Actions

Work Header

Důvodná pochybnost

Chapter Text


Prolog

Říká se tomu teorie kalhot času. Jedna maličkost může měnit celé životy. Osudy. Příběhy, Jedna jediná drobnost. V tomhle případě to byla slečna Isidorie Máselná, která do služeb rodiny Blacků nastoupila šťastnou náhodou již v roce 1965 (čímž se lišila od své dvojnice, která se do služeb staroslavného rodu dostala až o čtyři roky později). Isidorie byla chůva. Velice dobrá chůva. Díky ní bylo Siriovo dětství o trochu šťastnější. Měl o trochu raději své rodiče. Trochu víc věřil jejich názorům. Dost na to, aby ho Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu.

Let ze San Francisca do Londýna trvá přes deset hodin. Přenášedlem by to samozřejmě bylo výrazně rychlejší. Jenomže Sirius měl pro mudlovské dopravní prostředky slabost. Pro letadla, vlaky, motorky a obecně cestování. Pro pozorování světa, který ubíhá okolo. Světa, kterého není součástí. Škvíra v čase. Volný prostor v životě.
Místo, kam se vracel, už moc dobře nedokázal považovat za domov. To, odkud odlétal, mu tak taky nepřipadalo, i když vlezlý hlásek v jeho hlavě (Ifi, jednoznačně to byla Ifi) tvrdil cosi o tom, že je to jen reakce na rozchod s Damienem.
Ještě před pár týdny by s tím možná nesouhlasil, ale San Francisco miloval výrazně víc než Damiena. Což znamenalo, že tam je jeho domov, že se tam rozhodně chce vrátit a že si ho rozhodně nenechá za žádnou cenu vzít. I když by se to tomu bisexuálnímu parchantovi možná hodilo.
Letadlo vklouzlo do mraků a utopilo se v mokré ušmudlané mlze. Spolu s ním se v ní rozpustilo posledních osm let. San Francisco přestalo existovat. Damien přestal existovat, Ifigenie, Miranda…
Dosedli na plochu, přijely schůdky, dveře se otevřely, vzal si bundu, sešel po schůdcích, šel po ploše, vešel do haly… Jako malá mořská víla. Každý krok bolel a on byl na suchu. V týhle zatracený zemi neměl nic. Nikoho. Jen řádku příbuzných, co ho nesnášeli. Vesměs mrtvých. A minulost, ve které byl někým jiným než teď.
Po tolika letech se na Grimmauldovo náměstí neodvážil přemístit. Vzal si taxík. Další kus bezčasí. Dost na to, aby se vypořádal s panikou. Anglie byla plná strašidel, ale to byl přesně ten důvod, proč se vracel. Hodlal je přemluvit, že mají zůstat tady a dát mu konečně pokoj. Přísahal by, že někde u Paddingtonu skrz okénko zahlédl Regula, hajzlíka jednoho malýho.
„Černé svědomí a černá magie nemají stejnou barvu náhodou,“ řekla mu jednou Ifigenie.
Doufal, že jeho svědomí nemá dost síly na to, aby tahalo mrtvé z hrobů. To by doma mohlo být poměrně dost těsno.

Možná považoval Anglii za ostrov duchů, ale rozhodně nečekal, že ho přivítá matka. Konec konců přiletěl právě kvůli tomu, že zemřela. Sotva se mu podařilo otevřít dveře, rozječela se úplně jako za živa.
„Zvrhlíku, zrádče, jak se opovažuješ vstoupit do mého domu! A co to máš na sobě! Špíno!“
Rychle okolo ní vyběhl do schodů. Ignoroval ji. Nebo se tak alespoň tvářil. Sakra, byla to přece máma. Chtěl pro ni truchlit a ne se hádat s uřvanou karikaturou.
„Kdybys tu zůstal, určitě by nezemřel,“ napůl jekot a napůl vzlyky.
„To se ještě uvidí,“ zašeptal sám pro sebe.
V patře se zastavil a otřel z obličeje pavučinu. Pokud se někdy utěšoval nadějí, že se ve vzpomínkách určité rysy jeho drahého domova poněkud nafoukly, tak se jí teď musel vzdát. Všechno bylo přesně tak, jak si to pamatoval. Včetně skřítčích hlav. Což mu ovšem něco připomnělo.
„Kráturo,“ zavolal zkusmo do chodby. Skřítek už nejspíš dávno hnil někde v kumbálu na košťata.
„Kráturo!“
Nic. Nahoře cosi zapraštělo, ale to nemuselo znamenat vůbec nic.
„Co ty, malá obludo?! Jsi tu?“
„Pan Sirius,“ ozval se hlas, který se jen sotva dal odlišit od skřípajích schodů. „Pan Sirius, co zlomil matce srdce. Co tady pan Sirius dělá? Co tu chce?“
„Ahoj, Kráturo,“ pozdravil ho Sirius s úsměvem tak neupřímným až bolel. „Vrátil jsem se.“
„Nikdo o vás nestál, pane.“
Zadíval se na tu mrňavou odpornou příšeru a teprve v tu chvíli to do něj narazilo jako betonová zeď. Byl doma. V tom doma, kam se s každým dalším rokem chtěl míň a míň vrátit. V týhle zatracený imitaci života, kde osmáct let předstíral, že sem patří. Mohl by se vrátit. Mohl by do toho vklouznout jako do rukavice. Být zase Sirius Black, dědic starodávného rodu.
Vyděsilo ho, jak jednoduché by to bylo.
„Připrav mi pokoj, Kráturo. Pár dní tu zůstanu,“ řekl a usilovně myslel na to, že vůbec nezáleží na tom, že domácí skřítek slyší, jak se mu klepe hlas.
V noci se mu zdálo o zeleném světle, hadech a lebkách. Přesněji řečeno o důvodech, proč se už nikdy nehodlal do Anglie vrátit.

Druhý den ráno z Krátury vyrazil kafe a panáka. Vzhledem k tomu, na co se chystal, si ho docela zasloužil. Regulův pokoj byl hned vedle toho jeho. Vůbec se nezměnil. Snad až na tu vrstvu prachu a pavučin. Pořád ta samá hromada zmijozelských krámů. Sirius veškeré odkazy na jejich společnou kolej sundal ze zdí v momentě, kdy mu došlo, že víc než půlka těch pitomců jsou nejenom pitomci, ale navíc i schvalují vraždy. Regulus tolik rozumu neměl. Tohle byla ložnice správného čistokrevného chlapce.
Spousta hadů a spousta zelené. Ale žádné lebky. Žádné Znamení zla. Nic co by nasvědčovalo tomu, s čím si vlastně Regulus zahrával. Pokud byl ovšem výstřižek z novin, který za ním tehdy bez jediné doprovodné řádky poslala matka, pravdivý. Nemusel být. Přece by bráška nebyl takový pitomec, aby se dal ke Smrtijedům.
Začal psacím stolem, přestože si byl naprosto jistý, že právě tam by žádný zmijozel alespoň trochu hodný toho jména nikdy nic neschoval.
Systematicky prohlédl všechny šuplíky. V prvním byla hromada starých brků a vyschlý kalamář. Ve druhém pod štosem pijáků našel krabičku mudlovských pastelek. Ze všech tří zelených zbývaly sotva špačky. Jasné barvy zazářily do šera zaprášeného pokoje. Nečekal, že první Regulovo tajemství bude vypadat takhle.
Nic dalšího už ale ve stole nebylo. Ani ve skříni, v truhle, v nohách postele, pod postelí… Až na výzdobu byly jejich pokoje totožné. Zamyslel se. Zašťáral rukama po prknech v podlaze. Nic. I spodní strana matrace byla čistá (tedy spíš prázdná). Ale dřevěné obložení pod oknem bylo povolené. Opatrně vytáhl kus leštěného dřeva. Vysypaly se z něj žluté stopy po červotočích. Z díry bylo cítit zatuchlinu. Zamumlal ochranné kouzlo a strčil dovnitř ruku. Nahmatal plesnivou koženou vazbu.

Problém s odchovanci zmijozelské koleje byl v tom, že jen velice neradi prozrazovali svá tajemství. Komukoli včetně přísně tajných deníkových záznamů. Dozvěděl se hodně věcí, které nečekal. Některé ho donutily napřed se trochu škodolibě usmívat (protože TOHLE, kdyby věděla matka) a pak najednou zabolely, protože si uvědomil, že TOHLE měl vědět on. Ovšem to, co vědět chtěl, tam nebylo.
Nic o smrtijedech, nic o Pánu Zla (nebo jak si ten blázen říkal), nic o vraždách, zločinech a spiknutích, které by mohly Regula stát život.
Až na předposlední stránce. Tři věty. Pro jednou se Regulus zapomněl a místo iniciály napsal plné jméno.
Peter Pettigrew se k nám přidal. Vím, že to dělá kvůli mně. Nemůžu mu to dovolit.
Přivedly Siria na nápad. Najednou měl určitou představu o tom, kdo by mu mohl pomoct.
Tohle chtělo americké řešení. Respektive slušného právníka.