Chapter Text
„Owene?"
To bylo první, co jsem od něj po jeho slavném „vzkříšení" slyšel. S ohledem na to, jak těžké bylo zpětně rozběhnout nervové impulzy v mozku, bych byl čekal trochu víc. Samozřejmě jsem mu okamžitě naznačil, že jsem aktuálně součástí jeho těla. Teď už to byl můj pacient a já lékařskou etiku vždycky respektoval. Navíc jsem po vší té době začínal být trochu (a velice nerad to přiznávám) osamělý. Z technického hlediska to nakonec bylo velice jednoduché. Tou dobou jsem už jeho mozek znal do poslední buňky. Kdybych byl věděl, co za bič si na sebe šiju…
„Doufám, že si uvědomuješ, že máš v sobě největšího lékařského génia všech dob. Udělej mi tu laskavost a začni se podle toho oblékat."
„Na mém oblečení není nic nevhodného."
„Ianto, oblíkáš se jak prodavač encyklopedií. Nemluvě o tom, že zrovna teď máš na sobě jenom prostěradlo."
Tuhle debatu jsme vedli v márnici, kde Ianto seděl na kovovém pojízdném lůžku, zatímco jsme čekali na příchod nějaké rozumné zodpovědné osoby. A co má na sobě, věděl zatraceně dobře. Oba jsme cítili, jak mu mrzne zadek. Ne, že bych si stěžoval. Kdo nestrávil rok redukovaný do hromádky prťavých částeček, nepochopí, jak báječný je to pocit.
Díky bohu projednou UNIT projevila slušnou dávku zdravého rozumu a přidělila nám jedinou použitelnou osobu, která byla na skladě. Jo, hádáte správně, Martě tou dobou už líbánky skončily.
Martha Jonesová - krásná, inteligentní, sexy. První věc, kterou udělala, bylo, že se vrhla Iantovi kolem krku. Nic proti Jackovi, ale tohle jsem rozhodně ocenil víc.
Zoufale jsem se snažil promluvit, ale teď, když proti mně šlo jeho vědomí, jsem Iantovo tělo k pohybu donutit nemohl.
Držela jeho tvář v dlaních, jako by se bála, že se rozplyne jak pára nad hrncem. Ne že bych se jí divil. Dívala se mu přímo do očí, široce se usmívala a řekla: „Musím ti udělat milion testů."
„Co je s Jackem?" zněla samozřejmě jeho první otázka. Nejraději bych mu za to otočil jeho vlastní oči v sloup.
„Ianto," rozněžnila se Martha a znovu ho objala.
„Není…"
„Ne, nemůže umřít," pošeptal jsem mu v soukromí našeho sdíleného mozku. Samozřejmě mi v tu chvíli bylo jasné, že Jack pravděpodobně provedl nějakou neskutečnou patetickou kravinu. Tehdy jsem nevěděl všechno. Kdybych věděl, pravděpodobně bych si pomyslel něco jiného.
„Jack je v pořádku, ale Ianto… Asi by ti to měla říct spíš Gwen. Každopádně teď hlavně musíme zjistit, co je s tebou."
„Chci hlas," oznámil jsem Iantovi. Se svolením by to mohlo jít.
„Cože chceš?" vyjekl a zakoktal se.
„Ianto, musíme přece…," začala mu Martha pomalu a jasně něco vysvětlovat, ale neměl jsem zrovna dvakrát chuť ji poslouchat.
„Potřebuji tvůj hlas, jednak jsem tě oživil já a navíc jsem doktor, kdybys na to náhodou zapomněl. Informace ode mě jí k něčemu budou."
Jen přikývl a já ucítil, že náhle (jak dlouho to bylo... po roce?) můžu zase mluvit.
„Zdravím, Martho, tady Owen Harper. Doufám, že jsi ze žalu nad mou ztrátou nevymazala z paměti skutečnost, že jsem existoval? Zdá se, že ani atomový výbuch mě nedokáže sprovodit ze světa. Nejsem si úplně jistý, jako co existuju, ale podle všeho se pohybuji na subatomární úrovni."
„Owene…, tak tomu sotva dokážu uvěřit i já," rozesmála se Martha.
Popravdě, uvěřila tomu zatraceně rychle. Stará dobrá Martha. Jestli se někdo dokázal adaptovat na neuvěřitelné, byla to ona.
Znovu padla Iantovi okolo krku. Až na to, že tentokrát jsem to byl já, koho objímala. Konec konců svého času jsem jí zachránil život, ne?
„Jo, je to naprostá paráda. Teď zrovna squatuju v těle velšské kancelářské krysy. Nicméně tahle krysa mi vděčí za život, protože i na subatomární úrovni jsem pořád doktor a nevěřila bys, co všechno se z mého úhlu pohledu dá vyléčit."
„I smrt?"
„I smrt. Samozřejmě pouze do určité míry. Máme tu rozklad tkání, problém s tím, že většina oprav zabírá neskutečné množství času. Naštěstí Ianto umřel poměrně snadno opravitelným způsobem. Byla to šílená piplačka, ale dalo se to. Mimochodem až uvidíš můj rozbor viru, co ho zabil… Martho, nejspíš mluvíš s příštím nositelem Nobelovy ceny."
„Tak dost," přebral Ianto vládu nad svým jazykem, „Martho, co se tu stalo?"
Po nezbytných testech a ještě nezbytnějším vyprávění (Prakticky všechny děti přežily. Ano, i Iantův synovec s neteří přežili. Gwen má syna bla bla bla…) Martha konečně zavolala do Cardiffu a slíbila nám Gwen s informací, co se sakra stalo s Jackem. Tou dobou jsem strachem a zvědavostí šílel i já, protože Iantovy myšlenky jsem sice číst nemohl, ale jeho fyzický stav byl emocemi ovlivněn dostatečně.
Jeho nervozita stoupala s každou vteřinou. Jak mám Marthu rád, tak v téhle chvíli jsem ji za její tajnůstkářství ohledně Jacka nenáviděl. Možná jsem schopný lecčehos, ale uklidňovat někoho, zatímco jsem zaseklý v jeho vlastní hlavě, je nad moje síly. Zkusil jsem mu trochu popohnat syntézu serotoninu, ale valný účinek to nemělo. Akorát začal pochodovat z jedné strany místnosti na druhou. Pravděpodobně taky zrudnul jako rak, ale to už jsem si ověřit nemohl. Zrcadlo nám rozhodně nesvěřili. Možná jsme byli na ošetřovně, ale byl to ten typ, co se dá snadno transformovat do vězeňské cely. Mříže na oknech a nápadně nepřítomná klika na vnitřní straně dveří.
První věc, která mě napadla, když se Gwen konečně objevila, byla, že tohle jsem měl čekat. Samozřejmě, Gwen byla jedna z těch matek, co tahají dítě všude s sebou. Někdy mi vážně schází její verze, která bezostyšně podváděla Rhyse. Se mnou, samozřejmě. Co bych dal za to, abych mohl fňukat kvůli věcem, které mě deprimovaly tenkrát.
„Ježišmaria, panebože, bože můj. Ianto! Martho, tys měla pravdu! Panebože."
Jednou rukou křečovitě svírala rukověť (říká se tomu tak?) kočárku a druhou si v šoku zakryla ústa. Byl bych přísahal, že z fyziologického hlediska je nemožné kulit oči tak, jak to udělala v tu chvíli.
„Ianto, ty pitomče, obejmi ji," pobídl jsem ho.
Gwen mě předběhla a vrhla se mu kolem krku s ještě větším entuziasmem než předtím Martha.
„Owene, je to pravda, jsi tam taky?"
Zkoumavě se zadívala Iantovi do očí a já měl dojem, že potlačuje touhu poklepat mu na čelo, aby zjistila, jestli tam vážně bydlím.
„Je tam," přitakal Ianto, „ehm… Owene?"
Očividně ještě nepřivykl tomu, že nemusí mluvit nahlas, když se se mnou chce dorozumět.
„Gwen, jsem tady," pronesl jsem Iantovým hlasem. Vědec ve mně si poznamenal, že hlas je stejný, ale intonace a přízvuk se nepřenáší.
„Owene," vydechla a políbila nás stylem naprosto nevhodným pro vdanou ženu a matku. Cítil jsem, jak Ianto začal rudnout (divné u chlapa, co spal s Jackem).
„Jak jsi to, u všech všudy, dokázal?"
„Jsem zatracenej génius, zlato."
Soustředil jsem se na obličejové svaly. Těžko říct, jak na Iantovi asi vypadal můj arogantní úsměv.
„Owene, kdybych neměla nejbáječnějšího manžela na světě, tak řeknu, že tě miluju."
„Ehm…," ozval se Ianto, který konečně zjistil jak komunikovat bez hlasivek.
„Do hajzlu," ulevil jsem si, „Ianto, vydrž minutku."
Pevněji jsem objal Gwen a na chvíli si užíval, jaké to je mít zase tělo. Byl to těžko popsatelný pocit. Radost… Vděčnost… Už nikdy serotonin.
„Owene, prosím," zavibrovalo kdesi uvnitř v lebce.
„Promiň, Gwen, pán domu chce zpátky."
Přikývla. Očividně se jí dařilo rozlišovat, který z nás má právě vládu na Iantovým tělem. Sice nepatrně, ale přece jen se její výraz změnil, když se Ianto vrátil.
„Gwen, potřebuji vědět, co je Jackem."
„Co si na to raději sednout?" navrhla Martha, která až do teď stála tiše vedle Gwen. S profesionálním úsměvem nás odvedla z vyšetřovny do malé zasedačky. Nepochyboval jsem, že každé naše slovo se nahrává. Nemluvě o dvojici vojáků, kteří pochodovali krok za námi.
Ale zasedačka byla rozhodně příjemnější než nemocniční pokoj. O márnici ani nemluvím. Martě se očividně dařilo alespoň trochu nás chránit před byrokracií.
„Tak dobře, Ianto," Gwen ho chytila za ruce. Doufal jsem, že jenom přehání. Vždycky měla tendenci trochu přehánět.
„Podívej, 456 jsme porazili, ale nešlo to jen tak, chápeš? Neobešlo se to bez obětí. A jednu z nich musel přinést i Jack. Chci abys chápal, že…"
„On je…?"
„Ne, probůh, promiň Ianto. Ne, Jack samozřejmě není mrtvý, ale…"
„Tak kde je?"
„Ianto."
Pevněji stiskla jeho dlaně.
„Jack musel obětovat strašně moc. Teprve teď chápu, jak zatraceně šílený… Prostě, aby zničil 456, aby je vyhnal z naší planety, aby zachránil všechny děti…"
„Gwen!"
Nevím, který z nás to řekl. Gwen většinou nemívala tendenci chodit okolo horké kaše.
„Prostě použil Stevena jako vysílač a zabil ho tím," vyjekla najednou.
„Kdo je Steven?" využil jsem Iantova momentálního šoku, abych ovládl tělo.
„Jackův vnuk."
Tentokrát promluvili současně oni dva.
Jo, vzpomínal jsem si, jak Jack na Ianta tuhle novinku vypálil. Slyšel jsem ho. Ianto z toho byl trochu v šoku. Já ne, vždycky jsem věděl, že Jack je tajnůstkář. A s jeho stylem života prostě pár dětí mít musel.
„Panebože, Jack…"
Zajímalo by mě, jestli to už tehdy Ianta napadlo. Že Jackova reakce byla prostě zdrhnout. Mně to tedy na mysl nepřišlo. I když s koňskou dávkou hormonů v Iantově krevním řečišti se vážně nedalo jasně myslet.
Musím uznat, že Ianto se s novinkami vyrovnával lépe, než jsem čekal. Respektive jinak, než jsem čekal. Po té, co nás Gwen opustila, aby Iantovi taktně popřála trochu soukromí a hlavně, aby uložila mrně (bůhví kam hodlala uprostřed tajné vojenské základny strčit novorozeně), nepropukl v pláč, ani se třesoucí nezhroutil do kouta místnosti. Prakticky chladnokrevně si dřepnul na jednu z pseudokožených židlí a svraštil čelo (což byl zvláštní pocit, mám dojem, že tohle gesto odkoukal ode mě) a nad něčím očividně hluboce přemýšlel.
„Ianto?"
Vydržel jsem to sotva čtvrthodiny. Ne, že bych zrovna dvakrát stál o Iantovu společnost, ale sociální deprivace dělala své.
„Ianto!"
„Co je?"
Lepšil se. Očividně už internímu dialogu přišel na kloub. Měl to jednodušší než já. Znal svůj mozek déle.
„Mohl bys mi říct, co se ti honí v hlavě?"
„Myslíš kromě tebe?"
„Myslím kromě mě."
„Přemýšlím, kam asi Jack šel."
Jack, Jack a zase Jack.
„Nemáš dojem, že máme větší problémy než tvoji zálibu v našem bývalém šéfovi? Nemluvě o tom, že může být naprosto kdekoli. Nebo kdykoli."
„Oceňuji tvůj optimismus. Náš největší problém je to, že všechny naše problémy jsou společné."
„Díky za upozornění."
„Jack s tím může něco udělat."
„Fajn, ještě můžeme věřit na víly a zatleskat."
„Uvítám další návrhy."
No dobře. Měl pravdu. Pokud někdo mohl přijít s plánem na to, jak mi sehnat nové tělo, byl to zřejmě Jack. Náš báječný, hrdinný vůdce, který očividně vzal roha. Sakra, bylo snadné mít na Jack vztek, ale víry v to, že dokáže všechno vyřešit, se jen tak vzdát nedalo. Tak trochu autonomní reakce - průšvih = najít Jacka.
„Owene?"
Asi jsem mlčel příliš dlouho.
„Děkuji."
„Za co?"
Málem jsem to na něj vyštěkl nahlas. Pitomá situace.
„Zachránil jsi mi život."
Jo, měl pravdu. Vzpomněl jsem si, jaké to bylo předtím. Na chaotický shluk myšlenek, které jen tak visely ve vzduchu. Nebo na přeskakování z jednoho těla do druhého. V první chvíli jsem mu chtěl taky poděkovat. Za to, že mám díky němu zase něco, co se alespoň vzdáleně podobá životu. Jenomže pak mě napadlo, že by ho to mohlo přivést na myšlenku, že by mě mohl taky vyhodit. Ani náhodou.
„Nemáš zač."
„Takže zpátky k Jackovi. Možná to tak nevypadá, ale fakticky vzato skutečnost, že je někde ve vesmíru, pro nás může být naopak výhodná. Je pravděpodobné, že se zrovna pohybuje v místech s technologií vyspělejší než naše, což zvyšuje šance na vyřešení problému."
Co se mě týkalo, mohl být Jack klidně někde na Kashyyyku a balit tam wookie.
„I když budu předpokládat, že Jack dokáže zázračně vytřepat řešení z rukávu svého kouzelného kabátu, pořád nevím, jak ho chceš najít. Prostě vyletíme do vesmíru a tam už se doptáme? Nepotkali jste tu náhodou nesmrtelnýho chlápka? Sexy typ. Nenechá nepokoji žádnou… žádného… nenechá na pokoji nic. Hádám, že to by mohlo fungovat. Můžeme zkusit kosmickej bulvár. Nebo počkej, co kdybys následoval své srdce, co ty na to? Nebo třeba…"
„Počkat!"
Zrovna v okamžiku, kdy jsem měl dojem, že mě přestal poslouchat.
„To by mohlo jít."
„Co?"
„Mohl bych následovat své srdce."
„Ianto, vážně, začíná ti hrabat."
Cítil jsem, jak se ušklíbl. Kdyby to nebyl z medicínského hlediska nesmysl, byl bych přísahal, že slyším, jak mu mozek šrotuje. Ianto a plány týkající se jeho milovaných. Přemýšlel jsem, jestli bych preventivně neměl propadnout panice. Mohlo by mi to ušetřit pozdější hysterii.
„Poslouchej, cokoli chceš dělat, jsme v tom spolu, rozumíš? Kamkoli půjdeš, musím i já, takže prosím nedělej blbosti, Ianto. Netvrdím, že tahle existence je bůhví jak zářná, ale tvoje tělo je teď zrovna všechno, co mám."
Jeho mlčení mě začínalo znervózňovat.
„Navíc UNIT nás hned tak někam nepustí. Zatím se k nám chovají slušně, ale to je očividně Martina práce."
„Nemůžou si nás tu nechat věčně."
Věčně nebylo slovo, které bych zrovna rád slyšel. Tehdy mě poprvé napadlo, že možná budu žít věčně. Nebo spíš budu věčně mrtvej. Tak dlouho, dokud nezbudeme jen já a Jack. Kristepane!
„Pokud vím, UNIT má pro tyhle případy vyhrazené tři protokoly."
Jeden se může spolehnout na mezivládní organizaci, že bude mít protokoly pro každou příležitost. A na Ianta, že je bude znát. Zamyšleně zabubnoval prsty o desku stolu.
„Za prvé - týká ze nás protokol pro situace, kdy někdo neočekávaně vstane z mrtvých. Ten znáš. Není to nic než byrokratická procedura. Pravděpodobně dostaneme novou identitu. Za druhé - nejspíš jsme aktuálně považovaní za potenciální biologickou hrozbu. To může být problematické, ale myslím, že Martha by nás měla dostat z nejhoršího. Pokud ovšem vážně biologická hrozba nejsi. Největší problém bude s předpisy pro existenci dvou myslí v jednom těle. Je to bezpečnostní riziko první třídy a obvyklý postup pro tyhle situace ve zkratce říká: zavřete je někam, oddělte je a pak nacpěte největším dostupným množstvím retconu. Prostřední fázi možno vynechat."
„Trochu drastické, ne?"
„Jak se to vezme. Už k tomu několikrát došlo a postižení se obvykle ještě několik let po oddělení snažili za každou cenu zabít jeden druhého."
„Skvělá vyhlídka. Mohl bych vydělat jmění, kdybych si vsadil proti našim šancím na to, že nám dají výjimku na základě prokázané extrémní duševní stability."
„Nemluvě o tom, že já o vraždě přemýšlím už teď."
„Jak je, kluci?"
Gwen se nám konečně uráčila vrátit od mateřských povinností. Teď, když ji přešel první šok, bylo vidět, že jí dítě svědčí. Úplně zářila. I když dovolená jí nejspíš taky prospěla. Strčila hlavu do dveří a pak je přidržela Martě, která šla za ní a nesla podnos s jídlem.
„Slyšela jsem, že ze znovuzrození člověku většinou vyhládne," zažertovala.
Vcelku dobrá zpráva. Mimo jiné to znamenalo, že už je zřejmě hotová se standardní sadou lékařských testů. Až do teď mu nepovolila nic než čistou vodu. Nemluvě o tom, že úprava hladiny cukru v krvi by Iantovi rozhodně prospěla. Jenomže naše velšská sekretářka už pomalu začala spřádat plány a nehodlala se dát od svého cíle ničím odvrátit.
„Martho, jak dlouho si nás tu necháte?"
Očima fixoval hrnek tmavé tekutiny. Kafe. Uvědomil jsem si, že znovu ochutnám kafe, a kdybych zrovna měl vládu nad tělem, nejspíš bych se rozplakal. Vážně jsme s Iantem byli dvojka komiků.
Díky bohu, Ianto k hrnku pomalu natáhl ruku. Byl bílý se znakem UNIT. To se dalo čekat, že UNIT bude mít vlastní hrnky. Cítil jsem, jak se jeho prsty prvně dotkly horkého porcelánu. Teplo, které se postupně kůží přelévalo hloub a hloub. Jako živá bytost. Napil se a skoro nevnímal chuť. Já ano. Bylo to laciné Nescafé a díky bohu za to. Vážně, pokud se někdy rozhodnete umřít a nedotáhnout to do konce, ujistěte se, že první nápoj, kterého se po znovuzískání živého těla napijete, nebude nic extra. Slušný espresso by mě stoprocentně rozplakalo. Iantovo presso by bylo lepší než sex. Whisky by mě nejspíš připravila o rozum.
„… máte nejspíš tady. UNIT má celkem slušné výzkumné zázemí, určitě na něco přijdeme."
Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že Ianto s Marthou celou dobu mluvili. Svět živých je nebezpečná věc, když mu jednou odvyknete.
„Já souhlasím s Iantem, Martho, už jen proto, že Jack by o tomhle měl vědět. Možná bude i schopný kontaktovat Doktora," vložila se do debaty Gwen.
„Doktorovi můžu klidně zavolat," pokrčila Martha rameny, „ale nevím, jestli bude schopný s tímhle něco udělat. Poslední dobou není úplně ve své kůži."
„Dokázal by alespoň najít Jacka?" zpozorněl Ianto.
„Nevím, takhle TARDIS nefunguje. Nehledá konkrétní osoby."
„Nevěřím Doktorovi," oznámil jsem Iantovi.
„Proč?"
Odpověděl mi nahlas. Pochopil jsem z toho, že si můžu půjčit tělo.
„Neobtěžoval se ukázat během maléru s 456. Nezajímal se ani, ani když Gray Jacka pohřbil za živa. Očividně nemá chuť řešit naše problémy."
Nezmínil jsem se o tom, že já jsem měl problém dávno před tím, než jsem se stal nejmenším kandidátem na Nobelovku v dějinách lidstva. Martha si trochu nejistě poposedla na židli. Měly tu klasické nerezové kancelářské obludy polstrované falešnou kůží. Nedokážete si představit, jaký to je pocit opřít se zády o polstrovanou židli a být při tom živý.
„Svým způsobem máš pravdu," přitakala nejistě, „není to tak, že by nás ignoroval. Je to otázka perspektivy. On vidí všechen čas ve vesmíru, naše problémy jsou pro něj malicherné."
„Ale kdybys mu zavolala," naléhala Gwen.
„Ne," vložil se do hovoru náhle Ianto a převzal si zpět své tělo s takovou razancí, že mi to připadalo, jako bych znova zemřel.
„Vynechme z toho Doktora. Podle toho, co mi o něm Jack vyprávěl, je tohle něco, co by on považoval za dobrý konec. Nic proti…," omluvně se usmál na Marthu, „ale Doktor má prostě jiná měřítka."
Tohle sedlo. Musel jsem uznat, že i když Doktor vypadal jako snadné řešení, na tomhle jsme se shodli. Navíc zrovna já vím z první ruky, že doktorům všeobecně se moc věřit nedá.
„Dobře, co si shrnout fakta, než začneme vymýšlet řešení?"
Martha byla vždycky sexy, když měla konstruktivní připomínky.
„Podle toho, co jsem pochytala z vašich vysvětlení, je to tak, že ty, Ianto, sdílíš tělo s Owenem, přičemž jeden z vás je vždy v řídící pozici."
Ianto přikývl.
„Dobře, pokud můžu soudit z dokumentace, kterou máme k předchozím případům sdílení mysli, zdá se, že Owen by teoreticky mohl tvé tělo opustit, aniž by to ti způsobilo fyzické nebo psychické komplikace."
Způsobilo by je to mně, chtělo se mi na ni zaječet. Klasický přístup všehomíra k Owenovi Harperovi. Přece by se vesmír neunavoval tím, že by byl fér.
„Nejsem si jistý, Owene?" přehrál Ianto otázku na mě.
„Nemůžu odejít," doufal jsem, že zním přesvědčivě.
„Fyzické změny, které jsem způsobil během léčení, nás propojily až moc těsně. Provedl jsem několik experimentů. Promiň, Ianto, ale budeš to se mnou muset vydržet."
Zkoušel jsem to. Vážně. Nebyl to problém. Stejně jako jsem se dostal do centrály, jsem mohl i teď snadno přeskočit do jiného člověka. Až na to, že jsem nechtěl. Ianto mi dlužil život. To byla jistá záruka. Spoléhat jsem se na to ale nehodlal.
Naštěstí Martha jen kývla a přijala moji lež bez sebemenších pochybností.
„Dobře, jak se to má s vaší psychikou? Pokud budete propojeni dlouho, mohlo by to být náročné. Jak moc sdílíte své myšlenky?"
„Dokážu identifikovat výraznější emoce, ale jinak jsou přede mnou Iantova temná tajemství v bezpečí," odpověděl jsem jí.
„Tak jo, probírala jsem to odpoledne s naší psycholožkou a podle všeho se zdá, že mentální kolaps vám zatím nehrozí. Stejně bych vás ale raději nespustila z očí. Navíc se mimo jiné musíme snažit vybrat nejrychlejší řešení. Tohle nemůžete vydržet dlouho."
Soucitně se na na nás usmála, což by bylo fajn, kdybych netušil, kam míří.
„Standardní protokol je držet nás v izolaci pod permanentním dohledem," připomněl jí ten velšskej hajzl.
„To ano, ale nemyslím si, že UNIT by zašla tak daleko. Minimálně ne, dokud do toho budu mít co mluvit."
„No to doufám," vybuchla Gwen, „to by se zcvokli do čtyřiadvaceti hodin."
Ochranitelsky vzala Ianta (a možná i mě) kolem ramen.
„Martho, já vím, jak se tyhle věci rozhodují. A kdy se rozhodují. Myslím, že určitou představu o tom, co bude, už máš," řekl Ianto.
Někdy mě udivoval. Měl pravdu, takhle věci fungovaly.
„Dobře," povzdechla si Martha, „moje doporučení - a já si myslím, že ho budou respektovat - v podstatě říká, že můžete být propuštěni do domácí péče s tím, že se jednou denně budete hlásit zodpovědné osobě, jednou týdně se dostavíte na prohlídku a neopustíte planetu Zemi. Zkusíme najít Jacka a výzkum vašeho stavu nastavíme jako nejvyšší prioritu, ale to je všechno."
Já a očividně ani Ianto jsme neměli chuť připomínat jí, že žádný domov, kde by o nás pečovali, nemáme.
„Omlouvám se, jen se snažím dělat pro vás to nejlepší,"omluvně se usmála.
„Dobře, že to vím."
Tohle znělo jako já, ale prohlásil to Ianto. Ne, že bych s ním nesouhlasil.
Navzdory Martinu ujišťování, že to půjde rychle, jsme tam ztvrdli ještě další tři dny, během kterých Iantovi odebrali množství krve, které by vystačilo na celého Bladea i všechny jeho sequely. Snažil jsem se s nimi udržet krok, ale v souladu s nejlepší tradicí bezpečnostních organizací se přede mnou snažili tajit každou kravinu. Nebyl to ale zas tak ztracený čas. Dali jsme s Marthou dohromady pár užitečných testů, které nám umožnily stanovit, kde jsou přesně hranice a jaké jsou možnosti našeho spojení. Vzhledem k tomu, že škrt Ianto dospěl k názoru, že si hodlá diktovat podmínky, za jakých může být používáno jeho tělo, jsme dali dohromady i dokument pracovně nazvaný Podmínky sdílení (35 stran + 3stránkový seznam povolených potravin a kosmetických přípravků). Kdybych měl právníka a kdyby ten viděl, co jsem podepsal, nejspíš bych ho už neměl.
Martha jen suše prohlásila cosi o tom, že pokud se tohle dostane do ruky psychologům UNIT, už nikdy neuvidíme denní světlo. Ianto opáčil, že jemu to přijde perfektně racionální. Já jsem nadhodil, že denní světlo je přeceňované a že bych raději tlumené umělé osvětlení, nejlépe červené. Proti tomu protestoval Ianto s odvoláním na článek 1.3.5 podmínek sdílení (vulgární či oplzlé poznámky v přítomnosti osob neuvedených v podsekci 1.3.5.1). Samozřejmě protestoval neoprávněně, a tak jsem mu sdělil, že na tento případ se vztahuje výjimka 1.16 (situační humor). Po téhle scéně se věci začaly hýbat velice rychle.
Stačilo pár telefonů a nenápadných náznaků vytahujících na světlo službičky, které Martě ten který důstojník dlužil, a druhý den jsme už bivakovali u Gwen na gauči.
„Je to jen na pár dní," usmála se na nás omluvně, „Ianto, vím, že s tebou nebudou žádné problémy, ale mám tu malýho a Rhyse a už tak mám starostí nad hlavu."
Muselo to vydržet minimálně týden. Pak měla být obnovena Iantova bezpečnostní prověrka a hlavně rozmražen jeho účet. Já neměl sebemenší šanci. Britský bankovní systém očividně počítá se zákazníky, kteří vstanou z mrtvých. Nicméně u přepážky se bohužel musejí prokázat svým vlastním tělem.
„Nemůžeš mi nějak vypnout sluch?" zeptal se Ianto ve tři hodiny ráno, po té, co Steven (ani jeden z nás se neodvažoval hádat, jak by na tohle Jack zareagoval) regulérně prořval noc (od 11:48 v kuse, přísahám, že z medicínského hlediska to není možné).
„Mohl bych ti zkusit přerušit kochleární nerv," nadhodil jsem.
„A dokážeš ho dát znova do pořádku?"
„Dokážu. Hádám, že tak do pěti dní bude lepší než novej."
„Pět dní si nemůžeme dovolit."
„Bohužel."
Zcela vážně jsem přemýšlel i o tom, že se zkusím alespoň na okamžik přestěhovat do Stevena a zjistit, co je v nepořádku. Nemohlo to být nic vážného. Gwen nás sice „vzbudila" a žádala o konzultaci, ale podle mého nejlepšího vědomí a svědomí (ne že bych byl zrovna pediatr) byl Steven zdravý jak řípa.
Bylo snazší povídat si než poslouchat ten jekot. Nemluvě o tom, že... svět pro mě byl výrazně přístupnější, když byl Ianto vzhůru. Už jsem se zmiňoval o tom, že elementární částice nespí?
„Ianto? Nechceš mi konečně osvětlit svůj geniální plán jak najít Jacka?"
Převalil se na druhý bok.
„Už jsem ti o něm říkal."
„Cože?"
„Nevzpomínáš si? Hned první den. Nechám se vést svým srdcem."
„Kristepane. Musíme do podmínek dát článek ohledně případu, že někomu šplouchá na maják. Ianto, nerad ti to říkám, ale vážně se nemůžeme vydat do vesmíru a následovat cestičku z plátků růží, které za sebou trousí Jack."
„Čirou náhodou můžeme."
„Ianto?"
„Přesněji řečeno budeme moct, pokud si správně pamatuju obsah detašovaného depozitáře 3B a pokud budu schopný se do něj dostat."
„A co přesně tam najdeme? Jestli to budou Jackovy slipy…"
„Dobrá poznámka, kus jeho oblečení budeme rozhodně potřebovat."
„Do hajzlu, Ianto."
„Dobře, měl by tam být feromonický lokalizátor."
„Cože?"
„Přístroj vybavený dálkovými senzory s rozsahem několika světelných let, které dokážou detekovat látky vytvářené tělem a šířené za účelem ovlivnění chovaní jiného jedince. Feromony z 51. století by měly být spolehlivá stopa."
„A od kdy se feromony můžou šířit vzduchoprázdnem?"
„Ve skutečnosti se to nezaměřuje na feromony, ale na mozkovou aktivitu. Nedetekuje samotnou látku, ale její vliv na okolí."
Soudě podle toho, co na nás z trhliny většinou padalo, trávila i ona zbytečně moc času s Jackem.
„Sice jsi právě zničil moji víru v romantiku, ale jsi génius, Ianto."
Paradoxní je, že ze všech lidí, v jejichž hlavě bych mohl skončit, byl Ianto asi nejlepší volba. Taktní, ohleduplný. Snaží se vás střelit, jen když ho opravdu naštvete. Naše smluvní podmínky dodržoval do puntíku. Já měl svoje tři hodiny vlády nad tělem denně a mohl jsem vybrat jednu třetinu našeho oblečení. Mohlo být hůř. O hodně hůř. Vadila mi jen jedna věc. Jack. Myslel na něj neustále a jeho jméno se mu připletlo zhruba do každé třetí věty. Opravdu debilní ale bylo to, že mně chyběl taky.
Nicméně každému, kdo se pokouší zdrhnout ze Země s UNIT za zády vřele doporučuji sdílet mysl právě s Iantem. Samozřejmě si nepamatoval kompletní inventář depozitáře, ale povedlo se mu připojit na záložní server, a i když většina slušných GUI vzala za své s centrálou, dokázal vylámat slušné množství dat z databáze. Po dvou týdnech jsme skončili se seznamem mimozemských zařízení, která by se nám mohla hodit (než se zeptáte, ano, včetně feromonického lokalizátoru) a hromadou pozemských krámů, které nám prozatím překážely v předsíni (u Gwen jsme vydrželi přesně týden; ne že bych Stevena neměl rád, ale měl jsem k Iantovu sluchu skoro stejně silnou citovou vazbu jako on sám). Dali jsme dohromady jednu každou Jackovu zmínku o vesmíru. Většina z nich byla buď beznadějně zastaralá nebo naopak předčasná. Některé byly zcela nevyužitelné. V 67 % případů se jednalo o sexuálně velice dvojznačná tvrzení, 31 % bylo naprosto jednoznačných, ohledně zbývajících 2 % jsme se shodli, že prostě jen neznáme správnou rasu/úkon.
Zkrátka a dobře, plánovali jsme výpravu do vesmíru. Ne že by to bylo poprvé. Tím samým jsem si krátil čas, když mi bylo deset a máma mě doma zamkla samotného, protože vyrazila „přemluvit" psychoterapeuta, aby jí už zase napsal dvojitou dávku antidepresiv. Seznam absolutně nejnutnějších předmětů se ani moc nezměnil. Jen švýcarák byl z planety Krax.
Do depozitáře jsme se vypravili tři hodiny před plánovaným odletem. Dřív jsme na sebe nechtěli upozorňovat. Když jsme konečně všechny ty serepetičky pobrali, zjistili jsme, že přede dveřmi našeho bytu na nás čeká Martha.
„Vážně jste si mysleli, že vás nechám odletět jen tak?"
„Ne," opravil jsem ji, protože zrovna byla moje tříhodinovka, „mysleli jsme si, že nechceš, abychom opouštěli planetu."
„Owene," zakroutila hlavou. Tou dobou se nás už naučila rozeznávat i ona.
„Hledat Jacka není ten nejlepší nápad. Jestli se nechce nechat najít…"
„A máš lepší? Má UNIT lepší? Martho, i když ho nenajdeme, na Zemi řešení nebude."
„Takže nemůžu udělat nic, čím bych vás zastavila?"
„Můžeš přivolat ozbrojenou jednotku, nechat nás zatknout, nadopovat retconem a na zbytek života zavřít do blázince," pošeptal mi Ianto.
„Ne, nemůžeš udělat nic," usmál jsem se na ni.
„Tak to se teda pleteš," zamrkala na mě a pak ukázala na náš k prasknutí narvanej batoh, „protože tohle vám můžu pomoct probrat."
„Vesmírná harcovnice nám přebalí věci na puťák?"
„Přesně tak. A co takhle mě konečně pozvat dovnitř."
Otevřela vojenský pytel, ve kterém jsme to všechno táhli a obrátila oči v sloup.
„Dobře, k čemu myslíte, že budete potřebovat morfogenický rezonátor?"
„Je to lékařský přístroj, co když…"
„Ale seženeš ho na každém rohu. A co tohle?"
Zvedla modrou průhlednou spirálu s poloměrem nejmíň čtvrt metru.
„Proč s sebou chcete táhnout…? Co to je?"
„Všeobecně použitelný systém pro určení aktuální polohy v času a prostoru. Jedna z mála věcí, o kterých víme, jak se doopravdy jmenují," napověděl mi Ianto.
„Říká to kde a kdy jsi," předal jsem informaci dál.
„Aha, a co se prostě zeptat, pánové?"
Bez okolků spirálu hodila do kouta.
„Dobře," rezignoval jsem, „co by nám tedy vesmírný vlk poradil?"
Založila si ruce v bok.
„Ponožky. Těch není nikdy dost. A nějaký čaj. V některých koutech vesmíru jsou ochotní za slušný Earl Grey prodat vlastní babičku."
„Co káva?"
Tohle byl Ianto. V okamžicích extrémního emocionálního vypětí byl schopný převzít tělo bez svolení.
„Jen nouzovou zásobu, kafe je něco jako univerzální kulturní konstanta. Podle Doktora se civilizace bez kofeinu není schopná vyvinout do stádia mezihvězdných letů."
Proházela nám prakticky všechno kromě feromonického lokátoru a „nouzového vysílače," o kterém prohlásila, že slouží hlavně ke stopování. Vlastně nás zachránila. Měli jsme sice naprosto všechno, co bychom mohli potřebovat, ale z trhliny nikdy nevypadlo nic, co by připomínalo Zavazadlo.
Muselo to vypadat dramaticky. Proti nočnímu nebi se rýsovala čtveřice postav. A kočárek. Stáli jsme na střeše našeho dočasného domova a loučili se s planetou Zemí. Díky Martě se nám všechno vešlo do jednoho batohu, který teď měl Ianto na zádech.
„Nemůžu s vámi jít," pokrčila omluvně rameny Gwen, „strašně ráda bych šla, ale nemůžu."
„To je v pořádku," objal jsem ji (rozdělili jsme si to, já budu mít poslední loučení a Ianto první setkání s Jackem).
„Není, do hajzlu, to vůbec není… do prdele, teď tady kleju před vlastním dítětem."
„Dám na Ianta pozor," zkusil jsem ji uklidnit, „a brzo se vrátíme."
„Najděte ho," zadívala se nám přímo do očí, slzy jí tekly po obou tvářích, „Owene, Ianto, najděte ho a přiveďte zpátky. A dejte na sebe pozor."
„Když už tam budete, nezapomeňte si to i užít," převzala slovo Martha. Smála se na nás a zdaleka nebyla tak rozklepaná jako Gwen.
„A tady," zalovila v kapse a podala nám malý papírek, „kdyby bylo úplně nejhůř. Pokud se opravdu dostanete do maléru nebo pokud v něm bude Jack, zavolejte na tohle číslo na téhle frekvenci."
„To je...?"
Gwen ukázala k obloze.
„Jo, to je na Doktora."
„Owene, prosím," ozval se Ianto. Poslal jsem dohody k čertu. Jasně, že se chtěl taky rozloučit.
Když jsem mu předal volant, neřekl nic. Jenom je obě (a pak i Rhyse) pevně objal. Pak o kousek poodstoupil a položil prst na velké červené tlačítko na „nouzovém vysílači".
„Sbohem," trochu nemotorně zamával.
„Zatím nashle," usmála se zářivě Martha.
„Dávejte na sebe pozor a nezabijte jeden druhého."
„Čau, chlapi."
Pak Ianto tlačítko stiskl a o tři hodiny později, když konečně kolem prolétala nějaká ochotná loď, jsme konečně opustili planetu Zemi.