšerky, které sice vůbec jako kočky nevypadaly, ale rozhodně se tak chovaly), ale v její kuchyni se scházeli baťůžkáři z celého známého vesmíru. To bylo jedno plus. Tím druhým byla skutečnost, že i když Candie rozhodně anglicky nemluvila, byla z angličtiny schopná překládat do nejméně deseti různých galaktických standardů.
Trpělivě tam s námi seděla u kafe (Iantova kafe, takže to z její strany možná byla spíš vášnivá láska než trpělivost) a pomáhala nám sbírat střípky informací z celé galaxie.
Baťůžkáři z Candieiny kuchyně byli zvláštní parta. Cestovali vesmírem s prázdnou kapsou a nikdy se moc nestarali o zítřek. V každém přístavu byl jeden nebo dva hostely provozované někým jako Candie, kde se dalo za pár šestáků přespat a zjistit, na které sluneční bouři se zrovna nejlíp surfuje a na kterou studentskou průkazku dává zrovna slevu Pegasus Interstar. Ianto mezi ně zapadl překvapivě dobře. Většina z nich nevěděla kam se vrtnout, měla za sebou jednu nebo dvě velké lásky, které jim zdrhly s někým v nablýskané kosmické lodi a nebo prostě vyrazily na tříroční track do ledových polí Iliry a nestálo za to na ně čekat. Večer s námi seděli v kuchyni a smáli se jako nejlepší kamarádi, aby si ráno stopli další loď na další planetu. Kafrali jsme tam spolu a všem nám bylo jasné, že už se nikdy nepotkáme. Galaxii očividně scházel Facebook.
„Mohl bych takhle žít," řekl mi Ianto jednou v noci. „Bez závazků, ze dne na den. Chápu, proč Jack odešel. Řeší to spoustu věcí."
„Jo," přitakal jsem, „taky to chápu, Ianto. Nemáš nic a nemáš co ztratit."
„Absolutní svoboda. Pořád jet, nikdy se nezastavit…"
Hlas se mu třásl touhou. Byl by o to stál. Žádné závazky. Celý vesmír na dlani. Že zrovna on.
„Jen bys utíkal," poznamenal jsem měkce a uvažoval, kde se ve mně tyhle moudra berou. „Neměl bys domov, a i kdyby ses vrátil, Země by už byla jiná. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky."
„Země je už dávno jiná."
Zavrtal hlavu hluboko do polštáře.
„A co umřela Lisa, nikdy to nebyl domov, už nebyla žádná řeka."
Napřed jsem myslel, že brečí, ale soudě podle dusivých zvuků, které vydával, se spíš smál. Co se hladiny hormonů týče, vyšlo to nastejno.
„Chtěl jsem vstoupit do jiné, ale spadnul jsem místo toho do oceánu. Vyhodilo mě to na nesprávném břehu moře a žádná cesta domů už není."
Neměl jsem na to co říct. Co jsem měl sakra říct? Měl pravdu. Taky bych docela užil alespoň naději, že jednou ještě nějaký domov bude. Jenomže jsem vážně nevěděl, kde mají domov elementární částice.
Jejich životní filozofie nás možná trochu deprimovala, ale jako zdroj informací se baťůžkáři hodili. Zjistili jsme, že:
a) Někde za druhým měsícem Nessosu žije chlápek, co kšeftuje s jazykovym dopingem. Jestli fakt máte pravej English Breakfast, tak vám prodá minimálně centrální univerzál a nechte si ho říznout trochou pramléčnodrážiny. Ne, že by vám něčemu byla, ale s její pomocí budete mít alespoň šajn o základní slovní zásobě půlky jazyků týhle galaxie. Hlavně si nenechte prodat kosmický esperanto. Tím mluví jen lingvistický pošuci a Orionská akademie věd.
b) Jo, před týdnem jsem v jednom baru potkal řízka, co hodně připomínal toho, co o něm mluvil tady náš britskej brouček. Dostal nás tam do postele čtyři za večer (Ianto si ověřil, že to opravdu byl Jack, a věřte mi, nechcete vědět, na základně čeho si začal být jistý). Zmiňoval se vo kšeftíku na Rise.
c) Risa je nejobávanější planeta v celym vesmíru. Všichni sice tvrděj, že je to turistickej ráj, ale každej baťůžkář se jí vyhýbá širokym obloukem. Je to tam vo hubu, i když máš dost peněz. Ráj podvodníků a komerce. Dokonce tam prý mají i McDonalds.
d) No jo, jediná loď ve městě, která tam míří, je Černá hvězda. Jenomže její kapitán zásadně stopaře nebere.
e) Stopařův průvodce po galaxii vážně existuje. Jo, včetně toho nápisu.
Zkrátka a dobře – z vesmíru se vyklubalo obrovské a nepřátelské místo plné milých a přátelských bytostí (ty nejpodivnější pocházejí z Kalifornie), z nichž nezanedbatelné procento spalo s Jackem. Překvapivě zrovna tohle Ianta nedeprimovalo. Dokonce ani moc nenadával, že s sebou feromonický lokátor táhneme zbytečně.
Jazykový doping se dal brát v tabletkách nebo jednorázově jako injekce. Ianto zvolil druhou možnost. Nerad zním jako seriál pro puberťáky s naučným aspektem, ale bylo to svinstvo stejně jako jakýkoli doping. Výměnou za nový jazyk likvidoval matematické schopnosti. Iantův mozek už pravděpodobně nikdy nebude fungovat jako registrační pokladna se snímačem RFID čipů. Což je nejspíš dobře. Absolutně k vzteku ovšem bylo, že na mě se milý doping nevztahoval. Jakkoli teď Ianto rozuměl univerzální hatmatilce, kterou používali všichni okolo, já měl smůlu. Musel jsem hezky postaru začít chytat slovíčka. Někdy bych vážně chtěl pochopit, jak přesně to naše propojení funguje.
Na loď jsme se dostali díky kombinaci úplatku (plechovka Darjeelingu) a Iantova okouzlujícího úsměvu. Černí pasažéři na Černé hvězdě. Byla to nádherná a obrovská výletní loď, která korzovala prostorem s bandou zbohatlíků na palubě. Netvrdím, že jsem se nikdy nechoval kapku jako snob, ale místo, kde k pokoji dostanete i osobního komorníka, je prostě moc. Ne že bych si stěžoval. Za něco jsme se zamaskovat museli a Ianto měl… řekněme zkušenost s tímhle druhem krytí. Mít čas na zfalšování doporučení, možná bychom se tam dostali i legálně, jenomže loď odlétala už druhý den a ani jeden z nás si nedělal iluze, že by Jack vydržel na jednom místě nějak extrémně dlouho.
Každopádně vážený host, kterého měl Ianto tu čest obsluhovat, byl idiot. Absolutní a nefalšovaný kretén, který chtěl vodu uprostřed noci a pak si ještě poručil přestlat postel, protože byla příliš vyhřátá. Být na Iantově místě (což jsem skoro byl), tak ho zabiju (a že jsem pár slušných plánů měl). Ianto jen tiše skřípal zuby a překládal mi sotva desetinu nadávek, kterými ho pan Feer častoval.
Vydržel jsem to dost dlouho, ale pak už jsem se prostě musel zeptat: „Byli jsme stejní jako on? Tehdy na začátku, když jsme si tě nevšímali a tys měl Lisu ve sklepě?"
Zamyslel se. Očividně o tom musel přemýšlet, což nebylo dobré znamení.
„Tys byl leckdy horší. Toshiko nikdy, Suzie… Suzie byla někdy ze všech nejhorší a někdy naopak."
Jo, Suzie, měl jsem rád Suzie. Někomu z nás muselo hrábnout jako prvnímu a ona měla tu kliku, že jí hráblo, ještě než začalo být doopravdy zle. Ale dobře, očividně jsem tu měl jisté dluhy.
„Omlouvám se."
„Za co?"
Neodpověděl jsem. Zas tak moc mu jazykový doping mozkové buňky neponičil. Věděl za co.
Nikdo mě nevaroval, že ve vesmíru bude takové ticho. I v mizerných minikabinách pro personál bylo ticho. Jako v hrobě. V tu chvíli jsem měl zrovna tělo pod kontrolou, a tak jsem si dovolil luxus otřást se, jako by na mě sáhla smrt. Morbidní myšlenky poslední dobou nebyly, co bývaly.
„Dávno odpuštěno," ozval se konečně Ianto.
„Panebože," rozesmál jsem se (uznávám, že tou dobou jsem neměl zrovna pořádek v hlavě), „kdyby mi někdo řekl, že s tebou budu jednou vést dlouhé upřímné rozhovory v posteli…"
„Dlouhé?"
„Jo, z mého pohledu jo."
„V tom případě ti přeju dobrou noc."
„Nemůžu spát, víš to?"
Nechtěl jsem mu to říkat. Na jeho místě by mě dost vyděsilo vědět, že i když spím, je ve mně pořád někdo vzhůru a hlídá. Pozoruje. Jenomže já byl vždycky sebedestruktivní typ.
„Takže si celou tu dobu nařizuji budík zbytečně?"
„Když se tvůj mozek vypne, nemám žádné senzorické signály. Jen několik úplně základních vjemů. Jinak jsem ve tmě. Když se to stalo poprvé, zpanikařil jsem. Neměl jsem jak měřit čas. Bál jsem se, že se nevzbudíš a já budu muset zůstat… tam. Ve tmě. Není tam…. Je tam něco… něco málo. Signály, orientační body… ale je to jako smrt pořád znova. Zuby nehty se držím tvojí mysli, ale bylo by tak snadné ji zase ztratit…"
Zatraceně, prořekl jsem. Věděl jsem to ještě dřív, než jsem to vyslovil, ale už jsem to nedokázal zastavit.
„Mrzí mě to," konstatoval po chvilce, „ale já musím spát a naše tělo taky."
Nenachytal mě na švestkách, nepostřehl moje prořeknutí se. A poprvé mluvil o našem těle. Chci říct, já tu frázi používal často, snažil jsem se ho na ni nacvičit, ale teď poprvé to řekl on. Naše tělo. Perverzní i na Torchwood.
Vést po nocích dlouhé srdceryvné rozhovory je ubohost a já to věděl. Samozřejmě musel přijít trest. Jedna z mých malých nočních smrtí skončila předčasně. Naším tělem (převzal jsem vládu, aby se Ianto v polospánku moc nepotloukl) někdo hrubě smýkl a kajuta byla najednou plná tlumených a hlavně nesrozumitelných hlasů.
„Pusť mě k tomu," zasyčel Ianto.
„Co říkají?"
„Máme mlčet a nebránit se, nebo to bude horší."
To se dalo tušit. Někde pravděpodobně existuje učebnice nočních únosů, kterou se řídí všechny gorily ve vesmíru. Předal jsem mu tělo.
„Jděte po vlastních," překládal automaticky dál.
Identifikace útočníků nebyla těžká. Byly to dvě z Feerových goril. Jak já, tak Ianto jsme se samozřejmě snažili bránit. Problém byl v tom, že když jsem se zmiňoval o gorilách, nemyslel jsem to až tak úplně obrazně. Zřejmě to nebyly skutečné gorily, ale rozhodně tak vypadaly, páchly a určitě měly jejich sílu. Nemělo smysl se s nimi prát.
„Jeho ochranka zjistila, že jsme černí pasažéři," napadlo mě.
„Nezdá se, že by nás vedli ke kapitánovi."
„Sakra, sakra, sakra, to nevypadá dobře."
„Tak nějak."
Ukázalo se, že jsme měli pravdu oba. Feer vážně zjistil, že Ianto nepatří k oficiální posádce. Ale udat kapitánovi nás taky nechtěl. To, že Feer není obyčejný nafoukaný hajzl, jsme věděli už dávno. Měl kontakty na hazardní hráče, pašeráky a snad na polovinu majitelů bordelů na Rise. Tak nějak jsme měli dojem, že to pro nás není podstatné. Dokonce jsme doufali, že nám to zajistí trochu ochranu před zákonem. Očividně jsme se pletli. Já vždycky tvrdil, že Torchwoodu by pospěla trocha klasického policejního výcviku.
Jestli byly noční únosy kulturně univerzální, o následném předvedení před mafiánského bosse to platilo dvojnásob. Gorily vtlačily Ianta do křesla a do očí nám zasvítilo prudké světlo. Z Feera byl vidět sotva obrys. Seděl naproti nám a z tónu jeho hlasu bylo víc než jisté, že se usmívá.
„Můj milý Ianto,"
„Urážky byly lepší," poznamenal Ianto, zatímco překládal.
„Nejdražší Ianto, očividně jsi na této lodi tak trochu nelegálně. Správně bych tě měl nahlásit kapitánovi, který – pokud jsem byl o přepravním řádu informován správně – je oprávněn vysadit tě coby černého pasažéra přímo do vesmíru, což bys zřejmě vzhledem ke své roztomilé, leč křehké tělesné konstituci nepřežil."
Nechal Ianta chvíli vstřebávat tuhle informaci. Ne snad, že by to pro nás byla novinka. Kdyby existovala jakákoli jiná cesta, jak se dostat na Risu, nikdy bychom tu nebyli.
Kývl na své gorily a ty – zřejmě čistě pro efekt – praštily Iantem o zem. Feer vstal a přitiskl mu jednu ze svých noh (už jsem se zmínil, že měl tři nohy a hlavu jako meteorologický balón?) na krk.
„Minimálně prozatím ovšem nehodlám takové plýtvání dopustit. Máš krásný úsměv, Ianto, víš to? A mně se někdo s krásným úsměvem může hodit. Mám s tebou jistý záměr a tomu velice pomůže, když se nebudeš pokoušet o útěk. Jsme totiž, můj drahý Ianto, na lodi, a z lodí se utíká velice špatně. Budeš si bohužel muset vybrat mezi mnou a kapitánem a věř, že budoucnost, kterou ti chystám já, je výrazně příjemnější."
Nevím, jestli Ianto překládal slovo od slova, ale jak už jsem říkal, některé věci jsou kulturně univerzální a tohle byl zrovna kulturně univerzální průser.
„Nic hrozného se ti nestane," sklonil se Feer a pohladil Ianta jedním prstem po tváři, „pomůžeš mně i mým přátelům s ukrácením dlouhé chvíle. Moji přátelé budou tvůj úsměv milovat."
„Zatraceně."
„Nebudu po tobě chtít nic víc než absolutní poslušnost, alespoň prozatím."
Čas od času se moje a Iantovy myšlenky shodovaly do nejmenšího detailu.
Feer měl očividně s vedením lodi uzavřenou jistou dohodu, protože mu kromě jeho luxusního apartmá poskytovali i o poznání méně luxusnější kamrlík s honosným názvem „bezpečnostní kajuta". Více méně se podobala kajutám personálu. Postel, umyvadlo, záchod. Existoval jen jeden zásadní rozdíl – na dveřích byl obrovský zámek. Zvenku.
Jakmile za námi zaklapl, Ianto se vypnul. Kdybych ho nezachytil, naše tělo by se bezvládně zhroutilo na podlahu.
„Ianto, Ianto, sakra, co je tebou?"
Měl jsem chuť ho profackovat, což by ovšem za současného stavu zřejmě nemělo moc účinek. Úroveň adrenalinu už nemělo smysl zvyšovat. Možná spíš naopak.
„Do hajzlu, Ianto!"
Zkusil jsem zhluboka dýchat, protože adrenalin na veškeré mé snahy odmítal reagovat. Taky jsem panikařil.
„Co je s tebou?"
„Tvoje tři hodiny," ozvalo se najednou.
„Moje tři hodiny? Sakra, ty ses zbláznil, ty idote! Teď není čas na to dodržovat nějaký debilní podmínky."
„Nemusíš se bát," zněl úplně klidně. Naprosto šíleně, nepřirozeně klidně. „Jakmile bude čas, vrátím se. Jen mi dej… chvilku."
Trvalo mi, než jsem pochopil. Chtěl jsem respektovat jeho soukromí, ale tohle… Ani náhodou.
„Dohoda platí," prohlásil jsem tvrdě, „cokoli bude Feer chtít, si vyžere ten z nás, co bude zrovna na řadě."
„Je to moje tělo," oponoval unaveně. Kde se v něm tyhle mučednický skolony braly, sakra? A vůbec, kde se ve mně bral tenhle pitomej pocit zodpovědnosti?
„Sakra, Ianto, v tomhle budeme spolu, ať se ti to líbí nebo ne. Věř mi, že jestli jsem někdy chtěl vypadnout…"
Zarazil jsem se. Nechtěl jsem. Respektive, chtěl jsem. Moc jsem chtěl být někde pryč. Někde mimo dosah Feerových goril. Jenomže jsem v tom Ianta nemohl nechat. Zatraceně. Sakra. Do hajzlu.
„Jsme v tom spolu," pošeptal jsem mu a schoulil se do koutka postele. V tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než aby tu byl Jack.
Feer si očividně hodlal počkat, dokud nedoletíme na Risu. Nebyli jsme daleko. Sotva dva dny. Tak akorát dost času na to zvyknout si na paniku. Netvrdím, že jsme o útěku nepřemýšleli. Jenomže Feer měl pravdu. V jeho plánu nebyla žádná skulina. Nebo alespoň žádná, o které bychom věděli. Ne tady. Stejně jako Feer jsme čekali na Risu a doufali, že naše šance přijde dřív než ta jeho. Bezvadná situace. Nenechal nám ani kartáček na zuby.
Pochybuje tady vůbec někdo o tom, na čí straně štěstí stálo? Těžko říct, co jsem udělal svojí karmě, že jsem si zasloužil takovou smůlu, ale samozřejmě jsme nedostali nejmenší šanci (nakonec jsme sice jednu jedinou, ale za to obrovskou kliku měli, ale to bych předbíhal). Feer nehodlal ponechat náhodě vůbec nic. Jak proběhl přesun z Černé hvězdy netuším, protože nás uspal jako kus dobytka.
Probrali jsme se v bordelu. I když bordel je slabé slovo. Byl to orientální hampejz ve velkém stylu. Plný polštářů, závojů, aromalamp a záclon. Vážně jsem doufal, že Ianta nenapadne na jedné z nich se oběsit. Dost nerad bych se s ním spravoval podruhé. Vzduch tam smrděl nějakým rádoby sexy pižměm a osvětlení bylo samozřejmě tlumené a laděné do červena. Nicméně opravdovou třešničkou na dortu byl náš vzhled. Tedy Iantův vzhled. Kdybych zrovna v tu chvíli měl tělo já, musely by se ty hadry na mně snad samovolně vznítit. Feer na něj nechal navléknout vyblitě růžové (Ianto říkal cosi o meruňkové) harémové kalhoty s rozkrokem kdesi u kolen. S košilí se neobtěžoval. Za to však Ianta poctil apartní vestičkou pošitou snad miliardou skleněných korálků. Rád bych vám popsal věc, co měl na nohou, ale docházejí mi slova. Boty to ale rozhodně nebyly. Nemít k tomu pouta na rukou, bylo by to možná i směšné.
V dobrodružných románech (v tomhle okamžiku už bylo naprosto jasné, že Iantův život a moje smrt se proměnily v kosmickou verzi Angeliky) se většinou nemluví o tom, jak příšerné je čekání. Mezi krizí, kdy se hrdinka zhroutí v slzách, a následnou záchranou je většinou rychlý střih. My dostali dost času na to, abychom si uvědomili, že tohle není film a že nás nemá kdo zachránit. V jednu chvíli jsem si vážně přál, aby si to s námi už Feer konečně odbyl. Nemohli jsme dělat nic jiného, než posedávat po těch zatracených polštářích a pokoušet se setřít si poplivaným cípem záclony maskaru z očí.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Vím jen, že jsme se za tu dobu stihli shodnout, že když se Feerovi Iantův úsměv tak strašně líbí, nedostane ho ani čirou náhodou.
Naivní představa. Když se gorily konečně objevily, dostaly nás na zem prakticky okamžitě a o několik vteřin později už zabodly injekční stříkačku Iantovi přímo do žíly. Nemám ponětí, co mu píchli, ale každopádně se po tom křenil jako sluníčko. Tolik k našim dobrým předsevzetím.
„Nemůžu přestat," šeptal mi, „nejde to."
„Tak k tomu pusť mě, sakra."
Ne že bych nějak zvlášť toužil po… víte po čem, ale byl jsem v náladě na imbecilní nesobecké gesto. A nebo jinak. Ono se to prostě nedalo snést. Jeho strach. Musel vědět o vesmíru něco, co nám ostatním Jack neřekl, protože jsem cítil, jak se mu obrací žaludek.
„Nemůžeš…," nedořekl, nezmohl se ani na konzistentní myšlenku. Už jsem Ianta viděl zhroutit se. Dokonce jsem ho viděl i v horším stavu. Ale nikdy jsem to neviděl zevnitř. Nedokázal se ovládnout. Jeho tělo ho přestalo poslouchat a nebyl jsem to ani já, kdo ho řídil.
„To bude v pořádku, Ianto," uklidňoval jsem ten uzlík roztřesených nervových signálů a snažil se nějak vypořádat s chemickým koktejlem, který mu koloval v žilách. Možná kdybych měl víc času.
Gorily nás postrkávaly chodbou a já nemohl než pozorovat, jak se Iantova vůle rozpadá mezi dekoracemi, které jako by vypadly z pohádek tisíce a jedné noci. Teoreticky vzato, asi jsem měl být rád, že to zasáhlo jen jeho.
„Owene, nemůžu myslet, dělej něco, Owene, prosím…"
Jeho hlas postupně odumíral. Zůstával jen debilní úsměv. V tu chvíli jsem si umínil, že Feera zabiju, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám. Dokázal jsem porazit smrt a oživit mrtvé, obyčejná vražda nemůže být tak složitá.
Když se mi konečně povedlo převzít vládu nad tělem, vystrčily nás gorily na jakési pódium. Šumělo to tam hlasy, kterým jsem nerozuměl, ale nepotřeboval jsem slova. Došlo mi to zatraceně rychle. Feer si nás nehodlal nechat pro své soukromé potěšení. Tohle byla aukce! Zíral jsem do tváří několika desítek dychtivých kupců.
Tehdy se naše štěstí konečně obrátilo. V osmé řadě, třetí zprava, seděl Jack, potutelně se usmíval a já se přistihl, že mě to vůbec nepřekvapuje.
Myslíte si, že dál už to znáte, co? Jack vysolí nekřesťanskej balík, aby Ianta zachránil. Pak si nás ještě chvilku Feer a jeho gorily budou šoupat z místa na místo. Feer nás, aby dostál tradici, ještě poučí, jak se má správný otrok chovat, a potom už se Ianto se slzami v očích vrhne Jackovi do náruče. Jo, tak někam až sem máte pravdu. Až na pár detailů. Tak například Ianto nebrečel. Měl dost, co dělat, aby zvládl chodit.
Gorily nás vysloveně hodily do kočáru (jo, já vím, tahle planeta byla prostě úchylná), kde se tedy konečně Ianto zhroutil do Jackovy náruče. Pak samozřejmě s přiblblým úsměvem (Jack a mimozemská verze éčka měli očividně dost společného) zvedl ruce, dal je Jackovi okolo krku a jejich ústa se spojila v dlouhém vášnivém polibku.
Vzápětí jsem zjistil dvě věci. Za prvé – Jack líbá ještě líp, než tvrdí, a za druhé – Iantovi a tím pádem i mně začínají dřevěnět končetiny.
Vlastně tu byla i třetí věc - Jacka očividně Iantovo zmrtvýchvstání vůbec nevyvedlo z míry. Něco se tu dělo a rozhodně to nebylo v pořádku.
„Neboj, se," pošeptal nám do ucha Jack, když ukládat naše bezvládné tělo na sedačku. „Nehodlám ti ublížit, jen si tě potřebuju trochu proklepnout."
„Máš ponětí, co se sakra děje?"
Ianto neodpovídal.
„Ianto!"
„Nevím, co se děje, jak to mám sakra vědět?"
Začínal být hysterický. To se samozřejmě dalo čekat. Zrada od životní lásky a tak. Nemluvě o nové dávce chemie. Tohle svinstvo mi bylo něčím známé. Povědomé, jako bych složení už někde viděl.
„Zkus se uklidnit," navrhl jsem mu.
Výborná rada. Kdybych byl na Iantově místě, byl by si za to nafackoval. Jestli se teď zjistí, že Jack má zlé dvojče… Naštěstí mě neopustila všechna logika, pokud by Jack měl dvojče, bylo by staré jako on... prostě pitomost.
„Zkus se uklidnit, Ianto, a přemýšlej, o co mu jde. Nebo spíš, kdo to sakra je, protože tenhle člověk nás očividně nezná. Nebo má nějakej zkurvenej ďábelskej plán."
„Dobře," kdyby byl mohl, zhluboka by se nadechl. Takhle jsem jen cítil, jak upjal všechnu svou vůli k tomu, aby se zklidnil. Zatracenej tvrdohlavej parchant.
„Je tu jedna možnost. Než se setkal s Doktorem, pracoval Jack pro časovou agenturu. Našli jsme správnou osobu, ale v nesprávnou chvíli."
„Cože?"
Dobře, uznávám, i já jsem byl dost mimo. Mohlo mi to dojít rychleji.
„Tenhle Jack se s námi prostě ještě nesetkal," vysvětlil mi trpělivě Ianto.
„Paráda, a co s tím? Jednak nevíme, jestli to tak opravdu je, a..."
„Mohl bys to vyřídit, prosím? Chytám se psychicky zhroutit."
„Bezva, tak se slož. Nech mě tu s naším psychopatickým ještě-ne-šéfem nebo nepamatuju-si-vás-šéfem nebo čertvíco-šéfem samotnýho. Jasně, hodíme všechno na Owena. Co se starat, stejně je mrtvej."
„A co chceš, abych udělal? Víš, jak dlouho mi trvalo, než mi Jack vůbec začal trochu věřit? Myslíš, že jsem na tom líp než ty jen proto, že s ním spím? Myslíš, že mi řekl třeba jenom svoje jméno? Owene, tebe se alespoň obtěžoval oživovat."
Mluvila z něj hysterie. Jestli někdo věděl, jak na Jacka, byl to Ianto. Ale teď zrovna nemělo smysl snažit se ho k něčemu nutit. Ono jen tak mezi námi, zrovna v tu chvíli nemohl naše tělo ovládat nikdo.
Jack nás naaranžoval na postel. A když říkám, naaranžoval, myslím tím přivázal.
„Teď dostaneš ještě jeden polibek a tentokrát po něm doufám neoněmíš," usmál se samolibě. Za mladých let byl Jack vážně parchant.
Když se jeho rty dotkly Iantových, došlo mi to. Měl jsem si to pamatovat. Ochromující lesk na rty. To byli všichni časový agenti banda úchylů?
„Než se vyděsíš," pokračoval Jack, „vážně ti nehodlám ublížit. Jen se zeptám na pár věcí."
„Kreténe," procedil jsem zkusmo mezi zuby.
„Ale no tak," zasmál se, „takhle se mluví s někým, kdo ti právě zachránil… minimálně nevinnost? Se mnou jsi z toho vyšel ještě dobře. Tohle není nic víc než bezpečnostní opatření. Alespoň prozatím."
Usmíval se. Znal jsem ten úsměv. Obvykle si ho schovával pro naprosté cizince, kterým se rozhodl nevěřit ani slovo. Náš Jack obvykle neubližoval ani naprostým cizincům. Ne moc často. Ale tenhle…
„Chtěl ses ptát," snažil jsem se znít neutrálně.
„Přesně tak," přikývl, „ale napřed si tě ještě pojistím tímhle."
Sáhl někam za postel a vytáhl bílou tubu.
„Co to sakra je?"
„Lubrikant pravdy," zamrkal na mě Jack.
„Kristepane, Jacku, tohle mají v nočním stolku všichni časový agenti nebo jen ty?"
„Chyba," oznámil mi Ianto. Jako bych to potřeboval vědět. Zatraceně, připadal jsem si jako idiot.
„Vidíš," kývl Jack, zatímco si na prst vymačkával trochu čirého gelu, „a tohle je přesně důvod, proč potřebuju tohle. Za chvíli se tě zeptám, jak znáš moje jméno a taky jak víš, pro koho pracuju, a ty mi řekneš pravdu."
„Sakra, Jacku, to nemůžeš," vyjekl jsem.
„Neudělá to," ozval se Ianto.
Chtěl bych mít jeho víru.
„Netvař se tak vyděšeně," slitoval se Jack, „sice bych asi preferoval jiný způsob, ale lubrikant je možné aplikovat na jakoukoli sliznici. Romantiku si budeme muset nechat na jindy."
Natřel nám to svinstvo na dáseň. Trochu chladilo a já se snažil počítat škody, které nadělá na Iantově organizmu třetí očividně psychoaktivní látka v průběhu jednoho dne.
„Takže hra začíná. První otázka. Jak se jmenuješ?"
Nemohl jsme lhát. Ani náhodou. Mozek prostě nebyl schopný vymyslet lež. Jenomže co v tomhle případě byla pravda?
„Nevím."
„Jakže?"
„Prostě nevím a věř mi, že neříkám nic než pravdu."
„A celá pravda?"
Podcenil jsem jeho znalosti pozemských reálií.
„To by bylo na dlouho," zkusil jsem to. I to byla pravda. Celá pravda je vždycky dlouhý příběh.
„Líbíš se mi," zazubil se, „ale z háčku tě kvůli tomu nepustím. Chci vědět, pod jakým jménem nebo jmény obvykle vystupuješ. A pokud některé z nich má nějaký vztah ke mně, tak s ním prosím začni."
„Ianto Jones a Owen Harper."
„Vidíš, že to jde. Planeta?"
„Země."
„Jak jsem si myslel. Co děláš na Rise?"
„Hledáme kapitána Jacka Harknesse."
„Další chyba," ozval se zase Ianto.
„Množné číslo? Takže je vás víc. Kdepak jsou?"
„Tady," usmál jsem se. Jack se na oplátku zachmuřil. Musel vědět, že na něj nezkouším planou výhrůžku.
„Kde?"
„Tady."
Naklonil se až těsně nad moji tvář. Kupodivu až v ten moment mi došlo, že mluví anglicky.
„Nehraj si se mnou. Chci znát jméno nebo jména tvých společníků a jejich přesnou polohu."
„Ianto Jones a je tady."
„Říkal jsi… ale ne. Tohle nesnáším. Sdílení těl je svinstvo. Jeden nikdy neví, na čem je. Kolik vás tam je?"
„Dva."
„A teď mluvím s…"
„Owen Harper."
„Proč mě hledáš ty?"
„Chtěl bych tělo sám pro sebe."
„A co já s tím?"
Povzdechl jsem si. Musel jsem mu říct pravdu. Jenomže, kde začít?
„Mám spoustu času," zazubil se, „klidně si udělej pohodlí."
Zvedl mi hlavu a nacpal pod ni polštář. Měl pravdu. Bylo to pohodlnější.
„Nejspíš nehledáme přímo tebe. Kolik je ti let?"
„Ptát se mám já a tohle je dost impertinentní otázka."
„Fajn, v tom případě pravdu prostě neznám."
„Třicet tři."
Možná lhal. Možná byl nesmrtelný a z nějakého důvodu nám lhal. Možná si na nás nepamatoval.
„Zkus se vymluvit na to, že mu o budoucnosti nemůžeš nic prozradit, to je pravda," poradil mi Ianto. Takovýhle psychický zhroucení bych bral taky.
„Pravděpodobně hledáme někoho, kým se teprve staneš. Za… určitou dobu… Nechci, aby to vypadalo, že si nechci povídat, ale jsi si jistý, že chceš slyšet o vlastní budoucnosti? Nerad bych změnil historii vesmíru nebo tak něco."
„No nazdar," zasmál se. Znělo to zvláštně… vesele a bezstarostně. Mladě.
„Do čeho jsem se to zas namočil? Nedělej si starosti. Nemyslím, že jsem dost důležitý na to, abych měnil osud vesmíru. Navíc osud je schopný postarat se sám o sebe."
„Ale…"
„Prostě mluv, a když se na mě pak hezky usměješ, možná ti zkusím vysvětlit kauzalitu v nelineárním časovém schématu."
„Tvůj problém. Prostě za pár let budu já i Ianto členem týmu, kterému velíš. Teď zrovna mi to přijde dost neuvěřitelné, ale oba ti věříme, že nám dokážeš pomoct z téhle šlamastiky."
„Díky za důvěru. Čí je tohle tělo?"
„Iantovo."
„Jak bys definoval tvůj vztah s mým budoucím já?"
Pořád se potutelně usmíval, ale jeho otázky šly na tělo. Věděl, na co se zeptat. Nemluvě o tom, že teď už mně žádné pochybnosti pomoct nemohly.
„Zachránil jsi mě, dal jsi mi znovu smysl života. Někdy tě za to nenávidím."
Snažil jsem se nevkládat do toho city. Až na to, že to byla pravda. Jak jinak. Owen Harper. Jackův věčný dlužník. Nikdy ne dost dobrý na to, abych dluh splatil. Zkurvenej kretén.
„A moje budoucí já tebe?"
„Pro tvoje budoucí já nejsme nic než vymazlenej tým, se kterým se chce chlubit před Doktorem. Zachraňuješ nás a staráš se o nás, aby sis dokázal, že nejsi úplnej hajzl."
„Ne, nech mě mluvit."
Emocionální reakce. Chudák Ianto. Protlačil se na povrch.
„Jacku, tady Ianto, není to pravda. Možná je to Owenova verze pravdy, ale není to skutečnost. Budeš nás brát jako rodinu. Budeš se k nám vracet."
„Hej, hej, nechte si ty emoce. Dobře, Ianto, když už jsi tady, jak to máš ty s budoucím Jackem?"
„Miluju ho."
Jackovi se zablesklo v očích. Čekal jsem nějakou samolibou poznámku, ale přešel to mlčky.
„Dobře, poslední otázka. Ianto, co na světě by sis nejméně přál, aby se moje budoucí já dozvědělo?"
Cítil jsem, jak se Iantovi podařilo zachvět i pod vlivem paralyzéru. Ale musel odpovědět.
„Že jsem miloval Lisu víc než jeho."
„Proč?"
To nebyl Jack, ale já. Jeho odpověď mě šokovala. Mluvili jsme tu o Jackovi, sakra. V čem mohla být plechová panenka lepší než on? Byl jsem to já, ale Ianto stejně odpověděl.
„Ona byla moje, milovala mě. Mohl jsem se o ni starat. Jack mě nikdy nepotřeboval. Nikdy jsem pro něj nemohl znamenat tolik jako on pro mě. Lisa mi patřila. On nikdy."
Jack ho jemně pohladil po čele.
„Dobře, konec výslechu. Nejsem svoje budoucí já, ale hodlám vám věřit. Doufám, že i v budoucnosti mám alespoň trochu citu pro drama, ale kdyby ne – vězte, že se vás chystám probudit třetím polibkem."
Tentokrát to byl polibek a objetí. Očividně na něj naše vyznání udělala dojem. Díky bohu ho napadlo nás i odvázat.
„Teď se trochu prospěte," zašeptal nám do ucha, „bylo toho na vás moc."
Ianto se schoulil do klubíčka, jako by chtěl následovat Jackovu radu. Po chvíli ale, protože to byl Ianto a protože já už vyčerpal všechny svoje utěšovací rezervy (včetně těch, o kterých jsem netušil, že je vůbec mám), začal tiše plakat. Já jsem doktor, já věděl, že se ten kluk už vážně potřebuje vybrečet, protože za posledních pár týdnů si toho prožil víc než dost. Ale jak mohl Jack věděl, že se má stočit vedle něj a obejmout ho, to je mi dodnes záhadou.